Strana 22. 95. ěíelo.

CECH»'

Dne 12. dubna 1914.

sknc jich hrdla a zbaví jc úzkosti, jež ztěžovala jejich dech. — V tom po hrůzyplném mlčení Ukřižovaný zdvihá hiavu a s povzdechem žaluje slovy žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!“ Sám Bůh jakoby se vzdaloval od místa, kde umíral Jeho Syn, aby nemusil vidčti. Věčný Slitovník té chvíle se zatvrdil, aby nemusil plakati. Opuštěnost, sklíčenost, prázdnota mysli ulehly na Krista tíže nežli hříchy lidstva. — Když ani Bůh nepotešoval, nesílil, a krev čtyřmi prameny prchající stále zvyšovala palčivou žízeň, Kristus hlasem, prozrazujícím největší muka, prosebně volá dolů: „Ž í zn í m.“ Poslední prosba к lidem а к

světu. Vojín, který stál nejblíže, otrlý a drsný, pociťuje soustrast. Nedbá zákazu zákona, jenž neznal ohledů к ukřižovanému, béře houbu, jež měla stirati mdloby těch, kdo nesli kříž, namáčí ji do octa, a napichuje na větvičku hysopu, podává к ústům Kristovým. Ovlažil jeho bolestně sevřené rty. Svět Mu podal i před smrtí, čím za živa stále Jej napájel. A přijav toto osvěžení z rukou vojína, Kristus klidně volá: „Dokonáno jest.“ Okol Jeho vyplněn — dílo skončeno. Kalich hořkosti dopit až na dno. Co uložilo mu nebe, aby vykonal, bylo na zemi vyplněno. Ještě poslední vzdefh к nebesům, díky za vše, čím Otec Ho vyznamenal, a již chce se Kristus rozloučiti s touto zemí. Tělo své zde zůstaví, duši odevzdává Bohu. „Otče, v ruce tvé poroučím ducha j svého,“ volá, louče se se životem, sklání hlavu a zmírá. Skončeno. Chvíle, na niž čekala země, nastala. Veliké očištění dokonáno; výkupná cena za spasení lidstva Kristem je složena. Země se chvěje bolestí i plesem. O- pona v chrámě, těžká a vzácná, jež dělila svatyni od tajůplné velesvatyně a kol níž s posvátnou úctou chodili kněží, náhle sama se trhá, skála golgatská puká, mrtví vstávají také. Slabost i zloba zapálily hříchem naše srdce. Ty smrtí svou vracíš nám život. Zdviháš nás к sobě. Vzpínáme к Tobě své ruce, j klaníme se Tobě, králi a Messiáši!“ Byli to prarodiče, Adama Eva. A hned jejich ruce ztisíceronásobily se v ne- nepřehledné tluny rukou vzpínajících sc ku ! kříži. Všude bělaly se sepjaté ruce, všude jich pípo až na konec obzoru, kde dřímaly hory.

Kdo zbyli, slyší tajemný hukot jako by země setřásala se sebe břímě hor a vrhala je v tůně mořské. V tom kříž Kristův náhle zaplane nebeskou září, nápis nad ním hoří bílými plameny, že bylo možno čisti jej i v Jerusalemě: „Ježíš Nazaretský — král židovský.“ Slunce není viděti. Jenom kříž svítí v strašnou temnotu a náhle roste výš ! a výše, ramena jeho se šíří, Kristus mohutní tak, že sáhá až do nebe a ruce Jeho přesa- j bují rozměry země. Chrámy světa se řítí, j kam dosáhly probodené ruce Kristovy. A ' zář, jež vychází z obrovského, šířku země přesahujícího kříže, oslepuje, poráží к zemi. „Nelze se dívat!“ praví římští vojáci a odvracejí své tváře. „To jistě umřel Syn Bož í,“ praví jich setník, od vrhu je svůj štít a meč, pokleká, ruce obraceje ku kříži. „Nastává konecsvět a,“ praví kterýsi voják. „Nastává začátek světa“, odpovídá setník a začíná se modliti.

