4
title
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 287.
5
article
Patent.
Patent.
Momentka. Zachytil Fr. Flos.
Dr. Václav Kovařík, soudní adjunkt, dlouho
hledal se svou ženuškou Amálkou místečko, na
klerém by si dali zbudovati vlastní domek. Pant
Amálce nelibilo se hneč to, hned ono, a když
se přece rozhodla pro pěkné zákoutí mezi za-
hradami, nechtěl majetník pozemku prodati an
pídi, ačkoli pan dr. Kovařík nabízel za čtverečný
metr pětinásobnou částku!
Po častých pochůzkách v okolí menšiho
města podařilo se panu doktorovi, že našel
misto, se kterým byla paní Amálka jakž takž
spokojena a co bylo nejdůležitější, majetník po-
zemku vida, že poličko dobře zpeněží, svolil
ku prodeji. Koupě nebyla ovšem vykonána bez
obtiží, profože paní Amálka referovala o úmyslu
mužově do Prahy svým rodičům a ti odepsali,
aby se jen zeťáček nepřenáhlil a počkal, až
tchán, pan rada V. Šroubek, a jeho choť poze
mek obhlédnou. V dopise bylo zřejmě napsáno
že dr. Kovařík již několikrát dokázal, že prakti
ckým věcen nerozumí, že jest přiliš lehkověrný
a že vlastně domek bude postaven za penize
Amálčiny a proto o místě, že rozhodnou sami
rodiče, až přijedou do P... ic, což se stan
v květnu,
Pan dr. Kovařík nebyl tímto dopisem pře
kvapen, byl deset let ženat a zvykl již tomu,
že se v jeho domáenosti nekoupila ani husa n
krm, dokud nepřišla sankce z Prahy.
Pan rada Šroubek byl nemocný člověk, pro-
tože jeho milá ehoť, taktéž Amálie, uznala, že
jest nemocen. Statečná paní rozpoznala, že led-
viny páně manželovy špatně vykonávají své po-
vinnosti; dokázala to na příznacích. Četla Bil.
zova „Domácího lékaře“ a tam bylo vejtisklivě
všecko tak, jak se u pana rady jevilo. Ledviny
nefungovaly správně a když se některý lékai
opovážil odporovati, obdržel honorář za svou
návštěvu, ale v důvěrné domácí poradě prohlá-
šen byl za hlupáku bezohledně.
Flos
doktor
Kovařík
Amálka místečko
Amálka
V Šroubek
Šroubek
Amálie
Bil
rada
Ledvina
Francie
Praha
6
article
Pani Amálka starší (jen s obavou řečeno)
říkávala o mužích jiného povolání „kromté
drahé duše“, nebo „krom posvěcení“, ale o lé-
kařích, kteři neuznali ledviny manželovy mizer
nými, řikala bez omluvy, „krom diplomu“, zcela
prostě a důrazně hlupák.
„Jsem matka tří dětí, zkusila jsem mnoho
než jsem je vychovala, jsem třicet let manžel
kou a starala jsem se vždy o blaho rodiny, ně
čemu tedy rozumím, něco jsem prohlédla.
A chvála bohu čtu a když řeknu ledviny, tedy
ledviny! Pamatujte si to, pane zeti, a k dokto-
rům, ať už jsou to lékaři nebo právníci, nemám
vůbec důvěry. Také jste se o to přičinil, že
jsem k nim důvěry nenabyla. Ale nechme toho,
komu není rady, tomu není pomoci.
Tohle uměl úž dr. Kovařik nazpamět, pra-
videlně druhý den po příjezdu, častovala tal
paní tchyně svého zetáčkn. Dr. Kovařík marn
přemýšlel, co asi provedl, že paní tchyně jes
nespokojena. Nebyl si ničeho vědom; svou že
nušku měl rád, úřad svůj vykonával svědomitě
do politiky se nepleu, málo pil, málo kouřil
střídmě jedl, za knihy peníze nevyhazoval
tchyni ctil a přece v celé rodině páně radově
vítězilo minění, že Amálka mladší (velmi ochot
ně řečeno) přehmátla, že si vzala takového ne
japu, skoro pytlika, který mimo své paragrafi
nezná nic a nerozumí ničemu.
Přes to přese všecko byl dr. Kovařík vý
borný muž, ba mezi svými byl nazýván ducha
plným a roztomilým mužem.
