1
masthead
17. dubna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 107.
4
article
K odvodu...
K odvodu...
Na návěštních tabulích pražských přes noc
objevily se vyhlášky, silným, zřetelným a ná-
padným tiskem, vydané pražským magistrátem
a oznamující vojenské odvody... Plakát začíná
slovy;
Letošní pravidelný odvod konati se bude
v dubnu a v květnu a povoláni k němu budou
branci, narození v letech 1883, 1882 a 1881 ...
Na to drobnějším tiskem se sděluje, kdy v kte-
rých obvodech bude odváděno... Praha bude
mit letos odvod od třicátého dubna, předměstí
dříve... Můžeme se tedy zvolna připraviti na
obrázky, řekněme předem, na nepěkné obrázky.
hyzdící dojem pražských ulic měrou nemalou.
ale přece nevyhladitelné, protože bezpečnost-
ními úřady trpěné, asi zrovna tak jako buršácké
bumly.
Obsílky jsou na brance už rozeslánya
všimneme-li si některých mladíků, vidíme, že
za kloboukem nebo za čepicí bělé se jim slo-
žená cedulička, povolací lístek k odvodu. Chlubí
se jím, že už dorostli pod vojenskou míru, že
jsou tedy muži, třeba by neměli pod nosem a
na bradě ani — chmýři. Pošetilá pýcha!
Stokráte za den vytáhnou lístek, čtou ho
a ukazují mladším kamarádům, které to teprv
čeká.
„Koukej, já jdu letos k asentu!“ A něco
jako pýcha a sebevědomí projede příštímu rekru-
tovi hrudí. Jak pak nel Už nemi takový cápel
jako ti druzí, které to teprve čeká. Čím blíže
ke dni odvodu, tím větší tréma. Některý m
strach, že ho odvedou, jiný se leká ostudy, jakou
by měl mezi kamarády, kdyby ho nevzali. Tako-
vých je moc! Vidí v tom něco povznášivého,
hrdinného, až si bude moci nasadit vojenskou
čepici, obléci mundur s lesklými knoflíky, a
mu dají na záda tornistru, po bok bajonet a přes
rameno břízu.
Praha
5
article
Venca voják! Až dosud vždycky šlapával
před nimi, nebo podle nich, když táhli z pohřbu
při veselém marši, při zvucích bombardonu
tureckého bubnu a plechů. Až dosud vyprovázel
je na ovičení za město, při pochodu do ležent
u Mníšku, nebo na podzim na manévry — a te
půjde sám mezi nimi. Kdo ví, kam ho dají
Vencovi něco šeptá, že do Tridentu, tam dol
co jsou ty vysokánské kopce, lesetkrát tak vy-
soké jako Petřín a Žižkovský vrch, tam, co jsou
už Taliáni. Zná to z vypravování starých vojáků,
kteří sloužili u 28. pluku pražských dětí, doku
ještě ležel v Tyrolich. Teď to prohodili! Moc h
to tam láká, poněvadž by jel dva dni a no
dráhou a něco by viděl. A pak hlavně k vůl
Mařce! Ta by koukala, až by Venca narukoval
do Tridenfu! Dále nemyslí! Vidí jen ty lesklé
stránky vojny, o těch černých, kterých je
mnohem více, nemá ani tušeni. Hlavně mu zá-
leží na tom, co budou říkat kamarádi a co
Matka, až ho odvedou!
Takových Venců je na sta v Praze i na
venkově. A na samotný odvod se těší, jako na
nějaký nejslavnostnější okamžik v životě. To
bude po něm opice! Tři dni bude oslavovat, že
je vojákem, do „rachoty“ vůbec nepůjde.
Takový jest jeden „žánr“ branců. Druhý
jest spíše do moll naladěn. Ví, že v 21. roce ne-
zbytně mu přijde povinnost „sloužiti císaři
pánu“, ví, že ho obsílka k odvodu nemine, ale
když se objeví „Svolávací lístek — Ein-
berufungskarte“ — hrkne to v něm jako ve sta-
rých hodinách a od té chvíle dostává melan-
cholickou náladu a světobol. Vojna je jeho
strašákem, první myšlenkou, se kterou vstává
a ulehá.
