30. prosince 1900.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 359.

Strana9.

Vznik a skon spolku „Nenastuzených“ (Závěre k.) Potřetí scházeli se »u babouka« členov pamělihodného sdružení Nenastu zený ch. avšak tentokráte nebyli tak dochvilní, jako prvých dvou schůzích a jako ve všech přede- šlých, kdy tvořili jen pouhou stolovou společnost. Počátek schůze stanoven byl na sedmou, všechna čest zasloužilému: předsedovi panu Eliáši Cafourkovi, jenž byl o hodnou chvi dříve na svém místě, aby úderem sedmé schůzi zahájil. Dnes však jeho přesnost byla zbytečna, jeho trpělivost byla těžce zkoušena. Ostatní pá- nové trousíli se pomaloučku, mezery u stolu zdlouhavě se vyplňovaly. A zdálo-li se to jen panu Cafourkovi, či bylo-li tak skutečně: všichni přicházejíci, ještě než svlékli zimníky, jakoby úzkostlivě pohliželi na okna mísinosti. Pan Ca- fourek myslil, že se neklame. Leč okna byl posud zavřena. Trvalo plnou hodinu, než pan Eliáš Ca- řourek mohl se chopiti přodsednického svého zvonce, jehož se po celou tu hodinu nějak ner- vózně dotýkal, a rázně zazvonil. Ale i kdyžto učinil, nebyl stůl Nenastuzených kom- pletní. Dvě židle byly osiřely, dvě výborská místa zůstala prázdna, dvě povědomé hlavytu scházely. Za to však po pravé ruce páně před- sedově seděl muž, ve kruhu Nenastu ze- ných posud nevidaný. Pan Eliáš Cafourek povstal.

»Vážení pánové,« jal se mluviti předseda pan Eliáš Cafourek vážně, odměřeně, »s pocity smíšenými zahajují dnešní schůzi. Promiňte, učiním-li porovnání, že jest mi jako vojevůdci kterýž v čele vítězného vojska vtrhl do měst pobořeného a vypáleného, v němž jen s bido může ukryti hlavy své a věrných svých spolu- bojovníků. Jest mi jako Napoleonovi, vstupují- címu do spálené Moskvy, je mně jako Nero- novi nad hořícím Římem. Příčinou toho jest, pánové, že dva z našich milých druhů, spolu- zákopníků naší vznešené myšlenky, do dnešní schůze se nedostavili. Jsou to pánové kasín Chalupecký a pan řídící Vokřin, kteří se omlu- vili lehkou churavostí. Pánové, je vám všem dostatečně známo, že není vítězství bez boje, boje bez útoku, útoku bez obětí. Ale pevně doufám, že tyto první oběti jsou pomijejíci, pře- chodné, a že budoucně zas oba pány uvítáme plným počtem ve středu svém. Naproti tomu, vážení pánové, mohu vám zvěstovati, že my- šlenka naše počíná se šiřiti, že se zakusuje znenáhla v širší vrstvy obecenstva, jako myšdo komisárku — abych užil zcela prostonárodníh přirovnání — a že tyto vrstvy počínají jeviti jistý zájem, byť zatím jenom ve smyslu zápor- ném. Neboť v tom, pánové, kotví sila myšlenky naší, že vzbudila pozornost u našich odpůrců.

Ruku v ruce s klenbami této starobylé míst- nosti vítá dnes naše sdružení ve svých zdech miléhowváženého hosta, jejž vám tuto před- staviti za čest si pokláďám. (Neznámý pán po pravici páně Cafourkově povstal a uklonil se.) Je to pan inženýr Rosenkraut, vášnivý stoupenec nastuzeniny, jehož poznati bylo mi dopřáno při jisté slavnostní výpravě ve vlaku. Tento pán, ano přítel, smímli ho tak nazvati (pan Rosenkraut poklonil se předsodovi), mohl by sloužiti za experimentální objekt na klinikách. Vážený pan inženýr nezazlí mi za- jisté, osmělímli se konstatovati, že se nastud vždy a všady, za každé povětrnosti, v zimě v teple, v oděvu lehkém nebo v kožešinách, v průvanu i v místnosti uzavřené. Setkal jsem se s ním po naší předešlé schůzi a zmínil jsem se mu o našich záměrech. Takto upozorněn projevil touhu, aby mohl obeovati některé našt schůzi — — Tu byl předseda Eliáš Cafourek přerušen panem Rosenkrautem, kterýž rychle pronesl:

»S výhradou, pánové, že nebudu nucen jednati dle vašich stanov a po vašem příkladu!« Pan Eliás Cafourek pokračovali »Jelikož jest hostem, rozumí se to samo sebou. Exempla trahunt, říkával starý císař Ju- stinián — nemýlím-li se — příklady táhnou, vábí, donucují. Ano, my nechceme nikoho získávati slovy, ale skutky. Naší snahou jest, abychom nových stoupenců získali dobrovolně. Az pan inženýr pozná, jakými prostředky toho do- cilujeme, bez úhony na zdravi, anobrž k jeho sesilení, připojí se zajisté k naší propagandě.« Pan Eliáš Cafourek vyjmenoval nyní po řadě všechny členy přípravného výboru Nena- stuzených, z nichž každý povstal, uklonil se hostu, načež zas všichni usedli. Toliko pa Eliáš Cafourek setrval ve svém postoji a dále mluvil; »Vážení“ pánové, předešlá naše schůze byl předčasně skončena následkem příznaků lehk rýmy, jež se u některých členů objevila — — »U všech,« zazněl hlas, aniž pan Cafourel mohl uhodnouti, kdo promluvil, nebyv k řeči připuštěn.

»Budiž, pánové, že u všech,« pokračoval neochvějně, »avšak, pánové, stojně rýchle, jak se byla dostavila, pominula znse. Já byl druhý den jako ryba. Leč, když jsem všechno uvážil, dospěl jsem toho, že musíma s utužováním těla svého, vychovávaného tak dlouho ve starých, spuchřelých tradicích, započíti jinak. To taky jest příčinou, že jsem do dnešní schůzo nepo- zval zasloužilého našeho protektora, slovutného doktora Hlavatého. Předně z důvodu, že bylo lehce nadíti se, že by nám vysoce vážený pan protektor dnes dal zotvírati nejen okna, nýbrž i dvéře, — (pan inženýr Rosenkraut zachvěl se při těchto slovech zeela znatelně) — a tu mne náš milý krčmář pan Babouk upozornil, že by nejenom nezatopil, ale že by se musil ohraditi proti takovému počínání, poněvadž má neutěše- nou zkušenost, že mu v takovém průvanu po- praskávají punčošky na aurovských hořácích. Pánové, je to sice nieotná věc, takováto pun- čoška plynová, je to nedokonalý výtvor lidských rukou, o němž je známo, že praská nejen v průvanu, ale i v naprostém bezvětří — v naši kanceláři je čerti jen jen berou! — ale přes to nezbývá nám, než pokloniti se jim a hlavně panu Báboukovi. Pro nás je to vis major, pá- nové, musíme ustoupiti. Dnes tedy budeme za- sedati při oknech zavřených.«

Sluší doznati, že po těchto slovech páně Cafourkových všichni přitomní z hluboka od- dechli. Nevíme však, zdali se tak nestalo pou- hou náhodou a z příčiny blíže neobjasněné. »Avšak, pánové,« povznesl pan Cafourek hlas, »cil náš pevně jest vytčen a naší povin- ností jest, abychom k němu všemi možnými prostředky sméřovali. Dal jsem důkladně z- topiti, pánové, teploměr okazuje osmnáct Ro- mýra, pivo jest jako křen. Žádné účinky vnějš nehrozí nám, nemůže býti důvodu, abychom ne- pokračovali na dráze nastoupené v místnosti uzavřené, chráněné. Pánové, žádám vás jako předseda, jemuž jste věnovali svoji důvěru, abyste zuli boty.« A pan Eliáš Cafourek, zvyklý předcházet dobrým příkladem, zul si boty. Ve společnosti tak ukázněně nemohlo být jinak, nežli že všichni učinili jako zasloužil předseda. »Pánové,« promluvil zas pan Cafourekc nejvážněji, »plynové punčošky jsou nám nedo tknutelným odkazem páně Baboukovým, avšal před vlastními punčochami neskloníme sijí Svlekněme punčochy, pánové. A zas první sám tak učinil. Nyní chopil se zvonce a třikrát prudce za zvonil, načež se ve dveřích objevil krčmár Babouk. »Už je mají přiněst?« otázal se. »Ano,« povelel stručně pan Cafourek.