Pan
bůh
doktor
Kovařik
Amálka mladý
7
article
Psal pozoruhodné články do právnickýeh
časopisů, posloužil ochotně radou každému
kdokoliv o ni požádal, zajímal se (ovšem tajně
aby drahá Amálka nezvěděla) o veřejný život
ale byl ústupný dobrák a v tom vězelo všecko
Libůstkou jeho byla mechnnika a protože se
předčacně prozradil se svými nádějemi a plány
kterých neprovedl, získal si pohrdání rodiny
která nikdy o ničem nepřemýšlela, která neměl-
nikdy cílů a která nedovedla pochopiti, že kd
hledá něco nového, zbloudí často na scesti a že
teprve po vytrvalém studiu a neúnavné prác
dospívá k cíli, nebo nedospivá a jen připravuje
cestu nástupcům.
Marně vysvětloval, marně přesvědčoval
všecko jeho snažení bylo posuzováno jako trestu
a posměchu hodná pošetilost.
Amálka mladší (radostně řečeno) měla dvě
mladší sestry, dvě stvoření vyrostlá v Praze
v ovzduší, které je bavilo jako dcory páně r
dovy. Obě sestřičky věděly jen, kdo je před
sedou kteréhokoliv klubu, jaký účes nosí pan
N., jaké kabáty pan M., jaké voňavky užívá
slečna O., kolik vysazených zubů má slečna P
a chichichi, checheché a chichichi checheche
ozývalo se v pražském bytě páně radově celý
den. Někdy toto chichichi bylo nahraženo zou
falými výkřiky, které měly napodobiti arii, kte-
rou slyšely slečny v divadle, jindy zase zuřivě
tloukly do kláves trpělivého piana a děsily v ce-
lém domě lidi přemýšlející a pracujicí.
O švakru Kovařikovi mluvily slečny ještě
pohrdavěji, než matka a když se zminily o Amál-
ce, vzdychaly, jakoby mluvily o mučednici.
Amálka
Kovařik
Praha
Amálo
8
article
Přes to přese všecko rády vyjížděly n
venek, líbaly švakra Kovaříka, až se to zdálo
Amálce mladší přes příliš, hýčkaly dvě děti Ko-
vaříkovy: Venouše a Amálku, snědly všecky za-
vařeniny, pobláznily mnoho mužských v P.
znudivše se za týden na venků, pospíchaly zase
rády do Prahy.
Týninka, dívka čtyřiadvacetiletá, měla už
ženicha čtyři roky, ale protože pan Viktor Še-
besta, nadporučík u zemské obrany, potřeboval
veliké kauce, čekali zamilovaní, až pan Šebesta
bude setníkem, nebo až zemře teta v Klatovech
a Týninka zdědí tolik, aby mohla býti zaplacena
kauce. Tetě v Klatovech dařilo se zatím velm
dobře a pan nadporučík nebyl pořád ještě set
níkem, protože byl „stav plný“, aspoň tak to
říkal, a ač tomu nikdo nerezuměl, spokojili se
s tím plným stavem a na pana nadporučíka ne-
spéchali.
Pan nadporučík Šebesta se přičinil nemalo
o to, aby dr. Kovařik byl ještě menším, než jak
ho udělala paní tchyně. Nejmladší dcera páně
radova, slečna Hildegarda, dívka osmnáctiletá
proživši studentský román, byla právě úplne
svobodna a veselé mysli.
Venouš
Amálka
Šebesta
doktor
Kovařik
pán radův
Hildegard
Praha
Klatovy
9
article
Po důkladné inspekci v P. bylo schválen
a usneseno, aby dr. Kovařík vyhlédnuté místo
nad úvozem koupil, ale o stavbě domku aby ne
rozhodoval. Pan rada mu doporučí stavitele
z Prahy; ti venkovští stavitelé prý ničemu ne
rozumějí. Návrh plánu nakreslí sám pan rada
předběžné práce zaplatí pan dr. Kovařík z úspor
Ke všem kozlům za deset let úspory přec mus
Dr. Kovařík namítal ovšem, že stavite
z Prahy bude počitati dráže, ale nikdo námitek
jeho neposlouchal. Jak bylo ujednáno, tak se
stalo a po šesti měsících stál domek, do něhož
opět z jara léta příštího se doktor Kovařik se
svou rodinou odstěhoval.
Nyní teprve dokazoval dr. Kovařík, že není
tak nepraktický, jak o něm celá vzácná rodina
paní Amálie soudila, a zařídil si příjemné
praktické zůstávání. Nyní měl dosti místa a n
šel si dosti příležitostí, aby svých drobných vy
nálezů užil a radostně ukazoval svým známým
když je prováděl domkem, dvorkem a zahradou
jak si vše zřídil. Paní Amálka manžela ovšen
přímo nepovzbuzovala, ale stačile jen pokrčen
nosíku a pan doktor již pospíchal, aby získaí
ženuščinu spokojenost.