Venca
Venc
Talián
Mařka
Matek
Mníšek
Trident
Petřín
Žižkovský vrch
Tridenf
Praha
Eina
6
article
Tyto dva typy branců daly by se doplniti
ještě třetím, řidším již typem flegmatiků, které
ani vojančina nevyruší. Když přijde odvod, od-
budou si ho, jdou klidně za svou prací, odslouží
si svůj čas a zas klidně se vráti ke svému za-
riěstnání. Ti jsou nejšťastnější, ale takových
povah je mezi naší mládeží málo. Konečně nade-
jde den, v němž branec má se dostaviti k od-
vodu o sedmě hodině ranní, umyt, učesán
a střízliv... První dva požadavky jsou
skoro vždy vyplněny k úplné spokojenosti. Ba
někteří, kteří dříve štítili se vody jako čert kříže,
přijdou vydrhnuti rejžovým kartáčem, až mají
pupence na zádech. A co se učesání týče — te-
prve! To se ví, že „pěšina“ až do týla, patka
„hluboko do čela, aby se ta slza v oku po od-
vodě nezablýštěla...“ Ale třetí požadavek už
nesnadněji bývá splněn. Kam pak! Být střízliv,
když celá noc, někdy dvě, tři se probandily
s kamarády a při muzikách, když teklo piva jako
švindy a kde kdo za brance platil! S hlavou
7
article
jako po vyhoření, s očima zarudlýma a vysmo-
leným hrdlem, přicházejí hoši k odvodu. Z blíz-
kých vesnic a městeček z okolí Prahy vydají s
s branci starostové, přimlouvat se za některé
u slavné komise, aby je dali mezi „náhradní zá-
ložníky“, že jsou jedinou podporou, anebo, ab
je dočista pustili. Jede někdy dvacet, třice
hochů z jedné vesnice; některá děvčata, jimž
milenci zvlášť přirostli k srdci, s nimi. To se roz-
umí, že jede s nimi harmonikář, který vrzá n
tahací harmoniku odrhovačky pro obveselení
kuráž. S takovým vlakem je radost jet, stejně
jako se s výpravou jejich sélkat na ulici. Hlav
odvody u nás v Praze od mnoha již let se konaji
„na Střeláku“. Jsou tam přihodné místnosti, sl
pro shromáždění, síň ke svlékání a konečn
pokoj pro komisi
Na sedmou hodinu tedy si už brance po-
velají, ale k deváté teprve přijdou páni od ko-
mise. Tutiž „regimentskej“ (plukovní lékar),
plukovník, major, jeden nebo dva úřadníci
popisního úřadu, několik nižších důstojníků,
někdo od města, pak pár supáků a asi dv
kaprálové k zapisování.
Praha
8
article
Hoši zatím naplní sál, v němž to bzučí jak
v oule.
Sejdou se kamarádi z dětství, bývalí spolu
žáci, je objímání a připíjení. Na neprostřených
stolech zeleně natřených stojí sklenice se
zvětralým pivem. Hoši všecko vypijou, kdyby
to byly patoky. Holky jejich zatím chodí po
„Střeláku“ a pláčou-
Několik četníků přišlo do sálu udržovat po-
řádek. Pivo stoupá do hlavy, sem tam někdo
zařve, je třeba ho okřiknout. Přišli i prodavači
kytiček. Papírové růžičky, celé kytice nechut-
ných, křiklavých barev, do knoflíkové dírky a
za čepice, po šestáku ty malé, za korunu ty větší.
Jdou na dračkul
Odvodní komise konečně přišla. Zařinčel
Savle, lékař a důstojníci prošli sálem do odvádě
cího pokoje... Branci na okamžik stichnou
když komise přejde a zavrou se za ní dvéře.
začnou rozhovory: „Toho doktora znám už od
loňska. Nepustí než hrbatého, chromého a sle-
pého“. „Ten obršt to je od kórkomanda “ . „A ten
supák chodí k „Montágům“. — Tak a po-
dobně se mluví, než otevrou se dvéře a než šiko-
vatel vyvolává jména těch, na něž nejprve do-
chází.
Berou to po dvanácti, podle losu. Vyvolan
jdou do druhého pokoje, kde se za nimi zavrou
dvéře ...
„Dvanáct apoštolů,“ padne někde vtip.
Jak se za prvními dvanácti zavrou dvěře.
poroučí šikovatel: „Svlékat se do košile, hezky
z čerstva, boty taky!“ A hned na to v druhém
zemském jazyku.
Za chvíli dvanáct košiláčů stojí před od-
vodní komisí, zatím co druhých nových dvanáce
se už svléká.
Savle
9
article
Odvodní komise! Plukovní lékař stojí zády
opřen u okna, za dlouhým stolem členové ko
mise, u míry kaprál.
Ozve se první jméno, a první Adam, jen
na jméno to slyší, přistupuje pod míru. Po
hyblivé prkénko spadne na jeho hlavu, kaprál
hlásí výšku v centimetrech.
Marš! Před doktora.
„Jste zdráv?
„Jsem.“
„Vidíteo“
„Vidím.“
„Slyšíte?“ —
„Slyším.“ —
„Roztáhnout ruce! Kehrt euch! Zvednou
pravou nohu!“
Stane se vše na komanda. Malá pausa, načež
doktor hlásí: „Tauglich ohne Fehler.
Zase o jednoho vojáka více!
