1
masthead
23. listopadu 1913
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
„Národních Listů k č. 322.
List
4
article
OBSAH:
J. Havlasa: Kouzlo laguny.
Z poesie N. A. Někrasova.
J. B. Teneromo: Legenda o Tolstém.
E. Zamacois: Černý kéš.
J Havlasa
Někrasov
E Zamacois
legenda o Tolstý
6
article
Tahilské náčrty. — Napsal Jan Havla sa.
Tahilské náčrty. — Napsal Jan Havla sa.
Kdo z nás neměl mezi oněmi magickými
slovičky, jimiž jeho dětství bylo zkrásněno ve
svých snech o svělě, onoho zvučněho, sug
gestivního slova „laguna“i A kolik takových
slůvek sevšední později v životě již pouhým
uskutečněním, jež v tak mnohých případec
je vlastně zklamáním! Ale třeba že před mým
duševním zrakem defilují řady magických slov
kouzla zbavených, co tyto řádky píšu, je
pouhý zvuk hlásek v „laguně“ vyvolává ve
mně nejen představy měho chlapeckého blouz-
nění, nýbrž i odlesky a ozvěny skutečnosti.
jež byla nádhernější snů a překonala veškeré
očekávání, ba obraznost samu v jejím nejod-
vážnějším rozmachu.
Laguna ..
Skoro až smutno je mi při pomyšlení, že
všecka ta čarovná pohádka jihomořských
trópů byla moje, a dnes že patří mi jen ve
vzpomínkách. A často, velmi často přijdon
okamžiky, kdy náhle okoli zmizí mi a jeho
hlasy odumrou v měm sluchu, zanechávajíce
mne v nesmírném onom tichu, nakloněného
nad úžasným tím akvariem přírody a zapomí-
najícího na vše ostatní v širém světě. Zas na
chvíli slyším onen dunivý rachot mořského
příboje na korálových útesech... příšernýa
nikdy neutuchající rachot, jímž ticho poklidné
laguny vždy je podbarveno. A pak uvědomím
si, že to jen ulice nebo lidské hlasy napodo-
bují onen věčný lomoz mořských vln na korá-
lové hradbě se tříštících, vidiny zatonou mi
v nedostížnu, a já pokouším se o úsměv, pro-
mlouvaje všední slova, zatím co v srdci to
ještě zpívá starým refrainem:
„Laguna ...
A potom vždy je mi najednou až do
smíchu, když připomenu si, že mezí mnou
a cněmi lagunami je nyní celá ta naše země-
koule, že onu pohádku svého života prožíval
jsem u protinožců, tam v širém oceáně mez
Australií a Amerikou . ..
Havel
Austrálie
Amerika
7
article
Ze čtyř obrazů laguny, jež nyní tanou mi
na mysli, který je nejkrásnější? Nedovedl bych
rozhodnouti, nemohl bych. Ale jsem si jist, že
onen nejčastější ničeho nepozbýval na půvabu
tím, že měl jsem jej na očích po dvě stě dní
a dvě stě nocí.. Nebyl to ostatně jeden obraz
nýbrž nekonečné jich pořadí, spestřené tisíce-
rými odstíny a nádhernou stylisací, jíž nic ne-
bylo tak vzdáleno, jako podezření jednotvár-
Obraz laguny, spatřené s jejího pobřeží
zpod korun palmového háje, s ostrova, jejž
ona obkličuje svým tajemným tichem a ještě
tajemnějším rachotem odtamtud z povzdálí
kde moře se nadýmá a láme ve své pýše ..
ten obraz chtěl bych nejprve zachytiti jakýmsi
složeným snímkem dojmů, který mohli byste
si do duší zasaditi jako desku do gramofonu
8
article
Suché chřestění listí kokosnikového nad
havou a lenivé, občasné zašplouchnutí laguny
u nohou na bělavém písku korálovém — to
byste slyšeli hned na počátku, onu desku spu-
stivše v gramofonu své duše. Rozložení n
písčině téměř vodorovné s hladinou laguny,
uvědomili byste si náhle prchavou vůni fialek.
lehce osolenou pikantní jakousi příchutí...
