ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 06f9b080-7bbb-11dc-97f4-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 32 celkem · entity: person 57, org 8, place 21, work 1
1 masthead
30. června 190
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů k č. 178. —.
3 article Květ národa.
Květ národa. Mrak zakryl slunce — krajem stin se plíží od pustých cest ku zvětralému kříži, pták umlkl a skryl se — stesk ho jímá, ston větru kvílí, v dálce ztemna hřímá ... Ať hřmí, ať bouří! Kol ať zkáza víří, a žbavým hrotem sem, v mé srdce míří! Už nechci zřít, jak — vinou svou i hada, můj drahý národ do propasti padá. Jsem znavena, vlas bilý, Čko häsne. jen pamatují zašlé doby krásné . .. Víc doufalo se, věřilo v moc práva, vie těšila nás minulosti sláva, vie bylo nadšení a ohně všude, kde prapory nám vlály bělorudě .. Teď chabost podvázala křídla vzlelu, chcem' nudnou šedí rovnati se světu, co kalného však jinde hanou bylo, my zveme k nám, by vzduch nám otrávilo ! — vždyť zapírá z nás mnobý sama Hlusa, až posměch za ním divou saní klusá, vždyť jazyk otců hanobíme sami zde ú-tupky, tam jhem a službičkami a čest svou národní jsme ve tvář bili, když před cizím jsme páteř nahrbili Je k smrti smulno po tom kraji českém, v němž nevyjasní se, leč jenom bleskem. Však — ký to hlas — tak silný a tak vřelý Chceš tůně zcelit, jež se rozevřely, a rozloučily náhledy mé s tvými? Chceš oheň smířit s krami ledovými? 6 synu doby, zda tvá chiabá nobu jde směrem slavným pro vilězslví mnohá? Ne, škoda žiti! Do husilských hrobů jsme pochovali rodu svého zdobu, květ národa tam spí, peh zůstal holý. kdo vzpomíná, ten lká, srdce ho boll. Kdo chceš mi odporovat ?
Květa
4 article
Já, muž z lidu Zlý osud uvrhl nás v děs a bídu, z ní povstáváme zvolna, vlastní silou, náš nepřitel nejásá nad mohylou, své okovy jsme rozlámali sami — že nezhyneme, psáno nad hvězdami!- Jen veleb sebe, synu chlubně doby, přec nejsme víc, než otroky a roby Již ustaň! Neplodný je hněv a vráska, ran palčivost nic nestiší, než láska, jež v půlnoc trudů bílou hvězdou svítá vše odpouští a nikdy nevyčitá. Proč trpkost jen, proč žaloby, 6 ženo Proč nechceš viděti, co dosaženo? Sokola, abych cvičil. Byl jsem sláb a churav.) Tak oni, kteři nebyli, nomohli být Sokoly A my druzí, kteří jsme bývali, ale jimž oudy ztuhly, pružnost a síla svalů pominula, že by- ohom se nemohli odvážiti sebe prostšího „vý šinu“, a kteří bychom při komihání jistě spadl s hrazdy a rovně na břich, a kteří bychom př skoku dalekém anebo vysokém polámali nějaký hnát, a kteři bychom si při vzpírání činek roz- třásli ruce na týden — my máme litost podob- nou, že nám to vše dávno minulo.
