Strana 18. 95. čisto.

Dne 12. dubna 1914.

Sifoni МШ u nčmsfou. Tyto dny byla projednána v pruské sněmovně jako každoročně zpráva vyvlastňovací státní komise v Poznansku. Státní rozpočet Pruska vede zvláštní účty pro známou Ansiedlungscommission“ čili komisi o- eadnickou pro Poznaňsko. Pruský stát vytknul si za účel z této země nakupováním rolnických usedlostí polských připravovat Poláky o sodnou zem a na statcích dříve polských osazovat Němce a to výhradně vyznání protestantského. R. 1900 bylo v Německu 30,870.000 Poláků, 142.000 Masurů, 106.000 Litvínů, 100.000 Kašubů, 93.000 lužických Srbů (Wenden), 43.000 Cechoslo- vanů, 64.000 Moravanů. Dle sčítání roku 1910 mělo Německo 3,500.621 Poláků a 997.009 jiných národností, 241.254 osob, které přiznali, že mluví německy a slovansky. Poláci a lužičtí Srbové jsou katolíci, Masuři, Litvíni a Kašu- bové jsou vyznání evangelického. Jsou to Zbytky bývalých polabských a pomořan- ských Slovanů. Čechoslované jsou seskupeni na Ratiborsku. Farář Votava vydává jim „Katolické Noviny“. Jest samozřejmo, že lužičtí Srbové, Mazuři a ostatní zbytky zmizí jednou nadobro z povrchu země. Poláci vyrostli za r. 1900 do 1910 ze 3 na millionft. Zde je tedy tvrdý oříšek.

Jak tedy možno zničit polskou větev, která bydlí na území Horního Slezska, Po- znaňska a Východního Pruska. Osídlovací komise zakoupila během 12 let 303.342 hektarů, to jest tedy 54 čťve- rečnfch mil, polských pozemků. Na těchto pbzemcích bylo usídleno 1028 rodin německých protestantských. Na zakoupení těchto pozemků věnoval ppiský stát dosud okrouhle 1000 millionů marek. Ж berlínském Uštu „Nie Welt am Montag“ rozebral farář Feja polskou otázku následovně: Velkopolská myšlenka poslední dobou v polském tisku valně poklesla. Roku 1913 oslavovaly se ročenky polského povstání z r. 1863 a smrt Pomatowského z r. 1813. Oslavy ty konaly se nejhlučněji v Haliči a byly mnohdy namířeny proti rakouské vládě. Rečníci se těšili, že jakmile vypínkne evropská válka, padne Polákům samostatné Polsko do klína. Někteří řečníci začaH řečniti s křesťanským programem a potom tupili katolickou církev. Poláci mají zvláštní ZVyk shičovati ka- -CECH - _ tolicivi a polskou národnost v jeden nerozlučný celek dle receptu Lamenaisova, kterýžto způsob nazírání na víru a národnost polskou papež Řehoř XVI. r. 1830 zavrhnul. V Horním Slezsku vůdcové Poláků vrhají se na hospodářské osamostatnění polského lidu. Bojkot německého zboží je tu silně zaveden. Dle toho se zřizují polské konsumní tržnice, kde Poláci nakupují. Tyto konsumní spolky však jen živoří, poněvadž mají málo peněz do obchodu.

