ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 09f25910-71e1-11dc-9129-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 40, place 16, org 3, work 2
1 masthead
21. srpna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 290.
List
3 masthead
Strana 9.
4 title
Ty konce
5 article Konečně zas troufám si tak pomaloučkuna
Konečně zas troufám si tak pomaloučkuna ulici. Čísla illustrovaných časopisů vystřídala se, a minulý „co týden dal“ (abych mluvil poeti- ckou mluvou knihkupectví Bursíka a Kohouta), bere čert a vrhá ve hlubokou tůni zapomenutí. Jen co maě ten týden dal, zůstává mi n krku a nelze, nelze toho setřásti. Ach, a tak rád bych se byl s někým rozdělil, tak rád byc byl někomu polovičku postoupil, bez náhrady, díků nežádaje. Vždyť pětadvacitka, třieítka jsou taky pěkné číslice, proč pak hned padesát! Ale nikdo se nehlásil. Kdo mi jsou tím „nejkrásnějším věkem“ blízci anebo obdařeni „ještě krásnějším“, mávali záporně rukama nestáli ani o den nádavku; a všichni mladší odmítali rovněž s jistou ostýchavostí a skromně poznamenávali, že nespěchají, že se trpělivě dočkají. Právě tak, jako jest to v tom říkadle: Nevynesu, nevymetu; až čas přijde, samo vy- jde. Tuto arci naopak: až čas vyjde, samo přijde. Ani nejlepší přátelé nestáli o kousíček. Vlastně nejlepší přátelé vyvedli to nejšeredněji. Tak upřímně, kamarádsky jsem k nim pro- mlouval: Víte, hoši milí, jeďte si hezky na féri a o nic se nestarejte. Co pak na tom komu zá- leží? Mně docela nic, a jinému teprv sotva. J to v parném létě, kdy lidé beztoho nečtou, chtějí-li číst, je tu dost ruskožaponské vojny, nevídaných a neslýchaných veder, lesních jiných požárů — bohužel! — to jsou aktuality Letos věru nikdo si nemůže naříkat na kysel okurky. A pokud mne se týče, byl bych rád, kdybych to zaspal.
Bursík Vít
6 article
Milí hoši podívali se mi dobrácky do oči (ach, co v tom bylo pokrytectví!) a řekli: Ale to víš, buď bez starosti, jsme rádi, že bude be práce. Vlastně máš docela pravdu. — A roz- jeli se. A pak dělali mi laskominy pohlednicem ze všech koutů světa. Tu od břehu Adrie, tu o břehů Baltu, tu ze Švýcar a zase z divokých. skalnatých Tater. Komu Svatobor nadělil ne- míň, zdržoval se ve stinných hvozdech Šumav nebo na temenech Krkonoš. Zatím já landal jsem bezstarostněp Praze, mna si ruce, že jsem je odtud všechny vystrnadil, ve svatém přesvědčení, že tam da- leko v rozkoších požitků a v bohopustém utrá- cení peněz na všechno zapomněli, a díval jsem se nevinně, jak učiněné jehně, do tváří i poli- cajlům. Ale těmi falešnými pohlednicemi měl jsem býl jen uspán, ukolébán, abych se nedopustil ně- jakého násilí. Zatím již sazeči v tiskárnách lá- mali si Hlavy nečitelnými rukopisy a mettéro lemili sloupce, potají, jako penězokazi, a všichn pod přísahou. A pak tody
Adrie Balt Švýcary skalnatý Tatry Svatobor Šumava Krkonoše Praha
7 article To mi pojednou hořkne v ústechl
To mi pojednou hořkne v ústechl Pak tedy objevily se první „nekrology“ Znáte přece tu pohádku o králi, jenž si dai za živa vystrojiti pohřeb, aby viděl, s jakou vlávou ho potáhnou někdy ke hrobu? Vidíte, tak nějak bývá člověku, jemuž je při vstupu do „nejkrásnějšího věku“ připraven nekrolog. Ne- nín, jak bylo tomu králi, ale možno, že ri taky plipadal jako nebožtík a snad skoro litoval, ž v té rakvi neleží opravdu. A ne-li toho dne, jistě toho litoval při prvé příležitosti, kdy mu pod- daní přišli s nějakou obstrukcí a oposicí. Zkrátka a dobře: nejlepší přátelé upravil mne k těm kyselým okurkám, a aby se nikdo nemohl zmýlit, vydali na mne zatykač. Že s neminul s účinkem, poznal jsem hned na prvém policajtu, s nímž jsem se potom selkal. Zabo do mno zraky, jakoby mu bylo připadlo: tohohl člověka jsem už někde viděl! Bodejť by neviděl.
