1
masthead
8. července 1900
2
masthead
Nedělní zábavná příoha
3
masthead
„Národních Listů k číslu 180.
List
5
article
V kordovské mešitě.
V kordovské mešitě.
Napsal dr. P. Durdík.
doktor
P Durdík
6
article
Uprostřed mešity byl r. 1523 vystavěn go-
tický kostel — Capilla Mavor. Stalos
to asi 300 let po dobyti Kordový od křesťanů.
ovšem ve shodě s tehdejšími zvyky vítězů. Kdy-
koli totiž Maurově dobyli města, hned si z ka-
tolického chrámu upravili mešitu; rovněž kře-
sťané, odňavše město Maurům, hned si učinili
z mešity (dle okolnosti i ze synagogy) koste
— tak v Granadě, v Seville, v Madridu, v To-
ledu, v Barceloně a jinde. V Toledu upraveny
z mešit dva kostely (Santo Tomé a El Cristo
de la Luz); toledský kostel Santa Mariala
Blanca původně byl — synagogon. Světoznámá
věž Giralda granadského katedrálního chrámu
byla dříve minaretem, jenž byl později v ho
řejší části doplněn výlvory španělské renaisance
Katedrální chrám ve Valencii rovněž může vy
právět o svých metamorfosách. Chrám stojí nyní
na místě, kde stával kdysi chrám Diany, spa-
nilé bohyně luny a lovu — později byl pře-
tvořen v chrám křesťanský, a ještě později
mešitu maurskou. Po přemožení Maurů r. 1262
mešita opět obrácena v křesťanský chrám a nově
zařízené oltáře opatřeny nejvzácnějšími relikviemí
katolických svatých a výtečnými obrazy a řez-
bářskými okrasami španělských umělců. Zbožná
sobeckost vítězů, netušících, že »věr je mnoho,
ale bůh jeden« (přísloví ruských sedláků) —
troufala si měnit dle svého vkusu i zevnějšek
sídla božího-
Viděli jsme, že ve Španělsku vítězná vál
čící strana brala nepříteli chrámy — a naopak.
Capill Mavor
Maurův
Maur
Diana
Granada
Sevilla
Madrid
Barcelona
Toledo
Valencie
Španělsko
Santa Tomé
El Cristo jít le Luz
Santa Marial Blanca
7
article
Maurové proti křesťanům nejednali o nic lépe
než křesťané proti Maurům. Po staletých bojích
blížilo se konečné rozhodnutí. Kdo v zůstane
vládcem a pánem iberského poloostrova ? Kře-
sťané nebo Moslimové? Kříž nebo půlměsíc
Šlo tu o víru, jazyk a o zachování plemenného
typu, bojováno o evropskou křesťanskou kul-
turu se strany usedlého, arijského národa vůči
africkým Maurům, nomádům a vetřelcům. Mau-
rové podmaněné křesťany všemožně vykořisto
vali a vše vynaložili, aby z nich své otroky
učinili, aby poslední jejich zbytky v Andalusii
ukrutně vyhubili. Ký div, že Španělé, vítězíce
později nad odvěkým nepřítelem víry a porobi-
telem vlasti, rovněž ukrutně proti němu a jeho
zbytkům si počínali? Nadarmo se nazývali Špa-
nělové bojovníky za kříž, církev a čistotu víry.
Boje proti Maurům byly jim křižáckými výpra-
vami, které měly za účel nejen osvobození
vlasti, ale též vyhlazení nevěřících a vztyčení
kříže tam, kde asi po sedm věků byl v opo-
vržení. Sympatie celého křesťanstva jejich boj
provázely. Jako rytíř v boji za čest a za kní-
žete svého všeho se vzdává a radostně umírá.
tak vešken lid křesťanský vstoupil do řad bo-
jovníků za svatou víru, Santa fé, aby zan
krvácel, umíral al spolu vlasť svou osvobodil.
Maurová
Maur
Kříž
Španěl
Santa
Kře
Mau
Andalusie
8
article
Národní patron sv. Jakob (San Jago de Com-
postella) nosil španělským vojům vpřed korou-
hev, veškeré vojsko vidělo ho v oblacích jako
rytíře na koni, jak mával korouhví, a s nadše-
ným starošpanělským národním křikem: San-
tiago y cierra Espaňa — V před ! —
vrhalo se na Maury. Bylo do nedávna jaksi
modou, dle příkladu Al. Humboldta (Kosmos
II.), velebit a přeceňovat maurskou kulturu, prý
Maurové byli vítězové jemní, lidstí a snášeliví
Tomu však nebylo tak, jak nyní nestranní děje-
pisci dokázali. I když Maurové vůči přemože-
ným někdy jednu z řečených vlastností jevili
brzo nastupoval trsalý opak — surovost, úskoč-
nost a despotičnost afrických vetřelců a jino-
věrců tížily potom španělské poddané tím více.