Sokol
5 article
Kterak jsme my hoši v polovině let šede sátých závistivě pohlíželi na Sokoly naše, krá lovéhradecké, když za třepotavých zvuků soko lovek se ubírali na Střelnici na Pražském pod- městi, kde bylo původně ovičeno. Bylo nás pln na Střelnici, dychtivě jsme sledovali každý posun, každý krok a skok — div že jsme ne- vrazili mezi ně, abychom se zúčastnili jejich evíků. Neboť běhat, skékat, na hlavě stát a po rukou chodit, na žebříku a na tyči šplhat, to již jsme uměli dokonale. A vábila nás hrazda, bradla, pružný můstek na skok. Kterak jsme hitovali, že již nejsme velicí, „staří“ — aspon dvacítiletí, abychom taky mohli sokolovat. A kterak jsme natahovali nohy, když Sokolové pocvičivše vraceli se do města, zase za zvuku třepotavých sokolovek —— sokolovek z továrny proslulého hradeckého Červeného, které taky jistě byly jeho darem mladému Sokolu hrade ckému. Pochod za zvuku sokolovek! Toť byl náš chlapecký ideál. Neboť ten zvuk provázel nás od samého dětství, přeléval se nám do krve. Vždyť jsme vyrůstali v pevnosti, kde polnice vojenské nepřetržité hlaholily, kde nás vojen- ský „tágrebe!“ — jak se všeobecně říkalo — ráno probouzel, a kde nás arci pak zase nesko matko, odpusť! Věřím nebes kynu v. nale truchlivá „večerka“ šesti trubačů o deváté My zajdeme, však národ žíti bude, večerní naplňovala podivnou bázní a tušenín
Sokol Červený Sokol hrad
6 article
Vše málo — málo žiznivé mé duši ! Dím sméle: k tužbám národa jste hluši Jak křivdíš! Nuže, chci se snažit dále rád trpěti vše z lásky neskonalé, a pracovat, jak já, tak moji bratři — Stařena Z vás sotva který skvělý účin spatří. Sokol: Snad přece ! Z kapek utvořeno moře. K té víře nadšené se vracím z hoře. Jsi mlád a doufáš; zrak můj jinak vidí. jsme poslední, jsme nejubozší z lidí. Ne ! Stokrát ne, 6 mysli pobloudilá l Z mlh klamu odpověď tvá vyproudila. Stařena: Jsem stará, synu, znám, jak bývá v žití— So kol: Váak zapomnělae, ze v něm láska svtl. Starena: Ta výtka od tebe mne bolí, synu . . .1
Sokol
7 article
ta naděj v duši svatá hymny hude.neznámých, tajuplných událostí. Sen buditelů našich nabyl tvaru, Konečně se toužebné přání mnohých ná jas dobra jiskří nad hlubinou zmaru. tehdejších neposedů splnilo. Dorostli jsme Bůh poslal nám dva velké, silné muže, stali se členy Sokola. Někteří domácího, hrade- z jich rukou kvetly vzácné činů růže, ckého, jiní jednot jiných, kam koho právě osu jich um a cit nám zjevily vzor Čecha, zavál. — k té lepé metě jsrá mládež spěchá A tak v prvé polovině let sedmdesátých byl v tom vzoru oživly zas oleů enosti, jsem taky již členem Sokola pražského, mater květ národa — vzor hrdé statečnosti, ské jednoty všeho Sokolstva. — zas k Husitům svým hlásíme se v pýše, Někdejší můj chlapecký ideál se nesplnil — již žehnají nám se své mravní výše . sekolovek pražských jsem neslyšel. Krom někdy Tyrš s Fügnerem, když Sokolstvo nám dali, na výletech, na venkově. V Praze již tehda bylo květ národa k životu vyvolali — —- používáni sokolovek zakázáno. Kdy bylo zaká- záno, proč, nevzpominám, nepamatuji. Tuším. a vre že se tak stalo na sklonku let šedesátý ch.
Sokol Čecho Tyrš Fügner Praha
8 article
Tvá slova dojala mne k slze díku, Na výietech jsme jen pískávali na dlouh věř, doufej tedy, synu — Sokoliku! . .. plechové píšťaly, a byl to hlavně zesnulý bratr Tlamka, tyjec, pražského Sokola cvičitel, který v hudebním tom umění vynikal a horlivě na pe chodech výletních pískával. — Tato sekatura Sokola slavnými úřady, kdy mu odpíránc bylo právo troubiti na sokolovky. trvala léta. Příslušní „orgánové“ nedbali ničeho tak svědomitě, úzkostlivě, jako aby z řad sokol- ských nezazněl zvuk sokolských trubek. Zdá se že říše trnula jerišskými obavami, aby se za hlaholu sokolovek nezbořila. — Nadošel rok 1882, kdy se Sokol pražský chystal k prvému velikému projevu veřejnému, k oslavě dvacítiletého trvání jednoty. Veřejné cvičení bylo tehda pořádáno na ostrově Střelc- ckém. Zvláštní redakce sbírala materiál na P
Sokolik Sokol Sokol cvičitel
9 article
Dík, matko! Věřím! Vidím skvělou zoři, jež nad nívami české vlasti hoři, kde stalečný a hrdý národ sídlí, jejž chrání Sokol mohutnými křidly — — A štéstí okem hvězd se do Čech divá a věk jich slavný s dějinami splývá! —— lees o Irma Gelaslova. i í elelo 0 H č e u steli ebla aot ebt a l oe n leae
Sokol Gelaslův Čechy
10 article Jubilejní vzpominka.
