One 12. dubna 1914.

— CECH

95. číslo. Strna 11.

Státní renta. „Neue Fr. Presse“ přinesla delší úvahu pařížského finančníka Lévyho o klesání cen státních papírů průběhem posledních 30 let. Státní renty jsou dluhopisy států, které jsou v rukou věřitelů, kteří mají nárok na roční úrok z půjčené státu jistiny. Státní dluhopisy mají různou cenu podle toho, jak dlužník si stojí finančně a politicky. Jisté státní renty jsou dluhopisy evropských velmocí a Sev. Ameriky, ostatní státní dluhopisy patří к tak zvaným papírům exotickým, nejistým, dobrodružným. Na příklad jihoamerická republika Argentina má státních dluhů v obnosu 3476 millionů marek, tedy okrouhle 3600 millionů kor. našich peněz. Takový obrovský státní dluh tíží obyvatelstvo Argentiny, které čítá sotva 8 millionů lidí. Je tu samozřejmo, že takové státní papíry mají cenu více pohádkovou, jak skutečnou. Většinu těchto papírů má ovšem londýnský žid Rothschild a ten zná jihoamerické státy důkladně střihat. Kursovní cena státních rent byla dle Lévyho následující v průměru roku: 1880 1897 1913 Francouzská renta . . , . 86 103 87 Německé státní renty . . . 100 76 Rakousko-uherské renty . . 77 100 80 Anglická renta ..... 99 112 72 Ruská renta ....... 78 103 91 Italská renta 88 95 98 Španělská renta 72 68 90 Turecká renta 77 87

Z výkazu toho seznáme, že státní renty před 30 lety byly ještě levnější než jsou dnes. Ověř menších států se v poslední době valně zlepšil. Na pařížské burse platily koncem roku: renta argentinská 92, čínské renty 100, japonské 86, rumunské 87, stát San Paulo 100, srbské 83, renty státu jihoamerického Uraguay 67 fr. Za 86 franků bylo tedy možno koupiti si 100 franků státního dluhu Japonska a tak podobně ostatiií renty. Kdežto renty evropských velmocí nesou ЗУа, nejvýš 4y2 procenta úroku z vloženého v nich kapitálu, nesou renty menších mladých států 5 i 6 procent úroků ze sta, a to je pro každého spořivce přitažlivější, neleká se risika, jelikož nebezpečí ztráty kapitálu je stejně veliké jak u velmocí, tak i u státu významu podružného. Státní renty klesají na ceně vždycky, když zavládne všeobecná nouze o hotové peníze. I zde panuje zákon o nabídce a poptávce. Množí-li se poptávka po penězích, je samozřejmo, že stoupá tím míra úroků. Jsou-li peníze dražší, jest při- rozeno, že státní renty na ceně klesají, jelikož kapitalisté se jich hledí zhostit, aby zí- skaným prodejem jich' opatřili si hotových I peněz, kterými chtí jinde rychle a mnoho vydělat. Státy stupňují svoje výdaje hlavně J zbrojením. Vlády všech' velmocí žádají každého roku nové obnosy, které poplatníci z běžných daní nemohou státní správě tak rychle poskytnout!. Mimo státu shání se po penězích podnikatelé soukromí í veřejní, dráhy, továrny, akciové podniky všeho druhu. Takovým způsobem to jde na celém světě. Bankéři a spořivci nestačí podpisovat nové státní dluhopisy, které se každé chvíle vrhají na peněžní trh', čím více nabídek, tím více klesá v ceně nabízené zboží, zde tedy státní renty.

Německé státy vrhají na peněžní trh každý rok nové státní půjčky, při tom současně rozmnožují svůj akciový kapitál banky, dráhy, paroplavební oceánské podniky, doly, hutě, elektrárny, továrny všeho druhu. Tu nastane přirozeně veliká drahota hotových peněz. Americké státní renty platí na burse v Nov. Yorku nyní: 2«/o renty 97, 3<>/o renty 103 a 4o/# 111. Kdo si chce koupit čtyřprocentní dlužní úpis státní v obnosu 100 dollarů, musí zaň na burse zaplatit 111 dollarů. Většina státních' dluhopisů amerických je v pevných rukou amerických bankovních závodů. Italie během posledních 15 let nevydala žádných státních dluhopisů. Válečná výprava do Libye stála asi 1000 millionů lir, ale státní pokladny italské měly tento obnos z většího díln к tomu účelu za tolik let již nastřádaný.

Francie nerozmnožiia v posledních' letech státní dluh, až teprve zakoupením státních’ drah se státní dluh Francie zvětšil. Fi- nanění ministři evropských velmocí navykají si poslední dobou vydávati pokladní státní poukázky, které jsou splatné jako směnky, obyčejně za 6 neb za 12 měsíců. Pravidelně se platební Ihůta těchto poukázek prodlužuje na dva roky. Vydávání těchto pokladních poukázek je velice drahý úvěr pro stát, poněvadž se platí větší úrok než za renty. Ale finanční ministři si tím vypomáhají z nouze a zastírají tak schodek státního rozpočtu a zdržují tím veliký a náhlý vzrůst státního dluhu, ovšem jen na krátký čas. Tohoto nakažlivého příkladu následovaly finanční správy velikých měst, jako Nov. Yorku, Berlína, Vídně. Vydávání takových pokladních poukázek v obnosu mnoha set millionů korun jest nebezpečno jak pro stát, tak pro věřitele. Když vyprší platební lhůta těchto poukázek, tu je státní finanční správa teprve v úzkých. Odkud nabrat tolik set millionů na zaplacení splatných státních směnek? Ke konci uvedeme státní dluhy odhadnuté koncem roku 1912:

