1
masthead
28. července 1907.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 200.
4
article
Historky s „čáry“.
Historky s „čáry“.
Rád bych ubezpečil laskavého čtenáře, že
nechci vyprávěti nic vymyšleného, nýbrž pravdu
světitou a nefalšovanou. Ale nebudu laskavého
čtenáře ubezpečovati o ničem, ježto jsem pře
svědčen, že laskavý čtenář má rozum a nečte
vůbec nic v parných těchto dnech červencových
následkem čehož by jakékoli moje ubezpečován
bylo marné a zbytečné.
(Malé poznamenání pro čtenáře bodlivěj
šího, který si všímá zjevů přírodních vůbeca
průběhu letošního léta zvláště: Vím dobře, že
letošní červenec až posud nebyl parný, ano že
byl dokonce velmi mizerný. Že to byl červenec
přímo skandální, a že jsou upřímného polito
vání hodni všichni, jimž obvyklá dovolená při
padla právě na tento červenec. Že na svých let
ních bylech, a to zvláště v polohách vyššícha
ještě vyšších, třásli se zimou ráno i večer
skřípěli zuby celý den. Neboť nepomyslili, aby
se na těch krátkých několik neděl červencových
trávených na Šumavě nebo pod Krkonošemi
v krajině podbrdské nebo na českomoravské vy-
sočině nebo vůbec kdekoli v Čechách, opatřil
zimníky, neřku-li kožichy. Mluvím však o par-
ných dnech červencových proto jen, že je to
rčení čistě sezonní. Býval totiž červenec za sta-
rých časů parný, až se slévalo. Jsou toho i ne-
omylné historické doklady ve starých spisech a
ve starých ročnících časopisů všech politickýel
vyznání. Dokonce prý ještě žije i několik pra
starých pamětníků, kteří se v červenci potívali
Šumava
Krkonoše
Čechy
5
article
Mladší generace pohlížejí na tyto zasloužilé pa
mětníky s obdivem a s vyvalenýma očima
generace nejmladší však jejich ujišťování na
prosto nevěři.)
Nevyprávěl bych tedy laskavému čtenáři,
ktorý se v parných dnech červencových a srpno-
vých dovede zcela rozumně obejiti bez novin —
nevyprávěl bych mu vůbec nic. A jestliže jsem
přece usedl ku psacímu stolu, nečiním tak na-
prosto z nějakého vnitřního puzení a laskavému
čtenáři k vůli, ale proto, že nade mnou stojí
milý náš metteur, který potřebuje asi na dva
sloupce rukopisu.
6
article
Krom toho taky moje historka, kterou
hodlám vyprávěti, nemá s parnou sezonou pranie
společného. Je to vlastně vzpomínka zimní, asi
tak masopustní, a jestliže se s ní odvažují na
horké slunce, činím tak jen vzhledem k leto“-
nímu červenci, který se k nám- chová s takovou
chladnou a nepochopitelnou zdrželivostí. (Viz
„malé poznamenání“ svrchu.)
Spočinou-li přece po všem, co jsem pově-
děl, oči kteréhosi pošetilejšího čtenáře na těcht
řádkách, prosím ho pokorně, aby mně prominul
úvod a vysvětlení o tom, co jest pražská „čára“
neboť jsem jisté vysvětlení pojmu toho podal
na tomto místě již na sklonku března v historee
o tetřívku milého přítele Jaroslara.
Jen tolik bych ješťě poznamenal, že to nen
snad nějaká čára narýsovaná černou barvu
nebo křídou, ale čára zcela ideální, neviditelná.
Ani byste nevěděli, že ji překračujete, kdyby
vás nezadrželi zřízenci, kteří zasvětili život svů.
službě na „čáře“, kteří jsou, abych tak řekl
kněžími této čáry. Čára ta jest i dosti křivolaká.
Jaroslar
7
article
Byl by na omylu, kdo by se domníval, že na
příklad opisuje Prahu nějakým pravidelným kru-
hem. Vystupte s nějakým těžším tlumokem na
nádraží severozápadním na Poříčí nebo na tal
zvaném státním v ulici Hyberňácké, a zvíte, že
jste na čáře. Zaměřte s kabelou, z níž vyčnivaji
husí nohy neho zaječí běhy, do Prahy v těch
místech, kde stávala kdysi Koňská brána, nebo
popojděte dále, kde nyní Táborská ulice tvoří
rozhraní Prahy a Vinohrad — šloupli jste na
čáru. Jeďte tramkou od nádraží západního přes
most Palackého, a když se oetnete na Nábřeži
Palackého, šlehne pojednou vagonem tramky
„čára“. A na všech těch místech vynoří se pře
vámi služebníci kultu čárového a pronášejí
k vám tajemná slova: „Maj v tom něco k zda-
nění?“ A jestliže přisvědčíte, pak se v nejbliž-
ším okamžiku ociťujete u „městiště“, což jest
jakýsi chrámec kultu čárového, kdež a vámi za-
vedou úřadní řízení, a velekněz čárový, který
sedí uvnitř, vyslechne vaši zpověď, píše na archy
podivné klikyháky, podá vám nečitelný lístek
s tajuplným heslem, přijme od vás poplatek, zří-
zenec nižšího řádu utrhne cipek lístku toho čil
bolety, a pak teprv po tomto uvilacím obřadě
smíte vstoupiti na půdu matičky Prahy.
