1
masthead
30. dubna 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 118.
4
article
Kolo dokola se točí.
Kolo dokola se točí.
Obrázek. Nakroslil Fr. F los.
V kanceláři městského úřadu v Kalištích
bylo ticho, že bylo slyšeti nejen cvakot starýeh
švarevaldských hodin, ale i slubé skřípnutí ký
vadle při každém druhém kyvu. A přece byly
v kanceláři čtyři osoby. U psacího stolu, přista-
veněm k oknu, seděl starý ale dosud statný muž.
klerý podpíraje si levou rukou bělovlasou hlavu.
užazoval si pravou řádky psané zrezivělým in-
beustem ve staré knize. Četl zvolna a velmi po-
zorně, co na tento hrubý ruční papír bylo dávno
napsáno a četl asi zajímavé zprávy, neboť, jak
se zdálo, zapomněl na své okolí. U druhého okna
psal u pultu stoje městský tajemník. Také ta-
jemník pracoval horlivě a vkládaje často držátk
pera mezi zuby, přehazoval listiny a pak cosi do
velké knihy zapisoval.
Na lavici u teplých kamen seděl sešlý muž.
jehož stáří nedalo se snadno uhodnouti. Bylo
zřejmo, že muž ten jest nemocen a že zkusil as
mnoho bídy. Jeho tvář byla zažloutlá, vyhublá
a rozeuchaným řídkým vousem zarostlá. Hluboce
zapadlé oči jeho hleděly lhostejně s unavenědo
předu, ale bylo jisto, že ty jeho oči nevidí před-
mětů v kanceláři a že duše jeho toulá se kdesi
daleko. Šat jeho byl velmi chatrný, ale nejhorš
byla jeho obuv. Na jedné noze měl roztrhaný
střevic a na druhé hadr motouzem ošněrovaný
Vedle tohoto muže sedí na lavici chlapec as
dvanáctiletý. Také jeho tvářička je bledá a vy-
hublá, také jeho šat jest chatrný, ale střevíce
má ještě dobré. Nyní již chvíli opírá se zády
o kamna a snad dřímá, neboť oči jeho jsou za-
vřeny, a jak tu odpočívá, zdá se, že s ním smr
nebude míti mnoho práce.
Francie
5
article
Hodiny stále tikají, opakuje se pravideln
skřípání kývadla a po chvilkách zašelestí i papír
ale slova nikdo nepromluví.
Teď přetřel si muž, čtoucí ve staré knize
dlaní čelo i oči a shýbnuv hlavu nížeji, zase čte
Dověděl se již z knihy, že roku 1756 přistěhova
se mimo vše nadání do Kališť generál Maternic
a koupiv zpustlé stavení a pozemky „Na hradě!
od paní Kateřiny Zdrůbecké, zde trvale se usadil
Hovorný domácí kronikář napsal o novém při
slušníku kališťském mnoho podrobností, vždyo
statek „Na hradě“ patřil ke Kalištím a nový
občan byl vzácnou osobou. Generál Maternič byl
již starý muž, když koupil zde statek, ale byl
dosud rázný a jistě bohatý, neboť nejen že
statek od základů nově postavil, ale postaviti dal
v Kalištích i dva domy: jeden „velký“, ten co
je v něm nyní hostinec „U rathouzu“ a druhý
„malý“, v němž nyní jsou městský chudobine
a nemocnice. Nyní se tam říká „ve špitále“a
dům jest obecním majetkem.
Kronikář zapsal do staré knihy, že generál
vlastně pořád jen stavěl a stromy sázel, nej-
raději duby, a že žaludy v kapsách nosil. By
vdovec, mnoho kouříl a mnoho klel cizím jazy-
kem, kterému nikdo nerozuměl, nežli jeho sluha
Jurko (Chorvát), kterého si generál s sebou
z vojny přivedl.
Maternice
Zdrůbecký
Maternič
Jurka
Chorvat
6
article
Kronikář se upřímně přiznává, že s panem
generálem nebylo řeči, a že všecko, co napsal.
zvěděl právě od jmenovaného Jurky. Generál
Maternič žil „Na hradě“ deset let a zemřel př
pilné práci. Založil velký rybník pod „hradem
a na hráze vlastnoručně dubů nasázel. Však
dobrá polovice stojí tam těch dobů podnes, ale
nesmí býti všecky vykáceny, neboť drží hráz,
kterou svými kořeny cele provrtaly. Kronikář
vypsal vše o slavném pohřbu generálově; kolik
bylo kněží, kolik setnin vojska, kolik vynika-
jicích osob, ba i to, že generál Maternič byl po-
hřben do hrobky, kterou si za živobytí vystavěti
dal hned u kostela a vchod do hrobky že příkryi
byl kamenem, na němž vytesána byla podoba
generálova. Kámen ten jest nyní ve zdi chrámové
na místě, kde bývala hrobka.
