1
masthead
Ročník XXXXIII
2
masthead
V Praze, v pátek dne 17. července 1903.
Praha
4
article
Na rauní a odpol. listy
předa ikcí net
v Praze v sdininísirael
na Bt . . . . 6 K —
s dvojí denáškou
na sařsí
na čivit leta . . . . 7 K 50
ve alialkách: a K 3o k
na měste . . . . . .
Pošton:
a ně
tní leta : :
s dvojí zásilkou
na maěsí
na vrt leta . . . . i1 k do
Praha
5
article
Nová krise v Uhrách.
Nová krise v Uhrách.
Ti, kdož doufali, že se pověstnému chor-
vatskému ex bánu Khuenovi podaří, vymoci do
konce tohoto měsíce aspoň obyčejný zákonný
odvod v Uhrách, jsou dnes překvapeni děsným
zklamáním. Maďarská strana neodvislosti, vedená
starým osmačtyřicátníkem Barabasem, roztrhla
úmluvu o příměří mezi Khuenem-Hedervárym
a Košutem Ferenezem uzavřenou a pokračuje
rázně v obstrukci, neochotna povoliti ani oby-
čejný odvod k vojsku, pokud nedostane se ji
z úst nového předsedy ministerského závazného,
králem autorisovaného ujištění, že v určité době
budou splněny národní požadavky Maďarstva, ne-
soucí se k tomu, aby pět armádních
sborů, rekrutovaných ze zemí uherských, bylo
celým svým zřízením, výhradně maďarským dů-
stojnictvem, maďarskou velící řečí, uherskými
prapory a odznaky, jakož i maďarskými školami
bytelně odlišeno od německé uni-
formity společné c. k. armá dy
a uznáno za vlastní národní voj-
sko uherského státu tak, ja ko
uherské honvédstvo.
Možno, že v soukromých rozmluvách
s Košutem hr. Khuen- Hederváry v té příčině
učinil nějaké sliby, aspoň Košut po rozmluvě
s ním pln důvěry konejšil své přátele: »Budte
ujištěni, že Khuen je dobrým Maďarem!«, avšak
veřejně nechtěl nástupce Szellův v »choulostivé
otázce armádní« ničeho přislíbiti a to vzbudilo
u ráznějších živlů ve straně neodvislosti nejpre
pochybnosti, pak podezření a posléz hofovou ne-
důvěru, aby nebyli Maďaři tímto »četnickým
bánem chorvátským« naposled obelstěni a obe-
brání?
Khuen
Košut
Hedervára
Maďar
Uhry
6
article
A nedůvěra ta vzrostla pod dojmem vybý
bavé řeči nového ministra honvédův Koloszvára
v branném výboru, jakož i pod dojmem císař-
ského listu, svědčlcího dru. Körbrovi. Kdežto
u nás nikdo z listu toho nevyčetl ani nejjem-
nější špičky preti asparicím maďarským, v Uhrách
byl za to dojem jeho opáčný. Tam byl vše-
obecný pocit, že nejvyšší ten vlastní list, schva-
lující směr Körbrovy politiky, míři proti nejno-
vějšímu směru národního hnuti v Uhrácha
následkem toho rozhodla se valná většina ma-
ďarské strany neodvislosti, že neuleví v ob-
strukci a nepropustí ani zákon o normálním od-
vodu, dokud neobdrží žádaných záruk, že Ma-
daři dostanou svou vlastní armádu národní.
»Železo dlužno kouti, dokud jest žhavo.
nyní nadešla pravá příležitost a dějinná chvíle,
kdy můžeme národu maďarskému vydobýti toholo
nejhlavnějšího a nejvlastnějšího attributu svobody
a samostatnosti jeho. Jen národ, který vládne
svou vlastní armádou národní, která přísahala
rovně věrnost králi jako ústavě národa, j en
ten národ jest v pravdě pánem
svých osudůl«
Tak argumentují nejrozhodnější náčelníei
strany neodvislosti se starým, osmdesátiletým
Barabasem v čele. Tento pravil doslovně
»Musíme se příležitosti již nyní uchopili-
neboť král náš jest stár a těch nemnoho le
života jeho musíme využiti v důvěře k jeho úctě
jakou chová k zákonům a ke své přísaze
Každý Maďar ví, že pak mohou na-
dejíti pro vlast naši velmi trudn
dnové«.
