1
masthead
6. května 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 124.
4
article
Sjezd čarodějnic.
Sjezd čarodějnic.
Dlouhá léta se chystám, že v ten den
vyrazím z Prahy, a někam hodně daleko —
daleko do kraje nebo na hory, kam nedoniká
ruch velikého města, kam nepronikla pošklebivá
otrlost škrobených, znuděných panáčků, vyrost
lých z dlažby stokrát překopané a zpřevracené
a kde není ani potuchy o celých kumpaniích
policajtů, ať pěších nebo na koních, číhajícíeh
za každým křoviskem, za každým roštím, aby
se vrhli na dětinné vyznavače slarobylého toho,
bohužel však víc a více hynoucího kultu.
Rád bych je viděl ještě jednou v pln
kráse, ty zářivé zjevy na temné obloze večerní,
vyletující šlehavě a prskavě do výše a vracejíí
se v oblouku k matičee zemi, ty zjevy podobné
meteorům, o nichž jsem sice již jako kluk
věděl, že jsou dílem rukou lidských, a přec ne-
mohl jsem se ubrániti tajemné hrůze, poněvadž
rozčilená obraznost mi našeptávala: což kdyby
některá z nich přece byla skutečná, živá?
Praha
5
article
Řadu let se chystám a vždy se mi to ně
jak pokazí. Ale co rok, jak se schyluje večen
toho dne a nadchází tajemná, kouzel plná noc,
vzpomínávám na podivné to divadlo, vzpomínám,
kterak my mali od rána do večera měli jsme
jen jediné, silné a skutečně zbožné přání: aby
nepršelo — a vzpomínám, jak po nedočkavost
dne napínali jsme večer zraky do tmavé dálky
až nám v očích mžikalo, abychom nepropásl
okamžik, kdy vyletí kdesi — obyčejně na místě
kde jsme se nejméně nadáli — první ohnivý
kotouč, prskající zbavými jiskrami na všechn
strany
Dobře sice jame věděli, že to jsou koštat
hlavně kradená, bylo nám známo, že již týden
před posledním dubnem zavírají pečlivě vrat
v pivováře, aby kterés neviditelné ruce nevy-
valili ze dvora nějaké ty prázdné soudky —
přece jsme se tiskli k maminkám a tatínkům.
aby jako některá ta čarodějnice nepřile-
těla až k nám, nepopadla nás vejpůlky neboz
hlavu a nevynesla nás do povětří. Neboť s naš
Kozinky bylo do povětří dost blízko, dívali
jsme se odtud do kraje skoro jako s věže.
6
article
Zdali by mne ještě dnes unášelo večern
to divadlo svojí velikolepostí, tajemností, krá-
sou, jako druhdy? Zdali pak »pouštějí« čaro-
dějnice ještě tam u nás doma? Zdali pak s
kupí ještě zástup zvědavců malých i velikýeh
tam na Kozince?
Ach ne, Kozinka zmizela. Páni právová-
rečníci dávno ji rozkopali, zničili, půvabný ten
kopeček proměnili v pivovarské sklepy. Nen
ani Kozinky, a sklepy prý, taky nevyhovi
svému účelu. A na konec prý Kozinka pánům
várečníkům ani nepatřila. Čert vl, jak tomu
všemu jest.
A dále — das ví — jak se mi dot
staré poesie ohnivých čarodějnic plete vždy
taková prosaická vzpomínka. Připadá mi p
každé posledního dubna, hned s těmi čaroděj
nicemi, neboť souvisí zcela těsně s uím datem.
Takové malé taškářství z malého města.
Prosím, neračte na mne naléhati, neračt
vyzvídati, kde se to stalo. Za nic na světa
nemohu to vyzraditi. Ne proto, že by krozil
ještě nějaké soudní následky. Věc udála s
dávněji než před třiceti lety, je tedy promlčena.
Po takové době ani vrah za jistých okolnost
nemůže být potrestán smrtí, nýbrž jen žalářem
do dvacíti let.
Ani ohled ku přímým účastnicím neváže
mne. Počítámli, že nejmladší z nich bylo tehd
pejméně přes padesátku, je zjevno, že by se byls
musily dožiti věku téměř stoletého, aby se do-
čkaly dnešního mého odhalení. Věk takový však
je nesmírnou vzácností, jak uvádí každá st
tistika.
