Periodikum ALTO Viewer

1

23. června 190

2

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 171.

3

Strana9.

4 article K čemu byla dobrá němčina Napml A. B. Sta stnt

K čemu byla dobrá němčina Napml A. B. Sta stnt Blížil se konec naší „měšťanské dřiny“ Čtyřlístek žáků poslední třídy povinné školy v šel po čtvrté hodině v nešťastný den týdne z „sirkárny“, kteréžto jméno dodnes zůstal školní budově za „Linkotrovic“ a před „Poslo vinou“ na Plzeňské třídě, vedoucí ze Smíchov Ho Košíř a dále. Čtyřlístek opravdu pro štěstí, neboť byl jsem v něm také já, kromě Ilolana, Trnky a Brachtla. Brachul bydlel někde až v Ruzyni, odkud Focházel na Smíchov pro vědomosti, ve skute- ností však jen pro zlost učitelského sboru. B to statný chlapík, z třídy nejstarší — bylo m už šestnáct — a měl už tak znatelný knírek kotlety, že jej školáčkové z „kašičky“ smeká- ním pozdravovali jako pana učitele. Hoch veselý jenž nikoho nezarmoutil — vyjímaje sbor úči telský, jenž byl tak nevtipný, že těm jeho šprý mům ne a ne rozumětl Vyzval nás toho dne Brachtl, abychom jej „kousek“ doprovodili. Navnadil nás, kteří jsm si založili svůj vlastní herbář, že cestou přes vrchy najdeme hojně vzácnějších rostlin.

Ilolan Trnka Brachtl Brachul Smíchov Košíře Ruzyně Napml A . B

5 article

Souhlasil jsem hnod a k vůli mně šly tak dvě čivrtiny „mé“ lavice: já byl totiž v první n kraji, vedle mne Trnka, pak Holan, a na konci ten „klacek klackovitý“, jak kdysi náš třídní v špatném rozmaru Brachtla pojmenoval. Kudy jsme šli, dnes vám už nepovím, kdy- byste mne zabili! (Toho však zajisté žádný z vá neudělá!) Vím jenom tolik, že jsme se na zp- teční cestě dostali do Košíř. Ale než jsme se tam dostali, byli bychom málem dostali! Kdo chceš zvěděti co — čti dálel Jdeme cestou vesele, čtyři dobří přátelé — v tom vytáhnu hodinky (byl jsem tehdy ješt malý student, proto jsem hodinky měl!) — už půl páté! Svrchovaný čas obrátit se, abychom byli do pěti doma. Výmluvu jsme už měli: řek- neme, že nám přidali hodinu frančiny. A naši budou ještě rádi, že o nás škola tak svědomie dbá, abychom se na samém sklonku školního roku ještě více naučili.

Trnka Holan Brachtl Košíře

6 article

Loučíme se s Brachtlem, jenž nás svádí, sbychom šli s ním ještě „kousek“; když však k jeho svodům jsěm odpověděl, že by nás dom čekal nemilý zákusek k svačině, kdybychom přišli příliš pozdě, nezdržoval nás déle. Ano jevil o náš včasný návrat dokonce takovou sta rost, že nám ukázal cestu, ktorou prý dříve do razíme na Smíchov, než tou, po které jsme se příšli. Neznali jsme dosud této končiny; uvěřil jsme tedy Brachtlovi — a začali jsme sestupo- vali se stráně, jež byla porostlá ovocnými stro- my. Cesta byla hadovitá — jako někde v parku — jenže mnohem užší. Po obou stranách hou- štiny ovoených stromů i keřů, pod nimi hojn kveloucích rostlin. Hned jsme je začali trhati a prozatím vklá- dati do „prosu“ — mezi listy německé mluv nice, již jsme mělí s sebou.

Brachtl Smíchov

7 article

Tu mrňavý Holan, jenž už dlouho pošilhá- val po třešničkách a hruštičkách, na které byo přec jen krátký, a v jejichž okolí nebylo a stopy po nerostném nepříteli českých Besed (ta nahoře na mapě!) — vyčenichal mezi květy ja- hodníku několik zralých plodů. Věrný ten přítel npozornil nás na ně, jakmile je sněd „Ne samými květy živ jest botanik,“ řekli jsme si v duchu, a hledali jsme teď všichni tr Čím níže jsme sestupovali, tím více jahod ve stínu keřů jsme nacházeli. Pamatovali jsm na ústa i na kapy Najednou zašteká zuřivě pes — křoví za- šustilo — vyrazil malý, chundelatý, jako staré železo rezavý psík — zaštěkal — a již drže toho nejmenšího za nohavicí. A než jsme se vzpamatovali, byl tu jiný tvor, větší, dvounohý, dvouruký, hranatý, ježatý něl „kančí zub“ — jako sýn nebožky Meluzin A v ruce sukovitou hůli V přírodopise sice jsme neměli ani popisu ani vyobrazení takového tvora, přes to však přece okamžitě jsme určili jeho jméno: hlídač- A věděli jsme také, že hlídač hlídá, a když ně- kohe uhlídá, jenž nepatří do jeho rayonu, tu — Stalo se, co dělají v takovém případě snad všichni hlidači. V několika vteřinách smekli jsme všichní tři před ním — zakročením jeho rukou jež shrábly nám klobouky.

