21. Iistopadu 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č.821.

Strana 9.

Setkání.

Napsal F. Bořek-Dohalský. Unylé a šeptavé zvuky valčíku kolébaly v stejnoměrném, rytmickém tempu tančící dvo- jice, nad nimiž vznášela se omamná vůně voňa- vek a dívčích těl, rozvášněných hudbou, sálají cích teplem mládí. Různotvárná směs toalet vi nula se kolem sálu jako pestře zbarvený had svinující a rozvinující záhyby svého lesklého těla. A z tančicích řad chvílemi zavzněl smích pronikl úryvek hovoru, tlumeného a šeptaného zalétl pohled k zrcadlu a v zápětí na to zdvihla se malá ruka v bilé rukavičce, upravující nepo kojnou kadeř, jež dávala tušit skrývané tajnost moderních, vysokých účesů. V improvisovaném hájku sedělo několik dvojic, jimž tanec byl ve dlejší a jež přišly pouze proto, aby mohly vy měnit několik vřelých slov a pohledů. Uprostřed sálu tvořili netančící obvyklý „ostrov“, jenž do plňován opozdivšími se nebo těmi, kdo přichá zeli z klubu či ze společnosti podívat se pouze na tančicí rej, stisknout ruku dvěma či třem známým a zase se vrátit ke karetnímu stolku

Zde také bylo kritisováno a vyslovovány směle úsudky a dohady o jednollivých kráskách, či- něny impertinentní vtipy, nediskretní poznámky a vypravovány skandální historky, které právě zajímaly zvědavou a lačnou veřejnost. Uprostřed sálu, přímo pod lustrem, stálo několik mladíků. kteří prohlíželi lhostejnými pohledy točící se dvojice, jakoby neměli nejmenšího zájmu na tom, co se kolem děje. Byli oblečeni s úzkost- livou elegancí a pohybovali se tak strojeně, že na první pohled dávali tušit v sobě onu třídu lidí, kteří vždy a za všech okolností chtějí vzbu dit dojem a pozornost svojí líčenou blaseova- ností a unylostí. Jeden z nich vysoký, štihlý mla- dík s napomádovanou hlavou a anglicky střiže- ným knírem, obrátil se po chvíli k ostatním dvě ma a potlačuje zívání, řekl nedbale: „Nepůjdete, pánové?“ „Je teprve půl jedenácté a slíbil jsem, že počkám na Dubskéhol „Ach, Dubský je zde?“ „Příjel včera odpoledním rychlíkem z Pa říže. Viděl jsem jej večer v divadle. Řekl, abych zde na něj počkal.“ „Tedy on se zase vrátil; jak, prosím t vypadá? „Jako když odjížděl. Jen je trochu po bledlý. Bezpochyby je unaven po cestě.“ „Anebo Pařiží,“ poznamenal kousavě prvi „Také možná. Ale Dubský nepatří mezi ly kteří se tak lehce dají unavit čímkoli. Je přim zo železa a při tom skvostný hoch.“ „Nechápu skutečně, Ladislave, co v něn stále vidíš,“ odpovídal ten, jenž rozhovor za „Nevím, že od jisté doby mezi kamarády neslyšel jsem o jiném mluvit, než o něm. Před jeho odjezdem stala se ta komedie s ním již tak nechutnou, že to bezpochyby sám vycítil a proto také odjel, obávaje se výsměchu všech, ktel mají ještě trochu rozumu.

„Především, milý Karle, nebyla s ním pro- vozována žádná komedie a za druhé odjel proto aby zapomněl na jistou historku, která jej příliš pronásledovala a stavěla se mu před oči. A za třetí; konečně, nechápu, proč právě ty se prot němu tak nepřátelsky chováš, když víš, že tvoje sestra to byla, která jej vlastně odtud vyhnala.“ Karel pozbyl na chvíli svého líčenéh klidu. Ale rychle se opanoval. „Jsi mi k smíchu! Nestarám se o záležitost své sestry, právě tak, jako ona se nestará o mě Byl-li Dubský do ní zamilován a nedovedl si zí skat její náklonnosti, pak to dokazuje, že je ne motora a nic jiného. Ladislav chtěl cosi odpovědět, ale v tom spatřil Dubského, který vkročil rychle do sálu rozhlédl se kolem a pak náhle odbočil stranou jakoby byl spatřil neočekávanou tvář. Jeho vy- soká postava mihla se ve spleti tančících a zmi zela v háji palem a oleandrů. Po chvíli vyšeí opět — právě přestala hudba hrát — a v jeho rámě zavěšena, šla neobyčejně krásná žena skoro tak vysoká, jako on, pružná, kyprá s čer- nýma očima a skvělou šíjí. Ladislav byl překva- „Tvoje sestra je zde?“ „Zdá se,“ odpověděl Karel, stavě se př Evapeným. Dubský docházel k nim a jda mimo, pro hodil k Ladislavovi, aby prominul, že nemůže hned přijí. „Chcete-li, počkejte na mne chvíli dole.

