Vánoční

příloha

k číslu 886. ze dne 25. prosince 1907.

Národních Listů

JAR. VRCHLICKÝ:

Vánoce Rolničky v sněhu zaléhají a brzy vůkol ticho jen v závějích ostré jiskry hrají, Vánoce hledí do oken, Český kraj jako tiché moře, z kterého stoupá mír a klid, uniká český bol a hoře, duše zas může volná snit. Slétají se zas dávné zkazky o Ježíšku a Bethlemu, vzbuzen jest úsměv staré lásky, vlídné též přízně ke všemu; sykot svůj závist zastavila ve čerstvých vločků víření, v chatek dým důvěra se skryla v sněhu též drobné jiskření. Hlaholí zvony nad závějí slavnostně tak a stlumeně, z chrámu, kde »narodil se« pějí horoucně tak a nadšeně; zamyšlen každý, kdo jde kolem v chvíli té sladké odtuchy chápe tu, byť i zkoušen bolem, dětinných plesů výbuchy. Bojiště lidstva, stará země, klidně jak nyní v sněhu spíš! Severák sám jen táhne jemně. měsíc když v bílou skloněn říš, myšlenky staré vykoupení, nové též lidstva naděje rodí se v tomto utišení. plénky jich jsou ty závěje. V půlnoci Spasitel jde světem. sluje v dnech těchto láska k všem, láskou tou brzy jara květem zaplá víc, až to šlehne v zem, odvěká láska není bajkou, věřme jen dětství sladkým snům, vizte jen sněhu bílou vlajkou kyne v mír všechněm národům!

Nimrodi. Momentka. Zachytil Fr. Flos. „Aby do toho, kraje million dominik!“ — hřešil pan fort Vítovský „v lesní kanceláři“, v komeře to, udělane z bývalé chodby. Sama paní fořtová určila tuto komoru za kancelář, jen aby pan fořt se svými úřadními záležitostmi byl od bytu hodně daleko. A nebylo divu, pan fořt Vitovský byl dokonalý člověk, ale všecky úřadní i neúřadní záležitosti vyřizoval náramně hřmot- ně. Klel od úsvitu do noci, ale dobrák nevěděl už ani, že kleje a když se za den dost nevykřičel, bývalo mu večer všelijak. Což v lese bývalo ke zlořečení vždy příležitosti dost a dost, ale doma paní fořtová klení a satanění netrpěla a proto musel pan foři do komory, čili do kanceláře. Dnes ale pan fořt vykročil do chodby hlaholil: „He, Zounku, zpropadený Zounku, kde u všech hromů — —. „No, no, no, co pak zase?“ ozval se mírn hlas paní fořtky, která vyšla na chodbu, aby zkrotila hněv manželův. „Co by bylo? Tohle je“, vykládá pan foř již mírnějším hlasem. „Ten kluk z Prahy mně píše, že přiveze s sebou z Prahy tři pány, sve známé, k nám na hon a že přijedou zrovna po zejtří, právě když musím k tomu zatra . . . .. stání s tím arcilotrem Linduškou! Aby do toho kraje — „I mlč, dětino, vždyť už se tvým hromům všichni vrabci smějí.“ Paní fořtová vešla do kanceláře a sebravši dopis synův, odešla do po- koje, aby si jej přečetla. Pan fořt už byl na dvo- ře a houkal: „Zounku, mátoho, Zounku!“ Teprve po hodné chvíli přihnal se odkuds hajný Zounek, celý uštvaný a postaviv se vojen- sky v kanceláři, vyhrkl: „Čeho si vzácný pán přeje?

