1
masthead
21. srpna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 290.
List
5
article
Konečně zas troufám si tak pomaloučkuna
Konečně zas troufám si tak pomaloučkuna
ulici.
Čísla illustrovaných časopisů vystřídala se,
a minulý „co týden dal“ (abych mluvil poeti-
ckou mluvou knihkupectví Bursíka a Kohouta),
bere čert a vrhá ve hlubokou tůni zapomenutí.
Jen co maě ten týden dal, zůstává mi n
krku a nelze, nelze toho setřásti. Ach, a tak
rád bych se byl s někým rozdělil, tak rád byc
byl někomu polovičku postoupil, bez náhrady,
díků nežádaje. Vždyť pětadvacitka, třieítka jsou
taky pěkné číslice, proč pak hned padesát!
Ale nikdo se nehlásil. Kdo mi jsou tím
„nejkrásnějším věkem“ blízci anebo obdařeni
„ještě krásnějším“, mávali záporně rukama
nestáli ani o den nádavku; a všichni mladší
odmítali rovněž s jistou ostýchavostí a skromně
poznamenávali, že nespěchají, že se trpělivě
dočkají. Právě tak, jako jest to v tom říkadle:
Nevynesu, nevymetu; až čas přijde, samo vy-
jde. Tuto arci naopak: až čas vyjde, samo
přijde.
Ani nejlepší přátelé nestáli o kousíček.
Vlastně nejlepší přátelé vyvedli to nejšeredněji.
Tak upřímně, kamarádsky jsem k nim pro-
mlouval: Víte, hoši milí, jeďte si hezky na féri
a o nic se nestarejte. Co pak na tom komu zá-
leží? Mně docela nic, a jinému teprv sotva. J
to v parném létě, kdy lidé beztoho nečtou,
chtějí-li číst, je tu dost ruskožaponské vojny,
nevídaných a neslýchaných veder, lesních
jiných požárů — bohužel! — to jsou aktuality
Letos věru nikdo si nemůže naříkat na kysel
okurky. A pokud mne se týče, byl bych rád,
kdybych to zaspal.
Bursík
Vít
6
article
Milí hoši podívali se mi dobrácky do oči
(ach, co v tom bylo pokrytectví!) a řekli: Ale
to víš, buď bez starosti, jsme rádi, že bude be
práce. Vlastně máš docela pravdu. — A roz-
jeli se.
A pak dělali mi laskominy pohlednicem
ze všech koutů světa. Tu od břehu Adrie, tu o
břehů Baltu, tu ze Švýcar a zase z divokých.
skalnatých Tater. Komu Svatobor nadělil ne-
míň, zdržoval se ve stinných hvozdech Šumav
nebo na temenech Krkonoš.
Zatím já landal jsem bezstarostněp
Praze, mna si ruce, že jsem je odtud všechny
vystrnadil, ve svatém přesvědčení, že tam da-
leko v rozkoších požitků a v bohopustém utrá-
cení peněz na všechno zapomněli, a díval jsem
se nevinně, jak učiněné jehně, do tváří i poli-
cajlům.
Ale těmi falešnými pohlednicemi měl jsem
býl jen uspán, ukolébán, abych se nedopustil ně-
jakého násilí. Zatím již sazeči v tiskárnách lá-
mali si Hlavy nečitelnými rukopisy a mettéro
lemili sloupce, potají, jako penězokazi, a všichn
pod přísahou.
A pak tody
Adrie
Balt
Švýcary
skalnatý Tatry
Svatobor
Šumava
Krkonoše
Praha
7
article
To mi pojednou hořkne v ústechl
To mi pojednou hořkne v ústechl
Pak tedy objevily se první „nekrology“
Znáte přece tu pohádku o králi, jenž si dai
za živa vystrojiti pohřeb, aby viděl, s jakou
vlávou ho potáhnou někdy ke hrobu? Vidíte,
tak nějak bývá člověku, jemuž je při vstupu do
„nejkrásnějšího věku“ připraven nekrolog. Ne-
nín, jak bylo tomu králi, ale možno, že ri taky
plipadal jako nebožtík a snad skoro litoval, ž
v té rakvi neleží opravdu. A ne-li toho dne, jistě
toho litoval při prvé příležitosti, kdy mu pod-
daní přišli s nějakou obstrukcí a oposicí.
Zkrátka a dobře: nejlepší přátelé upravil
mne k těm kyselým okurkám, a aby se nikdo
nemohl zmýlit, vydali na mne zatykač. Že s
neminul s účinkem, poznal jsem hned na prvém
policajtu, s nímž jsem se potom selkal. Zabo
do mno zraky, jakoby mu bylo připadlo: tohohl
člověka jsem už někde viděl! Bodejť by neviděl.