hájil. pen:

A kráčel dál, nevšímaje si Karla, který dělal jakoby ho nebyl poznal. „Kam chcete, pane Dubský, s Karlem ostatními?“ ptala se Irma po chvíli. „Nevím, slečno, kam nás osud zavane; pod řídím se vůli těch, kteří tak ochotně na mne čekají.“ „A proč nezůstanete zde?“ „Co bych zde dělal? Přišel jsem pouze proto, abych viděl vás a mohl s vámi trochu po- hovořit. To se stalo, či stane, a mohu zase odejít.“ „Pojďte si raději sednout,“ řekla Irma „v tom zástupu lze těžko mluvit““ „Právě jsem vám toléž chtěl navrhnout, pravil Dubský a usedl s ní stranou na osamělou pohovku. Pohlíželi na sebe chvíli beze slovan pak se Dubský olázal: „Nuže, co jste si ode mne přála?“ Irma pohrávala chvíli nervósně svým vě jířem a pak pojednou obrátila k němu svou ho řící tvář a řekla stlumeným hlasem, ze kterého zaznivala veškerá vášeň jejího mladého těln i duše: „Miluji vás“. Dubský zůstal ledově klidným, jakobyt- větu byl slyšel nejméně stokrát v životě, vyslo- venu týmiž rty s týmž žárem. Jen jeho tvář vy jadřovala úsilí, s kterým přemáhal vnitřní roze chvění. „Tedy mne milujetel A k vůli tomu jsto mne zavolala z Paříže sem?

Kývla němě hlavou a když mlčel, pokra čovala stisněně: „Chtěla jsem vás prosit za odpuštění.“ Dubský se sotva znatelně usmál. „Dovolte, slečno, abych si s vámi zopako val, co se mezi námi událo. Je to nutné, třeb že trapné. Ostatně je to trapné toliko pro mne a ne pro vás. Víte to dobře. Hleďte, je tomu

právě rok, co jsme se zde, v tomto sále, setkali. Pamatuji se na to, jakoby to bylo včera. Měla jste šaty z rudého hedvábí a ve vlasech rudé růže. Byla jste krásná — jako bohyně. Oslňo- vala jste každého a připoutala jste i mne. Ne- dovedl jsem se odtrhnout od vás, zmíral jsem po vás touhou, bláznil jsem skoro a zoufal jsem. týrán žárlivostí a bolem. Střežil jsem každý váš krok, pronásledoval jsem vás celou noc jako stín, stal jsem se terčem úsměšků a vlipů všech. kteří to pozorovali. Jen vy jste nic neviděla. Byla jste ke všem stejně roztomilou. Teprve, kdyz jste odcházela, vzpomněla jste si, že jsem se od vás nehnul ani na vteřinu. Řekl jsem vám již tehdy, že vás miluji. Smála jste se tomu tak upřímně, že vám oči zaslzely. Nicméně, abyste mne odměnila, jak jste pravila, za moje věrné služby, dala jste mi jednu z růží, které zdobily vaše kadeře. A vstupujíc do kočáru, sňala jste rukavičku a dovolila mi, abych vám zlíbal ruku. Bylo to vyznamenáni? Bylo zajisté, po- něvadž druhý den na kluzišti moji otázku jste řekla, že dovolujete líbati ruku jen těm, kteři jsou vám zvlášť milí. Jásal jsem radostí a by bych vás zlíbal za ta slova. Ale v nejbližší chvíli byla jste obklopena celou legii pánů, kteří vás již neopustili. A druhý den říkal mi jeden zná- mý — váš i můj — že jste mu vyprávěla o tom jak jsem vás překvapil svým vyznáním. Byl jsem směšný k vůli vám, ale co mně na tom záleželo. Nechtěl jsem tomu věřit, že jste koketou a měl- kou ženou a nechtěl jsem se o tom přesvědčit.

