ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 11ab8fe0-66a7-11dc-9cdb-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: place 5, work 1, person 12
1 masthead
6. května 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 124.
3 masthead
Strana 9.
4 article Sjezd čarodějnic.
Sjezd čarodějnic. Dlouhá léta se chystám, že v ten den vyrazím z Prahy, a někam hodně daleko — daleko do kraje nebo na hory, kam nedoniká ruch velikého města, kam nepronikla pošklebivá otrlost škrobených, znuděných panáčků, vyrost lých z dlažby stokrát překopané a zpřevracené a kde není ani potuchy o celých kumpaniích policajtů, ať pěších nebo na koních, číhajícíeh za každým křoviskem, za každým roštím, aby se vrhli na dětinné vyznavače slarobylého toho, bohužel však víc a více hynoucího kultu. Rád bych je viděl ještě jednou v pln kráse, ty zářivé zjevy na temné obloze večerní, vyletující šlehavě a prskavě do výše a vracejíí se v oblouku k matičee zemi, ty zjevy podobné meteorům, o nichž jsem sice již jako kluk věděl, že jsou dílem rukou lidských, a přec ne- mohl jsem se ubrániti tajemné hrůze, poněvadž rozčilená obraznost mi našeptávala: což kdyby některá z nich přece byla skutečná, živá?
Praha
5 article
Řadu let se chystám a vždy se mi to ně jak pokazí. Ale co rok, jak se schyluje večen toho dne a nadchází tajemná, kouzel plná noc, vzpomínávám na podivné to divadlo, vzpomínám, kterak my mali od rána do večera měli jsme jen jediné, silné a skutečně zbožné přání: aby nepršelo — a vzpomínám, jak po nedočkavost dne napínali jsme večer zraky do tmavé dálky až nám v očích mžikalo, abychom nepropásl okamžik, kdy vyletí kdesi — obyčejně na místě kde jsme se nejméně nadáli — první ohnivý kotouč, prskající zbavými jiskrami na všechn strany Dobře sice jame věděli, že to jsou koštat hlavně kradená, bylo nám známo, že již týden před posledním dubnem zavírají pečlivě vrat v pivováře, aby kterés neviditelné ruce nevy- valili ze dvora nějaké ty prázdné soudky — přece jsme se tiskli k maminkám a tatínkům. aby jako některá ta čarodějnice nepřile- těla až k nám, nepopadla nás vejpůlky neboz hlavu a nevynesla nás do povětří. Neboť s naš Kozinky bylo do povětří dost blízko, dívali jsme se odtud do kraje skoro jako s věže.
6 article
Zdali by mne ještě dnes unášelo večern to divadlo svojí velikolepostí, tajemností, krá- sou, jako druhdy? Zdali pak »pouštějí« čaro- dějnice ještě tam u nás doma? Zdali pak s kupí ještě zástup zvědavců malých i velikýeh tam na Kozince? Ach ne, Kozinka zmizela. Páni právová- rečníci dávno ji rozkopali, zničili, půvabný ten kopeček proměnili v pivovarské sklepy. Nen ani Kozinky, a sklepy prý, taky nevyhovi svému účelu. A na konec prý Kozinka pánům várečníkům ani nepatřila. Čert vl, jak tomu všemu jest. A dále — das ví — jak se mi dot staré poesie ohnivých čarodějnic plete vždy taková prosaická vzpomínka. Připadá mi p každé posledního dubna, hned s těmi čaroděj nicemi, neboť souvisí zcela těsně s uím datem. Takové malé taškářství z malého města. Prosím, neračte na mne naléhati, neračt vyzvídati, kde se to stalo. Za nic na světa nemohu to vyzraditi. Ne proto, že by krozil ještě nějaké soudní následky. Věc udála s dávněji než před třiceti lety, je tedy promlčena. Po takové době ani vrah za jistých okolnost nemůže být potrestán smrtí, nýbrž jen žalářem do dvacíti let. Ani ohled ku přímým účastnicím neváže mne. Počítámli, že nejmladší z nich bylo tehd pejméně přes padesátku, je zjevno, že by se byls musily dožiti věku téměř stoletého, aby se do- čkaly dnešního mého odhalení. Věk takový však je nesmírnou vzácností, jak uvádí každá st tistika.
