ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 249b3710-78e8-11dc-a70c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: place 9, person 67
1 masthead
30. dubna 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 118.
3 masthead
Strana9.
4 article Kolo dokola se točí.
Kolo dokola se točí. Obrázek. Nakroslil Fr. F los. V kanceláři městského úřadu v Kalištích bylo ticho, že bylo slyšeti nejen cvakot starýeh švarevaldských hodin, ale i slubé skřípnutí ký vadle při každém druhém kyvu. A přece byly v kanceláři čtyři osoby. U psacího stolu, přista- veněm k oknu, seděl starý ale dosud statný muž. klerý podpíraje si levou rukou bělovlasou hlavu. užazoval si pravou řádky psané zrezivělým in- beustem ve staré knize. Četl zvolna a velmi po- zorně, co na tento hrubý ruční papír bylo dávno napsáno a četl asi zajímavé zprávy, neboť, jak se zdálo, zapomněl na své okolí. U druhého okna psal u pultu stoje městský tajemník. Také ta- jemník pracoval horlivě a vkládaje často držátk pera mezi zuby, přehazoval listiny a pak cosi do velké knihy zapisoval. Na lavici u teplých kamen seděl sešlý muž. jehož stáří nedalo se snadno uhodnouti. Bylo zřejmo, že muž ten jest nemocen a že zkusil as mnoho bídy. Jeho tvář byla zažloutlá, vyhublá a rozeuchaným řídkým vousem zarostlá. Hluboce zapadlé oči jeho hleděly lhostejně s unavenědo předu, ale bylo jisto, že ty jeho oči nevidí před- mětů v kanceláři a že duše jeho toulá se kdesi daleko. Šat jeho byl velmi chatrný, ale nejhorš byla jeho obuv. Na jedné noze měl roztrhaný střevic a na druhé hadr motouzem ošněrovaný Vedle tohoto muže sedí na lavici chlapec as dvanáctiletý. Také jeho tvářička je bledá a vy- hublá, také jeho šat jest chatrný, ale střevíce má ještě dobré. Nyní již chvíli opírá se zády o kamna a snad dřímá, neboť oči jeho jsou za- vřeny, a jak tu odpočívá, zdá se, že s ním smr nebude míti mnoho práce.
Francie
5 article
Hodiny stále tikají, opakuje se pravideln skřípání kývadla a po chvilkách zašelestí i papír ale slova nikdo nepromluví. Teď přetřel si muž, čtoucí ve staré knize dlaní čelo i oči a shýbnuv hlavu nížeji, zase čte Dověděl se již z knihy, že roku 1756 přistěhova se mimo vše nadání do Kališť generál Maternic a koupiv zpustlé stavení a pozemky „Na hradě! od paní Kateřiny Zdrůbecké, zde trvale se usadil Hovorný domácí kronikář napsal o novém při slušníku kališťském mnoho podrobností, vždyo statek „Na hradě“ patřil ke Kalištím a nový občan byl vzácnou osobou. Generál Maternič byl již starý muž, když koupil zde statek, ale byl dosud rázný a jistě bohatý, neboť nejen že statek od základů nově postavil, ale postaviti dal v Kalištích i dva domy: jeden „velký“, ten co je v něm nyní hostinec „U rathouzu“ a druhý „malý“, v němž nyní jsou městský chudobine a nemocnice. Nyní se tam říká „ve špitále“a dům jest obecním majetkem. Kronikář zapsal do staré knihy, že generál vlastně pořád jen stavěl a stromy sázel, nej- raději duby, a že žaludy v kapsách nosil. By vdovec, mnoho kouříl a mnoho klel cizím jazy- kem, kterému nikdo nerozuměl, nežli jeho sluha Jurko (Chorvát), kterého si generál s sebou z vojny přivedl.
