1
masthead
30. června 190
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů k č. 178. —.
3
article
Květ národa.
Květ národa.
Mrak zakryl slunce — krajem stin se plíží
od pustých cest ku zvětralému kříži,
pták umlkl a skryl se — stesk ho jímá,
ston větru kvílí, v dálce ztemna hřímá ...
Ať hřmí, ať bouří! Kol ať zkáza víří,
a žbavým hrotem sem, v mé srdce míří!
Už nechci zřít, jak — vinou svou i hada,
můj drahý národ do propasti padá.
Jsem znavena, vlas bilý, Čko häsne.
jen pamatují zašlé doby krásné . ..
Víc doufalo se, věřilo v moc práva,
vie těšila nás minulosti sláva,
vie bylo nadšení a ohně všude,
kde prapory nám vlály bělorudě ..
Teď chabost podvázala křídla vzlelu,
chcem' nudnou šedí rovnati se světu,
co kalného však jinde hanou bylo,
my zveme k nám, by vzduch nám otrávilo !
— vždyť zapírá z nás mnobý sama Hlusa,
až posměch za ním divou saní klusá,
vždyť jazyk otců hanobíme sami
zde ú-tupky, tam jhem a službičkami
a čest svou národní jsme ve tvář bili,
když před cizím jsme páteř nahrbili
Je k smrti smulno po tom kraji českém,
v němž nevyjasní se, leč jenom bleskem.
Však — ký to hlas — tak silný a tak vřelý
Chceš tůně zcelit, jež se rozevřely,
a rozloučily náhledy mé s tvými?
Chceš oheň smířit s krami ledovými?
6 synu doby, zda tvá chiabá nobu
jde směrem slavným pro vilězslví mnohá?
Ne, škoda žiti! Do husilských hrobů
jsme pochovali rodu svého zdobu,
květ národa tam spí, peh zůstal holý.
kdo vzpomíná, ten lká, srdce ho boll.
Kdo chceš mi odporovat ?
Květa
4
article
Já, muž z lidu
Zlý osud uvrhl nás v děs a bídu,
z ní povstáváme zvolna, vlastní silou,
náš nepřitel nejásá nad mohylou,
své okovy jsme rozlámali sami —
že nezhyneme, psáno nad hvězdami!-
Jen veleb sebe, synu chlubně doby,
přec nejsme víc, než otroky a roby
Již ustaň! Neplodný je hněv a vráska,
ran palčivost nic nestiší, než láska,
jež v půlnoc trudů bílou hvězdou svítá
vše odpouští a nikdy nevyčitá.
Proč trpkost jen, proč žaloby, 6 ženo
Proč nechceš viděti, co dosaženo?
Sokola, abych cvičil. Byl jsem sláb a churav.)
Tak oni, kteři nebyli, nomohli být Sokoly
A my druzí, kteří jsme bývali, ale jimž oudy
ztuhly, pružnost a síla svalů pominula, že by-
ohom se nemohli odvážiti sebe prostšího „vý
šinu“, a kteří bychom při komihání jistě spadl
s hrazdy a rovně na břich, a kteří bychom př
skoku dalekém anebo vysokém polámali nějaký
hnát, a kteři bychom si při vzpírání činek roz-
třásli ruce na týden — my máme litost podob-
nou, že nám to vše dávno minulo.
Sokol
5
article
Kterak jsme my hoši v polovině let šede
sátých závistivě pohlíželi na Sokoly naše, krá
lovéhradecké, když za třepotavých zvuků soko
lovek se ubírali na Střelnici na Pražském pod-
městi, kde bylo původně ovičeno. Bylo nás pln
na Střelnici, dychtivě jsme sledovali každý
posun, každý krok a skok — div že jsme ne-
vrazili mezi ně, abychom se zúčastnili jejich
evíků. Neboť běhat, skékat, na hlavě stát a po
rukou chodit, na žebříku a na tyči šplhat, to již
jsme uměli dokonale. A vábila nás hrazda,
bradla, pružný můstek na skok. Kterak jsme
hitovali, že již nejsme velicí, „staří“ — aspon
dvacítiletí, abychom taky mohli sokolovat.
A kterak jsme natahovali nohy, když Sokolové
pocvičivše vraceli se do města, zase za zvuku
třepotavých sokolovek —— sokolovek z továrny
proslulého hradeckého Červeného, které taky
jistě byly jeho darem mladému Sokolu hrade
ckému.
Pochod za zvuku sokolovek! Toť byl náš
chlapecký ideál. Neboť ten zvuk provázel nás
od samého dětství, přeléval se nám do krve.