Nejšťastnější byly v novém domečku děti
Nyní mohly se proháněti po dvoře i v zahrade
podle libosti. Brzy však ani to jim nestačilot
na štěstí však stál domek za městem, nad hlu-
bokým úvozem a vysoké stráně zvaly ke krko
lomným produkcim. Za úvozem byl veliký sad.
ohrazený vysokou zdí, v níž už bylo mnoho
děr, tak se dalo po ni pohodlně šplhati a v sadé
n. no
bylo pochoutek k nepřebrání.
doktor
Kovařík
Amálie
Amálka
Praha
10
article
„Ty děti nám tu zdivočí,“ stěžovala si pan
Amálie, ale pan manžel si liboval, že sesílí
nabudou odvážlivosti a samostatnosti.
Tak bylo všecko dobře a rodině dra. Kova
říka žilo se v novém domově jako v ráji, zvláště
proto, že do Prahy bylo dosti daleko.
V pozdním létě zastesklo se paní Amáli
mldší po Praze a proto oznámila panu manže
lovi, že odjede s dětmi na několik dní k rode-
čům.
Tentokrát byl pan doktor rád, že manželk
s dětmi odjíždí; osnoval již několik dní v hlavě
plán. S dětmi byl přece jen kříž. Za den dvacet-
krát otevřely dvéře u dvorka a nikdy za sebeu
nezavřely, proto si umánil pan doktor, že vy-
myslí takový zámek, který zavřením dveří je
uzamkne. Nad to, aby nemohl vniknouti cizine
do dvora, odstraní kliku a pořídí si elektrický
zvonek.
K tomu všemu bylo potřebí času a klidu;
proto pochválil pan doktor úmysl ženin, a byl
rád, když ji a déti unášel vlak ku Praze. Slu-
žebná musila ovšem s milostivou do Prahy, aby
tam obsluhovale děti a tak zůstal pan adjunke
v domečku sám a dal se do díla.
Nejdřive povolal řemeslníka, s jehož po
mocí zřídil elektrieký zvonek a pak pilně pro
hledával své zápisky. Věděl, že tam kdesi m
popsaný zámek, který se samočinně zamyki
Šťastně popis zámku našel a třoti den k ve
čeru dílo dokonal. Těsit se upřímné na chvíl
překvapení, které svým milým uchystal. Napo-
menu! „Broka“, aby dobře hlídal, všecko doma
uzamkl a vydal se do hostince k večeři.
Amálie
Brok
Praha
Sl
Napa
Kovo
11
article
Bylo právě před svatým Václavem. Obloho
byla zatažena mraky a studený větřík přináše
drobounký déšt.
Venku bylo nevlídno, za to tím útulněj
bylo v hostinské jizbě, jasně osvětlené a mírn
vyhřáté.
Pan doktor s chutí povečeřel, vzpomně
si na své milé v Praze, že asi budou dnes v di
vadle nebo v koncertě, trochu se mu zasleskle
po dětech, a aby rozptýlil tyto myšlenky, rád
uposlechl vybídnutí učitele Stehlíčka k parti
šachu.
Když se tito dva pánové pustili do zápasu
pak se hned nerozešli. Hlodiny míjely, hosté se
vylrušovali, ale pan adjunkt a pan učitel poř
ještě seděli se skloněnými hlavami k sobě a po
zorně sledovali pohyby figurek. Tak se stalo
dnes. Sklepník spal v koutě za věšákem a pán
hráli. Ticho vládlo kolem, jen občas zarachotil
okno, když na ně hodil zlomyslný vítr hrst stu
dených krůpějí.
Náhle otevřely se dvéře hostinské jizby
a s hlaholém vběhla sem četná společnost. Na-
před dvě slečny, za nimi nadporučík, pak dvě
děti, služka, mladá paní, stará paní a konečn
hlasitě oddychující starý tlustý pán.
Hlabol mnoha různých hlasů vyrušil spícího
sklepníka i oba hráče.
Pan adjunkt div neklesl. Drahá jeho man-
želka a jeho děti se vracejí tak neočekávaně
ke všemu vezou s sebou celou Prahu, obě šva-
krové, budoucího švakra, tchyni, tchána!
„A, á, to je pěkné! Hosté přijedou, aby
pána mile překvapili, a on se tu baví; však jsme
nic jiného neočekávali a proto jsme se zde za-
stavili,“ pozdravila paní tchyně úžaslého zeta-
mít!
Václav
Stehlíček
Praha
12
article
čka.
Příval bubiček a hlasitých pozdravů pře-
rušil první výpad paní tehyně.
„Nu a co měl dělat?“ ozval se pan rada
„měl snad sedět doma sám a sám?
„A což kdyby se k nám někdo vloupal?“
přidala si paní Amálka mladší, která neměla
učitele Stehlíčka ráda a rozhněvala se, že muže
stihla v jeho společnosti.
