ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 08bd2850-717c-11dc-a620-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 60, place 12, org 2
1 masthead
11. října 190
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“
3 masthead
k číslu 277.
4 masthead
Strana9
5 article Nepoznané světy.
Nepoznané světy. Dávno odešel předrahý můj druh Kami v konéiny, odkud není návratu. Deset let a více tomu ode chvíle, kdy vyhasly zraky jeho, kdy srdce dobušilo, a přes to zdá se mi, že tuším jeho přílomnost, že z kteréhos kouta světnice na mne pohlíží. Ne ve chvílích rušných, kdy mne obklopuje rodina a kdy zní hlasitý hovor z několika hrdel, kdy vzplanou drobné spory děti. Ale ve chvílích samoty, v hodinách nočních, kdy dávno několik těch drahých hlav je ponořeno v hluboký spánek a kdy bdím sám, mnohdy až v hodiny ranní. Tichá noc kráčí nad Prahou. Již shaslo i poslední světlo na Petříně a temeno jeho utápí se ve tmu. Spí Praha, chvílemi jen ozve se za- ječení kteréhos nočního tuláka v dáli, chvílemi ozve se úzkostný, zoufalý skřek pláka pode mnou v lemných zahradách. Pláka, jenž včera ještě zpíval táhlým tónem flétnovým, jako na pozdrav zapadajícímu slunci a na shledanou s ním z rána. Ale rána se nedočká ubohý kos. Přepadla jej zákeřná kočka ve spaní a rdousí jej. Ještě skřek — a pták oněměl na vždy. A jakoby i lipa malou tou tragedií ptačí byla vyrušena ze sna, mohutná koruna její za- chvěje se nočním vánkem, zašumí drobnému pěvci pohřební píseň, tak tesklivou v nočním tom tichu. Stará, vysoká lípa, jejíž nejvyšší větve čnějí vysoko nad má okna a jejíž listí střásáno je znenáhla závany blížicího se podzimu. V takovýchto chvílích samoty nejsem přece zcela sám. Nevidím ho, neslyším, ale tuším, jak sedí tam u skříní s knihami, beze zvuku otvírá příklopy, tiše vybírá maně tu onu knihu, pře- mítá její listy, vsouvá na místo a chápe se jiné.
Plák Praha Petřín
6 article
Takto, právě takto vídal jsem ho přečasto v životě, drahého druha Kamila. Sedával tak u svých skříní, rovnal a prohlížel, nahlédl do knihy, přečetl několik řádek, zavřel, vložil a chopil se jiné. Mnoho jich bylo, tolik, že by byly vystačily na život. Konečně mu byla nadešla doba, kdy si mohl koupit, co se mu zalíbilo zevnějškem, co ho lákalo jménem autora, tušeným obsahem. Knihový ten poklad se množil, stále přibývalo nových svazků. Působilo mu radost, kterak se mu knihovna rozmáhá. Avšak na přečtení všeho, co snášel de skříní, na poznání všeho, co se tajilo v nesčet ných těch svazcích, neměl předrahý Kamil času Čítal pilně, když byl mlád a když poklad jeho byl skrovný, čítal v dobách, kdy přece ještě zbylo po úmorných studiích kus času a kdy ne- bylo ani příležitosti ani prostředků, aby s časem tim jinak naložil. Ani nutkání. Nebo tehda byla mu kniha přítelem nejmilejším. A čítal touž knihu podruhé a potřetí, neboť nemohl získati jiných. A bylo jich mnohem míň za jeho mládí. stačil přečísti téměř vše, co tiskací stroje tehda znenáhla a pohodlně urobily. Potom však na stala doba, že dunivé ty stroje tiskáren vychrlily za (ýden více potištěného papiru než o nemnoho let dříve za celý rok, a čas Kamilův již nestačil na vše. Nestačil taky proto, že mu nadešel že- lezný věk. Po úmorných studiích a po zápolen studentském o nutný chléb nastal nový, tuhý úmorný zápas o chléb další ve vlastním, samo- statném podniku.