Kozinec
Nen
7
article
Hlavně je to ohled k dobré pověsti měst
jež bylo na řadu dní a neděl rozrušeno neslý
chanou událostí a bezpříkladnou zlomyslnost
tajného pachatele. Zlomyslný ten čin — jakb
mi někteří pamětníci dosvědčili — byl všeobecně
odsuzován — na promenádách a ve společno
stech; v soukromí, v domácnostech a v hovo
rech mezi čtyřma očima setkával se arci s řeh
tavým souhlasem, se srdečným účasteňstvímn.
s nelíčenou, až slzavou veselosti. Sám jsem
viděl osoby druhdy zcela vážné a v hodnostech
svých občanských a ouřadních přímo ztopořené
jak se smichy ohýbaly, oči ulíraly. Stará vesta-
škodu kdo máš, o posměch se nestarej.
Bohužel, kterak škůdnictví lidské zmo
ňuje se k opovržitelným skutkům svým i pro
středků, jež byly vynalezeny vlastně pro dobro
a prospěch lidstva. Takovým vynálezem zajiste
byly korespondenění lístky. A ni-
kierak vynálezci jich nemůže býti přičítáno z
vinu, že z jeho nevinné dorozumivací pomůck
vyvinula se po několika desítiletích nová metla
člověčenstva, řádíci v celém vzdělaném světě —
osudné pohlednice. Rovněž tak nenadál se
důmyslný muž, že jeho vynálezu, takřka ješte
teplého, bude použito zákeřníkem kteréhos ma
lého města českého k činu nad pomýšlení opo
vážlivému.
8
article
Zkrátka, bylo to v nejútlejším věku do
pisnie, kdy předposledního dubna k večeru pro
skočila městem pověst, že listonoš toho dne
k poledni dodal značný počet korespon deně
ních lístků s přesnými adresami na líci a s ne
slýchaným textem na rubu. Tak neslýchaným
že nikdo se neopovážil opakovati slova nahla
Za to tim horlivěji byla opakována pošepimu
Klerak se dostala věc na veřejnost ? Kterak
že bylo porušeno listovní tajemství? Inu, pr
korespondeněním lístku těžko mluviti o ta-
jemství, a listonoš taky uměl čísti. A když s
mu v hrsti oello dvacet a více listků, psanýeh
touž rukou, adresovaných do předních rodin.
obrátil jeden a přečetl si jej. Staframente, toje
čistá věc! Obrátil druhý — týž obsah. Třetí.
čtvrtý — desátý, dvacátý, stejná slova. Je
pravda: chvíli byl na vahách, má-li dopisnice
dodati. Ale pak uvážil: což o n jest povolaným
censorem? Pan poštmistr mu lístky odevzdal,
a pan poštmistr jistě ví, co se posílati smí nebo
nesmí. Ostatně tehdy snad jestě nebylo nařízení
o zadržování lístků obsahu urážlivého. A ko-
nečně: tehda a ještě dlouho potom, než byla
pošta »zerarisována«, platilo se za každý list po
krojcaru, ba v lepších rodinách dávali po dvou
Má se listonoš všech těch řádných a mimořád-
ných krejcarů zříci? A listonoš tedy všechny
lístky svědomitě dodal
Sluší poznamenati, že všady, než zaklepsl
přečetl si opětně každý další lístek, a než tedy
celou půlkopu roznesl, uměl obsah jejich zpa-
měti. A tu musím s politováním poznamenati
listonoš nebyl dosti šetrný a mlčelivý, a po-
věděl, co četl. »Tajemstvi« listovní ho tížilo.
9
article
A bohužel, pověděl věc muží, který rovně
nebyl vzorem mlčelivosti — a do večera vědě
celý — chci říci celé město, jakým pozváním
byly poctěny dámy z nejvyšších kruhů .. ckých.
Kdysi později dostal se mi zvláštní náho
dou jeden z těch lístků do rukou, bohuže
utržený, že se nemohu domysliti posledníeh
slov. Ztratil se mi zas později, ale obsah utkvěl
mi v paměti. A byl takovýto:
»Stará čarodenicel
Sedni na koště a dostav se na sjezd všech
krajských čarodenic posledního dubna o dováté
večer. Sletíme se na Bílé věží a poletíme n
Kunětickou Hůru. Znamení k výlotu dá se . .e
Tu právě scházel cíp lístku.
10
article
Takto znělo podivné, ba příšerné pozvánl.
na němž místo podpisu byla narýsována muri
noha. Vzal konečně čert pozvání, avšak listono
řekl ještě vice — vypočítal svědomitě, komu
všemu dodal po- listku, a tak bylo známo nejen
pozvání, ale i seznam v šec h pozvaných,
byly to příslušnice nejvyšší honorace domáci.
