Ročník XXXXVII.

V Praze, ve středu 13. března 1907.

Číslo 72.

Na ranní a odpol. HIsty předplscí set v Praze v administraei ss něslo . . . . . něvrt leta . . . . 6 K — s dvojí čonáškou olsle nnt Lta . . . . 7 K 50 n vs slislkách: n nisár . . . . . . 2 K 30h Poštou: krt tela“ . . . . 9 K 6o s dvojí zásilkou nu niěs natt ts . . . . 11 K e9i

Dnešní čislo pro Prahu le o 10 stranách. Bulharsko a nové proudy na Balkáně. Zavraždění předsedy bulharského mini- sterstva Dimitrije Petkova rázem posunuje opět do popředí zájem o poměry na Bal- káně, kdež dle zkušenosti takovéto násilné skutky bývají předzvěstí nových komplikací Dnes jest balkánský poloostrov více než kdy před tím nádržkou mnoha nevyřízených otá zek, počínaje od pobřeží albánského až po Soluň a brány cařihradské. A všude tam pracuje soupeřství západních a středoevrop ských mocností, kteréž po oslabení Ruska vedou čím dále tím houževnatější zápas o rozmnožení svého vlivu. Co se týče Bulharska, jest od několika měsíců známo, že tam nastal tuhý zápas mezi skupinami oposičními a vládou, v jejíž čele stál zavražděný Petkov, a jest proto pro ocenění tohoto stavu téměř bezvýznamno, stal li se skutek násilný z osobní msty č z politického návodu; vždy znamená odstra- nění vůdčího politika vládního v poměrech mimořádných, jež bý- valý bulharský ministr Teodorov po známé stávce železničních zřízenců, demonstraci proti knížeti při slavnosti divadelní a násle- dujícím na to uzavření university takto cha- rakterisoval: Politická situace v Bulharsku jest velmi smutná a kritická. V knížectví zavládl všeobecný zmatek a nespokojenost, jež podnítilo ministerstvo Petkova. Kdya jak vše skončí, toť ještě nejisto. Vláda sice svaluje vinu všeho toho na oposici, ale ne- právem. Lid již jest syt jejího zpátečnictví a nasilnictví, jež vedlo ke stávce železniční. kteráž opět posloužila vládě za zaminku k ostrým opatřením: zavedení reakčních zá konů, propuštění třiceti universitních profe- sorů, povolání studujících do činné služby vojenské a poslání ostatních postrkem do domovů jejich. I časopisectvo sevřeno četnictvu dovoleno za bavovati listy i bez předchozího nařízení příslušných úřadů.

Kdyby byla uprostřed těchto událostí nena- dešla smrt vévodkyně Klementiny, bylo by došlo k mohutným osvědčením i v hlavním městě. Jak dlouho se taková vláda udrží. závisí ovšem na knížeti, ale předseda mini- sterstva Petkov neudrží se dlouho proti vše- obecnému rozhořčení národa. Dosud se držel líčením nebezpečí války s Tureckem útrap bratří makedonských, ale dnes již ná- rod tyto frase prohlédl a nevěří jim. Tak vyslovil se Teodorov v druhé polo vině měsíce února. Ovšem se strany vládní na obranu opa- tření zvláště proti universitě, profesorům a studentstvu učiněných se namítalo, že na universitě zavládly podobné poměry jako na universitách ruských, jejichž činnost prý si obrala za vzor . .. Příkrá opatření vlády sjednotila, jak známo, všecky skupiny oposiční, jež uznaly že nadešel vhodný okamžik, aby zahájily

