ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 0185e5f0-7135-11dc-a892-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 34, place 6, work 3, org 2
1 masthead
3. července 1904
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 182.
4 masthead
Strana9.
5 article Defraudant.
Defraudant. Napsal Josef Havlik.
Havlik
6 article
Bylo už pozdní ráno a svrchovaně na čase vypraviti se do kanceláře. Ale panu Šebelkov dnes při všem chvatu nějak se to nedařilo Čertovy límečky! Jeder škrtil, druhý byl příli velný, třetí v dirce natrhlý a ležel šejdrem — odhazoval jeden z druhým. A což ty vázanky Ta byla už poněkud rozvlněná, ta zas ušmou- raná, jiná nehodila se barvou k šatům, jiné bylo škoda a jiná vyžadovala zase jiného límečku. Také na botách teprve dnes zpozoroval už dávno sešlapané podpatky, a ty lepší zase nebyly vy leštěny. Pan Šebelka se vším házel, běhal, funěl mručel, že to bylo skutečnou trýzní pro sluch i oči jeho starostlivé manželky. „No, no — kterak pak jsi to zase vstával“ — ozvala se konečně — „že tu vyvádiš jako p plašená mašina? Na něžná slova nedostalo se jí však odpo- vědi. Také jimi řádění dalšímu přítrž neučinila. A to bylo příliš dráždivé. Pani Marta cítila, že něco se jí rozebrává v žilách a poškubává ja- zýčkem — no, dlouho to nevydrží. Oči její horečně sledovaly výstřelky manželova řádění už také měla spočítáno, kolik dní mu to trvá Snad ten člověk nevyvedl něco v kanceláři?
Šebelkov Šebelka Pan Mars
7 article
Patrně něco hodně nemilého musilo se mu při hodit, ale to on se nesvěří — ten — ten — - V tom on hrnul se ze dveří. „Co pak bys rád k obědu?“ zastavila ho „Vař si, co chceš — „Neměl bys chuť na flíčky se špenátem?“ „Ještě ta travizna nepomrzla?“ osopil se on s velkým rámusem a boz pozdravu vyřítil se ze dveří. „Travizna!“ zaúpěla paní Marta. „A jak se po ní vždycky sháněl a olizoval! A proč: ne- zamrzla! Což pak v srpnu mrzne? Co se to s ním děje?“ Ono sice už po nějakou dobu to milé létc bylo tuze zasmušilé, rozmoklé i zimlavé, ale aby něco zmrzlo? — Paní Marta s tváří trpitelky sepjala ruce na objemném bříšku a zapomněla v tuto vážnou chvíli na celý svět, ba i na klobouk s dlouhým pérem, jejž měla na příští neděli už vyhlédnutý, a to znamenalo mnoho.
Mars Travizno
8 article
Zatím on jako tyran s hněvem v rozezlených očích a s mrakem v tváři řítil se po schodech Ale dole stanul zaražen. Co to? Kde setu vzalo tolik světla? Odkud ten jas? Pozvedl hlavu, pohledl k oblakům a hle — slunce! Slunce! Oči se mu rozslzely. Hepšík — kýchnul hned dvakrát za vteřinu, a tím kýchnutím, kter ho až v prsou zabolelo, jakoby byl zpřetrhal černou roušku, ležící na jeho všech smyslech i nervech, na jeho očích, na duši i na srdci. Slunce! Kolik týdnů už ho neviděl! Co se po něm již natoužil! A hle, ono je ještě na světě a dovede svítit i hřát jako jindy. Kdo se tu vzalo tak neočekávaně? očima vyjevenýma dokořán tázal se pan Šebelka. A když vykročil do teplé sprchy jeho záři vých paprsků, jakoby rozsvětlovalo se v cel jeho bytosti. Všecka tíže, všecka rozmrzelost, všechen vztek, vše, co jej po tak drahnou dobu zdreovalo a v zoufalství téměř přivádělo, vše to jako zá- zrakem unikalo. Než došel k rohu první ulice, už to nebyl on. Oči se rozehrály, tvrdé rysy mračné tváře roztály v přívětivý úsměv, tíže, ležící ve všech údech, vypařovala se a rozprchávala. Když dospěl na půl cesty, už musil si koupi chutné cigárko a v návalu jakési u něho zcela ne- obvyklé rozpustilosti i pohovořil s mladou trafi kantkou a štípl ji do kulaté bradičky. „To je nějaký veselý a přívětivý starý pán“ — odhadovalo hned děvče vůči dvěma mladíkům, zbyvším tam ještě, když on odešel.
