2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
5
article
Nepoznané světy.
Nepoznané světy.
Dávno odešel předrahý můj druh Kami
v konéiny, odkud není návratu. Deset let a více
tomu ode chvíle, kdy vyhasly zraky jeho, kdy
srdce dobušilo, a přes to zdá se mi, že tuším
jeho přílomnost, že z kteréhos kouta světnice
na mne pohlíží.
Ne ve chvílích rušných, kdy mne obklopuje
rodina a kdy zní hlasitý hovor z několika hrdel,
kdy vzplanou drobné spory děti. Ale ve chvílích
samoty, v hodinách nočních, kdy dávno několik
těch drahých hlav je ponořeno v hluboký spánek
a kdy bdím sám, mnohdy až v hodiny ranní.
Tichá noc kráčí nad Prahou. Již shaslo
i poslední světlo na Petříně a temeno jeho utápí
se ve tmu. Spí Praha, chvílemi jen ozve se za-
ječení kteréhos nočního tuláka v dáli, chvílemi
ozve se úzkostný, zoufalý skřek pláka pode
mnou v lemných zahradách. Pláka, jenž včera
ještě zpíval táhlým tónem flétnovým, jako na
pozdrav zapadajícímu slunci a na shledanou
s ním z rána. Ale rána se nedočká ubohý kos.
Přepadla jej zákeřná kočka ve spaní a rdousí
jej. Ještě skřek — a pták oněměl na vždy.
A jakoby i lipa malou tou tragedií ptačí
byla vyrušena ze sna, mohutná koruna její za-
chvěje se nočním vánkem, zašumí drobnému
pěvci pohřební píseň, tak tesklivou v nočním
tom tichu. Stará, vysoká lípa, jejíž nejvyšší větve
čnějí vysoko nad má okna a jejíž listí střásáno
je znenáhla závany blížicího se podzimu.
V takovýchto chvílích samoty nejsem přece
zcela sám. Nevidím ho, neslyším, ale tuším, jak
sedí tam u skříní s knihami, beze zvuku otvírá
příklopy, tiše vybírá maně tu onu knihu, pře-
mítá její listy, vsouvá na místo a chápe se jiné.
Plák
Praha
Petřín
6
article
Takto, právě takto vídal jsem ho přečasto
v životě, drahého druha Kamila. Sedával tak
u svých skříní, rovnal a prohlížel, nahlédl do
knihy, přečetl několik řádek, zavřel, vložil a
chopil se jiné.
Mnoho jich bylo, tolik, že by byly vystačily
na život. Konečně mu byla nadešla doba, kdy si
mohl koupit, co se mu zalíbilo zevnějškem, co
ho lákalo jménem autora, tušeným obsahem.
Knihový ten poklad se množil, stále přibývalo
nových svazků. Působilo mu radost, kterak se
mu knihovna rozmáhá.
Avšak na přečtení všeho, co snášel de
skříní, na poznání všeho, co se tajilo v nesčet
ných těch svazcích, neměl předrahý Kamil času
Čítal pilně, když byl mlád a když poklad jeho
byl skrovný, čítal v dobách, kdy přece ještě
zbylo po úmorných studiích kus času a kdy ne-
bylo ani příležitosti ani prostředků, aby s časem
tim jinak naložil. Ani nutkání. Nebo tehda byla
mu kniha přítelem nejmilejším. A čítal touž
knihu podruhé a potřetí, neboť nemohl získati
jiných. A bylo jich mnohem míň za jeho mládí.
stačil přečísti téměř vše, co tiskací stroje tehda
znenáhla a pohodlně urobily. Potom však na
stala doba, že dunivé ty stroje tiskáren vychrlily
za (ýden více potištěného papiru než o nemnoho
let dříve za celý rok, a čas Kamilův již nestačil
na vše. Nestačil taky proto, že mu nadešel že-
lezný věk. Po úmorných studiích a po zápolen
studentském o nutný chléb nastal nový, tuhý
úmorný zápas o chléb další ve vlastním, samo-
statném podniku.
Kamil
Kamilův
7
article
Přibývalo knih, ale nepřibylo dni an
o hodinu více, a když Kamil zavřel pisárnu, při-
nášel ještě do mládenecké světnice své náruč
práce, aby ulevil zítrku. Ale zítřek byl jake
dnešek a jako včerejšek. Práce bylo stejně, od-
počinku vždy méně. Bylo starati se o chléb sobě.
staré malce, starým sestrám.
L.éta plynula, vlasy Kamilovy řídly, šedivěly
vrásek na čele přibývalo.
Byly skrovné chvíle večer a v neděli od
půldne, kdy otvíral skřině své a vybíral, co by
četl. Ach, vše vábilo. Každá kniha vybízela
dnes vezmi mne.
