1
masthead
5. července 1908
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 180.
4
article
Poslední přání.
Poslední přání.
(Z lékařské praxe Dra. Komára)
Horko bylo, jen se slévalo. Na Praze ležel
rozžhavený červencový den, vzduch byl jako
vroucí láva. A těžký, až k zemi srážel. Každo
vdechnutí pálilo v nozdrách a nadouvalo plíce.
Víčka očí svrběla parnem.
Místy ploužil se ulicí osamělý pes, hlava
k zemi svěšena, jazyk vyplazený a svislý jako
hadr takřka dlažbu olizoval. Vrabci ukryli se
do žlabu pod rozpálenými prejzy čili kurkami.
ztichli a jen tupé zobáky olvírali, dokořán, až
k vyvrácení, vzhůru, jakoby doufali, že jim d
pich ukápne krůpěj nebeské vláhy na osvěženi.
Marná naděje. Na modré obloze nebylo an
mráčku, list na stromě se nepohnul, nad žha-
vými střechami prejzovými telelil se vzduch
pod střechami bylo k zalknutí.
Trochu chladu bylo jen ve klenutých prů-
jezdech a chodbách domovních, ale když jsi
vstoupil do schodiště a slézal sehody vzhůru,
jakobys vnikal do pekelné výhně. A kde ve
schodišti jaké okno na slunečnou stranu, jakoby
jím plameny šlehaly, když jsi kráčel mimo.
Vrabec
Praha
5
article
Jak teprv bylo v bytech! Všady sice bránil
slunci spuštěnými žaluziemi a záclonami, aby
palčivé paprsky přímo nevnikaly, přes to bylo
všady jako v peci. Uzavřený vzduch pěchova
se tlakem z venčí a houstl na krájení.
V bytě u Varhulů ve třetím patře v Poštov-
ské ulici sedělo několik osob v předním pokoji
Byl to akcesista František Varhula, něco málo
přes třicct, jeho choť Filipka, táhinoucí na tři-
cítku, starší sestra Filipčina pani Katy Sahulová
majetnice oděvnického závodu v Kotcích, brat
obou Florián Zajdrboch, pláčník a semenář,
nějaká teta všech dohromady, panna Efrosina
Žabžova, stará kloboukářka z Perlové ulice
o níž vlastně nikdo z celé rodiny nevěděl, kte-
rak je jejich tetou, z jakého kolena, linie, ja-
kého příbuzenského vztahu vůbec. Byla však
nepochybnou tetou, říkali jí tak všichni od dět
ství. Akcesista Varhula říkal jí teď taky tak, ač
koli jemu byl příbuzenský ten poměr nejnejas-
nější a ač by mu ostatní pokrevenstvo ženino
bylo dokonale stačilo na „rodinný kroužek“, do
něhož byl tak zamotán, že časem nevěděl, čí je
Všichni seděli a dýchali otevřenými ústy
a všichni chvílemi otírali krky, čela, tváře, n
nichž stále vyrážel pot. Přes to, že dvéře ze
světnice do kuchyně a z kuchyně na chodbu
byly otevřeny, aby sem vnikalo trochu čerstvého
vzduchu, bylo-li vůbec lze mluviti o čerstvém
vzduchu.
Všecka dusnost zmnožovala se ještě i dus-
nestí nálady, zavládnuvší v rodině Varhulovie
a Zajdrbochů. Neboť tam za dveřmi do světniee
druhé dovršoval se truchlivý děj. Tam ležela
na lůžku matka paní Varhulové i paní Sahulové
a Floriána Zajdrbocha, stará paní Markéta
Zajdrbschová, vdova, která sdílela již po léta
d mácnest provdané dcery Filipky a jejího
chotě, akeesisty Varhuly.
František varhula
Sahulová
Zajdrboch
Sahula
Zajdrbschová
Poštov
Filipka
Efrosina Žabžov
Zajdrboch
6
article
Tři měsíce ležela již na loží, a za ty tři
měsíce protrpěla tolik nemocí, že by z nich byl
odborník sestavil slušnou kliniku. Jejl děti samy
již nepmatovaly, jak šla jedna za druhou, ale
teď — jak aspoň lékař se domníval — schylo-
valo se vše ke konci.
Právě zas byl u nemocné doktor Komár
jejž musili hned po obědě zavolati, ježto spo-
zorovali, že nemocná přestává dýchati.