Tak se odvádí dále. Zdraví střídají se s ne-
mocnými, sem tam přicházi nějaký pidimužík,
kterého zaženou hned, jak se objeví. Také při
cházejí, kteří by neradi byli odvedeni.
„Jste zdráv?“
„Ne, prosím. Mám píchání na prsou.“
„No, to vás přejde, jen co dostanete na zád
tornistru. Dýchat z hluboka! Víc!“ Zase pausa
„Nic vám neschází. Slyšíte
„Málo, prosím.
„Tak. Jděte tamhle do kouta a opakova
co říkám. Dvacet čtyři ..
Branec opakuje: „Dvacet čtyři ...
„Rodiče a děti.-
Branee nedoslýchá
Doktor opakuje hlasitěji: „Rodiče a děti..
Zas nic.
„Pojďte sem!“ Vezme nějaký přístroj
zkoumá mu ucho. Za chvíli vybuchne: „Chlape.
jak pak můžeš slyšet, když tam máš na pol
lokte špíny?! Marš si ji vymýt... Weiter!
Tak to jde dále. Některý nevidí a s tíms
provádějí zase jiné „kejkle“. Medicina zná
spoustu prostředků, jímiž poznají se švingulanti.
Obyčejně prozradí se „nevidomí“ pomocí červe-
ných skel z červených číslic. Než nepleťme s
doktorům do řemesla.
Adam
Marš
Vidím
Doktor
Weiter
10
article
Někdy se svede mezi komisí o některého
brance tahanice. Doktor ho pusti a pobrst“ ho
chce. Rozumí se, že doktor obyčejně vítězí, po-
něvadž pan obršt přese všechny své úctyhodné
zkušenosti, přece jen tak medicině nemůže roz-
uměti a nemůže si vzlii na svědomi nějakou tu
srdeční vadu. Odvod jde rychle ku předu. Di-
váku, i laiku zejmena poslední dobou neujde, že
hoši, dostavující se k odvodu, jsou čím dále tím
více zakrnělí a zbědovaní. Někdy jsou to po-
stavy až politování hodné. Ruce jako tyčky, prsa
vpadlá, záda ohnutá a nohy „jako ženatý vrabec.
To mají na svědomí cigaretty a flámy.
Pan „obršt“ někdy spráskne ruce nad t-
kovou živou mrtvolou, nad mladíkem starcem.
Je to opravdu smutné povídání! Nejhůře zve-
denými jsou hoši z blízkého okolí Prahy
Z desíti vyberou s bídou dva. Samé tuberkule.
samá nákaza.
Někdy ale zase přijde hoch, urostlý jako
jedle a zdravý jako buk. Bez prohlídky — „tau-
glich...“ Jiní jsou „der Zeit untauglich“a
s těmi se setká pan doktor v „druhé třídě“-
příštím rokem až se trochu spraví. Odvod jde
rychle ku předu.
Praha
11
article
Prvni odvedenec vrátil se právě do sálu. U
ho kamarádi čekají. „Tak co, tauglich?“ A když
ano, tak se hned novému vojáku připnou n
kabát mašličky, za klobouk se dá kytka a příští
„ucho“ je na okamžik „slavným mužem““, nez
přijdou odvedenci noví. Odvedení zasednou z
stoly a teď začnou popíjet z litosti. Pryč se ještě
nesmí; musí se čekat až všichni budou hotovi
a pak teprve půjdou k přísaze. Proto četníci
pouštějí jen toho, kdo není odveden a také dávají
pozor, aby hoši před přísahou se neopili. Asi po
dvanácté je odvod skončen. Poslední odvedenci
nebo neodvedenci se vrátí a za chvíli jdou ar-
mádě přibylí k přísaze. Důstojník, obyčejně nad-
poručík, předčítá formuli nejdříve Čechům česky,
pak Němcům německy. Všichni opakují, dva
prsty majíce vzhůru, přísahu, že „na suchu, na
vodě, pod vodou a ve vzduchu“ zkrátka všude
budou věrni, poslušni atd. Tím vlastní, ouřadní
odvod skončen. Odvedenci teprve teď dostanou
jak se patří lítost! Na tři léta! Šťastnější n
osm neděl do zálohy. Ti tříletí mají arci největší
světobol! Žene je to do hospody, zapit a vyzpívat
se, ulevit stísněnému srdci. Hlolky jdou za nimi.
to se ví, že některá mačká oči šátkem nebo
zástěrkou. Vzali ji Francka! Je po lásce. T
ví už napřed. Jak se dostane na vojnu, bude
jí nevěrnej. Šťastná hospoda, kam branci za-
padnou. Dvéře jim nestačí, dnes jsou v ní pány
oni. Pije se, hodně se pije, a nezpívá, ale řve.
