ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 143747f0-7128-11dc-bae2-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: place 18, person 70, work 2
1 masthead
17. dubna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 107.
3 masthead
Strana 9.
4 article K odvodu...
K odvodu... Na návěštních tabulích pražských přes noc objevily se vyhlášky, silným, zřetelným a ná- padným tiskem, vydané pražským magistrátem a oznamující vojenské odvody... Plakát začíná slovy; Letošní pravidelný odvod konati se bude v dubnu a v květnu a povoláni k němu budou branci, narození v letech 1883, 1882 a 1881 ... Na to drobnějším tiskem se sděluje, kdy v kte- rých obvodech bude odváděno... Praha bude mit letos odvod od třicátého dubna, předměstí dříve... Můžeme se tedy zvolna připraviti na obrázky, řekněme předem, na nepěkné obrázky. hyzdící dojem pražských ulic měrou nemalou. ale přece nevyhladitelné, protože bezpečnost- ními úřady trpěné, asi zrovna tak jako buršácké bumly. Obsílky jsou na brance už rozeslánya všimneme-li si některých mladíků, vidíme, že za kloboukem nebo za čepicí bělé se jim slo- žená cedulička, povolací lístek k odvodu. Chlubí se jím, že už dorostli pod vojenskou míru, že jsou tedy muži, třeba by neměli pod nosem a na bradě ani — chmýři. Pošetilá pýcha! Stokráte za den vytáhnou lístek, čtou ho a ukazují mladším kamarádům, které to teprv čeká. „Koukej, já jdu letos k asentu!“ A něco jako pýcha a sebevědomí projede příštímu rekru- tovi hrudí. Jak pak nel Už nemi takový cápel jako ti druzí, které to teprve čeká. Čím blíže ke dni odvodu, tím větší tréma. Některý m strach, že ho odvedou, jiný se leká ostudy, jakou by měl mezi kamarády, kdyby ho nevzali. Tako- vých je moc! Vidí v tom něco povznášivého, hrdinného, až si bude moci nasadit vojenskou čepici, obléci mundur s lesklými knoflíky, a mu dají na záda tornistru, po bok bajonet a přes rameno břízu.
Praha
5 article
Venca voják! Až dosud vždycky šlapával před nimi, nebo podle nich, když táhli z pohřbu při veselém marši, při zvucích bombardonu tureckého bubnu a plechů. Až dosud vyprovázel je na ovičení za město, při pochodu do ležent u Mníšku, nebo na podzim na manévry — a te půjde sám mezi nimi. Kdo ví, kam ho dají Vencovi něco šeptá, že do Tridentu, tam dol co jsou ty vysokánské kopce, lesetkrát tak vy- soké jako Petřín a Žižkovský vrch, tam, co jsou už Taliáni. Zná to z vypravování starých vojáků, kteří sloužili u 28. pluku pražských dětí, doku ještě ležel v Tyrolich. Teď to prohodili! Moc h to tam láká, poněvadž by jel dva dni a no dráhou a něco by viděl. A pak hlavně k vůl Mařce! Ta by koukala, až by Venca narukoval do Tridenfu! Dále nemyslí! Vidí jen ty lesklé stránky vojny, o těch černých, kterých je mnohem více, nemá ani tušeni. Hlavně mu zá- leží na tom, co budou říkat kamarádi a co Matka, až ho odvedou! Takových Venců je na sta v Praze i na venkově. A na samotný odvod se těší, jako na nějaký nejslavnostnější okamžik v životě. To bude po něm opice! Tři dni bude oslavovat, že je vojákem, do „rachoty“ vůbec nepůjde. Takový jest jeden „žánr“ branců. Druhý jest spíše do moll naladěn. Ví, že v 21. roce ne- zbytně mu přijde povinnost „sloužiti císaři pánu“, ví, že ho obsílka k odvodu nemine, ale když se objeví „Svolávací lístek — Ein- berufungskarte“ — hrkne to v něm jako ve sta- rých hodinách a od té chvíle dostává melan- cholickou náladu a světobol. Vojna je jeho strašákem, první myšlenkou, se kterou vstává a ulehá.
