1
masthead
3. července 1904
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Defraudant.
Defraudant.
Napsal Josef Havlik.
Havlik
6
article
Bylo už pozdní ráno a svrchovaně na čase
vypraviti se do kanceláře. Ale panu Šebelkov
dnes při všem chvatu nějak se to nedařilo
Čertovy límečky! Jeder škrtil, druhý byl příli
velný, třetí v dirce natrhlý a ležel šejdrem —
odhazoval jeden z druhým. A což ty vázanky
Ta byla už poněkud rozvlněná, ta zas ušmou-
raná, jiná nehodila se barvou k šatům, jiné bylo
škoda a jiná vyžadovala zase jiného límečku.
Také na botách teprve dnes zpozoroval už dávno
sešlapané podpatky, a ty lepší zase nebyly vy
leštěny.
Pan Šebelka se vším házel, běhal, funěl
mručel, že to bylo skutečnou trýzní pro sluch
i oči jeho starostlivé manželky.
„No, no — kterak pak jsi to zase vstával“
— ozvala se konečně — „že tu vyvádiš jako p
plašená mašina?
Na něžná slova nedostalo se jí však odpo-
vědi. Také jimi řádění dalšímu přítrž neučinila.
A to bylo příliš dráždivé. Pani Marta cítila, že
něco se jí rozebrává v žilách a poškubává ja-
zýčkem — no, dlouho to nevydrží. Oči její
horečně sledovaly výstřelky manželova řádění
už také měla spočítáno, kolik dní mu to trvá
Snad ten člověk nevyvedl něco v kanceláři?
Šebelkov
Šebelka
Pan Mars
7
article
Patrně něco hodně nemilého musilo se mu při
hodit, ale to on se nesvěří — ten — ten — -
V tom on hrnul se ze dveří.
„Co pak bys rád k obědu?“ zastavila ho
„Vař si, co chceš —
„Neměl bys chuť na flíčky se špenátem?“
„Ještě ta travizna nepomrzla?“ osopil se
on s velkým rámusem a boz pozdravu vyřítil se
ze dveří.
„Travizna!“ zaúpěla paní Marta. „A jak
se po ní vždycky sháněl a olizoval! A proč: ne-
zamrzla! Což pak v srpnu mrzne? Co se to
s ním děje?“
Ono sice už po nějakou dobu to milé létc
bylo tuze zasmušilé, rozmoklé i zimlavé, ale
aby něco zmrzlo? —
Paní Marta s tváří trpitelky sepjala ruce na
objemném bříšku a zapomněla v tuto vážnou
chvíli na celý svět, ba i na klobouk s dlouhým
pérem, jejž měla na příští neděli už vyhlédnutý,
a to znamenalo mnoho.
Mars
Travizno
8
article
Zatím on jako tyran s hněvem v rozezlených
očích a s mrakem v tváři řítil se po schodech
Ale dole stanul zaražen. Co to? Kde setu
vzalo tolik světla? Odkud ten jas?
Pozvedl hlavu, pohledl k oblakům a hle —
slunce! Slunce!
Oči se mu rozslzely. Hepšík — kýchnul
hned dvakrát za vteřinu, a tím kýchnutím, kter
ho až v prsou zabolelo, jakoby byl zpřetrhal
černou roušku, ležící na jeho všech smyslech
i nervech, na jeho očích, na duši i na srdci.
Slunce! Kolik týdnů už ho neviděl! Co se
po něm již natoužil! A hle, ono je ještě na světě
a dovede svítit i hřát jako jindy. Kdo se tu vzalo
tak neočekávaně? očima vyjevenýma dokořán
tázal se pan Šebelka.
A když vykročil do teplé sprchy jeho záři
vých paprsků, jakoby rozsvětlovalo se v cel
jeho bytosti.
Všecka tíže, všecka rozmrzelost, všechen
vztek, vše, co jej po tak drahnou dobu zdreovalo
a v zoufalství téměř přivádělo, vše to jako zá-
zrakem unikalo.
Než došel k rohu první ulice, už to nebyl
on. Oči se rozehrály, tvrdé rysy mračné tváře
roztály v přívětivý úsměv, tíže, ležící ve všech
údech, vypařovala se a rozprchávala.
Když dospěl na půl cesty, už musil si koupi
chutné cigárko a v návalu jakési u něho zcela ne-
obvyklé rozpustilosti i pohovořil s mladou trafi
kantkou a štípl ji do kulaté bradičky.
„To je nějaký veselý a přívětivý starý
pán“ — odhadovalo hned děvče vůči dvěma
mladíkům, zbyvším tam ještě, když on odešel.