Čecho
Němec
Franck
T vědět
12
article
Samé vojenské odrhovačky. Nějaký pianista se
už vždycky k tomu přitrefí a klavír sténá pod
údery, doprovázejícími vojenskou: „Až budem
mašírovat, komisárek fasovat, šest krejcarů denně
brát, s capfenštrajchem chodit spát...“ Jiní,
sentimentálnější, si stěžují: „Pláče pro mě moje
matička, že mě odvedli, na vojnu vzali . . . A já
jsem teď voják a fasuju tabák...“ Spoustaj
těch písní, jedna „duchaplnější“ než druhá.
Když stoupne pivo už hodně odvedencům
do hlavy, hledí hostinský, aby je dostal z míst-
nosti. Mohlo by dojít ke rvačce, ve které by to-
špatně dopadlo. Hoši mají v sobě bojovnou kre
a plno vzteku. Vyřítí se konečně na ulici a vrá-
vorají k domovu. Pět, šest se jich drží kolem
krku, čepice na stranu, klobouky nalité, sama
kvtka a fábor. Nohy se jim pletou, ulice ji
13
article
Lad. Stk
Lad. Stk
nestačí. Vrážejí do lidí, hulákají a nikoho, zvláště
ženské, nenechají na pokoji. Patří jim dnes
svět... Každý vidí, že jsou odvedenci, přísluš-
níky armády a to přece něco znači! Vojáksi
už může dovoliti něco více, než civilista!
Zrovna se rozléhá ulicí huronský řev: „Jak
bychom na té vojně nikdá nebyli — hurá —
vojnu neznali...“ Trpký úsměv přelétne kolem-
jdoucím na rtech a zvláště starým, kdož mají
vojnu dávno již za sebou: „No počkejte, hoši
jen až na tu vojnu přijdete, to budete krotcí...“
A jsou tuze, tuze krotcí, když je v říjnu oblék
nou do munduru a dají na záda břízu. To je
hned po zpěvu a veselostil
14
title
Matějkovy nevěsty
Matějkův
15
article
Napsal Viktor ja n o ta.
Napsal Viktor ja n o ta.
Jmenoval se Matějka.
Byl už hezky při letech. Měl chalupu za dě-
dinou s kouskem pole, synáčka Josifka, ženu
Kateřinu a kozu Lídu.
Jídal rád krupičnou kaši a brambory na
loupačku, maštěné máslem.
Jiné radosti, kromě jídla, neměl. Zvláště se
ženou měl kříž. Pořád jen bručela a nadávala
A pak stále stonala s nohou. Obyčejně stonal
přede žněmi. V tu dobu den co den chytala
se za nohu a křivila bolestí tvá.
„Pro Krista pána, muži, už mě to zase drží.
jakoby mi tam rozpálené hřebíky vrážel! Chu-
dáku, to se zas letos nadřeš na poli, já ti za
nemohu pomoct!“
Matějka svěsil pak pravidelně hlavu a dřel
za dva. „Inu, kdyby ji nebolela noha, bolela
by mě hlava. Ta by mi tu svou práci ňák oma-
stila! Takhle mne aspoň polituje,““ filosofoval.
Štěstí prý je slepé. Matějka to říci nemohl,
neboť jemu zjevně přálo. Umřela mu žena n
tyfus. Onemocněla jako jiní, protože pila vodu
ze studny, do níž prosakovala hnojůvka. Studnu
prozkoumala zdravotní komise a dala ji zasypat.
„Škoda té studny,“ zatoužil jeden, jemuž
také žena na tyfus umřela, „voda v ní byla dost
dobrá, aspoň našim ženám chutnala. Vynachválit
si ji nemohly!“ A Matějka s ním souhlasil.
„Dej jí pánbůh věčnou slávu, aspoň ji te
už noha nebolí, já jí přeju to odpočinutí ze
srdce!“ říkával často.
Viktor
Matějek
Josifek
Kateřina
Lída
Krist
Chu
16
article
Jenom něco ho mrzelo. A to, že neměl
Jenom něco ho mrzelo. A to, že neměl
nikoho, kdo by mu vařil. Zvláště po zamilované
krupičné kaši se mu stýskalo.
Jedné neděle po mši připojil se k několik
sousedům. Hovořil o všeličem, až konečně Ma-
tějka zaškrábav se rozpačitě za uchem, tázal s
jich o radu.
„Jářku, sousedé, není nic platno, musím s
oženit, u mne je teď samý nepořádek a já už
na práci nejsem. Prosím vás, nevíte o nějaké
pořádné ženské, která by si mne vzala?
„Pořádnou ženskou teď člověk těžko najde.
skoro každá má ňákou chybu,“ rozvážně povídal
starý Nevšímal. Ten měl zlou ženu a ještě horší
švakrovou, která u nich bydlila. Někdy prý ho
tloukly.