Poslanci v Horním Slezsku měli dosud oporu na poslancích katolického Středu a volili stále poslance této strady. V posied- volbách ale Poláci s katolickým Středem se rozešli. Roku 1815 byla na kongresu ve Vídni přidělena Poznaň a západní Prusko ke království Pruskému. Poznaňsko má velkostatkáře, živnostnictvo, rolnictvo a duchovenstvo vesměs silného národního polského cítění a vědomí. Polské listy v Poznaňsku jsou radikální a beznáboženské. Poláci v Poznaňsku a Západoprusku jsou pevně or- ganisováni na základě peněžních úvěmlích ústavů, polských, kterých úřaduje v Poznaň- sku 208, v Západaprusku 79. Veškeré tyto ústavy mají jednu ústřední Kanku v (Poznani. V těchto peněžních ústavech polských je činno 228 duchovních, ačkoliv papežská kurie účast v peněžních podnicích všem kněžnu na celém světě zakázala. Ve Vratislavi vycházející list katolického Centra „Schlesische Volkszeitung“ věnovala pblské otázce v Německu již mnoho článků. List ten zjistil, že utlačováním Poláků osídlovací komisí Pruska národní vědomí Poláků roste a tím také zášť proti Německu. Ale i Rusko nedovedlo si Poláky připoutat к Rusku, ačkoliv car Alexandr II. daleko příznivěji obmyslil všemi potřebnými svobodami své Poláky, než učinilo Prusko. Ještě více svobody a práv než v Rusku mají Poláci v Haliči, v Rakousku, a přece ani zlde nejsou spokojeni a touží po Velkém Polsku a po odtrhnutí od Rakouska. Jest však užitečno zachovati polský národ, poněvadž on je kamenem úrazu, o který se stále rozbíjí plán stoučiti slovanské národy v jeden ideový celek. Dokud Poláci budou, nebude z panslavismu nic. Tolik napsal do jmenovaného listu farář Feja, který v článku tom se hlásí к Němcům. Dle jména jím není, je to slovanský odrodilec. - - .

Různé zDtáuu z Rusha. Ruská politka na dálném Východě. Ku čínské říši náležely ode dávna jako státy ochranné: Mandžursko, odkud pocházela poslední svržená dynastie, dále Mongolsko a Tibet. O Mandžurii rozdělily se zatím Rusko a Japonsko, ačkoli dle různých příznaků lze souditi, že časem i ruská polovice Man- džurska ocitne se v moci chytrých a snaživých Japonců. Před necelými dvěma roky oddělilo se od Číny též severní Mongolsko, ale také zde nedovedla ruská diplomacie tě- žiti ze sympatií Mongolů, jichž vládce, ur- ginský hutuchta, třikráte vypravil do Petrohradu splnomocněnce, kteří však nenalezli tam náležitého porozumění a po každé se vraceli s nepořízenou, až konečně znechuceni nerozhodností ruské vlády a nepoctivým jednáním jejích v Mongolsku usazených činovníků, odvrátili se, tuším, nadobro od Ruska a vyjednávají nyní s Japonskem, jak svědčí vlastnoruční dopis, který mongolský hutuchta zaslal japonskému císaři a jenž je tohoto znění: „Chtějíce si zachovati své náboženství, mravy, obyčeje a tradice, odtrhli jsme se předminulého roku od Číny a stali se ne- odvislým samosprávným národem. Již tenkráte obrátili jsme se na Vaše Veličenstvo, přejíce si vejiti v přátelské styky a uzavřití obchodní smlouvu s vaší mohutnou říší, ale odpověď nás nedošla. Minulé zimy poslali jsme našeho ministra zahraničních záležitostí, aby osobně odevzdal Vašemu Veličenstvu náš list, ale vyslanec se vrátil, nedostihnuv účehx. Nynějším dopisem vyjadřujeme na novo přání upraviti přátelské sblížení mezi Vaším národem a našimi sourodáky, jichž valná část ve vnitřním Mongolsku nachází se ve velice těžkém postavení. Číňané vtrhli s ohněm a mečem do jejich země, spálili bož- nice, vraždili obyvatelstvo, loupili a odehnali jeho stáda. Z té příčiny prosí nás vnitřní

Mongolsko tajně, ačkoli přiznalo officielně nadvládu Číny, o přispění a pomoc. Nedávno navštívil jeden váš vysocepostavený hodnostář Urgu a sdělil, že Vaše Veličenstvo si přeje navázati s námi přátelské styky a že Vaše vláda chce se ucházeti o právo stavětí uvnitř (Mongolská dráhy a též o jiné koncese, aby tudíž zamezila Číňanům násilné vtržení do našeho území. Hodnostář ten zároveň slíbil, že přednese Vašemu Veličenstvu naše tužby. Vyličujíce nynější poměry, prosíme, aby nám bylo pomoženo, a jestli srolujete, žádáme především příměti Číňany, aby odvolali svá vojska z vnitřního Mongolska a u- snadnili tak jeho sjednocení na zásadě plemenného a náboženského příbuzenství. Nynější stav netrpí odkladu. Prosíme též c naznačení poslance. Pomůžete-li uskutečnit naše přání, bude Vám celý mongolský nároc od vladaře do podruha neskonale vděčen Prosíme o odpověď na naši uctivou prosbu/