Šebelka
9
article
Aby ho ale viděla před čtvrt hodinou domah
Pan Šebelka nebyl ani starým pánem, neboť ne-
dávno teprve překročil padesátku, ač bělavá šed
rozházených vlasů i vousů ukazovala na stáří
vyšší; ani nebyl veselým pánem. Naopak. Ta-
kový podmraček a nemluva to byl, vážný, od-
měřený, dle zdání jen pro těžké povinnosti ke
svému úřadu zaujatý, ale přece člověk s tichou
náklonností ke všemu krásnému umění a ku pří-
rodě, kterážto náklonnost ovšem propukala na
venek jen občasně, neboť pan Šebelka byl hlavně
— nervosní pán. A když to na něj sedlo, byl
rázem po vší náklonnosti. Nervosním pak byl tím
více, čím méně svítilo slunce.
V létě zvláště nemohl ho postrádati. Musil
se koupat v jeho žhavých paprscích, pražita
potit, měl-li být spokojen. Jeho láska k slunci
byla snad chorobou. Bez slunce všecko
všudy pozbývalo v jeho očích půvabu. Bylo-li
nebe zachmuřeno, byla tak i jeho mysl, a čím
déle to trvalo, tím protivnější byl mu život a
tím protivnějším stával se i on sám všem spolu-
blížním, odkázaným na jeho společnost.
Šebelka
10
article
Zkrátka, pan Šebelka byl takový nenasylný
sluncežrout, s utkvělou představou, že jeho
krátkodechost, různé píchání v zádech i v kosti
levé nohy nie na světě nezahojí než slunce.
A když léku toho nemohl se nahltat, pak — jen
se mu vyhnout.
Nu, teď konečně po dlouhém strádání, po
nekonečných dnech chladu, větrů a deště zase
ho jednou vidí, cíti, vdechuje, hltá. Jak pak
by mohl jít přímo do kanceláře! Pro nějakou
chvíli přece nebude zle!
Proto když došel k záhybu, kde ještě leže
stín, honem obrátil se zase zpátky. Och, jak je
hezky hřálo do zad!
„Tak — tak! Jen víc a hezky pod lopatky
Tak — taaak“ — hovořil s ním, labužnicky se
usmívaje.
Pan Šebelka totiž dovedl hovořit se všími
se svými starostmi i radostmi, s květinami, když
je zaléval, s hodinami, když je natahoval, s ka-
nárkem v kleci i s ohničkem v kamnech a s mě-
síčkem na nebi, no, se vším, co se mu právě na-
manulo. Tomu naučil se v dlouhých chvílich
samoty. Bylo-li mu teskno, začal mysliti nahlas.
Dal se do hovoru a samota oživla jeho hlasem
jemu bylo volněji. Tak také dnes.
„Tak, teď musím zase zpátky“ — pobíd
se hlasitě — „abych měl slunečko z předu!“
Šebelka
12
article
A jak šel, vypínal prsa, vdechoval táhle
z hluboka a oči vlhly mu rozkoší za zlatou
obrubou brejlí.
„A ještě jednou zpátky! Však ona se kan
celář nezboří pro jedno obmeškání. Nevídáno
Však jsem se tam už nadřel dost! A nač vlastně
tím doutnajícím cumlem kalím si ten čistý jas
a začazuju nozdry a všecko dýchací ústrojí?
napadlo mu najednou. „Není to pitomost?
Už to chtěl zahodit, když v tom zpozorova
chuďasa, shýbajícího se pro takový malý roz
šlápnutý nedoharek.
„He — příteli!“ zavolal — „nechte to ležet
tady máte delší!
Človíček dělal velké poklony, dva, tři kolem-
jdoucí se ohlédli, a pan Šebelka vykročil dále
s velikou radostí, že se mu tak dobře všeck
A najednou zase okna si všiml, okna ote-
vřeného, které bylo plno květin, rozkvétajících
ve všech barvách a slunce zalévalo je svým
jasem. Ten pohled zaujal jej zcela.
„Aj, aj, koukejme se, jak se děvenky vy
fintily!“ — zahovořil opět k nim. „To vyvalu-
jete očička na to boží zlaté slunečko — co? T
je krása — ne? A dobře vám to bude dělat
fiflenky, uhlídáte, jak obživnete a rozrazíte —
Ale najednou velice se zalekl. Nad květi
nami vynořily se dvě dívčí hlavinky.
„Pardon — milostivé dámy“ — koktal, za
rdívaje se a couvaje s mnohými úklonami, a plr
rozpaků s dohledu usmivavých očí.
„Kristovo roucho — snad se nedomnívají
že tady chodím k vůli nim?“ děsil se zcela zby
tečně a touto ulicí už se nevrátil.