Zděsení a rozhořčení všech pozvaných bylo
nesmirné. První stižnost letěla na poštu, ale
pan poštmistr pokrčil ramenoma omlouvaje se,
že nemůže čísti celou poštu a že neměl ai
potuchy, jakou strašnou urážku lístky obsahuj.
11
article
(Mimochodem poznamenávám: nikdo nevěřil, ž
by si pan poštmistr aspoň jeden takový líste
nebyl přečetl.)
Když interpellace na poště zůstala bezvý
sledna — na věci vlastně nedalo se již nie
změniti — nastoupena cesta vyšetřování, zatím
arci jen soukromého. A ježto vedle pří-
slušnic stavu občanského poctěny byly pozvá-
ním ke sletu čarodějnic také manželky někte-
rých nejvyšších hodnostů civilních i vojenských.
zamíril sám pan podkrajský k panu purkmi-
strovi, aby se záležitosti rázně uchopil. Jediná
snaha ovládala všechny pozvané dámy: vypá-
trati pachutele a přísně ho potrestati. Okamžitě
uvrhnouti ho v nejsmradlavější kobu Kropáčk
(což byla městská věznice) a po stručném rí-
zeni na věčnou výstrahu třeba kolem jej lá-
mati, ač je-li to možno
Tajné vyšetřování svěřeno bylo policejnímu
revisoru, nejvyššímu to funkeionáři a náčelník
městské policie, který naraziv povědomou svoji
čepici s jabličkem a chopiv se pádné hole s
žlutým třapcem, vydal se na cestu po městé.
Kdyby jeho důmysl byl odpovidal při-
snému, sebevědomému, ba karabáčnickému vý-
razu jeho tvrdé tváře a důležitosti celého jeh
zjevu, snad by byl něco vypátral. Avšak panu
revisorovi scházely všechny jemnější fináry.
scházel mu pravý policejní čich, a tak nadeše
večer a pan policejní revisor nevěděl pranie.
12
article
Hledal pachatele, zatím však veřejné mí-
nění šeptalo si, že taškářství spíše provedeno
bylo pachatelkou. Žilať ve městě letnější
svobodná dáma, jež vynikala břitkým vtipem,
pohotovými odpovědmi v hovoru, neodolatelným
napodobením chůze, mluvy, zvyků i zlozvyků
rozličných notabilit, dáma hereckého nadání
ostré karakteristiky, dáma, za kterouž se pla-
šili všichni galáni, když se objevíla s larvou
na maškarním plese, a od níž prchali, když
larvu sňala. Tato dáma, kdysi zrádně opuštěná
ženichem svým, mstila se rozmanitými jízli-
vostmi na celé společnosti lidské, a to s tako-
vým vhodným výběrem předmětů své zlomysl-
nosti a s takovým zdarem útoků svých, že
tak zvaná »širší veřejnost« byla vždy na její
straně.
Skutečně pak písmo korespondenčních
listků jevilo neomylné příznaky zenské ruky,
ale když někteří samodilní grafologové poro-
vnávali velezrádná pozvání s písmem řečené
dámy, neshledali žádné podobnosti. Bylo na-
prosto nemožno pronésti určité obvinění.
Podivno: zatím co »nejvyšší vrstvy« chvěly
ze malomocným rozčilením, širší publikum ne-
jevilo žádného soucitu a politování. Snad proto.
že každá z postižených měla nějaký vroubek?
Že několikanásobná majetnice domu slynula
bezpřikladným skrblictvím ? Že paní majorka X.
opovržlivě ohrnovala rty nad občanskou spo-
lečnosti? Že paní doktorová Y. zarputile pro-
hlašovala kasino za jediné shromaždiště sluš-
ných lidí? Že paní advokátová Z. okázalým
způsobem projevovala nevážnost k mladému
spolku sokolskému? Že paní statkářka či do-
konce velkostatkářka Ž. nanejvýš posměšně
vyjádřila o té »české pakáži« ? A že všechny
dohromady tvořily povný nepřátelský sbor prot
všemu ostatnímu městu, bojujíce pomluvami
intrikami tajnými i zjevnými?
advokátová Z
13
article
Ať tomu jakkoli, ale smíšků bylo mnohem,
mnohem více, než toch zuřících a po pomstě
volajících. A smáli se do pozdního večera dne
29. dubna, těšíce se na to, jak zejtra touhl
dobou budou se na Bílé věží sletovati » krajsk
čarodenice«.