Národ však jen tehda bude silným, bude li
také jeho armáda proniknuta sebevědomím ná-
rodním! Možno-li ještě zajímavěji promluvil již
čtyři dni před tím ve směnovně bývalý stoupe-
nec národní strany Jan Hoek, odůvodňuje
své vystoupení ze strany v ládní. Vyčítá ji,
Maďar
Jan Hoek
Uhry
Körbrův
Ma
7
article
že chabě opustila základ smlouvy s Rakouskem
r. 1867 uzavřené. Státoprávní touto smlouvou
Deákovou bylo prý Uhrám zajištěno samo-
statné jejich vojsko a toliko velení
a řízení vyhrazeno majestátu koruny.
Jsou-li Uhry dosud takým národním státem
— jakože dle pragmatické sankce i dle vy-
rovnání Deškova jim jsou — pak musí tato
státní existence jich ve všech zřízeních býti
zjevna a tedy také v instituci vojenství. Na tuto
trvalost práva národního vzhledem k vojsku
kladli důraz největší státníci uherští: Deák,
Andrássy, Kerkapóly. Všickni hájili zásadu, že
národ kromě řízení a velení vyhradil sob
veškeré právo na vojsko uherské.
Kerkapoly ještě r. 1875 jako referent
v branném výboru sněmu uherského důtklivě
žádal, aby do vojska uherského byl zaveden
národní duch maďarský. Teprve za vlády Kolo-
mana Tiszy nadešel zvrat k horšímu. Strpěno,
že bez vědomí vlády uherské zřízen armádní
inspektorát, kteroužto institucí zamezen Uhrám
ústavní jich vliv na povahu armády.
Po pádu Tiszovy vlády pohlíženo pak na
národní naše požadavky vůči vojsku jako na
cosi nového. Nepřátelé Uher počali tvrdit, že
prý oprávněné požadavky našeho národa odporují
vyrovnání, i našli se také u nás mizerní sna-
živci, kteři byli ochotni tyto oprávněně poža-
davky národa násílně potlačiti. Z toho vzniklo
jisté napjelí mezi nejvyšší vojenskou správou
národem, jenž zakřikován lidmi, shližejícími na
Uhry stále jako na pouhou kolonii Rakouska,
aby neosměloval dotýkati se jednolného zřízení
armády rakouské.
Nuže, vděk tomu na vzájem národ ma-
darský chová obavu o svá práva a nedůvěřuje
nástupci Szellovu, není-li nástrojem Vídně
nechce-li jen uchlácholit a uspat bdělost ma-
darskou lahodnými slovy?
Deákův
Uher
Deák
Andrássy
Kerkapól
Tisza
Szellův
Rakousko
Uhry
Vídeň
8
article
»Byli jsme již tolikráte zkla máni koncessemi.
které se nám ve chvili tisně slíbily«, končil
řečník, »které se nám však opět po ztichnut
národního hnutí vzaly. Touto zkušeností poučeni,
máme dnes za to, že nadešla pro Uhry
rozhodná chvíle, kde dlužno nám požadoval
uskutečnění národních práv naš ich
v otázce vojenství. Konečným cílem
naším musí býti: národní armáda. Necliť před-
stoupí předseda ministerský před
krále uherského a osloví jej takto: »Králi
pane můj! Každý meč, jejž svěřiš vo js ku
uberskému, jest největším bezpečím trůnu
Tvého!«
Nechť přiřkne se národu maďarskému in
stituce, již požaduje jeho sebevědomí národní.
Uhry
9
article
Může v brzku dojíti ke srážce světa slovan-
ského a germanského a tu může býti těcl
800.000 mužů maďarského vojska povoláno
aby spor rozhodli. Udělte národu maďarskémt
potřebných prostředků ku jeho velikosti národn
a nedonucujte ho, aby musil po případě vyhle
dávati spolku se Slovanstvem.«
Leč Khuen Hedervary přes všechno své
vřele maďarské srdce nechce či nemůž
pronésti vymahané připovědi. »O tom se n-
mohu projevit, dočkejte, až dojde podzimem k
brannému zákonu!« odbývá nalehající opposic
již po čtrnácte dnův. Než tato nechce dočkati
Chce dostat odpověď určitou hned a nemohou
ji po dobrém z exbána vypáčit, obnovuje ob-
strukci a hrozí mu nejkrajnějším bojem.
Nyní praskla také Hedervarovy trpělivost.
Vyčetl straně neodvislosti věrolomnost a zahrozi
jí rozpuštěním sněmu a vypsáním nových voleb.
Ale to si teprv dal. Pro ten případ na vzájem
i Košut, který pro svou poměrnou mírnöst od-
stupuje od vedení strany, přislíbil mu boj až
na nůž. A také asi Hedervary sám nahlíží, že
by novými volbami rekrutů nesehnal
a tak je šťastně již opět se svou latinouv
Uhrách v koncích a pojede v úterý do Išlu ke
dvoru královskému buď pro pomoc a radu
v nouzi anebo se žádostí za propušténí své.