Zabo
8
article
Povídá se beztoho, že každý „veřojně působící
člověk má v policejním archivu svoje lejstro,
na němž je dopodrobna zaznamenána jeho ko-
duita, zdali je individuem státu bezpečným neb
nebezpečným, jakého je smýšlení, s kým se
stýká, koho přechovává atd. Konečně at! Al
teď nejlepší přátelé poskytli příležitost, že tam
na to tajné lojstro mohou přilepiti taky kont-
f.kt — a chvěju se ouzkostí, že jednoho dn
přijdou zřízenci bezpečnostních úřadů a budou
ni do vosku otiskovat palce, budou mi měřit uši,
nos — hanba
A já ji přece nezavinil, prožlukloutu
padesátku, ani o den jsem ji neurychlil, vůb
jsem o ni nestál. A když konečně sama dozrála,
tož pak nemohla zůstat inkognito? Jak pak s
teď mohu podívat na hezké děvčátko, když je
poíkám, aby neohrnulo nos a nepomyslilo si-
Koukejte, dědka, je mu padesát let — předešl
ko vymalovali v novinách — a točí se p
bolkách
A mně se zdá, že jakživo nebylo tolik hez-
kých děvčátek, jako právě teď. Mám snad já —
a se mnou všichni druzi v utrpení — strkati oč
do kapsy
Arci „sláva“ je s tím taky, ale to mn
nesmí zmásti. I té slávy musí člověk užív t
stíidmě a střízlivě a pořád si musí připamatov-
nti: Pozor, hochu, ať do něčeho nešlápneš,
si to nepokazíš! — Nebo na štěstí mám dobý
ptklad. Takhle si do toho šlápl v jubilejní sv
den stolový náš druh, pan Alfons, a na to n-
napomínám.
Al
Alfons
9
article
Nejmenoval se vlastně Alfons, ale bylt
lisavec, byl ozdobou našeho sdružení stol-
rího, a my tehda neznali krásnějšího jména n
„álions“, i přibiřmovali jsme mu je a p
Allons byl docela spokojen. Byl to čestný jeh
název. A řeknu-li vám, že se od kolébky vlastn
jnenoval Barnabáš, pochopíte, že se mu Alfon
lpe líbil. „Barnabáše“ zavinili jeho rodičo
a kmotr, strýc Barnabáš. Pokřtili pana Alfons
po slrýci, svobodném starém mládenci, ab
k jeho srdci a nadějnému dědicíví byl tím úž
Bipoután. Ale milý strýc Barnabáš potřeštil se
v roce svém padesátém (fuj!) a oženil se, ba
něl dokonce rodinu. Tak nedědil pan Alfo
po strýci nie než toho „Barnabáše“. Však je měl
nadosmrti oba v žaludku.
Na pana Alfonsa tedy konečně taky trhla
pdesátka. Ale, pokud pamatuji, snášel ji hrdin-
sly. Bylť se vyhnul všem lákadlům ženidla
tějak velmi dobře se zachoval. Vypadal skoo
jiko čiyřicátník. Jen tak v posledních letech
vlasů mu ubývalo. Padesátka však opravňuje
k iakovým defektům. Leckdo s nimi nevydrží an
tk dlouho. Předvečer jeho abrahamovin (krásné
Poetické slovo; zdali pak taky dostal řádný vý-
prask, kdo je vymyslil?) byl celou naší stolovou
společností hlučně oslaven, pan Alfons dokonce
dal vyvalit i šampaňské. A ráno překvapila jej
hospodyňka bábovkou, do červena vypečenoua
hojně posypanou cukrem a vanilkou. Tehda ještě
nebývala vanilka jedovatá, aspoň se o tom ne-
psalo, a pan Alfons neotrávil se tedy.
Alfons
Barnabáš
Alfa
Alfonso
10
article
Avšak ještě lépe snad než vanilka chutnalo
panu Alfonsovi zvučné přání, které mu stolová
naše společnost dala vytisknout v novinách.
Velmi šetrně. Ne snad: k dnešním padesá-
tým narozeninám — na to byl pan Alfons
choulostiv. Ale: k dnešnímu jubilejnímu dni.
Arci, v jistém odborném listě byla taky ta pade-
sátka konstatována, — pan Alfons totiž působi
odborně — a byla tam i jeho podobizna. A ta
naladila pana Alfonsa nejlépe. Se vzácnou
diskretností vybrala redakce odborného listu
jednu ze starších podobizen páně Alfonsových.
která se honosila neztenčenou posud houštinou
vlasů. Pan Alfons oděl se svátečně, zažehl nej-
jemnější doutník a vybral se ven. Den byl jako
křišťálový, připadalo panu Alfonsovi, že sam
příroda oslavuje významný, slavný jeho den.