Vždyť jsme vyrůstali v pevnosti, kde polnice
vojenské nepřetržité hlaholily, kde nás vojen-
ský „tágrebe!“ — jak se všeobecně říkalo —
ráno probouzel, a kde nás arci pak zase nesko
matko, odpusť! Věřím nebes kynu v.
nale truchlivá „večerka“ šesti trubačů o deváté
My zajdeme, však národ žíti bude,
večerní naplňovala podivnou bázní a tušenín
Sokol
Červený
Sokol hrad
6
article
Vše málo — málo žiznivé mé duši !
Dím sméle: k tužbám národa jste hluši
Jak křivdíš! Nuže, chci se snažit dále
rád trpěti vše z lásky neskonalé,
a pracovat, jak já, tak moji bratři —
Stařena
Z vás sotva který skvělý účin spatří.
Sokol:
Snad přece ! Z kapek utvořeno moře.
K té víře nadšené se vracím z hoře.
Jsi mlád a doufáš; zrak můj jinak vidí.
jsme poslední, jsme nejubozší z lidí.
Ne ! Stokrát ne, 6 mysli pobloudilá l
Z mlh klamu odpověď tvá vyproudila.
Stařena:
Jsem stará, synu, znám, jak bývá v žití—
So kol:
Váak zapomnělae, ze v něm láska svtl.
Starena:
Ta výtka od tebe mne bolí, synu . . .1
Sokol
7
article
ta naděj v duši svatá hymny hude.neznámých, tajuplných událostí.
Sen buditelů našich nabyl tvaru,
Konečně se toužebné přání mnohých ná
jas dobra jiskří nad hlubinou zmaru.
tehdejších neposedů splnilo. Dorostli jsme
Bůh poslal nám dva velké, silné muže,
stali se členy Sokola. Někteří domácího, hrade-
z jich rukou kvetly vzácné činů růže,
ckého, jiní jednot jiných, kam koho právě osu
jich um a cit nám zjevily vzor Čecha,
zavál.
— k té lepé metě jsrá mládež spěchá
A tak v prvé polovině let sedmdesátých byl
v tom vzoru oživly zas oleů enosti,
jsem taky již členem Sokola pražského, mater
květ národa — vzor hrdé statečnosti,
ské jednoty všeho Sokolstva. —
zas k Husitům svým hlásíme se v pýše,
Někdejší můj chlapecký ideál se nesplnil —
již žehnají nám se své mravní výše .
sekolovek pražských jsem neslyšel. Krom někdy
Tyrš s Fügnerem, když Sokolstvo nám dali,
na výletech, na venkově. V Praze již tehda bylo
květ národa k životu vyvolali — —-
používáni sokolovek zakázáno. Kdy bylo zaká-
záno, proč, nevzpominám, nepamatuji. Tuším.
a vre
že se tak stalo na sklonku let šedesátý ch.
Sokol
Čecho
Tyrš
Fügner
Praha
8
article
Tvá slova dojala mne k slze díku,
Na výietech jsme jen pískávali na dlouh
věř, doufej tedy, synu — Sokoliku! . ..
plechové píšťaly, a byl to hlavně zesnulý bratr
Tlamka, tyjec, pražského Sokola cvičitel, který
v hudebním tom umění vynikal a horlivě na pe
chodech výletních pískával. —
Tato sekatura Sokola slavnými úřady, kdy
mu odpíránc bylo právo troubiti na sokolovky.
trvala léta. Příslušní „orgánové“ nedbali ničeho
tak svědomitě, úzkostlivě, jako aby z řad sokol-
ských nezazněl zvuk sokolských trubek. Zdá se
že říše trnula jerišskými obavami, aby se za
hlaholu sokolovek nezbořila. —
Nadošel rok 1882, kdy se Sokol pražský
chystal k prvému velikému projevu veřejnému,
k oslavě dvacítiletého trvání jednoty. Veřejné
cvičení bylo tehda pořádáno na ostrově Střelc-
ckém. Zvláštní redakce sbírala materiál na P
Sokolik
Sokol
Sokol cvičitel
9
article
Dík, matko! Věřím! Vidím skvělou zoři,
jež nad nívami české vlasti hoři,
kde stalečný a hrdý národ sídlí,
jejž chrání Sokol mohutnými křidly — —
A štéstí okem hvězd se do Čech divá
a věk jich slavný s dějinami splývá! ——
lees o
Irma Gelaslova.
i í elelo 0 H č e
u steli ebla aot ebt
a l
oe
n leae
Sokol
Gelaslův
Čechy
10
article
Jubilejní vzpominka.
Jubilejní vzpominka.