Palacký
Praha
Táborská ulice
8
article
Původ čárového kultu toho sahá do šed
dávnověkosti, někdy na sklonek století osm
náctého. Jméno jeho zakladatele ani se nezacho-
valo lidské paměti. Na štěstí onoho zakladatele.
neboť často by ve svém věčném spánku byl vy
rušen mnohým zazlořečením občana, který ja
kýmkoli nedopatřením osudu nebo vlastním pro
padl ponure exekutivě čárové.
Vzpomínám na takové proklínání, které vy
shrlil kdysi a ještě dlouho potom chrlil muž
ušlechtilý, vzácný, předobrý člověk, společník
milý a vlidný, vzácný lékař, doktor Záhora. Byí
členem upřímné, sdílné společnůstky, která co
rok v mrazivých dnech ledna nebo února vy-
jiždéla do velikého a přes to útulného mlýnu
kdesi na severovýchodě Čech, v ty dny, kdy
„pan ofec Matouš“ porážel krmníka. Říkám
krianika, ale pan otec zabijel tři, čtyři, aby milé
hosty pražské nejen sylě pohostil, ale aby je
taky vybavil i štědrou výslužkou. Pan doktor
Záhora byl nějak příbuzen s panem otcem Ma-
toušem, a ježto měl vělší rodinu, býval obmý šlen
výslužkou největší. Vždyť víte, jak docela jinak
chutná kousek takové pečinky nebo krkovice.
přivážile-li ji z vepřových hodů, než koupíte-
ji v tržnici, Jak voní domácí jaternička a jelitko.
jak záživná je domácí bachořice. A tak dále.
A tak tedy jednou v únoru vraceli jsme s
zase v milé společnosti páně Záhorově drahou
severozápadní k matičce Praze. V devět hodin
hudeme v Praze. O půl desáté u svých rodin.
Záhor
Matouš
Záhorův
Čechy
Ma
Praha
pán
9
article
Ženatí zůstanou již doma, to se rozumí. Ale svo-
bodní ještě se sejdou na pohár plzeniny někde
u Choděry, u otee Vacka. Ale tam nedaleko
bydlil doktor Záhora; i slibil, že tentokráte taky
jestě přijde na pohár. A když doktor Záhora
může, přihlásil se i pan doktor Nohejl, a pak
pán ředitel Cimr, a bratr vzdáleného hostitele
ddntor Matouš, a pan Luňák — nu a na konec
ujednáno, že tedy se sejdeme u Choděry všichni
dozvuky zabíjnček.
Ženatý
Choděra
Vacek
Záhor
Nohejl
Cimr
Matouš
10
article
Konečně Praha, severozápadní nádraží. Ale
hle — tu je „čára“. Vidouce nás vystupovati
s naditými tlumoky, ihned nás obklopili zřízen
„čáry“ a zkušenými zraky odhadovali obsah za-
vazadel a neméně zkušenýma a všetečnýma ru
kama ryli se v útrobách jejich a vyndavali vý
služku pana otce Matouše, kus po kuse, a jejich
oči plály a v jejich ústech slévalo se. Jaterničky
klobásy, bachořice, jelítka — a vida, vida, taky
kusy syrové vepřovinky, tak běloučké, s kůži-
čkou nejčistší pleti — ach, jak bude chrupat
až bude pečlivými hospodyněmi upečena!
Zřizenci odhadli, odvážili, bezpečným glej
tem doprovázeli nás k okénku velekněze, dikto
vali mu, co shledali, velekněz psal tajemná zna-
mení na arch, na bolety, platili jsme šestákya
krejcary, a zas přistupovali jiní a jiní k okénku.
Ve chvatu a spěchu sotva jsme si všímali,
že doktor Záhora má nějaké delší pozastaven
s jedním ze sluhů nepřekročitelné „čáry“. Jen
se ozývalo volání „na shledanou u Choděry“,
kdo byl hotov, hrnul se z nádraží, spěchal n
tramku, chvátal domů.
Matouš
Záhor
Choděra
Praha
11
article
Neminula ani hodinka, všichni jsme seděl
u Choděry, — jen doktor Záhora chyběl. A mi
nula hodina další — nepřicházel. Půlnoc od
bíjela, nebylo ho tuto — — —
Zatím v nádraží severozápadním, jak jsme
později z věrohodného líčení Záhorova seznali
odehrávala se malá komedie.
Taky doktor Záhora vytasil se s výslužkou
a mířil k osudnému okénku. Vytáhl tobolku, při
pravoval drobné na vyclení. Avšak zřízenec
jenž vážil jeho kus vepřovinky, svraštil náhle
obočí, obracel maso na všechny strany, pro
hlížel, zas obracel, a konečně zarazil kroky dok
torovy:
„Vašnosti, kde pak je štempl?
