ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 0b30a930-661f-11dc-a8ef-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 81, place 5, work 2, org 1
1 masthead
24. listopadu 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha
3 masthead
Národních Listů
4 masthead
k čislu 324.
5 masthead
Strana 9.
6 title
Dvoje děti.
7 article
kvi Nebylo pochyby: onen díl života pana Aloisa Ferdinanda Kudrnocha, kterýž měl býti nejiopším, zvrátil se v pravý opak. Závěrek jeho pozenské pouti jest nadobro otráven. Byly to, bohužel, vlastní jeho děti, které mu podvečer života ztrpčily. Dvě z jeho šesti děti, na nichž se dočkal černého nevděku. Budiž konečně nevděk. Jako obchodník věděl Alols Ferdinand Kudrnoch, že z každého zbožl výloží se néco braku, a byť i na počátku bylo sebe lepší. Ale byla to taky hanba rodiny, a to zdreovalo pana Kudrnocha nejvíce. Nemel sice pan Alois Ferdinand Kudrnoch psanou »kroniku naší rodiny«, ale pokud sa- hala jeho paměť, rodina Kudrnochů byla ode sta let ve stálém vzestupu. Děd Matěj Kudrnoch byl na konei osmnáctého století kdesi v Holi- cích kominickým tovaryšem, do smrti jen tova- ryšem. To by taky nestálo ani za zápis do ro- dihné kroniky. O tomto ponižujícím postavení společenském věděl jen sám Alois F. Kudrnoch.
Alois Ferdinand Kudrnoch Alols Matěj
8 article
Nikdy se o něm nezmínil choti své, neřku-li dětem. Otec jeho již byl samostatným kominí- ckým mistrem v Pardubicích, a měl lam i vlastn dům, dal za něj šest tisic šajnů. Alois Ferdi- nand Kudrnoch vyučil se pouzdrařem a přiše v letech padesátých jako tovaryš (a tehda taky jen jako pouhý Alois) — na práci do P'rahy Uehyhl se zde, padl do šťastné doby. Kvetlo dýmkářství, kvetla »pěnová práce«, kvetlo tedy taky pouzdrařstvi. Alois uměl pracovab, okoukl se v Praze, etabloval se po letech a dosti ši- kovné se oženil, Kdesi v úzkém, temném nádvoři Celetne ulice byla jeho dilna, v niž se čtyřmi tovaryši a dvěma učedníky pracoval neunavné po dlouhá léta. Vyskytl se později v témž domě krámek. a to již bylo za svobody živnosti, Alois Kudr- noch zřídil si malý obchůdek se zbožím ga- lanterním. V řemesle pěnkářském nastalo později ochabnutí, pokleslo i pouzdrařství, ale za to vzrůstal obchod páně Kudrnochův. K laciné galanterii přibyly laciné hračky, obrat se vzmá- hal, krámek nestačil. Mistr Kudrnoch musil hle- dati cosi prostrannějšího a vykročiv z tésného Starého města usadil se v živé, rušné ulici no- voměstaké. Nad velikým krámem zastkvělso nový štít, zlatá písmena na černé půdě: Aloie Ferdinand Kudrnoch. Byla to firma a byl zapsána v obchodním rejstříku.
Ferdi Kudrnoch Alois Kudr Kudrnochův Pardubice Praha Celetne
9 article
To byl vůbec obrat v životě Kudrnochově. Za nějakých deset let patřila mu nejen ta firma, ale cely dům, na němž visela, a pan Kudrnoch sám by nebyl dovedl vyavětliti, jak a kterak se stalo, že byl pojednou vpočítán v přední, patrieijské rodiny pražské. Zkrátka, byl pojat kruhy, jež jsou baštou měšťanského života, byl zvolen do výboru Měšťanské besedy, odtud byí kandidován do sboru obecních starších, z toholo vyplynul jako člen městské rady . . . Nevím, znalli pan Alois Ferdinand Kudrnoch životopia velikého Korsikána, ale kdyby byl měl srovná- vati, svoji karieru byl by pokládal za slav nějšt. Nikdy nemluvival o svám dědu komi- nickém tovaryši, ale teď teprv uzavřel tajemstv nízkého předka svého v hloubi srdce. Nikdy nehovořil o jednotlivých členech rodu svého. Kde bylo třeba, pronášel prostě: naše rodina. A nikoho nenapadlo ptáti se po podrobnostech. Nu, prostě: rodina Kudrnochova. Což to n stačilo? Bylo mu asi padesát let a tou dobou mě už svých šest dětí. Tři syny, tři dcery A tu, tu potkalo ho eosí, čeho by se b nikdy nenadál. Všechny ty děti vyrůstaly za stejných pod- mínek, ba, čím dále do lepších poměrů, do většího blahobytu přicházely. Nejstarší, kleréž spatřily světlo světa ve starobylém domě Ce- letné ulice, kutálely se a šoupávaly ještě po holé, třeba čistě vydrhnuté podlaze prkenné, nejmladší však již batolily se po leštěných parketách a na měkkých koberefch. A byly to právé nejmladší, jež se zvrhlyl Pravda, v útlém dětství nebylo na nich pozorováno nic nápadného. Leda to, že synek Ferdinand učil se z hochů všech nejlépe, jako taky nejmladší sestřička jeho Božena z děvčat.