Kráčel mimo knihkupectví, mrskl tam okem
— povědomá hlavička šlehla ho z výkladní
skříně. Tam bylo čerstvé číslo odborného listu
s jeho kontrfektem. Až se zarděl. Šel kolem
trafiky — za sklem dveří viselo čerstvé číslo
odborného časopisu, druhá hlavička páně Alfon-
sova smála se na pana Alfonsa. Ještě několikrát
ji potkal — a teď teprve si byl vědom významu
svého. A polehounku cítil, jak na něm spočívají
pohledy mimojdoucích. Náš blahopřejný inserái
a podobizna byly vykonaly svoji povinnost. Při-
padla sice panu Alfonsovi několikrát slova básní
kova — nemohl v tom okamžiku vzpomenouti.
kterého — o „zasládlozahořklém“ dni pade-
sátky, ale přitrpklý pocit brzy byl zaplašen vě-
domím, že jako přece nežil nadarmo. A připadní
mu dnešní den jako nejkrásnější chvíle celého
života.
Alfons
Alfons choulostiv
Alfonso
Alfonsův
11
article
Paškrině poobědval ve svém hostinci, v
kruhu přátel, a po malém odpočinku zas vydal
se Prahou. Nebo dnešního dne musilo být užito,
dnešek musil být vyčerpán do poslední krůpěje
Nálada dnešní již nikdy se nevrátí. A tak p. Alfons
zase capal nejživějšími třídami Prahy, vlídně
pozdravoval, vděčně děkoval za pozdravy, po-
stával s přáteli, klaněl se paničkám, naslouchal
všelikému lichocení a medově se usmíval, když
paničky pronášely: „Ale kdo by byl řekl, že ji
padesát! Vypadáte jako ženich!““ No, konečnu
jsou taky padesátiletí ženiši. Strýc Barnabáš na
příklad hined.
O, jaký den! liboval si pan Alfons, a těsi
se ještě na jeho zbytek, na večerní naši společ-
nost. Bude dnes králem stolovým!
Někomu stačí tak málo k štěstí, pouhýeh
padesát let!
Schylovalo se již k večeru, pan Alfons ehtě
skoro již zamířiti domů, aby se převlékl
neboť pan Alfons převlékl se někdy třikrát —
čert však nedal mu dobře dělat a napískal mu:
„Ještě jednou, Alfonse, ještě jednou vezm
Ferdinandovou třídu — —
Nebot k večeru teprv nabývá třída Ferdi-
nandova pravé tvářnosti, když se všemi směry
valí a proplétá čelné obecenstvo od Perštýna ai
k mostu. A ta chvile blížila se.
Alfons
Barnabáš
Ferdinandová
Praha
Perštýn
12
article
O, by byl nechodil! Anebo — kdyby aspoř
nebyl zahýbal na Nábřeží. Ale tam, za Palácem
Lažanského, spravovali dlaždiči nějaký dolík,a
v tom dolíku měli nějaké necičky plné malty
nebo řídkého cementu, a pan Alfons neviděl tu
překážku, neboť právě podél zábradlí u řeky
kráčely známé dvě dámy a pan Alfons vysekl
nejkrásnější svoji poklonu na druhou stranua
kloboukem vykroužil nejpůvabnější oblouk —
ale v tom taky již kobril, rychle zdvihl nohu —
a stál v osudné té vaničce, v maltě nebo v ce-
mentu.
Nestál tam arci dlouho, naopak, snažil se,
aby co nejrychleji vytáhl nohu z té kaše a aby
zmizel — kavárna Slavie měla ho zachrániti.
Přece však neunikl dosti rychle, abysi
několik mimojdoucích nebylo všimlo té nehody,
hlavně však aby nezaslechl slova starého dlaž-
diče, jež velmi jadrným způsobem a hlasem
rovněž velmi kostrbatým pronesl ke svému
„To je vrták stará pitomá — vleze námdo
kalfasu, vrták vrtácká“
Pan Alfons byl muž mírumilovný, ale v te
chvíli byl by vraždil. Byl by snesl ránu dýkou
— rozumějme, aby nebyla docela smrtelná —
byl by na ni i zapomněl, ale na tato utrejchová
slova zapomenouti nemohl. A zbytek dne, jenž
tak krásně začal, byl mu nadobro otráven, jubí-
lejní jeho nálada byla zmařena, zničena, pan
Alfons byl nešťasten a nikterak se nám nepoda-
řilo, abychom ho z té rány vzpamatovali.