„O to je postaráno, k nám se ta)
snadno nikdo nedostane, uvidíte,
vyhrkl pan adjunkt a málem by byl prozradíl
čím chtěl ženušku překvapiti.
Sklepník přešlapoval, očekávaje, zdali e
pozdní hosté něco objednají.
„Zdržovati se zde nebudeme, venku jes
psí počasí a jest již pozdě. Pojďme domů,“ za
velela paní radová.
„Přineste mně kalíšek koňaku,“ porouče
pan rada, nedbaje povelu, „a mně také,“ dodal
pan nadporučík.
Nikdo už si nesedl. Páni vypili koňak, pan
ndjunkt zaplatil a popřáv svému spoluhráči
dobré noci, vyběhl za rodinou, která již byl
na pochodu.
Sotva vykročil na ulici, zapjal svrchník a
vyzdvihl límec, neboť déšť zhoustl a nepříjemně
šlehal do tváře.
Nikomu nebylo do hovoru, všichni toužili
po teplém lůžku. Paní domu již rozmyslila, kam
koho položí. Nebyla to enadná úloha, ale vždyt
jde jen o jednu noc.
Ostatně jde jen o tři lůžka: pro tatínka
maminku a pana nadporučíka, ostatní užse
srovnají.
Když společnost vešla do úvozu, huboval
pan rada, proč tu není svítilny a hned všichní
souhlasili, že jen zapomnětlivost pana adjunkta
jest vinna, že tu není svítilny.
Pan adjunkt pospíchal napřed, aby ušel
výčitkám a aby jeho hosté byli už pod střechou.
Doběhl k domku, vyběhl po osmi schodeeh
k domovním dveřím, vstrčil klič do zámku, zá-
mek klapl — ale dvéře zůstaly zavřeny.
Pan adjunkt uehtil něco, jako ránu do hln
vy, ne fysickou ránu, ale něco takového, co člo-
věka na chvilku zbaví jasného myšlení. Zapo-
tácel se, div se schodů nespadl.
rada
Amálka mladý
Stehlíček
Zapa
13
article
„Nu tak otvírej.“ pobízela nevlídně paní
která již byla na schodech
„Nemohu,“ zasténal pan adjunkt
„Jak? Nemůžeš? Proč nemůžeš?
„Patent,“ bylo jediné slovo, které přišl
nešťaslnému vynálezcí na jazyk.
„Jaký patent? Pusť, otevru sama
„To nikdo neotevře,“ odpověděl smutně
pan manžel.
„Na něco jsem zapomněl.
„No a teď stojíte na schodech a déšť se
jen lije,“ brouká starý pán, „proč pak nejdete
dále ?“.
„Nemůžeme, je zamčeno.“
Ze dvora se náhle ozval zuřivý štěkot. T
se asi teď „Brok“ probudil a vítal pozdní hosty.
Na schody vyběhl také pan nadporučík
nabízel se, že sám odemkne. Marné namáhání.
Na štěstí měl pan nadporučík elektrickou sví-
tilničku. Objevil, že je tu elektrické zvonítk
a zajásal, ale nevzpomněl, že v domě není ži-
vého tvora kromě „Broka“ a ten že otevřiti ne-
umí. Zatím vylezlo na schody tolik lidí, že se
tam směstnati nemohli a musili zase dolů do
úvozu.
Déšť se lil stále hustěji a tma bylo, že člo-
věk pět prstů před očima neviděl.
Podivuhodné byla, že do všeobecného kř
ku, rad a volání nemísil se také hlas paní ra-
dové. Nikdo ale neviděl, že hněv tak lomcoval
ubohou paní, že nebyla s to vyraziti slova.
„O ten padouch!“ uvolnila si konečně, „ten
nám to schválně spískal.
Pospíchala také na schody, ve tmě nepo
zorovala, že pan zeť vedle ní proklouzl. Domní-
vala se, že chytila vinníka, ale zmýlila se. Chy-
tila pana nadporučíka za rukáv a velmi přísni
mu poroučela, aby již otevřel a netropil šašků
z celé společnosti.
„Pochybuji, že se dnes dostaneme po
střecbu,“ odpovidal zdvořile pan nadporučík
„Nejlépe učinímo, když se vrátíme do bostinee
kde budou miti zajisté prázdné pokoje.
14
article
Slečny návrh zamitly. Ostalně je už pozde
a v Postinci všichní již usnuli. Ne a pak ta ostud
ráno! Ani za živý svět. Ať švakr přeleze zed
a otevře zevnitř.