„No, sousídku, já bycli o jedné jako věděl,“
ozval se po chvíli Novotný, „ta by se vám jistě
hodila. Je jí čtyřicet let, no, já vím, že nechcete
žádnou mladici, a pak je pracovitá. A k tomu
má peníze!“
„Kdo pak to je, řekněte mi to, prosím vás!“
nedočkavě pravil Matějka.
„Je to jako z přízně, víte, no snad znáte
Mrázkovou !? Ta má v záložně přes stovku.
„A vzala by si mě? Jsem už moc starý,
nedůvěřivě ptal se Matějka.
„No, víte, já s ni promluvím!“
Matějka byl celé půldne jako nesvůj. V noi
nespal, pořád se na posteli převracel. „Jenom
jestli mě bude chtit,“ vrtalo mu hlavou.
Ráno rychle se oblékl, na nohy vzal dřeváky
a už byl u stavení u Novotného. Obcházel kolem,
čekaje, zdali někdo nevyjde. Náhodou Novotný
vyšel brzy.
„Tak co je, co je, sousede?“ vyhrklze
sebe Matějka.
„No, ona jako že by vám přála. Že prý
si to ale musíte spolu ještě vyjednat. Máte kní
zajít nebo ona prý zajde po případě k vám, az
půjde na pole.
„Tak vám to zaplať pánbůh, sousídku, že
jste se za mne přimluvil. S pánem bohem, musím
na robotu! Člověk má těch polí kousek a nadře
se až až.“ Matějka byl radostí celý bez sebe.
Novotná
Matějek
Mrázkův
Novotný
bůh
Ma
17
article
„To je ženská, jako kyrysar, to si odpo-
činu,“ liboval si, „ten její bratr ji darmo u sebe
nemá. Ten bude asi bručet, Mrázek!“ Matějka
se přidušeně zachechtal. „A což ta stovčička!“
„Jen jestli není hubatá!“ napadlo mu náhle
„a jestli umí vařit dobrou kaši!“ Matějka se za-
„No, uvidíme, uvidíme!“ utěšovali se.
Matějka přišel domů, uvařil sobě a Josífkov
něco cikorky, vzal kosu a šel na pole.
Musil jíti poděl stavení Nevšímalovic, jež
bylo ještě dále od dědiny, než jeho.
Na dvorku byl Nevšímal a štípal dříví. Jeho
švakrová sypala drůbeži. Měla jenom spodničku
a byla bosa.
„Dej pánbůh šťastný dobrý den, pomáhe
pánbůh!“ pozdravil Matějka.
„Dejž to pánbůh, sousede! Jak se vede?“
Sestra Nevšímalčina přistoupila k Matějkov
a podala mu ruku.
„Inu, dost špatně, děkuju za optání, doma
mám désný nepořádek, nemám nikoho kdo by m
poklidil!“
„Jak vás lituju! Ale víte co? Já mám dnes
zrovna pokdy, odpoledne k vám přijdu a uklidím
chalupu. Budete ji mít jako klícku, to se podi-
víte!“ To pověděvší, zasmála se na Matějku
ukázala mu své zdravé, bílé zuby.
„Vy jste ještě hezký, ani o tom nevite!“
poplácala mu svou plnou rukou po zádech a od-
běhla do vnitř.
Matějka chtěl se ubírati dále, ale Nevšíma
ho zavolal.
„Viděl jste už někdy tygra?“ tázal se Ma-
tějky přidušeným hlasem.
„No, viděl, když tady byl zvěřinec; jestli se
nemýlím, jsou tomu tři roky,“ všecek udiven
odvětil Matějka.
„Tak viděl jste, jak cení zuby a slyšel jste.
jak řve? Tak jakoby chtěl všecko roztrhat a po
dávit!“
„Ale proč mi to, jářku, povidáter“
razil.
Mrázek
Matějek
Nevšímalův
Nevšímal
Nevšímalčin
Ma
18
article
„Tak vám to řeknu. Takový tygr je prot
mé švakrové hadr, slyšíte, hadr! Nemějte sn
nic, to vám povídám!“ Poslední slova prones
hlasitě, ale bázlivě se ohledl.
„Eh, vždyť ona na nie nemyslí, že mně chee
v sednici poklidit, to jen tak z křesťanské lásky.“
promlouval Matějka.
„Dejte si jen pozor, já to s vámi myslín
dobře!“ řekl mu Nevšímal.
Matějka šel dále. „Sakramenské ženské, ony
se na mne zrovna lepí! Kdo pak by to byl řekll“
Jeho hrudí projelo cosi jako pýcha. Vykračovals
hirději
Odpoledne chystal se zase na pole.
„Přijde sem sestra Nevšímalčina,“ řekl Jo-
sífkovi, „ať ji poslechněš, jestli bude na tobě
něco chtit! Prý mi tady poklidí. A nezapomen
hnát k večeru Lídu na pastvu!“ Odešel. —
„Tati, nech teď všeho a pojď domů!“ Hla
Josífkův zněl úzkostlivě.
