Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 69.

Dl nanr

10. března 1907

ab inonnn

Strana9.

Rozmluvené ženidlo. Vypadalo sice, jakoby se zima již vzdá vala; po chmurném únoru vyskočily první jasné dni březnové, slunce konalo pilně a bez pře- kážky denní práci, svítilo až radost, ba i zahří- vale, komu se do zad opřelo, ale ve pvětnicích přes to stále bylo třeba přitápět. A tak dýchala ještě milým teplem od ranního zatopení taky kamna v magistrátní kanceláři čís. 999., ač bylo dávno po polednách, nč skoro druhá „zápřež se schylovala ke konci, a l Dva lidé pracovali v čísle 999. Starý sekre- tář Brundibár u jednoho okna, praktíkant Ku nl řátko u druhého. Dnes ještě praktikant; snad i zítra, snad i celý týden ještě praktikant, ale pak náhlese vyšine v závratnou výši magistrátního konei- pisty. V personální komisi je to již vyřízeno návrh na jmenování koncipistou podán, zbývá jen, aby to bylo odhlasováno v nejbližší sehůz městské rady, a před Kuřátkem otevře se zcela nový svět vznešeného důstojenství. Jeho jméno jeho postava oděje se ve společnosti z brusu no vým karakťerem, a od budoucího prvního počne mu pokladna vypláceti báječné služné. Počíta v duchu, počítal, a chvílemi se mu hlava za- láčela, když manipuloval s ohromnou tou číslieí. Kam pak se všemi těmi penězi? No, nějaký dloužek taky má tu a tam. U krejčího, u svého dodavatele prádla, docela malý u knihkupce, pravda. Jinde ne. Nebot Vratislav Kuřátko byl pořádný mladý muž. Ne hýřil, neponocoval, na budoucnost nehřešil. Mě útulný bytek mládenecký ve čtvrti Svatopetrské s vyhlídkou na Vltavu, a byl „domácničkem“ Byl vyšel z malých poměrů a zůstal jim věren Dbal čistého oděvu, prádla, obuvi, ale neholdo val žádným rozmařilostem. Připravoval se vážně na budoucnost. A v té daleké budoucnosti, tan za touženou metou povýšení svitila mu hvězda. která ho udržovala v mezích řádného života nstesde sta domácí krb!

Však měl toho praktikantství právě dost Deset let již seděl na té židli, třicítku měl z sebou, mnozí kolegové předhonili ho. Ale Ku- řátko trpělivě čekal, a konečně tedy se dočká. Hlava se mu zatáčela, když na vše pomyslil. A když pomýšlel o nejbližší budoucnosti, o všem comu povýšení má přiněsti, vzedmula se mu prsa a ruka s pérem klesla bezvládně. Kuřátk nomohl chvílemi pracovat, jak před nim vše tančilo. A teď právě měl takovou chvili. Slunce svi- tilo do oken a Kuřátko vzpomněl, jak po obědě- jda do kanceláře, potkal děvčátko asi dvanácti lele, jež nabízelo mimojdoucím kytičky fialek Taky na něj upřelo oči, taky k němu zdvihlo svůj košíček, a Kuřátko koupil kytičku. Stála třicet haléřů, ale teď si toho Kuřátko může do Tuhle je ta kytička. Jak přišel do kanceláře vložil ji do sklenice s vodou. Voněla v teplém vzduchu světnice, až ho ta vůně opájela, jeho obraznost rozněcovala. Ach, právě tak voní, jako ona kytičk fialek, jež byla o posledním věnečku připjata na nadrech půvabné Julinky, a níž tančil již minu- lého masopustu, na niž nezapomněl, s níž tančil zas letos a kteráž od prvního setkání svítila mu v neutěšený život praktikantský a kteráž v obraz- nosti jeho stála hned vedle onoho vysněného do- mácího krbu. Tak těsně vedle něho, že si obě představy spojil v jedinou, ztotožnil, zpodobil.

Ona a domácí krb — domácí krb a ona! Nebot nebude-li ona při tom domácím krbu, pak o něj vůbec nestojí. Ale zatím bylo vše v pořádku. Vždyť ona taky souhlasila! Tehdy hned, když se ji poprvé otázal, zdali by... A rozumí se, že se stoudným zapýřením odvětila, že by na vše- chen způsob ... Ale tehda byl ještě praktikan- tem, důstojenství koncipisty bylo ještě daleko a vysoko nad ním, kdesi v nedozírnu. A cos řekli, bylo posud hlubokým jejich tajemstvím, fajemstvím byly jejich schůzky, jejich milostná psanička, a nejtujnějším tajemstvím ukrádané polibky, ach,s tak vžáené, skoupé! Nikomu se nesvěřil Kuřátko, nikomu taky ona, královna srdce jeho. Ani sestře, ani matce Kuřátko čekal, až bude „postaven“, až bude moci odpověděti na otázku; jak že by ženu uživil. Teď nasto vše pomyslil, a v hrudi mu až zakloktalo, v očích mu zamžikalo, všechna vůně fialek táhla jen k-jeho nozdrám. Řádky na ouředním papíře roztančily se před ním, musil nechat psaní. Ozývalo se jen škrtání od stolu páně sekretářova, které však taky pojednou utichlo. Kuřátko však nepovšiml si toho, nebyl upozorněn. A tedy taky netušil, že na něm již chvili spočívají sivé zraky páně sekretářovy.