Kudrnoch Alois Ferdinand Ferdinand učit Božena
10 article
Ale v obou těch dětech bylo cosi ostýchavého, co se nesrovnávalo s rodinnými poměry, se jměním a postavením rodičů. Jak roztomilá skotáctví provozovali starší hoši, jak byly do světa starší deery ! První čtyři děti nemohly se dočkati tanečních hodin. Nejstarší syn Alois již ve dvacátém roce měl velmi slibný poměr s mladou sklepnicí, a to byl teprve v prvním ročníku práv. Nejstarší dcora Anežka byla již v devatenáctém roce provdána za důstojníka. Bylo třeba se svathou trochu pospíšiti. Druhý sýn — jejž pedantičtí profesoři stále nechá- vali propadati — byl konečně poslán do Vídně a nestál otce ani celé dva tisice ročně. S ja- kou pýchou říkával otec Kudrnoch: »Rudolfa mám ve Vídni — tam něco pochylí« A druhá dcera již v sedmnáctém roce byla královnou všech plesů. A tu náhle nejmladší Boženka projevila kdysi s dětskou důvěrností, že chce býti uči- telkou. Pan Alois Ferdinánd Kudrnoch ani ne- chtěl sluchu věřiti, když mu to zvěstovala chot, kteráž arci pronesla věc takovým přízvukema způsobem, jakoby dítě v nemoci »fantazíro- valo«. A skoro ještě se neprobral pan Kudrnocl z ustrnutí nad tímto tureckým nápadem, když mu doneseno, že syn Ferdinand měl ve škole nějaké opletání pro báseň, již uveřejnil ve stu- deniském psaném časopise. Néčeho takového starší synové nikdy se nedopustili.
Alois Anežka Boženek Ferdinánd Kudrnocl Vídeň
11 article
Po zbytek dne byl pan Kudrnoch v krámě svěm všecek roztržit a večer, vrátiv se do bytu. nelkl se připraveně večeře, nýbrž obeslal k sobě synka. »Přišla na tebe žaloba ze školy ! Vís to? Syn se zardél, hleděl otci v oči, ale neoe- povídal. a»Co jsi to napsal ?e. Hoch sáhl za ňadra, vyňal číslo psaného listu a podal je otci. Na prvé straně byla jeho básen. »Střibřitá luno na klenbě nebes, poutníče němý, majáku noci ..« četl pan Kudrnoch. Svrašíil čelo, potřásal papírem, hněvné zraky střelily zas po chlapci. »Co to má být?« vyhrkl. »Báseň, tatínku,« odvětil tiše hoch. »Kdo ti to napovídal?« hřměl otec. »Nikdo, tatínku,« odpovídal hoch. »Vymy slil jsem to « »Proč vymejšlíš takové věci ?« Na to bylo chlapci těžko odpověděti. »Psal jsi takových povídaček více ?« Ústa Ferdinandova pootevřela se, ale slova z nich nevyšlo. Oteovy zraky sršely oheň. »Ptám se, psal jsi takových písniček více?« »Psal, tatínku,« doznal mladík jako n mučidie. »Kde to máš?« »V notýsku.« »Kde je notýsek ?« »V našem pokoji, ve stolku ...«ene »Přines to !« Syn se odplížil a po chvilce objevil se. podávaje otci s ustrašenou tváří zápisník. Pan Kudrnoch přemítal listy, počínal čísti. přestával, dále přemítal, nevyznal se v tom. Nebyl te jeho obor. Stiskl zápisnik, jakoby jej chtěl rozdrtiti olevřel ústa, jakoby chtěl synka zasypati kletbou, ale hned zas pevně sevřel rty. Z jino- chovy tváře divalo se naň dvé dětských očí před nimiž otcův pohled klesl k zemi.
