1
masthead
24. listopadu 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů
7
article
kvi
Nebylo pochyby: onen díl života pana
Aloisa Ferdinanda Kudrnocha, kterýž měl býti
nejiopším, zvrátil se v pravý opak. Závěrek jeho
pozenské pouti jest nadobro otráven.
Byly to, bohužel, vlastní jeho děti, které
mu podvečer života ztrpčily. Dvě z jeho šesti
děti, na nichž se dočkal černého nevděku.
Budiž konečně nevděk. Jako obchodník věděl
Alols Ferdinand Kudrnoch, že z každého zbožl
výloží se néco braku, a byť i na počátku bylo
sebe lepší. Ale byla to taky hanba rodiny, a to
zdreovalo pana Kudrnocha nejvíce.
Nemel sice pan Alois Ferdinand Kudrnoch
psanou »kroniku naší rodiny«, ale pokud sa-
hala jeho paměť, rodina Kudrnochů byla ode
sta let ve stálém vzestupu. Děd Matěj Kudrnoch
byl na konei osmnáctého století kdesi v Holi-
cích kominickým tovaryšem, do smrti jen tova-
ryšem. To by taky nestálo ani za zápis do ro-
dihné kroniky. O tomto ponižujícím postavení
společenském věděl jen sám Alois F. Kudrnoch.
Alois
Ferdinand
Kudrnoch
Alols
Matěj
8
article
Nikdy se o něm nezmínil choti své, neřku-li
dětem. Otec jeho již byl samostatným kominí-
ckým mistrem v Pardubicích, a měl lam i vlastn
dům, dal za něj šest tisic šajnů. Alois Ferdi-
nand Kudrnoch vyučil se pouzdrařem a přiše
v letech padesátých jako tovaryš (a tehda taky
jen jako pouhý Alois) — na práci do P'rahy
Uehyhl se zde, padl do šťastné doby. Kvetlo
dýmkářství, kvetla »pěnová práce«, kvetlo tedy
taky pouzdrařstvi. Alois uměl pracovab, okoukl
se v Praze, etabloval se po letech a dosti ši-
kovné se oženil,
Kdesi v úzkém, temném nádvoři Celetne
ulice byla jeho dilna, v niž se čtyřmi tovaryši
a dvěma učedníky pracoval neunavné po dlouhá
léta. Vyskytl se později v témž domě krámek.
a to již bylo za svobody živnosti, Alois Kudr-
noch zřídil si malý obchůdek se zbožím ga-
lanterním. V řemesle pěnkářském nastalo později
ochabnutí, pokleslo i pouzdrařství, ale za to
vzrůstal obchod páně Kudrnochův. K laciné
galanterii přibyly laciné hračky, obrat se vzmá-
hal, krámek nestačil. Mistr Kudrnoch musil hle-
dati cosi prostrannějšího a vykročiv z tésného
Starého města usadil se v živé, rušné ulici no-
voměstaké. Nad velikým krámem zastkvělso
nový štít, zlatá písmena na černé půdě: Aloie
Ferdinand Kudrnoch. Byla to firma a byl
zapsána v obchodním rejstříku.
Ferdi
Kudrnoch
Alois
Kudr
Kudrnochův
Pardubice
Praha
Celetne
9
article
To byl vůbec obrat v životě Kudrnochově.
Za nějakých deset let patřila mu nejen ta firma,
ale cely dům, na němž visela, a pan Kudrnoch
sám by nebyl dovedl vyavětliti, jak a kterak
se stalo, že byl pojednou vpočítán v přední,
patrieijské rodiny pražské. Zkrátka, byl pojat
kruhy, jež jsou baštou měšťanského života, byl
zvolen do výboru Měšťanské besedy, odtud byí
kandidován do sboru obecních starších, z toholo
vyplynul jako člen městské rady . . . Nevím,
znalli pan Alois Ferdinand Kudrnoch životopia
velikého Korsikána, ale kdyby byl měl srovná-
vati, svoji karieru byl by pokládal za slav
nějšt. Nikdy nemluvival o svám dědu komi-
nickém tovaryši, ale teď teprv uzavřel tajemstv
nízkého předka svého v hloubi srdce. Nikdy
nehovořil o jednotlivých členech rodu svého.
Kde bylo třeba, pronášel prostě: naše rodina.
A nikoho nenapadlo ptáti se po podrobnostech.
Nu, prostě: rodina Kudrnochova. Což to n
stačilo?
Bylo mu asi padesát let a tou dobou mě
už svých šest dětí. Tři syny, tři dcery
A tu, tu potkalo ho eosí, čeho by se b
nikdy nenadál.