Venca Venc Talián Mařka Matek Mníšek Trident Petřín Žižkovský vrch Tridenf Praha Eina
6 article
Tyto dva typy branců daly by se doplniti ještě třetím, řidším již typem flegmatiků, které ani vojančina nevyruší. Když přijde odvod, od- budou si ho, jdou klidně za svou prací, odslouží si svůj čas a zas klidně se vráti ke svému za- riěstnání. Ti jsou nejšťastnější, ale takových povah je mezi naší mládeží málo. Konečně nade- jde den, v němž branec má se dostaviti k od- vodu o sedmě hodině ranní, umyt, učesán a střízliv... První dva požadavky jsou skoro vždy vyplněny k úplné spokojenosti. Ba někteří, kteří dříve štítili se vody jako čert kříže, přijdou vydrhnuti rejžovým kartáčem, až mají pupence na zádech. A co se učesání týče — te- prve! To se ví, že „pěšina“ až do týla, patka „hluboko do čela, aby se ta slza v oku po od- vodě nezablýštěla...“ Ale třetí požadavek už nesnadněji bývá splněn. Kam pak! Být střízliv, když celá noc, někdy dvě, tři se probandily s kamarády a při muzikách, když teklo piva jako švindy a kde kdo za brance platil! S hlavou
7 article
jako po vyhoření, s očima zarudlýma a vysmo- leným hrdlem, přicházejí hoši k odvodu. Z blíz- kých vesnic a městeček z okolí Prahy vydají s s branci starostové, přimlouvat se za některé u slavné komise, aby je dali mezi „náhradní zá- ložníky“, že jsou jedinou podporou, anebo, ab je dočista pustili. Jede někdy dvacet, třice hochů z jedné vesnice; některá děvčata, jimž milenci zvlášť přirostli k srdci, s nimi. To se roz- umí, že jede s nimi harmonikář, který vrzá n tahací harmoniku odrhovačky pro obveselení kuráž. S takovým vlakem je radost jet, stejně jako se s výpravou jejich sélkat na ulici. Hlav odvody u nás v Praze od mnoha již let se konaji „na Střeláku“. Jsou tam přihodné místnosti, sl pro shromáždění, síň ke svlékání a konečn pokoj pro komisi Na sedmou hodinu tedy si už brance po- velají, ale k deváté teprve přijdou páni od ko- mise. Tutiž „regimentskej“ (plukovní lékar), plukovník, major, jeden nebo dva úřadníci popisního úřadu, několik nižších důstojníků, někdo od města, pak pár supáků a asi dv kaprálové k zapisování.
Praha
8 article
Hoši zatím naplní sál, v němž to bzučí jak v oule. Sejdou se kamarádi z dětství, bývalí spolu žáci, je objímání a připíjení. Na neprostřených stolech zeleně natřených stojí sklenice se zvětralým pivem. Hoši všecko vypijou, kdyby to byly patoky. Holky jejich zatím chodí po „Střeláku“ a pláčou- Několik četníků přišlo do sálu udržovat po- řádek. Pivo stoupá do hlavy, sem tam někdo zařve, je třeba ho okřiknout. Přišli i prodavači kytiček. Papírové růžičky, celé kytice nechut- ných, křiklavých barev, do knoflíkové dírky a za čepice, po šestáku ty malé, za korunu ty větší. Jdou na dračkul Odvodní komise konečně přišla. Zařinčel Savle, lékař a důstojníci prošli sálem do odvádě cího pokoje... Branci na okamžik stichnou když komise přejde a zavrou se za ní dvéře. začnou rozhovory: „Toho doktora znám už od loňska. Nepustí než hrbatého, chromého a sle- pého“. „Ten obršt to je od kórkomanda “ . „A ten supák chodí k „Montágům“. — Tak a po- dobně se mluví, než otevrou se dvéře a než šiko- vatel vyvolává jména těch, na něž nejprve do- chází. Berou to po dvanácti, podle losu. Vyvolan jdou do druhého pokoje, kde se za nimi zavrou dvéře ... „Dvanáct apoštolů,“ padne někde vtip. Jak se za prvními dvanácti zavrou dvěře. poroučí šikovatel: „Svlékat se do košile, hezky z čerstva, boty taky!“ A hned na to v druhém zemském jazyku. Za chvíli dvanáct košiláčů stojí před od- vodní komisí, zatím co druhých nových dvanáce se už svléká.