Khuen
Hedervarův
Košut
Hedervara
Uhry
Išlu
10
article
Politické zprávy domácí.
Politické zprávy domácí.
Vyzývavost Němců v Chorvatsku.
Soudíme-li podle jmen soukromých osob.
které v Chorvatsku při každé příležitosti vy-
věšují uherské prapory a jimi Chorvaty dráždí.
zdá se nám, že jsou to Němci a Židé. Otázk
praporová, pokud jde o to, aby prapory dán byl
zevní výraz státoprávnímu poměru obou krá-
lovství, je na dobré cestě ke slušnému upravení.
Až se tak stane, bude na čase, aby se Maďař
i Chorvaté obrnili proti společným škůdcům,
kteří mezi nimi kalí vodu, aby v ní mohli lovit.
Jak Němci v Chorvatsku vystrkují rohy,
ukázalo se tyto dni v Djakově, sídle biskupa
Strossmayera. Tamní kupci svolali schůzi, aby
se poradili o společném otvírání a zavírání ob-
chodů. Němec, jmenem Kugel začal své rozumy
vykládati německým jazykem. Chorvaté ho žá-
dali, aby mluvil chorvatsky, kterýžto jazyk zná.
neboť v Dakově již 38 roků bydlí. Kugelse
obořil německy: „Vy mi nebudete poroučet, kte
rým jazykem mám mluvit. Nechcete-li slyšet
němčinu, obrátím na vás maďarštinu!“
Účastníci schůze bručeli, ale již Kuglov
nebránili mluvit německy. V tom se stala chyba
Měli mu klidně říci: Raději maďarsky, než ně
mecky, německy za žádnou cenu!
Němec
Chorvat
Strossmayer
Kugel
Chorvatsko
11
article
Nový chorvatský bán.
Nový chorvatský bán.
Osecká policie jen malé zbytky nechala
v článku „Národní Obrany“ o přivítání bána
Teodora Pejačeviče v Našicích, ale přece zbylo
tolik, abychom mohli vyrozuměti, že změna
osobě bánově neznamená změnu chorvatskýeh
poměrů. V Našicích je bán Pejačevič domovem
proto na vřelost uvítání působil jakýsi místný
patriotism. Přes to neobešlo se bez osudnýcl
uherských praporů. Na sousední stanici Brez-
nici lid předešel vyvěšení uherských praporů
tím, že sám celé nádraží ozdobil prapory chor-
vatskými. Paní bánovou uvítal okresní hejtmar
Mato Vrkljan německy, což vzbudilo oprávněn
rozhořčení, tím spíše, že ji pozdravil, jak se
v řeči své vyjádřil, jmenem Našičanů.
Pejačevič
bánův
Našice
Breza
Mata
12
article
Židovské nepokeje 9 Krakově.
Židovské nepokeje 9 Krakově.
Ve čtvrtek před 7. hodinou večer, píše
krakovský „Glos Narodu“, roznesla se v Ka-
zimiři mezi Židy pověst, že z Ruska přišli jacís
podezřeli lidé, kteří po ulicích rozhazují otrá-
vené cukrovinky, které židovské děti sbírají,
následkem toho že v Kazimíři onemocnělo 30
židovských dětí a z těch 13 zemřelo.
V té chvíli ulicí Josefovou přicházelo ně
kolik mladíků, které Židé pokládali za traviče.
Rázem vrhlo se na ně několik tisíc Židů, bili je
a šaty s nich trhali. Byli by je zabili, kdyby se
nebyl vyskytl vojin, který vytasil zbraň a Židy
zdržel. Jeden z napadených chtěl se spasit útě-
kem a vsedl do drožky. Židé drožku překotili
rozlámali ji a mladíka ohrožovali jako divoši.
Konečně se dostavila policie, vyzvala mladiky
aby šli s ní. Tisíce Židů je doprovázely. Při spi-
sování protokolu se ukázalo, že napadenís
jmenují: Vojnarovský, úřadník při solných do-
lech ve Věličce, E. Trojanovský, maliř, a Křiža
novský, chovancc maliířské akademie. -
Glos Naroda
Žid
Josefová
Vojnarovský
E Trojanovský
Krakov
Ka
Rusko
Vělička
Kazimír
13
article
Policie konstatovala, že žádné židovské dítě
neonemocnělo otrávením a žádné neumřelo, že
nikdo jich cukrovinkami netrávil a žádní pode
zřelí lidé z Ruska do Kazimíře nepřijeli. Židé
usvědčení, že pověst si vymyslili, vymlouvali s
na svou „nervnost“. Nieméně jmenovaní mlad
pání musili býti opět policejní assistencí vypro
vozeni, aby je židovské davy nerozsápaly.
