2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,, Národnich Listů- k č. 203.—
5
article
Na kaprech.
Na kaprech.
— (Z lázeňských zábav ve Mšeném.)
Po škaredých, studených a dešlivých dnech
náhle se vybralo. Šípka aneroidu poskočilaa
zamířila na »stálé počasí«, vítr ulehl, sluničko
vyhřívě, vysouší pěšínky. Jakoby proutkem šlebl
oživily se koruny stromů drobnými opeřenci,
horlivé švitoření neviditelných malých pěvců
ozývá se krom polední přestávky celý den.
Lázeňsti hosté, kteři se za nevlídných dnů
minulých tulili v tésných skupinách v jídelněa
v čílárně, nepřetržitě vylápěných, radostně od-
kládají svrehníky, pláště a plédy a rozbíhají se
po cestách a pěšinách parku, i dále do háje,
odkud jest rozkošný výhled ve zylněnou krajinu
českého středohoří.
Mnozi hosté, zaleknuti sychravým a dešti-
vým počasím, uprehli odtud minulý týde, avšak
obrat povětrnosti dodal chuti zas jiným, kteři
si svoji dovolenou nechali až na září, a do
lázní trousí se denně noví návštěvníci, aby bo-
nem užili příznivého počasí a v rašelinné neb
elektrické koupeli utopili reumatické bolesti
Z komína kotelny vesele se kouří, osvěžujíe
kyselka se popíjl. Je sice méně hostí, ale spo
lečenský život je veselejší a nějak důvěrnějši
Psclenti, vstávajíce od oběda, umlouvají si na
večer dostavenička v čítárně, ve večeřadle, shá
nějí partie alagéru nebo sousedské »šístky«a
míři do svých pokojů, aby se zdřímnutím
zotavili.
Šípek
aneroid
Mšené
český středohoří
Psclenti
6
article
My — to jest několik nás — máme jinan
zamířeno. Na ryby ! Na kapry
Ochotný a obětavý domácí pán, majetník
a podnikatel lázní, počuje vším způsobem o z
bavu hostí svých. Kdo jsou již dokonale „posta
veni na nohy“, mohou loviti v jeho rozsáhlém
revíru. Kdo nehoví vášní střelecké, může se pro-
jeti na jeho jízdeckých koních, a kdo není an
nimrodem ani jezdcem, zaměřuje k „Močidlům
u mlýna, k rybnéku, v němž je bohatá násad-
kapří. — I II
Na ryby! Kdo je po celý rok zavřen v Praze
a jen tak s našich mostů se dívá na ty „tiché
blázny“ na lodkách na Vltavě, kterak v úpulu
slunečném i ve větru se hrbí nad prutem a ne-
odvratně sledují splávek, jenž se ani neza-
chvěje — nepochopí, jaká je radost sedět n
břehu rybníka, v němž „něco“ je, v němž to
na udici „ťukál a konečně „bere!“. Dolů kabát,
límec a nákrčník, rychle vnadu na udici a do
vody s níl A za chvíli vymrštite vlasec a n
něm v paprseích slunečných třepetá se zlaté
břško kapří. A druhý, třoti — desátý, až je
plná siťka. A za šerá vracite se s bohatou ko-
řistí do lázní a ještě toho večera je na jídelním
lístku kapr smažený a pečený a na sardelich.
A všichni chtějí kapra a rybáři pyšně chodí o
stolu ke stolu a ličí, jak a kterého kde chytili —
ale největší ze všech, potvora, utrhl se právě
v okamžiku, kdy užuž jej táhli na břeh. Mrskl
sebou, a ten tam byl i s udiel, holomek.
Praha
Vltava
tichý blázen
7
article
Je totiž známo, že „největšíkaprv ždy
eky se utrhne. At rybář ehytil eokoli, n ej-
větší kus mu utekl. A jen ho rafnout! Ani
básníku Janu Červenkovi, rybáří náruživému
zkušenému, nedařilo se jinak. Jenže ten onoho
posledního utrliuvšího se nažýval „votrokom
Červenka byl totiž od nás, z Hradce Králové
Tam i kapři jsou „otroci
Jdeme tedy. Čtyři pýváme. Především se
nior. pan major Češpiva, bodrý, čilý pán šedo-
vlasý, rybář zkušený. Pak pan Habrcetl, obehod-
ník. Pak moje maličkost. A konččně pan správee
Přeska, který však nechytá, nýbrž jen při-
kukává. — Pro pána, na něžný průvod byeh
málem zapomněl. To je drobné, milé děvčátko
neť páně Habrcollova, ktorá se u strýčka zaučuje
a taky chytá. Již překonala všechnu štítivosl
bez odporu přebírá se v hrnečku s červy a de-
šťovkami, vnadu navléká, udici vyhazuje a sku-
tečně taky kapřiky vymršťuje.
Ale pan Habreetl ještě jinou vnadu připra-
vuje, a po té jsou kapři jak posedlí. Pernikove
těsto. Na to jest úlovek zeola bezpečný. Perník
zdá se, nepozbývá vůně ani ve vodě a lák
zdaloka šupináče na zrádné hody.
m Trochu trpělivosti arci k stomu třeba. Kapr
je sice mrška opeslá, mlsná, ale při tom nesmir-
ně opatrný a zdloulavý. Ten se naočumuje, na-
olizuje vnadidla, než upřímně zabere! Taně
kolem něho, čichá, obezřele se dolýká, ujídá
kousek po kousku, sotva že se splávek zatřese.