Kamil Kamilův
7 article
Přibývalo knih, ale nepřibylo dni an o hodinu více, a když Kamil zavřel pisárnu, při- nášel ještě do mládenecké světnice své náruč práce, aby ulevil zítrku. Ale zítřek byl jake dnešek a jako včerejšek. Práce bylo stejně, od- počinku vždy méně. Bylo starati se o chléb sobě. staré malce, starým sestrám. L.éta plynula, vlasy Kamilovy řídly, šedivěly vrásek na čele přibývalo. Byly skrovné chvíle večer a v neděli od půldne, kdy otvíral skřině své a vybíral, co by četl. Ach, vše vábilo. Každá kniha vybízela dnes vezmi mne. Ale snad proto, že jich bylo tolik, zůstávaly všechny nečteny. Bylo jen jako mlsáním, jak drážděním, když drahý Kamil přečetl dvace stránek z této, dvacet stránek z oné, nebo když jen přemítaje listy zastavil se ve chvatu a na- mátkou tu z prostředka, tu z konce přelétl nějaký odslavec, některou kapitolu. A zase vkládal na místo, šetrně, měkce, třeba spěšně. Nebo již zase volala práce. Ale vždy si sliboval: „Jak jen trochu bude pokdy, tuto přečtu první. Lety přibývalo těchto „prvních“ a ponenáhlu bylo jich tolik, co obsáhla celá skříň, i druhá. i třeti, všechny. Život utíkal, železný věk nedopřával od dechu. Avšak milý Kamil měl blahou těchu: „Až mi nadejde doba odpočinku, až bud moci jíti do ,své pense, vím, jak strávím čas. Pak se dám do všeho, co tu mám, a budu číst. nepřetržitě číst. Jak se na to těším!“ Nebo tolik tušil, že co kniha, to zas nový svět. Žít s těmi hrdiny a hrdinkami, jejichž osudy se tají v oněch sevřených, nesčíslných listech! A státi přede všemi těmi novými objevy, o nichž zprávy uloženy na stranách zas jiných. A střídat a doplňovati si, přemýšleti a zažívati. Jena nadejde žádoucí ta chvíle. Posud nelze, posu
Kamil Kamilův Jena
8 article
Ale ty dny odpočinku nenadešly mu. C tajilo se v oněch stech svazků a svazečků, vel kých i malých, zůstalo mu utajeno na vždy. Nadešla nemoc, zdlouhavá, mučivá, a ko nečně stanula u jeho lůžka smrt. A největší díl všeho, co v ladných vaz bách bylo srovnáno v jeho skříních a co mu kynulo na klidné požívání kdysi v letech od počinku, zůstalo nepoznáno. Zraky vyhasly, ruk ztrnula, jiný neznámý a tajuplný svět se otevřel a ducha Kamilova pohltil. Dývá mi, jakoby v nočních, tiše plynoucích hodinách skláněl se drahý Kamil nad mými skří- němi, do nichž přestěhovala se mnohá z jeho knih, a jakoby hledal ony z nich, jež ho nejvíee vábívaly. Chvatně přečítá názvy na hřbetech. bez šeiostu chápe se svazků, rozvírá, přemit listy, vkládá na místo, chápe se jiných. Ale i tichá noc plyne jako rušný den a s ran ním zábřeskem mizí tušený host, loučí se s ne peznanými světy svými. Nebyl sám, ubohý Kamil. Mnoho je nás, kteří si schováváme, k čemu nedopřávají času mihající se dny plné lomozného neklidu a co nám na vždy zůstane s věty nepoznaný mi Ypsilon.
Kamilův Kamil
9 article Podařený hon.
Podařený hon. Žer. Napsal Fr. Flos Panu Ant. Moravcovi, tov rníku v Kostelci n. O.) V idyllickém zátiší lesním, v němž stála myslivna louneckého revíru, rozpoutala se bouře, která otřásala nejen dřevěnými, úhledně sroubenými stěnami myslivny, ale hlaholila i le- sem na hodinu široko. To lounecký pan otee hromoval a láteřil — a měl také proč. Podzimni hony jsou již v dohledu, velká to starost, pan hrabě může se zjeviti v těchto kon- činách svého panství z čista jasna — starost ještě větší, koropíví je málo a padne-li obávané velení urozeného pána a chlebodárce: „In diesen Richtung“, směrem na lounecký revir, pak nán buď bůh a svatý Hubert milostiv! Starost nej- větší. A ten větroplach, ten adjunkt Slabihoudek místo aby hlídal rám a tenátka, prohání dcerku louneckého pana otce po sadě a provozuje zase nějakou čertovinu. „Tisie millionů, samých černých! Já vás milý pane Slabihoudku, myslím, proženu, že se již do myslivny nevrátíte. Čerchmant mně ho byl sem dlužen. Ale pojede, pojede, má na mazáno, jen co bude po honech; však on mně pan lesmistr pomůže. Mařka, dcerka jako srna, zmízela ve „sroubku“ na dvoře, paní máti zavázala si hlav bílým šátkem a vylila na plotnu láhev octa, ad- junkt Slabihoudek zmizel v lese a to byl na pana otce nejlepší recept. Jen když mu vinník ne přišel na oči. Zavázaná hlava a vůně octa vy hnaly ho vždycky z myslivny a pan otec do- burácel v lese. Mohutné sosny sice potřásnly soucitně svými hlavami nad výlevy hněvu svého pána a ošetřovatele, ale mlčely a to tišílo pán otcův hiněv.
