Strana 10.

NÁRODNÍ LISTY

25. prosince 1907.

Číslo 356

a objímaje a každé chvile přitiskuje na své rty. velebě ji, žehnaje jí a přislibuje — i ona byla účastna radosti srdce jeho jako všech žalostí trudů jeho živola. Určil si den, kdy se vydá na Slovensko. Ale dříve vše jako správný člověk uvedl si do pořádku ve svých záležitostech, obešel všechny své vsi, všem svým dávným odběratelům zaří- dil ještě, čeho bylo třeba. Všem řekl: »Zaplao Pánbůh«, se všemi se rozloučil. Prostě, srdečně. Dobré hospodyně nerady ztrácely svého drá- taře . . . Napadlo zatím mnoho sněhu, uho- dila řádná zima, jaká v tu dobu býti má. Jaká teprv bude u nich na Slovensku ! Ano, nikde není zima tak krásná, sníh tak bílý, kyprý, velebný jako na Tatrách. Vše je jako jediná splynulá běl s nehesy i zemí a v ni se hroužit je tak svato! Vždy při tom pomnění polibil mosaznou Matičku . . Odpoledne, přede dnem odjezdu, největšl a nejradostnější to událostí v jeho žilí, stavěl se na »Nové hospodě«, zájezdní to hospodě na konci velké vsi blíže samého města. Na »Nové« občas v chlévě nocoval za nějaké to drátování, když již bylo pozdě někam do statku. Veliká místnost, jednou řadou oken na náves, nárožím pak k nedalekému nádraží, z něhož dnem i noe hvizdůt a hukot vlaků sem dorážel. Jinak míst- nost dost špinavá, napěchovaná nikdy nevš- traným puchem; ale to mají naši venkované rádi. Ohromná nálevní stolice, odřená jako pro- najímaný kůň, dmula se u dvéři, s pípami hlu- boko dole, aby nikdo neviděl, co se mu na- táčí, na stěnách laciné, hodně pestré barvotisky. nad jedním stolkem hospodské desatero. Ně- jaká úřadní vyhláška. Jízdní řád, rozlahujícíse jako plachla. Tak všude špinavo. Po stolech skle- nice někde od předvčerejška s kalnými nedopitky.

Tuze, tuze všechno toto má ten náš venkov rád Hostinský, massivní, robustní to člověk býčím týlem a širokým, nějak sveřepě vypjatým a hrubě se utrhujícím obličejem, se sivýma, vodnatýma očíma, rozlévajícíma se po všem jako olovo, chodí po světnici. Vysvlečen do vesty, ruce založené, jimiž chvilemi jen vzmává, hvízdá si, a tak vílá vás, vlastně nepřivítá, hvízdaje natočí vám pivo, nafoukav vám do něho, hvízdaje hrubě je kvám přistrčí, sklenici odnese, hvízdaje se vám po- roučí, to jest očima svýma vyhodl, hvízdaje vskutku vyhodí si své lidi, stali li se mu nepo- hodlní. A tlapaje takto po světnici a vzmávaje někdy rukama, připadá vám jako vzpřímený obrovský buldog, ostatně jeho ústa s bílým ohromnými zuby připadají jako držka řeznickéh hafana. Zdál se být zcela spokojen se světem i sám s sebou. Ostatně stane se brzo staro- stou, s fabrikou to má již vyjednáno, puk ukáže, k čemu je obecil jmění. A potlapuje si. vzmává rukama, pohvízduje si a cení zuby loupá očima . .. Ale ničí zvyklosti a nijského počínání ne- všímal si nikdy náš drátař, zůstávaje vždy bez pohoršení, urážky, vyzývavosti vůči každému, neúčastně se jinak žití druhých, než v dobré vůli. Přišel tedy, zařídiv vše ve vůkolí, v šir- ším svém domově, také sem, naposled, jeto také nejvýhodnější stanovisko jeho odjezdu. Zítra časně ráno odjede. Zalím také zde vše ještě zařídí, jak se sluší na správného člověka.