Bylo dopoledne posledního dubna, kdy
listonoš v týchž domech, kam včera dodával
osudné dopisnice, odevzdával dopisy v zavř
ných obálkách. Co v nich bylo, nevyčichal
ačkoli páchly silnou voňavkou. Leč obsah aspon
jednoho z dopisů nezůstal tajnosti, onoho, jejž
dostala paní doktorová Y. a s nímž se pozděj
důvěrné přítelkyni pochlubila. A dopis ten zněl
» Blahorodá panll
Nepozorována vyslechla jsem rozmluvu
dvou osob, z níž jsem zvěděla, jak urážlivého
pozvání se Vám včera dostalo. Záleží-li Vám
na tom, abyste seznala osobu, od níž lístek
pocházel a která chystá ještě jiný skandál,
stůjte dnes večer pod umíráčkem proti Bíle
věži. Udeřením deváté objeví se Vám. Budete
velmi překvapena.
Vaše upřímná přítelkyně.
P. S. Zachovejte dopis v tajnosti a ni
komu se o něm nezmiňujte.«
Paní doktorová ukryla dopis v nejtajnějš
přihradu a zachovala se dle rady neznámé pří-
telkyně. Neřekla nikomu ani slova. Den a ho-
dina dobře se hodily k té výzkumné výpravě.
Všechna »promenáda« s náměstí převalila se
14
article
na výběžek města, odkud se lidé dívali n
žhavé čarodějnice, »pouštěné« na okolních ná-
vrších, a kdo nešel na čarodějnice, byl beztoh
doma. Prostranstvičko mezi Bílou věží a sou-
sedním chrámem bylo pusto a koutů tam tolik,
že o úkryt nebylo zle. Večer byl neobyčejně
tmavý, obloha jako saze, pod Bílou věží mohl
fackovat.
Několik minut před devátou kmitla se tem-
nou nocí postava ještě temnější a zmizel
v koutě pod umíráčkem gothického chrámu.
Brzy potom jako mátoha mihla se postava jiná
a splynula se tmou za pilířem nejbližším.
A tretí, čtvrtá, pátá postava — beze zvuku
šustu, jako duchové, každá mízela v jiném koutě.
A postav přibývalo.
Arci žádná z postav později přicházejících
neměla potuchy, že by tu nebyla samojediná.
že z hloubi temnoty a z koutů opěracích pilíro
je pozorována několika páry očí. Avšak oněm.
kdo tu stály již dřive, tajil se dech vždy více
a každá z dalších tajemných postav rozmnožo-
vala rozpaky všech předešlých. Co to vše zna-
mená? Co se bude díti? A mnohá z ukrytých
— ba, snad všechny rády by byly prchly, ale
kdo ručí za to, že by nebyla stihána, dopadena.
poznána? A tak bez dechu trvala každá n
svém stanovišti. Strasidelně čněla do výše Bl
věž a minuty do nekonočna se protahovaly.
Konečně temnou nocí zazněl první úder hodi-
nového kladiva — jasným zvukom padly čtyř
čtvrti a mohutným, hlubokým, zádumčivým hla-
sem svým pak odpočitával veliký zvon devěo
v černou záplavu noci nad městem.
Sotva zazněly první rázy, připlížila se
z úzké ulice za Bílou věží kočičími kroky muž-
ská postava v šírokém plášti, na hlavě čepici
s jablíčkem, v ruce hůl, rozhlédla se pustým
prostranstvičkem a mířila dále, pod umíráček.
15
article
Tu stanula, plášť se rozevřel, vysoko vztyčila
se levice s lucernou, posud ukrytou, a světlo
ozářilo postavu paničky, vyčkávající, co se
bude dii.
»Jemnostpaní!« vyjelo dušeně z úst mu-
žových. »Ale to nemůže být!«
»Co pak, pane rovisor ? !« zvolala rovnět
dušeně panička, v níž vznikalo strašlivé tušení.
»Že byste vy byla ty listky — — -
»Pane revisor !« zaúpěla panička pod
tíhou projeveného podezření.
Z nojbližšího kouta ozval se šust. Pan r-
visor trhl sebou a spěchal tam s lucernou.
»Ježíš Marjá, jemnostpaní — vy taky ?
A jakoby temnoty, zaplavující posud jeho
mozek, byly náhle proniknuty šlehavým, ozařu-
jicim paprskem, poskakoval pan revisor od pi-
liře k pilíři, z kouta do kouta — v každém
krčila se postava některé z paníček, sezvaných
na dnešní výlet na Kunětickou Hůru. Nebyly
arci všochny — scházely opatrnější a prozlra-
vější z nich, jež nesedly na vějičku pozvání
dnešního.
»Pane revisor, sfoukněte to světlo ! « ozval
se hlas ze skupiny postav, obklopujících náčel-
níka policie. A bylo nejvýš na čase, neboť o
náměstí ozývaly se kroky.