Že v Andalusii nepřikročili k úplnému vyhubení
křesťanů, stalo se z dobrých příčin — aby
totiž neztratili polní dělníky, řemeslníky a pod-
dané, pro ně pracující a daně platici. Křesťané
musili odvádět do haremu vítězů své dcery —
jakožto daň — každoročně po stu křesťanských
dívek v jednotlivých krajích. . . Maurové do-
sáhli tehdy jistého, značného, ač jednostranného
stupně vzdělání. Jestli lze soudit dle osudu
ostatního arabského světa, vzdělání jejich se
tímto stupněm vyčerpalo. Pod maurskou vlá-
dou bylo by jižní Španělsko nyní v témž polo-
barbarském stavu jako protější Maroko v Africe.
svatý . Jakob
San
Espaňa
Maur
Al
Humboldt
Maurová
Andalusie
Španělsko
Maroko
Afrika
Sana Jaga jít Como
9
article
Hollandský badatěl prof. Dozy důkladně o tom
pojednává ve svých »Dějinách Moslímů ve Špa-
nělich«. Pouze arijští národové zdají se býti
schopní trvalé a pokračující kultury, a nikoli
semiiská plemena.
Nastal tedy zoufalý boj o bytí a nebyi
dvou rozdílných kmenů v těže zemi bydlicích.
Nebylo možné smíření na základě rovnopráv-
nosti — ponětí i za naší doby více než pro-
blematického a tehdy úplně neznámého, a rovněž
nebylo možné splynuti obou národů v jeden
celek, neboť politické a kulturní prolivy, potom
rozdíly v povaze a v citění byly příliš vyvinuté.
Nezbývalo tudíž než zápolit, kdo koho potřea
vyhladí. Tak spolu zápolili kdysi o nadvládu
Slované a Němci na Labi v střední Evropě,
Polák a Rus o nadvládu na Visle, Srb a Turek
o nadvládu na Balkáně. Jak boj se skončí, bylo
i ve Španělsku otázkou moci a času. Maurově
nemohli odolat zarputilé a vytrvalé udatnosti,
energií a organisačnímu svornému postupu kře-
stanských vítězů ze severu, a musili podlehnout
již proto, že ustavičně kolísali mezi nevázanosti
a despotismem, že chvíli žili v nevázané svo-
bodě a zejtra se jím vnutil vládce, jenž jim li
bovolně hlavy sekal a krky kroutil — a nikdo
si na bezpráví nestěžoval. V maurském lidu
nebylo právního uvědomění, které vede k pevným
zákonům a vnitřním spořádaným poměrům,
takže nebyli schopni zařídit pevnou spořádanou
politickou organisaci, jak to vidíme ve Franci.
profesor
Doza
Slovan
Němec
Polák
Rus
Srb
Turek
Maurův
Evropa
Visla
Balkán
Španělsko
10
article
Anglii, Španělsku a v jiných arijských státech.
K télosvelké vnitřní vadě představme si ješte
fatalismus, indolenci, obřízku (staroasíjský po-
hanský zvyk, jejž semitské plémě přijalo a vůči
křesťanským za posválné přikázání boží vyhla-
šovalo) a konečně mnohoženství s evnuchy, kteři
u dvora chalifova hráli rozhodující úlohu — a
uznáme, že Maurové do Evropy se nehodili,
jako se dosud do ní nehodí turecký sultán,
perský šach, sultán marocký, fézský a podobní
jim despotové se svými hordami, které dovedou
jen ničit, pustošit, bourat, proti bezbranným
křesťanům zběsile řádit a je nelidsky zotročovat.
Kam Islam pronikne, odtamtud se stěhuj, mila
evropská kulluro, pěstitelko věd, umění a práv-
ních poměrů a lidskosti. Na severním pobřeži
africkém kvetla kdysi mnohoslibná kultura —
přišel Islam, a bylo veta po všem! Egypt, Malá
Asie byly sídlem věd a umění, pokud tam kříž
vládl. Jakmile půlměsíc se objevil nad těmito
požehnanými kraji, stala se z nich poušťa
mrtvá prázdnota. Tam, kde byl Turek, tráva
neroste, říkají jižní Slované,
Spolu s poražením Maurů (dobytím Granady
r. 1429) byli též poraženi židé. Bylo jich
tehdy přes 800 tisíc ve Španělsku. Židé jsou
téhož semitského plemene, s touž náboženskou
obřizkou — a oni též Maury z Afriky do Špa-
nělska přivedli a Maurům odjakživa sloužili
jako vyzvědači, náhončí a spojenci proti kře-
sfanům, ačkoli zásobovali penězi i Maury i kře-
stany, berouce od obou báječně velká procenta.