Ale snad proto, že jich bylo tolik, zůstávaly
všechny nečteny. Bylo jen jako mlsáním, jak
drážděním, když drahý Kamil přečetl dvace
stránek z této, dvacet stránek z oné, nebo když
jen přemítaje listy zastavil se ve chvatu a na-
mátkou tu z prostředka, tu z konce přelétl nějaký
odslavec, některou kapitolu.
A zase vkládal na místo, šetrně, měkce, třeba
spěšně. Nebo již zase volala práce. Ale vždy si
sliboval:
„Jak jen trochu bude pokdy, tuto přečtu
první.
Lety přibývalo těchto „prvních“ a ponenáhlu
bylo jich tolik, co obsáhla celá skříň, i druhá.
i třeti, všechny.
Život utíkal, železný věk nedopřával od
dechu. Avšak milý Kamil měl blahou těchu:
„Až mi nadejde doba odpočinku, až bud
moci jíti do ,své pense, vím, jak strávím čas.
Pak se dám do všeho, co tu mám, a budu číst.
nepřetržitě číst. Jak se na to těším!“
Nebo tolik tušil, že co kniha, to zas nový
svět. Žít s těmi hrdiny a hrdinkami, jejichž osudy
se tají v oněch sevřených, nesčíslných listech!
A státi přede všemi těmi novými objevy, o nichž
zprávy uloženy na stranách zas jiných. A střídat
a doplňovati si, přemýšleti a zažívati. Jena
nadejde žádoucí ta chvíle. Posud nelze, posu
Kamil
Kamilův
Jena
8
article
Ale ty dny odpočinku nenadešly mu. C
tajilo se v oněch stech svazků a svazečků, vel
kých i malých, zůstalo mu utajeno na vždy.
Nadešla nemoc, zdlouhavá, mučivá, a ko
nečně stanula u jeho lůžka smrt.
A největší díl všeho, co v ladných vaz
bách bylo srovnáno v jeho skříních a co mu
kynulo na klidné požívání kdysi v letech od
počinku, zůstalo nepoznáno. Zraky vyhasly, ruk
ztrnula, jiný neznámý a tajuplný svět se otevřel
a ducha Kamilova pohltil.
Dývá mi, jakoby v nočních, tiše plynoucích
hodinách skláněl se drahý Kamil nad mými skří-
němi, do nichž přestěhovala se mnohá z jeho
knih, a jakoby hledal ony z nich, jež ho nejvíee
vábívaly. Chvatně přečítá názvy na hřbetech.
bez šeiostu chápe se svazků, rozvírá, přemit
listy, vkládá na místo, chápe se jiných.
Ale i tichá noc plyne jako rušný den a s ran
ním zábřeskem mizí tušený host, loučí se s ne
peznanými světy svými.
Nebyl sám, ubohý Kamil. Mnoho je nás,
kteří si schováváme, k čemu nedopřávají času
mihající se dny plné lomozného neklidu a co
nám na vždy zůstane s věty nepoznaný mi
Ypsilon.
Kamilův
Kamil
9
article
Podařený hon.
Podařený hon.
Žer. Napsal Fr. Flos
Panu Ant. Moravcovi, tov rníku v Kostelci n. O.)
V idyllickém zátiší lesním, v němž stála
myslivna louneckého revíru, rozpoutala se
bouře, která otřásala nejen dřevěnými, úhledně
sroubenými stěnami myslivny, ale hlaholila i le-
sem na hodinu široko. To lounecký pan otee
hromoval a láteřil — a měl také proč.
Podzimni hony jsou již v dohledu, velká to
starost, pan hrabě může se zjeviti v těchto kon-
činách svého panství z čista jasna — starost
ještě větší, koropíví je málo a padne-li obávané
velení urozeného pána a chlebodárce: „In diesen
Richtung“, směrem na lounecký revir, pak nán
buď bůh a svatý Hubert milostiv! Starost nej-
větší.
A ten větroplach, ten adjunkt Slabihoudek
místo aby hlídal rám a tenátka, prohání dcerku
louneckého pana otce po sadě a provozuje zase
nějakou čertovinu.
„Tisie millionů, samých černých! Já vás
milý pane Slabihoudku, myslím, proženu, že
se již do myslivny nevrátíte. Čerchmant mně ho
byl sem dlužen. Ale pojede, pojede, má na
mazáno, jen co bude po honech; však on mně
pan lesmistr pomůže.
Mařka, dcerka jako srna, zmízela ve
„sroubku“ na dvoře, paní máti zavázala si hlav
bílým šátkem a vylila na plotnu láhev octa, ad-
junkt Slabihoudek zmizel v lese a to byl na pana
otce nejlepší recept. Jen když mu vinník ne
přišel na oči. Zavázaná hlava a vůně octa vy
hnaly ho vždycky z myslivny a pan otec do-
burácel v lese. Mohutné sosny sice potřásnly
soucitně svými hlavami nad výlevy hněvu svého
pána a ošetřovatele, ale mlčely a to tišílo pán
otcův hiněv.