agitaci proti ní a připravily její pád. Dříve ještě, než kníže akci její povolil, v době jeho nepřítomnosti v Bulharsku, kteréž opustil právě po vzpomenutých krutých opatřeních, ponechav Petkovu úplně volnou ruku proti oposici — zasáhl do sporu smrtící výstře propuštěného bankovního úřadníka Alexandra Petrova, jenž prý dle posledních zpráv pro- hlásil, že činem svým chtěl osvoboditi bul- harský národ . .. Dle toho jest mezi zavražděním Stam- bulova a někdejšího jeho soudruha Petkova jen zdánlivá podobnost, ráz politiky Petkova byl sice násilnický jako Stambulova, ale směr její byl jiný. Rusku dnešnímu Petkov nejen nepřekážel, ale politicky vycházel s ním dobře. Jako se proměnil z někdejšího nej- ostřejšího odpůrce knížete Ferdinanda v jeho nejhorlivějšího ministra, tak od nastoupení v čelo ministerstva odložil i všecku svou stambulovskou nechuť k Rusku, tím snáze, že zatím Rusko pozbylo svého někdejšího vlivu na Balkáně, kdež ještě před válkou japonskou ubijeni byli jeho konsu- lové. Petkov byl již od r. 1903 vlastní duší jak vnitřní, zpátečnícké, tak zahraničné poli tiky; jeho hlavní snahou bylo upevniti mo knížete doma i na venek. Ač přičiňoval se o to, aby Bulharsko zbavil i posledních stop svrchovanosti sultánovy a knížeti zjednal titul královský, přece ničeho nepodnikl, aby se znepřatelil s Tureckem, jehož postavení otřesením moci ruské stalo se i pro Bul harsko významnějším.

Tu pak obratná diplomacie turecká do vedla zároveň výborně použiti sporů srbsko bulharských v Makedonii a upravila jak k Bulharsku tak k Srbsku svůj poměr na újmu obou. V tomto smyslu Petkov nejen nedovedl sesíliti posici bulharskou, ale uvede oba slovanské staty, kteréž ještě před jeho vstoupením v čelo ministerstva toužily po celní jednotě, ve větší ochotu k sultán- ské říši. Vedle toho snažil se upraviti příznivěji poměr Bulharska ke středoevropskému spolku I to se mu podařilo, zvlášťě od té doby, co v Rakousko-Uhersku hr. Goluchowského v za hraničním ministerstvu vystřídal bar. Aehren thal. Jakožto výsledek tohoto sblízení lze uvěsti hlavně souhlas s odstraněním kapitu- lací a uznání soudnictví bulharského i pro záležitosti kapitulacemi z jeho právomoci vyňaté. Jako se pozměnil poměr Bulharska zmí něnou osobní změnou v zahraničném mini- sterstvu rakousko uherském, možno zjistit i v odpovědi Vídně ve příčině vyjednávání o obchodní smlouvu se Srbskem, že nastal i tu jiný postup, ač Srbsko zatím učinilo již značný krok ve směru třetího trojspolkového spojence — Italie. O příznivém postavení Rumunska ke troj- spolku pak nebylo nikdy pochybnosti. Tím vším však nadešlo na Balkáně nové sesku- pení veličin, jež tvoří pozadí mezinárodníh stavu, středoevropským velmocem tak víta- ného, že zavdán podnět ku pokusům o ob- novení někdejšího vlivu, jejž u dvora sultá- nova vykonávala — Anglie.

Po delší čas oplývají pak anglické časo pisy nejen zprávami ode dvora sultánského, kteréž mají mu opětně získati zájem angli- ckého národa, ale zaznamenati lze již i ho tové výsledky obnovené činnosti politiky an glické na Balkáně. Dle zpráv pařížských po dařilo se totiž syndikatu finančníků angli- ckých a francouzkých umístiti v Turecku půjčku na stavbu nábřeží cařihradských. Ve správě budou zasedati tři angličtí a tři fran couzští ředítelé. Společnost dosáhla koncese i na prová dění doků, obchodních skladišť atd., slovem — dostane do svých rukou středi s ko námořního obchodu tureckého. V Turecku se tato událost považuje za prvním průlom do německého vlivu, jenž o čtvrt století byl ve věcech finančních a hospodářských při sultánském dvoře roz- hodujícím Nedá se předpokládati, že by anglický kapitál byl dosáhl tohoto úspěchu bez vy- datného spolupůsobení politického vlivu Anglie v Cařihradě, vždyť německé investice v Turecku vzrostly již na půl druhé miliardy marek. Tento anglický průlom do německého postavení v Cařihradě způsobil ovšem značný dojem v kruzích německých, jež tuší, že je- jich posavadní hospodářský monopol v Tu- recku narazil na nebezpečného soupeře, jemuž tentokráte podlehl. Není proto divu, oznamují-li berlínské listy, že nové seskupení sil na Balkáně tvoří pozadí mezinárodní situace, kteráž nově zahájenými pokusy anglickými o získaní přízně sultánovy se projevuje jakožto soutěž s vlivem německým. Německá diplomacie musí prý proto ostře přihlížeti k těmto novým proudům, aby byla připravena na všelikou možnost a uhajila s úspěchem své obtížné postavení v Caři- hradě. Ve zmíněném právě případě se jí to ovšem nepodařilo Není stav v Bulbarsku, přiostřený smrtí předsedy ministerstva Petkova, v souvislost s těmito novými proudy na Balkáně?