Zavíral jsom oči před skutečnosti a věřil pevně. že mne budete milovat. Myslil jsem dokonce, že mne milujete a že se stydíte dát vůči ostatním na jevo svou lásku. Byl jsem lehkověrnýa naivní. Věřil a doufal jsem. Zahrávala jste se mnou ukrutně. Byla jste rozmarnou víc, než je dovoleno ženě. Pamatujete se na jednu událost? Vraceli jsme se odkudsi ze zimního výletu. Ne- opustil jsem vás tehdy a žadonil, prosil jsem, abyste mi řekla, máte-li mne aspoň trochu ráda. Smála jste se jako tehdy v tanečním sále utekla jste k ostatním. Tenhle smích nedovedi jsem zapomenout a — prominete, když se vás zeptám — dovedete-li se ještě tak upřímně zvonivě zasmát?“ Irma neodpověděla a Dubský po chvíli po- kračoval: „A tak to šlo dále. Vy jsle se nechala milo- vat a tropila jste si ze mne šašky. Viděl jsem. že mne nemilujete, musil jsem tomu již věřit ale věřil jsem tomu tak dlouho, dokud jsem vás neviděl a nemluvil s vámi. Byla jste ke mně ne- obyčejně sdílnou, svěřovala jste se mi se všín — tak jste alespoň říkala — a když jste byla v dobré náladě, oslovovala jste mne „můj milý příteli“. Nechtěl jsem být vaším přítelem a pro- testoval jsem proti tomu titulu, chtěje být va- ším milencem. Zase jste se smála a říkala „až později“. Viděla jste, že jsem vaší loutkou neuvážila jste, že je to vás nedůstojné tropiti si si šašky z člověka úplně bezbranného. Podařilo se vem to dokonale. Když jsem jednou přišel k vám, jsa zván k večerní společnosti, zastihl jsem vás sa- motnu v saloně. Dosud nebyl nikdo přitomen.

Byla jste ten večer zase úchratnou. Ženy maj své dny, kdy jsou neobyčejně krásné, třeba by jinak byly pouze hezké. V takových dnech jsou dvojnásob svůdné, poněvadž jsou si toho vě- domy, že jsou zase silnější a v převaze proti nám. Naučil jsem se čísti ve vaší tváři a poznal jsem na první pohled ve vašem pohledu, že vás něco trápí. Ptal jsem se vás po příčině. Zardéla jste se tak roztomile — také zardívat jste se uměla — že jsem ztratil hlavu. Chopil jsem vás za ruce a pokryl jsem je polibky. Po dlou- hém prošení jste se dala pohnout a řekla jste mi, že vás trápí malé černé znaménko, které máte na pravé straně hrudi. Proč jste, prosím vás, tohle dělala? Věděla jste přece, co se mus stát. Zlíbal jsem vás tak divoce, že jsem vám pocuchal účes a byl bych vás snad rozdrtil ve svém objetí, kdyby se mi nebylo dostalo zvlášt- ního schlazení... Nechte mne laskavě domlu vit, slečno,“ bránil se Dubský posunku Ireny která chtěla přerušit jeho řeč, „budu již hned hotov. Dala jste mi dva políčky. Dva, pamatoral jsem to dobře. Jeden do tváře a druhým jste mne zasáhla do oka. A k tomuto připomenutí řekla jste několik roztomilých slov, která jsem si dobře zapamatoval: „Jste darebák, pane Dub ský. Chovám se k vám jako sestra k bratru vy se mnou nakládáte jako s poběhlící.“ Nepřel jsem se s vámi o tomto thematu, poněvadž ne- bylo času. Nicméně stačilo mně, co se stalo.