Dost se těch střepů naskládá na takovém místě a zvláště pro něho, jemuž byl za to poskyto- ván zadarmo nocleh. Při jeho příchodu a uctivém pozdravení, neustav hostinský hvízdat a brumlat, pootevřel dvéře do kuchyně, odkud ozývalo se zlobivé chrochtání, a loupl tam očima. A za chvilku snášela hned robustní a vykynutá hostinská, hodná ostatně svého manžela, do šenkovny haldu střepů, vokrouhliky, pekáče. A usednuv si do formanského koutu, pustil se náš člověk ehutě do díla, jako vždy poznamenav se kří- žem. Nikdy tak radostným a horoucím křížem nepoznamenal se před svým dílem jako tehdáž, před odjezdem ve svou domovinu — to již želinal také jí. A co nebyl by přinesl v účast celěmu světu ze svého skromného, pokorného údělu — a také nijak se nepohoršil nad neo- malenou snůškou práce, kterou vykořisťovalii jeho, jako as míní vykořistiti i jednou obvcní jmění. Klidně, rozvážně, důkladně prováděl své dílo, klada účelně a pevně svůj drát, zkou- maje každé oko. Nebylo dnes v tuto dobu před svátky nikoho v šenkovně, žádný forman, žádná harfenice, žádný karbaník vyčkávající svůj lup. žádný ochlasta, co v hospodě zůstává — bylo před samými svátky. Pil hostinský zato tím horli- věji sám, hvízdaje a brumlaje a vysvleknutý do vesty vzmávaje rukama a mysle na své neda- leké starostenství a na obeení jmění, níčeho ji- ného si nevšímaje, než svého zadostučinění.

Bylo v šenkovně teplo, ostatně věc to ne- bývalá v šenkovnách. Oknem z přístěnku pe- střil se sem vánoční stromek, pod nímž již na- kladeny byly nějaké balfčky, z kuchyně ozývaí se ruch přípravy k svaté noci, jež znamená hodně a vybraně se najíst a napít, chvílem přenesla se odtud prkna se štědrovnicemi, síta s koláči, na prkénku vysoko nakladené rozře- zané ryby, maso, zase nějaké pestré balíčky vše k oslavení narození Páně. Dráždila vůně teplo bylo tak příjemné, vše tak lákavé. V před zvěsti té vůně také roztahovaly se nozdry ho- stinského zase jako u větřícího buldoga; ostatně všechny ony zásoby spořádá téměř on sám . . Ale drátuje, jen náš člověk nevšímal si ni čeho z toho, klada pevně, obezřele, účelně svů, drát, přitahuje každé oko — ta vůně ho nedrá- ždila, neponoukala k závisti, chtivosti, ten chle- biček je ještě lepší. A tam u nich na Slo- vensku nepotřebují všech těch parád a všeho toho užívání k oslavě božích Vánoc, u nich jeví se sláva a radost v srdcích z narození Jeho. Ne- zachtělo se mu ničeho z toho, jen kousek chle- bička po kousíčku chutě si požvykoval, plesaje v srdci; ostatně mu ani kousíčku nenabídli, to vše sní hostinský sám, jeho břich je také podle toho, nenabídli kousičku, aby účasten byl stolu Páné a pohostinství lásky kde jaký tvor, aby plesal a radoval se s sebou.

Uvidí svou domovinu! Okny tanul sem bílý. hluboký zásvit sněhů, do všech strání a hor- ských hřbetů uzavíraje celou perspektivu. Temná, zašeřující se tvář nebes kdes tam u výšině těch sněhů jakoby vynášela vše ze země u věčný svůj záník. A kams v ten mystický záník nebes vyhlédal náš člověk, jasně, čisté oko jeho plálo, zanášejíc se k svým nebesům. A to myslil na domovinu. Jenže u nich na Slovensku je to nobe ještě modřejší, věčnějěl, ty sněhy jsou jako nepozemské a jsou zrovna očistou duše těla. Maličko, maličko a uvidí Slovensko ! A jí- maje se každé chvíle své mosazné Matičky, za- náší ji k ústům, jaksi bezděky skrytě, aby to ten hvízdač neviděl, a libá ji horoucně. A stávalo- kdy svatého odevzdání duše zbožné k symbolům mystiky, dělo se tyto chvíle . ..

Občas přichází sem korpulentní hostinská, celá uřícená od plotny, utírajíc si mastné ruce do zástěry a pak se do ní vysmrkávajíc — prohlíží si dílo. Také s sebou přináší nové střepy, které stloukla dohromady, třebas iz kanálu to měla sebrati. Nechť už se to náležitě využitkuje, zvláště když ten chlap nemíní se juž ani vrátit, a zadarmo také jim drátovat n- kdo nebude. A pořád se jí něco nezdálo, ne- vrle cos chrochtala, nebyla uspokojena. Ale smírně, bez pohoršení ji drátař přesvědčoval. místo aby jí vše hodil na hlavu. .. Konečně byl s prací hotov, ani v kanále již se nenaskytl žádný střep; poslední pekáč znova v rukou obrací, přejíždí palcem drát, odkládá. A pozna- menává se křížem nad dokonanou pracl, jako nad vším, co začiná, čím žije a dokonává. Venku zatím se již šeří v hlubokém nad zemí sou- mraku, kladoucím se u nezvěstné tajemnosti na mlčicí sněhy, jakoby věčnost k věčnoslise družila. Až tam u nich nastávat zas bude soumrak Tater, v nějž nořiti se bude nábožně užaslá duše, jímána křídlem mystiky . : hlásilo se bezděky v jeho mysli, zanášející se oknem soumrak zimní . ..