Červenka
Češpiva
Habrcetl
Habrcollův
jítšťovka
Habreetl
Perník
Hradec Králové
8
article
Voda mu v tom napomáhá, vnadu rozpouští,
jestliže jste promeškali pravý okamžik, ucftí hrot
udiee — a je ten tam. Splávek již zase trči
nehybně, a když po chvíli vytáhnete udici, je
nahá, návnada v pekle. Kapr kdesi v dáli olizuje
se, mrská vesele ocáskem a mysli si velmi ne-
uctivou věc.al
vlet v en a bogzs
„Votrok!“ zvolal by pokaždé v takovém
e tooo
okamžiku milý přítel Červenka.
Navlékáme čerstvou vnadu a bdíme nad
splávky. Pan správce Přeska chodí stále od jed-
noho k druhému, roznáší perníkový knedlík,
třeba-li, podává koslrek, pomáhá vytahovat,
švilne-li vlas do koruny stromu a někde v listí
zasekne se a zamotá udice, trpělivě ji vyplétá.
Pan major sedí nad pruty s ledovým kli-
dem, a zavládne-li ehvilemi nezdar, ani brvou
nebne. Slova nepromluví, neboť na rybách je
hlavní věcí ticho. Zná vodu, ví, kde co je,
Pan Iabrcetl je živější, ale přes to m
štěsti nekřesťanské. Jakoby šel po čichu, vždy
najdo touni, kde mu kyne nová, nepřeplašená
kořist.
Iabrcetl
9
article
Ale když taky jemu chvílemi foriuna s
lhává, pak si lohne na břeh a vypravuje.
Nevím, mám-li mu věřiti vše, co povídá
mám-li mu na příklad věřiti, co nám vyprávě
včera
Znám sice hezkou tu báchorku o přinei
který když snědl srdéčko zvláštního pláka, roz
uměl pak řeči všech zvířat. Ale myslím, že se
věcí takové již nedějí. Dějí-li se přece, pak j
nepochyňno, že taky pan Habreetl snědí co i
podubnélo. Nebo když se včera tak pohodlne
uvelebil na břehu Močidel, spustil pojednoui
„Tak jsem vám před chvílí byl tamhlo
u těch vrbiček, tam to brává. Ležím na břiše
dívám se na splávek, po straně mám svůj perní
kový knedlik. l
a oterpl
v Najednou se hladina rybníka zvlní, dělai
se kola, kola, a tu vidím así ták dvacel centi-
metrů pod vodou kapřici. To byla Katynka Šu
pinatá, vdova. A než se zpamatuju, tady druhá
kapřice proti ní, paní Fousková. Ale ta byla
nějak rozčilena. Ani si nevšimla udice, jede
k poní Šupinaté, vrazí do ni a ptá se: o
„Prosím vás, kmotřičko, neviděla jste ně-
kde mého starého?“aa
„Kdypak už jsem toho neviděla!“ odpovídá
paní Šupinatá. „Držím se v tomhle koutě, a kdo
pak sem zabloudi!“ vžedlnneh ožnl
„My měli taky pěkný koutek, tamhle na
druhé straně, za tím jazykem, vite? Ale včera
tam bylo dopuštění. Přišel náš pán (mínila pana
Tomana, domácího), přivedl dva muže s kosami
a hráběmi, něeo jim povsdal, načež oba ti mu-
žové vlezlí do vody — že se do bahna nepro
padli! — a začali podtínat sítí, v němž se nám
tak pěkně bydlilo. Podtinali, podžínali, potom
hráběmi vyhrabovali a na břeh vyhazovali. Jen
tak že jsme utekli, než nám břicha rozpárali.
Habreetl
Šu
Fousková
Toman
10
article
Rozběhli jsme se na všechny strany, ani jsme
si nemohli říci, kde se sejdeme. — A když jsem
se vočer vrátila, abych děti shledala a ulo-
žila — ach, náš lesíček pod vodou byl pryě.
bouština ta tam, všecko popleněno. A to ted.
kdy táhne k podzimu. Tak pěkně jsme tam byli
ukryti, teď nevíme, kam hlavy položíme. —
Celou zimu, celé jaro i léto byl pokoj, náš pán
jenom časem přicházel, s mlynářem pohovořil.
na nás do vody se podíval, housku do vody nám
nadrobil, ale ničím do vody nešvihal, z ruky
jsme mu mohli jíst. Ale nedávno se kolem ryb-
níka usadili nějací neznámí lidé, házeli do
vody provázky, a když se jim v sktí a rákosí
zamotali, přivedli pána, okazovali, kde se jím
provázky zpřetrhaly, a pak zavolal páno muže
s kosanii a hráběmi.buofi u donasod v bsee
,Já už na šestý rok bydlím tuhle pod
vrbičkami, řekla paní Šupinatá, „sem nikd
nemůže. Jsou tu výmoly, tu je pěkné poležení.