Maurová
Turek
Slovan
Maur
Anglie
Španělsko
Evropa
Egypt
Asie
Granada
Afrika
Špa
11
article
Pokud Maurové ve Španělsku vládli, dařilo se
Židům výtečně, bohatli obchodem a lichvou jen
což, stavěli si nádherné synagogy dle vzoru bu-
dov maurských, kupovali otroky a prodávalije
chalifům, slávali se šlechtici, finančními jedna
teli ministrů, státními dodavateli, státními ban
kéři, měli všude u dvora a ve vyšších kruzích
— u Maurů i u křesťanů — své dlužníky, při-
mluvčí, přívržence, tajné stoupence a agenty,
zvláště hleděli se zalichotit králům a vladařům
svým patolizalstvím a půjčováním peněz; všude
uměli se vetřít, slovem byli by brzo zaujali v
politice a po sociální stránce rozhodující posta-
vení a tu nadvládu, jaká se jim zdaříla později
v nešťastném Polsku, takže v nynější Haliči Ži-
dům náleží 70 půdy a křesťanům náležej
pouze kostely a hřbitovy. Ohromné lichvaření
Židů a stálé žaloby a nářky vydíraného od Židů
křesťanského obyvatelstva způsobily, že Ferdi-
nand a Isabela Katolická k velké radosti svých
poddaných se odhodlali, vyhostit Židy ze svých
zemi. Byla to nutná sebeobrana proti vyděrač-
ným upírům — vykládají španělští dějepisei.
Jiného prostředku proti nim nebylo.
Maurová
Žid
Maur
Isabela
Španělsko
Polsko
Halič
12
article
Často číláme v knihách, že vystavení ko
stela v mešitě je přímo řečeno barbarstvím,
mrzkostí — a slova ta vandrují z jedné knihy
do ostatních. Jistý německý učenec nazývá zne
švaření mešity přímo skulkem herostratickým,
ovšem zcela přemrštěně, zapomínaje, že »obra-
cování« kostelů dělo se tehdy jako věc zcela
přirozená od obou válčících stran; vítěz si vždy
přisvojil i svatyně dobytého města a upravovah
je dle své víry, kterou vždy pokládal za nej.
lepší, za jedině pravou, slovem za samospasi-
telnou. . . Tak i po dobytí Kordovy Ferdinan-
dem skvostná mešita r. 1238 byla hned posvě-
cena památce Nanebevzetí Panny Marie (Vir
gen de la Asunción), načež znenáhla pod-
nikány i vnitřní přeměny ve smyslu křesťan-
ských vítězů. Změny byly značné. Pro stavbu
kostela a pro zařízení postranních křesťanských
kapliček odstraněno z mešity asi 200 sloupů.
Skvostné perspektivy nekonečných sloupových
dvojřadí byly takto ponékud zkráceny, ale jen
poněkud. Právě tím stala se široširá obrovská
rozsáhlost maurské svatyně ještě patrnější, nebot
katolická katedrála (délka 78 m. a šířka 24 m.)
ani se vašim zrakům neobjeví, jestližeji
schválně v mešitě nevyhledáte, takže původní cel-
kový dojem svatyně není rušen Kráčel jsem dlouho
skrze sloupoví stále v před, nežli jsem pronikl
konečně ku kostelu, stojícímu ve středu mešity.
jít le Asunción
Kordův Ferdinan
nanebevzetí pannus Marie
13
article
Po šeru a po úzkých kobkách mešity obklo-
puje vás v kostele náhle jasné světlo, náhle se
vypínají do výšky stěny oslepující bělosti a bílý
strop nad nimi. Kostel je nádherný, grandiosní.
proveden s uměleckým vkusem dle plánu, jejž
navrhl stavitel Hernan Ruiz — s gotickým kle-
nutím a s bohatými velkolepými formami po-
zdější renaisance. Z mešity se najednou ocitu-
jete jakoby v jiném světě. S velkým uměním
vřaděn kostel do bludiště sloupů, aby splýval
s okolím; zajímavý je kontrast mezi posvátnou,
vážnou, vznešenou gotikou a maursko'byzantským
slohem. Hledíle na skvělý překrásný oltář, jejž
vyřezal M. Alonso — na oltáři je obraz Santa
Maria de la rosa — jejž maloval Ant. Pa-
lomino. Vaši pozornost poutají pozlacené sochy
čtyř evangelistů u kazatelny (nádherná práce so-
chařská z bílého mramoru) a velké varhany do
postranní zdi vstavené. Stříbrný korunitý svícen
váží 184 kilogramy. Pozoruhodna jsou upro-
střed kostela vyřezaná sedadla pro kanovníky
v přízemním kůru, mistrovskou to práci, plod
desítileté činnosti provedl řezbář Pedro Cornejo
Z mládí jste si zvykli blahému dojmu go
tické, k nebi se nesoucí budovy. Dojme vás
zvučný hlahol mohutných varhan a rozléhajíeí
se truchlivý zpěv žalmů. Vaší duše se zmocní
neočekávané jemné vlnění jako sladkobolný ohlas
čehosi dávno uplynulého .. . Při mši, když var-
hany umlkly, vysoko nad oltářem vesele pole-
tovala lašťovka, svým štěbetáním oživujíc hořejší
prázdný prostor klenby. Její třepetavé poletování
jsem stále očima provázel a právě v těchto mí-
stech její zpěv mne těšil — zapuzoval teskné
myšlenky.