Flos
Antonín
Moravec
Hubert
Slabihoudek
Tisie million
Mařka
Francie
Kostelec můj
10
article
„Lounecký pan fořt byl vlastně dobrák
kosti a maso všecko,“ jak říkal hajný Kuřátk
a ten přece znal pana fořta již léta letoucí.
Hajný Kuřátko byl tak říkajíc inventárn
kus, který se se „vzácným pánem“ stěhoval
z revíru do revíru, až v louneckém uvázli na-
dobro.
Hajný Kuřátko nebyl kuřátku nijak po-
doben, spíše tak krocanu. Veliký byl jako hora
a zarostlý černým vousem jako Rybrcoul. Mo-
hutný červený nos dělil ten vous svisle a široká
ústa, plná bílých zubů, vodorovně, jiných „pa-
sek“, jak sám Kuřátko říkal, na jeho tváři ne
bylo, leda kousek čela, do něhož padala černá
hřiva a kousky licí pod očima. Pod jeho pěstí
praštěl stůl a pod jeho tělem sténala každá sto
lice, ale byl-li „vzáený pán“ dobrák, byl Ku
řátko dobrák ještě větší. Bývá to tak pravidelně
že velicí lidé bývají dobráci a pak Kuřátko mě
slečinku Mařku ze srdce rád a proto jako na
mátkou vkročil rozkácenému „vzácnému pánu
do cesty, když se tento hnal do sadu, aby ty
dvě cukrující se hrdličky rozplašil.
Kuřátko věděl, že bude zle, že se hrom
snesou na jeho šíroké plece, ale nebál se; všal
již něco snese. Ale dnes dostal od „vzácnéh
pána“ takovou ránu, že dir nezavrávoral.
„Vzáený pán“ jej ve dvírkách odstrčil a roz
křikl se tak, že to bylo slyšeti až za lesy;
„Vy jeden, kapoune, vždycky lezete tam
kde nemáte být!“
Tohle bylo od „vzácného pána“ kruté, n
lidské, vražedné!
Všecko snesl Kuřátko klidně, ale „ka
poune“ mu nesměl říci ani sám excellene pán
To byla urážka smrtelná.
Hajný Kuřátko měl také při své síle sla-
bosti.
Kuřátk
Kuřátko
Rýbrcoul
Mařka
11
article
Poprvé neměl červený nos a bílé zuby jer
tak náhodou a raporty ranní konal vždy, od-
vraceje hlavu stranou, neboť ta prožluklá „karlo
varská“ silně čpěla, po druhé miloval horoucně
krásnou pleť, ale měl báječnou smůlu. Nemoh
roznititi lásku ani v té nejbujnější venkovsko
krasavici a proto mu kdosi, který dosud naříká
na porouchaná žebra, dal ohyzdné jméno „ka-
poun“. Snad by se dalo říci ještě leccos po třet
a po čtvrté, ale to byly již slabosti podřízenější.
Dosti bylo na těchto dvou a mnohá hořká krůpě
vpadla z nich do sladkého jinak poháru „karlo-
varské“, kterou Kuřátko tak rád.
Po dnešní ráně, od „vzácného pána“ utr
žené, odešel hajný Kuřátko do lesa jako lev
Div, že nekousal. Sliboval si v duchu pomstu
strašlivou pomstu. Černý jeho vous se ježil, oči
svítily a nos ještě více zčervenal. Rozběhl se
ku pasece a láteřil jako „vzácný pán“ doma, ale
tu se mu „nachomejtlo“ do cesty jakési škvrně,
dítě dělnice a milý Kuřátko zapomněl na hněv
i pomstu a zavedl maličkého k lískovinám, kde
veverky česaly ourodičku na zimu.
Když se po chvíli vracel hajný s dítětem
jemuž nacpal kapsičky oříšky, potkal pana ad
junkta, který se svěšenou hlavou toulal se le-
sem bez cíle a jako bez myšlénky.
Hajnému bylo mladého adjunkta líto. „Chu
dák, ten si to ještě vypije!“ politoval ho v duchu
Kuřátko. „A Mařka snad také? A to by do toho
musil hrom! Hehe! Pane adjunkt!“ rozkřikl s
Kuřátko. „Tak přece počkaj' a nelezou „sta
rému“ do rukou!
Adjunkt Slabihoudek zrovna s sebou trhl
ale spatřiv hajného, usmál se přátelsky a še
k němu.
„Jen co tohle vyžle dovedu k mámě,“ řek
hajný, „podíváme se spolu k rámu.
Odvedl dítě na paseku, kde matka jeho po
žinala trávu, a pak vrátil se k adjunktovi.