Savle
9 article
Odvodní komise! Plukovní lékař stojí zády opřen u okna, za dlouhým stolem členové ko mise, u míry kaprál. Ozve se první jméno, a první Adam, jen na jméno to slyší, přistupuje pod míru. Po hyblivé prkénko spadne na jeho hlavu, kaprál hlásí výšku v centimetrech. Marš! Před doktora. „Jste zdráv? „Jsem.“ „Vidíteo“ „Vidím.“ „Slyšíte?“ — „Slyším.“ — „Roztáhnout ruce! Kehrt euch! Zvednou pravou nohu!“ Stane se vše na komanda. Malá pausa, načež doktor hlásí: „Tauglich ohne Fehler. Zase o jednoho vojáka více! Tak se odvádí dále. Zdraví střídají se s ne- mocnými, sem tam přicházi nějaký pidimužík, kterého zaženou hned, jak se objeví. Také při cházejí, kteří by neradi byli odvedeni. „Jste zdráv?“ „Ne, prosím. Mám píchání na prsou.“ „No, to vás přejde, jen co dostanete na zád tornistru. Dýchat z hluboka! Víc!“ Zase pausa „Nic vám neschází. Slyšíte „Málo, prosím. „Tak. Jděte tamhle do kouta a opakova co říkám. Dvacet čtyři .. Branec opakuje: „Dvacet čtyři ... „Rodiče a děti.- Branee nedoslýchá Doktor opakuje hlasitěji: „Rodiče a děti.. Zas nic. „Pojďte sem!“ Vezme nějaký přístroj zkoumá mu ucho. Za chvíli vybuchne: „Chlape. jak pak můžeš slyšet, když tam máš na pol lokte špíny?! Marš si ji vymýt... Weiter! Tak to jde dále. Některý nevidí a s tíms provádějí zase jiné „kejkle“. Medicina zná spoustu prostředků, jímiž poznají se švingulanti. Obyčejně prozradí se „nevidomí“ pomocí červe- ných skel z červených číslic. Než nepleťme s doktorům do řemesla.
Adam Marš Vidím Doktor Weiter
10 article
Někdy se svede mezi komisí o některého brance tahanice. Doktor ho pusti a pobrst“ ho chce. Rozumí se, že doktor obyčejně vítězí, po- něvadž pan obršt přese všechny své úctyhodné zkušenosti, přece jen tak medicině nemůže roz- uměti a nemůže si vzlii na svědomi nějakou tu srdeční vadu. Odvod jde rychle ku předu. Di- váku, i laiku zejmena poslední dobou neujde, že hoši, dostavující se k odvodu, jsou čím dále tím více zakrnělí a zbědovaní. Někdy jsou to po- stavy až politování hodné. Ruce jako tyčky, prsa vpadlá, záda ohnutá a nohy „jako ženatý vrabec. To mají na svědomí cigaretty a flámy. Pan „obršt“ někdy spráskne ruce nad t- kovou živou mrtvolou, nad mladíkem starcem. Je to opravdu smutné povídání! Nejhůře zve- denými jsou hoši z blízkého okolí Prahy Z desíti vyberou s bídou dva. Samé tuberkule. samá nákaza. Někdy ale zase přijde hoch, urostlý jako jedle a zdravý jako buk. Bez prohlídky — „tau- glich...“ Jiní jsou „der Zeit untauglich“a s těmi se setká pan doktor v „druhé třídě“- příštím rokem až se trochu spraví. Odvod jde rychle ku předu.
Praha
11 article
Prvni odvedenec vrátil se právě do sálu. U ho kamarádi čekají. „Tak co, tauglich?“ A když ano, tak se hned novému vojáku připnou n kabát mašličky, za klobouk se dá kytka a příští „ucho“ je na okamžik „slavným mužem““, nez přijdou odvedenci noví. Odvedení zasednou z stoly a teď začnou popíjet z litosti. Pryč se ještě nesmí; musí se čekat až všichni budou hotovi a pak teprve půjdou k přísaze. Proto četníci pouštějí jen toho, kdo není odveden a také dávají pozor, aby hoši před přísahou se neopili. Asi po dvanácté je odvod skončen. Poslední odvedenci nebo neodvedenci se vrátí a za chvíli jdou ar- mádě přibylí k přísaze. Důstojník, obyčejně nad- poručík, předčítá formuli nejdříve Čechům česky, pak Němcům německy. Všichni opakují, dva prsty majíce vzhůru, přísahu, že „na suchu, na vodě, pod vodou a ve vzduchu“ zkrátka všude budou věrni, poslušni atd. Tím vlastní, ouřadní odvod skončen. Odvedenci teprve teď dostanou jak se patří lítost! Na tři léta! Šťastnější n osm neděl do zálohy. Ti tříletí mají arci největší světobol! Žene je to do hospody, zapit a vyzpívat se, ulevit stísněnému srdci. Hlolky jdou za nimi. to se ví, že některá mačká oči šátkem nebo zástěrkou. Vzali ji Francka! Je po lásce. T ví už napřed. Jak se dostane na vojnu, bude jí nevěrnej. Šťastná hospoda, kam branci za- padnou. Dvéře jim nestačí, dnes jsou v ní pány oni. Pije se, hodně se pije, a nezpívá, ale řve.