Celý večer jste mne ostentativně ignorovala když jsem odcházel, sotva že jste na mne po- hlédla. Druhý den jste mně vzkázala po svém bratrovi, abych se neopovážil víc vás obtěžovat Znepřátelil jsem se s ním, ačkoliv jsme byli před tím dosti dobří přátelé... Za několik dn jsem odjel, abych se naučil na vás zapomínat přivykat myšlence, že vás nesmím milovat, poně vadž toho nezasluhujete. A teď mně laskavě řekněte, proč jste mne po půl roce zavolala zpěo listem, který obsahoval jen asi pět slov, jež však stačila, abych okamžitě nechal všeho a vrátil se sem, odkud jsem byl vyštván vámi?“ Dubský skončil a očekával odpověd. „Řekla jsem vám to již. „Promiňte, že se vám neodvažuji věřit. „Ne, přísahám vám, že jsem se odhodlala k tomu kroku po strašlivém vnitřním boji utrpení. Nevěděla jsem tehdy před rokem, c vlastně dělám, nechápala jsem, jak vám ubli- žuji a čeho se svojí hrou zbavuji. Věřte, že jsem vás měla již tehdy ráda, ale byla jsem k vám zlá, poněvadž jsem chtěla viděti, jak du- leko sáhá vaše láska a čeho všeho se mohu od vážit. Chybila jsem, vím to, vím to již dávno ale miluji vás a odpustte mi...“ nedomluvila poněvadž se obávala, že by se dala do vzlykání Dubský chvíli váhal, ale pak promluvi pevně: „Slečno Irmo, buď je rozmarem vaše ny nější jednání, nebo ono v minulosti, anebo ko nečně — obojí. Na tom nezáleží. Chcete, abyel odpustil a miloval vás. Že vás miluji, víte dobř neboť, kdybych vás nemiloval, nebyl bych zde Ale nedovedu vám nikdy — slyšte, nikdy — od pustit. Jsem snad příliš ješitný člověk a tráp mne to, že jsem byl vámi vydán v posměch, ale nemohu za to. A i kdybych vám odpustil — snad by se mi to podařilo, kdybych chtěl — nedovedl bych vám uvěřit. Nevěřím žádnému

slovu, které promlouváte a kdybyste teď se za- bila před mým zrakem, řekl bych, že to byla póza, kterou jste chtěla dosáhnout zdání pravdy. Nevěřím, že byste se byla mohla změnit a ne- uvěřím nikdy, že nejste — zlou. Vidíte, mě bych vás vlastně nenávidět, ale nedovedu to Spokojuji se tím, že vámi pohrdám a že si vás nevážím, ačkoli vás miluji. Chápete veškeru ab surdnost mého cítění?“ A Dubský vstal, podá- vaje ji rámě. „Z jednoho mám radost,“ pravil, veda ji na její místo, „a proto si též nevyčítám, že jsem přišel. Víte, co to je?“ A když neodpově- děla, dodala „Že jsem dovedl vám říci to, co jsem řekl a že jsem se nedal vámi znovu upoutat a stá se znovu vaší hřičkou. Před půl rokem bych se tcho nebyl mohl odvážit. A políbiv jí ruku, odcházel rychle, jakoby se bál, že se bude musit vrátit . .. Ladislav s Karlem na něho dosud čekali Přistoupil s veselou tváři k oběma a podávaje jim obě ruce, řekl vesele: „Chci nějak vesele prohýřit noe! Pojďte ukažte mi svoje krasavice. A zavěsiv se v rámě Karlovo, prohodi k němu: „Na tebe již se nehněvám. Vyrovnal jsem své účty, které jsem zapomněl před odjezdem zaplatit. A nedbaje jeho rozpačitého obličeje, táhl jej do tmavé, zimní noci . ..

