— CECH

95. čfslo. Strana 23.

Dne 12. dubna 1914. „Stydím se dosud za tu proklatou svoji ! slabost.. „Žádné vytáčky. Jen mluv, dám ti při- nésti ještě dvě amfory.“ „To postačí, bych onen hřích smyl vínem s duše své. Dík můj vezmi... Však pravím, že mi to hanbou. Ba není to již ani pravdou. Sedmnácte let! Ano, před sedmnácti lety byl jsem také ve zdejší posádce. A od těch dob proběhl jsem zase celou Syrii i Egypt, a jen okolnost, že ocitám se opět na témž místě, vzbuzuje ve mně nemilou u- pomínku... Kdo byl zde tehdy se mnou, pamatuje se zajisté na onoho vlídného a pokojného muže, jehož dala vrchní moc Hebreů ukřižovali. Sanhendrin poštval lid a hloupý dav zas Pontia Pilata, zdejšího praetora blahé paměti...“ „Oh, znám ten případ!“ pokyvoval hlavou centurio. „Kdož by se nepamatoval na Krále židovského, ukřižovaného na Gol- gathě!“ „Ano, máte pravdu,“ rozpomínal se též Ulpianus. „Mně vyprávěl o něm centurio Longinus, který tvrdil, že Ukřižovaný byl bohem. Ti, kdož věřili v jeho učení, založili v Israeli novou sektu.“ „Mýlíš se,“ řekl Vettius, „sekta ona není jen pro Hebreje, nýbrž pro všecky národy.“ „Ano, pamatuji se,“ pravil zas Orthanes, „loni konali zde jeho učedníci první svfij sněm. Někteří z našich přijali křest, a tak jsem se od nich dověděl, že jinověrci, na víru obrácení, jsou osvobozeni od obřadů zákona. Jakýsi Petrus, jemuž v Israeli říkali Kefas, učinil jakési prohlášení o Duchu svátém, čehož nechápu, a hned na to učedníci Saul a Bar-Nabas odebrali se do světa rozhlásit usnesení sněmu.“ „Nevím o tom,“ pokračoval Coponius a opět vyprázdnil pohár. „Nebyl jsem zde k>ni, jak jsem řekl. Vidíte však, že mluvím pravdu.

Mnozí viděli ukřižovaného Nazaretského umírati... Já nikoliv. Zato po západu slunce náhodou byl jsem se třemi druhy vyslán na stráž к jeho hrobu. Nechápali jsme, proč hlídáme mrtvého... Za tiché noci však, bylo to vlastně, když Venus oznamovala příchod nového dne — ó slyšte mne — jakás zlatá záře náhle osvítila skalní hrob, my — jati hrůzou — viděli, kterak kámen sám se odvaluje — a z hloubi hrobu vystupuje — Nazaretský. Ó slyšte! Já viděl jej vstáti z mrtvých! Posud vidím tu lefíou, skromnou a přece majestátní postavu, kterak kráčela ve stíny háje a rukou nám žehnala, mizíc pak jako přízrak... Přátelé, ten dojem z mé duše nevymizí! Byl to bůh! I božský caesar Claudius uznal jeho božství a dovolil mu přepustili chrámy některých bohů našich ... Když jsme se vzpamatovali z leknutí — neboť leželi jsme jako к zemi přikováni — běželi jsme do Praetoria oznámit, co se přihodilo. A Pontius poslal nás do Sanhedri- nu...“ Coponius se odmlčel a nadržel pohár zase Metelovi, aby mu nalil. Pak jej vyprázdnil jedním douškem. Dal jej naplnit! znovu a podával centuriovi. Orthanes přijal jej tentokráte s poznámkou: „Nechápu, proč piješ z lítosti...“ „Dovíš se ihned, veliteli,“ usmál se Coponius. Mezitím, co Římané pili, postáli opodál tři Hebreové, pohlížejíce na jich počínání s úžasem. „Kterak může jen Cumanus tuto nezbednost dovoliti ?“ rozhořčeně zvolal muž s dlouhou, úctyhodnou bradou v rouchu velekněžském. Byl to vskutku Ananias, nejvyšší biskup israelský, který v letech padesátých předsedal Sanhedrinu za vladaření krále Agrippy a za prokurátorství Cumana. Druzí dva, rovněž kněží a členové Vysoké rady, byli stařičký Haman a mladší Gadata. Haman nesl svinutou Thoru.