„Ano, vy jste sama, kmotřičko,“ hoveřila
Fousková, „nemáte žádné starosti. Ale považte
si, já tam čekám, čekám, i děti již se seházely
jedno po druhém, ale můj starý se nevrátil. Ne-
přišol mi celou noc — ani oka jsem nezamhou-
řila — a dnes od ránu marně rejdím celým ryb-
níkem, po Matěji ani památky. Jsem plna
úzkosti — —
ná
eli„Nechci vásí znepokojovati, kmotřičko,
řekla paní Šuphtá, „ale víte, čert věř kapeům.
Co sem napustili čerstvou násadu, je zde tolik
mladých kapřic — —
—1 „I dejte pokoj,“ bránila Fousková chotě.
„můj není žádný vělroplach, vždyť víle, co jsem
s ním měla děti — nildo by jich nespo čítal.
Fousková
Matěj
Šuphtý
11
article
Ale strach mám, že ho něco zlého potkalo, Co
se tu usadili ti cízí pánové, každý den se stane
nějaké neštěstí, a není rodmy, aby někohe ne-
oplakávala. Štěstí, když se to obejle jen s ně-
jakým úrazem. Jako ondymno váš Franta. Vráti
se večer domů všecek vyjevený, hubu má celou
nějak na křivo, levý koulek mu visí natržený
Povídám: Kde tě hastrman honil, kluku nezve-
Bne
idod 9 Hlull a d
dená?
1, povídá kluk, haštrmana jsem ani neviděl
Ale jedu, jedu, a tu přede mnou, zrovna jako
by mi chtěl do liůby vletět, vist nějaký knodlí-
ček. Voní to, líznu si, sladké to bylo; cúeúm.
cucám, a tu se přitasí Vlca Mlíčných, chee ini
to vzít. Honem to rafnu, utíkám s tím, ale na-
jednou mne knedlíček popadne a letí se mnou
vzbůru a vynesl mne až nad vodu. Teď vidím.
že je zle, chci křičet, otovru ústa, mrsknu
sebou — a štastně jsení padl zas do vody
Knedlíčekuletěl, ale já už měl koutek vejpůlky
Takovou ránu jsem dostal, ani nevím, odkud
přišla, v a
Máš za vyučenou, kluku, povídám já; po
druhé si cestou ničeho nevšímej. v No, ještě
štěstí, kmotřičko, že se ve vodě rány dobře hojí.
Franta
Vráťa
Knedlíčekuletět
Hlull
12
article
Dnes už kluka berou všiehni čerti, jakoby se
mu nikdy nebylo co stato. Jen huba mu zůstan
trochu na křivo, zdá se mi.
„Co pak záleží na kráse,“v poznansenala
paní Šupinatá, „jen když je živobytí. Víte, že
mému nobožtiku chyběl celý levý fous, a by
to kapr dokonalý.“ne
ole
„Prosím vás, kterak to vlastně bylo, že
jste příšla o svého znejmilejšího?“ tázala se
paní Fousková plna účnstenství.
„I, na podzim to bylo, takhle někdy př
posledních švestkáéh, Najednou začalo vody
ubývat, honem plavu, abych se podívala, co
to — u mlýna vám vytáhli stavidlo! A voda se
hrnula, jakoby se do země propadala. Všichni
jsme se zachraňovali do hlubších touní, ale po-
jednou tu byli jaeisi lidé, měli na dřevěných
tyčích podivné pleteniny, plné uzlíků, a těmi
nabírali vodu, kde nás bylo nejhustěji. Voda
jim z toho utikala, ale co nabrali kaprů, ti tam
uvázli. Já šťastně jsem se zaryla v bahně, jak
na mne jeden z těch lidí šlápi, ani jsem ne-
mukla, ale můj starý chudák se dostal de plete-
niny a už se mi nevrátil. Kam se poděl, podnes
nevím.“
„Co to zde voní?“ zamlaskala náhle Fou
sková. „Chvíli to eítím — je to pořád blíž
blíz.“
Fousková
13
article
Obě kapřice švihly peasem, obě současně
rozehnaly se po méudici, pokračuje petn
Habrcetl.
A s nolánel
e,Ale jsté vy neužilá, kmotra!“ volá Fevrle
Fousková za Šupinatou, která zapomenuvši n
vše přátelství tlačila se, aby se zmocnila ná-
vnady. „Vždyt já to nejdřív cítila.
„Kdo dřiv přijde, dříve mele,“ odsekla
Šupinatá. A z obavy, aby ji kmotra neuzmuln
sousto, chňapla po něm rychleji, než je kapřín
zvykem.
„No a — táži se pana Habrcetla — uhryzla
vám to? Utekla?“
Ba neutekla. Tamhle ji mám v kesírku,
povídá pan Habrcetl, „ve strouze. Poslouchejte
jak tam šplouchá.