Doktor se obrátil
„Jaký štempl?
„No jateční štempl, vášnosto! Bez toho t
nemůžeme vyclit.“
Ještě se zasmál doktor Záhora těto po
známce. Ale smál se naposled onoho večera.
„Pro boha vás prosím, štempl! Ti ostatn
pánové to také měli se štemplem?“
„To bylo pod váhu, vašnosto, u všech těeh
pánů. Pod pět kil. Ale tohle má přes pět kil.
půlšesta. To musí mít jateční štempl. Přes pě
kil musí mit štempl.
Štědrý hostitel tam ve mlýně venku zakroji
pro doktora Záhoru nějak hloub, ruka se mu
utrhla, ukrojil kus přes pět kil. Osudná ště-
dresti!“
„No štempl!“ pohodil doktor Záhora hla
vou.. „Kde pak ho vezmu? Což myslíte, že kon
duktor štempluje maso?“
A pokusil se o úsměv. Pravím výslovně
pokusil se. Ale zůstalo při pokusu. Pohledem
zřízencovým ustydl mu úsměv na rtech.
„Konduktor ne, vašnosto, ale na jatkách
se štempluje,“ řekl dozorce přísně. „Tohle must
mít zdravotní prohlidku, štempl, že mu nic ne-
chybí. Že je zdravé. Že nebylo zvíře nemocně.“
Teď již se doktor Záhora poněkud dobřál
„Vždyť je z jednoho kusu, jako měli ostatn
pánové. Proč jste je taky nezadržel?“
„Povídám, vašnosto, neměli pět kil.
Choděra
Záhor
Záhorův
Záhor
12
article
„Ale všechno dohromady — —!“ chtěl n
mítnouti doktor.
„o je jedno, vašnosto. Dohromady toho
může být metrák! Ale každý měl jen kousel
pod pět kil, a to smí do města bez prohlídky —
Doktor měl nápad.
„Tak počkejte, občane, rozříznu to na dv
menší kusy.
Zřízenec vztáhl ruku po mase.
„To nejde, vašnosti. To je jednou v kusu,
a tak to musíme zamtýrovat. Jo, kdyby se t
bylo udělalo dřív a nějak prohodilo.
„A kde pak se to má prohližet?“ otázal se
doktor, aby jednání ukrátil. Čas ubíhal
„No na jatkách, vašnosti.
Doktor skoro zavrávoral.
„Na jatkách? Teď, v desel hodin v noci
A v neděli k tomu?
„Žádná pomoc, vašnosti. Tam je zvěro
lékař.
Doktor se obrátil, spěchal k okénku. Patrně
tu jest nedorozumění. Zřizenec cosi neprávě
vykládá. Takový kousek pečínky!
Zatím se nádraží vyprázdnilo, pustota za-
lehla velikou síň. Bylo po práci, a tak velekněz
přiblížil shovívavě nos a na něm veliké oku-
láry k okénku, vyslechl historii, podíval se na
maso.
„Jo, jo!“ potvrdil slova zřízencova. „Mus
to mit štempl, jateční štempl, že je masc
zdravé.“
Teď se doktor rozhodl. Sáhl rychle de
kapsy, vyňal navštívenku, položil ji před vele
kněze a řekl:
„Tuhle je moje visitka. Nechám zde maso
ráno sem pošlu svého sluhu a ten všechno
opatří.“
„To nejde, vašnosto. Tady není žádný de-
positní ouřad. Nic nemůžeme přechovávat. To je
náramná zodpovědnost. Co kdyby nějaký mor?
A do zejtřka kdo ví jak by maso vypadalo! T
se musí vyřídit ještě dnes.“
„To si to vyřiďte, když musí. Ale já za
musím domů.
„No ne, pane, vy musíte s masem na jatky
do Holešovic — —
V doktorovi stydla krev. Podíval se na ho
dinky, bylo po desáté.
Holešovice
Musa
13
article
Jsou jistě končiny v obvodu Prahy, kam se
nesnadno dostanete za dne. Ale jsou končiny
kam se v noci vůbec nedostanete. V té době ne
stál ještě pilotový most přes Štvanici, nejezdila
přes něj tedy tramvaj. Na jatky bylo lze do-
stati se jen přes Poříč, Josefské náměstí, Eliš-
činou třídou, přes most Františka Josefa, a pak
tam daleko v ony končiny, které byly tehda bez
jakéhokoli spojení s Prahou ostatní, s Prahou
mateřskou, ačkoliv jatky stály již na půdě pražské
ježto stály v Holešovicích. Bylo to v dobách, kdy
pořád „rozdávali Prahu“, jak říká lidový pěvec
Leopold Šmíd, i tam ji rozdávali, kde ji nechtěli
Ostatně ji tak pořád rozdávají.
„Jak pak teď na jatky — —!“ zhrozil se
doktor Záhora. „Vždyť je tam hodina cesty.
„Račte si vzit drožku, vašnosti. Musí bez
toho někdo ze zřízenců s vámi — —.