Zabo
8 article
Povídá se beztoho, že každý „veřojně působící člověk má v policejním archivu svoje lejstro, na němž je dopodrobna zaznamenána jeho ko- duita, zdali je individuem státu bezpečným neb nebezpečným, jakého je smýšlení, s kým se stýká, koho přechovává atd. Konečně at! Al teď nejlepší přátelé poskytli příležitost, že tam na to tajné lojstro mohou přilepiti taky kont- f.kt — a chvěju se ouzkostí, že jednoho dn přijdou zřízenci bezpečnostních úřadů a budou ni do vosku otiskovat palce, budou mi měřit uši, nos — hanba A já ji přece nezavinil, prožlukloutu padesátku, ani o den jsem ji neurychlil, vůb jsem o ni nestál. A když konečně sama dozrála, tož pak nemohla zůstat inkognito? Jak pak s teď mohu podívat na hezké děvčátko, když je poíkám, aby neohrnulo nos a nepomyslilo si- Koukejte, dědka, je mu padesát let — předešl ko vymalovali v novinách — a točí se p bolkách A mně se zdá, že jakživo nebylo tolik hez- kých děvčátek, jako právě teď. Mám snad já — a se mnou všichni druzi v utrpení — strkati oč do kapsy Arci „sláva“ je s tím taky, ale to mn nesmí zmásti. I té slávy musí člověk užív t stíidmě a střízlivě a pořád si musí připamatov- nti: Pozor, hochu, ať do něčeho nešlápneš, si to nepokazíš! — Nebo na štěstí mám dobý ptklad. Takhle si do toho šlápl v jubilejní sv den stolový náš druh, pan Alfons, a na to n- napomínám.
Al Alfons
9 article
Nejmenoval se vlastně Alfons, ale bylt lisavec, byl ozdobou našeho sdružení stol- rího, a my tehda neznali krásnějšího jména n „álions“, i přibiřmovali jsme mu je a p Allons byl docela spokojen. Byl to čestný jeh název. A řeknu-li vám, že se od kolébky vlastn jnenoval Barnabáš, pochopíte, že se mu Alfon lpe líbil. „Barnabáše“ zavinili jeho rodičo a kmotr, strýc Barnabáš. Pokřtili pana Alfons po slrýci, svobodném starém mládenci, ab k jeho srdci a nadějnému dědicíví byl tím úž Bipoután. Ale milý strýc Barnabáš potřeštil se v roce svém padesátém (fuj!) a oženil se, ba něl dokonce rodinu. Tak nedědil pan Alfo po strýci nie než toho „Barnabáše“. Však je měl nadosmrti oba v žaludku. Na pana Alfonsa tedy konečně taky trhla pdesátka. Ale, pokud pamatuji, snášel ji hrdin- sly. Bylť se vyhnul všem lákadlům ženidla tějak velmi dobře se zachoval. Vypadal skoo jiko čiyřicátník. Jen tak v posledních letech vlasů mu ubývalo. Padesátka však opravňuje k iakovým defektům. Leckdo s nimi nevydrží an tk dlouho. Předvečer jeho abrahamovin (krásné Poetické slovo; zdali pak taky dostal řádný vý- prask, kdo je vymyslil?) byl celou naší stolovou společností hlučně oslaven, pan Alfons dokonce dal vyvalit i šampaňské. A ráno překvapila jej hospodyňka bábovkou, do červena vypečenoua hojně posypanou cukrem a vanilkou. Tehda ještě nebývala vanilka jedovatá, aspoň se o tom ne- psalo, a pan Alfons neotrávil se tedy.