Maternice Zdrůbecký Maternič Jurka Chorvat
6 article
Kronikář se upřímně přiznává, že s panem generálem nebylo řeči, a že všecko, co napsal. zvěděl právě od jmenovaného Jurky. Generál Maternič žil „Na hradě“ deset let a zemřel př pilné práci. Založil velký rybník pod „hradem a na hráze vlastnoručně dubů nasázel. Však dobrá polovice stojí tam těch dobů podnes, ale nesmí býti všecky vykáceny, neboť drží hráz, kterou svými kořeny cele provrtaly. Kronikář vypsal vše o slavném pohřbu generálově; kolik bylo kněží, kolik setnin vojska, kolik vynika- jicích osob, ba i to, že generál Maternič byl po- hřben do hrobky, kterou si za živobytí vystavěti dal hned u kostela a vchod do hrobky že příkryi byl kamenem, na němž vytesána byla podoba generálova. Kámen ten jest nyní ve zdi chrámové na místě, kde bývala hrobka. Na pohřbu byl také jediný syn generálův pán již nemladý, ale tuze vzácný, cisaře pána tajný rada. Ten byl dědicem po otci generálovi ale v Kalištích se mu asi nelibilo, nebo nemě času zde přebývati. Všechen majetek svěřil úřad- níkům a sám odjel do Vídně. V Kalištich se jit nikdy neukázal, ale po patnácti létech přijel do
Jurek Maternič Vídeň
7 article
Kaliště nejdříve kočár a za několik dní potom přibylo pět těžkých vozů. Všechny projely mě- stečkem a zastavily se až „Na hradě““. Tenkráte stěhoval se do Kaliště syn tajného císařského rady, aby se „Na hradě“ usadil. Nebyl již tak mlád a přivezl s sebou i paní a tři déti. Kdož vi, proč se přistěhoval sem, ale nejspíše tajný rada zemřel a císař pán syna potřebovati ne- mohl??... Ty otázníky napsal sám kronikář. z čehož je zřejmo, že se vyskytly nějaké po- chybnosti, kterých však kronikář zaznamenati se neodvážil, ale přece jen naznačil. Později asi připsal, neboť barva inkoustu jest jiná, že pani „z hradu“ zemřela a pochována byla též v ro- dinné hrobce. Ani na jméno dětí nezapomněl; Ferdinand, Leopold, Alžběta. To ale bylo po slední, snad sám kronikář ukončil své účty zde na světě, anebo se z Kališť odstěhoval. Drobné a pěkné jeho písmo se již v knize neobjevuje a co později přispáno bylo, neposkytuje mnoho zajimavého. Psáno je to spěšně a povrchně. Je- nom několik dat. Ferdinand Maternič je zapsan jako majetník „hradu“, Leopold Maternič jak majetník „velkého“ domu, zbyl tedy asi na Alž bětu dům „malý“. Při tom je připsán již rok 1815, tedy rok po napoleonských válkách, kdy po 20 let nebylo času, aby se do městských knih zapisovaly osudy a změny v rodinách, byť to byly rodiny třeba z „hradu“ Ferdinand Maternič udržel se v Kalištiel „Na hradě“ nejdéle, neboť bratr jeho Leopol prodal v roce 1840 „velký“ dům sládkovi Syro vému, a odstěhoval se do Prahy. Tam ale brze zemřel a zůstalo-li něco po něm, dostali to as sestra Alžběta a bratr Ferdinand. Však ani Alž- běta dlouho v Kalištích nežila: provdala se za důstojníka, který ji odvedl kamsi do Štyrska.
Ferdinand Leopold Alžběta Maternič Kalištiel Praha Štyrsko
8 article
„Malý“ dům koupil Mates Soukal, kupec. Ale tcho všeho byli do nedávna v Kalištích ještě pa- mčtníci. Mates Soukal byl patnáct let starostou v Kalištích a ježto zemřel bezdětek, zdědila „malý“ dům po jeho smrti obec, jak bývalý slarosta v posledním pořízení přikázal. Ferdinand Maternič byl člověk bujný a hrdý, ale hospodářem nebyl. Oženil se třikrát a z těch tři manželství zůstaly mu jenom dvě děti: Jan a František, ale tito dva synové statku „Na hradě“ nedědili. Statek přišel na buben a Fer dinand Maternič, muž již šedesátiletý, odcháze „ze hradu“ s malým zbytkem z bývalého krás- ného jmění. Odstěhoval se prý do Kladska. Tak zmizel rod Materničů z Kališť, ale nevymizely památky po nich a ty byly někdy příčinou na- hodilých vzpomínek. Pozdější generace však ne- měly na koho vzpomínati a lhostejně chodily kolem památek, nepátrajíce po jejich původu „Takový jest již světa běh. Pobudem, nebudem světa nepřebudem. Sejde s očí, sejde s mysli . .. Podobné myšlenky honily se pod čelem bělo- vlasého muže, který hlavu podpíral, ale již ne- četl. Hluboce se zamyslil. Přečetl vše, co bylo ve staré knize napsáno a přece nevstával. V jeho mysli táhlo se jiné ještě předivo. Vzpomínal na vše, co jako chlapec slýchával od otce i od děda.