Všechny ty děti vyrůstaly za stejných pod-
mínek, ba, čím dále do lepších poměrů, do
většího blahobytu přicházely. Nejstarší, kleréž
spatřily světlo světa ve starobylém domě Ce-
letné ulice, kutálely se a šoupávaly ještě po
holé, třeba čistě vydrhnuté podlaze prkenné,
nejmladší však již batolily se po leštěných
parketách a na měkkých koberefch. A byly to
právé nejmladší, jež se zvrhlyl
Pravda, v útlém dětství nebylo na nich
pozorováno nic nápadného. Leda to, že synek
Ferdinand učil se z hochů všech nejlépe, jako
taky nejmladší sestřička jeho Božena z děvčat.
Kudrnoch
Alois
Ferdinand
Ferdinand učit
Božena
10
article
Ale v obou těch dětech bylo cosi ostýchavého,
co se nesrovnávalo s rodinnými poměry, se
jměním a postavením rodičů. Jak roztomilá
skotáctví provozovali starší hoši, jak byly do
světa starší deery ! První čtyři děti nemohly se
dočkati tanečních hodin. Nejstarší syn Alois již
ve dvacátém roce měl velmi slibný poměr
s mladou sklepnicí, a to byl teprve v prvním
ročníku práv. Nejstarší dcora Anežka byla již
v devatenáctém roce provdána za důstojníka.
Bylo třeba se svathou trochu pospíšiti. Druhý
sýn — jejž pedantičtí profesoři stále nechá-
vali propadati — byl konečně poslán do Vídně
a nestál otce ani celé dva tisice ročně. S ja-
kou pýchou říkával otec Kudrnoch: »Rudolfa
mám ve Vídni — tam něco pochylí« A druhá
dcera již v sedmnáctém roce byla královnou
všech plesů.
A tu náhle nejmladší Boženka projevila
kdysi s dětskou důvěrností, že chce býti uči-
telkou. Pan Alois Ferdinánd Kudrnoch ani ne-
chtěl sluchu věřiti, když mu to zvěstovala chot,
kteráž arci pronesla věc takovým přízvukema
způsobem, jakoby dítě v nemoci »fantazíro-
valo«.
A skoro ještě se neprobral pan Kudrnocl
z ustrnutí nad tímto tureckým nápadem, když
mu doneseno, že syn Ferdinand měl ve škole
nějaké opletání pro báseň, již uveřejnil ve stu-
deniském psaném časopise. Néčeho takového
starší synové nikdy se nedopustili.
Alois
Anežka
Boženek
Ferdinánd
Kudrnocl
Vídeň
11
article
Po zbytek dne byl pan Kudrnoch v krámě
svěm všecek roztržit a večer, vrátiv se do bytu.
nelkl se připraveně večeře, nýbrž obeslal k sobě
synka.
»Přišla na tebe žaloba ze školy ! Vís to?
Syn se zardél, hleděl otci v oči, ale neoe-
povídal.
a»Co jsi to napsal ?e.
Hoch sáhl za ňadra, vyňal číslo psaného
listu a podal je otci. Na prvé straně byla jeho
básen.
»Střibřitá luno na klenbě nebes, poutníče
němý, majáku noci ..« četl pan Kudrnoch.
Svrašíil čelo, potřásal papírem, hněvné zraky
střelily zas po chlapci.
»Co to má být?« vyhrkl.
»Báseň, tatínku,« odvětil tiše hoch.
»Kdo ti to napovídal?« hřměl otec.
»Nikdo, tatínku,« odpovídal hoch. »Vymy
slil jsem to «
»Proč vymejšlíš takové věci ?«
Na to bylo chlapci těžko odpověděti.
»Psal jsi takových povídaček více ?«
Ústa Ferdinandova pootevřela se, ale slova
z nich nevyšlo. Oteovy zraky sršely oheň.
»Ptám se, psal jsi takových písniček
více?«
»Psal, tatínku,« doznal mladík jako n
mučidie.
»Kde to máš?«
»V notýsku.«
»Kde je notýsek ?«
»V našem pokoji, ve stolku ...«ene
»Přines to !«
Syn se odplížil a po chvilce objevil se.
podávaje otci s ustrašenou tváří zápisník.
Pan Kudrnoch přemítal listy, počínal čísti.
přestával, dále přemítal, nevyznal se v tom.
Nebyl te jeho obor.