Proto panovalo to ticho, tíživá nálada,
drtivý a škrtivý tlak očekávání, nastává-li tedy
poslední okanžik nebo je-li to zase jen jedna
z oněch krisí, jakých bylo již tolik.
Mladá paní Filipka již tolikrát matku opla-
kala, že dnes neměla slz a jen začervenalý ma
očima hleděla na dvéře svělnice, brzy-lise
otevrou. Jaké štěstí ještě, že tam ta světniee
leži na sever a že nemoená aspoň tak příliš
netrpí vedrem.
Teď paní Filipka Varhulová z hluboka
vzdechla.
Toho si všimla teta panna Efrosina Zabžova
a pronesla šeptem:
„Už kdyby ji Bůh vysvobodil, milá holka
Je to trápení pro vás a pro ni.
Ve zracích paní Varhulové kmitlo se cos
jako výčitka. Živým a zdravým je snadno říkat.
aby Bůh nemocného vysvobodil. Ale nemocný
nerad umírá!
Komár
Filipko Varhulová
bůh
Filipka
opel
7
article
Sestra Filipčina, paní Katy Sahulová, ne-
pohlížejíc na paní Filipku, zavěsila na slova
tely Eírosiny:
„A ten věčný nepokoj, pane Ježíši! Sedm-
náctkrát jsem tu byla v samu noc, vždycky, že
už je konec, a zas nebyl. Pětkrát mě z postele
vyburcovali! Sama jsem se z toho mohla roz
stonat!“
Podruhé šlehlo zraky paní Filipky cosi jak
výčitka nad sobeckým stanoviskem sostry Katy
a teď sama řekla šeptem
„A bude-li to tak ještě pár neděl trvat
mám po letním bytě! Takhle se nemohu z domu
hneutl“
Pan Florián Zajdrboch opřel prsty obou
rukou o desku stolu, až ve všech kloubech za-
lupaly, a poznamenal, jakoby mluvil k někomu
pod stolem
„Má tak někdo tuhou náturu. A někdo z
jako pára nad hrncem. Jen se o něj nemoc otře
je konec. Nebožtík pantáta byl za tři dni pryč.“
„No ano, Floriánku,“ šepila panna Elo
sina, „lenkrát byla opidemic. To pomřelo lidí
Nebožka Vondrová — víte, ta dlouhá mydlářke
— ráno lehla, večer byla na prkně. Její deer
Fany měla tehda mžt s neděle svatbu, a najednou
ji do toho přišel funus. Tak se z toho ulekala
že do rána porodila —. —
„Kdo?“ otázal se Florián Zajdrboch, náhle
vzhlédnuv.
„No, Fany, mydlářčina dcera.“
„Vždyť povídáte, že měla mít s nedělo
svatbu.
„No právě proto, Floriánku. Spěchali nat
Fany byla tvrdá holka, ta by to byla přes od
davky přetáhla, ale prosím vás, takové náhlé
úmrti. To člověku dodá. No ale na štěstí Va
ňouček byl poctivý člověk, vzal si Fany přece
pak. Vždyť měli pět let známost. Jen jeho otee
v tom vadil, nechtěl synovi popustit živnost. Ale
když viděl takové neštěstí v rodině, změkl a po
volil.“
„Star? Vaňouček?“ otázal se Florián bez
myšlenkově.
Filipčin
Sahulová
Ježíš
Zajdrboch
Floriánek
Ela
Vondrová
Fany
Vaňouček
Florian
Filipka
Fana
Virginie
Fana
8
article
„No kdopak! Ovšem že starý Vaňouček
Arci nedal ani pak živnost, ale mladý Vaňouček
se už noprosil. Bylo tu mydlářství po mate
Vondrové, ujal se toho. A taky po ní zůstaly
peníze.
„Někdo tak má štěstí,“ řekl pan Florián
„a přijde do hotového. Tak měl ženu, rodinu
a po tchyni krásnou památku — živobytí. Jiny
musí se vším od začátku.
Teď se ozvaly za dveřmi tiché kroky, ni-
kdo již nepromluvil. Oči všech upřely se na
dvéře. Dvéře se otevřely a z druhé světnice vy
šel doktor Komár. Pozorně a tiše zavřel za
sebou a rozhlédnuv se soucitně po shromáždě
ných a přikloniv se k nim nad stůl zašeptal
„Lidičky, není to všechno nic platno, ale
připravte se na nejhorší. Je to sťará paní, se-
sláblá všemi těmi záchvaty několika nemocí,
dlouho už to nevydrží. Pravda, nic jistého člo-
věk nemůže říci, ale jak tak vidím, soudím, že
nanejdýl do zejtřka večera — —
Paní Filipka zakryla oči kapesníkem a z
štkala.