Alfons Barnabáš Alfa Alfonso
10 article
Avšak ještě lépe snad než vanilka chutnalo panu Alfonsovi zvučné přání, které mu stolová naše společnost dala vytisknout v novinách. Velmi šetrně. Ne snad: k dnešním padesá- tým narozeninám — na to byl pan Alfons choulostiv. Ale: k dnešnímu jubilejnímu dni. Arci, v jistém odborném listě byla taky ta pade- sátka konstatována, — pan Alfons totiž působi odborně — a byla tam i jeho podobizna. A ta naladila pana Alfonsa nejlépe. Se vzácnou diskretností vybrala redakce odborného listu jednu ze starších podobizen páně Alfonsových. která se honosila neztenčenou posud houštinou vlasů. Pan Alfons oděl se svátečně, zažehl nej- jemnější doutník a vybral se ven. Den byl jako křišťálový, připadalo panu Alfonsovi, že sam příroda oslavuje významný, slavný jeho den. Kráčel mimo knihkupectví, mrskl tam okem — povědomá hlavička šlehla ho z výkladní skříně. Tam bylo čerstvé číslo odborného listu s jeho kontrfektem. Až se zarděl. Šel kolem trafiky — za sklem dveří viselo čerstvé číslo odborného časopisu, druhá hlavička páně Alfon- sova smála se na pana Alfonsa. Ještě několikrát ji potkal — a teď teprve si byl vědom významu svého. A polehounku cítil, jak na něm spočívají pohledy mimojdoucích. Náš blahopřejný inserái a podobizna byly vykonaly svoji povinnost. Při- padla sice panu Alfonsovi několikrát slova básní kova — nemohl v tom okamžiku vzpomenouti. kterého — o „zasládlozahořklém“ dni pade- sátky, ale přitrpklý pocit brzy byl zaplašen vě- domím, že jako přece nežil nadarmo. A připadní mu dnešní den jako nejkrásnější chvíle celého života.
Alfons Alfons choulostiv Alfonso Alfonsův
11 article
Paškrině poobědval ve svém hostinci, v kruhu přátel, a po malém odpočinku zas vydal se Prahou. Nebo dnešního dne musilo být užito, dnešek musil být vyčerpán do poslední krůpěje Nálada dnešní již nikdy se nevrátí. A tak p. Alfons zase capal nejživějšími třídami Prahy, vlídně pozdravoval, vděčně děkoval za pozdravy, po- stával s přáteli, klaněl se paničkám, naslouchal všelikému lichocení a medově se usmíval, když paničky pronášely: „Ale kdo by byl řekl, že ji padesát! Vypadáte jako ženich!““ No, konečnu jsou taky padesátiletí ženiši. Strýc Barnabáš na příklad hined. O, jaký den! liboval si pan Alfons, a těsi se ještě na jeho zbytek, na večerní naši společ- nost. Bude dnes králem stolovým! Někomu stačí tak málo k štěstí, pouhýeh padesát let! Schylovalo se již k večeru, pan Alfons ehtě skoro již zamířiti domů, aby se převlékl neboť pan Alfons převlékl se někdy třikrát — čert však nedal mu dobře dělat a napískal mu: „Ještě jednou, Alfonse, ještě jednou vezm Ferdinandovou třídu — — Nebot k večeru teprv nabývá třída Ferdi- nandova pravé tvářnosti, když se všemi směry valí a proplétá čelné obecenstvo od Perštýna ai k mostu. A ta chvile blížila se.
Alfons Barnabáš Ferdinandová Praha Perštýn
12 article
O, by byl nechodil! Anebo — kdyby aspoř nebyl zahýbal na Nábřeží. Ale tam, za Palácem Lažanského, spravovali dlaždiči nějaký dolík,a v tom dolíku měli nějaké necičky plné malty nebo řídkého cementu, a pan Alfons neviděl tu překážku, neboť právě podél zábradlí u řeky kráčely známé dvě dámy a pan Alfons vysekl nejkrásnější svoji poklonu na druhou stranua kloboukem vykroužil nejpůvabnější oblouk — ale v tom taky již kobril, rychle zdvihl nohu — a stál v osudné té vaničce, v maltě nebo v ce- mentu. Nestál tam arci dlouho, naopak, snažil se, aby co nejrychleji vytáhl nohu z té kaše a aby zmizel — kavárna Slavie měla ho zachrániti. Přece však neunikl dosti rychle, abysi několik mimojdoucích nebylo všimlo té nehody, hlavně však aby nezaslechl slova starého dlaž- diče, jež velmi jadrným způsobem a hlasem rovněž velmi kostrbatým pronesl ke svému „To je vrták stará pitomá — vleze námdo kalfasu, vrták vrtácká“ Pan Alfons byl muž mírumilovný, ale v te chvíli byl by vraždil. Byl by snesl ránu dýkou — rozumějme, aby nebyla docela smrtelná — byl by na ni i zapomněl, ale na tato utrejchová slova zapomenouti nemohl. A zbytek dne, jenž tak krásně začal, byl mu nadobro otráven, jubí- lejní jeho nálada byla zmařena, zničena, pan Alfons byl nešťasten a nikterak se nám nepoda- řilo, abychom ho z té rány vzpamatovali. „Můj bože,“ naříkal, „ráno jubileum večer vrták stará vrtácká, toť je k zoufání! Nezbývalo nám než provázeti pana Alfons v žalu jeho tichou, upřímnou soustrasti. Šlo mu chudákovi už na jedenapadesátý když se z toho trochu vybral... druhu-
Lažanský Alfons Slavia
13 title
„Bohyně Svobody.
bohyně Svoboda
14 article Novelka.