„Můj bože,“ naříkal, „ráno jubileum
večer vrták stará vrtácká, toť je k zoufání!
Nezbývalo nám než provázeti pana Alfons
v žalu jeho tichou, upřímnou soustrasti.
Šlo mu chudákovi už na jedenapadesátý
když se z toho trochu vybral...
druhu-
Lažanský
Alfons
Slavia
13
title
„Bohyně Svobody.
bohyně Svoboda
14
article
Novelka.
Novelka.
U osudného okénka v zastavárně, kde úřa-
duje na jedné straně odhadce a naproti němu
pokladník, byla tlačenice. Bylo před činží a v
velkém městě vždy je lidí dost, kteří nemaji
pro neuprosného pana domácího připraveno ná-
jemně.
Mezi těmi, již hledali pomoci v tísni
lidumilném ústavě, jenž dle přesných výpočtů
béře od těch nejchudších pouze 17 procent
úroků, nalezal se též asi dvaadvacetiletý mladý
muž intelligentní tváře a slušného zevnějšku,
na němž bylo pozorovati, jak trapná jest mu
procedura, které dojista jen v největší bídě se
byl podrobil. Hned za ním v řadě stálo asi
osmnáctileté děvče, ne sice v elegantním, ale
ve velmi vkusném úboru. Úřadníci za sklem
pracující po celou tu dobu, co dívka nalezala
se v síni, konali svou povinnost — bylo to
patrno — velmi roztržitě. Bylo zejmena ná-
padno, že právě v této chvili, kdy vůžil odhadce
dukát a likvidator psal pro neobyčejně sličné
děvče zástavní lístek, mladší úřadníci měli právě
u tohoto okénka náramně mnoho práce, nebot
přicházeli jeden po druhém, tak že stará babice
v pozadí, patrně tak zvaná fantářka, zlomyslnou
učinila poznámku, že by panenka nejlip udě-
lala, kdyby sama sebe dala do zástavy, na ni
že by páni dojista hodně půjčili.
Děvče sklopilo po neomalených slovech
těch hlavičku ještě hloub, tak že tváře jeho ne-
bylo ani vidět, pozvedlo je teprv, když mu po-
kladnik okénkem vystrčil“ desitku se zástavním
lístkem.
O, jaká to byla hlavička, jaký zjev ! Spů-
sobilať sensaci i v té společnosti lidí, kteří ne-
bývají v náladě, dát unášeti se ženskou krásou.
15
article
Chudá dělnice, jež převazovala na židli u okna
prádelko, které přinesla, aby jí na ně půjčili —
zlatku, zašeptala: »Je patrně hodná, když při
té kráse hledá peníze v zastavárně.«
Děvče, jež vědomo si bylo, že je předmě-
tem pozornosti, ve velikých rozpacích přijalo
půjčku a lístek, při čemž ve chvatu a ve snaze,
dostati se co nejdřive ven, upustilo zástavní
lístek, aniž to zpozorovalo.
Mladík, jenž stál za ním, jenž zároveř
s ním byl obdržel půjčku, sehnul se a když
protlačil se šťastně na chodbu, nesměle upozor
nil sličné děvče na to, co bylo ztratilo, a ode-
vzdal mu listek.
»Děkuji vám, milý pane, byla jsem zde
poprvé a o nic jiného nebudu boha tak vroucně
prosit, než abych nebyla nucena jíti sem po
druhé.«
»Věřím vám. Jsem muž a mně také bylo
nevolno za tím zaskleným mřížovím. Bylo mi.
jako bych tam ukládal svou hrdost a své bid-
ské důstojenství; na štěstí byly to jen stare
zlaté hodinky po otci.«
»A já zanesla tam dukát, jejž do vfnku
dal mi kmotříček.«
Děvče z hluboka si vzdychlo a třeba že
namáhalo se, aby potlačilo bolest, která mu
srdce svírala, tou měrou opanovati se nedo
vedlo, aby se mu v oku nezaleskla slzička. Kdyb
bývalo bylo koketkou, nebylo by se na třpytnou
perličku tu hněvalo, činila ji ještě půvabnějsi
než byla.
Mladý muž nevěděl v okamžiku tom, co
počíti, byliť zatím vyšli z budovy zastavárny n
ulici. Požádati, aby mu dovolila ji doprovázeti.
zdálo se mu být neslušným a rozloučitis
s ní v okamžiku, kdy bolem zrosilo se oko její
bylo by — tak aspoň se domníval — jedná
ním bezcitným. Však přece jen odhodlal s
k otázce:
»V kterou stranu se ubíráte, slečno ?
Děvče označilo mu jedno z předměstí.