Kozinec Nen
7 article
Hlavně je to ohled k dobré pověsti měst jež bylo na řadu dní a neděl rozrušeno neslý chanou událostí a bezpříkladnou zlomyslnost tajného pachatele. Zlomyslný ten čin — jakb mi někteří pamětníci dosvědčili — byl všeobecně odsuzován — na promenádách a ve společno stech; v soukromí, v domácnostech a v hovo rech mezi čtyřma očima setkával se arci s řeh tavým souhlasem, se srdečným účasteňstvímn. s nelíčenou, až slzavou veselosti. Sám jsem viděl osoby druhdy zcela vážné a v hodnostech svých občanských a ouřadních přímo ztopořené jak se smichy ohýbaly, oči ulíraly. Stará vesta- škodu kdo máš, o posměch se nestarej. Bohužel, kterak škůdnictví lidské zmo ňuje se k opovržitelným skutkům svým i pro středků, jež byly vynalezeny vlastně pro dobro a prospěch lidstva. Takovým vynálezem zajiste byly korespondenění lístky. A ni- kierak vynálezci jich nemůže býti přičítáno z vinu, že z jeho nevinné dorozumivací pomůck vyvinula se po několika desítiletích nová metla člověčenstva, řádíci v celém vzdělaném světě — osudné pohlednice. Rovněž tak nenadál se důmyslný muž, že jeho vynálezu, takřka ješte teplého, bude použito zákeřníkem kteréhos ma lého města českého k činu nad pomýšlení opo vážlivému.
8 article
Zkrátka, bylo to v nejútlejším věku do pisnie, kdy předposledního dubna k večeru pro skočila městem pověst, že listonoš toho dne k poledni dodal značný počet korespon deně ních lístků s přesnými adresami na líci a s ne slýchaným textem na rubu. Tak neslýchaným že nikdo se neopovážil opakovati slova nahla Za to tim horlivěji byla opakována pošepimu Klerak se dostala věc na veřejnost ? Kterak že bylo porušeno listovní tajemství? Inu, pr korespondeněním lístku těžko mluviti o ta- jemství, a listonoš taky uměl čísti. A když s mu v hrsti oello dvacet a více listků, psanýeh touž rukou, adresovaných do předních rodin. obrátil jeden a přečetl si jej. Staframente, toje čistá věc! Obrátil druhý — týž obsah. Třetí. čtvrtý — desátý, dvacátý, stejná slova. Je pravda: chvíli byl na vahách, má-li dopisnice dodati. Ale pak uvážil: což o n jest povolaným censorem? Pan poštmistr mu lístky odevzdal, a pan poštmistr jistě ví, co se posílati smí nebo nesmí. Ostatně tehdy snad jestě nebylo nařízení o zadržování lístků obsahu urážlivého. A ko- nečně: tehda a ještě dlouho potom, než byla pošta »zerarisována«, platilo se za každý list po krojcaru, ba v lepších rodinách dávali po dvou Má se listonoš všech těch řádných a mimořád- ných krejcarů zříci? A listonoš tedy všechny lístky svědomitě dodal Sluší poznamenati, že všady, než zaklepsl přečetl si opětně každý další lístek, a než tedy celou půlkopu roznesl, uměl obsah jejich zpa- měti. A tu musím s politováním poznamenati listonoš nebyl dosti šetrný a mlčelivý, a po- věděl, co četl. »Tajemstvi« listovní ho tížilo.
9 article
A bohužel, pověděl věc muží, který rovně nebyl vzorem mlčelivosti — a do večera vědě celý — chci říci celé město, jakým pozváním byly poctěny dámy z nejvyšších kruhů .. ckých. Kdysi později dostal se mi zvláštní náho dou jeden z těch lístků do rukou, bohuže utržený, že se nemohu domysliti posledníeh slov. Ztratil se mi zas později, ale obsah utkvěl mi v paměti. A byl takovýto: »Stará čarodenicel Sedni na koště a dostav se na sjezd všech krajských čarodenic posledního dubna o dováté večer. Sletíme se na Bílé věží a poletíme n Kunětickou Hůru. Znamení k výlotu dá se . .e Tu právě scházel cíp lístku.
10 article
Takto znělo podivné, ba příšerné pozvánl. na němž místo podpisu byla narýsována muri noha. Vzal konečně čert pozvání, avšak listono řekl ještě vice — vypočítal svědomitě, komu všemu dodal po- listku, a tak bylo známo nejen pozvání, ale i seznam v šec h pozvaných, byly to příslušnice nejvyšší honorace domáci. Zděsení a rozhořčení všech pozvaných bylo nesmirné. První stižnost letěla na poštu, ale pan poštmistr pokrčil ramenoma omlouvaje se, že nemůže čísti celou poštu a že neměl ai potuchy, jakou strašnou urážku lístky obsahuj.