Maksim. Napsal Branislav Nuši č. Ze srbětiny přeložil a

Jokl. Rek této pověsti nebyl pokřtěn, jako ostatn lidé, i dal mu jméno sám autor. Proto dříve, než přistoupí k vypravování, prohlašuje, že jeho rel bude se nazývati Maksím. Prosím čtenáře, aby si to zapamatovali a nenutili autora vraceti s ještě jednou k otázce tak ehoulostivé. Je hrozné horko... Kameny se rozžhavily Zdá se, že i voda trpí horkem. Kaluže i potůčky vyschly... Mlýnská strouha opadla. Je patrno že i ve mlýně Jana Trojanoviče je cítit překáž- ky: kolo jen tak tak se převrací. Venkované, při vezší do mlýna obilí, leží pod širokou kůlnou. aby hlavu ukryli před sluncem a byli blízk kola, z něhož dopadá vláha i chládek. I osli roz ložili se kolem potoka; sedla posunuli buď na šíji nebo na břicho a rozvalují se v rozpáleném písku a vztáhnuvše vzhůru všecky čtyři nohy. těžce dýší nozdrami. Je třeba jich nyní dlouhe bíti, aby se zvedli. Shora po cestě sestupoval poutník. Unaven zaprášen, zalit potem, otrhaný; tak může jen nouze zničiti člověka. Přišel k mlýnu a ptal se venkovanů, kde jest most přes řeku. Ani se jim nechce hlavou otočiti a jen stěží odpovídají — Tam je brod, přejdi Poutník popošel k oslům a tázal se jich. kde je most. Pouze jeden z nich střihl uchem ale ostainí zůstuli, jak v povaze oslů bývá, lho- stejni. Poutník pro Krísta Pána prosil toho osla jenž uchem pohníl, a byl, jak se praví, velmi ucti vým. Konečně osel mu odpověděl: — Není mostu, přijde se k brodul — Ale vždyť nemohu jen tak přímo vrhnou- ti se do vody: mám, chvála bohu, hlavu na svém místě.

Osel dlouho se rozmýšlel, střihl i druhým uchem, potom rychle vyskočil, nastavil poutní kovi hřbet a pravil: — Nuže, tedy se posaď; přenesu tě. Taková velikodušnost podivně dotkla se poutníka. Přejížděje řeku na oslu, přemýšlel ce- stou, jak by se mu dobrem za dobro odměni. Zatím co poutník, sedě na osly o tom přemýšlí seznámíme se i my blíže s tím oslem, poněvad se s ním ještě budeme zabývat. Otec jeho byl osel a matka oslice. Podrob něji je o nich známo toto: otce jeho koupil ho- spodář za 176 grošů a za jeho matku zaplatili naposled i se sedlem 94 groše. Ale jeho matka a otcc nepatřili jednomu hospodáři. Jak se se známili a jak se sešli — o tom všem nemáme jistých zpráv. Ostatně je to jejich věc, a my ne- máme možnosti hlouběji vniknouti v jich ostov- skou lásku; nám bylo pouze třeba pro úplnos životopisu připomenout, kdo byli otec a matk našeho reka. Z počátku byl malý, poznenáhlu rostl. Rostl rostly jeho uši. Konečně vyrostl v oslíčka a po- tom v osla. Bože můj, jak příjemno bylo srdci rodičů. jak se zaleskly slzy v jich očích, když hospo- dář jednou i pro něho přinesl sedlo. Každý ote může pocítit onu radost, když si připomene onen den, kdy po prvé koupil svému synáčku slabi- kář. A jako naše děti, když jim slabikář kou- píme, nutno násilně táhnuti do školy, tak se při- hodilo i s ním. Nejprvé nemohl pochopit, jak budoucnost ho očekává se sedlem. Pokoušel se dokonce shodit je se sebe a když se nemohl zba- viti sedla, tu rychle přehodil přes hlavu hospo- dáře, který si naň rozkročmo sedl; tak může jednat pouze člověk se svojí dobrodincem.

Po tomto případě dostalo se mu i prvého vážného výprasku, jaký patří oslu, jenž už do- vede nosit sedlo. Hospodář vylomil z ohrady silnou dubinu a přečítal mu s ní žebra. A tak skončil on slavně den své plnoletosti jak patří se na osla: dostal sedlo a první vážný výprask, oslí, neboť před tím jen někdy ho ko- pali nohou, a i to jako z žertu. Stav se skutečným oslem, počal tahat těž- ké věci, konat vše to, co spojeno s jeho zaměst- náním i dlouhýma ušima. Přinesl také obilí do mlýna a nyní přenáší přes řeku toho, kterého poprvé potkal, který ještě stále přemýšlí, jak by se mu odměnil za dobrc dobrem. Když se dobrali druhého břehu, slezl pout ník, obrátil se k oslu a pravil mu: — Poslyš! To dobro, které jsi ty dnes mnč vykonal, pro sebe samého jsi vykonal. Nejsem poutník; jsem Osud sám a chodím po celém světě, věště a naznačuje každému jeho los. Po- věz, co si přeješ a splním. Osel si olíznul pysk: bylo mu příjemno že posloužil Osudu. Ale zatím přivedla ho otáz- ka Osudu do hrozných rozpaků: nemohl ničeh vymyslet. Konečně vyjevil své dokonale osl přání.