Mates Soukal Maternič Jan František Kladsko
9 article
Onen Jurka (Chorvat), vojenský sluha generálův, byl mu velmi povědomým. Byl to jeho pra- praděd. Nebylo již ovšem zmínky v kronice městské o tom, jak a kde se uchytil Jurka po smrti svého pána, ale udrželo se přece v tradici rodinné vědomí, že se ani Jurkovi, ani jeho dětem nevedlo valně. Vždyť tento starý muž. starosta města, který nyní vzpomíná na své předky, pamatuje se, že ani jeho rodičům ne- vedlo se skvěle a on sám že jen vlastní silou a pili vyšvihl se na místo, na němž nyní pevně stojí. Prošel několik škol, dal se na kupectví a po mnohaletém krušném lopocení v cizině vráti se do rodného města a za ušetřené peníze najal si zde krám. Pracoval pilně a šetřil ještě více až se zmohl. Nejvíce ovšem vyzískal sňatkem Oženil se s dcerou sládka Syrového a po smrt tehánově zdědil „velký“ dům s hospodou „u rathouzu“. Vzpomíná i na jméno Charvát, které byl utvořeno podle národnosti pradědovy a udržovalo se v rodině, ačkoliv praděd Jurka jmenoval se jistě jinak. Křečovitý kašel, který zachvátil náhle ne mocného muže u kamen, vyrušil starostu Char váta ze zamyšlení. Vzpřímil se a opět rukou přetřel čelo i oči Ten kašlem se zmítající muž, ten otrhaný tulák je syn Ferdinanda Materniče a ten chlapec vedle něho jest poslední potomek této vzácné kdys rodiny. Přivedeni byli postrkem. Otec pracoval jako horník ve Westfálsku, zúčastnil se stávky a dopustil se zločinu. Odpykal svou vinu a pak musil jíti domů. Domů? Zbyl zde pro něhoa jeho syna koutek, který by mohl nazývati do- niovem? Starosta čekal, až záchvat kašle pomíne.
Jurek Chorvat Syrový Charvát Maternič Chara Westfálsko
10 article
Přistoupil potom k muži a řekl vlídně: „Vše je v pořádku; podle vašich listin a zápisů v kni- hách jsle zdejším příslušníkem a bude o vás i o vašeho syna postaráno. Znal jsem vašeho otce, ten jistě již zemřel?“ „Ano,“ odpověděl muž německy; česky sice rozuměl, ale mluviti nedovedl, jeho synel však již ani slova českého nerozuměl. Otevře nyní oči a udiveně se kolem rozhližel. „A bratr Jan jest živ?“ ptal se starosta. „Zemřel také a dávno,“ zněla odpověd. „Zůstali po něm potomci?“ „Nikdo nezůstal. Jsme poslední, já a sy můj Filip. „A jeho matka?“ táže se dále starosta. Tato otázka nebyla nemocnému příjemna mávl rukou a cosi zabruče „Je živa?? „Není. „Strážník vás dovede do chorobince, tam budete bydleti. Také stravy se vám dostane. František Maternič vstal. Neděkoval, ale chvíli otálel, než prudce vyrazil: „A co se stane s mým Filipem, kdybych zemřel?“ Starosta chvilku váhal, pak podal ruku Ma terničovi a sliboval: „Postarám se o vašeho synka sám!“ Maternič chytil podávanou ruku a silně j stiskl. „Děkují,“ řekl „a věřím,“ dodal již na odchodu. Strážník již čekal v předsíni a vyslechnuv rozkaz, odváděl otce se synem do chorobinee do „malého“ domu, který kdysi vystavěti dal ge nerál pro sebe a pro své. Že by sem někdy „jeh lidé“ takto přišli, jistě se nenadál „Kolo dokola se točí,“ řekl tajemník, kdyi Malerničové odešli. „Tak se děje s rody i s ná- rody. Kdo je dnes nahoře, nechť hledí také dolů Jaký to byl rod!“ Starosta Charvát se zachvěl. Sám byl nahoř a hleděl ještě výše, vždyť jeho syn, jurista, by ve třicátém svém roce povolán k ministerstv do Vídně a každý mu věštil znamenitou kariéru A to kolo by se mělo otočit? Starostovi zjeví se před duševním zrakem Jurka (Chorvat) — proto se starosta, jeho potomek, zachvěl ...
Jan Maternič Malerničová Charvát Jurek Chorvat Vídeň
11 article Dvojí bouře.