Taková malá, nepatrná „vzpomínka sokol
ská“ vytanula mi na mysli v těchto dnech, kdy
nadcházejí sváteční dny českého Sokolstva
Vzpomínečka z prvního sletu sokolského, kona
ného roku 1882. Plných pětadvacet roků tomu
až i nějaký týden přes to.
Vrací se mi stále v tom zvláštním, nebý
valém a tak radostném ruchu, který za posle
ních dnů prochvívá celou Prahu. Jakých roz
měrů nabyl tento pátý slet všesokolsky prot
onomu prvému, tak skromnému! Bylo k tomu
třeba colého čtvrtstoleti. A bylo třeba celých
pětačtyřiceti let od založení Sokola pražského
aby češti gymnasté celé české domácnosti a ci
zím hostům mohli připraviti velikolepé divadlo
jehož máme v těchto dnech být účastni.
Ruch radostný vane pražským vzduchem
kdy se schyluje k velikým dnům sokolským
Rozechvívá nás všechny, jakoby všem, i oněm
kdož nejsou přímo zůčastněni, vléval do krve
trochu ohnivějšího varu.
Ale přes tu radost, přes to kypění, jež kol-
kolem vře, kane mnohým z nás do povznášejíc
nálady jakási krůpěj hořkosti. Nám starý
totiž, kteří jsme dávno odrostli bradlům a hrazd
a madlům na koni a šplhadlům a tyči a čepelům
a činkám — všemu tonu nářadí, s nímž a n
němž jsm, kdysi taky zápolili. V tom krásném
a nadšeném mládí, kdy mnezí z nás věru po
kládali za svaté heslo: Co Čech, to Sokol.
Sokol
Čo
Praha
11
article
Mnoho jich, kteří jimi nikdy nebyli, býl
nemohli, z příčin rozličnýeb. Bez vlastní viny.
Vinou okolností, v jakých vyrůstali. Pro nedo
statek hmotný, pro nedostatik času, příležitosti.
pro jíné povinnosti — atd. Atd.
Tu vzpomínám na okamžik z roku 1891.
z druhého tuším sletu sokolského, ze cvičení
výstavou jubilejní. Rozestoupili se tam v řadác
Sokolové, cvičili, množství díváků sledovale
každý nový rozvijející se obraz prostných eviků
závodění berců. Bez dechu sledovalo.
Seděl jsem podle osmahlého, statečného
muže, zcela nepochybně venkovana, jakéhosi
hodnosty, dle zovnějšku zámožného. Jedné
chvíle, při obraze zvlášť úchvatném, setkaly se
maně naše zraky. V očích lelného venkovan
leskly se slzy.
„Máte radost, libí se vám to?“ táži se.
„Ach, jéstli se mně líbí. Ale plakal bye
lítostí. Že jsem toho sám nikdy neužil, že jsem
to v mládi neměl. V Praze již byl tehda Sokol
ale u nás ne. O tuhle radost ze života jsem byl
připraven. Proto bych plakal.“
Plakal by! A když tak řekl, oči jeho pře
tékaly slzamí.
A za posledních dnů tázal jsem se přítele
literáta.
„Půjdete také na sokolské cvičení některý
ze tří dnů?“
A přítel odpovídal:
„Nepůjdu. Zmáhá se mne pokaždé litostivé
rozčilení. Noboť já v mládi svém byl jsem o te
ebylo o, abyeh byl členen
Sokol
Praha
Sokol
17
article
Stařena:
Sokol:
Sokol
20
article
Sokol:
mátník, velikou, významnou a dnes vzácnou
publikaci. —
Do Prahy sjížděli se Sokolové ze všecl
krajů. A každé jednotě vysíláni vstříc na pražská
nádraží členové jednoty, aby ji uvítali a do So
kolovny doprovodili.
Tak jednoho večera červnového oznamova
náčelník dr. Tyrš, že v sobotu k večeru mim
jiné přibude též jednota královéhradecká. Kd
že ji chce uvitati? Je-li tu snad nějaký krajan?
Kdosi ukázal na mne. „Tuhle bratr je Hra
dečák . .
A Tyrš mávl rukou a velel: „Půjdeš víta
hradecké bratry!“
Naplnilo mne to trémbu. Byla to jistá pocl
ale trochu jsem se ostýchal. Abych při tom ne
jak nekobrtl. Než povel je povel, a tak v sobolu
vydal jsem se ve spolkovém kroji na nádraž
severozápadní.
V určitou hodinu přiduněl hradecký vlak
srdce se mi rozbušilo. Kliky cvakaly, dvířka va-
gonů třaskaly, rudé košile zahořely — Sokolevé
slézali. A v jejich čele náčelník, mladý Stanislav
Červený s ryšavým, vláčným vousem, s šerpou
přes bedra.