Na pohřbu byl také jediný syn generálův
pán již nemladý, ale tuze vzácný, cisaře pána
tajný rada. Ten byl dědicem po otci generálovi
ale v Kalištích se mu asi nelibilo, nebo nemě
času zde přebývati. Všechen majetek svěřil úřad-
níkům a sám odjel do Vídně. V Kalištich se jit
nikdy neukázal, ale po patnácti létech přijel do
Jurek
Maternič
Vídeň
7
article
Kaliště nejdříve kočár a za několik dní potom
přibylo pět těžkých vozů. Všechny projely mě-
stečkem a zastavily se až „Na hradě““. Tenkráte
stěhoval se do Kaliště syn tajného císařského
rady, aby se „Na hradě“ usadil. Nebyl již tak
mlád a přivezl s sebou i paní a tři déti. Kdož
vi, proč se přistěhoval sem, ale nejspíše tajný
rada zemřel a císař pán syna potřebovati ne-
mohl??... Ty otázníky napsal sám kronikář.
z čehož je zřejmo, že se vyskytly nějaké po-
chybnosti, kterých však kronikář zaznamenati se
neodvážil, ale přece jen naznačil. Později asi
připsal, neboť barva inkoustu jest jiná, že pani
„z hradu“ zemřela a pochována byla též v ro-
dinné hrobce. Ani na jméno dětí nezapomněl;
Ferdinand, Leopold, Alžběta. To ale bylo po
slední, snad sám kronikář ukončil své účty zde
na světě, anebo se z Kališť odstěhoval. Drobné
a pěkné jeho písmo se již v knize neobjevuje
a co později přispáno bylo, neposkytuje mnoho
zajimavého. Psáno je to spěšně a povrchně. Je-
nom několik dat. Ferdinand Maternič je zapsan
jako majetník „hradu“, Leopold Maternič jak
majetník „velkého“ domu, zbyl tedy asi na Alž
bětu dům „malý“. Při tom je připsán již rok
1815, tedy rok po napoleonských válkách, kdy
po 20 let nebylo času, aby se do městských knih
zapisovaly osudy a změny v rodinách, byť to
byly rodiny třeba z „hradu“
Ferdinand Maternič udržel se v Kalištiel
„Na hradě“ nejdéle, neboť bratr jeho Leopol
prodal v roce 1840 „velký“ dům sládkovi Syro
vému, a odstěhoval se do Prahy. Tam ale brze
zemřel a zůstalo-li něco po něm, dostali to as
sestra Alžběta a bratr Ferdinand. Však ani Alž-
běta dlouho v Kalištích nežila: provdala se za
důstojníka, který ji odvedl kamsi do Štyrska.
Ferdinand
Leopold
Alžběta
Maternič
Kalištiel
Praha
Štyrsko
8
article
„Malý“ dům koupil Mates Soukal, kupec. Ale
tcho všeho byli do nedávna v Kalištích ještě pa-
mčtníci. Mates Soukal byl patnáct let starostou
v Kalištích a ježto zemřel bezdětek, zdědila
„malý“ dům po jeho smrti obec, jak bývalý
slarosta v posledním pořízení přikázal.
Ferdinand Maternič byl člověk bujný a hrdý,
ale hospodářem nebyl. Oženil se třikrát a z těch
tři manželství zůstaly mu jenom dvě děti: Jan
a František, ale tito dva synové statku „Na
hradě“ nedědili. Statek přišel na buben a Fer
dinand Maternič, muž již šedesátiletý, odcháze
„ze hradu“ s malým zbytkem z bývalého krás-
ného jmění. Odstěhoval se prý do Kladska. Tak
zmizel rod Materničů z Kališť, ale nevymizely
památky po nich a ty byly někdy příčinou na-
hodilých vzpomínek. Pozdější generace však ne-
měly na koho vzpomínati a lhostejně chodily
kolem památek, nepátrajíce po jejich původu
„Takový jest již světa běh. Pobudem, nebudem
světa nepřebudem. Sejde s očí, sejde s mysli . ..
Podobné myšlenky honily se pod čelem bělo-
vlasého muže, který hlavu podpíral, ale již ne-
četl. Hluboce se zamyslil. Přečetl vše, co bylo
ve staré knize napsáno a přece nevstával. V jeho
mysli táhlo se jiné ještě předivo. Vzpomínal na
vše, co jako chlapec slýchával od otce i od děda.