Kdyb
16
article
»Jdu také tam — jestli dovolite, doprovo-
dím vás, zdá se mi, že podobný asi osud náš.e
»Nemám co namitati. Naopak společnost
vaše bude mi příjemnou, aspoň mne ochrání
před dotěrnosti různých mladých i staršíh
pánův. Vyslovil jste slovo osud. Nevěřila jsem
dlouho v osud, smála jsem se mu ještě před
rokem v plné víře, že každý osud svůj si přede
sám. Dnes poněkud jsem tuto svou domněnku
poopravila. Na základě zkušenosti.«
»Mluvite o zkušenostech v tomto věku?
»Mám k tomu právo! Slyšte mne, nebu-
de-li vám nudná moje historie: Navštěvovala
jsem paedagogium a byla jsem již v posledním
ročníku. Před samou maturitou byla jsemz
ústavu vyloučena,«
»Vy, slečno? A z jakého důvodu ?
»Nevím ani co mně to napadlo. Katecheta.
vybarvený jesuita, jenž namáhal se po celá
čtyři léta, aby nám vylíčil Husa v nejošklivěj-
ších barvách, vyvolal mne již na konci roku
vyzval mne, sbych několika slovy načrtla životo
pis mučedníka kostnického. Zapamatovala jsem
si o něm soud Palackého a ten jsem panu kate-
chetovi tonem vřelejším snad, než se slušelo na
žákyni, jež odpovídá zkoušejícímu učiteli, po-
věděla. Spolužačky, jež také neměly katechetu
v lásce a nadšeny mou odvahou i obsahem od-
povědi mě, zcela proti školnímu řádu jaly se
tleskati a volati výborně. — A tím mi dodaly.
Katecheta rozzuřen prehl z odbojné třídy, zvo-
lav ve dveřích: »Jen počkejte, však se ještě
shledáme!«
A dodržel slovo.
Palacký
17
article
Mne vyloučili, pět mých družek, jež de-
monstraci proti katechetovi nejvíce vynikly, ob
drželo špatnou známku z mravů a všem ostat-
ním ve třídě vyslovena před konferenci neli-
bost. — Co mi jiného zbylo, než ohlédnout se
po jiné kariéře. Řekli mi, že nejlépe učiním,
připravím li se náležitě pro poštu, tam že mladé
dámy nejspíše se uchyli. Poručník můj — za-
pomněla jsem vám říci, že jsem sirotek, že
otec i matka zemřeli mně již v útlém mládí —
s tím souhlasil. Zbyly mi po rodičích asi tři
tisíce zlatých a z těch byla uložena ještěu
vrchnoporučenského úřadu asi polovička.
Než minul rok byla jsem s průpravou ho-
tova i hlásila jsem se. Byla bych místo do-
stala, ale pan rada domnival se, že by neško-
dilo pozeplati se na paedagogiu, jehož jsem
byla žačkou, z jaké příčiny jsem ústav před
samým zakončením čtyřletí opustila. Na zprávu
jež se mu odlamtud dostala, bylo mi sděleno,
abych se dále již nenamáhala, na poště že mne
nepřijmou.
18
article
Netušila jsem, že člověk věřiti musl, že
Hus byl kacířem a že v Kostnici dobře se mu
stalo, aby byl způsobilým lepiti známky na
psaní a vyplňovati recepisy. Roztrpčena odmi-
nutím tímto snažila jsem se opět novým způ-
sobem zajistiti si budoucnost. Poručník můj obě-
toval poslední zbytek nepatrného kapitálku po
rodičích na mé vzdělání obchodní. Navštěvovala
jsem po celý rok obchodní školu a pracovala
pilně a poctivě. Půl leta tomu již, co jsem školu
absolvovala a půl léta, co ohližím se po něja-
kém místě. Prostředky mě jsou vyčerpány, od
poručníka podpory žádati nemohu, neboť on,
nižší úřadník při magistrátě, sám ničeho nemá
i nezbylo mi nic jiného, než rozloučiti se dnes
s nejdražší památkou, abych zaplatiti mohla ná-
jemné . . «
»A marné vaše namáhání, opatřiti si za-
městnání ?«
»Marné. Byla bych se dostala před týdnem
do jednoho bankovního ústavu, šéř byl by mne
rád byl přijal, však když prý věc jak náleží
uvážil, s krvácejícím srdcem — to jsou vlastní
jeho slova — mi oznámil, že to přece jen
Fpsilon.
Hus
19
article
nejde.