Kudrnoch Ferdinandův Oteův
12 article
»Jdi se učit,« vykřikl náhle otec Kudrnoch. »Dnes nedostaneš večeři, o dalším si pro- mluvíme.« Nemohl jinak, než proces se synem od- ročiti, neboť v tom okamžiku nevěděl, jak zá- ležitost rozluštit. Cítil jen, že se mu do rodiny vkradlo něco netušeného, neočekávaného, hroz- ného. Kluk básníl A teď, když vzpomněl na dceru Boženu. která chce být učitelkou, skoro se mu hlava zamotala. Jsou ty děti jeho? Věru, kdyby tak dobře neznal ženu svoji, skoro by o tom pochyboval. Pan Kudrnoch dnes taky nevečeřel. Vybra se z domu, bylo mu třeba, aby oddechl mez přáteli, aby se vybavil z toho zmatku. Cho jeho není s to, aby jej vyvedla. Ta tomu teprv nerozumí. Odcházeje, pro všechno vstrčil ruko- pisy synovy do kapsy kožichu. Když vyšel z domu, byl tu nápad. Zna člověka, s nimž jediným by o té pohromě mohl promluvit, jemuž taky jindy s choulostivými zále žitostmi se svěřoval. Byl to jeho domácí léka. Tedy k němu.
Božena Kudrnoch
13 article
Šťastně ho zastal. Bez dlouhých úvodů vy tasil se s číslem a zápisníkem, položil obé pře lékaře a řekl: »Pane doktore, čtěte!« Doktor přečetl báseň o luně, přečetl několik stránek zápisniku, vzhlédl ke svému váženému klientu a řekl: »Mladické pokusy, jak vidím. Kdot psal?« »Můj syn, pane doktore !« vyřkl pan Kudr noch, jakoby se přiznával, že falšoval směnky »Můj syn! A teď mi řekněte: je proti tomu nějaká pomoc 2 Dá se to vyléčit ? Dá se to z- mezit ?« »Pane Kudrnochu,« promluvil doktor, který z výrazu páně Kudrnochova vytušil, co lomcuje timto otcovským srdcem, »nejlepším lékem je tu lhostejnost s vaší strany a nevšímavost. Čiňte, jakobyste o ničem nevěděl. A nechte ho,at píše. Snad má skutečné nadání.« »Jak živo nebylo v naší rodině žádné na- dání, pane doktore,« vyhrkl pan Kudrnoch, který slova lékařova pojímal přímo jako pode- zřívání. »Vždyť znáte mě a starší dva syny. znáte ženu a dcery. Ale vy nevíte, pane dok- tore: Božka chce být učitelkou . .! A ty dvě děti byly donošeny jako všecky oslatní, ty dvě děti nestonaly o nic víc — čím to je, čím Čím to je, nevysvětlil toho večera ni po- zději domácí lékař panu Kudrnochovi. Ale tolik je jisto, že má Alois Ferdinand Kudrnoch dvoje děti v rodině: zdárné a nezdárné. Musilť povo- liti nezlomné vůli dcery Boženy, aby šla na učitelství, a syn Ferdinand hned po maturitě počal uveřejňovati básně s plným jménem svým. Pan Alois Ferdinand Kudrnoch podnes nechápe. jakou intrikou osudu se dostalo do jeho rodiny »nadání«, a zbytek jeho života jest otráven. Jen pani Kudrnochová zachovala si rovno- váhu a říkává: »Mlč, starouši. Až přijde pravý člověk. vdá se Bóža taky, a až Ferdu někde hodně seřežou, nechá těch písniček. A jinak v živo bytí snad jim to neuškodí.« Snad má paní Kudrnochová pravdu, Ypsilo.
Kudr Kudrnoch Kudrnochův Božek Alois Ferdinand Božena Kudrnochová Bóža Ferda Kudrnochová pravda
14 article V den soucitu.
V den soucitu. Napsala A bigail.