Novelka. U osudného okénka v zastavárně, kde úřa- duje na jedné straně odhadce a naproti němu pokladník, byla tlačenice. Bylo před činží a v velkém městě vždy je lidí dost, kteří nemaji pro neuprosného pana domácího připraveno ná- jemně. Mezi těmi, již hledali pomoci v tísni lidumilném ústavě, jenž dle přesných výpočtů béře od těch nejchudších pouze 17 procent úroků, nalezal se též asi dvaadvacetiletý mladý muž intelligentní tváře a slušného zevnějšku, na němž bylo pozorovati, jak trapná jest mu procedura, které dojista jen v největší bídě se byl podrobil. Hned za ním v řadě stálo asi osmnáctileté děvče, ne sice v elegantním, ale ve velmi vkusném úboru. Úřadníci za sklem pracující po celou tu dobu, co dívka nalezala se v síni, konali svou povinnost — bylo to patrno — velmi roztržitě. Bylo zejmena ná- padno, že právě v této chvili, kdy vůžil odhadce dukát a likvidator psal pro neobyčejně sličné děvče zástavní lístek, mladší úřadníci měli právě u tohoto okénka náramně mnoho práce, nebot přicházeli jeden po druhém, tak že stará babice v pozadí, patrně tak zvaná fantářka, zlomyslnou učinila poznámku, že by panenka nejlip udě- lala, kdyby sama sebe dala do zástavy, na ni že by páni dojista hodně půjčili. Děvče sklopilo po neomalených slovech těch hlavičku ještě hloub, tak že tváře jeho ne- bylo ani vidět, pozvedlo je teprv, když mu po- kladnik okénkem vystrčil“ desitku se zástavním lístkem. O, jaká to byla hlavička, jaký zjev ! Spů- sobilať sensaci i v té společnosti lidí, kteří ne- bývají v náladě, dát unášeti se ženskou krásou.
15 article
Chudá dělnice, jež převazovala na židli u okna prádelko, které přinesla, aby jí na ně půjčili — zlatku, zašeptala: »Je patrně hodná, když při té kráse hledá peníze v zastavárně.« Děvče, jež vědomo si bylo, že je předmě- tem pozornosti, ve velikých rozpacích přijalo půjčku a lístek, při čemž ve chvatu a ve snaze, dostati se co nejdřive ven, upustilo zástavní lístek, aniž to zpozorovalo. Mladík, jenž stál za ním, jenž zároveř s ním byl obdržel půjčku, sehnul se a když protlačil se šťastně na chodbu, nesměle upozor nil sličné děvče na to, co bylo ztratilo, a ode- vzdal mu listek. »Děkuji vám, milý pane, byla jsem zde poprvé a o nic jiného nebudu boha tak vroucně prosit, než abych nebyla nucena jíti sem po druhé.« »Věřím vám. Jsem muž a mně také bylo nevolno za tím zaskleným mřížovím. Bylo mi. jako bych tam ukládal svou hrdost a své bid- ské důstojenství; na štěstí byly to jen stare zlaté hodinky po otci.« »A já zanesla tam dukát, jejž do vfnku dal mi kmotříček.« Děvče z hluboka si vzdychlo a třeba že namáhalo se, aby potlačilo bolest, která mu srdce svírala, tou měrou opanovati se nedo vedlo, aby se mu v oku nezaleskla slzička. Kdyb bývalo bylo koketkou, nebylo by se na třpytnou perličku tu hněvalo, činila ji ještě půvabnějsi než byla. Mladý muž nevěděl v okamžiku tom, co počíti, byliť zatím vyšli z budovy zastavárny n ulici. Požádati, aby mu dovolila ji doprovázeti. zdálo se mu být neslušným a rozloučitis s ní v okamžiku, kdy bolem zrosilo se oko její bylo by — tak aspoň se domníval — jedná ním bezcitným. Však přece jen odhodlal s k otázce: »V kterou stranu se ubíráte, slečno ? Děvče označilo mu jedno z předměstí.
