ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 12fdb3d0-7739-11dc-bb8b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 34 celkem · entity: person 57, place 17, work 2
1 masthead
oleo
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,, Národnich Listů- k č. 203.—
3 masthead
01 nnene
4 masthead
13 září 1908.
5 article Na kaprech.
Na kaprech. — (Z lázeňských zábav ve Mšeném.) Po škaredých, studených a dešlivých dnech náhle se vybralo. Šípka aneroidu poskočilaa zamířila na »stálé počasí«, vítr ulehl, sluničko vyhřívě, vysouší pěšínky. Jakoby proutkem šlebl oživily se koruny stromů drobnými opeřenci, horlivé švitoření neviditelných malých pěvců ozývá se krom polední přestávky celý den. Lázeňsti hosté, kteři se za nevlídných dnů minulých tulili v tésných skupinách v jídelněa v čílárně, nepřetržitě vylápěných, radostně od- kládají svrehníky, pláště a plédy a rozbíhají se po cestách a pěšinách parku, i dále do háje, odkud jest rozkošný výhled ve zylněnou krajinu českého středohoří. Mnozi hosté, zaleknuti sychravým a dešti- vým počasím, uprehli odtud minulý týde, avšak obrat povětrnosti dodal chuti zas jiným, kteři si svoji dovolenou nechali až na září, a do lázní trousí se denně noví návštěvníci, aby bo- nem užili příznivého počasí a v rašelinné neb elektrické koupeli utopili reumatické bolesti Z komína kotelny vesele se kouří, osvěžujíe kyselka se popíjl. Je sice méně hostí, ale spo lečenský život je veselejší a nějak důvěrnějši Psclenti, vstávajíce od oběda, umlouvají si na večer dostavenička v čítárně, ve večeřadle, shá nějí partie alagéru nebo sousedské »šístky«a míři do svých pokojů, aby se zdřímnutím zotavili.
Šípek aneroid Mšené český středohoří Psclenti
6 article
My — to jest několik nás — máme jinan zamířeno. Na ryby ! Na kapry Ochotný a obětavý domácí pán, majetník a podnikatel lázní, počuje vším způsobem o z bavu hostí svých. Kdo jsou již dokonale „posta veni na nohy“, mohou loviti v jeho rozsáhlém revíru. Kdo nehoví vášní střelecké, může se pro- jeti na jeho jízdeckých koních, a kdo není an nimrodem ani jezdcem, zaměřuje k „Močidlům u mlýna, k rybnéku, v němž je bohatá násad- kapří. — I II Na ryby! Kdo je po celý rok zavřen v Praze a jen tak s našich mostů se dívá na ty „tiché blázny“ na lodkách na Vltavě, kterak v úpulu slunečném i ve větru se hrbí nad prutem a ne- odvratně sledují splávek, jenž se ani neza- chvěje — nepochopí, jaká je radost sedět n břehu rybníka, v němž „něco“ je, v němž to na udici „ťukál a konečně „bere!“. Dolů kabát, límec a nákrčník, rychle vnadu na udici a do vody s níl A za chvíli vymrštite vlasec a n něm v paprseích slunečných třepetá se zlaté břško kapří. A druhý, třoti — desátý, až je plná siťka. A za šerá vracite se s bohatou ko- řistí do lázní a ještě toho večera je na jídelním lístku kapr smažený a pečený a na sardelich. A všichni chtějí kapra a rybáři pyšně chodí o stolu ke stolu a ličí, jak a kterého kde chytili — ale největší ze všech, potvora, utrhl se právě v okamžiku, kdy užuž jej táhli na břeh. Mrskl sebou, a ten tam byl i s udiel, holomek.
Praha Vltava tichý blázen
7 article
Je totiž známo, že „největšíkaprv ždy eky se utrhne. At rybář ehytil eokoli, n ej- větší kus mu utekl. A jen ho rafnout! Ani básníku Janu Červenkovi, rybáří náruživému zkušenému, nedařilo se jinak. Jenže ten onoho posledního utrliuvšího se nažýval „votrokom Červenka byl totiž od nás, z Hradce Králové Tam i kapři jsou „otroci Jdeme tedy. Čtyři pýváme. Především se nior. pan major Češpiva, bodrý, čilý pán šedo- vlasý, rybář zkušený. Pak pan Habrcetl, obehod- ník. Pak moje maličkost. A konččně pan správee Přeska, který však nechytá, nýbrž jen při- kukává. — Pro pána, na něžný průvod byeh málem zapomněl. To je drobné, milé děvčátko neť páně Habrcollova, ktorá se u strýčka zaučuje a taky chytá. Již překonala všechnu štítivosl bez odporu přebírá se v hrnečku s červy a de- šťovkami, vnadu navléká, udici vyhazuje a sku- tečně taky kapřiky vymršťuje. Ale pan Habreetl ještě jinou vnadu připra- vuje, a po té jsou kapři jak posedlí. Pernikove těsto. Na to jest úlovek zeola bezpečný. Perník zdá se, nepozbývá vůně ani ve vodě a lák zdaloka šupináče na zrádné hody. m Trochu trpělivosti arci k stomu třeba. Kapr je sice mrška opeslá, mlsná, ale při tom nesmir- ně opatrný a zdloulavý. Ten se naočumuje, na- olizuje vnadidla, než upřímně zabere! Taně kolem něho, čichá, obezřele se dolýká, ujídá kousek po kousku, sotva že se splávek zatřese.
