ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 fafd7f90-762f-11dc-913a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: work 3, person 54, place 19, org 3
1 masthead
1ee ole
ea
2 masthead
18 října 1908
3 masthead
Strana 9.
4 title
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 287.
5 article Patent.
Patent. Momentka. Zachytil Fr. Flos. Dr. Václav Kovařík, soudní adjunkt, dlouho hledal se svou ženuškou Amálkou místečko, na klerém by si dali zbudovati vlastní domek. Pant Amálce nelibilo se hneč to, hned ono, a když se přece rozhodla pro pěkné zákoutí mezi za- hradami, nechtěl majetník pozemku prodati an pídi, ačkoli pan dr. Kovařík nabízel za čtverečný metr pětinásobnou částku! Po častých pochůzkách v okolí menšiho města podařilo se panu doktorovi, že našel misto, se kterým byla paní Amálka jakž takž spokojena a co bylo nejdůležitější, majetník po- zemku vida, že poličko dobře zpeněží, svolil ku prodeji. Koupě nebyla ovšem vykonána bez obtiží, profože paní Amálka referovala o úmyslu mužově do Prahy svým rodičům a ti odepsali, aby se jen zeťáček nepřenáhlil a počkal, až tchán, pan rada V. Šroubek, a jeho choť poze mek obhlédnou. V dopise bylo zřejmě napsáno že dr. Kovařík již několikrát dokázal, že prakti ckým věcen nerozumí, že jest přiliš lehkověrný a že vlastně domek bude postaven za penize Amálčiny a proto o místě, že rozhodnou sami rodiče, až přijedou do P... ic, což se stan v květnu, Pan dr. Kovařík nebyl tímto dopisem pře kvapen, byl deset let ženat a zvykl již tomu, že se v jeho domáenosti nekoupila ani husa n krm, dokud nepřišla sankce z Prahy. Pan rada Šroubek byl nemocný člověk, pro- tože jeho milá ehoť, taktéž Amálie, uznala, že jest nemocen. Statečná paní rozpoznala, že led- viny páně manželovy špatně vykonávají své po- vinnosti; dokázala to na příznacích. Četla Bil. zova „Domácího lékaře“ a tam bylo vejtisklivě všecko tak, jak se u pana rady jevilo. Ledviny nefungovaly správně a když se některý lékai opovážil odporovati, obdržel honorář za svou návštěvu, ale v důvěrné domácí poradě prohlá- šen byl za hlupáku bezohledně.
Flos doktor Kovařík Amálka místečko Amálka V Šroubek Šroubek Amálie Bil rada Ledvina Francie Praha
6 article
Pani Amálka starší (jen s obavou řečeno) říkávala o mužích jiného povolání „kromté drahé duše“, nebo „krom posvěcení“, ale o lé- kařích, kteři neuznali ledviny manželovy mizer nými, řikala bez omluvy, „krom diplomu“, zcela prostě a důrazně hlupák. „Jsem matka tří dětí, zkusila jsem mnoho než jsem je vychovala, jsem třicet let manžel kou a starala jsem se vždy o blaho rodiny, ně čemu tedy rozumím, něco jsem prohlédla. A chvála bohu čtu a když řeknu ledviny, tedy ledviny! Pamatujte si to, pane zeti, a k dokto- rům, ať už jsou to lékaři nebo právníci, nemám vůbec důvěry. Také jste se o to přičinil, že jsem k nim důvěry nenabyla. Ale nechme toho, komu není rady, tomu není pomoci. Tohle uměl úž dr. Kovařik nazpamět, pra- videlně druhý den po příjezdu, častovala tal paní tchyně svého zetáčkn. Dr. Kovařík marn přemýšlel, co asi provedl, že paní tchyně jes nespokojena. Nebyl si ničeho vědom; svou že nušku měl rád, úřad svůj vykonával svědomitě do politiky se nepleu, málo pil, málo kouřil střídmě jedl, za knihy peníze nevyhazoval tchyni ctil a přece v celé rodině páně radově vítězilo minění, že Amálka mladší (velmi ochot ně řečeno) přehmátla, že si vzala takového ne japu, skoro pytlika, který mimo své paragrafi nezná nic a nerozumí ničemu. Přes to přese všecko byl dr. Kovařík vý borný muž, ba mezi svými byl nazýván ducha plným a roztomilým mužem.