onu podivnou vůni, již jenom na břehu ostrovů
v Polynesii můžete najíti. Odkudsi snad mohl
by k nám zalehnouti dumavý zpěv domorodců,
nebo veselé zahoukání; ale tím nejsemsi
zcela jist. Jen to vím určitě: stále a stále hlu-
boko pod hudbou oné desky ozývalo by se
bubnování oceánu na korálovém „reefu“ (rýfu)
úžasným basem, potácejícím v nedomyslných
propastech. Neboť veškera ostrovní existence
podbarvena je tím strašným hlasem, hodiny
dne i noci, chvíle nenávisti i milování... ono
ve zpěvech lidu se ozývá, ono asi v pozadi
tak mnohého šíleného mozku se krčí, vědomo
si jsouc svojí viny... Což neviděl jsem šíle-
ných Tahiťanů i bělochů na Ostrovech, z jichž
očí ono bouření sálalo? A tak tedy si je před-
stavujte: nemilosrdné, do sebe zahřezlé du-
nění, jehož nelze zniknouti ...
9
article
Jak nasloucháte oné desce na gramofonu
své duše, i váš zrak už teď vídí to mocné bou-
ření. Snad jen dvě stě metrů od vás, snad na
kilometr vzdálen, snad ještě vzdálenější je
ten ohromivý příboj. Na tom nezáleží. Je vždy
stejně úděsný a krásný. Snad podobá se zu-
řivému letu bílých koňů tam za velebným kli-
dem laguny, tam za hradbou korálových útesů
Jak oni řičí... ti bílí koně, vzpínající se di-
voce, druh za druhem se ženoucí v nekonečné
řadé, jež povždy v dálavu mizí a povždy jest
obnovována. Anebo to podélné vlny současně
na míli bijí v hradbu korálů, zvednou se ve
stěnu vody na okamžik, jakoby ztrnulé nad
vlastní svou silou a ve vteřině příští se láma-
jící ve své megalomanii, roztříštěné o dílo
maličkého polypa mořského... Toho nezapo-
menutelného pohledu na křišťálovou galerii
náhle vybudovanou na obzoru a ještě rychleji
rozmetanou v třišť všech barev vidma! A toho
hukotul
I pojednou jakoby závrať se vás jala, vy
hledáte útěchy v zeleni mysů, do laguny vybí-
hajících po obou stranách, a ve vodách toho
paradoxního jezírka, moři se vysmívajícího
svou snivou nehybnosti... Je to z rána? Nuž,
tehdy asi odtělesnost vidíte před sebou; vody
jež jsou spíše myšlenkou, než vodami; barvu
jež je spíše přízrakem, než barvou. Té krásy,
jež prchavější je plynu, jež nehybnější je Nir-
vany, jež bujnější je fantasie, jež šedivější je
popele a přece svítivější očí roztoužené mi-
lenky. Nebo snad k poledni se chýlí? To b
pak laguna tropický žár odleskovala na tisí-
cerých zrcadélcích, vzbuzených jakýmsi pohy-
bem a přece dohromady evokujících ideál ne-
hybnosti. Anebo odpoledne zraje? Tož ne-
oslepněte oním modrým plamenem, jenž z hlu-
bin laguny plane. Leč nikoli, to k večeru se
11
title
ZpoesieN. A. Někrasova.
A Někrasov
12
article
má, to fialková vůně teď hutní, zatím co ultra-
fialová oblaka dívají se na svůj obraz v ohrom-
ném zrcadle ztrnulé laguny a platí za ten po-
hled, jako druhdy Narcissus zaplatil. A v zá-
pětí svět chytá v nevídaném autodafé. Jak
slunce k západu se má, to nejdříve zlato obzo-
rů nažíhá rudosti, pak rudost plane až oran-
žově, a laguna před vámi probleskuje řeckými
ohní. Pak ta oranžová záplava opět se mění
v rudost, ale v jinou již rudost. To není oheň,
to je teď krev, jež krápe velikými kapkami
do laguny a barví ji tragicky... A krev je to
podivná, jež nejdříve blédne v růžovost a
mystickou a potom fialoví, fialoví ještě tem-
něji, a konečně černá ...
Znaveni, oči přivřete na okamžik a po
víčky vám zůstane ještě dojem té nádhery
Ale když znova jste je otevřeli, naslouchajíce
posledním tónům oné magické desky, už tma
rychle ztemnělého soumraku tropického škle-
bí se vám v duší.
Jen tam na obzoru, kde moře splývá
s oblakem, poslední pochodeň plápolá skomí-
ravě... uplakané světélko se třepetá, tře-
petá... A jak deska doznívá rachotem pří-
boje na korálových útesech, vy uvědomujete
si, že tropická noc snesla se na lagunu, jejíž
vody jsou z tekutého ebenu..