— Učiň pro mne tři věci: nechť můj hospo dář mne lépe krmí, bije méně a neobtěžkává tal těžkými břemeny. — Hlouposti — odvětil Osud: učiním p- tě ještě více. Tehdy pravil osel: přál bych si ... Po čkej, už mne omrzelo být oslem — Buď člověkem, přeješ-li si. — A můžeš ty to učiniti? — Chceš-li? — Chci, chci, jak bych nechtěl! Po těch slovech Osud zašeptal něco tři kráte pro sebe, zamával rukou nad hlavou osl a řekl: Staň sel I stal se člověkem, kterého autor této po vídky hned na počátku pokřtil jménem Maksim Maksim vešel do nejbližšího města, velm pečlivě skrývaje, že byl dříve oslem. Vešel do města, zastavil se na křižovatce a počal pře mýšlet, kam a co nyní. Kolem chodili muži, ženy, děti. Jeden shý bal se pod těžkou nůší, kterou táhl na zádech druhý šel lehce a rychle; jeden patrně někan spěchal; druhý šel loudavě, s patrnou nechut ku pospěchu, ať by to bylo kamikoliv. Někde mluvil šeptem, jiný křičel plným hrdlem; jeder zdvihal cosi před sebou, druhý táhl za sebou — každý se něčim zabýval a křižovatka se hemžila lidmi. Jak se tu měl Maksim vyznat, čeho se cho- pit. Přecházel sem tam a hleděl, nenašlo-li by se něco vhodného. Jde a pohlédne v krámy Vidí, v jednom kupec starostlivé nakláněl se nad knihou; ruka běži po papíru; čelo pokrý vají kapky potu. — Ne, to není pro mne — pomyslil s Maksim jak se jen vyzná v tolika číslicích k tomu třeba míti velikou pamět. Popošel dále a zastavil se před druhým krámkem; tam byl jakýsi místr, cele zabrá v práci; košile byla mokrá od potu, bouchal kla divem, které bylo těžší než sedlo, které Maksin do včerejšího dne nosil.

— Ani to se mi nehodí — pomyslis Maksim: nežli si vyvoliti to, tak raději již zů stati oslem. Jde dále a vidí — velikolepý obraz. Po hlédl v otevřené okno: tam sedí člověk za sto lem, úplně pókrytým papíry, za uchem má péro před ním koflík kávy, v ruce cigareta: popíji kávu, z úst vypouští kolečka dýmu, provázeje je ke stropu očima, a směje se spokojené; jestl se kolečka vydaří. — Pověz mi, prosim, co tento muž činí — plal se Maksim mimojdoucího. — A to, co vidisl — Což je to jeho zaměstnání takové? — Anc, odvětil mimojdoucí. — A jak se nazývá takové zaměstnání? — ptal se Maksím zvědavě, neboť toto se mu zalí bilo nejlépe ze všeho, co viděl. — Je — úřadníkemi — Překrásné zaměstnáni! — vzdychinul Maksim. Vešel do veliké budovy. Řekli mu, ž je to krajský úřad. I žádal, aby ho pustili ku představenému. Čekal až do oběda, i po oběd — celýeh sedm hodin — velmi trpělivě, s osl trpělivostí, tak že samým hlidačům se ho zže- lelo a pustili ho ku představenému. Vešed, začal nejprve vyprávět, co mu na padlo a pomalu, hledaje slova, začal uctivě prosit, velmi uctivě, s osli úctivostí, aby mu dali nějaké místečko. Představený — starý, ale rozumný člověk prohlížel si ho skrz brýle, promlouvaje mezitím „No... vždy-y-t! e-c-e . .. Maksim ještě poníženěji začal prosit v očích zaleskly se mu slzy, uchopil ruku před staveného a políbil ji. Představenému to zalichotilo. Pomyslil si Co se rozumu týče, je to sice hotový osel, ale uctivý... bude poslušný i hodí se nám. A přijal Maksima do služby.