Mates Soukal
Maternič
Jan
František
Kladsko
9
article
Onen Jurka (Chorvat), vojenský sluha generálův,
byl mu velmi povědomým. Byl to jeho pra-
praděd. Nebylo již ovšem zmínky v kronice
městské o tom, jak a kde se uchytil Jurka po
smrti svého pána, ale udrželo se přece v tradici
rodinné vědomí, že se ani Jurkovi, ani jeho
dětem nevedlo valně. Vždyť tento starý muž.
starosta města, který nyní vzpomíná na své
předky, pamatuje se, že ani jeho rodičům ne-
vedlo se skvěle a on sám že jen vlastní silou
a pili vyšvihl se na místo, na němž nyní pevně
stojí. Prošel několik škol, dal se na kupectví
a po mnohaletém krušném lopocení v cizině vráti
se do rodného města a za ušetřené peníze najal
si zde krám. Pracoval pilně a šetřil ještě více
až se zmohl. Nejvíce ovšem vyzískal sňatkem
Oženil se s dcerou sládka Syrového a po smrt
tehánově zdědil „velký“ dům s hospodou „u
rathouzu“.
Vzpomíná i na jméno Charvát, které byl
utvořeno podle národnosti pradědovy a udržovalo
se v rodině, ačkoliv praděd Jurka jmenoval se
jistě jinak.
Křečovitý kašel, který zachvátil náhle ne
mocného muže u kamen, vyrušil starostu Char
váta ze zamyšlení.
Vzpřímil se a opět rukou přetřel čelo i oči
Ten kašlem se zmítající muž, ten otrhaný tulák
je syn Ferdinanda Materniče a ten chlapec vedle
něho jest poslední potomek této vzácné kdys
rodiny. Přivedeni byli postrkem. Otec pracoval
jako horník ve Westfálsku, zúčastnil se stávky
a dopustil se zločinu. Odpykal svou vinu a pak
musil jíti domů. Domů? Zbyl zde pro něhoa
jeho syna koutek, který by mohl nazývati do-
niovem?
Starosta čekal, až záchvat kašle pomíne.
Jurek
Chorvat
Syrový
Charvát
Maternič
Chara
Westfálsko
10
article
Přistoupil potom k muži a řekl vlídně: „Vše
je v pořádku; podle vašich listin a zápisů v kni-
hách jsle zdejším příslušníkem a bude o vás
i o vašeho syna postaráno. Znal jsem vašeho
otce, ten jistě již zemřel?“
„Ano,“ odpověděl muž německy; česky
sice rozuměl, ale mluviti nedovedl, jeho synel
však již ani slova českého nerozuměl. Otevře
nyní oči a udiveně se kolem rozhližel.
„A bratr Jan jest živ?“ ptal se starosta.
„Zemřel také a dávno,“ zněla odpověd.
„Zůstali po něm potomci?“
„Nikdo nezůstal. Jsme poslední, já a sy
můj Filip.
„A jeho matka?“ táže se dále starosta.
Tato otázka nebyla nemocnému příjemna
mávl rukou a cosi zabruče
„Je živa??
„Není.
„Strážník vás dovede do chorobince, tam
budete bydleti. Také stravy se vám dostane.
František Maternič vstal. Neděkoval, ale
chvíli otálel, než prudce vyrazil: „A co se stane
s mým Filipem, kdybych zemřel?“
Starosta chvilku váhal, pak podal ruku Ma
terničovi a sliboval: „Postarám se o vašeho
synka sám!“
Maternič chytil podávanou ruku a silně j
stiskl. „Děkují,“ řekl „a věřím,“ dodal již na
odchodu.
Strážník již čekal v předsíni a vyslechnuv
rozkaz, odváděl otce se synem do chorobinee
do „malého“ domu, který kdysi vystavěti dal ge
nerál pro sebe a pro své. Že by sem někdy „jeh
lidé“ takto přišli, jistě se nenadál
„Kolo dokola se točí,“ řekl tajemník, kdyi
Malerničové odešli. „Tak se děje s rody i s ná-
rody. Kdo je dnes nahoře, nechť hledí také dolů
Jaký to byl rod!“
Starosta Charvát se zachvěl. Sám byl nahoř
a hleděl ještě výše, vždyť jeho syn, jurista, by
ve třicátém svém roce povolán k ministerstv
do Vídně a každý mu věštil znamenitou kariéru
A to kolo by se mělo otočit? Starostovi zjeví
se před duševním zrakem Jurka (Chorvat) —
proto se starosta, jeho potomek, zachvěl ...
Jan
Maternič
Malerničová
Charvát
Jurek
Chorvat
Vídeň
11
article
Dvojí bouře.
Dvojí bouře.
P. doc. MUDru. R. Jedličkov! — Lea Ostrovská.
Kočár zastavil před domem.
„Konečně,“ ulevila si mladá žena, prude
pokojem přecházející, jakmile se dvéře byly ote
vřely a služka sem nahlédnuvší, ohlašovala
„Pan doktor Perner.
