ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 14 df0d3e20-660c-11dc-99d9-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 14
ALTO TextBloky — 19
#1 alto_textblock #1
Strana 14.
#2 alto_textblock #2
—
#3 alto_textblock #3
—
#4 alto_textblock #4
NARODNÍ LISTY.
#5 alto_textblock #5
26. května 1901
#6 alto_textblock #6
Číslo 144.
#7 alto_textblock #7
ství vědy české — třetí sjezd českých přírodo zpytců a lékařů roku 1901. (Hlučný potlesk. Když pak předseda prof. dr. Hlava ustou- pil předsednictví čestnému předsedovi prof! dru Kazimíru Kostanieckému, uděleno slovo prof. dru. Josefu Thomayerovi, senž promluvil o účincích práce na nervy člověka. Uplynulé právě století vyznačuje se veli- kým rozmachem duchovní práce člověka. Ve století tom naučili jsme se využitkovati páru. elektřinu a magnetismus k vezdejším svým po- třebám. Zužitkování pak jmenovaných sil pří- rodních, jakož i páry mělo v zápělí neznámý dříve rozkvět dopravnictví, obchodu a průmyslu což vše vyžaduje intensivní práci duchovní ne- čítaných tisíců pracovníků. Ve století tom stvořena organická che- mie a její nesčíslné objevy zúrodnily obrovské míře nejrozmanitější odvětví prů- myslová. V témž století naučili jsme se znáti netušený dříve význam mikrobů pro život veške- rého tvorstva a říše bylinné. Každý snad vi. jak znalost mikrobů obrodila modicinu v nej- různějších směrech. Tisk zmohutněl jako nikdy před tím; spousta časopisů v nejrozmanitějších jazycích vydávaná jest samojediná dostatečným toho dokladem. Školy se zmnohonásobnily, ze- jmena v druhé polovině století vzniklo množství škol odborných. Peněžní a pojišťovací ústavy rozmnožily se rovněž měrou obrovskou. Povzbudil se mocný ruch čelící k úpravě a zlepšení po- měrů socialních, zejmena ve třídách dělných Slovem, kde o jakou instituci kulturní zavadíme, všude setkáváme se s velkými změnami, jež století devatenácté způsobilo. Každý pak vidí že obrovské proměny, jichž jsem se tuto dotknul vyžadovaly ohromné zástupy pracovníků, zaměst- návajících se po výtce prací duchovní. Již z této povšechné taxace dá se, tuším, veliký příbytek duchovní práce ve století devatenáctém zřetelne dovoditi. Nejsnazší jest ovšem sledovati příbytek du- chovní práce tam, kde posuzovatel jest poměrům nejblíže, tedy ve vlastním jeho okolí. Vizmež tedy podrobněji některé poměry v našem domově. V Praze se sice nerodily ve století tom směrodatně myšlenky. Pouze vzkříšení českého národa, jehož základní zjevy odehrávaly se ovšem zejmena v Praze, bude čítati snad každý ne- stranný kulturní historik k pozoruhodnějším zje- vům na poli duchovní práce v devatenáctém století vykonaným. Leč nieméně duch devate náctého století i v životě metropole naší zřetel ným způsobem se odráží, podobně as jako ve krajích a městech jiných. Na sklonku devate- náctého století vykazovala Praha a spojené s ní čtyři obce: Karlín, Smichov, Král. Vinohrady, Žižkov 68.457 žáků navštěvujících rozmanité školy. Ačkoliv toto číslo není úplné, neboť nevy- kazuje oseby u soukromých učitelů se vzděláva- jící a osob těch jest zajisté počet valný, tu značí přec uvedené číslo při 365.759 obývatelích jmenovaných obcí, že 18.9% osob navštévuje školy. Čili ještě jednodušeji vyjádřeno: na sklonku devatenáctého století chodil v Praze téměř každý pátý obyvatel do nějaké školy a tudíž zaměstnával se ve škole duchovní prací. Na sklonku osmnáctého století (r. 1787) čítali v Praze 5388 žáků veřejných škol. Jelikož tou dobou čitala Praha 72.874 obyvatelů, zna- mená to, že před 100 roků navštěvovalo školu 79 obyvatelů. Přeneseno opětně v číslice jedno- duché, znamená to, že na sklonku osmnáctého stoleti každý čtrnáctý člověk v Praze navštěvo- val školu. Porovnáme-li nyní čísla ta pospolu vidíme poměrně usuzujíce, že po stu letech chod v Praze poměrně téměř trojnásobně tak velký počet osob do školy jako na sklonku stolet osmnáctého, čili že se duchovní práce školní za sto roků v Praze ztrojnásobila. Při tom ovšem mlčky považujeme summu práce duchovní jedinou osobou ve století osm- náctém ve škole vykonávanou za stejnou jako ve století devatenáctém, čemuž ovšem tak není. Leč tyto poměry číselněšvyjádřiti se nedají. Stejně dá se statisticky dovoditi, že i počel osob v povolání živolním jen duchovně pracu- jících značně se rozmnožil, avšak běží mně jen o nejpovšechnější črtu a nemohu další řady číslic uváděti, jinak bych výklady své z míry prodloužil.