Čecho Němec Franck T vědět
12 article
Samé vojenské odrhovačky. Nějaký pianista se už vždycky k tomu přitrefí a klavír sténá pod údery, doprovázejícími vojenskou: „Až budem mašírovat, komisárek fasovat, šest krejcarů denně brát, s capfenštrajchem chodit spát...“ Jiní, sentimentálnější, si stěžují: „Pláče pro mě moje matička, že mě odvedli, na vojnu vzali . . . A já jsem teď voják a fasuju tabák...“ Spoustaj těch písní, jedna „duchaplnější“ než druhá. Když stoupne pivo už hodně odvedencům do hlavy, hledí hostinský, aby je dostal z míst- nosti. Mohlo by dojít ke rvačce, ve které by to- špatně dopadlo. Hoši mají v sobě bojovnou kre a plno vzteku. Vyřítí se konečně na ulici a vrá- vorají k domovu. Pět, šest se jich drží kolem krku, čepice na stranu, klobouky nalité, sama kvtka a fábor. Nohy se jim pletou, ulice ji
13 article Lad. Stk
Lad. Stk nestačí. Vrážejí do lidí, hulákají a nikoho, zvláště ženské, nenechají na pokoji. Patří jim dnes svět... Každý vidí, že jsou odvedenci, přísluš- níky armády a to přece něco znači! Vojáksi už může dovoliti něco více, než civilista! Zrovna se rozléhá ulicí huronský řev: „Jak bychom na té vojně nikdá nebyli — hurá — vojnu neznali...“ Trpký úsměv přelétne kolem- jdoucím na rtech a zvláště starým, kdož mají vojnu dávno již za sebou: „No počkejte, hoši jen až na tu vojnu přijdete, to budete krotcí...“ A jsou tuze, tuze krotcí, když je v říjnu oblék nou do munduru a dají na záda břízu. To je hned po zpěvu a veselostil
14 title
Matějkovy nevěsty
Matějkův
15 article Napsal Viktor ja n o ta.
Napsal Viktor ja n o ta. Jmenoval se Matějka. Byl už hezky při letech. Měl chalupu za dě- dinou s kouskem pole, synáčka Josifka, ženu Kateřinu a kozu Lídu. Jídal rád krupičnou kaši a brambory na loupačku, maštěné máslem. Jiné radosti, kromě jídla, neměl. Zvláště se ženou měl kříž. Pořád jen bručela a nadávala A pak stále stonala s nohou. Obyčejně stonal přede žněmi. V tu dobu den co den chytala se za nohu a křivila bolestí tvá. „Pro Krista pána, muži, už mě to zase drží. jakoby mi tam rozpálené hřebíky vrážel! Chu- dáku, to se zas letos nadřeš na poli, já ti za nemohu pomoct!“ Matějka svěsil pak pravidelně hlavu a dřel za dva. „Inu, kdyby ji nebolela noha, bolela by mě hlava. Ta by mi tu svou práci ňák oma- stila! Takhle mne aspoň polituje,““ filosofoval. Štěstí prý je slepé. Matějka to říci nemohl, neboť jemu zjevně přálo. Umřela mu žena n tyfus. Onemocněla jako jiní, protože pila vodu ze studny, do níž prosakovala hnojůvka. Studnu prozkoumala zdravotní komise a dala ji zasypat. „Škoda té studny,“ zatoužil jeden, jemuž také žena na tyfus umřela, „voda v ní byla dost dobrá, aspoň našim ženám chutnala. Vynachválit si ji nemohly!“ A Matějka s ním souhlasil. „Dej jí pánbůh věčnou slávu, aspoň ji te už noha nebolí, já jí přeju to odpočinutí ze srdce!“ říkával často.
