Strana Z 95. čMa

CECH —

Dne 12. dubna 1914.

národa ze zrna hořčičného víry křesfanské a pohled na přítomný rozklad z koukole nevěry — probudí a sblíží s námi četné katolické vlastence na venkově i ve městech, které od nás dosud děli jen předsudky suggesti vní fráze o „klerikalismu“. К ním Cítíme na venkově katolické agrárníky, kteří sebevražedný antiklerikální boj svého tisku zavrhují. Venkovanům venkov! >— 'Ale i v českých městech jest mnoho apoštolů-konservativců, rozptýlených „metu judaeorum“, ze strachu před veřejným míněním židovsko-zednářského tisku. 'Avšak postaveni před alternativu přítomné krise bud rostoucího rozkladu usque ad finem — anebo rozumného návratu к „poctivosti charakteru“ a „mravnímu vědomí národa“, dají — aspoň z lásky к vlasti — přednost Kristu před Barabášem. |A к tomuto buď — anebo veškeré tříbení duchů na nejhlubším základě světového názoru „zde Kristus — zde Antikrist“, pro veškerý život soukromý i veřejný směřuje. To vyciťují i prozíravější referenti v „Přehledu“, označujíce finále přítomného kvašení duchů v protichůdném parallelismu jen dvou stran; kon- servativní a liberálnč-pokrokové. To jsou jména vnějších fenoménů, jichž protikladné příčiny (noumena) jsou víra anevěra. Kéž by nlahH velkonočních zvonů vzbudil v českých Faustech věku XX. ozvěnu víry a naděje křesťanské, která jedině zachránila existenci národa a tvoří živý kořen jeho kultury až podnes. Pak bychom slavili vzkříšení — celého národa velkonoční hymnou: „Mors et vita duello confliscere mirando — Smrt a život v divném se střetly zápase. Bán ziti mrtev — vládne živ.“

Oelffionoňií (toaha.

Bezděky zalétá mysl naše do doby Kristovy a prvních křesťanů, do doby, kdy Kristus založil církev svou, jednu, svátou, o- becnou neb katolickou a apoštolskou. К té- t o církvi, к církvi katolické, jakožto j e- diné pravé církvi Kristově se hrdě hlásíme tím prostým vyznáním : J s e m katolík, chci všecko za pravdu miti, co Bůh zjevil a skrze církev katolickouk věření předkládá. « Tato naše víra katolická nezná kompromisů s osobami, ani s časem nebo místem: nejsme eklektiky, abychom si vybírali, čemu chceme z toho věřiti, a čemu méně nebo vůbec nevěřiti, ani kdy a kde chceme tuto víru vyznati .podle toho, jak nám to vynáší. Katolická víra není kabát, který bychom svlékali v situaci nám nepohodlné, zvláště před veřejností: víra katolická patří i do veřejného života. Ale do politiky, do politické strany se snad katolická víra jakožto náboženství kon- fessionální zatahovat! přece nemá —- namítne někdo. Říkali nám io nepřátelé Víry : sociální demokraté, liberálové; ale my, dokud jsme byli < matičtí, se vším důrazem jsme je odmítali, tvrdíce, že náboženství patří do veřejného života vůbec, tedy i do politiky. Později ovšem, když jsme politicky poněkud povyrostli, přišli někteří, nahrazujíce název „k a- t o lie k ý“ zcela zbytečně širším názvem „kř esť an ský“. Pravíme zcela zbytečně. Proslulý apologeta dr. Hettinger praví ve své Apologii : „Neznáme křesťanství mimo církev a bez církve“; a prof. Weiss podotýká: „Každý pokus, oddělit! církev od křesťanství, jest věcí nemožnosti.“ Nějaké interkonfessionální křesťanství, křesťanství nad církvemi, neexistuje. Každý, kdo mluví o křesťanství, buď stotožňuje je s vírou katolickou, nebo stojí na půdě protestantské, připouštěje, že je víra jako víra. Tohoto věřící katolík však tvrditi nebude, a třetí možnosti není. .