Stiskl zápisnik, jakoby jej chtěl rozdrtiti
olevřel ústa, jakoby chtěl synka zasypati
kletbou, ale hned zas pevně sevřel rty. Z jino-
chovy tváře divalo se naň dvé dětských očí
před nimiž otcův pohled klesl k zemi.
Kudrnoch
Ferdinandův
Oteův
12
article
»Jdi se učit,« vykřikl náhle otec Kudrnoch.
»Dnes nedostaneš večeři, o dalším si pro-
mluvíme.«
Nemohl jinak, než proces se synem od-
ročiti, neboť v tom okamžiku nevěděl, jak zá-
ležitost rozluštit. Cítil jen, že se mu do rodiny
vkradlo něco netušeného, neočekávaného, hroz-
ného. Kluk básníl
A teď, když vzpomněl na dceru Boženu.
která chce být učitelkou, skoro se mu hlava
zamotala.
Jsou ty děti jeho? Věru, kdyby tak dobře
neznal ženu svoji, skoro by o tom pochyboval.
Pan Kudrnoch dnes taky nevečeřel. Vybra
se z domu, bylo mu třeba, aby oddechl mez
přáteli, aby se vybavil z toho zmatku. Cho
jeho není s to, aby jej vyvedla. Ta tomu teprv
nerozumí. Odcházeje, pro všechno vstrčil ruko-
pisy synovy do kapsy kožichu.
Když vyšel z domu, byl tu nápad. Zna
člověka, s nimž jediným by o té pohromě mohl
promluvit, jemuž taky jindy s choulostivými zále
žitostmi se svěřoval. Byl to jeho domácí léka.
Tedy k němu.
Božena
Kudrnoch
13
article
Šťastně ho zastal. Bez dlouhých úvodů vy
tasil se s číslem a zápisníkem, položil obé pře
lékaře a řekl:
»Pane doktore, čtěte!«
Doktor přečetl báseň o luně, přečetl několik
stránek zápisniku, vzhlédl ke svému váženému
klientu a řekl:
»Mladické pokusy, jak vidím. Kdot
psal?«
»Můj syn, pane doktore !« vyřkl pan Kudr
noch, jakoby se přiznával, že falšoval směnky
»Můj syn! A teď mi řekněte: je proti tomu
nějaká pomoc 2 Dá se to vyléčit ? Dá se to z-
mezit ?«
»Pane Kudrnochu,« promluvil doktor, který
z výrazu páně Kudrnochova vytušil, co lomcuje
timto otcovským srdcem, »nejlepším lékem je tu
lhostejnost s vaší strany a nevšímavost. Čiňte,
jakobyste o ničem nevěděl. A nechte ho,at
píše. Snad má skutečné nadání.«
»Jak živo nebylo v naší rodině žádné na-
dání, pane doktore,« vyhrkl pan Kudrnoch,
který slova lékařova pojímal přímo jako pode-
zřívání. »Vždyť znáte mě a starší dva syny.
znáte ženu a dcery. Ale vy nevíte, pane dok-
tore: Božka chce být učitelkou . .! A ty dvě
děti byly donošeny jako všecky oslatní, ty dvě
děti nestonaly o nic víc — čím to je, čím
Čím to je, nevysvětlil toho večera ni po-
zději domácí lékař panu Kudrnochovi. Ale tolik
je jisto, že má Alois Ferdinand Kudrnoch dvoje
děti v rodině: zdárné a nezdárné. Musilť povo-
liti nezlomné vůli dcery Boženy, aby šla na
učitelství, a syn Ferdinand hned po maturitě
počal uveřejňovati básně s plným jménem svým.
Pan Alois Ferdinand Kudrnoch podnes nechápe.
jakou intrikou osudu se dostalo do jeho rodiny
»nadání«, a zbytek jeho života jest otráven.
Jen pani Kudrnochová zachovala si rovno-
váhu a říkává:
»Mlč, starouši. Až přijde pravý člověk.
vdá se Bóža taky, a až Ferdu někde hodně
seřežou, nechá těch písniček. A jinak v živo
bytí snad jim to neuškodí.«
Snad má paní Kudrnochová pravdu,
Ypsilo.
Kudr
Kudrnoch
Kudrnochův
Božek
Alois
Ferdinand
Božena
Kudrnochová
Bóža
Ferda
Kudrnochová pravda
14
article
V den soucitu.
V den soucitu.
Napsala A bigail.