Holan Meluzin

8 article

„Já vám dám, vy holoto, chodit mi na ja- hody!“ povídá ten hlidačský dvounože- Sliboval, že nám dá — a zatím nám vzalí Holoto — no, urážka to nebyla; byli jsm opravdu ještě holobrádkové! Chodit mu na ja- hody! Vzdyt my jsme ale nevěděli, že ty jaho jsu pod dohlídkoul „My jsme nic netrhali!“ ozval se HIolan. jenž měl kolem úst ještě jahodový červánek. „l ty jeden sakramente!“ k vůli nám zhřeši blídač, „co pak jsem vás neviděl Tenhle důkaz byl zdrcující. Hlídač měl dvě oči jako my; a když my jsme viděli jahody keříčkách, tím spíše mohl on nás viděti „na ja- bodách „Více vlídnou řečí získáš nežli sečí,“ za tanula mi na mysli průpovídka z pravopisnéh skolního sešitu. Šel jsem tedy — já David — na toho Goliáše s vlídností. „Nehněvejte se, pane; my jsme nevěděli le se sem nesmíl“ „Do toho mi nic není! Nahóře je tabulk skorát taková jako dóle“ My tu dolejší ještě neviděli; nemohli jsm ji tedy porovnat s tou hořejší, které jsme si p- tně nevšimli — nejspíše byla na jiném místě. než kudy my jsme vnikli do zapovězenéh plody

HIolan David

9 article

tzem „Dejte nám klobouky, pane!“ zaprosi jsem „Nedám!“ řekl úsečně, a odvolav psa, jenž dosud držel Holana, sestupoval dol. My za ním — utrápení a prosící, jeden pak dokonce i plačící. Bez klobouku jsme domů ne- mohli; co by naši řekli — a potom by cestou laždý poznal, že ti tři mládenci byli polapeni n ovoci. Holan začal už vyhrožovat, že si nedá brát klobouk (nedá!) — mluvil něco o kamení, kdyby tady bylo, tohc psa že by hned zastřelil, kdyb — však povídal to tak nesrozumitelně, jak pli zkoušce z dějepisu, když „nebyl připraven“. Tak nás dovedly naše klobouky až na ro- vinu pod návrším, kde byla ozdobná zahrada s malým domkem. Ze zahrady bylo viděti mřížo- vými vraty na silnici, kde se již kupili malí i velcí, kteří si nás zvědavě i výsměšně okuko- vali. Zde jsme také uzřeli tabulku, kterou za- jisté malíř písma nevyplnil:

Holan dát já klobouk

10 article Zde se tadi choďyt za povýda.

Zde se tadi choďyt za povýda. A my jsme „zde tadi“ chodili, na vzdor zá- povědi, o které jsme ovšem nevěděli. „A teďky každy vocuď, alamarš!“ vykřik na nás hlídač. „'dybyste nebyli už takoví kli- couni, přetáhl bych vás párkrát —l Vida, jakou jest výhodou, když hoch jest už klackem! Ani klacek hlídačův se ho netknel „Ty klobouky nám dejte, prosím vásl“ „Až mi zaplatíte škodul“ Chtěli jsme ochotně zaplatit; však naše pe- níze byly dosud v kapsách těch, kteři nám je snad někdy dají. Přece však sáhali jsmedo kapes, při čemž jsme bezděky vyhazovali z nich důkazy toho, že jsme jahod netrhali. Hlídač, když to spatřil, udělal z nás — hodné hošíky — rázem darebáky, uličníky, jiné ještě „áky“ a „íky“. A znalecky tvrdil, že jsme mu udělali škodu aspoň za dva šestáky. Slibovali jsme mu, že ty poníze zejtra při neseme, jen aby nám vrátil klobouky. On však nevěřil: možná, že právem.