Za okamžik hrnul se do dvorany vešker personál Baboukův. Pikolové, číšníci, sklepaři, kuchty, ba i manželé domovníkovi vnášeli do spolkové místnosti Nenastu zených jede- náct z brusu nových škopků, naplněných dopol vodou. »Prosím,« volal předseda pan Eliáš Ca- fourek, »pod stůl s nimi a každému pánu jeden pod nohy. Tak, pánové, a teď nohy do nich !« Snadněji byl povel pronesen, než vykonán- Personál dávno již byl zmtzel, a nohy Ne na- stuzených vznášely se ještě v povětří, sotva se byly vody jen konečky prstů dotkly Neboť voda byla ledová, přímo od pumpy ze dvora páně Baboukova. Jediný pan Eliáš Ca fourek ponořil spodní končetiny své ve studený živel a jako zálibně popleskával jimi na dně škopku. Konečně však odhodlali se taky ostatn členové, aby učinili po jeho příkladu. Výraz jejich tváří jevil, že k tomu bylo třeba veške- rého sebezapření a vynaložení vší vůle. Zatím pan inženýr Rosenkraut zíral upřeně na škopek jedenáctý, posud prázdný, který byl prve přisunut k jeho žídli. Pan Eliáš Cafourek sledoval jeho pohled a pronesl ko- nejšivě: »Jak již řečeno, pane inženýre, vy jste mímo výkony spolkové. Bylo přineseno tolik škopků, kolik nás tu sedí, ale váš jest jen do cela formální, lépe řečeno, je to škope čestný. Naznačuje pouze obrazně vaše úča stenství. Teprv až budete silou naší myšlenky žení našemu, douřám

nnsich že se nebudete zpěčovati »Ale pánové,« zvolal pan Rosenkraut jakc vyděšen, »vždyť vám nohy upadnou !« »Já už je mám jako tumpachové,« po- steskl si cenitel zastavárny pan Grojšl; »vlastn kdo pak ty škopky — — vždyť nebylo nie usneseno . . .« Pan Eliáš Cafourek pocítil osten výčitky a řokl a. »Pánové, objednal jsem škopky z presi- dialní své moci, po úradě s panem protektorem doktorem Hlavatým. On ve škopku snídá obědvá, večeří, on je v něm vůbec víc než doma, a viděli jste, jak mu svědčí.« »Ale ten taky má nejspíš plovací blánu mezi prsty,« broukl pan Grojšl k svému sou Pan Cafourek tvářil se, jakoby poznámky té nebyl zaslechl, zamíchal nohama ve škopku a pokračoval: »Pánové, tyto škopky jsou naším prvnín spolkovým nářadím, a prosím pana zapisovatel Okatého, aby založil spolkový inventář. Zatín jsem pořídil nádoby ze svého, až je valná hro mada schváli, předložím účet. Doufám, pánové, že v tomto směru budeme pokračovati. Soudím, že by tendencím našeho sdružení vyhovovalo. kdybychom později sezení výborová konaliv vanách.« Po těchto slovech předsedových přeběh členům Nenastuzených mráz po zádech a pod stolem ozvalo se silnější šplouchání. By to projev nadšení nad luzným výhledem do bu doucnosti? Nebo to byl bezděčný pohyb nohou, jež znenáhla tuhly, dřevěněly? Pan inžený Rosenkrant, zaslechnuv ty zvuky, zachouli krk i hlavu hloub do límce a zatetelil se. Předseda Eliáš Cafourek sáhl do záprsí vyňal několik archů popsaného paplru.