Červenka Češpiva Habrcetl Habrcollův jítšťovka Habreetl Perník Hradec Králové
8 article
Voda mu v tom napomáhá, vnadu rozpouští, jestliže jste promeškali pravý okamžik, ucftí hrot udiee — a je ten tam. Splávek již zase trči nehybně, a když po chvíli vytáhnete udici, je nahá, návnada v pekle. Kapr kdesi v dáli olizuje se, mrská vesele ocáskem a mysli si velmi ne- uctivou věc.al vlet v en a bogzs „Votrok!“ zvolal by pokaždé v takovém e tooo okamžiku milý přítel Červenka. Navlékáme čerstvou vnadu a bdíme nad splávky. Pan správce Přeska chodí stále od jed- noho k druhému, roznáší perníkový knedlík, třeba-li, podává koslrek, pomáhá vytahovat, švilne-li vlas do koruny stromu a někde v listí zasekne se a zamotá udice, trpělivě ji vyplétá. Pan major sedí nad pruty s ledovým kli- dem, a zavládne-li ehvilemi nezdar, ani brvou nebne. Slova nepromluví, neboť na rybách je hlavní věcí ticho. Zná vodu, ví, kde co je, Pan Iabrcetl je živější, ale přes to m štěsti nekřesťanské. Jakoby šel po čichu, vždy najdo touni, kde mu kyne nová, nepřeplašená kořist.
Iabrcetl
9 article
Ale když taky jemu chvílemi foriuna s lhává, pak si lohne na břeh a vypravuje. Nevím, mám-li mu věřiti vše, co povídá mám-li mu na příklad věřiti, co nám vyprávě včera Znám sice hezkou tu báchorku o přinei který když snědl srdéčko zvláštního pláka, roz uměl pak řeči všech zvířat. Ale myslím, že se věcí takové již nedějí. Dějí-li se přece, pak j nepochyňno, že taky pan Habreetl snědí co i podubnélo. Nebo když se včera tak pohodlne uvelebil na břehu Močidel, spustil pojednoui „Tak jsem vám před chvílí byl tamhlo u těch vrbiček, tam to brává. Ležím na břiše dívám se na splávek, po straně mám svůj perní kový knedlik. l a oterpl v Najednou se hladina rybníka zvlní, dělai se kola, kola, a tu vidím así ták dvacel centi- metrů pod vodou kapřici. To byla Katynka Šu pinatá, vdova. A než se zpamatuju, tady druhá kapřice proti ní, paní Fousková. Ale ta byla nějak rozčilena. Ani si nevšimla udice, jede k poní Šupinaté, vrazí do ni a ptá se: o „Prosím vás, kmotřičko, neviděla jste ně- kde mého starého?“aa „Kdypak už jsem toho neviděla!“ odpovídá paní Šupinatá. „Držím se v tomhle koutě, a kdo pak sem zabloudi!“ vžedlnneh ožnl „My měli taky pěkný koutek, tamhle na druhé straně, za tím jazykem, vite? Ale včera tam bylo dopuštění. Přišel náš pán (mínila pana Tomana, domácího), přivedl dva muže s kosami a hráběmi, něeo jim povsdal, načež oba ti mu- žové vlezlí do vody — že se do bahna nepro padli! — a začali podtínat sítí, v němž se nám tak pěkně bydlilo. Podtinali, podžínali, potom hráběmi vyhrabovali a na břeh vyhazovali. Jen tak že jsme utekli, než nám břicha rozpárali.
Habreetl Šu Fousková Toman
10 article
Rozběhli jsme se na všechny strany, ani jsme si nemohli říci, kde se sejdeme. — A když jsem se vočer vrátila, abych děti shledala a ulo- žila — ach, náš lesíček pod vodou byl pryě. bouština ta tam, všecko popleněno. A to ted. kdy táhne k podzimu. Tak pěkně jsme tam byli ukryti, teď nevíme, kam hlavy položíme. — Celou zimu, celé jaro i léto byl pokoj, náš pán jenom časem přicházel, s mlynářem pohovořil. na nás do vody se podíval, housku do vody nám nadrobil, ale ničím do vody nešvihal, z ruky jsme mu mohli jíst. Ale nedávno se kolem ryb- níka usadili nějací neznámí lidé, házeli do vody provázky, a když se jim v sktí a rákosí zamotali, přivedli pána, okazovali, kde se jím provázky zpřetrhaly, a pak zavolal páno muže s kosanii a hráběmi.buofi u donasod v bsee ,Já už na šestý rok bydlím tuhle pod vrbičkami, řekla paní Šupinatá, „sem nikd nemůže. Jsou tu výmoly, tu je pěkné poležení. „Ano, vy jste sama, kmotřičko,“ hoveřila Fousková, „nemáte žádné starosti. Ale považte si, já tam čekám, čekám, i děti již se seházely jedno po druhém, ale můj starý se nevrátil. Ne- přišol mi celou noc — ani oka jsem nezamhou- řila — a dnes od ránu marně rejdím celým ryb- níkem, po Matěji ani památky. Jsem plna úzkosti — — ná eli„Nechci vásí znepokojovati, kmotřičko, řekla paní Šuphtá, „ale víte, čert věř kapeům. Co sem napustili čerstvou násadu, je zde tolik mladých kapřic — — —1 „I dejte pokoj,“ bránila Fousková chotě. „můj není žádný vělroplach, vždyť víle, co jsem s ním měla děti — nildo by jich nespo čítal.