Dvojí bouře. P. doc. MUDru. R. Jedličkov! — Lea Ostrovská. Kočár zastavil před domem. „Konečně,“ ulevila si mladá žena, prude pokojem přecházející, jakmile se dvéře byly ote vřely a služka sem nahlédnuvší, ohlašovala „Pan doktor Perner. „Že prosím — „Račte, pane doktore, sem, milostivá pan je tady,“ děvče ustoupilo pánovi prostřední seuměrné postavy, bezvadného zevnějšku, který dříve v předpokoji svrchník a klobouk odložil. „Vítám vás, pane doktore,“ oslovila je. paní domu, ruku mu podávajíe Ohlědl se dřive a vida dvéře zavřeny, vřele podanou mu ručku políbil, dotazuje se v zápětí: „K čemu ty ceremonie, Haničko, od kter doby staly se nutnost — — —? Přerušila jej: „Od té, co's uznal za hodno nme zanedbávati. Netoužím po společnosti ka ždého, proto si z ohlášených vybírám, koho che přijati. „Odpusť, nemohl jsem dříve — —. „Ne, Viktore, neomlouvej se, vím, že's ne- chtěl, proto se nepokoušej upokojiti mě jakous Ižl. Vím také, že už je všemu konec, že se roze- jíti musíme, k čemu si tedy hrát na schová- vanou, klamati se navzájem? Což je ta pravda tak strašliva, že nemáš odvahy říci mi ji do očí?
Mudra R Jedličkov Ostrovská Kočár Perner Hanička Viktor
12 article
Usmál se nuceně. „Není snad ani tak zlou, jak si ji předsta- vuješ. Oč vlastně jde? Mám převzíti po svém otci, který je stár a zhurav, lékařskou prax v místě, od tebe sice vzdáleném, ale ne tak da leko, abychom se nemohli častěji vídati at je vše. „To je vše,“ opakovala po něm, usedají na divan, k němuž on křeslo si přisunul. „Jak lehce, třemi slovy pochováváš ku mého lepšího života a já se ho mám vzdáti pro hloupé ohledy k světu, rodině, z kterýchžto in stitucí žádná si hoře moje nepřipustí? Tak da leko to musilo dospěti?“ Na poslední slova ná- sledoval křečovitý vzlykot, v němž propuk všechen smutek posledních dnů, jež Hana v mar ném očekávání trávila. „Utiš se, má drahá,“ chlácholil ji, hlad něžně vlasy její, „eož tě nemám dosti rád a ne- učiním vše, abych ti rozchod náš usnadnil? Nesmíš si vše představovati tak bolestným. Vždyť nejdu se světa. Budeš mně denně psát, jak se ti vede, jak mnoho vzpomínáš, nu a každé neděle mne tu uvidíš u sebe — — „A to myslíš, že mně postači? Proto po- slední dní vzdaloval's se domu měho, abych se učila odvykat? Což ti na tom záleželo, jak trpím v hodinách úzkostlivého očekávání, jak mi teskno tráviti večery bez tebe. — Nepřeji ti, Viktore, abys poznal co jest, býti někomu celou duší oddán a přesvědčiti se, že veškerou tou oddaností nevykoupiš si ani té trechy štěstí, kterou ti poskytuje přítomnost osoby milé.
Hana Viktor
13 article
Co jsem vše prožila za uplynulých večerů. přebihajíc z místa na místa, nemohouc pro l- test nikde setrvati? Vždyť všechno, nač se jenom podívám, připomíná mi tebe, lepší časy mojí, te tak ubohé lásky. Tak smutně má zakončiti?“ „Vždyť nemluvil nikdo o ukončení, Ha ničko, jak si to vlastně vykládáš, k čemu tolik tragiky spojovati s prostou nutností? Utiš se dětino, buď moudrá — — „Řekni ještě, nebuď sentimentální, jako ří kává on a já podruhé v životě budu se cítit osa- mocenou, opuštěnou tím, co chtěla jsem, aby mi celou existenci zahřálo. Proto jsem se roze- šla s manželem, že neměl dosti shovění k mým citovým záchvěvům, odstrkoval mne ve chvílích. kdy měla jsem něhy nejvýš potřebí, maje smysl jenom pro to, co přiváděly advokátní klientela a peněžní jeho obchody. Co mi byla platna všechna nádhera, kterou mne obklopil, pohodli. jež mne hýčkalo, když ze všech těch útulných koutů vanul chlad neporozumění. Oboustranné prospěchy našich rodin usku tečnily sňatek můj s mužem, majícím za sebou kolik bouřlivě prožitých let a vracejícím se na cestu, po níž kráčejí všichní zdánlivě „vzorní“ manželé.