»Pánové,« řekl, dotknuv se předsednického zvonce, »na denním pořádku jest čtení návrhu stanov spolkových. Sestavil jsem je po zral úvaze a po úradě s doktorem Hlavatým. Prnn punkty jsou rázu zcela formálního. Rozumí se. že sídlem naším je Praha, jednací řečí čeština, účelem boj proti předsudkům o nastuzení, boj na nůž, pánové! Členové domáhají se účelu svého všemi prostředky a bezvýminečným po- slušenstvím stanov. Nad zachováváním stanov bdlti bude jednací řád, dodržování jednacího řádu pak bude prováděno dísciplinární porotou, a disciplinární porota podrobena bude votu předsednictva. Tímto zřízením, pánové, vylou- čena bude každá odchylka, každé obcházení stanov. To jsou všeobecná ustanovení. Nyni přikročíme k povinnostem členův. Ty počinají § sedmým : Členové spolku povinni jsou spáti v zimě v létě u otevřených oken. Kde tomu dovolují poměry domácnostní a rozměry bytů, nejlépe mezi dvěma okny, aby lůžko i tělo spícího bylo podrobeno stálému proudění vzdu- chovému. Zvláště však doporučuje se, aby čle- nové zřídili si ložnice na půdách, kde tak lze učiniti, a to pod vikýřem. Dále, pánové: čle- nové spolku povinni jsou počíti s koupáním ve Vltavě již v březnu nebo v dubnu, jakmile voda nabude teploty aspoň desiti stupňů Celsia ; za spolkovou plovárnu zvolena bude páně Šimáčkova na Žofíně, jejž deputace spolková požádá, aby svoji plovárnu postavil vždy o měsic neb o šest neděl drive. Koupání členů spolku bude trva

tak dlouho, pokud voda neklesne pod šest stupňů Celsia, což tak bývá někdy po Duši- čkách. Čestnými členy spolku budou slavně jmenováni a diplomem vyznamenáni, kdožs budnu koupati za mrazu v děrách v ledu vy- sekaných — Pan Eliáš Cafourek četl tak asi půl ho- diny, ale hlasem víc a více ochabujícím, členové přípravného výboru odhlasovávali mlčky paragraf za paragrafem. Ruce jejich zvedaly se při tom níž a níže. Nohy ve škopcích dávno již nešplouchaly. Pojednou pan Grojšl přihlásil se k řeči jektaje bradou pronášel »Prosím, aby mně bylo dovoleno vyndati na pět minut nohy ze škopku — mám pocit, jakoby mně byly upadly. Ale prosím, aby mn je vyndal funkcionář spolkový, poněvadž sám jimi nemohu ani hnout. Mroucí zraky všech členů Nenastu ze ných oživly ponekud při této žádosti. Sám předseda vzhlědl mnohem čileji a řekl ochotně: »Pánové, doufám, že k tomu všichni svo- lujete. A doplňuji přání páně Grojšlovo na ná- vrh, abychom tak učinili všichni. Pan zapiso- vatel Okatý bude tak laskav a pomůže nám, pokud stačí, neboť se mi zdá, že taky moje Ani nedomluvil, a pan Vendelín Okatý již byl vzhůru. Bylo ku podivu, že tento člen ze všech jediný měl vzezření nezměněné, zcel spokojené, a bylo ještě podivnější, že jeho šlé- pěje na podlaze zůstaly zcela beze stopy vlhka, čehož si povšiml jediný pan inženýr Rosenkraut. Pan Okatý obešel všechny členy a pomá- hal jim ze škopků. Pan Grojšl při tom byl b málem spadl se židle, jak byl zkoprnělý.