Šplouchalo to ve stružce k rybníku sku
tečně. Jdu se podívat — pěkný jikrnáč tam špul
hubu a pokouší se, jak by ze síťky unikl. Divám
se trochu závistivě — takového chlapika jsem
ještě nechytil. a á
Pan llobrcetl leží na břiše, tluče špičkam
bot do trávy a dívá se na nepohnutý splávek
Myslím, že celou kapří historii, kterou nám
vyprávěl, prostě si vymyslil, třebu že snědl ně
jaké plačí srděčko. Vždyť je známo, že jsou
ryby němy a že nanejvýše mlaskajíe
A tu na rybníce páně Tomanově mlaskát
kolem nás na všech stranách, až se nám
v ústech slévá. Jenom na udici nam dnes ji
nic nepřišlo. Snad zase zílra.
Večer pojídali lázeňští hosté tělesné zů
statky kuotry Šupinaté. Ani se na všechny ne
dostalo,
ren
Habrcetl
Tomanův
14
article
Vzpomínky tetičky Filomeny.
Vzpomínky tetičky Filomeny.
Napsal Václav Jiskra
Filomena
Jiskra
16
article
III
III
Počílám-li na každou svou beznadějnou lá
sku a na každé snění průměrně jeden rok, ztr
tila jsem — počilajie v to i ošemetného ad
junkta— tolik času, že jsem se ocitla v létech.
kdy tatinek i maminka začali uvažovati, že jsem
byla dosti dlouho jejich Fílinkou a že by bylo na
čase, abych teď byla zase někoho jiného. T
tinek už mi často řekl „Filomeno“ a mamink
v řeči o mně užívala slova „dcera“, čehož ni-
Úbonla i
kdy nebývalo.
Maminka měla sestru na jihu Čech. Dopiso
vala si s ní stále o tom, co bylo, jest a bude
nejvíce ovšem se vztahem k rodině a tato ma-
minčina sestra jednou psala, aby mne mamink
trochu pustila do svěla, že takhle celá zakrním
Urazila jsem se n to. Ale mantinka mi vylozila
že to je dobře míněno, a že je to pozvání k na
vštěvě i že do Blábolic skutečně pojedu. Nežl
se vše uchystalo, vyměnila maminka se svou
sestrou ještě asi tři listy a v těch se objevil
nová, k rodině nenáležející osobnost. Jmenovala
se pan Cyrin a já vytušila, že jest vyhlédnut
aby „dceru Filomenu“ učinil „svou Filinkou“
Hleděla jsem na věc tak, jako na nutnost zaříz
nouti slepici nebo kachmu, aby bylo co jísti a
jela jsem. Pana Cyrína jsem poznala hned dru
hého dne po svém příjezdu; zůstavil ve mně
jediný dojem: mie. V následujících dnech teprve
jsem pozvolna objevovala jednotlivosti, ze kte
rých sestávale ons „nie“. Bezbarvé vlasy, žádné
rty, bezbarvé oči, bezbarvý hlas, Šaty nosíva
pedobné sobě samému; nevěděla jsem nikdy, e
měl na sobě.
Filomena
Cyrin
Čechy
17
article
Že bych já byla na něj učinila jakýkoliv
určitý dojem, také jsem nepozorovala, ale pů-
vodní moje představa o nutném zaříznutí sle
pice utvářila se ve mně takto: já jsem ten nůž
on ta slepice. A pod touto přodstavou, věřím
se utvrdil můj osud, Byla jsem stejně nezúčast
něná, jako nůž, on stejně nevědomý, jako k za-
říznutí vyhlédnutá slepice; ale za to maminčin
sostra se svým mužem se napracovala až běda
Do dneška se směji všem jejich úmluvám, ná
stralám a nachystaným situacím, jimž on, ne
božálko, pořád nerozuměl. Byl účetním záložny
v Blábolicích a můj strýc jejím ředitelem, bylo
tody velini snadné stále ho držetí v strýcov
domácnosti pod různými záminkami. Denně
k nám ducházel: strýc promluvili s ním pár slov
o záložnésa pak ho vzala do své správy teta
Pan Cyrin hrál piano; musil mne tedy dopo
vázeti ke zpěvu. Měla jsem hlas jako pozoun
strýc šel vždycky z pokoje, ale tetinka se ne
mohla hudebního požiiku nabažiti, vyhledávajie
nové a nové milostné písně. Po koneertu nikd
neoponunula říci, jak je to krásné, když dva
mohou si takový ušlechtilý požitok, způsobit.
toho že ona ve svém manželství vždy postrádala.
nebo že neslysela ještě tak sehraného a sezpíva-
ného duettu, jako pana Cyrína s Fílinkou atd.
Cyrin
Fílinka
Blábolice
18
article
Tské shledala tetinka, že musím poznt
všecka památná místa a okolní znamenitosti a
protože ji bolely nohy, nezbylo, než aby n
všechny znamenitosti mne vodil pan Cyrin. Vo-
dil mne beze všeho; on totiž měl veliký zájem
o všecky staré zříceniny a historické památnosti
a nadseně o nich vykládal.
