ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 0d4cb0c0-7267-11dc-bace-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 67, place 34, work 7, org 1
1 masthead
8. července 1900
2 masthead
Nedělní zábavná příoha
3 masthead
„Národních Listů k číslu 180.
List
4 masthead
Strana 9.
5 article V kordovské mešitě.
V kordovské mešitě. Napsal dr. P. Durdík.
doktor P Durdík
6 article
Uprostřed mešity byl r. 1523 vystavěn go- tický kostel — Capilla Mavor. Stalos to asi 300 let po dobyti Kordový od křesťanů. ovšem ve shodě s tehdejšími zvyky vítězů. Kdy- koli totiž Maurově dobyli města, hned si z ka- tolického chrámu upravili mešitu; rovněž kře- sťané, odňavše město Maurům, hned si učinili z mešity (dle okolnosti i ze synagogy) koste — tak v Granadě, v Seville, v Madridu, v To- ledu, v Barceloně a jinde. V Toledu upraveny z mešit dva kostely (Santo Tomé a El Cristo de la Luz); toledský kostel Santa Mariala Blanca původně byl — synagogon. Světoznámá věž Giralda granadského katedrálního chrámu byla dříve minaretem, jenž byl později v ho řejší části doplněn výlvory španělské renaisance Katedrální chrám ve Valencii rovněž může vy právět o svých metamorfosách. Chrám stojí nyní na místě, kde stával kdysi chrám Diany, spa- nilé bohyně luny a lovu — později byl pře- tvořen v chrám křesťanský, a ještě později mešitu maurskou. Po přemožení Maurů r. 1262 mešita opět obrácena v křesťanský chrám a nově zařízené oltáře opatřeny nejvzácnějšími relikviemí katolických svatých a výtečnými obrazy a řez- bářskými okrasami španělských umělců. Zbožná sobeckost vítězů, netušících, že »věr je mnoho, ale bůh jeden« (přísloví ruských sedláků) — troufala si měnit dle svého vkusu i zevnějšek sídla božího- Viděli jsme, že ve Španělsku vítězná vál čící strana brala nepříteli chrámy — a naopak.
Capill Mavor Maurův Maur Diana Granada Sevilla Madrid Barcelona Toledo Valencie Španělsko Santa Tomé El Cristo jít le Luz Santa Marial Blanca
7 article
Maurové proti křesťanům nejednali o nic lépe než křesťané proti Maurům. Po staletých bojích blížilo se konečné rozhodnutí. Kdo v zůstane vládcem a pánem iberského poloostrova ? Kře- sťané nebo Moslimové? Kříž nebo půlměsíc Šlo tu o víru, jazyk a o zachování plemenného typu, bojováno o evropskou křesťanskou kul- turu se strany usedlého, arijského národa vůči africkým Maurům, nomádům a vetřelcům. Mau- rové podmaněné křesťany všemožně vykořisto vali a vše vynaložili, aby z nich své otroky učinili, aby poslední jejich zbytky v Andalusii ukrutně vyhubili. Ký div, že Španělé, vítězíce později nad odvěkým nepřítelem víry a porobi- telem vlasti, rovněž ukrutně proti němu a jeho zbytkům si počínali? Nadarmo se nazývali Špa- nělové bojovníky za kříž, církev a čistotu víry. Boje proti Maurům byly jim křižáckými výpra- vami, které měly za účel nejen osvobození vlasti, ale též vyhlazení nevěřících a vztyčení kříže tam, kde asi po sedm věků byl v opo- vržení. Sympatie celého křesťanstva jejich boj provázely. Jako rytíř v boji za čest a za kní- žete svého všeho se vzdává a radostně umírá. tak vešken lid křesťanský vstoupil do řad bo- jovníků za svatou víru, Santa fé, aby zan krvácel, umíral al spolu vlasť svou osvobodil.