Fousková Matěj Šuphtý
11 article
Ale strach mám, že ho něco zlého potkalo, Co se tu usadili ti cízí pánové, každý den se stane nějaké neštěstí, a není rodmy, aby někohe ne- oplakávala. Štěstí, když se to obejle jen s ně- jakým úrazem. Jako ondymno váš Franta. Vráti se večer domů všecek vyjevený, hubu má celou nějak na křivo, levý koulek mu visí natržený Povídám: Kde tě hastrman honil, kluku nezve- Bne idod 9 Hlull a d dená? 1, povídá kluk, haštrmana jsem ani neviděl Ale jedu, jedu, a tu přede mnou, zrovna jako by mi chtěl do liůby vletět, vist nějaký knodlí- ček. Voní to, líznu si, sladké to bylo; cúeúm. cucám, a tu se přitasí Vlca Mlíčných, chee ini to vzít. Honem to rafnu, utíkám s tím, ale na- jednou mne knedlíček popadne a letí se mnou vzbůru a vynesl mne až nad vodu. Teď vidím. že je zle, chci křičet, otovru ústa, mrsknu sebou — a štastně jsení padl zas do vody Knedlíčekuletěl, ale já už měl koutek vejpůlky Takovou ránu jsem dostal, ani nevím, odkud přišla, v a Máš za vyučenou, kluku, povídám já; po druhé si cestou ničeho nevšímej. v No, ještě štěstí, kmotřičko, že se ve vodě rány dobře hojí.
Franta Vráťa Knedlíčekuletět Hlull
12 article
Dnes už kluka berou všiehni čerti, jakoby se mu nikdy nebylo co stato. Jen huba mu zůstan trochu na křivo, zdá se mi. „Co pak záleží na kráse,“v poznansenala paní Šupinatá, „jen když je živobytí. Víte, že mému nobožtiku chyběl celý levý fous, a by to kapr dokonalý.“ne ole „Prosím vás, kterak to vlastně bylo, že jste příšla o svého znejmilejšího?“ tázala se paní Fousková plna účnstenství. „I, na podzim to bylo, takhle někdy př posledních švestkáéh, Najednou začalo vody ubývat, honem plavu, abych se podívala, co to — u mlýna vám vytáhli stavidlo! A voda se hrnula, jakoby se do země propadala. Všichni jsme se zachraňovali do hlubších touní, ale po- jednou tu byli jaeisi lidé, měli na dřevěných tyčích podivné pleteniny, plné uzlíků, a těmi nabírali vodu, kde nás bylo nejhustěji. Voda jim z toho utikala, ale co nabrali kaprů, ti tam uvázli. Já šťastně jsem se zaryla v bahně, jak na mne jeden z těch lidí šlápi, ani jsem ne- mukla, ale můj starý chudák se dostal de plete- niny a už se mi nevrátil. Kam se poděl, podnes nevím.“ „Co to zde voní?“ zamlaskala náhle Fou sková. „Chvíli to eítím — je to pořád blíž blíz.“
Fousková
13 article
Obě kapřice švihly peasem, obě současně rozehnaly se po méudici, pokračuje petn Habrcetl. A s nolánel e,Ale jsté vy neužilá, kmotra!“ volá Fevrle Fousková za Šupinatou, která zapomenuvši n vše přátelství tlačila se, aby se zmocnila ná- vnady. „Vždyt já to nejdřív cítila. „Kdo dřiv přijde, dříve mele,“ odsekla Šupinatá. A z obavy, aby ji kmotra neuzmuln sousto, chňapla po něm rychleji, než je kapřín zvykem. „No a — táži se pana Habrcetla — uhryzla vám to? Utekla?“ Ba neutekla. Tamhle ji mám v kesírku, povídá pan Habrcetl, „ve strouze. Poslouchejte jak tam šplouchá. Šplouchalo to ve stružce k rybníku sku tečně. Jdu se podívat — pěkný jikrnáč tam špul hubu a pokouší se, jak by ze síťky unikl. Divám se trochu závistivě — takového chlapika jsem ještě nechytil. a á Pan llobrcetl leží na břiše, tluče špičkam bot do trávy a dívá se na nepohnutý splávek Myslím, že celou kapří historii, kterou nám vyprávěl, prostě si vymyslil, třebu že snědl ně jaké plačí srděčko. Vždyť je známo, že jsou ryby němy a že nanejvýše mlaskajíe A tu na rybníce páně Tomanově mlaskát kolem nás na všech stranách, až se nám v ústech slévá. Jenom na udici nam dnes ji nic nepřišlo. Snad zase zílra. Večer pojídali lázeňští hosté tělesné zů statky kuotry Šupinaté. Ani se na všechny ne dostalo, ren
Habrcetl Tomanův
14 article Vzpomínky tetičky Filomeny.