„Ano, tof zneuctění chrámu!“ zvolal Oa- |

„Nejlépe, když půjdeme na Cumana, by I neřest tuto zakázal. Jak jsou drzí, ti goji- mové!“ „Vizte,“ upozorňoval své druhy Vettius, „ti Israelští nás pozorují. Patrně jim není vhod naše ukájení žízně.“ Coponius zadíval se na kněze. Náhle jako by mu počalo svitati. „Ano, ano,“ zvolal živě, „toho starého s tou knihou znám dobře. Ano, ten byl také v Sanhedrinu, když jsme tam ráno přišli. Rozmlouval tehdy právě s Ananem a Kaja- fasem. Sotva jsme jim řekli, že Nazaretský vstal z mrtvých, zarazili se a div si pak zlostí nevyrvali brady. A právě tento — Haman, tuším, jeho jméno — to byl, který radám něco našeptal. Za chvíli přišli a každému z nás dali sáček peněz. Zamrkali na nás významně a řekli: Jděte a pijte. Nemluvte, o čem se vám v noci zdálo. Ale rozšiřujte mezi lidem, že Nazaretští Ukřižovaného .ý'^ôci z hrobu ukradli. Jděte mezi lid, do krčem i na tržiště a přijďte si zas pro peníze.“ „To že pravili?“ „Při všech bozích i při Nazaretském, v jehož nevinu jsem uvěřil. A slyšte — proto piji z lítosti, že jsem tehdy tyto podvodníky uposlechl a v krčmách rozšiřoval se svými druhy hanebnou lež. Tehdy jsem se hrozně zpil a chci se dnes opět tak zpiti, abych zahnal výčitky svědomí.“ „Tvá příhoda jest vskutku zajímavá... záhadná...“ „Ano, a moji soudruzi, umírajíce, prosili Nazaretského za odpuštěnf. Jeden padl v bitvě s Parthy, druhý klesl v Armenii a třetí v Syrii zachvácen byl morem. Snad z trestu nesešli smrtí přirozenou... A jaká smrt na mne čeká? Zdali Vzkříšený odpustí i mně?“ Coponius ulevil si opět vínem, aby o- chladil palčivou ránu, jež sžírala mu hruď. V té chvíli přistoupil к nim Ananias.

„Mužové římští, což studu nemáte? Učtu к Jehovovi ? Sprostá pitka i na zdi chrámové je zakázána. Budu si stěžovat! vladaři!“ „Ano, musíte být potrestáni za tento zločin к nebesům volající!“ zvolal Haman. „Ty, ano ty, starý lháři, měl bys být ztrestán za své úskoky!“ vzkřikl Coponius, pokročiv proti Hamanovi, neboť nedovedl se déle udržeti. To byla zajisté již těžká urážka pro člena Vysoké rady. Nedaleko kupící se dav pozoroval celý výjev a nyní, po slovech de- kuriových, nastalo jitření. „Kdo jsi, netvore?“ dorážel Haman. „O jakých úskocích hovoříš ? Svou smělost draze zaplatíš!“ „Jako tys zaplatil tu lež, že Nazaretští Vzkříšeného ukradli!“ hodil odvetou Coponius a obrátiv se к davům z plna hrdla křičel dále: „Slyšte mne, Israelští! Upamatujte se na Spravedlivého syna Galilejského, kterého dali jste Pontiem ukřižovat — já viděl jej těmito svýma očima .kterak z hrobu vstal — a zatím tento starý šibal vám namluvil, že jeho přátelé v noci mrtvolu jeho ukradli.“ „Slyšte!“ volali někteří. „Toť к neuvěření!“ „Nevěřte štváčům nečistého plemene!“ volali druzí. „Neznáme Nazaretského!“ odmítali jiní. Ale Ananias postoupil к Římanům blíže a vztáhl proti nim svou pravici. „Ve jménu božím velím vám : Kliďte se odtud, opilci!“ „Posloucháme jen rozkazů svého praetora,“ řekl klidně Orthanes.