Šebelka
Aj
Kristův
He
13
article
Zajdu na Václavské náměstí — umiňova
si — tam bude teď slunce po celé délce, od Běl
ského a Ješke až nahoru k Thomayerovi! Vý-
platy dnes nemám žádné a přinese-li někdo pe-
níze, však on je kollega dovede přijmout.
A „starý“ také před jedenáctou nepřijde — —
„Starý“ sice nepřišel, ale za to přišlo něc
jiného, co potají na dnešek ráno zařídil.
Bylo to ruchu a šumu v presidiu hned
v první hodině ranní. Páni radní se tu scházel
a mnozí úřadníci, sem nepatřící, a pan sekretář
rozesílal je po skupinách dle hotového už roz-
vrhu do těch kanceláří, kde byly pokladny. Ano.
náhlá přehlídka pokladen ustanovena byla na
ten den a taková jedna skontrovací komise do
stavila se také k panu Šebelkovi.
Byl tu pan radní jako předseda, pak jeden
úřadník konceptní a jeden z účtárny, ale — ne
byl tu pan Šebelka.
„Co pak pan pokladník není přítomen?“
zavzněla vážná otázka.
„Dosud nepřišel“ — ozvalo se jaksi ne
směle v odpověd.
Slavná komise sáhla jako na povel do kape
pro hodinky, zjistila valně pokročilý čas, vy-
měnila několik výmluvných pohledů a rozsedla
se kolem uzamknuté pokladny. Ticho. A to ticho
trvalo drahnou chvíli a bylo stále jaksi děsivější.
Věc udála se totiž v době, kdy denní listy
přinášely nápadně mnoho zpráv o zjištěných de-
fraudacích v různých spoleích a záložnách a kdy
následkem toho ve všech myslích klíčila a rostla
nedůvěra k pokladníkům jako rostou hřibky p
dešti.
Běla
Thomayer
Šebelka
Václavský náměstí
14
article
Slavné komisi před uzamčenou, opuštěnou
pokladnou začínalo býti hnedle jaksi nevolno
Tak asi jako bývá lidem v předtuše nějakého
neštěstí. A nevolnost tato při marném čekán
v stále rostoucím napjetí jakoby roztahovala se
v celé kanceláři.
Seděli tu všichni jako koncilium lékařsk
u lůžka umírajícího. Nikdo o tom, co jak
smutné tušení vyvstávalo mu před očima, ne
chtěl promluviti první.
Když konečně hodiny odbíjely desátou
zvedl se vážně pan rada. Pohladil krásný svů
plnovous, rozlézající se až dolů po bílé náprsene
a řekl:
„Nepozoroval jste snad nikdo v poslednícl
dnech nie na panu pokladníkovi?“ A když nikde
z kanceláře neodpovídal, doložil: „Myslím toliž
nějakou churavost —.
„Kdyby onemocněl“ — ozval se pan kance
lista — „musil by poslat oznámení a klíče od po
kladny.
„Nu, ovšem, ovšem, ale“ — pomáhal si roz
pačitě k cíli pan rada — „snad rozčilení aspoř
nějaké jste na něm viděli, bývá tak časem trochu
nervósní —.
„To ano“ — hlásil se ke slovu zas druhý
úřadník — „v posledních dnech skutečně nebyle
s ním skoro možno vydržeti.
Najednou povstal vyslanec účtárny, který
zevrubně znal předpisy o revisi pokladen ze
Schrottovy nauky státní účtovědy, muž, který byl
zvyklý v sáhodlouhých účtech pásti po každé
chybičce a za každým nedopatřením už už
větřiti stopu nějaké špatnosti, muž s očima
i čichem chrta, a vážně pronesl svůj náhled.
rada
Schrottův
15
article
„Máme-li dostáti vznesenému na nás úkolu
a přehlídnout pokladnu, musíme tu mít ani ne
tak pokladníka jako spíše klíče od pokladny.“
To bylo něco tak zcele jasného, že nemohl
ostatní učinit nic jiného než souhlasně přikýv
nouti.
„Zajisté“ — pokračoval vyznavač přísnéh
zákona — „nalezají se v hlavní pokladně dupli
káty klíčů k této pokladnici, bude nám tedy, pane
rado, snadno, čeho nám třeba, hned si opatřiti.“
Také tohle byla pravda zcela jasná. Ale
třetí člen slavné komise ze stavu právnického
muž dobrý a také opatrný, dovolil si položiti ná-
mitku.
„Osměluji se, pane rado, k návrhu velectě-
ného pana kollegy zaujati stanovisko poněkud
odchylné. Pan kollega odpustí, ale mně se zdá.