#8 alto_textblock #8
Není pochyby, že rozmach kulturní práce ve století devatenáctém přinesl člověku mnoho užitečného, vzpomínám jen výhod, plynoucíeh ze zdokonaleného dopravnietví. Avšak jest otázka, zda-li rozmnožení du- chovní práce ve století devatenáctém přivodilo jen zlepšení životních poměrů našich. Otázku tuto ve všech její detailech sledovati nemohu. Životní povolání moje není takové, aby kompe- tentním způsobem všechny podrobnosti otázky této prozkoumati mohl. Avšak o jednom detailu smím snad právem diskutovati a to o tom zda-li zvýšená práce duchovní měla působení na zdraví jedinee i davu. Věc se má tak: Uprostřed imposantního vzmachu duchovní práce lidské počaly se ob jevovati zjevy, které zdály se nasvědčovati star zásadě, že žádné výhody nedostává se člověku zadarmo. Na sklonku století, zejmena v posled- ním dvacetiletí, počali se objevovati v praxi lé- kařské, a to v počtu nikoliv skrovném, nemocní, kteři připisovali své nesnáze — odehrávající se zvláště ve sťéře nervové — přílišné práci du chovní, přepracování duchovnímu. Zjev ten by! dříve vzácný. Před stoletím devatenáctým byly o nemocech nervových názory v podstatě jiné jak během rozboru svého na více místech ukážu. Zvláště o vlívu přílišné práce duchovní na nerv- stvo mluvilo se jen sporadicky a to teprve po měrně pozdě. Felix Plater jeden z prvních roku 1602 pronesl mínění, že přílišné napjetí du- ševní, přílišná práce myšlenková mohou způso- biti slabomyslnost. Minéní Platerovo jest pozoru- hodné, zvlástě uvážíme li, že ještě, krátce před tím Ambrož Paré, jeden z nejslav- nějších lékařů všech dob ( 1590), věřil, že dábel může posednouti člověka a způsobiti různé neuropathické zjevy. Avšak na sklonku devate- náctého století pronášeno se všech stran, o lékařů i od nemocných, že duchovní práce může býti zdrojem mnohého zla. Zejména kniha Ame- ričana Bearda r. 1881 do němčiny přeložená v táto podobě i u nás mnoho čtěná, ve věci ta
#9 alto_textblock #9
utvořila jakousi epochu. Beard mluvil bez ostychu a autoritativně. Moderní život Ameri- čanů se svými spletilými požadavky, zejmen ale napjatou, chvatnou prací duchovní jest prý příčinou zvláštní, specificky americké nemoci, kterouž Beard nazval neurasthenie. Kniha Benr dova otevřela evropským lékařům namnoze oči Byť i ve svých popisech a dedukeích ne vždy správná, poučila nás přec, že neurasthenie nen žádným specifieky americkým palhologickým zje vem, ale že i v Evropě jsou a byly nemocných tohoto druhu celé legie, které do té doby od evropských lékařů všelikerým a podstatně jiným způsobem byly posuzovány. —Zejmena nebylo dříve pro stav ten šťastného odznačení, a každý z nás ví, jak vhodný název mnohdy k rozši- ření pojmu podstatně přispěje. Teprve Bcardův název — nedím, že je nejšťastnější — neura, sthenie zdoměcněl a nemoc jím odznačená byla pojednou dosti dobře charakterisovaným typem pathologickým. Neurasthenie stala se známou ve všech dílech světa. Nebylo záhy populárnější nemoci nad ni a nebylo v civilisovaném světě národa, u něhož by se davy neurastheniků ne- byly daly konstatovati. Svět pak lékařský ne- přijal jedině název Beardův, ale akceptoval mnohé jeho výklady. Zejmena učení o příčinách rozšířené této nemoci nalezlo hojně přesvědče- ných a bojovných partisánů. Se všech stran hrnula se sdělení, která potvrzovala, že nervos- nost čili neurasthénie jest zvláštní samostatná nemoc, a zvýšená práce duchovní že jest z pod- statných její příčin. Zejmena pseudovědecké spisy Mantegazzovy, v nejširších kruzícho hojně čtené a četné články Lombrosovy v rozmanitých neodhor- ných, ale hojně rozšířených listech uveřejněné a rovněž mnoho čtené a kommentované, učinily názor o rostoucí nervosnosti v devatenáctém století a její citovaných příčinách velmi popu- lárním. Mnozí vážní badatelé němečtí jako přední neurolog Erb, známý mnichovský klinik v. Ziemssen a berlínský neurolog Eulenbur přidali se z podstatné části k názorům těm- Zejmena pak neurasthenii