Jubilejní vzpominka. Taková malá, nepatrná „vzpomínka sokol ská“ vytanula mi na mysli v těchto dnech, kdy nadcházejí sváteční dny českého Sokolstva Vzpomínečka z prvního sletu sokolského, kona ného roku 1882. Plných pětadvacet roků tomu až i nějaký týden přes to. Vrací se mi stále v tom zvláštním, nebý valém a tak radostném ruchu, který za posle ních dnů prochvívá celou Prahu. Jakých roz měrů nabyl tento pátý slet všesokolsky prot onomu prvému, tak skromnému! Bylo k tomu třeba colého čtvrtstoleti. A bylo třeba celých pětačtyřiceti let od založení Sokola pražského aby češti gymnasté celé české domácnosti a ci zím hostům mohli připraviti velikolepé divadlo jehož máme v těchto dnech být účastni. Ruch radostný vane pražským vzduchem kdy se schyluje k velikým dnům sokolským Rozechvívá nás všechny, jakoby všem, i oněm kdož nejsou přímo zůčastněni, vléval do krve trochu ohnivějšího varu. Ale přes tu radost, přes to kypění, jež kol- kolem vře, kane mnohým z nás do povznášejíc nálady jakási krůpěj hořkosti. Nám starý totiž, kteří jsme dávno odrostli bradlům a hrazd a madlům na koni a šplhadlům a tyči a čepelům a činkám — všemu tonu nářadí, s nímž a n němž jsm, kdysi taky zápolili. V tom krásném a nadšeném mládí, kdy mnezí z nás věru po kládali za svaté heslo: Co Čech, to Sokol.
Sokol Čo Praha
11 article
Mnoho jich, kteří jimi nikdy nebyli, býl nemohli, z příčin rozličnýeb. Bez vlastní viny. Vinou okolností, v jakých vyrůstali. Pro nedo statek hmotný, pro nedostatik času, příležitosti. pro jíné povinnosti — atd. Atd. Tu vzpomínám na okamžik z roku 1891. z druhého tuším sletu sokolského, ze cvičení výstavou jubilejní. Rozestoupili se tam v řadác Sokolové, cvičili, množství díváků sledovale každý nový rozvijející se obraz prostných eviků závodění berců. Bez dechu sledovalo. Seděl jsem podle osmahlého, statečného muže, zcela nepochybně venkovana, jakéhosi hodnosty, dle zovnějšku zámožného. Jedné chvíle, při obraze zvlášť úchvatném, setkaly se maně naše zraky. V očích lelného venkovan leskly se slzy. „Máte radost, libí se vám to?“ táži se. „Ach, jéstli se mně líbí. Ale plakal bye lítostí. Že jsem toho sám nikdy neužil, že jsem to v mládi neměl. V Praze již byl tehda Sokol ale u nás ne. O tuhle radost ze života jsem byl připraven. Proto bych plakal.“ Plakal by! A když tak řekl, oči jeho pře tékaly slzamí. A za posledních dnů tázal jsem se přítele literáta. „Půjdete také na sokolské cvičení některý ze tří dnů?“ A přítel odpovídal: „Nepůjdu. Zmáhá se mne pokaždé litostivé rozčilení. Noboť já v mládi svém byl jsem o te ebylo o, abyeh byl členen
Sokol Praha Sokol
12 article
S tařena:
17 article
Stařena: Sokol:
Sokol
20 article
Sokol: mátník, velikou, významnou a dnes vzácnou publikaci. — Do Prahy sjížděli se Sokolové ze všecl krajů. A každé jednotě vysíláni vstříc na pražská nádraží členové jednoty, aby ji uvítali a do So kolovny doprovodili. Tak jednoho večera červnového oznamova náčelník dr. Tyrš, že v sobotu k večeru mim jiné přibude též jednota královéhradecká. Kd že ji chce uvitati? Je-li tu snad nějaký krajan? Kdosi ukázal na mne. „Tuhle bratr je Hra dečák . . A Tyrš mávl rukou a velel: „Půjdeš víta hradecké bratry!“ Naplnilo mne to trémbu. Byla to jistá pocl ale trochu jsem se ostýchal. Abych při tom ne jak nekobrtl. Než povel je povel, a tak v sobolu vydal jsem se ve spolkovém kroji na nádraž severozápadní. V určitou hodinu přiduněl hradecký vlak srdce se mi rozbušilo. Kliky cvakaly, dvířka va- gonů třaskaly, rudé košile zahořely — Sokolevé slézali. A v jejich čele náčelník, mladý Stanislav Červený s ryšavým, vláčným vousem, s šerpou přes bedra. Uvital jsem bratry, Červen, povelem seši koval svoji četu, jíž v čelo se postavilo šest bratří s lesknoucími se trubkami a polnicem všeliké velkosti a rozličných tvarů V tom okamžiku vzrušení a rozčilení z shledání s krajany ušel mi nějak vlastní význan a účel nástrojů. Nepřemital jsem o tom. Pozo nost má byla jínak zaujata. Kde zaujmouť místo správně vykročit atd. Vyšli jsme z nádraží, já o dva kroky vpřed za mnou bratr Červený, za ním šest hudebníků a pak tedy četa. Rázným pochodem kráčeli jsm pres Poříč, k Příkopům.