Uvital jsem bratry, Červen, povelem seši
koval svoji četu, jíž v čelo se postavilo šest
bratří s lesknoucími se trubkami a polnicem
všeliké velkosti a rozličných tvarů
V tom okamžiku vzrušení a rozčilení z
shledání s krajany ušel mi nějak vlastní význan
a účel nástrojů. Nepřemital jsem o tom. Pozo
nost má byla jínak zaujata. Kde zaujmouť místo
správně vykročit atd.
Vyšli jsme z nádraží, já o dva kroky vpřed
za mnou bratr Červený, za ním šest hudebníků
a pak tedy četa. Rázným pochodem kráčeli jsm
pres Poříč, k Příkopům.
Sokol
doktor
Tyrš
Klik
Červená
Praha
Poza
21
article
Pamatuji-li, bylo to již blíže Josefského ná
městí, kdy jsem sice neviděl, ale sluchem po-
stihl, že se náčelník Červený na patě obrátil
povele! — a v tom okamžiku všech šest trubaců
pustile. A hráli překrásně. Byli to myslím sam
nástrojaři z továrny Červeného, vyškolení hoš
hudebníci, a jejich nástroje zněly krásnou har-
monií. Srdce v těle poskakovalo. Ale zárover
se mi zatetelilo obavou. Teď jsem vzpomněl na
zákaz. Nesmí se troubit!
Obracím se k Červenému
„Bratře, není to dovoleno . .
Červený mávl rukou
„Jděme jen!
Nu ano, jděme. Konečně zodpověden jes
on, Červený, náčelník. Já jsem pouhý průvodce
Netrvalo diouho, ba jen chvilenku, a tuse
přitasil policejní strá žník.
„Zarazit, pánové, zarazit! Nesmí se troubit!“
„My smíme!“ odpovídal Červený. A řekl t
tak jistě, že strážník stanul a než se vzpama
toval, byli jsme již kus dále za jasného hlahole
sesti truh.
Snad někde u Prašné brány přestali. Přešl
jsme Příkopy, a když jsme se octli u Špinko
dlat Cervený druhý póvel. A za zvuku národníel
snI, nějak zvlášť zharmonisoxaných, zatáčel
isme na Václavské náměstí. A tu, asi proti zá
vodu Gottwaldovu, přikvapil zas jíný strážník
„Páni Sokolové, přestat! To není dovo
„My máme povoleni!“ odpovídal Červený
aníž jsme pochod přerušili.
Strážnik mával oběma rukama, jakoby chtě
všecky trouby rázem uepati, a volal:
„Kdo vám dal povolení
„Jeho Veličenstvo císař pán...“ odpovída
Červený důrazně e šli jsme dál, stále za zvuku
malého toho orkestru.
Červená
Červený
Špinka
Sokol
Strážnik
Václavský náměstí
Gottwaldov
22
article
Strážník stanul jako přimrazen, oněměl
Proti takovému povolení netroufal si činiti ná
mitek.
A Červený nelhal. Stanovy Sokola králově
hradeckého, potvrzené příslušnými úřady a tedy
jménem panovníkovým, opravňovaly jednotu
aby uživala trubek o veřejných průvodech kdy
koli a kdekoli.
Podmínkou bylo toliko, že nesmí být uží
váno trubek vojenských nebo podobnýchi v těže
tonině. A ježto vojenské trubky zněly do „e“
sestrojil proslulý olec Stanislavův sokolovky do
„f“, kterých pak jednoty sokolské užívaly. S
stával pak řečený šestihlasý sbor hradecký
z těchto nástrojů: truba Cl zpěv, truba Fii
tercie zpěv, tenor C oktava zpěv, truba F mn
přiznávka, truba F IV přiznávka a bass B. Tohle
ovšem pověděl mi přítel Červený, jemuž děkuji
za informuci.
Provázeni tímto rázovitým, zpěvným sexte
tem, kráčeli jsme vzhůru Václavským náměstím
a došli jsme až k Sokolovně v Sokolské třídě, kd
byla jednota nadšeně uvítána. Neboť nás byla
předhonila zvěst o jejím hudebním výkonu. Ne
kteří z bratři, kteří byli vítat jiné jednoty a pro
vázeli je k Sokolovně za pohřebního ticha, zá
viděli mně, že jsem přivedl jednotu v takovén
triumfu. Ale jiní, starostlivějši, pronášeli šepten
mínění, že to může mít nějaké „následky“.
Mělo to následky.
Druhý den byl pražské jednotě dodán poli
cejní zákaz všelikého troubení vůbec — a hrn
dečtí trubači na znamení smutku ovinuli svoj-
nástroje černým Ilórem.