A že veškery předslavy v ohlasu touhy se zpodobují a s cílem mísí se prostředky k jeho dosažení, přišel posléz náš člověk od svého dychtění k praktickým prostředkům k dosažení. I aby to vše tady měl utvrzeno a v pořádku jako správný člověk, jenž netěká, ale střízlivě jedná. Vyňal odkudsi z náprsní kapsy hodně blízko na hrudi, jakoby již nejblíže k srdci, staro- modní odřenou knížku, za jejímiž listy měl po- klad svůj. Jal se jej přepočítávat, klada před sebe barevné papírky, jímaje je v dosah svého plesání, svých nadějí. Nebylo to z lakotn hrabivosti, ale v zpodobení s domovinou. Zna- čilyť ty papírky pro něho domovinu, rodný kraj . .. Leč i pro hostinského zdála se mít věc patrný zájem. Přestal najednou hvízdat a brumlat. jal se tlapat volněji, jaksi pozorlivě, a jeho bělavě modré oči jako u supa se rozšířily a přes ra- mena drotarova upíraly se také na ty papírky. Byla jich celkem slušná hromádka, znaleckys je okoukly supí oči. Trochu něco přes stovku. Jaký to poklad pro drátaře, co let života, jaká vytrvalost práce a neúmornost snah, jaká trpělivost, odřikání, jaká víra a oddanost v osud zračí se v těch to papírcích a na nichž nelpí ničí úpění slz vzdechů, ani vyssátý krvavý mozol bližního. .. a jaká to třeba nicota pro světáka, jenž v šan- tánu promrhá to za chvilku, a přec co úpění slz vzdechů vyssáté krve lpí na prohýřených těch penězích ! Ale o tom neuvažoval náš hostinský. nehvízdaje a dávaje jen pozor na další počínání drotarovo . . . lpěl na něm modravou mázdrou svých očí jako sup na myšce a divný zálesk s v nich značil.

Pak drotar uspokojen vložil vše zase do knížky a knižku vložil do svých míst kams po- bliž k srdci. A poznamenav se bloud křižem, po- líbil svou mosaznou Matičku, děkuje za všechnu její milost a požehnání. K oknům pak zase se vznesl jeho pohled, tak široký, jasný, vznícený. a tíhl výše a výše u ztemnělou vymrazenou sféru s níž kdes v rozplynulé dalekosti družila se zá- hada bilých sněhů a veliká jitřivá hvězďa tam tanula. Tou hvězdou nebes zírá a připravuje se On, Syn boží, jenž za maličko sestoupí s nebes, jenž všechno vykoupí a spasí a také jeho duši vykoupí a spasí, a narodí se Kristus Pán, za- hlaholilo mocně v jeho nitru u přeďtuše vší slávy nebeské . . Zatím maličko podlel hostinský v kuchyni, nehvízdaje a cos se ženou chvatně umlouvaje. Kdos běžel pak zavřit domovní dvéře síně. A již byl hostinský zas v šenkovně, hvízdaje a brumlaje a mávaje rukama. Drotar vyprosil si obvykle noe- leh v chlévě hospody. Dal s Pánembohem a ubíral se ze šenkovny. Hostinský přestav hned hvízdaí a brumlat, významně zakašlal a jak zavřely se za drátařem dvéře šenkovny, vešel do kuchyně. Dvéře domovní byly na klíč — tak jako takdo hospody nyní nikdo nepřijde a také by nyní an nemohl, majíť tolik těch příprav, nikdo by jim nezazlil, že zavírají. Drotar maje v celé duši svou domovinu Syna božího, jejž letos zas doma bude oslavo- vat, u vzníceném plesu ubíral se k sini, hmataje kolem sebe v čiré panující tu tmě, míře k zadní oddělené síni, do dvora. Neklopýtl sice, ale náhle srazilo ho cos k zemi, jaksi strašně, ne- zdolně sevřevši ho na celém těle, že se nemoh ani hnout. To sevření mělo vynikající sílu! A než se vzpamatoval a uvědomiti si mohl jakoukoliv skutečnost, cítil se zase volným, bez toho černého, neodolatelného sevření, leže na studené dlažbě. Začal se těžce sbírati ze země . ..