Maurová Maur Kříž Španěl Santa Kře Mau Andalusie
8 article
Národní patron sv. Jakob (San Jago de Com- postella) nosil španělským vojům vpřed korou- hev, veškeré vojsko vidělo ho v oblacích jako rytíře na koni, jak mával korouhví, a s nadše- ným starošpanělským národním křikem: San- tiago y cierra Espaňa — V před ! — vrhalo se na Maury. Bylo do nedávna jaksi modou, dle příkladu Al. Humboldta (Kosmos II.), velebit a přeceňovat maurskou kulturu, prý Maurové byli vítězové jemní, lidstí a snášeliví Tomu však nebylo tak, jak nyní nestranní děje- pisci dokázali. I když Maurové vůči přemože- ným někdy jednu z řečených vlastností jevili brzo nastupoval trsalý opak — surovost, úskoč- nost a despotičnost afrických vetřelců a jino- věrců tížily potom španělské poddané tím více. Že v Andalusii nepřikročili k úplnému vyhubení křesťanů, stalo se z dobrých příčin — aby totiž neztratili polní dělníky, řemeslníky a pod- dané, pro ně pracující a daně platici. Křesťané musili odvádět do haremu vítězů své dcery — jakožto daň — každoročně po stu křesťanských dívek v jednotlivých krajích. . . Maurové do- sáhli tehdy jistého, značného, ač jednostranného stupně vzdělání. Jestli lze soudit dle osudu ostatního arabského světa, vzdělání jejich se tímto stupněm vyčerpalo. Pod maurskou vlá- dou bylo by jižní Španělsko nyní v témž polo- barbarském stavu jako protější Maroko v Africe.
svatý . Jakob San Espaňa Maur Al Humboldt Maurová Andalusie Španělsko Maroko Afrika Sana Jaga jít Como
9 article
Hollandský badatěl prof. Dozy důkladně o tom pojednává ve svých »Dějinách Moslímů ve Špa- nělich«. Pouze arijští národové zdají se býti schopní trvalé a pokračující kultury, a nikoli semiiská plemena. Nastal tedy zoufalý boj o bytí a nebyi dvou rozdílných kmenů v těže zemi bydlicích. Nebylo možné smíření na základě rovnopráv- nosti — ponětí i za naší doby více než pro- blematického a tehdy úplně neznámého, a rovněž nebylo možné splynuti obou národů v jeden celek, neboť politické a kulturní prolivy, potom rozdíly v povaze a v citění byly příliš vyvinuté. Nezbývalo tudíž než zápolit, kdo koho potřea vyhladí. Tak spolu zápolili kdysi o nadvládu Slované a Němci na Labi v střední Evropě, Polák a Rus o nadvládu na Visle, Srb a Turek o nadvládu na Balkáně. Jak boj se skončí, bylo i ve Španělsku otázkou moci a času. Maurově nemohli odolat zarputilé a vytrvalé udatnosti, energií a organisačnímu svornému postupu kře- stanských vítězů ze severu, a musili podlehnout již proto, že ustavičně kolísali mezi nevázanosti a despotismem, že chvíli žili v nevázané svo- bodě a zejtra se jím vnutil vládce, jenž jim li bovolně hlavy sekal a krky kroutil — a nikdo si na bezpráví nestěžoval. V maurském lidu nebylo právního uvědomění, které vede k pevným zákonům a vnitřním spořádaným poměrům, takže nebyli schopni zařídit pevnou spořádanou politickou organisaci, jak to vidíme ve Franci.
profesor Doza Slovan Němec Polák Rus Srb Turek Maurův Evropa Visla Balkán Španělsko
10 article
Anglii, Španělsku a v jiných arijských státech. K télosvelké vnitřní vadě představme si ješte fatalismus, indolenci, obřízku (staroasíjský po- hanský zvyk, jejž semitské plémě přijalo a vůči křesťanským za posválné přikázání boží vyhla- šovalo) a konečně mnohoženství s evnuchy, kteři u dvora chalifova hráli rozhodující úlohu — a uznáme, že Maurové do Evropy se nehodili, jako se dosud do ní nehodí turecký sultán, perský šach, sultán marocký, fézský a podobní jim despotové se svými hordami, které dovedou jen ničit, pustošit, bourat, proti bezbranným křesťanům zběsile řádit a je nelidsky zotročovat. Kam Islam pronikne, odtamtud se stěhuj, mila evropská kulluro, pěstitelko věd, umění a práv- ních poměrů a lidskosti. Na severním pobřeži africkém kvetla kdysi mnohoslibná kultura — přišel Islam, a bylo veta po všem! Egypt, Malá Asie byly sídlem věd a umění, pokud tam kříž vládl. Jakmile půlměsíc se objevil nad těmito požehnanými kraji, stala se z nich poušťa mrtvá prázdnota. Tam, kde byl Turek, tráva neroste, říkají jižní Slované, Spolu s poražením Maurů (dobytím Granady r. 1429) byli též poraženi židé. Bylo jich tehdy přes 800 tisíc ve Španělsku. Židé jsou téhož semitského plemene, s touž náboženskou obřizkou — a oni též Maury z Afriky do Špa- nělska přivedli a Maurům odjakživa sloužili jako vyzvědači, náhončí a spojenci proti kře- sfanům, ačkoli zásobovali penězi i Maury i kře- stany, berouce od obou báječně velká procenta.
