25 prosince 1907. Číslo 356.

NÁRODNÍ LISTY

Strana 11.

jakéhokoliv mžourání. Když jste mu dali rozkaz, řekl jenom „Ano, pane“, neodírhuje svého po- hledu od vás dříve, dokud jste mu rozkaz do detailu nesdělili. A když si dovolil otázku, byla věcná a stručná. První týden přehazoval lopatou uhlí na po- stranních kolejích, plně nádražní lokomotivy. Pak ho přednosta stanice Burchard poslal dolů na křižovatku ulic, aby praporečkem řídil posu- nování vozů, určených pro loděnice. Tato křižovatka přetínala v pravém úhlu hluboký železniční příkop půl míle dlouhý. Na rovině nahoře, shlížejíc dolů se svažujícího se úbočí příkopu, viklala se řada, jako polouopi- lých chatrčí se zakalenými okny a schátralými střechami, záplatovanými a polámanými; ně- které byly převislé přes podpěry, podehycujíe jejich břevnoví. Sanders bydlil v jednom z těch- te baráků — v nejbližším k okraji žulového zdě- ného zábradlí, bočícího se ke křižovatce. Po úbočích železničního příkopu povalo- valy se odpadky z chatrčí — nádoby beze dna, zbytky rozmlácených židlí, krabice od zavaře- ných rajských jablek, rezivé obruče, útržky sla- měných rohožek a věci podobné. Za doby léta několik statečných chomáčků trávy, jakoby vy- lákány byly ze země k životu, tulilo se k rovině i svahu a tu i tam veselá pampeliška zaplála na den nebo dva dni a pak zmizela byvši uškubnuta některým z potulujících se tu kozlů. V zimě tu byly jenom plásty začernalého sněhu, začazené nekonečným kouřem objíždějících vlaků a roz- jizvené stezičkami, jimiž si nadcházeli nádražní dělníci.

Jenom dvě osoby žily v Sandersově chatě — Sanders a jeho zmrzačená dcera, děvčátko dvanáctileté se zlomenou páteří. Dosahovala sotva k okennímu prahu, když stála u nízkého okna, dívajíc se na svého otce, jak mává svým praporečkem. Shrbena všecka, se vpadlýma oči- ma, zakrnělá; svůj rusý vlas, majíc krátce na šíji přistřižený, zatínala své ubohé bílé prstiky do okenního rámu. „Rychlík se dnes zpozdil, nebo „Číslo 14. už by mohlo jet“, říkávala, dívajíc se svýma neunavnýma, dychtivýma mo drýma očima na hodiny, nebo „Jakou spoustu popela dnes vyhazují!“ Nie jiného totiž nebylo možno zříti z jejího okna. Když v poledne zazněla píšťala, sňala ná- dobí na oběd, naplnila je brambory a kouskem horké vepřoviny z hrnce, v němž se vařilo, vy- lila kávu do cínového kotlíku, přikryla ji víčkem a belhajíc se k okraji zábradlí, spustila nádou po provaze přesně dolů k otci. Sanders pohléd vzhůru, pokynul pak rukou a děvče šlo nazpě ke svému stanovišti u okna.

Když nastal večer, rozžehl Sanders lampu ve své jediné místnosti a četl nahlas povídky z nedělních novin. Dívka poslouchala dychtivě a kladla mu otázky, na něž otec nedovedl odpo- věděti, a mívala buď oči plné slz nebo tvál všecku rozzářenou. To asi bylo celým jejím ži- votem. Nebylo toho mnoho pro Sanderse tu na světě! Ani mnoho klidu, pohodlí nebo šťastnéh výsluní, ani mnoho zpěvu nebo smíchu, šveholu ptactva nebo vůně sladkých květů, ani mnoho štědrosti, vlídného povzbuzení, laskavosti lidské nebo vděčnosti. Jenom neustávající hlahol zvonu u parostroje, bláto, sirnatý pokelný kouř, šle- havý déšt, led a prach — jedině nekonečná jednotvárnost nelibě páchnoucích parních po- uličních kar, kouřem zašpiněná signálová vlajka a zamaštěná svítilna, jenom rozviklaná chatrč se dvěma lůžky, kamny, s několika židlemia stolem, jenom modrooké zmrzačené děvče, jež ovíjelo svá hubená ramena kolem jeho šíje!