A tu teprv uvědomil si ony jakés strašné, neho- rázné hmaty na jeho hrudi, ty jakoby tam do- sud hmataly a lezly jako žravé krysy. Cos všemi jeho smysly se prořitilo — a sáhaje pod plášť, k tomu srdci, drahocenné knížky nenalezl. Pro Krista Pána! Těžká vřelost prostoupila mu jaksi všemi póry, pak ztuhla v led. Bez dechu doklo- pýtá se zpátky do šenkovny, zůstává ve dveřích vyjevený, polekaný, v malomocném úžasu. Hostin- ský si vyšlapuje šenkovnou, hvízdaje a brumlaje, v dobrém něja kém zadostiučinění — ostatně bude brzo starostou, a pak ukáže, k čemu je obecní jmění . . . Nyní teprv jaksi si povšiml vyjeveného drotara, jenž tak užasle a krvavě sem hledí. — Na, cák nám sem děláte vobli- čej jako tolar z tvarohu, ubrýkl se na dro- tara a vycenil na něho obličej jako rozezlený buldog. — Oloupili mě, oloupili, zabědoval náhle drátař v takovém úpěnlivém, neoznačitel- ném zahořekování, v němž patřil na hostinského. Ten jen pokrčil lhostejně, opovržlivě rameny, jako- by řekl, cožpak možná drátuře oloupiti — a zase rozešel se po šenkovně, zadostučiněně si hvízdaje a brumlaje a drátaře si více nevšímaje. V těch dveřích, od nichž jaksi vybaviti se nemohl, vy- čkávaje tu přispění jakéhos, sápalo to drátařo- vou hrudí, jeho jasné, klidné oko bylo sírháno, vytřeštěno a naplněno nezměrnou úzkostí, která nemohouc si však uvědomiti celou skutečnost, chápe přes to neodčinitelnost strašného zla svého A jako bezradné dltě, v těžkém ulekání takto hleděl a nitro jeho zalévalo se černou, hořekující vláhou.

Najednou z pootevřených dvěří rozvřeštěl se pronikavý hlas hostinské: — Cák tam čumíte všechno teplo nám vyvrzáte. A bodejť, jakoby si připomněl hostinský, ten chlap je ješté tady A nepřestávaje hvízdati, tak loupl po něm těma dravčíma očima, že jima samýma takrka vyhodil již nepohodlného vetřelce. Takřka při- kazem pudu drotar jal se smutně zavírati, a vsunuv se zpátky do temné síně, celý se roztřásl, noby mu klesaly, krvavě v nitru usedalo. Jaj, oloupili mě o tebe, Slovensko, rozúpělo se napotom síní, kvilelo a táhlo jí to celou, chvělo ponure zas jakoby rozburácelo se její klenbou a zmí- talo do její stěn — jakýms černým propastným zoufalstvím se třásla ta síň, až na konec, kde ze zlověstných míst vycházelo se ven na dvůr . . Na tom dvoře chvilku nerozhod ně postái drotař, pozvednuv oči úporně vzhůru, k té hlu- boké zlemnělé sféře, jímající tajemství veškera, v níž neobsáhle třpytily se ojedinělé hvězdy Slovensko mé, oloupily mě o tě, zdály se vykři- kovati tyto pohledy. Snad jen okamžiky, snad celá věčnost naplněna byla mírou toho schvá- cení bolu. Až v bezradém svém zoufalství, ta- kovým hmatavým ševelením jímat jal se kdes na hrudi té mosazně své Matičky, jíž jak oby nyní víra jeho nemohla nějak dosahovati .. až přece ji nalezla, a vznášel ji ke rtům. sunul ji po nich, jako matka lbá dítě, jež ji umírá. Krvavé zoufalství třáslo těmito jeho polibky ..

Pak odeházel z těchto míst jínam, tady nocovat již nezůstane, kam's do vzdálené, známě chaty, milosrdnější těchto loupeživých míst — — — Bylat noc narození Krista Pána. Všude světlo, nádhera, vítězosláva — stromky až do stropu, plesající děti, nadílky, zvonění jídlo, pitl. Všude po městech, po vsích, kde na to bylo. Slavilo se příští lásky, milosrdenství. pokoj lidem dobré vůle. — Narodil se Krisťus P'án.. Nesem vám noviny, znělo po údolích horskýeh a hvězdy a nebesa tajemně přihlédaly. A kdes v ústraní vzdálené chatrče selské, v chlévě. mezi volně oddychujíeím dobytkem, v teple smíru, jaký dán prosté přirozenosti, na slámě v koutě ležel drotar a také slavil své Narození Páně. Vonělo vůkol seno, jehož dopřáno té noc němé tváři. A do té vůně, do toho smíru nesly se zvuky, spíše vzdechy ulevujícího si nitra které také pěly svou píseň na slávu Jeho