Pan bůh doktor Kovařik Amálka mladý
7 article
Psal pozoruhodné články do právnickýeh časopisů, posloužil ochotně radou každému kdokoliv o ni požádal, zajímal se (ovšem tajně aby drahá Amálka nezvěděla) o veřejný život ale byl ústupný dobrák a v tom vězelo všecko Libůstkou jeho byla mechnnika a protože se předčacně prozradil se svými nádějemi a plány kterých neprovedl, získal si pohrdání rodiny která nikdy o ničem nepřemýšlela, která neměl- nikdy cílů a která nedovedla pochopiti, že kd hledá něco nového, zbloudí často na scesti a že teprve po vytrvalém studiu a neúnavné prác dospívá k cíli, nebo nedospivá a jen připravuje cestu nástupcům. Marně vysvětloval, marně přesvědčoval všecko jeho snažení bylo posuzováno jako trestu a posměchu hodná pošetilost. Amálka mladší (radostně řečeno) měla dvě mladší sestry, dvě stvoření vyrostlá v Praze v ovzduší, které je bavilo jako dcory páně r dovy. Obě sestřičky věděly jen, kdo je před sedou kteréhokoliv klubu, jaký účes nosí pan N., jaké kabáty pan M., jaké voňavky užívá slečna O., kolik vysazených zubů má slečna P a chichichi, checheché a chichichi checheche ozývalo se v pražském bytě páně radově celý den. Někdy toto chichichi bylo nahraženo zou falými výkřiky, které měly napodobiti arii, kte- rou slyšely slečny v divadle, jindy zase zuřivě tloukly do kláves trpělivého piana a děsily v ce- lém domě lidi přemýšlející a pracujicí. O švakru Kovařikovi mluvily slečny ještě pohrdavěji, než matka a když se zminily o Amál- ce, vzdychaly, jakoby mluvily o mučednici.
Amálka Kovařik Praha Amálo
8 article
Přes to přese všecko rády vyjížděly n venek, líbaly švakra Kovaříka, až se to zdálo Amálce mladší přes příliš, hýčkaly dvě děti Ko- vaříkovy: Venouše a Amálku, snědly všecky za- vařeniny, pobláznily mnoho mužských v P. znudivše se za týden na venků, pospíchaly zase rády do Prahy. Týninka, dívka čtyřiadvacetiletá, měla už ženicha čtyři roky, ale protože pan Viktor Še- besta, nadporučík u zemské obrany, potřeboval veliké kauce, čekali zamilovaní, až pan Šebesta bude setníkem, nebo až zemře teta v Klatovech a Týninka zdědí tolik, aby mohla býti zaplacena kauce. Tetě v Klatovech dařilo se zatím velm dobře a pan nadporučík nebyl pořád ještě set níkem, protože byl „stav plný“, aspoň tak to říkal, a ač tomu nikdo nerezuměl, spokojili se s tím plným stavem a na pana nadporučíka ne- spéchali. Pan nadporučík Šebesta se přičinil nemalo o to, aby dr. Kovařik byl ještě menším, než jak ho udělala paní tchyně. Nejmladší dcera páně radova, slečna Hildegarda, dívka osmnáctiletá proživši studentský román, byla právě úplne svobodna a veselé mysli.
Venouš Amálka Šebesta doktor Kovařik pán radův Hildegard Praha Klatovy
9 article
Po důkladné inspekci v P. bylo schválen a usneseno, aby dr. Kovařík vyhlédnuté místo nad úvozem koupil, ale o stavbě domku aby ne rozhodoval. Pan rada mu doporučí stavitele z Prahy; ti venkovští stavitelé prý ničemu ne rozumějí. Návrh plánu nakreslí sám pan rada předběžné práce zaplatí pan dr. Kovařík z úspor Ke všem kozlům za deset let úspory přec mus Dr. Kovařík namítal ovšem, že stavite z Prahy bude počitati dráže, ale nikdo námitek jeho neposlouchal. Jak bylo ujednáno, tak se stalo a po šesti měsících stál domek, do něhož opět z jara léta příštího se doktor Kovařik se svou rodinou odstěhoval. Nyní teprve dokazoval dr. Kovařík, že není tak nepraktický, jak o něm celá vzácná rodina paní Amálie soudila, a zařídil si příjemné praktické zůstávání. Nyní měl dosti místa a n šel si dosti příležitostí, aby svých drobných vy nálezů užil a radostně ukazoval svým známým když je prováděl domkem, dvorkem a zahradou jak si vše zřídil. Paní Amálka manžela ovšen přímo nepovzbuzovala, ale stačile jen pokrčen nosíku a pan doktor již pospíchal, aby získaí ženuščinu spokojenost. Nejšťastnější byly v novém domečku děti Nyní mohly se proháněti po dvoře i v zahrade podle libosti. Brzy však ani to jim nestačilot na štěstí však stál domek za městem, nad hlu- bokým úvozem a vysoké stráně zvaly ke krko lomným produkcim. Za úvozem byl veliký sad. ohrazený vysokou zdí, v níž už bylo mnoho děr, tak se dalo po ni pohodlně šplhati a v sadé n. no bylo pochoutek k nepřebrání.