14 article
Pravda, nevím co jsou starosti, bídu znám jenom z románových líčení, ze schůzí filantropi ckých spolků a sem tam z ulice a jsem přeee tak nespokojena. Proč? Mám muže, jehož vídám pouze při stole. který k vůli slušnosti časem se v mojí společ- ncsti objeví, aby ukázal světu přepych, jehožs může žena jeho dovolit. Ale tady,“ mladá pan přitiskla ruku k hrudi, „lady je prázdno, které všechen lesk bohiatého domu nevyplní. Doku jsem cítila zachvívati v srdci všechny ty nej- jemnější nuance tvojí lásky, tu jsem žila, učila se život pít v doušcích rozkoše, jež nervy moje uspávala v slaďounkém snění, jak je krásné, býti milována A jakým žalem doznati, že všechno to má ukončit? Což je to možným, Viktore? Abys ne- přicházel, jako jindy, usedaje po mém boku př večeři, nebo kouře cigaretu, maje hlavu opřenu o moje rameno Což jsem tě dosti nemilovala? Neprozrazo valy oči moje vřelost citu, jenž mne k tobě při poutal? Kdybych věděla, že osud svůj zasluhuji podrobila bych se mu bez odmluvy, ale takto řekni mi, Viktore sám. — — — — Příval slov Haniných zastavilo náhlé za blesknutí, jež nafialovělým svitem ozářilo všecky kouty pokoje, stinitkem lampy v šeru stajené a hromová rána v zápěti se ozvavší.
Viktor Hanin
15 article
„Ah, bouřka,“ zvolal doktor, vstávaj s křesla, aby okno uzavřel. Postřehnuvší úmysl jeho Hana, jej zasta vila slovy: „Ne, nech otevřeno, je beztak dusn k zalknutí. Vrátil se poslušně ku pohovce a zaujal míst vedle ní. Nevzpírala se, když obemknuv pravici ko- lem pasu jejího, k sobě ji přitáhl, mluvě hlasem tak rozněžnělým, jakým konejšíme nemocného. zamane-li se nemožnou věc požadovati. „Buď klidna, dušinko, což nebudu tě mii stejně rád i vzdálený, nebude se mi rovněž stýskati po těch rozkošných okamžicích u tebe ztrávených?“ Sotva znatelný úsměv přelétl zbledlé líee a ještě hlubší stín melancholie uložil se pod očima Haninýma. „Co mně to vše platno, Viktore, když ne- budu mit tebe, abys mne denně o své sympati přesvědčoval. A potom, neztratím jenom přítele ale i lékaře, který mne vzorně ošetřoval. Pamatuješ se na den, kdys k nám byl za volán poprvé? Jsi rodákem mého manžela proto si vzpomněl na tehe, když jsem se roz- nemohla. Nechtělo se mi tehda ve dvaciti létech zomříti a proto jsem tě prosila: Zachraňte mne. pane dektere, budu vám po celý život vděčna. zbavite-li mne polestí.
Hanin Viktor
16 article
Celičké noci proseděl's u mého lože, zvykla jsem na přítomnost tvoji tak, že i zdráva ne- mohla jsem jí postrádati. A právě za takového bouřlivého večera, jak je dnešní, nalezl's mne v slzách, oplakávající manželské svoje neštěstí. Přesvědčila jsem se tehda, že mládí nestačilo muži měmu, aby se vybouřil, že i nadále pěstuje styky, jež byly vý- směchem, profanaci oddanosti, jakou já jsem k němu vzhlížela. Oko za oko, zub za zub, po- myslila jsem si a chtěla mu stejným oplatit. Vymstilo se to na mně. Cit, který mne zaujal, nebyl tak povrchním, abych jej mohla snadno za jiný zaměnit, dnes vím, že bych se spíše života odřekla, než lásky tvojí, Viktore. Přála bych si, abys jen momentem mohl na- hlédnouti do duše mojí, snad by se ti potom podařilo chaos ten vyrovnat — — Hana svěsila hlavu a nával bolesti, prýštíci ze zdroje pochybování, ohlušil ji tak, že jenom jako ve snách doléhal k ní hlas přítele, snaži- cího se ji uklidniti. — — — Dlouho ještě po jeho odchodu seděla tak ztrnulá, až
Viktor Hana
17 article
nová rána hromu, mocným úderem vyzněvší, pro budila ji z otupění. Zvedla se, nohy majíc jako olovem zati žené a zvolna kráčela k otevřenému oknu. Blesk za bleskem brázdil jarní oblohu prudkým světlem zaplavuje scenerii, před očim mladé paní se prostírající. Avšak bouře, rozpoutaná v hrudi jejl zaujala ji celou tak, že nedovedla si jasně avě domiti všechnu hrůzu přírodního živlu a žalné stopy, které mocný příval vody strhaných mra- čen za sebou zanechá. — Vžila se v lásku ke svému příteli tak,že se domnívala, jinak že už býti nemůže a po- jednou, když se toho nejméně nadála, máse týrati trýzní odloučení, obávati zapomenutí, č dokonce všeho se odřici? Vždyeky se přesvědčovala, že Viktor patř mezi ty, jimž daně slovo je svatým příkazen a zatím . .. Používá první přiležitosti, aby se od ní od- dálil. Jaká budouenost kyne mu tam v za- strčeném koutě venkova? Zvykne si tam ožení se dokonce s maloměšťkou a společn s ní bude se starat o vychování dětí . .. Při této příležitosti Hana stiskla spánky ho kými dlaněmi, neboť jí připadalo, že tolik bo- lestí mozek nesnese. — Dítě! — To byl nejpalčivější bod v existenci mlad Kdyby byla měla dítě, všechno své nej horoucnější cítění byla by na ně přenesla a jistě by nikdy nebyla zažila tolik hoře, co zklamán v lásce ho přinesla. Čeho se však mohla nadí od lásky, spočívající na tak vratkých základech?