Maurová Turek Slovan Maur Anglie Španělsko Evropa Egypt Asie Granada Afrika Špa
11 article
Pokud Maurové ve Španělsku vládli, dařilo se Židům výtečně, bohatli obchodem a lichvou jen což, stavěli si nádherné synagogy dle vzoru bu- dov maurských, kupovali otroky a prodávalije chalifům, slávali se šlechtici, finančními jedna teli ministrů, státními dodavateli, státními ban kéři, měli všude u dvora a ve vyšších kruzích — u Maurů i u křesťanů — své dlužníky, při- mluvčí, přívržence, tajné stoupence a agenty, zvláště hleděli se zalichotit králům a vladařům svým patolizalstvím a půjčováním peněz; všude uměli se vetřít, slovem byli by brzo zaujali v politice a po sociální stránce rozhodující posta- vení a tu nadvládu, jaká se jim zdaříla později v nešťastném Polsku, takže v nynější Haliči Ži- dům náleží 70 půdy a křesťanům náležej pouze kostely a hřbitovy. Ohromné lichvaření Židů a stálé žaloby a nářky vydíraného od Židů křesťanského obyvatelstva způsobily, že Ferdi- nand a Isabela Katolická k velké radosti svých poddaných se odhodlali, vyhostit Židy ze svých zemi. Byla to nutná sebeobrana proti vyděrač- ným upírům — vykládají španělští dějepisei. Jiného prostředku proti nim nebylo.
Maurová Žid Maur Isabela Španělsko Polsko Halič
12 article
Často číláme v knihách, že vystavení ko stela v mešitě je přímo řečeno barbarstvím, mrzkostí — a slova ta vandrují z jedné knihy do ostatních. Jistý německý učenec nazývá zne švaření mešity přímo skulkem herostratickým, ovšem zcela přemrštěně, zapomínaje, že »obra- cování« kostelů dělo se tehdy jako věc zcela přirozená od obou válčících stran; vítěz si vždy přisvojil i svatyně dobytého města a upravovah je dle své víry, kterou vždy pokládal za nej. lepší, za jedině pravou, slovem za samospasi- telnou. . . Tak i po dobytí Kordovy Ferdinan- dem skvostná mešita r. 1238 byla hned posvě- cena památce Nanebevzetí Panny Marie (Vir gen de la Asunción), načež znenáhla pod- nikány i vnitřní přeměny ve smyslu křesťan- ských vítězů. Změny byly značné. Pro stavbu kostela a pro zařízení postranních křesťanských kapliček odstraněno z mešity asi 200 sloupů. Skvostné perspektivy nekonečných sloupových dvojřadí byly takto ponékud zkráceny, ale jen poněkud. Právě tím stala se široširá obrovská rozsáhlost maurské svatyně ještě patrnější, nebot katolická katedrála (délka 78 m. a šířka 24 m.) ani se vašim zrakům neobjeví, jestližeji schválně v mešitě nevyhledáte, takže původní cel- kový dojem svatyně není rušen Kráčel jsem dlouho skrze sloupoví stále v před, nežli jsem pronikl konečně ku kostelu, stojícímu ve středu mešity.
jít le Asunción Kordův Ferdinan nanebevzetí pannus Marie
13 article
Po šeru a po úzkých kobkách mešity obklo- puje vás v kostele náhle jasné světlo, náhle se vypínají do výšky stěny oslepující bělosti a bílý strop nad nimi. Kostel je nádherný, grandiosní. proveden s uměleckým vkusem dle plánu, jejž navrhl stavitel Hernan Ruiz — s gotickým kle- nutím a s bohatými velkolepými formami po- zdější renaisance. Z mešity se najednou ocitu- jete jakoby v jiném světě. S velkým uměním vřaděn kostel do bludiště sloupů, aby splýval s okolím; zajímavý je kontrast mezi posvátnou, vážnou, vznešenou gotikou a maursko'byzantským slohem. Hledíle na skvělý překrásný oltář, jejž vyřezal M. Alonso — na oltáři je obraz Santa Maria de la rosa — jejž maloval Ant. Pa- lomino. Vaši pozornost poutají pozlacené sochy čtyř evangelistů u kazatelny (nádherná práce so- chařská z bílého mramoru) a velké varhany do postranní zdi vstavené. Stříbrný korunitý svícen váží 184 kilogramy. Pozoruhodna jsou upro- střed kostela vyřezaná sedadla pro kanovníky v přízemním kůru, mistrovskou to práci, plod desítileté činnosti provedl řezbář Pedro Cornejo Z mládí jste si zvykli blahému dojmu go tické, k nebi se nesoucí budovy. Dojme vás zvučný hlahol mohutných varhan a rozléhajíeí se truchlivý zpěv žalmů. Vaší duše se zmocní neočekávané jemné vlnění jako sladkobolný ohlas čehosi dávno uplynulého .. . Při mši, když var- hany umlkly, vysoko nad oltářem vesele pole- tovala lašťovka, svým štěbetáním oživujíc hořejší prázdný prostor klenby. Její třepetavé poletování jsem stále očima provázel a právě v těchto mí- stech její zpěv mne těšil — zapuzoval teskné myšlenky.