považuje Erb za mnohem častější nežli jindy a má za to, že i jiných nervových nemoci, zejmena pak psy. chos, podstatně přibývá. Neurasthenie jest mu nemocí častou, obzvláště u osob pracujícíeh mozkem. Nelze se vůči takovým autoritativním projevům diviti, že i učebné knihy našich dob uvádějí mezi příčinami neurasthenie zvýšenou práci duchovní jíž jako dobře prokázané datum o němž se skorem ani nepochybuje. Avšak nejen nervosnost, nebo-li neurasthe- nie se stoupající a přibývající prací duchovní dle rozšířeného minění se množí, ale jak praveno i jiné nervové choroby ze stejné příčiny a za stejných okolnosti prý stále hojnějšími se stávají. Sluší zaznamenati, že se tak tvrdí zejmena o některých chorobách duševních. Existuje pak na sklonku XIX. stoleti ne jedna, ale ně- kolik statistik, které přibývání duševních choro demonstrují. Tak má platiti pro některé krajiny anglické a zejmena Irsko, pro Ameriku, pro Nor- sko a jiné kraje. Zvláště se ale udává, že nej- důležitější ze všech psychos, pověstná a obávané progressivní paralysa v posledních dobách mno- hem jest častější, než druhdy. Greidenberg dirigent ústavu pro choromyslné v Symferopol, stanoví jakožto maximum, že progressivní paralysy poměrně více přibývá, nežli popu- lace. Snad možno i zde zaznamenati, že Lom- broso i geniálnost, tedy výjimečnou, vynikajíe sehopnost k jisté práci duchovní za zjev cho- robný, neuropathícký vykládá a že i toto mínění nachází svých stoupenců. Bohužel však si už dosud nikdo nenaříká, že geniálních lidí po- vážlivým způsobem v přítomné době příbývá. Než budiž dle pravdy doznáno, že toto lavinovitě se vzmáhající mínění o škodlivém vlivu duchovní práce není přece jen přesvěd- čením všeobecným. S různých stran popírá se zásadně škod- livý vliv civilisace na nervy a přibývání choro nervových z tohoto původu. Rovněž o nejed- nom detailu zde uvedeném vznikají vážné po- chybnosti. Tak na příklad mnozí z těch, kteře nepoměrně přibývání psychos konstatují, nepři pisují rozmnožení tofo nikterak Ž intensivnějš práci duchovní našeho stoleti, ale spíše alkoho- lismu, tabáku a zeela jiným škodlivostem. I progressivní paralysa, jejíž brozivé přibývání tolikráte bylo zaznamenáno, nerekrutuje v pod- statě své oběti v kruzích po výtce du- chovní prací se zaměstnávajících. O tom není žádné pochyby. Leč otázka, zdal duchovní práce poškozuje nervy človéka, není žádný námět pro nějakou theoretickou scho- lastickou disputaci, v níž by jeden neb druhý svou debattérskou dovednost ukazoval, otázk tato má pozadí čistě praktické. Společnosti lid- ské nemůže býti lhostejno, zda-li duchovní práce. pro poměry společnosti tak nutná, tisíce jedineů činí nemocnými anebo aspoň malátnými a k plnění úkolů svých nezpůsobilými. Stejně ne- může býti společnosti lidské lhostejno, jest-li že v těžkém boji existenčním, jaký kulturní svě podniká, zápasí v jistém šiku větší anebo menší počet lidí méně zdatných. Je-li pravdou, že kul- turní život naší doby rozmnožuje povážlivým způ- sobem počet nervových nemoci, vzniká tu pro hygienu důležitý úkol, aby ve strasti této člo- véku pomáhala a jej chránila zrovna tak, jako snaží se činiti tak při nemocech infekčních. Obzvláště ale pro lékaře české, jakožto Slo- vany, jest po mínění mém otázka o vlivu du- chovní práce na nervstvo eminentně důležitou. Nejen že v národě našem vykazujeme drahný počet osob nervově nemocných a zejmena ne- urastheniků, ale právě Slovanům vržena v tvál výtka, že jejich mozek není tak k vytrvalé práe způsobilý, jako u národů jiných a tudíž náchyl nost k nervosnosti že jest u nás nepoměrně větší nežli u národů jiných. Výtku tuto učinil nám citovaný již klinik mnichovský von ni Ziemssen. Měl jsem následkem toho za to, že právě pří tak slavnostní příležitosti, jako jest sjezd lékařů a přírodozpyteů českých, otázka zde tolik jmenovaná, o vlivu duchovní práce na nervy člověka, tvoří zvláště vhodný námět k ob- jasnění aspoň v rysechi nejpovšechnějších.