„Co se stalo?“ Pod Matějkou zachvěly se
nohy.
„Pojď jen, tati, pojd!“
„No, tak mi přece řekni!“
„Tati, přišla ti k nám ta Nevšímalovie,“ po-
vídal jedním dechem. „Vzala koště a metla.
V tom ti přišla Mrázková a povídala, co prý tu
dělá. A ona na to, že jí jako do toho nic není.
Tak se spolu začaly hádat, ta Nevšímalovie
praštila Mrázkovou koštětem přes hlavu, Mráz-
ková zas' hodila po ní hrncem. Mně daly buchtu
do zad a řekly mi, že prý mám pěkného tátu. Vy-
strčily mě ven, a povídaly, abych prý šel pro
tebe. Pojď honem, tati, nebo nám všecko po-
Ulukou!“
Běželi tryskem. Brzy byli u domku. Z nitra
zazníval křik. Matějka nahledl oknem a strnul.
Na zemi válela se dvě těla v jednom chu
máči. Bylo viděti jenom míhající se ruce; slyšeti
údery a nesrozumitelné zvuky, jakoby zvířecí.
Matějek
Nevšímal
Nevšímalčin
Jo
Lída
Hla
Josífkův
Matějka
Mrázková
Mrázkův
Mráz
Uluka
19
article
„Ženské, co to děláte, co to jen děláte!
zahořekoval Matějka.
Mrázková nechala svou protivnici, na ní
klečela, či spíše ležela a přiskočila k oknu.
„Já ti dám, ty plesnivý dědku, ty budeš
nás, poctivé ženské, za nos vodit? vykřikla.
Řinklo okno a těsně kolem Matějkovy hlavy le-
těla mísa.
„Ježíš Marjá Josef, Josifku, ulíkejme!“
Matějka popadl chlapce za ruku a běžei
do polí.
Svítalo. Všude v přírodě byl ještě klid.
Jenom v dědině kokrhali kohouti.
Z lesa za dědinou vynořily se dvě postavy.
Volným krokem kráčely směrem k dědině.
U Matějkova domku se zastavily a nahlížely do
vnitř. Byl to Matějka se synem.
„Nikdo tam asi není, tati,“ ozval se hoch.
Opatrně otevřeli dvéřo a vešli. Matějka za-
vřel za sebou na závoru. Na polici nahmatal ku
svíčky a sirky a rozsvítil. Rozhledli se kolem.
Hrůzný pohled! Podlaha byla plná střep
z rozbitých hrnců a talířů. Stůl byl převržen.
Jedna noha byla u něho zlomena. Na zem
blyštělo se několik chomáčků vlasů.
Matějka stál, jakoby bez vlády.
„Josífku,“ řekl posléze chvějícím se hla-
sem, „tohle maminka nedělala, viď? Nohaji
pořád bolela, pravda, bručela, ale tohle ne-
dělala!“ Zamlčel se pohnutím.
„Jdi, Josífku, jdi dát kozičce něco žrát, ta
bude mít chudinka hlad!“
Josífek šel. Matějka sbíral po zemi střepy. —
Matějka se neženil.
„Zůstanu nebožce věrný,“ říkával, „dej
Pánbůh nebe, byla tc přece jen hodná ženal“
Matějek
Mrázková
Matějkův
Ježíš
Josef
Josifka
Podlaha
Josífek
20
article
Dopis.
Dopis.
Drahá přítelkyně! Věřte mi, srdečně želím,
že Vám mám způsobiti bolesť. Není to jalová
fráse, když tvrdím, že sotva budu s to, snésti
lítosť, již pocítím po napsání tohoto dopisu.
Jsme hloupou, směšnou ba často i krutou hříčkou
v rukou osudu a ani to, ani ono nemáme v
své moci. Slíbili jsme si, že si povíme vždy
otevřeně, se vzpřímenou hlavou navzájem pravdu.
Sama jste častokráte prohlašovala, že byste mnou
z hloubi srdce opovrhovala, kdybych se odvážil
jen na okamžik lháti Vám lásku tehdy, až by
tento cit v mém srdci odumřel. A já jsem při-
slíbil, že nebudu lháti. Kéž bych tak nebyi
učinil! Člověk by si mohl zaříditi život mnohem
snesitelněji, kdyby si nečinil sám své zvláštní
morálky a zákony, nýbrž přijal za své tisíci-
letými zvyky již posvěcené drobné klamy a lzi.
Proč jste mne donutila k tomu, abych se zvláštní
nelitostností nahlédl do své duše, a spatřil tam to
co za nie na světě nechtěl jsem nikdy spatřiti,
že Vás nemiluji.