Není přesnějšího úřadníka nad Maksima . namáhá se, pracuje, ničemu se nevyhýbá a ne- stydí se žádné práce. Rád předejde i sluhu, za- zvoní-li představený: přál si čímkoliv se zavdě čiti představenému, třeba číši vody podati. Není možno říci, že by on zvlášť nějak zna číst a psát, přece však něčemu se naučil. Na- před se naučil — až dosud toho neznal — s které strany třeba začít psát. Ale než napsal dvě nebo tři slova, zkazil půl archu, anebo tak papír pomačkal, že přímo nebylo možno roze- znat, k čemu byl papír určen. Potom se zdoko- nalil. Pouze nezná ještě, kde třeba psáti velikou písmenu a kde malou a vesměs místo teček dělá kaňky: no, ale i to časem přejal. Představeného pouze rozčiluje, že Maksim chodě po kanceláři, tak tluče nohama, jak by vůbec měl podkovy. Ale zlobit se na něho není možno. Zavolá-li si ho představený k vůli ně- čemu, tu on, vejda k němu, zpozoruje na botě představeného prach — ihned vytáhne kapesník a opráší prach a představený volky-nevolky musí mlčet. Ve všem jiném, dělal-li něco, jednal obrá- ceně? Jednou mu rozkázali uvěznit někoho pre dluhy a on uvěznil véřitele místo dlužníka. Ať se mu jakékoliv listiny dostanou do ru- kou, ihned je splete. Tak dokumenty o vyšetřo- vání s jakýmsi duchovním, jenž oddal lidi ne- plnoleté, spletl s listinami o dluzích jakéhos dramatického kroužku. Vyšetřující soudce dlou- ho nemohl rozeznat, jak se věci mají: byl-li onen duchovní členem dramatického kroužku a je-l svatba neplnoletých nějaký divadelní kus, nebo zda kroužek dramatický dlužil duchovnímu.

Ať tomu bylo jakkoliv, vše šlo velmi krásně Nikdy se s Maksimem nestalo to, co se mohlo přihodit jiným úřadníkům. Ale stalo se s ním něco jiného, co nikde neočekával. On se zamiloval a chtěl se oženit Uviděl kdysi v kostele krásnou, pravda, starou. ale krásnou dámu. Od té doby pravidelně navště voval kostel a hleděl na svou dámu jako n obraz. Jednou ona pohlédla na něho, když čell „Věřím“. On tehdy tak vzdychnul z hlubok čistě po oslím způsobu, že polekal diakona čtoucího „Věřím“ — ten přeskočil tři články. D chovní ohlédl se od oltáře, co se stalo s jeho

stádem. Kostelník vypustil z ruky talířek a ko- pějky rozkutálely se po kostele. Mnozí počestní křesťané hněvivě se křižujíce, přikryli je pode- švem. Kostelník potom řekl Maksimu, aby už v ko- stele nevzdychal, neumí-li to činit po lidsku. Maksim vida, že šidla v pytli neutajíš, svě- řil se se vším choti představeného. Stalo se to po obědě. Přišla k choti představeného její pří- buzná s mužovy strany drát peří: zavolali pomá- hat i Maksima. Počali hovořit o tom i onom, ale Maksim dere peří a mlčí. Hovor přešel i na svatbu kohosi a příbuzná začala ujišťovat, že ženich si bere nevěstu pro peníze. — Nikoliv, můj bože, pravila choť před- staveného: slyšela jsem, že on ji miluje. Rí- kají, že dávno už ji miluje, ale neodvážil se to někomu říci. Při těchto slovech Maksim tak vzdychnul, jako tehdy v kostele. Jenže to vzdychnutí mělo nyní jiný následek. Od tohoto vzdychnutí zdvihlo se všechno peří vzhůru, poletovalo k oknu, roz- létlo se po celé komnatě, pokrylo vlasy choti představeného i její příbuzné; v každém z právě připravených koflíků kávy plavalo několik peří- ček; vous i brvy Maksimovy úplně zbělely. Ale co nejhoršího — peří dostalo se do úst choti představeného, která právě se chystala něco říci, HIrozně se zakašlala. Sotva že přišla ubohá dáma k sobě (a i to s pomocí své příbuzné, která ji několikrát uhodila pěstí po zádech), tu hned se obořila na Maksima: — Vy osle, proč foukáte do peří? Aspoh byste mohl vzdychat, jak se na člověka slušía ne jako lokomotiva.