#10 alto_textblock #10
III.
#11 alto_textblock #11
Kdo jen poněkud s poměry rozmanitých nemocí nervových jest obeznámen, ví dobře, že jest nejvýš nesnadno, zvláště bez hlubších studi bistoriekých, říci, zdali druhdy bývalo nervo- vých nemocí mnohem méně nebo více, nežl v době přitomné. Obrazy nervových nemoc
#12 alto_textblock #12
tak jak je kresli pathologie za doby naší konstruovány jsou valnou většinou ve stolet devatenáctém. Dřívější doby znaly v této věci poměrně málo, nedostatečné vědomosti anato- tomické byly toho hlavně příčinou. Otec moderní kliniky Heřman Boerhaave (1668—1738) znal ještě z nervových nemocí úžasně málo. Zna apoplexii, katalepsii, carus, paralysu, hysterii epílepsii, melancholii a manii. Z valné část tedy ve smyslu dnešuím jen příznaky nervové a z vlastních nemocí kromě epilepsie a hysterie hrubě nic. Melancholií a manií značeny totiž druhdy jiné stavy nežli dnes. Celý pak tento nouropathologický pokla jest původu antického. Převzat od klussikélé kařských, řeckých a římských. Kněmu pal téměř po tisíc roků hruběji nepřičiněno. Védomosti tak jednodnché jako obrazy pe riferních obrn čekaly na objevení své až do stoleti devatenáetého. Podobně i nemoci míchy a valná část nemocí mozkobých teprve rovněž ve století devatenáctém ve své podslatě poznány a objasněny — a to vlastně mézi vnitřními ne- mocemi nejpozději. Jest skorem komické, že právě nervová nemoc považovaná tou dobou z nejčastější ze všech — neurastbenie —nabyla svého občanského práva v neuropathologii po- měrně nápadně pozdě — na samém sklonku století devatenáctého. Nesuďme z toho, že neu- rastheníků jindy nebylo. Naopak, dalo by se jak z historie obecné tak lékařské snadno do kázati, že jich nebyl nikdy nedostatek. Zvláště ve starších popisech lékařských vidíme často neurasthenii pod rozmanitými etiqueftami. Abych aspoň jeden drastický přiklad uvedl, pozname- návám, že z dopisů Tissotových nemocných ozývá se dobře nám povědomý nářek dnešníe neurastheniků. Avšak pojem neurasthenie druhdy neexistoval. Není tedy nikterak dokázáno, že dnešníeh typů neuropathologiekých druhdy nebývalo. Ale naopak všelicos, co je nám dnes nepopíratelným projevem choroby nervové, během času přeroz- manitým způsobem vykládáno. Tento odstave z dějin nervových nemocí jest ku potřebám na šim eminentně důležitý a budu se jím v dalš části výkladů svých podrobněji žaměstnávati Zde stůjž k vůli potřebné illustrací jen jedna dvě drobnosti. Přeludy smyslové na příklad velmi časte nepovažovány za jev pathologický. Mnozí z r formatorů církevních jako Luther, Melanchton, Savonarola trpěli zrakovými i sluchovými hallu cinacemi a nikomu nenapadlo je považovati z psychopathy. Také jiného druhy osoby historick trpívaly přeludy smyslovými. Panna Orleanská trpěla hallucinacemi zrakovými i sluchovým a přece nepřekáželo jí to nikterak ve vykoná vání dějinného úkolu jejího. Na jiných místech přeludy smyslové brán tak do opravdy, že výpověď takto stižené osob byla nebezpečným svědectvím před soudem O tom všem dlužno ještě promluviti obšírněji Zde budiž položena aspoň jako jediný dolgjad přihoda nešťastného faráře v Poitou, Urban Grandiera, na kteréhož vypověděla představená místního kláštera, že na ni poslal ďábla, jimž je