Flos Antonín Moravec Hubert Slabihoudek Tisie million Mařka Francie Kostelec můj
10 article
„Lounecký pan fořt byl vlastně dobrák kosti a maso všecko,“ jak říkal hajný Kuřátk a ten přece znal pana fořta již léta letoucí. Hajný Kuřátko byl tak říkajíc inventárn kus, který se se „vzácným pánem“ stěhoval z revíru do revíru, až v louneckém uvázli na- dobro. Hajný Kuřátko nebyl kuřátku nijak po- doben, spíše tak krocanu. Veliký byl jako hora a zarostlý černým vousem jako Rybrcoul. Mo- hutný červený nos dělil ten vous svisle a široká ústa, plná bílých zubů, vodorovně, jiných „pa- sek“, jak sám Kuřátko říkal, na jeho tváři ne bylo, leda kousek čela, do něhož padala černá hřiva a kousky licí pod očima. Pod jeho pěstí praštěl stůl a pod jeho tělem sténala každá sto lice, ale byl-li „vzáený pán“ dobrák, byl Ku řátko dobrák ještě větší. Bývá to tak pravidelně že velicí lidé bývají dobráci a pak Kuřátko mě slečinku Mařku ze srdce rád a proto jako na mátkou vkročil rozkácenému „vzácnému pánu do cesty, když se tento hnal do sadu, aby ty dvě cukrující se hrdličky rozplašil. Kuřátko věděl, že bude zle, že se hrom snesou na jeho šíroké plece, ale nebál se; všal již něco snese. Ale dnes dostal od „vzácnéh pána“ takovou ránu, že dir nezavrávoral. „Vzáený pán“ jej ve dvírkách odstrčil a roz křikl se tak, že to bylo slyšeti až za lesy; „Vy jeden, kapoune, vždycky lezete tam kde nemáte být!“ Tohle bylo od „vzácného pána“ kruté, n lidské, vražedné! Všecko snesl Kuřátko klidně, ale „ka poune“ mu nesměl říci ani sám excellene pán To byla urážka smrtelná. Hajný Kuřátko měl také při své síle sla- bosti.
Kuřátk Kuřátko Rýbrcoul Mařka
11 article
Poprvé neměl červený nos a bílé zuby jer tak náhodou a raporty ranní konal vždy, od- vraceje hlavu stranou, neboť ta prožluklá „karlo varská“ silně čpěla, po druhé miloval horoucně krásnou pleť, ale měl báječnou smůlu. Nemoh roznititi lásku ani v té nejbujnější venkovsko krasavici a proto mu kdosi, který dosud naříká na porouchaná žebra, dal ohyzdné jméno „ka- poun“. Snad by se dalo říci ještě leccos po třet a po čtvrté, ale to byly již slabosti podřízenější. Dosti bylo na těchto dvou a mnohá hořká krůpě vpadla z nich do sladkého jinak poháru „karlo- varské“, kterou Kuřátko tak rád. Po dnešní ráně, od „vzácného pána“ utr žené, odešel hajný Kuřátko do lesa jako lev Div, že nekousal. Sliboval si v duchu pomstu strašlivou pomstu. Černý jeho vous se ježil, oči svítily a nos ještě více zčervenal. Rozběhl se ku pasece a láteřil jako „vzácný pán“ doma, ale tu se mu „nachomejtlo“ do cesty jakési škvrně, dítě dělnice a milý Kuřátko zapomněl na hněv i pomstu a zavedl maličkého k lískovinám, kde veverky česaly ourodičku na zimu. Když se po chvíli vracel hajný s dítětem jemuž nacpal kapsičky oříšky, potkal pana ad junkta, který se svěšenou hlavou toulal se le- sem bez cíle a jako bez myšlénky. Hajnému bylo mladého adjunkta líto. „Chu dák, ten si to ještě vypije!“ politoval ho v duchu Kuřátko. „A Mařka snad také? A to by do toho musil hrom! Hehe! Pane adjunkt!“ rozkřikl s Kuřátko. „Tak přece počkaj' a nelezou „sta rému“ do rukou! Adjunkt Slabihoudek zrovna s sebou trhl ale spatřiv hajného, usmál se přátelsky a še k němu. „Jen co tohle vyžle dovedu k mámě,“ řek hajný, „podíváme se spolu k rámu. Odvedl dítě na paseku, kde matka jeho po žinala trávu, a pak vrátil se k adjunktovi.