Mezitím Coponius a Haman takřka vedle velekněze opět se střetli. „Tys padouch!“ křičel dekurio. I «Tys nečistý pes!“ sípal Haman a tak se v rozčilení zapomněl, že vztáhl proti němu ruku, v níž třímal svinutou Thoru. A Coponius svatopis ten mu vyrval, na kusy jej roztrhal a nohama rozdupal... To byla urážka náboženství, kterou Hebreové právem chtěli ztrestati na místě. Ohlušující vřava zachvěla celým chrámem. Vojínové, dříve konající stráž u bran nádvoří, již na počátku sporu utvořili živou hradba mezi stranami — teď ovšem nemohli návala déle čeliti. Nastala šarvátka, při níž sice tekla i krev Israele, ale Římané musili přesile ustou- piti. — Orthanes, postřehnuv nebezpečí, tasil mečík a zašeptal Ulpianovi: „Běž к praetorovi. Z toho, co se přihodilo, vzplane vzbouření v celém městě!“ Ulpianus měl štěstí, že odběhl. !■ Sotva Římané ustoupili po stupních na zeď, spojující chrám s tvrzí Antonií, učinil Coponius na lající Hebreje neslušný posuněk1 opovržení. To bylo již přespříliš. Do hloubí duše uraženi vzali Israelští můstek útokem. 'Mnoho jich bylo římským kopím probodeno, mnoho mečíky pobito, ale z Římanů nevyváži ani jeden svým životem.

Několika vojínům vyrvána zbraň, načež к smrti udupáni, Metelus a Vettius byli shozeni se zdi do skalnaté prohlubně, Orthanes těžce zraněn zajat a s ním i polomrtvý Coponius. i i Na to velekněz se členy rady spěchal do Praetoria, aby učinil stížnost, a hučící dav : za nimi vlekl po zemi na důkaz přemožené: provinilce. ;; Cumanus zatím pi zvěděl, co se přihodilo, a byl by snad i Hebrejce hleděl úklid-! niti, nadali mu však strašných jmen, budou, si prý stěžovati na jeho nestoudnosti i že netrestá ohavností svých vojáků. Cumanus un*- žen, dal povel pěchotě, aby vyklidila chrám. A mezitím z Praetoria dole ve městě vyrazila jízda římská. Utíkající z chrámu i lid v ulicích, sotva vědoucí, co se děje, vehnán, byl do úzkých ulic mezi Motif a palácem; Salómovým až к Veliké věži — a toho dne; pod mečem římským kleslo synů a dcer isra- elských kolem dvaceti tisíc. Radostný Pesach ■ stal se dnem smutku a veliký nářek a bědo-, vání rozléhalo se celým městem Davidovým. Dav Hebreů, prchající z Plraetom, zanechal na zemi ležící zajaté... Orthanes již dodýchal, když římské stráže chtěly ho odnésti. Schýlily se i ke Copo-' niovi, jenž jevil ještě známky života. Tedy ani on nesejde smrtí přirozenou. Usmál se blaženě a zašeptal: „Vzkříšený — mi — odpustil....!“ ! Skonal. Oči jeho ztrnule zíraly za Neviditelným, jenž kráčí světem, aby nesl spásu trpícím a kajícím ...

(Velikonoční obrázek od P. K.) ’Albína Zálišanská úmrtím otce, bohatého mlynáře, a brzy na to i úmrtím matky stala se sirotkem, ale zároveň nejbohatší nevěstou daleko široko. A právě následkem úmrtí rodičů nápadníci podávali si u ní dvéře, ačkoliv к ničemu neměla tak málo chuti1 jako ku vdavkám. Všichni jí byli lhostejní, až na dva, či spíše na jednoho z nich, setníka u jízdy, baronka Burggráflera, o němž se, soudilo, že již za života rodičů měl nejlepší vyhlídky. Druhým nápadníkem byl p. Zabranský, volontér na sousedním dvoře kníž. Schwarzenberga, syn velkoobchodníka s dřívím do Hamburku, jenž zamýšlel koupiti si v Čechách panstvíčko a pak se bohatě ože- niti, za kterýmž účelem ucházel se o ruku slečny Albíny. Rodiče přáli tomuto, protože

Vítězem v souboji, poraženým v lásce.