Kdyb
16 article
»Jdu také tam — jestli dovolite, doprovo- dím vás, zdá se mi, že podobný asi osud náš.e »Nemám co namitati. Naopak společnost vaše bude mi příjemnou, aspoň mne ochrání před dotěrnosti různých mladých i staršíh pánův. Vyslovil jste slovo osud. Nevěřila jsem dlouho v osud, smála jsem se mu ještě před rokem v plné víře, že každý osud svůj si přede sám. Dnes poněkud jsem tuto svou domněnku poopravila. Na základě zkušenosti.« »Mluvite o zkušenostech v tomto věku? »Mám k tomu právo! Slyšte mne, nebu- de-li vám nudná moje historie: Navštěvovala jsem paedagogium a byla jsem již v posledním ročníku. Před samou maturitou byla jsemz ústavu vyloučena,« »Vy, slečno? A z jakého důvodu ? »Nevím ani co mně to napadlo. Katecheta. vybarvený jesuita, jenž namáhal se po celá čtyři léta, aby nám vylíčil Husa v nejošklivěj- ších barvách, vyvolal mne již na konci roku vyzval mne, sbych několika slovy načrtla životo pis mučedníka kostnického. Zapamatovala jsem si o něm soud Palackého a ten jsem panu kate- chetovi tonem vřelejším snad, než se slušelo na žákyni, jež odpovídá zkoušejícímu učiteli, po- věděla. Spolužačky, jež také neměly katechetu v lásce a nadšeny mou odvahou i obsahem od- povědi mě, zcela proti školnímu řádu jaly se tleskati a volati výborně. — A tím mi dodaly. Katecheta rozzuřen prehl z odbojné třídy, zvo- lav ve dveřích: »Jen počkejte, však se ještě shledáme!« A dodržel slovo.
Palacký
17 article
Mne vyloučili, pět mých družek, jež de- monstraci proti katechetovi nejvíce vynikly, ob drželo špatnou známku z mravů a všem ostat- ním ve třídě vyslovena před konferenci neli- bost. — Co mi jiného zbylo, než ohlédnout se po jiné kariéře. Řekli mi, že nejlépe učiním, připravím li se náležitě pro poštu, tam že mladé dámy nejspíše se uchyli. Poručník můj — za- pomněla jsem vám říci, že jsem sirotek, že otec i matka zemřeli mně již v útlém mládí — s tím souhlasil. Zbyly mi po rodičích asi tři tisíce zlatých a z těch byla uložena ještěu vrchnoporučenského úřadu asi polovička. Než minul rok byla jsem s průpravou ho- tova i hlásila jsem se. Byla bych místo do- stala, ale pan rada domnival se, že by neško- dilo pozeplati se na paedagogiu, jehož jsem byla žačkou, z jaké příčiny jsem ústav před samým zakončením čtyřletí opustila. Na zprávu jež se mu odlamtud dostala, bylo mi sděleno, abych se dále již nenamáhala, na poště že mne nepřijmou.
18 article
Netušila jsem, že člověk věřiti musl, že Hus byl kacířem a že v Kostnici dobře se mu stalo, aby byl způsobilým lepiti známky na psaní a vyplňovati recepisy. Roztrpčena odmi- nutím tímto snažila jsem se opět novým způ- sobem zajistiti si budoucnost. Poručník můj obě- toval poslední zbytek nepatrného kapitálku po rodičích na mé vzdělání obchodní. Navštěvovala jsem po celý rok obchodní školu a pracovala pilně a poctivě. Půl leta tomu již, co jsem školu absolvovala a půl léta, co ohližím se po něja- kém místě. Prostředky mě jsou vyčerpány, od poručníka podpory žádati nemohu, neboť on, nižší úřadník při magistrátě, sám ničeho nemá i nezbylo mi nic jiného, než rozloučiti se dnes s nejdražší památkou, abych zaplatiti mohla ná- jemné . . « »A marné vaše namáhání, opatřiti si za- městnání ?« »Marné. Byla bych se dostala před týdnem do jednoho bankovního ústavu, šéř byl by mne rád byl přijal, však když prý věc jak náleží uvážil, s krvácejícím srdcem — to jsou vlastní jeho slova — mi oznámil, že to přece jen Fpsilon.