Šebelka
9 article
Aby ho ale viděla před čtvrt hodinou domah Pan Šebelka nebyl ani starým pánem, neboť ne- dávno teprve překročil padesátku, ač bělavá šed rozházených vlasů i vousů ukazovala na stáří vyšší; ani nebyl veselým pánem. Naopak. Ta- kový podmraček a nemluva to byl, vážný, od- měřený, dle zdání jen pro těžké povinnosti ke svému úřadu zaujatý, ale přece člověk s tichou náklonností ke všemu krásnému umění a ku pří- rodě, kterážto náklonnost ovšem propukala na venek jen občasně, neboť pan Šebelka byl hlavně — nervosní pán. A když to na něj sedlo, byl rázem po vší náklonnosti. Nervosním pak byl tím více, čím méně svítilo slunce. V létě zvláště nemohl ho postrádati. Musil se koupat v jeho žhavých paprscích, pražita potit, měl-li být spokojen. Jeho láska k slunci byla snad chorobou. Bez slunce všecko všudy pozbývalo v jeho očích půvabu. Bylo-li nebe zachmuřeno, byla tak i jeho mysl, a čím déle to trvalo, tím protivnější byl mu život a tím protivnějším stával se i on sám všem spolu- blížním, odkázaným na jeho společnost.
Šebelka
10 article
Zkrátka, pan Šebelka byl takový nenasylný sluncežrout, s utkvělou představou, že jeho krátkodechost, různé píchání v zádech i v kosti levé nohy nie na světě nezahojí než slunce. A když léku toho nemohl se nahltat, pak — jen se mu vyhnout. Nu, teď konečně po dlouhém strádání, po nekonečných dnech chladu, větrů a deště zase ho jednou vidí, cíti, vdechuje, hltá. Jak pak by mohl jít přímo do kanceláře! Pro nějakou chvíli přece nebude zle! Proto když došel k záhybu, kde ještě leže stín, honem obrátil se zase zpátky. Och, jak je hezky hřálo do zad! „Tak — tak! Jen víc a hezky pod lopatky Tak — taaak“ — hovořil s ním, labužnicky se usmívaje. Pan Šebelka totiž dovedl hovořit se všími se svými starostmi i radostmi, s květinami, když je zaléval, s hodinami, když je natahoval, s ka- nárkem v kleci i s ohničkem v kamnech a s mě- síčkem na nebi, no, se vším, co se mu právě na- manulo. Tomu naučil se v dlouhých chvílich samoty. Bylo-li mu teskno, začal mysliti nahlas. Dal se do hovoru a samota oživla jeho hlasem jemu bylo volněji. Tak také dnes. „Tak, teď musím zase zpátky“ — pobíd se hlasitě — „abych měl slunečko z předu!“
Šebelka
12 article
A jak šel, vypínal prsa, vdechoval táhle z hluboka a oči vlhly mu rozkoší za zlatou obrubou brejlí. „A ještě jednou zpátky! Však ona se kan celář nezboří pro jedno obmeškání. Nevídáno Však jsem se tam už nadřel dost! A nač vlastně tím doutnajícím cumlem kalím si ten čistý jas a začazuju nozdry a všecko dýchací ústrojí? napadlo mu najednou. „Není to pitomost? Už to chtěl zahodit, když v tom zpozorova chuďasa, shýbajícího se pro takový malý roz šlápnutý nedoharek. „He — příteli!“ zavolal — „nechte to ležet tady máte delší! Človíček dělal velké poklony, dva, tři kolem- jdoucí se ohlédli, a pan Šebelka vykročil dále s velikou radostí, že se mu tak dobře všeck A najednou zase okna si všiml, okna ote- vřeného, které bylo plno květin, rozkvétajících ve všech barvách a slunce zalévalo je svým jasem. Ten pohled zaujal jej zcela. „Aj, aj, koukejme se, jak se děvenky vy fintily!“ — zahovořil opět k nim. „To vyvalu- jete očička na to boží zlaté slunečko — co? T je krása — ne? A dobře vám to bude dělat fiflenky, uhlídáte, jak obživnete a rozrazíte — Ale najednou velice se zalekl. Nad květi nami vynořily se dvě dívčí hlavinky. „Pardon — milostivé dámy“ — koktal, za rdívaje se a couvaje s mnohými úklonami, a plr rozpaků s dohledu usmivavých očí. „Kristovo roucho — snad se nedomnívají že tady chodím k vůli nim?“ děsil se zcela zby tečně a touto ulicí už se nevrátil.