11 article

Tu mi napadlo: bez klobouků nemůžem jíti domů, bez knih však ano. Hned jsem mu na- bídl do zástavy všeobecně nenáviděnou němčinu Spokojil se tím; hned však žádal knihy také obou ostatních. Když je dostal, vrátil nám klo- bouky, otevřel nám dvéře — a my vyletěli n silnici, prorazili hlouček posměváčků, a bez „učení“ ubíhali domů, kde jsme se vymluvili frančinou a nepřitomnou „němčinu“ omluvil tím, že jsme ji zapomněli ve škole Nazejtří odpoledne pospíchali jsme ke hl dačí — zase touž cestou, kudy nás Brachtí včera byl poslal do pasti. Byli jsme přesvědčeni že nám zase vyvedl jeden ze svých kousků, kdyi nás poslal na místo, o kterém zajisté věděl, že se „zde tadi choďyt za povýda“ Holan měl v kapse 5 krejcarů „na sešit Trnka také pět „na indickou červen“, já pal deset na — nepovím na sebe, kterak jsem umě lhát! Směle vnikli jsme do zapovězeného území a hřmotně sestupovali jsme dolů. Holan b pořád hodně pozadu — prý k vůli tomu psu, aby ho snad zase „nerafnul“ Skoro až dole vyřítil se na nás zase čtver nohý s dvounohým. „Neseme peníze a jdeme si pro knihy hlásím sebevědomě. Když viděl, že je to pravda, vrátil nán knihy, přijal 20 krejearť a zase nám otevřel Vyšli jsme na silnici plni radosti, že mám zase to, co jsme tak nenáviděli. A když jsme byli už hezky daleko, Hola roztáhl jednu kapsu a ukázal nám — čerstvé jahodyl „Za ten pětník stojí!“ zasmál se. Chytrý kluk; proto pořád zůstával pozadu-

Holan Trnka Hol krejcar

12 article Tragedie na silnici.

Tragedie na silnici. Totoť je obrázek ze života nynějšíhio ře- ckého lidu ... Dimitri sloužil deset let u vojsk jako desátník, kapitulaci za kapitulací. Pak ale musil od pluku — nehodil se již ke službě v řa- dovém vojsku a reservu měl také již odbytu. Tedy domů, ale co doma? Řemeslo úplně zapo- mněl a jinému se na vojně nepřiučil, leda tak něco k jidlu připravit, jak si vojáci dělat musí nějakou kořalku připravit a koně obsloužit Trochu drobných si obdivuhodným způsobem z ta léta trudné vojančiny uspořil, je pravda, ale co jenom začíti? Po dlouhém přemítání napadl nu myšlenka, kterouž také bez průtahu usku- tečnil: na poloviční cestě mezi velkým městem a jeho přístavem zřídil si „chán“, malou ho- Začal prodávati cestujícím, kteří prachem pokryti v elegantních kočárech kolem jezdili, mastichu, silnou kořenitou kořalku, mezí tím kočové koním tlamy od prachu čistili a je n pájeli, anebo poskytoval za dobrý peníz forma nům s velkými i malými povozy trolivý chléh.

13 article

olivy a červené nebo modré patližány (rajsk jablka), časem také kaskavalu, čili suchý ovči sýr, který se před jídlem ve studené vodě omývá a odmočuje, pro jejich koně pak čerstvě požatou trávu, seno, nebo slámu k pokrmení. Místo pro svůj chán vyhledal si vhodné a všichni, kdož v krutém úpalu letního slunce kolem putovali byli rádi a povděčni, že nalezli chladný, stinný útulek k občerstvení a zotavení v Dimitrov chánu pod vysokými, košatými topoly s příster. kem, jehož živě zelenou střechu tvořilo huste pletivo pikrodafů, čili divokých oleandrůe šťavnatým listovím; neboť kolkolem prostíral se do dáli a šíře nudná, vyprahlá rovina a touto rovinou vinula se do nekonečna vysokým pra- chem pokrytá, neskonale nudná silnice s něko lika po různu stojícími topoly, sporými to zbyt ky někdejšího nádherného dvojitého stromořadí Časem rozvinil svěží, od moře dující větřík l- stovou houšť v korunách topolů, z nichž někter byly velikáni nádherných rozměrů a poskyto valy ve svém rozkošném stínu vzácný odpočine stádům ovcí i jich pastýřům.

Dimitrov

14 article

Avšak zrovna v nejparnější době větřík ne- přicházel a stíny topolů s prokmitajícími světlý- mi oky spočívaly nehybně na spoustě prachu, jenž silnici pokrýval a v němž kola těžkých, ku peckým zbožím vysoko naložených vozů z skřípavého rachotu hluboké rýhy brázdila. Ne kolik slepic s nehrubě pyšným kohoutem hle dalo kolem chánu něco na zob a hrabalo na sil- nici v koňském trusu, až je zahnal kolem j doucí vůz, aneb honec, jenž svého dobřc vy- krmeného a balíky ověšeného osla za nezbt ného proklínání do rychlejšího chodu špičatou lískovicí popichoval. Na políčku vedle chánu le- žela ve stínu statného, rozložitého fíkovníku D mitrova hubená kráva, přežvykujíc zvolna a roz- vážně svoji skrovnou potravu a nedbajíe nikte- rak života u hospůdky, před níž vedle několika drobných kar a těžkých povozů vždy také nějaký kočár stával, v němž panstvo jakési do města cestovalo a nevšímajíc si také ani tisíců včel,