III. 1 Přiblížil se večer Velkého pátku. První hvězda oznamovala počátek soboty. Tmy po- nenáhlu rostly. Vojáci, od Piláta poslaní, provedli zlámání kostí a pochovali mrtvé zločince i kříže jejich ve společné jámě. I kříž j Kristův hozen mezi kříže ostatní. — Dole pod Golgatou mihly se dvě po- ! chodně. V jich mdlém svitu bylo lze viděti několik osob, nesoucích těžké, v bílá plátna zabalené břemeno. Jich vážný, uctivý smutek prozrazuje, že nesou cosi vzácného, drahého. Cím víc se vzdalují, tím více dlouží se jich stíny. Kolnečně zmizí v nedaleké zahradě, a stanou u skály, v níž vytesán hrob. Sem nabídl Josef z Arimathie pochovat! tělo Spasitelovo. — Nyní jsou u cíle. Na bílé stěně skály , rýsují se veliké stíny zarmoucených. Sama ^ noc zvětšuje jejich postavy a tichým pláčem ; vůkol pokrývá květy. Pochodně mizí na ; chvíli v nitru skály; Ukřižovaný je u- ložen. Několik silných paží chápe se kamene a přivalí jej jako dveře к jeskyni hrobové. koledovat. Jde-H hoch sám, aby více dostal, mívá v jedné ruce hůl, aby mohl odehnati dorážejícího psa a v ruce druhé veliký šátek svázaný v uzel. Až bude větší, bude j miti místo hole z prutů svázanou a open- tlenou „pomlázku“, aby mohl vypláceti děvčata a kmotřičky. Teď by se ho jistě nebály a proto zůstává státí pokorně za dveřmi a aby upozorni! na sebe, spustí známou: „Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný, slepička vám snese zase jiný; dejte jí žita, snese vám jich tři sta, dejte jí pšenice, snese vám tři tisíce . . .“ Ale běda, kde teta koledníka odbude hruběji! Ferina sice dá se diplomaticky na ústup, ale hned spustí štiplavým hlasem: „Koleda, koleda o svátci strejc tetu pořádně vyplácí, dobře, dobře, dobře tak proč nechtěla poslouchat.“ Proto s koledníky a se strejčky si pranic nezačínejte a buďte к nim přívětiví.

Josef Luděk Brendh

Ještě chvíli všichni postojí, a pak, mlčíce, opouštějí zahradu. Květy, jež dávno již lusnuly, otevírají své kalichy a kloníce se jako bílé kaditelnici, vydechují svoji vůni Obětovanému. Slavíci pějí pohřební žalm. A měsíc, který právě vyplul od západu v plném svém lesku plane jako stříbrná, věčná lampa před prvním křesťanským tabernaknlem. Svatý klid rozhostil se po zemi, dnes vjs koupené.

Krvavý Pesach jerušalajmský. Scéna z roku 50. po Kristově zrození. Ač byl již čtvrtý den Přesnic — 18. N1- šana — přece nemenšil se nával zbožného lidu do chrámu Jahve, ba zdálo se, že poutníků stále přibývá, že svaté město Davidovo stále nové příchozí pojímá ve své zdivo, že ruch a šum od počátku svátku Veliké noci přechodu — slavný Pesach — dosáhl dnes teprve svého vrcholu. Se všech stran, od Bezethy a Salemu, z Akry i Siónu hrnuly se zástupy Hebreů к údolí Tyropoion, к hlavnímu západnímu příchodu chrámovému a za živého hovoru i modliteb, к nimž družily se i místní spory a mimochodné hádky, tlačily se po Siónském mostě к otevřeným kovovým branám. U prvé i druhé brány, jež vedly do síně lidu, kamž směli i jinověrci, nastávala každé chvíle taková tlačenice, že nebylo možno postoupit! ani o krok v před, ni zpět. Lid použil i třetí a čtvrté brány, jež vedly к náspu а к schodištím к hlavní svatyni, a kde kynul milý stín ve sloupořadí korinthského portiku, i v loubí královském i v kolonádě Salómově.