„Že prosím —
„Račte, pane doktore, sem, milostivá pan
je tady,“ děvče ustoupilo pánovi prostřední
seuměrné postavy, bezvadného zevnějšku, který
dříve v předpokoji svrchník a klobouk odložil.
„Vítám vás, pane doktore,“ oslovila je.
paní domu, ruku mu podávajíe
Ohlědl se dřive a vida dvéře zavřeny, vřele
podanou mu ručku políbil, dotazuje se v zápětí:
„K čemu ty ceremonie, Haničko, od kter
doby staly se nutnost — — —?
Přerušila jej: „Od té, co's uznal za hodno
nme zanedbávati. Netoužím po společnosti ka
ždého, proto si z ohlášených vybírám, koho che
přijati.
„Odpusť, nemohl jsem dříve — —.
„Ne, Viktore, neomlouvej se, vím, že's ne-
chtěl, proto se nepokoušej upokojiti mě jakous
Ižl. Vím také, že už je všemu konec, že se roze-
jíti musíme, k čemu si tedy hrát na schová-
vanou, klamati se navzájem? Což je ta pravda
tak strašliva, že nemáš odvahy říci mi ji do
očí?
Mudra
R Jedličkov
Ostrovská
Kočár
Perner
Hanička
Viktor
12
article
Usmál se nuceně.
„Není snad ani tak zlou, jak si ji předsta-
vuješ. Oč vlastně jde? Mám převzíti po svém
otci, který je stár a zhurav, lékařskou prax
v místě, od tebe sice vzdáleném, ale ne tak da
leko, abychom se nemohli častěji vídati at
je vše.
„To je vše,“ opakovala po něm, usedají
na divan, k němuž on křeslo si přisunul.
„Jak lehce, třemi slovy pochováváš ku
mého lepšího života a já se ho mám vzdáti pro
hloupé ohledy k světu, rodině, z kterýchžto in
stitucí žádná si hoře moje nepřipustí? Tak da
leko to musilo dospěti?“ Na poslední slova ná-
sledoval křečovitý vzlykot, v němž propuk
všechen smutek posledních dnů, jež Hana v mar
ném očekávání trávila.
„Utiš se, má drahá,“ chlácholil ji, hlad
něžně vlasy její, „eož tě nemám dosti rád a ne-
učiním vše, abych ti rozchod náš usnadnil?
Nesmíš si vše představovati tak bolestným.
Vždyť nejdu se světa. Budeš mně denně psát,
jak se ti vede, jak mnoho vzpomínáš, nu a každé
neděle mne tu uvidíš u sebe — —
„A to myslíš, že mně postači? Proto po-
slední dní vzdaloval's se domu měho, abych
se učila odvykat? Což ti na tom záleželo, jak
trpím v hodinách úzkostlivého očekávání, jak
mi teskno tráviti večery bez tebe. —
Nepřeji ti, Viktore, abys poznal co jest, býti
někomu celou duší oddán a přesvědčiti se, že
veškerou tou oddaností nevykoupiš si ani té
trechy štěstí, kterou ti poskytuje přítomnost
osoby milé.
Hana
Viktor
13
article
Co jsem vše prožila za uplynulých večerů.
přebihajíc z místa na místa, nemohouc pro l-
test nikde setrvati? Vždyť všechno, nač se jenom
podívám, připomíná mi tebe, lepší časy mojí, te
tak ubohé lásky. Tak smutně má zakončiti?“
„Vždyť nemluvil nikdo o ukončení, Ha
ničko, jak si to vlastně vykládáš, k čemu tolik
tragiky spojovati s prostou nutností? Utiš se
dětino, buď moudrá — —
„Řekni ještě, nebuď sentimentální, jako ří
kává on a já podruhé v životě budu se cítit osa-
mocenou, opuštěnou tím, co chtěla jsem, aby
mi celou existenci zahřálo. Proto jsem se roze-
šla s manželem, že neměl dosti shovění k mým
citovým záchvěvům, odstrkoval mne ve chvílích.
kdy měla jsem něhy nejvýš potřebí, maje smysl
jenom pro to, co přiváděly advokátní klientela
a peněžní jeho obchody. Co mi byla platna
všechna nádhera, kterou mne obklopil, pohodli.
jež mne hýčkalo, když ze všech těch útulných
koutů vanul chlad neporozumění.
Oboustranné prospěchy našich rodin usku
tečnily sňatek můj s mužem, majícím za sebou
kolik bouřlivě prožitých let a vracejícím se na
cestu, po níž kráčejí všichní zdánlivě „vzorní“
manželé.
14
article
Pravda, nevím co jsou starosti, bídu znám
jenom z románových líčení, ze schůzí filantropi
ckých spolků a sem tam z ulice a jsem přeee
tak nespokojena. Proč?