Rusko
14
article
Politické zprávy zahraničně.
Politické zprávy zahraničně.
V Praze, 16. července.
Bývalý srbský ministr Velja Todorovič o svěm
zranění při bělehradské kralovraždě.
V zájmu historické pravdy jest, aby vy-
neseno bylo na jevo vše, co se týká strašné udá-
losti bělehradské dne 10. m. m. Kralovražda
již podle všeho soudně vyšetřena nebude. Ruské
listy, hlavně „Moskevské Vědomosti“ nalehají.
aby se tak stalo. „Novoje Vremja“ praví, že tím.
přejde-li srbská justice přes kralovraždu prostým
mlčením, „budou v srbském národě pošlapány
nejelementárnější pojmy o spravedlnosti, což
mu nepřinese dobrého ovoce.“ I my myslíme.
že by srbský národ měl aspoň právo se dovědět.
kdo z něho, koho, ze jakých okolností a za ja
kým účelem smí druhého Srba beztrestně za
vraždit. Avšak když už soudního vyšetření pří
padu nebude, je zapotřebí, aby byl náležitě vy
jasněn způsobem veřejným, v novinách, kterým
na pravdě záleží.
Z té příčiny je nám vítán příspěvek, poskyt
nutý vypravováním Velimíra Todoroviče, jenž
byl v ministerstvě Cincara Markoviče ministrem
vnitra a v strašné noci byl raněn. Pan Todo-
rovič vypravoval dopisovateli vídeňského listu
Do 10. hod. byl jsem v královském dvoře
kde jsem s králem rozmlouval o rozličných běž-
ných záležitostech. Ze dvora odebral jsem se
domů a proseděl jsem se svou rodinou až do
půlnoci. O 12. hod. šli jsme spat. O půl druhé
probudil se můj syn. Slyšel na ulici vojenské
kroky a řinčení šavlí. Přistoupil k oknu, aby
viděl, co se děje. Polekán se vrátil a oznámil mi.
že náš dům jest obklíčen vojskem. Nechtěl jsem
věřiti. Tu zaklopáno na dvéře a hrubý hlas volnl
abychom otevřeli. Otevřel jsem neustrojen.
Velja Todorovič
Velimír Todorovič
Markovič
Todo
Praha
Novoj Vremja
15
article
Přede mnou stál setník, mně neznámý. Řekl
Přestal jste býti ministrem. Pomyslil jsme si, že
král zapudil královnu a mne sesadil a můj dům
dal vojensky obklíčiti, abych jakožto ministr po-
licie a přitel královnin nemohl to překaziti. Ani
mi nenapadlo, že by královští manželé byli za-
vražděni, a zvěděl jsem o tom teprve ráno.
Odpověděl jsem selníkovi pokojně, že beru
na vědomí, co mi vyřídil. Setník se vzdálil
vstoupil poručík, jenž mi oznámil, že mne ma
hlídat. Oblekl jsem se trochu, zatím vstaly má
žena a dcera a vařily černou kávu. Nabídl jsem
poručikovi kávy a cigaretu. Pili jsme a kouřili.
Mezi tím já se tázal, co se vlastně děje. Do-
stojník usmívaje se, odpověděl, že neví. Za ne
dlouho vstal a řekl, že musí odejít a že pošle
vojáky, aby mne hlídali.
Odešel a čtyři vojáci s nasazenými bodáky
postavili se přede mne. Otázal jsem se jich, ne
ní-li královna vyhnána, Odpověděli, že nevědí
oč jde, že mají pouze rozkaz být u mne. Jsem
přesvědčen, že mluvili pravdu a že vojsko ne-
vědělo, oč jde. Konalo pouze rozkazy svých
představených.
Neměl jsem ani tušení, že má hlava je
nebezpečí. Náhle vrazil do pokoje jakýsi poručík
a než jsem se ohledl, vypálil do mne z revol-
veru. Zvolal jsem: „Jsem raněn, umírám!“ a
pudem veden, skočil jsem do kuchyňského zdvi-
háku, asi dva metry hluboko. Důstojník dal za
16
article
V drobném prodejli
raaní číslo o sobě . .
. . . na l
odpolodni
Ve dlialkách na venkovš
ranní číslo. . . . . . .
sdpol ední
. . . . . . . 3b
Inserát
platí se hotevě zapřee
Piedplacení a inevty přijjná sdnini-
strace v Mazisnske ulici č.