Na to již pomyslil pan adjunkt sám a velm
obtížně vylezl na opuklou, dva metry vyso
kou zed. Věděl, že zí zdí ve dvoře jest rešt
(lapačka na zloděje, který by touto cestou chtě)
vniknouti do dvora), ale neváhal a statečně sko
čil do dvora. Dopadl dost nešťastně, v kotníku
levé nohy ho píchlo a loktem narazil, ale jer
když byl na dvoře, teď už dtevře.
Na stráni před domkem stalo se něco ne-
obyčejného. Pan rada, zmoklý jako káče, ne-
mohl odolati a také vyšel po schodech nahoru
ke dveřím. Lomcoval dveřmi, láteřil, ale vše-
cko bylo nadarmo. Nedal si říci a šoural se po-
dél zdi, aby se podíval, kudy zetáček přelezl
Náhle ale pan rada zmizel, ozvalo se supání
klení a pak rázem vše utichlo. Paní radová tu
šila něcu zlého a neopatrně šourala se podél zda
tam, kde stál dříve pan rada, ale náhle smekle
se jí noha a paní radová, nevědouc ani jak,
skulila se po stráni a dopadla šťastně do úvozu.
Narazivši na měkké tělo, vykřikla ve zlé před-
tuše:
rada
15
article
„Vincene!“
V tomto výkřiku ozývaly se zoufalost a zdě-
šení. Nemyslila jinak, než že padla na teplou
ještě mrtvolu svého milovaného muže, ale v tom
rozkřikl se pan rada na celé kolo
„Poletí-li ještě někdo, ať dá aspoň aviso
sice nás tu dole nikdo nerozplele“
Paní radová pomohla manželovi na nohy
„Jen jestli si's, Vincenc, neublížil
„J nic se mně nestalo, ale kalhoty myslím
kalhoty tu skluzavku odstonaly, jsou mně nějak
volnější v zadu.
A pršelo a pršelo a dvéře dosud zůstaly
zavřeny na devět zámků; patent se osvědčil
Ze dvora ozval se hlas adjunktův
„Páne nadporučíku, hoďte mně přes ze
klíce! Bez klíčů přece nemohu otevříti,
Pan nadporučík vyláhl klíče ze zámku
vykřiknuv „pozor“, hodil je do dvora.
Vincenc
Vincen
16
article
„Prosím, boďte klíče,“ opakoval pan a
junkt.
„Už jsou tam,“ odpovidal pan nadporučík
„Kde? Nemohu jich nalézt?“, odpovida
pan adjunkt.
Obě slečny se výborně baví; děti fňukají
a mladá paní opřena o plot zahrady před dom-
kem pláče hněvem. Její nádherný klobouk s bí-
lým pštrosím pérem je zničen; eítí, jak je na-
sáklý vodou, jak ji tíží na hlavě a dvéře jsou
zavřony. A proč jsou zavřeny? Protože muž
vynalezl patent. O tihle muži! Jen pro trápení
jsou na světě. Rozškubala šáteček zoubky a ne-
moisoue svůj hněv jinak vyjádřiti, dupale
v blátě.
A pršelo a pršelo bez ustání.
Náhle vzpomněl si zoufalý pan adjunkt, ž
asi před dvěma dny položil druhý klíč od domu
na okno z venčí. Rozběhl se k oknu a klíč
našel.
Rychle otevřel dům a vběhnuv do pokoje
otevřel okno. Radostně volal na příbuzně:
„Vyhráno, tudy se dostanete domů! Plo
zahrádky před domkem snadno přelezete. Pro-
sím, račte jen vstoupit!“
Ačkoliv tento vstup nebyl nejsnadnější, ne-
bylo vyhnutí. Pan nadporučík přeskočil plot jako
jelen a pak statečně pomáhal ostatním. Což mla-
dé dámy byly Sokolky, ale pro pana radu a jeho
chot musil pan nadporučík vybourat několik
tyček z podezdívky.
Bylo již po půs noci, když celá společnost vešla
oknem do příbytku páně doktorova. Na štěst
se o tomto „vloupání nedověděla místní poli-
cie, protože ponocný Petránek jako obyčejně
spal od jedenácté hodiny jako sysel. Do jede-
nácti hrál u „Krátkých“ „sólo“ a pak šel spat.
když byl dřive svým spolubesedářům řekl ob-
vyklou a starou pravdu, že noc jest nepřitel člo-
věka a že každý pořádný člověk jde na kutě.
V domečku páně doktorově objevilo se
světlo, ale jen na chvíli. Míhalo se z pokoje do
pokoje a pak zhaslo.
Pla
Petránek
17
article
Na sv. Václava, hned po ránu, odjeli vši-
chni hosté „desítkou“ ku Praze bez gratulováno
domácímu pánovi, jenom mladá paní zůstala.
ale nevycházela z dětského pokoje. Děti včera
nastydly, aspoň se to pravilo, a musily proto
zůstati na lůžkách. Panu adjunktovi nebylo také
dobře, ale přemáhal se.