Kdesi v nejtemnějším koutě nastalo krátké
jednání; jednohlasně bylo usneseno, že toto
dnešní dostaveníčko má býti zachováno v nej-
tajnější tajnosti. Pan revisor souhlasil, nebot
cítil, že jakás neviditelná ruka také jej vedla
za nos v tato místa. Dámy, jež měly u sebe
náhodou tobolku, spečetily usnesení královským
darem. Ostatní vyzvaly pana revisora, aby se
u nich příležitostně stavil. A po desíti minutách
bylo pod Bílou věží zase pusto jako jindy.
Přece však po nějakém čase proskakovalo
městem, aniž kdo mohl říci, kdy a kde to sluch
zachytil, že tajemný »sjezd čarodenic« byl
přec jen konán, nikoli však na Bílé věži, nýbra
pod ní. Nevím podnes, co je na tom pravdy
Ypesrlrlo
Marjá
17
article
Kresba z hor. Napsal Ja n Havla sa
Kresba z hor. Napsal Ja n Havla sa
Sluneční paprsek prodral se šedými chmu
rami, jež jako zavěšeny, nehybně tkvěly na
ponuré obloze, kmitl se mrazivým ovzduším,
jímž v bělounkých vločkách poletoval drobný
sníh, ozlatil náhle stěnu chudéhó, skrovného
obydli sedláka Volka, a smoknuv se v malé chvíli
doleji, zakmital třaslavým zásvitem po lůžku,
na němž odpočívala vyhublá, nemocná žena,
a utkvěl konečně na sežloutlých a vpadlých
jejích lících.
Jakoby jasným světlem slunečním byl
náhle k sobě přišel, pozvedl mladý sedlák,
sedíci u stolu, rozeuchanou hlavu, již zabořenu
měl v rukou, opřených o drsnou plochu stolu,
a mdlý zrak jeho upřel se tázavě, pátravě v
vybledlé tváře ženiny. Chvili pozoroval ji upjatě,
hitaje téměř očima každý pohyb svalů v ubo-
hém jejím obličeji a zdálo se, že všechna jeho
láska i obava soustředěny jsou ve vysíle ných
jeho zracích.
Bolný úsměv pohrál mu prchavě koutky
rtů, a hned zase starost novou vryla mu vrásku
v opálené čelo, když pohlížel na ni, jak dy-
chtivě vyhlíží ven z okna, jakoby se těšila
z oslňujícího desku slunce, od něhož si slibo-
vala návrat sil v zemdlené své údy, od něhož
doufala dosíci osvěžení a uzdraveni.
A pak sám přeletl zrakem k oknu, jímž
viděti bylo ven, do přírody, sklíčené dosud
chladnými okovy zimy.
Havel
18
article
Bylo venku klidno, ba téměř nehybno, jen
drobounký snih se řídce sypal k zemi, v niž
se urputně upíraly žlutavým zážehem první
šípy nového slunce, jako jásavá předzvěsť bli-
žíci se nové doby v přírodě, jež po tak dlouhé
době chystala se vymaniti se z područí vše ničieí
zimy a vypučeti ve svěží zeleni a ve vůni jar-
ních květů v nový, veselejší a příjemnější život.
Blížil se konec zimy, jaro bylo již n
skoku, a světlem slunečním schýlilo se dnes
znovu poprvé v kraj a dýchlo radostně do
všech jeho koutů vítanou zvěst:
»Blíží ce jaro a s ním opět nastanou vám
nové práce, ale také nové radosti !«
Dočká-li pak se jeho žena jara, neshasne-li
mu dříve, než celou přírodou zachvěje se první
vůní svěží zeleně i pukajících květů prosycený
jarní den — připadlo pojednou Volkovi a po-
myšlení to zařízlo se mu bolestně v rozervané.
trpicí jeho nitro.
Až se zachvěl při té pouhé myšlence a kradmo
zaletl zrakem ke své ženě, jež nasytivši se po-
hledu do probouzející se přírody, odvrátila oči
od okna a vytřeštila je téměř k zašedlému
stropu. Ruce měla křečovitě na vpadlých prsou
sepjaty a rty její sotva znatelně zachvivaly se
ve vroucí, úpěnlivé, snad již zoufalé modlitbě.