doktor Kovařík Amálie Amálka Praha
10 article
„Ty děti nám tu zdivočí,“ stěžovala si pan Amálie, ale pan manžel si liboval, že sesílí nabudou odvážlivosti a samostatnosti. Tak bylo všecko dobře a rodině dra. Kova říka žilo se v novém domově jako v ráji, zvláště proto, že do Prahy bylo dosti daleko. V pozdním létě zastesklo se paní Amáli mldší po Praze a proto oznámila panu manže lovi, že odjede s dětmi na několik dní k rode- čům. Tentokrát byl pan doktor rád, že manželk s dětmi odjíždí; osnoval již několik dní v hlavě plán. S dětmi byl přece jen kříž. Za den dvacet- krát otevřely dvéře u dvorka a nikdy za sebeu nezavřely, proto si umánil pan doktor, že vy- myslí takový zámek, který zavřením dveří je uzamkne. Nad to, aby nemohl vniknouti cizine do dvora, odstraní kliku a pořídí si elektrický zvonek. K tomu všemu bylo potřebí času a klidu; proto pochválil pan doktor úmysl ženin, a byl rád, když ji a déti unášel vlak ku Praze. Slu- žebná musila ovšem s milostivou do Prahy, aby tam obsluhovale děti a tak zůstal pan adjunke v domečku sám a dal se do díla. Nejdřive povolal řemeslníka, s jehož po mocí zřídil elektrieký zvonek a pak pilně pro hledával své zápisky. Věděl, že tam kdesi m popsaný zámek, který se samočinně zamyki Šťastně popis zámku našel a třoti den k ve čeru dílo dokonal. Těsit se upřímné na chvíl překvapení, které svým milým uchystal. Napo- menu! „Broka“, aby dobře hlídal, všecko doma uzamkl a vydal se do hostince k večeři.
Amálie Brok Praha Sl Napa Kovo
11 article
Bylo právě před svatým Václavem. Obloho byla zatažena mraky a studený větřík přináše drobounký déšt. Venku bylo nevlídno, za to tím útulněj bylo v hostinské jizbě, jasně osvětlené a mírn vyhřáté. Pan doktor s chutí povečeřel, vzpomně si na své milé v Praze, že asi budou dnes v di vadle nebo v koncertě, trochu se mu zasleskle po dětech, a aby rozptýlil tyto myšlenky, rád uposlechl vybídnutí učitele Stehlíčka k parti šachu. Když se tito dva pánové pustili do zápasu pak se hned nerozešli. Hlodiny míjely, hosté se vylrušovali, ale pan adjunkt a pan učitel poř ještě seděli se skloněnými hlavami k sobě a po zorně sledovali pohyby figurek. Tak se stalo dnes. Sklepník spal v koutě za věšákem a pán hráli. Ticho vládlo kolem, jen občas zarachotil okno, když na ně hodil zlomyslný vítr hrst stu dených krůpějí. Náhle otevřely se dvéře hostinské jizby a s hlaholém vběhla sem četná společnost. Na- před dvě slečny, za nimi nadporučík, pak dvě děti, služka, mladá paní, stará paní a konečn hlasitě oddychující starý tlustý pán. Hlabol mnoha různých hlasů vyrušil spícího sklepníka i oba hráče. Pan adjunkt div neklesl. Drahá jeho man- želka a jeho děti se vracejí tak neočekávaně ke všemu vezou s sebou celou Prahu, obě šva- krové, budoucího švakra, tchyni, tchána! „A, á, to je pěkné! Hosté přijedou, aby pána mile překvapili, a on se tu baví; však jsme nic jiného neočekávali a proto jsme se zde za- stavili,“ pozdravila paní tchyně úžaslého zeta- mít!