Viktor Matějek Josifek Kateřina Lída Krist Chu
16 article Jenom něco ho mrzelo. A to, že neměl
Jenom něco ho mrzelo. A to, že neměl nikoho, kdo by mu vařil. Zvláště po zamilované krupičné kaši se mu stýskalo. Jedné neděle po mši připojil se k několik sousedům. Hovořil o všeličem, až konečně Ma- tějka zaškrábav se rozpačitě za uchem, tázal s jich o radu. „Jářku, sousedé, není nic platno, musím s oženit, u mne je teď samý nepořádek a já už na práci nejsem. Prosím vás, nevíte o nějaké pořádné ženské, která by si mne vzala? „Pořádnou ženskou teď člověk těžko najde. skoro každá má ňákou chybu,“ rozvážně povídal starý Nevšímal. Ten měl zlou ženu a ještě horší švakrovou, která u nich bydlila. Někdy prý ho tloukly. „No, sousídku, já bycli o jedné jako věděl,“ ozval se po chvíli Novotný, „ta by se vám jistě hodila. Je jí čtyřicet let, no, já vím, že nechcete žádnou mladici, a pak je pracovitá. A k tomu má peníze!“ „Kdo pak to je, řekněte mi to, prosím vás!“ nedočkavě pravil Matějka. „Je to jako z přízně, víte, no snad znáte Mrázkovou !? Ta má v záložně přes stovku. „A vzala by si mě? Jsem už moc starý, nedůvěřivě ptal se Matějka. „No, víte, já s ni promluvím!“ Matějka byl celé půldne jako nesvůj. V noi nespal, pořád se na posteli převracel. „Jenom jestli mě bude chtit,“ vrtalo mu hlavou. Ráno rychle se oblékl, na nohy vzal dřeváky a už byl u stavení u Novotného. Obcházel kolem, čekaje, zdali někdo nevyjde. Náhodou Novotný vyšel brzy. „Tak co je, co je, sousede?“ vyhrklze sebe Matějka. „No, ona jako že by vám přála. Že prý si to ale musíte spolu ještě vyjednat. Máte kní zajít nebo ona prý zajde po případě k vám, az půjde na pole. „Tak vám to zaplať pánbůh, sousídku, že jste se za mne přimluvil. S pánem bohem, musím na robotu! Člověk má těch polí kousek a nadře se až až.“ Matějka byl radostí celý bez sebe.
Novotná Matějek Mrázkův Novotný bůh Ma
17 article
„To je ženská, jako kyrysar, to si odpo- činu,“ liboval si, „ten její bratr ji darmo u sebe nemá. Ten bude asi bručet, Mrázek!“ Matějka se přidušeně zachechtal. „A což ta stovčička!“ „Jen jestli není hubatá!“ napadlo mu náhle „a jestli umí vařit dobrou kaši!“ Matějka se za- „No, uvidíme, uvidíme!“ utěšovali se. Matějka přišel domů, uvařil sobě a Josífkov něco cikorky, vzal kosu a šel na pole. Musil jíti poděl stavení Nevšímalovic, jež bylo ještě dále od dědiny, než jeho. Na dvorku byl Nevšímal a štípal dříví. Jeho švakrová sypala drůbeži. Měla jenom spodničku a byla bosa. „Dej pánbůh šťastný dobrý den, pomáhe pánbůh!“ pozdravil Matějka. „Dejž to pánbůh, sousede! Jak se vede?“ Sestra Nevšímalčina přistoupila k Matějkov a podala mu ruku. „Inu, dost špatně, děkuju za optání, doma mám désný nepořádek, nemám nikoho kdo by m poklidil!“ „Jak vás lituju! Ale víte co? Já mám dnes zrovna pokdy, odpoledne k vám přijdu a uklidím chalupu. Budete ji mít jako klícku, to se podi- víte!“ To pověděvší, zasmála se na Matějku ukázala mu své zdravé, bílé zuby. „Vy jste ještě hezký, ani o tom nevite!“ poplácala mu svou plnou rukou po zádech a od- běhla do vnitř. Matějka chtěl se ubírati dále, ale Nevšíma ho zavolal. „Viděl jste už někdy tygra?“ tázal se Ma- tějky přidušeným hlasem. „No, viděl, když tady byl zvěřinec; jestli se nemýlím, jsou tomu tři roky,“ všecek udiven odvětil Matějka. „Tak viděl jste, jak cení zuby a slyšel jste. jak řve? Tak jakoby chtěl všecko roztrhat a po dávit!“ „Ale proč mi to, jářku, povidáter“ razil.