posedlá. Grandier odsouzen a spálen za živa na hranici ještě dne 18. srpna 1634. Nepopíratelné nervové nemoci, jak dále shle- dáme, považovány za posedlost ďáblem. Do dnes se možno přesvědčiti na obraze Rafaelově, Ghir landajově a j., že malovaný od nich ďáblem posedlý trpí dle našich dnešních pojmů hyste rickým záchvatem. Jak možno tedy porovnávati ve příčině ner vových nemocí rozmanité doby pospolu, když tertium comparationis: klinické obrazy nervo- vých chorob nejsou v rozmanitých dobách stejně známé? Při tom ovšem opravdový číselný pomě nervových nemocí ani za našich dob udaii nelze, byť byly naše vědomosti o nemocech těch nepoměrně vytříhenější nežli v dobách starších. I kdybychom vzali počet nemocných, jenž by z praxe ústavů a jednotlivců vyplýval a dobře znám byl, za základ statistického ce- nění v naší době, nebyly by výpočty takové přec jen správné. Každý nervově nemocný, ze- jmena nekteré psychosy, rady lékařské nevy- hledává a vice versa nejeden nemocný nervový celé řady lékařů o radu se táže a tudíž v každém sestavení jednotlivých lékařů by jako zvláštní jednička paradoval. Úřadní statistiky některých států čítaj z pravidla každoročně počet choromyslných v dotyčných státech žijících. O tyto statistiky opírají se ti, kdož tvrdí že poslední dobou psychos přibývá více než populace. Avšak není pochyby, že také tyto statistiky žádného přesného obrazu duševních nemocí nepodávají. V malých obcích dá se pře- hlednouti, jaký jest počet osob choromyslných, avšak ve větších a velikých městech jest na- prosto nemožno sečísti přesně všecky nemocné tohoto druhu, protože o velikém počtu nemoc- ných úřadní sčítání se ničeho dověděti nemůže. Celá řada paranoiků, ba i hallucinantů žije klidně ve společnosti zdravých, pracuje a za- městnává se zdánlivě normálním způsobem, avšak statistika úřadní — jakož přirozeno, je obsáh- nouti nemůže, neboť o nich ničeho neví. Znal jsem ohnivého politického agitátora, který v čas své zimničné činnosti byl pověřeným paralytikem Mám v rukou verše 26 roků starého ne- mocného, uzavřeného ve zdejším ústavu pro choromyslné. Týž stížen jest léta hebefrenil avšak jsa na svobodě psal verše, kteréž uveřej ňovány byly modernistickými časopisy a ne- mocný, ač blbý, těšil se jisté literární reputaci. Mluvil zvučnými, vybranými slovy, jež postrá- daly smyslu. Takových a jiných příkladů dá se naji velmi mnoho. Pro to všechno nemáme an v přítomné době přesného obrazu neuropatholo giekých stavů svých vrstevníků. Úskalí, jímž prosté číslice ve věci této vy- hrožují, jest však složitější než tuto naznačeno. Dle »Bericht über die sanitäiren Verhältnisse und Einrichtungen des Königreiches Böhmene 1896—1898, obnášel počet choromyslných v ústavech království českého r. 1896 — 3934 r. 1897 — 4099. r. 1898 — 4138. Při ukvapeném soudu dalo by se říci, že dle číslic těchto v Čechách psychos přibývá Leč podíváme-li se na soupis nemocných, oše třovaných doma, vidíme, že těchto zas
#13 alto_textblock #13
na vzájem ubývá; byloť čítáno nemocnýel
#14 alto_textblock #14
těchto
#15 alto_textblock #15