Bývalo jenom v létě v neděli, že únavna tato jednotvárnost ustávala. Tehdy nostval Sanders děvčátko až na pokraj lesa, míli nebo dále od železničního příkopu. Tam byla malá dolina jako vyčalouněná fialkami a kalužina kde tu i tam kosatec unikl zlým klukům z to- várny, a kde byly veliké stromy a křoviny a roz- lehlé trávníky, vybíhající v holé plochy, jež byly vyřezány sběrateli drnu. V těchto dnech lehával Sanders na zádeeh a díval se v koruny stromů, kymácejících se proti nebeskému pozadí ve výsluní a děvče sedá valo u něho, dělajíc hromádky z čerstvého me- chu a oblázků a svazujíe luční kvítí v kytice A on někdy tvrdil, že jsou ryby v kalužině, uříz prut a ohnul špendlík, přivázal jej na kus pro vázku a vyseděl celé hodiny, dívaje se upjati na kork a dívka seděla smějíe se vedle něh- v napjatém očekávání. Někdy zase oba se šl uložit ke spánku, on s ramenem kolem ni ovinu tým. A tak uplynulo jim léto. Jednoho dne na podzim o dvanácté hodin polední zástup mladých neurvalců z hřebíkárny blíže pivovaru hnal se po křižovatce, žena před sebou psa, jenž neměl domova. Sanders stál n křižovatce se svým praporcem. Právě jedoue nákladní vlak zadržel tu luzu. Pes však proklouzl mezi koly skokem a pak vyběhnuv po svahu že lezničního příkopu, vskočil polootevřenými dveř mi do chatrče. Když spatřil dívku, zarazil se váhal chvíli, pohlédl úzkostlivě v její tvář, polo žil se pak na plocho a plaze se zvolna ku předu položil svoji hlavu k jejím nohám. Když toho večera přišel Sanders domů, pes spal již v jejín klíně. Sanders chtěl ho již vyhnat, když tu zn- chytil výraz jejího obličeje, ustal a položil prázd né nádobí od oběda na polici.

„Já ho viděl, jak přišel“, pravil; „ty krysy z hřebíkárny ho štvaly, ch! Kdyby nebyl přije nákladní vlak, byly by ho chytly. Pes pohlédl výrazně v Sandersovu tvář, zvě davě ho ošmuchávaje, ostýchavě pozvédaje tlap ku a spouštěje ji, jako by byl býval příliš smě lým a chtel učiniti němou omluvu jako asi chudý příbuzný, který se osmělil přijíti na návštěvu. Byl to nehezký pes s hrubou, žlutou, chunde- latou srsti, a s podivnou neveselou chůzí, ježto nohy pod ním se potácely; měl svěšený ohon s vypelichanými místy po jeho dělce, připomína- jíeími utrpěně jakési pohanění. Nebyl to veliký pes — jenom tak asi do výšky sedadla u židle měl žíhanou tlamu a ostré, pilovité zuby. Jedno ucho bylo pryč; snad už za doby, kdy byl ještě štěnětem, kdosi pokoušel se učiniti z něho ter- riera a ustal od díla, když už bylo na polo ho- tovo. Za to druhé ucho bylo čilé za dvě. Mohlo se skloniti do předu jako srnčí, nebo vylétnouti do výšky na poplach jako králičí, nebo položiti se zpátky na hlavu, když děvče psa hladilo, aby spal. Byl to odkopnutý, štvaný druh psa — psa jako stvořeného k tomu, aby se po něm házelo nádobím a aby byl pronásledován povykujícími kluky. Až na ty jeho oči! Byly nahnědlé, tklivé hluboké a jasné. Byly to laskavé oči, jež hleděly myslily a důvěřovaly. Tyto oči to byly, jež nej- dříve způsobily, že si děvče psa zamilovalo; ony připomínaly jí — jak divno to říci — oči jejího otce. A snad spatřovala, aniž si toho byla vě- doma, dole v jejich hloubi tutéž hladovou touhu po sympathii, jež mučila její vlastní nitro — vroucí přání míti soudruha. Potřebovala miti něco bližšího k vlastnímu věku, aby to mohla míti ráda.

Pes a děvče stali se nerozlučnými. V noci spával pod jejím lůžkem, pozvedaje hlavu v še- rém ranním rozbřesku a lízaje ji tvář tak dlouho, až ho vzala k sobě nahoru, aby se vedle ní za- hřál. Když vlaky míjely kolem, stavěl se pes na zadní nohy, opíral se předními tlapkami o práh okna a tiskna tupý nosík na okenní tabuli, vrčel na hlaholící zvony lokomotiv, nebo štěkal na ve- liké kotouče páry a kouře, jež parostroje dole vychrlovaly. A ona ho učila nejrůznějším rozmarným kouskům. Jak má choditi na zadních nohách s papírovou čákou na hlavě, s miskou v tlamě a prosit. Jak má dělati mrtvého, ležeti tiše celou minutu, vrtěti nervosně svým jediným podiv- ným uchem a směšně kroutiti očima; jak má no- siti košík ke kupci na rohu, když se ráno vy- belhala, aby koupila za penny mléka nebo boch- ník chleba a pes čekal venku, až přešla ulici pak pyšně kráčel před ní.