milllonfl marek Belgie 3024 Brasilie 6740 Bulharsko 504 Čil 1540 Čína 2850 Dánsko 197 Německo 5243 Prusko 9428 Sasko . . « Würtembersko 624 Badensko 542 Bavorsko 2637 Francie 26371 Řecko 746 Anglie . . . 14808 Australie 5720 Kanada 2135 Jižní Afrika 2395 Italie 10105 Japonsko 5337 Mexiko 898 Holandsko . . . ... . . 1951 Norvéžsko ....... 247 Rakousko 10324 Uhersko 5431 Portugalsko. . • • ... 3568 Rumunsko 1277 Rusko . . « . • . ' #4« . 19813 Švédsko 677 §rbsko . . . 533 Španělsko . .... . . 7620 Turecko « ....... 2188 Severní Amerika .... 4047 Dluhy států 1155 Dluhy hraběcích okresů . 924 Dluhy amerických obci . 9240

Tím jsou státní dluhy všech států’ na světě vyčerpány aspoň přibližně dle stavu koncem roku 1912 v německých markách к vůli jednotnému přehledu. Kdo tyto obrovské obnosy jednou zaplatí, o tom se nikde nepřemýšlí. , , Rudolf Vrba.

Шипп! přehled. Ministerský předseda vyslovil se к některým poslancům, že nedojde к letníma аса-; sedání parlamentu. Tím potvrzuje se, což patrno již z toho, že vláda uzákonila některé ne přímo neodkladné předlohy paragrafem 14. a jiné ještě uzákonili hodlá. Abaoln- třsnitis do příslušných mezí. Říšský soud zamítl dvě stížnosti a žalobu, kterými vzato v odpor dosazeni Zemské správní komise. i 1 i V konservativním táboře chystá se jakási reorganlsace. Strana staročeská hodlá se Činně súčastniti politiky a splynula by s kon- servativní stranou lidovou, jež mají týž program, ve stranu jedinou, mezikonfessijnl. Tato konservativní strana by postupovala společně se stranou katolickou a konservativním velkostatkem. Je velmi nesnadno říd, jak se věci vyvinou, ale zásadně lze jen vitati, když se činitelé vlivní a věd znalí súčastní veřejného života a odkáží politický diletan- tismus tedy postupuje.

FEUILLETON. O čem se mluv! potichu.

Vždycky mne zajímalo, co se v tichosti povídalo... Je tomu dobrý měsíc, co jsem slyšel v kavárně povídat si dva starší pány: „Tof se rozumí! Arcivévoda si nechá proti svému hradu postaviti dvě obrovské secessní, okenaté, železobetonové kostky! Arcivévoda, člověk zcestovalý a s jemným vkusem, dal si předložití plány a vrátil je. Břeh Vltavský, lemovaný chrámy, budovami klášterními, divadlem, věžemi, uměleckou obrazárnou, měl by destati do svých dásní dva falešné zuby — to nebude.“ A předpověď za měsíc v novinách se potvrdila. Arcivévoda a místodržitel promluvili spolu potichu slovíčko a fa vadu universitních bloků provede někdo jiný. Jiným povzdechem potichu byla poznámka uměleckého listu o soše Husově na Staroměstském rynku: „Moderním pohnutým sousoším Husovým budou porušeny klid a starobylá harmonie Staroměstského rynku.“ A ten, který to četl, řekl potichu druhému: „Je to svátá pravda: dvě sochy na jednom náměstí se nesnesou.“ „A to tím spíš ne, že z náměstí chtějí udělat! ústřední tramwayové nádraží.“ Zvláštní jest, že noviny prozradily nyní jiné dvě věci, vztahující se к Husovu pomníku; týká se to dvou řečí: jedna byla -pronesena hlasitě, druhá potichu. Dr. Podlipný při slavnosti kladení základního kamene zmínil se historicky sice správně, ale vzhledem ku svému okolí méně taktně o tom, že Hus byl ctitelem Panny Marie. „Víte, že к vůH té poznámce vzali mu náěelnictví v Sokole?“ A víte, že mu prorokovali : „Bratře Jene, ty pomník Husovi stavíš, ale nedožiješ se jeho odhalení!“? Podlipný chtěl prý při odhalení pomníku výrok svůj opraviti, chtěl prý říci, jak vlastně smýšlí, chtěl se rehabilitovati, ale nedožil se té chvíle. A také se praví, že poslední jeho slova nebyla stilisovaná: „Hus,

Barák, Sokol,“ ale že zašeptal praobyčejná slova: „Josefe, pojď sem!“ Koho volal ? Dra. Josefa Scheinera, jenž, sám bez vyznání, jménem Sokolů bude mlu- viti u sochy toho, jenž náboženstvím byl celý proniknutý ? „Dovede to fádní advokát?“ slyším tiché hlasy. A ironický šepot odpovídá: „Když dr. Soukup, soc. demokrat, nosí vousy a vlasy dle vzoru Husa na obraze Brožíkově, když soc. demokraté se prohlašují za dědice husitské komuny, proč by nebylo všeckno možno „Inu, ano, všeckno jest možno, zevně.*1 „Ale ani zevně ne. Očitý svědek upálení Husova, kostnický písař Riechenthal zpodobil Husa malého, tlustého, bez vousů a nezapomněl ani dvou skrovných podrobností: váčku na peníze a koženého pouzdra na nožík — jaký je Hus, kterého nám líčí ve století XX? Máme historického Husa? Nejsme s něho!“ „A byli Čeští umělci se sochy 2Й- koyy?“ - ’ *~ *• !