— Bude-li odpověď mikadova na tento do pis urginského hutuchty příznivá, ztratí Ru sko v Mongolsku ostatní svůj vliv. — Ne jinak má se to s Tibetem, kam ruská vlád ještě v osmdesátých letech minulého stolet vypravila na výzkumy proslulého cestovatel plukovníka generálního štábu Rřevalského kde nyní člen trojdohody, „nezištná“ Anglií navždy utvrdila svou hegemonii. Na nedávn čínsko-anglické konferenci v Delhi zřekla s Čína své dosavadní supremade v Tibetu kterému zaručena úplná autonomie. Společn zájmy Číny a Tibetu budou se vyřizova od nynějška definitivní indickou vládou, Ar gličané a Hindové mohou v Tibetu svobodu provozovati obchod a Čína nesmí jim v toi překážeti. Anglie bude miti ve Lhasse sveh diplomatického agenta, anglická vláda vytkn přesně hranice mezi Indií a Tibetem, jí sv< řen též vrchní dohled nad jeho vnitřnín záležitostmi. Čína může chovati v Tibetu jc tolik vojska, kolik ho třeba к ochraně tan

div věžní kapH, která byla zasvěcena P. Marii, sv. Vítu, Václavu, Vojtěchu a Zikmundu. Na votivním obraze arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, který v kapli věžní býval a nyní visí v Rudolfinu, viděti P. Marii jako matku („Marya, matko žaduczie“), jež se přimlouvá, po jejím boku stojí andělé („Tys kra- lowna vssemohuczF* — „Angele swieti ne- besstij“) a „diediczi czeske zemie“ svátý Zikmund přivádí Karla IV., svátý Václav Václava IV., svátý Vít vede Jana Očka, dole stojí sv. Vojtěch; Karel IV. i kralevic Václav sepjatýma rukama prosí, na zemi před nimi rozestřen znak orla říšského a českého lva. A tento obraz Dětřichův po úsudku znalců byí namalován v druhé polovici století XIV.! Jemu podobný, asi o 20 let starší jest Kladský votivní obraz Arnoštův: P. Maria jest spodobená na trůně jako královna, kolem ní andělé. Z toho plyne, že v době Karlově obecná byla úcta к P. Marii, andělům, českým patronům, a že úcta tato, která nadchla umělce výtvarné, přiměla i soudobého básníka, že píseň lidovou doplnil dalšími strofami o pomoci P. *Marie, andělů a pěti patronů země české. V písni svatováclavské jest také zmínka o sv. Zikmundovi — ostatky tohoto kajíc­ ného burgundského krále přinesl Karel IV. roku 1355 do Prahy, pouti к jeho nádhernému hrobu v Praze konaly se z veliké dálky, Beneš z Weitmile jmenuje r. 1365 sv. Zikmunda čtvrtým ochráncem Čech; kde zobrazován byl té doby sv. Vít, Václav, Vojtěch, Prokop, Lidmila, byl spodobován S sv. Zikmund. Nejde to všeckno pěkně dohromady? A ještě něco! Za doby Karlovy hynuli tisícové morem.

: Arcibiskup Arnošt nakázal prosebné průvo- i dy s litaniemi; litanie tyto zachovaly se v ! řádu korunování krále českého a jak že zní? j „Kyrie elejson, Kriste elejson ... Svatá Maří pros za ny!), svati Korové andělští, sv. Víte, sv. Václave, sv. Zikmunde, sv. Prokope, sv. Ludmilo, všickni boží světí, proste za ny!“ Píseň, obraz, litanie nejdou ruku v ruce ? P. Jaroš uzavírá: Svatováclavská píseň litoměřického husitského sborníku pochází ze starší doby nežli jest století XV. a prosebné strofy k P. Marii a zemským svátým jsou zcela jistě aspoň ze století XV., nikterak však jesuitské přídavky z dob katolické reformace. — Jak těší nás každá studie o předrahé písni svátovádavskél —janus.