11 article
(Mimochodem poznamenávám: nikdo nevěřil, ž by si pan poštmistr aspoň jeden takový líste nebyl přečetl.) Když interpellace na poště zůstala bezvý sledna — na věci vlastně nedalo se již nie změniti — nastoupena cesta vyšetřování, zatím arci jen soukromého. A ježto vedle pří- slušnic stavu občanského poctěny byly pozvá- ním ke sletu čarodějnic také manželky někte- rých nejvyšších hodnostů civilních i vojenských. zamíril sám pan podkrajský k panu purkmi- strovi, aby se záležitosti rázně uchopil. Jediná snaha ovládala všechny pozvané dámy: vypá- trati pachutele a přísně ho potrestati. Okamžitě uvrhnouti ho v nejsmradlavější kobu Kropáčk (což byla městská věznice) a po stručném rí- zeni na věčnou výstrahu třeba kolem jej lá- mati, ač je-li to možno Tajné vyšetřování svěřeno bylo policejnímu revisoru, nejvyššímu to funkeionáři a náčelník městské policie, který naraziv povědomou svoji čepici s jabličkem a chopiv se pádné hole s žlutým třapcem, vydal se na cestu po městé. Kdyby jeho důmysl byl odpovidal při- snému, sebevědomému, ba karabáčnickému vý- razu jeho tvrdé tváře a důležitosti celého jeh zjevu, snad by byl něco vypátral. Avšak panu revisorovi scházely všechny jemnější fináry. scházel mu pravý policejní čich, a tak nadeše večer a pan policejní revisor nevěděl pranie.
12 article
Hledal pachatele, zatím však veřejné mí- nění šeptalo si, že taškářství spíše provedeno bylo pachatelkou. Žilať ve městě letnější svobodná dáma, jež vynikala břitkým vtipem, pohotovými odpovědmi v hovoru, neodolatelným napodobením chůze, mluvy, zvyků i zlozvyků rozličných notabilit, dáma hereckého nadání ostré karakteristiky, dáma, za kterouž se pla- šili všichni galáni, když se objevíla s larvou na maškarním plese, a od níž prchali, když larvu sňala. Tato dáma, kdysi zrádně opuštěná ženichem svým, mstila se rozmanitými jízli- vostmi na celé společnosti lidské, a to s tako- vým vhodným výběrem předmětů své zlomysl- nosti a s takovým zdarem útoků svých, že tak zvaná »širší veřejnost« byla vždy na její straně. Skutečně pak písmo korespondenčních listků jevilo neomylné příznaky zenské ruky, ale když někteří samodilní grafologové poro- vnávali velezrádná pozvání s písmem řečené dámy, neshledali žádné podobnosti. Bylo na- prosto nemožno pronésti určité obvinění. Podivno: zatím co »nejvyšší vrstvy« chvěly ze malomocným rozčilením, širší publikum ne- jevilo žádného soucitu a politování. Snad proto. že každá z postižených měla nějaký vroubek? Že několikanásobná majetnice domu slynula bezpřikladným skrblictvím ? Že paní majorka X. opovržlivě ohrnovala rty nad občanskou spo- lečnosti? Že paní doktorová Y. zarputile pro- hlašovala kasino za jediné shromaždiště sluš- ných lidí? Že paní advokátová Z. okázalým způsobem projevovala nevážnost k mladému spolku sokolskému? Že paní statkářka či do- konce velkostatkářka Ž. nanejvýš posměšně vyjádřila o té »české pakáži« ? A že všechny dohromady tvořily povný nepřátelský sbor prot všemu ostatnímu městu, bojujíce pomluvami intrikami tajnými i zjevnými?