Zounek byl páně fořtův hromosvod: ač byl malý, těla hubeného a vyjevené tváře, snesl pře- ce každou bouři statečně a proto pan fořt bez Zounka nemohl býti ani na chvilku. Zounek měl černé vlasy, černé licousy a knírek, který mu stále lezl. do úst. Jedno oko jeho dívalo se stále kamsi jinam, ale Zounek přece jen věděl, žeje krasavec a člověk učený. Přečetl všechno, na co přišel, ale nejvíce mu utkvěla v mysli přísloví po těch byl jako posedlý. „Ty's měl znát nebožtíka Sanču Panzu“ říkal mu pan fořt, „s tím byste si rozuměli.“ „Vzácný pane, pantatinku, škoda, že je ne božtík“, souhlasil Zounek, „ale smrt trpké vino šenkuje a bere hlupáky i mudrce. Dnes nebylo na přisloví kdy. Pan fořt muse pozejtří k stání do okresního města a proto mu- sel rovír svěřiti spolehlivému člověku a tím spo lehlivým člověkem byl Zounek. „Poslouchej“, spustil pan fořt, „poslouche oběma ušima! Pozejtří přijede syn se třemi pány a budou honit. Já musím pryč, ale zůstaneš zde ty. Ráno vyjedu v pět hodin s Václavem do mě sta. Václav dojede na nádraží a přiveze pány sem. Zatím seženeš honce, asi 8 jich nebo deset rozumíš? Zavedeš je do Kačiny, Na prostředky k Lopatě a stočta se ke Spálanému. Ať stríej

zajíce, Frálíky, Koroptve, mu, a nějakého pa- žanta, ale ne mnoho; nedopouštěj však pámbů, aby mně zastřelili srnce. Povídám ti, Zounku, za uši tě přibiju na borovici! Budou-li mladí, jako že ano, voď je po hranicích, a bude-li Lo- zík, jako syn, chtít po svém, tisíc láter, řekn mu, že by do něho muselo ...., však už víš. a teď let! Počkej! A měj se k pánům uctivě, n abych slyšel žaloby!“ „Jsou bez starostí, vzácný pane, rozumu nikdy nazbyt a přívětivost dál pasáka vede, nežli čtyřmi koni urputník dojede ... „Tak už jeď, ať nedostaneš na cestu! . .. Zounek vyskočil z kanceláře a upaluje do myslivny, vzpomněl si na jiné pěkné přísloví, které musel někomu řici. Nachomejtl se mu „Brok“, a když mu Zounek ve spěchu řekl „Chceš-li přijít do vážnosti, uč se milé zdvoři- losti“, zavrtil Brok oháňkou, že rozumí a roz- běhl se za kocourem, který právě opatrně kráčel po dvoře. Kocour byl jako střela na střeše chlív- ka a prohnuv hřbet, zježil černou srst. „Brok“ vztekle zabafal a drápal se na chlívek. To si vzal příslovi k srdci.

Jak pan fořt předpověděl a poručil, takse stalo. Václav přivezl ve starém, pohodlném ko- čáře čtyři mladé pány do myslivny. Nejmladšt z nich vyskočil první z kočáru a vedl hosty, aby je představil mamince a sestřičce Rézince, která skryta jsouc za záclonou už poznala, že ten nj větší pán s černými dlouhými kučerami jest nej hezčí, ba velmi hezký. Jenom, je-li svobodný Páni se dlouho nezdrželi, neboť již se hlá- sil Zounek, že jest vše připraveno a že hone čekají. „Co se vloče — neuteče, ale když se lýka drou, tu na ně i s dětmi!“ pobízel Zounek. Pan Alois potřásl rukou Zounkovou a uzná- vaje radu jeho za moudrou, vybídl pány hosty k odehodu. Zeunek mohl na pánech oči nechati. Měl střevice, zelené punčochy, krátké nohavice a myslivecké knjdy, žlutým řemenem přepásané. A jaké klobouky měli s peřím a zelenými ža- ludy! A patron jako do války. Všecko na nieh bylo nové a kůže brašen ještě vrzala. „Brok“ poskakoval před mladým pánem a honci, ma- jíce ruce v kapsách a podvázané brady šátky svázanými přes pangrotky na uzel, capali za pan stvem a dosti hlasitě se divnému ústroji hostů posmívali. Konečně vnikli do lesa a načali první léč Zounek vodil pány skutečně po hrani cích,a proto dlouho nemohli naléztí zvěře, až náhle za- hlaholilo lesem hned po sobě šest ran a z pa- seky ozvaly se výkřiky. Protože léč byla ji u konce, pospíchal pan Alois na paseku, aby zvěděl, co se stalo.