15
article
»Račte jen dále za mnou, slečno! Dobře
jste uhádla, jsem herec. Inu, to Kainovo zna-
mení nemůžeme si s čela strhnout. Jsem komil
Růžek, mám asi česť se slečnou Radskou, nas
novou tragickou, že ?«
s »Ano, pane, jsem Radská.«
»Bohu díky, že jste přijela, slečno ! Dire-
ktor měl již naháňky, považte, kdyby musil od-
říci představení — !«
»Hm — nebylo by snad tak zle, nejedu
přece od dvorního divadla. To by se již nějak
napravilo,« usmála se Radská. »Však jsem sama
ráda, že jedu v čas, bylo mi to nepřijemné,
když jsem viděla, jak se vlak zpozďuje.«
Teď však pospišíme, jsou tři čtvrti na sedm
a v půl osmé jest začátek, abyste se mohla po
hodlně obléci.«
Usedli do omnibusu a v několika minutách
stanul vůz před vraty »Bílé růže«, městského
hostince, kde kočovná Thalie rozbila svůj stan.
Růžek vesele spěchal do šatny a po ceste
občas upozorňoval novou kollegyni:
»Pozor, slečno — zde jest výstupek, zde
jáma — a zde schody rozvrzané. — Pozor !e
Konečně se šťastně dostali do šatny.
Tam bylo živo. Herci nalíčeni a upraven
na scénu dychtivě očekávali jen hrdinku kusu.
Dávala se »Magelona«, v kteréž poprvé měla
vystoupiti slečna Eva Radská.
Kainův
Růžek
Radska
bůh
Magelona
Dir
16
article
Konečně zde byla! Všichni si oddechli.
přodslavování se odbylo krátce, nová jejich kol-
legyně se rychle pustila do práce ...
Před půl osmou v nádherné toilletě stála
již za scénou. V zamyšlení hleděla při mdlém
svitu petrolejové lampy na jeviště.
Opět tedy jinde, mezi novou »rodinou«
Jak se ji zde povede? Zajisté ne hůř nežli tam,
odkud právě nyní prchla se zlomeným srdcem
a zničeným životem . ..
Hudba již dohrála, Radská shýbla se pro
vléčku svého obleku, chtějíc vejíti na scénu
V tom ztrnulá stanula, ze zákulis na ni planuly
temné oči, plné hněvu.
z noi
»Ty jsi zde?« sotva vydechla.
ere
»Ano, zde, divíš se, viď ?4
»Ovšem! Měla jsem za to, že jsi někde
dobře situovaným úřadníkem a zatím —«
»Ne, ne, má drahá, nejsem — bohužel
jsem dosud hercem. Neměl jsem se pro koho
zahrabati v šosácký život. Když jsi mně utekla,
zůstal jsem, totiž odešel k jinému spolku a zlatá
náhoda — bože, jak jí dobrořečím! — nás po
dvou letech svedla. Vid, to jsi šťastna!«
»Karle! Nebuď zlý; viš velmi dobře, jak
jsem visela na divadle a tys mne chtěl od něho
odvěst. Neměla jsem odvahy ti to říci, tak jsem
odešla, Odpusť mi!«
Pohled plný zloby byl jí odpovědí. Němě
naň hleděla a její velké výrazné oči plnily s
slzami . .,
»Pro boha, slečno Radská!« ozval se v tom
veselý hlas Růžkův, »dejte si pozor, nemluvte
s ním ! Jest to bručál, jizlivý chlap, zuřivý ne-
přítel žen, jenž každé krásce, jejíž srdce pron
vzplane, pořádně vycinká ! Takto svého řemesla
první milovník — Karel Týnský. Dejte si pozor,
slečno!« a Růžek čtverácky na oba hrozil.
Karel
Radská
Růžkův
Karel týnský
Růžek
17
article
»Nenamáhej se, Jarko, jsme již pořádně
otrlí, slečna i já, není-liž pravda, slečno — jal
se račte nazývati ?«
»Radská, pane — Týnský.«
Týnský se usmál, chtěje ještě něco sarka-
stického pronést, leč zvonek ohlašoval začáťek
prvního aktu a Radská veházela na scénu.
Krátká ta episoda rozrušila ji, hlas se ji
poněkud chvěl, ale záhy vlastní výkon a výkony
druhých herců upoutaly celou její duši.
Libila se Eva Radská. Milý její hlasa
procítěná hra uchvátily a získaly jí srdce všech.
Jen jedno srdce jí lálo, srdce Týnského.
Stál mezi kulisami, pozoruje ji s ironickým
úsměvem.