Tam pacházejí se téš ro dakce
tiskárna a ezpečice Národnich Listů“
Ilukopisy so nevrnceji.
Mazisnske ulice
17
article
mnou ještě pět ran. Měl mne za mrtvého a
spěšně odešel
I má žena měla mne za mrtvého. Syn ale
pochopil situaci a pošeptal matce, že jsem skočil
do zdviháku a snad se zachránil. Ležel jsem tam
bez pomoci téměř dvě hodiny. Krev mi teklaz
ran. Potom teprve mne vytáhli z úkrytu a po-
ložili do postele. Dlouho jsem ležel bez sebe.
Mezitím utvořila se nová vláda.
Tolik pověděl p. Todorovič o sobě. Na to
mu dopisovatel dal některé otázky.
Na otázku, zdaž král a vláda věděli o
spiknutí proti královským manželům, odpově-
děl: Věděli jsme to. Král chtěl, aby ně-
kteří důstojníci a politikové, kteři byli účastníky
spiknutí, byli zatčení, ale Cincar Markovič aj
byli jsme proti tomu z ohledů na Evropu.
Z vyšších důstojníků věděli jsme pouze o pod-
plukovníku Mišičovi, že je mezi spiklenci. Spo-
lehali jsme na věrnost většiny a zejmena star-
ších. Myslili jsme, že 100 mužů hradní stráže
dostačí pro prvý okamžik, kdyby spiknutí vy-
puklo a zatím že přiběhne věrné vojsko a krá-
lovské manžely spasí. Ale že by spiknutí nabylo
tak velikých rozměrů, nevěděli jsme, jen král,
jakoby to tušil. Dostával stále listy bez podpisu,
ve kterých byl varován před některými důstoj-
níky. Král a královna skoro co den na nás na-
lehali, abychom přikročili k zatýkání, ale my
se tomu příčili. Podotknouti musím, že při břez-
nových demonstracích ani král, ani já, ani kdo
jiný z vlády nedali jsme střileti do lidu. Žandar-
mové vystřelili sami, když na ně lid začal házeti
kamení. Dne 11. června měly býti v hlavním
chrámě slouženy smutečné služby boží za za-
vražděného knížete Michala. Král a královna
chtěli na nich býti. Večer, když jsem se s králem
loučil, abych zejtra učinil přísná opatření proti
nepořádkům na ulici, kdyby vznikly. A v noci
na to stala se kralovražda.
Todorovič
Mišič
Michalus
Evropa
spo
18
article
O zavraždění generála Cincara Markoviče
pravil p. Todorovič: Generál mival s králem
časté neshody. Král mluvil o spiknutí a žádal,
aby učinil opatření k jeho ochraně. Generál se
snažíval upokojiti ho a konečně, mysle, že je
nemožným, chtěl požádati za propuštěnoua
vystěhovati se s rodinou do Nového Sadu.
V osudné noci přišel k němu důstojník a zvolal;
„Pane generále, vyzývám vás na rozkaz králův
abyste se sám zastřelil.“ Gen. Cincar Markovič
odpovědél: „Nemám žádné příčiny k tomu, ale
chcete-li mne sám zastřelit, zde je má hrud!“
V tomtéž okamžiku padla rána a generál se svalil
mrtev. Umřel v pevném přesvědčení, že jej dal
zavražditi král.
Poměr mezi králem Alexandrem a královnou
Dragou byl podle p. Todoroviče velmi srdečný.
Vada byla pouze v rozdíle jejich věku. Král
toužil po potomstvu a protože nebylo naděje,
že by je měl od Dragy, byl by si přese všechnu
lásku k ní zapudil. Pověsti, že by Aloxandr byl
chtěl na nalehání Dragino prohlásiti Nikodema
Luněvicu za následníka, pan Todorovič nazval
zhola bezpodstatnými.
O panu Todoroviči bylo oznamováno, že, až
se pozdraví, podá žalobu pro své zranění. Pan
Todorovič to popřel. Chce míti poko
Poměry v Číně.
Z východní Asie neustávají docházeti znepo-
kojující zprávy, věštící buď srážku Ruska s Ja-
ponskem, anebo vypuknutí nové vzpoury v Číně;
ale nechybí ani zprávy, které obé rozhodně po-
pírají.
Japonsko, své síly snad přeceňující, sotva
dá se vehnati do boje s ruským kolosem, v němž
nemá vyhlídky, že přispěl by mu kdo ku po-
Cincar Markovič
Todorovič
Markovič
Drag
Čína
Asie
Rusko
Japonsko
19
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Za slovanskou ideou.