„No, no, mladá paní,“ přikročil k ní léka
a chlácholivě ji pohladil po tváři, „utište se
buďte zmužila, a hlavně před panímaminkou an
slzičku. Ať odejde tiše, bez bolestí a zármut
ku. — Hned ráno zase přijdu. A kdyby nastalo
náhlé nějaké zhoršení, pošlete pro mne třebn
večer. — Ffff, to je vedrol
Sahal po klobouku, po holi. Ještě se obrátil
a řekl k manželům Varhulovým
„A kdyby si stará paní něčeho přála, už
jí nic neodpírejte. Už jí nic nemůže uškodit. At
se jí vyplní, po čem by zatoužila. Ale teď k ni
ani nechoďte — spl, a možno, že bude spáti
do večera.
Lékař odešel.
Vaňouček
Vondra
Florian
Komár
Filipka
9
article
Schylovalo se k večeru, František Varhul
seděl v přední svělnici sám. Byl donutil ženu,
aby si vyšla na procházku. Bděla několik po
sledních nocí střídavě s ním, byla unavena. Ase
ženou vystrnadil taky svaka, švekruši, tetu Efro-
sinu. Večer zas všichni příjdou. Snad si pal
vyjde sám.
Dvéře k nemocné byl pootevřel, aby každo
její hnutí neb slovo uslyšel.
A pojednou, asi k sedmé večerní, ozvalo s
ze světnice slabým hlasem:
Filipkol“
Varhula po prstech spěchal k nemocné.
„Pilipka není doma, maminko, vyšla
trochu, ale přijde co nevidět. Co byste ráda?
„Tos ty, Františku
„Já, maminko.
„Františkul-
„Což pak, maminko?
„Gopak jste měli k obědu?
„Vepřovou s knedlikem, maminko, a čerslvé
„Já to cítila, Františku, já se nemejlila.-
Ale Františku!“
„Co si přejete, maminko?“
„Mám hlad, Františku.“
„Můj bože, maminko, nie tu nemám — ale
počkejte chvilinku, doskočím — přinesu vám
kousíček šunký, chcofe -li.o
„Nechci šunku, Františku, už se mi př
jedla. Pořád mi dáváte šunku. — Frantisku
dej mi kousek té vepřové. — A dej mi kn
kousek toho knedlíku. — A dej k tomu lžíe
toho zelí. — Kriste Ježiši, kdy už jsem nejedla
„Ale maminko,“ odporoval Varhula pl
rozpaků, „vepřová, knedlík, zeli — to všechno
je pro vás těžké.“
oo
„Ať je, Františku! Ale není! Mám na t-
chuť. Kde pak to máš, Františku?
„Je to všechno v troubě, na kastrole, aby
to nevystydlo. Kastrol zelí je tam, knedlík
maso v něm — povídala Filipka, že budeme
mít večeři.
„Přines to sem, Františku, a vy si večeřle
co chcete. — Okaž tol“
Povely nemocné zněly tak určitě, že Var
hula neměl odvahy, aby odporoval. Spěchal de
kuchyně a za okamžik přinášel na dřevěném
táce kastrol se zbytkem oběda.
Světnicí zavoněla teplá, tužá vůně. Nozdr
nomocné rozšířily se.
František varhula
Asa
František
Krist
Františkul
Filipka
Efrosinus
10
article
„Polož mi to i s tácem na postel, Františku
A vozmi džbánek, Františku, a dojdi mi pr
trošku piva. Kup mi půl litru, Františku. — Ne
Františku, přines cely litr. Napiješ se se mnou
A přines toho černého, Františku. Jdi, Fran
tisku.
Varhula váhal. Černé pivo — a litr! Cos
najednou vzpomněla. Celé čtyři neděle nesměla
již ani náprstek piva.
Tu šlehla hlavou jeho slova doktorova
Dejte jí, co bude chtít.
Varhula popadl velikou litrovou sklenicia
kvapil do blízké hospody pro pivo. Bylo m
celou věčností, než je ze sklepa přinesli, a když
se vracel, až na něm pot vyrazil výčitkou, ž
vůbec od nemoené odešel. Což kdyby záchvat
nějaký — —? Ale koho měl poslat?