15 article
»Račte jen dále za mnou, slečno! Dobře jste uhádla, jsem herec. Inu, to Kainovo zna- mení nemůžeme si s čela strhnout. Jsem komil Růžek, mám asi česť se slečnou Radskou, nas novou tragickou, že ?« s »Ano, pane, jsem Radská.« »Bohu díky, že jste přijela, slečno ! Dire- ktor měl již naháňky, považte, kdyby musil od- říci představení — !« »Hm — nebylo by snad tak zle, nejedu přece od dvorního divadla. To by se již nějak napravilo,« usmála se Radská. »Však jsem sama ráda, že jedu v čas, bylo mi to nepřijemné, když jsem viděla, jak se vlak zpozďuje.« Teď však pospišíme, jsou tři čtvrti na sedm a v půl osmé jest začátek, abyste se mohla po hodlně obléci.« Usedli do omnibusu a v několika minutách stanul vůz před vraty »Bílé růže«, městského hostince, kde kočovná Thalie rozbila svůj stan. Růžek vesele spěchal do šatny a po ceste občas upozorňoval novou kollegyni: »Pozor, slečno — zde jest výstupek, zde jáma — a zde schody rozvrzané. — Pozor !e Konečně se šťastně dostali do šatny. Tam bylo živo. Herci nalíčeni a upraven na scénu dychtivě očekávali jen hrdinku kusu. Dávala se »Magelona«, v kteréž poprvé měla vystoupiti slečna Eva Radská.
Kainův Růžek Radska bůh Magelona Dir
16 article
Konečně zde byla! Všichni si oddechli. přodslavování se odbylo krátce, nová jejich kol- legyně se rychle pustila do práce ... Před půl osmou v nádherné toilletě stála již za scénou. V zamyšlení hleděla při mdlém svitu petrolejové lampy na jeviště. Opět tedy jinde, mezi novou »rodinou« Jak se ji zde povede? Zajisté ne hůř nežli tam, odkud právě nyní prchla se zlomeným srdcem a zničeným životem . .. Hudba již dohrála, Radská shýbla se pro vléčku svého obleku, chtějíc vejíti na scénu V tom ztrnulá stanula, ze zákulis na ni planuly temné oči, plné hněvu. z noi »Ty jsi zde?« sotva vydechla. ere »Ano, zde, divíš se, viď ?4 »Ovšem! Měla jsem za to, že jsi někde dobře situovaným úřadníkem a zatím —« »Ne, ne, má drahá, nejsem — bohužel jsem dosud hercem. Neměl jsem se pro koho zahrabati v šosácký život. Když jsi mně utekla, zůstal jsem, totiž odešel k jinému spolku a zlatá náhoda — bože, jak jí dobrořečím! — nás po dvou letech svedla. Vid, to jsi šťastna!« »Karle! Nebuď zlý; viš velmi dobře, jak jsem visela na divadle a tys mne chtěl od něho odvěst. Neměla jsem odvahy ti to říci, tak jsem odešla, Odpusť mi!« Pohled plný zloby byl jí odpovědí. Němě naň hleděla a její velké výrazné oči plnily s slzami . ., »Pro boha, slečno Radská!« ozval se v tom veselý hlas Růžkův, »dejte si pozor, nemluvte s ním ! Jest to bručál, jizlivý chlap, zuřivý ne- přítel žen, jenž každé krásce, jejíž srdce pron vzplane, pořádně vycinká ! Takto svého řemesla první milovník — Karel Týnský. Dejte si pozor, slečno!« a Růžek čtverácky na oba hrozil.
Karel Radská Růžkův Karel týnský Růžek
17 article
»Nenamáhej se, Jarko, jsme již pořádně otrlí, slečna i já, není-liž pravda, slečno — jal se račte nazývati ?« »Radská, pane — Týnský.« Týnský se usmál, chtěje ještě něco sarka- stického pronést, leč zvonek ohlašoval začáťek prvního aktu a Radská veházela na scénu. Krátká ta episoda rozrušila ji, hlas se ji poněkud chvěl, ale záhy vlastní výkon a výkony druhých herců upoutaly celou její duši. Libila se Eva Radská. Milý její hlasa procítěná hra uchvátily a získaly jí srdce všech. Jen jedno srdce jí lálo, srdce Týnského. Stál mezi kulisami, pozoruje ji s ironickým úsměvem. »Hm, stala se z ní herečka, vskutku, he- rečka. Hm — bláznovství, připoutat herečku k domácímu krbu! — A jaká by to byla rez košná žena — škoda! — Eh! jaká jí škoda Všechnu tvoji lásku zahodila pro tento lichý potlesk !« Však také již bouřil applaus z hlediště Eva usmívajíc se, odcházela ze seény. Zrak její dotkl se tváře Týnského, jenž zamračeně na ni hleděl a slabý povzdech vydral se ji z krásných úst —.