Polský hlas.
Občas vyskytne se hlas apřímného polského
vlastence, jenž má na mysli prospěch celého
národa, nikoliv jen zájmy jednotlivé kasty, hlas,
napomínající ke smíru s Ruskem, politice lidové.
Má vždy něco teskně dojemného do sebe takové
voláni! Jaká doba ještě uplyne, než tyto názory
dojdou uznání kruhů, jež v politice rozhodujíl
A dojdou-li vůbec uznání?
Týž dojem ovanul čtenáře i ze spisku Ro-
malda Przewalského „Vzdejme se přežilých he-
sel“, jenž svého času otiskován, vycházel ve
„Slovanském Věku“ vídeňském. Je to hl
upřímného národovce polského, klidný, pře-
svědčivý, upřímný. Podaří-li se jemu, přiměti
ony myslící jednotlivce, kteří sami již dospěli ku
přesvědčení, že posavadní cesta není správná,
aby k jiné cestě se obrátili?
Autor probírá nejprvé doktrinu o civilisačně
historickém poslání národa polského v krajích li-
tevských a západoruských, jež kdysi byly sou-
částmi říše polské. Žádají-li Poláci sami, aby je-
jich přirozených práv bylo šetřeno, nesmějí dle
jeho názoru dopouštět se sami násilí na právech
jiných. Táže se, zda Litevci, Bělorusi a ruský li
na Ukrajině, jichž se věc především týče, jsou
vskutku ochotni, přijmouti civilisačně historické
poslání Poláků? Násilím nelze nikoho nutit
k lásce a rovněž nelze nikomu vštěpovat kulturu
mocí. Poukazuje dále na faktum, kterak že v ny-
nějším obyvatelstvu Litvy, Bílé Rusi a Ukrajiny
páčí se počet Poláků tam usedlých pouze na
10%. Napomíná svoje krajany, aby dbali hlasu
svédomí a cti a ponechali tamnímu obyvatelstvu.
aby samo si vytklo a sledovalo svoje kulturní
dráhy, což jest přece jejich nepopíratelným, při-
rozeným právem, jež zasluhuje téže úcty, jako
vlastní právo na národní kulturu Poláků.
Polák
Litevec
Rusko
ro
Ukrajina
Litva
Bílá Rus
20
article
Obmezí-li se Poláci, pokud se týče snah ci-
vilisačně národních na svoje přirozené hranice
národopisné, tím samým už nastoupí na cesty
vskutku slovanské.
Ovšem že slavná historie někdejší Polsky
oslňuje čelné vlastence, kteří touží po bývalé
slávě a tyto vzpomínky jsou vílanou pomůckou
šovinistův obmezeného obzoru, jichž vlastenectvi
jest sice velmi křiklavé a okázalé, ale postrádá
oně přesvědčivé síly, jejímž jediným zřídlem jest
a zůstane ryzí pravda. Oni jsou z přesvědčení
stoupenci zásady bezohledného boje za účelem
„šíření národní kultury“, neuznávající nikterak
že by mohli žíti vedle sebe dva národové tak
aby každý rozvíjel svou vlastní kulturu, obme-
zuje se na dobrovolnou výměnu kulturních vý
sledků se sousedem, jim jde o to, vnutit svoj
„vyšší“ kulturu druhému.
Autor dovozuje velmi důkladně a přesvěd
čivě, že převaha polského vlivu v nepolských
zemích bývalé polské říše jest dnes nemožností.
Polák
Polsko
národní kultura
21
article
Za časů polské říše, kdy ujařmený prostý lid
neměl účasti v politickém životě, representovala
svobodná šlechta, roztroušená po celé zemi, ná-
rod v politickém slova smyslu. Ve všech částec
polské říše žila šlechta jednostejným životem.
majíc všude stejné zájmy, všude byla (aneb
stala se) polskou. Všechny části polské říše byly
vlastí celé šlechty, ať původu litevského, ru-
ského či polského.
Avšak poměry se změnily. Dejme na chvíli
tomu, že by opět povstala polská říše ve hrani
cích z roku 1772. Což by dnes Poláci byli s to-
udržeti pod svojí vládou všecko i nepolské oby-
vatelstvo, jako tehdaž? Třeba povážiti, že všech
Poláků jest kolem dvaceti millionů, kdežto oby-
vatelstvo Litvy, Bílé Rusi a Ukrajiny páčí se
dnes na více než třicet millionů! Tři milliony
roztroušených tu Poláků na faktu mnoho ne-
mění — vždy ještě zůstává 27—28 millionů Ne-
poláků. A nejsou to někdejší pokorní „chlopi““
nýbrž svobodní obyvatelé svých krajů, kleří jsou
si dobře vědomi své národnosti.