Šebelka Aj Kristův He
13 article
Zajdu na Václavské náměstí — umiňova si — tam bude teď slunce po celé délce, od Běl ského a Ješke až nahoru k Thomayerovi! Vý- platy dnes nemám žádné a přinese-li někdo pe- níze, však on je kollega dovede přijmout. A „starý“ také před jedenáctou nepřijde — — „Starý“ sice nepřišel, ale za to přišlo něc jiného, co potají na dnešek ráno zařídil. Bylo to ruchu a šumu v presidiu hned v první hodině ranní. Páni radní se tu scházel a mnozí úřadníci, sem nepatřící, a pan sekretář rozesílal je po skupinách dle hotového už roz- vrhu do těch kanceláří, kde byly pokladny. Ano. náhlá přehlídka pokladen ustanovena byla na ten den a taková jedna skontrovací komise do stavila se také k panu Šebelkovi. Byl tu pan radní jako předseda, pak jeden úřadník konceptní a jeden z účtárny, ale — ne byl tu pan Šebelka. „Co pak pan pokladník není přítomen?“ zavzněla vážná otázka. „Dosud nepřišel“ — ozvalo se jaksi ne směle v odpověd. Slavná komise sáhla jako na povel do kape pro hodinky, zjistila valně pokročilý čas, vy- měnila několik výmluvných pohledů a rozsedla se kolem uzamknuté pokladny. Ticho. A to ticho trvalo drahnou chvíli a bylo stále jaksi děsivější. Věc udála se totiž v době, kdy denní listy přinášely nápadně mnoho zpráv o zjištěných de- fraudacích v různých spoleích a záložnách a kdy následkem toho ve všech myslích klíčila a rostla nedůvěra k pokladníkům jako rostou hřibky p dešti.
Běla Thomayer Šebelka Václavský náměstí
14 article
Slavné komisi před uzamčenou, opuštěnou pokladnou začínalo býti hnedle jaksi nevolno Tak asi jako bývá lidem v předtuše nějakého neštěstí. A nevolnost tato při marném čekán v stále rostoucím napjetí jakoby roztahovala se v celé kanceláři. Seděli tu všichni jako koncilium lékařsk u lůžka umírajícího. Nikdo o tom, co jak smutné tušení vyvstávalo mu před očima, ne chtěl promluviti první. Když konečně hodiny odbíjely desátou zvedl se vážně pan rada. Pohladil krásný svů plnovous, rozlézající se až dolů po bílé náprsene a řekl: „Nepozoroval jste snad nikdo v poslednícl dnech nie na panu pokladníkovi?“ A když nikde z kanceláře neodpovídal, doložil: „Myslím toliž nějakou churavost —. „Kdyby onemocněl“ — ozval se pan kance lista — „musil by poslat oznámení a klíče od po kladny. „Nu, ovšem, ovšem, ale“ — pomáhal si roz pačitě k cíli pan rada — „snad rozčilení aspoř nějaké jste na něm viděli, bývá tak časem trochu nervósní —. „To ano“ — hlásil se ke slovu zas druhý úřadník — „v posledních dnech skutečně nebyle s ním skoro možno vydržeti. Najednou povstal vyslanec účtárny, který zevrubně znal předpisy o revisi pokladen ze Schrottovy nauky státní účtovědy, muž, který byl zvyklý v sáhodlouhých účtech pásti po každé chybičce a za každým nedopatřením už už větřiti stopu nějaké špatnosti, muž s očima i čichem chrta, a vážně pronesl svůj náhled.