Jarka Radská Eva
18 article
Bylo po divadle. Eva, zemdlena cestou hrou, odebrala se do hostinského pokoje, jenž pro dnes ji hostil. Vitr zuřil kol zamrzlých oken, v malých kaminkách praskal ohen. Eva opřela hlavu do bílých podušek snila... Tedy zde se sešli! A on — jaký to z něho podivin ! Jaký to byl muž, plný nadšení a nyní —! Ach, bože, jak měl ji rád! Kdyby možno bylo vrátit se v to minulo — po kolenou by se v ně plazilal Nelitostně s ní osud zahrál . .. A dnes po všech sklamáních a bolestech spatřila jej, jehož v nerozumu od sebe odstr- čila. Tehdy její téměř dětská duše nechápala tu velikou jeho lásku a s povrchní jen slzou ho opustila, ale dnes, kdy hrot sklamání tak hluboce v srdci jí tkvěl, dnes chápala svoji krutosť a jeho žal. Vločky sněhové dorážely na okno, přivřela oči a před duší jí táhla celá minulost. Roz- košná, smavá minulost. Ani tomu nevěřila, že jest ona to dítě, jež Týnský miloval! Bože, jak v duši sestarala! Kde jsou ty doby její zářivé mladosti? Ano, po jeho boku byla šťastna . . Pak přišel ten druhý život — jak se třese při té vzpomince . .! Ano, rvala se s osudemi lidmi, ale podlehla v zápasu. Nebylo jinde Týn- ského, ó, ne! — Eva klesla — podlehla své nové lásce a zhrzená, opuštěná, zoufajíe uprchla od velké společnosti B... opět v ma linké městečko k nepatrné kočující karavaně, kde doufala nalézti zapomenutí. A místo kýženého klidu zde celá sladk minulost staví se ji před oči! O, bože, coo sebe odhodila Nuže, ať ji Karel uráží, má právo k tomu, vždyť on trpěl tak jak nyní ona — vše mlčky snese. O, kdyby věděl, co ona — —.
Eva Karel
19 article
Vzlykajíc klesla do podušek a bolestný pláč dlouho zněl hostinským pokojem ... Svička dohořela, jiskry vychladly v malých kamínkách, když konečně snesl se spánek na znavená víčka Evina — — a jemnou rukou uvedl ji do malé světničky, kde k ní s bezmeznou láskou zíraly modré oči je- jího Karla. Bylo před svatbou, za několik dní měla být ženou — ona, skoro dítě a paní v no- vém životě. Karel dostal místo, malé úřadnické místo, ale pro klidný život spokojí se vším bude rád pracovat. A opět cíli takovou tíž v srdci, jako v onen den, kdy dábel nespokojenosti do její duše se vkradl. O, co jí šeptal, jasně doposud zní ji čelem! »Škoda tě do zastrčeného, hloupého hnízda, nevdávej se, uděláš štěstí, uteč mu, budeš umělkyní, uteč. do velkého města Uteč !1« A utekla. — Zas sen ji vodil ulicemi hlavního města, usměvavé pohledy dötýkaly se jejího krásného lice. Moudrá ruka režiséra seji uja a, vypěstovala z ní dobrou herečku, pak i — umělkyni, když posléze se stala jeho mi- lenkou... A konečně když opět nový talen se u velké scény vyskytl — a to se stává ne- zřídka — na všechny své sliby úctyhodný pán zapomněl — a Eva, schvácena, nemocna, opě- prchala — — — Zas zřela se v malém pokojíku svíjeti se boléstí . .. O, v tom malém, smutném pokojíku vzpomínala na tu malou světničku, kde tolik květů pro ni kvetlo ! — — V tom — co to? — Tuk! Tuk! »Evo!- ozvalo se za dveřmi.