Muselo se státi něco hrozného. Páni sesku- pili se kolem keře a hlučně rokovali. Zvláště rozčilen byl nejmenší pán přísné tváře, zdobené tmavým knírkem. Strhl si s nosu skřipec a má- vaje jím proti soudruhům, žádal je, aby umlkli věc že se musí klidně vyšetřit. Když mladý pan Alois a Zcunek došli ke střelcům, přerušil malý pán svůj výklad a chopiv milého Lojzíka za kno- flik, žádal důtklivě za vysvětlení. „Tuhle v tom keři byl králík, slyšíš, králík! K tomu keři jsem přistoupil a králika jsem nejspíš vzbudil, protože vyskočil a pelášil po pasece. Rychle jsem na mi- lého ušáka zalícil a bác — bác, dal jsem mu dvě rány. Je to pravda, pánové? „Zajisté“, souhlasili páni. Malý pán pokračoval... „Potom ozvaly se ještě dvě rány, to jsi střelil ty, Modřinko? „Ano, já jsem střílel“, přiznává se pan Mo- dřinka.

„Potom zase dvě, a to střílel Martinec. Je to tak?“ „Je!“ potvrzuje Martinec. „A teď námt vysvětlete“, obrací se malý pán k Zounkovi i k Lojzíkovi, „teď nám to vysvětlete; broky králík v sobě jistě má a je pryč!“ Lojzík vybuchl v smích, div se nepřevalil i vyjevená tvář Zounkova se křečovitě stáhla ale trojice pánů střelců vážně čekala na vy- světlení záhady: šest ran na králíka, šest ran dobře počítaných a králík tentam! Když se Lojzík nepřestal smát a také Zou- nek se kuckal, rozhněvali se páni tvrdíce, že tohle není docela k smíchu a jen s nechutí po- kračovali v honu. Ušli sotva dvacet kroků, když v tom vyskočil jiný králík. Lojzík chybil, ale Zounek, vida již, s jakými střelci má co dělat, „položil“ králika už na svahu příkopu. Všichni páni rozběhli se ke králičkovi. Byl mrtev ubohý králík, „a jak je hezounký, a jaké má krásné černé oči. Páni div nad ním nezaplakali. „Nejspíš to bude ten, kterého jsme my zastřelili“, usoudii malý pán, „chudinka“. Veliký smutek rozhostil se v jeho vážné a přísné tváři. „To nejspíš, vzáený pane, to nejspíš“, sou- hlasil ochotně Zounek a zase zkřivila se jeho tvář a Lojzík se kuckal, drže se borovice.

Ve druhé léči bylo zvěře dost. Starý les hu- čel, nad pasekami vznášely se celé plachty mo- drého dýmu a zajíci i králíci jako diví prchali n všechny streny, i mezi honce se pletli a prorá- želi jejich řetězem. Páni bouchali jako u Solfe- rina. Po skončené léči nesli honci tři zajíce. Hlásili se k nim všichní páni, každý z nich „mu něco dal“. Byli bledi a vážni, inu, kati; byli si vědomi svých zlých činů, ale když už jednou se do toho dali . .. „Člověk vlastně musí býti filosofem“, pravi malý pán, utíraje si pot s čela. „Zvěř jest škod- liva a musí býti zdecimována. Člověk s puškou v ruce je strašný tvor, široko daleko ovládá vše a ničivý náboj podetíná životy . .. „A pařezy a keře“, bručí si Zounek. „Jednoho zajíčka zastřelil mladý pán a dva Zounek, a teď tady ten panáček ze sebe dělá ukrutníka“, povídal starý honec mladšímu sou- druhovi. „Ten se z toho v noci ještě vyděsí“, po- smívá se mladší. Viděl jsem, jak uskočil, když se zajíc proti němu hnal, a jak se schoval za keř; když už byl zajíe na sto kroků, pálil za ním jako běs. Chachacha! Pan fořt by tady měl být, no, to by bylo hromů ... Hon byl čím dále tím veselejší. Honei báječně bavili. Ukazovali do houštin a tvrdili, že tam leží zajíc a vždycky se našel ochotný střelec, který bouchl do keře. n or Ve „stojáku“ byly hromady klestu a v ř- dách byly srovnány otýpky. „Brok“ běhal o hromady ke hromadě, až posléze se zastavil u řady otýpek. Natáhl péro a ukazoval tak, že mezi otýpkami je králík. „Toho skolím já,“ hlásíl se malý pán postaviv se za psa, vypálil obě rány do otýpek. Brok udiveně odskočil a králík peláši z otýpek, byv nešetrně vyplašen. „Jakživ jsem neviděl tak hloupého psa, durdil se malý pán, „střelím tam, kam pes nosem ukazuje a králík byl jinde.