Jsou-li v Praze končiny, kam se v noc
vůbec nedostanete, jsou taky končiny, kam ván
ani za peníze každý drožkář nejede, leda by tam
František Josef
Šmíd
Záhor
Praha
josefský náměstí
Holešovice
14
article
byl bál. Ale na pražských jatkách bývají málo
kdy bály nebo koncerty. A zvláště tehda byla
to cesta za noci méně frekventovaná než na pří
klad Příkopy. A tak několik drožkářů, jichž ve
hikle se náhodou ploužily kolem severozápad
ního nádraží odmítlo velmi rozhodně domněnku
že by se vydali až na jatky. Konečně však přece
než vypršela hodina jedenáctá, vyskytl se muž
s komoněm a pekáčem, kterýž prohlásil, že po
jede, arci za odměnu zeela mimořádnou. Ko
nečně vsedl tedy do vozu doktor Záhora a vedl
něho muž akcisák s pečínkou na klíně. A vol-
ným, rozumným klusem klopýtal komoň směren
k Josefskému náměsti a k mostu císaře Fran
tiška Josefa.
A bylo ke dvanáctě, když před vraty jatel
stanul povoz. A nedlouho po půlnoci odemk
portýr vrata, pronášeje divnou formulku zařík
vací, která nevyznívala jako vlídné uvitání. Bylo
okolo půljedné, když zburcován zvěrolékat
o třech čtvrtích na jednu byl již v pracovně. D
hodiny s půlnoci byla pečínka prozkoumána, z
zdravou a čerstvou, dokonce výbornou uznána
a byla opatřena úřadním fialovým štemplem.
Taky inštanci „čárovou“ obmyslil zvěro-
lékař něčím, ne však štemplem. Pronesl to je
ústně, ale výrazně, čímž hovořil z duše doktoru
Záhorovi.
Záhor
Fran
Josef
15
article
Potom ještě připojil poznámku nějakou por
týr jatek, odmykaje pozdním hostům podruhe
a zase za nimi vraty zaprásknuv, až se kamenn
dva býci na portále jatek zachvěli.
A ještě nebyly ani dvě hodiny, když stá
doktor Záhora zas u „městiště“ čáry na sever,
západním nádraží, aby zaplatil poplatek s pal
šesta kila vepřoviny, nyní krásně šlemplovan
jak národním vyšíváním.
A bylo po druhé hodině, když nemohouce
se dočkati doktora, a poněvadž milý Vacek
Choděra sám již nad námi podřimoval, vytrácel
jsme se z pivnice, zaměřujíce většinou k Václav
skému náměstí.
A právě odbíjela čívrt na třetí, když jsm
se někde u Suchého v Ovoené setkali s drožkou
a z té drožky zazněl známý nám hlas. Velel
aby kočí zastavil, a z drožky vylezl doktor Zá
hora.
Rysy jeho tváře, jindy tak milé, dobrácké
byly změněny. Vypadal, jakoby se byl právě př
veliké katastrofě zachránil.
A když jsme se tázali, proč nepřišel k Cho-
děrovi a kde byl, zatím zcela stručnými slov
pověděl nám příčinu svého omeškání. A pal
ještě pronesl něco, ale tak strašlivého, že si to
při úctě, jakou chovám k vrchnostem od boha
nám stanoveným i k nástrojům těch vrchností
netroufám opakovati.
Leda že bych se časem a při příležitosti
otázal, smím-li to opakovati, arci s odmítnutím
vlastní zodpovědnosti.
Přece to mělo jistý dobrý účinek. Od těch
dob, kdykoli jsme se vraceli z vepřových hodů,
dbali jsme úzkostlivě, abychom neměli vý služku
přes pět kil. Bylo nám jen poněkud obtížno, že
jsme ssebou musili vozit malou decimálku.
Záhor
Vacek Choděra
ský náměstí
Zá hora
16
article
Největší dar Štěstěny.
Největší dar Štěstěny.
Arpád István je slavný malíř. — Že o něn
nie nevíte? Není možná! Jeho jméno proniklo
již hezky daleko za Keeskemet a v Debreczině
vzbudily jeho obrazy velkou sensaci. Jeho kra
jiny jsou učiněné „ver saerum“ a jeho podo
bizny — to jest jím malované portréty — plati
se čtvereční centimetr za dukát, když se totiž
tak štědr, Mecenáš vyskytne! Arpád István je
muž slavený a tedy také zbýčkaný. Ženy litají
mu samy do náruče, jako jepice nebo můry do
jasně zářící svítilny a pohár životní rozkoše ja-
koby mu byl ke rtům přírostl. Arpád István umí
žíti, žije dobře, žije vesele a příjemně, ale jeho
wertheimka je stále prázdná. To je veliká hlou
post v jeho osudu!
Jednou z rána, po odbyté toiletě, přistoupil
Arpád István k velkému zreadlu, zadíval se do
něho a potřásl svojí v každé příčině velikou
hlavou.