Vzpomínky tetičky Filomeny. Napsal Václav Jiskra
Filomena Jiskra
15 article
on ost voo
16 article III
III Počílám-li na každou svou beznadějnou lá sku a na každé snění průměrně jeden rok, ztr tila jsem — počilajie v to i ošemetného ad junkta— tolik času, že jsem se ocitla v létech. kdy tatinek i maminka začali uvažovati, že jsem byla dosti dlouho jejich Fílinkou a že by bylo na čase, abych teď byla zase někoho jiného. T tinek už mi často řekl „Filomeno“ a mamink v řeči o mně užívala slova „dcera“, čehož ni- Úbonla i kdy nebývalo. Maminka měla sestru na jihu Čech. Dopiso vala si s ní stále o tom, co bylo, jest a bude nejvíce ovšem se vztahem k rodině a tato ma- minčina sestra jednou psala, aby mne mamink trochu pustila do svěla, že takhle celá zakrním Urazila jsem se n to. Ale mantinka mi vylozila že to je dobře míněno, a že je to pozvání k na vštěvě i že do Blábolic skutečně pojedu. Nežl se vše uchystalo, vyměnila maminka se svou sestrou ještě asi tři listy a v těch se objevil nová, k rodině nenáležející osobnost. Jmenovala se pan Cyrin a já vytušila, že jest vyhlédnut aby „dceru Filomenu“ učinil „svou Filinkou“ Hleděla jsem na věc tak, jako na nutnost zaříz nouti slepici nebo kachmu, aby bylo co jísti a jela jsem. Pana Cyrína jsem poznala hned dru hého dne po svém příjezdu; zůstavil ve mně jediný dojem: mie. V následujících dnech teprve jsem pozvolna objevovala jednotlivosti, ze kte rých sestávale ons „nie“. Bezbarvé vlasy, žádné rty, bezbarvé oči, bezbarvý hlas, Šaty nosíva pedobné sobě samému; nevěděla jsem nikdy, e měl na sobě.
Filomena Cyrin Čechy
17 article
Že bych já byla na něj učinila jakýkoliv určitý dojem, také jsem nepozorovala, ale pů- vodní moje představa o nutném zaříznutí sle pice utvářila se ve mně takto: já jsem ten nůž on ta slepice. A pod touto přodstavou, věřím se utvrdil můj osud, Byla jsem stejně nezúčast něná, jako nůž, on stejně nevědomý, jako k za- říznutí vyhlédnutá slepice; ale za to maminčin sostra se svým mužem se napracovala až běda Do dneška se směji všem jejich úmluvám, ná stralám a nachystaným situacím, jimž on, ne božálko, pořád nerozuměl. Byl účetním záložny v Blábolicích a můj strýc jejím ředitelem, bylo tody velini snadné stále ho držetí v strýcov domácnosti pod různými záminkami. Denně k nám ducházel: strýc promluvili s ním pár slov o záložnésa pak ho vzala do své správy teta Pan Cyrin hrál piano; musil mne tedy dopo vázeti ke zpěvu. Měla jsem hlas jako pozoun strýc šel vždycky z pokoje, ale tetinka se ne mohla hudebního požiiku nabažiti, vyhledávajie nové a nové milostné písně. Po koneertu nikd neoponunula říci, jak je to krásné, když dva mohou si takový ušlechtilý požitok, způsobit. toho že ona ve svém manželství vždy postrádala. nebo že neslysela ještě tak sehraného a sezpíva- ného duettu, jako pana Cyrína s Fílinkou atd.