Sokol doktor Tyrš Klik Červená Praha Poza
21 article
Pamatuji-li, bylo to již blíže Josefského ná městí, kdy jsem sice neviděl, ale sluchem po- stihl, že se náčelník Červený na patě obrátil povele! — a v tom okamžiku všech šest trubaců pustile. A hráli překrásně. Byli to myslím sam nástrojaři z továrny Červeného, vyškolení hoš hudebníci, a jejich nástroje zněly krásnou har- monií. Srdce v těle poskakovalo. Ale zárover se mi zatetelilo obavou. Teď jsem vzpomněl na zákaz. Nesmí se troubit! Obracím se k Červenému „Bratře, není to dovoleno . . Červený mávl rukou „Jděme jen! Nu ano, jděme. Konečně zodpověden jes on, Červený, náčelník. Já jsem pouhý průvodce Netrvalo diouho, ba jen chvilenku, a tuse přitasil policejní strá žník. „Zarazit, pánové, zarazit! Nesmí se troubit!“ „My smíme!“ odpovídal Červený. A řekl t tak jistě, že strážník stanul a než se vzpama toval, byli jsme již kus dále za jasného hlahole sesti truh. Snad někde u Prašné brány přestali. Přešl jsme Příkopy, a když jsme se octli u Špinko dlat Cervený druhý póvel. A za zvuku národníel snI, nějak zvlášť zharmonisoxaných, zatáčel isme na Václavské náměstí. A tu, asi proti zá vodu Gottwaldovu, přikvapil zas jíný strážník „Páni Sokolové, přestat! To není dovo „My máme povoleni!“ odpovídal Červený aníž jsme pochod přerušili. Strážnik mával oběma rukama, jakoby chtě všecky trouby rázem uepati, a volal: „Kdo vám dal povolení „Jeho Veličenstvo císař pán...“ odpovída Červený důrazně e šli jsme dál, stále za zvuku malého toho orkestru.
Červená Červený Špinka Sokol Strážnik Václavský náměstí Gottwaldov
22 article
Strážník stanul jako přimrazen, oněměl Proti takovému povolení netroufal si činiti ná mitek. A Červený nelhal. Stanovy Sokola králově hradeckého, potvrzené příslušnými úřady a tedy jménem panovníkovým, opravňovaly jednotu aby uživala trubek o veřejných průvodech kdy koli a kdekoli. Podmínkou bylo toliko, že nesmí být uží váno trubek vojenských nebo podobnýchi v těže tonině. A ježto vojenské trubky zněly do „e“ sestrojil proslulý olec Stanislavův sokolovky do „f“, kterých pak jednoty sokolské užívaly. S stával pak řečený šestihlasý sbor hradecký z těchto nástrojů: truba Cl zpěv, truba Fii tercie zpěv, tenor C oktava zpěv, truba F mn přiznávka, truba F IV přiznávka a bass B. Tohle ovšem pověděl mi přítel Červený, jemuž děkuji za informuci. Provázeni tímto rázovitým, zpěvným sexte tem, kráčeli jsme vzhůru Václavským náměstím a došli jsme až k Sokolovně v Sokolské třídě, kd byla jednota nadšeně uvítána. Neboť nás byla předhonila zvěst o jejím hudebním výkonu. Ne kteří z bratři, kteří byli vítat jiné jednoty a pro vázeli je k Sokolovně za pohřebního ticha, zá viděli mně, že jsem přivedl jednotu v takovén triumfu. Ale jiní, starostlivějši, pronášeli šepten mínění, že to může mít nějaké „následky“. Mělo to následky. Druhý den byl pražské jednotě dodán poli cejní zákaz všelikého troubení vůbec — a hrn dečtí trubači na znamení smutku ovinuli svoj- nástroje černým Ilórem. Nyní sbor trubačů hradecké jednoty má osn členů. A poněvadž má „školu“ zesnulého Čer veného a jistě taky výborné nástroje z továrny Čorvených, jest asi nepochybně nejlepším sbo rem sokolským. Budiž jemu i jednotě zdar do dlouhé ješt budoucnosti sokolské! 1 psilou. leno!