Václav Stehlíček Praha
12 article
čka. Příval bubiček a hlasitých pozdravů pře- rušil první výpad paní tehyně. „Nu a co měl dělat?“ ozval se pan rada „měl snad sedět doma sám a sám? „A což kdyby se k nám někdo vloupal?“ přidala si paní Amálka mladší, která neměla učitele Stehlíčka ráda a rozhněvala se, že muže stihla v jeho společnosti. „O to je postaráno, k nám se ta) snadno nikdo nedostane, uvidíte, vyhrkl pan adjunkt a málem by byl prozradíl čím chtěl ženušku překvapiti. Sklepník přešlapoval, očekávaje, zdali e pozdní hosté něco objednají. „Zdržovati se zde nebudeme, venku jes psí počasí a jest již pozdě. Pojďme domů,“ za velela paní radová. „Přineste mně kalíšek koňaku,“ porouče pan rada, nedbaje povelu, „a mně také,“ dodal pan nadporučík. Nikdo už si nesedl. Páni vypili koňak, pan ndjunkt zaplatil a popřáv svému spoluhráči dobré noci, vyběhl za rodinou, která již byl na pochodu. Sotva vykročil na ulici, zapjal svrchník a vyzdvihl límec, neboť déšť zhoustl a nepříjemně šlehal do tváře. Nikomu nebylo do hovoru, všichni toužili po teplém lůžku. Paní domu již rozmyslila, kam koho položí. Nebyla to enadná úloha, ale vždyt jde jen o jednu noc. Ostatně jde jen o tři lůžka: pro tatínka maminku a pana nadporučíka, ostatní užse srovnají. Když společnost vešla do úvozu, huboval pan rada, proč tu není svítilny a hned všichní souhlasili, že jen zapomnětlivost pana adjunkta jest vinna, že tu není svítilny. Pan adjunkt pospíchal napřed, aby ušel výčitkám a aby jeho hosté byli už pod střechou. Doběhl k domku, vyběhl po osmi schodeeh k domovním dveřím, vstrčil klič do zámku, zá- mek klapl — ale dvéře zůstaly zavřeny. Pan adjunkt uehtil něco, jako ránu do hln vy, ne fysickou ránu, ale něco takového, co člo- věka na chvilku zbaví jasného myšlení. Zapo- tácel se, div se schodů nespadl.
rada Amálka mladý Stehlíček Zapa
13 article
„Nu tak otvírej.“ pobízela nevlídně paní která již byla na schodech „Nemohu,“ zasténal pan adjunkt „Jak? Nemůžeš? Proč nemůžeš? „Patent,“ bylo jediné slovo, které přišl nešťaslnému vynálezcí na jazyk. „Jaký patent? Pusť, otevru sama „To nikdo neotevře,“ odpověděl smutně pan manžel. „Na něco jsem zapomněl. „No a teď stojíte na schodech a déšť se jen lije,“ brouká starý pán, „proč pak nejdete dále ?“. „Nemůžeme, je zamčeno.“ Ze dvora se náhle ozval zuřivý štěkot. T se asi teď „Brok“ probudil a vítal pozdní hosty. Na schody vyběhl také pan nadporučík nabízel se, že sám odemkne. Marné namáhání. Na štěstí měl pan nadporučík elektrickou sví- tilničku. Objevil, že je tu elektrické zvonítk a zajásal, ale nevzpomněl, že v domě není ži- vého tvora kromě „Broka“ a ten že otevřiti ne- umí. Zatím vylezlo na schody tolik lidí, že se tam směstnati nemohli a musili zase dolů do úvozu. Déšť se lil stále hustěji a tma bylo, že člo- věk pět prstů před očima neviděl. Podivuhodné byla, že do všeobecného kř ku, rad a volání nemísil se také hlas paní ra- dové. Nikdo ale neviděl, že hněv tak lomcoval ubohou paní, že nebyla s to vyraziti slova. „O ten padouch!“ uvolnila si konečně, „ten nám to schválně spískal. Pospíchala také na schody, ve tmě nepo zorovala, že pan zeť vedle ní proklouzl. Domní- vala se, že chytila vinníka, ale zmýlila se. Chy- tila pana nadporučíka za rukáv a velmi přísni mu poroučela, aby již otevřel a netropil šašků z celé společnosti. „Pochybuji, že se dnes dostaneme po střecbu,“ odpovidal zdvořile pan nadporučík „Nejlépe učinímo, když se vrátíme do bostinee kde budou miti zajisté prázdné pokoje.