Jeho nabídka, že hosty provodí na nádraží
byla odmítnuta. Když hosté odešli, usedl ku psa-
címu stolku a podepřev unavenou hlavu, vzpo-
mínal na všecky včerejší nesnáze.
Z kuchyně ozýval se šramot, tam asi služka
připravovala oběd. Milovaná manželka dosud se
neobjevila.
Pan adjunkt z přemýšlení pomalu podři
moval, až usnul.
Náhle byl vyrušen známým hlasem.
„Zetáčku, ten patent se vám ale kapitálne
vydařil,“ a pan rada rozjařen, padl na pohovku,
až zasténala.
Udivený adjunkt vyskočil.
„Jakže, vy jste neodjel?
„I odjel! Vlezl jsem do vozu jedněmi dveř-
mi a druhými jsem vystoupil. Naši jedou ku
Praze, hahuha! a já jsem se vrátil, abych smíi-
rozvaděné manžele. A pak na gratulaci jsem si
vzpomněl.
Tak, milý Václavíčku, já vám přeji“ ...
Pan adjunkt vpadl do otevřené náručí pana
Oba muži se pocelovali — co si asi po-
myslili v tu chvíli? Na štěstí se toho jejich
dámy nikdy nedověděly.
rady
svatý . Václav
adjunkt
Zetáčka
rada
Praha
18
article
Jeseň na trati.
Od Irmy Geisslovy
Jeseň na trati.
Od Irmy Geisslovy
Strojvodič uvolnil v jízdě. Vlak se pohybuje
majestátně středem lesa celého zlatého. Takové
světlo je v něm, jako při skvostném východu
slunce. A je přece už k večeru a zamračeno.
Všechno listí svítí, jsouc zbarveno žlutě, oran-
žově a červeně všemi odstíny těch barev. A ta-
kové je ticho tajemné, nic se neozývá, jenom
hukot volně jedoucího vlaku s nekonečnou po
lese ozvěnou
V tom tichu se chvěje němé loučení, lou-
čení se vším, co žilo v uplynulém létě. Nyn
bude všemu konec. Poslední vzplápolání, s bo-
bem dání a zánik.
Na peroně krčilo se vše do kožichů a zatá-
čelo do plédů — vítr byl mohutný a bral vše
co se nebránilo, ba, na kovavých součástkách
vozů byl už jemný poprašek jinovatky! K do-
plnění obrazu hluboké jeseně už tedy mnoho
arežil slen
nescházelo.
A když jsme vyjeli do kraje — jaký svěží,
bujný, nádherný vzhled! Pole sytě zelená (cu
krovka), role zorané, znovu porostlé mladistvým
chmýřím vypučivšího osení, ovocné sady stkvějí
se sytými barvami dozrálých plodů a hlučné ký-
háni husích houfů rozléhá se v šiř i dál a bru-
nátné listí, jež mrazík tak připálil, že padá ce-
lými prškami k zemi — než dopadne, točí se
vesele v povětří, jakoby tančilo. Příroda prý
odumírá. Vskutku? Není to jenom naše chorobne
nazirání?
Geisslův
19
article
Klidně vine se hádě vozů pestrolistou doli-
nou v podzimním hávu. Stáda se pasou na strni-
štích, krávy zvedají hlavy od pastvy a hledí
k náspu, kde vlak hlumozí a supá. Ejhle, hádě,
jak živou má hlavu s ohnivýma očima, v pod-
večer planoucima a s dechem viditelným nad
otvory kolem těeh oči! Jak supá a funí, jak
mrská ohonem vozův v zatáčkách!
Vlak ztratil se v tunelu, jako had v díře.
Brav pokračuje ve své večeří a že je ticho,
vznášejí se mraky dýmu nad tunelem dlouho ve
vzduchu. Také pasácí na strništích rozžebujíe
obníčky a dým stouná tu všude přímo vzhůru
a trčí v povětři tichém a nehybném, jako obla-
kový sloup z oběti zálibné... To je zápalna
oběť — díkůvzdání za dary minuvšího léta.