Hus
19 article
nejde. »A z jakých důvodů?« »Nerada opakuji, co řekl. Jsem prý příli hezká a rozrušila prý bych mužský ensemblee jeho závodě.« Mladý muž po těch slovech bezděky chůzi se zarazil a upřel na dívku poznovu zrak Tu teprve, když viděl ji v plném jasu slunce když ji měl před sehou bez pochybné stafáže síni zástavní, užasl nad sličností její. Byla po- stavy spiše velké než malé, ideální souměrnosti a přece plná oněch půvabů, o nichž tvrdi esthe- tikové, že vznikají nepatrným porušením harmo nie částek. Byla blondýnka s černým jako uhel okem a neobyčejně bohatým vlasem. Pleť její byla jako z alabastru a na tváři jako by ji růže byla ovanula dechem svým. Hořejší část těla forem plných, s liniemi jakoby kružítkem konstruovanými houpala se svůdně na vystoup- lých poněkud bocích bohyně: a lepostí smrtelné »Jste opravdu nad pomyšlení krásná« — zašeptal mladý muž s povzdechem i jal se vy- pravovati historii svou, zcela jednoduchou. Belo synem chudého řemeslníka. Dospěl až do šeste gymnasiální třídy, když mu otec zemřel. B nucen střední školu opustiti a věnovati se prakti ckému povolání. Stal se typografem. Měl štěstí. že brzo po vyučení dostal se do Lipska, kde několik let pracoval. Byv povolán po třetí k od- vodu, byl nucen zajeti si domů a následek toho byl, že dobré místo v Lipsku ztratil. Byli by mu je reservovali, kdyby nebyl — Čechem, za poměrů, jaké všude zavládly oproti lidem našim mezi Němci, byli ale rádi, že se ho, jak se domnívali, »slušným způsobem«, zbaví.
Nerad Bela Němec Lipsko
20 article
Těšil se, že nalezne zaměslnání ve vlasti. však dověděl se, že zde na sta soudruhů je bez práce, odhodlal se poznovu zajeti do ciziny a tam zkusiti opětně štěstí své. Utrativ ale ce- stou domů a delším pobytem všechny své úspory. byl nucen zastaviti jedinou cennou věc, kterou mohl postrádati; zlaté cylind rovky po otci. Dali mu na ně dvacet zlatých a s těmi byl od- hodlán podniknouti za hranice novou výpravu za existencl. »Jsme asi v témž postavení« — s povzde- chem na to děvče. V postranní ulici pojednou se děvče u jed noho domu zastavilo. »Zde bydlim.« »Snad vám nebylo příjemno, že doprovo- dil jsem vás až sem« — připomenul mladý muž »Z jaké příčiny ? Mně stačí vědomí, že ne- páši nic zlého, jinak je mi soud světa naprosto lhostejným.« »Nebývá to vždy filosofie nejrozumnější« — nesměle na to mladík — »mnohdy lépe jest zdáti se, než býti. Ostatně dovolite, slečno, abych se vám představil. Snad nikdy již se nespalříme. neboť odjedu již zejtra ráno, nechť aspoň jména naše jsou nám upomínkou na dnešní den: Jie- nuji se Julius Blahovec.« »A já Růžena Volných.« Stiskli si navzájem ruce a rozešli se.
Julius Blahovec Růžena cizina
22 article
Třetího dne na to, když Růžena opustila svou prostičkou komůrku, aby opět podnikla vycházku za nějakým zaměstnáním, setkala se k nemalému překvapení, právě když z ulice své zabočila na hlavní passáži, s Blahovcem. Bylo to překvapení příjemné, však mladý muž vyčet přece jen výčilku z očí děvčete. »Divite se, není-liž pravda ? Ještě v posled- ním okamžiku, než jsem odjel, učinil jsem pokus. zdali bych zde přece nenalezl zaměstnání, nebo upřímně řečeno, nijak se mi odtud nechtělo tentokráte náhoda mi přála. Nynější mé místo není sice z daleka tak honorováno, jako bylo Lipsku, ale jsem šťasten, že nemusím opět do ciziny. A vy ?« »Nemám dosud nic. Pardon! Paní, u níž bydlím, upozornila mne, že veliký galanterní obchod dává právě nyní dělat pro příští maso- pustní saisonu do tisíců papírových kotillionů papírových hvězdie a řádů. Mnoho prý práce ta nevynese, ale lépe zatím něco, než nic.« »Hlavu vzhůru, slečno, pro vás se tak něco najde ! Jsem nyní sazečem novinářským v tomto svém zaměstnání snad vám budu moe aspoň radou přispěti. Kde ale bychom se opěí sešli ?« »Kde? Což nevíte, kde bydlím ? Odpustle. víte pouze v kterém domě. Mé hnízdečko na- lézá se u samého nebe. Ve čívrtém patře číslo 78. Od schodou třetí dvéře v pravo. Mám ostatně na dvéřích visitku.«. »A smím vás navštíviti doma? »Proč ne, blázínku. Řekla jsem vám, že z povídaček lidských nic nedělám.« Rozešli se opět. Blahovec poctivě se přičinil, aby své přítel- kyni pomohl k nějaké existenci, však marné byl jeho namáhání. Nikde nic. A jinak než s dobrou zprávou nechtěl si k Růženě zajíti. Konečně — bylo zatím minulo čírnáct dno — nemohl se déle zdrželi a jednoho nedělního odpoledne překvapil děvče v jeho bytu.