Zdálo se, že příchodem psa nové a šťast- nější světlo ozářilo chatrč. Sanders sám počal pociťovati vliv této změny. Dovedl si hráti se psem hodinu, drže ho za tlamu, odhrnuje mu pysky až po blýskavé zuby a v záhyby mu sklá- daje ucho. Byla to druhá bytost nyní pro San- derse, s níž se mohl raditi a k níž mohl mluviti. „Bude dnes strašně zíma na křižovatce, že, můj pse?“ nebo „To je vlak čís. 23, co teď v pří- kopě dýmá, což neznáš jeho zvon? Divíš se, proč byla výhybka přesunuta?“ tak říkával k němu. A sám pozoroval, že tvářičky děvčete nejsou ji tak bledé a utrápené, jako dříve. Zdála se větší a již ne tak umdlenou; a když Sanders vystu- poval vzhůru po příkopu, zemdlen denní prací, ona vždy vítala ho u dveří a pes seběhl na půl cesty po svahu, vrtě ohonem a vyskakuje do předu, by ho pozdravil. Děvče pak zpívávalo male úryvky písní, jimž jeho matka je byla před lety naučila, ještě před tím, než ona velká povodei smetla jejich barák a zanechala pouze jejího otce a ji, oba se tulící k mostu — ji se zlo- menou páteří.

Po nějakém čase Sanders přilákal psa k so bě dolů na trať, učil ho přinášeti zpět prázdné nádobí od oběda, a pes trávil u něho celou ho dinu, šedě po jeho boku a tváře se důležitě, nebo dřímaje ve strážní budce. Po celou tuto dobu nepovznesl se pes ku poctě nějakého zvláštního jména. Dívka mluvila o něm vždy jako o „psíčkovi“ a Sanders jako o „svém psu“. Muži na trati říkali mu „hadr- ník“, nepochybně proto, že měl utržené uchoa vypelichanou srsť na ohonu. Často, když běžel kolem nich, házeli po něm uhlím, ale jenom tak dleuho, dokud se neproslechlo, že náleží „San- dersevic holčičce“. Pak stali se rázem jeho ochránci, a zdálo se, že na ono jméno a na jeho minulost se zapomnělo. Jenom jednou získalsi pes zvláštní titul. To bylo tehdy, když obránil košík děvčete po krutém boji s větším a méně počestnějším psem. Sanders mluvil tehdy o něm s napolo jen utajenou pýchou jako o „starém chlapíkovi“, ale to trvalo jenom den nebo dva. Obecně v sousedství byl znám jako „Sanderso- víc žlutý pes“.

Jednoho jitra přibelhal se pes pa svahu pří- kopu s přeraženou nohou. Jední říkali, že ho kopl kůň, druzí, že kluci z továrny házeli po něm kamením. Pes nekřičel, vešel toliko žalostně do chatrče s tlamou suchou a pokrytou prachem vleka za sebou zadní nohu, jež visela volně jako cep; pak položil svou hlavu děvčeti do klina. A dívka vzlykala a naříkala nad ním celý den obvazujíc mu pošramocený úd, omývajíc mu oči a tlamu a kladouc ho do vlastního lůžka. Nebylo tu nikoho, kdo by došel pre jejího otce, a i kdyby bylo bývalo, Sanders by nebyl mohl opustiti kři- žovatku. Když Sanders přišel domů, ohmatal starostlivě psovi nohu a dívka se při tom dy- chtivě naň zahleděla. „Ne, Katy, mé dítě, nedá se nic dělati, je zlomena v kloubu. Nekřič, ma- ličká!“ Potom vyšel ven a seděl tam na lavičce, dívaje se přes železniční příkop a přes střechy továren do ruda ozářených ve výdechu sta výhni a tam naproti přes modravou řeku, kde požehinané slunko sklánělo se k odpočinku. Nebyl nikterak překvapen. Bylo to jako cokoliv jiného v jeho životě. Kdykoli počal milovati něco, mohl býti jist, že s tím dopadne, jako tu se psem. A této noci, když děvče usnulo, vzal psa do náručía zahaliv ho ve svůj kabát tak, že pobudové na rozích nemchli nic viděti, zazvonil na dveřích nemocnice. Lékař byl již odešel, ale ošetřovatel prohlédl ránu. „Ne, nedá se vskutku nic dělati. morek totiž byl zničen. Nechte nohu v obvazu. to je vše.“ Sanders odnesl psa domů a položi ho pod postel.