Mám muže, jehož vídám pouze při stole.
který k vůli slušnosti časem se v mojí společ-
ncsti objeví, aby ukázal světu přepych, jehožs
může žena jeho dovolit. Ale tady,“ mladá pan
přitiskla ruku k hrudi, „lady je prázdno, které
všechen lesk bohiatého domu nevyplní. Doku
jsem cítila zachvívati v srdci všechny ty nej-
jemnější nuance tvojí lásky, tu jsem žila, učila
se život pít v doušcích rozkoše, jež nervy moje
uspávala v slaďounkém snění, jak je krásné, býti
milována
A jakým žalem doznati, že všechno to má
ukončit? Což je to možným, Viktore? Abys ne-
přicházel, jako jindy, usedaje po mém boku př
večeři, nebo kouře cigaretu, maje hlavu opřenu
o moje rameno
Což jsem tě dosti nemilovala? Neprozrazo
valy oči moje vřelost citu, jenž mne k tobě při
poutal?
Kdybych věděla, že osud svůj zasluhuji
podrobila bych se mu bez odmluvy, ale takto
řekni mi, Viktore sám. — — — —
Příval slov Haniných zastavilo náhlé za
blesknutí, jež nafialovělým svitem ozářilo všecky
kouty pokoje, stinitkem lampy v šeru stajené
a hromová rána v zápěti se ozvavší.
Viktor
Hanin
15
article
„Ah, bouřka,“ zvolal doktor, vstávaj
s křesla, aby okno uzavřel.
Postřehnuvší úmysl jeho Hana, jej zasta
vila slovy: „Ne, nech otevřeno, je beztak dusn
k zalknutí.
Vrátil se poslušně ku pohovce a zaujal míst
vedle ní.
Nevzpírala se, když obemknuv pravici ko-
lem pasu jejího, k sobě ji přitáhl, mluvě hlasem
tak rozněžnělým, jakým konejšíme nemocného.
zamane-li se nemožnou věc požadovati.
„Buď klidna, dušinko, což nebudu tě mii
stejně rád i vzdálený, nebude se mi rovněž
stýskati po těch rozkošných okamžicích u tebe
ztrávených?“
Sotva znatelný úsměv přelétl zbledlé líee
a ještě hlubší stín melancholie uložil se pod
očima Haninýma.
„Co mně to vše platno, Viktore, když ne-
budu mit tebe, abys mne denně o své sympati
přesvědčoval. A potom, neztratím jenom přítele
ale i lékaře, který mne vzorně ošetřoval.
Pamatuješ se na den, kdys k nám byl za
volán poprvé? Jsi rodákem mého manžela
proto si vzpomněl na tehe, když jsem se roz-
nemohla. Nechtělo se mi tehda ve dvaciti létech
zomříti a proto jsem tě prosila: Zachraňte mne.
pane dektere, budu vám po celý život vděčna.
zbavite-li mne polestí.
Hanin
Viktor
16
article
Celičké noci proseděl's u mého lože, zvykla
jsem na přítomnost tvoji tak, že i zdráva ne-
mohla jsem jí postrádati.
A právě za takového bouřlivého večera, jak
je dnešní, nalezl's mne v slzách, oplakávající
manželské svoje neštěstí. Přesvědčila jsem se
tehda, že mládí nestačilo muži měmu, aby se
vybouřil, že i nadále pěstuje styky, jež byly vý-
směchem, profanaci oddanosti, jakou já jsem
k němu vzhlížela. Oko za oko, zub za zub, po-
myslila jsem si a chtěla mu stejným oplatit.
Vymstilo se to na mně. Cit, který mne
zaujal, nebyl tak povrchním, abych jej mohla
snadno za jiný zaměnit, dnes vím, že bych se
spíše života odřekla, než lásky tvojí, Viktore.
Přála bych si, abys jen momentem mohl na-
hlédnouti do duše mojí, snad by se ti potom
podařilo chaos ten vyrovnat — —
Hana svěsila hlavu a nával bolesti, prýštíci
ze zdroje pochybování, ohlušil ji tak, že jenom
jako ve snách doléhal k ní hlas přítele, snaži-
cího se ji uklidniti. —
— — Dlouho
ještě po jeho odchodu seděla tak ztrnulá, až
Viktor
Hana
17
article
nová rána hromu, mocným úderem vyzněvší, pro
budila ji z otupění.
Zvedla se, nohy majíc jako olovem zati
žené a zvolna kráčela k otevřenému oknu.
Blesk za bleskem brázdil jarní oblohu
prudkým světlem zaplavuje scenerii, před očim
mladé paní se prostírající.