Kuřátko Hajný Chu Mařka Heh Slabihoudek
12 article
„Něco musíme „starému“ provést,“ to byl jeho první slovo, když došel, „ale něco kapitál- ního, aby věděl. Vědí, co mně řek'?“ Hajný si odplivl. „To mně řekl on, „vzáený pán“ poprvé, al také naposledy. My se spojíme. O nich, pané adjunkt, také pěkně zpíval.“ „I ať zpíval, ale já nebudu vejskat,“ řek adjunkt sklíčeně. „No, no, budou, nebudou. Však něco v myslíme, abychom jej spražili.“ „Já bych pana fořta raději udobřil. Vite milý Kuřátko, ne že bych se snad bál, všude chleba o dvou kůrkách, ale slečna — „Aha! I hrom do čepice! Tudy na to! Ta oni, pane Slabihoudku, to myslej' do opravdy? Ale, ale, ale! Kubo! Kubo!“ A milý hajný Ku- řátko se bil pěstí do čela. „No, to je ovšem jiná. To musíme načíť' z ji ného. Ale co? Jen co?“ Hněv zmizel z mysli hajného, jakoby je vítr odvál a veliký dobrák úsilovně přemýšlel- jak by se „vzácnému pánovi“ pomohl zalichotit jen pro tu čečelku. — pro slečnu Mařku. Dlouho nevymyslil nic, ale najednou v hodil čepici do výše a vykřikl radostně: „Už te mám, tak to půjde. Povím jim to, až uznám za dobré, ale teď rychle k rámu a k tenátkáml“ Večer přišla do myslivny zpráva Jobova. Pan hrabě přijel na hony. Za tři dny se může zjeviti ve zdejším revíru. Včera dostal lesmistr nos za fořta benešo vického, dnes stihla egyptská rána kollegu slatin- ského, bude se chudák stěhovati. Nebylo dost zvěře. Ovšem, že všichni fořti čekali pana hra- běte se strachem, ale překvapil je. Na zejtřek se již těší mokošinský, ten lišák, klerý, vi bůh. kde zvěř bere a pak padne los na Bělečko nebe Lounice. Kde pak Lounice a Mokošín! „Vzácný pán“ lounický věšel ustaranou hlavu a byl cel nesvůj. Na Slabihoudka ani nevzpomněl, nepo- zoroval ani, že není u večeře, ale představoval si již v duchu, jak ten prožluklý hon dopadne.
Kuřátko Slabihoudek Mařka Jobův Kuba Bělečko Lounice Mokošín
13 article
Kdyby to byl hon! Ale pan hrabě chtěl porážku Koroptví musí býti jako hmyzu Lounecký „vzácný pán“ chytal je už dávno měl poměrně koroptví mnoho v posadách chléveích, ale jak to pustí, rozběhne se t nerozumná havěť na všecky strany, rozlitá seto jako komáři a pak, když urozený pán pohladi si licousky, ušklibne se a vznešeně kyne bíl u rukou „In dieser Richtung“, zrovna jako z udě- lání, v tom „rychtuňku“ richtig nic není. Jet k zoufání. Nic nepomohou výmluvy, že jest jinde zvěře dost, urozený pán se od vytčeného „rychtuňku“ nehne a pak běda! Za týden se stěhuje fořt tam, kde dávaj lišky „dobrou noc“ „A i ten zatra Kuratko někam zalezl! S n kým se člověk nemůže poraditi, nikomu si po stesknouti. Do hospody není dnes ani po- mýšleni!“ Ustarán, utrápen smutnou vyhlídkou do budouenosti, ulehl milý pan fořt, ale dlouho neusnul a když přece zavřela se víčka jeho očí. přilétly divoké sny a trápily jej jako můra. Časně ráno byl lounecký fořt na nohoua pospíchal k mokošínské myslivně, aby se poklo- nil panu hraběti, vyslechl rozkazy a panu bra trovi aby při honě pomohl. Zrovna zůstal leknutím stát, když spatři před myslivnou tolik kočárů. Pan hrabě sezval na hony snad celý svět. Pro toto množství hostů není zvěře dost na celém panství, nerci-li na jednom revíru. Ani to ho nepotěšilo, že pan hrabě ráči mu kynouti rukou, ani to, že mu falešný pan bratr mokošínský sliboval na zejtra svou pomoe. Pan foři v duchu jen počítal střelce a doma své koroptve, které ustrašeně se tloukly v kurnicích a posadách. Jako vždy, tak ij letos utržil mokošínský vše- obecnou pochvalu. Zvěř zrovna ze země rostla a vbihala střeleům do rány. Dopoledne leželc čtyři sta koroptví, sto a padesát zajíců a králíků.