»A z jakých důvodů?«
»Nerada opakuji, co řekl. Jsem prý příli
hezká a rozrušila prý bych mužský ensemblee
jeho závodě.«
Mladý muž po těch slovech bezděky
chůzi se zarazil a upřel na dívku poznovu zrak
Tu teprve, když viděl ji v plném jasu slunce
když ji měl před sehou bez pochybné stafáže
síni zástavní, užasl nad sličností její. Byla po-
stavy spiše velké než malé, ideální souměrnosti
a přece plná oněch půvabů, o nichž tvrdi esthe-
tikové, že vznikají nepatrným porušením harmo
nie částek. Byla blondýnka s černým jako uhel
okem a neobyčejně bohatým vlasem. Pleť její
byla jako z alabastru a na tváři jako by ji
růže byla ovanula dechem svým. Hořejší část
těla forem plných, s liniemi jakoby kružítkem
konstruovanými houpala se svůdně na vystoup-
lých poněkud bocích bohyně: a lepostí smrtelné
»Jste opravdu nad pomyšlení krásná« —
zašeptal mladý muž s povzdechem i jal se vy-
pravovati historii svou, zcela jednoduchou. Belo
synem chudého řemeslníka. Dospěl až do šeste
gymnasiální třídy, když mu otec zemřel. B
nucen střední školu opustiti a věnovati se prakti
ckému povolání. Stal se typografem. Měl štěstí.
že brzo po vyučení dostal se do Lipska, kde
několik let pracoval. Byv povolán po třetí k od-
vodu, byl nucen zajeti si domů a následek toho
byl, že dobré místo v Lipsku ztratil. Byli by
mu je reservovali, kdyby nebyl — Čechem, za
poměrů, jaké všude zavládly oproti lidem našim
mezi Němci, byli ale rádi, že se ho, jak se
domnívali, »slušným způsobem«, zbaví.
Nerad
Bela
Němec
Lipsko
20
article
Těšil se, že nalezne zaměslnání ve vlasti.
však dověděl se, že zde na sta soudruhů je
bez práce, odhodlal se poznovu zajeti do ciziny
a tam zkusiti opětně štěstí své. Utrativ ale ce-
stou domů a delším pobytem všechny své úspory.
byl nucen zastaviti jedinou cennou věc, kterou
mohl postrádati; zlaté cylind rovky po otci. Dali
mu na ně dvacet zlatých a s těmi byl od-
hodlán podniknouti za hranice novou výpravu
za existencl.
»Jsme asi v témž postavení« — s povzde-
chem na to děvče.
V postranní ulici pojednou se děvče u jed
noho domu zastavilo.
»Zde bydlim.«
»Snad vám nebylo příjemno, že doprovo-
dil jsem vás až sem« — připomenul mladý muž
»Z jaké příčiny ? Mně stačí vědomí, že ne-
páši nic zlého, jinak je mi soud světa naprosto
lhostejným.«
»Nebývá to vždy filosofie nejrozumnější« —
nesměle na to mladík — »mnohdy lépe jest
zdáti se, než býti. Ostatně dovolite, slečno, abych
se vám představil. Snad nikdy již se nespalříme.
neboť odjedu již zejtra ráno, nechť aspoň jména
naše jsou nám upomínkou na dnešní den: Jie-
nuji se Julius Blahovec.«
»A já Růžena Volných.«
Stiskli si navzájem ruce a rozešli se.
Julius Blahovec
Růžena
cizina
22
article
Třetího dne na to, když Růžena opustila
svou prostičkou komůrku, aby opět podnikla
vycházku za nějakým zaměstnáním, setkala se
k nemalému překvapení, právě když z ulice své
zabočila na hlavní passáži, s Blahovcem. Bylo
to překvapení příjemné, však mladý muž vyčet
přece jen výčilku z očí děvčete.
»Divite se, není-liž pravda ? Ještě v posled-
ním okamžiku, než jsem odjel, učinil jsem pokus.
zdali bych zde přece nenalezl zaměstnání, nebo
upřímně řečeno, nijak se mi odtud nechtělo
tentokráte náhoda mi přála. Nynější mé místo
není sice z daleka tak honorováno, jako bylo
Lipsku, ale jsem šťasten, že nemusím opět do
ciziny. A vy ?«
»Nemám dosud nic. Pardon! Paní, u níž
bydlím, upozornila mne, že veliký galanterní
obchod dává právě nyní dělat pro příští maso-
pustní saisonu do tisíců papírových kotillionů
papírových hvězdie a řádů. Mnoho prý práce ta
nevynese, ale lépe zatím něco, než nic.«
»Hlavu vzhůru, slečno, pro vás se tak
něco najde ! Jsem nyní sazečem novinářským
v tomto svém zaměstnání snad vám budu moe
aspoň radou přispěti. Kde ale bychom se opěí
sešli ?«
»Kde? Což nevíte, kde bydlím ? Odpustle.
víte pouze v kterém domě. Mé hnízdečko na-
lézá se u samého nebe. Ve čívrtém patře číslo
78. Od schodou třetí dvéře v pravo. Mám
ostatně na dvéřích visitku.«.