Mrázek Matějek Nevšímalův Nevšímal Nevšímalčin Ma
18 article
„Tak vám to řeknu. Takový tygr je prot mé švakrové hadr, slyšíte, hadr! Nemějte sn nic, to vám povídám!“ Poslední slova prones hlasitě, ale bázlivě se ohledl. „Eh, vždyť ona na nie nemyslí, že mně chee v sednici poklidit, to jen tak z křesťanské lásky.“ promlouval Matějka. „Dejte si jen pozor, já to s vámi myslín dobře!“ řekl mu Nevšímal. Matějka šel dále. „Sakramenské ženské, ony se na mne zrovna lepí! Kdo pak by to byl řekll“ Jeho hrudí projelo cosi jako pýcha. Vykračovals hirději Odpoledne chystal se zase na pole. „Přijde sem sestra Nevšímalčina,“ řekl Jo- sífkovi, „ať ji poslechněš, jestli bude na tobě něco chtit! Prý mi tady poklidí. A nezapomen hnát k večeru Lídu na pastvu!“ Odešel. — „Tati, nech teď všeho a pojď domů!“ Hla Josífkův zněl úzkostlivě. „Co se stalo?“ Pod Matějkou zachvěly se nohy. „Pojď jen, tati, pojd!“ „No, tak mi přece řekni!“ „Tati, přišla ti k nám ta Nevšímalovie,“ po- vídal jedním dechem. „Vzala koště a metla. V tom ti přišla Mrázková a povídala, co prý tu dělá. A ona na to, že jí jako do toho nic není. Tak se spolu začaly hádat, ta Nevšímalovie praštila Mrázkovou koštětem přes hlavu, Mráz- ková zas' hodila po ní hrncem. Mně daly buchtu do zad a řekly mi, že prý mám pěkného tátu. Vy- strčily mě ven, a povídaly, abych prý šel pro tebe. Pojď honem, tati, nebo nám všecko po- Ulukou!“ Běželi tryskem. Brzy byli u domku. Z nitra zazníval křik. Matějka nahledl oknem a strnul. Na zemi válela se dvě těla v jednom chu máči. Bylo viděti jenom míhající se ruce; slyšeti údery a nesrozumitelné zvuky, jakoby zvířecí.
Matějek Nevšímal Nevšímalčin Jo Lída Hla Josífkův Matějka Mrázková Mrázkův Mráz Uluka
19 article
„Ženské, co to děláte, co to jen děláte! zahořekoval Matějka. Mrázková nechala svou protivnici, na ní klečela, či spíše ležela a přiskočila k oknu. „Já ti dám, ty plesnivý dědku, ty budeš nás, poctivé ženské, za nos vodit? vykřikla. Řinklo okno a těsně kolem Matějkovy hlavy le- těla mísa. „Ježíš Marjá Josef, Josifku, ulíkejme!“ Matějka popadl chlapce za ruku a běžei do polí. Svítalo. Všude v přírodě byl ještě klid. Jenom v dědině kokrhali kohouti. Z lesa za dědinou vynořily se dvě postavy. Volným krokem kráčely směrem k dědině. U Matějkova domku se zastavily a nahlížely do vnitř. Byl to Matějka se synem. „Nikdo tam asi není, tati,“ ozval se hoch. Opatrně otevřeli dvéřo a vešli. Matějka za- vřel za sebou na závoru. Na polici nahmatal ku svíčky a sirky a rozsvítil. Rozhledli se kolem. Hrůzný pohled! Podlaha byla plná střep z rozbitých hrnců a talířů. Stůl byl převržen. Jedna noha byla u něho zlomena. Na zem blyštělo se několik chomáčků vlasů. Matějka stál, jakoby bez vlády. „Josífku,“ řekl posléze chvějícím se hla- sem, „tohle maminka nedělala, viď? Nohaji pořád bolela, pravda, bručela, ale tohle ne- dělala!“ Zamlčel se pohnutím. „Jdi, Josífku, jdi dát kozičce něco žrát, ta bude mít chudinka hlad!“ Josífek šel. Matějka sbíral po zemi střepy. — Matějka se neženil. „Zůstanu nebožce věrný,“ říkával, „dej Pánbůh nebe, byla tc přece jen hodná ženal“
Matějek Mrázková Matějkův Ježíš Josef Josifka Podlaha Josífek
20 article Dopis.
Dopis. Drahá přítelkyně! Věřte mi, srdečně želím, že Vám mám způsobiti bolesť. Není to jalová fráse, když tvrdím, že sotva budu s to, snésti lítosť, již pocítím po napsání tohoto dopisu. Jsme hloupou, směšnou ba často i krutou hříčkou v rukou osudu a ani to, ani ono nemáme v své moci. Slíbili jsme si, že si povíme vždy otevřeně, se vzpřímenou hlavou navzájem pravdu. Sama jste častokráte prohlašovala, že byste mnou z hloubi srdce opovrhovala, kdybych se odvážil jen na okamžik lháti Vám lásku tehdy, až by tento cit v mém srdci odumřel. A já jsem při- slíbil, že nebudu lháti. Kéž bych tak nebyi učinil! Člověk by si mohl zaříditi život mnohem snesitelněji, kdyby si nečinil sám své zvláštní morálky a zákony, nýbrž přijal za své tisíci- letými zvyky již posvěcené drobné klamy a lzi. Proč jste mne donutila k tomu, abych se zvláštní nelitostností nahlédl do své duše, a spatřil tam to co za nie na světě nechtěl jsem nikdy spatřiti, že Vás nemiluji.