Ve třech nebo čtyřech týdnech byl pes opě na nohou, vleka za sebou nohu při chůzi. Mohl se dostati ještě kolem baráku a naproti ke kupci. ale nemohl už šplhati do vrehu se Sandersovou prázdnou miskou od oběda. Zkusil to sice jed- noho dne, ale vyškrábal se jen do polovice ce- sty. Sanders nalezl ho na cestičce, když šel do- mů, an ležel vedle nádoby.

Sanders se trápil pro psa. Pohřešoval dlou- hé hovory při obědě na křižovatce, kdy ubohý chlapík sedával po jeho boku, pozorně sleduje každou lžíci s očima zářícíma a svinuje a roz vinuje své jediné ucho jako praporeček ke hraní. Pohřešoval rovněž jeho škádlivou hru s vrabei a holuby, kteří často vzdorovali statečně bezna- dějnému kouři tohoto podsvětí, jenom aby mohli zvedati drobty, vyházené s vozů. Pohřešoval více než kdo jiný kamarádství — někoho, kdo by tu seděl vedle něho. Co se týče dívky — nyní upoutal se dvoj- násobný svazek mezi nimi. Pes byl nejenom ubohý a vyvržený, nýbrž i mrzák, jako ona sama. Pře tím byla mu přitelkyní, nyní však byla mu jako matka, šepotala mu, majíc svou tvář k jeho líei přitisknutu a vyzvedajíc ho k oknu, aby viděl kolem pádící vlaky, při čemž čenich jeho dotý- kal se skla okenního a ubohá jeho noha se volně kývala. Nádražní dělníci pohřešovali psa také, sli- bujíce pomstu za něho, a topič číslo 6. Joe Con- nors ztrávil půl neděle hledáním uličníka, jenž byl psa udeřil kamenem. Bill Adams, který jezdil s nádražní pošinovačkou, nejbližšího dne po one nehodě odešel demů pro láhev s koňským ma- záním a zanechal ji v chatrči řka, že by do- stal doktora na nejbližší stanici, kdyby si toho Sanders přál.

Jednoho parného zářijového dne — když kobylky cvrlikaly v lánech mezi koukolem a de- het stékal horkem dolů se střech, kdy zpocené potahy lopotily se do vrchu, majíce pavlhčené houby připevněny nad očima, a kdy vozkové kráčeli vedle nich se svěšenou šíjí — takového jednoho dne v úpalném žáru pes vybelhal se na křižovatku jenom proto, aby nosem se mohl do- tknouti Sanderse, jenž stál tu, mávaje vlajkou. nebo aby aspoň dívati se mohl výrazně do jeho tváře, když seděl ve své budce, jež vypadala jako schránka na pepř při domku, jenž útočiště skýtal Sandersovým praporečkům a jeho sví- tilně. Pes nyní nepřicházel často. Právě sestavovali místní nákladní vlakn pošinovačka pozpátku tlačila a posunovala vozy na společnou kolej. Bill Adams byl u páky paro- stroje a Connors u ohně. Několik vardů pod Sandersovou strážní budkou stál prázdný nízký vůz na postranní kolejí. Vrhal vděčný stín na silné, popelovými zrnky poházené kolejnice. Pes proplížil se pod jeho těžkými koly a položiv se usnul, maje svou schromlou nohu položenu přes mezeru na vidlici výhybky. Adamsova loko- motiva, supajíc okolo na vedlejších kolejích, vyburcovala ho, že leknutím sebou trhl. V úpor- né snaze vyskočiti, převalil se pes na záda s vý- křikem bolesti, maje svou nepotřebnou nohu pev- ně zachycenu v kolejnicích výhybky. Sanders slyšel ten výkřik, odhodil svou vlajku, skokem přeletěl křižující se koleje vlezl pod kola vozu. Pes přestal naříkati. Ale noha tkvěla pevně. V nejbližším okamžiku od- kvapil Sanders zpět ke své budce, uchopil pá- čidlo a pak se snažil uvolniti spáru u kolejnice.