Cyrin Fílinka Blábolice
18 article
Tské shledala tetinka, že musím poznt všecka památná místa a okolní znamenitosti a protože ji bolely nohy, nezbylo, než aby n všechny znamenitosti mne vodil pan Cyrin. Vo- dil mne beze všeho; on totiž měl veliký zájem o všecky staré zříceniny a historické památnosti a nadseně o nich vykládal. Tu a tam se mi také Jeccos líbilo, celken to však za ty namáhavé cesty nestálo. Někde jsem zůstala sedět a on se škrábal sám nahoru tak se stalo, že mnes jednou zapomněl. Když se smrákalo a on pořád nešel, vylezla jsem nat zříceninu, jestli se mu tam snad něco nestalo Nebyl nikde a na oploze prve bílý srpeček již dostával zlatou barvu. Těžká sova tiše pře letěla přes rozbořenou zeď do černých smoků se kterých visely větve jako draperie. Začala jsem se bát a přes cestu necestu jsem klopý tale zpátky. Protože se rychle tmělo, ztratila jsem cestu a v ůzkosti a únavě jsem sedla na kámen Umntnila jsem si, že se z něho nehnu, abych ne- zbbudila, že mne jistě přece budou doma hle dat. A nemýlila jsem se. Asi za čivrt hodiny slyším aozhorlený totin hlas: „To je hrozně, to dítě nechat o samot v lese! Filinko, Filinko, dralé ditě! s a „Tady jsem!“ zařvala jsom. ojdnaí „No tak, tady je!“ zvolal pan Cyrín ra dostně. Skákala jsem podle hlasu dolů, až jsem se setkala s hledající mne tetou a panem Cyri nem. bo deo sola Teta mne s pláčem objala jednou rukou w druhou natahovala k panu Cyrinovi. Myslil. že padá, přiskočil tedy, aby ji zadržel. Ale ona ho přitáhla k sobě a mluvjla něžně: „Odpusťte mi mou prudkost. Ale myšlenk že je to dítě samo v lese, že sndid by mohlo při jíti k úrazu, ta myšlenka mne zbavila vší roz vahy. Považte jen, kdyby potkala nějakého lu piče v té zřicenině — „Což to t iSlečna by jich zmohla pět, nato jednoho!“ konejšil ji pan Cyrin.
Cyrin Cyri
19 article
„O, mlčte, vy šelmo, sám jste měl on strach —“ „Ale kdepak,“ řekl on, „já věděl, že se jí nemůže nie státi, ale ta zodpovědnost, kdyby zlámala údy; že neumí po skalách lézt, už jsem poznal, ona je moc těžká. „Tak tady ji zase máte,“ pokračovala te- tinka, ,zdravou a čilou, tak ji dovedte šťastně domů. Filinko, ved se pana Cyrína, já vím, ze se ti přestálou úzkostí třesou nohy Když jsme přišli domů, vytáhla (ela sladké těžké víno, na oslavu šťastného mne nalezen „Ton měl o ni strach, holečku,“ ukazovai na pana Cyrina, „byl celý bledý“. „Ba ne,“ odmlouval pan Cyrín, „strach jsem neměl, etj „Proč to zapíráte? Což je něco zlého, bt se o toho, koho máme řádi? To vás jenom etí Vždyt i já měla strachu dost. No tak, napijme se na zdar a štěsli! Pan Cyrin chtěl něco řici, ale neřekl ; n pil ee jen Kdybych sama nobyla vína okusila byla bych soudila podle jeho obličeje, že je ky- selé. Ale tetinka nalévak bez ustánt, a tak as čtvrtá sklenka již, zdálo se, mů chutnala sladce
Cyrín
20 article
Když odcházel, prosil mne za odpuštění, že mne ve zřícenině zapomněl. Ve městečku se uprázdnil pěkný rodinný Fpsilon. byt. „Pane Cyrine, měl byste si ho vzíti,“ řekla tetinka.
Cyrine
21 article „Já? Co bych s ním dělalo“
„Já? Co bych s ním dělalo“ „Měl byste ho připravený, až se oženíle Tady je o byt nouze.“ „Já se neožením,“ odmíti pan Cyrín. „Vy se neoženíte? Nemluvte tak nesmysl ně. Pořádný člověk se musí oženil, nebo je ztra- cen. Ženská, to je něco jiného, la si umi vše- chno sama udělat, ale muž? Zkazí si žaludel a roztrhá prádlo, zmrzutí a zbručounovati. An bych si na svědomí nevzala, nechati vás svobod- ného. Vezměle si koho choete, ale oženiti se musite. Vezměte si Filomenu, vezměte si dkrek- torových Julii — vlastně ne, k té bych vám jako přítelkyně raditi nemohla, je nepořádná, neum vařit a je do větru — nu, zkrátka, vezměte si kobo chcele, ale oženiti se musite. Pan Cytím zvolna začal na se bráti tvářnost odevzdaného odsouzenee, kdežto já sama jsem si připadala jako žalářník, lhostejně a klidně čekající, až přijde odsouzenec, který nezbytn v kl přijiti musí, A přišel. Děkazem toho jest, že se jmenu Cyrínová. v Šťastně jsme se odstěbovali do onoh uprázdněného bytu, šťastně nazývali mne tatí nek s maminkou opět Fílinkou. Všecko byl v pořádku, ale Cyrín dostal po svatbě psavou nemoc. Nechodil na procházku, nechodil do h stinee, psal a psal. o vdene
Cyrín Filomena Julie Cytí Cyrínová
22 article
„Proč to děláš?“ ptala jsem se ho celá ne šťasíná. „Mám puzení nebo nutkání, nazví tu jak ehceš, k vyslovení toho, co je ve mně. „Prosím 45, nenamluv si něco, vždyť je docela obyčejný, zdravý člověk, nic takového v tobě není „Nepochopila's mne — odejdi! Po čase mne zavolal a řekl „Přečtu ti, co jsem napsnl. Řekneš mi svů úsudek.“ Poslouchala jsem tedy. Vypisoval zařízen pokoje a celého domu, pak psal něco o počasí jaké při fom bylo, pak že přišel někdo k oknu — a dost. „To je všechno ?““ plám se. „A co bys tam ještě chtěla míti?“ ptal se 1 sclkhon podrážděně „Nic, vždyť tolik nábytku se do jednoh pokoje ani nedává, to ti poví každá hospodyn každý — „Neptám se tě, chtěl jsem jen věděti, jakým dojmem na tebe má práce půsebí.“i m „Ah, Cyrine! Jsem všechna nešťastna ! By val's vždycky takový rozumný člověk a teď — prosím tě, vzpamatuj se a přestaň! „Tu práci uveřejním v „Hlásné Troubě“ řekl mi ledově a zavřel papíry ďo stolku.