„Člověče, dostáváš lysinu,“ pravil sám
sobě; „ale nedosti na tom: neklame-li mne zrak
začínáš povážlivě šedivět. Čítáš teprve čtyřicet
let a jsi už ruina, hotový stařec. Istváne, žil'
dosud přece jen příliš rychle!. ..
Potom rozhlédl se Arpád István po svém
nokojíku.
„A tohle to, ta troška veteše — to jsou
všechny tvoje vezdejší statky — to je nádher
pro smetiště,“ pokračoval náš slavný malíř ve
své jitřní samomluvě.
Tu napadla mu píseň z jakési operety a on
si zazpíval: „Jsem chuďas jen, ale mladistvým
ohněm planoucí jun . ..
„Ano, ano,“ doložil pak všední prózou
„kdyby to druhé jen bylo pravdou! Ale zní m
to v uších jako krvavá ironie — šedivím, stárnu
a ten mladistvý oheň — už mi časem po čer
tech chladne.
István
17
article
Takovýmito a podobnými myšlenkami za-
městnán natáhl se Arpád István na pohovku
poněvadž byl skoro celou noc „pro-užil“, hlu
boce se zamyslil.
V tom zaklepal někdo na jeho dvéře. Arpád
István byl velmi překvapen. Kdo pak to chce
s ním hned po ránu mluvit? Ale dříve, než na
tuto otázku nějakou odpověď mohl nalézti, vešla
do jeho světničky elegantní dáma. Arpád István
rozpoznal ihned, že ta neznámá je velká krasa-
Rozkošná ta bytost posadila se beze všech
okolků k lstvánově pohovce do starého, jako ka-
mením vycpaného křesla a pravila hlasem, který
zněl jako harfa se stříbrnými strunami-
„Istváne, přišla jsem k vám.
„Vidím a mám z toho radost,“ odpovědě
král portretistů, „avšak, abych se přiznal, ne
vím opravdu, s kým mám tu čest a to potě
šení . ..
„Já jsem Štěstěna!“ odpověděla slavnostn
neznámá.
„Štěstěna,“ podivil se István, „to je zvlášt.
ní, překvapující věcí. ..
„Nie zvláštního, nic divného,“ vpadla m
s líbeznou energií do řeči neznámá, „Já jsen
bohyně Fortuna. Překvapuje vás snad moje mo
vice.
derní toileta? K modernímu umčlci nesmlm
přoce jinak vejíti... Avšak, abych se vrátila
k účelu svojí návštěvy — slyšte, já vás miluji.“
Arpád lstván nenalezl na toto neočekávane
vyznání žádné odpovědi a pravil tedy, jak už
zvyklým byl říkat: „Tak tedy odložte, ma
drahá.
„Není potřebí,“ namítala Štěstěna, „moje
láska osvědčí se nyní jinak. Miluji vás, protože
jste mne dosud s urputnou důsledností zanedbá-
val. Vy jste na mne nikdy nemyslil, vy jste z
mnou neběhal, jako jiní dělají až do omrzení.“
„Račte prominouti, má drahocenná,“ omlou
val se István, „já běhám jenom za ženskými.
které znám, anebo o nichž vím, že skutečně
existují, žijou.
István
lstván
Fortuna
18
article
„Vše rovno! Vy jste mne dosud nikdy ne
vyhledával, ani jste na mne nevznášel žádnýel
přání. Přišla jsem tody sama, abych vám splnila
tři vaše tužby.
Arpád István se už nedivil. Dáma, která h
miluje a hned po ránu návštěvou oblažuje, mus
vlastně býti nadpozemskou bytostí.
„Je to, milostivá paní, skutečně pravda?
otázal se dobře věda, že má Fortuna v bájeslov
manžela.
„Ano, svatá pravda.
„Tedy račte dovolit, abych si ta přání roz
myslil.
„Rozmyslete si věc dobře a dejte si pozo
Víte přec, že ani v báchorkách lidé nikdy ne
pronášejí pravých přání.“
Arpád István zamhouřil oči a pravil po ně-
kolika minutách nesměle: „Předovším přejus
několika milionů na penězích. Nemějte mi z
zlé! Ačkoli jsem nikdy mnoho peněz neměl, se-
znal jsem přece, jakou cenu peníze mají. Těch
je nám všem potřebí a čím více jich je, tím
lépe pro nás.
Štěstěna mlčky přisvědčila — moudrá
ženai
„Potom přeju si, aby všechny ženštiny.
které se mi zalíbí, mne rády měly a — toť se
rozumí — nejenom platonicky. Musím vám totiž
říci, že považuju — jako snad každ, umělec —
lásku za vrchol života a za koření všech po
žitků.
Štěstěna zase jenom mlčky přisvědčila —
zkušená osobal
„Za třeti přeju si dlouhého života. Jakožto
chuďas nepřál bych si dlouho žíti, ale splníte-l
svůj slib, bude už státi za námahu, abych se
protloukal tímto slzavým údolím
István
svatá pravda
Ted
Vít
Fortuna
19
article
Následujícího dne probudil se Arpád Istvár
v nádherném loži nejmodernějšího slohu a v
skvostně zařízené ložnici.