Hernan Ruiz M Alonso Cornejo Santa Marius jít le rosa
14 article Tatinku, s bohem!
Tatinku, s bohem! Črta z upomínek Ley Ostrovské. Kdykoli po přečtení novín přehlížím in sertní stránky denních listů, zadumám se nad ohlášeními, vroubenými černými pruhy smutku Začínají skoro všechny stejně: »Hlubokým žalem sklíčeni« atd., a tu m napadá, kolik že těch oznámení je, které dik toval opravdový smutek, jenž přetrvá památku zesnulého déle, než zapadnou za ním těžké hrudy hrbitova. Vždyť citím dosud, jak se mi dávno, před lety, zarylo do duše takové oznámení vylha- ného smutku, ihned defilují před zrakem mým postavy účastníků pohřbu, na který ne- zapomenu do smrti. Bylo to první hořké zklamání, jehož jsem se dožila, kde život ukázal mi rub svůj na důkaz, že mnoho lidí není takových, jakými se nám zdají. Tenkráte s illusemi svých pat- nácti let neměla jsem ani poněti o obětech, jež život nezdolným egoismem pronásleduje, až je uštve do smrti a růžovým sklem fantasie dí- vala jsem se na vše, co kolem mne bylo. První mrazivý vichr, jenž zadul ve sny moje, uprostřed leta, v horské krajíně tráve- ného, byl počátkem dlouhého řetězu sklamání jež další život stále přinášel. Seděla jsem tenkráte, rozmlouvajíe s tetou v zahradě jejího statku. Bylo po západu slunce, soumrak snášel se zvolna k zemi a ze šelestu usínajících stromů jakoby modlitba míru byla dýchala, z opojné vůně květů dech lásky šíři se nad ztichlou dědinou, jež na úpatí Krkonošů se prostírala. Širý kraj jako vykoupaný v ko- řenné vůni lučin, usinal kolébán cinkotem zvonků vracejících se stád. »Panímámo, panímámo!« přerušilo rozho- vor náš ostré volání děvečky ze dvora. »Co je zas?« zvedla se teta k odehodu, »pojď holka, podíváme se.« Mlčky jsem ji následovala. »K Ditrichům nes' telegram,« byla zvěst, jež Anču tak pobouřila.
Ley Ostrovský Ditrich Anča
15 article
Kdo měl příležitost žíti jen krátký čna v takovém zapadlém kraji, pochopí, eo znaě objevení se poslíčka s telegramem. Napjatě dívalo se všechno k Dilrichovu statku, jaký účinek tam složený kousek tajem- ného papíru způsobí. Sluha vyšlý byl ihned obklopen zástupen zvědavých sousedek, co že se stalo, kdože jim telegrafuje. Nevěděl nic. Teprve za chvíli, když po drubyně vyšla ke studní pro vodu, rozšířilas bleskem zpráva: »Jóža Ditrichů v Praze umřel — ve špi tále. Telegram je od správy nemocnice, plaj se, co a jak s pohřbem.« Ještě večer přisli k tetě s prosbou o půj- čení koní k nádraží, asi hodinu vzdálenému jejich že jsou příliš utahaní a že s nimi ráno, při východu slunce, musí na vzdálené pole. Starý Ditrich že jede nočním vlakem do Prahy pro syna. Dlouho do noci rokovaly sousedky o této události a mně vykládala teta historii Jóžova živola. Studoval v Praze medicinu. Byl to hodný hoch, ale trochu jehkomyslný. Spoléhal na to, že je doma statek, truhla vždycky plná a proto psával jen: »Tatínku, pošlete — —« Starý, popanšlěn zvyky ženy své, kterou kdysi z města si byl přivedl, chtěl míti ze syna pána a jinak o Jóžovi nemluvil, než »mů syn doktor«. Studie mladého Ditricha se pro- tahovaly, ani na promoci nezval, ani doktorský diplom neposílal, až se pojednou starý dověděl že Jóža čas i peníze utrácí ve společnosti rov- ných sobě kamarádů a rozlitil se tak, že nar úplně zanevřel. Všechna psaní, jež z Prahy přicházela, vracela se neolevřena a za čas jakoby Jóžu moře bylo pohltilo. Až jednou doletěla sem zvěsť, ze žije v Praze s jakousí ženštinou ne- kalé pověsti, která jej vydržuje.