Sokol Stanislavův Červená
23 title
Kuře.
24 article Hislorka hereckých líbánků. — Napsala Abirail
Hislorka hereckých líbánků. — Napsala Abirail Hloráková. Malá pravnučka Thamova se provdala. Jako její známý praděd, též ona byla nešťastným tvo rem, nesoucím Kainovo znamení na čele — he ročkou, a jej: vřele milovaný též podobným ne šťastníkem. Snášeli však své neštěstí náramně vesele. Oba byli dobří herci pěkné společnosti ten Kainův los nebyl tedy tak strašlivý. Zvláště v zimní saisoně při několikaměsičním pobyt v Brně, kde právě slavili sňatek. Ale za to, jak skončil máj, lásky čas, svoji nádhernou symfonii, bylo jim žalno. Nastalo loučení na několik měsíců. Mladá paní totiž náležela k opoře a manžel zas byl zuřivý čino- herec, a jak smutným již osudem loučívá se často, co věčně má býti pospolu, tak i činohr se vzdušnou sestrou zpěvohrou na jaře se loučí. Tragické osudy. Rozděleny nastupují pouť po městech Čech, aneb drahé Moravy. — Jenon to jediné kalilo mladým Javorům štěstí. Upřímně řečeno, jest velmi nepříjemno vzdálenu být od hodného, starostlivého manžela. A velehodným manželem Javor skutečně byl, to uznával svorně celý spolek, činohra i opera. Paní Tereza s filosofiekým klidem snášel tuto rozluku; ale pán se vztekal. Nechutnalo mu V posledních dnech rozchodu téměř nejedi, an milé špekuvé knedlíky s vepřověnkou nedovedly ho rozveselit. Lál na bídný osud umělce a Pro- log z „Konrediantů, jak byl zapřisáhlý čino- herec, slále zvučel mu duši. Rozjeli se. — Hrozné chvíle Což, mladé paní čas dosti rychle ubihal — bůh chraň, nedomýšlejte se nějakého domáelho přítele, bůh uchovej, Rezička, herecké dítě, hle- lěla na život tuze střízlivě, romanlika tudiž všechna byla vyloučena, ale dámy dovedou se více zaneprázdňovat, než muži. Jest toaleta jsou malé rozkošné ruční práce, při nichž za malého klípku čas tak rychle ubíhá! — ale c má ubohý manžel sám dělat, čím se zabývat?
Thamův Kainův Jenon Javora Tereza bůh Brno Čechy , aneb drahý Morava Reziček
25 article
Studovat — čist? Ano, ano, ale přece ještě času zbývá. Tedy hrdinné hrát billiard, šachy v karty, sedět v hospodě? To, doufám, že opu těný také činil, ale přece tolik času zbývá, kter krásně vyplňuje choť. Její jemné ruce, je kárné rty všude chybí, všude .. Mrzut byl charakter Javor, mrzut a nešta sten jako lesů pán. Kolegové aspoň tvrdili i něž né kolegyně, že tak bručivého nevrlého charak terního otce ještě neměli a že byl vskutku k n vystání. Psal ženušce neúnavně sáhodlouhé listy celého jej měla vypodobněna v jeho opuštěnosti Paní zas se omezila na střízlivé pokyny a napo menutí, laskavá napomenutí stran billiardu, ho spody, karet atd., inu, jak každý manžel zaslu huje a každá moudrá žínka činí. Měsíc minul v exilu a najednou charaktern otec — takto hezký mladý pán — rozjasnil z chmuřenou líc. Naděje zasvitla na shledanou na jednodenní shledanou s milovanou ženou Opera cestovala z Ostravy do Přerova — tedy kdyby nasadil noc a ředitel rozumně zařídil re pertoir a dal mu jednodenní dovolenou, mohl by ženušku vidět a odečitaje cesty půl dne sn pobyt. S rozohněnou tváři běžel k řediteli a v divo kém spěchu vykládal mu svůj šťaslný objev. Re ditel čtverák dělal drahoty. Ne, nemožno — ne může ho pustit. Jak by se bez něho hra obsa lila, zde v H....., v takovém kritickém městě? Kdo by hrál tak důležitou úlohu? Nikdo tak na rychlo ji nezahraje. — Nikdy snad žádný dobrý kolega nevychvaloval schopnosti milých kolegů jako nyní Javor. Všiclini byli znamenití, výborní, ba i pouhý začátečník Jůra byl velmi nadaný a úplně schopný zahrát jeho parádní úlohu.