21 article
Kdy vymřel v mé duši onen cit, o němž jsem se domníval, že i v rakvi mne bude hřáti, to již nevím. Jen to eítím, že jest na věky konec nezvratně konec ... Co mám ještě po tom říci? Způsobím Vám žal, která jste vždy byla dobrá ke mně. Neboť zasloužila-li některá žena. aby byla milována s neutuchající něžností, byla byste jistě vy to zasloužila. Co se stane dále. to ví jen milý bůh. Vy máte právo, vše ode mne požadovati, a já nemohu Vás prositi o nie. ani o to ne, abyste mne nechovala v nenávisti neproklinala mne. Nechť píši cokoliv, připada mi to směšné a žalostné po tom, čím jsem Vá zarmoutil. Jestliže bez slov zakončím svůj dopis, budu krutým, budu-li Vás dále utěšovati, budu si sám sobě připadati ješitným. I kdybych sto let zkoumal důvody, přece mohu říci jen tolik, že ve mně jest chyba, já jsem vinníkem. Vy jste byla vždy stejně dobrá, slechetná a shovívavá ke mně. A to snad jest právě chyba. Kdybyste byla někdy krutá ke mně, koketovala se mnou, bylo by nyní všechno jiné. Nechci však pokra- čovati. Co jsem teď napsal, jest tak nesmírně pokořující pro mne, pro Vás i k onomu citu, jejž jsme k sobě pociťovali. Bůh s Vámii Tarnay Akoš vložil dopis do obálky, nade- psal adresu a zazvonil na sluhu.
22 article
„Dones tento dopis do ulice Andrassyho. Na odpověď nečekej. Tarnay zůstal tak u psacího stolku, skloniv hlavu do dlaní. Neboť kdo by se domníval, že Tarnay Akoš načrti před chvíli lživé fráse na papir, velmi by se mýlil. Strádal, když psal onen dopis na rozloučenou a v tomto okamnžiku mral pocit, jakoby mu železnou pěstí svíral srdce. Byl by nejraději tloukl hlavou o zeď, aby se omámi a nemohl již mysliti na tu záležitost. Již asi půl roku dvořil se krásné paní Maryši a bylo ujednáno, že za několik měsíců pojme ji za manželku. Ještě před několika týdny byl si vítězně jist tím, že bez paní Maryší žádným způ- sobem a děj se co děj nezařidí svůj budoucí život.
Tarnay Akoš Strádal Maryša Maryšet Andrassy
23 article
Jak se přihodilo toto rozčarování, to Tarnay skutečně nevěděl. Tušil jen, že v paní Maryši jest chyba. Maryška byla sice požehnána všemi vněj- šími i vnitřními cnosimi, avšak byla povahy od přírody pohodlné, kdežto Tarnay cítil se pod- maněným, usazeným. Zvláště scházela Maryšině duši ona ženská lstivosť, milá schytralost, ona kořicí přirozenost, jež i nejlepší muže tak uchva- cuje. Byla velmi poctivá, velice upřímná, spíša mužsky upjatá a prostá duše. Tarnay vyšel se projíti, neboť jej ovzduší komnaty dusilo. Sotva ušel několik kroků, za- stoupil mu cestu Bárta Ferenc. „Kam jdeš?. „Bloudím jen sem a tam, hrozně mne boli hlava. „Viš co, zajdi k mé manželce, pořádá dne večírek.“ „Lituji opravdu, avšak není mně dobře. V tom okamžiku hrčel kolem nich kočár. Krásná, snědá dáma kynula jim hlavou oknem kočáru. „To jest Blanka, má švakrová,“ pravil Bárta, v tom okamžiku také kočár zastavil. „Nu, teď si přisednete,“ pravila krásná dáma, „a já vás dovezu na večírek k Alzbětě.“ „Tak vidíš,“ smál se Bárta hlasitě, „bylo tak psáno v knize osudu. Máš dosti tvrdošíjno odvahy, Blance vzdorovati?“ Tarnay nechtěl se dále činiti nepříjemným i vsedl do kočáru. První, na kom spočinul jeho zrak, když vstoupil do salonu, býla paní Maryša. Tarnayovi bylo, jakoby jej bodl do srdce. „Ještě neví nic,“ myslil si. Vskutku krásná paní seděla ve světlých ša- tech a se záříci tváří pod palmou a s úsměvem plným štěstí naslouchala šepotu Fehéra Ladislava.