Sněm království českého. V Praze, 12 března. V dnešní schůzi pokračováno v debatě o r- kousko-uherském vyrovnánl. Prvním na kolbište objevil se poslanec Kubr. Prohlásil, že strana jeho domáhati se bude s veškerou energií úplné celní a obchodní rozluky, poněvadž kdyby tak nejednala, prohřešila by se tím proti životním zájmům stavu zemědělského. Jinak nepronesl pan Kubr ve své řeči pranic nového, opakoval jen, co ve variacích nejrůznějších při nejrůznějších přiležitostech jsme slyšeli a četli a co sice je pravda která bolí a pálí, která ale páliti nás nepřestane, zejména budou-li páni agrárníci zhoubnou pohti- kou slavovskou seslabovati mohutnost národa, jenž nejvíce má příčiny, aby užil vhodného okamžiku kevyvrácení dualismu. Zajímavá byla řeč býva- lého ministra obchodu v kabinetě Thunově pana

Baernreithra, příslušníka strany německých velkostatkářů. Když byl udělal povinnou reverenci výborné řeči dr. Urbanově, obrátil se ihned proti němu a sice proti jeho tvrzení, že by bylo rakousko- uherské vyrovnání kompromisem mezi korunou, uherským státem a Cislajtanií. Dr. Baernreither popřel to co nejrozhodněji. Byl to kompromi pouze mezi korunou a Uhry. Parlamentu vídeň- skému bylo předloženo hotové faktum není prý v historii druhého politického připadu, kdy by se byl oetnul zákonodárný sbor v ta- kových kleštich, jako tenkráte. Dr. Baernreither zapomněl ovšem něco do- dati. Vídeňský parlament nebyl přes to nikým nucen schváliti vyrovnání, však on tak učinil, poněvadž mu Beust slíbil národn panství v Předlitavsku, poněv a dž Němci v bláhové samolibosti v chorobné domýšlivosti se do- mnívali, že stanou se pány v Cis- lajtanii zrovna tak, jako v Mada- rii za Litavou. To jsou do srozumitelné češtiny přeloženy mysterie vyrovnání z r. 1867. Pan Baernreither snažil se ospravedlniti do nebe volající německý hřích z roku 1867 tehdejšími hospodářskými poměry, jež nalézaly se ve vleku hesla volné tržby. Poměry ty prj se zatím ale radikálně změnily a tím prý se dá vysvětliti nynější hnut. Pan dr. Baernreither dotknul se ale v řeč své i jistých věcí, jimž zajména s naší strany slušelo by věnovati všechnu pozornost. Uvažo- val totiž o tom, zdali by Cislajianie, jež má geografiekou podobu půlměsíce, z Bukoviny přes Halič a Čechy až ke Kotoru se táhnoucího, tvořiti mohla vůbec samostatné celní území. Dr. Baerenreither to popřel a nadhodil, že by Cislajtanii nezbylo nic jiného, než přimknouti se hospodářsky khospodářskému tělesu většímu. Totiž k Německu.