»A smím vás navštíviti doma?
»Proč ne, blázínku. Řekla jsem vám, že
z povídaček lidských nic nedělám.«
Rozešli se opět.
Blahovec poctivě se přičinil, aby své přítel-
kyni pomohl k nějaké existenci, však marné byl
jeho namáhání. Nikde nic. A jinak než s dobrou
zprávou nechtěl si k Růženě zajíti.
Konečně — bylo zatím minulo čírnáct dno
— nemohl se déle zdrželi a jednoho nedělního
odpoledne překvapil děvče v jeho bytu.
Růžena
Blahovec
Lipsko
23
article
Jednoduchá, čistá komůrka. V duchu si po-
myslil, že stačila by pro ně oba, však potlačil.
co v srdci jeho kličiti počalo v okamžiku.
kdy s dívkou setkal se v zastavárně a co den
ke dni hlubší v něm zapouštělo kořeny.
Růžena sešívala a lepila řády. Byla to spíše
hračka než práce, však také vynesla sotva osm
desát krejcarů denně.
»Co nového od té doby, kdy viděli jsme
se naposled?«
»Domnívala jsem se, že jste na mneji
zapomněl.«
»Na vás? Nikdy, nikdy !« zněla odpovůd
v níž uloženo bylo víc, než co naznačiti měla
tato slova.
»Ostatně mnoho nového, jakkoli nic r-
dostného.«
»Jsem dychtiv zvěděti, co se přihodilo.«
»Zemřel mi poručník. Byla jsem předvolán
k soudu a tam se mne tázali, mámli nějakého
příbuzného a měla-li bych vůbec nějakého přání
ohledně svého nového poručníka. Vzpomněl
jsem si, že zde v dobrých poměrech, jako ob-
chodník s uměleckými výrobky, žije matčin bra-
tranec. Jmenovala jsem jeho. Týž ale živou moc
se vzpíral, však intervenující adjunkt rozevřel
zákonník, dal panu strýci několik otázek a potom
prohlásil, že poručnictví přijati musí.
»A máš něco?« spustil na mne hne
u soudu.
Růžena
24
article
»Nic
»A co jsi ?
Řekla jsom mu a on pokrčiv rameny, od-
sekl: »Tolik jako nic.« Potom mne změřil od
paty ke hlavě a na konec prohlásil, že tedy po-
ručnictví přijímá, mně pak řekl, abych ho prů-
během týdne navštívila.«
»A byla jste u něho ?«
»Dosud ne. Mám za to, že po mně přílis
netouží.«
Rozmlouvali dlouho a čím dále se díval Ju-
lius ve tvář Růženy, tím krásnější i roztomilejší
se mu zdála, zejmena v domácím úboru, jenž
proto jest tak dráždivým, že mnohem více dá
tušit než šat salonní neb upjatá toiletta pro-
cházková.
Slunce právě zlatilo svými paprsky okraj
střechy sousedního domu, když mladí lidé opo-
jení láskou, v chudé mansardě v náruč si klesli
a horoucími polibky ukolébali se ve sladký sen
o neskonalém štěstí.
Růžena
25
article
Několik dnů na to překvapena byla Růžena
návštěvou poručníka svého. Vyhledal ji dřív než
ona jeho. Odevzdal jí svou visitku s vyzváním,
by dostavila se s ni k jednomu z nejslavnějších
malířů. Rozradostněna vypravovala druhého dne
milenci svému jak pochodila.
»Nabídl mi značný obnos za to, budu-li mu
ne déle než čtrnácte dnů modelem.«
»A ty's, jak rozumí se samo sebou, poko-
řující návrh ten s rozhořčením odmitla. «
»Proč pokořující? Ani mně nenapadlo uči-
niti, co se domníváš, naopak nabídnuti jsem
přijala.«
Do mladého sazeče jakoby blesk byl udeřil.
»Růženo!« vzkřikl. »Žertuješ!«
Děvče naprosto nechápalo Juliova slovaa
chování se jeho. Udiveně tázalo se ho:
»Co pro bůh je pokořujíeího, býti proslulému
umělci modelem k mistrovskému dílu?«
»Ty se ptáš? Netušil jsem, že emancipační
názory tvé jdou daleko za meze dívčí cudnosti.
Netušil jsem, že k vůli několika zlatým odhalis
vnady své cizímu muži, aby je pak celému světu
vrhl na odiv. O, Růženo ! . . . «
»Jsi pošetilee !«
»A co představovati bude obraz ? Bude to
snad dokonce akt ?e
»Bude to episoda z francouzské revoluce :
»Triumt bohyně Svobody«. Já budu bohyní !«
»Růženo, ty ji nebudeš !«
»Julie, já jí budu. Umělec má mé slovo.