Polák
Litva
Bílá Rus
Ukrajina
22
article
Je-li účelno, zneužívati své duševní energie
a intelligence na marné pokusy znovuoživovací
historické mrtvoly a při tom odnímati vlastnímu
národu část zásoby národní energie v době, kdy
jest nezbytno, skupit ku práci všechny síly?
Třeba sloužiti vlasti, rozervané na tři díly, nejen
horlivě, ale i s uvědomělým poznáním jejího
organického živola.
Lid polský je chudý, stále na polovic hla-
dový, neboť jedva se nuzně nasytí brambory, by-
dlí ve hrozných brlozích, jeho způsob života příči
se pravidlům nejprostší slušnosti, vázne ve
hrozné duševní temnotě, kolébka jeho historie-
otčina Piastova, zalévá se návalem vln germani-
sace — a přece část jeho intelligence za podob-
ných okolností považuje za rozumné, promar
ňovati svoje síly osnováním přeludných plánů
o „poslání civilisačně historickém...“ Lékaři
uzdrav se sáml
Na mistě marné snahy o vnucování své kul
tury a národnosti bylo by moudřejší, užívati své
energie k tomu, aby vytvořeny byly podmínky
za kterých by se davu vlastního lidu mohlo do-
stati opravdového vzdělání — vzdělání, opře
ného o samostatný základ, jež by mělo zřetel
ke slovanským duchovním prvkům lidu. Nositi
svému lidu světlo pravdy, vědy a svaté lásky
k vlasti, je úkolem intelligence, zbaviti se ne-
zdravých, neslovanských živlů vlastní kultury —
záměrů brutalné přemoci, jakými jsou my-
šlénky na zabrání Litvy a západní Rusi.
Piastův
Litva
západní Rus
23
article
Přívrženci „poslání civilisačně historického“
často se dovolávají „eti“ národa, která nedovolí
vzdáti se těchto záměrů. V podivném pojímán
takovéto cti podobají se pánové váženým před-
stavitelům určiti vrstvy společenské, kde se klade
důraz na urozenost, což však novadí, že někteř
„urození“ pánové jsou naivně přesvědčeni o ne-
zničitelnosti své „eti“, ačkoliv, žijíce nad svůj
stav, neplatí svých dluhů. Není cti tam, kde není
čistého svědomí. Proto třeba se nejprvé o to
postarat, aby národ v každém ohledu měl čiste
svědomí, jež jest největším bohatstvím každého
národa a hlavní oporou veškeré, v pravdě kře-
sťanské kultury.
Neboť oni šiřitelé kultury, upírající pohledy
na Litvu a západní Rus, jakožto odkaz historie.
nemají mnohdy, poněvadž se vzdalují všeho, co
je slovanské, často sami porozumění pro tuto
historii. Autor dovozuje, že nejslavnějším činem
Boleslava Chrabrého nebyla jeho výprava na
Kyjev, následek rodinného sporu mezi panov-
níky, nýbrž skutek, že zastavil postup Němectva
proti Slovanstvu, což ovšem nehodní jeho po-
tomci nedovedli dokonati. U Grunwaldu a Tan
nenbergu nebylo nijaké řeči o prvenství Poláků
vůči Litevcům a Rusům; zde byli rovní s rov-
nými, volní s volnými, v plném slova smyslua
tekovéto bratrské, rovnoprávné spojení slovan-
ských národův zaznamenáno v dějinách Slo-
vanstva slavným triumfem jejich zbraní nad
společným nepřítelem. Za to pozdější snahy pol-
ské šlechty po bezohledném panování na západn
Rusi vzbudily války kozácké, jež vysilovaly pol-
skou říši.
Boleslav chrabrý
Litevec
Rus
Litva
Rus
Kyjev
Grunwald
24
article
Dnešním ideálem národně politickým mus
býti niikoliv panování nad Litvou a západní Rusí.
nýbrž dobrovolně a činné přistoupení ku po-
spolitosti všech národů slovanských jako rovno-
právných členů, jakými musí se státi všechny
etnografické jednotky slovanské. Budou-li Poláe
vyznávati takovýto ideál, zajisté spolu s ostat
ními Slovany dočkají se druhého ideálu, ať na
bojišti, ať mírumilovným vítězstvím slovanské
kultury, jež nade všechnu pochybnost jest kul-
turou budouenosti.