Bez dechu přiběhl domů, kolena se pod nín
třásla, když vstupoval do světnice. Vedle byl-
ticho jako v hrobě.
Všecek se chvěl, když se blížil k posteli
A tu na něj patřily zraky tehyniny, tak ve
liké, jak už dávno je neviděl, a lesknoucí
jako v horečce, a nemocná skoro vyčítavě pro
mluvila:
„Kde pak chodíš tak dlouho? Vždyť moh
žízní umřít! Dej sem!“
S namáháním zdvihla hlavu, Varhulaj
podepřel, podal nádobu k ústům, nemocná
dychtivě pila, držíc oběma rukama sklenici, jako
v obavě, aby jí neutrhl.
„Pánbůh ti to zaplať, Františku! — At
nádobí odnes.
Varhula podíval se do kastrolu a leknutim
zkoprněl. Byl prázdný. Maso, knedlíky, zeli —
večere pro někelik lidí — vše zmizelo.
Klopýtal s prázdnou nádobou do kuchyně
a skoro se mu lámal vaz těžkou výčitkou, c
to učinil. Ale v té tísni zas mu zazněla slova
doktorova: Už jí nic nemůže uškodit!
Ještě několikrát si nemocná povelela skle-
nici k ústům, až poslední krůpěj vyssála. Potom
ztichla, oči se zavřely, a těžké, dlouhé oddycho
vání ozývalo se světnicí.
František
Fran
13
article
Bylo po osmé, když se paní Filipka vrátila
a s ní sestra, bratr, teta.
A jakoby jí kdosi našeptal, první pohle
její padl na prázdný kastrol v kuchyni.
„Kam jsi dal večeři? Proč jsi to vynda
z trouby? Kde to je?“
František Varhula se zajik.
„Filipko — maminka měla hlad — chuť —
snědla to — —
„Jožíši Kriste!! vyjekla Filipka. „Všechno?“
„Pro umučení boží!“ vyjekla taky pan
Sahulová. „Ten kus pečeně — knedle — zelí?“
„Františku!“ ozvala se teta Eírosina. „Mě
jste rozum?
Jenom slovo dodal taky pan Florián;
„Člověče —. —po
Paní Filipka kvapila dále. S postele ne
mocné ozývalo se cosi jako hrozné chroptění
Přiskočila, sáhla matce na čelo — ruka jej
zmáčela se potem, v němž nemocná tonula.
„Franc — Františku!“ zakvílela mladá
pani, potácejíc se od postele. „Tys maminku
zabil! — Jdi, leť pro doktoral?
Varhula pádil pro lékaře a cestou rozho
doval se, že sám již se domů nevrátí. Doktorn
přivede až ke vratům, ale potom — k Vltavě je
nedaleko a voda teplá dost. Nic jiného mu ne
zbývá než utopit se.
František varhula
Filipko
Sahulová
František
Florian
Franc
Filipka
Vltava
Jožíš Krist
14
article
Nějak na tento úmysl pozapomněl, v roz
tržitosti vrátil se přece domů, přiváděje lékaře
Všechny tři zdravé ženštiny byly zaměst
nány tím, že nemocnou panímámu převlékaly
do suchého prádla, neboť v potu plovala. Seděl-
na postranicí a docela vesele hleděla na cel
okoll.
„To se díváte, pane doktore, co! Vždyť by
mě vlastní děti byly hladem umořily! Vždy
František teprv mi dal najíst a napít. — A ted
si k vám všem sednu ke stolu — —!“ — —
Stará paní Zajdrbochová žíje podnes.
A doktor Komár podnes vypravuje vzáenou zku-
šenost z praxe své, jak mu za zády vyléčili umí
rající pacieniku
A vždy k tomu dodává: s
„No vyléčili! Ale přes to všechno, jak jsem
to na vlastní oči viděl, netroufal bych si do nej
delší smrti nikomu podobnou medicinu přede
psat. To by mne mohlu státi doktorát!“
Matka byla zdráva a paní Varhulová ji od
vážela na letní byt, kde se nadobro zolavila.
František
Komár
Matek
16
article
Napsal Václav Ji skra.
Napsal Václav Ji skra.