21
article
Kdy vymřel v mé duši onen cit, o němž
jsem se domníval, že i v rakvi mne bude hřáti,
to již nevím. Jen to eítím, že jest na věky
konec nezvratně konec ... Co mám ještě po tom
říci? Způsobím Vám žal, která jste vždy byla
dobrá ke mně. Neboť zasloužila-li některá žena.
aby byla milována s neutuchající něžností, byla
byste jistě vy to zasloužila. Co se stane dále.
to ví jen milý bůh. Vy máte právo, vše ode
mne požadovati, a já nemohu Vás prositi o nie.
ani o to ne, abyste mne nechovala v nenávisti
neproklinala mne. Nechť píši cokoliv, připada
mi to směšné a žalostné po tom, čím jsem Vá
zarmoutil. Jestliže bez slov zakončím svůj dopis,
budu krutým, budu-li Vás dále utěšovati, budu
si sám sobě připadati ješitným. I kdybych sto
let zkoumal důvody, přece mohu říci jen tolik,
že ve mně jest chyba, já jsem vinníkem. Vy
jste byla vždy stejně dobrá, slechetná a shovívavá
ke mně. A to snad jest právě chyba. Kdybyste
byla někdy krutá ke mně, koketovala se mnou,
bylo by nyní všechno jiné. Nechci však pokra-
čovati. Co jsem teď napsal, jest tak nesmírně
pokořující pro mne, pro Vás i k onomu citu,
jejž jsme k sobě pociťovali. Bůh s Vámii
Tarnay Akoš vložil dopis do obálky, nade-
psal adresu a zazvonil na sluhu.
22
article
„Dones tento dopis do ulice Andrassyho.
Na odpověď nečekej.
Tarnay zůstal tak u psacího stolku, skloniv
hlavu do dlaní. Neboť kdo by se domníval, že
Tarnay Akoš načrti před chvíli lživé fráse na
papir, velmi by se mýlil. Strádal, když psal onen
dopis na rozloučenou a v tomto okamnžiku mral
pocit, jakoby mu železnou pěstí svíral srdce. Byl
by nejraději tloukl hlavou o zeď, aby se omámi
a nemohl již mysliti na tu záležitost.
Již asi půl roku dvořil se krásné paní Maryši
a bylo ujednáno, že za několik měsíců pojme
ji za manželku. Ještě před několika týdny byl si
vítězně jist tím, že bez paní Maryší žádným způ-
sobem a děj se co děj nezařidí svůj budoucí
život.
Tarnay Akoš
Strádal
Maryša
Maryšet
Andrassy
23
article
Jak se přihodilo toto rozčarování, to Tarnay
skutečně nevěděl. Tušil jen, že v paní Maryši jest
chyba. Maryška byla sice požehnána všemi vněj-
šími i vnitřními cnosimi, avšak byla povahy
od přírody pohodlné, kdežto Tarnay cítil se pod-
maněným, usazeným. Zvláště scházela Maryšině
duši ona ženská lstivosť, milá schytralost, ona
kořicí přirozenost, jež i nejlepší muže tak uchva-
cuje. Byla velmi poctivá, velice upřímná, spíša
mužsky upjatá a prostá duše.
Tarnay vyšel se projíti, neboť jej ovzduší
komnaty dusilo. Sotva ušel několik kroků, za-
stoupil mu cestu Bárta Ferenc.
„Kam jdeš?.
„Bloudím jen sem a tam, hrozně mne boli
hlava.
„Viš co, zajdi k mé manželce, pořádá dne
večírek.“
„Lituji opravdu, avšak není mně dobře.
V tom okamžiku hrčel kolem nich kočár.
Krásná, snědá dáma kynula jim hlavou oknem
kočáru.
„To jest Blanka, má švakrová,“ pravil Bárta,
v tom okamžiku také kočár zastavil.
„Nu, teď si přisednete,“ pravila krásná
dáma, „a já vás dovezu na večírek k Alzbětě.“
„Tak vidíš,“ smál se Bárta hlasitě, „bylo
tak psáno v knize osudu. Máš dosti tvrdošíjno
odvahy, Blance vzdorovati?“
Tarnay nechtěl se dále činiti nepříjemným
i vsedl do kočáru.
První, na kom spočinul jeho zrak, když
vstoupil do salonu, býla paní Maryša.
Tarnayovi bylo, jakoby jej bodl do srdce.
„Ještě neví nic,“ myslil si.
Vskutku krásná paní seděla ve světlých ša-
tech a se záříci tváří pod palmou a s úsměvem
plným štěstí naslouchala šepotu Fehéra Ladislava.
Maryša
Maryška
Maryšin
Bárt
Blank
Fehér
Ladislav
24
article
Když líbal Tarnay ruku domácí paní,
myslil si:
„Ubohá bytost, jak vypadá šťastná, nedo-
stala ještě mého dopisu... Dělá, jakoby ji za-
jímaly poklony toho hloupého Fehéra. Jsemsi
jist, že myslí na mne a jak mne zpozoruje,
zhostí se Fehéra a já budu nucen jíti k ní. No,
to bude trapný večer, kéž bych již mohl odsu
utéci.