Víš, co mi řekl? Že po měm přání bude po
celou dobu třeba, co mu budu modelem, v ate-
lieru přítomna jeho choť. To mně i tohě snad
dostatečnou zárukou, že dám sebe výhradně jen
k disposici umění. Ostatně je obraz určen pro-
lovecký zámek bohatého bankéře ve Francii, kde
nikdo mne nezná. Mimo to slibil mi mistr, že
tvář mou nebude portrétovati, že bohyně jedi-
ným nepatrným tahem štětce, aniž by pozbyla
ze svého půvabu, stane se mně nepodobnou.
Růžena návštěva
Růžena
Juliův
Julie
Francie
Triumt
bohyně Svoboda
26
article
Stačí ti to ?«
»Nestači«
»Bud odřekneš aneb jsme spolu napo-
sled! Tuším, jak vypadati bude bohyně »Svo-
body« ze dnů velké revoluce. Co jen pro mne
určeno, odhališ malíři a společnosti francouz-
ských zhýraleů. O, já ubohý ! Zavřel jsem oči,
když onehdy při práci rozevřela se ti spona u
ňader a ty . . . «
Nedořekl to. Růžena v největší extasi, ve
hněvu i v lásce zároveň jediným pohybem ruky
roztrhla blusu a odhalivši prsa svá, zvolala : Zde
viz, ženichu můj, aby dříve než ty cizinec ne-
kochal se pohledem na ňadra má.
Mladý muž vrhl se v náruč milence své a
celou ji zulibal.
Růžena navštěvovala atelier malířův denné.
Dvakráte za týden sešla se s milencem. Mluvili
o všem možném, jenom o obraze bohyné »Svo-
body« neproneseno nikdy ani slůvka. Julius,
zdálo se, že spřátelil se poněkud již s tím, o
čeho nedala se milenka jeho žádnou mocí od-
vrátiti. Bylo mu útěchou — tak aspoň se sa-
motné Růženě zdálo — že jde tu výbradně jen
o službu, kterouž prokazuje umění.
Jednoho dne, nenápadně a jakoby šlo o
nejvšednější věc, připomenula, že den na to na-
vštíví atelier naposled, obraz že průběhem čírnácti
dnů bude dohotoven.
»0, jak šťastným budu potom« — zašeptal
Julius.
»A ještě něco radostného mohu ti sděliti«
— dodala Růžena.
»Co, má drahá ?
»Že protekci mistrovou obdržela jsemv
Umělecké jednotě místo účetní a pokladnices
50 zl. služného měsíčně.«
»Minuly tedy doby, v nichž neměli jsme
zalibení« — pravil s úsměvem Julius, přivinuv
Růženu k sobě — — — — — — — —
Růžena
Julius
Buda
27
article
Když jednoho rána, jako obyčejně, ubira
se z domova do závodu, v němž byl zaměstnán,
spatřil na rozích velký, nápadný plakát. Četba
různých uličních oznámení nebyla jeho libust-
kou, všiml-li si tentokráte plakátu, stalo se to
pouze proto, že ho již z dálky poutala typogra-
fická jeho výzdoba.
Co to?
»Ve dvoraně uměleckého domu vystaven
bude po několik dnů veliký obraz mistra X.
»Triumf bohyně Svobody«, určený pro letohrad
barona R. v F. ve Francii.« Tak zněl text pla-
kátu. Bláhovec nešel již do závodu, nýbrž v
největším rozčilení spěchal k Růženě.
Kvapil jako pološilený do její komůrky a
polooděnou byl by ji vlekl na ulici k nároži,
kdyby dévče právě tak energické a duchem
silné jako krásné, nebylo se tomu vzepřelo.
»Veřejná exposice obrazu příčí se danému
mi slibu a úmluvě. Vyhledám okamžité mistra
a budu prolestovati.«
A provázena milencem, spěchala do atelieru
umělcova.
Ne jeho vinou stalo se, že obraz byl vy-
staven. Nalehal na to nejvíce sám — Růženin
strýc a poručník, nalehala na to všechna umě-
lecká obec. Nebyla by odpustila maliři, kdyby
bylo dílo tak velkolepé a pro domácí umění tak
významné, expedováno prostě do ciziny, aniž by
jej byla poznala vlast.
Růžena uznala platnost důvodů těchto
nebyla by ničeho již namitala, kdyby maliř na
Bláhovec
Růžena
Růženin
Francie
bohyně Svoboda