Hernan Ruiz
M Alonso
Cornejo
Santa Marius jít le rosa
14
article
Tatinku, s bohem!
Tatinku, s bohem!
Črta z upomínek Ley Ostrovské.
Kdykoli po přečtení novín přehlížím in
sertní stránky denních listů, zadumám se nad
ohlášeními, vroubenými černými pruhy smutku
Začínají skoro všechny stejně:
»Hlubokým žalem sklíčeni« atd., a tu m
napadá, kolik že těch oznámení je, které dik
toval opravdový smutek, jenž přetrvá památku
zesnulého déle, než zapadnou za ním těžké
hrudy hrbitova.
Vždyť citím dosud, jak se mi dávno, před
lety, zarylo do duše takové oznámení vylha-
ného smutku, ihned defilují před zrakem
mým postavy účastníků pohřbu, na který ne-
zapomenu do smrti.
Bylo to první hořké zklamání, jehož jsem
se dožila, kde život ukázal mi rub svůj na
důkaz, že mnoho lidí není takových, jakými
se nám zdají. Tenkráte s illusemi svých pat-
nácti let neměla jsem ani poněti o obětech, jež
život nezdolným egoismem pronásleduje, až je
uštve do smrti a růžovým sklem fantasie dí-
vala jsem se na vše, co kolem mne bylo.
První mrazivý vichr, jenž zadul ve sny
moje, uprostřed leta, v horské krajíně tráve-
ného, byl počátkem dlouhého řetězu sklamání
jež další život stále přinášel.
Seděla jsem tenkráte, rozmlouvajíe s tetou
v zahradě jejího statku. Bylo po západu slunce,
soumrak snášel se zvolna k zemi a ze šelestu
usínajících stromů jakoby modlitba míru byla
dýchala, z opojné vůně květů dech lásky šíři
se nad ztichlou dědinou, jež na úpatí Krkonošů
se prostírala. Širý kraj jako vykoupaný v ko-
řenné vůni lučin, usinal kolébán cinkotem
zvonků vracejících se stád.
»Panímámo, panímámo!« přerušilo rozho-
vor náš ostré volání děvečky ze dvora.
»Co je zas?« zvedla se teta k odehodu,
»pojď holka, podíváme se.«
Mlčky jsem ji následovala.
»K Ditrichům nes' telegram,« byla zvěst,
jež Anču tak pobouřila.
Ley Ostrovský
Ditrich
Anča
15
article
Kdo měl příležitost žíti jen krátký čna
v takovém zapadlém kraji, pochopí, eo znaě
objevení se poslíčka s telegramem.
Napjatě dívalo se všechno k Dilrichovu
statku, jaký účinek tam složený kousek tajem-
ného papíru způsobí.
Sluha vyšlý byl ihned obklopen zástupen
zvědavých sousedek, co že se stalo, kdože
jim telegrafuje.
Nevěděl nic. Teprve za chvíli, když po
drubyně vyšla ke studní pro vodu, rozšířilas
bleskem zpráva:
»Jóža Ditrichů v Praze umřel — ve špi
tále. Telegram je od správy nemocnice, plaj
se, co a jak s pohřbem.«
Ještě večer přisli k tetě s prosbou o půj-
čení koní k nádraží, asi hodinu vzdálenému
jejich že jsou příliš utahaní a že s nimi ráno,
při východu slunce, musí na vzdálené pole.
Starý Ditrich že jede nočním vlakem do
Prahy pro syna.
Dlouho do noci rokovaly sousedky o této
události a mně vykládala teta historii Jóžova
živola.
Studoval v Praze medicinu. Byl to hodný
hoch, ale trochu jehkomyslný. Spoléhal na to,
že je doma statek, truhla vždycky plná a proto
psával jen:
»Tatínku, pošlete — —«
Starý, popanšlěn zvyky ženy své, kterou
kdysi z města si byl přivedl, chtěl míti ze
syna pána a jinak o Jóžovi nemluvil, než »mů
syn doktor«. Studie mladého Ditricha se pro-
tahovaly, ani na promoci nezval, ani doktorský
diplom neposílal, až se pojednou starý dověděl
že Jóža čas i peníze utrácí ve společnosti rov-
ných sobě kamarádů a rozlitil se tak, že nar
úplně zanevřel.