Evin Karel Eva Tuka Tuka
20 article
Což ještě sní? — Ale ne, jest to pravda Slunce mdle již do pokojíka svítí — — a zas »Evo !« Ano l ten tichý hlas je Týnského, ano- on jest to ll Srdce jí v prsou zabušilo, až se zalekla »Kdo to — ? »Já, Evo, otevřil« »Okamžik jen — počkej.« Přehodila přes sebe kolový plášť a dvéř se rozlitly. — Před ní stál Karel, Karel z těch sladkých zašlých dobl »Evol vysměj se mi, ale je to m arné, ne spal jsem celou noc. Mám tě rád! Nač souži se? Evo! buď mou !« V Evě šíleně srdce zajásalo, letělo mu vstříc — — Týnský postřehl to vzplanutí v okamžiku sevřel Evu v náruč, celoval jí temné vlasy, bílé čelo, milostná ústa. Nebránila se mu. Teprve nyní poznávala, že jedině jej v život milovala, a tam ve víru velkoměsta jen ctižádost vehnala ji v náruč bídného svůdce. To nyní jasně cítila na srdei Týnského a zároveň že nikdy nesmí vztáhnouti ruku po nabízeněm štěstí. V zapadlém kraji rozevřel se jí ráj, leč ona d něho vstoupiti nesměla . .. Není to trpké? Mecný pláč třásl jí na jeho srdci, palčivé její slzy stékaly mu po lících. Když se poněkud utišila, vyrvala se z jeho objetí. Za všecku jeho lásku pravdou mu byl přece povinna! Ach, jak těžko jest na sebe ža lovat — Týnský přerušil ticho. »Evo! proč ty slzy? Zapomeňme na ta dvě léta, na tvůj útěk, ty ošklivá! a budeme šťastně žít, chceš ?« Neodpovídala. »Či snad mne nemůžeš míti ráda ?- A již opět mu visela na šíji.
Eva Karel
21 article
»Mám tě ráda z celé duše, ani bychto byla nevěřila, ale tvojí ženou, Karle, nebudu.« »A proč, Evo? Z jaké přičiny ? — Tak mluv! Neboj se, neodvedu tě od divadla, když tak na něm Ipíš. Budeme žili, jak ty si budes přát le »Oh, Karle ! s tebou bych šla dnes třeba na konec světa, leč nenuť mne, nemůže to býtl« »Máš tedy jinou známost a proto mne od- strkuješ ?!« »Oh ne, ne! měla jsem jen tebe ráda, to ti přísahám, ale — jednou ti vše povím, dnes nemohu, jsem jako ve snu, celou noc mně to vířilo hlavou. Ach, jaký jsem byla bloud. Karle! Ty nevíš, co vše jsem vytrpěla pro chiméru umění, jak často jsem ikala po tvém srdei !« »A přece nechceš býti mou !« »0, chtěla bych, chtěla, leč — nuže, Karle, já —« V tom prudce rozevřely se dvéře, veše ředitel. Udiveně pohledl na Evu i Týnského. kteří ani jeho klepání nezaslechli. S úsmévem hleděl na jejich rozpaky. Bůh ví, co si myslel starý ředitel. Pojedou prý na výlet — včera jí to za- pomněl říci — opět s Magelonou do blízkéh městečka L Poseděl, porozprávěl o svízelech kočovného herectva, postěžoval si, a když zvěděl všechny možné novinky velkého města, konečně s Týn- ským odešel. Eva osaměla. — Tak tedy přece k tomu dojíti musí! Müsí se zpovídat, vyznat, ne ro- dičům, ti dávno v zemi práchniví, ale jemu, který jediný k ní v životě byl dobrý, k ni opuštěnému dítěti, vyrostlému a narozenému n prknech divadla. Nemušila by říkati ničeho, ne — a odejet zmizet — ale jest mu povinna tím vyznáním vždyť jest tak šlechetný! Ať se tedy vyléčí ať po ní neteskní a zapomene jí, nehodné jeho lásky . .