„To bude jiný, milostpane, „ten jejich“ bude v otýpkách. „I na moutě, to je pravda! Rozházíme otýp ky!“ A netázaje se na souhlas, odložil pušku dal se do otýpek. Honci, žádostivi švandy, mi- lému pánu pomáhali, ale nenašli nic. Ale co na tom, jen když dostali korunku za zvláštní na- máhání. Zounek zatím odvedl mladého pána stranou. „Takhle to nepůjde, mladý pane, nebos ještě stane neštěstí. Opatrnost matka moudrosti a napřed bezpečně a potom srdečně. „Nuže, co radíte, vy kmotře Rozumče?“ „Inu, smejšlím tak, abyste se s pány před- stavili a my vám zvěř natlačíme. Pak mohou páni bouchat až do allelujá. Ujednáno, uděláno. Páni střelci postavili se na lesní vlhikou cestu a Zounek zavedl honce na cestu jinou a rozestaviv je, zatroubil povel, aby se hnuli. Honci zahalekali a tlukouce holemi o kmeny borovic, táhli mýtinami vyplašujíce ospalé ušáky. Brzo ozvaly se rány. Zounek šel březinou na pravém křídle. Náhle spatřil před sebou státi tři kusy: srnce a dvě kozy. Rychle nadběhl v levo, aby srnčí vyrazil z leče. Dra kusy šťastně obrátil, ale jedna koza dala se v levo. „Aby se tak něco stalo!“, prolétlo hlavou Zounkovou a nečekaje na honce, pospíchal k cestě, kde byli představeni páni. Přiběhl právě v čas, aby byl přítomen kata- strofě. Za tlustou borovicí spatřil klečícího ma- lého pána; v tom vyrazila z houští zbloudilá koza, lekla se Zounka, uskočila před malým pá- nem a přesadivši divoce přes cestu, narazila hlavou na strom a skulila se jako zralá hruška. Ležela na hřbetě ani se nehýbajíc, ale v tom již „buch, buch“ a hlína s mrtím stříkla na mrtvou kozu . .. „Hlurá! Je má!“ vykřikl malý pán a od- hodiv pušku, hnal se ke koze. Padl na ni celým tělem a jako šelma zaryl prsty do nádherného krku zvířete — ten klidný filosoí!