Avšak bouře, rozpoutaná v hrudi jejl
zaujala ji celou tak, že nedovedla si jasně avě
domiti všechnu hrůzu přírodního živlu a žalné
stopy, které mocný příval vody strhaných mra-
čen za sebou zanechá. —
Vžila se v lásku ke svému příteli tak,že
se domnívala, jinak že už býti nemůže a po-
jednou, když se toho nejméně nadála, máse
týrati trýzní odloučení, obávati zapomenutí, č
dokonce všeho se odřici?
Vždyeky se přesvědčovala, že Viktor patř
mezi ty, jimž daně slovo je svatým příkazen
a zatím . ..
Používá první přiležitosti, aby se od ní od-
dálil. Jaká budouenost kyne mu tam v za-
strčeném koutě venkova? Zvykne si tam
ožení se dokonce s maloměšťkou a společn
s ní bude se starat o vychování dětí . ..
Při této příležitosti Hana stiskla spánky ho
kými dlaněmi, neboť jí připadalo, že tolik bo-
lestí mozek nesnese. — Dítě! —
To byl nejpalčivější bod v existenci mlad
Kdyby byla měla dítě, všechno své nej
horoucnější cítění byla by na ně přenesla a jistě
by nikdy nebyla zažila tolik hoře, co zklamán
v lásce ho přinesla. Čeho se však mohla nadí
od lásky, spočívající na tak vratkých základech?
Viktor
Hana
Dítě
18
article
Byla však náklonnost manžela jejího, stvr-
zená přísahou u oltáře, pevnější?
Nepominula dříve, než mladá paní nabyla
odvahy, ozbrojiti se resignací a žíti po způsobu
jiných počestných, avšak zanedbávaných žen?
Jest osudem každé z těch, které vyhle-
dávají náhradu v poměru nezákonném, takto
trpěti?
Úvahy Haniny, beroucí se křížovou cestou
duševních strastí, přivedly ji do nové lethargie.
v níž klesla do křesla, u okna postaveného.
Teprve plný svit ranního slunce, do pokoje
se derouci, připamatoval jí, že nutno se vrátio
skutečnosti, třeba byla sebe smutnější.
Chvíli se polácela jako omámena přílivem
světla, leč když pohled její, pláčem a bděním
zkalený, utkvěl na stolku, kde ležela otevřená
knížka, jejíž listy větřík, chvílemi sem za-
lehnuvší, vzdouval, přejela rukou čelo a náhlý
vzdor, v srdci vzniknuvší, naplnil pohyby jej
pevností, když knižečku vzala do ruky.
Zamilovaná její četba, heroická komedie;
„Cyrano de Bergerac“, zamilováná proto, že
v rekonvalescenci byla to první kniha, kterou
jí Viktor předčítal.
Jsou v ní zatrhána tužkou všechna míst
jež oběma zvláště se líbila a odpovídala tehda
stavu jejich duší.
Na příklad toto zde
Já s tebou budu vždy, já budu vždy tvým stínem,
já budu věčně tvým, ba i tam v světě jiném,
jenž miloval tě vždy! Ty budeš věčně má! —
„Komedie, nic než komedie, jako je cely
náš život,“ pronesla resignovaně, knihu od
kládajíe.
Hanin
Cyrano
Viktor
20
article
Za necelé půl hodiny Hana, upravivši ze
vnějšek svůj, sešla do zahrady, dům obklopující.
Vzduch, osvěžený noční bouří, dýchal la-
hodou zeleně, všcho prachu zbavené, kalichy
květů, jichž se slunce nedotklo, klonily dosud
hlavičky, vláhou obtížené, všechno jako obro-
zeno osvěžením, jenom záhon pivoněk smutn
tu trčel otlučenými stonky, kolem nichž rudých,
opadalých listků bylc naseto.
Hana si bezděky vzpomněla na nábožensk
průvody, jichž se jako dítě zúčastňovala.
Cesta, kudy se družičky braly, bývala po-
seta kvitim, jimž nádhera jara všude hojně
plýtvá, tak že možno i v městě cesty jím stláti
A jako děvčeti připadaly ji vždy nevýslovně
smutnými rudé ty lístečky květů pivoňkových,
jež s krůpějemi krve přirovnávala a které dojem
slavnostních chvil jí kazily. Co byl pak život jeji
další?
Také několik takových povznášejících oka
mžiků a potom později, ohlédla-li se za sebe,
viděla cestu rovněž znamenanou purpurem krv
srdce rozervaného zklamáním. —. —
Snad by se znovu byla oddala chmurným
úvahám, kdyby jasný hlásek k ní proniknuvš
nebyl ji vyrušil. Spěšně se obrátila a spěchala
k mřižovi, zahradu od sousední zahrady klá-
šterní oddělujícímu.
