UELIKOnOCNI PRILOHH ..CECHH

VIKTOR HUGO: BIBIENA: EMANUEL ŽÁK:

Psino pod krucifix. Sem, trpící, — i Bůh váš trpitelem jest, swn, zarmoucení, neb On stiší každý sten, sem, chvějící se, — lék má každou pro bolest, sem vy, kdož jdete v dál, zde vždy jest přítomen!

Démon u Golgaty. -Ona potře hlavu tvou a ty budeš úklady strojitl patě Její.. V ten čas, kdy země děsně zaúpěla, a západem se hnala smečka stínů, * bezedné propasti se zdvihl klínu, s krvavým věncem pýchy kolem čela. Dvě rudá světla nad skrání mu čněla, dvě věže plamenů, jež slaví vinu, živené krví zavržených synů, jež v žilách proudila mu, hříchem ztmělá. Pak zařval do dáli, až zatřásla se země, teď v nekonečnu Lásky vykoupaná, k dnům hledící, z nichž vzchází nové plémě. Přes hroty skal šla Roditelka-Panna. A věže plamenů se v propast smekly v chvaty jak jazyk dvouklanný Jí lízajíce patu.

VELKÝ PATEK. (Z pašijových obrázků.) Dole, u paty návrší Golgaty, stanula žena galilejská. Její bohatší šat prozrazoval, že je žena zámožná; prach na něm usedlý, že je poutnice. Opírá se o svého syna a ukazujíc k vrchu hory, praví mu:

(Přel. J. S.)

„Hleď, onen prostřední na kříži visící, je veliký prorok z Galilee! Měl vždy jen slova lásky a soucitu ke všem trpícím a cizí žal byl jeho žalem; plakal nade všemi nešťast- ; nými. Eliáš vzkřísil syna vdovy sarepské; j tento vzkřísil mi —tebe. Vrátil mi tě, : a vrátil i jiným jich děti. Nemocným dá- I val zdraví, nešťastným skytal mír, zoufají- I cím naději, hříšníkům slzy. Takto mu svět i odplatil!“ Jinoch se zachvěl při slovech své matky, vdovynaimské. Viděl Dárce nového svého života na kříži. Přivinul se ke své matce a stisk’ ji vroucně ruku na znamení, že rozumí jejím slovům. „A kdo je ta žena, co stojí pod kří-' žem ?“ tiše táže se jinoch. „Jeho matka, Maria. Ona byla první, která cítila se mnou radost, když jsem tě živého zas měla ye svém náručí.“ — V tom Kristus na kříži pozdvihl hlavu a zadíval se směrem, kde stáli oba příchozí z Na i mu. Viděli, že oči Kristovy s láskou spočinuly na nich, jako by chtěly pověděti, jak Ho blaží- čisté a upřímné spojení matky se synem. A hned zase Kristus pohlédl dolů, blízko kříže, kde stála Jeho matka vedle apoštola Jana. Zrak Kristův zasmušil se bolestí, tvář hořem sesmutněla. A nakloniv se k Marii, s něhou povzdechl: „Hle, syn tvůj!“ A potom k Janovi : „Hle, matka tvá!“ V té chvíli tvář Kristova zalila se největší bolestí; v hlase třásla se Synovská láska, vděčnost a starostlivost. Jan slyše ta slova, přistoupil k Marii, chopil se jejich bílých rukou, a pokryl Je dlouhými, vroucími polibky.

Lidé stáli vněmem pohnutí. Oči přítomných želn zakalily se hořem. Syn vdovy naimské, nemoha přemoci proudy citů, jež draly se z jeho nitra, ukryl svoji tvář ha její prsou a tiše zašeptal: „Matko, nemohu snésti toho pohledu. Srdce by puklo, pojď, vraťme se do města!“ V tom pastýř, kráčející před svým stádem, bral se cestou k Jerusalemu. Hnal beránky do Jerusalema, beránky obětní. Jakmile spatřil vysoko zvednuté kříže a na nich těla ukřižovaných, ustal ve své písni; odložil šalmaj a sesmutněl. Kde hynou životy, ať právem či neprávem, vinou či bez ní, tam není místa k veselosti. I zasloužená smrt vyžaduje soucitu k odsouzenému. toto vždy bylo přeplněno cizinci. V dobu velikonoční musili se do Ríma vrátiti i řehol- níci, kteří s povolením svého duchovního představeného opustili některý římský klášter a žili k vůli větší dokonalosti po celý rok někde na poušti. Papež již časně z rána ubíral se s průvodem z paláce lateránského a stavěl se v několika chrámech. Prvním zastavením byl chrám Panny Marie Větší (S. Maria Maggiore), kde vzdávána pocta Panně Marii, která z lidí největší měla účast na utrpení Páně a také na radostném vzkříšení. Po té hnul se průvod ku kapli sv. Vavřince. Papež vzdal tam poctu prastarému obrazu Krista Pána tím, že sňal s něho roušku a políbil Ukřižovaného na noze se slovy: „Vstalí Pán z hrobu, jenž visel za nás na kříži, alleluja!“ Mezi tím, co choř po třikráte opakoval verš tento, sv. Otec uděloval políbení pokoje přisluhujícím biskupům, kardinálům. čelnějším hodnostářům i šlechtě. Po té spěl průvod dále do chrámu hlavního, jímž v pozdějších dobách byl chrám sv. Petra. Věřící líbali se u prahu jeho navzájem n pozdravovali se slovy evangelia : „Kri- !