Nikdy nelušila Tereza Uromo, že nenávis
dovede tak zeela naplniti lidské nitro. Teprve
co sama nenávist pocítila, seznala, že není vět-
šího břemene nad ni. Ať seděla nad svými vzor-
ky, ať vymýšlela nové tvary, ať se ukládala ke
spánku nebo probouzela ku práci, vždy stejnou
silou se jí přihlašovala, mučic celou její bytost
Ano, nenáviděla, z delé duše nenáviděla sve
družky. Camélie Solděz. Nenáviděla jí prot
zvláštní kouzlo, jež ji obestíralo, pro její nevy-
čerpatelnou laskavost, pro její dovednost, pee
andělské její vzezření. Zdáloť sé, že zabloudiln
na svět, aby nezmízela z nělo představa andělů.
Každý pokus zloby vůči ní se tříštil o její do-
brotu. Byla jí zbraní.
Často myslivala Tereza, kde vzala Camélia
schopnost, viděli, čeho jiní nepostřehli. Když
šly spolu ulicí a listek se stromu snášel se jim
v cestu, sledovala Camélia jeho vířivý let a na-
lezla v něm zvláštní vzor. Ty nejchudší zjevy
přírodní v ulicích města poskytly ji myšlenk
na motiv originální a krásný. Byla nejzručněji
komponistkou v předkreslování, a byť se Te-
reza snažila sebe více jí dostihnouti, nedařilo
se jí.-
S ochotou a nezištnosli, která uváděla T
rezu v zuřivost, snažila se Camélia jí napomá-
hati; netušíla, jaké city tím budí v jejím nitru
Jak protivná byla Teroze její dobrota, jeji
líbeznosti Každého okouzlila, každého odzbro-
jila, každému chtěla dobře a — každý ji milo-
val. I vlastní Terezin bratr, Frederico. Terez
nechápala, že může býti jejím bratrem tento
člověk. Když vyznal Camélii, že ji miluje, po
hlédla naň ona laskavě a řekla sladkým hlasemo
„Odpusť mi, Frederico; mám tě ráda, ale vdáv
se nechci!“ A ten pošelilec nedovedl vie než
blednout a hubnout!
Václav
Uromo
Tereza
Terezin
Camélie
17
article
Nenáviděla jí! Z colé duše, každou kapkou
krve! Za sebe, za bratra, pro ni celou tak jak
byla — a ještě pro někoho. Ale to doznávala
si jen v nejtajnějším koutku duše, že dychtí p
přízni svého pána, že se zadýchává závistí, když
on s obdivem prohlíží krásné Camélišny vzory
a když jeho pronikavé oči přejdou s komposie
na komponistku. Měl ji za umělkyni a jako s ta-
kovou s ní zacházel. Zatmělo se vždy Terez
v očích přílivem rozbouřené krve, když přešel
na ni jen zběžně pohlédnuv
Ano, nenáviděla jí. A kdyby mohlo přán
otráviti, byla by Camélia mrtva.
V černých očích Terezy hořel prudký oheh
když seděla pod večer u okna, bičována svými
myšlenkami. Nevšímala si hvizdotu ptáků, léta
jících kolem střech, nevšímala si drobných
hemživých mušek, zvěstujících krásný příšt
den. Nepozorovala, je-li někdo ve světnici, ne
slyšela zvuku hlasu. V koutě komnaty překlá-
dala její matka věci ve skříni; prohlížela staré
památky, zamýšlela se do dávno uplynulýek
dnů. Vytáhla řetízek se zeleným kamenem a při
stoupila k dceři.
„Terezo, proč nenosíš této památky? J
pro štěstí.?
Tereza se vytrhla z myšlenek.
Tereza
Camélius
18
article
„Co je to?“ ptala se, nechápajíe, proč
matka věe ukazuje.
„Ten kámen je pro štěstí; chci, abys h
nosila.
„Pro štěstí?“ ušklíbla se Tereza. „Jak
štěstí?
„Neposmívej se1“ řekla matka přísně. „Pr
štěstí byl každému z rodiny, kdo ho nosil, stejně
jako tento prsten pro neštěstí.“
Matka se zamyslíla; Tereza vzala prster
do ruky. Byl malý, s krásným ametistem.
„Proč jste ho nedali pryč, když přináší n
štěstí?“
„Je to památka. Bylo nám líto zbaviti
ho; vždycky jsme myslili, že nebudo míti zléh
účinku, když ho nikdo nenosí.)
„A přece má,“ vybuchla Tereza. „Kde je
tu jaké štěstí? Jsem šťastna já? Frederico? Pe
dívej se na nás, vypadáme-li šťastně!“
Bledé jeji tváře zrudly pohnutím.
„Terezo! Co to mluvts?