Oko jeho zrosilo se horkou slzou a on
znovu beznadějně schýlil hlavu v dlaně, jak
člověk, jenž ztratil důvěru v sebe sama,
každý zákmit naděje na lepší časy zapuzuje
od sebe, jako posměšný úsklebek neodvratného
Volek
19
article
Jestli mu tak opravdu zemře ! Co si bezn
počne. Kdo pečovati bude o dvě malé děti, kdo bude
si jich hleděti, když on, po celičký den jsa jieh
vzdálen, na ně dohlížeti nemůže ? Co bude z dětí.
vyrůstajících bez řádného dohledu, kdo nahiradí
jim malku, kdo povede je k dobrému vřelými
slovy mateřskými. A kdo mu zastane domáci
práce, kdo se postará tak pečlivě jako žena
o každou maličkostl
Tistce takových otázek vířilo mu těžkou
hlavou, tisíce jich zmítalo jeho srdcem a na
všechny byla pouze jedna odpověd
»Nikdo !-
Horká bolest rozlila se mu srdcem, pálil
jej v nitru jako otevřená rána a z úst dralse
mu násilně tlumený vzdech.
K čemu vede všechna jeho námaha, t
všechno jeho celoroční lopocení, proč od jara
do zimy v potu tváři neúmorně pracuje, když
úroda jeho polí, mozolně zasloužená, nestač
mu ani na skrovnou, chatrnou obživu rodiny
po celou dobu? Proč robotí do úpadu i v zimě
za bídný peníz tam na horách v lesích žida.
jenž pro pracujíci lid nemá mimo úlisné řeči
jiného slova než hrubství, když hlad a nouz
s nemocí přece vetrou se mezí chudé jeho
čtyři stěny a hrozi mu největším neštěstím, nej-
bolestnější ztrátou
Zabloudil zrakem ke koutu, kdež skrčeny
seděly obě jeho malé děti. Starší děcko, útla
chorobně bledá holčička držela ve vyhublé rue
školní knížku a jako bezduchá v ni mrtvě hle
děla, a malý hosík vedle ní vyvaloval naň bá
zlivě veliké oči, jež k němu bolestně volaly:
»Táto, máme hladl«
Pohled nevinně trpícího děcka jako ostrá.
ale nezasloužená výčitka se mu zabodl v oči
vryl se nru novou trýzní v ochablé srdce.
20
article
»Táto, jist le
Tentokráte ozvalo se dítě opravdu, hlasem
tichým, tlumeným bázní a hladem, jenž svlra
bolestně jeho choulostivé útroby, ale tichounký
nesmělý ten hlásek jako bouře výčitek snesl a
v žal otcův. Sevřel křečovitě rozpálenou hlav
v chladnoucích rukách a zahleděl se ko ženě.
jež namáhavě se pozvednuvší na kostnatých pa-
žích, třesoucím se a řezavě chraplavým hlasem
mu pravila:
»Jen to ještě zkus a jdi k pánovi, snad
dá zas práci. Nevídáno ! Snad si vzal prozatim
za tebe jiného, když jsi nemohl ode mne ode-
jíti, a pro tebe se teď vždycky nějaká práce
najde. Já tě už tady nepotřebují. Jest mi lépe.
eitím to v celém těle.«
A hledíe zamyšleně oknem ven, dodal
po tichu : »Jen co sněhy roztají, jen co bude
tu zas jaro !e
Volek se zvolna zvedl a přešed několikrát
dlouhými, pádnými kroky přes sednici, zastavi
se u lavice před oknem a zasmušíle vyhlíže
k zasněčeným stráním, jež se v dálce nad za-
mrzlou řekou zdvihaly do výše, splývajíce s
zachmuženou oblohu v celistvou, šedavě bílou
stěnu.
21
article
Sedlák nachýlil se k oknu, a přitisknu
rozpálené čelo k chladnému sklu, přemýšlel
Půjde ještě nyní dopoledne k židovi — umi
ňoval si — a uprosí ho, aby jej vzal zase zpě
do práce, a tak již nějak doma vydrží do jar
bez hladu. Beztoho již brzo povoli ledy a p
přestanou na horách káceti lesy a dopravovat
dolů do údolí dříví, a započne opět práce polní
Nyní potřebuje žid jistě hodně dělníků, aby by
se vším hotov do konce zimy, a přijme tedy
snad i jej rád znovu do díla.
Rozjasniv poněkud zamračené tváře, chysta
se právě říci ženě slovo útěchy, když tu zava-
nul venku prudce vítr, setřásl jemný poprašek
sněhový z větví stromů, jež se táhly dvěma
řadami podél cesty, a bílými oblaky snesl jej
k zemi.
Volek sebou trhl a přetřev si rukou spo-
cené tváře a čelo, jakoby za puditi chtěl deroue
se v srdce jeho neblahou předtuchu, obrátil s
od okna, a pokročil k nemocné.