advokátová Z
13 article
Ať tomu jakkoli, ale smíšků bylo mnohem, mnohem více, než toch zuřících a po pomstě volajících. A smáli se do pozdního večera dne 29. dubna, těšíce se na to, jak zejtra touhl dobou budou se na Bílé věží sletovati » krajsk čarodenice«. Bylo dopoledne posledního dubna, kdy listonoš v týchž domech, kam včera dodával osudné dopisnice, odevzdával dopisy v zavř ných obálkách. Co v nich bylo, nevyčichal ačkoli páchly silnou voňavkou. Leč obsah aspon jednoho z dopisů nezůstal tajnosti, onoho, jejž dostala paní doktorová Y. a s nímž se pozděj důvěrné přítelkyni pochlubila. A dopis ten zněl » Blahorodá panll Nepozorována vyslechla jsem rozmluvu dvou osob, z níž jsem zvěděla, jak urážlivého pozvání se Vám včera dostalo. Záleží-li Vám na tom, abyste seznala osobu, od níž lístek pocházel a která chystá ještě jiný skandál, stůjte dnes večer pod umíráčkem proti Bíle věži. Udeřením deváté objeví se Vám. Budete velmi překvapena. Vaše upřímná přítelkyně. P. S. Zachovejte dopis v tajnosti a ni komu se o něm nezmiňujte.« Paní doktorová ukryla dopis v nejtajnějš přihradu a zachovala se dle rady neznámé pří- telkyně. Neřekla nikomu ani slova. Den a ho- dina dobře se hodily k té výzkumné výpravě. Všechna »promenáda« s náměstí převalila se
14 article
na výběžek města, odkud se lidé dívali n žhavé čarodějnice, »pouštěné« na okolních ná- vrších, a kdo nešel na čarodějnice, byl beztoh doma. Prostranstvičko mezi Bílou věží a sou- sedním chrámem bylo pusto a koutů tam tolik, že o úkryt nebylo zle. Večer byl neobyčejně tmavý, obloha jako saze, pod Bílou věží mohl fackovat. Několik minut před devátou kmitla se tem- nou nocí postava ještě temnější a zmizel v koutě pod umíráčkem gothického chrámu. Brzy potom jako mátoha mihla se postava jiná a splynula se tmou za pilířem nejbližším. A tretí, čtvrtá, pátá postava — beze zvuku šustu, jako duchové, každá mízela v jiném koutě. A postav přibývalo. Arci žádná z postav později přicházejících neměla potuchy, že by tu nebyla samojediná. že z hloubi temnoty a z koutů opěracích pilíro je pozorována několika páry očí. Avšak oněm. kdo tu stály již dřive, tajil se dech vždy více a každá z dalších tajemných postav rozmnožo- vala rozpaky všech předešlých. Co to vše zna- mená? Co se bude díti? A mnohá z ukrytých — ba, snad všechny rády by byly prchly, ale kdo ručí za to, že by nebyla stihána, dopadena. poznána? A tak bez dechu trvala každá n svém stanovišti. Strasidelně čněla do výše Bl věž a minuty do nekonočna se protahovaly. Konečně temnou nocí zazněl první úder hodi- nového kladiva — jasným zvukom padly čtyř čtvrti a mohutným, hlubokým, zádumčivým hla- sem svým pak odpočitával veliký zvon devěo v černou záplavu noci nad městem. Sotva zazněly první rázy, připlížila se z úzké ulice za Bílou věží kočičími kroky muž- ská postava v šírokém plášti, na hlavě čepici s jablíčkem, v ruce hůl, rozhlédla se pustým prostranstvičkem a mířila dále, pod umíráček.
15 article
Tu stanula, plášť se rozevřel, vysoko vztyčila se levice s lucernou, posud ukrytou, a světlo ozářilo postavu paničky, vyčkávající, co se bude dii. »Jemnostpaní!« vyjelo dušeně z úst mu- žových. »Ale to nemůže být!« »Co pak, pane rovisor ? !« zvolala rovnět dušeně panička, v níž vznikalo strašlivé tušení. »Že byste vy byla ty listky — — - »Pane revisor !« zaúpěla panička pod tíhou projeveného podezření. Z nojbližšího kouta ozval se šust. Pan r- visor trhl sebou a spěchal tam s lucernou. »Ježíš Marjá, jemnostpaní — vy taky ? A jakoby temnoty, zaplavující posud jeho mozek, byly náhle proniknuty šlehavým, ozařu- jicim paprskem, poskakoval pan revisor od pi- liře k pilíři, z kouta do kouta — v každém krčila se postava některé z paníček, sezvaných na dnešní výlet na Kunětickou Hůru. Nebyly arci všochny — scházely opatrnější a prozlra- vější z nich, jež nesedly na vějičku pozvání dnešního. »Pane revisor, sfoukněte to světlo ! « ozval se hlas ze skupiny postav, obklopujících náčel- níka policie. A bylo nejvýš na čase, neboť o náměstí ozývaly se kroky. Kdesi v nejtemnějším koutě nastalo krátké jednání; jednohlasně bylo usneseno, že toto dnešní dostaveníčko má býti zachováno v nej- tajnější tajnosti. Pan revisor souhlasil, nebot cítil, že jakás neviditelná ruka také jej vedla za nos v tato místa. Dámy, jež měly u sebe náhodou tobolku, spečetily usnesení královským darem. Ostatní vyzvaly pana revisora, aby se u nich příležitostně stavil. A po desíti minutách bylo pod Bílou věží zase pusto jako jindy. Přece však po nějakém čase proskakovalo městem, aniž kdo mohl říci, kdy a kde to sluch zachytil, že tajemný »sjezd čarodenic« byl přec jen konán, nikoli však na Bílé věži, nýbra pod ní. Nevím podnes, co je na tom pravdy Ypesrlrlo
Marjá
16 title
Bez chleba.