„Tak to byla přece pravda,“ zvolal vesele
soskočil s postele a běžel bos po tlustých seces-
ních kobercich do sousedního pokoje. Ten byl
zařízen jako studovna, vkusně a — rozumí se
— bohatě. Vedle psacího stolu stála elegantn
„železná panna“, těžká pokladna. István ihne
k ní, aby spatřil, jak vypadá uvnitř. Velkolepě
Plná bankovek a cenných papírů.
„Paní Štěstěna neudělala si tedy ze mne
blázna,“ zjišťoval Arpád István pro věčnou pa
mět. „Aspoň co se týče prvního mého přáni
Ještě dnes budu se hledět přesvědčit, jak se ma
věc s přáním druhým.
Zkouška dopadla dobře. Arpád István dvo
řil se už dlouho, ale bez úspěchu zavalité pan
bankéřce — on nemiloval hubených čili příliš
libových, nýbrž hezky prorostlé — kteráž si ho
velice vážila, ale jenom jako malíře. Tato krásná
dáma přijala, jako vždy, jeho zdvořilou ná
vštěvu, a přišla, což se dosud nikdy nestalo
čer mu ji oplatit.
Arpád István mohl se pak vůbec baviti ne
jenom s dámami, kteréž mu dosud samy — jal
jsme shora viděli — do náruče lítaly, nýbrž tak
s těmi, které se mu dosud hrdě vyhýbaly ap
nichž on dosud ohlížením se krk si mohl vy
vrátit. Slovem: Arpád István stal se neodolatel
Takto žil v rozkoši a slávě plných pět let
Pravím také, že ve slávě — ano, ano! Člověk
který hojně peněz má, je vždycky slavným, jen
když chce. Všechno, co činí, nejsou-li to čiré
hlouposti, vypadá velemoudře, duchaplně, ge
álně, ba i o jeho hloupých kouscích se říká je
nom, že to jeho genius časem jaksi s kolejí s
vysmekuje. To všechno je obecně známo ..
Istvár
István
20
article
Arpád István žil tedy slavně a požíval velkolepě
Ale štěstí ho unavilo. Skvostný, požitků plný ži
vot spotřeboval jeho síly. Úspěchy a výboje se
mu začínaly protivit, ba stalo se mu, že nádhe
ná bruneta jakási se mu vysmála... Arpád se
stárl. Co teď? Politickým vůdcem býti nechtěl
ačkoli se mu vůdcovství téměř vnucovalo, mi
nistrem osvěty nebo krásných umění také nikoli
ačkoli spojené strany mnoho o něj stály
jinak — byl hotov.
Jednoho zvláště mrzutého dne či večer
vrhl se zoufale na své skvostné lože a — pro
klinal. Metal do povětří zlolajícná slova a klnu
všemu, klnul zejména také bohyni, která h
vlastně na věž vyvedla, aby s ní teď seskočil
Nemohl usnouti. Konečně, už za svítání, dosta
vila se opět paní Štěstěna.
„Vy jste mne šeredně oklamala,“ začal s
Arpád stěžovat a vyklopil bohyni své vyšeptalé
srdce.
Štěstěna vyslechla jej trpělivě a odvětila
pak: „Já jsem vás neošidila. Napomenula jsem
vás, abyste si dobře rozmyslil, jaké přání máte
pronésti: zapomněl jste si vyžádati dlouhého
doživotního mládí! Přál jste si jenom dlouhéhe
života a to přání se vám splní: budele žiti ještě
padesáte let!“
„Padesát let!“ vykřikl zděšeně Arpá
István. „Půl století ještě žíti, v nadbytku, alo
bez lásky a požitku? Ne, ne! Milostivá paní
Velká, slavná bohyně! Při své první návštěvě
pravila jste, že mne milujete — nuže: jestl
jste mne vůbec i jenom na okamžik měla ráda,
vraťte mi, odčiňte mi moje přáníl
Bohyně usmála se spokojeně, ale odpově-
děla vážně: „Ježto jsem vás skutečně milovala
a poněvadž vás dosud mám ráda, zbavím vás.
čeho jste si přál, ale jenom, odvoláte-li všechna
tři přání . ..
„I s největší radosti!“ zvolal toužebně Ar
pád a bylo mu pak, jakoby byl spočinul v slad
kém objetí luzné bohyně.
István
Arpád
22
article
Ráno probudil se náš malíř ve své chudobné
světničce. Vyskočil vesele z postele, postavil se
před zreadlo a pravil radostně: „Vzal to všechno
das!... Dostávám už lysinku, začinám už také
trochu kvésti, ale proto nejsem přec ještě žádná
ruina, zádný stařec! Teprve čtyřicet let —
Istváne, ty's ještě mladík. Juché!