— Nedýchal jsem! odvětil zdrcený Maksim. sklepiv oči k zemi. — Tak co tedy? — Vzdychnul jsem .. Tu ani choť představeného, ani její příbuzná nemohly se udržet a nohledíc na přihodivší se nehodu, daly se do nehorázného smíchu. — Ale vaše vzdychnutí, bůh s námi: ja- koby měch v kovárně smáčkli. — Já — začal smutně Maksím — tak ... z celého srdce . .. upřímně . . Dámy opět hlasitě se rozesmály. — Co je vám? Proč tak vzdycháte? — vy- ptávala se choť představeného, sbírajíc rozlét- nuvší se peří. — Tak! — Snad jsto si nevzpomněl na někoho z příbuzných? — Ne — rozhodně odvětil Maksim. — Nejste snad tedy zamilován? Maksím při této otázce tak tak, že znova nevzdychnul, ale rychle zakryv ústa dlanía uepav dvěma prsty nos, předešel na čas novému skandálu. Slzy vstoupily mu do očí, srdce mu tlouklo. uši zaléhaly; olíznul jazykem rty a mírně řekl: — Jsem zamilování — Eh — pronesla choť představeného. — A — ozvala se její příbuzná, měníe hlásku podivu, aby se vyvarovala monotónnosti v rozhovoru. — Ano — přisvědčil Maksim. — Do koho pak? Pro boha, mluvte, do koho?- — Nevím, do kohol — Jak to, vy to nevíte? —Ano, nevím — Pak nejste ani zamilován — pravila pří- buzná, poněkud zklamána. — Ano, zamilován! — opakoval Maksim, dera trpělivě peří dále. — Snad znáte, do koho jste zamilován, al nevíte, jak ji nazývají — pravila konečně chot představeného. — Ano, tak! — odvětil Maksim. — A ona vás miluje? — zvědavě tázala se příbuzná. — Nevím: chci požádat o její ruku; vezme-li si mne, tedy miluje. — Nu, dej vám bůh štěstí. Já sama to spro- středkuji; jen mi ji ukažte — pravila choť před- staveného. Ubohý. Maksim byl šťasten, a když nadešla příznivá okolnost, ukázal choti představeného svůj idešl.

— Neznám ji! pravila: otáži se, kdo je,a bude-li se zamlouvat, budeme se o ni ucházet. Choť představeného oznámila konečně vše- chno představenému, a tento pravil: — Nu což, nechť se žení; je to dobrý chla- pík, a jestli se trochu rozkýve, udělá karieru. Jak skončila tato záležitost? Takto: Jed- nou pozvala si choť představeného Maksima,a sctva že se objevil, pustila se do něho: P. Maksime, vy jste hotový osel. Způsobi jste mi tolik hanby, jako dosud nikdo. Podruhé, až se zamilujete a zachce se vám ženitby, tak se napřed pěkně poptejte. — No, jak to —?... vykoktal Maksim. — Jak? Tak! Ta dáma — to je chot popa; její muž je živ, mají šest dětí, a vy mna k ní posíláte říkat o ruku. Dostal potom Maksím i od představeného, který se dokonce naň obořil, ale vzpomenuv si na taktnost, která přísluší jeho postavení, za- končil své kázání takto: — Po měm názoru je to slovská věc. Ja vůbec nemohu dovolit ani jednomu úřadníku se zamilovat. Vláda neplatí platu svým úřadníkům proto, aby oni se zamilovali. — Odpusťte, prosím, co nejponíženěji, omlouval se Maksim: mně nepůsobí radost dělat něco takového, co může vzbuditi hněv u vlády. a být jí nepříjemným. Zavazuji se, že nikdy již toho neučiním — při tom políbil ruku předsta- veného, zvlhčiv ji několika teplýmí slzami. — Tak, můj synu, tak! Líbí se mi na tobě, že posloucháš rad starších — pravil představený poněkud mírněji. A od těch dob Maksim nikdy se nezamilo- val, aby nerozhněval tím vládu a choť představa- ného. Na konec dosáhnuv obvyklých poct i váž- ného postavení ve společnosti, Maksím zapome- nul na své dětství. Kdysi neměl Osud co na práci, i napadlo mu vyhledat svého osla a otázat se, spokojen-l je se svým stavem. Přišel Osud do města a znaje, že osel ne-