Tu a tam se mi také Jeccos líbilo, celken
to však za ty namáhavé cesty nestálo. Někde
jsem zůstala sedět a on se škrábal sám nahoru
tak se stalo, že mnes jednou zapomněl. Když se
smrákalo a on pořád nešel, vylezla jsem nat
zříceninu, jestli se mu tam snad něco nestalo
Nebyl nikde a na oploze prve bílý srpeček
již dostával zlatou barvu. Těžká sova tiše pře
letěla přes rozbořenou zeď do černých smoků
se kterých visely větve jako draperie. Začala
jsem se bát a přes cestu necestu jsem klopý tale
zpátky. Protože se rychle tmělo, ztratila jsem
cestu a v ůzkosti a únavě jsem sedla na kámen
Umntnila jsem si, že se z něho nehnu, abych ne-
zbbudila, že mne jistě přece budou doma hle
dat. A nemýlila jsem se. Asi za čivrt hodiny
slyším aozhorlený totin hlas:
„To je hrozně, to dítě nechat o samot
v lese! Filinko, Filinko, dralé ditě! s a
„Tady jsem!“ zařvala jsom. ojdnaí
„No tak, tady je!“ zvolal pan Cyrín ra
dostně. Skákala jsem podle hlasu dolů, až jsem
se setkala s hledající mne tetou a panem Cyri
nem. bo deo sola
Teta mne s pláčem objala jednou rukou
w druhou natahovala k panu Cyrinovi. Myslil.
že padá, přiskočil tedy, aby ji zadržel. Ale ona
ho přitáhla k sobě a mluvjla něžně:
„Odpusťte mi mou prudkost. Ale myšlenk
že je to dítě samo v lese, že sndid by mohlo při
jíti k úrazu, ta myšlenka mne zbavila vší roz
vahy. Považte jen, kdyby potkala nějakého lu
piče v té zřicenině —
„Což to t iSlečna by jich zmohla pět, nato
jednoho!“ konejšil ji pan Cyrin.
Cyrin
Cyri
19
article
„O, mlčte, vy šelmo, sám jste měl on
strach —“
„Ale kdepak,“ řekl on, „já věděl, že se
jí nemůže nie státi, ale ta zodpovědnost, kdyby
zlámala údy; že neumí po skalách lézt, už jsem
poznal, ona je moc těžká.
„Tak tady ji zase máte,“ pokračovala te-
tinka, ,zdravou a čilou, tak ji dovedte šťastně
domů. Filinko, ved se pana Cyrína, já vím, ze
se ti přestálou úzkostí třesou nohy
Když jsme přišli domů, vytáhla (ela sladké
těžké víno, na oslavu šťastného mne nalezen
„Ton měl o ni strach, holečku,“ ukazovai
na pana Cyrina, „byl celý bledý“.
„Ba ne,“ odmlouval pan Cyrín, „strach
jsem neměl, etj
„Proč to zapíráte? Což je něco zlého, bt
se o toho, koho máme řádi? To vás jenom etí
Vždyt i já měla strachu dost. No tak, napijme
se na zdar a štěsli!
Pan Cyrin chtěl něco řici, ale neřekl ; n
pil ee jen Kdybych sama nobyla vína okusila
byla bych soudila podle jeho obličeje, že je ky-
selé. Ale tetinka nalévak bez ustánt, a tak as
čtvrtá sklenka již, zdálo se, mů chutnala sladce
Cyrín
20
article
Když odcházel, prosil mne za odpuštění, že mne
ve zřícenině zapomněl.
Ve městečku se uprázdnil pěkný rodinný
Fpsilon.
byt.
„Pane Cyrine, měl byste si ho vzíti,“ řekla
tetinka.
Cyrine
21
article
„Já? Co bych s ním dělalo“
„Já? Co bych s ním dělalo“
„Měl byste ho připravený, až se oženíle
Tady je o byt nouze.“
„Já se neožením,“ odmíti pan Cyrín.
„Vy se neoženíte? Nemluvte tak nesmysl
ně. Pořádný člověk se musí oženil, nebo je ztra-
cen. Ženská, to je něco jiného, la si umi vše-
chno sama udělat, ale muž? Zkazí si žaludel
a roztrhá prádlo, zmrzutí a zbručounovati. An
bych si na svědomí nevzala, nechati vás svobod-
ného. Vezměle si koho choete, ale oženiti se
musite. Vezměte si Filomenu, vezměte si dkrek-
torových Julii — vlastně ne, k té bych vám jako
přítelkyně raditi nemohla, je nepořádná, neum
vařit a je do větru — nu, zkrátka, vezměte
si kobo chcele, ale oženiti se musite.
Pan Cytím zvolna začal na se bráti tvářnost
odevzdaného odsouzenee, kdežto já sama jsem
si připadala jako žalářník, lhostejně a klidně
čekající, až přijde odsouzenec, který nezbytn
v kl
přijiti musí,
A přišel. Děkazem toho jest, že se jmenu
Cyrínová. v
Šťastně jsme se odstěbovali do onoh
uprázdněného bytu, šťastně nazývali mne tatí
nek s maminkou opět Fílinkou. Všecko byl
v pořádku, ale Cyrín dostal po svatbě psavou
nemoc. Nechodil na procházku, nechodil do h
stinee, psal a psal.
o vdene
Cyrín
Filomena
Julie
Cytí
Cyrínová
22
article
„Proč to děláš?“ ptala jsem se ho celá ne
šťasíná. „Mám puzení nebo nutkání, nazví tu
jak ehceš, k vyslovení toho, co je ve mně.