Zounek chvíli v ustrnutí postál, ale pak skočil k malému pánu, odtrhl ho od srny a pro- hlížel ubohé zvíře. Mrtvo, bylo mrtvo. „No, od- pust Pambů hříchy, až tohle uvidí pan fořt! T se budu mit jako Kec u Jankova,“ těšil se ubohý hajný. „Kdyby to byl aspoň srnee!“ Malý pán „svého činu“ nelitoval. Založil ruce na prsou jako Napoleon a zíraje vážně na mrtvou srnu, přemýšlel zajisté o svém hrdin- ském činu, neboť neviděl ani bolesti Zounkovy. ale klidně propověděl: „Myslím, že z nás bude míti pan fořt radost, nejsme střelci ledajací.“ Zounek zapomněl na přísloví, jen jeho vy- poulené oko zadívalo se vyčítavě na malého pána. „No, co pak radost, to bude pan fořt jist mít', 6 je! ó je! Všichni té radosti užijeme,“ dodal Zounek po chvilce. Zatím přišli honci i ostatní střelci. Lojzík vida srnu, lekl se, ale dříve, než se zeptal, kd tuhle „paseku způsobil“, přistoupil k němu malý pán jako přísný Kato a řekl: „Přišel mně na ránu, namířil jsem na komoru a bylo to, nejsem cápek.“ Druzí dva páni uetivě přistoupili, „Srnčí, skutečné srnčí, tenhle Adolf má z pekla štěstí!“ „Pánové,“ ozval se malý pán, „jinde na honech se šťastnému střelci gratuluje, ale necho „ich kenne meine Pappenheimer“.

Nezáviďte mně, i na vás se může štěst usmáti, ale radím vám, jen chladnou krev. Při- znávám se ovšem, že jsem byl zprvu trochu pře- kvapen, ale v okamžiku jsem si uvědomil zod- povědné své postavení a tu — no znáte mne- jsem muž, který vykoná svou povinnost vždy a všude.“ Páni vyslechli dlouhou řeč a aby napravil svou chybu, hned oba ulomili snítku smrčkua podávali ji šťastnému lovei. Lojzík se Zounkem měli jinou starost. Koza se nedala ukliditi, bylo tu mnoho lidí, proto rozhodl se Lojzík, že pošlou srnu domů a pomalu se odeberou za ní. Statný honec hodil si srnu kolem krku a vydal se k my- slivně. „Kdyby byl večer, udělal bych z kozy srn- ce,“ svěřoval se Zounek mladému pánovi; „aspoň dnes bych pana fořta oklamal, al bude-li pan fořt dříve doma než koza, pámbů s námi!“ „Musíme to tatinkovi nějak vylhat,“ radi Lojzík. „Od dobrého se rádo upře a ke zlémuse přilže, ale tady není třeba lhát. Viděl jsem sám. že koza naběhla,“ vysvětloval Zounek. „Neříkejte, hajný, nikomu nic, pokazil by ste měmu příteli radost,“ radil Lojzík a vybíd pány k pochodu.

V myslivně bylo boží dopuštění. Pan foř právě přijel z města, kdež málo pořídil, když se tu přihnal honec nesa srnu. Pan fořt se je podíval na kus a odplivnuv, odešel do kanceláře a pak to začalo. Za nedlouho přišli i střelci. Lojzík pospíší k otci, ale poznal hned, že je zle. Chtěl otci vy- světliti, jak se stala nehoda, ale pan fořt by jako mrak. Ani syna nepřivítal, ani neodpověděl ale vyšel na dvůr a pozdraviv krátce hosty, př stoupil k srně. „Kdo tohle udělal?““ ozval se přísně. Malý pán přístoupil a řekl směle: „To jsem udělal já. Byla to mistrovská rána. Těší mne. že jako střelec a odborník ji uznáte.) Pan fořt div nevybuchl hněvem, ale opano val se a prohlédnuv kozu, prohlásil: „Výborná rána do čela, ale — „Ale?“ vykřikl malý pán uraženě, „a do „Ano. Tuhle srnu zabila borovice,“ řekl neobyčejně klidně pan fořt, a usmívaje se, po dával ruku malému pánovi. „Gratulují vám, ušetřil jste si desítku u nás stojí totiž rána na kozu desítku a tahle nemá ani broku. „To je zpropadené,“ ulevil si malý pán „Dvě rány srně, šest ran králíkovi a nikde an broku!“ . . Potěšený Zounek zasmál se hlasitě a hled za pány odcházejícími do myslivny, pobroukáva si spokojeně: „O bláznivý světe, proč se tak rád do Staškovy kukly oblúčiš a Blažkovu čepici na hlavu si staviš! čela?