Ale ta nepopustila ani o palec. Zbývalo jen je- diné: přehoditi tuto výhybku, jež však byla již nařízena pro rychlovlak, jenž ve dvou minutách — skoro již uplynulých — měl přijeti. V příštím okamžiku bylo vidět muže v modré kazajce uháněti v trysku po trati. Skočil ke klice od výhybky, odkvapil zpět a vrhl se pod plochý vůz. V tem bolestné úpění psa bylo přehlušeno lomozem parostroje, jenž se řítil do železničního příkopu plnou parou. Na to byl uvolněný pes vyhozen z pod vozu, ale nastal rachot jako říti cího se domu, a plochý vůz roztříštěn byl v tro- sky, jež se vzňaly. Když průvodči vlaku a cestující rychlíku ubírali se zpátky po trati, Bill Adams se shýbal nad mužem v modré kazajce, ležícím na znak na doutnajících troskách. Krvácel z rány n hlavě. Leže vedle něho, žlutý pes lízal jeho ne- hybnou ruku. Lékař, jeden z cestujících, ote- vřel Sandersovu rudou košili a přitiskl ruku k jeho srdci. Pravil, že dýchá a že může být živ. I přinesli tedy nosílka z kanceláře a Con nors a Bill Adams nesli ho nahoru po svahu pří kopu — pes za nimi kulhaje. Tam položili Sandersa na postel vedle vzly kající, zdrconé dívky — pes se položil jí k no hám. Adams se sehnul nad nemocným a obmý val jeho hlavu hrubým, vlhkým svitkem bavlny Právě před tím, než zemřel, otevřel San ders zraky, spočinul jimi na své dcerušce, na polo pak nadzvedl svou hlavu, jakoby hledal psa a zvrátil se nazpět s jakýmsi sladkým, světlým úsměvem kol rtů. „Johne Sandersi!“ vzkřikl Adams, „jak u všech pek — mohl tak rozumný muž jakoty odhoditi svůj život pro zlořečeného žlutéh „Ale ne, Billy“, děl umírající, „nemoh jsem jinak. Vždyť on byl mrzáček.“ psa??

Nočni hlidač. Dnes dřiv než jindy zalkaly píšťaly důln monotonní svoji píseň. Po cestách k vesnici spě- chali horníci, hlučně hovoříce. Soumrak rychl přepadl kraj i lidi, tma houstla, těžká, dusivá mlha, ne bílá, špinavě šedá a smutná, prosy- cená dechem uhelných dolů, vše lstivě objímal a tlumila ohlas kročejů i radostně zladěné hlasy Ve vesnici ozářená okna vysílala mdlou žlutavou záři v ulice i náves, jež byla zvláště rozlehlá. Uprostřed ní tyčila se budova jak zámek, s přízemkem bohatě osvětleným, obklí čená zahradou, vkusným, železným plotem opa- třenou. Jedna z pyšných bašt německýcb na če- ském severu, škola, již z poloviny plnily dět českých rodičů. Hovor z cest zazníval český a tiše zapada v drobné domky, jichž podstřešní světnice, se stropem, sklánějíeím se na jedné straně téměi 2 k podlaze, hostily skoro vesměs rodiny če- ských dělníků.

Naproti matiční škole, tísnicí se v chatrném divně slátaném činžáku, stál trochu o samotě nízký, žlutavý domek. V průčelí nalézala se nad vehodem do krámku se smíšeným zbožím dvě drobná okna, patřící každé jedné světnici, také s takovým stropem šikmým, o nějž nezvykl často naráželi hlavou, bolestně si ji zraňujíce. V jedné z nich bylo hlučno. Horník Rous smýval tam, dopola obnažen, uhelný prach s obličeje a těla, aby umyt a učesán a v čistém prádle přisedl k večeří štědrovečerní. Žena jeho točila se u plotny, chystajíe skromnou hostinku, a pět dětí, z nichž nejstarší holčička desetiletá cho- vala drobného klučinu, vyprávělo si v koutě u okna se zářícíma očima o kráse planoucího stromku a o vánoční nadílce. Rodina byla spořádaná, otec stále zdráv jaký div, že tu Ježíšek pamatovati mohl částmi teplého oděvu na školáky, dětem dokonce i stro- mek uchystal, ozdobený pestrými řetězy, cukro- vím i svíčičkami, jejž matka z chodby přinesla a na němž zbožně rozžihala drobná světla. Talíi vysoko navršený ořechy i jablky končil nadílku, a radostnému štěbotu dětských hrdélek nebylo konce. Ve vedlejší světnici, rozměry podobné druhé jako vejce vejci, se stropem, sklánějícím se ke straně opačné, seděla u stolu žena as čtyřiceti- letá. Obličej měla v dlaních ukrytý, jen bohat