rada Schrottův
15 article
„Máme-li dostáti vznesenému na nás úkolu a přehlídnout pokladnu, musíme tu mít ani ne tak pokladníka jako spíše klíče od pokladny.“ To bylo něco tak zcele jasného, že nemohl ostatní učinit nic jiného než souhlasně přikýv nouti. „Zajisté“ — pokračoval vyznavač přísnéh zákona — „nalezají se v hlavní pokladně dupli káty klíčů k této pokladnici, bude nám tedy, pane rado, snadno, čeho nám třeba, hned si opatřiti.“ Také tohle byla pravda zcela jasná. Ale třetí člen slavné komise ze stavu právnického muž dobrý a také opatrný, dovolil si položiti ná- mitku. „Osměluji se, pane rado, k návrhu velectě- ného pana kollegy zaujati stanovisko poněkud odchylné. Pan kollega odpustí, ale mně se zdá. že by tento postup mohl vzbuditi zdání jakési příkrosti ne zrovna nutné a ne dosti odůvod- něné! Jsem náhledu toho, že by napřed pan po- kladník měl býti vyzván, aby své klíče přinesl nebo poslal, a teprve kdyby toto vyzvání nemělo výsledku, souhlasil bych, aby opatřeny byly duplikáty.? Pan rada si oddechl. Byl povděčen panu doktorovi, že mu naznačil, jak by se věc dala protáhnouti, neboť sám už počínal se obávati jakéhosi neblahého konce této výpravy a nijak jej netěšilo, že vůdcem je právě on. Jako muž zkušený pronesl tedy obezřetně- „Děkuji vám, pánové, za účelné vaše návrhy Zajisté první vedl by rychleji k eíli, ale druhý ho eventuálně nevylučuje a zamlouvá se svým jaksi přirozenějším postupem.? Oba pánové poklonili se za pochvalu k panu Šebelkovi vyslán posel.
rada Šebelka
16 article
daří. Napjetí poněkud povolilo, pan rada pře cházel po místnosti nějakou chvíli v přemítán a výsledek jeho brzy se objevil. „Vite co — pánové?“ promluvil — „aby chom zde čas marně netrávili a výkon urychlili sedněme si k účetním knihám. Provedeme zá věrku a zjistíme si zatím, co v pokladně má být. A napíšeme si o tom hned protokol. Pak, až budeme míl klíče, podíváme se, co tam skutečně jest, a pak protokol snadno doplníme. I stalo se dle rozkazu. A právě, když na určito zjištěna byla cifra, vyznačující, mnoho- v pokladně býti má, vrátil se sluha, poslaný do bytu páně pokladníkova. „Tak, dejte sem klíčel „Nemám — prosím — „Proč vám je nedal? „On není doma — prosím — „Tedy není nemocen? „Není — prosím — „A kde je?“ vzkřikl pan rada. Sluha si odkašlal, nadzvedl ramena, oběmu rukama pleskl si do boků a s tváří člověka, na němž všecko záleží, jal se vykládati : „Milostpaní neví. Odešel prý z rána jako jindy, jen že byl nějak tuze mrzutý a divoký a milostpaní moc plakala, co se to s ním děje.“ „Tak — tak —“ rozkývaly se hlavy slavn komise. „A když uslyšela — pokračoval sluha — že na něj přišla do kanceláře celá komise, aby mu prohlédla pokladnu, dala se do hrozného křiku: Pro Krista pána! Anton, cos to udělal Co si počnu, já ubohá! Proč jsi mne opustilo A proto on řekl: vař si co chceš, protože věděl že on už k obědu nepřijde! A takhle, prosím, spínala ruce nad hlavou. Věřejí mně, milost- pane vado, že jsem musil utect — no, utect!“ Zpráva sluhova působila sensačně. Případ stával se očividně vážnějším. Členové komise pohledli zase na sebe s němou otázkou v očích. ale nyní troje oči odpovídaly si vzájemně: už je zle. Pan rada v rozpacích hladil zase a proče chrával svůj krásný plnovous, ale zmerčiv sebe vědomý a vítězny pohled účtárního kontrolora honem se rozhodl.
Ted rada Anton pro Krist pán
17 article
„Ježto pokladník je v tuto chvíli nezvěst ným, jsem nucen postarati se o duplikáty klíčů IIned napíšu poukázku pro hlavní pokladnu!“ Úřadníci šeptem vyměňovali své názorya obavy, a pan rada psal poukázku vážně a po malu, jako by podpisoval už ortel. „Nemohl se snad nějak dozvěděti, že ko mise skontrovací ráno přijde? “ obrátil se ještě k úřadníkům kanceláře. „Och, ne“ — zavrtěly všecky hlavy kolem „to bývá vždycky naprostým tajemstvím.“ „Možná dost — šeptal kontrolor doktorov — že se toho přece nějak domakal a že se še utopit nebo zastřelit — kdož může vědět — nebo odjel někam — — „Ale vždyť ještě není dokázáno, že něc opravdu zpronevěřil,“ namítal pan doktor. „Ale není už k tomu daleko — A skutečně. Praktikant už běžel s hotovou poukázkou k podpisu vyšší instance, když tu proti němu rozlétly se dvéře a do kanceláře veběhl sám defraudant, pan pokladník Antonín Šebelka. „Má poklona, pánové! Uctivý sluha, pan rado — —. Páni ale jen zcela zdrželivě se uklonili. „To jsem se dnes zdržel“ — hovořil dále příchozí, což ale bylo hrozně zbytečno pánům povídat. Pan Šebelka velmi byl zaražen, když marně čekal, až ho někdo přivítá aspoň tichým podá ním ruky. Toto zaleknutí ovšem nemohlo ujít ostatním. Pan kontrolor v kritickém okamžiku tomto téměř ztuhl a zledovatěl, pan doktor v roz- pacích kroutil černý knírek, ba pan rada sán namáhal se očividně, aby zachoval přísnou váž nost, této chvíli a svému poslání přiměřenou. „Pane pokladníku — spustil hlasem nutí- cím se do hloubky a pomalu, jakoby slabikoval — byli jsme k vám posláni, abychom se pře- svědčili, máte-li pokladnu v pořádku. Vy jste ale v úřadě nebyl a byli jsme nucení čekati —.