Nezbývá tedy, než možnost první, že pojem „křesťanství“ jest úplně shodný s po- jmém „víry katolické“, a my, vystupujíce jako křesťané hebo křesťanští sociálové pokládáme se aťhcemebýti pokládáni při tom za katolíky. Pròto tato záměna může miti význam nanejvýše formální, taktický, ač i zde zbytečně. Nerozhoduje název, nýbrž program strany. A dokud náboženský náš program bude náboženství vůbec a katolictví zvláště há- jiti, dokud ostatní program sociální bude zbudován na těchto zásadách, dotud budou nás yolnomyšlenkáři, sociální demokraté i ostatní odpůrci náboženství katolického vždy vot o neděli velikonoční. Za městskou bránu vycházejí měšťané, vojáci, řemeslníci, ženy, dívky a děti, aby při veselém hovoru, za žertů, hudby, tance a šprýmů užili velikonočního odpoledne. Zdá se, jako by jarním, teplým vzduchem nes! se Kristus. A duše rozletí se к němu, aby okoušela radosti z jeho návratu. A vysoko nese se к nebesům, kde nad čerstvou, ještě vlhkou zemí, zbrázděnou pluhem rolníka, zpívá skřivan své jásavé matutinum. Je nevýslovně smutno duši, v níž velikonoční zvony nenaleznou ozvěny. Kol níž jde vzkříšený Ježíš beze stopy, beze slova. Z ní prchla všechna radost života; na uzavřené její brány mamě tluče Naděje. V e 1 i k á n o c mluví к nám o velikém, věčném dni života. Velikonoce vyprávějí nám o vzkříšeném Kristu, který na konec naší životní plavby jako milosrdný lodivoda vstoupí v naši tonoucí lodičku, a dobrotivou rukou svojí hodí její kotvu na břeh nové země* Země věčných radostí. Em. žák.

potíratl. I teď, dokud se zoveme pouze křesťanskými sociály, potírají nás, vidouce v naší straně uplatňovány zásady katolické a budou nás potírat), i když přijmeme název nábožensky bezbarvý. Avšak může někdo namftnouti: Připouštím u věřícího katolíka nemožnost snášelivosti náboženské — jemu totiž je jen jeho víra pravou — ale je tu snad aspoň snášelivost občanská. Jsme příslušníky různých vyznání náboženských, ale téhož státu; dan<9 platí katolík 1 nekatolík, vojenskou službu koná podobně každý schopný bez rozdílu vyznání, proč se tedy máme různit! v politice, to jest ve správě státní, proč se mají snahy naše po dosažení vlivu na správu státní tříditi dle konfese, na katolické, evangelické, židovské, volnomyšlenkářské, nevě- recké ? i . I ji ! ! i j Na tuto otázku dá nám částečbou odpověď poslední doba a vanik strany kato- lidského lidu. Dokud politika nechávala náboženství ina pokoji, dokud poslanci vvkoná- vali svůj mandát, šetříce práv každéno náboženství, nebylo po katolické straně ani slechu. Teprve od té doby, kdy náboženství bylo politikou zatlačováno do soukromého života, politikou ochrana svobodného vyznání víry omezována ve prospěch nevěry nebo ve prospěch protestantské zásady, že je víra jako víra, teprve tenkrát vznikla strana katolického lidu, aby v politice, vt sborech zákonodárných pairalysovala snahy protináboženské, zejména protikatolické a náboženství hájila. ‘

Politická strana není davem, který by sei řídil jiným přesvědčením, než každý jednotlivý stoupenec; naopak je to skupina osob,' řídících se týmž světovým názorem a užívajících týchž prostředků к jeho uskutečnění, neb Obhájení. Věřící katolík zůstane důsledně i jako stoupenec politické strany věřícím katolíkem, podobně druhý, třetí, stý, tisící; žádný nepřestává býti věřícím katolíkem ani u volebního osudí, ani v parlamentě ; v politické straně nelze mkrviti odusí davu, aby se ve jménu strany jednalo, jinak, než každý jednotlivec její uznává zásadně za správné.