Štědrovečerní nadělení. Napsal Jos. K. Šlejhar. Jeho širším domovem byla naše krajina Jeho užším domovem u několika známých se. dláků chlév, někdy i v zdejší zájezdní hospodě. Jeho ložem sláma, přikrývkou jeho plášť. Jeho chlebem chléb, jejž dávali mu obvykle k dráto vání za tmel. Jeho nápojem voda pramenůa někdy mléko, dostal-li je od selky za drátován místo mzdy. Kořalky nepil, co je pivo, nevěděl A tak žil po léta u nás, objevuje se v stejnou dobu na stejných místech, tana význačně svou širokou, rozložitou postavou, v typickém svém oděvu, jenž neznal mody, stačuje na celé jedno žiti — vzhlédaje vůkol svou prostoduchou, jasnou. jakoby všemu olevřenou tváří, jež neznala šalby a klamu, s hlavou pod svým širákem tak vy raznou, zase typickou, s níž splýval hustý temný vlas, jenž místy již prokvětal. Jeho modré utkvělé oko zřelo na vše tak klidně, odevzdaně. u výrovnaném vnitřním smíru, jaký ostatně zra- čil se v každém jeho hnutí, ve všem počinání, řeči, v každém projevu. Nebyl to romanticky zidealisovaný typ, ale dobrý, nezkažený člověk jak jej vydala přiroda tam kdes na Slovensku a naše krajina stala se mu domovem a živností Ostalně tento typ již vymírá, aspoň ludrác s pastmi a drátem ve velkoměstech typu to- muto již dávno neodpovidají.

Ale jeho prostého klidu, jeho patrného štěstí a neloužící uspokojenosti dovésti požíval bylo by velkým vítězstvím lidstva a rozluštěním nejtěžších problémů sociálních. Lidstvo ostatní jakoby se kolem něho hnalo v bezuzdné vřavě. v upachtění a uštvání za svými nesmyslnými snahami a vynucenými problémy a cíli, uřícené bohatstvím, hodnostmi, poctami, čehož všeho je pořád málo, vedoucí si v šileném takrka cham- tění — stavěly se vůkol něho u nás továrny školy, domy, měnila se celá krajina i s lidmi politické a sociální systémy se budovaly, samá nová vřava, nová zápolení, ústrky a rozpory, ty hory naší krajiny se pozměnily, oloupeny chytrými spekulanty o všechny své krásné lesy a strmice nyní nad ůdolím jak zohavená hlava veleby — měnily se kroje, mody, jídlo, pit filosofie, náboženství i víry a rozšiřovaly se ne mocnice a blázince — — jen náš člověk zů slával svým, nedotčeným, výlučným ze všeho toho systému, nedal se strhnouti, zvrtnouti, zlá- kati, vůbec v duši jeho ani nevznikla možnost podobného zdání, jeho typická, věky budovaná přirozenost nebyla vůbec schopna čeho jiného než co bylo, čím se jevila, neschopna čehoj nenáležitého, nepřirozeného. Nepachtil se, ne- honil, neštval, nechvátil, jakoby mél býti tisíe roků živ, nezáviděl, neusiloval o bližního.

Jak před dávnými lely, co ho pamatujeme, se u nás vyskytl, aniž dalo by se určiti, kdy jak to bylo, v našich poměrech dávných, pro- stých, zastaralých, tak žil nezměněně do dnes. a jen ty věci a poměry tak úžasně se změnily. Stejně jako druhdy pohyboval se uprostřed všech těch nových věcí, kráčeje po našich cestách svým volným, trochu houpavým, ale rázovitým krokem, jenž není řícením ani potácením, ale má svůj pevný, určitě vytčený cll, kam najisto se dojde. A beze zmatku, nesnáze, účasti závisti chodil kolem všeho, co se u nás dělo.