14 article
Slečny návrh zamitly. Ostalně je už pozde a v Postinci všichní již usnuli. Ne a pak ta ostud ráno! Ani za živý svět. Ať švakr přeleze zed a otevře zevnitř. Na to již pomyslil pan adjunkt sám a velm obtížně vylezl na opuklou, dva metry vyso kou zed. Věděl, že zí zdí ve dvoře jest rešt (lapačka na zloděje, který by touto cestou chtě) vniknouti do dvora), ale neváhal a statečně sko čil do dvora. Dopadl dost nešťastně, v kotníku levé nohy ho píchlo a loktem narazil, ale jer když byl na dvoře, teď už dtevře. Na stráni před domkem stalo se něco ne- obyčejného. Pan rada, zmoklý jako káče, ne- mohl odolati a také vyšel po schodech nahoru ke dveřím. Lomcoval dveřmi, láteřil, ale vše- cko bylo nadarmo. Nedal si říci a šoural se po- dél zdi, aby se podíval, kudy zetáček přelezl Náhle ale pan rada zmizel, ozvalo se supání klení a pak rázem vše utichlo. Paní radová tu šila něcu zlého a neopatrně šourala se podél zda tam, kde stál dříve pan rada, ale náhle smekle se jí noha a paní radová, nevědouc ani jak, skulila se po stráni a dopadla šťastně do úvozu. Narazivši na měkké tělo, vykřikla ve zlé před- tuše:
rada
15 article
„Vincene!“ V tomto výkřiku ozývaly se zoufalost a zdě- šení. Nemyslila jinak, než že padla na teplou ještě mrtvolu svého milovaného muže, ale v tom rozkřikl se pan rada na celé kolo „Poletí-li ještě někdo, ať dá aspoň aviso sice nás tu dole nikdo nerozplele“ Paní radová pomohla manželovi na nohy „Jen jestli si's, Vincenc, neublížil „J nic se mně nestalo, ale kalhoty myslím kalhoty tu skluzavku odstonaly, jsou mně nějak volnější v zadu. A pršelo a pršelo a dvéře dosud zůstaly zavřeny na devět zámků; patent se osvědčil Ze dvora ozval se hlas adjunktův „Páne nadporučíku, hoďte mně přes ze klíce! Bez klíčů přece nemohu otevříti, Pan nadporučík vyláhl klíče ze zámku vykřiknuv „pozor“, hodil je do dvora.
Vincenc Vincen
16 article
„Prosím, boďte klíče,“ opakoval pan a junkt. „Už jsou tam,“ odpovidal pan nadporučík „Kde? Nemohu jich nalézt?“, odpovida pan adjunkt. Obě slečny se výborně baví; děti fňukají a mladá paní opřena o plot zahrady před dom- kem pláče hněvem. Její nádherný klobouk s bí- lým pštrosím pérem je zničen; eítí, jak je na- sáklý vodou, jak ji tíží na hlavě a dvéře jsou zavřony. A proč jsou zavřeny? Protože muž vynalezl patent. O tihle muži! Jen pro trápení jsou na světě. Rozškubala šáteček zoubky a ne- moisoue svůj hněv jinak vyjádřiti, dupale v blátě. A pršelo a pršelo bez ustání. Náhle vzpomněl si zoufalý pan adjunkt, ž asi před dvěma dny položil druhý klíč od domu na okno z venčí. Rozběhl se k oknu a klíč našel. Rychle otevřel dům a vběhnuv do pokoje otevřel okno. Radostně volal na příbuzně: „Vyhráno, tudy se dostanete domů! Plo zahrádky před domkem snadno přelezete. Pro- sím, račte jen vstoupit!“ Ačkoliv tento vstup nebyl nejsnadnější, ne- bylo vyhnutí. Pan nadporučík přeskočil plot jako jelen a pak statečně pomáhal ostatním. Což mla- dé dámy byly Sokolky, ale pro pana radu a jeho chot musil pan nadporučík vybourat několik tyček z podezdívky. Bylo již po půs noci, když celá společnost vešla oknem do příbytku páně doktorova. Na štěst se o tomto „vloupání nedověděla místní poli- cie, protože ponocný Petránek jako obyčejně spal od jedenácté hodiny jako sysel. Do jede- nácti hrál u „Krátkých“ „sólo“ a pak šel spat. když byl dřive svým spolubesedářům řekl ob- vyklou a starou pravdu, že noc jest nepřitel člo- věka a že každý pořádný člověk jde na kutě. V domečku páně doktorově objevilo se světlo, ale jen na chvíli. Míhalo se z pokoje do pokoje a pak zhaslo.