Nyní sbor trubačů hradecké jednoty má osn
členů. A poněvadž má „školu“ zesnulého Čer
veného a jistě taky výborné nástroje z továrny
Čorvených, jest asi nepochybně nejlepším sbo
rem sokolským.
Budiž jemu i jednotě zdar do dlouhé ješt
budoucnosti sokolské!
1 psilou.
leno!
Sokol
Stanislavův
Červená
24
article
Hislorka hereckých líbánků. — Napsala Abirail
Hislorka hereckých líbánků. — Napsala Abirail
Hloráková.
Malá pravnučka Thamova se provdala. Jako
její známý praděd, též ona byla nešťastným tvo
rem, nesoucím Kainovo znamení na čele — he
ročkou, a jej: vřele milovaný též podobným ne
šťastníkem. Snášeli však své neštěstí náramně
vesele. Oba byli dobří herci pěkné společnosti
ten Kainův los nebyl tedy tak strašlivý. Zvláště
v zimní saisoně při několikaměsičním pobyt
v Brně, kde právě slavili sňatek.
Ale za to, jak skončil máj, lásky čas, svoji
nádhernou symfonii, bylo jim žalno. Nastalo
loučení na několik měsíců. Mladá paní totiž
náležela k opoře a manžel zas byl zuřivý čino-
herec, a jak smutným již osudem loučívá se
často, co věčně má býti pospolu, tak i činohr
se vzdušnou sestrou zpěvohrou na jaře se loučí.
Tragické osudy. Rozděleny nastupují pouť po
městech Čech, aneb drahé Moravy. — Jenon
to jediné kalilo mladým Javorům štěstí. Upřímně
řečeno, jest velmi nepříjemno vzdálenu být od
hodného, starostlivého manžela. A velehodným
manželem Javor skutečně byl, to uznával svorně
celý spolek, činohra i opera.
Paní Tereza s filosofiekým klidem snášel
tuto rozluku; ale pán se vztekal. Nechutnalo mu
V posledních dnech rozchodu téměř nejedi, an
milé špekuvé knedlíky s vepřověnkou nedovedly
ho rozveselit. Lál na bídný osud umělce a Pro-
log z „Konrediantů, jak byl zapřisáhlý čino-
herec, slále zvučel mu duši.
Rozjeli se. — Hrozné chvíle
Což, mladé paní čas dosti rychle ubihal —
bůh chraň, nedomýšlejte se nějakého domáelho
přítele, bůh uchovej, Rezička, herecké dítě, hle-
lěla na život tuze střízlivě, romanlika tudiž
všechna byla vyloučena, ale dámy dovedou se
více zaneprázdňovat, než muži. Jest toaleta
jsou malé rozkošné ruční práce, při nichž za
malého klípku čas tak rychle ubíhá! — ale c
má ubohý manžel sám dělat, čím se zabývat?
Thamův
Kainův
Jenon
Javora
Tereza
bůh
Brno
Čechy , aneb drahý Morava
Reziček
25
article
Studovat — čist? Ano, ano, ale přece ještě času
zbývá. Tedy hrdinné hrát billiard, šachy
v karty, sedět v hospodě? To, doufám, že opu
těný také činil, ale přece tolik času zbývá, kter
krásně vyplňuje choť. Její jemné ruce, je
kárné rty všude chybí, všude ..
Mrzut byl charakter Javor, mrzut a nešta
sten jako lesů pán. Kolegové aspoň tvrdili i něž
né kolegyně, že tak bručivého nevrlého charak
terního otce ještě neměli a že byl vskutku k n
vystání.
Psal ženušce neúnavně sáhodlouhé listy
celého jej měla vypodobněna v jeho opuštěnosti
Paní zas se omezila na střízlivé pokyny a napo
menutí, laskavá napomenutí stran billiardu, ho
spody, karet atd., inu, jak každý manžel zaslu
huje a každá moudrá žínka činí.
Měsíc minul v exilu a najednou charaktern
otec — takto hezký mladý pán — rozjasnil z
chmuřenou líc. Naděje zasvitla na shledanou
na jednodenní shledanou s milovanou ženou
Opera cestovala z Ostravy do Přerova — tedy
kdyby nasadil noc a ředitel rozumně zařídil re
pertoir a dal mu jednodenní dovolenou, mohl by
ženušku vidět a odečitaje cesty půl dne sn
pobyt.
S rozohněnou tváři běžel k řediteli a v divo
kém spěchu vykládal mu svůj šťaslný objev. Re
ditel čtverák dělal drahoty. Ne, nemožno — ne
může ho pustit. Jak by se bez něho hra obsa
lila, zde v H....., v takovém kritickém městě?