13
article
I druhou desku teď nasazují do gramofon
vaší duše. A jak ona začíná hrát, vy cítíte, že
v tahitském člunu, v tom vrtošivém pirogu,
houpáte se na snivých vodách laguny. Při-
rovnal jsem kdy to, co pod sebou vidíte, k
akvariu přírody? Jaká svatokrádež... vy
nyní šeepláte si, zírajíce užaslýma očima do
průhledných hlubin, na jichž dně sluneční
skvrny se potulují ve fantastické směsi barev
a tvarů.
Nejblíže, blízko ještě u břehu, vidite le-
hounký svah potopené země, jenž podobá se
pohádkové zahradě. Zde rozvětvený korál jako
fialově rozkvetlý strom rozkládá spleť irri-
descentních ramen nad dnem, posetým pestro-
barevnými hvězdicemi, různými poduškami
muchomůrčí krásy i hnědými mořskými okur-
kami, jež Číňané na Ostrovy zabloudilí si loví
z hlubin a suší... Onde masivní trs korálů.
růžově naběhlý, kupí se ve filigránské jeskyně
a můstky, pod nimiž proplouvají podivné
ryby nevídaných tvarů i barev ...
Číňan
14
article
Těch ryb a rybižekl Ani svým očím uvě-
řit nedovedete. Jsou tam ryby sytě oranžové
i mdle žluté, některé jakoby z topasu a jiné
z malachitu vybroušené; jsou tam rybky, jež
jsou vlastně jen chromatickým bleskem, a jiné,
jež v tělech solidní všednosti jakoby prozíraly
průhlednými skvrnami vykládaných draho-
kamů. Vidíte rybičky úplně průzračné, v je-
jichž tělech slunce zažíhá červené a fialové
plaménky. Onde smaragdový zázrak se mihne,
sledován jiným, jenž žíhán je žlutě a oranžo-
vě. Jsou tam ryby, pokryté zvláštními obrazei.
a ryby neuvěřitelných forem. Některé ploché,
jiné bachraté, některé svižných, podélných
útlých tílek a jiné zas jako balónky ... Jsou
tam ryby s papouščími zobáky, jiné s naježe-
nými ostny, a ještě jiné s velikýma očima k
vám se zvracejícíma jakoby ve zvědavém po-
hledu... Někde celý takový mrak barev se
mihne, jinde loudavě to zvláštní obyvatelstv
laguny promenuje mezi korály, jakoby se ba-
vilo v pohádkové oné zahradě
15
article
A potom najednou svah řítí se do hlubin
nad nimiž převislé korály se pnou, jakoby
rozeklané a rozvrácené nějakými podmořský-
mi větry. Na několik metrů vidite do zelené
té tůně, nad níž točí se vám hlava; a tam
kdesí v nedohledných hlubinách jen tušení ko-
rálových trsů rozeznáváte... Ale než nasytili
jste se pohledem do toho zahříženého ne-
změrna, už zase vidíte stěny korálových hradů
týčit se z propastí v mohutné příkrosti, vidíte
fantastická cimbuří, v nichž podmořští oby-
vatelé jakoby si odpočívali na stráži. Vidíte
tu a tam balkónek na těch stavbách a z něho
jakoby třepetaly se pestrobarevné fábory. T
jsou rybičky, pasoucí se na koloniích polypů:
a jsou-li to kolonie z nějaké příčiny odumíra-
jící, ty krásné rybičky jsou jedem tomu, kdo
by jich pojedl . ..
Nad střechami podmořského města korá-
lového váš pirog tiše plyne. Mezí některým
těmi paláci ohromné hloubky se rozevírají
někde na několik metrů zšíři, jinde jen štěr-
biny... A pak nad pralesy chaluh přejíždíte
z nichž týčí se koráloví velikáni v podobě
květáků... Najednou pocit hlubin odpadne
od vašich smyslů a vy zíráte na takové pla-
teau podvodní, poseté různými korály, navzá-
jem zápasícími o život a na smrt.. Těch úžas-
ných odstínů barev! A náhle zlákáni tou
nádherou ve vašem dosahu, vy obracíte se
k Tahifanu, řídícímu váš pirog a v zlomkové
své tahitštině povídáte mu o „fárero nehe-
nehe“, o krásných korálech, jež byste chtěl
míti na památku.