r. 1896 — 5530, r. 1897 — 5098, r. 1898 — 4980. Z čehož plyne, nikoliv, že pavchos v Če chách nápadně přibývá, ale že vzmahá se snaha posílati choroduché do ústavů. Tim méně lze ovšem obraz takový aspor poněkud přesně narýsovati pro doby starší. Resumujeme-li pověděné, vidíme zkrátk že není znám počet nervových nemocných an v přitomné ani v minulě době a že pojem nervové nemoci je v přítomné době podstatně jiný nežli druhdy. Na tomto základě tedy diskusse o zhoubném vlivu civilisace na nervy n člověka není jak vidno možná. Ti pak, kdo otázzku tu brevi manu v uve- deném smyslu kladně rozřešili, dali se unést spíše osobním dojmem, než podrobným studiem detailů. A přece po mínění mém k rozluštění otázky naší podslatně lze se přibližiti. Dlužno jen — jakož již teď patrno — nastoupiti costu jinou nežli je shledávání absolutních číslie. Tuto jinou cestu pak vídím ve studi poměru pověřených příčin nervových nemocí z různých epoch. Véc jest v zásadě velmi jednoduchá. Eri stují-li určité přičiny neboli popudy k nemocem nervovým, možno se pokusiti o vyšetření. v jakém poměru jevily se příčiny ty jindy v jakém poměru jeví se dnes. Jestliže bylo pověřených takovýehto přiči jindy méně nežli dnes, bylo zajisté také drühdy méně neuropathologických stavů nežli dnes. A naopak. Tuším, že počínání takové vyhovuje naprosto nárokům logiky. Avšak máme-li na zřeteli jedině otázku zdali nervových nemocí s duchovní praní při bývá čili nic, netřeba nám probírati dějinne poměry všech pověřených příčin nemoci ner vových. K pověřeným příčinám nemocí nervo- vých čltáme: dědičnost, vrozenou náchylnos k jistým pathologickým processům, jisté otravy (alkoholem, tabákem, olovem, námelem, rtutí. hrachorem a p.), působení jistých mikrohů úraz, jednostranné zaměstnání (při, tak zv řemeslných neurosách) a konečně vliv duševn nálady resp. hnutí duševního, tedy zlosti, strachu. úzkosti, leknutí. Viz mimo jiné Strümpellův spisek: »Ueber die Ursachon der Erkrankunge des Nervensystems.« 1884. Ostatné při vší zajímavosli studia takového časová prostora jediného výkladu, jako jes tento, by k obsáhlejšímu a tudíž užitečnějšímu prozkoumání látky sem spadající nikterak ne- stačila. Zůstanu-li tedy při jmenované otázce samo jediné, tu sluší především uvážiti, do které kategorie příčin nemocí nervových dlužno by bylo nemírnou práci duchovní zařaditi. Odpověď zde jest trvám jasná. Je-li duchovní práce opravdovou příčinou stavů neuropathologických, pak patrně škod tím, že praeující chvátá, přílišně se unaví. nebo rozčilí a podobně. Jiné škodlivosti se strany této nelze dohlédnouti. Jo-li ale tomu tak, pak jest, povšechně řečeno, vliv duchovní práce v podstatě týž jako vliv emoce duchovní na nervy člověka. Myslím, že je kalkulace tato za daných poměrů jedině správná. Avšak emoce duševní, rozmanité affekty ovšem čítáme za našich dnů, jak níže ještě po drobněji doložím, k pověřeným příčinám nemoe nervových. Mají-li se tedy věci tak, jak zde naznačeno. pak z proponované otázky, zdali duchovní pra zaviněn jest příbytek nervových nemocí, vzniké transformace, jejíž luštění po mínění mém nen tak nesnadné. Neboť pak se možno tázati, co škodí více, emoce z kulturní práce vznikajíe anebo emoce, k nimž poskytuje popud primi tivní stav člověka nevědomého. Mám za to, že transformace tato jest úpln oprávněná a pokusím se v dalším o její šetření
#16 alto_textblock #16
nnie
#17 alto_textblock #17
IV.