Dle maďarské pověsti J. Kácel
István
Juchý
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Toufněe amerických krásek. Minulého roku
přišlo „31 krásek“ z Illinois na útraty jistého chi-
cagského listu do Evropy. Cesta vedla je přes severo-
evropská hlavní města až do Vídně. „Krásky z flli-
nois“ nalezly v Evropě mnoho zajimavéno a obdivu-
hodného, vrátily se však do své vlasti značně roz-
mrzelě. V některých městech této staré, prelenciosní
Evropy se jim totiž nehorázně vysmáli pro litu
„krásky“, pod nímž cestovaly. Zvláště v Paříži, kde
se na ženskou krásu rádí podivají z hlizka, musily
málo krásé yankeeovské dívky snésti nejnegalant-
nější poznámky o své ošklivosti a jeden hojně člený
pařížský list učinil se tlumočníkem pařížských krá-
sek a zahrnul 31 Američanek kousavým posměchem
a následkem loho bylo, že slečinky ze země dolarů
svůj pobyt v Babelu nad Sekvanou zkrálily a po-
bouřeny mu ukázaly záda. Zkušenosti „krásek z Illi-
nois“ v Evropě nepůsobily však přece na jejich kra-
janky odslrašivě. Také v Ohiu usnesli se vyslali své
„krásky“ do Evropy. List „The Dispatch“ v Kolumbu,
nejhohatší orgán města, vypsal mezi svými členáři
plebiscit pro volbu 21 dívek ze siětu Ohia, jež maj
na útraty listu nodniknouti jednoměsíční ceslu po
Američanka
Illinois
Evropa
Vídeň
Paříž
Babel nad Sekvana
Illi
Ohio
Kolumbo
24
article
Evropě. Bylo skulečně vybráno 21 nejkrásnějších
nejdůslojnějších dcer Ohia. Podle pravého ameri-
ckého mravu neobešel prý se plebiscit bez volebiních
úplatků, jak aspoň jistý nediskrelní londýnský li
prozrazuje. Volba byla přes to schválena a 21 divek
rasloupilo ceslu de Evropy. Jsou již přes lýden n
anglické půdě, prohlédly si lebno Skolsko a navšti-
vily také Shakespoarovo rodiště a hrob ve Stratfordu
= Učí spontanní lásoe. Z Wellesleve v Massa-
chussetsu vo sděluje: Zdejším studentkám zakázáno
bylo navštěvovati Fredericka Reeda, jenž jest spolu-
žákem presidenla Roosevella, a jeho „domov dobro-
volně lásky“, kde dle jeho tvrzení duch má svrcho-
vanou vládu a spravuje každou tužbu a každý po-
hyb. Reed však ze zákazu toho pramálo si dělá.
jít Evropa
Reed
Evropa
Ohio
Stratford
25
article
V nádherné residenci své v Overbrooku nalezen by
onebdy zpravodajem, oblečený v „dělnické“ kalholy
a obulý ve vysoké boly, při kopání v potoku, zatím
co několik sličných žen kolem v trávě si hovělo. Reed
praví, že každá lidská bytost na usedlosti jedná dl
popudu, který jí duch vnuknul. Reed byl učitelem
v bostonské škole latinské, ale vzdal se mísla toho
před třemi roky, aby vyhledal „zámek ducha“. Jes
sloupencem Boilbartovým a hlásá nyní kult jeho
všem, kdož vyhledávají venkovský domov jeho ne-
daleko wellesleyské koleje. Pravil ke zpravodajio
svém učení: „Žijeme tak, jak nám napadne. Boh
řídí nás za jislým cílem. Jestliže se probudím ve čtyři
hodiny ráno a „duch“ mi vnukne myšlenku, abych
vylezl na strom, vylezu na strom. Jestliže mi dá
pokyn, abych kopal potok, kopán v potoce. Ve Wel-
losley College na mne zanevřeli, když láskou chorob-
ná dívka přišla sem, aby se řídila dle mého učení.
S dívkou přišel muž. Žili zde, až kolejní úřady a dív-
čini přátelé způsobili hrozný poprask, donulivše je.
že se dali oddati. Duch je sem poslal a vše bylo díl
boží.
Reed
Boilbartův
Welo
losley College
26
article
= Kafrová manie. Ve vyšších kruzích anglické
spalečnosti šíří se dle zpráv z Londýna pověžlivě
nová manie. Po pití kolinské vody rozmáhá se nyn
nejméně slejně škodlivý zlozvyk požívání kafru
počet pánů a dam, oddávajících se tomuto požitku
prý co den vzrůstá. Seudí se, že lalo nová manie
byla do Anglie přenosena z jižní Ameriky, kde domo-
rodci požívaji kafru pako ochranného prosíředku proti
zimnici. Kalru se požívá ve všech možných formácn
v mléce, v chloroformu, ve vodě, v pilulkách, smí-
šený s oplem, nebo se také beze všeho prostě dává
do úst. Jako mnohé jině jedy, má také kafr v malých
dávkách léčivý účinek. Ve velkém množství však
drážlí velmni silně činnost srdce a působí rozčilení.