17 article Kresba z hor. Napsal Ja n Havla sa
Kresba z hor. Napsal Ja n Havla sa Sluneční paprsek prodral se šedými chmu rami, jež jako zavěšeny, nehybně tkvěly na ponuré obloze, kmitl se mrazivým ovzduším, jímž v bělounkých vločkách poletoval drobný sníh, ozlatil náhle stěnu chudéhó, skrovného obydli sedláka Volka, a smoknuv se v malé chvíli doleji, zakmital třaslavým zásvitem po lůžku, na němž odpočívala vyhublá, nemocná žena, a utkvěl konečně na sežloutlých a vpadlých jejích lících. Jakoby jasným světlem slunečním byl náhle k sobě přišel, pozvedl mladý sedlák, sedíci u stolu, rozeuchanou hlavu, již zabořenu měl v rukou, opřených o drsnou plochu stolu, a mdlý zrak jeho upřel se tázavě, pátravě v vybledlé tváře ženiny. Chvili pozoroval ji upjatě, hitaje téměř očima každý pohyb svalů v ubo- hém jejím obličeji a zdálo se, že všechna jeho láska i obava soustředěny jsou ve vysíle ných jeho zracích. Bolný úsměv pohrál mu prchavě koutky rtů, a hned zase starost novou vryla mu vrásku v opálené čelo, když pohlížel na ni, jak dy- chtivě vyhlíží ven z okna, jakoby se těšila z oslňujícího desku slunce, od něhož si slibo- vala návrat sil v zemdlené své údy, od něhož doufala dosíci osvěžení a uzdraveni. A pak sám přeletl zrakem k oknu, jímž viděti bylo ven, do přírody, sklíčené dosud chladnými okovy zimy.
Havel
18 article
Bylo venku klidno, ba téměř nehybno, jen drobounký snih se řídce sypal k zemi, v niž se urputně upíraly žlutavým zážehem první šípy nového slunce, jako jásavá předzvěsť bli- žíci se nové doby v přírodě, jež po tak dlouhé době chystala se vymaniti se z područí vše ničieí zimy a vypučeti ve svěží zeleni a ve vůni jar- ních květů v nový, veselejší a příjemnější život. Blížil se konec zimy, jaro bylo již n skoku, a světlem slunečním schýlilo se dnes znovu poprvé v kraj a dýchlo radostně do všech jeho koutů vítanou zvěst: »Blíží ce jaro a s ním opět nastanou vám nové práce, ale také nové radosti !« Dočká-li pak se jeho žena jara, neshasne-li mu dříve, než celou přírodou zachvěje se první vůní svěží zeleně i pukajících květů prosycený jarní den — připadlo pojednou Volkovi a po- myšlení to zařízlo se mu bolestně v rozervané. trpicí jeho nitro. Až se zachvěl při té pouhé myšlence a kradmo zaletl zrakem ke své ženě, jež nasytivši se po- hledu do probouzející se přírody, odvrátila oči od okna a vytřeštila je téměř k zašedlému stropu. Ruce měla křečovitě na vpadlých prsou sepjaty a rty její sotva znatelně zachvivaly se ve vroucí, úpěnlivé, snad již zoufalé modlitbě. Oko jeho zrosilo se horkou slzou a on znovu beznadějně schýlil hlavu v dlaně, jak člověk, jenž ztratil důvěru v sebe sama, každý zákmit naděje na lepší časy zapuzuje od sebe, jako posměšný úsklebek neodvratného
Volek
19 article