rada Šebelka
18 article
„Prosím, pane rado, za prominutí, hned vysvětlím proč — „To si vyjednejte — přerušil ho pan rad nemilosrdně — s vaším bezprostředním předsta- veným zde!“ ukázal na zlatem zdobené dvéře protější. „Nám prokážete jenom hotovost a pa píry, nalezající se v pokladně. Prosím — klíče!“ Pan Šebelka byl jako u vyjevení. Odkud ta přísná upjatost? To ceremoniální vystupo- vání? A zrovna dnes, kdy prvně zas vysvítile slunce! To mu bylo nejdivnější. Jako automat sáhl do revolverové kapsičky a vyňal klíče. „Prosím, pánové —“ Pánové se vší předepsanou obřadností klíčů se ujali a pokladnu otevřeli. Pan kontrolor sáhl do ní a hle — prázdná nebyla. 1 rozsedli se kolem stolu a počítali. V krátké chvíli byli hotovi „Shledáno?“ otázal se pan rada. Účtárn úřadník hlásil kolik. „Souhlasí se zjištěnou náležitostí „Zcela.o Někdo si spokojeně oddechl. Ale pan Še belka to nebyl a pan kontrolor také ne. Dopsán protokol a podepsáni všichni. P- nové už se neostýchali podat ruku panu poklad níkovi, když odcházeli. Pan rada zůstal na- posled.
rada Šebelka
19 article
„Prosím pana pokladníka — obrátils vážně — aby na chvíli odešel se mnou!“ Pan Šebelka popadl hůl a klobouk a vyšli „Ten teď něco dostane, co si nedá za rá meček —“ zasyčel čísi hlas v kanceláři. Zatím rada i pokladník mlčky sestupovali se schodů a mlčky vyšli na ulici. Tu pak pan rada se ohlédl a nespatřiv, co by překáželo, chytil milého Šebelku za ruku. „A teď mi, prosím tě, člověče, řekni, co s s tebou vlastně dělo a kde jsi byl? A Šebelka začal se zpovídati svému býva- lému spolužáku ze své velké lásky k slunci. Zpo- vídal se, zpovídal a pan rada řehonil se — s od- puštěním — jako hříbátko. „A to je pravda — řekl na konec užijme ho! Zajděme si semhle do zahrádky na jednu z Plzně, kdož ví, jak bude odpoledne!“ V zahrádce bylo veselo a útulno, a teď zase pan rada líčil, co se dělo v kanceláři, a úlohu hříbátka vzorně obstarával pan Šebelka. Sklepníci už kladli na stoly příbory k obědu a velmi mnozí ještě tu sr achovali snídani. Slunce
Šebelka rada Plzeň
20 article
jim pralo do lysých lebek a bolavých zád, jen sklenice své stavěli, kde se tmavěl stín. A pan Šebelka v růžovém rozmaru řečnil k panu ra- dovi: „l vzešlo do tmy a zimy, veliké, zářící, zá- zračné, a zas bylo světlo a teplo. Lidé, kteří již zoufali sobě, že nastává konec všemu na naší vychládající a bůhví kam z osy své vysunuté zeměkouli, žasli velice, že ještě jednou ho spa- třují a že zažijí ještě nějaký den radosti, opou- štěli kvapně své brlohy, obchody a kancelářea hle — všickni tu sedí a blahořečí bohu, slu- nečku zlatému přinášejíce oběť zápijnou — — — a doma —“ doplňoval pan rada — „manželky usoužené rukama lomíce bědují p studené kuchyni, lamentujíce v pláči a bolesti: Pro Krista pána — Anton — Anton — cos mi to udělal? „Na mou duši — zarazil se pan Šebelka náhle zvážněl velice — já musím domů, drahý příteli, musím — — ubohá ženská!“ „Ubohý muži“ — poopravil pan rada a v přílišném rozveselení nad náhlou změnou v přítelově vzezření i jednání poroučel: ještě jednu. „Ne, ne!“ — zuřivě bránil se pan Šebelk a sahaje po klobouku a holi, povzdychl hlasem zlomeným: „Och, ty ji neznáš, mou Martičku! Ta když se dá jednou do toho, nikdy níc ne pokazí nějakou — polovičatostí. Tři skontrovac komise byly by mi milejší — — A slunce se smálo, jásavě smálo panu Še- belkovi přímo do tváří a očí, v nichž ležela úzkost ustrašeného dítěte před stahujícíse bouři — —