Všechna psaní, jež z Prahy přicházela,
vracela se neolevřena a za čas jakoby Jóžu
moře bylo pohltilo. Až jednou doletěla sem
zvěsť, ze žije v Praze s jakousí ženštinou ne-
kalé pověsti, která jej vydržuje.
Ditrich
Stará
Praha
Jóža Ditrich
16
article
Zbyla-li od dřivějška v hrudi starých nebo
sourozenců Jóžových jiskřička lásky, novou
touto zvěstí byla nadobro ušlápnuta.
Vymazali jej z paměti i ze srdcí svých
jakoby se byl ani nenarodil; za čas na ně
nikdo nevzpomněl. Až teď, kdy přišel telegram
zvěstující jeho úmrtí. Celá dědina vzhlížela tá
zavě ke statku Ditrichových, jak se nyní za-
chovají k mrtvému synu.
Zároveň se starým Ditrichem, který příšt
noci přivezl mrtvolu synovu, přijela deputaee
kollegů-mediků, aby zesnulého soudruha na po-
slední cestě doprovodila a od jednoho z nie
dověděla jsem se více o pohnutém Jóžov
životě.
Bylo by stačilo několik rozvážných laska-
vých slov, aby mladému napravily hlavu, vhod
ného povzbuzení ctižádosti, aby čestně dostá
povinnostem započatým, a nebylo třeba sáhat
hned k prostředkům nejkrajnějším.
Starý ve svém zaslepeném vzteku nevidě
jiného prostředku k zabránění dalším lehikomysl-
nostem svého syna, než zastaviti mu všechny
peněžitě příspěvky. Čekal, že Jóža přijde sám
když psaní jeho vráti mu neotevřená, ale Jóža
nešel.
Byla to táž tvrdá hlava jako starého, jenže
srdce měl jiné.
Starý Ditrich a jeho žena neměli smyslu
než pro stálé hromadění peněz, mamon byl
u nich vládcem. Doma se škudlilo až strach,
za to ale před světem vystupovali nesmírně oká
zale. Hloupá ta pýcha kříčela zrovna ze zjevů
jejich: Hleďte, čeho my si můžeme dopřátil
Proto, beze všech ohledů, hodí-li se k tomu
nebo ne, musil Jóža studovat, aby oni mohl
řikat: »Náš syn — doktor.«
Pýchu jejich těžce ranila lehkovážnost sy
nova, která illuse jejich mařila, i zanevřeli n
něj, neuváživše, jakému osudu jej ženou vstříe
Jóža protloukal se bídně, hrál piano v po
koutních hostincích a kavárnách, aby měl n
živobytí a mohl se ošatit.
Jóžový
Ditrichův
Ditrich
Jóža
doktor
Pýcha
17
article
Ale při tom bídném živoření nedopustils
ničeho nečestného, až na tu neblahou známos
svoji. V dobách, kdy mu bylo nejhůře, kdy ten
hubený výdělek jeho stačil sotva na kus su-
chého chleba, seznámil se s ženou, která mu
nabídla — všechno. Byl tak zmořen nedostat-
kem, že bez rozpaků pomoc její přijal, neohlí
žeje se, z jakých pramenů pochází zámožnost
její, že jako pavouk mouchy, tak ona vyssála
řadu ctitelů svých, a nyní v klidu užívala, co
ji štědrost či hloupost jejich byla poskytla.
Zamilovala se do něho, ale vzít si ho ne-
mohla, ježto žila od muže svého odloučena.
Jakoby byla Jóžovi vrátit chtěla, oč ty
druhé připravila. Starala se o něj a zahrnula
jej blahobytem, až zlenivěl. Teprve po letech
napadlo mu, jak nečestný to poměr, že se dává
živit ženou a on s novým zápalem vrhl se na
studie, aby se konečně dopracoval samostat-
nosti, a navrátil ženě, čím mu byla vypomohla
a postaral se o dítě, jímž ho obdařila. Žel, ž
bylo pozdě.
Čas zoufalé bídy, tísnivého nedostatku
přečastého hladu, zůstavil ničivé stopy v jeho
ústrojí. Před samotným cilem schvátila jej tu-
berkulosa, jíž podlehl.
18
article
Celá dědina byla při pohřbu Jóžově na
nohou. Již ta úmrtní oznámení, jež zabírala
polovinu strany časopisů sem docházejících
vzbudila sensaci líčenou láskou k drahému ze-
snulému, který v nejlepších letech vyrván ze
středu jej milující rodiny . . . stálo tam doslova.
Napadlo mi, že by kdysi bylo stačilo méně
slov a více skutečné lásky, než byla ta zde na
papíře líčená, aby zůstal zachován, aby pře
časem neuvadl jeho život.