Byl povolán krčmář pan Babouk, aby př- nesl pánům prostěradla. Nastalo mnutí a třen noh, do nichž znenáhla vracel se život, ale pak objevil se nepřijemný následek dnešního hrdinského výkonu: krom pana Vendelina Oka- tého nikdo z pánů nemohl do bot. Otec Babouk byl požádán, aby navařil grogu, a bylo usne- seno, nepomine-li nahobtnání noh, že všichni členové budou odvezeni na spolkové útraty ve drožkách, s nohama jen v punčochách. »Já bych vůbec pěšky domů nemoh',« poznamenal pan Grojšl. »A zdá se mi vůbec. že jsem na naši spolkovou propagandu přília stár. Tahle věc, sondím, vyžaduje mladší krve. Jestli mi to nepoleví, budu musit ze spolk vystoupit.« Kolem stolu ozvalo se mručení členů, nebylo lze rozeznati hned, znamená-li mručen to odpor aneb souhlas. A předseda Cafourek řekl poněkud rozpačitě »Pánové, nic na světě nejde rázem. I nej lepším věcem musí být uvykáno. Tu mi při- padá, že se musím otázati našeho protektor pana doktora Hlavatého, kterak on se stal pro nastuzenině imunním, nedotknutelným. Snad způsob života — — —. »Spis to bude nátura,« řekl pan Grojšl. »Dobrá, pánové, vyzkoumáme to. A nyní vám oznamuji, že budoucí naše schůzka při- padá právě na sv. Sylvestra. Pánové, je to v- znamná náhoda. Vyžilé století klesá toho dne ve staré haraburdí, a my úderem dvanácté po- zdravíme století nové, pánové, sloletí, jemuž my dáme jméno, ano, pánové, my. Nazveme je stoletím Nenastuzených, pánové, a bude to vítězství myšlenky a snah, pánové. na nichž věkové hlodaly — hodlaly, chci říci. Na ten večer ustanovuji slavnostní shromá- ždění — »S demonstracemi?« otázal se pan Grojšl patrně zaražen.

»Tentokráte bez demonstrací, pánové,« do- ložil předseda. »A douřám, že se plným počtem dostavíte.« Zatím bylo navařeno grogu a členov chtivě po něm sáhli. Dnešní plzenina, jakkol výborná, byla odstavena, nad čímž krčmář B- bouk silně hlavou kroutil a v duchu počítal k jakým pro něj koncům povede tato divná spolková činnost. Konečně nastal rozchod, lépe řečeno roz- vod. Opět vhrnul se téměř celý personál páně Baboukův do místnosti, aby podporoval Nena- stuzené, kteří jako chromi klopýtali ze dveří a ke drožkám, každý pár svých bot na pout- kách na ukazováčku levé ruky. Jenom pře seda odmítl pomoc nabízenou a vzchopil se aby šel sám, zuby zatínaje. »Nuže, pane inženýre,« pokynul panu Ro senkrautovi, kterýž se židle se nehýbal. »Vážený příteli,« odpovídal pan Rosen- kraut, bolestně stahuje tvář, »já nevstanu ! P - padl mne ze všeho, co jsem dnes viděl a sly- šel, starý můj houser, mám v páteři jak »Jak to možno?« užasl pan Cafourek. »Příteli — zcela přirozeno. Je to bud sympatické nebo suggestivní, jmenujte si to jak chcete, ale mám záchvat rheumatismu jen o dívání a poslouchání ! Vy jste si vymyslil za- tracený spolek . . .«

Bohužel, ke slavnostní schůzi sylvestrovské nedošlo, spolková místnost Nenastuzených zůstala toho večera temna, prázdna, a bodrý krčmář Babouk přecházel v těžkých dumách, nechápaje, co se to stalo. Deset jiných společ- ností dožadovalo se u něho na ten večer útulné jeho klenuté dvorany, všechny odmítl — a N- nastuzení se nedostavili. Ani po vůdci je- jich, po panu Eliáši Cafourkovi nebylo ni vidu, ni slechu. Záhada, jíž si lámal hlavu do usnutí o třet ranní, objasnila se mu druhý den, když vzal novoroční číslo denního listu do rukou. Jeho zraky padly na lokálku

»Zvláštní epidemie. Do všeobecné ne mocnice dodáno bylo v posledních dnech devěí mužů, onemocnělých za zvláštních příznaků Nohy všech jsou jako dřevěny, bez citu, a lé- kaři nemohou se dohodnouti o příčině choroby Zajímavo jest, že všichni onemocnělí jsou členy jednoho spolku, a vzniká domněnka, že příčinou nemoci je snad nezdravá spolková místnost, jejíž bližší označení zatím ze šetrnosti zatajujeme. Že podivná epidemie má svůj původ jen v ne- zdravé místnosti (praví se, že na místě tom za starodávna bývalo popraviště), vysvítá z okol nosti, že nemocí zachvácen byl taky pan inže nýr R., který spolkovému jednání jen jednou obcoval, a to ještě jako pouhý host. U některých nemocných je tato neobyčejná obrna nohou provázena prudkým zánětem plic, u některých jen lehčí anginou, ale skoro u všech svalovým rheumatismem. Jeden z nemocných pozbyl i řeči. Dr. Hlavatý vychytal v záhadné místnosti všechny baceily a bakterie, aby vyzkoumal, jaký nový nepřitel klade tu zdraví lidskému úklady. O prů- běhu nové epidemie přineseme budoueně po- drobné zprávy.« A v insertní části téhož čísla byla tat oznámka Příhodná koupě? Dvanáct pěkných, důkladných škopk zcela nových, neopotřebovaných, Lacino se prodá. Nabídky pod chiffrou »El. Caf. Spol Nenast.« administraci tohoto listu. Hodl se zvláště do lázní, do soukromých koupe en, taky do p rá dele nl