Růžena Blahovec Lipsko
23 article
Jednoduchá, čistá komůrka. V duchu si po- myslil, že stačila by pro ně oba, však potlačil. co v srdci jeho kličiti počalo v okamžiku. kdy s dívkou setkal se v zastavárně a co den ke dni hlubší v něm zapouštělo kořeny. Růžena sešívala a lepila řády. Byla to spíše hračka než práce, však také vynesla sotva osm desát krejcarů denně. »Co nového od té doby, kdy viděli jsme se naposled?« »Domnívala jsem se, že jste na mneji zapomněl.« »Na vás? Nikdy, nikdy !« zněla odpovůd v níž uloženo bylo víc, než co naznačiti měla tato slova. »Ostatně mnoho nového, jakkoli nic r- dostného.« »Jsem dychtiv zvěděti, co se přihodilo.« »Zemřel mi poručník. Byla jsem předvolán k soudu a tam se mne tázali, mámli nějakého příbuzného a měla-li bych vůbec nějakého přání ohledně svého nového poručníka. Vzpomněl jsem si, že zde v dobrých poměrech, jako ob- chodník s uměleckými výrobky, žije matčin bra- tranec. Jmenovala jsem jeho. Týž ale živou moc se vzpíral, však intervenující adjunkt rozevřel zákonník, dal panu strýci několik otázek a potom prohlásil, že poručnictví přijati musí. »A máš něco?« spustil na mne hne u soudu.
Růžena
24 article
»Nic »A co jsi ? Řekla jsom mu a on pokrčiv rameny, od- sekl: »Tolik jako nic.« Potom mne změřil od paty ke hlavě a na konec prohlásil, že tedy po- ručnictví přijímá, mně pak řekl, abych ho prů- během týdne navštívila.« »A byla jste u něho ?« »Dosud ne. Mám za to, že po mně přílis netouží.« Rozmlouvali dlouho a čím dále se díval Ju- lius ve tvář Růženy, tím krásnější i roztomilejší se mu zdála, zejmena v domácím úboru, jenž proto jest tak dráždivým, že mnohem více dá tušit než šat salonní neb upjatá toiletta pro- cházková. Slunce právě zlatilo svými paprsky okraj střechy sousedního domu, když mladí lidé opo- jení láskou, v chudé mansardě v náruč si klesli a horoucími polibky ukolébali se ve sladký sen o neskonalém štěstí.
Růžena
25 article
Několik dnů na to překvapena byla Růžena návštěvou poručníka svého. Vyhledal ji dřív než ona jeho. Odevzdal jí svou visitku s vyzváním, by dostavila se s ni k jednomu z nejslavnějších malířů. Rozradostněna vypravovala druhého dne milenci svému jak pochodila. »Nabídl mi značný obnos za to, budu-li mu ne déle než čtrnácte dnů modelem.« »A ty's, jak rozumí se samo sebou, poko- řující návrh ten s rozhořčením odmitla. « »Proč pokořující? Ani mně nenapadlo uči- niti, co se domníváš, naopak nabídnuti jsem přijala.« Do mladého sazeče jakoby blesk byl udeřil. »Růženo!« vzkřikl. »Žertuješ!« Děvče naprosto nechápalo Juliova slovaa chování se jeho. Udiveně tázalo se ho: »Co pro bůh je pokořujíeího, býti proslulému umělci modelem k mistrovskému dílu?« »Ty se ptáš? Netušil jsem, že emancipační názory tvé jdou daleko za meze dívčí cudnosti. Netušil jsem, že k vůli několika zlatým odhalis vnady své cizímu muži, aby je pak celému světu vrhl na odiv. O, Růženo ! . . . « »Jsi pošetilee !« »A co představovati bude obraz ? Bude to snad dokonce akt ?e »Bude to episoda z francouzské revoluce : »Triumt bohyně Svobody«. Já budu bohyní !« »Růženo, ty ji nebudeš !« »Julie, já jí budu. Umělec má mé slovo. Víš, co mi řekl? Že po měm přání bude po celou dobu třeba, co mu budu modelem, v ate- lieru přítomna jeho choť. To mně i tohě snad dostatečnou zárukou, že dám sebe výhradně jen k disposici umění. Ostatně je obraz určen pro- lovecký zámek bohatého bankéře ve Francii, kde nikdo mne nezná. Mimo to slibil mi mistr, že tvář mou nebude portrétovati, že bohyně jedi- ným nepatrným tahem štětce, aniž by pozbyla ze svého půvabu, stane se mně nepodobnou.