Šebelka rada Šebelk pro Krist
21 article
S jarem ..- Črta Jana Václava z Finberka Hory jásaly v přívalu jarních větříků, které trhaly na nich spíci, ukoralou, bílou zimu. Jen zašpinělé kusy cárů její bělaly se ještě v hlu bokých vozovkách, v silničních škarpách, v jíz vách rozbrázděných polí a v dolících lesních, kam slunce sotva mohlo pro spleť smrkových větví svými hřejivými úsměvy pohledět. Hejno koroptví řídlo, po dvou se rozdělily a vesele kyrykaly v lásce nalezení se a v radosti. že budou vésti společný život jen a jen spolu. Tu modrala se podléštka mezi setlelým listí kolem zdi, tam zvedlo hlavinku drobné poupátko chudobky, hřálo se několik jen dnů na slunci a rozvilo se v bílou hvězdičku s žlutým středem. Kryté místo v záhybu řeky mezi stráněmi zabělalo se hustě květy sasanek, nad nimiž ve vánku třáslo se třepení olšových jehněd v ruda- vém pláštíku. Hladké kočičky naskákaly n pruty jív, žluté třásně na pruty vrb, kolem uvol- něných vod, blýštících se v jarních paprscích veselého slunka, které časněji vstávalo a ne tak brzy chodívalo spat za modravé obzory, dýma jící jarními mlhami.
Jan Václav Hejna Finberk Hora
22 article
Lesy měnily barvu, stávaly se živěji zele nými jako ty stráně a lučiny, pastviska a ozimen zelenající se pole. Skřivan, to jásavé a veselé stvoření se zpě vem v hrdelku, vzlétá v jas vysoka, hýří trilky a táhlými tóny, které tak mile a vděčně přijím duše lidská ve své hloubky. Žlutí strnadi stříhaj křídly vzduch a vracejí se na svá stará místa Bor je pln evrlikání, pln pískotu, šumu a štěbotu Voní jarem, mladičkou přírodou. V drobná srdéčka ptačí jaro hodilo lásku .. Ten nevyzpytatelný taj, proč jen dvě určitá srdce mohou patřiti sobě! Naleznou-li se, co štěstí krásy v životě! Minou-li se, co zármutku, mul trampotných! Hledají stará hnízda, kolébky své, roz moklé tajícím sněhem, vodou, rozbité větrem a bijícími do nich haluzemi.
Skřivan
23 article
Stařenka bídná kráčí po silnici. Sehnuta jako pod tíží břemene, a přece uzílek její tak drobounký! Kopa let, hory životních útrap, moře vyplakaných slz, nedostatek silné potravy, ža nad osamocením a nad beznadějným stářím po sledních pár dnů v životě, plném opuštěnosti zlomily její šíji, sklonily hlavu, podrážely nohy strkaly z prava do leva. Nízké střevíce, chatrné; červenavé punčochy zašívané, záplatované; krátké spodní sukně hrubé, chudé; svrchní sukni až k bokům zved nutou chránila před postříknutím silničního bláta. Šedavým vlňákem celá ovinuta, hlavu prsa, ramena. Pod ním na hlavě kryly její šediny ještě dva šátky jiné, letní . . Tvář uvadlá, žlutavě šedavá, rozbrázděn pluhem životních hořkostí. „Pochválen pan...“ zajíkla se a posled slova pozdravu již nevyrazila. Hlas se ji zlomi jako prut v rukou chlapcových. Třásla se na celém těle. „Babičko, kam jdete?...“ zastavil ji mlad pán, jenž vyšel si proti lesíku na procházkudo jarního, opojného vzduchu. Útrpnost objala ho ve svou náruč, když viděl v té nádheře probouzející se přírody tak chudého, ubohého lidského tvora. Chudoba přece tolik smíření, lásky, citu dívalo se z jejícl očí bez řas.