„Prosím 45, nenamluv si něco, vždyť je
docela obyčejný, zdravý člověk, nic takového
v tobě není
„Nepochopila's mne — odejdi!
Po čase mne zavolal a řekl
„Přečtu ti, co jsem napsnl. Řekneš mi svů
úsudek.“
Poslouchala jsem tedy. Vypisoval zařízen
pokoje a celého domu, pak psal něco o počasí
jaké při fom bylo, pak že přišel někdo k oknu —
a dost.
„To je všechno ?““ plám se.
„A co bys tam ještě chtěla míti?“ ptal se
1 sclkhon
podrážděně
„Nic, vždyť tolik nábytku se do jednoh
pokoje ani nedává, to ti poví každá hospodyn
každý —
„Neptám se tě, chtěl jsem jen věděti, jakým
dojmem na tebe má práce půsebí.“i m
„Ah, Cyrine! Jsem všechna nešťastna ! By
val's vždycky takový rozumný člověk a teď —
prosím tě, vzpamatuj se a přestaň!
„Tu práci uveřejním v „Hlásné Troubě“
řekl mi ledově a zavřel papíry ďo stolku.
Cyrine
23
article
„Hlásná Trouba“ vycházela každé neděle
Vydával ji nějaký pan Ligrus. Sám do ní psal
mnoho a všelicos — len člověk uměl psáti! Tr
sloupce napsal a když jsi byl se čtenímu u konce.
nevěděl jsi, o čem to bylo. V každém čísle mě
také nějakou úmrtní vzpomínku to bylo jak
v kalendáři; jistě si vedl seznam zemřelýeh
kapacit. Kolikráte jsem si myslila, co mu dá
práce pořád vypočílávat, jak dlouho již je ten
a ten mrtev, jestlí už by se mohlo něco o něm
napsat. O leckoms jsem chápala, že mu věnuje
vzpominku, ale proč psal čtyři sloupce o pan
Zabičlové, která zemřela donela obyčejnou po
hatou občankou, toho jsem nechápala
Jinak musil zase míti seznam živých kaj-
cit, protože každé chvíle podával zprávu o ně
jakém jubileu, počítaje i s nejmenší jubilejn
možnost.
Tak „Hlásná Trouba“ vyš.« a Cyrinov
sepsání tam bylo vytištěno. Pyšně rozprostře
Cyrín „Troubu“ po stole a ukazoval mi sve
jméno.
otlerne
Zabičlová
24
article
„Nu, co tomu říkáš?“ a voo
„Ze se s Ligrusem dobře znáš,“ řekla jsem
protože jsem byla presvědčena, že by mu t
jinde nevytísklí. Cyrin složil „Troubu“ a bez
slova odošel.
Od té doby k nám chodil Ligrus na večeř
Však jsem se zamyslila nad tou shodou, vzpo
mínajíc na svého, rok na večeře chodivšího
pak s jinou se oženivšího adjunkta a bezděky
mi napadlo, aby ten s večeřemi shodný začátek
nepřinesl také s večeřemi shodného konce.
A Cyrín psal. Konal také studia, jak říkal
Jakmile přišla baba s máslem, nebo dědel
s vejci, nebo posluhovačka, nebo jiný kozel
hned jsem ho musila zavolat a on je studoval.
Ptal se jich ty největší nesmysly, viděla jsem
jak se po straně na něho dívají, že snad nen
pohromadě.
„Proč se jich takové hlouposti ptáš?“
Protože chci psáti životns,“ odpověděl
„Milý člověče, když to v tobě není, abye
psal životně, tak to z nich nevykoukáš a když
něco přec, bude to tuze bleděl
Nejhorší bylo, když měl myšlenku. Tos
mnou nemluvil a jen se zavíral. Ale snad ještě
hroznější bylo, když hledal myšlenku.
Nic však naplat, čas plynul a Cyrínovi již
27
article
psali na adresu kromě „účetní“ také „spiso
vatel“.
Nejvíce jsem se tomu dívila já.
„Prosím vás,“ ptala jsem se jednou I
grusa, „vy myslíte, že to za něco stojí, co C,
rin píše?
„A, milostivá paní, on se vypíše, vypíše, u
se vypsal —
„Co vám napadá, píše pořád —“
„Pardon, já míním, že se vycvičí.“
„A dojte pokoj, co pak je to řemeslo?“
„Milostivá paní — je a není; podle toho
jak a proč kdo píše.
lían a
„Víte, mně je o ostudu“ —
„Račte se upokojiti, to já opatřím. Koh
chceme, toho prorazíme, budete viděti, že se
stane Cyrín oblíbeným a hledaným spisovatelem
Já dopíšu a dojdu sem a tam a půjde to.
„Jak to?“
„Znám dobře Rubína, kritika v „Prra
midě“, potom Alekona, kritika ve „Vzhůrun
střechu“, a Brožek, jenž píše kritiky do „Já t
dám“, jost mým osobním přítelem.