Kominy tovární, dráhy, paláce, domy, telefony. automobily, volby, funkcionáři a autority, slávy a parády — nic, nic ze všeho nevzbuzovalo jeho duši jakéhokoliv ohlasu. A ve vřavě doby volně, trpělivě, oddaně a s láskou si drátoval — na to stroje ještě nebyly — pojídaje při tom s chutí a blahořečením svůj chlebiček, jejž mu dali za tmel — a ukládaje se na své lože slámy v chlévě radostně a bez uštvání, polibiv a k srdci napolom tiskna onu mosaznou Pa nenku Marii jako milenku, a poručiv Tatičkovi nebeskému duši i tělo, klidně, zdravě usínal. A nebyl nikdy jeho sen rvaný nepokojem, starostmi obavami, uštváním, jeho spánkem nezmitaly di- voké ohlasy žití. A nemocnice a blázince nesta- věly se pro něho. A co vím, nikdy nelhal, ne- měl potřebí lži ani jakéhokoliv hřichu... Jen když měl práce dost a práce bylo pořád dost. přes všechen ten moderní smalt, který ale ka- menné nádobí dávno nenahradí. A jen když bylo k tomu toho božího chlebíčka .. Ano, takto nějak moci zaříditi svůj život nerušené poživati takové prosté, vyrovnané spo kojenosti, jako rostlina přijímá svou mízu ze země a svůj vzduch a své slunce, značilo by rázem rozluštění všech rozporův a problémů so- ciálních, a na jaké šťastné výši ocitlo by se lid- stvo — leč o to se tu nejedná, ale o jeho štědrovečerní nadělení! Ještě jen — a nedosáhl toho všeho nál člověk žádnými theoriemi sociálními, žádným důvtipné zbudovaným systémem — tak vytvo- řila si ho příroda tam kdes u nich na Slovensku, bez přispění rozumu, bez nauk a vší moderní paeda- gogiky, která čím dále vice ohlupuje a ničí lidstvo. Ano, o to štědrovečerní nadělení tu jde. A ještě o to jeho Slovensko tam kdesu nich. Toto Slovensko zůstávalo jediným živým kvasem v jeho duši, jeho nezadrženou, neotu- pénou touhou, smyslem jeho života.

Kvasem ne bouřlivě kypícím, přetékajícím ze své nádoby, ale silným, živným kvasem, pra- cujícím klidně, potají, vytrvale, nezvrhujíeím se. Ano, to jeho Slovensko! Snil o něm dnem i nocí v útaji duše, nedeklamuje o něm, v slova své dychtění nikdy nevkládaje. Snil o jeho ze- lených horách, jež stápějí se v odlesk blankytu sama — a nikde hory nebyly tak krásné, ze- lené a nikde blankyt modfejší, čistšl, záludnější, než u nich tam. Snil o těch chatách a ocilal se v nich a byly mu nad veškery paláce světa.

Kudy chodil, vzhlédaje k obloze, k návrším, na pole, luhy, na ptáčka zpěváčka, ve všem zřel jedině své Slovensko, jenže tam je všechno nej- krásnější, daleko nejkrásnější. Ne že by čím- koliv pohrdal, ve všem viděl zjevení svého Ta- tíčka nebeského, ale na Slovensku je ten Tatiček nejbližší a nejslavnější v dílech svých. A uklá- daje se na lože ve chlévě a vstávaje z něho, jen o své otčině snil, kol ní a s ní spjaly se všechny jeho touhy, naděje a modlitby, a libaje svou mosaznou Panenku Marii, libal to a vele- bil svou otčinu. A jedna z chatek nebes nejblíže, je jeho, tam jednou se vrátí, tam v ní je vlastně to jeho celé Slovensko. Jaj, tam doní se zas jednou navráti. A přece bylo to snění bez affektu a vášně, bez muk nedočkavosti, bez bijící se touhy, která by zmítala se v trýzní přeludů a rozmaru, ale bylo to snění prosté. odevzdané, ale silné a nezdolné jako celá jeho přirozenost, snění tim mohutnější a vroucnější. A na tolik a tolik let měl odpočítáno tolo své snění — na dlouhou, předlouhou řadu let, pak že se teprv může uskutečnjti. Jaká trpě- livost tohoto vyčkávání! Jako trpělivost celého jeho života a snah. Zdánlivě doba k nepře- čkání — jako uvěznění žaláře. Bylyť ty výdělky lak malé, čím dále celkem menší pro ten samý šalebný smalt — a pro jeho existenci nebylo neomaleného zvyšování služného, žádných přídavků, žádných dietních tříd a nedočkavého postupu v nich, nestávaloť pro něho žádného existenčního minima. A nemohl se dříve navrá- titi, dokud neměl potřebné sumy pohromadě.