A dlouho ještě nebyl by tušil, kdyby zavládnuvs ticho nebylo bývalo náhle přerůšeno. Hlasem o stolu páně sekretářova: „Zdá se mi, že tam zas máte něco na za drimo, pane Kuřátko, že nemůžete dále, co?- Kuřátko se ulekl, rozmáchl se pérem a črta po papíře, aniž věděl, co píše. Kriste Ježíši, v poslední chvíli před jmenováním! Aby se ně- jak prohřešil, aby si ještě v poslední chvíli za černil konduitu! Pan sekretář byl sice dobrý člověk, třeba někdy morous, ale čert nikdy ne- spi. Taky někdy myslívámě, že již máme mo- týla pod kloboukem, a frnk — tu těsně vedle klobouku vyletf z trávy. A dokud není jmenován černé na bílém, aspoň v protokole, všechno a každý je může zkaziti. Kuřátko žil poslední dny v takových obavách, ve stalém otřásání všeho čivstva. psynra dllo Marné obavy, pokud pana sekretáře se lanlilsalior čníc týkalo. Črtal teď Kuřátko, za to na stole sekretářově bylo ticho. A pojednou ozval se hlas opět: „Ano, ano, to je z toho březnového slun čka. Já vím. Je mně taky tak. Jaro táhne n Prahu. Včera juž mi pískal kos pod okny v za- hradě. A byl skoro seumrak. Čert ví, jak potom najde svou větev na nocleh. Piskal na zdi, ale tam nespí, to vím. Ozvalo se dlouhé zívnutí. „Jo, jo, pane Kuřátko! „Jaro nám nastává Pepinko! zpívávali jsme taky. Kde pak to vše chno je. A ty haranty po ulicích už berou všichn čerti! Už se líhnou káči. To je první pražský jarní pták. Včera by mně takový malý holomek málem byl přerazil nohu, jak se s ni sápal. Se- bral ji bičem — měl bič jako oráč — že mě trelila právě do holeně. Byl bych mu rád vy- přáti.

trhl několik uší — ale hoňte se s ním, s loupež- níkem. Arnikou jsem si musel nohu mazat. No. mladost radost. Jen kdyby ta holota nebyla tak zpustlá!“ nn Odmlčel se. Brzy však zas pokračoval: „No, vám letošní jaro pěkně začne. Nat budete pamatovat. Panečku, koncipistou! Mně to tehda přišlo na zimu. Pak mi nedal čert dobře dělat — a v masopustě jsem byl už v páru. Nol Opšt se odmičel, zahleděl se na mladého muže, zamžikal nějak čtverácky očima a řekl „Ale teď si zařídite příjemné živobytí, co Chystáte se už, pravda-li?“ Kuřátkovi zdálo se, že na něj pan sekretáh hledí téměř oteovsky. Jeho zraky byly nějak hlubší než jindy; jakoby se pod nimi skrývalo cosi vážnějšího než pouhá žertovná otázka I prolétlo Kuřátkoví hlavou, že teď, právě ted nadešel okamžik, jaký se tak hned nevráti. Vzchopil se, popošel, stanul v uctivé vzdálenost a hledě k sekretáři neskonale prosebně i dů- de věřivě zároveň, pronesl: „O, pane sekretáři, neměl jsem posledn debou jiného pomyšlení. Dnem i nocí obíral jsem se jen tím a ničím jiným. Netoužil jsem po po výšení pro sebe toliko, ale i pro jinou bytost ještě. Nedychtil jsem jen po štěstí vlastním, ale chci se o ně sdíleti s předrahou duší. Pane se- kretáři, byl jste mi vždycky dobrým, upřímným představeným. Nuže, nenamítáte-li nic: — rád bych se oženil, až budu mit povýšení v kapse... Výraz páně sekretářův nesmírně se změnil Dobromyslný, žertovný úsměv zmízel, ústa se pootevřela, oči jakoby se z jamek draly. Ku- řátko domluvil, pan sekretář nadmul tváře a vy foukl všechen vzduch z plic, pohlížel ještě chvíli ztrnulé na Kuřátka, jakoby očekával, že ho tím pohledem probudí ze spaní k životu, a řekl ko- nečně „A to na nic moudřejšího nemyslíte?“ „Pane sekretáři — —“ ozval se mladík zaražen, ale pan Brundibár nedal mu domluviti.