jež má slejné příznaky jako nemírné požilí alkoholu-
Toto opojení právě poživatelé kafru vyhledávají, lo-
dráždění však brzy ustupuje velké ochablosti a p-
cient musí sahati stále k větším dávkám, aby si způ-
sobil příjemn; stav. Manie tato má za následek
chřadnulí a těžké případy ochrnulí, po nichž násle-
duje smrt
= lé zprávy pro kuřáky. Nejpřednější továrníen
doutníků na Kubě vyslovují přesvě ičení, že havanské
doutníky budou v nejbližších měsících značně dražší,
ale dobté jakosti. Jeden z nich pravil: V posledním
roce ztratili jsme na každém tisíci doulníků nejméně
pět dolla č, čili průměrně 10 procent. Příčinou toho
jest vysoká cena surového labáku. Uvá žíme-li všechny
okolnosti, shledáme, že tabák stojí kubánské lovárníky
právě tiikráte tolik jako před válkou se Španělskem.
Londýn
Anglie
jižní Amerika
Kuba
Španělsko
opel
27
article
Sklizeň r. 1906 byla velmi slabá a starý tabák není
již v záseb). Následkem toho jsou sklady prázdné
také továrníci mají jen malé zásoby. Letošní sk lizei
jest sice bohatá, ale může byti zpracována teprve p
nějaké době. Tato sklizeň má j slou zvláštnost. Na
počátku roku se zdále, že bude zničena suche r. Děst
přišel v posledním okamžiku a zachránil ji, ale ná-
sledkem nedoslatku vláhy při počálečním vzrůstu jsou
jednoti vé listy tlusté a těžké a řádné vyst šení jejich
hude vyžadovati dlouhé doby. Část sklizně nebude
asi moci býti zpracována před počátkem příštíno
roku. Zalím zásoba solva stačí a ceny budou sloupali
výše než kdy dříve. Dále budou doutníky z toholo
tabáku ovšem těžší než posavadní a poněvadž se
v mnohých zemích počitá dovozné clo úplně neb
z části dle váhy, znamená to další zvýšení ceny. Pří-
růstek na váze bodu obnášeti nejméně 15 procení.
Poněvadž lovárník již nyní zlrácí skoro 10 procent
nelze od něho očekávati, že ponese ještě další bře-
meno, zaviněné zmíněnými okolnostmi. Továrníci ko-
nali již porady o nynějším stavu a třeba že ještě ne-
dospěli k žádnému pevnému rozhodnutí, sbodují se
přece v tom, že cena musí býti zvýšena Nejspíše
zdraží se doutniky o 10 procent. Detailní ceny ovšem
dle toho sloupnou. Kuřák však bude miti úl čchu, že
cena odpvídá hodnotě. Tlustý, těžký tabák dá se
zpracovat na doutníky, jež jsou zvláště dobré a aro-
matické a dle všeho budou doutniky, které r. 190
přijdou na trh, nejlepší od r. 1881. Ovšem zdraží s
i doutníky, holovené v jiných zemích částečně z ku-
báns ého tabáku, nepomohou-li si továrníci tím, že
zhorší kvalitu.
Děst
Tlustá
28
article
= Dehel a peří. Aby výprask někoho učinil šťasl
ným, jest zajisté řídkým zjevem. Mistru George War-
dovi Angličanu, žijícímu ve vsi Resece v Ohiiu, se
to skulečně přihodilo. Když jeho choť před několika
měsíci po dlouhé nemoci zemřela a veřejné mínění
jej vinilo, že svou lakotou a surovostí ji dohnal ke
smrti, usieslo se ženské obyvatelstvo Resecy, že ten-
to zločin nenechá bez pomsty a tak mu při návratu
z pohřbu před jeho domem zastoupilo cestu 25 žen,
ozbrojených jezdeckými biči. Nic mu nepomohly
prosby, nářky a zapřísahání se nevinou, ženy pro-
vedly na něm svůj ortel. Na dané znamení vrhly se
na mistra Warda, spoulaly jej a přivázaly ke stromu,
polom šly po řadě kolem něho a každá jej přetá hla
bičem po zádech. Po tomto prvním dilu soudu sestou-
pily se resecké dámy opět a usnesly se korunovati
své dílo „opeřením“, Tento v Americe velice oblíhoný
trest spočívá v tom, že se nahý provinilec natř
dehtem a pak se na něj vysype peřina. Jest to trest
hrozný, neboť zbaví-li se ubožák do osmi dnů úplně
peři a dehtu, může mluvili o štěstí. Ward byl natřen
dohtem a opeřen, načež ponechán osudu. Na štěsti
nespokojil se s přisouzeným trestem a dlouhým
omýváním, nýbrž odebral se jako anglický poddaný
ke svému konsulu a stěžoval si na zlé nakládání
Tím dostala se záležitost do anglických listů, jež se
velmi rozčilovaly nad zneuctěním krajana reseckým
žonami. Zvláštním výsledkem jejich článků a připo-
jených fotografií však bylo, že ve Vardovi, jenz byl
pokládán za nezvěstného a mrlvého, objeven dědi
jmění obnášejícího půl třetiho milionu
Ward
Amerika
George Ward Angličan