Kuřátko
Hajný
Chu
Mařka
Heh
Slabihoudek
12
article
„Něco musíme „starému“ provést,“ to byl
jeho první slovo, když došel, „ale něco kapitál-
ního, aby věděl. Vědí, co mně řek'?“ Hajný si
odplivl.
„To mně řekl on, „vzáený pán“ poprvé, al
také naposledy. My se spojíme. O nich, pané
adjunkt, také pěkně zpíval.“
„I ať zpíval, ale já nebudu vejskat,“ řek
adjunkt sklíčeně.
„No, no, budou, nebudou. Však něco v
myslíme, abychom jej spražili.“
„Já bych pana fořta raději udobřil. Vite
milý Kuřátko, ne že bych se snad bál, všude
chleba o dvou kůrkách, ale slečna —
„Aha! I hrom do čepice! Tudy na to! Ta
oni, pane Slabihoudku, to myslej' do opravdy?
Ale, ale, ale! Kubo! Kubo!“ A milý hajný Ku-
řátko se bil pěstí do čela.
„No, to je ovšem jiná. To musíme načíť' z ji
ného. Ale co? Jen co?“
Hněv zmizel z mysli hajného, jakoby je
vítr odvál a veliký dobrák úsilovně přemýšlel-
jak by se „vzácnému pánovi“ pomohl zalichotit
jen pro tu čečelku. — pro slečnu Mařku.
Dlouho nevymyslil nic, ale najednou v
hodil čepici do výše a vykřikl radostně: „Už te
mám, tak to půjde. Povím jim to, až uznám za
dobré, ale teď rychle k rámu a k tenátkáml“
Večer přišla do myslivny zpráva Jobova.
Pan hrabě přijel na hony. Za tři dny se může
zjeviti ve zdejším revíru.
Včera dostal lesmistr nos za fořta benešo
vického, dnes stihla egyptská rána kollegu slatin-
ského, bude se chudák stěhovati. Nebylo dost
zvěře. Ovšem, že všichni fořti čekali pana hra-
běte se strachem, ale překvapil je. Na zejtřek
se již těší mokošinský, ten lišák, klerý, vi bůh.
kde zvěř bere a pak padne los na Bělečko nebe
Lounice. Kde pak Lounice a Mokošín! „Vzácný
pán“ lounický věšel ustaranou hlavu a byl cel
nesvůj. Na Slabihoudka ani nevzpomněl, nepo-
zoroval ani, že není u večeře, ale představoval
si již v duchu, jak ten prožluklý hon dopadne.
Kuřátko
Slabihoudek
Mařka
Jobův
Kuba
Bělečko
Lounice
Mokošín
13
article
Kdyby to byl hon! Ale pan hrabě chtěl porážku
Koroptví musí býti jako hmyzu
Lounecký „vzácný pán“ chytal je už dávno
měl poměrně koroptví mnoho v posadách
chléveích, ale jak to pustí, rozběhne se t
nerozumná havěť na všecky strany, rozlitá seto
jako komáři a pak, když urozený pán pohladi
si licousky, ušklibne se a vznešeně kyne bíl u
rukou „In dieser Richtung“, zrovna jako z udě-
lání, v tom „rychtuňku“ richtig nic není. Jet
k zoufání. Nic nepomohou výmluvy, že jest jinde
zvěře dost, urozený pán se od vytčeného
„rychtuňku“ nehne a pak běda!
Za týden se stěhuje fořt tam, kde dávaj
lišky „dobrou noc“
„A i ten zatra Kuratko někam zalezl! S n
kým se člověk nemůže poraditi, nikomu si po
stesknouti. Do hospody není dnes ani po-
mýšleni!“ Ustarán, utrápen smutnou vyhlídkou
do budouenosti, ulehl milý pan fořt, ale dlouho
neusnul a když přece zavřela se víčka jeho očí.
přilétly divoké sny a trápily jej jako můra.
Časně ráno byl lounecký fořt na nohoua
pospíchal k mokošínské myslivně, aby se poklo-
nil panu hraběti, vyslechl rozkazy a panu bra
trovi aby při honě pomohl.
Zrovna zůstal leknutím stát, když spatři
před myslivnou tolik kočárů. Pan hrabě sezval
na hony snad celý svět. Pro toto množství hostů
není zvěře dost na celém panství, nerci-li na
jednom revíru.
Ani to ho nepotěšilo, že pan hrabě ráči
mu kynouti rukou, ani to, že mu falešný pan
bratr mokošínský sliboval na zejtra svou pomoe.
Pan foři v duchu jen počítal střelce a doma své
koroptve, které ustrašeně se tloukly v kurnicích
a posadách.
Jako vždy, tak ij letos utržil mokošínský vše-
obecnou pochvalu. Zvěř zrovna ze země rostla
a vbihala střeleům do rány. Dopoledne leželc
čtyři sta koroptví, sto a padesát zajíců a králíků.