Kdo by hrál tak důležitou úlohu? Nikdo tak na
rychlo ji nezahraje. — Nikdy snad žádný dobrý
kolega nevychvaloval schopnosti milých kolegů
jako nyní Javor. Všiclini byli znamenití, výborní,
ba i pouhý začátečník Jůra byl velmi nadaný
a úplně schopný zahrát jeho parádní úlohu.
Ostrava
Přerov
26
article
Po všech těchto chvalozpěvech pohnulose
srdce v ředitelovi a svolil. Ale nyní koho nalézti.
aby se obětoval a pro jednou studoval dlouhou
úlchu? Neboť na víekrát se jí pan Javor roz
hodně nehodlal zbaviti. Tak rád hrál, tek rád —
a prosím vás, co by bylo do herce, který by
nerad hrál? Hraní je umělcova krev, ba celý
život, bez úloh stává se herec zlomyslníkem, b
těžkomyslnějším Schoppenhauera, ale s rol
v ruce — o jé! Usmívá se na celý svět, lidé di-
vojí se jenem na něj, dámy na ulici ohlížejí se
jen za ním — uchovej bůh, snad že za švarným
lůstojníkem, ale kde, kde, důstojník nulla.
pouhá nulla — za hercem! Herci, hrajícímu
role, se nemůže ani polní maršálek rovnati. A eož
zpěváci! Ti jsou ještě milejší. Jdou po ulicia
nenchalantně popěvují si novou partii. Domy na-
slouchají, stromy hlavy schylují, báby u pome-
rančů blaženě se usmívají — Zpěvák, lidičky
Posluhově smekají, slečinky s thěkami rozteu
ženy jej sledují a marně hledí vyzvědět, co bo
hem pomazaný trilkuje... Ach, zpěvák, zpěvák
vždy byl můj ideál.
Než vratme se ke skromné činohře. — Javo
se srdcem bušícím nastoupil po druzích pout
ale ze silných nikomu se nechtělo pro jedenkráte
úloze se učit. Jsouť herci při všem hereckém
nadšení přece jen pohodlné, vypočílavé duše —
bodejť, mořiti se pro jednou s takovým žaltá-
řem! To značí kolik dní práce, a kavárnička tak
svůdně šumi, a v létě, inu, v létě se náramně
špatně studuje! Proto byla všechna srdce za-
(vrzelá.
javor
bůh
27
article
Konečně se tedy obětoval velenaduný začá-
tečník Jůra, šťasten, že může se ve větší úloz
zkusit. Ani tuze přemlouvat se nedal — oh, za-
čátečnici i v létě mají nadšení a odvahu!
1ýden ještě do odjezdu, ale Javor se při-
pravval, jakoby měl hned odjeti. Oblek si dal
vyžehlit, koupil si nový „šlapec“, který mu zna-
menitě slušel, svrchnik laskavá domácí musila
pověsit na slunko, aby kavárenský odeur z něho
vyprcha! — a roztomilý byl Javor jako děťátko.
Žortoval, vtipy metal a k vesměs spanilým da-
mám byl neobyčejně galantním, což nebývá vždy
chvályhodným zvykem milých kolegů — ale za
to své malé žínce ani slůvka, ani muk.
Celý týden jí nepsal. Němý byl na jeji
úzkostlivé dotazy jako ryba, ať se trápí! Ale
bude to shledání! Zlob se, Rezo, zlob, však az
přijedu — a hlučný smích skončil vždy jeho
samomluvu.
Konečně již den zbýval do odjezdu. Od-
dechl si Javor. Co úzkosti zažil! Aby tak ředitei
náhle ropertoir změnil! Podivné bývají nápady
představených. Co špiček, žertíků od kolegů,
konečně — co dření! S milým Jůrou musil den
co den studovat převzatou roli, to byl nejtrap-
nější úkol celého podniku.
Den před odjezdem byl trh. Javor uzřel
spatřil mezi prodavačkami jednu, která měla na
pleně krásné kuřátko, bělounké se zlatou korun-
kou. Rozněžnělo se srdce Javorovo. Rézička tal
ráda kuřátko! Nerozmýšlel se dlouho a kuřátke
se zlatou chocholkou už bylo v kapse dlouhéh
raglánu a vesele, jakoby nesl hlavní výhru, uhá-
něl s ním k domovu. Domácí mu je zabila, oči
stila, vykuchala a Javor, Rezinu empirovou zá-
stěru před sebou, upravoval kuřátko na zvláštn
způsob, s nádivkou . ..
Němá
Reza
Jůra
Javorův
28
article
Oči domácí paní v obdivu jej sledovaly
Tak obratného pána i u plotny ještě neviděla.