14 article
Ale co hlavní, pan hrabě veřejně mokošínskému na rameno vlastní růkou poklepati ráčil a ukázal mu dva žluté zuby v úsměvu. „Z pekla má zen lišák štěstí, z pekla, bručel si lounecký pan fořt do brady a — zá- viděl, záviděl sousedovi tu vzáenou milost. „Bože, ten bude míti celý rok pokoj a sna i dval A o ten pokoj šlo mu nejvíce Když bylo po honě, tlačil se lounecký foř ke skupině, ale co zaslechl, to jej omráčilo. Pan hrabě vstupuje do kočáru prohodil ledabyle k lesmistrovi, který dosud se nenarovnal v kříži a držel dvířka kočáru: „Zejtra do Lounic!“ Fořt pelášil domů, jako když mu hlavu za- pálí. Doma svolal všechen personál, poroučel. radil, prosil, aby se všichni zejtra příčinili, vždyé na nich bude všecko záležeti, on sám musí státi u pana hraběte a nesmí se ani hnout, kdyby se nebe bořilo. Všichni posluchači slibovali, že se přičiní, jen aby „vzácný pán“ byl bez starosti.
Bož Fořt Lounice
15 article
Dnes nikdo ani oka nezavře. Když všichni do- mluvili, předstoupil ještě hajný Kuřátko. „Vzácný pane, líběj dovolej,“ tak spusti „To dá rozum, že všecko na tom záleží, aby bylo zvěře dost a to také bude. Pan adjunkt já jsme se o to postarali, ale jedná se o to aby někdo věc nepokazil. Proto prosím, poslušně aby se všecko dělo, jak bude pan adjunkt po- roučet. My máme plán . ... Kuřátko se náhle zarazil, neboť poznal,že se podřekl a adjunkt silně zakašlal. „To nie, to nie,“ navázal Kuřátko svůj ho vor, „ale myslím, že je hlavná věc, aby se „vzácný pán“ postavil před urozeného pana hra běte tam, kam by chtěl, aby byl „rychtuňk“ To já už jsem dávno poznal, že pan hrabě, od pustěj, urozený, vždycky kývne každému fořtovi přes hlavu. Prolo bude dobře, když se „vzácný pán“ postaví tak, aby padl rychtuňk“ „na ryb níčky „Ale tam nic není, pro Krista, Kuřátko co jste si to vzpomněl?“ vzkřikl fořt chytajes za hlavu.
Kuřátko Krist
16 article
„Ale bude tam, vzácný pane, jen líběj po slechnouti a nebudou litovat, jako že tu já, Ku řátko, stojím a svým hrdlem slibuji!“ Proti tak jistému tvrzení nemohlo se odpo rovati. Vrchní velení svěřeno adjunktovi a vý prava vydala se na cestu. Všechny posady, koše nůše, ba i síta, vše plno koroptví, odneseny byly kam velel Kuřátko. Ale lidé vraceli se znova znova do myslivny a vynášeli též jiné věci, zvláště nádoby. Jak bylo slíbeno, celou noc nikdo ne zavřel oka. Nastal kritický den. Jitro bylo krásné a vše nasvědčovalo tomu, že pohoda potrvá. To pan hrabě jistě přijede a hned hon neskončí. A sku- tečně, o deváté z rána přihrčely kočáry a v nich hostí plno jako včera v Mokoříné, ba panu fořtovi se zdálo, že jich je mnohem více. Ano, zdálo se mu to, neboť toho dne ze zdání a snů ani ne- vycházel. Pan hrabě byl velmi dobré nálady bosté skoro bujní. Než při veškeré zmatenosti pamatoval si lounecký fořt na to, co včera Ku- řátko radil a když se okolo pana hraběte utvoři kruh hosti, postavil se tak, aby měl „na rybní- čkách“ za zády. Pan hrabě se však otočil na podpatku, zved ruku a vrátiv se kruhem do původní posice, kynu milostivě fořtovi přes hlavu. „In dieser Richtung Fořt div radostí nevykřikl. O, ten Kuřátko to je hlaval
Kuřátko Mokoříný Ku
17 article
Široký řetěz střelců a honců se hnul. Radost fořtova však dlouho netrvala. Již šli sto kroků pořád nic. Ohlédl se plaše po hraběti, ale ten rozmlouval s jedním z hostí a zdálo se, že dosu na hon ani nepomyslil. Než teď, bohu díky!č Kuřátkovi? Zvedlo se hejno koroptví a zahlaho lily první rány. Zprvu je fořt počítal, ale teď šla ránaz ránou a nová a nová hejna koroptví se zvedala z bramborů i měkkot. Rozhlaholily se ranami sou- sední lesy, modrý dým válel se po zemi a pal lehce tál v jiskřivém vzduchu, ale nestačil táti Znova a znova houkaly rány. Nejpodivnější ale fořtovi bylo, ne že je tu koroptví mnoho, vždy je sem v noci donesli hajní, ale to, že set drůbež rozmilá nerozběhla, nerozlítala a že sotva se vznesla, již po třiceti, padesáti krocích zase padala, jakoby ani létati neuměla, jakobys schválně dala pobíjeti. Obličej pana hraběte jen zářil. Střílel ze dvou pušek a ještě mu je nestačil myslivec na- bíjeti. Tak si to pan hrabě přál, porážku, střelbu bez rozmyslu, zběsilé řádění ohněm a smrtí.