»Hm, stala se z ní herečka, vskutku, he-
rečka. Hm — bláznovství, připoutat herečku
k domácímu krbu! — A jaká by to byla rez
košná žena — škoda! — Eh! jaká jí škoda
Všechnu tvoji lásku zahodila pro tento lichý
potlesk !«
Však také již bouřil applaus z hlediště
Eva usmívajíc se, odcházela ze seény.
Zrak její dotkl se tváře Týnského, jenž
zamračeně na ni hleděl a slabý povzdech vydral
se ji z krásných úst —.
Jarka
Radská
Eva
18
article
Bylo po divadle. Eva, zemdlena cestou
hrou, odebrala se do hostinského pokoje, jenž
pro dnes ji hostil.
Vitr zuřil kol zamrzlých oken, v malých
kaminkách praskal ohen.
Eva opřela hlavu do bílých podušek
snila... Tedy zde se sešli! A on — jaký to
z něho podivin ! Jaký to byl muž, plný nadšení
a nyní —! Ach, bože, jak měl ji rád! Kdyby
možno bylo vrátit se v to minulo — po kolenou
by se v ně plazilal
Nelitostně s ní osud zahrál . ..
A dnes po všech sklamáních a bolestech
spatřila jej, jehož v nerozumu od sebe odstr-
čila. Tehdy její téměř dětská duše nechápala
tu velikou jeho lásku a s povrchní jen slzou
ho opustila, ale dnes, kdy hrot sklamání tak
hluboce v srdci jí tkvěl, dnes chápala svoji
krutosť a jeho žal.
Vločky sněhové dorážely na okno, přivřela
oči a před duší jí táhla celá minulost. Roz-
košná, smavá minulost. Ani tomu nevěřila, že
jest ona to dítě, jež Týnský miloval! Bože, jak
v duši sestarala! Kde jsou ty doby její zářivé
mladosti?
Ano, po jeho boku byla šťastna . .
Pak přišel ten druhý život — jak se třese
při té vzpomince . .! Ano, rvala se s osudemi
lidmi, ale podlehla v zápasu. Nebylo jinde Týn-
ského, ó, ne! — Eva klesla — podlehla své
nové lásce a zhrzená, opuštěná, zoufajíe
uprchla od velké společnosti B... opět v ma
linké městečko k nepatrné kočující karavaně,
kde doufala nalézti zapomenutí.
A místo kýženého klidu zde celá sladk
minulost staví se ji před oči! O, bože, coo
sebe odhodila
Nuže, ať ji Karel uráží, má právo k tomu,
vždyť on trpěl tak jak nyní ona — vše mlčky
snese. O, kdyby věděl, co ona — —.
Eva
Karel
19
article
Vzlykajíc klesla do podušek a bolestný
pláč dlouho zněl hostinským pokojem ...
Svička dohořela, jiskry vychladly v malých
kamínkách, když konečně snesl se spánek na
znavená víčka Evina — —
a jemnou rukou uvedl ji do malé světničky, kde
k ní s bezmeznou láskou zíraly modré oči je-
jího Karla. Bylo před svatbou, za několik dní
měla být ženou — ona, skoro dítě a paní v no-
vém životě. Karel dostal místo, malé úřadnické
místo, ale pro klidný život spokojí se vším
bude rád pracovat.
A opět cíli takovou tíž v srdci, jako v onen
den, kdy dábel nespokojenosti do její duše se
vkradl. O, co jí šeptal, jasně doposud zní ji
čelem! »Škoda tě do zastrčeného, hloupého
hnízda, nevdávej se, uděláš štěstí, uteč mu,
budeš umělkyní, uteč. do velkého města
Uteč !1«
A utekla. — Zas sen ji vodil ulicemi
hlavního města, usměvavé pohledy dötýkaly se
jejího krásného lice. Moudrá ruka režiséra seji
uja a, vypěstovala z ní dobrou herečku, pak
i — umělkyni, když posléze se stala jeho mi-
lenkou... A konečně když opět nový talen
se u velké scény vyskytl — a to se stává ne-
zřídka — na všechny své sliby úctyhodný pán
zapomněl — a Eva, schvácena, nemocna, opě-
prchala — — —
Zas zřela se v malém pokojíku svíjeti se
boléstí . .. O, v tom malém, smutném pokojíku
vzpomínala na tu malou světničku, kde tolik
květů pro ni kvetlo ! — —
V tom — co to? — Tuk! Tuk! »Evo!-
ozvalo se za dveřmi.
Evin
Karel
Eva
Tuka
Tuka
20
article
Což ještě sní? — Ale ne, jest to pravda
Slunce mdle již do pokojíka svítí — — a zas
»Evo !« Ano l ten tichý hlas je Týnského, ano-
on jest to ll
Srdce jí v prsou zabušilo, až se zalekla
»Kdo to — ?