16
article
A polonahý váš domorodec se usměje.
veslo odloží a po hlavě se vnoří do toho ta-
jemného světa pod vámi. Jeho medově zlatiste
tělo jakoby se zavrtávalo pod vodu, k onomu
plateau. Červené pareo, jimž jeho boky jsou
opásány, kmitá se nad jemnějšími barvami ko-
rálových útesů. Vidíte, jak tam dole ruce vzta-
huje právě k onomu nejnádhernějšímu zázra-
ku... jak jím lomcuje... Vteřiny jdou po-
malu, deset, dvacet, třicet jich mine... Víte
vy, co znamená třícet vteřin? Zkuste to s ho-
dinkami v ruce, a pak si představte, že po
celou tu dobu lesklé tělo člověka prozírá
vám sálavou vodou z hlubin... Což se ne-
zalkne ten člověk? Chtěli byste vykřiknout.
přivolat jej zpět... Čtyřicet vteřin... A pak
najednou korálový trs povolí, fialově žehnoucí
a růžově pokropený zázrak vznáší se k vám
v rukou Tahiťana, jen nohama plujícího ak
vám směřujícího. Jeho oči vodou se smějí ..
A zatím, co díváte se na špinavě na-
žloutlý kus korálu, zbavený vší té chromati-
cké krásy v týž okamžik, kdy vynořil se z vo-
dy... zatím co váš Tahiťan usmívá se vašemu
zklamání... ta druhá deska, již byl jsem za-
sadil do gramofonu vaší duše, doznívá zase
týmž duněním bubnů.
Vaše loďka připlula skoro až k venkov
ské hradbě korálové , ..
Tahiťan
17
article
Pláč dětí.
Pláč dětí.
Vám, jimiž těch nepohnou prokletí,
v životní kdož hynou změti, —
ke sluchu, bratři, zda doletí
pláč tichý a žaloby dětí?
„V útlého dětství čas přezlatý
vše živé — je živo jen v štěsti,
bez námahy, — dětství dar bohatý
smí zábav a blaha mu nésti.
Nám toliko radost ta nepřána,
niv pobíhat po úbočí
Továrni kolo v noc od rána
točí se — točí — točíl —
Kolo jde železné do kola
a větrem v tvář vane a hučí,
před zrakem mžitky, skráň plápolá,
srdce tep bouřlivý zmučí.
Stařeny hnusné nos červený
(brýlemi hlídá nás bděle).
mouchy jak rozseté na stěny.
— v let hbitý vše pouští se směle. —
Strop, okna, dvéřel — Až v šflení
v hlasitý křik jsme se dali-
Počkej přec, hrozně ty kroužení
Pamětí oddech přej malý!
Marně však prosbě se oddáte,
neslyšíc, kolo dál mučí:
Umři si — točí se, proklaté,
umři si — hučí — hučí! —
„Jak bychom, v rabství tom ztrnuli.
skotačit dovedli dosudl
— Padli bychom a usnuli,
svobody chvíli přát osud.
Domovům večer když navrátí. —
proč vlastně v ta chodíme místa?
Jen směšnou by myšlenka byla t.
že lepší se budoucnost chystál
V hruď vpadlou matky své se štkáním
hlavy my abychom dali,
a hořkou slzou a sténáním
srdce jí na kousky rvali . . .-
Přel. Jos. P elíš ek
18
title
Napsal J. B. Teneromo. Z rukopisu přeloži
K. Frypes.
Teneromo
K Frypes
19
article
Legenda o Tolstém.
Legenda o Tolstém.
(Z legend jasnopoljanských.)
Tolstý
20
article
Spisovatel této legendy
vydal obsáhlý spis „Živá
slova L. N. Tolstého
jichž překlad vyšel 1912
v českém překladu jako
velmi poučné uvedení do
duševní dílny apoštola
jasnopoljanského.
L N
Tolstý
21
article
Když Hospodin putoval svatou Rusí a při-
šel na místo, kde je nyní Jasna Poljana, zasta-
vil se s učenníky u potůčku. Celý kraj byl za-
rostlý lesem, pouze Poljana zářila v slunci
zelenala se měkkým pažitem, na tomto pal
hrčel tichý pramének. I řekl Hospodín apo
štolům:
„Na místě tomto jméno mé bude veleben
k potůčku tomuto putovati budou národové
z celého světa a vnímati vláhu mého učení.