Pásli ovce valaši na betlémské salaši . . . Když donotovala píseň, hlaholily zase chlévem vzde- chy modiitby. Až velkým křížem, tím křížem. jaký dělat dáno je pouze neochvějné víře, ukončil také je, klaně se celou duší, celým srdcem v háravém vynášení sebe sama. Načež uehopiv se své Matičky, zpodoby té, jež daro- vala lidstvu cestu spásy ke království nebe skému, ukládal se na své lože, libaje ji, Ma tičku, z vroucnosti celé duše své jako v hárání milencově. A ve vzdeších neskonalé zbožnosti nezměrné touhy žehnal při tom svému Sloven sku, o něž byl oloupen. Všecky jeho modlitby a všechno jeho pomnění byloť jediným žehná- ním otčině. A snad nikdy ji nebyl tak blízek, tak úzce a horoucně s ní spjat, jako u této vzdáleností. A byl-li kdo Synu Božímu a přisli- bovanému jeho Království božímu na zemi blízek léto noci, celou vírou, celou důvěřivostí, celou silou neodpírání zlu, když nadešlo, vším svým pomněním a cítěním, byl to tento člověk. A byl-li komu Syn Boží blizek, přinášeje víru a spásu, přinášeje Království své na zemi, byl to blízek této duši, která neměla-li své otčiny, jež je nej krásnější na zemi a o jejíž krásu byla oloupena, měla Jeho, Jeho království a Jeho oslavovala na svém loži ze slámy, v chlévě, kde narodil se také On! — . . . Zase jako druhdy chodí náš drotar drátovati po našich horách, jež jsou mu širším domovem a snad začíná skládat znova na svou otčinu, která je ze všech nejkrásnější

Clair-

Napsal Václav Jiskra. Seděla schouleně na židli, cítíc, jak jí ruee i nohy stydnou v led, dech se trhá a srdce tluče tak, že dív ji neudusí. Rozčilením zvětšenýma očima bloudila po dřevěně stěně šatny, polepené obrázky z časopisů, nechápala však, co před- stavují; a když se přece uvědomila, že na jed- nom z nich se dva objímají, nemohla pochopiti proč tak činí. Ale obrázek ten přece ji zburcoval z trapli- vého stavu, jenž neměl hranic a konce, alespoň tak, že jí připomenul, proč se nalézá v tomlo stavu, Hledíc ztrnule dále na obrázek, pronesla úzkostlivě a prosebně: , „Paní Levičková — „Co pak, slečno?“ odvětila bodře a povzbu- divě oslovená. „Ah, je mi hrozně. Bojím se tak, že byel hned utekla. Myslím, že tam omdlím. „Nemluvte tak, drahoušku, proč byste omdlévala, vždyť to především není nic strašli- vého, a pak jste tomu sama chtěla. „Sama chtěla, ach ano, chtěla“ — po- vzdechla mladá dívka zoufale. Protože tomu sama chtěla, sedí teď na této židli, zmítá se v úzkostech a zvláště čeká, v hrůze čeká, až uplynou dvě hodiny, které ji děli od toho, co rozhodne nad jejím životem a štěstím.

Dnešní večer byl jejím životním buď — anebo. Co úsilí věnovala vybojování tohoto bud — anebo, jež znamenalo buď jíti k divadlu, nebo si vzíti rodiči jí určeného uzenáře! Uze- náře!! Ona, která zbožňovala všecky hrdiny všeho tištěného i v divadle hraného, měla hřát párky, řezati salám, strouhati křen! Což neci- tila, že vzklíčil jí v ňadrech oheň nadšenía lásky, z nichž se zrodil úmysl jíti k divadlu? O cítila, jak cítila, že nebude vášnivější Julie, zajímavější paní majorky, elegantnější Clair. Clair! Tať byla nejkýženější pro ni rolí. Nevě- děla jak a proč, ale „Majitel hutí“ jí učaroval. Když ho viděla v divadle po sedmé, dozrál vn divadelní úmysl zcela. Půjde k divadlu a vy- stoupí jako Clair. Otec, výborně zavedený truhlář nechtěl ani slyšeti. Matka, jež chodila do di- vadla s deerou, byla měkčí. Oba však svorně protežovali svého uzenáře, mladého, přičinlivého člověka; a tak ze všech daných okolností, otcovy tvrdosti, matčiny měkkosti a obou jich k uze- náři náklonnosti vyplynul kompromis: ať jde dcera k tomu divadlu, at vystoupí. Bude-li mi