20
article
Vlak ujíždí od východu k západu. Na zá-
padě slunce se schyluje. Ty kouzelné západy
na podzim! Vlak pluje do růžového moře, jímž
je zalita celá krajina. Ihned sámv vlak zrůžo-
vatěl. Okna vozů hraji pestrými barvami, jako
drahokamy, dým z lokomotivy, bily a tenký,
proměněn v hedvábný gáz růžové barvy. A světla
na obloze se mění, rudé pruhy přepásaly bán
nebeskou od obzoru k zenitu, kde hoři purpu-
rové hrady se zlatým cimbuřím. Vše je fanta-
stické a krásné v tom osvětlení. Cestujícím ve
vlaku se zdá, že jedbu do pohádky a strojvůdci,
jenž řídí směr vlaku, zdá se snad, že jest tohoto
rudého světa králem!... Jak že? Ach nikoli:
počlivý strojvůdce dává pozor, jak jede, a nevi,
nni o nádheře kouzelného západu — chudák
A najednou je krásným dnům konec. Prší. O
rána do večera a od večera do rána, včera jak:
dnes a bezpochyby zejtra nanovo. Cesty jsou
rozmoklé, bláta po kotníky, voda stojí v širokýeh
kalužích, do nichž neustále vody po kapkách
přibývá. Poslední listy na stromech mokré vi
těžce dolů, poslední jiřiny v zahradách, vodou
napité, ani hlavy udržeti nemohou. Mračna visí
ke kopeům a táhnou se přes lesy, mlha kalná
a smutná zničila všechny vyhlídky. Konee ra-
dosti venku v přírodě.
Vlaky jezdí však svým pořádkem dále
Hvizdot parních píšťal elegicky se nese zamlže-
ným vzduchem. Cestující jsou mrzuti a zřízene
železniční pozorují je útrpně.
„Tohle ještě nie není. Bude hůře a musím
to snéstil.
kouzelný západ
21
article
Čeho nikdo neočekával, stalo se — ustaly
deště, oteplilo se a byl ještě dlouho utěšený
podzimek. Zbylá práce na polích rychle dokon-
čena a ještě zbývaly slunné dny, jakoby zimě
ani se nechtělo v naše kraje. Stává se někdy,
že je taková mírná zima, jakoby ani nebyla . ..
I vyjíždky ještě podnikány pro zábavu.
Vesele hvízdla v čistém vzduchu lokomo-
tiva a hukot vlaku prodlužovala ozvěna v pahor-
katině. Přeletělo hejno vran s krákotem. Nejsou
to vlaštovky — ejhle, jejich opuštěné hnízdo
nad obloukem tunelu! Nebojí se vlaku ten pla-
chý pták. Na drátech telegrafních jest jeho
nístu odpočinku již po všem světě známě.
A vlaky bouří pod nimi a dým zahaluje pásma
drátů a pták se noleká. Tuší pravdivě, že vlaky,
sloužíce lidem, neublíží ani pláku. Spíše člověk,
jenž neslouží nikomu, ptákovi ublíží.
VII.
Dva neznámí sedli proti sobě v kupé k ote-
vřenému oknu. Bylo už značně šero, lampa
u stropu žlutavě mrkala. „Hned bych šel pěšky.
jak je tam krásně,“ pravil druh druhu.
„Přisvědčuji,“ zněša odpověď, „lahodný
večer, i vonný; — citim ještě otavu.
„Já též, a jak dlouho je dnes světlo -
jako by se natahoval den.“
„Vskutku — avšak počkejte, to bude o
měsíce.“
„Neřekl bych —
„Podívám se do kalendáříku — vidíle, vče-
ra byl úplněk, dnes později vychází“ —
„Ano, ale na východě, a no na jihu. T
bude něco jiného ...
„Myslíte —
„Požár. No, vždyť jsem to věděl! Podívejte
se, rudé světlo a vlní se — hle, už vyšlehly pla-
meny! Jak rostou! Ubožáci, lidé!! To bude sto-
dola, plná obilí a nějaký zlosyn, z pomsty . . ..
jak tak bývá. To se děje u nás v Čechách na
podzim každý rok. Barbarské časy, ne osvicený
novověk.
Požár
Čechy
23
article
Hluboký podzim a přece ještě tak krásné
dni! Podél kolejí kvetou ještě bylinky! Tu
sedmikrása pohlédne zlatým očkem vzhůru k ce-
stujícím, kteří se dívají z oken vagonů a jsou
nač ní u vytržení, tu maceška polní a žlutáa
modrá kvřtka, ani jich v letu určiti nelze. Vlak
zastavil na malé venkovské starici a co to —
cvrček tu zpívá. » jakýsi pláček ještě zatíkal.
Vlak se zase hnul a hvízdot lokomotivy se vlní
melancholicky do modré dálky, kde jsou na
obloze načrtnuty mráčky šedé a černé, jako
závoje, Ach, jak je dojemné a jak srdce svírá,
to dlouhé loučení! Každý den něco bere za své,
něčemu se odzvání. Pomalu, ale jistě zaniká vše
a připravuje se spánek přírody, obraz bezživotí.
Podzimní a zimní mlhy zaviní mnohé neštěstí
na trati. Místa růžového kvítí podél kolejí, zbarví
sirou zemi lidská krev ...