Minul čas. Zrodil se muž veliké síly du-
ševní. A Vládce Všehomíra vložil ratolest míru
do rukou jeho a propůjčil ústům jeho plamen
výmluvnosti.
Narodil se Jan Zlatoústý.
Když nastala doba a muž Jan utvrdil se
v síle a pravdě Boží, když zocelil svého ducha
v zápolení a zkouškách, řekl k němu Hospodina
„Jdi na Poljanu') svaté Rusi, žárem slov
svého obnov srdce lidská. A požehnej jejick
novému životu větví spásného míru.“
Zlatoústý přišel, jako hromem jal se hř-
mati slovem Božím a pobádati lid, by činíl
pokání a žil spravedlivě. Se všech konců sešli
se lidé suchouncí, prostí a práce milovní. Srdce
jejich přilnulo k svatému slovu. Požehnal jim
Zlatoústý větví spásného míru — milostiv
léto Páně zavládlo na zemi. Vlk s ovcí pásli s
na luhu, dítě vodilo a napájelo lva.
Poljan
Hospodín
Jan zlatoústý
Jan
Páně
Rus
22
article
Ale mocní lidé světa tohoto, živení hři-
chy tělesnými a povznesení prací otroků, po-
zorovali, že moc jejich kolisá. I pustilí se v boh
proti Janovi. Sebrali pluky, oděli je v šupi-
natou ocel. Vévodou svým zvolili samotného
Asmodea. Přišel Asmodeus, potřel lidu nesčí-
slné množství. Setkal se na Poljaně se Zlato-
ústým.
„Odejdi,“ praví mu Asmodeus.
„Čas zákona dosud nenadešel, má vláde
posud trvá.
Asmodeus podnikl naň útok s velikou
silou, mrštil do něho smrtonosné kopí, chtěje
prokláti jeho prsa.
A trhnul sebou Zlatoústý tuše, že hodina
smrti nadchází.
V tento okamžik spustil se oblak s nebe
zahalil Zlatoústého a povznesl jej vzhůru.
rozlehl se hlas s nebe:
„Nadejde hodina, kdy pošlu jiného muže
síly mé. Přijde jiný Zlatoústý.
Mnoho, mnoho let minulo. Když pak síl
ímy zapustila pevně kořeny, hniloba neřest
pronikla zemí a peklo rozevřelo brány své,
chtějíc pohltiti vše živoucí, tu rozpomněl se
Pán na své zaslíbení. Povolal v život z rajských
přibytků světlou duší, ozářenou paprsky lásky
k Životodárci.
A pravil k ní Hospodin:
„Půjdeš, dcero má, do světa, na černou
zemi, vykonáš velikou službu. Podnikneš zápas
s mocnou hží světa! Vzpruž se! Poneseš lid
stvu nové slovo pravdy Měl
I dal jí Pán plamenné srdce, velikou
dychtivost po pravdě a neukojitelné pátrán
po pravdě.
Obdařil duši nebeským darem věšteckého
psaní, požehnal jí na dalekou cestu.
A tu na večer po rozkácené bouři, když
slunce nořilo se za mraky v růžové červánky
Jan
Asmodeus
Poljana
23
article
V (nivul
V (nivul
zjevila se na nebí ohnivá pravice planoucích
prsfů. A v pravici té byla zlatá větev, jak b
péro jasu plné. A hned za mraky objevila s
postava muže mocné hřívy, veliké hlavy a ši-
roké tváře. A slyšán byl hlas, jak by od pří-
boje mořského
„Toť Lev Pravdivý, jejž posílám.“
Vztáhl Pravdivý ruku, přijal z ohnivé pra-
více zlatou větev, jak by péro jasu plné, Slunce
zapadlo, vidění zaniklo.
Lev spravedlivý přišel na svět. Když vy
rost, sesílil a dospěl k rozumu, když jeho spi-
sovatelské vlohy rozkvetly rajským květem.
jal se mluviti k lidem slovy mírností, vyzývaje
k blaženosti a svatosti. A načrtal slova svá
zlatým pérem na dlouhém svitku.