Cyrine
23 article
„Hlásná Trouba“ vycházela každé neděle Vydával ji nějaký pan Ligrus. Sám do ní psal mnoho a všelicos — len člověk uměl psáti! Tr sloupce napsal a když jsi byl se čtenímu u konce. nevěděl jsi, o čem to bylo. V každém čísle mě také nějakou úmrtní vzpomínku to bylo jak v kalendáři; jistě si vedl seznam zemřelýeh kapacit. Kolikráte jsem si myslila, co mu dá práce pořád vypočílávat, jak dlouho již je ten a ten mrtev, jestlí už by se mohlo něco o něm napsat. O leckoms jsem chápala, že mu věnuje vzpominku, ale proč psal čtyři sloupce o pan Zabičlové, která zemřela donela obyčejnou po hatou občankou, toho jsem nechápala Jinak musil zase míti seznam živých kaj- cit, protože každé chvíle podával zprávu o ně jakém jubileu, počítaje i s nejmenší jubilejn možnost. Tak „Hlásná Trouba“ vyš.« a Cyrinov sepsání tam bylo vytištěno. Pyšně rozprostře Cyrín „Troubu“ po stole a ukazoval mi sve jméno. otlerne
Zabičlová
24 article
„Nu, co tomu říkáš?“ a voo „Ze se s Ligrusem dobře znáš,“ řekla jsem protože jsem byla presvědčena, že by mu t jinde nevytísklí. Cyrin složil „Troubu“ a bez slova odošel. Od té doby k nám chodil Ligrus na večeř Však jsem se zamyslila nad tou shodou, vzpo mínajíc na svého, rok na večeře chodivšího pak s jinou se oženivšího adjunkta a bezděky mi napadlo, aby ten s večeřemi shodný začátek nepřinesl také s večeřemi shodného konce. A Cyrín psal. Konal také studia, jak říkal Jakmile přišla baba s máslem, nebo dědel s vejci, nebo posluhovačka, nebo jiný kozel hned jsem ho musila zavolat a on je studoval. Ptal se jich ty největší nesmysly, viděla jsem jak se po straně na něho dívají, že snad nen pohromadě. „Proč se jich takové hlouposti ptáš?“ Protože chci psáti životns,“ odpověděl „Milý člověče, když to v tobě není, abye psal životně, tak to z nich nevykoukáš a když něco přec, bude to tuze bleděl Nejhorší bylo, když měl myšlenku. Tos mnou nemluvil a jen se zavíral. Ale snad ještě hroznější bylo, když hledal myšlenku. Nic však naplat, čas plynul a Cyrínovi již
26 title
Různé zprávy.
27 article
psali na adresu kromě „účetní“ také „spiso vatel“. Nejvíce jsem se tomu dívila já. „Prosím vás,“ ptala jsem se jednou I grusa, „vy myslíte, že to za něco stojí, co C, rin píše? „A, milostivá paní, on se vypíše, vypíše, u se vypsal — „Co vám napadá, píše pořád —“ „Pardon, já míním, že se vycvičí.“ „A dojte pokoj, co pak je to řemeslo?“ „Milostivá paní — je a není; podle toho jak a proč kdo píše. lían a „Víte, mně je o ostudu“ — „Račte se upokojiti, to já opatřím. Koh chceme, toho prorazíme, budete viděti, že se stane Cyrín oblíbeným a hledaným spisovatelem Já dopíšu a dojdu sem a tam a půjde to. „Jak to?“ „Znám dobře Rubína, kritika v „Prra midě“, potom Alekona, kritika ve „Vzhůrun střechu“, a Brožek, jenž píše kritiky do „Já t dám“, jost mým osobním přítelem. Seznámí se Cyrin s nimi a spřátelí a vůči přiteli istrpké se zabalí do hodvábného papíru, tak že není cizímu oku viditelné. A bude-l. tam něco dost málo snesitelného, hodí set do skvostného světla jako nit do roztaveného cukru a z toho je pak kandis, panečku!“ Konečně ještě se může vůbec vidět a ne- vidět. Milostivá paní — z ropuchy vám udělám krávu a z nevinnosti černý hřích — od čeho bych byl reportér nebo kritik, kdybych toho nedovedl! Buďte klidna. Ostudy nebude.