Neopanuje vždy resignace, ani člověka, ani
přírodu. Slyšte, jaká podzimní bouře! Vichřice
láme stromy, jakoby je raději zničit chtěla, než
aby stály bezlisté, zubožené jako na posměch.
Trochu deště, trochu krupek do toho, vzduch
vlhký, mraziv, — nečas k nevypsání.
V takovém čase ani světla dobře nehoří ve
svítilnách nádražních, na signálech, a na vago-
nech. A zmítá se a posunuje zdánlivě vzdále-
nost. Méně zkušené oko strojvodičovo, neb prů-
vodce vlaku přesnadno se mýlí. A v zatáčce za-
mlžené a neklidně osvětlené stává se... stává
se vyšinutí, či srážka, neštěstí! Nepohoda zne-
snadňuje pomoc! Vichřice dusí dech, podporuje
požár, když se trosky vzňaly! Neštěstí.
24
article
Dopravní úřadník setkal se na perroně se
starou dámou. „Kde jste se tu vzala?
„Bože, to jste vy?!“ Sotva se poznali.
Před léty k sobě vzplanuli, pak je náhoda oz-
loučila a již se nesetkali. Nyní je pozdě. Nastala
zatím jeseň života. Nelze již sázeti růží, není
zpěvu, není naděje. Pozdě! „Vdala jste se?
„Nevdala.“ A vy?“ „Zůstal jsem svoboden.“
Rozmýšlel jsem se, až bylo pozdě. Oblíbil jsem
si svoje povolání, tomu jsem žil. Jezdil jsem
často drahou. Budil jsem se z jara k novým na-
dějím, abych je v jeseni zase pochovával. Loučil
jsem se každoročně s krásou venku, až si ustala
pod světovým přikrovem. Jezdil jsem podle hřbí-
tovů a podle křížů v polích, pro něž jsem mě
zvláštní pozornost. Snad proto, že připomínají
mrtvé, jako já jsem pamatoval na svou mrtv u
lásku. Škoda! Nyní je u pozdě. Jeseň života.“..
Bož
25
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= S ledovými medvědy k severní točně. Použí-
vati ledových medvědů k tahu místo psů v polárních
krajích, jest nejnovější fasí v krotitelství. V Hagen-
beckově parku ve Stellingenu u Hamburku zabývají
se nyní dressurou čtyř ledových medvědů, určených
k tomu, aby táhli saně kapitána Amundsena přes le-
dová pole na jeho nové výpravě k severní točně. Ji-
stému Angličanu připadl při tom hlavní úkol a již
v několika měsících bude možno zvířata v Londýně
veřejně ukazovati. Kapitán Amundsen hodlá se z jara
r. 1910 opět vypraviti k severní točně a vezme s se-
bou tyto medvědy, poněvadž jest pevně přesvědčen,
že jsou tak mírni a spolehlivi, jako eskymáčtí psi
Jak Karel Hngenbeck sdělil spolupracovníku „Daily
Mail“, soudí se, že čtyři medvědi snadno zastanou
práci 60 nebo ještě více psů. Ovšem by se pak osvěd
čili lépe zejména cestou přes nerovný a špatný led
Jest si jen přátí, aby se Amundsen nestal druhým
Aclneonem, jenž byl sežrán vlastními psy.
Hagen
Amundsen
Angličan
Hngenbeck
Stellingen
Hamburk
Londýn
Daily Maila
26
article
= Restaurované mumie. Z Nového Yorku se
sděluje: Profesor Harris H. Wilder, ředitel zoologi-
ckého otkddělení na Smilhově universitě, sděluje právě,
že se mu podařilo použitím slabého roztoku žíravého
drasla restaurovali úplně seschlé muniie amerických
jeskynních obyvatelů. Úspěch prý je tak dokonalý,
že lze přesně poznati rysy obličeje, ba i nemoci kůže
Profesor Wilder konal nejprve pokusy s vyschlými
žabami, které ležely rok v jeho laboratoři. Beztvárné
vyschlé tělo bylo vloženo do nádoby s roztokem ží-
ravého drasla a druhého dne plavalo žabí tělo na po-
vrchu tekutiny, takže vypadalo jako živé s přiroze-
nými barvami. Později konal profesor pokusy s mu-
miemi. Mumie muže a ženy, nalezené v jeskyni
v jižním Utahu, byly tak restaurovány, že vypadají
skoro jako živé. Na hlavě jiné mumie, preparované
řečenou tekutinou, objevila se nad pravým obrvim
jizva a na čele vystoupilo zřetelně staré tetování
H Wilder
Wilder
Nový York
Utah
Smilhov univerzita
profesor Harris