14
article
Ale co hlavní, pan hrabě veřejně mokošínskému
na rameno vlastní růkou poklepati ráčil a
ukázal mu dva žluté zuby v úsměvu.
„Z pekla má zen lišák štěstí, z pekla,
bručel si lounecký pan fořt do brady a — zá-
viděl, záviděl sousedovi tu vzáenou milost.
„Bože, ten bude míti celý rok pokoj a sna
i dval
A o ten pokoj šlo mu nejvíce
Když bylo po honě, tlačil se lounecký foř
ke skupině, ale co zaslechl, to jej omráčilo. Pan
hrabě vstupuje do kočáru prohodil ledabyle
k lesmistrovi, který dosud se nenarovnal v kříži
a držel dvířka kočáru: „Zejtra do Lounic!“
Fořt pelášil domů, jako když mu hlavu za-
pálí. Doma svolal všechen personál, poroučel.
radil, prosil, aby se všichni zejtra příčinili, vždyé
na nich bude všecko záležeti, on sám musí státi
u pana hraběte a nesmí se ani hnout, kdyby se
nebe bořilo. Všichni posluchači slibovali, že se
přičiní, jen aby „vzácný pán“ byl bez starosti.
Bož
Fořt
Lounice
15
article
Dnes nikdo ani oka nezavře. Když všichni do-
mluvili, předstoupil ještě hajný Kuřátko.
„Vzácný pane, líběj dovolej,“ tak spusti
„To dá rozum, že všecko na tom záleží, aby
bylo zvěře dost a to také bude. Pan adjunkt
já jsme se o to postarali, ale jedná se o to
aby někdo věc nepokazil. Proto prosím, poslušně
aby se všecko dělo, jak bude pan adjunkt po-
roučet. My máme plán . ...
Kuřátko se náhle zarazil, neboť poznal,že
se podřekl a adjunkt silně zakašlal.
„To nie, to nie,“ navázal Kuřátko svůj ho
vor, „ale myslím, že je hlavná věc, aby se
„vzácný pán“ postavil před urozeného pana hra
běte tam, kam by chtěl, aby byl „rychtuňk“
To já už jsem dávno poznal, že pan hrabě, od
pustěj, urozený, vždycky kývne každému fořtovi
přes hlavu. Prolo bude dobře, když se „vzácný
pán“ postaví tak, aby padl rychtuňk“ „na ryb
níčky
„Ale tam nic není, pro Krista, Kuřátko
co jste si to vzpomněl?“ vzkřikl fořt chytajes
za hlavu.
Kuřátko
Krist
16
article
„Ale bude tam, vzácný pane, jen líběj po
slechnouti a nebudou litovat, jako že tu já, Ku
řátko, stojím a svým hrdlem slibuji!“
Proti tak jistému tvrzení nemohlo se odpo
rovati. Vrchní velení svěřeno adjunktovi a vý
prava vydala se na cestu. Všechny posady, koše
nůše, ba i síta, vše plno koroptví, odneseny byly
kam velel Kuřátko. Ale lidé vraceli se znova
znova do myslivny a vynášeli též jiné věci, zvláště
nádoby. Jak bylo slíbeno, celou noc nikdo ne
zavřel oka.
Nastal kritický den. Jitro bylo krásné a vše
nasvědčovalo tomu, že pohoda potrvá. To pan
hrabě jistě přijede a hned hon neskončí. A sku-
tečně, o deváté z rána přihrčely kočáry a v nich
hostí plno jako včera v Mokoříné, ba panu fořtovi
se zdálo, že jich je mnohem více. Ano, zdálo se
mu to, neboť toho dne ze zdání a snů ani ne-
vycházel. Pan hrabě byl velmi dobré nálady
bosté skoro bujní. Než při veškeré zmatenosti
pamatoval si lounecký fořt na to, co včera Ku-
řátko radil a když se okolo pana hraběte utvoři
kruh hosti, postavil se tak, aby měl „na rybní-
čkách“ za zády.
Pan hrabě se však otočil na podpatku, zved
ruku a vrátiv se kruhem do původní posice, kynu
milostivě fořtovi přes hlavu.
„In dieser Richtung
Fořt div radostí nevykřikl. O, ten Kuřátko
to je hlaval
Kuřátko
Mokoříný
Ku
17
article
Široký řetěz střelců a honců se hnul. Radost
fořtova však dlouho netrvala. Již šli sto kroků
pořád nic. Ohlédl se plaše po hraběti, ale ten
rozmlouval s jedním z hostí a zdálo se, že dosu
na hon ani nepomyslil. Než teď, bohu díky!č
Kuřátkovi? Zvedlo se hejno koroptví a zahlaho
lily první rány.