Alekon Brožek Cyrin
28 article
Byla jsem tedy klidna a Cyrin psal a jezdi a příjímal a zase psal a v krásných kritikách plovul jako moucha ve smetaně. Vydával knihu za knihou — mně se to zdálo pořáde tím sa- mým, ale kritika objevila pokaždé něco nového- v jeho knihách, takže jsem konečně uznala, ze tomu vůbec norozumím. A zvykla jsem si na titul „ehoť spisovatele“ tak, že jsem se již ne- styděla, když psani s takovouto adresou mne došlo. Jednou přišel Cyrín domů velmi rozčilen. „Pohádal jsem se s Ligrusem. V něčem jsme se nepohodli a on, nestoudný, mi řekl, abych nadále ušetřil „Hlásnou Troubul svými plácaninami. Jsem s ním na smrt. Opovaž se děkovat mu za pozdrav! Me tušení! Byl to začálek konce. Kritikr v „Pyramidě“, „Vhůru na střechu“ a v „Já ti dám“ byly pořád stadenější a ostřejší, až přišel čas, kdy Cyrín přestal vydáívati knihy. „Vidíš, Cyríne! Měl's mne poslechnouti. Ja věděla, že to v tobě není. Kdyby to za něco slálo, přece by se tě někdo zastal. Vždyť není jen „Ilásná Trouba“ na světě a není každý kritik jako ten v „Já ti dám“ a v těch druhých dvou. Nu, co dělat, nenarodil jsi se spisovatelem, nemusíš jím také umřít. Pánubohu poručeno, budeme žiti dál. Ale milý Cyrin již dlouho nežil. Zkazil si chudák tím psaním život. Proč mne neposlechl, dokončila teta Filumena své vzpomínky.
Cyrín Cyríne
29 article
boio snr Jak byly Tuilerie zachráněny. Známý fran- couzský dramntik, Victorien Sardou, uveřejňuje v „Gaulois“ zajímavé vzpomínky na den 4. září 1870. kdy padlo císařství a republika z .. 1848 povslala k novému živolu. Sardou nalézal se onoho pomnát- ného dne se svým přítelem Armandem Gouzicnem mezi davem hidu, jenž se po Jebových zprávách, de- šlých od Sedanu valil od radnice k Tuileriím a za- ujal před zámkem hroivé postavení. Každým oka- mžikem mohl počíti úlok. Na zámecké bráně byly již císařské orly rozzuřeným davem rozbity a jen lesklé bajonety císařské zámecké gardy zadržovaly ještě lid. Gouzien a Sardou hovořili šeplem, co se asi stane „Máme se pokusili zachrániti Tuilerie ?“ lázal se náhle Gouzien. Sardou ochotně přisvědčil a Gouzien obrátil se k lidu. Vytkládal, že nyní, kdy císař svržen, má lid právo vejíti do Tuilerií jako de svého majetku. Není však žádného důvodu k násil a prolo hodlá se Sardouem pohnouti císařskou gardu k odchodu Prosil dav, aby až do jejich návratu vy- čkal. Lid svolil a oba ubírali se dlouhou alejí se smí- šenými pocity. Na štěstí podařilo se jim nalézti go- nerála Mellinela, s nimž kyl Gouzien znám. Vyložili mu svůj plán a konečně jej přesvědčili, že jest jeb poviňnosti k záchraně Tuilerii vojsko odvolati, neb na císařskou gardu polilíží lid jako na osobního ne- přítele, kdyby však byla nahražena národní nebo mobilní gardou, lze očekávali, že dav zachová klid
Tuilerie Victorien Sardou Sardou Gouzicn Jebův Gouzien Sedan Tuilerie
30 article
Zatím slal se lid venku již nepokojným a zaujímal hrozivě poslavení „Generšle,“ pravil Sardot „je pouze jediná možnost zadržeti lid, musíte k němu promluviti a zaměstnatí jej, až se dostavi náhradní vojsko.“ Generál vystoupil uprostřed sadů na židl a hned shromáždil kolem sebo na sta osob. „Pá nově,“ počal mluviti, „palác jest prázdný, cisařovna už zde není, ale mou povinnosti je chrániti Tuilerie.