Strana katolického lidu má tedy za; úkol, aby vedle všech ostatních občanských1 hájila i napadených a ohrožených náboženských práv katolíků v životě soukroméná i veřejném. Tím nechce se nikterak dotýkatí náboženských práv vyznání jiných, pokud1 nejsou s právy katolíků v rozporu. Na př,: katolík, katolická strana i katolický poslanecký klub ponechá protestantům, židům, aby; si sami upravili svěcení dne svátečního, výchovu své mládeže a j., když práva katolíků nejsou tím dotčena. Ale postavit! se musí na př. proti rozlučitelnosti katolického manželského svazku, i tam, kde druhou stranou je evangelík, který by činil dle své víry nárok na rozlučiteínost. Katolík musí riditi se učením církve své. V nejposlednější době mluví se v českém táboře o vzkříšení nebo založení stran, které sice slibují hájiti náboženství, ale pokládají za velice nevhodné, dáti si název kon- fessionální. К vůli komu? Řekli jsme výše, že věřící katolík ani v politice (ani jako poslanec) nemůže jednotí jinak než jako katolík; tak musí jednati, smýšlí-li poctivě, i ti katoličtí konservative!, Staročeši, lidovci, a- grámíd, zkrátka všech 90 <tk katolíků v Rakousku, nejen katolíci a křesťanští sociálové. Přikládají-li si někteří název „národní“, aě tím neupírají druhým národnostem jich spravedlivého rozvoje, nýbrž snaží se jen tak zdůraznit! část svého programu, zrovna tak jsme my politickou stranou katolického lidu. Pravíme to s tou otevřeností, jak o říšsko-německé straně konservativní napsala „Konservative Korrespondenz“: „Konsex-

(Velkopáteční tragedie, nikoli snad uměle sehraná, nýbrž do posledních záchvěvů duše téměř před devatenácti sty lety na Golgotě prožití a protrpěná, opět hluboce vzrušila nitro lidské. Klečíce u Božího hrobu víc než kdy jindy vděčně uznáváme svůj závazek, plynoucí z prvního a největšího přikázání lásky: IMi lo vati budesBánaBohazice- lého srdce svého a z celé duše své azevší mysli své. Vždyť Bůh a člověk, obětovav nevinný život svůj pro nás hříšníky, zvýšil naši povinnost, abychom i my chtěli a dovedli trpěti pro jméno a dílo Jeho. A z mrtvých vstání Páně, jehož památku jsme včera večer slavili, dává dílu Božímu pevnější pečeť pravdy, neboť и e v s t a 1-1 i Kristus z mrtvých, marné jest kázání naše a marná jest ivífa vaše — napsal sv. Ravel. břehům jiného světa. V tom zazní hlahol zvonů velikonočních. Z blízkého chrámu doléhá v gotickou studovnu FaustovU starobylá píseň: „Kristus vstal z hrobu již.“ Ruka, držící jedovatý pohár, klesá; v srdci ozývá se touha po novém životě. Zachráněn, volá: „Blíž zněte, sladké, rajské písně ke mně! Já pláči zas, mne opět jímá země.“ Radostný pláč vracejícího se syna v náruč otcovu ozval se v duši. Nádherná tato scéna vehkonočního jitra je vlastním výmyslem Gotheovým. Staré faustovské legendy ničeho o ní neví. Göthe svojí vzácnou intuicí pochopil, že nemůže býti krásnějšího protikladu к vnitřní rozháranosti znaveného, životem zmrzelého filosofa nežli velikonoční pobožnost prostého lidu, oslavujícího vzkříšení Kristovo. Tam smutek, tíha, nechut к životu — zde radost, touha a láska. Vzpomínka na vlastní mládí, na šťastné chvíle, kdy víra svými čarovnými zvuky naplňovala jeho duši, dala vznik této skvostné, náladové scéně veliké básně Götheovy. A ještě dále sleduje básník radostný ži-