Nedojela...

Vzpomíska z hereckého zivota. Napsala A bi g ai »Tak pá, Bádo, pál« a mladá roztomil paní inženýrová Slavínová zavěsila se na hrdl svého muže, buclatou rnčkou hladila jeho lie. pohrávajíc si jako malé děcko s jeho rusým knírem. »Poslouchej, nebude se ti stýskat, Běďo Mně již nyní jest teskno, ale pozejtří přijedu — a oči jako dvě pomněnky upřely se do tváře mužovy. »Ne, miláčku, nebude. Mám mnoho práce a tod už sedni l« Inženýr posadil paničku do kupé, urovná vaje jí starostlivě kol malých nožek šat »Tak vše zde máš, v H. přestupuješ čekáš dvě hodiny. Ostatně konduktor vše jiz ví. Pozdravuj matinku, a ve středu přijedeš. Zahrabu se do práce, aby to uběhlo — Ještě jeden polibek a vlak se hnul. Mila mávala šátečkem, pokud nezmizela t milá tvář a svit těch dobrých očí mužových .. V pohnutí sklonila hlavu na plyšovou podušku Jak je nekonečně dobrý ten její Béda ! vážný tah usídlil se na čtveračivé, pikantní tvářince. Mladá paní dumala. Nebývala vždy v těchto skvělých pomě rech — oh, ne — nejezdívala první třídou. Mííla se tichounce zasmála. Často na žebřinovém voze se tloukla z jedné štace na druhou se společností chudých, koču- jících hereů Oh, bývaly to často mrzuté doby, když obecenstvo uminilo, ne a ne choditi do divadla. Což trochu té mízerie Milino mládí snadno přešlo, ale závisť kollegů a kollegvň — ta byl Při ostrých, bezohledných vtipech čast zaslzely pomněnkové oči malé naivni. Poslední zásvit dětinného rozmaru se svě- žích těch rtů servalo zklamání první lásky. Milka se hořce usmála, a slzy těžké padaly do drahého bois

Pojednou se tvář vyjasnila a laškovn úsměv zahrál kol drobných rtiko. Blázínek! Vždyť vše to tam — nyní jest milostivou paní — ano, Béďa, ten dobrý Běda ji vyrval z toho zápasu, z toho divokého smutku. Spatřil ji v nepatrném městečku R. a od toho dne bylo o jejím osudu rozhodnuto. V malém, venkovském kostelíku přislíbil Milka Béďovi věčnou věrnost — — Věrnost!... přadeno myšlenek uvízlo. A což — plnila ten svůj slib? Je nyní už sedmý rok ženou, šest let věrnosti, tichého blaha — — Ale nyní — eh, k čemu se soužit — nuže ano — miluje opět! Ano, ona jest ne- věrna Bédovi — tomu Béďovi, pro kterého b ráda svou krev prolila, kterého často v roz- machu náklonnosti nazývala svým jediným pří telem na světě, svým milovaným kamarádem. A dnes jede k tomu — pro nějž svého muže zrazuje. Jaká podlost ! Ano, podlost ! — ale srdce šíleně jásá — — Marně mu čte rozum levity ! Ten mal bídník směje se a jako skřivan pěje a hebkým o kobku prsou bije křídly. Jej spatří — spočine na jeho srdci od daně, s celou vášníl Dnes se nebude již vzpírat, dnes neopust ho zoufalého — A úsměv blaha září s líce mladé paní. A Běďa? Hm, jemu nebude ublíženo — Což může za to, že osud přivál jí opětd cesty — Karla — toho jediného, kteréh milovala? Bože, toť jako v románu! Před osmi lět ji opustil docela lhostejně — a dnes šílí láskou- Po létech opět jej spatřila v Praze, v nádher ném salonu své tchyně.