Ditrich Stará Praha Jóža Ditrich
16 article
Zbyla-li od dřivějška v hrudi starých nebo sourozenců Jóžových jiskřička lásky, novou touto zvěstí byla nadobro ušlápnuta. Vymazali jej z paměti i ze srdcí svých jakoby se byl ani nenarodil; za čas na ně nikdo nevzpomněl. Až teď, kdy přišel telegram zvěstující jeho úmrtí. Celá dědina vzhlížela tá zavě ke statku Ditrichových, jak se nyní za- chovají k mrtvému synu. Zároveň se starým Ditrichem, který příšt noci přivezl mrtvolu synovu, přijela deputaee kollegů-mediků, aby zesnulého soudruha na po- slední cestě doprovodila a od jednoho z nie dověděla jsem se více o pohnutém Jóžov životě. Bylo by stačilo několik rozvážných laska- vých slov, aby mladému napravily hlavu, vhod ného povzbuzení ctižádosti, aby čestně dostá povinnostem započatým, a nebylo třeba sáhat hned k prostředkům nejkrajnějším. Starý ve svém zaslepeném vzteku nevidě jiného prostředku k zabránění dalším lehikomysl- nostem svého syna, než zastaviti mu všechny peněžitě příspěvky. Čekal, že Jóža přijde sám když psaní jeho vráti mu neotevřená, ale Jóža nešel. Byla to táž tvrdá hlava jako starého, jenže srdce měl jiné. Starý Ditrich a jeho žena neměli smyslu než pro stálé hromadění peněz, mamon byl u nich vládcem. Doma se škudlilo až strach, za to ale před světem vystupovali nesmírně oká zale. Hloupá ta pýcha kříčela zrovna ze zjevů jejich: Hleďte, čeho my si můžeme dopřátil Proto, beze všech ohledů, hodí-li se k tomu nebo ne, musil Jóža studovat, aby oni mohl řikat: »Náš syn — doktor.« Pýchu jejich těžce ranila lehkovážnost sy nova, která illuse jejich mařila, i zanevřeli n něj, neuváživše, jakému osudu jej ženou vstříe Jóža protloukal se bídně, hrál piano v po koutních hostincích a kavárnách, aby měl n živobytí a mohl se ošatit.
Jóžový Ditrichův Ditrich Jóža doktor Pýcha
17 article
Ale při tom bídném živoření nedopustils ničeho nečestného, až na tu neblahou známos svoji. V dobách, kdy mu bylo nejhůře, kdy ten hubený výdělek jeho stačil sotva na kus su- chého chleba, seznámil se s ženou, která mu nabídla — všechno. Byl tak zmořen nedostat- kem, že bez rozpaků pomoc její přijal, neohlí žeje se, z jakých pramenů pochází zámožnost její, že jako pavouk mouchy, tak ona vyssála řadu ctitelů svých, a nyní v klidu užívala, co ji štědrost či hloupost jejich byla poskytla. Zamilovala se do něho, ale vzít si ho ne- mohla, ježto žila od muže svého odloučena. Jakoby byla Jóžovi vrátit chtěla, oč ty druhé připravila. Starala se o něj a zahrnula jej blahobytem, až zlenivěl. Teprve po letech napadlo mu, jak nečestný to poměr, že se dává živit ženou a on s novým zápalem vrhl se na studie, aby se konečně dopracoval samostat- nosti, a navrátil ženě, čím mu byla vypomohla a postaral se o dítě, jímž ho obdařila. Žel, ž bylo pozdě. Čas zoufalé bídy, tísnivého nedostatku přečastého hladu, zůstavil ničivé stopy v jeho ústrojí. Před samotným cilem schvátila jej tu- berkulosa, jíž podlehl.