Sedlák
Volek
23
article
Když Volek po chvíli vyšel ven a rychlými
kroky zaměřil z dědiny ku Ostravici, jež táhla
se jako pás pod horskými svahy, vanul stál
ještě ostrý vítr, zvedaje na temenech hor závěje
sněhu a metaje je opět šedivými mračny v údol.
jež pokryto bylo do nedohledné dálky jedno-
tvárně bilou pokrývkou sněhovou, tak nehybnou.
že oči pohledem na ni až přecházelv.
Volek cestou ani nezašel k židovi, věda
že tento jistě již časně z rána odešel podívat
se do svých pohorských lesů, aby se přesvědčil,
jak práce v nich již pokročily, a co ještě zbývá
k vykácení.
Vždyť blížil se již konec zimy, a tu mu
silo se s kácením a svážením dříví přispíšiti,
dokud ještě snih netál. Jakmile pak již jednou
uhodily teplejší dny, bylo vždycky po všem
Pak musili čekati, až povoli a roztají ledy
uvolní se Ostravice, po níž se plavilo z jara
dříví do obchodu.
Ti, kteří lesy káceli, byli většinou chudš
sedláci valaští z doliny, jimž výtěžek polní ne-
poskytl ani obživy, dostačující na zimu. Byl
to obtížná práce, namáhavá a vysilující, a pla
za ni býval prabídný. Leč aspoň něco si vydě-
lali, a probitého času by jinak nebyli uměl
zužitkovati.
Ještě lopotnějším a daleko nebezpečnějším
zaměstnáním bylo svážení dříví po stráních dolů.
Těm, kteří práci tuto konali, říkalo se »pěšáci«.
Nakládali si veliké haldy polen na sáňky, jež
pak, úprkem po svazích horských běžíce, z
sebou vlekli až do údolí k řece.
Každé chvíle hrozilo jim nebezpečenstvi.
že sklouzne jim noha po hladkém svahu, nebo
Volek
Ostravice
24
article
že povolí pod nimi sněhová kra, že sklesnou
po náledí v kyprý sníh a shozeni byvše rozje-
tými sáňkami, že slétnou někde střemhlav
v zející hlubinu a rozrazí dole hlavu, nebo
srazí vaz.
Ale nedbali nebezpečí, jež jim viselo témě
v palách, nemrslili nikdy na smrt, jež s každé
závěje sněhové a na každé úzké steztičce na.
ně zlomyslně číhala, a počitajíce vždy s ne-
štěstím, jež je mohlo každé chvíle stihnouti,
jako otužilí námořníci se hnali nedohledným
mořem vlnivých závějí sněhových ke svému
eili, aby za chvili zas ubírali se nahoru pro
nový náklad, a znovu letěli cestou necestou po-
horskych cestách, jež často skoro úplně zaváty.
byly sněhem, jímž zmítal pronikavý vichr. On
sám často hleděl smrti téměř tváří v tvář,a
z jeho soudruhů mnohý již přišel k úrazu na -
sněžných srázech, nebo dokonce přišel
o život.
Tato práce poskytovala též Volkovi až do
nedávna dostatečné obživy.
Volek
25
article
Když však roznemohla se mu žena a cho-
roba jeji nejen že se nelepšila, avšak naopak
spíše den ode dne se horšila, že již čekati se
dalo nejhorší, musil Volek z práce vystoupiti
před ukončením týdne, ač měl mzdu tento kráte
náhodou zaplacenu do konce téhodne, a tím
pohněval si nadobro zaměstnavatele, jenž po-
zději ho do práce přijati již nechtěl.
Volek trpce, ale odevzdaně snášel ránu,
již mu zasadil jizlivý osud. Nikomu si nestě-
žoval, ba ani ženě nedával na jevo, jak jest
nešťasten a tvářil se, pokud se mohl přemáhati,
jako by stále ještě nezvratně doufal v brzké
její uzdravení a raději sám snášel hlad, než
aby vzdechy dětí měly rušiti nemocnou, již.
bylo třeba klidu.
Než bída s hladem dolehaly vždy urput-
něji v chudou jeho světnici, až i Volkovu dobrou
vůli a odhodlanost úplně zlomily a přinutily jej,
že opětně si umínil, že se zase pokusí, usmířit
si žida a uprositi ho, aby vzal jej zpět do
práce. Nečekal sice právě na nejpřivětivější při-
jetí, než přece doufal, že se mu konečně po-
daří zatvrzelým a neústupným srdcem židovým,
ač-li jaké měl, pohnouti.
Volek
Volkův
26
article
Před očima stále vynořovala se mu hladem
a nemocí ztrápená tvář ženina a v uši zalebal
mu bolestně tichý pláč trpieích, nebohých děti!