že by tento postup mohl vzbuditi zdání jakési
příkrosti ne zrovna nutné a ne dosti odůvod-
něné! Jsem náhledu toho, že by napřed pan po-
kladník měl býti vyzván, aby své klíče přinesl
nebo poslal, a teprve kdyby toto vyzvání nemělo
výsledku, souhlasil bych, aby opatřeny byly
duplikáty.?
Pan rada si oddechl. Byl povděčen panu
doktorovi, že mu naznačil, jak by se věc dala
protáhnouti, neboť sám už počínal se obávati
jakéhosi neblahého konce této výpravy a nijak
jej netěšilo, že vůdcem je právě on.
Jako muž zkušený pronesl tedy obezřetně-
„Děkuji vám, pánové, za účelné vaše návrhy
Zajisté první vedl by rychleji k eíli, ale druhý
ho eventuálně nevylučuje a zamlouvá se svým
jaksi přirozenějším postupem.?
Oba pánové poklonili se za pochvalu
k panu Šebelkovi vyslán posel.
rada
Šebelka
16
article
daří.
Napjetí poněkud povolilo, pan rada pře
cházel po místnosti nějakou chvíli v přemítán
a výsledek jeho brzy se objevil.
„Vite co — pánové?“ promluvil — „aby
chom zde čas marně netrávili a výkon urychlili
sedněme si k účetním knihám. Provedeme zá
věrku a zjistíme si zatím, co v pokladně má
být. A napíšeme si o tom hned protokol. Pak, až
budeme míl klíče, podíváme se, co tam skutečně
jest, a pak protokol snadno doplníme.
I stalo se dle rozkazu. A právě, když na
určito zjištěna byla cifra, vyznačující, mnoho-
v pokladně býti má, vrátil se sluha, poslaný do
bytu páně pokladníkova.
„Tak, dejte sem klíčel
„Nemám — prosím —
„Proč vám je nedal?
„On není doma — prosím —
„Tedy není nemocen?
„Není — prosím —
„A kde je?“ vzkřikl pan rada.
Sluha si odkašlal, nadzvedl ramena, oběmu
rukama pleskl si do boků a s tváří člověka, na
němž všecko záleží, jal se vykládati :
„Milostpaní neví. Odešel prý z rána jako
jindy, jen že byl nějak tuze mrzutý a divoký
a milostpaní moc plakala, co se to s ním děje.“
„Tak — tak —“ rozkývaly se hlavy slavn
komise.
„A když uslyšela — pokračoval sluha — že
na něj přišla do kanceláře celá komise, aby
mu prohlédla pokladnu, dala se do hrozného
křiku: Pro Krista pána! Anton, cos to udělal
Co si počnu, já ubohá! Proč jsi mne opustilo
A proto on řekl: vař si co chceš, protože věděl
že on už k obědu nepřijde! A takhle, prosím,
spínala ruce nad hlavou. Věřejí mně, milost-
pane vado, že jsem musil utect — no, utect!“
Zpráva sluhova působila sensačně. Případ
stával se očividně vážnějším. Členové komise
pohledli zase na sebe s němou otázkou v očích.
ale nyní troje oči odpovídaly si vzájemně: už
je zle.
Pan rada v rozpacích hladil zase a proče
chrával svůj krásný plnovous, ale zmerčiv sebe
vědomý a vítězny pohled účtárního kontrolora
honem se rozhodl.
Ted
rada
Anton
pro Krist pán
17
article
„Ježto pokladník je v tuto chvíli nezvěst
ným, jsem nucen postarati se o duplikáty klíčů
IIned napíšu poukázku pro hlavní pokladnu!“
Úřadníci šeptem vyměňovali své názorya
obavy, a pan rada psal poukázku vážně a po
malu, jako by podpisoval už ortel.
„Nemohl se snad nějak dozvěděti, že ko
mise skontrovací ráno přijde? “ obrátil se ještě
k úřadníkům kanceláře.
„Och, ne“ — zavrtěly všecky hlavy kolem
„to bývá vždycky naprostým tajemstvím.“
„Možná dost — šeptal kontrolor doktorov
— že se toho přece nějak domakal a že se še
utopit nebo zastřelit — kdož může vědět —
nebo odjel někam — —
„Ale vždyť ještě není dokázáno, že něc
opravdu zpronevěřil,“ namítal pan doktor.
„Ale není už k tomu daleko —
A skutečně. Praktikant už běžel s hotovou
poukázkou k podpisu vyšší instance, když tu
proti němu rozlétly se dvéře a do kanceláře
veběhl sám defraudant, pan pokladník Antonín
Šebelka.
„Má poklona, pánové! Uctivý sluha, pan
rado — —.