Jestli mu tak opravdu zemře ! Co si bezn počne. Kdo pečovati bude o dvě malé děti, kdo bude si jich hleděti, když on, po celičký den jsa jieh vzdálen, na ně dohlížeti nemůže ? Co bude z dětí. vyrůstajících bez řádného dohledu, kdo nahiradí jim malku, kdo povede je k dobrému vřelými slovy mateřskými. A kdo mu zastane domáci práce, kdo se postará tak pečlivě jako žena o každou maličkostl Tistce takových otázek vířilo mu těžkou hlavou, tisíce jich zmítalo jeho srdcem a na všechny byla pouze jedna odpověd »Nikdo !- Horká bolest rozlila se mu srdcem, pálil jej v nitru jako otevřená rána a z úst dralse mu násilně tlumený vzdech. K čemu vede všechna jeho námaha, t všechno jeho celoroční lopocení, proč od jara do zimy v potu tváři neúmorně pracuje, když úroda jeho polí, mozolně zasloužená, nestač mu ani na skrovnou, chatrnou obživu rodiny po celou dobu? Proč robotí do úpadu i v zimě za bídný peníz tam na horách v lesích žida. jenž pro pracujíci lid nemá mimo úlisné řeči jiného slova než hrubství, když hlad a nouz s nemocí přece vetrou se mezí chudé jeho čtyři stěny a hrozi mu největším neštěstím, nej- bolestnější ztrátou Zabloudil zrakem ke koutu, kdež skrčeny seděly obě jeho malé děti. Starší děcko, útla chorobně bledá holčička držela ve vyhublé rue školní knížku a jako bezduchá v ni mrtvě hle děla, a malý hosík vedle ní vyvaloval naň bá zlivě veliké oči, jež k němu bolestně volaly: »Táto, máme hladl« Pohled nevinně trpícího děcka jako ostrá. ale nezasloužená výčitka se mu zabodl v oči vryl se nru novou trýzní v ochablé srdce.
20 article
»Táto, jist le Tentokráte ozvalo se dítě opravdu, hlasem tichým, tlumeným bázní a hladem, jenž svlra bolestně jeho choulostivé útroby, ale tichounký nesmělý ten hlásek jako bouře výčitek snesl a v žal otcův. Sevřel křečovitě rozpálenou hlav v chladnoucích rukách a zahleděl se ko ženě. jež namáhavě se pozvednuvší na kostnatých pa- žích, třesoucím se a řezavě chraplavým hlasem mu pravila: »Jen to ještě zkus a jdi k pánovi, snad dá zas práci. Nevídáno ! Snad si vzal prozatim za tebe jiného, když jsi nemohl ode mne ode- jíti, a pro tebe se teď vždycky nějaká práce najde. Já tě už tady nepotřebují. Jest mi lépe. eitím to v celém těle.« A hledíe zamyšleně oknem ven, dodal po tichu : »Jen co sněhy roztají, jen co bude tu zas jaro !e Volek se zvolna zvedl a přešed několikrát dlouhými, pádnými kroky přes sednici, zastavi se u lavice před oknem a zasmušíle vyhlíže k zasněčeným stráním, jež se v dálce nad za- mrzlou řekou zdvihaly do výše, splývajíce s zachmuženou oblohu v celistvou, šedavě bílou stěnu.
21 article
Sedlák nachýlil se k oknu, a přitisknu rozpálené čelo k chladnému sklu, přemýšlel Půjde ještě nyní dopoledne k židovi — umi ňoval si — a uprosí ho, aby jej vzal zase zpě do práce, a tak již nějak doma vydrží do jar bez hladu. Beztoho již brzo povoli ledy a p přestanou na horách káceti lesy a dopravovat dolů do údolí dříví, a započne opět práce polní Nyní potřebuje žid jistě hodně dělníků, aby by se vším hotov do konce zimy, a přijme tedy snad i jej rád znovu do díla. Rozjasniv poněkud zamračené tváře, chysta se právě říci ženě slovo útěchy, když tu zava- nul venku prudce vítr, setřásl jemný poprašek sněhový z větví stromů, jež se táhly dvěma řadami podél cesty, a bílými oblaky snesl jej k zemi. Volek sebou trhl a přetřev si rukou spo- cené tváře a čelo, jakoby za puditi chtěl deroue se v srdce jeho neblahou předtuchu, obrátil s od okna, a pokročil k nemocné.