Ostrava Přerov
26 article
Po všech těchto chvalozpěvech pohnulose srdce v ředitelovi a svolil. Ale nyní koho nalézti. aby se obětoval a pro jednou studoval dlouhou úlchu? Neboť na víekrát se jí pan Javor roz hodně nehodlal zbaviti. Tak rád hrál, tek rád — a prosím vás, co by bylo do herce, který by nerad hrál? Hraní je umělcova krev, ba celý život, bez úloh stává se herec zlomyslníkem, b těžkomyslnějším Schoppenhauera, ale s rol v ruce — o jé! Usmívá se na celý svět, lidé di- vojí se jenem na něj, dámy na ulici ohlížejí se jen za ním — uchovej bůh, snad že za švarným lůstojníkem, ale kde, kde, důstojník nulla. pouhá nulla — za hercem! Herci, hrajícímu role, se nemůže ani polní maršálek rovnati. A eož zpěváci! Ti jsou ještě milejší. Jdou po ulicia nenchalantně popěvují si novou partii. Domy na- slouchají, stromy hlavy schylují, báby u pome- rančů blaženě se usmívají — Zpěvák, lidičky Posluhově smekají, slečinky s thěkami rozteu ženy jej sledují a marně hledí vyzvědět, co bo hem pomazaný trilkuje... Ach, zpěvák, zpěvák vždy byl můj ideál. Než vratme se ke skromné činohře. — Javo se srdcem bušícím nastoupil po druzích pout ale ze silných nikomu se nechtělo pro jedenkráte úloze se učit. Jsouť herci při všem hereckém nadšení přece jen pohodlné, vypočílavé duše — bodejť, mořiti se pro jednou s takovým žaltá- řem! To značí kolik dní práce, a kavárnička tak svůdně šumi, a v létě, inu, v létě se náramně špatně studuje! Proto byla všechna srdce za- (vrzelá.
javor bůh
27 article
Konečně se tedy obětoval velenaduný začá- tečník Jůra, šťasten, že může se ve větší úloz zkusit. Ani tuze přemlouvat se nedal — oh, za- čátečnici i v létě mají nadšení a odvahu! 1ýden ještě do odjezdu, ale Javor se při- pravval, jakoby měl hned odjeti. Oblek si dal vyžehlit, koupil si nový „šlapec“, který mu zna- menitě slušel, svrchnik laskavá domácí musila pověsit na slunko, aby kavárenský odeur z něho vyprcha! — a roztomilý byl Javor jako děťátko. Žortoval, vtipy metal a k vesměs spanilým da- mám byl neobyčejně galantním, což nebývá vždy chvályhodným zvykem milých kolegů — ale za to své malé žínce ani slůvka, ani muk. Celý týden jí nepsal. Němý byl na jeji úzkostlivé dotazy jako ryba, ať se trápí! Ale bude to shledání! Zlob se, Rezo, zlob, však az přijedu — a hlučný smích skončil vždy jeho samomluvu. Konečně již den zbýval do odjezdu. Od- dechl si Javor. Co úzkosti zažil! Aby tak ředitei náhle ropertoir změnil! Podivné bývají nápady představených. Co špiček, žertíků od kolegů, konečně — co dření! S milým Jůrou musil den co den studovat převzatou roli, to byl nejtrap- nější úkol celého podniku. Den před odjezdem byl trh. Javor uzřel spatřil mezi prodavačkami jednu, která měla na pleně krásné kuřátko, bělounké se zlatou korun- kou. Rozněžnělo se srdce Javorovo. Rézička tal ráda kuřátko! Nerozmýšlel se dlouho a kuřátke se zlatou chocholkou už bylo v kapse dlouhéh raglánu a vesele, jakoby nesl hlavní výhru, uhá- něl s ním k domovu. Domácí mu je zabila, oči stila, vykuchala a Javor, Rezinu empirovou zá- stěru před sebou, upravoval kuřátko na zvláštn způsob, s nádivkou . ..