Víme to, že je to skrytě přání celé řady útočníků proti rakousko-uherskému vyrovnání, však pro- hlašujeme dedukci tu za naprosto nesprávnou, poukazujíce ku celé řadě jiných států, v hospo- dářském vývoji daleko za Rakouskem, jež tvoři samostatné celní území, aniž by jim překážela geografická jejich konfigurace. Je přirozeno, že větší délka hranic celních vyžaduje většího ná- kladu, však že by tato delka donutiti mohla stát, aby se zřekl své obchodní a celní samo- stalnosti, pravda není. Rektor německé university, známý dr- Pfersche, bezpochyby jen pro to přihlásil se ke slovu, aby promluvil kandidátní řeč, jejiž největší předností bylo, že byla krátká. Roz- umí se samo sebou, že také se postavil na stanovisko rozluky, jenom že docela oproti vý- vodům dra. Baernreithra dokazoval, že je možné hospodářské osamocení Cislajtanie, aniž by tím dotčeny byly poměry politické, zejmena ale velmocenské postavení říše. Poslanec dr. L. Dvořák vyvodil především důsledky z eventuelní rozluky hospodářské i do- spěl v zajímavé řeči k témuž závěru, jako dr. Baernreither. Hospodářská a celní rozluka mu- sila by nezbytně míti za následek rozluku za hraničného zastoupení říše a stala by se ne zbytně též politickou. Uhersko může ostatně V drobném prodejíi ranní čísle o sobě . . . za 8h odpolední . . . . . . . za 2 k Ve alialkách na venkovší ranní číslo. . . . . . . . 10h odpolední . . . . . . . . 4b Inserát platí se hotově napřel. Píedplacení a inserty přijímá admini- strace v Marianské ulici č. 3. Tam nacházejí se též redakee Hskárna a expedice „Národnich Listů“ Rukopiny se nevracejí.

provésti své úplné osamocení v rámci vyrovnání z roku 1867. Řečník, jenž klidně, ale nieméně ostře probíral zejmena obsah i dosah § 12. paktu vyrovnacího, nesdílel ostatně mínění, že by po rozluce celní nucena byla Cislajtanie hle- dati opory ve větším hospodářském odbytu v souseství, jinými slovy v Německu. Na to v pěkné řeči líčil poslanec Ronz zhoubné účinky rakousko-uherského paktu na český průmysl mlynářský, jenž bezmála zničen byl uherskou soutěží, které vyrovnáním dokorán otevřeny brány do této poloviny říše. Také jeho řeč vyzněla refrainem, že tak jako dosud, dále to jíti nemůže a že zákon sebezáchrany donutí tuto polovinu říše k zoufalé obraně naproti opě- tovným uherským náštrahám. Na to návrh poslance Viškovského, aby návrhy ve příčině uherského vyrovnání odkázány byly 15členné komisi, jednohlasně přijat Projednána ještě výborová zpráva, týkajíeí se opilství, a zemskému výboru uložena celá řada povinností v této věci. Máme za to, že u nás opilství přece není ještě takovým zlem, ani ne v krajinách nejzanedbanějších, aby bylo zapotřebí naproti nému zákonů výjimečných.

Nejvyšší maržálek zemský zahajuje schůzi v 11 hodin 15 minul dopol Za vládu přitomni jsou místodržitel hr. Couden- hove, a dv. rada Vojáček Petic došlo 45, mezi nimi 15 za změnu §§ 50.; 55., 58. a 75. zákona z 27. ledna 1903 na základě 35leté doby služební, 6 za zřízení evangelické fakully theologické v Praze a j. v. Posl. dr. inž. Kaflan a soudr. podávají k místo- držiteli dolaz: Již v r. 1903 byla otázka opětného zavedení po- platků plavebnich na splavných řekách v řišt německé předmětem pilné úvahy, Hnuti toto vyšlo z Pruska, kde ozývalo se zejména v kruzich zastanců pruských zájmů železmičních, aby dosavadní nerov- nost mezi železnicemi a plavbou byla odstrančna, jelikož. zatím co stát pruský vyžaduje na svých dra- hách železných úplnou úhradu nákladů svěstomných. ano přes to ještě značných přebytků se těší, musí se u ná, poskytcvati doplatky. Tento popud nalezl v Pru- sku ve vodocestném zákoně ze dne 1. dubna 1905 pohříchu veliké podpory. Odvoláváno se na znění čl. 54. odst. 4 německé ústavy řišské, jenž doslovně převzal z ústavy severoněmeckého spolku z r. 1867 do ústavy nové říše německé, a který pravi, že smí býti na všech přirozených vodních drahách vybírány popialky toliko ze zvláštních zařizení, jež maji slou- žili k usnádnění dopravy vodní. Avšak nelze zapříti. že Labe jest a zůstane přes všechny úpravy stále při- rozenou drahou vodní a na takové nesmi dle ustano- vení mezinárodních smluv a zejména na základě ú- mluvy mezi Rakouskem a severoněmeckým spolkém z r. 1870 žádný poplatek z lodi neb z nákladu lod- ního býti vybírán. Toliko za použití zvláštních z- řízení, jež slouží k usnadnění dopravy, lze vybírati od 1. července 1870 poplatek z lodí a lodního nákladu.