Sedlák Volek
23 article
Když Volek po chvíli vyšel ven a rychlými kroky zaměřil z dědiny ku Ostravici, jež táhla se jako pás pod horskými svahy, vanul stál ještě ostrý vítr, zvedaje na temenech hor závěje sněhu a metaje je opět šedivými mračny v údol. jež pokryto bylo do nedohledné dálky jedno- tvárně bilou pokrývkou sněhovou, tak nehybnou. že oči pohledem na ni až přecházelv. Volek cestou ani nezašel k židovi, věda že tento jistě již časně z rána odešel podívat se do svých pohorských lesů, aby se přesvědčil, jak práce v nich již pokročily, a co ještě zbývá k vykácení. Vždyť blížil se již konec zimy, a tu mu silo se s kácením a svážením dříví přispíšiti, dokud ještě snih netál. Jakmile pak již jednou uhodily teplejší dny, bylo vždycky po všem Pak musili čekati, až povoli a roztají ledy uvolní se Ostravice, po níž se plavilo z jara dříví do obchodu. Ti, kteří lesy káceli, byli většinou chudš sedláci valaští z doliny, jimž výtěžek polní ne- poskytl ani obživy, dostačující na zimu. Byl to obtížná práce, namáhavá a vysilující, a pla za ni býval prabídný. Leč aspoň něco si vydě- lali, a probitého času by jinak nebyli uměl zužitkovati. Ještě lopotnějším a daleko nebezpečnějším zaměstnáním bylo svážení dříví po stráních dolů. Těm, kteří práci tuto konali, říkalo se »pěšáci«. Nakládali si veliké haldy polen na sáňky, jež pak, úprkem po svazích horských běžíce, z sebou vlekli až do údolí k řece. Každé chvíle hrozilo jim nebezpečenstvi. že sklouzne jim noha po hladkém svahu, nebo
Volek Ostravice
24 article
že povolí pod nimi sněhová kra, že sklesnou po náledí v kyprý sníh a shozeni byvše rozje- tými sáňkami, že slétnou někde střemhlav v zející hlubinu a rozrazí dole hlavu, nebo srazí vaz. Ale nedbali nebezpečí, jež jim viselo témě v palách, nemrslili nikdy na smrt, jež s každé závěje sněhové a na každé úzké steztičce na. ně zlomyslně číhala, a počitajíce vždy s ne- štěstím, jež je mohlo každé chvíle stihnouti, jako otužilí námořníci se hnali nedohledným mořem vlnivých závějí sněhových ke svému eili, aby za chvili zas ubírali se nahoru pro nový náklad, a znovu letěli cestou necestou po- horskych cestách, jež často skoro úplně zaváty. byly sněhem, jímž zmítal pronikavý vichr. On sám často hleděl smrti téměř tváří v tvář,a z jeho soudruhů mnohý již přišel k úrazu na - sněžných srázech, nebo dokonce přišel o život. Tato práce poskytovala též Volkovi až do nedávna dostatečné obživy.
Volek
25 article
Když však roznemohla se mu žena a cho- roba jeji nejen že se nelepšila, avšak naopak spíše den ode dne se horšila, že již čekati se dalo nejhorší, musil Volek z práce vystoupiti před ukončením týdne, ač měl mzdu tento kráte náhodou zaplacenu do konce téhodne, a tím pohněval si nadobro zaměstnavatele, jenž po- zději ho do práce přijati již nechtěl. Volek trpce, ale odevzdaně snášel ránu, již mu zasadil jizlivý osud. Nikomu si nestě- žoval, ba ani ženě nedával na jevo, jak jest nešťasten a tvářil se, pokud se mohl přemáhati, jako by stále ještě nezvratně doufal v brzké její uzdravení a raději sám snášel hlad, než aby vzdechy dětí měly rušiti nemocnou, již. bylo třeba klidu. Než bída s hladem dolehaly vždy urput- něji v chudou jeho světnici, až i Volkovu dobrou vůli a odhodlanost úplně zlomily a přinutily jej, že opětně si umínil, že se zase pokusí, usmířit si žida a uprositi ho, aby vzal jej zpět do práce. Nečekal sice právě na nejpřivětivější při- jetí, než přece doufal, že se mu konečně po- daří zatvrzelým a neústupným srdcem židovým, ač-li jaké měl, pohnouti.