Němá Reza Jůra Javorův
28 article
Oči domácí paní v obdivu jej sledovaly Tak obratného pána i u plotny ještě neviděla. Inu, herci — skoro každý umí poněkud vařit jsou labužníci, hostinská drahá strava jim ne- chutná, s radostí pomáhají tedy svým něžným polovicím. Vše bylo zchystáno, Javor provázen přáním a žertíky kolegů vydal se na milostnou výpravu. Hned v noci po divadle vyjel, ačkoliv opera měla přijeti až druhého dne k poledni. Nemél stání, nespal by, nalezne ženě byt, bude míti aspoň bez práce, neunaví si malé nožky Jel, jel a časným jitrem šťastně do Přerova dojel. Nasnídal se a hned hledal byt. Potom ob- jednal dobrý oběd sobě a ženě a se srdcem tlu- koucím šel na nádraží. Jen hodinu čekal. Vlak mihal se zavlakem. Konečně přirachotil i jeho. Poznal zpěváky — rychle uschoval se za sloup, aby ho nespatřili a ženě nepověděli, bylo by po radosti. Chystal se, jak na ni vybafne. Bude to švanda! Týden nebudou herci o jiném mluvit než o Javorovi, jak umi ženu překvapovat . A již kolem něho putují pěvci a pěvkyně, mladší i starší dámy, statné postavy pěvců, la- dičů lidských srdcí, jeden po druhém. Neviděli ho, ale on všechny dobře vidí. Poznává milé tváře. Teď již hudebníci vyšlapují, sluhové, bi- letářky, ale nikde, nikde jeho malé ženy. Kde je — kde je —? Marně ze šera sloupení vylězá — nikde nic. A kdyby si oči vykoukal, nic, jenom cizí lidé, cizí, bezvýznamní lidé. Již ne zpěvačky ani zpě- váci. Kde je — pro boha kde je? Jistě ji pře- hlédl.
Javora Přerov
29 article
„A to možná —“ zlobí se, „že jsem ji, osel, přehlédi! Je tak malá —.“ A jako dívý utíkal k městu. U divadla až kolegy dohonil. Ani jich nepozdravil, nepřivítal a jenom „Kde je Rěza? Hleděli na něj jako s nebe spadlého. „Kde je Réza?“ křičel. „Zůstala v Ostravě. „V Ostravě? V Ostravě?“ ohromený vy- jektal Javor. „Pro Krista Pána co jí to napadlo? „Má tam hezký byt a když dnes nehraje, přijede až zejtra. Javor tloukl do zlatova upečeným kuřetem div se nadal do pláče. Ona má hezký byt! Čert vezmi všecky hezké byty, čert je vezmi — co si to zamanula? Co jej to stálo, aby ji uviděl — krásné úlohy se zbavil — jak mohl brilírovat — co mohl obe- censtvu ukázat — a nyní Jůra, to nedochůdče, ten drmola, pyšní se v jeho úloze! Ale ještě čas — co by zde bez ženy dělal? Daremně b na zlost pil — pojede domů, zahraje si a zlost vyvětrá. Ani se nerozloučil a utíkal zpět k nádraží. Nutno však jeti -rychlikem! Co na tom? Povin- nost je povinnost, divadlo nade všecko! V pět hodin přijede a zahraje si svou parádní roli. A druhou třídou, jako buržoa, ujížděl cha- rakter Javor za povinností. V kupé, kdy lál na první a druhou třídu rychlíků, vzpomněl si, že objednal oběd pro sebe a ženu — — „Však on jej někdo sni!“ A rád, že sr vzpomněl, vytáhl kuřátko, kdysi se zlatou cho- cholkou, zamilované jídélko jeho jediné milo- vané ženy, urval mu nožku, křidelko, prsička — a potom dáreček lásky manželské udatně — snědl celý.