„Pochválen buď Nejvyšší a dopřejž ván
blaha stálého,“ klonila se vstříc jeptiška, za
ruku malé děvčátko vedoucí, které při spatřen
paní Hany, jásavým výkřikem se ozvalo.
Než tomu mohla velebná sestra zabrániti.
octlo se na nizounké zídce, v niž mříže byly za-
puštěny a prostrkujíe hlavičku jedním z většíeh
otvorů, nastavilo rtiky ku políbení.
Mladá paní chopila světlou tu kadeřavou
hlavičku, tak oddaně se nabízející a zlíbala j
do růžova. Když ji pustila, holčička obrátila se
s pohledem plným výčitek k jeptišce.
„Vidíš, sestřičko Anežko, tys mne nechtěla
vzít do zahrady, že už sem matinka nechodí, že
je nemoena a přece je tady.
Hana
Anežka
21
article
Klášternice se usmála, omlouvajíc dítě:
„Promiňte její prostořekost, milostivá paní.
již více než týden jsme vás neviděly, domnívala
jsem se, že jste churava, avšak moje svěřenk
nedala jinak, než že jsme den za dnem vás tady
čekaly.
„Ano, byla jsem churava,“ odpovidala pan
advokátová volně a v hrudi ji bodlo výčitkou.
že pro tu želanou záři modrých očí Viktorových
zapomněla, že kalí se svět jiných modrých oček
— maličké Boženky, dítěte, postrádajícího otce-
matky, „ůstaveného péči klášterních sester
jež opuštěných dětí se ujímají.
„Nehněvejte se na ni, milostpaní,“ pro-
mlouvala dále jeptiška, „nemohu ji vpravit do
té umíněné hlavy, že nejste její matinkou, že
nemá vás tak nazývat — —
„Proč?“ přerušila ji Hana a obličej její, do-
sud schmuřený, rozjasnil se náhlým rozhod-
nutím. „Proč, sestro Anežko, což nemohla bych
už býti matkou šestiletého děvčátka? A zabránily
byste mně, abych byla matkou tomu zde, které
s tak roztomilou tvrdošíjností opakuje, že pan
nosící jemu různé pamlsky a laskající se s ním,
nemůže býti jiným než matinkou —?.
„Vidiš, velebná sestřičko,“ vpadlo děcko do
hovoru, „tys říkala, že mojí, nás všech mamin-
kou je ta svatá Panna na oltáři vašeho kostela,
ale z té jde jenom zima, nikdy mne nepohladí,
jen se tak divně na mne kouká a nikdy mi neříká
jako maminky holčičkám v parku, kam se cho-
díme dívat na kachničky: lohle nesmíš dělat, ne-
smíš se mazat — nic — nic takového mi neříká,
ani mne nelibá. Nechei ji, chci tebe, viď že tě
mohu chtít?“ A velké oči dítěte, jasné jak azu
jižního nebe upřely se na mladou ženu.
Misto odpovědi rty Haniny spočinuly znovu
na ústkách Božiných a v tom políbení pečetil
se slib, že příští maličké bude lahodnější, než
byl jeho počátek ...
Viktorová
Boženek
Hana
Anežka
Hanin
22
article
Když po několika dnech dr. Perner vstoupi
do domácnosti svého přítele, aby se officiálně
rozloučil, nalezl tohoto v jídelně u stolu, kde
bylo pro čtyři prostřeno. Po výměně pozdravů
obrátil se udiven: „Co to, Gustave, zval's mn
k rodinné večeři a jak pozoruji, bude ještě kdosi
přitomen.
Oslovený se usmál.
„Neboj se, nikdo jiný než rodina tu nebude,
ostatně se mi zdá, že už maličkou slyším, zde
je máš obě, matku i dcerušku Boženku. Pozdrav,
děťátko, strýčka Viktora, upozorňoval advokát
drobounké stvořeníčko vkusně ustrojené s chot
jeho přicházející.
„Dobrý den, strýčku,“ poklonila se vy-
zvaná, útlou ručku užaslému lékaři podávajíc.
„Vy máte rodinu, dítě tak roztomilé a já se
toho teprve nyní dovídám,“ vyčitavě pronášel
k manželům.
„Je to deeruška sotva týden adoplovaná,
promiň, že teprve nyní o ní slyšíš. Ale Hanička
ti sama objasní, jak k tomu došlo, jsem šťasten,
že podařilo se jí konečně najíti prostředek, nudu
života zapuzující. Příteli, ožeň se a postarej se
o potomka, je to zcela jiný život, když dům
oživne švítořením takového skřivánka, viď že-
nuško, že u nás mnohem jasněji, co se toto ko-
tátko naučilo říkati i papínku?