24 article
„Kam jdu... ach, já ubohá... kam jdu.. nemám nikde doma, nemám nikoho, jsem sama nikde nic, jenom osmdesát let... ach, kdyby na mne pán bůh vzpomenul... Jaro dýchá v přírodu, jaro zvedlo útlou chudobinku, jaro vykouzlilo první květy, jar hodilo lásku a radost v srdce ptačí, zbavílo řeku tvrdých pout, osouší meze větříkem, rozzelenává lučiny teplým dechem, jenom tohoto člověka, tuto stařenu nechává jejímu osudu... Nemá kam jít, a jde... Bez cíle. Kam? Pták vrací se ke svému hnízdu, opravuje je, má všeho dost, aby vystavěl si nové... a člověk... člověk! Bídný tvo „Zebračka!“ pomyslil si mladý pán a podává stařence almužnu Vyprostila ruku ovinutou šátkem. Ta ruka Kosti potažené průsvitnou koží. Ruka kloubnatá třesoucí se tak, že sotva peníz udrží „To mám od toho ohně... památku ... začala vysvětlovati třesení rukou i hlavy. „Chudáku!“ šlo mu úcitnou duší. „Od ja- kého ohně?“ „Tám u nás, v Blatnu. Bylo to takhle v má měsíci. Pěkně jsme se tím životem protloukal s tátou naším starým — dej mu bůh slávu věčnou... Kopali jsme kousek pole, chystali je pro brambory. V tom slyšíme: Hoři, hoří !. . . Tatik běžel ke vsi co mohl, však honila ho při tom smrt... Chudák, schvátil se a umřel, plakala a třesoucí se rukou utírala oči. „Já za ním, co jsem mohla... Ach, bože!“ vzdychla. „Z naší barabinky byla již jen doutnající hro- mada. Co neshořelo, rozházeli lidé, aby oheň nešel dále ... Stála jsem jako zmámená... Lok- tuše pod paží a motyka v ruce bylo mé bohatství, mé celé jmění... Bohu poručeno.
Zebraček Blatno Lokomotiva
25 article
„Byli jste pojištěni?“ „Nebyli. Věřili jsme v Pánaboha, že nás ochrání. Modlívali jsme se za odvrácení všeho zlého ... no... je po všem... Tatík po ohni za pár dní zemřel v mlynářově stodole, kde jsme přespávali. Ujal se mne vnuk. Chodila jsem prosit dobrý lid a nosila všeho víc, než jsem po- třebovala. I peníze jsem si skládala, kdyby na mě Pánbůh vzpomněl, abych měla na truhlu. Ale jak už bývá. Dávala jsem, oni brali, a bábu po- sílali žebrat znova... Stala jsem se žebračkou na ně... A když letos v zimě místo smrtí vzpo- menul si na mě dobrotivý Pánbíček nemocí, za- žila jsem druhé vyhoření...“ rozplakala se hla- sitě. „Cítila jsem, že vyhořel v nich pro mě cit, shořela láska a útrpnost se starou bábou, která v koutečku ležela opuštěna jako skomíra- jící pes bez ošetření, v hladu a nečistotě — — a co nejvíce mě trápilo — — v jich nelásce. Jen modlitba v toho dobrotivého boha a útěcha v po- moc jeho, sílila mě v naději, že s jarem odejdu si snad přece za nebožtíkem. Ale bůh rozhod „A čím je váš vnuk? „Tkalcem. Chalupu má, vyženíl ji, a není mu zle. Tři dítky.) „Hodnou ženu? „Ach, hodnou! Bůh jí vše odplať dobrým Ta nemá srdce. Tu bábu nám čert nechá na krku — povídala ... To mě trápilo jako hřích, z něho bych se zpovídala. Čekala jsem na boží jaro. Po- vídám si: Pánbůh tě uzdravil, jdi, jdi třeba da- leko, jen jim udělej místo a sobě od úst utrhni ten kalich hořkého odvaru, který ti dávají píti. Půjdu po dobrých lidech, a tak jdu. .. Viděla jsem, že byli rádi. No, svět je veliký, lidí hod- ných v něm přece najdu — a jednomu stavení se mohu vždycky vyhnout ...