16 article

jejichž roje s melodickým bzučením obletovaly obrovské, dosti malebně rozvětvené bodláky s rudě fialovými ostnatými květy ... Kolem jede povoz, vysoko naložený otepmi slámy. Nahoře na slámě leží na břiše mladistvý vozka, hledí jako bez myšlenek do dálavy a zpívá si polo hlasně nejnovější městskou odrhovačku, any mu zatím s čela sbíhají těžké křůpěje potu jak těžká zrna hladkých diamantů. V zimě, kteráž tu skoro jenom z mlh a pršel sestává, proměňuje se prach na silnici v beze- dné bláto, v němž kola nákladních kar až p osy se propadají, tak že Dimitri často spěchat musí, aby vozkům či jejich kárám z bahna po- mohl, při čemž nevrlí vozotajové zlolajným slovy oplývají a svoji zlost ranami na hřbety svého potahu si vylévají. Takto živil se Dimitri, jak slušno a možn bylo, řadu let. Bohatství žádného arci nastřá- dati nemohl, ale on žil spokojeně se svojí ro- dinou. Z jara nasázel úponkových rostlin k sloupkům vzdušného přístavku a k tomu s pravé i levé strany pestře kvetoucích bylin, tak že jeho chán hned při počátku pěkného počasí po- skytoval obraz libě malebný. Se svojí hojnou, šťavnatou zelení, se svými pořestě planoucím květinami a z nich vystupující vůní byl Dimi- trův chán pozdeji malou, ale rozkošnou oasou v neveselé letní poušti a všichni cestující žehnal Dimitrimu a přáli mu pro budoucnost všeho dobrého.

Dimitri

17 article

Ale pojednou začal kdosi naproti stavět záhy otevřen byl na druhé straně silnice nový. druhý chán. Dimitri hrabal se rozpačitě v krát- kých hustých vlasech a pravil svojí ženě: „Slys. Sofie, to se mi nelibí, z toho nám asi nevzejde nic dobrého!“ Ale paní Sofie odpověděla: v nechť si, ať se tu také trochu obživíi“ A soutěž začala, nejdříve tajně, potom už zcela zjevně: jeden nebo druhý musil pryč — dva chány na témž místě obstáti nemohly. Z po- čátku promluvili spolu oba konkurenti sem tam někotik slov, ale čím více se soutěž přiostřovala. tím vízt rostlo nepřátelství mezi oběma a sou- poři přestali se docela i pozdravovat. Mračili s na sebe a tvářili se vždy, jakoby druh druhe ani novíděl. Markopulos — tak nazýval se přibylý kon- kurent — uměl všelijakými pomůckami lákati kočí, povozníky a honce. Dával jim píci pro do- bytek laciněji, neboť neměl ještě rodiny a mohl se z počátku spokojiti nejmenším ziskem. Na nějakém tom drobném penízku, na nějakét leptě mu hrubě nezáleželo a proto byl s to, kočí a povozníky tu a tam něčím dobrým vyčasto- vat. Kromě toho působila také přítažlivost no voty, zvědavost, jak asi je u nového hospod- ského a vrozená mnohým lidem chuť na změn a střidání. Starý chán těmto lidem sevšedněl znechutil se, a takž začaly vůz za vozem a kár po káře Dimitrově chánu se vyhýbat a k Marko- pulovi zajíždět. Ba staří, bývalí hosté ani už pře silnici nepozdravovali, jakoby byli tam uražen bývali a Dimitrův chán pusti vždy více a více.

Dimitri hrabat Sofie Dimitrův chán

18 article

Dimitri stal se puspokojeným, nevrlým. J stále ve špatně míře, zanedbával rostlinnou okrasu svého chánu; květiny a úponkové ro liny povadly, uschly a střechou nad přístavkem bylo viděti vždy větší a větší kusy oblohy. Di- mitri už nic nepěstoval, nic nespravoval. Dáv už všechno v šanc. Také v chánu samém s všechno kazilo a jeho bývalá útulnost zmizela. Drůbež prodána kus po kuse a na konec musil za slepicemi i jediná Dimitrova kráva. Nešťastný Dimitri sedal v mračném dumání vzadu za chá- nem, hleděl zlobně do prázdna, lál svému osudu a přemýšlel, co by měl počíti. Minulo léto a nadešly deštivé dni nevlídnéh podzimu. Topoly setřásly zvolna své listy na střechu chánu, postlaly jimi jeho nejbližší oko a hučely smutně, jakoby nad osudem těch dol tam truchlily. V přírodě všechno kolem umlklo. vítr proháněl po obloze spousty tmavých mrak a z těch mraků sršely blesky provázené těžkým lijákem. V chánu bylo však ještě smutněji. Di- mitrova žena byla nemocna a vypíjela v horečné žízni celé džbány vody. Dimitri sedí schoulen opodál v koutě a dumá. V chánu není už co dělat. Několik dní už minulo, co poslední vůz se před ním zastavil; píce ztuchla a nápoje v kamenných láhvích se zvrhly ... Setmělo se.