Zprvu je fořt počítal, ale teď šla ránaz
ránou a nová a nová hejna koroptví se zvedala
z bramborů i měkkot. Rozhlaholily se ranami sou-
sední lesy, modrý dým válel se po zemi a pal
lehce tál v jiskřivém vzduchu, ale nestačil táti
Znova a znova houkaly rány. Nejpodivnější ale
fořtovi bylo, ne že je tu koroptví mnoho, vždy
je sem v noci donesli hajní, ale to, že set
drůbež rozmilá nerozběhla, nerozlítala a že sotva
se vznesla, již po třiceti, padesáti krocích zase
padala, jakoby ani létati neuměla, jakobys
schválně dala pobíjeti.
Obličej pana hraběte jen zářil. Střílel ze
dvou pušek a ještě mu je nestačil myslivec na-
bíjeti. Tak si to pan hrabě přál, porážku, střelbu
bez rozmyslu, zběsilé řádění ohněm a smrtí.
Kuřátko
18
article
Koroptví jakoby neubývalo. Střelci přešli
„rybníček“ a pan hrabě radostí záře nejen prstem
ale celou dlaní poplácal ramena louneckého fořia
a dvakrát nejen ukázal své žluté zuby, ale
„bravo, bravo“ říci ráčil. Mokořínský fořt zelen
zlostí, ale lounecký myslil, že sní.
„A kam teď?“ optal se pan hrabě fořta
nikoli lesmistra. Báječné vyznamenání, „kam ted
můj milý?
Rozumí se, že fořt ukázal „rychtuňk“ n
„komoru“, tam bylo zvěře dost, aniž by se tam
musila donášeti.
O druhé s poledne bylo po honě.
Panstvo sedalo do kočárů, jen pan hrab
ještě rozmlouval s lesmistrem.
Na louneckého dorážel mokořínský kolleg
ale tounecký neposlouchal, jeho rozzářené oč
tkvěly jen na hraběti, který se náhle od lesmistra
odvrátil a pokynuv louneckému, aby blíže při
stoupil, řekl krátce:
„Velmi spokojen, velmi. Slatiny — ano
Za týden stěhovat.
19
article
Pokynul milostivě úžaslému fořtovi, rukou
odmítaje díky a vstoupil do kočáru. Na loune
ckého fořta sesypali se gratulanti jako vosy.
Můj bože, Slatiny a Lounice! Nebe a dudy
Lounický fořt nebyl schopen slova.
„Až se tohle dozví žena, to bude radosti!“
Unavený, zprávou a milostí hraběte omá
mený lounecký fořt pospíchal domů, aby ženě
řekl, jaké je potkalo štěstí . ..
Pozdě k večeru přišli hajní. Vedl je adjunkt
Věděli již všechno a přáli „vzácnému pánu“ po
výšení. Jen Kuřátko se držel vzadu a když ostatn
všichni odešli, tu „vzácný pán“ si vzpomněl,ž
vlastně za všechen úspěch dnešního dne má jer
děkovati Kuřátkovi a adjunktovi.
Nezapomněl na to, ale oni oba odmítali díky
vždyť vše dělali jen z lásky k „vzácnému pánu
„Ale jak, to mně povězte, jak jste to pr
vedli?“
„To se nedá povědit, vzácný pane,“ povíd
Kuřátko, „to se musí ukázat.“ Při tom, usmívaje
se celými ústy, vytáhl z kapsy koroptev celou
mokrou a posadil jí na stůl. „No tak litej!“ po
bízel koroptev, ale ta jen běžela po stole a marně
křídla rozpínala.
Lounecký pan fořt byl hned doma. „Vy jsto
je polejvali!“
„Inu, aby se nám nerozlítaly, vzácný pane
Myslivnou rozlehl se hlučný smích.
„A kdo, kdo tu čertovinu vymyslil?“ ptal s
šťastný pan fořt, kuckaje se smíchem.
„Tuhle pan adjunkt!“ Kuřátko při tom při
mhouřil oko a obrátil svůj mohutný palec směren
k adjunktovi.
Pan fořt div adjunkta neumačkal. „Ov
ferino, vy zlatý ferinol“
„To Kuřátko!“ bránil se adjunkt, ale ne
ubránil se. Šel z náručí do náručí ...
Toho památného večera bylo v myslivně ve
selo a ozývaly se srdečný smích, cinkot sklenie
a hlučné hlasy do dřímajícího lesa, který pro-
houzen zavanutím větru jen zavzdýchal a pak za
díval se do oken, kde dosud zářila světla.
Lounický
Kuřátko
Myslivna
adjunkt
Lounice
Šela
20
article
Napjatý poměr-
Napjatý poměr-
Črta Eug. Čiřikova. Z ruštiny přel. Amalie Šlechtová
Míša“) zarytě mlčel. .. Nechtělo se m
vůbec mluviti... Volali jej k obědu; on roz
hodně odmítl:
— Nechci . .