Jak změnily se poměry ! Z nepatrného here stal se umělec prvního řádu a z ní, chudé div činky bez domova, bohatá, rozkošná dáma Viděla posud ten pohrdlivý jeho úsmě když mu byla o večírku představena, viděl jak týž během večera mizí s jeho rtů, cíi vřelý stisk jeho ruky, když kol něho kráčela zřela škubnutí v jeho tváři, když na ztlumenou otázku jeho: »Zda vzpomíná někdy minula? hrdě se usmála. O, byly to ostré zbraně, jimiž bojovali sami sebe do krve bodalil Konečně — jednoho večera — za těžkou elonou okna schvátil ji Karel v náruč. Vyznání vášnivé, opozděné lásky vydral se mu z úst Marné bylo vzpírání Milino, marný jej vzdor — milovala jej posud Dnes konečně povolila mu první schůzku Jela navštiviti do Prahy chorou mužovu matk a při té příležitosti půjde k němu — oh! Mladá paní v rozkoši rozpřáhla náruč — a víčka očí zavřela se v snění Neslyšela ani uctivé oslovení konduktora ohlašujícího stanici . sksi Náraz vlaku ji probudil. »Ah, pravda ! tedy zde vystupovat a dv hodiny čekat, toť mrzuté!« »Ano, milostivá paní, až o půl desáté od- jíždí vlak,« oznamoval průvodčí, oblékaje Mi přezůvky Mila seskočila s vozu.

»A co si zde ty dvě hodiny pro boh počnu ?« Na trati znali již paní inženýrovou, jezdl- vala často s mužem do Prahy Starý portýr se uctivě přidružil: »porad prý milostivě paní zábavu .. l« »Jakou?« lhostejně se tázala Mííla. »Je tady divadlo, hrajou v hostinci u ná- draží, deset kroků od stanice — přes silnici, a tak milostivé paní ujde čas le Mrzutá tvář Milina se rázem vyjasnila. »Co je to za společnost?« živě se tázala. »To nevím, milostivá, ale —« »Společnost N . . . . .« ozval se za ni. zvučný hlas. Míla se obrátila a při světle nádražních lamp uzřela mladého, hezkého muže s velkým, modrým okem a černým kadeřavým vlasem ... S podivením utkvěla na zajímavé tváři. »Skutečně, pane ?« »Ano, madame, jsem Hněvkovský, herec právě jedu sem do angažmá. Dovolíte-li, půjde- me spolu.« »Prosím — a vy mně přijďte oznámit, až bude čas k odjezdu« obrátila se Mila k por- týrovi a již spěchala.

Vzdyť to byla táž společnost, u níž ona léta ztrávila! Tedy rychle! Ať jest již ve vese- lém kruhu dávných přátel Veselý valčík jim zněl vstříe »Jsou-li pak tam ještě Jarých, pane Hněr- kovský ?« »Ano, jsou. Jsem sice už tři léta od spo- lečnosti, ale jsou tam. Teď zase jedu zpět, ředitel mi stále psal — Mila již neslyšela, běžela rychle do sálu sálem za jeviště do šatny. »Děli, to jsem já, to je překvapení, co ? !e »Mílo! Mílo !« a se všech stran se k Míle hrnuli. »Na zdar, Hálková ! Jak se máte ? — Kde je Anda Jará? — Tak, Ando, pusu! Vzpo- mněla si's na mne? Je to náhoda, viď? — Kde jsem se tu vzala? Jedu do Prahy!«a příval bystrých slov plynul z úst rozjařené Míile, »A zde Slavíček — naše francouzská učo- nost! Jak se máte? A Vršecký !« »Ruku líbám, milostivá paní !« »Prosím vás, nenamahejte se, jsem Míl Pamatujete se, jak jsme se skládali ve Skuči na kávu? Tak jen Míla 1 A tady Lojzíček — čím dál, tím ilustší! Ještě vám řikají břichopásek?