Viktor Hana Dítě
18 article
Byla však náklonnost manžela jejího, stvr- zená přísahou u oltáře, pevnější? Nepominula dříve, než mladá paní nabyla odvahy, ozbrojiti se resignací a žíti po způsobu jiných počestných, avšak zanedbávaných žen? Jest osudem každé z těch, které vyhle- dávají náhradu v poměru nezákonném, takto trpěti? Úvahy Haniny, beroucí se křížovou cestou duševních strastí, přivedly ji do nové lethargie. v níž klesla do křesla, u okna postaveného. Teprve plný svit ranního slunce, do pokoje se derouci, připamatoval jí, že nutno se vrátio skutečnosti, třeba byla sebe smutnější. Chvíli se polácela jako omámena přílivem světla, leč když pohled její, pláčem a bděním zkalený, utkvěl na stolku, kde ležela otevřená knížka, jejíž listy větřík, chvílemi sem za- lehnuvší, vzdouval, přejela rukou čelo a náhlý vzdor, v srdci vzniknuvší, naplnil pohyby jej pevností, když knižečku vzala do ruky. Zamilovaná její četba, heroická komedie; „Cyrano de Bergerac“, zamilováná proto, že v rekonvalescenci byla to první kniha, kterou jí Viktor předčítal. Jsou v ní zatrhána tužkou všechna míst jež oběma zvláště se líbila a odpovídala tehda stavu jejich duší. Na příklad toto zde Já s tebou budu vždy, já budu vždy tvým stínem, já budu věčně tvým, ba i tam v světě jiném, jenž miloval tě vždy! Ty budeš věčně má! — „Komedie, nic než komedie, jako je cely náš život,“ pronesla resignovaně, knihu od kládajíe.
Hanin Cyrano Viktor
20 article
Za necelé půl hodiny Hana, upravivši ze vnějšek svůj, sešla do zahrady, dům obklopující. Vzduch, osvěžený noční bouří, dýchal la- hodou zeleně, všcho prachu zbavené, kalichy květů, jichž se slunce nedotklo, klonily dosud hlavičky, vláhou obtížené, všechno jako obro- zeno osvěžením, jenom záhon pivoněk smutn tu trčel otlučenými stonky, kolem nichž rudých, opadalých listků bylc naseto. Hana si bezděky vzpomněla na nábožensk průvody, jichž se jako dítě zúčastňovala. Cesta, kudy se družičky braly, bývala po- seta kvitim, jimž nádhera jara všude hojně plýtvá, tak že možno i v městě cesty jím stláti A jako děvčeti připadaly ji vždy nevýslovně smutnými rudé ty lístečky květů pivoňkových, jež s krůpějemi krve přirovnávala a které dojem slavnostních chvil jí kazily. Co byl pak život jeji další? Také několik takových povznášejících oka mžiků a potom později, ohlédla-li se za sebe, viděla cestu rovněž znamenanou purpurem krv srdce rozervaného zklamáním. —. — Snad by se znovu byla oddala chmurným úvahám, kdyby jasný hlásek k ní proniknuvš nebyl ji vyrušil. Spěšně se obrátila a spěchala k mřižovi, zahradu od sousední zahrady klá- šterní oddělujícímu. „Pochválen buď Nejvyšší a dopřejž ván blaha stálého,“ klonila se vstříc jeptiška, za ruku malé děvčátko vedoucí, které při spatřen paní Hany, jásavým výkřikem se ozvalo. Než tomu mohla velebná sestra zabrániti. octlo se na nizounké zídce, v niž mříže byly za- puštěny a prostrkujíe hlavičku jedním z většíeh otvorů, nastavilo rtiky ku políbení. Mladá paní chopila světlou tu kadeřavou hlavičku, tak oddaně se nabízející a zlíbala j do růžova. Když ji pustila, holčička obrátila se s pohledem plným výčitek k jeptišce. „Vidíš, sestřičko Anežko, tys mne nechtěla vzít do zahrady, že už sem matinka nechodí, že je nemoena a přece je tady.