Taková zvláštní nařizení uvádí čl. XIV., akty labské: poplalek za používání jerábů a vah, skladišť, zdvihů mostních, za olvírání slavidel a za lodivody. Čl. XX plavební akty dunajské z r. 1857 obsahuje podobni ustanovení, ke kterým též Virtembersko a Bavorsko přistoupilyt Takléž stanoví plavební akla rýnská z r. 1868, že nesmí na Rýně a rýnských ramenech hollandských poplatek, vyplývající toliko z pouhé plavby, ani z lodí, ani z nákladů jejich, ani z plil býti vybírán (aucum droit basé uniquement sur le fait de la navigation). Ostatně byla by i akta stadská z r. 1861, ke které nejen severoněmecký spolek, nýbrž též Rakousko, Francie, Anglie a Hollandsko přistou- pily, nepřekonatelnou překážkou pro zavedení po- platků plavebních na veleproudu labském. Vždyt platila v době úmluvy v r. 1870 Adicionální akta lab- ská ze dne 13. dubna 1844, jejíž čl. 53 předpisuje na trati Hamburk—Děčín nejmenší hloubku 3' rýnských

FEUILLETON. Z lidumilných kapitol. III Předešlá kapitola byla silně skeptická. Ale všemu na vzdory — zatím co úsměšek nevěry bloudí po tváři, z hlubiny srdce ozývá se vážná otázka: A což výjimky? Či chceš opravdu tvrditi, že ze všech těch prosebných dopisů, z inserátů, z nemožných haveloků a šerých průjezdů nata- huje ruku jen žebrota řemeslná a pomoci ne- Zamyslíš se. Pravda, ty sám nemůžeš se vmyslití v duševní stav nutkající člověka, aby poprvé vztáhl prosebně ruku k neznámým mimo- jdoucím. Vzpomínáš na dni, kdy ti bylo nej- hůře: ano, byla perioda tvé mladosti, kdy jsi také někdy s poloprázdným žaludkem bloudíval do večera, stydě se požádati znovu o bochníček na úvěr hokynáře, který včera již zle se škaredil na liknavého dlužníka. (Spěcháš ovšem dodati, že do té bídy dostal jsi se jen vlastní vinou lehkomyslností, s jakou jsi po prvním utrácel svů, měsíční příjem — pravda, nevalně skvělý.) Ano, vzpomínáš i na den — jediný den ve svém žiti, který jsi takto od rána až do noci probloudi ulicemi o hladě, v marném vymýšlení hledání pomoci, načež jsi před usnutím rozehroupal krajíe chleba kdysi do zásuvky pohozený, tvrdý již jako kámen a napolo zplesnivělý. A zejtra?