Dimitri Dimitrov

19 article

Bídná olejová lampa osvětluje chatrně prostor, dříve tak čistý a útulný — ani ten olej nesvii už, jako svítíval: plamínek prská, vyšlehuje prudce a pak zase jenom bliká. Na krbu hoří mdle a sykavě mokrý pařízek a štiplavý kouř z něho vystupující začazuje vůčihledě žluté rá- kosí ve stropě. Děti, kteréž se dnes opět pořádně nenajedly, spí neklidně na špinavých, orvanýeh hadrech. Nejmladší volá ještě ze sna, že má hlad... Tu zaznělo z venčí rachocení těžkého vozu, provázené veselou písní spokojeného vozky. Jest to jeden z nečetných hostů, ktel Dimitrimu zůstali věrni. Vozka vešel a pozdravil bodře. Dimitri od- pověděl mrzutě a z lože nemocné ženy ozval žalostný nářek: „Rána se nedočkám, achich, achich!“ — Dimitri obledl se v tu stranu, kde žena ležela a upadl zase v těžké dumy. Plamer v olejové lampě stále se menší, jakoby oleje do cházelo a nemocná žena běduje vždy více. D mitri probral se z myšlenek, rozhlíží se a nevida už vozku ve světnici, otevírá dvéře a hledí vená bouře se dávno již přehnala a měsíc svítí pro- trhanými mraky. Vůz odejel a stojí naproti nového chánu — také tohoto hosta odehnal Dimitri, jako jiné, svým nevrlým chováním. D mitri vraci se do svého kouta. „Dojdi mi pro lékaře, sice již božího slun nespatřím!“ žádá důtklivě žena v patrné ji úzkosti. Dimitri vyskočil a jakoby mu ženin teskný výkřik byl vnukl nějakou myšlenku, při- stoupil k lůžku svých dětí, pozoroval je chvíl a pak je každé políbil, potom sňal nabitou dvojku se zdi, to jediné, co mu z cenných věcí ješt zůstalo a chce jíti. V tu chvíli otevřela nemocn oči a táže se: „Co pak chceš s puškou?“ „Jdu pro lékaře a venku není bezpečno, odpovídá muž a odchází. Dimitri se do chänu už nevrátil. Jej i Mark pula naproti nalezli ráno — oba zastřelené.

Dimitri Vozka obledl Mark

20 article Za vichru.

Za vichru. (Ze vzpomínek repontéra. Napsal Vl. Giljarovskij. — Přeložil Jos. Kojecký. Hle, už je to druhý den, co ležím potich v lesním domku a pořád cítim, že ještě uháním na té obludě, kolem niž slabě věje jí přerývaný vítr Potřebuji zamhouřit oči — a slyším zře- tolně rachot zbraní, výbuchy, třeskot pušek rachocení obrovského parního stroje, který mn vynosl z místa jisté smrti. Nyní, leže na lávce, cítím, jak uhání, skáče a kolotá pode mnou, jak vrzají koleje, jak ra- chotí pražce. Byli jsme tehdy tři: já, strojník a topič s hlavou zavázanou červenou tkaninou; koule mu prostřelila ucho a topič, strhnuv s komína vlajku, obvázal jí ránu. Vojska už vpadla do stanice zahalené v dým a soudruzi střílejíce ustupovali k lesu. Někteře sraženi koulemi padali na sníh. Já zůstal zpátky a brouzdal jsem se pod vagony, až jsem se ocit před parním strojem, který se právě rozjížděl. „Sedni si!“ zavolal na mne strojník, po- máhaje mi vylézti na vysoké stupátko. Parní stroj zahřměl po pražcích a ozval se pronikavé hvízdnutí. Zahlédli nás; zatřeštěly koule po železe zvučně fičíce probíjely se kominem. Sténání. křik, výstřely bylo slyšeti ještě minutu .. Pekelný úžas zůstával za námi dále a dále každou vteřinou. Ujížděli jsme šíleně, nemyslíce na to, je- cesta volná. Za námi byla čirá beznadějnost my ujíždéli před smrtí, před koulemi, možn před jistou záhubou. Před námi může býti — život a svoboda! Ale na to jsme nemyslili ..