Kuřátko
18 article
Koroptví jakoby neubývalo. Střelci přešli „rybníček“ a pan hrabě radostí záře nejen prstem ale celou dlaní poplácal ramena louneckého fořia a dvakrát nejen ukázal své žluté zuby, ale „bravo, bravo“ říci ráčil. Mokořínský fořt zelen zlostí, ale lounecký myslil, že sní. „A kam teď?“ optal se pan hrabě fořta nikoli lesmistra. Báječné vyznamenání, „kam ted můj milý? Rozumí se, že fořt ukázal „rychtuňk“ n „komoru“, tam bylo zvěře dost, aniž by se tam musila donášeti. O druhé s poledne bylo po honě. Panstvo sedalo do kočárů, jen pan hrab ještě rozmlouval s lesmistrem. Na louneckého dorážel mokořínský kolleg ale tounecký neposlouchal, jeho rozzářené oč tkvěly jen na hraběti, který se náhle od lesmistra odvrátil a pokynuv louneckému, aby blíže při stoupil, řekl krátce: „Velmi spokojen, velmi. Slatiny — ano Za týden stěhovat.
19 article
Pokynul milostivě úžaslému fořtovi, rukou odmítaje díky a vstoupil do kočáru. Na loune ckého fořta sesypali se gratulanti jako vosy. Můj bože, Slatiny a Lounice! Nebe a dudy Lounický fořt nebyl schopen slova. „Až se tohle dozví žena, to bude radosti!“ Unavený, zprávou a milostí hraběte omá mený lounecký fořt pospíchal domů, aby ženě řekl, jaké je potkalo štěstí . .. Pozdě k večeru přišli hajní. Vedl je adjunkt Věděli již všechno a přáli „vzácnému pánu“ po výšení. Jen Kuřátko se držel vzadu a když ostatn všichni odešli, tu „vzácný pán“ si vzpomněl,ž vlastně za všechen úspěch dnešního dne má jer děkovati Kuřátkovi a adjunktovi. Nezapomněl na to, ale oni oba odmítali díky vždyť vše dělali jen z lásky k „vzácnému pánu „Ale jak, to mně povězte, jak jste to pr vedli?“ „To se nedá povědit, vzácný pane,“ povíd Kuřátko, „to se musí ukázat.“ Při tom, usmívaje se celými ústy, vytáhl z kapsy koroptev celou mokrou a posadil jí na stůl. „No tak litej!“ po bízel koroptev, ale ta jen běžela po stole a marně křídla rozpínala. Lounecký pan fořt byl hned doma. „Vy jsto je polejvali!“ „Inu, aby se nám nerozlítaly, vzácný pane Myslivnou rozlehl se hlučný smích. „A kdo, kdo tu čertovinu vymyslil?“ ptal s šťastný pan fořt, kuckaje se smíchem. „Tuhle pan adjunkt!“ Kuřátko při tom při mhouřil oko a obrátil svůj mohutný palec směren k adjunktovi. Pan fořt div adjunkta neumačkal. „Ov ferino, vy zlatý ferinol“ „To Kuřátko!“ bránil se adjunkt, ale ne ubránil se. Šel z náručí do náručí ... Toho památného večera bylo v myslivně ve selo a ozývaly se srdečný smích, cinkot sklenie a hlučné hlasy do dřímajícího lesa, který pro- houzen zavanutím větru jen zavzdýchal a pak za díval se do oken, kde dosud zářila světla.