Určitě se již nepamatuješ, ale můžeš se do- mysliti, že jsi hned ráno buď odnesl posledno přebytečný kus oděvu k vetešníkovi, nebo přece našel známého, který ti vypomohl půjčkou. Ale. což kdybys nebyl měl již ničeho na prodej nikde nebyl našel ochotného přítele? Soudiš, že by ti nikdy, nechťsi v nejkraj- nější tísni, nebyl vůbec ani na mysl přišel jaký koli způsob žebroty. Jistě byl bys prodal raděj všechen svůj odév a naposled ulehl do postele hotov očekávati jakýkoli konec, třeba — třeba — smrt hladem. Ah, to se pěkně píše člověku klerý přece jen nikdy nepoznal, co jest hlad, ten pravý, útroby zžírající a ducha zatemňujíe hlad — člověku, který přece jen měl jistotu neb slespoň naději brzkého příjmu, kterému vždy přoce zbýval nějaký úvěr, některý soucitný přítel a v nejhorším připadě prostě útěk v oteovský dům, třebaže v podobě kajícího marnotratného srnal A pak — v první kapitole jsem pravil, že přátelská půjčka a milodar jsou vlastně jedno. Pravda, je to nadsázke; ale přibuzenství obou

hodná? pojmů — nechťsi trochu vzdálené — nebude snad popírati nikdo. Soucit mívá i při půjčce mezi přáteli vynikající úkol. A žádosti o promi- nutí školného a kolejného, o bezplatné obědy studentské, o různá stipendia atd. atd. — sna i to jsou již zřetelné krůčky směrem k téže sil- nici, u níž chuďas prostších a méně vzdělaných vrstev stojí s kloboukem v ruce. „O, tuť veliký rozdíl!“ namitne mi každý. „Tam i zde obrací se sice člověk k soucitu jiných, ale onde hlásí se prostě o pomoc lidmi dobré vůle nabid- nutou, bez osobního snížení sebe — nebot chudoba sama o sobě „eti netratí —“; zde však vtírá se lidem neznámým, třeba mravní svou jakostí opovržení hodným, a snižuje se před nimi csobně, moha stále očekávati k odbytí ještě potupu.

Ale tu třeba zase upozorniti, že pomoc na- bízená beze všeho pokoření pro některé, zejména nižší vrstvy, je téměř výjimkou a i v kruzích s té strany šťastnějších daleko nestači skutečné potřebě. Čtěte na příklad to množství inserátů. v nichž studující nabízejí se k domácímu vy- učování za nejskrovnější plat, za obědy, za snídaně, a to někdy téměř úpěnlivě. Jsou to ti. na něž se nedostalo žádného z nemnohých sti- pendií ani jiných podpor, kteří již delší dobu marně se ohlížejí i po jediném čestném pramenu obživy, po kondicích... Jaký div, že konečně stylisace některých takových inserátů silně se blíží ke slohu žebravých dopisů! A přece nechce a nechce se nám uvěřiti že by skutečný inteligent, cti své dbalý, vstoupil kdy k neznámému s tou poníženou prosbou o podporu, s jakou k nám přicházejí tak zvaní lepší žebráci. Ne — soudite — raději by asi podstoupil věci nejhorší, spíše by zemřel hla- dem nebo sebevraždou! Vždyť přinášejí noviny téměř každý den zprávu o samovrahu, který učinil takto konec své bídě. Již z toho vidět jasně, jak hrozně těžké, pro mnohé přímo ne- možné je odhodlání ku prvnímu kroku na cestě oné.

Ano, ku prvnímu. Když ten byl jednou učiněn, pak asi již snáze se kráčí dále a možno že časem dostaví se i záliba v této cestě. Omluvy před sebou samým najdou se pak bez obtíže. Vždyť uvážíme-li věc náležitě, jaká pak je v tom hanba, požádám-li ve své nouzi bližního, tedy vlastně bratra svého, za pomoc z jeho pře- bytku?! Zdaž stud neplyne tu spíše z před- sudků marnivosti, z pouhé hrdosti ješitného egoisty, který se nechce před světem přiznati k potřebě sve a nechce praničím býti zavázán jiným, jež pokládá vosměs za stejné sobce, ja- kým je sám? A snad pomyslí sobě i některý „lepší žebrák“, oč že vlastně jsou jeho ob- chůzky horší, nežli návštěvy v bílých rukavi- čkách, v bílé kravatě a s pokorně nahrbeným hřbetem u pánů městských radních, okresních inspektorů a jiných vlivných osob? Či je žebrota o nespravedlivou protekci čestnější, než prosba o zbytečnou korunu? Ile, jak zcela jinak věci se představuj s různých stanovisek! Čta ony téměř každodenn lokálky o sebevraždách z nouze, jistě i nejroz- hodnější hajitel svého měšce a ryze kapitalisti- ckých zásad časem se viklá ve své pohodlné skopsi a v nitru připoušti, že přece jen mnohem, mnohem více jest kolem něho skutečné, nepře- tvářené, hrozné bidy, než si chtívá namluvii v neupřímném optimismu; avšak nejen to — i takový snad musí přiznati, že by lépe bylo, kdyby oni kandidáti samovraždy raději se od- hodlávali k útoku na soucit bližních.