Vy lišáku ! něco jste se mne napomlouval !« »Ale milostivá, já —« »Nechme toho, uděláme nad tím kříž !« »Nu, a nyní se dostane též na mne, ! « a z pozadí šatny vlekl se starší již muž — Jarý. Otylá, brunátná tvář a skleněný pohled oka působily zřejmě dojmem alkoholika. »Jak se račte, madame? Zajisté líp než my,« odpovídal zároveň na svoji otázku líbaje s přehnanou galantností Míile ruku. »Já stále churavím, vid, Ando?« pravil upíraje zakalený, tupý pohled na ženu s výra- zem únavy v hezkém obličeji. Vzdech byl mu odpovědí. »Ale, prosím, madame, račte se podívat, co tu máme,« a rychlým krokem, jak mu jen nemocná noha dovolovala, vlekl se k pohovce. Na té ležela malá dívčinka, as tříletá, s roz- košnou, kučeravou hlavinkou. »Madame, to jest můj poklad, naše Máňa — moje Máňa! Vy jste zajisté nevěděla. ? Ano, ano, my máme Máňu!« a v tupých bčích za- bleskla se až dojemná blaženost. »Nechce, nechce,« pokračoval vesele, »býti doma, musí být i večer u táty ! Táta jest její eldorádo! Madame, ta na mně visí!« »Ale vždyť ji vzbudíš !« bránila Jará. »Což na tom ! Uvidíte její očka, madamel Máňo, miláčku — no, malinká! —« a oteklé prsty Jarého probíraly se v hobkých prsténcích děvčátka, černých jak uhel. Pojednou sešpoulilo děcko hubinku a očk — vskutku neobyčejně krásná modrá očka — ntkvěla na Jarém. Již již k pláči stažená ústka vypukla náhle jasný, zvonivý smich: »Táta l táta ! « Máňa vztahovala buclaté ručinky po lysé hiavě otcově. S živým zájmem sledovala Míla pohyby probuzeného malého spáče, jemuž lahodně slu- šely tmavé kudrny, tak nápadně se odrážející od blankytného modra jiskřivých oček. S tim pohledem jakoby se už kdesi byla střetla — — Hlas inspicientův, svolávající herce nal scenu probudil Milu ze zamyšleni.

Jará uloživši dítě opět na pohovku, vzda- lovala se- »Jak závidím ti, Ando, toho andíika ! Věru, rozkošně to dítěl- Jen némý úsměv spěchajíci Andy byl Mile díkem. »Což o to! Jen kdyby nebylo jisté po- věsti — l« zasyčel Míle do ucha Lojzíček a po- tměšilý, podezřivý pohled letěl za Andou —— — Miila se zprvu zarazila, ale v mžiku pře- letěl jí pohrdlivý úsměv kol rtů: »Ještě jste nezapomněl pomlouvat, Lojzlčku?« »Inu, jest to veřejné tajemství! Jen Jarý nic neví,« pokrčil Lojzíček ramenys a šel. Míla osaměla. Děcko usnulo opět pevným, tichým snem, z něhož nevyrušil je ani živý hovor hercův, přicházejících ze scény a živě debatujteích. V meziaktí vešel i dírektor. »Apropos, panstvo, vedu vám nového kol- legu. Hněvkovský jest opět zde l« »Serviteur! Bon soir ! Buďte vítán, kol- lego! Tak pojďte, pojďte — a hned pijte ! Ve- bornou mělničinu ! Zde — naše milostivá, nase Mla nás hostí !« vítala Hněvkovského sfran- couzská učenost« Slavíček a podával naplněný pohár nově přibylému. Hněvkovský připíjeje vesele se zasmál jas- ným, zvonivým smíchem. Míla sebou trhla. V témž okamžiku vracel se z jeviště Jar »Co pak? Mánička už nespí ?« »I spí!« hlásil Lojzíček. »Jak pak — vždyť ji slyším smátle »Kde pak! Máňa spí — ale tuhle Hněv- kovský se raduje,« zasyčel Lojzík, vrhnuv po- tměšilý pohled na Jarou.