Vidím v duchu celou tu komedii nadutého
přepychu, jež zabíhala až do směšnosli, n
vzdor tomu, že slo o akt tak vážný.
Sháněli i družičky pohřební a tu někler
tetka roztrousila, že byl v Praze ženat a že »u
Růže« přenocovaly paní jeho sc holčičkou, ktere
na pohřeb přijely.
Tu ovšem starostlivé matky, nechlíce dcerk
v posměch uvěsti, šmahem všechny odřekly
účasť děvčat, za družice již ustrojených.
Z toho vzniklo znepřátelení na různé
strany, jež dříve si byly vřele nakloněny
k pohřbu samolnému došlo za napjetí, v obci
dosud nebývalého.
Praha
19
article
Hudba, zpěváci, kde jaký spolek z okolí
spousla kytie a věnců, všechna pompa, co se dá
penězi zaplatit — to byl Jóžův pohřeb.
Ani výjevů tu nescházelo, matka s dvěma
dcerami, sestrami Jóžovými, omdlévala jak
o závod. Nemohu si pomoci ani dnes, kdy ji
tolik životních zkušeností otevřelo mi zrak —
připadá mi stále, že i ten smutek jejich ná-
ležel tehda k přepychu, jako ty dlouhé, černé
závoje, jež po zemi vláčely. Nebylo slyšeti a
slova modlicího se kněze pro nářek jejich,
němž jakoby vykřičeti chtěly všechnu tu křivdu.
na mrtvém spáchanou. Najednou všechny t
jako na povel ustaly.
Na druhé straně hrobky rozstoupil se dav
aby udělal místo dámě, také v hluboký smutel
oděné, vedoucí za ruku asi čtyřletou holčičku
rovněž smutně oblečenou a v drobných ručkách
bílou kytici svírající.
Z místa, kde jsem stála, dobře viděti byl
každě hnuti neznámé, patrně paní, o nížse
jako o Jóžově choti mluvilo.
Jóžův
Jóžový
20
article
Kráčela klidně, důstojně, elegancí svého
oděvu, líšíe se nápadně ou svého okoli, s tváři
odestřenou, v níž jakoby bolest byla zkameněla
Suchy zíraly ty velké modré oči její na
rakev, kde věčným snem spal ten, jehož milo-
vala a já, vidouc ji, chápala jsem, proč Józa
při ni na všechno, i na rodinu zapomněl.
Co se asi dělo v tom okamžiku v hlavě
ženy, již tu stero pohledů probodávalo, a která
nebojíc se ničeho, ani úsměšků, ani pohrdání
přišla se s ním rozloučit.
Teprve u samé rakve sklonila hlavu, oč
její jakoby se vpijely do lesklého kovu, v němž
ustlali Jóžovi a rty její, dosud pevně semknuté.
se malounko pootevřely, spíše dech, než slov
z nich vyšlo.
Hned na to holčička pustila ruku její, rů
žová ústečka polibila bílou kytici, kterou při
nesla a již se skláněla nad. rakví, kladouc ter
něžný poslední pozdrav na její víko.
Několik slziček zalesklo se v kalichách
nádherných květů i v očích holčičky a ona za
hrobového ticha, zastřeným hláskem, dvěma
slovy:
»Tatínku, s bohem !« — — rozloučila s
s otcem — s Jóžou — na vždyckyl
Teprve loni, po dlouhých letech, dově-
děla jsem se, co asi bouřilo nitrem té mramo-
rové ženy, bez slzl, která tenkrát ústečky svého
ditěte libala nebožtíka naposled, jejíž vonný po-
zdrav, ač jich tam bylo celé spousty, sám
vadnul a rozpadával se dole, v hrobce rodiny
Ditrichových, v místech, kde trouchnivělo srdce
Jóžovo.
Such
Józa
Ditrichův
21
article
Nemělť nikdo odvahy vhoditi jediný kvě
k těm, jež posvěceny byly čistou rosou s oka
dítěte, jež vydechovaly prostá dvě slůvk
loučení: »Tatínku, s bohem!« a v nichž bylo
jistě více smutku, než v celé té slávě posmrtně,
již uchystali oni — Jóžovi. —
Zabloudila jsem zase v kraj, kde toto vše
se bylo odebrálo a protože ti, kdož mně byli
mili, rozmnožili řadu věčných spáčů v tiché
půdě hřbitovní, zamířila jsem k návrší, v místa,
kde všichni ti psanci, jež život hnal za dalekým
snem, nalezli utišení, vyléčení z trudů života
zapomenutí všech bolestl.
Překvapila mne hrobka rodiny Ditrichových
v níž dle nápisu dosud spal Jóža sám, jak
byla upravena, kolem do kola osázená stromky
plnokvětých růží. I světlo tu hořelo. A na desc
bílá, vadnoucí kytice.