Hana Anežka
21 article
Klášternice se usmála, omlouvajíc dítě: „Promiňte její prostořekost, milostivá paní. již více než týden jsme vás neviděly, domnívala jsem se, že jste churava, avšak moje svěřenk nedala jinak, než že jsme den za dnem vás tady čekaly. „Ano, byla jsem churava,“ odpovidala pan advokátová volně a v hrudi ji bodlo výčitkou. že pro tu želanou záři modrých očí Viktorových zapomněla, že kalí se svět jiných modrých oček — maličké Boženky, dítěte, postrádajícího otce- matky, „ůstaveného péči klášterních sester jež opuštěných dětí se ujímají. „Nehněvejte se na ni, milostpaní,“ pro- mlouvala dále jeptiška, „nemohu ji vpravit do té umíněné hlavy, že nejste její matinkou, že nemá vás tak nazývat — — „Proč?“ přerušila ji Hana a obličej její, do- sud schmuřený, rozjasnil se náhlým rozhod- nutím. „Proč, sestro Anežko, což nemohla bych už býti matkou šestiletého děvčátka? A zabránily byste mně, abych byla matkou tomu zde, které s tak roztomilou tvrdošíjností opakuje, že pan nosící jemu různé pamlsky a laskající se s ním, nemůže býti jiným než matinkou —?. „Vidiš, velebná sestřičko,“ vpadlo děcko do hovoru, „tys říkala, že mojí, nás všech mamin- kou je ta svatá Panna na oltáři vašeho kostela, ale z té jde jenom zima, nikdy mne nepohladí, jen se tak divně na mne kouká a nikdy mi neříká jako maminky holčičkám v parku, kam se cho- díme dívat na kachničky: lohle nesmíš dělat, ne- smíš se mazat — nic — nic takového mi neříká, ani mne nelibá. Nechei ji, chci tebe, viď že tě mohu chtít?“ A velké oči dítěte, jasné jak azu jižního nebe upřely se na mladou ženu. Misto odpovědi rty Haniny spočinuly znovu na ústkách Božiných a v tom políbení pečetil se slib, že příští maličké bude lahodnější, než byl jeho počátek ...
Viktorová Boženek Hana Anežka Hanin
22 article
Když po několika dnech dr. Perner vstoupi do domácnosti svého přítele, aby se officiálně rozloučil, nalezl tohoto v jídelně u stolu, kde bylo pro čtyři prostřeno. Po výměně pozdravů obrátil se udiven: „Co to, Gustave, zval's mn k rodinné večeři a jak pozoruji, bude ještě kdosi přitomen. Oslovený se usmál. „Neboj se, nikdo jiný než rodina tu nebude, ostatně se mi zdá, že už maličkou slyším, zde je máš obě, matku i dcerušku Boženku. Pozdrav, děťátko, strýčka Viktora, upozorňoval advokát drobounké stvořeníčko vkusně ustrojené s chot jeho přicházející. „Dobrý den, strýčku,“ poklonila se vy- zvaná, útlou ručku užaslému lékaři podávajíc. „Vy máte rodinu, dítě tak roztomilé a já se toho teprve nyní dovídám,“ vyčitavě pronášel k manželům. „Je to deeruška sotva týden adoplovaná, promiň, že teprve nyní o ní slyšíš. Ale Hanička ti sama objasní, jak k tomu došlo, jsem šťasten, že podařilo se jí konečně najíti prostředek, nudu života zapuzující. Příteli, ožeň se a postarej se o potomka, je to zcela jiný život, když dům oživne švítořením takového skřivánka, viď že- nuško, že u nás mnohem jasněji, co se toto ko- tátko naučilo říkati i papínku? A s nevídanou u něho něžností pozvedl ad- vokát holčičku, usazuje ji po svém boku u stolu. Po večeři, políbiv choti dvorně ruku, omlu- vil se neodkladnou jakousi záležitosti, vzdálil se Gustav s ujištěním, že k čaji se navrátí.