Páni ale jen zcela zdrželivě se uklonili.
„To jsem se dnes zdržel“ — hovořil dále
příchozí, což ale bylo hrozně zbytečno pánům
povídat.
Pan Šebelka velmi byl zaražen, když marně
čekal, až ho někdo přivítá aspoň tichým podá
ním ruky. Toto zaleknutí ovšem nemohlo ujít
ostatním. Pan kontrolor v kritickém okamžiku
tomto téměř ztuhl a zledovatěl, pan doktor v roz-
pacích kroutil černý knírek, ba pan rada sán
namáhal se očividně, aby zachoval přísnou váž
nost, této chvíli a svému poslání přiměřenou.
„Pane pokladníku — spustil hlasem nutí-
cím se do hloubky a pomalu, jakoby slabikoval
— byli jsme k vám posláni, abychom se pře-
svědčili, máte-li pokladnu v pořádku. Vy jste
ale v úřadě nebyl a byli jsme nucení čekati —.
rada
Šebelka
18
article
„Prosím, pane rado, za prominutí, hned
vysvětlím proč —
„To si vyjednejte — přerušil ho pan rad
nemilosrdně — s vaším bezprostředním předsta-
veným zde!“ ukázal na zlatem zdobené dvéře
protější. „Nám prokážete jenom hotovost a pa
píry, nalezající se v pokladně. Prosím — klíče!“
Pan Šebelka byl jako u vyjevení. Odkud
ta přísná upjatost? To ceremoniální vystupo-
vání? A zrovna dnes, kdy prvně zas vysvítile
slunce! To mu bylo nejdivnější.
Jako automat sáhl do revolverové kapsičky
a vyňal klíče.
„Prosím, pánové —“
Pánové se vší předepsanou obřadností klíčů
se ujali a pokladnu otevřeli. Pan kontrolor sáhl
do ní a hle — prázdná nebyla. 1 rozsedli se
kolem stolu a počítali. V krátké chvíli byli hotovi
„Shledáno?“ otázal se pan rada. Účtárn
úřadník hlásil kolik.
„Souhlasí se zjištěnou náležitostí
„Zcela.o
Někdo si spokojeně oddechl. Ale pan Še
belka to nebyl a pan kontrolor také ne.
Dopsán protokol a podepsáni všichni. P-
nové už se neostýchali podat ruku panu poklad
níkovi, když odcházeli. Pan rada zůstal na-
posled.
rada
Šebelka
19
article
„Prosím pana pokladníka — obrátils
vážně — aby na chvíli odešel se mnou!“
Pan Šebelka popadl hůl a klobouk a vyšli
„Ten teď něco dostane, co si nedá za rá
meček —“ zasyčel čísi hlas v kanceláři.
Zatím rada i pokladník mlčky sestupovali se
schodů a mlčky vyšli na ulici. Tu pak pan rada
se ohlédl a nespatřiv, co by překáželo, chytil
milého Šebelku za ruku.
„A teď mi, prosím tě, člověče, řekni, co s
s tebou vlastně dělo a kde jsi byl?
A Šebelka začal se zpovídati svému býva-
lému spolužáku ze své velké lásky k slunci. Zpo-
vídal se, zpovídal a pan rada řehonil se — s od-
puštěním — jako hříbátko.
„A to je pravda — řekl na konec užijme
ho! Zajděme si semhle do zahrádky na jednu
z Plzně, kdož ví, jak bude odpoledne!“
V zahrádce bylo veselo a útulno, a teď zase
pan rada líčil, co se dělo v kanceláři, a úlohu
hříbátka vzorně obstarával pan Šebelka.
Sklepníci už kladli na stoly příbory k obědu
a velmi mnozí ještě tu sr achovali snídani. Slunce
Šebelka
rada
Plzeň
20
article
jim pralo do lysých lebek a bolavých zád, jen
sklenice své stavěli, kde se tmavěl stín. A pan
Šebelka v růžovém rozmaru řečnil k panu ra-
dovi: „l vzešlo do tmy a zimy, veliké, zářící, zá-
zračné, a zas bylo světlo a teplo. Lidé, kteří již
zoufali sobě, že nastává konec všemu na naší
vychládající a bůhví kam z osy své vysunuté
zeměkouli, žasli velice, že ještě jednou ho spa-
třují a že zažijí ještě nějaký den radosti, opou-
štěli kvapně své brlohy, obchody a kancelářea
hle — všickni tu sedí a blahořečí bohu, slu-
nečku zlatému přinášejíce oběť zápijnou — —
— a doma —“ doplňoval pan rada —
„manželky usoužené rukama lomíce bědují p
studené kuchyni, lamentujíce v pláči a bolesti:
Pro Krista pána — Anton — Anton — cos mi
to udělal?