Vedle hrobka jiná, nová, prázdná, dosu
bez nápisu.
Zasla jsem k hrobníkovi, abych s ním vy
řídila záležitost, úpravy hrobu tetina se týkajíeí
a tu jsem se ptala na rodinu Jóžovu a projevila
potěšení nad tím, jak na něho pamatují.
»To, to, paničko,« přerušil mne kmet.
který jej tenkrát pohřbíval. Ti už zde dávn
nejsou, vystěhovali se brzy, lidé je odsuzovali
že zavinili smrt mladého, nikdo si jich pak an
nevšímal.
Prodali tu všechno a hrobku tady udržuje
ta paní z Prahy, právě včera tu zase byla.
Jezdí sem rok jak rok s dcerou, klerou
už má vdanou a sama si dala postavit hrobku
vedle něho, aby ho po smrti měla na blízku.
Ta ho asi měla moc ráda!
Vysoko táhla mračna přes ten symbol
božské lásky a utrpení, rozpínající ukřížovaná
ramena u vchodu hřbitova, všechny ty vypla
kané slzy, vyznaná utrpení a šeptané vzdechy
zanášel vánek vlahého letního podvečera za
mnou, do údoll.
Cosi jako úctu pocítila jsem k ženě, která
jediná nezapomněla a která ten svůj pestr
život dřívější očišťovala láskou, obnovující stále
květy na Jóžově mohyle.
Ditrichův
Jóža
Praha
Jóžov
22
article
Na jahodách.
Na jahodách.
Napsal Vladimír Čech mladšt.
Těžké, unavující horko červencového dne
rozlilo se po skalnatých údolich chudého našeho
kraje, ulehlo na sprahlé, mateřídouškou dýšíe
pastviny a rozpraskanou kůru dlaňovitých poli-
ček, s řídkými, suchými již klasy obilí a s uva-
dlou natí skromných bramborů — vezdejšího
chleba našeho lidu. Bylo přede žněmi.
Jdu lukami, schudlými již o nejkrásnější
své květy, dýšícími však teplou, opojnou vůní
živné píce, po tvrdé šedé cestě poděl řeky, jež
hučí na sezelenalých kamenech opěněného splavu
a bezhlesně ubíhá mezi vysokými trsy rákosí,
hlubokým úvozem v polich, nad nimž výská
skřivan, zapadaje kamsi do zlatých, nehybných
vla dozrálé úrody. Za potokem, hrčícím pod bl-
lými, světlem zalitými skalami, zlatí slunce lesy,
hluboké, stinné, prorvané vonnými mýtinami,
holými, pustými hřebeny strání a strmými, skal-
natými cestami.
Štihlé smrky zaelonily slunce jemnou svou
krajkou, zelené stíny, protkané zářivými zlatými
paprsky světla, mne obklopily. Noha tiše šlape
po měkkém, suchém jehličí, jímž les vystlal
cestu, potrhanou tvrdými kořeny, nad hlavou
jásají nesčetné, drobounké hlasy sýkor, mezi
nimiž duní odměřené rány na kmeně kdesi tesa-
jicího datla a pozlacený, vysoký lesní strop šeptá
tiché, věčné svoje zkazky.
Les se rozestoupil, mezi smrky zasvítila
bílá tílka bříz, pod jejichž bohatým, zeleným
vlasem tlačí a tulí se hedvábné holubinky na
tenkých, měkkých svých stoncích, a mezi stromy
otovřela se široká, sluncem naplněná paseka.
Čo
Noha
23
article
Roztříštěné skály leží v hustých keřích bezu,
oděny pestrými kožišky lišejníků a pod nimi
zvoní ve vlhkém, travnatém mechu pramének.
V ruděhnědě, stále se chvějící vodě močálu
záři průhlednou zelení vysoké stonky trav, rdi
se drobné hlavičky mechu a šusti ostřice. Ze
drobného kamení, spoutaného drsnými nitěmi
ostružin, voní přezrávající jahody, lákajíce hmyz,
jehož vířivé hlasý zvučí ve zlatém, chvějícím se
vzduchu, v mechu i v trávě.
Za skálou, vystupující z houpavého, bahni-
tého trávníku, ozval se tichý vzlyk a hned na
to dušený, bolestný pláč. Překvapením se až
dech v prsou zatajil. Několika kroky jsem se
prodral křovím —
Pod šedou skálou, na nizkém, mechem vy-
stlaném balvaně sedělo děvčátko asi deselileté,
takové malonnké, bilé, zlatovlasé, v krátké světlé
sukýnce, a plakalo. Z pod zčervenalých víček
valily se z velkých modrých oček slzy na skleslé,
v klině spočívající ruce a ústa propukala chví-
lemi v hlasitý pláč, v dětský, bezmocný a zou-
falý. Celá úllá bytost ditěte chvěla se žalem
bolestí. Teprve v druhém okamžiku jsemsi
všiml, že jedna z bosých, opálených nožek, pod
nimiž rozběhly se z převrženého džbánku rudé,
pomačkané hloučky jahod, jest silně oteklá,
hladká, zmodralá kůže, plna malých tmavých
skvrn.