Pla Petránek
17 article
Na sv. Václava, hned po ránu, odjeli vši- chni hosté „desítkou“ ku Praze bez gratulováno domácímu pánovi, jenom mladá paní zůstala. ale nevycházela z dětského pokoje. Děti včera nastydly, aspoň se to pravilo, a musily proto zůstati na lůžkách. Panu adjunktovi nebylo také dobře, ale přemáhal se. Jeho nabídka, že hosty provodí na nádraží byla odmítnuta. Když hosté odešli, usedl ku psa- címu stolku a podepřev unavenou hlavu, vzpo- mínal na všecky včerejší nesnáze. Z kuchyně ozýval se šramot, tam asi služka připravovala oběd. Milovaná manželka dosud se neobjevila. Pan adjunkt z přemýšlení pomalu podři moval, až usnul. Náhle byl vyrušen známým hlasem. „Zetáčku, ten patent se vám ale kapitálne vydařil,“ a pan rada rozjařen, padl na pohovku, až zasténala. Udivený adjunkt vyskočil. „Jakže, vy jste neodjel? „I odjel! Vlezl jsem do vozu jedněmi dveř- mi a druhými jsem vystoupil. Naši jedou ku Praze, hahuha! a já jsem se vrátil, abych smíi- rozvaděné manžele. A pak na gratulaci jsem si vzpomněl. Tak, milý Václavíčku, já vám přeji“ ... Pan adjunkt vpadl do otevřené náručí pana Oba muži se pocelovali — co si asi po- myslili v tu chvíli? Na štěstí se toho jejich dámy nikdy nedověděly. rady
svatý . Václav adjunkt Zetáčka rada Praha
18 article Jeseň na trati. Od Irmy Geisslovy
Jeseň na trati. Od Irmy Geisslovy Strojvodič uvolnil v jízdě. Vlak se pohybuje majestátně středem lesa celého zlatého. Takové světlo je v něm, jako při skvostném východu slunce. A je přece už k večeru a zamračeno. Všechno listí svítí, jsouc zbarveno žlutě, oran- žově a červeně všemi odstíny těch barev. A ta- kové je ticho tajemné, nic se neozývá, jenom hukot volně jedoucího vlaku s nekonečnou po lese ozvěnou V tom tichu se chvěje němé loučení, lou- čení se vším, co žilo v uplynulém létě. Nyn bude všemu konec. Poslední vzplápolání, s bo- bem dání a zánik. Na peroně krčilo se vše do kožichů a zatá- čelo do plédů — vítr byl mohutný a bral vše co se nebránilo, ba, na kovavých součástkách vozů byl už jemný poprašek jinovatky! K do- plnění obrazu hluboké jeseně už tedy mnoho arežil slen nescházelo. A když jsme vyjeli do kraje — jaký svěží, bujný, nádherný vzhled! Pole sytě zelená (cu krovka), role zorané, znovu porostlé mladistvým chmýřím vypučivšího osení, ovocné sady stkvějí se sytými barvami dozrálých plodů a hlučné ký- háni husích houfů rozléhá se v šiř i dál a bru- nátné listí, jež mrazík tak připálil, že padá ce- lými prškami k zemi — než dopadne, točí se vesele v povětří, jakoby tančilo. Příroda prý odumírá. Vskutku? Není to jenom naše chorobne nazirání?
Geisslův
19 article
Klidně vine se hádě vozů pestrolistou doli- nou v podzimním hávu. Stáda se pasou na strni- štích, krávy zvedají hlavy od pastvy a hledí k náspu, kde vlak hlumozí a supá. Ejhle, hádě, jak živou má hlavu s ohnivýma očima, v pod- večer planoucima a s dechem viditelným nad otvory kolem těeh oči! Jak supá a funí, jak mrská ohonem vozův v zatáčkách! Vlak ztratil se v tunelu, jako had v díře. Brav pokračuje ve své večeří a že je ticho, vznášejí se mraky dýmu nad tunelem dlouho ve vzduchu. Také pasácí na strništích rozžebujíe obníčky a dým stouná tu všude přímo vzhůru a trčí v povětři tichém a nehybném, jako obla- kový sloup z oběti zálibné... To je zápalna oběť — díkůvzdání za dary minuvšího léta.