Velká kniha Míru vyšla. Rozšířila se po
celém světě. Četli ji lidé velcí, malí, všichn
— srdce i nejzatvrzelejších lidi bylo doja to
obměkčeno. Propouštěli otroky na svobodu
dělili se s chudými o šat a chléb a těm, kdož
neměli útulku, poskytovali přístřeší. Plačícím
dostávalo se útěchy, zarmouceným, utlačeným
nastávala úleva. A bylo již hezky na zemi po
nebem. Ale ani nepřítel člověka oči nezavřel
Také on se činil. Místo jedněch otroků utváře
jiné, uvrhoval je v nová pouta, místo jedněc
žalářů budoval jiné a naplňoval je novými věz-
ni. Nuzáky vyhazoval na ulici, fruchlícím při-
těžoval, plačícím naháněl strachu, věřícím po-
chybnosti. A strojil nové voje tmnářství.
Lev
24
article
Tu Lev vztáhl hrozivě růku, jal se proná-
šetí slova hněvu a odporu, usvědčoval nepří-
tele lidstva z piklů. Slova tato načrtal zlatým
pérem na dlouhém svitku i sepsal takto ve-
likou knihu: Knihu Války. Kniha se rozšířila
po celém světě. Kdo ji četl, děsil se útrap. jež
v ní líčeny byly. A proklinal pokušitele duše
lidské a lnul celým srdcem k zájmům duchov-
nim. Rozhořčení Lva, když pozoroval to, se
ufišovalo; skláněl zápasící ruku a v jeho srdc
zavládl úplně klid a mírnost. Zase promlouval
o tom, kterak svatost a boží pokoj v duší blatí
A nová kniha Míru byla světu vydána, knih
vznešeného osvícení.
Lidstvo bylo okouzleno — i z celého svět
spělo k novému světlu země. Bylo zřejmo, kte-
rak naplňují se slova Páně. Tu nepřítel člověk
se zase vydal v boj. A zase došlo k válce.
střídala se válka s mírem a zápolení velikéh
nebylo konce.
I pojal zármutek srdce Spravedlivého
Uchýlil se do lesa, přišel na oblibené místečko
své u pěti dubů a modlil se: „Vidíš, Bože, kte-
rak mocen jest nepřítel duší našich. Poskytni
mně pomoc svou, přispěj mně přízní svou.
jediné prosím, dej, bych žívot svůj obětoval
za svaté dílo. Této oběti je potřebí, jinak ne-
budou síly odvěkého pokušitele zkrušeny.
Utrhač a hánce všeho, co je svaté, ryzí, bude
se vychloubati pro mou slabost a rozseje po
zemi lež o chorobnosti ducha mého.
Ticho bylo kolem, větérek ulehl, vršky
stromů ztrnuly. A k sluchu Spravedlivého ne-
doléhal hlas, odpovídající mu.
Lev
Bož
kniha Válek
25
article
Znovu se modlil:
„Žádám si útrap, strádání. Dej, bych zaží
vlastní útrapy tělesné. Krev má nechť prolita
je k oslavé vůle Tvé. A těmito útrapami zpe-
četím, uzavru dílo svých dnů.“
Les zašuměl, kmeny se zachvěly v koře-
nech svých a s nebe se rozlehl hlas: „Jdi, Spra-
vedlivý, vrať se do svého domu. Slova tvá byla
vyslyšána, modlitba tvá dospěla k slachu
Mému.“
Spravedlivý, jenž klečel, povstal, jsa ozá-
řen jasem radosti. Když přikročil k místu, kde
jeho dům stál, pojalo jej veliké ztrnutí. Na tom
místě týčil se dvorec veliký, klenutý. Kolem
zřízeny volné prostory, pískem posypané. Na
místě těch byla hřiště, opatřená kůly a sít-
kami, hlučný zástup dětí pod dozorem cizozem-
ských chův smál se, veselil se; hrály tajůplné
hry ze zemí zámořských. Děti se klaní Spra-
vedlivému, obklopily jej.
A diví se Spravedlivý: jejich tváře jsou
veselé, ale vidí, že duše jejich smutna jest.
Vešel Spravedlivý do domu, jeho žena je
dle nového způsobu nádherně a pyšně oble-
čena; omládla; béře jej za ruku a vede ke stolu,
na němž rozestaveno je množství jídel. Spra-
vedlivý jest ohromen.
„Odkud máš to vše?“ táže se ženy.
„Ale to my máme už dávno,“ odpovídá
ona vesele. „Ty's odešel. Kolik měsíců jsi tu
nebyl, ale nám Pán Bůh uštědřil. Vejdi v radost
naši, okus s námi pochoutek,“ prosí vesele
jásajíc.
bůh
Spr
26
article
„Je mi krušno!“ vzdychl Spravedlivý
„Mů, duch je zkormoucen. Prosím tě, žen
zanech toho, žili jsme prostě, prostě budeme
také živi.