V hlavě se mi cosi napjalo a hned na to
rozvířil se mozek prudkým přívalem krve. Dě-
sivá myšlenkal
Poklekl jsem k překvapenému dítěti a po-
zdvihl opatrně poraněnou nohu. Na lýtku stála
malá, tmavá krůpěj krve barvy hlazeného l-
mandinu.
24
article
V tom děvče promluvilo:
»Kousl.. . kousl — had!«
Slova, jež přerývána pláčem, stěží se vy-
mkla z bolestí sevřených úst, potvrdila hrozné
mé tušení. Zmije! — Rychle jsem se sklonil
k ráně a přiloženými rty vyssál pokud možno
krev. Vyplivnuv ji do pošlapané trávy, ovázala
stáhl jsem ránu pevně šátkem. Ditě úpělo bo-
lestí. Objal jsem lehké břímě, vyzdvihl a klusem
odnášel do blízkého mlýna, jenž se pod splavem
tajil v hustých massách zeleně. Děvče vyráželo
nesouvislé zvuky, z nichž jsem stěží porozuměl
slovům:
»Jahody — dostanu od mami — l-
Pak omdlela.
Cesta ku mlýnu zdála se mi nekonečnou.
Klopýtal jsem o kořeny, sklouzal na mechu.
Konečně u nohou mi zašuměla řeka, v zahra-
dách objevil se mlýn. — Dítě uloženo do měk-
kého lůžka a neprodleně posláno pro lékaře. Na
svoje otázky jsme od dévčete zvěděli toliko, že
se jmenuje »Tona«.
Když se lékař dostavil, dusila již uštknu-
tou silná horečka. Z bílého hrdělka draly se di-
voké výkřiky a spocená tvář jevila zděšení.
Lékař rána vypáli a obvá a ac, pelhnurěi
do úst mu vlité utišující prostředky, usnulo ne-
klidným, unavujícím spánkem nemocných.
Nemohl jsem se ve mlýně déle zdržovati.
Lékař slíbil setrvati u lože ubohého děcka až
do odpoledne, kdy jsem ho měl vystřídati.
Když jsem se po polední dostavil, byla již
Tona mrtva.
Bílá její dušička odletěla po marném boji
útlého dětského ústrojí se zkázonosným jedem
kamsi daleko — daleko za novým životem.
Zmij
Dita
Jahoda
Dítě
Ton
25
article
Slunce stálo v zenithu.
Nad krajem, rozpáleným žhavými jeho stře-
lami, chvěl se řídký, průzračný vzduch, plný
vůně chleba, dozrávajícího v krátkých klasech
horského žita. Skřivan — jásavá letní píseňí polí
— zapadl kamsi do brázdy, ale po mezích v
vonné mateřídoušce výskaly tisíce cvrčků. Modrý
dým stoupal rychle z počernalých komínů cha-
loupek k zářivé obloze, vypravuje dojímavé
zkazky o voníci plné míse na bílém stolea
o štěstí těch dole, kol ní shromážděných. S nízké
věže kostelní odletěly právě poslední zvuky po-
ledního klekání.
Na zápraží nízké chalupy, blýskající ma-
linkými okénky v polích pod lesem, vyšla Drá-
pelka, rozpálená vařením obědu v nízké, dusné
světnici. Snědá ruka přistřela oči, upřené n
klikatou stezku, tratící se v lesích.
»Toničko! — — Tóno !«
Jasný hlas její rozletěl se žhavým vzduchem,
zatřepetal se nad polem a zanikl, zapadl v tem-
ných vlnách lesů.
»Toničko! — — Zatracená holka, neví,
kdy se chodí k obědu. Shání! — Toničko! —
— Ale počkej, až přijdeš! Já tě naučím . . .le
Další slova zaníkla za vrzavými vrátky,
jimiž hospodyně zlostně práskla. Drápelka čekala
na jedinou svou dceru, jež se měla vrátiti
s nasbíranými v lese jahodami. Prodejem těchto
ve městé rozmnožovala matka svůj výdělek, po
smrti mužově tak malý, tak příliš malý.
Když vdova již podruhé vyběhla před cha-
lupu, ale dcerky se nedovolala, přinesla hubujíe
z komory nové, včera koupené koště a vytrh-
nuvší z něj několik prutů, svázala je na dolním
konci tkanicí v metlu, již připravila na lavici
u dveři.
Skřivan
Tonička
Tóno