20 article
Vlak ujíždí od východu k západu. Na zá- padě slunce se schyluje. Ty kouzelné západy na podzim! Vlak pluje do růžového moře, jímž je zalita celá krajina. Ihned sámv vlak zrůžo- vatěl. Okna vozů hraji pestrými barvami, jako drahokamy, dým z lokomotivy, bily a tenký, proměněn v hedvábný gáz růžové barvy. A světla na obloze se mění, rudé pruhy přepásaly bán nebeskou od obzoru k zenitu, kde hoři purpu- rové hrady se zlatým cimbuřím. Vše je fanta- stické a krásné v tom osvětlení. Cestujícím ve vlaku se zdá, že jedbu do pohádky a strojvůdci, jenž řídí směr vlaku, zdá se snad, že jest tohoto rudého světa králem!... Jak že? Ach nikoli: počlivý strojvůdce dává pozor, jak jede, a nevi, nni o nádheře kouzelného západu — chudák A najednou je krásným dnům konec. Prší. O rána do večera a od večera do rána, včera jak: dnes a bezpochyby zejtra nanovo. Cesty jsou rozmoklé, bláta po kotníky, voda stojí v širokýeh kalužích, do nichž neustále vody po kapkách přibývá. Poslední listy na stromech mokré vi těžce dolů, poslední jiřiny v zahradách, vodou napité, ani hlavy udržeti nemohou. Mračna visí ke kopeům a táhnou se přes lesy, mlha kalná a smutná zničila všechny vyhlídky. Konee ra- dosti venku v přírodě. Vlaky jezdí však svým pořádkem dále Hvizdot parních píšťal elegicky se nese zamlže- ným vzduchem. Cestující jsou mrzuti a zřízene železniční pozorují je útrpně. „Tohle ještě nie není. Bude hůře a musím to snéstil.
kouzelný západ
21 article
Čeho nikdo neočekával, stalo se — ustaly deště, oteplilo se a byl ještě dlouho utěšený podzimek. Zbylá práce na polích rychle dokon- čena a ještě zbývaly slunné dny, jakoby zimě ani se nechtělo v naše kraje. Stává se někdy, že je taková mírná zima, jakoby ani nebyla . .. I vyjíždky ještě podnikány pro zábavu. Vesele hvízdla v čistém vzduchu lokomo- tiva a hukot vlaku prodlužovala ozvěna v pahor- katině. Přeletělo hejno vran s krákotem. Nejsou to vlaštovky — ejhle, jejich opuštěné hnízdo nad obloukem tunelu! Nebojí se vlaku ten pla- chý pták. Na drátech telegrafních jest jeho nístu odpočinku již po všem světě známě. A vlaky bouří pod nimi a dým zahaluje pásma drátů a pták se noleká. Tuší pravdivě, že vlaky, sloužíce lidem, neublíží ani pláku. Spíše člověk, jenž neslouží nikomu, ptákovi ublíží. VII. Dva neznámí sedli proti sobě v kupé k ote- vřenému oknu. Bylo už značně šero, lampa u stropu žlutavě mrkala. „Hned bych šel pěšky. jak je tam krásně,“ pravil druh druhu. „Přisvědčuji,“ zněša odpověď, „lahodný večer, i vonný; — citim ještě otavu. „Já též, a jak dlouho je dnes světlo - jako by se natahoval den.“ „Vskutku — avšak počkejte, to bude o měsíce.“ „Neřekl bych — „Podívám se do kalendáříku — vidíle, vče- ra byl úplněk, dnes později vychází“ — „Ano, ale na východě, a no na jihu. T bude něco jiného ... „Myslíte — „Požár. No, vždyť jsem to věděl! Podívejte se, rudé světlo a vlní se — hle, už vyšlehly pla- meny! Jak rostou! Ubožáci, lidé!! To bude sto- dola, plná obilí a nějaký zlosyn, z pomsty . . .. jak tak bývá. To se děje u nás v Čechách na podzim každý rok. Barbarské časy, ne osvicený novověk.
Požár Čechy
23 article
Hluboký podzim a přece ještě tak krásné dni! Podél kolejí kvetou ještě bylinky! Tu sedmikrása pohlédne zlatým očkem vzhůru k ce- stujícím, kteří se dívají z oken vagonů a jsou nač ní u vytržení, tu maceška polní a žlutáa modrá kvřtka, ani jich v letu určiti nelze. Vlak zastavil na malé venkovské starici a co to — cvrček tu zpívá. » jakýsi pláček ještě zatíkal. Vlak se zase hnul a hvízdot lokomotivy se vlní melancholicky do modré dálky, kde jsou na obloze načrtnuty mráčky šedé a černé, jako závoje, Ach, jak je dojemné a jak srdce svírá, to dlouhé loučení! Každý den něco bere za své, něčemu se odzvání. Pomalu, ale jistě zaniká vše a připravuje se spánek přírody, obraz bezživotí. Podzimní a zimní mlhy zaviní mnohé neštěstí na trati. Místa růžového kvítí podél kolejí, zbarví sirou zemi lidská krev ... Neopanuje vždy resignace, ani člověka, ani přírodu. Slyšte, jaká podzimní bouře! Vichřice láme stromy, jakoby je raději zničit chtěla, než aby stály bezlisté, zubožené jako na posměch. Trochu deště, trochu krupek do toho, vzduch vlhký, mraziv, — nečas k nevypsání. V takovém čase ani světla dobře nehoří ve svítilnách nádražních, na signálech, a na vago- nech. A zmítá se a posunuje zdánlivě vzdále- nost. Méně zkušené oko strojvodičovo, neb prů- vodce vlaku přesnadno se mýlí. A v zatáčce za- mlžené a neklidně osvětlené stává se... stává se vyšinutí, či srážka, neštěstí! Nepohoda zne- snadňuje pomoc! Vichřice dusí dech, podporuje požár, když se trosky vzňaly! Neštěstí.