18 article
Celá dědina byla při pohřbu Jóžově na nohou. Již ta úmrtní oznámení, jež zabírala polovinu strany časopisů sem docházejících vzbudila sensaci líčenou láskou k drahému ze- snulému, který v nejlepších letech vyrván ze středu jej milující rodiny . . . stálo tam doslova. Napadlo mi, že by kdysi bylo stačilo méně slov a více skutečné lásky, než byla ta zde na papíře líčená, aby zůstal zachován, aby pře časem neuvadl jeho život. Vidím v duchu celou tu komedii nadutého přepychu, jež zabíhala až do směšnosli, n vzdor tomu, že slo o akt tak vážný. Sháněli i družičky pohřební a tu někler tetka roztrousila, že byl v Praze ženat a že »u Růže« přenocovaly paní jeho sc holčičkou, ktere na pohřeb přijely. Tu ovšem starostlivé matky, nechlíce dcerk v posměch uvěsti, šmahem všechny odřekly účasť děvčat, za družice již ustrojených. Z toho vzniklo znepřátelení na různé strany, jež dříve si byly vřele nakloněny k pohřbu samolnému došlo za napjetí, v obci dosud nebývalého.
Praha
19 article
Hudba, zpěváci, kde jaký spolek z okolí spousla kytie a věnců, všechna pompa, co se dá penězi zaplatit — to byl Jóžův pohřeb. Ani výjevů tu nescházelo, matka s dvěma dcerami, sestrami Jóžovými, omdlévala jak o závod. Nemohu si pomoci ani dnes, kdy ji tolik životních zkušeností otevřelo mi zrak — připadá mi stále, že i ten smutek jejich ná- ležel tehda k přepychu, jako ty dlouhé, černé závoje, jež po zemi vláčely. Nebylo slyšeti a slova modlicího se kněze pro nářek jejich, němž jakoby vykřičeti chtěly všechnu tu křivdu. na mrtvém spáchanou. Najednou všechny t jako na povel ustaly. Na druhé straně hrobky rozstoupil se dav aby udělal místo dámě, také v hluboký smutel oděné, vedoucí za ruku asi čtyřletou holčičku rovněž smutně oblečenou a v drobných ručkách bílou kytici svírající. Z místa, kde jsem stála, dobře viděti byl každě hnuti neznámé, patrně paní, o nížse jako o Jóžově choti mluvilo.
Jóžův Jóžový
20 article
Kráčela klidně, důstojně, elegancí svého oděvu, líšíe se nápadně ou svého okoli, s tváři odestřenou, v níž jakoby bolest byla zkameněla Suchy zíraly ty velké modré oči její na rakev, kde věčným snem spal ten, jehož milo- vala a já, vidouc ji, chápala jsem, proč Józa při ni na všechno, i na rodinu zapomněl. Co se asi dělo v tom okamžiku v hlavě ženy, již tu stero pohledů probodávalo, a která nebojíc se ničeho, ani úsměšků, ani pohrdání přišla se s ním rozloučit. Teprve u samé rakve sklonila hlavu, oč její jakoby se vpijely do lesklého kovu, v němž ustlali Jóžovi a rty její, dosud pevně semknuté. se malounko pootevřely, spíše dech, než slov z nich vyšlo. Hned na to holčička pustila ruku její, rů žová ústečka polibila bílou kytici, kterou při nesla a již se skláněla nad. rakví, kladouc ter něžný poslední pozdrav na její víko. Několik slziček zalesklo se v kalichách nádherných květů i v očích holčičky a ona za hrobového ticha, zastřeným hláskem, dvěma slovy: »Tatínku, s bohem !« — — rozloučila s s otcem — s Jóžou — na vždyckyl Teprve loni, po dlouhých letech, dově- děla jsem se, co asi bouřilo nitrem té mramo- rové ženy, bez slzl, která tenkrát ústečky svého ditěte libala nebožtíka naposled, jejíž vonný po- zdrav, ač jich tam bylo celé spousty, sám vadnul a rozpadával se dole, v hrobce rodiny Ditrichových, v místech, kde trouchnivělo srdce Jóžovo.