Lounický Kuřátko Myslivna adjunkt Lounice Šela
20 article Napjatý poměr-
Napjatý poměr- Črta Eug. Čiřikova. Z ruštiny přel. Amalie Šlechtová Míša“) zarytě mlčel. .. Nechtělo se m vůbec mluviti... Volali jej k obědu; on roz hodně odmítl: — Nechci . . Volali jej po obědě k čaji; odvětil zcel klidně, ale s pevnou odhodlanosti — Prosím vás, pijte si čaj i kávu, ale nechte mne na pokoji: nestojím o nie. Starší sestra Nina, obdrževši od Míše tuto odpověď, hlučně se rozesmála a dělat — Ty myslíš, že někomu na tom záleží ?.. Prosím tě: třeba nejez ani nepij — nikdo ne bude plakat. Když mu to pověděla, vesele si poskočila zmizela za dveřmi. Avšak postřehl, jak v jejín hlase, tak i v této příliš určité odpovědi, ba i v tom, jak povyskočila — cosi výmluvného v svůj prospěch ... Ona se rozhodně přetvařuje. dávajie na jevo, že otci, ani matce, ani ostatním „na tom nezáleží“, že on neobědvá a nepije čaj... Jistě jsou všichni znepokojeni a nevědí. kterak jej přiměti, aby šel obědvati a píti čaj . . Ale ať se jen polekají... Sami jsou tím vinni. Nedostatečná z latiny není snad fakový přestu pek, aby byl přede všemi zahanben a řeklo se mu, aby šel raději na ševcovství... Když tedy na ševeovství, dobře, výborně, ale obědvat přee nebude .. Miša sedi v saloně na pohovce, prohliži roze vřené číslo humoristických listů a naslouchá, ce se děje ve vedlejší komnatě. Tam zajisté hovoř se o něm a o tom, že neobědvá, nic nejí a ne pije, ale že je jinak — „schopný hoch — Kde je Michal?... ještě se hněvá? — slyšeti hlas matčin. — On se zlobí — jaksi zdlouhavě a s do razem odpovídá Nina. — Musí se mu přece něco nechat — prav basovým hlasem otec. — Aha!... Nechat!... Prosím se vás — v duchu pronáší Míša. — K čemu ševci n chávat? . ..
Eug Šlechtová Míša Ninos Mišo Michal
21 article
1) Zkrác. Mlichal — Michale! — volá otee. Míša mlčí. Otec volá poznovu — Co? — tlumeně, avšak sebevědomě od- povídá Míša, nahýbaje se níže k humoristickému časopisu. — Pojď sem!... Nehněvej se už! .. — Nehněvám se, čtu... Švec musil by se stydět seděti za stolem ... — Sprosťáku! — Tak je dobře ... když sprosťák, tak sprosťák — nahlas odvětil dopálený Míša a tiše dodal sevřenými rty: „od sprosťáka to slyším. .. — Ten se nafukuje — ozývá se zvonivý hlas sestřin. — Mlč, ty pitomá — šeptá Míša a strašná nenávisť k sestře bouří se pojednou v jeho srdci. Míša touží po pomstě... Kdyby tam ne- bylo otce, on by jí ukázal... A co se do toho plete? Vždyť se jí nikdo neptá ? ! .. Míša zlostně odkašlává, odhazuje časopis n stůl, potom prohledává kapsy a vytahuje tužku.
Michalus Míša Švec
22 article
Pod jednou z karikatur, kde je vyobrazen mladý muž pod lavičkou — a u lavičky — dáma, i vy- světleno v textu, že mladík vyřezává nožem jméno této dámy na spodní straně lavičky, jeli- kož vrchní deska je už všecka pořezána — Míša napsal: „To je Ninka a tohle Valoďka Petuškov. Oba děsní hlupáci.“ Potom rozevírá časopis tak, aby si každý všiml téťo karikatury — a odcháze do svého pokojíku. Zpozorovav na stole Ninin klobouk, Mísa shazuje jej na podlahu. — Na můj stůl nesmí se takový škvár klást! — mluví hlasitě, ačkoli ví, že ho nikdo neuslyší. Míša cítí se nepřitelem rozhodně všech ... Zdá se mu, že dům rozdělil se ve dva nepřátel- ské tábory: v jednom je on, Míša, ve druhém — všichni ostatní. Proto, když do jeho pokoje vstoupila panská — přivítal ji nepřátelsky. — Michale Pavliči! .. — Kliď se! .. — Přišel k vám host — Povídám, kliď se!.. — Že jste se nenajedl — proto se zlobíte.. Miša dobře pochopil, proč panskou k němu poslali... Je jim to líto a hledí to nějak na- pravit... On — není malinký. Musí jim nahna strachu! ...