»Já, Evo, otevřil«
»Okamžik jen — počkej.«
Přehodila přes sebe kolový plášť a dvéř
se rozlitly. — Před ní stál Karel, Karel z těch
sladkých zašlých dobl
»Evol vysměj se mi, ale je to m arné, ne
spal jsem celou noc. Mám tě rád! Nač souži
se? Evo! buď mou !«
V Evě šíleně srdce zajásalo, letělo mu
vstříc — — Týnský postřehl to vzplanutí
v okamžiku sevřel Evu v náruč, celoval jí temné
vlasy, bílé čelo, milostná ústa. Nebránila se mu.
Teprve nyní poznávala, že jedině jej v život
milovala, a tam ve víru velkoměsta jen ctižádost
vehnala ji v náruč bídného svůdce. To nyní
jasně cítila na srdei Týnského a zároveň že
nikdy nesmí vztáhnouti ruku po nabízeněm štěstí.
V zapadlém kraji rozevřel se jí ráj, leč ona d
něho vstoupiti nesměla . ..
Není to trpké? Mecný pláč třásl jí na jeho
srdci, palčivé její slzy stékaly mu po lících.
Když se poněkud utišila, vyrvala se z jeho
objetí. Za všecku jeho lásku pravdou mu byl
přece povinna! Ach, jak těžko jest na sebe ža
lovat —
Týnský přerušil ticho.
»Evo! proč ty slzy? Zapomeňme na ta
dvě léta, na tvůj útěk, ty ošklivá! a budeme
šťastně žít, chceš ?«
Neodpovídala.
»Či snad mne nemůžeš míti ráda ?-
A již opět mu visela na šíji.
Eva
Karel
21
article
»Mám tě ráda z celé duše, ani bychto
byla nevěřila, ale tvojí ženou, Karle, nebudu.«
»A proč, Evo? Z jaké přičiny ? — Tak
mluv! Neboj se, neodvedu tě od divadla, když
tak na něm Ipíš. Budeme žili, jak ty si budes
přát le
»Oh, Karle ! s tebou bych šla dnes třeba
na konec světa, leč nenuť mne, nemůže to býtl«
»Máš tedy jinou známost a proto mne od-
strkuješ ?!«
»Oh ne, ne! měla jsem jen tebe ráda, to
ti přísahám, ale — jednou ti vše povím, dnes
nemohu, jsem jako ve snu, celou noc mně to
vířilo hlavou. Ach, jaký jsem byla bloud.
Karle! Ty nevíš, co vše jsem vytrpěla pro
chiméru umění, jak často jsem ikala po tvém
srdei !«
»A přece nechceš býti mou !«
»0, chtěla bych, chtěla, leč — nuže,
Karle, já —«
V tom prudce rozevřely se dvéře, veše
ředitel. Udiveně pohledl na Evu i Týnského.
kteří ani jeho klepání nezaslechli. S úsmévem
hleděl na jejich rozpaky. Bůh ví, co si myslel
starý ředitel.
Pojedou prý na výlet — včera jí to za-
pomněl říci — opět s Magelonou do blízkéh
městečka L
Poseděl, porozprávěl o svízelech kočovného
herectva, postěžoval si, a když zvěděl všechny
možné novinky velkého města, konečně s Týn-
ským odešel.
Eva osaměla. — Tak tedy přece k tomu
dojíti musí! Müsí se zpovídat, vyznat, ne ro-
dičům, ti dávno v zemi práchniví, ale jemu,
který jediný k ní v životě byl dobrý, k ni
opuštěnému dítěti, vyrostlému a narozenému n
prknech divadla.
Nemušila by říkati ničeho, ne — a odejet
zmizet — ale jest mu povinna tím vyznáním
vždyť jest tak šlechetný! Ať se tedy vyléčí
ať po ní neteskní a zapomene jí, nehodné jeho
lásky . .
Karel
Eva
Máša
Magelona
22
article
Jen odvahu míti, kéž té najde! A opě
obraznost ji kreslila blahý život na srdei od-
daném, jež sama musí od sebe odstrčit — —
Zatím Týnský šel ani neslyše, co hovorný
ředitel mu vypravuje. Stále přemýšlel, proč s
zdráhá Eva býli jeho. Že ho miluje, to cítil,
poznal z jejiho objeti, kdy chvěla se na jeh
srdci jako uštvaný pták
Leč, proč nechce býti jeho ženou ? Jinéh
nemiluje . . . Týnský zapominal těch dvou let
rozloučení, on viděl jen Evu minulých dob.