Such Józa Ditrichův
21 article
Nemělť nikdo odvahy vhoditi jediný kvě k těm, jež posvěceny byly čistou rosou s oka dítěte, jež vydechovaly prostá dvě slůvk loučení: »Tatínku, s bohem!« a v nichž bylo jistě více smutku, než v celé té slávě posmrtně, již uchystali oni — Jóžovi. — Zabloudila jsem zase v kraj, kde toto vše se bylo odebrálo a protože ti, kdož mně byli mili, rozmnožili řadu věčných spáčů v tiché půdě hřbitovní, zamířila jsem k návrší, v místa, kde všichni ti psanci, jež život hnal za dalekým snem, nalezli utišení, vyléčení z trudů života zapomenutí všech bolestl. Překvapila mne hrobka rodiny Ditrichových v níž dle nápisu dosud spal Jóža sám, jak byla upravena, kolem do kola osázená stromky plnokvětých růží. I světlo tu hořelo. A na desc bílá, vadnoucí kytice. Vedle hrobka jiná, nová, prázdná, dosu bez nápisu. Zasla jsem k hrobníkovi, abych s ním vy řídila záležitost, úpravy hrobu tetina se týkajíeí a tu jsem se ptala na rodinu Jóžovu a projevila potěšení nad tím, jak na něho pamatují. »To, to, paničko,« přerušil mne kmet. který jej tenkrát pohřbíval. Ti už zde dávn nejsou, vystěhovali se brzy, lidé je odsuzovali že zavinili smrt mladého, nikdo si jich pak an nevšímal. Prodali tu všechno a hrobku tady udržuje ta paní z Prahy, právě včera tu zase byla. Jezdí sem rok jak rok s dcerou, klerou už má vdanou a sama si dala postavit hrobku vedle něho, aby ho po smrti měla na blízku. Ta ho asi měla moc ráda! Vysoko táhla mračna přes ten symbol božské lásky a utrpení, rozpínající ukřížovaná ramena u vchodu hřbitova, všechny ty vypla kané slzy, vyznaná utrpení a šeptané vzdechy zanášel vánek vlahého letního podvečera za mnou, do údoll. Cosi jako úctu pocítila jsem k ženě, která jediná nezapomněla a která ten svůj pestr život dřívější očišťovala láskou, obnovující stále květy na Jóžově mohyle.
Ditrichův Jóža Praha Jóžov
22 article Na jahodách.
Na jahodách. Napsal Vladimír Čech mladšt. Těžké, unavující horko červencového dne rozlilo se po skalnatých údolich chudého našeho kraje, ulehlo na sprahlé, mateřídouškou dýšíe pastviny a rozpraskanou kůru dlaňovitých poli- ček, s řídkými, suchými již klasy obilí a s uva- dlou natí skromných bramborů — vezdejšího chleba našeho lidu. Bylo přede žněmi. Jdu lukami, schudlými již o nejkrásnější své květy, dýšícími však teplou, opojnou vůní živné píce, po tvrdé šedé cestě poděl řeky, jež hučí na sezelenalých kamenech opěněného splavu a bezhlesně ubíhá mezi vysokými trsy rákosí, hlubokým úvozem v polich, nad nimž výská skřivan, zapadaje kamsi do zlatých, nehybných vla dozrálé úrody. Za potokem, hrčícím pod bl- lými, světlem zalitými skalami, zlatí slunce lesy, hluboké, stinné, prorvané vonnými mýtinami, holými, pustými hřebeny strání a strmými, skal- natými cestami. Štihlé smrky zaelonily slunce jemnou svou krajkou, zelené stíny, protkané zářivými zlatými paprsky světla, mne obklopily. Noha tiše šlape po měkkém, suchém jehličí, jímž les vystlal cestu, potrhanou tvrdými kořeny, nad hlavou jásají nesčetné, drobounké hlasy sýkor, mezi nimiž duní odměřené rány na kmeně kdesi tesa- jicího datla a pozlacený, vysoký lesní strop šeptá tiché, věčné svoje zkazky. Les se rozestoupil, mezi smrky zasvítila bílá tílka bříz, pod jejichž bohatým, zeleným vlasem tlačí a tulí se hedvábné holubinky na tenkých, měkkých svých stoncích, a mezi stromy otovřela se široká, sluncem naplněná paseka.
Čo Noha
23 article
Roztříštěné skály leží v hustých keřích bezu, oděny pestrými kožišky lišejníků a pod nimi zvoní ve vlhkém, travnatém mechu pramének. V ruděhnědě, stále se chvějící vodě močálu záři průhlednou zelení vysoké stonky trav, rdi se drobné hlavičky mechu a šusti ostřice. Ze drobného kamení, spoutaného drsnými nitěmi ostružin, voní přezrávající jahody, lákajíce hmyz, jehož vířivé hlasý zvučí ve zlatém, chvějícím se vzduchu, v mechu i v trávě. Za skálou, vystupující z houpavého, bahni- tého trávníku, ozval se tichý vzlyk a hned na to dušený, bolestný pláč. Překvapením se až dech v prsou zatajil. Několika kroky jsem se prodral křovím — Pod šedou skálou, na nizkém, mechem vy- stlaném balvaně sedělo děvčátko asi deselileté, takové malonnké, bilé, zlatovlasé, v krátké světlé sukýnce, a plakalo. Z pod zčervenalých víček valily se z velkých modrých oček slzy na skleslé, v klině spočívající ruce a ústa propukala chví- lemi v hlasitý pláč, v dětský, bezmocný a zou- falý. Celá úllá bytost ditěte chvěla se žalem bolestí. Teprve v druhém okamžiku jsemsi všiml, že jedna z bosých, opálených nožek, pod nimiž rozběhly se z převrženého džbánku rudé, pomačkané hloučky jahod, jest silně oteklá, hladká, zmodralá kůže, plna malých tmavých skvrn. V hlavě se mi cosi napjalo a hned na to rozvířil se mozek prudkým přívalem krve. Dě- sivá myšlenkal Poklekl jsem k překvapenému dítěti a po- zdvihl opatrně poraněnou nohu. Na lýtku stála malá, tmavá krůpěj krve barvy hlazeného l- mandinu.