Ostatně, společnost někdy sama zařizuje žebrotu abych tak řekl oficiálně. Volím idylický příklad „z kraje“. Snad každý z vás poznal pá- teční žebráky našich vesnic. Já jsem se s nim seznámil nejlépe v oněch vám již povědomých Přílepech — nehledejte tu podbrdskou dědinu na mapě! — kde jsem delší dobu užíval ven kova. Je to pěkná, spořádaná obec s návsí plnou lip, se starými zahradami za čistotný mi stave- ními, z nichž některá bohatších sousedů zcela se podobají letním sídlům zámožných měšťáků. A tou přívětivou selankou vždy jednou za týden trousily se stíny, po jednom, po dvou, ve sku- pinkách, od stavení ke stavení, a tu z toho, tu z onoho dvora ozývaly se skuhravé a mumlav hlasy, odříkávající jednotvárně otčenáš. Shrbené, vrásčité babky, mezi nimi některý staroch o holi, mladý slepec, vedený malým děvčetem, všechny ty podoby stejně nuzně oděné, jako šeré, věkem nebo chorobou zmořené — tak plížili se páteční žebráci po vsi, veházeli poníženě na dvory sou sedů a kde byla vrata zamčena, s resignací bel bali se dále. Nechci snad tím líčením působiti na slzn žlázy citlivých čtenářek. Nebudívali také senti- mentální náladu. Byl mezi nimi na příklad sta- řec snad osmdesátiletý — od té doby již ze- mřelý — s hlavou téměř úplně holou, ale tváře ještě dosti plné a červené; belhal se po dvorku všelijak, drmolil bezzubými ústy dosti žalostivě svou modlitbličku, činil dosti tklivý dojem svou obnaženou kmetskou hlavou, kterou skláněl tak hluboko, že jsi neviděl nic kromě hladké, lesklé lebky s malými zbytky eněžného chmýří za

ušima — avšak hledě na to vše, hned jsi vzpo- mněl, že předešlý pátek z večera spatřil jsi téhož starého Santrůčka polosedícího, pololežicího na hromádce štěrku u silnice, an máchaje pracně rukama kázal starým topolům cosi nehrubé srozumitelného, ale jistě příjemného, neboť jeho purpurově zářící obličej a sladce mžikající vod natá očka budily představu sybaritské přímo rozkoše. A věděl jsi, že zajisté i dnes, po od byté páteční pouti, zaměři do krámku za rohem kde čespává svou šťastnou demokritovskou filo sofii životní. Ani onen slepec, když jsi politoval neštěstí jeho „věčně noci“, nevyzýval jinak svým zjevem a konáním k úvahám larmoyant ním; byl svého způsobu i domácím pánem: na obecním průhoně za vsí zřídila si totiž rodina k níž náležel, viastnoručně z kamení, hlíny drnu, cihlových zlomků, chrastí a podobného staviva cosi, co se nemohlo sice nazvati an domkem ani chalupou, ale přece byle lidským bydlištěm pro dotčenou rodinu prý mnohem útul- nějším, nežli obecní pastouška, „úřadní“ při- střeší těch místních chudých, kteří neměli, kam by jinam sklonili své hlavy. Podobně bylo s ženskými, z nichž nejvíce pozornosti budila slabomyslná Apolenka, dosu svobodná, prý velice stará, ač z povzdálí činila dojem nemotorné malé holčice, zakrslé a zmrza čilé; byla snad i dokonce šťastna ve své na prosté dětinskosti. Ostatní byly po většině ba- bičky, sešlé prostě věkem, nebo též celoživotn pernou prací.