Růžena návštěva Růžena Juliův Julie Francie Triumt bohyně Svoboda
26 article
Stačí ti to ?« »Nestači« »Bud odřekneš aneb jsme spolu napo- sled! Tuším, jak vypadati bude bohyně »Svo- body« ze dnů velké revoluce. Co jen pro mne určeno, odhališ malíři a společnosti francouz- ských zhýraleů. O, já ubohý ! Zavřel jsem oči, když onehdy při práci rozevřela se ti spona u ňader a ty . . . « Nedořekl to. Růžena v největší extasi, ve hněvu i v lásce zároveň jediným pohybem ruky roztrhla blusu a odhalivši prsa svá, zvolala : Zde viz, ženichu můj, aby dříve než ty cizinec ne- kochal se pohledem na ňadra má. Mladý muž vrhl se v náruč milence své a celou ji zulibal. Růžena navštěvovala atelier malířův denné. Dvakráte za týden sešla se s milencem. Mluvili o všem možném, jenom o obraze bohyné »Svo- body« neproneseno nikdy ani slůvka. Julius, zdálo se, že spřátelil se poněkud již s tím, o čeho nedala se milenka jeho žádnou mocí od- vrátiti. Bylo mu útěchou — tak aspoň se sa- motné Růženě zdálo — že jde tu výbradně jen o službu, kterouž prokazuje umění. Jednoho dne, nenápadně a jakoby šlo o nejvšednější věc, připomenula, že den na to na- vštíví atelier naposled, obraz že průběhem čírnácti dnů bude dohotoven. »0, jak šťastným budu potom« — zašeptal Julius. »A ještě něco radostného mohu ti sděliti« — dodala Růžena. »Co, má drahá ? »Že protekci mistrovou obdržela jsemv Umělecké jednotě místo účetní a pokladnices 50 zl. služného měsíčně.« »Minuly tedy doby, v nichž neměli jsme zalibení« — pravil s úsměvem Julius, přivinuv Růženu k sobě — — — — — — — —
Růžena Julius Buda
27 article
Když jednoho rána, jako obyčejně, ubira se z domova do závodu, v němž byl zaměstnán, spatřil na rozích velký, nápadný plakát. Četba různých uličních oznámení nebyla jeho libust- kou, všiml-li si tentokráte plakátu, stalo se to pouze proto, že ho již z dálky poutala typogra- fická jeho výzdoba. Co to? »Ve dvoraně uměleckého domu vystaven bude po několik dnů veliký obraz mistra X. »Triumf bohyně Svobody«, určený pro letohrad barona R. v F. ve Francii.« Tak zněl text pla- kátu. Bláhovec nešel již do závodu, nýbrž v největším rozčilení spěchal k Růženě. Kvapil jako pološilený do její komůrky a polooděnou byl by ji vlekl na ulici k nároži, kdyby dévče právě tak energické a duchem silné jako krásné, nebylo se tomu vzepřelo. »Veřejná exposice obrazu příčí se danému mi slibu a úmluvě. Vyhledám okamžité mistra a budu prolestovati.« A provázena milencem, spěchala do atelieru umělcova. Ne jeho vinou stalo se, že obraz byl vy- staven. Nalehal na to nejvíce sám — Růženin strýc a poručník, nalehala na to všechna umě- lecká obec. Nebyla by odpustila maliři, kdyby bylo dílo tak velkolepé a pro domácí umění tak významné, expedováno prostě do ciziny, aniž by jej byla poznala vlast. Růžena uznala platnost důvodů těchto nebyla by ničeho již namitala, kdyby maliř na
Bláhovec Růžena Růženin Francie bohyně Svoboda