„Ah, hlouposti!““ odvětila dcera, vpravují
hlas do obyčejné tóniny. „Ale ten prsten mi
dej, nechci, aby u nás nadále zůstal; odstra-
ním ho, kdybych jej i zahoditi měla!“
Matka se zadívala na prsten a po chvíli je
dívce odevzdala. Tereza náhle vyjasnila tvář
řekla vesele:
„A teď mi pověz, jaké neštěstí koho v něm
potkalo, abych nezahodila na konec nevinnou
věe!“
„Nevinná věc — nevím. Jaká by to byla
náiroda, aby pokaždé právě ten, kdo vzal prsten
na ruku, byl stižen neštěstím
Bývaly u nás kdysi lopší časy; ale nikd
z nás nozachytil již ani jich odlesku. Jako mlha
vé pásme jen zůstalo několik bledých předsta
o tom, že staři předkové naši byli bohati
moeni, že krásné sločny toho rodu byly žel
nými nevěstami, a že mnohá zajímavá historie
dale by se utkati z vláken rodinných pamětí.
Tereza
Matek
19
article
Prvně se vypravuje o ametistovém prstenu
že obdržela ho jedna z prababiččiných deer o
svého ženicha. V týž don vytáhli ji utopenou
stalo-li se neštěstí, či snad nemilovala svého ž
nicha, nevím. Prsten stáhli jí s ruky a schovali
Pak se vypravuje o mladé, krásné Mercedes
Byla prý tak líbezná, že kdo ji spatřil, eíti
v srdci touhu viděti ji zas a zas. Ale právě t
vzbudilo v milenci jejím žárlivost a on ji zabi.
Byla to náhoda, že navlékla toho dne po
nejprv ametistový prsten? Či snad měl prste
moc, přitáhnouti démony a obklopiti jimi nositel
k jeho zkáze?
Pozastavili se v rodině nad tím, že po dva
kráte stalo se nešlěstí tomu, jenž ozdobil se
prstenem a uložili jej mezi památky. Ale p
čase vybledla představa o neštěstí, jež snad
prsten přináší nositeli, a praděd jeden bo zase
vyňal, řka se smíchem, že snad jen ženským
členům působení zlé platí. Nosil ho bez úhony
pe celý don. Večer přinesli jej domů zavraždě-
ného. Teď již nikdo prstenu nenavlékl, ale snad
že pouhá přítomnost jeho stačila přivoditi zlé
přicházely hmotné pohromy a rod náš chudl
až zchudl zcela. Dnes musís ty kresliti vzorky
a Froderico psáti v obehodě... Z rodinnýel
památek zbylo málo, málo... A ku podivu, ne
šťastný prsten nám zůstal, ten prsten, jeho
jsme se snad nejdříve měli zbaviti . ..
Ypsslon.
20
article
Odnes ho, Terczo! Smid to bude dobře —.
Odnes ho, Terczo! Smid to bude dobře —.
Dny podleti se dloužily, a sluněčko ted
vždy počkalo, až vyšla Camělia s Terezou z prá
ce, aby se na ně mohlo usmát, nežli odejde
spat. Vděčně mu vždy Camělia jeho úsměv vra-
cela, také za zamlklou Terezu. Dnes však tohc
nebylo třeba, neboť Tereza se smála v dobr
náladě dřive ještě, nežli uviděla slunce.
Když došly k rohu ulice, kde se obyčejně
rozelázely, zvolala náhle zajíkavě:
„Camélio, nesu ti dárek — hleď tent
prsten —
„Oh, Terozo! Tak skvoslnou věc, jaký ná
pad! Ne, nepřijmu ho, nemohu!
„Ale musíš!“ vykřikla vášnivě Tereza. „J
tomu chci! Chei!
„Terezo
„Nemluv dále! Nepřijmeš-li ho, tedy vím
že mi chceš ublížití, že je ti lhostejno, bolí-
mne co, či ne, že —
„O, mlě již, mlč! Ty víš, že tě mám rád
nikdy že bych nemohla tě zarmoutit!
„Nuže, zde jest prsten. Ukaž levou rukul
Camélia podala jí ruku, a Tereza třesou
se rukou navlékla jí ametistový prsten.
„Tak, a teď s bohem,
„S bohem, Terezo; děkuji ti, ale“ —
„S bohem,“ křikla Tereza, rychle se vzdn
lujíe
Tereza
Chei
21
article
Camélia šla dále. S úsměvem zírala na vše
chny, jež potkávala, plna vlídných myšlenek
a každý zjasnil jí vstřie svůj pohled.