Karel Eva Máša Magelona
22 article
Jen odvahu míti, kéž té najde! A opě obraznost ji kreslila blahý život na srdei od- daném, jež sama musí od sebe odstrčit — — Zatím Týnský šel ani neslyše, co hovorný ředitel mu vypravuje. Stále přemýšlel, proč s zdráhá Eva býli jeho. Že ho miluje, to cítil, poznal z jejiho objeti, kdy chvěla se na jeh srdci jako uštvaný pták Leč, proč nechce býti jeho ženou ? Jinéh nemiluje . . . Týnský zapominal těch dvou let rozloučení, on viděl jen Evu minulých dob. A co mu chtéla říci? Nemiluje-li jiného proč by nemohla býti jeho? Ubohý Karel nepochopil by, že ne vždy láska vrhá mnohou duši ve chtivou náruč. Vrátil se k jejím dveřím. Byly zamknuty — a jím neklid trás Smuten a zadumán šel domů
Eva Karel
23 article
Herecký »výlet«! Jak mrzutá a přece ve- selá událost! Usednouti v létě na žebřinový vů- a v zimě do saní a tlouci se tři až čtyři ho- diny za uměním a chlebem . .. Co brumlání a vtipů zapadá do kolejí Mnohdy i mladá láska vzklíčí na voze, nebo výpověď z angažmá se náhle v hádce dostan a dá. Dva přátelé se rozhněvají pro špatné mí sto, ale živo vždy bývá na voze, pročež ať žie i herecký výletl Před »Bilou růží« bylo veselo. Herci vy štrachali se ze svých děr či bytů, čekalo se jen na »příležitost«. Stará komická matka, jež v životě byl slečnou, sl. Žimova, dávala instrukce svému po- vedeněmu desetiletému poupěti, jak vyskočiti na vůz, až přijede, a nejlepší místo pro ně vy Konečně se objevily veliké sáně . .. Byl to shon! Každý chtěl býti na nich první. Tlustá Baborka, žena ceduláře, zoufale pobíhala kol saní a ne a ne se na ně dostati Posléze ji milosrdná ruka ředitele na sáně vy táhla a její křivonohý mužíček se šplhal hbite za ní. Konečně byl celý spolek usazen a blažený ředitel se zářivým úsměvem počítal hlavy svých milých. Nechyběl nikdo, i vyjelo se vesele. »Ale pro Pánaboha!« zvolala malá naivní »to pojedeme takto na otevřeném voze ? A což brati.
Bilá
24 article
když začne padat sníh ?1« »Žan!« vzkřikl Růžek, »zastavit!« A když kočí vskutku poslechl, zavolal nan velkopansky: »Zavřete vůz! Zde slečna si toho přeje!« A za ohlušujícího smíchu se jelo dál . .. Jen Eva seděla ve svém koutku tiše. Zasmušilý její zrak bloudil po zasněžené krajině a jen zřídka zavadil o tváře žertují- cích kollegů a někdy dlouze utkvěl na Tjn- ském. Ano, poví mu vše, musí najíti odvahua cestu k vyznání, to jí stále znělo duší, i večer po představení... a něžné jako zrak matky ča- sem spočinul její pohled na Karlovi. Ano, šetrně mu vše poví a odjede . . . O zapomene — a ona? Ať trpí, což ona ! O však zaslouží štěstí!
Žan Růžek Eva Karel
25 article
A bylo zas po představení. Starý ředitel opět počital hlavy svých milých, arci ne již tak pečlivě, aby je obdařil tučnými »party«, postačujícími úplně na tučnou večeři, tak na nějakého vuřta, libovonný syreček a obligátní sklenku piva. A po znamenitých těch hodech, kořeněných veselými šprýmy, sedalo se na sáně. V hluboký sen pohroužené malé náměst rozléhalo se smíchem, herci vraceli se z výletu »domů«. Stará slečna Zimova hlasítě bědovala, bon- vivant Krafka zasedl jí místo a nechtěl se hnouti. Konečně se upokojila, když jí slibil, že se jí celý týden bude dvořit. Jen starý komik Krocina bručel a pobízel k odjezdu, stýskalo se mu po míse hrachu, s níž jej jeho stará pečlivá polovice doma čekala. Byla krásná zimní noc, plný měsíc svítil a sáně letěly jako šipka po bílé silnici .. Všude ticho, jen nárůdek herců na sel- ských saních se radoval a žertoval, vždyť zvo- nila jim v kapsách velká kořist. — — »Pánbůh s námí! Něco jsme ztratili !e vzkřikl háhle Růžek, »nějaký ranec !e Skokem bylo několik mládenců dole.A opět smích; z rance se vyklubala tlustá Ba- borka! Usnula na saníeh a sletěla v příkop, teprve v závěji se probouzela a zle hartusila na svého »mužíčka«, že ji špatně opatroval.