Inu, herci — skoro každý umí poněkud vařit
jsou labužníci, hostinská drahá strava jim ne-
chutná, s radostí pomáhají tedy svým něžným
polovicím.
Vše bylo zchystáno, Javor provázen přáním
a žertíky kolegů vydal se na milostnou výpravu.
Hned v noci po divadle vyjel, ačkoliv opera měla
přijeti až druhého dne k poledni. Nemél stání,
nespal by, nalezne ženě byt, bude míti aspoň
bez práce, neunaví si malé nožky
Jel, jel a časným jitrem šťastně do Přerova
dojel. Nasnídal se a hned hledal byt. Potom ob-
jednal dobrý oběd sobě a ženě a se srdcem tlu-
koucím šel na nádraží. Jen hodinu čekal. Vlak
mihal se zavlakem. Konečně přirachotil i jeho.
Poznal zpěváky — rychle uschoval se za sloup,
aby ho nespatřili a ženě nepověděli, bylo by po
radosti. Chystal se, jak na ni vybafne. Bude to
švanda! Týden nebudou herci o jiném mluvit
než o Javorovi, jak umi ženu překvapovat .
A již kolem něho putují pěvci a pěvkyně,
mladší i starší dámy, statné postavy pěvců, la-
dičů lidských srdcí, jeden po druhém. Neviděli
ho, ale on všechny dobře vidí. Poznává milé
tváře. Teď již hudebníci vyšlapují, sluhové, bi-
letářky, ale nikde, nikde jeho malé ženy. Kde
je — kde je —?
Marně ze šera sloupení vylězá — nikde nic.
A kdyby si oči vykoukal, nic, jenom cizí lidé,
cizí, bezvýznamní lidé. Již ne zpěvačky ani zpě-
váci. Kde je — pro boha kde je? Jistě ji pře-
hlédl.
Javora
Přerov
29
article
„A to možná —“ zlobí se, „že jsem ji,
osel, přehlédi! Je tak malá —.“ A jako dívý
utíkal k městu. U divadla až kolegy dohonil.
Ani jich nepozdravil, nepřivítal a jenom
„Kde je Rěza?
Hleděli na něj jako s nebe spadlého.
„Kde je Réza?“ křičel.
„Zůstala v Ostravě.
„V Ostravě? V Ostravě?“ ohromený vy-
jektal Javor. „Pro Krista Pána co jí to napadlo?
„Má tam hezký byt a když dnes nehraje,
přijede až zejtra.
Javor tloukl do zlatova upečeným kuřetem
div se nadal do pláče.
Ona má hezký byt! Čert vezmi všecky hezké
byty, čert je vezmi — co si to zamanula? Co
jej to stálo, aby ji uviděl — krásné úlohy se
zbavil — jak mohl brilírovat — co mohl obe-
censtvu ukázat — a nyní Jůra, to nedochůdče,
ten drmola, pyšní se v jeho úloze! Ale ještě čas
— co by zde bez ženy dělal? Daremně b
na zlost pil — pojede domů, zahraje si a zlost
vyvětrá.
Ani se nerozloučil a utíkal zpět k nádraží.
Nutno však jeti -rychlikem! Co na tom? Povin-
nost je povinnost, divadlo nade všecko! V pět
hodin přijede a zahraje si svou parádní roli.
A druhou třídou, jako buržoa, ujížděl cha-
rakter Javor za povinností. V kupé, kdy lál na
první a druhou třídu rychlíků, vzpomněl si, že
objednal oběd pro sebe a ženu — —
„Však on jej někdo sni!“ A rád, že sr
vzpomněl, vytáhl kuřátko, kdysi se zlatou cho-
cholkou, zamilované jídélko jeho jediné milo-
vané ženy, urval mu nožku, křidelko, prsička —
a potom dáreček lásky manželské udatně —
snědl celý.
Krist
Jůra
Ostrava
U divadlo
30
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Pantasie o člověku budouenosti. Lulher Bur-
bank, známý „kouzelný pěstitel rostlin“ v Amnerice.