ství vlasů tmělo se na hlavě, zdobíc ji vkusnou korunkou. Odéna byla v temně modré šaty, bílo tečkované. Dlouho, dlouho nezvedala hlavy,a když se rozhlédla jizbou, olona slz nedala jí dobře prohlédnouti. V světnici nalézal se nej- potřebnější nábytek. Jediná postel, skříň, stů se třemi židlemi, lavice, černě natřený kufr. Ale na okně bělala se záclonka jako padlý sníh, s bohatě nadrhnutým volánem, nad ložem růže- věl se obrázek marianský v rámci z papírových květů, nádobí nad plotnou rozvěšené svítilo či- stotou, v celé jizbě vládl vzácný pořádek, jejž mdle osvěcovala malá lampa s mléčně bílým stinitkem, zdobeným malovanými pomněnkami. Konečně oschly slzy na pláčem zčervena- lých víčkách. Žena vstala a přistoupila k oknu. Otevřela je a vítr, který se zatím rozpoutal s ve- likou prudkostí, vmetl ji do tváře a do světnice tisíe třpytivých jiskérek bělounkého sněhu. Za- chvěla se chladem, zavřela okno, prohrábla v kamnech oheň a vhodila naň několik kousků uhlí. V kamnech zapraskalo, otvory ve dvířkáeh padaly na zem rudé záblesky červenavého světla. Do jizby vkročila Rousová. „Pane na nebi,“ zvolala, „u vás je ticho a smutno! Poví- dali jsme si, že jste tu tak sama v takový ra- dostný večer. Pojďte na chvíli k nám, u nás se věru rozveselite.

„Půjdu ráda,“ odvětila Suková. „Taková úzkost divná na mě padla, že bude líp, když u vás mezi tou drobotou na ni zapomenu.“ Sbasla lampu, obě ženy vyšly, Suková zamkla dvéře a vstoupila za Rousovou do jizby vedlejší. Děti letěly jí vstříe, každé v ruce dárek, ona je hladila, dárky prohlížela a chválila. Nemohla se tak veseliti a radovati jako jiní. Při útrapách, jež prožila a jež nepřetržitým řetězem život jej ovíjely, odvykla zcela tomuto zázračnému stavu. I na mrtvou deerušku si vzpomněla a přitiskla k prsoum nejmenší dítě, jež broukajíc ručky p ní vztahovalo. Ale již pobízela Rousová ke stolu, kde s ši- rokým, spokojeným úsměvem ve tváři seděl jej muž, a kde z malovaných henečků, až na okra naplněných vřelým čajem, stoupala ke stropu bělavá pára. „Jestli pak víte, Suková, že u Želenek tam co je to „denní dílo“, zas se utrhl kus silnice. Nepostačí ji v těch místech spravovat.

Když šli ráno havíři na šichtu, zrovna prs u nohou sesula se jim země do té ohromné jámy. Jen to zadunělo! Ještě, že to dole nikoh nezabilo! Je to tak podívaná ze silnice, co Lidé a vozíky na dně té otevřené šachty, dobře sto metrů hluboké, vypadají jako dětské hračky. A smrt tam mají ještě častěji za pasem než my v těch děrách. Každou chvíli se tam někdo za sype a potluče. Někdy tam ovšem i slunce zn- bloudí a uhelné plyny jim tak snadno netřesk. nou nad hlavou, když jim pánbůh udělal tak dů- kladnou ventilaci. Ale, na mou duši, Suková, já bych tam nechtěl pracovati,“ rozhovořil se Rous, pokuřuje dnes zálibně nedělní doutník furiantsky odfukuje dým k nízkému stropu. „Je tam teď čina,“ povídá Rousová, „psa by nevyhnal. Taková vánice najednou. To váš starý dnes zkusí. No, jakáž pomoc,“ připojil chlacholivě, „oslavíte Štědrý den na Boží hod. A prosím vás, Suková,“ povolila uzdu své dávné zvědavosti, „je to pravda, že váš muž byl hercem?.

„Tomu je už dávno,“ tichým hlasem od větila Suková. „Ale mám ho před očima, jako by to bylo dnes. Jak mu to slušelo a jak mu vždycky tleskali! Aby mu byl tehdá někdo řek! že se stane k stáru nočním hlídačem!“ A Su- ková se rozhovořila. I děti ztichly, jakoby po- slouchaly pohádku. Vyprávěla, jak její muž se těšil, že uměním svým po letech snad i do Ná- rodního divadla pronikne, a zatím rázem tak drsně zmařeny jeho nejkrásnější snahy a sny Brzy po smrti jediné jejich dcerušky začal se mu kaliti hlas. Divně přeskakoval a jaksi se lá- mal a přecházel v řezavý šepot, až byl s ním na divadle úplně nemožný. Bolestně se louči s oblíbeným povoláním. „Odjeli jsmo do Plzně kde měl strýce, malíře pokojů. Měl na náměsti dům a přijal nás vlídně, a stovku nám půjčil abychom se trochu uchytili. Ujednali jsme již dříve, že budu dělati umělé květiny, byla jsen tomu vyučena, a muž že bude je nabízeti ke koupi v městě i okolí. A vyprávěla, jak najali si světničku, dopsal známé tirmě vídoňské o balík všelikýcb lístků. kalíšků, drátů, tyčinek, zelených nití, papíru, batistu i hedvábí, a jak brzy kupily se na stole uprostřed jizby hrsti planých růží se žlutými terči, překrásně zbarvených aster, bílých a růžo- vých chudobek, pyšných leknínů, růží stolistých i krvavě rudých, fialek, pestře žíhaných kara- fiátů a drobných, modravých pomněnek. Z bilých květů myrtových a oranžových svíjela věnečky, jež zdobily o božím těle divč kadeřavé hlavy, z macešek, fialek a leknínů chy- stala věnce k Dušičkám a pohřbům, jiné květy skládala ve skupiny, sloužící k ozdobě klo- boučků.