#18 alto_textblock #18
Probíráme-li se poněkud podrobněji spisy anthropolo gickými a ethinografickými, jest nám především nápadno, že počinaje od národů n nejprimitivnějším stupni kultury se nalézajícíeh až do epochy poměrně nedávné, nacházíme všude jistá nazírání, žijící dlouhou řadu stolet v málo změněně jen formě. Názory tyto týkají se v prvé řadě zlých nadpřirozených bytosti čarodějné moci, kterou si člověk může osvojit pomocí vyšších bytosti, z pravidla zlých, řídčej dobrých. Ve věci této jádro se dlouho neměn a je totožné u nejrůznějších plemen kulturních i nekulturních. Studlum názorů takovýchto u národů ne kulturních přítomné doby poskytuje ovšem kořisť nehrubě velikou. Bilé plemeno svědomitě se vždy staralo. aby počet plemen primitivních co možná se tenčil. Ne ovšem tak vzděláváním zuslechťováním, jako zbraní, alkoholem a in fekčními nemocemi. Avšak leccos pozoruhod- ného dílem ze starších, dílem z přítomné doby u dosgvadních zbytků, kterých běloch až posu nepoškodil, přece jen lze zaznamenati. K těmto pozoruhodným zbytkům čítati slus u divochů v nejrozmanitějších pásmech žijících víru v existenci zloduchů. Jsou plemena, u nichž nenalezena ani stopa nějakého positivního náboženství a která přece jen se bojí zlých bytostí. Zlá bytost může se skrývati všude, za každým zjevem v přírodě živým i neživým. I v divých šelmách a hadech ukrývá se africkým negrům zlý duch. Podobně ve stromech, v nářadí a jiných předmětech se zlé bytosti skrývají. Odtud uctívání předměto čili fetišismus. Od zlých bytostí pochází divo chovi všechno zlé, elementární neštěstí, nemoci ba i zlý sen. Z elementárních přihod zvlášte zemětřesení, krupobití, sucha, povodně, řáděn blesku jsou vesměs dílem zlých bytostí. Netřeba dokazovati, že se člověk proti takovýmto zlým vlivům hleděl rozmanitými pověrečnými zvyky chrániti. Misty i zvláštní obřady vykonávány za tím eilem, aby člověk úchránil se působen zloduchů. Porušení takovýchto pověrečných zvykův a ceremonil považují nejední divochové za hrubé provinění. U obyvatelů Kamčatky bylo cídění obuvi nožem větším hřichem než mnohý zločin ve smyslu křesťanském. Jedním slovem divoch žil a žije ve světě, ve kterém bezpečíe blaho člověka jest se všech stran zlými bytostm
#19 alto_textblock #19
ohroženo. Strach jest namnoze stálým průvod- čím divochovým. Obzvláště poučně líčí strachy Negrů austral- ských ve přicině této Lümholtz. Souhlasné líčení podává Semon, jenž praví, ze většina pleme ve Queenslandu a New South Walesu nemaji žádné víry v boha, ale věří a bojí se jen dé- monů a kouzel; z těchto mají směšný strach. Avšak rovněž všeobecná jest u národů ne- kulturních víra v kouzla a čáry. Tak bývalo u nich za všech dob a jest doposud. Víra taková byla přirozenou reakcí prostého ducha proti nebezpečí, jež mu se strany moc- nějšího zloducha hrozilo. Divoch hleděl vyšál mocnosti čeliti silou rovněž vyšší a nadpřira- zenou. Že pomocí kouzel kleďěl člověk někdy i svému bližnímu uškoditi, jest na snadě. Příčin k pomstě jest v životě divochově přiliš mnoho. Víra pak ve sehopnost kouzelníků jest veliká. Staří Iudiáni byli o ní tak skalopevně přesvěd- čeni, že pustili se do krutých, vyhlazovacích bojů pro podezření, že jejich kmenu někdo učaroval. Vyšším mocnostem dále přenechávalo se rozhodnutí v nejrozmanitějších rozepřích a zá- hadách. Tyto boží soudy čili ordalie, známy jsou tuším s dostatek. Jest přirozeno dále,že vyšší mocnost, ať dobrá nebo zlá, má také divochovi pomoci z nemoci. Všechny tyto věci mají, jak známo, obrovskou literaturu a nemohu jinak než dotknouti se jich v nejpovšechnéjších rysech, bez podávání podrobných dokladů. Kromě toho však potkáváme se u mno- hých kmenů nekulturních s vybranou ukrutností Téměř příslovečnými byli někteři panovníci africt ve příčině této, tak králové dahomejští. Indiáni krutě mučívali své zajatce. Zbytky doposud ži- jící vlastnost tuto rovněž ještě neodložily. Stařl Peruanci obětovali svým bohům lidi. Kannibalis- mus čili anthropofagie byl mezi nekulturními plemeny velmi rozšířen a váleční zajatci bývali jeho oběll. Anthropofagie divochů není obyčejně aktem vyplývajícím z nouze nebo gourmanderie, ale tvoří z pravidla součástku