Ale žena neposlechla hlasu mužova, nový
řád zaveden všude v domě. Hosté přijížděli
odjížděli, byly pořádány hony, večírky, hostiny
„Bože můj...“ myslil si Spravedlivý ne-
jednou v duchu. „Což opravdu byla slova má
vyslyšána?“
Vycházel za ohradu svého dvora. K jeho
sluchu z vesnice doléhal nářek trpících. Vy-
cházel na silnici — spatřoval zástupy nuzáků.
A zdálo se mu, že zármutku na zemi ještě při-
bylo. Přišel Spravedlivý na osamělé místečko
své u pěti dubů, vykopal dlouhou, hlubokou
jámu dle své postavy a sestoupil do ní. Padl
na kolena, pozdvihl ruce k nebesům
modlil se:
„To bude hrob můj. Odtud nevyjdu, Bože.
pokud nebude vyslyšena modlitba má! Zda ne-
slíbil Jsi mně na tomto místě, že poskytneš m
radost smrti mučenické, kdežto Jsi mne ob-
klíčil radovánkami hmotnými a smyslnými
chtíči tělesnými. Co Jsi učinil mně, přesahuje
mé sily. Toto hovění mému tělu a sladké uko-
jení hmotné, jimiž Jsi mne obklapil, toto bo-
hatství, rámus, veselí a nádherné slavnost
řežou mé srdce a působí nesnesitelnou bolest
Nesnesu toho. Srdce mé nyje. Nářek otroků
pálí každou žilku mého srdce. Vídím. Pane, že
ubývá pravdy na zemi. Podvod nabývá ještě
více vrchu a lidstvo nemá naděje, vyváznouti
oli
i Strana č 19.
Bož
27
article
Patisk vyhražen.
Patisk vyhražen.
z trampot svých. Pokušitel jásá, holedbá s
chabosti mou a málomocí ducha mého.“
A Spravedlivý modlil se takto k Nejvyš-
šímu dlouho, až potil se krví, až snesl se noční
stín na zemi. A v tichu tom slyší Spravedlivý
hlas Boží-
„Odměnil jsem tě moudrostí, jež přesahuje
moudrost všech lídí a dal ti rozum, převyšující
rozum všech lidí: ty však jsi neporozuměl dílu
mé vále. Vstaň a vyslechni slova má.
Chvěl se Spravedlívý, vstal a poslouchal,
co Bůh velí.
Pán hlásal:
„Od nynějška ti odnímám dar tvého vě-
šteckého písma. A duše tvá nedojde uspoko-
jení, tělo tvé oddechu, budeš putovati světem,
bez přístřeší, dokud nepoznáš vznešeného ta-
jemství mého. Ty musíš pochopiti, co lidstvu
není dáno poznafi.
Jdi.
A ruka ohnivá se obievila ve vzduchu,a
ruka ta vytrhla Spravedlivému jeho zlaté péro.
V téže noci, nejsa nikým poznán, vyšel
Spravedlivý z domu svého a vydal se po hlavní
silnici. Kráčel den, kráčel den druhý a k ránu
třetího dne vyšel do širokého, rovného údolí,
kde byl vysoký násep nové silnice. Dráha se
rozprostřela dlouhým pruhem od kraje do kraje
země, po její straně byly sloupy a silný drát,
ocelová kolej na celém hřebeni. Po ocelových
kolejích rachotil vlak, vypouštěje z komínů
černý, dlouhý ohon, který zastíral nebe. Když
rachot umškl a vagony na kolech zanikly v dál-
ce, oblaka dýmu valily se ještě hustým mrač-
nem kolem vršku, osaměle u silníce stojícího.
Mráček se kroutil, vždy více řídl a roztával
na vrcholku pahorku. Náhle vidí Spravedlivý,
kterak se krčí chladem v mlze roztávajícího
oblaku malinký dědoušek. Přikročil blíže —
vidí: stařeček má dlouhou bradu, šedivou,
když Spravedlivý zadíval se do jeho tváře —
zhrozil se. „Kterak se podobá tento stařec
mně,“ pomyslil si.
Spravedlívý
bůh
Mráček
28
article
„Dobrý den!“ zvolal naň Lev.
Stařec v hadrech třásl se zimou a neod-
pověděl hned. Pak se dali do řeči.