24 article
Dopravní úřadník setkal se na perroně se starou dámou. „Kde jste se tu vzala? „Bože, to jste vy?!“ Sotva se poznali. Před léty k sobě vzplanuli, pak je náhoda oz- loučila a již se nesetkali. Nyní je pozdě. Nastala zatím jeseň života. Nelze již sázeti růží, není zpěvu, není naděje. Pozdě! „Vdala jste se? „Nevdala.“ A vy?“ „Zůstal jsem svoboden.“ Rozmýšlel jsem se, až bylo pozdě. Oblíbil jsem si svoje povolání, tomu jsem žil. Jezdil jsem často drahou. Budil jsem se z jara k novým na- dějím, abych je v jeseni zase pochovával. Loučil jsem se každoročně s krásou venku, až si ustala pod světovým přikrovem. Jezdil jsem podle hřbí- tovů a podle křížů v polích, pro něž jsem mě zvláštní pozornost. Snad proto, že připomínají mrtvé, jako já jsem pamatoval na svou mrtv u lásku. Škoda! Nyní je u pozdě. Jeseň života.“..
Bož
25 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = S ledovými medvědy k severní točně. Použí- vati ledových medvědů k tahu místo psů v polárních krajích, jest nejnovější fasí v krotitelství. V Hagen- beckově parku ve Stellingenu u Hamburku zabývají se nyní dressurou čtyř ledových medvědů, určených k tomu, aby táhli saně kapitána Amundsena přes le- dová pole na jeho nové výpravě k severní točně. Ji- stému Angličanu připadl při tom hlavní úkol a již v několika měsících bude možno zvířata v Londýně veřejně ukazovati. Kapitán Amundsen hodlá se z jara r. 1910 opět vypraviti k severní točně a vezme s se- bou tyto medvědy, poněvadž jest pevně přesvědčen, že jsou tak mírni a spolehlivi, jako eskymáčtí psi Jak Karel Hngenbeck sdělil spolupracovníku „Daily Mail“, soudí se, že čtyři medvědi snadno zastanou práci 60 nebo ještě více psů. Ovšem by se pak osvěd čili lépe zejména cestou přes nerovný a špatný led Jest si jen přátí, aby se Amundsen nestal druhým Aclneonem, jenž byl sežrán vlastními psy.
Hagen Amundsen Angličan Hngenbeck Stellingen Hamburk Londýn Daily Maila
26 article
= Restaurované mumie. Z Nového Yorku se sděluje: Profesor Harris H. Wilder, ředitel zoologi- ckého otkddělení na Smilhově universitě, sděluje právě, že se mu podařilo použitím slabého roztoku žíravého drasla restaurovali úplně seschlé muniie amerických jeskynních obyvatelů. Úspěch prý je tak dokonalý, že lze přesně poznati rysy obličeje, ba i nemoci kůže Profesor Wilder konal nejprve pokusy s vyschlými žabami, které ležely rok v jeho laboratoři. Beztvárné vyschlé tělo bylo vloženo do nádoby s roztokem ží- ravého drasla a druhého dne plavalo žabí tělo na po- vrchu tekutiny, takže vypadalo jako živé s přiroze- nými barvami. Později konal profesor pokusy s mu- miemi. Mumie muže a ženy, nalezené v jeskyni v jižním Utahu, byly tak restaurovány, že vypadají skoro jako živé. Na hlavě jiné mumie, preparované řečenou tekutinou, objevila se nad pravým obrvim jizva a na čele vystoupilo zřetelně staré tetování
H Wilder Wilder Nový York Utah Smilhov univerzita profesor Harris