Jos Kojecká

21 article

Já jsem si dělal náčrtky do zápisníku. T právě, hledě na poskakující obrazy písmen, po- eiťuji otřesy parního stroje. Lesní stromy rychle se mihaly a jako letem míjeli jsme telegrafní tyče, budky .. . Strojní vystrkuje hlavu a píská ... Projíždíme letem stanici. Tlupa nás nadšeně vítá a mává čepicemi a červenou vlajkou ... Na následující stanici stáli vojáci s udivenými tvářemi a před nim sebou házel důstojník. Když jsme byli už daleko, zafičely za nám koule. Jedna rozbila sklo a svezla se po zá- bradlí. „Dábli!“ zasypěl strojník a zapískl proni- kavě — parní stroj se hlučně zachechtal v od- pověď na výstřely. Letěli jsme s neuvěřitelnou rychlostí; mano- metr ukazoval 207... Jen letíme! Strojník, člověk lhostejný k životu a smrti, sestárlý v sněhových bouřích na cestách, hořel životem Tvár jeho žila každým svalem. Oči se mu bly- štěly... Ruce mu skákaly ze zdviháku na zdvi- hák, jako po klávesách piana ... Letěli jsm jako vichr pod svahem a pod námi vrzaly koleje. sršely jiskry ... Parní stroj se počal zastavo- „Voda došlal“ Před námi kouřilo se z městských ko mínů . . a Strojník políbil parní stroj a zavřel jeji utřev slzy, seskočil dolů a sňal čapku. „S bohem, přítelit Opustili jsme parní stroj a šli jsmc do lesa. V lese bylo ticho — tichounko . .. toliko sníh ehrupal pod nohama. S větví padalo jíní ... vati

Dábnout T právě

22 article Vděčnost.

Vděčnost. Napsal Adolí Velhartický. Revírník Zelený měl krásného stavěcího psa, kterého opatroval jako oko v hlavě. Chtěl-li jej kdo rozlobiti, stačilo jen říci — Pane revírníku, prodal byste mi svého psa? Tu se klidný a příjemný jindy pán změnil. Mužná tvář mu zahořela hněvem, oči zasršel, a on odešel, nepromluviv slova. Málo komu vypravoval, proč toho psa tak miluje. Jednoho dne podařilo se mi vyslechnouti jeho vypravování. Pan revírník hovořil měkce, s láskou, hladě při tom psa po lesklé srsti, klada mu ruku na krásnou, ušlechtilou olavu. — Byl jsem tehda nově jmenovaným revír- níkem na tomto panství. Jednoho dne, obcházeje revír, přišel jsem k hájovně, za níž byla mala tůň. U tůně stál hajný a něco házel do vody. Došed k němu, spatřil jsem na hladině několik štěnat. Poslední právě tonulo. Pudem vedeno, vy- strkovalo stále dosud neforemnou hlavu a pohybo- valo předními prackami. Viděl jsem podobné di- vadlo několikráte, ale nevím, proč mi bylo po- jednou líto toho ubohého tvorečka. Bez rozmý- šlení vzkřiknu na svého psa, ukážu na štěně Nero, jako by rozuměl, skočí do tůně a po chvíi položí štěně na břeh. Vezmu je do ruky a prohližím. Bylo již polomrtvé. Zabalím je do šátku a ukryju po kabátem.

velhartický Zelená Nero

23 article

Asi za deset minut jsem dostihl vesnice, kde jsem zašel do hostince, položil probírajíeí se zvířátko na kamna a snažil se všemožně pro- buditi je úplně k životu. Podařilo se mi to. Norma — tak jsem štěn pojmenoval, rostla — protože jsem ji z ní za- chránil — jako z vody. Byla ušlechtilého ple- mene a záhy jsem ji tak vycvičil, že předčila Nera. A když mi tohoto na honě nešťastnou ná- hodou zastřelili, stala se Norma mojí stálou prů- vodkyní. Mohl jsem se na ni vždy spolehnouti. V jejích očích je něco, co mne přesvědčuje, že zvíře cítí stejně hluboce jako člověk. Jednou za zimního večera jsem se vracel z města. Bylo již pozdě a úplná tma. Do fořtovny bylo hodně daleko a cesta úplně zasypaná sně- hem. A sníh padal jen se prášilo. Spoléhaje na znalost cesty nedal jsem se odstrašiti a kráčel polní cestou k domovu. Šlo se velice špatně neboť vítr, který ustavičně mi vháněl vločky do obličeje, kupil vysoké závěje. Byl jsem teprv čtvrt hodiny za městem a cítil jsem, že se mne zmocňuje únava, neboť bylo nutno prošlapávati cestu. Chvílemi jsem zapadl po pás do sněhu, ale vždy jsem se vzmužil a kráčel dále, nebot brzy měl jsem přijíti do lesa. Pojednou cítím, že se bořím. Sníh byl sypký a hluboký úvoz byl srovnán závějí, do níž jsem zapadl až po krk Marné bylo veškeré mé úsili dostati se ven. Byl jsem ztracen, neboť k půjde v této době kolem?