„Já, pravil stařec, „jsem pastuchou, ale
síly mé nyní ochably. Vidíš, nemohl jsem se
ani v čas doklepati ke stádu. — Starosta na
vsi mně dal výpověď. A šel jsem. Jdu k dceři.
Zůstala mi jako jediná podpora na světě. D
smrti u ní poležím na peci. Je dobrá, nevy-
žene mne.
Táže se Ler
„A proč pak tu nyní ležíš?“
„Ale vidíš, prosil jsem večer hlídačev
boudě, aby mně dovolil tu přenocovati. Ne-
pustil mě. Myslil si, že jsem nějaký taškář.
Bůh jej suď! Člověk neví, čeho se báti. Vyšel
jsem a ulehl tu pod kopečkem. A právě je mi
tu v páře drobet teplo.
Vlídný to byl stařeček. Takové hodné,
hluboké oči měl — zářily také laskavostí
dobrotou. Ruce měl drsné. Stařeček mnul ruku
o ruku o sebe, aby se zahřál. A jeho halena je
samá díra, čapka je protržena. Soustrast po-
jala Spravedlivého: „Zmrzneš tu, člověče.
A řekl mu Lev dále
„Nepohrdej, vezmi ode mne...
A rychle shazuje kaftan se svých ramenou.
„A dej mi svou halenu. Nebude mi v ní
chladno. Vidíš, podvlékl jsem teplý polo-
kaftan.“
Stařec se diví. Svléká halenu a odívá se
v měkký, modrý kaftan.
„A edkud jen tě Bůh poslal?“
Pomáhá Spravedlivý starci. Navlékl mu
též svou čapku, vložíl za ňadra balíček s pe-
nězi a povídá:
„A tohle dceři odevzdej, to bude na tvou
výživu.
Oblékl Spravedlivý halenu, narazil na
hlavu protrhanou čepici, stáhl šat v pasu a
vydal se dále lehkým krokem.
Ale stařec radostí se vzmužil a dal se také
lehce do kroku v jinou stranu. Ušel verstu,
druhota — již brzy zahne do vsi. Zatáčka je na
levo, ale v pravo u silnice je viděti stanici se
studnou a nákladním skladištěm.
Lev
Ler
29
article
Náhle cítí stařec poněkud jakoúsi tíži v
hlavě: pravá noha selhávala. Srdce mu počalo
bušiti. Usedl. Myslil si, že to pomine. Pak se
zdvihl, cítil jako by mu i ruka klesala. Myslí
si stařec: „Zajdu na stanici. Pak se odeberu
k dceří. Jen aby Pán Bůh dal, bych se tam
dostal.“
Takto rozvažuje, hrabal se stařec obtížně
a když vycházel na schůdky u stanice, nemohl
se rukou držeti zábradlí. Jen — jen že vylezl,
zašel do světnice, těžce klesl na lavíci a hned
se mu hlava točila.
Hlídač zametal podlahu na stanici velkým,
čerstvým koštětem. Viděl, že stařečkovi je
nějak nekale.
Přikročil k němu a tázal se:
„Co je ti, stařečku?“
Ale ten již oči zvrátil. Ani slova nemoh
pronésti. Jen poněkud hýbal levou rukou, jako
by o něco prosil. Hlídač mu pomohl nohy
zdvihnouti na lavičku, uložil jej a sám utíkal
k přednostovi. Přednosta četl zatím listinu,v
níž psáno bylo o velikém rozčilení v domě
Spravedlivého. Příbuzní se vzchopili, rozeslali
po celém dalekém okolí popis a žádost k úřa-
dům, by pán byl z dráhy poslán zpět. Před-
nosta znal Spravedlivého i jeho rodinu; vypra-
voval podivnou tuto novinku svému zástupci.
Když přednosta příšel, byv hlídačem za-
volán a spatřil starce na lavičce, tu projel
mu hlavou myšlenka: „To jest onl
Zadíval se mu blíže do obličeje.
„Je to jistě on,“ myslil si.
Vyptával se, ale ani slova se nemohl do-
věděti. Stařec oněměl.
Přednosta popatřil na okraj kaftanu: tam
namalovány koruna šlechtická i jméno.
Přednosta spráskl rukama, svolal své zří-
zence a poručil, aby honem přenesli starce do
jeho světnice. A sám telegramem dal spěšnou
zprávu rodině Spravedlivého. K večeru sjel
se celá rodina zvláštními vlaky.
bůh