„Vedlo se nám dobře, až jsme i dluh spla- tili a začali volněji oddychovat a veseleji dívat- se do světa. K ruce vzala jsem si děvče ze sou- sedství. V bílých krabicích podél tří stěn v poli- cích přibýval květ ke květu jakoby vyrůstaly v okně vyzpěvoval kanár od rána do večera, v teple jizby se pracovalo. Bylo před svátkem Všech Svatých. Muž o jel za obchodem, a vrátiti se měl až pozdě v noci. Dívka odešla domů, a já jsem sama pra- covala a vzpomínala. Zásoby věneů byly uchy. stány, a vždy ještě nové květy přibývaly na ši- rokém stole, na jehož kraji stála nízká lampa která jasně svítila mi k hravé této práci, při níž užívala jsem nůžek, různých želízek a klíštek Odstřižky papíru, lehounkého batistu, hedvábi a sametu kupily se za celý den vysoko n podlaze. Do posledního věnce scházelo mi několik macešek. Dodnes nevim jasně, jak se to vše stalo. Jak jsem vstávala, abych z prádelníku při- nesla potřebný samet, jemně fialový, nešťastným pohybem zavadila jsem o lampu, jež s třeskem padla na podlahu. Rozbila se, petrolej se rozlil, vzplanul, oheň bleskurychle se šířil, než jsem se nadála, plameny zasáhly stůl i police s papí- rovými krabicemi, a jizba byla jedna výheň. Jak jsem se dostala ven, ani nevím. Když jsem se vzpamatovala, držel mě muž v náručí a plakali jsme oba. K olini přichvátali sousedé i hasiči,

omezili jej sice na naši světnici, ale spousty vody dovršily dílo zkázy. Byli jsme žebráky. Strýc už si tehda tak dobře nestál, on i žena hospodařili prý tuže špatně, a proto jsme zůstali bez rady a pomoci. Nebylo kde se uchytit, Karei se řemeslu nedoučil, ku práci kancelárské neměl potřebných, ověřených vědomostí, a to víle, dvéře se otvírají jen lidem bohatým a pěkně obločeným. A tak jsme přišli sem, kde práce sama se nabízí, a muž tu kopal uhlí. Což vám budu vyprávěti, jak mi bývalo, když přišel učerněn a utrmácen nezvyklou prací a když se někdy o pár minut opozdil! To víte tak dobře jako všechny ženy horníků,“ pravila, obracejí se k Rousové, „jak nejisté je to řemeslo“. „Ba právě,“ přisvědčovala Rousová, „a já tu mám ještě skorc půl tuctu dětí. A prosím vás, ten strýček, co tu u vás umřel, to byl ten boháč a Plzně?“ „To byl on, doj mu pánbůh nebe. Přišel sešlý a opuštěný, jakoby s nebe spadl. Žena mu umřela, zadlužený dům jim prodali, co zbylo, prohýřil a na muže hned spustil: „A co ty, po- třebuješ tak se plahočit? Ještě jsem tu já! Mám koncesi na malířskou živnost, hned zejtra udě- láme potřebné kroky, uvidíš, jak všechine půjde. A v dole s tím sekni! To je práce pro tebe, co?“.

„Muž se trochu bránil, rozvažoval. Ale lehi- kost práce a naděje na lepší výdělek i na život na volném vzduchu příliš jej lákala, až povolil. Dal na dolu výpověď, z nepatrných úspor, jež jsme měli, nakoupili, čeho bylo třeba a malo- vali. Práce z počátku měli, sotva stačili. Karel vyznal se tak brzy ve strýcově umění, že jej záhy i předčil. Měl vkus i dovednou ruku. Ale jejich radost netrvala dlouho. Práce ubývalo, na venkově dávají malovati jednou za celý život, a strýc propil víc, než vydělal. Vždyť jste ho znali i tu jeho žízeň. Pak se rozstonal, a když zemřel, muž nesměl sám malovati, že nebyl to- mu řemeslu vyučen. Ke všemu soužení stihl ho ten nešťastný zánět oční. Zrak mu jím seslábl a nebýt dobroty pana správce Gutwirta, který mu poskytl to místo nočního hlídače, nevím, jak by se nám vedlo. Sama jsem jako pára nad hrncem.