Ano, soudím navzdor topolovým kázáním starého Šantrůčka, že si raši venkovští chudi své páteční přilepšení obyčejně vysluhují chude placenou lopotou celého života. O Šantrůčkov nevím v té příčině nic jistého; ale za výrazný příklad mohu uvěsti jiného, jehož západ životní jsem zevrubně seznal. Byl to prostomysln dobrák od kosti, starého rázu, taková Alešovská neb Raisovská milá figurka, ovšem navštěvovaná občas touže slabostí, jakou míval nebožtík Šan- trůček; ale nešťastná sklenička, třeba že jí snad nepohrdal nikdy, stala se mu vášní teprve v pozdním stáří, a jinak třeba bylo jen pohléd- nouti na jeho ruce, na jeho celý utrmácený zjev, abyste uvěřili, že si poctivě a těžce vydělával skývu chleba po všechny dni vezdejší. Arci z svého několikaletého pobytu mohl jsem stopo- vati již jen pozvolný úpadek jeho sil. Stále více se hrbil a sevrkal, jeho prostosrdečné modré oči, z počátku ještě živě a vesele zářící, byly rok za rokem mdlejší, jeho neohebné ruce stačily později toliko na různé podělkování a lehčí drobné služby a na konec — po mém odchodu

z Přílep — nohl prý zastávati již jen hlídačství. Nyní po třech letech devídám se, že chodí s pá- tečními žebráky. Takto asi dochází se k pátečnímu chudin- skému přilepšení. Obdaření spatřují v něm pro- sté čásť svého starobního zaopatření, k němuž je obec povinna, a bezpochyby jim ani nena- padá hanbiti se za svou obchůzku; shledávají asi také jen bezvýznamnou, zvykem zasvěcenou formálnost v naříkavém mumlání modlitbyi v tom závěrečném: „poníženě děkujeme za boží almužničku,“ což jedna z nejstarších babiček jako ohlasem dávno zapadlého světa vždy pro- vázela dodatkem: „— a přejeme ještě dlouhé šťastné panovár íl“ Snad tedy páteční prosebníci sami většinou ani nepociťují ostnu ponížení; ale proč ostatní, obec a šťastnější její členové — proč ti je po- ukazují právě na tuto pokořující formu? Mají-li mravní a částečně i zákonnou povinnost pod- porovati své výdělku neschopné spolucbčany, proč je nutí, aby tu podporu — neb alespoň její část — ještě zvlášť si vyprošovali ponižujícím žebráním jako velikou milost?

O, takových otázek by bylo! Vzpomeňte si na podílení chudých dítek ve slevnostním shro- máždění dobrodinců pod vánočním stromem, na okázalou dobročinnost při jiných podobných příležitostech, na dobročinné bazáry, spojené s výstavou nádherných damských toalet atd. atd. Přílepští by mi snad namítli, že jako v ji- ných obcích prostě zachovávají staré, dávno zvyklé zařízení, jež venkovská chudina nepojímá nikterak tragicky a pro jehož další zachování by sama hlasovala proto, poněvadž tyto dobravolné příspěvky občanů přece jen činí více, než kdyby obec přestávala na pouhém zákonném vyměření určité podpory. Možná — neprostudoval jsem náležitě chudinskou otázku, nevníkl jsem dosti v názory lidu, nemohu o tom závažně souditi. Ale přes to vše trvám při svém „ceterum cen- seo“, že nedůstojný způsob almužny, milosti — nedůstojný pro obdarovaného i dárce — měl by se naprosto vyloučiti ze všech oborů dobro- činnosti. Uznává-li společnost za svůj závazek po- máhati slabším členům, cítí-li jednotlivec mravní potřebu činiti dobré bližnímu, ať vykonává to právě jen jako svou povinnost, jako splacení mravního dluhu, a nechce tu státi v glorii milo- stivého dárce před pokořeným mrzákem A jiné ještě myšlenky mihaj“ se hlavou - avšak o těch v kapitole poslední Boh. Děčan