takový úspěch, že se divadlo bude otřásati po- tleskom, dobře. Ne-li, vezme si uzenáře. Sťastná dcera koupila si „Majitele huti“ a učila se roli a snila. Filipe! O Filipe! Ze všech hrdinů jí byl Filip nejdražším. Znala ho stálým přemýšlením o něm již tak dobře, že myslila. žo už někde ten Filip ve světě chodí, jer ho potkat. A tajná touha i naděje ho potkati, vedla ji k divadlu, aniž o tom věděla. Ubohý uzenář nobyl do ní méně zamilován nežli Filip do Clair, a nemohl nijak pochopiti proč ho Boženka nechce, proč si chystá svatebn šaty raději na jeviště než k oltáři. Přistoupi však na kompromis, maje také tajnou naději že to špatně, tudíž dobře dopadne. Boženka se chystala k divadlu velmi primi tivně. Udělala si známost s paní Levičkovou herečkou pro starý obor, jež obyčejně hrával paní de Beaulieu, Claiřinu máť. Svěřila se j se svým nadšením i odhodláním, a prosila o ně kolik informaci k pohybům, a o vymožení poho stinského vystoupení u ředitele. Nic pod sluncem není nemožného; paní Le vičková i vymohla vystoupení u ředitele, i pře říkala roli a na potřebná gesta upozornila bu doucí svou partnerku.

Boženka se učila dobře. Roli uměla, jak když bičem mrská, a základní pravidlo pohybů. „Jen dělat všecko k obecenstvu“ jí paní Levi- čková také vštípila v paměť. Na ní samé ted bylo, aby všemožné působivé krásné posy a po- hyby si nastudovala a osvojila. Svědomitě vy- pilovala Boženka každou maličkost, jsouc př všem pilování obletována růžovými obláčky slastných, naděje plných myšlenek. A přišel veliký den, a s ním něco podiv- ného. Mrazilo ji na těle, bylo jí úzko, a nevol nost ta dosáhla vrcholu, když seděla v šatně s paní Levičkovou, která se chystala mateřsky ji nalíčit. Boženka se chvěla jako líst. Pryč byl každý slastný pocit i představa, růžové závoje naděje zmizely, a před Boženkou stála jen holá, ošklivá tréma. Neznala té paní dosud, nevěděla, že s tu s ní setká, že tak dotěrně ji bude bráti z ruku. Ale byla zde, a neměla se k odchodu. Kdyby byla Boženka tušíla, jak je hrozná, snad by byla raději — Ale ne ne, párky, salám, křen, ne — „Paní Levičková, namalujte mne!“ pro nesla rázně. „No, tak je to dobře; však ono vše krásně dopadne. Když já začala hráti, myslila jsem, ž strachy umru. Ale starý Pilař, už je nebožtík, mě vzal za ruku, vedl k lampě, a řekl: „Co je to?“ „Lampa,“ vytřepetala jsem ze sebe. „Co je v té lampě?“ ptal se dále. „Petrolej,“ zase já. „A co ještě?“ „Knot.“ „Tak. Teď mi pověz: bojíš se lampy?“ „Ne-e.“ „Dvou lamp? „Ne-e.“ „Deseti?“ „Ne-e.“ „Tak. A teď mi řekni, kdo otevírá dům?“ „Domovnice.“ „Kdo bere činži?“ „Domácí.“ „Kdo bydlí v domě? „Lidi.“ „Nu. A „koho z těch všech se bojíš? „Proč bych se jich bála? namítala jsem. r „No vidiš, to je má řeč. Jdi, spočítej s lampy (tenkráte se svítilo petrolejem i v divadle) a podívej se, kde sedí vaše domovnice, já vím, že se vzpamatuješ. A skutečně. Vícekrát jsem neměla trémy.

Boženka mlčela. Myslila sice pro sebe, ze je teď jiné světlo a jiná domovnice, nežli dřive, ale myšlenky své neprojevila, ježto cítila, že b paní Levičková všechny její námitky vyvrátila tak jako tak. Kromě toho ličila jí paní Levl- čková právě rty, a před šatnou slyšela kroky při cházejících herců a hereček. „Prosím vás,“ zašeptala jen k paní Levi- čkové,“ neříkejte, že se bojím. „Ale kde, vždyť vy se ani nebojíte,“ pro- mluvila paní Levičková s paedagogickým tak tem, a hotova s Clair, počala se rozvážně pro- měňovati v paní de Beaulieu. Vstoupily herečky, zaměstnané v kuse, Boženka mlčky, s obdivem, jenž ji samu ještě více skličoval, pozorovala jejich bezstarostné. volné, ba rozpustilé přípravy k vystoupení. Smá- ly se, pomlouvaly, vtipkovaly, a Boženě se zdálo, že jako naschvál ukazují svou jistotu před její stísněností. Přodstavitelka Athenai bez ostychu shodila živůtek, aby se nalíčila na hluboký výstříh vévodské své toiletty, a přebí- hala tak po šatně, shánějíc s křikem rozličné maličkosti. „Clair“ si okázale nevšímala, jen tu a tam vrhla postranní, jiskřivý pohled vyzývavé cocetky na Claiřin s truhlářským vkusem zvo- lený šat. A zatím, co jako namátkou rozhodila po židli svůj atlasový šat laciného chicu, šuškaly spolu Suzane a paní de Prefont s tajeným smi- chem, zvyšujíce zmatenost Clair do nejvyšší míry. Jako odsouzenec si přála, již aby raději kritická chvíle byla tu. Ale když nadešla, cítila, že ji cosi zadrhlo hrdlo, že v nohou nemá citu a že na smrt bledne. Paní de Beaulieu vzala ji pod paží a vedla na scénu, domlouvajíc bodře