V postranní ulici, kde Camélin bydlila, zmi
zel náhle úsměv s její tváře. U zdi stál člověk
Bílé vlasy spadaly na vetehý, černý šat, hlar
klonila se dolů. Žebrák. Díval se do neurčila
a Camělia měla jediný dojem: němé zoufalství
Neprosil. Rysy jeho jako by zkameněly v bo
lesti a beznaději a očekávání konce. A při ton
dojímal tak důstojně a zvláštně, že se Caměli
zdálo, že by všichní kolomjdouci měli v úctě
před ním skloniti hlavu. Překvapilo ji, že malý
uličník drze právě před ním vykřikl svůj popěvok
hlasitěji, že slečna nádherně oděná právě pře
ním dala se do smíchu, že dva mladíci právě
před ním vyplivli zbytek cigarely, a cítila žhavou
touhu odprositi ho za všecky ty lidi. Což bylo
možno, že ho neviděli? Což bylo možno, že ne
citili, co by měli učiniti?
Jakoby znal její myšléni, zvedl stařec tiše
hlavu a podival se na ni. Byl to krásný pohled
pohled oduševnělého člověka.
Camélius
Camět
postranní ulice
Žebrák
22
article
Camélia se zastavila. Tvář jí osvítil úsmě
Jaký to byl úsměv? Soucit, povzbuzeníí, poroz-
umění, láska — to vše ho vyvolalo, i byl t
úsměv anděla.
„Zaplat Pánbůh!“ řekl stařee, a Caměli
cítila, zač děkuje. Cílila též, že dala mu ted
větší část z daru, jejž mu chtěla dát.
Necenila zlata — a ježto noměla při sobě
peněz, smekla prsten, jejž před chvílí obdržela.
„Nemám peněz,“ řekla mile, „ale tento
prsten můžete zastavit nebo prodat.
Vpustila prsten starci do kapsy a rychl
odešla.
Tichý večer zakončil tento den. Nebe bylu
v jasu takřka bílé a vzduch provanut teplou
vůní. Camnélia stála u otevřeného okna, dívajíe
se do nebe. Zdálo se jí, že jí hvězdy chtějí něco
říci, ale že nemohou dolů. Usmála se na ně
usmála se i té líbezné vůni vstříe, a cítil
srdce plné lásky. Cítila, že láska ta naplnilaji
srdce k rozskočení, a zrodila v ní touhu rozdéli
je všem a naplniti láskou všechno. Dvě čisté
slzy vyhrkly jí z očí a Camélia zvolna klesla
na kolena.
Camět
23
article
Nastojaščí krůpěje samovaru
Nastojaščí krůpěje samovaru
Zachytil V. T ůma.
Chybující napominati!
Po účinku zlá rada!
Měli jsme dežurného (ponocného), který
kromě nemoci všech ponocných (že si totiž rád
ke svitání zalezl a schrupnul), byl ještě kvartál-
ním pijákem, šilhal a nedoslýchal. Zvláště, když
měl udělat něco více, než k úřudu jeho patřilo,
slyšel pramizerně.
Byl také poněkud ryšavý, ač jmenoval se
Čorňawski.
Přes to, že pivo a vodka se před ním třásly
— zloději asi sotva; on však před nimi také ne,
jak z dalšího přibéhu seznáme. — —
— Jednou, byla tmavá noc a já nemohl pro
bolení zubů spáti. Převaluje se na loži — roze-
znávám stále zřetelněji přitlumený jakýs hovor
ze dvora.
Jakoby se u brány nějací lidé hádali.
Na spaní ani pomyšlení, noc teplá, zvěda-
vost moená — oděl jsem se tedy všelijak a vy-
šel zbicha na dvůr.
Opravdu — vedla se tam nějaká hádka.
Slyšel jsem hlasy jako chvějící se hněvem,
téměř vrčící, jenže přitlumené, bázlivé — a do
nich jasnější, přesvědčivý, hlas to našeho „sto-
róže“ (stráže — ponocného).
Chvílemi chlácholivý, zase varovný, až ka-
zatelský!
24
article
Ale ani on dokonce nie nekřičel. Chvílemi
šeptal spíše. Nechápaje pořád ještě siluaci, při-
blížil jsem se tiše na doslech.
U pootevřené branky, jakoby ji držel —
stál ponocný — za ní venku mihaly se stíny
a hlučely ty zlobné hlasy.