Sel tiše kolem, hlavu nepokrytu. I jeho beránci ustali ve svém jednotvárném, smutném mekání. — Pastýř upřel soustrastný, plachý pohled ke křížům a zachvěl se bolestí. Poznal, že uprostřed ukřižovaných visí Prorok z Nazaretu, Kristus Messiáš. Vzpomenul, s jakou vroucností naslouchal Jeho řeči, když jemu a jiným pastýřům mluvil: „Já jsem pastýř dobrý, dobrý pastýř dává život za ovce s v é.“ Když mluvil o tom, že ztratí-li ze sta ovec jednu, nechá 99 na poušti a jde po té, která se ztratila. A když ji nalezne s láskou, beze hněvu, bez ran, vezme ji na ramena svá a nese ji do ovčince k ostatním. — Vzal si Jeho slova k srdci a řídil se jimi. Nebil zbloudilých oveček, s láskou je volal, hledal, a ony vesele vracely se k němu. A hle, od těch dob ovečky se mu již nezabíhaly. Měli ho nějak radši, a on zase více miloval je. A i doma k své ženě a dětem naučil se býti mírnějším a shovívavějším. — Teď viděl svého Učitele na kříži. Zachvěl se a s bolestí pohlédl na své beránky. Všechny by je dal, aby Ho vykoupil s kříže. — A když vstupoval do brány, hovořil sám k sobě : „Jestli krev tohoto Ukřižovaného nás nesmíří a neočistí, marně proléváme krev na šichberánk ůi.“ —

llašt Mono».

Staré názvy Hodu Božího velikonočního jsou velice různé. U nás v Čechách byl zván: Veliká noc — Velikonoční neděle — Veliká neděle — Vzkříšení Páně; u Rusínů a Srbů: Velikonoční den — Velik dan — Vos- kresinje Christovo; u Slovinců: Vstajenje Go- spodovo; ve slovanském starém brevíři: Neděla voskresenija Gosodovo. Nynější liturgické knihy latinské jmenují Hod Boží velikonoční „Nedělí vzkříšení Páně“ (Dominica resurectionis) a celé svátky zovou prostě „Pascha“ (Přechod Páně), ač i tento název mnozí vztahují výhradně na Boží Hod, který právě proto, že byl památkou slavného z mrtvých vstání Kristova, slaven byl po celém křesťanském světě nejokázaleji.

Hod Boží velikonoční v Římě. Podnes hlavní velikonoční obřady v Římě vykonává sám papež a tak bylo i ve středověku, kdy zakázáno bylo každému usedlému římskému měšťanu vzdalovali se pod jakoukoliv nedůležitou záminkou z „věčného města“, ač

Nastalo poledne. Slunce se zatmělo, pokrylo se šedí. Soumrak zahalil celou zemi židovskou tak, že bylo zřítí na nebi hvězdy. Strašné ticho zavládlo na Golgatě. Nikdo neopovážil se promktvitj. Kněží židovští a zákonici bledí, zaraženi, beze slov vraceli se domů. I vojáci, kteří měli nakázáno státi na stráži u křížů, umlkli a s hrůzou přemýšleli, co se to stalo. Zdálo se jim, že celý svět vyšinul se ze své dráhy, že slunce zastavivši se na své pouti, hasne a zmírá. Až do tří hodin trvalo zatmění, hrůznější než hrůzy smrti, těžší nežli olovo, delší nežli pomalé umírání. Každá vteřina dloužila se v hodinu, hodina ve dny, měsíce, léta. Všem, kdo stáli u kříže Kristova, s vědomím viny v duši, zdálo se, že stárnou, blíží se k smrti, padají do propasti strašné, bezedné, věčné. Nejistota toho, co se děje, byla strašnější, než poslední soud, než konec světa. Všichni tušili smrt; čekali, že sti- stus vstal z mrtvých, alleluja!“ Vlastní obřady velikonoční začínaly o deváté hodině, kdy slunce již zcela jasně se rozlévalo po mosaikách a nádherné výzdobě basiliky poseté mořem planoucích voskovic. Zvláštní podívaná byla na četné katechumeny, oblečené v lesklá bílá roucha, jimiž podobali se andělům, kteří zjevili se kdysi u hrobu Páně. Ještě včera byli ve tmách pohanstva, ale již také oni povstali s Kristem k životu novému a duše jejich ozářila milost Boží.

Svěcení velikonočních pokrmu, jako beránka, různých pečení, bochánků, vajec a vína, jest znamením radosti, že půst pominul a vděčnosti k Spasiteli, jenž dokonal radost paši svým slavným, z mrtvých vstáním. Proto posvěcené tyto dary se zvláštní okázalostí se někde ještě posílají přátelům. Svěcení samo má i význam jiný, jakoby mluvilo k lidem : „Půst pominul, ale hříchem zůstává nestřídmost. Proto i ty posvěť se a nezapomínej v hojnosti i na chudé.“ Velikonoční pomlázka jest krásná věc. dostancmc-li ji, ale hůře bylo těm, kteří ji musili donaseli zc svého a ne z lásky, ale z