Seznámí se Cyrin s nimi a spřátelí a vůči
přiteli istrpké se zabalí do hodvábného papíru,
tak že není cizímu oku viditelné. A bude-l.
tam něco dost málo snesitelného, hodí set
do skvostného světla jako nit do roztaveného
cukru a z toho je pak kandis, panečku!“
Konečně ještě se může vůbec vidět a ne-
vidět. Milostivá paní — z ropuchy vám udělám
krávu a z nevinnosti černý hřích — od čeho
bych byl reportér nebo kritik, kdybych toho
nedovedl! Buďte klidna. Ostudy nebude.
Alekon
Brožek
Cyrin
28
article
Byla jsem tedy klidna a Cyrin psal a jezdi
a příjímal a zase psal a v krásných kritikách
plovul jako moucha ve smetaně. Vydával knihu
za knihou — mně se to zdálo pořáde tím sa-
mým, ale kritika objevila pokaždé něco nového-
v jeho knihách, takže jsem konečně uznala, ze
tomu vůbec norozumím. A zvykla jsem si na
titul „ehoť spisovatele“ tak, že jsem se již ne-
styděla, když psani s takovouto adresou mne
došlo.
Jednou přišel Cyrín domů velmi rozčilen.
„Pohádal jsem se s Ligrusem. V něčem
jsme se nepohodli a on, nestoudný, mi řekl,
abych nadále ušetřil „Hlásnou Troubul svými
plácaninami. Jsem s ním na smrt. Opovaž se
děkovat mu za pozdrav!
Me tušení! Byl to začálek konce. Kritikr
v „Pyramidě“, „Vhůru na střechu“ a v „Já
ti dám“ byly pořád stadenější a ostřejší, až
přišel čas, kdy Cyrín přestal vydáívati knihy.
„Vidíš, Cyríne! Měl's mne poslechnouti. Ja
věděla, že to v tobě není. Kdyby to za něco
slálo, přece by se tě někdo zastal. Vždyť není
jen „Ilásná Trouba“ na světě a není každý
kritik jako ten v „Já ti dám“ a v těch druhých
dvou. Nu, co dělat, nenarodil jsi se spisovatelem,
nemusíš jím také umřít. Pánubohu poručeno,
budeme žiti dál.
Ale milý Cyrin již dlouho nežil. Zkazil si
chudák tím psaním život. Proč mne neposlechl,
dokončila teta Filumena své vzpomínky.
Cyrín
Cyríne
29
article
boio snr
Jak byly Tuilerie zachráněny. Známý fran-
couzský dramntik, Victorien Sardou, uveřejňuje v
„Gaulois“ zajímavé vzpomínky na den 4. září 1870.
kdy padlo císařství a republika z .. 1848 povslala
k novému živolu. Sardou nalézal se onoho pomnát-
ného dne se svým přítelem Armandem Gouzicnem
mezi davem hidu, jenž se po Jebových zprávách, de-
šlých od Sedanu valil od radnice k Tuileriím a za-
ujal před zámkem hroivé postavení. Každým oka-
mžikem mohl počíti úlok. Na zámecké bráně byly
již císařské orly rozzuřeným davem rozbity a jen
lesklé bajonety císařské zámecké gardy zadržovaly
ještě lid. Gouzien a Sardou hovořili šeplem, co se
asi stane „Máme se pokusili zachrániti Tuilerie ?“
lázal se náhle Gouzien. Sardou ochotně přisvědčil
a Gouzien obrátil se k lidu. Vytkládal, že nyní, kdy
císař svržen, má lid právo vejíti do Tuilerií jako de
svého majetku. Není však žádného důvodu k násil
a prolo hodlá se Sardouem pohnouti císařskou gardu
k odchodu Prosil dav, aby až do jejich návratu vy-
čkal. Lid svolil a oba ubírali se dlouhou alejí se smí-
šenými pocity. Na štěstí podařilo se jim nalézti go-
nerála Mellinela, s nimž kyl Gouzien znám. Vyložili
mu svůj plán a konečně jej přesvědčili, že jest jeb
poviňnosti k záchraně Tuilerii vojsko odvolati, neb
na císařskou gardu polilíží lid jako na osobního ne-
přítele, kdyby však byla nahražena národní nebo
mobilní gardou, lze očekávali, že dav zachová klid
Tuilerie
Victorien Sardou
Sardou
Gouzicn
Jebův
Gouzien
Sedan
Tuilerie
30
article
Zatím slal se lid venku již nepokojným a zaujímal
hrozivě poslavení „Generšle,“ pravil Sardot „je
pouze jediná možnost zadržeti lid, musíte k němu
promluviti a zaměstnatí jej, až se dostavi náhradní
vojsko.“ Generál vystoupil uprostřed sadů na židl
a hned shromáždil kolem sebo na sta osob. „Pá
nově,“ počal mluviti, „palác jest prázdný, cisařovna
už zde není, ale mou povinnosti je chrániti Tuilerie.