„Tak, slečno, s kuráží, a jen dělati vše k obecenstvu!“ Posadila ji na terasu, a sama šla do předu jevišté usednouti na pohovku. Ještě chvíli bylo na scéně rušno, pak náhle vše ztichlo, a vy- hrnuli oponu. Božena uzřela vlnivé moře, po- stříkané zde onde pestrými skvrnami — žen- ským oděvem, a uslyšela hrozné ticho. Zatměl se jí v očích, co zatím ozvalo se z předu: „Clair!“ Clair neslyšela. Paní Levičková to očeká- vala. Zavolala ještě jednou. Paní de Prefone strčila nenápadně do Clair: „Jděte!“ Se zdřevěnělými údy sestupovala Clair po schodech ke své matce. Costou pohybovala křečí ztrnulými rty, aby mohla promluviti. A když na ni došla řada, třesoue se zimnicí jek- tala odpověď dušeným hlasem. Byla hotova kles- nouti každé chvíle, jediná vzpružovala ji na- děje, že se rozehraje. Kvapně odříkala svoji větu, aby již již přišla ke konci a nabrala síly. zatím co mluví jiní. Rozrušenost v roli Clair ke konci prvního jednání přispěla Boženě ku pomoci tak dalece že se její třesení a bledost přičítaly pochopen role. „Vidíte, že to není tak hrozné,“ mluvila p prvním jednání paní Levičková, přidávajíe Clain barvy na rty. „Teď ve druhém jednání máte málo řečí, jen mimiku, a to, pamatujte, všechno k obecenstvu. Zatím se okoukáte ještě víc a při chystáte se tak ke třetímu jednání. Nadešla scéna Clair ve svatebních šatech s Filipem. Scéna, kterou Boženka bezpočtukrát prosnila, ale slastné opojení, jež si od ní vždy slibovala, zůstalo kdesi viseti a bylo jen nervosn třesení a úzkost.

Zcela dle předpisu zvedala se jí prudc hrud, myslilať, že se zalkne. Před chvíli, při dialogu s baronkou, vypověděla ji paměť službu, a teď zoufale sbírala v mysli, co měla mluviti. Filip ji přijde objímat, ona vzkřikne: „Nechte mne“ s velikým gestem k obecenstvu. Ještě jedno veliké gesto udělá, když jí Filip řekne, že snad vévodu dosud miluje, a ona odpoví: „A kdyby tomu bylo tak. Filip mluvil, ona neslyšela co, ale věděla, že na ni přijde řada, až ji obejme. Postavila se na levo k obecenstvu, a čekajíc na obejmutí, opakovala v duchu stále obě věty, k nimž si připravila gesto, „Nechte mne“, „A kdyby to- mu bylo tak. Filip se blížil, už vztáhl ruce, už ji obe- jmul, a Clair, náhle uchvácena dramatičností chvíle, odstrčila ho s nádhernou energiía vzkřikla mohutně: „Nechte mne a kdyby tomu bylo tak!“ Hledištěm proletěl tlumený smích. Filtp vytáhl kapesník. Ale Clair se rozehrála. Nepo- střehla ničeho a byla spokojena s projevenou hybností, takže jakž takž odříkala, co ještě zbý- Ale lidé jsou zlí, a tak se stalo, že Clain zvěděla, čebo nevěděla, jen co vkročila do šatny. i ztratila mžikem sotva nabytou špetku odvahy. Sklíčeně stála ve třetím jednání u pohovky, čekajíc odovzdaně na veliký výjev s vévodou pak s Athenais. Cítila, jak dívali se všichni s po- směškem na ubohé její tváření; krev jí vstou- pila do tváří, a zahanbení a posměch bodly ostruhou její sebovědomí. Ne, nepoddá se, za- šlape tu ohavnou tremu, dokáže... jen co při- jde scéna s vévodou . ..