„Na mou duši — zarazil se pan Šebelka
náhle zvážněl velice — já musím domů, drahý
příteli, musím — — ubohá ženská!“
„Ubohý muži“ — poopravil pan rada a
v přílišném rozveselení nad náhlou změnou
v přítelově vzezření i jednání poroučel: ještě
jednu.
„Ne, ne!“ — zuřivě bránil se pan Šebelk
a sahaje po klobouku a holi, povzdychl hlasem
zlomeným: „Och, ty ji neznáš, mou Martičku!
Ta když se dá jednou do toho, nikdy níc ne
pokazí nějakou — polovičatostí. Tři skontrovac
komise byly by mi milejší — —
A slunce se smálo, jásavě smálo panu Še-
belkovi přímo do tváří a očí, v nichž ležela
úzkost ustrašeného dítěte před stahujícíse
bouři — —
Šebelka
rada
Šebelk
pro Krist
21
article
S jarem ..-
Črta Jana Václava z Finberka
Hory jásaly v přívalu jarních větříků, které
trhaly na nich spíci, ukoralou, bílou zimu. Jen
zašpinělé kusy cárů její bělaly se ještě v hlu
bokých vozovkách, v silničních škarpách, v jíz
vách rozbrázděných polí a v dolících lesních,
kam slunce sotva mohlo pro spleť smrkových
větví svými hřejivými úsměvy pohledět.
Hejno koroptví řídlo, po dvou se rozdělily
a vesele kyrykaly v lásce nalezení se a v radosti.
že budou vésti společný život jen a jen spolu.
Tu modrala se podléštka mezi setlelým
listí kolem zdi, tam zvedlo hlavinku drobné
poupátko chudobky, hřálo se několik jen dnů
na slunci a rozvilo se v bílou hvězdičku s
žlutým středem.
Kryté místo v záhybu řeky mezi stráněmi
zabělalo se hustě květy sasanek, nad nimiž ve
vánku třáslo se třepení olšových jehněd v ruda-
vém pláštíku. Hladké kočičky naskákaly n
pruty jív, žluté třásně na pruty vrb, kolem uvol-
něných vod, blýštících se v jarních paprscích
veselého slunka, které časněji vstávalo a ne tak
brzy chodívalo spat za modravé obzory, dýma
jící jarními mlhami.
Jan Václav
Hejna
Finberk Hora
22
article
Lesy měnily barvu, stávaly se živěji zele
nými jako ty stráně a lučiny, pastviska a ozimen
zelenající se pole.
Skřivan, to jásavé a veselé stvoření se zpě
vem v hrdelku, vzlétá v jas vysoka, hýří trilky
a táhlými tóny, které tak mile a vděčně přijím
duše lidská ve své hloubky. Žlutí strnadi stříhaj
křídly vzduch a vracejí se na svá stará místa
Bor je pln evrlikání, pln pískotu, šumu a štěbotu
Voní jarem, mladičkou přírodou.
V drobná srdéčka ptačí jaro hodilo lásku ..
Ten nevyzpytatelný taj, proč jen dvě určitá
srdce mohou patřiti sobě! Naleznou-li se, co štěstí
krásy v životě! Minou-li se, co zármutku, mul
trampotných!
Hledají stará hnízda, kolébky své, roz
moklé tajícím sněhem, vodou, rozbité větrem
a bijícími do nich haluzemi.
Skřivan
23
article
Stařenka bídná kráčí po silnici. Sehnuta
jako pod tíží břemene, a přece uzílek její tak
drobounký! Kopa let, hory životních útrap, moře
vyplakaných slz, nedostatek silné potravy, ža
nad osamocením a nad beznadějným stářím po
sledních pár dnů v životě, plném opuštěnosti
zlomily její šíji, sklonily hlavu, podrážely nohy
strkaly z prava do leva.
Nízké střevíce, chatrné; červenavé punčochy
zašívané, záplatované; krátké spodní sukně
hrubé, chudé; svrchní sukni až k bokům zved
nutou chránila před postříknutím silničního
bláta. Šedavým vlňákem celá ovinuta, hlavu
prsa, ramena. Pod ním na hlavě kryly její šediny
ještě dva šátky jiné, letní . .
Tvář uvadlá, žlutavě šedavá, rozbrázděn
pluhem životních hořkostí.
„Pochválen pan...“ zajíkla se a posled
slova pozdravu již nevyrazila. Hlas se ji zlomi
jako prut v rukou chlapcových.
Třásla se na celém těle.
„Babičko, kam jdete?...“ zastavil ji mlad
pán, jenž vyšel si proti lesíku na procházkudo
jarního, opojného vzduchu.