Maryša Maryška Maryšin Bárt Blank Fehér Ladislav
24 article
Když líbal Tarnay ruku domácí paní, myslil si: „Ubohá bytost, jak vypadá šťastná, nedo- stala ještě mého dopisu... Dělá, jakoby ji za- jímaly poklony toho hloupého Fehéra. Jsemsi jist, že myslí na mne a jak mne zpozoruje, zhostí se Fehéra a já budu nucen jíti k ní. No, to bude trapný večer, kéž bych již mohl odsu utéci. V následujícím okamžiku jej Maryša zpozo- rovala a přívětivým pokynem hlavy děkovala mu za jeho poklonu. Avšak potom se obrátila opět k Fehérovi. Patrně ji velmi dobře bavilo, cojí mladík vyprávěl. Tarnay slyšel zřetelně ve spo- lečenském šumotu zaznívati její veselý, milý „Přestane si zvykati, takhle se smáti, ažjí něco předložím“ — uvažoval sám pro sebe Tar- nay — „nebohá paní, teď již leží na jejím psacím stolku můj dopis... jak bude dnes večer ne- A opět a opět zabloudil jeho zrak k oné krásné, zářící tváři. Bůh milý ví proč, ale po- čínal se doopravdy zlobit pro její veselost. Jakže, ecž ji nerozechvívá nějaká zlá předtucha? Může tak vesele, nenuceně žvatlati s tím ničemou ?. .. A jak se k ní ten dareba blízko naklání, snad si tu nechtějí veřejně šuškati?“ A když krásná paní vzala se svých ňader jednu růži a podala ji s úsměvem Fehérovi, cítil Tarnay, že bledne a zatínal ruce v pěstě. „To bych rád věděl, jestli snad se načisto zbláznila? Či snad jsem byl vlastně až dosud já hluchý a slepý? A mluvil jsem až posaváde s ta- kovým hrozným, koketním stvořením. Nu, tím lépe, že jsem se od ní osvobodil a teď již také nebudu se trápiti, že jsem ji zarmoutil. Ostatně, kdož ví, bude-li se vůbec rmoutiti?.... Jak ji teď vidím, tak tomu příliš nevěřím .. . Eh, ženy jsou všechny Mčl již nějaké hrubé rčení na jazyku, al přece je spolkl.
Fehér Maryša Tara krásný paní
25 article
„Marie byla ke mně velmi laskava, a byl bych skutečně špatným člověkem, kdybych to ne- doznal. Nikdy mne netrápila, nikdy se mnou ne- koketovala. Ale co to do ní dnes vjelo? Pravda, že se mne to netýká, vždyť ji chci nechati, ale- ona to ještě neví, a kdyby i věděla, tolík se může od ni očekávati, aby nekoketovala a neflirtovala s jinými ihned po přečtení mého dopisu. Jakým právem by to mohl očekávati, na to vůbec nemyslil. Ani o tom nepřemýšlel, jakou lží- byla v jeho dopise ona věta, kde mluvil o Ma- ryšině zármutku. Ovšem, zvíře v jeho duši si přálo, aby paní plakala, trápila se proto, kdyžji nechá. Jeho soucit bylo polifováníhodně, nízké pokrytectví, to cítil teprve teď doopravdy, kdy by byl měl chuť běžeti k oné smějící se dámě a ... V tom okamžiku zazněla hudba a Tarnay viděl dobře, jak Maryša položila ruku na Fehé- rovo rámě. Paní Maryša netančila od smrti svého muže a teď se pustila do valčíku s Fehérem.
Marie Maryša Fehér Ma
26 article
Když tančila podruhé kolem sálu, třásl se Tarnay zlosti. „A já si chtěl vziti to bídné, koketní stvo- ření za manželku?! Jaké štěsti, že jsem tu věe- skončil, ale ještě jí to musím pověděti.. Fehér odběhl pro nějaké občerstvení a Marie seděla sama pod palmovým houštím, když k ní přistoupil Tarnay. „Dobrý večer, milostivá paníl“ „Dobrý večer, Tarnayi! S jemným, přátelským úsměvem podala Tar- nayovi ruku. Tarnay, při vší zlosti, patřil na ni s obdivem, ještě nikdy neviděl ji tak krásnou, jako dnes večer. „Jak vidím, dobře se bavíte,“ řekl trpkým, zlostným hlasem. „Ano, dnes jsem odložila úplně smutek. Potom snad to také není nevhodné, že jsem si zatančila ! . „Není nevhodné? Vy jste opravdu jemná a něžná v používání výrazů, když se jedná o vaše vlastní hříchy. „Hřích? Ale jak to můžete říci, Akoši?“ „Nemohu to nazvati hrdinskou cností, když žena za půldruhého roku po smrti svého muže, halie se v nevinné laškování, počne si poskako- vati s cizím mladíkemn.“
Fehér Marie Akoši Tara Tarnay
28 article
šťastná . ..