26 article
Cítil, že myslila stavení vnukovo. „A kam přece půjdete? „Nejdříve do Blatna, kde o jednom jaře stala jsem se žebračkou ... Oh, kdyby mně byl aspoň zůstal tatík starý! Všichni jsou taml Deera, syn, on! Jen já tu jsem jako jeřáb ve stráni.“ Trvalo dlouho, než toto vše vypověděla. Oddychovala si, nabírala dechu, snažila se ulehčiti si, když našla někoho, kdo s ní cítil. S jarem přišly do vsi všechny radosti, při- letěly jako střely švitořivé vlaštovice, nalezly svá hnízdečka, svá bydélka, na kterých po miho- tavých létech sedaly k odpočívání. S jarem přišla též ona stařenka do vsi, od- loupnutá od srdce vnukova, od jeho ženy, o jich dětí, kterým jablka žebrala .. Člověk! Trpí ze všech tvorů nejvíce. Jes hříčkou kočičího osudu, který si zahrává s ním pro svoji kratochvíli. Komu si požalovati? Koho prositi za milo- srdenství? Milosrdenství. Nezní ta- slova jako vý směch? Bylo mnoho trpkosti v úvahách mladého pána, hledícího za odcházející stařenkou, které přidal více peněz, aby si koupila několik pokoj- ných dnů .. Se stařenkou šel jarem živý protest proti přírodě, hřích proti člověku... který musí tak bídně se plaziti, mezi tím, co skřivan, pln ra- dosti, vznáší se k výši a všechno se šatí novou krásou, zbaveno sněhu. A tam v zatáčce silnice potácí se živý smu- tek v těle podoby člověka, chudý, plný lásky. o kterou nikdo nestojí, plný žalu a utrpení, jemuž málo kdo rozumí . . Stařena kráčí s jarem tam, kde nemá do- mova . .. A najde-li domov — — — bude jí hrobem k uložení kostí pod drnem . ..
Blatno
28 article Štěsti.
Štěsti. Napsal P. Caro, přel. Božena Slivová Slunce chýlilo se k západu, paprsky jeho draly se stromovím, napolo zbaveným listí; vše zářilo v posledních paprscích, celá krajina po- topena byla v zlaté záplavě. Pestré barvy pod- zimu hýřily v posledních polibcích podzimního slunce. A v télo nádherné hře barev, v té záplavě světla kráčely dvě lidské bytosti, zamračené mrzuté, nevěnující pražádnou pozornost kráse, je obklopující On, ruce v kapsách, nevkusně se kolébal při chůzi, dávaje tímto nedbalým držením těla na jevo, jak povrhuje celým světem, který v tom okamžiku zosobňovala mu jeho družka. Ona, rty stažené v zlém úsměšku, zohy- zďujícím její pěknou tvářičku, dívala se upřeně a vzdorovitě před sebe a prudce zabodávala hrot slunečníku do země. Nemluvili již, každé slovo bylo zbytečné po dlouhé a prudké jejich hádce. Podnět té hádky byl opravdu nepatrný: šlo jenom o barvu spřežení kočárového, které chtěli koupit. Jemu líbili se hnědouši, ona chtěla koně barvy isabellové, s černými ohony a hřívami.
Slivová
29 article
On namítal, že se spřežením tak zvláštním ne- budou se moci hnouti, aby ihned celý kraj ne- věděl, že jsou to oni. Ona odpověděla, že nemajíc co skrývati, nepotřebuje jezditi na zapřenou. Tu on jí vyčetl, že ráda vzbuzuje pozornosta rozčiluje se stále více, řekl jí, že i její obleky jsou vždy nápadny. Ona uražena, odmítla jeho podezřivání a podotkla, že pohyboval se jistě asi v pěkné společnosti dříve, když se naučil viděti špatnost i tam, kde ji není. Načež on odsekl, že jeho společnost za svobodna byla lepší, než ta, do které ho ona uvedla. A nyní se hádka teprve rozpoutala, zasypá- vali se navzájem nejtrpčími výčitkami, nejbolest- nějšími urážkami a podezříváním, co nejvíce ponižujícím; všecko, o čem se jim dosud ani ne- bylo zdálo, si vyčetli a když vychrlili spoustu urážek druh druhu do tváře, umlkli, majíce srdce naplněná hořkostí a hněvem. Každý se nyní obíral v duchu vymýšlením neštěstí, náhlé smrti, rozvodu, útěku, samovraždy, néčeho hroz-