31
article
Při tom spoléhám na váš občanský smysl, na mou-
drost lidu“ atd. Generál odříkával celou lilanii prázl-
ných frasí, jež se v podobné situaci neminou oby-
čejně s účinkem, Mobilní gardy však dlouho nepři-
cházely. Náhle cisřská garda odláhla a když to li
viděl, hrnul se ohromným proudem k Tuileriím. Vše
zdálo se ztraceno, ale v tom okamžiku zaleskly se
bajanety mobilní gardy po obou stranách střední ale-
je. Otevřena mřiž, lid vnikl dovnitr a s radestným vo-
láním procházel předními mistnostmi. Ale vše byle
obeazeno dvojitou řadou mobilních gardistů, takže
davu nezbylo, než projíti špalírem gardy. Náhle ocil
se ke svěmu úžasu na druhé straně za budovou. Po
zdařeném dile mohli jsme si zapáliti cigaretu, konči
Sardou. Jak jsme tak klidně stáli a hovořili, přislou-
pil k nám hrozně otrhaný chlap a nadával: „Proč
u čerta jsle se de toho míchali, vy.. . vy.
= Turecké skladiště nábojů z doby obléhání
Vídně bylo nalezeno při stavbě ve třetím okresu ví-
deňském. Než mohl býti nález úřadně ohledán, zji-
stilo se, že byla čásl nábojů o váze nsi 7800 kilo-
gramů ukredena a prodána do starého železa.
Sardou
Tuilerie
Vídeň
32
article
= Výslech v hypnose. Z Nového Yorku sdělu e
se zajámavý případ, že hypnosa přispěla k objasnění
zločinu, zahaleného hlubokým tajemstvím. Mrs. Char-
tolta Hitchoocková byla dne 20. listopadu nalezena
ěžce zraněná vedle svého zastřeleného manžela ve
poločné ležnici. Udala, že manžela zastřelila a pak
učinila pokug sebevraždy Míslní ohledání a způsob
áranění budily však pochybnosti, jež nemohly být
vyvětleny. Nedávno sesloupila se komise, jež měla
rozhedneuti, má-li obžalovaná býti dána do úslavu
pro choromyslné. Reditel pathologické kanceláře zdra-
votního úřadu dr. Van Gieson rozhodl se učinili po-
kus s hypnosou, aby zjistil vražedný výjev. Uvedl
murs. Iliichoockovou do hypnolického spánku a na
ieho otázky líčila podrolnosti osudné noci. Manžel
ji donutil, aby prohlásila, že vezme vinu na sebe
kdyby ho přežila. Pak vyprávěla, jak na ni manžel
vystlelil, těžce ji zranil a sám spáchal sebovraždu.
Hitchoocková
Nový York
Chara
33
article
Tyto údaje vysvětlily různé rozpory mezi její dřivější
výpovědí a místním nálezem. Zranění bylo skulečně
lakové, že dle názoru odborníků bylo nemožno, aby
si je sama způsobila. Výpovědi v hypnose vše vy-
světlovaly. Po probuzení nevěděla, že byla ve spánku
vyslechnuta. Mrs. Hitschoocková podléhala již dřive
hypnotickému vlivu svého manžela Po vysvětlení
záhudy musí býti nyní od žaloby upuštěno
— Za živa pohlbena. Velký rozruch způsobil v
Americe experiment Ind Kapparova, jenž zakopol
mladou dívku na osm dní do země a pak ji opět
probudil k živolu. Miss Florence Gibsonova svolila,
aby byla po osm dní a nocí bez pokru a nápoje
v rakvi vohtbena dva melry pod zemí. Odhodlala se
k tomu za peníze, aby své staré matce, o kterou se
starala, zabezpečila bezstarostný život V přítomnosl
3000 diváků byla v Cedar Point Opera House hypno-
disována, vložena do rakve a pohřbena. Malá rouva.
klerou bylo možno pozorovati obliče“ spíci, Ivolila
jediné opojení s vnějším svělem. Osm dní ležela miss
Hitschoocková
Kapparův
Florence Gibsonův
Amerika
Cedar
34
article
Gibsonova za živa pohřbona. Pak byl hrob olevřen
tělo mlaé divky vyjmuto z rakve. Než ji Ind prd-
budil, byla zdánlivě mrivá ohlodána přitemnými lé-
kari a svědky. Tělo bylo úplně sludené a zluhlě, odév
vlhký, Riy zdály se úplně bezbarvé. Ind přikročil pak
ku probouzení. Hodinu pracoval na ztuhlých údech
Konečně nastal v těle pohyb, prudký vzlykot oliásl
tělem, dívka otevřela oči a v pohledu žejím zračil se
úžas i zděšení. Lékaři zjistili, že kromě vysílenía
únavy jest úplně zdráva, ačkoli dech byl z počáiku
poněkud neklidný. „Je to nejhroznější, co si člověk
může předsíaviti“, prohlásila miss Gibsonova po ně-
kolika hodinách, „měla jsem pocit, jako bych padaln
s ohromné výše dolů a byla pak unášena vodopádem.
Mnohdy sa mi zdálo, že se mi hlava rozskočí, každý
sval v těle zdá so napjatý ku prasknutí. Bylo mi, jako
bych v těchto osmi dnech o několik palců vyrostla.
Nyní však necítím žádných bolestí; mám neobyčej-
nou žizeň, ale zcela vžádný hlad. Přes to nechtěla
bych už nikdy podniknouti podobný pokus, i koyby
mi nabízeli milion. “
Gibsonův
Ind