Ah, nejmilejší peníze pošlete mně rodiče . . ano, ty peníze byly snad jediným nedostatkem jeho přirozenosti, bědou jeho osudu — a vzta- hem, jímž souvisel s pachtěním tohoto světa. Jenže nebyly mu účelem, nýbrž prostředkem prostředkem k cíli, jímž nehřešila jeho přiroze- nost, ale bránie se jen svému uražení a poní- žení. Za peníze ty musel vykoupiti své Sloven- sko, svou chatu, své rolíčko, svou zemi, jež byla zatížena závazky, ukládanými loupeživým systemem světa. A proto střádal krejcar ke krejcárku z toho ubohého drátování — všechno dražší i ten drát — krejear po krejeárku po všechny ty dny tak dlouhé, stejné, jednotvárné, po celá ta léta zmnohonásobenosti dnů těchto, po tu celou dobu, již jakoby nemělo být ani konce. Véru, také žalář těžký, mnohalelý pro vášeň a nedočkavost dychtění, v jehuž stěnách bila by se hlava zoufalá; ale pro našeho člo- věka bylo to tichým, povlovným, odevzdaným plynutím vod, ve svém řečišti poslušně sledují- cích určený svůj cíl. A jako přece vody přibli- žují se jednou k tomuto cíli svému, byť i nej- vzdálenějšímu, tak i náš člověk byl blizek svému cíli. Ono dychtění stane se uskutečněním, jeho sny nabudou tvaru ..

Již letos na Vánoce že se podívá na své Slovensko; obstojí to již stran těch závazkůa navždy tam zůstane. Navždy již ve své otčině! A právě Vánoce volí k tomuto shledání. Nikde nejsou Vánoce tak svaté a velebné jako u nich, nikde není Jezulátko synáčkem tak božským Ta- tička nebeského jako u nich. Jaj ta velká noc u nich, všech noci máti, svatá, velebná! Nikde není noci takové na celém božím světě, tak připravené, tak nedočkavé k údajům Sva- tosti. Všechny ty sněhy jako bílé lilie prostřeny po horách, jako neposkvrněná prostěradla ku při- jetí jeho, synáčka božího, a ty hvězdy nad ho- rami tak třpytivé, věčné, vzhlédajíce ve svaté touze k narození Jeho. Letos již na Slovensku uvítá si Jeho i on... háravě slibuje své mosazné Ma- tičce a srdce jeho je plno plesu a vzrušení .. Poslední dobu drátovalo se mu jako nikdy. Při práci rukou vzlétala duše jeho. Po tolika lelech domů! Sny o otčině a jeho chatkách jeho Vánocích se uskutečňují. Vzrušení takové radosti neusmrcuje ani neponižuje duši, ale po- zvédá ji, očišťuje. A ještě jasněji, u vznícenější výraznosti tanulo jeho čelo, jakoby vyzařovalo vnitřním světlem, široký jeho obličej rozevřel se čemus neskonalému — jehoť domovina sladká jako jarní hvězdy vznášela se to před jeho duší, a jaj, tam ta chatka, která jakoby stála nejbliže nebi a Tatičkovi nebeskémuv nich! Za všechny věci světa, za všecky pře- pychy a okázalosti, jež strojily se k Vánocům kolem něho v městě, kterým denně téměř do svých vsí se rozcházel, nebyl by dal svoje po- mnění. Nevšímal si toho vůbec — jen domo- vina zářila mu z dáli jako hvězda betlemská, jež dovede také jeho k spáse světa. A chodě s touto radostí a plesem v srdci, mosaznou

Matičku takřka ani nevyjímal z dlaní, tisknai