V následujícím okamžiku jej Maryša zpozo-
rovala a přívětivým pokynem hlavy děkovala mu
za jeho poklonu. Avšak potom se obrátila opět
k Fehérovi. Patrně ji velmi dobře bavilo, cojí
mladík vyprávěl. Tarnay slyšel zřetelně ve spo-
lečenském šumotu zaznívati její veselý, milý
„Přestane si zvykati, takhle se smáti, ažjí
něco předložím“ — uvažoval sám pro sebe Tar-
nay — „nebohá paní, teď již leží na jejím psacím
stolku můj dopis... jak bude dnes večer ne-
A opět a opět zabloudil jeho zrak k oné
krásné, zářící tváři. Bůh milý ví proč, ale po-
čínal se doopravdy zlobit pro její veselost. Jakže,
ecž ji nerozechvívá nějaká zlá předtucha? Může
tak vesele, nenuceně žvatlati s tím ničemou ?. ..
A jak se k ní ten dareba blízko naklání, snad
si tu nechtějí veřejně šuškati?“
A když krásná paní vzala se svých ňader
jednu růži a podala ji s úsměvem Fehérovi, cítil
Tarnay, že bledne a zatínal ruce v pěstě.
„To bych rád věděl, jestli snad se načisto
zbláznila? Či snad jsem byl vlastně až dosud já
hluchý a slepý? A mluvil jsem až posaváde s ta-
kovým hrozným, koketním stvořením. Nu, tím
lépe, že jsem se od ní osvobodil a teď již také
nebudu se trápiti, že jsem ji zarmoutil. Ostatně,
kdož ví, bude-li se vůbec rmoutiti?.... Jak ji
teď vidím, tak tomu příliš nevěřím .. . Eh, ženy
jsou všechny
Mčl již nějaké hrubé rčení na jazyku, al
přece je spolkl.
Fehér
Maryša
Tara
krásný paní
25
article
„Marie byla ke mně velmi laskava, a byl
bych skutečně špatným člověkem, kdybych to ne-
doznal. Nikdy mne netrápila, nikdy se mnou ne-
koketovala. Ale co to do ní dnes vjelo? Pravda,
že se mne to netýká, vždyť ji chci nechati, ale-
ona to ještě neví, a kdyby i věděla, tolík se může
od ni očekávati, aby nekoketovala a neflirtovala
s jinými ihned po přečtení mého dopisu.
Jakým právem by to mohl očekávati, na to
vůbec nemyslil. Ani o tom nepřemýšlel, jakou lží-
byla v jeho dopise ona věta, kde mluvil o Ma-
ryšině zármutku. Ovšem, zvíře v jeho duši si
přálo, aby paní plakala, trápila se proto, kdyžji
nechá. Jeho soucit bylo polifováníhodně, nízké
pokrytectví, to cítil teprve teď doopravdy, kdy by
byl měl chuť běžeti k oné smějící se dámě a ...
V tom okamžiku zazněla hudba a Tarnay
viděl dobře, jak Maryša položila ruku na Fehé-
rovo rámě.
Paní Maryša netančila od smrti svého muže
a teď se pustila do valčíku s Fehérem.
Marie
Maryša
Fehér
Ma
26
article
Když tančila podruhé kolem sálu, třásl se
Tarnay zlosti.
„A já si chtěl vziti to bídné, koketní stvo-
ření za manželku?! Jaké štěsti, že jsem tu věe-
skončil, ale ještě jí to musím pověděti..
Fehér odběhl pro nějaké občerstvení a Marie
seděla sama pod palmovým houštím, když k ní
přistoupil Tarnay.
„Dobrý večer, milostivá paníl“
„Dobrý večer, Tarnayi!
S jemným, přátelským úsměvem podala Tar-
nayovi ruku. Tarnay, při vší zlosti, patřil na ni
s obdivem, ještě nikdy neviděl ji tak krásnou,
jako dnes večer.
„Jak vidím, dobře se bavíte,“ řekl trpkým,
zlostným hlasem.
„Ano, dnes jsem odložila úplně smutek.
Potom snad to také není nevhodné, že jsem si
zatančila ! .
„Není nevhodné? Vy jste opravdu jemná
a něžná v používání výrazů, když se jedná o vaše
vlastní hříchy.
„Hřích? Ale jak to můžete říci, Akoši?“
„Nemohu to nazvati hrdinskou cností, když
žena za půldruhého roku po smrti svého muže,
halie se v nevinné laškování, počne si poskako-
vati s cizím mladíkemn.“
Fehér
Marie
Akoši
Tara
Tarnay