Podél celé západní zdi chrámové, před schodišti a u bran к nádvoří, udržovali pořádek římští žoldnéři. Ač již mnoho let Římané bděli nad chrámem, lehce opanovavše jej z vedlejší tvrze Antonia, kdež měli své Praetorium, přece přítomnost těchto gojímů Hebreje na výsost rozčilovala. Nedaleko čtvrté brány chrámové před nádvořím vedlo několik stupňů na zeď, jež byla vlastně jakýmsi mostem, spojujícím chrám s tvrzí Antonií. A zde na mramorových stupních sedělo několik římských důstojníků, kteří bavili se zcela nenuceně, nevšímajíce si zhruba hučícího davu. Seděl tu Orthanes, letitý již centurion, Ulpianus a Vettius, oba dosud mladí optiové, z nichž každý velel padesáti mužům, kteří právě ve chrámě konali službu. К nim družil se starší, ale mohutný a svalnatý dekurio Coponius, jemuž právě mladý, prostý žoldnéř Metelus, přidělený důstojníkům к obsluze, naléval z vysoké amfory do nízkého poháru rudé révy. Zdálo se, že dekuriovi jak náleží chutná — a nebyl také žádný div — seděliť tu, vydáni na po- ; spas žhavým paprskům slunečním. „Příliš hrdlo dneska proléváš,“ poznamenal centurio Orthanes. „Nezapomeň, Co- ponie, že jsi ve službě!“ „Ano, ano,“ bručel dekurio, patrně již vínem trochu zmámen, „vím, dobře vím, a piji s vzácným tvým dovolením, šlechetný veliteli. Ale promiňte mi všichni... Piji z lítosti „Jakže — z lítosti?“ zvolali optiové. „Domníval jsem se, že lze piti na radost nebo na zlost,“ mínil centurio. „Ne — ne — piji — z lítosti...“ „Nuže, pak musíš vyprávět, co se ti přihodilo! Bude to jistě zajímavé.“ „Nebyl bych si ani na to vzpomenul,* řekl Coponius s odmítavým posuňkem, „ale tento chaos v Jerusalemě o svátcích připomněl mi příhodu, o níž lépe pomlčet.“ „Tím spíše musíš vyprávět. Což nevidíš, ře se nudíme?“

z hrobu. Z rozsedliny skalní vystupuje starý, sešlý muž a za ním jiná postava. Žena. Strasti celých věků vepsány byly v jejich tváře; o prosněných tisíciletích svědčí jich holé, bílé lebky. Zdvihají své hubené ruce ke kříži, rty Jejich se otevírají a modlí: „Věky očekávaný knězi a králi! Veliký, svátý obětníku, Synu Boží! Tvoje stékající krev probudila nás ze sna smrti a oznámila nám hodinu vykoupení. Vzal's na se viny naše a viny všech našich dětí. V slabostí své klesli jsme my a ony, za námi v mdlobách se potácejíce, stále padaly povinnosti, jak к tomu byli nuceni poddaní jednotlivých dědin v českém království. Pakli „pány“ byli sami konšelé městští, bylo tím hůře, ježto pro sebe nejen rádi brali, ale také rozdávali, a to už od samého Zeleného čtvrtku. Konšelé dostávali obyčejně po beránku, dostal písař, dostal pověžný, šatlavní, zvoník a někdy nezapomněli ani na — kněze. Na Opavsku v XVII. věku musili poddaní panu Vilému Oderskému z Lideřova, jenž byl držitelem panství Vikšteinského, odvá- děti o Velikonocích mnoho kop vajec, a la- kotný šlechtic ještě nebyl spokojen. Malá a také natlučená vajíčka vybíral a vracel, žádaje slušnou za ně náhradu a proto Kloko- Eovští a Melečtí na něho vyzráli. Odvedli mu sice druhým rokem vejce správně na počet, ale polovinu jích už před thn uvařili na tvrdo a mezi ně kladli nevařená, tak že nebylo téměř možno vajec zužitkovati. Pan Oderský ovšem zuřil, ale těžko bylo zjistiti pachatele a tak zůstalo jen při všeobecné pohrůžce, „aby se to více neopakovalo.“ V pondělí velikonoční jako za starodávna chodí dosud malí koledníd dům od db mu

Sfastjié a veselé Velikonoce! I J. B. Strejček.