A co mu chtéla říci? Nemiluje-li jiného
proč by nemohla býti jeho?
Ubohý Karel nepochopil by, že ne vždy
láska vrhá mnohou duši ve chtivou náruč.
Vrátil se k jejím dveřím. Byly zamknuty —
a jím neklid trás
Smuten a zadumán šel domů
Eva
Karel
23
article
Herecký »výlet«! Jak mrzutá a přece ve-
selá událost! Usednouti v létě na žebřinový vů-
a v zimě do saní a tlouci se tři až čtyři ho-
diny za uměním a chlebem . ..
Co brumlání a vtipů zapadá do kolejí
Mnohdy i mladá láska vzklíčí na voze, nebo
výpověď z angažmá se náhle v hádce dostan
a dá. Dva přátelé se rozhněvají pro špatné mí
sto, ale živo vždy bývá na voze, pročež ať žie
i herecký výletl
Před »Bilou růží« bylo veselo. Herci vy
štrachali se ze svých děr či bytů, čekalo se jen
na »příležitost«.
Stará komická matka, jež v životě byl
slečnou, sl. Žimova, dávala instrukce svému po-
vedeněmu desetiletému poupěti, jak vyskočiti na
vůz, až přijede, a nejlepší místo pro ně vy
Konečně se objevily veliké sáně . ..
Byl to shon! Každý chtěl býti na nich
první. Tlustá Baborka, žena ceduláře, zoufale
pobíhala kol saní a ne a ne se na ně dostati
Posléze ji milosrdná ruka ředitele na sáně vy
táhla a její křivonohý mužíček se šplhal hbite
za ní.
Konečně byl celý spolek usazen a blažený
ředitel se zářivým úsměvem počítal hlavy svých
milých.
Nechyběl nikdo, i vyjelo se vesele.
»Ale pro Pánaboha!« zvolala malá naivní
»to pojedeme takto na otevřeném voze ? A což
brati.
Bilá
24
article
když začne padat sníh ?1«
»Žan!« vzkřikl Růžek, »zastavit!«
A když kočí vskutku poslechl, zavolal nan
velkopansky: »Zavřete vůz! Zde slečna si toho
přeje!«
A za ohlušujícího smíchu se jelo dál . ..
Jen Eva seděla ve svém koutku tiše.
Zasmušilý její zrak bloudil po zasněžené
krajině a jen zřídka zavadil o tváře žertují-
cích kollegů a někdy dlouze utkvěl na Tjn-
ském.
Ano, poví mu vše, musí najíti odvahua
cestu k vyznání, to jí stále znělo duší, i večer
po představení... a něžné jako zrak matky ča-
sem spočinul její pohled na Karlovi.
Ano, šetrně mu vše poví a odjede . . . O
zapomene — a ona? Ať trpí, což ona ! O
však zaslouží štěstí!
Žan
Růžek
Eva
Karel
25
article
A bylo zas po představení. Starý ředitel
opět počital hlavy svých milých, arci ne již
tak pečlivě, aby je obdařil tučnými »party«,
postačujícími úplně na tučnou večeři, tak na
nějakého vuřta, libovonný syreček a obligátní
sklenku piva.
A po znamenitých těch hodech, kořeněných
veselými šprýmy, sedalo se na sáně.
V hluboký sen pohroužené malé náměst
rozléhalo se smíchem, herci vraceli se z výletu
»domů«.
Stará slečna Zimova hlasítě bědovala, bon-
vivant Krafka zasedl jí místo a nechtěl se
hnouti. Konečně se upokojila, když jí slibil, že
se jí celý týden bude dvořit. Jen starý komik
Krocina bručel a pobízel k odjezdu, stýskalo
se mu po míse hrachu, s níž jej jeho stará
pečlivá polovice doma čekala.
Byla krásná zimní noc, plný měsíc svítil
a sáně letěly jako šipka po bílé silnici ..
Všude ticho, jen nárůdek herců na sel-
ských saních se radoval a žertoval, vždyť zvo-
nila jim v kapsách velká kořist. — —
»Pánbůh s námí! Něco jsme ztratili !e
vzkřikl háhle Růžek, »nějaký ranec !e
Skokem bylo několik mládenců dole.A
opět smích; z rance se vyklubala tlustá Ba-
borka! Usnula na saníeh a sletěla v příkop,
teprve v závěji se probouzela a zle hartusila
na svého »mužíčka«, že ji špatně opatroval.