Útrpnost objala ho ve svou náruč, když
viděl v té nádheře probouzející se přírody tak
chudého, ubohého lidského tvora. Chudoba
přece tolik smíření, lásky, citu dívalo se z jejícl
očí bez řas.
24
article
„Kam jdu... ach, já ubohá... kam jdu..
nemám nikde doma, nemám nikoho, jsem sama
nikde nic, jenom osmdesát let... ach, kdyby na
mne pán bůh vzpomenul...
Jaro dýchá v přírodu, jaro zvedlo útlou
chudobinku, jaro vykouzlilo první květy, jar
hodilo lásku a radost v srdce ptačí, zbavílo řeku
tvrdých pout, osouší meze větříkem, rozzelenává
lučiny teplým dechem, jenom tohoto člověka, tuto
stařenu nechává jejímu osudu... Nemá kam
jít, a jde... Bez cíle. Kam? Pták vrací se ke
svému hnízdu, opravuje je, má všeho dost, aby
vystavěl si nové... a člověk... člověk!
Bídný tvo
„Zebračka!“ pomyslil si mladý pán a podává
stařence almužnu
Vyprostila ruku ovinutou šátkem. Ta ruka
Kosti potažené průsvitnou koží. Ruka kloubnatá
třesoucí se tak, že sotva peníz udrží
„To mám od toho ohně... památku ...
začala vysvětlovati třesení rukou i hlavy.
„Chudáku!“ šlo mu úcitnou duší. „Od ja-
kého ohně?“
„Tám u nás, v Blatnu. Bylo to takhle v má
měsíci. Pěkně jsme se tím životem protloukal
s tátou naším starým — dej mu bůh slávu
věčnou... Kopali jsme kousek pole, chystali
je pro brambory. V tom slyšíme: Hoři, hoří !. . .
Tatik běžel ke vsi co mohl, však honila ho při
tom smrt... Chudák, schvátil se a umřel,
plakala a třesoucí se rukou utírala oči. „Já za
ním, co jsem mohla... Ach, bože!“ vzdychla.
„Z naší barabinky byla již jen doutnající hro-
mada. Co neshořelo, rozházeli lidé, aby oheň
nešel dále ... Stála jsem jako zmámená... Lok-
tuše pod paží a motyka v ruce bylo mé bohatství,
mé celé jmění... Bohu poručeno.
Zebraček
Blatno
Lokomotiva
25
article
„Byli jste pojištěni?“
„Nebyli. Věřili jsme v Pánaboha, že nás
ochrání. Modlívali jsme se za odvrácení všeho
zlého ... no... je po všem... Tatík po ohni
za pár dní zemřel v mlynářově stodole, kde jsme
přespávali. Ujal se mne vnuk. Chodila jsem
prosit dobrý lid a nosila všeho víc, než jsem po-
třebovala. I peníze jsem si skládala, kdyby na
mě Pánbůh vzpomněl, abych měla na truhlu. Ale
jak už bývá. Dávala jsem, oni brali, a bábu po-
sílali žebrat znova... Stala jsem se žebračkou
na ně... A když letos v zimě místo smrtí vzpo-
menul si na mě dobrotivý Pánbíček nemocí, za-
žila jsem druhé vyhoření...“ rozplakala se hla-
sitě. „Cítila jsem, že vyhořel v nich pro mě
cit, shořela láska a útrpnost se starou bábou,
která v koutečku ležela opuštěna jako skomíra-
jící pes bez ošetření, v hladu a nečistotě — —
a co nejvíce mě trápilo — — v jich nelásce. Jen
modlitba v toho dobrotivého boha a útěcha v po-
moc jeho, sílila mě v naději, že s jarem odejdu
si snad přece za nebožtíkem. Ale bůh rozhod
„A čím je váš vnuk?
„Tkalcem. Chalupu má, vyženíl ji, a není
mu zle. Tři dítky.)
„Hodnou ženu?
„Ach, hodnou! Bůh jí vše odplať dobrým
Ta nemá srdce. Tu bábu nám čert nechá na krku
— povídala ... To mě trápilo jako hřích, z něho
bych se zpovídala. Čekala jsem na boží jaro. Po-
vídám si: Pánbůh tě uzdravil, jdi, jdi třeba da-
leko, jen jim udělej místo a sobě od úst utrhni
ten kalich hořkého odvaru, který ti dávají píti.
Půjdu po dobrých lidech, a tak jdu. .. Viděla
jsem, že byli rádi. No, svět je veliký, lidí hod-
ných v něm přece najdu — a jednomu stavení
se mohu vždycky vyhnout ...