Zimův Krafka Růžek Skok
26 article
Kolébavý Babor honem se přibatolila něžně spustil: »Cukroušku, nestalo se ti nic?« »Dej mi pokoj, tulipáne!« »Jen neplač, milousku !« »Jdi k čertu, hlupáku « »Ale jen, drahousku, neplač !« »Co blázníš, protivo? Vždyť nepláču!« »Ale pláčeš, andilku!« »Nezlob mne, nepláču !« »Ale, Aničko, přece slyším !e »Bůh ví, co slyšiš, hlupáku ! Jest křivý slepý a teď ještě — Na voze zatím byla vřava. Vše se o půl- noci bavilo rozepří něžných manželů. »Ale já slyším pláč!« ozval se ředitel. A vskutku zaznělo nocí kvílení — — To někde pták křiči! — Ale ne, pláč ozval se znova a hlasitěji — — a v tom Týn- ský, který též z vozu vyskočil, rozběhl se k přikopu a ze sněhu vynesl — dítě ! Dětátko, malinké děťátko, jež překřehlými ručinkami trhalo okraj peřinky a zamodralá hu- binka hltavě sháněla pokrm. Všichni stáli ohromení, smích ztichla němě zírali na dítě. Odložené dítě! A chudáček, jaký má hlad Co s ním? A malý brouček ještě hlasitěji se roz- plakal. »Nemá někdo z vás rohlik?« zvolal Růžek. »Pro boha vás prosím!« vzkřikla Ziemová, »co s rohlikem? Dítě potřebuje mléko nebo matku!« Mléko nebo matku! Kde je vzít? Téžká Co nyní? Do městečka daleko a noc! — Tak stáli naši kočovníci v rozpacích na malým, sténajícím tvorem. Nežli dojedou zpátky. dítě třeba zahyne, bůh ví, jak dlouho zde leží Vždyť již chraptivě sténá — — Co teď s ditětem? A nikde stavení, nikde příbytkul V tom vztáhla se po děcku bílá, jemná ruka a než se kdo z úžasu vzpamatoval, vinula Eva děcko — ke svým prsům Pláč stichnul . Užaslá hleděla společnost na novou družku.
Babor Al Anička bůh Růžek Ziemová Eva děcko
27 article
Byli otrlí, lidé od divadla a mnohé jich nepře- kvapilo, ale zde byli překvapeni Hleďme, ona, ta vzdušná bytost, ta nová hezká »tragická«, takový tedy román má již z seboul Jen vtipně Zimové, která se první vzpama- tovala, vyklouzlo, jak »prý to slečně sluší a jak se to na štěstí hodilo, že ona, o níž domnívala se —« »Ano, byla jsem matkou !« v roze chvění. ale s nuceným klidem odpovidala Radská. »dítko mi před cestou do K. zemřelo. Měl jsem snad pro planý stud a plástík nevinnosti nechat to dítě zde zahynout ?« Syto dětátko usinalo v teple kolébáno tlu- kotem srdce, ne mateřského, to proň tepla ne- mělo, ale cizí, neznámé kočující herečky Sáně zvolna se vlekly po hebké silnici. Herci zamikli usinali jako to malé robě — tam u srdce Evina. Tato pozvolna probírala se ze svého rozechvění a nesměle hledala líc Týn- ského — — Leč ani pohled jí nevěnoval. Zamračeně zíral před sebe — — Toť tedy její tajem- ství . l A ona děkovala v duši tomu malému ro- běti, že ji přineslo rozřešení. Jak bála se té zpo- vědi! a zde ten malý cizí tvor jí dodal odvahy roztrhat navždy kýžené štěstí . . . Nuž dobře, bude žíti osamělá tomu malinkému vyhostěnci, snad někdy jeho mílounká ručinka setře jí s čela všecky chmury — — Bože! jak by ji mohl Karel kdy odpustit! Nuž ať aspoň vidí, že nemá čeho litovat, ona že jest povadlý květ, jenž touží jen zhynouti kdes v stínu a zapomenutí .. A pozvolna smutný klid plynul jí do srdce. Tak dojižděli v městečko a saně za neob- vyklého ticha zastavily před »Bilou růží«. Herci slézali, každý své dámě galantně pomáhaje z saní a křivý Babor, opatrné snášeje svého ulu rada.
Evin Karel Bilá křivý Babor