obřadů. Kromě toho však jsou plemena někulturn z pravidla velice vznětlivá. Jediný impuls stačí, aby bez přemítání odhodlala se k nejednomu vážnému skutku, Věřil-li Malajec, že jsou dny šťastné a nešťastné, nerozpakoval se zabíti dítě. v nešťastný den narozené. Tyto názory rozmanitých národů o nebez- pečné a všestranné působnosti zlých bohů, ducho a bylostí vůči člověku, jakož i víra v existene kouzel a čárů, tkvěly tak pevně v duši davu, že neopouštěly ani tenkrát, když kultura v jiných oborech lidského vědění a počínání, stává s poměrně velmi značnou a vzdělanost jednotli- vých národů překvapuje i zhejčkaného vrstev- níka nejposlednějšího vývoje civilisačního. Setkáváme se s těmiže názory u Egypťanů, Assyrů, Řeků a Římanů, tedy u oněch národů, kteří vzděláním svým tvoří basis veškeré mo- derní, kulturní a civilisační snahy. Egypťané měli vědomosti veliké, jak zajisté mnohý i povrchní a nudící se navšlěvovatel moderních museí evropských světle se přesvědčil a vykonali v architektuře a technice zemědělské a jinde tak mnohé, co do dnes budí úžas i lidl vzdělaných. Nieméně věřili v eminentmí míře v moc kouzel, — jak zajisté všeobecně jest známo. Jejich kouzelnici ostatně vyznačovali se nemalou dovedností. Patří to k nejznámějším datům historickým, že egyptští kněží nejeden divotvorný kousek Mojžíšův na ráz napodobiti dovedli. Titíž kněži znali již astrologii a jiná černokněžnická umění. Egyptské zařízení stální bylo jakýmsi článkem víry. Jejich bohové jsou po většině dobří. Někteří však dovedou také zlo způsobiti. Typem zloboha ogyptského byl známý Tyfon. Obdobné názory a dovednosti nacházíme Assyrů. Národ tento měl do podrobna vypraco vanou nauku o řádění zlých demonů na tomt světě. Všechno vezdejší zlo bylo Assyrům dílem zloduchů. Leč proti všelikým nehodám životním čelili mocně vyvinutou soustavou magickou čili kouzelnickou, kteráž byla základem nejrozmani- tějších černokněžnických umění v staro. iv středověku v Evropě a zaniká až v moderním eskamoteurském a prestidigitaterském umění. Zvláštní bůh Ea opatroval magii Assyrů. Kou- zelník assyrský dovedl podobně jako sám zlo- duch některý uškoditi druhé osobě. I pouhým pohledem dovedl assyrský kouzelník bližnímu svému ublížiti — prastarý to původ víryv uštknuti pohledem, kteráž do dnes nevymizela. Názory Řeků a Římanů o zlých demonech a kouzelnietví netřeba zvláště obšírně tuto uvá- děti, jeť mythologie národů těchto nad jiné zná- mou, tvořic nezbytnou součástku gymnasijního vzdělání v nejrůznějších krajích a dobách. Jes tedy dosti všeobecně známo, že přes veškeru rozčleněnost a propracovanost mytholegie národů klassických, v této v jádru zase víra a názory národů nekulturních se ozývají. Bohatá mytho- logie národů klassických zná množství bohů. Avšak bohové tito jsou z valné části jen moe nějšími lidmi. V jejich domnělém jednání obraz se velice často nezkažená vášeň člověka. B i s lidmi jsou bohové řečtí v častmě sporu. škorpí se s nimi, pronásledují je a za domněl příkoří krutě se mstí, jak na příklad histori Niobina vedle četných jiných zřetelně ukazuje. Bohově klassických národů jsou všude, v lesich. stromech, vodách, v slunci, měsíci, v červán- eích, oblacfch, ba i ve větrech. Na každém kroku může se s nimi dostati člověk do kon- fliktu a doznati od nich škody. Celá. řada le- gend vypravuje, co všecko při takovéto přilež- tosti bohové lidem učinili, jak je ve stromy zvířata přeměňovali a všelikým jiným způsobem trestali. Také černokněžnická umění u klassi- ekých národů hojně pěstována, jak z odborné literatury možno se přesvědčiti. Rovněž Řekově měli, podobné jako Chaldejei, zvláštní božskou protektorku kouzel a čárů, známou to Hekate. Vznik křesťanského náboženství v říší řím- ské na dosavadních poměrech z počátku mnoho nerěnil. Především pak z počátku křesťanské nábe ženství nevyhladilo jedním rázem víru bohy klassické. Víru tu křesťané z počátku jen transformovali. Věřili, že vedle jediného boha Krista, jeho syna, bohové římšti skutečně exi- stují, avšak jsouce povahy zlé pravověřici kře- sťany pokoušejí a zvláště k hříchu svádějí. O něco později toto nazírání ještě dále př- měněno v ten smysl, že považováni bohové