jenž svým uměním docílil již nejpodivnějšího zkří-
žení rostlin a vylveřil zvláštní druhy plodů, vytk
si nyní vyšší cíl a chce své zkušenosti, kterých naby
v pěstění rostlin, přenésti na „lidskou rostlinu“
V právě vydané knize „The Training of the Human
Plant“ předvádí podivuhodné fantastické obrazy čl-
věka budoucnosti, jak se dle jeho názoru může vy-
vinouti. Za dlouholetého zkoumání rostlinného života
poznával slále podrobnější analogie mezi ústrojím
života rostlinného a lidského a soudí, že rozumným
křížením druhů a pečlivým výběrem dal by se způ-
sobiti také u lidí nelušený pokrok. Zvláště Amerika
jest vhodným polem pro takové pokusy, poněvad
tu žije promíseno padesát různých plemen. Účelem
by bylo, silného, mužného a výbojného seveřana
sloučiti s rozmařilým, pohodlným a vášnivým jiho-
zemcem, chladně, flegmatické temperamenty plevá-
děti na živější, nebo velké duševní síly spojovati s tě-
lesným rozvojem. Ovšem by musila výchova, kler
všechny dřímající síly probouzi, počíti u dílěte, jen
by po dobu vzrůstu musilo býti postaveno do přízni-
vých zevních podmínek. Burbank navrhuje, aby
tucel rodin, přelslavujících nejlepší plemena, žilo
o samotě a mohlo ze sebe vypěstiti ideální racu. Kdy-
by žily v ideálních poměrech, vykonaly by v deseti
Lulhry Bura
Amerika
Burbank
the Training of the Human Planta
31
article
generacích pro zušlechtění racy mnohem více, než
se může státi za tisíce let. V deseli generacích může
býti kterákoli vlastnost odstraněna a sice bylo by
to u lidské rostliny nepoměrně lehčí, než u květin,
u nichž docílil tak úžasných výsledků. Muž budouc-
nosti spojoval by v sobě postavu Skandinavce, umě
leckou povahu Ilala, bystrost Francouze, praktický
smysl Angličana a vůbec nejlepší vlastnosti oněch
plemen, z nichž vzešli Američaně. Ideální muž, jenž
by byl nejlépe přizpůsoben poměrům dnešního ži-
vola, musil by míti velký, činný rozum a tělesnou
vytrvalost bez přehnané svalové síly. Ba i změny
v tvaru lidského těla daly by se způsobiti. Nový člo-
věk měl by dlouhá ramena a velké ruce; i šestý prse
mohl by se z nyní žijících šestiprstých lidí vyvinouti.
Nejen že by obě ruce byly stejně vyvinuty, také nohy
mohly by se státi mnohem pohyblivější, jako již
nyní nohy děti, pokud nejsou vtěsnány do úzkých
kožených střevíců, jsou skoro slejně pohyblivy jako
ruce. A jak tělesný, tak i duševní vývin mohl by do-
cíliti velkolepých výsledků. Dokonce vývoj nových
smyslů nepokládá Burbank za nemožný. „Máme
nyní, jak se všeobecně soudí, pět smyslů, ale silní
duchové, kleří konají neobyčejné věci, zdají se býti
důkazem, že člověk může svoje smysly dále rozvíjeti.
Člověk budoucnosti bude bytcst jiného druhu, jež
snad na nás bude pohlížeti tak, jako my dnes po-
hlížíme na nejslarší předky lidského pokolení.
Skandinavec
Francouz
Angličan
32
article
= Španělští consorové. Kousavý poslanec So-
riano vyprávěl onehdy ve španělské dol. sněmovně
anekdolu, která vzbudila u posluchačů značnou ve-
selost. Soriano sdělil, že nedávno ve svém listě „El
Radical“, vycházejícím ve Valencii, otiskl článek od
nebožtíka Alfonsa Daudeta, jenž byl censurou uznán
trestným. Censor tázal se vydavatele listu, kdo tento
Daudet jest a Soriano odpověděl žertem, že je to
redaktor „Radicalu“, načež censor na mrivého ro-
manopisce podal žalobu. To připomíná podobný pří-
pad, jenž se udál r. 1866 v Leonu, tehdy po krvavě
vzpouře v madridských kasárnách San Gil, kdy byl
vyhlášen stav obležení nad celým Španělskem. Místní
list „El Mirlo“, jehož redaktorem byl satírik José
Etsraňi, který se tehdy stal známým, oliskl několik
nevinných veršů z Calderona de la Barca, kleré v-
jenský censor uznal závadnými. Dal redaktora po-
volati a pravil mu, že list smí vyjíti v předložené
formě, jen dotyčně verše se musí vynechati. „Tyto
verše však neobsahují nic trestného,“ namíll redak-
tor. „Škrtl jsem je,“ pravil censor, „ne proto, že jsou
trestné, nýbrž že jsou špalně.“ — „Tylo verše jsou
od Pedra Calderona de la Barca,“ prohlásil redaktor.
načež censor zhurla odpověděl: „Neznám toho pána,
kdyby ale chtěl přijíti ke mně, řeknu mu do očí, ze
jeho verše nestojí za nie.
so
Soriano
Daudet
José Etsraňe
Calderon Barco
Valencie
Leon
Španělsko
Calderon jít le Barca
El Vocal
Sana Gila
El Mirlo