Volali jej po obědě k čaji; odvětil zcel
klidně, ale s pevnou odhodlanosti
— Prosím vás, pijte si čaj i kávu, ale
nechte mne na pokoji: nestojím o nie.
Starší sestra Nina, obdrževši od Míše tuto
odpověď, hlučně se rozesmála a dělat
— Ty myslíš, že někomu na tom záleží ?..
Prosím tě: třeba nejez ani nepij — nikdo ne
bude plakat.
Když mu to pověděla, vesele si poskočila
zmizela za dveřmi. Avšak postřehl, jak v jejín
hlase, tak i v této příliš určité odpovědi, ba
i v tom, jak povyskočila — cosi výmluvného v
svůj prospěch ... Ona se rozhodně přetvařuje.
dávajie na jevo, že otci, ani matce, ani ostatním
„na tom nezáleží“, že on neobědvá a nepije
čaj... Jistě jsou všichni znepokojeni a nevědí.
kterak jej přiměti, aby šel obědvati a píti čaj . .
Ale ať se jen polekají... Sami jsou tím vinni.
Nedostatečná z latiny není snad fakový přestu
pek, aby byl přede všemi zahanben a řeklo se
mu, aby šel raději na ševcovství... Když tedy
na ševeovství, dobře, výborně, ale obědvat přee
nebude ..
Miša sedi v saloně na pohovce, prohliži roze
vřené číslo humoristických listů a naslouchá, ce
se děje ve vedlejší komnatě. Tam zajisté hovoř
se o něm a o tom, že neobědvá, nic nejí a ne
pije, ale že je jinak — „schopný hoch
— Kde je Michal?... ještě se hněvá? —
slyšeti hlas matčin.
— On se zlobí — jaksi zdlouhavě a s do
razem odpovídá Nina.
— Musí se mu přece něco nechat — prav
basovým hlasem otec.
— Aha!... Nechat!... Prosím se vás
— v duchu pronáší Míša. — K čemu ševci n
chávat? . ..
Eug
Šlechtová
Míša
Ninos
Mišo
Michal
21
article
1) Zkrác. Mlichal
— Michale! — volá otee.
Míša mlčí. Otec volá poznovu
— Co? — tlumeně, avšak sebevědomě od-
povídá Míša, nahýbaje se níže k humoristickému
časopisu.
— Pojď sem!... Nehněvej se už! ..
— Nehněvám se, čtu... Švec musil by
se stydět seděti za stolem ...
— Sprosťáku!
— Tak je dobře ... když sprosťák, tak
sprosťák — nahlas odvětil dopálený Míša a tiše
dodal sevřenými rty: „od sprosťáka to slyším. ..
— Ten se nafukuje — ozývá se zvonivý
hlas sestřin.
— Mlč, ty pitomá — šeptá Míša a strašná
nenávisť k sestře bouří se pojednou v jeho
srdci. Míša touží po pomstě... Kdyby tam ne-
bylo otce, on by jí ukázal... A co se do toho
plete? Vždyť se jí nikdo neptá ? ! ..
Míša zlostně odkašlává, odhazuje časopis n
stůl, potom prohledává kapsy a vytahuje tužku.
Michalus
Míša
Švec
22
article
Pod jednou z karikatur, kde je vyobrazen mladý
muž pod lavičkou — a u lavičky — dáma, i vy-
světleno v textu, že mladík vyřezává nožem
jméno této dámy na spodní straně lavičky, jeli-
kož vrchní deska je už všecka pořezána — Míša
napsal: „To je Ninka a tohle Valoďka Petuškov.
Oba děsní hlupáci.“ Potom rozevírá časopis tak,
aby si každý všiml téťo karikatury — a odcháze
do svého pokojíku.
Zpozorovav na stole Ninin klobouk, Mísa
shazuje jej na podlahu.
— Na můj stůl nesmí se takový škvár
klást! — mluví hlasitě, ačkoli ví, že ho nikdo
neuslyší.
Míša cítí se nepřitelem rozhodně všech ...
Zdá se mu, že dům rozdělil se ve dva nepřátel-
ské tábory: v jednom je on, Míša, ve druhém
— všichni ostatní. Proto, když do jeho pokoje
vstoupila panská — přivítal ji nepřátelsky.
— Michale Pavliči! ..
— Kliď se! ..
— Přišel k vám host
— Povídám, kliď se!..
— Že jste se nenajedl — proto se zlobíte..
Miša dobře pochopil, proč panskou k němu
poslali... Je jim to líto a hledí to nějak na-
pravit... On — není malinký. Musí jim nahna
strachu! ...
Míša
Ninin
Michalus Pavlič
Mišo
23
article
Ale jíst se mu opravdu chce ... Což kdyby
zašel do kuchyně?... Ne, věc nestojí za to
kuchařka by te pověděla panské, panská —
Nince a budou mít z toho radost ..