Přišla. Clair vzpřímila se bojovně. Věvoda ji počal sváděti, a Clair si chystal- odpověďa gesto. — aj, pane vévodo, žádáte příliš mnoho“... a když mu vyložila, jak mnoho žádá, a přísahala, že se nevzdá, uplatnila své krásné, k obecenstvu chystané gesto. Pozvedla levici ku přísoze, a smělým, klikatým pohybem obešla hlavu vévody; nedopatřením ho udeřil do nosu. Smích obecenstva schladil její rozehranost a sklíčenost se jí zmoenila v míře ještě vyšší. Krásné gesto, vůbec stěžejní místo zkaženo. Teď zmocnila se Boženy jediná zoufalá myšlen- ka: už už aby byl konec jednání, aby mobla odtud utéci. Jednání se však protáhlo, a dobrá nálada obecenstva stoupala od chvíle ke chvíli. Konečně byl muce Clair konec. Jako když jsou jí vrazí v patách, kvapila do šatny, trhajíe se sebe oděv a oblékajíe se do svého šatu. „Co pak, co pak, ještě jedno jednání??- vztyčila se před ni paní Levičková. „Já chci domů, domů,“ propukla Boženka v pláč, „já už tam nejdu, ať to dohraje kdo chce. „To, milá slečno, nejde, pro pána krále. já bych platila pokutu, když jsem vás sem při- vedla, to mi nedělejte, a copak je z toho, že t nešlo, no tak divadla necháte a je to. „Ne, já jdu domů, dělejte se mnou c chcete, já už na jeviště novkročím,“ pronesla Ba- ženka s naprostou nezlomností. Paní Lovičková vyběhla pro pana Levičku pr ne svého manžela, ten večer režiséra. „Levičko, ta ženská nemá dost na celé ostudě, ještě to nechce dodělati, co si počnem?“ Levička otevřel dvéře k bytu divadelního sluhy a zavolal jeho chlapee. „Frantíku, přinesl za tři čerta, ale tu chvíli Mysli, že hoříl.

Frantík přinesl ve chvíli žádaný likér. Pan Levička vstoupil do šatny „Slečinko, nesu kuráž, jak to vypijete, bude dobře, pijteí“ Božena pila, ale kuráž z čerta stačíla jen k tomu, že se dala obléci k poslední scéně. Dále neúčinkovala, a přec byl čas, jíti na jeviště. Le- vička s Levičkovou nebyli zoufalejší než B. ženka. „Prosím vás, pojďte se jen podívat,“ mluvl Levička rozčileně, táhna ji za ruku, „jak to tam dopadá, budeme vidět, co se dá dělat.“ Odtáhl ji tak za scénu. Viděl, že je svrcho- vaný čas, aby vstoupila Clair na jeviště. Octave již vyšel, a Levička otevřev dvéře, vstrčil Bo- ženu tak energicky na jeviště, že div nepřelítla rampu. „Už je tam,“ oddychl si. Těžce oddychujíe, stála Clair na scéně, ani se nehýbajíe. Filip čekal, kdy se k němu vrhne a začne štkáti. Ona nic. Bylo vidno, že toho úmyslu vůbec nechová. „Nerozčilujte mne,“ pronesl Filip zuřivě slova své úlohy. Nikdy je necítil tak opravdově, jako v této chvíli. Clair se ani nehnula. Nebylo více pochyb nosti, že celé poslední jednání odstojí. Nedbaje jí více, Filip odehrál svou úlohu a šel. Napověda křičel hlasitě a Clair bezezvuč- ně, stojíc na témž místě, odříkávala po něm. Z celé její bytosti vanula resignace člověka ne- odvratně ztraceného, resignace, jež v slova odě- na, zněla: „Vždyť to přece musí vzíti jednou konec!“ Divadlo se otřásalo, ale tak, že na základě dříve sjednaného kompromisu vyšel z toho pro Boženu uzenář. Trpké slzy prosákly této noci bílý polštán Boženy-Clair, jež v černém zoufalství odříkávala přerývavě: pár-ky, sa-lám, kř-křen, ne k divadlu, bů, bů, já nešťastnál

Dělník John Sanlers. Napsal F. Hopkinson Smith. Z anzl. přel. Vendelin Halik Přišel s hořejšího konce Slátní trati. Sanders znělo jméno jeho na výplatní listině — John Sanders, dělník. Nebylc nic zvláště pozoru- hodného na něm. Byl jako sta jiných lidí na ná draží. Když jste ho vyplatili v sobotu večer, mohli jste zapomenouti na něj už příšti týden. Vypadal asi snad jako padesátník a přece mohlo mu býti také jenom třicet let. Byl složitý a silný s vlasem a vousem zkrátka přistřiženým. Nosil modrou hrubou kazajku, korduroyové kalholya rudou flanelovou košili, rozhalenou v zápěstí a na krku. Též se obepínal řemenem na přesku kolem pasu. . Bylo-li něco, co ho odlišovalo, byly to jeho oči a ústa, zvláště když se usmíval. Ústa byla čistá a svěží, zuby sněhobílé a pravidelné, ja- koby jen čisté věci jimi procházely; oči byly přísné a věrné a hleděly z příma na vás be-