26
article
Cítil, že myslila stavení vnukovo.
„A kam přece půjdete?
„Nejdříve do Blatna, kde o jednom jaře
stala jsem se žebračkou ... Oh, kdyby mně byl
aspoň zůstal tatík starý! Všichni jsou taml
Deera, syn, on! Jen já tu jsem jako jeřáb ve
stráni.“
Trvalo dlouho, než toto vše vypověděla.
Oddychovala si, nabírala dechu, snažila se
ulehčiti si, když našla někoho, kdo s ní cítil.
S jarem přišly do vsi všechny radosti, při-
letěly jako střely švitořivé vlaštovice, nalezly
svá hnízdečka, svá bydélka, na kterých po miho-
tavých létech sedaly k odpočívání.
S jarem přišla též ona stařenka do vsi, od-
loupnutá od srdce vnukova, od jeho ženy, o
jich dětí, kterým jablka žebrala ..
Člověk! Trpí ze všech tvorů nejvíce. Jes
hříčkou kočičího osudu, který si zahrává s ním
pro svoji kratochvíli.
Komu si požalovati? Koho prositi za milo-
srdenství?
Milosrdenství. Nezní ta- slova jako vý
směch?
Bylo mnoho trpkosti v úvahách mladého
pána, hledícího za odcházející stařenkou, které
přidal více peněz, aby si koupila několik pokoj-
ných dnů ..
Se stařenkou šel jarem živý protest proti
přírodě, hřích proti člověku... který musí tak
bídně se plaziti, mezi tím, co skřivan, pln ra-
dosti, vznáší se k výši a všechno se šatí novou
krásou, zbaveno sněhu.
A tam v zatáčce silnice potácí se živý smu-
tek v těle podoby člověka, chudý, plný lásky.
o kterou nikdo nestojí, plný žalu a utrpení, jemuž
málo kdo rozumí . .
Stařena kráčí s jarem tam, kde nemá do-
mova . ..
A najde-li domov — — — bude jí hrobem
k uložení kostí pod drnem . ..
Blatno
28
article
Štěsti.
Štěsti.
Napsal P. Caro, přel. Božena Slivová
Slunce chýlilo se k západu, paprsky jeho
draly se stromovím, napolo zbaveným listí; vše
zářilo v posledních paprscích, celá krajina po-
topena byla v zlaté záplavě. Pestré barvy pod-
zimu hýřily v posledních polibcích podzimního
slunce.
A v télo nádherné hře barev, v té záplavě
světla kráčely dvě lidské bytosti, zamračené
mrzuté, nevěnující pražádnou pozornost kráse,
je obklopující On, ruce v kapsách, nevkusně
se kolébal při chůzi, dávaje tímto nedbalým
držením těla na jevo, jak povrhuje celým světem,
který v tom okamžiku zosobňovala mu jeho
družka. Ona, rty stažené v zlém úsměšku, zohy-
zďujícím její pěknou tvářičku, dívala se upřeně
a vzdorovitě před sebe a prudce zabodávala hrot
slunečníku do země. Nemluvili již, každé slovo
bylo zbytečné po dlouhé a prudké jejich hádce.
Podnět té hádky byl opravdu nepatrný: šlo
jenom o barvu spřežení kočárového, které chtěli
koupit. Jemu líbili se hnědouši, ona chtěla koně
barvy isabellové, s černými ohony a hřívami.
Slivová
29
article
On namítal, že se spřežením tak zvláštním ne-
budou se moci hnouti, aby ihned celý kraj ne-
věděl, že jsou to oni. Ona odpověděla, že nemajíc
co skrývati, nepotřebuje jezditi na zapřenou.
Tu on jí vyčetl, že ráda vzbuzuje pozornosta
rozčiluje se stále více, řekl jí, že i její obleky
jsou vždy nápadny. Ona uražena, odmítla jeho
podezřivání a podotkla, že pohyboval se jistě asi
v pěkné společnosti dříve, když se naučil viděti
špatnost i tam, kde ji není. Načež on odsekl, že
jeho společnost za svobodna byla lepší, než ta,
do které ho ona uvedla.
A nyní se hádka teprve rozpoutala, zasypá-
vali se navzájem nejtrpčími výčitkami, nejbolest-
nějšími urážkami a podezříváním, co nejvíce
ponižujícím; všecko, o čem se jim dosud ani ne-
bylo zdálo, si vyčetli a když vychrlili spoustu
urážek druh druhu do tváře, umlkli, majíce
srdce naplněná hořkostí a hněvem. Každý se
nyní obíral v duchu vymýšlením neštěstí, náhlé
smrti, rozvodu, útěku, samovraždy, néčeho hroz-