Raději trpět. .. Kdyby přišel sám otec, nebo
třeba matka s řekli by: „nezlob se, Míšo . .
Přece víš, že, nebudeš-li jíst a pít, můžeš one-
mocnět, a víš, jak by nás to zarmoutilo .. . Nuže.
odpusť, po druhé se to nestane...“ Takto by
si Míša ještě dal říci a šel by hned do jídelny.
Jistě mu něco nechali... Dnes, zdá se, dělal
boršč . . .2)
Míša spolkl slinu a přiblíživ se ke dveřím,
čekal, až se ozvou lehké kroky matčiny ... Tati
nepřijde, toť jisté, ale mami může přijít a od-
prosit jej .
Avšak mami nešla a jíst se chtělo ...
Na místo očekávaných delegátův objevil s
ve dveřích krásný pes „Falstaff“. Tichým, líným
krokem vešel do komnaty, očenichal Míšu a mdle
zavrtěl ohonem . ..
Míša
Falstaff
24
article
„Falstaff!“ — miláček oteův a jeho oby
čejné místo je pod psacím stolem v otcově kabi-
netě. Proč sem leze?... Ať si jde ke svému
pánovi a lísá se tam... Ten se nažral!. .. div
mu břicho nepraskne . ..
— Jdeš! — zlostně šeptem zvolal Mišaa
odkopl nohou psa tak silně, že tento zakňučel,
nejdříve nahlas, potom tišeji, a smutně spustiv
ohon, volným poklusem opustil pokoj . ..
A jíst se chce . ..
Míša dlouho dumlal palec levé ruky, napjat
přemýšleje o svém postavení..
Konečně připadl na šťastnou myšlénku, jež
zbavila jej všelikého smíru s nepřáteli. Spolu-
žák Míše, Ivanov, prodal nedávno u antikváře
bratrovu Algebru a koupil si za to dýku ..
A Míša může prodat svoji loňskou knihu
a koupit si u pekaře pečivo, buchtičky s tva-
rohem, ba i pirohy ... Možno ještě zajítí k mlé-
kaři... A oni se budou trápit . . . Ale ať! ..
Sami jsou vinni... po druhé to neudělají . ..
Pohrabav se ve své knihovničce, Míša ko-
nečně vytáhl jakousi tenounkou knížečku . .
Falstaff
Mišaa
Míša
Ivanov
25
article
„Budu ji sice potřebovati, ale ne hned.. . Do te
doby zapomenou, že mi ji koupili a bude —
nová,“ pomyslil si Míša a rozhodl se obětovati
učebnici k prodeji .
Jíti jídelnou se mu nechtělo!... Tam
všichni sedí a pomyslili by si, že se vtírá a chce
se nějakým způsobem smířiti... Ani pomy-
šlení!... Míša obejde se výtečně bez dveří . ..
Míša vylezl oknem, uschoval za ňadry knihu
a odebral se do bazaru. Schylovalo se k ve-
čeru... Co nevidět, mohou zavřít krámy, třeba
si pospišiti... Miša jen jen letěl. .. Kráčeje
kolem nové stavby domu, aby si nadešel, běžel
přes hromadu kamení a klopýtl... Výsledek
toho byla díra v botě na nejnápadnějším místě. .
Jindy by podobná nehoda Míšu mrzela, tím více,
že boty byly nedávno koupeny a odevzdány mu
s upozorněním, aby jich šetřil... Nyní — vše
jedno!... Aťsi! Nechť mu koupí nové . .. Oni
ovšem řeknou: „choď bos jako švec“ .. . Ale on
dobře ví, že mu boty zase koupí... Bylo by
hanba, kdyby jako syn sudího chodil v roz-
trhaných botách... Žádný strach, že nekoupí ...
Došel do bazaru. Jak je zde živo, veselo ..
hluk! křik! Samá váda... Pravá Sodoma! ...
— Horké piro—o—hy!... odporně a pro-
nikavě vykřikuje širokolící mužik v usmolené
zástěře, s tlustým nosem. Tento mužík pohledl
na Míšu a už mu nabízel
— Chceš pirohy?... Plamen a žár —
pětník za° pár! ..
— S čím? — zastaviv se, otázal se Míša
— Kupte ode mne! Mladý pane! — za
kňourala baba a hrabala se v hrnei, v němž byly
horké pírohy ...
— Potom koupím!... Teď nemám kdy ...
prohodil Míša a prodral se hustým davem špina-
vého, pestrého lidu ke vehodu do bazaru s krám-
ky vetešnickými.
V silném vzrušení a spěchu přiblížil se k
krámku antikváře... Tento stál na prahu v oče-
kávání. Starý obchodník s brejlemi, s hluboko
7) polévka z červené říp -
Míša
Mišo
Sodoma