24 article

Vystřelil jsem z pušky dvě rány. A pak ještš deset nebo dvanáct ran, ale marně. Všude pusto. Norma pobíhala úžkostlivě kolem mne, lízala mi skřehlé ruce, dýchala do tváře. Žalostivé vytí dralo se jí z hrdla. Hrabala ve sněhu a uvolnila mne poněkud, ale neměl jsem již síly, kráčeti dále. Zdálo se, že jsem neodvratně ztracen. Oči se mi únavou zavřely, co bylo dále, nevím — — Když jsem se probudil, ležel jsem v ho- stinci na „Belvederu“ a Norma pobíhala radost- ně kolem mne, skákala na lože a z jejích roz- umných očí zářila oddanost. Vyprávěli mi, že Norma přiběhla a žalostně vyla. Stále odbíhala, jako by vyzývala k násle- dování. Jelikož jim bylo počínání Normy nápad- ným, vydali se za ní a nášli mne spícího ve sněhu. Norma se odměnila, já zachránil jsem život jí, ona potom mně. A proto je mi více než zvíře, a byl bych bidákem, kdybych se jí chtěl zbaviti. Revírník domluvil a Norma kladla mu svou krásnou, ušlechtilou hlavu oddaně no kolena. Oči její prozrazovaly, že rozumí příběhu, který pán její právě líčil. Byl jsem v tu chvíli přesvědčen, že Norma ví, co je vděčnost ..

Hrabal Belveder

25 article Různé zprávy.

Různé zprávy. = Pomsta vrátného. Veselou episodu ze živola francouzského romnopisce Eugena Sue vypravují u příležitosti odhalení jeho pomníku v Annectu „Annales“. V Rue Taibout žil pokojně vrátný Pipelet a nikomu neubližoval. Byl by žil v klidu až do smrti, kdyby jednoho dne nebyl přišel do domu, v němž vykonával svůj úřad, Sueův známý Romieu, tehdy ještě mladík. Romieu zaklepal na okno lože vrát- ného: „Dobrý den, vrátný.“ — „Dobrý den, pane, odvětil Pipelet velmi zdvořile. „Jak se dnes máte?“ tázal se Romieu. „Děkuji, velmi dobře.“ — „A vaše paní manžolka?“ — „Děkuji, rovněž tak,“ odvětil pan Pipelet. „A vaše dcera?“ — „Nemám židnou dcoru.“ — „Ale, jak se má váš pes?“ — „Nemám žádného psa, ale smím se tázati, čím vám mohu posloužiti?“ tázal se Pipelet již poněkud nedůvěřivý a podrážděný. „Děkuji, děkuji,“ odmítal vlídně Ro- mieu, „ale venku na vaší loži stojí: „Parlez au por- tier“ a proto s vámi mluvím.“ Pan Pipelet nebyl na neštěstí žádným filosofem, žert se mu naprosto nelíbil a stal se tak hrubým, jak jen vrátný může býti. Zasypal Romieua málo volenými výrazy. Ro- mieu tajně přísahal pomstu. Dohodl se s několika svými přáteli a od té doby neměl ubohý pan Pipelet.

Eugen Sue Suův Romieu Pipelet Annect Rue Taibout

26 article

ani hodinu pokoje. Co chvíle přišel někdo k jeho loži a zaklepal na okno. První přišel: „Vrátný, prokažte mi laskavost a dejte mi kadeř ze svých vlasů.“ Přišel druhý, třetí, čtvrtý, pátý, každý a touž uctivou žá- dostí a staraje se, aby si zajistil pokud možno rychlý ústup. Dobrý pan Pipelet zuřil, spal i bděl již jen s košlělem v ruce a jeho nejvřelejším přáním bylo, aby aspoň jednou v životě některého z těchto pozor- ných návštěvníků polapil. Tohoto psychologického momentu použil Sue, aby si zchladil žáhu na jednom příteli, který jej rozlobil. Když jednou mladěho muže potkal na ulici, řekl mu: „Buď tak laskav, dori k vrátnému v tomto domě a požádej ho o kadeř vlasů, ví už, co to znamená, je to znamení a dá ti jisté vy- světlení, na němž mi mnoho záleží.“ S naivní ji- stotou čistého svědomí šel přítel k panu Pipeletovi a pronesl žádost. Pan Pipelet nehnul ani brvou a pro- sil mladého pána zdvořile, aby šel dále. Přítel, nie netiše, vyhověl laskavému pozvání. Pan Pipelet ne- promluvil ani slova, zavřel dvéře, vzal koště a zpra- esval prosebníka do modra podle všech pravidel- = Ženy jako polární cestovatelky. V posledních letech odvažují se ženy i do polárních krajů a do- vedou překonati nesmírné obtíže výprav stejně jako muži. Především zasluhuje tu zmínky choť R-berta Pearya, jež sice necestovala jako samostalná pada- telka, nýbrž provázela jen svého odvážného manžela.