Volek Volkův
26 article
Před očima stále vynořovala se mu hladem a nemocí ztrápená tvář ženina a v uši zalebal mu bolestně tichý pláč trpieích, nebohých děti! Jak velice miloval svou rodinu! Nebylat jeho láska bouřlivá, jako bývá láska městských lidí, ale byla opravdovější, a mírným plápolem zahřívajíc jeho nitro, tím vytrvaleji se udržo- vala, a když bylo třeba, podněcovala jej ku každé oběti. Leželo to již v povaze jeho, jako tomu je u každého jiného horala. Celoroční úpornou lo- potou se životem probijejíce, přikováni jsouce k rodné hrudě, nemají času ani smyslu pro bouřlivou lásku, avšak láska v jejich srdeích není pak pouze jarní přeháňkou, nýbrž trvalým ohněm, jenž plápolá v nich až k hrobu. Volek z hluboka si povzdechl a rozhlížel se kol sebe po okolí. Přešed přes zamrzlou sněhem vysoko pokrytou hladinu říčky, kráčel rychle do vrchu po sotva znatelné stezce horské, a zaměřil nejpřímější cestou k dalekému temeni, na němž prostíraly se do dálky až k obzoru husté, černé lesy jako vlnivé moře. A za nimi ještě v šedavých výšinách vzpínl se k nebi holý, bílý vrcholek Lysé Hory, ztrá- ceje se v ponurých oblacích.
Volek Lysá Hora
27 article
Váhavým, nejistým krokem vešel znavený Volek v pološero lesa na zledovatělém temeni horském, jimž mihaly se jako stíny postavy dřevorubců, a dunivě, teskně zněly údery seke a praskání klesajících stromů, jež zachycovaly se zasněženými větvemi svých sousedů, jako b se od nich dožadovaly pomoci a záchrany. Slunce právě zašlo za mraky, a tak oslnivá záře jeho pojednou uhasla a šero lesní zhoustlo ještě poněkud, ostře se odrážejíc od jasu bě- lostné pokrývky sněhové. Nad hustými vrcholky korun stromů bu- rácel prudce a neúnavně vichr, zmítaje pole- tujícími vločkami sněhovými, ale v lese samém bylo téměř klidné bezvětří, jako v tajemné říši stínů, do níž marně si dobývá přístupu urputný a neurvalý velikán.
Volek
28 article
Zastaviv se na okamžik, Volek pátral dy- chtivě planoucím zrakem v hlubinách lesa, hle- daje jeho majitele a ničitele. Konečně jej spatřil a bez váhání k němu zaměřil. Leč tento, jakmile jej spatřil se blížiti, již na několik kroků naň volal, odmítavě k němu mávaje rukou: »Zas už mne jdete prosit, vy neodbyto Snad si nemyslíte, že vás vezmu do práce, kdy se vám zlibí! To by tak hrálo, abyste si vy- bral peníze napřed a pak jednou přišel, a po druhé zas zůstal doma. To bych s takovými dělníky daleko přišel !e A spatřiv, že Volek, nedává se tím od- strašiti, k němu kráčí, a chce ho ještě prositi, odsekl mu prudce: »To se marně namáhátel Takových lenochů, jako jste vy, bych našel po tuctu u každé hospody !«. A posměšně se zašklíbiv, odvrátil se od něho a kráčel volným krokem, ruce maje nazad založeny, k stromu, na který právě byli zavěsili provazy, nevšímaje si již ani v nejmenším jeho proseb. Volkovi zhořkla slova v ústech a nesmírný bol zadrhl mu chřtán, jenž jej rozžhaveným ohněm pálil, nejsa od rána ještě svlažen a od- předešlého večera ani nejmenšího sousta po- krmu nepohltiv. Zdálo se mu, že hořem nad bezcitností lidskou sklesne k zemi. Vzpomínka na domov jej vždy nvou bolestí naplnila a litost podla- movala mu zemdlené nohy a vždy novou silou mu rozdírala žalem přeplněné nitro. Rozhledl se po okolí a spatřiv, že žid stojí po blízku, lhostejně si pohvizduje, vyhrkl ze sebe zoufalým hlasem, až všichni sebou trhlia žid, leknuv se, naň se otočil »Jsme bez chleba, máme hlad, žen umírá !« Více nemohl. Hlas odumřel mu na stuhlých rtech a oči, krví podlité se mrákotami zavřely. Klesl na kolena, a rukama zaryl se v chladný sníh. »Jsme bez chleba !«
Volek