A s nevídanou u něho něžností pozvedl ad-
vokát holčičku, usazuje ji po svém boku u stolu.
Po večeři, políbiv choti dvorně ruku, omlu-
vil se neodkladnou jakousi záležitosti, vzdálil se
Gustav s ujištěním, že k čaji se navrátí.
doktor
Perner
Gustav
Boženek
Viktor
Hanička
23
article
Uchýlili se do malého onoho salonku, kde
Viktor za onoho bouřlivého večera s paní Hanou
naposledy hovořil. Tato usednuvši, vzala Boženku
na klin.
„Nepošlete děťátko spát?“ otázal se polo-
hlasem.
„Ne, pane doktore, je zvyklá takto usínat
v měm náručí.
Stáhl lehce brvy a cosi, jako stín nevole, pře-
létlo jeho líee. Se zapálenou cigaretou pohyboval
se sotva slyšitelně po měkkém koberci, čekaje,
že mladá paní ticho nastavší sama přeruší. Když
dlouho se tak nedělo, sám se před ní zastavil.
„Pst, tiše, ať mi ji nezbudíte,“ vydechl
výstražně.
„Nebojte se, dovedu hlas svůj ovládati tak
že bych ani ptáče neprobudil, ostatně vaše
chráněnka už spí, mám zavolati Františku, aby
ji uložila?“
„Děkuji vám, netřeba, nepřekáží mi ani
dost málo.
„Ale mně překáží, Hano, slyšíš, což nedo
volíš, abych tě naposled zlíbal, obejmul?
„K čemu to, Viktore? Myslím, že rozloučila
jsem se s vámi, se vším, co na vás mne pamato-
valo již v ten večer, kdy dvojí bouře tady řádila.
Viktor
Hana
František
24
article
Ta tam venku, ač mnoho ničivých stop zane-
chala, přírodu přece osvěžila, právě jako ta, která
se rozpoutala v mojí hrudi, jejíž přival odnášel
s sebou krásný květ mojí, společné s vámi mi-
nulosti. V okamžicích, kdy jsem se domnívala,
že spousta v mé duši je tak hrozná, že vymleté
brázdy ztracené lásky nie více nevyplní, usmálo
se na mne nebe v očích tohoto děcka. Ono bude
mi náhradou, cítim, že v něm najdu tolik mravní
opory, kolik mi je potřebí. Vždyť je tak lépe,
Viktore, takhle se rozejíti v dobrotě, v přátelství,
bez hořkých výčitek. Věřte, pokud je žena
v lásee šťastna, vidí ve svém milenci souhrn nej-
lepších vlastností, ale jakmile červ pochybnosti
začne hlodati v nitru jejím, tu teprve prohlédá,
učí se dívati zrakem skutečných fakt a ne těmi
illusorními, jež si ve své fantasii spřádala.
Překročiti hranici, za niž ideál náš mění se
v předmět, nehodný zbožňování, bývá tak
trudno, že hoře, z toho vzniklé, mnohdy nám
stráví celý další život.
Viktor
25
article
Proto mne nezbavujte mínění, jež utvořil
jsem si o vás, jako o muži lepším ostatních,
který nezapomíná, že úctyhodna je vždycky
žena, jež se celou duší oddala — —
„Vy mne tedy zapuzujete na vždy?“ plah
se dr. Perner, když se Hana odmlčela.
„Nikterak, souhlasím pouze s tím, co sám
jste nabízel, dojížděti k nám, psáti, zkrátka,
uchovati nám přátelství svoje.“
Ironický smích pohrál jeho rty, nové od-
hodlání však je ihned urovnalo.
„Nuže, dobrá, zkoušejme stálost přátelství,
když láska tolik vrtošivosti nám ukázala, Abych
měl záruku, že na mne nezapomenete — —
po těchto slovech, dříve než tomu mohla zabrá-
niti, sklonil se a políbil růžová ústka spicího
ditěte.
„Co počínáte?“ tázala se rozhorlena.
„Nic více — nie méně než to, že chci, aby
i tady vaše rty mne nalezly. Nezakážete přece
„strýčkovi“ dcerušku vaši líbati? A teď mi, pro-
sím, povězte historii, která vás na úřad matky
povznesla —.
Stalo se.
Když mladá paní domluvila, zvukem jejího
hlasu probuzené děcko objalo krk její a pro-
mluvilo
„Jsi u mne, zlatá moje maminko? — —“
A usínalo znovu, přitisknuto k hrudi, jejíž
láska měla je povždy chrániti a s ním usínalo
i všechno hoře, jež dosavadní život Háně byl
způsobil, roztávajíč v prostinké něze dětských
rtjků, s nevýslovnou vábnosti pronášejících
slova: „zlatá moje maminko“t — —
doktor
Perner
Hana odmlčet