doktor Perner Gustav Boženek Viktor Hanička
23 article
Uchýlili se do malého onoho salonku, kde Viktor za onoho bouřlivého večera s paní Hanou naposledy hovořil. Tato usednuvši, vzala Boženku na klin. „Nepošlete děťátko spát?“ otázal se polo- hlasem. „Ne, pane doktore, je zvyklá takto usínat v měm náručí. Stáhl lehce brvy a cosi, jako stín nevole, pře- létlo jeho líee. Se zapálenou cigaretou pohyboval se sotva slyšitelně po měkkém koberci, čekaje, že mladá paní ticho nastavší sama přeruší. Když dlouho se tak nedělo, sám se před ní zastavil. „Pst, tiše, ať mi ji nezbudíte,“ vydechl výstražně. „Nebojte se, dovedu hlas svůj ovládati tak že bych ani ptáče neprobudil, ostatně vaše chráněnka už spí, mám zavolati Františku, aby ji uložila?“ „Děkuji vám, netřeba, nepřekáží mi ani dost málo. „Ale mně překáží, Hano, slyšíš, což nedo volíš, abych tě naposled zlíbal, obejmul? „K čemu to, Viktore? Myslím, že rozloučila jsem se s vámi, se vším, co na vás mne pamato- valo již v ten večer, kdy dvojí bouře tady řádila.
Viktor Hana František
24 article
Ta tam venku, ač mnoho ničivých stop zane- chala, přírodu přece osvěžila, právě jako ta, která se rozpoutala v mojí hrudi, jejíž přival odnášel s sebou krásný květ mojí, společné s vámi mi- nulosti. V okamžicích, kdy jsem se domnívala, že spousta v mé duši je tak hrozná, že vymleté brázdy ztracené lásky nie více nevyplní, usmálo se na mne nebe v očích tohoto děcka. Ono bude mi náhradou, cítim, že v něm najdu tolik mravní opory, kolik mi je potřebí. Vždyť je tak lépe, Viktore, takhle se rozejíti v dobrotě, v přátelství, bez hořkých výčitek. Věřte, pokud je žena v lásee šťastna, vidí ve svém milenci souhrn nej- lepších vlastností, ale jakmile červ pochybnosti začne hlodati v nitru jejím, tu teprve prohlédá, učí se dívati zrakem skutečných fakt a ne těmi illusorními, jež si ve své fantasii spřádala. Překročiti hranici, za niž ideál náš mění se v předmět, nehodný zbožňování, bývá tak trudno, že hoře, z toho vzniklé, mnohdy nám stráví celý další život.
Viktor
25 article
Proto mne nezbavujte mínění, jež utvořil jsem si o vás, jako o muži lepším ostatních, který nezapomíná, že úctyhodna je vždycky žena, jež se celou duší oddala — — „Vy mne tedy zapuzujete na vždy?“ plah se dr. Perner, když se Hana odmlčela. „Nikterak, souhlasím pouze s tím, co sám jste nabízel, dojížděti k nám, psáti, zkrátka, uchovati nám přátelství svoje.“ Ironický smích pohrál jeho rty, nové od- hodlání však je ihned urovnalo. „Nuže, dobrá, zkoušejme stálost přátelství, když láska tolik vrtošivosti nám ukázala, Abych měl záruku, že na mne nezapomenete — — po těchto slovech, dříve než tomu mohla zabrá- niti, sklonil se a políbil růžová ústka spicího ditěte. „Co počínáte?“ tázala se rozhorlena. „Nic více — nie méně než to, že chci, aby i tady vaše rty mne nalezly. Nezakážete přece „strýčkovi“ dcerušku vaši líbati? A teď mi, pro- sím, povězte historii, která vás na úřad matky povznesla —. Stalo se. Když mladá paní domluvila, zvukem jejího hlasu probuzené děcko objalo krk její a pro- mluvilo „Jsi u mne, zlatá moje maminko? — —“ A usínalo znovu, přitisknuto k hrudi, jejíž láska měla je povždy chrániti a s ním usínalo i všechno hoře, jež dosavadní život Háně byl způsobil, roztávajíč v prostinké něze dětských rtjků, s nevýslovnou vábnosti pronášejících slova: „zlatá moje maminko“t — —
doktor Perner Hana odmlčet