„Kak vám nestýdno, gospoda!“ mluvil sto-
rož pootevřenou brankou ven — „s tak plochym
naměréniem (úmyslem) do našeho zavóda?“.
„Rázvě vám neizvěstno, kakoj náš bary
charóšij? — Zabyli vy — kakda novoe zdánie
(stavení) strojil: staruju krýšu (střechu) vám
pozvólil rozobrát? — Zabyli vy (zapomněli).
kakoj on člověk velkolěpnyj? I baryňa? Kakaja
ona slavnája chazjajka?“ (hospodyně).
Vot výdumka: (nápad) kabančiky . nočej
zabrat! Rázvě éto móžno? Nedumaj' golubčik
žto eto šutka! (špás). Eto vorstvo, mošénietv l
(zlodějstvo) — nět rebjata! (chlapci! děti) Eto
nelzja! (nelze!).
Z tlupy zlodějů ozvalo se lání.
„Čto ty govoriš tam? Kakoe ty že iměješ
právo vorovat? (krást). Pfu! Kakoj národl?
Mně stydno, daže — meždu vami po sosědsku
žit? — Ubirajsá k čortu! — Spokojenu noě
vam, gospoda!“ —
A ponocný resolutně zabouch“ branku.
A zloději — s dlouhými nosy odtáhli
Mládec si — „pochvaluje“.
Pf
Kako
25
article
Důstojník jeden mně vypravoval:
Byl u naší roty jeden nováček, Cha hol
(Malorus), dobrý ehlap, ale voják špatný
Pořád jen toužil domů, a ze samé „skůty
(stesku) i druhé při evičení pletl.
Měl za to zlou vojnu; vojáci se mu smáli,
představení mu láli a týrali ho.
Jednou, když zase celou rotu na evičišt
spletl — musíl za trest cvičení do únavy opako-
„Zamučen“ a zpocen vrátil se do řady vo-
jáků. Byl pohov, všichni se stuchali, smáli, ho-
vořili ...
Jenom on slál, mlčel a hledél se slzami
v očích — na psa opodál bezstarostně a voln
pobíha jícího .
„Čto smótriš?“ (koukáš) tázal se ho ka-
pitán.
„Ej, mátí, máti! *) žalostně zvelal bodrý
syn Ukrajiny, „začem *9) ty mně sobakou
(psem) — nezrodíla?!
Stručně a trefně.
Přinesli z bazaru ošaíku hub za někclik
kopějek.
Byly tam všelijaké „griby“ a nejedna lioub
podezřelá.
Vzal jsem jednu z nich a ukázal ji staré,
zkušené služanee.
Pokynula, abych ji vyhodil a na objasněnou
deložila
„Da, po takoj možno do stěnky polězti!“
Rafinovaná touha.
(Připsáno Baudelairovi)
Muž dobrák měl zlou ženu. Draka.
Když se napila, často ho zbila.
Jednou, když se mu pro to vysmívali —
zlostně zaťal ruce a bezmocně zasyčel mezi
zuby:
„Vot tak: na minut pjať ji pridavit *)
pustitl
A ještě minutěčku i — opjať vypustit ...
Tólko — čto by nezdóchla . .l
Malorus
Baudelaire
28
article
Chtěli jsme jednou uřiznout oběšence, no
— když nastal shon — ukázalo se, že z patná-
cti robotčích neměl nůž ani jediný.
Podivný ten zjev byl mi vyjasněn následu-
jící znamonitou odpovědí:
„Nůž nosiť opasno! (nebezpečno). Napije
se člověk, a pak lehko někoho rozpáře nebo
pobodál
Dobrý ten lid zná již sebe i účinky silné,
přiboudlé vodky — no — vláda ho nezná —
nebo znáti nechce!
30
article
V pohnutém roce 1895 nastalo také v na-
šm městečku zatýkání podezřelých „subjektů“
(jak Rusové říkají) z revolučních rejdů.
Zatčení sváděni na policejský „účástek“,
když náhodou byl jsem přítomen, když před
„pristava“ předvedli nového delikventa — mla-
dého — asi 18letého Zidáčka.
Ač běželo snad jen o přespání na pryčně —
hrdina ten rozkročiv se theatralně před činovní-
kem, udeřil se v prsa a vykřikl šišlavě-
„Gošpodá! Já šmérti nebojůš!“ (Giospodá l
Já smérti něbojús!)
* mati = 1 vyslovuje se v maloruštině tvrdě
jako =
) přiškrtit trochu
Rus
Zidáček