Jak velice miloval svou rodinu! Nebylat
jeho láska bouřlivá, jako bývá láska městských
lidí, ale byla opravdovější, a mírným plápolem
zahřívajíc jeho nitro, tím vytrvaleji se udržo-
vala, a když bylo třeba, podněcovala jej ku
každé oběti.
Leželo to již v povaze jeho, jako tomu je
u každého jiného horala. Celoroční úpornou lo-
potou se životem probijejíce, přikováni jsouce
k rodné hrudě, nemají času ani smyslu pro
bouřlivou lásku, avšak láska v jejich srdeích
není pak pouze jarní přeháňkou, nýbrž trvalým
ohněm, jenž plápolá v nich až k hrobu.
Volek z hluboka si povzdechl a rozhlížel
se kol sebe po okolí. Přešed přes zamrzlou
sněhem vysoko pokrytou hladinu říčky, kráčel
rychle do vrchu po sotva znatelné stezce horské,
a zaměřil nejpřímější cestou k dalekému temeni,
na němž prostíraly se do dálky až k obzoru
husté, černé lesy jako vlnivé moře.
A za nimi ještě v šedavých výšinách vzpínl
se k nebi holý, bílý vrcholek Lysé Hory, ztrá-
ceje se v ponurých oblacích.
Volek
Lysá Hora
27
article
Váhavým, nejistým krokem vešel znavený
Volek v pološero lesa na zledovatělém temeni
horském, jimž mihaly se jako stíny postavy
dřevorubců, a dunivě, teskně zněly údery seke
a praskání klesajících stromů, jež zachycovaly
se zasněženými větvemi svých sousedů, jako b
se od nich dožadovaly pomoci a záchrany.
Slunce právě zašlo za mraky, a tak oslnivá
záře jeho pojednou uhasla a šero lesní zhoustlo
ještě poněkud, ostře se odrážejíc od jasu bě-
lostné pokrývky sněhové.
Nad hustými vrcholky korun stromů bu-
rácel prudce a neúnavně vichr, zmítaje pole-
tujícími vločkami sněhovými, ale v lese samém
bylo téměř klidné bezvětří, jako v tajemné říši
stínů, do níž marně si dobývá přístupu urputný
a neurvalý velikán.
Volek
28
article
Zastaviv se na okamžik, Volek pátral dy-
chtivě planoucím zrakem v hlubinách lesa, hle-
daje jeho majitele a ničitele.
Konečně jej spatřil a bez váhání k němu
zaměřil. Leč tento, jakmile jej spatřil se blížiti,
již na několik kroků naň volal, odmítavě k němu
mávaje rukou:
»Zas už mne jdete prosit, vy neodbyto
Snad si nemyslíte, že vás vezmu do práce, kdy
se vám zlibí! To by tak hrálo, abyste si vy-
bral peníze napřed a pak jednou přišel, a po
druhé zas zůstal doma. To bych s takovými
dělníky daleko přišel !e
A spatřiv, že Volek, nedává se tím od-
strašiti, k němu kráčí, a chce ho ještě prositi,
odsekl mu prudce: »To se marně namáhátel
Takových lenochů, jako jste vy, bych našel po
tuctu u každé hospody !«.
A posměšně se zašklíbiv, odvrátil se od
něho a kráčel volným krokem, ruce maje nazad
založeny, k stromu, na který právě byli zavěsili
provazy, nevšímaje si již ani v nejmenším jeho
proseb.
Volkovi zhořkla slova v ústech a nesmírný
bol zadrhl mu chřtán, jenž jej rozžhaveným
ohněm pálil, nejsa od rána ještě svlažen a od-
předešlého večera ani nejmenšího sousta po-
krmu nepohltiv.
Zdálo se mu, že hořem nad bezcitností
lidskou sklesne k zemi. Vzpomínka na domov
jej vždy nvou bolestí naplnila a litost podla-
movala mu zemdlené nohy a vždy novou silou
mu rozdírala žalem přeplněné nitro.
Rozhledl se po okolí a spatřiv, že žid stojí
po blízku, lhostejně si pohvizduje, vyhrkl ze
sebe zoufalým hlasem, až všichni sebou trhlia
žid, leknuv se, naň se otočil
»Jsme bez chleba, máme hlad, žen
umírá !«
Více nemohl. Hlas odumřel mu na stuhlých
rtech a oči, krví podlité se mrákotami zavřely.
Klesl na kolena, a rukama zaryl se v chladný
sníh.
»Jsme bez chleba !«
Volek