Krist Jůra Ostrava U divadlo
30 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Pantasie o člověku budouenosti. Lulher Bur- bank, známý „kouzelný pěstitel rostlin“ v Amnerice. jenž svým uměním docílil již nejpodivnějšího zkří- žení rostlin a vylveřil zvláštní druhy plodů, vytk si nyní vyšší cíl a chce své zkušenosti, kterých naby v pěstění rostlin, přenésti na „lidskou rostlinu“ V právě vydané knize „The Training of the Human Plant“ předvádí podivuhodné fantastické obrazy čl- věka budoucnosti, jak se dle jeho názoru může vy- vinouti. Za dlouholetého zkoumání rostlinného života poznával slále podrobnější analogie mezi ústrojím života rostlinného a lidského a soudí, že rozumným křížením druhů a pečlivým výběrem dal by se způ- sobiti také u lidí nelušený pokrok. Zvláště Amerika jest vhodným polem pro takové pokusy, poněvad tu žije promíseno padesát různých plemen. Účelem by bylo, silného, mužného a výbojného seveřana sloučiti s rozmařilým, pohodlným a vášnivým jiho- zemcem, chladně, flegmatické temperamenty plevá- děti na živější, nebo velké duševní síly spojovati s tě- lesným rozvojem. Ovšem by musila výchova, kler všechny dřímající síly probouzi, počíti u dílěte, jen by po dobu vzrůstu musilo býti postaveno do přízni- vých zevních podmínek. Burbank navrhuje, aby tucel rodin, přelslavujících nejlepší plemena, žilo o samotě a mohlo ze sebe vypěstiti ideální racu. Kdy- by žily v ideálních poměrech, vykonaly by v deseti
Lulhry Bura Amerika Burbank the Training of the Human Planta
31 article
generacích pro zušlechtění racy mnohem více, než se může státi za tisíce let. V deseli generacích může býti kterákoli vlastnost odstraněna a sice bylo by to u lidské rostliny nepoměrně lehčí, než u květin, u nichž docílil tak úžasných výsledků. Muž budouc- nosti spojoval by v sobě postavu Skandinavce, umě leckou povahu Ilala, bystrost Francouze, praktický smysl Angličana a vůbec nejlepší vlastnosti oněch plemen, z nichž vzešli Američaně. Ideální muž, jenž by byl nejlépe přizpůsoben poměrům dnešního ži- vola, musil by míti velký, činný rozum a tělesnou vytrvalost bez přehnané svalové síly. Ba i změny v tvaru lidského těla daly by se způsobiti. Nový člo- věk měl by dlouhá ramena a velké ruce; i šestý prse mohl by se z nyní žijících šestiprstých lidí vyvinouti. Nejen že by obě ruce byly stejně vyvinuty, také nohy mohly by se státi mnohem pohyblivější, jako již nyní nohy děti, pokud nejsou vtěsnány do úzkých kožených střevíců, jsou skoro slejně pohyblivy jako ruce. A jak tělesný, tak i duševní vývin mohl by do- cíliti velkolepých výsledků. Dokonce vývoj nových smyslů nepokládá Burbank za nemožný. „Máme nyní, jak se všeobecně soudí, pět smyslů, ale silní duchové, kleří konají neobyčejné věci, zdají se býti důkazem, že člověk může svoje smysly dále rozvíjeti. Člověk budoucnosti bude bytcst jiného druhu, jež snad na nás bude pohlížeti tak, jako my dnes po- hlížíme na nejslarší předky lidského pokolení.
Skandinavec Francouz Angličan
32 article
= Španělští consorové. Kousavý poslanec So- riano vyprávěl onehdy ve španělské dol. sněmovně anekdolu, která vzbudila u posluchačů značnou ve- selost. Soriano sdělil, že nedávno ve svém listě „El Radical“, vycházejícím ve Valencii, otiskl článek od nebožtíka Alfonsa Daudeta, jenž byl censurou uznán trestným. Censor tázal se vydavatele listu, kdo tento Daudet jest a Soriano odpověděl žertem, že je to redaktor „Radicalu“, načež censor na mrivého ro- manopisce podal žalobu. To připomíná podobný pří- pad, jenž se udál r. 1866 v Leonu, tehdy po krvavě vzpouře v madridských kasárnách San Gil, kdy byl vyhlášen stav obležení nad celým Španělskem. Místní list „El Mirlo“, jehož redaktorem byl satírik José Etsraňi, který se tehdy stal známým, oliskl několik nevinných veršů z Calderona de la Barca, kleré v- jenský censor uznal závadnými. Dal redaktora po- volati a pravil mu, že list smí vyjíti v předložené formě, jen dotyčně verše se musí vynechati. „Tyto verše však neobsahují nic trestného,“ namíll redak- tor. „Škrtl jsem je,“ pravil censor, „ne proto, že jsou trestné, nýbrž že jsou špalně.“ — „Tylo verše jsou od Pedra Calderona de la Barca,“ prohlásil redaktor. načež censor zhurla odpověděl: „Neznám toho pána, kdyby ale chtěl přijíti ke mně, řeknu mu do očí, ze jeho verše nestojí za nie.
so Soriano Daudet José Etsraňe Calderon Barco Valencie Leon Španělsko Calderon jít le Barca El Vocal Sana Gila El Mirlo