Míša Ninin Michalus Pavlič Mišo
23 article
Ale jíst se mu opravdu chce ... Což kdyby zašel do kuchyně?... Ne, věc nestojí za to kuchařka by te pověděla panské, panská — Nince a budou mít z toho radost .. Raději trpět. .. Kdyby přišel sám otec, nebo třeba matka s řekli by: „nezlob se, Míšo . . Přece víš, že, nebudeš-li jíst a pít, můžeš one- mocnět, a víš, jak by nás to zarmoutilo .. . Nuže. odpusť, po druhé se to nestane...“ Takto by si Míša ještě dal říci a šel by hned do jídelny. Jistě mu něco nechali... Dnes, zdá se, dělal boršč . . .2) Míša spolkl slinu a přiblíživ se ke dveřím, čekal, až se ozvou lehké kroky matčiny ... Tati nepřijde, toť jisté, ale mami může přijít a od- prosit jej . Avšak mami nešla a jíst se chtělo ... Na místo očekávaných delegátův objevil s ve dveřích krásný pes „Falstaff“. Tichým, líným krokem vešel do komnaty, očenichal Míšu a mdle zavrtěl ohonem . ..
Míša Falstaff
24 article
„Falstaff!“ — miláček oteův a jeho oby čejné místo je pod psacím stolem v otcově kabi- netě. Proč sem leze?... Ať si jde ke svému pánovi a lísá se tam... Ten se nažral!. .. div mu břicho nepraskne . .. — Jdeš! — zlostně šeptem zvolal Mišaa odkopl nohou psa tak silně, že tento zakňučel, nejdříve nahlas, potom tišeji, a smutně spustiv ohon, volným poklusem opustil pokoj . .. A jíst se chce . .. Míša dlouho dumlal palec levé ruky, napjat přemýšleje o svém postavení.. Konečně připadl na šťastnou myšlénku, jež zbavila jej všelikého smíru s nepřáteli. Spolu- žák Míše, Ivanov, prodal nedávno u antikváře bratrovu Algebru a koupil si za to dýku .. A Míša může prodat svoji loňskou knihu a koupit si u pekaře pečivo, buchtičky s tva- rohem, ba i pirohy ... Možno ještě zajítí k mlé- kaři... A oni se budou trápit . . . Ale ať! .. Sami jsou vinni... po druhé to neudělají . .. Pohrabav se ve své knihovničce, Míša ko- nečně vytáhl jakousi tenounkou knížečku . .
Falstaff Mišaa Míša Ivanov
25 article
„Budu ji sice potřebovati, ale ne hned.. . Do te doby zapomenou, že mi ji koupili a bude — nová,“ pomyslil si Míša a rozhodl se obětovati učebnici k prodeji . Jíti jídelnou se mu nechtělo!... Tam všichni sedí a pomyslili by si, že se vtírá a chce se nějakým způsobem smířiti... Ani pomy- šlení!... Míša obejde se výtečně bez dveří . .. Míša vylezl oknem, uschoval za ňadry knihu a odebral se do bazaru. Schylovalo se k ve- čeru... Co nevidět, mohou zavřít krámy, třeba si pospišiti... Miša jen jen letěl. .. Kráčeje kolem nové stavby domu, aby si nadešel, běžel přes hromadu kamení a klopýtl... Výsledek toho byla díra v botě na nejnápadnějším místě. . Jindy by podobná nehoda Míšu mrzela, tím více, že boty byly nedávno koupeny a odevzdány mu s upozorněním, aby jich šetřil... Nyní — vše jedno!... Aťsi! Nechť mu koupí nové . .. Oni ovšem řeknou: „choď bos jako švec“ .. . Ale on dobře ví, že mu boty zase koupí... Bylo by hanba, kdyby jako syn sudího chodil v roz- trhaných botách... Žádný strach, že nekoupí ... Došel do bazaru. Jak je zde živo, veselo .. hluk! křik! Samá váda... Pravá Sodoma! ... — Horké piro—o—hy!... odporně a pro- nikavě vykřikuje širokolící mužik v usmolené zástěře, s tlustým nosem. Tento mužík pohledl na Míšu a už mu nabízel — Chceš pirohy?... Plamen a žár — pětník za° pár! .. — S čím? — zastaviv se, otázal se Míša — Kupte ode mne! Mladý pane! — za kňourala baba a hrabala se v hrnei, v němž byly horké pírohy ... — Potom koupím!... Teď nemám kdy ... prohodil Míša a prodral se hustým davem špina- vého, pestrého lidu ke vehodu do bazaru s krám- ky vetešnickými. V silném vzrušení a spěchu přiblížil se k krámku antikváře... Tento stál na prahu v oče- kávání. Starý obchodník s brejlemi, s hluboko 7) polévka z červené říp -
Míša Mišo Sodoma