24 article
V tom děvče promluvilo: »Kousl.. . kousl — had!« Slova, jež přerývána pláčem, stěží se vy- mkla z bolestí sevřených úst, potvrdila hrozné mé tušení. Zmije! — Rychle jsem se sklonil k ráně a přiloženými rty vyssál pokud možno krev. Vyplivnuv ji do pošlapané trávy, ovázala stáhl jsem ránu pevně šátkem. Ditě úpělo bo- lestí. Objal jsem lehké břímě, vyzdvihl a klusem odnášel do blízkého mlýna, jenž se pod splavem tajil v hustých massách zeleně. Děvče vyráželo nesouvislé zvuky, z nichž jsem stěží porozuměl slovům: »Jahody — dostanu od mami — l- Pak omdlela. Cesta ku mlýnu zdála se mi nekonečnou. Klopýtal jsem o kořeny, sklouzal na mechu. Konečně u nohou mi zašuměla řeka, v zahra- dách objevil se mlýn. — Dítě uloženo do měk- kého lůžka a neprodleně posláno pro lékaře. Na svoje otázky jsme od dévčete zvěděli toliko, že se jmenuje »Tona«. Když se lékař dostavil, dusila již uštknu- tou silná horečka. Z bílého hrdělka draly se di- voké výkřiky a spocená tvář jevila zděšení. Lékař rána vypáli a obvá a ac, pelhnurěi do úst mu vlité utišující prostředky, usnulo ne- klidným, unavujícím spánkem nemocných. Nemohl jsem se ve mlýně déle zdržovati. Lékař slíbil setrvati u lože ubohého děcka až do odpoledne, kdy jsem ho měl vystřídati. Když jsem se po polední dostavil, byla již Tona mrtva. Bílá její dušička odletěla po marném boji útlého dětského ústrojí se zkázonosným jedem kamsi daleko — daleko za novým životem.
Zmij Dita Jahoda Dítě Ton
25 article
Slunce stálo v zenithu. Nad krajem, rozpáleným žhavými jeho stře- lami, chvěl se řídký, průzračný vzduch, plný vůně chleba, dozrávajícího v krátkých klasech horského žita. Skřivan — jásavá letní píseňí polí — zapadl kamsi do brázdy, ale po mezích v vonné mateřídoušce výskaly tisíce cvrčků. Modrý dým stoupal rychle z počernalých komínů cha- loupek k zářivé obloze, vypravuje dojímavé zkazky o voníci plné míse na bílém stolea o štěstí těch dole, kol ní shromážděných. S nízké věže kostelní odletěly právě poslední zvuky po- ledního klekání. Na zápraží nízké chalupy, blýskající ma- linkými okénky v polích pod lesem, vyšla Drá- pelka, rozpálená vařením obědu v nízké, dusné světnici. Snědá ruka přistřela oči, upřené n klikatou stezku, tratící se v lesích. »Toničko! — — Tóno !« Jasný hlas její rozletěl se žhavým vzduchem, zatřepetal se nad polem a zanikl, zapadl v tem- ných vlnách lesů. »Toničko! — — Zatracená holka, neví, kdy se chodí k obědu. Shání! — Toničko! — — Ale počkej, až přijdeš! Já tě naučím . . .le Další slova zaníkla za vrzavými vrátky, jimiž hospodyně zlostně práskla. Drápelka čekala na jedinou svou dceru, jež se měla vrátiti s nasbíranými v lese jahodami. Prodejem těchto ve městé rozmnožovala matka svůj výdělek, po smrti mužově tak malý, tak příliš malý. Když vdova již podruhé vyběhla před cha- lupu, ale dcerky se nedovolala, přinesla hubujíe z komory nové, včera koupené koště a vytrh- nuvší z něj několik prutů, svázala je na dolním konci tkanicí v metlu, již připravila na lavici u dveři.
Skřivan Tonička Tóno