Zimův
Krafka
Růžek
Skok
26
article
Kolébavý Babor honem se přibatolila
něžně spustil: »Cukroušku, nestalo se ti nic?«
»Dej mi pokoj, tulipáne!«
»Jen neplač, milousku !«
»Jdi k čertu, hlupáku «
»Ale jen, drahousku, neplač !«
»Co blázníš, protivo? Vždyť nepláču!«
»Ale pláčeš, andilku!«
»Nezlob mne, nepláču !«
»Ale, Aničko, přece slyším !e
»Bůh ví, co slyšiš, hlupáku ! Jest křivý
slepý a teď ještě —
Na voze zatím byla vřava. Vše se o půl-
noci bavilo rozepří něžných manželů.
»Ale já slyším pláč!« ozval se ředitel.
A vskutku zaznělo nocí kvílení — —
To někde pták křiči! — Ale ne, pláč
ozval se znova a hlasitěji — — a v tom Týn-
ský, který též z vozu vyskočil, rozběhl se
k přikopu a ze sněhu vynesl — dítě !
Dětátko, malinké děťátko, jež překřehlými
ručinkami trhalo okraj peřinky a zamodralá hu-
binka hltavě sháněla pokrm.
Všichni stáli ohromení, smích ztichla
němě zírali na dítě.
Odložené dítě! A chudáček, jaký má hlad
Co s ním?
A malý brouček ještě hlasitěji se roz-
plakal.
»Nemá někdo z vás rohlik?« zvolal Růžek.
»Pro boha vás prosím!« vzkřikla Ziemová,
»co s rohlikem? Dítě potřebuje mléko nebo
matku!«
Mléko nebo matku! Kde je vzít? Téžká
Co nyní? Do městečka daleko a noc! —
Tak stáli naši kočovníci v rozpacích na
malým, sténajícím tvorem. Nežli dojedou zpátky.
dítě třeba zahyne, bůh ví, jak dlouho zde leží
Vždyť již chraptivě sténá — —
Co teď s ditětem? A nikde stavení, nikde
příbytkul
V tom vztáhla se po děcku bílá, jemná
ruka a než se kdo z úžasu vzpamatoval, vinula
Eva děcko — ke svým prsům
Pláč stichnul .
Užaslá hleděla společnost na novou družku.
Babor
Al
Anička
bůh
Růžek
Ziemová
Eva děcko
27
article
Byli otrlí, lidé od divadla a mnohé jich nepře-
kvapilo, ale zde byli překvapeni
Hleďme, ona, ta vzdušná bytost, ta nová
hezká »tragická«, takový tedy román má již z
seboul
Jen vtipně Zimové, která se první vzpama-
tovala, vyklouzlo, jak »prý to slečně sluší a jak
se to na štěstí hodilo, že ona, o níž domnívala
se —«
»Ano, byla jsem matkou !« v roze chvění.
ale s nuceným klidem odpovidala Radská.
»dítko mi před cestou do K. zemřelo. Měl
jsem snad pro planý stud a plástík nevinnosti
nechat to dítě zde zahynout ?«
Syto dětátko usinalo v teple kolébáno tlu-
kotem srdce, ne mateřského, to proň tepla ne-
mělo, ale cizí, neznámé kočující herečky
Sáně zvolna se vlekly po hebké silnici.
Herci zamikli usinali jako to malé robě — tam
u srdce Evina. Tato pozvolna probírala se ze
svého rozechvění a nesměle hledala líc Týn-
ského — —
Leč ani pohled jí nevěnoval. Zamračeně
zíral před sebe — — Toť tedy její tajem-
ství . l
A ona děkovala v duši tomu malému ro-
běti, že ji přineslo rozřešení. Jak bála se té zpo-
vědi! a zde ten malý cizí tvor jí dodal odvahy
roztrhat navždy kýžené štěstí . . . Nuž dobře,
bude žíti osamělá tomu malinkému vyhostěnci,
snad někdy jeho mílounká ručinka setře jí s čela
všecky chmury — — Bože! jak by ji mohl
Karel kdy odpustit! Nuž ať aspoň vidí, že nemá
čeho litovat, ona že jest povadlý květ, jenž
touží jen zhynouti kdes v stínu a zapomenutí ..
A pozvolna smutný klid plynul jí do srdce.
Tak dojižděli v městečko a saně za neob-
vyklého ticha zastavily před »Bilou růží«. Herci
slézali, každý své dámě galantně pomáhaje z
saní a křivý Babor, opatrné snášeje svého ulu
rada.
Evin
Karel
Bilá
křivý Babor