31 article
Při tom spoléhám na váš občanský smysl, na mou- drost lidu“ atd. Generál odříkával celou lilanii prázl- ných frasí, jež se v podobné situaci neminou oby- čejně s účinkem, Mobilní gardy však dlouho nepři- cházely. Náhle cisřská garda odláhla a když to li viděl, hrnul se ohromným proudem k Tuileriím. Vše zdálo se ztraceno, ale v tom okamžiku zaleskly se bajanety mobilní gardy po obou stranách střední ale- je. Otevřena mřiž, lid vnikl dovnitr a s radestným vo- láním procházel předními mistnostmi. Ale vše byle obeazeno dvojitou řadou mobilních gardistů, takže davu nezbylo, než projíti špalírem gardy. Náhle ocil se ke svěmu úžasu na druhé straně za budovou. Po zdařeném dile mohli jsme si zapáliti cigaretu, konči Sardou. Jak jsme tak klidně stáli a hovořili, přislou- pil k nám hrozně otrhaný chlap a nadával: „Proč u čerta jsle se de toho míchali, vy.. . vy. = Turecké skladiště nábojů z doby obléhání Vídně bylo nalezeno při stavbě ve třetím okresu ví- deňském. Než mohl býti nález úřadně ohledán, zji- stilo se, že byla čásl nábojů o váze nsi 7800 kilo- gramů ukredena a prodána do starého železa.
Sardou Tuilerie Vídeň
32 article
= Výslech v hypnose. Z Nového Yorku sdělu e se zajámavý případ, že hypnosa přispěla k objasnění zločinu, zahaleného hlubokým tajemstvím. Mrs. Char- tolta Hitchoocková byla dne 20. listopadu nalezena ěžce zraněná vedle svého zastřeleného manžela ve poločné ležnici. Udala, že manžela zastřelila a pak učinila pokug sebevraždy Míslní ohledání a způsob áranění budily však pochybnosti, jež nemohly být vyvětleny. Nedávno sesloupila se komise, jež měla rozhedneuti, má-li obžalovaná býti dána do úslavu pro choromyslné. Reditel pathologické kanceláře zdra- votního úřadu dr. Van Gieson rozhodl se učinili po- kus s hypnosou, aby zjistil vražedný výjev. Uvedl murs. Iliichoockovou do hypnolického spánku a na ieho otázky líčila podrolnosti osudné noci. Manžel ji donutil, aby prohlásila, že vezme vinu na sebe kdyby ho přežila. Pak vyprávěla, jak na ni manžel vystlelil, těžce ji zranil a sám spáchal sebovraždu.
Hitchoocková Nový York Chara
33 article
Tyto údaje vysvětlily různé rozpory mezi její dřivější výpovědí a místním nálezem. Zranění bylo skulečně lakové, že dle názoru odborníků bylo nemožno, aby si je sama způsobila. Výpovědi v hypnose vše vy- světlovaly. Po probuzení nevěděla, že byla ve spánku vyslechnuta. Mrs. Hitschoocková podléhala již dřive hypnotickému vlivu svého manžela Po vysvětlení záhudy musí býti nyní od žaloby upuštěno — Za živa pohlbena. Velký rozruch způsobil v Americe experiment Ind Kapparova, jenž zakopol mladou dívku na osm dní do země a pak ji opět probudil k živolu. Miss Florence Gibsonova svolila, aby byla po osm dní a nocí bez pokru a nápoje v rakvi vohtbena dva melry pod zemí. Odhodlala se k tomu za peníze, aby své staré matce, o kterou se starala, zabezpečila bezstarostný život V přítomnosl 3000 diváků byla v Cedar Point Opera House hypno- disována, vložena do rakve a pohřbena. Malá rouva. klerou bylo možno pozorovati obliče“ spíci, Ivolila jediné opojení s vnějším svělem. Osm dní ležela miss
Hitschoocková Kapparův Florence Gibsonův Amerika Cedar
34 article
Gibsonova za živa pohřbona. Pak byl hrob olevřen tělo mlaé divky vyjmuto z rakve. Než ji Ind prd- budil, byla zdánlivě mrivá ohlodána přitemnými lé- kari a svědky. Tělo bylo úplně sludené a zluhlě, odév vlhký, Riy zdály se úplně bezbarvé. Ind přikročil pak ku probouzení. Hodinu pracoval na ztuhlých údech Konečně nastal v těle pohyb, prudký vzlykot oliásl tělem, dívka otevřela oči a v pohledu žejím zračil se úžas i zděšení. Lékaři zjistili, že kromě vysílenía únavy jest úplně zdráva, ačkoli dech byl z počáiku poněkud neklidný. „Je to nejhroznější, co si člověk může předsíaviti“, prohlásila miss Gibsonova po ně- kolika hodinách, „měla jsem pocit, jako bych padaln s ohromné výše dolů a byla pak unášena vodopádem. Mnohdy sa mi zdálo, že se mi hlava rozskočí, každý sval v těle zdá so napjatý ku prasknutí. Bylo mi, jako bych v těchto osmi dnech o několik palců vyrostla. Nyní však necítím žádných bolestí; mám neobyčej- nou žizeň, ale zcela vžádný hlad. Přes to nechtěla bych už nikdy podniknouti podobný pokus, i koyby mi nabízeli milion. “
Gibsonův Ind