V následující kapitole připomíná autor
slavné činy Poláků v cizích službách, při osvo-
bození Vídně od Turků, ve válkách Napoleon-
ských a za poslední války francouzsko-německé
a ukazuje, jakého se jim za to vděku dostalo.
Za to car Alexandr I. na kongresse vídeňském
zasazoval se o znovuzřízení celé etnografické
Polsky, jež podle jeho názoru měla být s Ruskem
spojena konstitucí, uvnitř pak býti úplně samo-
správna. Ovšem západní státy opřely se tomuto
návrhu Ruska, prý z ohledů na evropskou
„rovnováhu“.
Západ nikdy Polákům upřímně nepřál, zato
jich vždycky tolík využitkoval, jak dokazují ne-
sčetné příklady jež potvrzují pravdu, která kromě
toho vyplývá sama z fakta příslušnosti Poláků
k velké rodině slovanské, totiž: v budoucnosti jest
národ polský povinen obracet oči nikoli na Západ
nýbrž k Rusku a všemu pokrevnému Slovanstvu.
Turek
Polák
Litva
Vídeň
Polsko
Rusko
25
article
Zkrátka, bude nutno úplně vypustiti z nových
plánů jakoukoli myšlénku na opanování západnt
Rusi a Litvy, neboť myšlénka sama jest nejen ne-
spravedlivá, nedá se provést, ale nad to všechno
jest měrou svrchovanou neslovanská.
Autor důsledně přimlouvá se za zlepšení
poměrů mezi Poláky a Rusy. Poměry dosavadní
nejsou, jaké by měly býti. Poměr nemůže takým
potrvat věčně, zbytky někdejších sporů rusko-
polských dnes již nejsou s to, aby potlačily
vítězný vzrůst myšlénky slovanské. Se stanovisk
všeobecně slovanského, jak pro Poláky tak pro
Rusy, jest nezbytno, pracovati k organické ná-
pravě vzájemných styků. Přistoupiti k nápravě.
postarat se o dohodu jest povinností vůči všemu
Slovanstvu jak společnosti ruské tak i polské.
Třebu se dorozuměti, poznati se lépe, a to v zá
jmu účelů čistě praktických.
Co se týče Poláků, jejich dávné odloučení ode
všeho Slovanstva, spory s Ruskem a nenormální
poměr k němu způsobily, že až do poslední doby
nedbali, aby se s Rusí důkladněji obeznámili.
Polák
Rus
Rus
Litva
Rusko
26
article
Rusko jest v království polském representováno
vojskem, úřadnictvem a časopisectvem, jednak
redigovaným v zemi, jednak docházejícím z nitra
Rusi. V ruské intelligenci vojenské spatřuje polská
intelligence především lidi, představující vědomě
onu sílu, která drží Poláky železnou rukou;
ruské důstojnictvo zase nejeví přízně ku polské
intelligenci. Tak vzdělaná společnost polskáa
ruská intelligence vojenská navzájem se od sebe
vzdalují. Jiný jest poměr mezi polskými rolníky
a ruskými vojáky ve vskh a městečkách, kde
jsou po táborech rozloženy pluky ruského vojskat
panuje tu úplné vzájemné porozumění a veskrz
slovanská srdečnost styků. O tom se snadno pře-
svědčí, kdo si pohovoří s kterýmkoli lepším vo-
jákem rukým, jenž konal vojenskou službu v Pol-
sku — nikoli ve velkém městě. Potěšitelný úkaz
vzájemného dorozumění mezi polským i ru-
ským lidem bývá časopisy obou stran pomíjen
mlčením.
Nejméně sympatii v polské společnosti má
třída úřadnická. Jest to zcela pochopitelno: úřad-
ník, jsa nucen prováděti přikré mnohdy formy
nařízení, pocházející ostatně z nedostatku dů-
věry ku Polákum, nemůže buditi sympatie obyva-
telstva. Administrativný prostředek a sympatie
jsou pojmy, jež se navzájem vylučují. Stálé ma-
lieherné třenice s obyvatelstvem vzbuzují při-
rozeně vzájemnou nechuť. Co do ruského časo-
pisectva, uznává autor, že v posledních letech
nastalo značné zlepšení pokud jde o poměr k Po-
lákům až na některé málo četné výjimky. Přece
však jest ještě mnoho choulostivých stránekv
poměru rusko-polském. Není lehkým úkolem za-
sypati propast, jež byla hloubena po mnoho věků.
Dlužno však miti na paměti, že dorozumění s Rusy
jest pro Poláky organicky nezbytno, rovněž jako
jest nezbytno pro Rusy. Upřímná a úplná shoda
Rus
Polák
Rusko