Vrátná Pipelet Sue

27 article

Již na jeho prvních cestách r. 1891—1892 byla mu po boku a porodila v přezimovacím táboře dcerušku, která společně s matkou provázela Pearya také na poslední výpravě r. 1905—6, na níž, jak známo, do- saženo nejsovernějšího bodu 87° 6'. Ještě jedna žen zúčastnila se výpravy na lodi „Roosevellu“, totiž miss Babbova, jež obsluhovala přístroj pro telegrafi bez drátu. — Jsou však také dámy, jež samy pod- nikají boj o severní točnu. V prosinci minulého rolu prošla aspoň novinami zpráva, že mrs. Ella Ougl- manová z Nome na Aljašce, provázená pouze Esky- máky, chce proniknouti k severní točně. A nedávn došla z Kodaně zpráva, že dvacetiletá slečna Vile- mína Romussenova se vydala se svým bratrem k Smithovu zálivu na severním pobřeží Grónska za účelem studia Eskymáků. Konečně nutno se zminiti o neohrožené švědské malířce Anně Bobergové, která si zřídila atelier na malém arktickém ostrově, aby tam v panenské ještě přírodě vyhledávala molivy pro své obrazy. Ostatně působily i jiné ženy příme nebo nepřímo pro polární výpravy. Tak lady Frankli- nová, když se její manžel nevracel z cesty nastou- pené r. 1845, pořádala po léta záchranné výpravy a konečně z posledních prostředků vypravila lod.

Ougl Smithův Eskymák Bobergová Franknout Aljaška Esca Kodaň Grónsko

28 article

Též Eva Nansenová přispěla nemálo ku proslulé nor- ské výpravě r. 1893—1896 na lodi „Framu“, kterou sama pokřtila. — Činská konkurence pradlenám. Ve slřední Anglii dělá se nyní čilá propaganda hnuti, aby se dívkám, zaměsinaným v prádelnách. zákonem za- jistila možnost při práci seděti. Tím se má odpomeci zdravotním závadám, jimiž tyto dělnice a zvláště žehlířky při svých pracích trpí. Prosazení tohoto ochranného zákona jest však pro tyto ženy velmi povážlivé, poněvadž by potom snad vůbec pozby y práce následkem konkurence Číňanů. Tito zabývaí se již v Liverpoolu a jiných přístavních městech praním prádla s velkým úspěchem, žádají malou mzdu a nekladou velkých požadavků. = Mark Twain v Evropě. Přijel již do Londýna, ovšem jen v šedivém obleku, ale svůj pověstný bílý. s nímž ještě nedávno způsobil v senátě sensaci, vzal pečlivě v kufru složený s sebou a chce jím, jak již ohlásil, vychovati Evropany k nové panské modě.

Nansenová Číňan Twain Evropan Anglie Liverpool Evropa Londýn

29 article

Zatím provází jej řada anekdot. Jedna z nejzábav- nějších je následující: Mark Twain měl před nedáv- nem řadu přednášek a při tom se jednoho dne zmínil také o otázce zákonné zápovědi prodeje alkoholických nápojů. Nebyl proli zápovědi, ale nelajil, že myšlenka má také stinnou stránku a vyprávěl tento příběh: Před několika lety přišel jeden krajan do měsla, kde platila zákonná zápověď. Tázal se na hostinec. Od- pověď zněla málo příznivě: „Zde neobdržíte nápoje nikde, leda v lékárně.“ Muž šel do lékárny a přednesl svou žádost. Lékárník pokrčil rameny: „Nemohu vám vydati ničeho bez lékařského předpisu.“ Uhožák na- říkal: „Umírám žízní, je pozdě běžeti teprve k lé- kaři.“ Lékárník cítil lidskou soustrast, ale zároveň byl pamětliv povinnosti: „Smím jen v nutném případě dáti něco píti nešťastníku, jenž byl ušiknut hadem

Twain

30 article

Poněvadž však lékárník byl dobrý člověk, dal žízni- vému adresu hada. Nešťastník vyřítil se ven, po ně- kolika minutách se však vrátil bledý a zlomený: „Pro boha, dejte mi píti, dejte mi píti... Nemohu déle čekati...“ a zmírajícím hlasem dodal: „Had je objed- nán už na šest měsíců napředi“ = Whistler a Wilde. Whistlerovi stávalo se často, že slýchal v salonech vyprávěti své vlastní vtipné a duchaplné výroky, jako novinky. V časopisecha denních listech pozoroval, jak se jiní zdobí jeho peřím, a o smělosti, s jakou se to mnohdy dělo, pro- nesl umělec mnohé ostré slovo. Také Oskar Wilde, s nímž byl spřátelen, pojal do svých děl tu a tam věty, jež náležely vlastně Whistlerovi a Whistler byl tím málo potěšen. Kdysi pronesl Whistler ve spo- lečnosti za hovoru u stolu opět výrok, jenž byl velmi obdivován. Zvláště Wilde, jenž seděl naproti Whist- lerovi, byl nadšen. „Škoda,“ pravil k Whistlerovi, „že jsem to sám neřekl.“ „Upokojte se,“ odvěti Whistler, „vždyť to řeknete brzy.

Whistler Wild