„I nenaříkejte,“ těšila ji Rousová, „jste sami dva, vždyť se nějak tím životem protlučete. Koho pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“ Nejmenší klučina v náručí matky vypravo- váním ukolébán sladce usnul. I ostatní děti byly již ospalé. Suková poděkovala za pohostěnía přála dobrou noc. Doma rozžehla lampu, usedla na kraj postele a tiše se rozplakala. „Její Karel nočním hlídačem! Už druhý rok se tak vláčí nocemi vlahými i mrazivými, ozářenými měsí- cem a zas nezjasněnými ani jedinou hvězdou. Svítilnu v ruce, zahalen v široký plášť, obchází několikrát za noc všechny budovy důlní i haldy uhlí vysoko navršené. Aby jej bůh chráni v dnešní noci!“ Podivná úzkost nedala jí dlouho usnouti. V ticho jizby zapadal šepot modlitby, vycházející z oddaného, milujícího srdce. Meluzina kol oken Ikala své zoufalé me- lodie. Na lavici před hlavní důlní budovou seděl Karel Suk, noční hlídač, opřen o zeď e pře- mýšlel o tom, co prožil, i co ho asi čeká. Sví- tilna, jíž užíval na obchůzkách, mdle osvěco- vala široké nádvoří, na němž kupil se sníh, jejž vítr, tanče divok, jakýsi kvapík, smetal u jedné jeho strany na vysokou závěj. Vzpomínky rojily se v Sukově hlavě jako v úle včely. Před rozzářenýma očíma zřel licho- tivá světla, tlumená hudba zaléhala mu sluch a vzduch plnila vůně parmských fialek. O sám — hrdina večera. Jako Karel Derblay v Ohnetově „Majiteli hutí“ svým svěžím zjevem, mužným vystupováním, lahodným hlasemi utrpením své lásky okouzloval muže a ženya potleskem mohutným jako bouře odměňován byl po každém aktu. Po představení, rozradostněn, spěchal v náruč své ženy, již nade vše mil .- val. — Hluboký, dlouhý vzdech vydral se mu z hrudi.

Vstal namáhavě, uchopil svítilnu a hůl a zasněženou nocí, v níž sníh a vítr zavál každou jeho stopu, s nitrem, přeplněným smutkem nad zmařeným životem, vydal se na obchůzku. Krátkozraké oči těžce se upíraly do tmy. Přešel nádvoří a kráčel po silnici, po je- jíchž stranách se nalézaly haldy vytěženého uhlí. Polní cestou od Želenek, opisuje veliký. pravidelný kruh, kolem „denního díla“ vracíval se vždy k hlavní budově důlní. S jejího průčelí nesly se nocí silné údery hodin. Větrem hnány, jasně se ozývaly. Suk napočítal jich dvanáct. Půlnoční hodina štědrovečerní! „Narodil se Kristus Pán,“ zaznělo mu v duši dojemnou sladkostí chlapeckých let. Svahy „denního díla“ lehce před ním za- zářily. A s jásavou koledou vánoční s ubohé hlavě, jak se mu hůl smekla na vymleté půdě, řítil se po nerovném svahu na dno propasti, jež vypa- dala jako pekelný jícen. Vítr divoce zaskučel, to aby nebylo slyšeti zvuku dopadnutí a posled- ního stenu, kterým doznělo zmučené srdce. Suk jakýmsi pezděčným pohybem sáhl si na čelo, rozevřel oči a do nich zapadl mu pa- prsek z protějších ozářených oken obydli správ- cova. „Tedy jen sen,“ zašeptai a v duši zazvo nila mu radost a rozlila se širokou vlnou. V blizkém městě rozhlaholily se zvony ke mši půlnoční. Vítr zatím se ztišil, ani sníh již nepadal bělostnými kvěn do lidských cest. Na nebi vstávaly hvězdy. Jedna po druhé otvírala jiskřivé zraky, jež se chvěly měnivým třpytem. Kol dokola kraj stulen v bílý plášť, svíticí ne- poskvrněnou čistotou, sladce dřímal a snilo onom aktu, opředeném nimbem půvabu a víry, který daroval světu božské dítě. Sladkost nebeská zaplavila nitro muže, kte- rý se probral z mrákot smrti. Domů vracel se ještě za tmy. Na prahu jizby vyhřáté a měkce osvětlené uvítalo jej vroucí, jásavé obejmutí . .. B. Podhorská.