„Povídám: na nic moudřejšího nemyslíte? Jen vás posadí slavný magistrát de tepla, a v hned na mráz? Ženit? — No, teď tomu roz- umím, že jste v posledních dnech vypadal jako Ján za chrta dán. Já myslil, že vám to hraje mozkem avanž — a zatím ženidlo!“ 9— Zraky páně sekretářovy maně zavadily o sklenici s fialkami na stole praktikantově. „No arci, fialky! Ty jsou jiště od té draho bytosti“, co? „Ne, pane sekretáři,“ odpovídal Kuřátk zkroušeně. „Ty jsem koupil v Celetné ulici, z třicet haléřů . „Ták tedy je ponesete té drahé bytosti co „Pane sekretáři — —“ů Sekretář mávl rukou, vstal, rozkročil se proti Kuřátkovi, vstrčil obě ruce do kapes bo kázal; „Tak mi řekněte, pane Kuřátko, zasluhu- jete-li vy mladí lidé, abyste se k něčemu do- stali! Neslyšel jste prve, že mně taky nedal čer dobře dělat a sotva že jsem povýšil, za několik neděl jsem byl v páruY Nemále nás tady odstra- šujících příkladů dost a dost? A jak vypadáme jakoby nás všechny červotočinou posypal. — Pár set korun vám přidají, a vy: kam pak s nimi honem? Oženit! No dobrá, ožeňte se, ale ne takovým ouprkem, vždyť nehoří a holky ne- vymřou. Ani za pěť let nemáte zmeškáno. Zatím se hezky usadíte, něčeho užijete, zranžírujete se. Pomaloučku se rozhlédnele, teprv uvidíte, co kde roste, tu a tam vás pozvou do rodiny, pěkně si všechno zrevidujete, no a pak, až na- buděte rozumů, pak tedy s pánembohem“ „Pane sekretáři — —" ozval se zas pan Kuřátko.

„E, to jsou všechno samé hlouposti,“ pře- rušil ho sekretář. „Já vím! Myslíte si, že ne- stačíte sám utratit, co vám tu dají. To jste na omylu! Taky jsem se do toho hnal, a teprv p pěti letech jsem viděl, jak bych se byl oženil, kdybych byl počkal. Jaký pak zázrak na vás čeká? „Račte dovolit, pane sekretáři,“ žadoni Kuřátko. „Inu ano, račte dovolit!“ opakoval po něm sekretář, rozbíhaje se na další varování. Ale po- díval se bystřeji na Kuřátka a viděl, že má oči jako zamžené, že se mu rty chvějí, že je všecek jiný. Sekretář se zarazil. Přepadl chudáka Ku- řátka příliš náhle, povalil jej, nedovolil mu ani aby se bránil, udolal ho. A řekl pojednou zcela jinak, mírně, jakoby jej udobřoval: — „No ano, dovolit. Vždyť vám nemám co do- volovat. Vždyť nejsem vaším poručníkem. Pre mne a za mne! Co pak je mi vlastně do toho Kdo chce kam, pomozme mu tam. Vlastně — no ano. Pravda! Mně by to taky snad nikdo nebyl vymluvil. Ačkoli kdož ví! Ale já neměl takového přitele, víte? Povídám přítelie, pan Kuřátko! Bylo mu Kuřátka nějak líto. Otočil se, used zas ke stolku, chopil se péra, ale nevěděl v tom okamžiku, co s ním. Kuřátko taky se blížil k svému stolku, ale ustupoval pozpátku, uctivě, aby snad si pan se- kretář nějak nevykládal, kdyby se k němu obráti zády. U stolku však stanul a pohlížel nesmírně lítostivě k druhému oknu, kde seděl úporný pa sekretář. „Povídám, dobrého přítele, pane Kuřátko, navazoval zas pan sekretář, ale již jen jakoby k sobě mluvil, na Kuřátka nehleděl.

„Ale kdybyste jen trochu rozmýšlel! Po- vídám, jaký pak zázrak vás čeká? Konečně nen koneipista žádné velké zvíře. — Dobrá. Tak tedy se oženíte. — No ano, dokud jste dva, jde to. Ale jak dlouho to trvá? — Pak přijde rodina — pane Kuřátko, náramně brzy přijde — rodina přijde vždycky dřiv než dvanžy dejte si sloužit — a pak najednou to v domácnosti začne leckde vrzat, jako v polámaných varhanách. — — Inu s pánembohem, žeňte se. Ale já mluvím ze zku- šenosti. — A mám jen dvě dcery — (pan se- kretář neviděl, jak při této zmínce tvář Ku- řátkova náhle se pokryla litostí) a to měla žena pár zlatých. Ale teď je čím dál hůř. Samá paráda! Mébl samá seces! Za poctivý peníz není možno bydlet! — A najednou se v tom ráji ozvou jiné píšťaly, ty křiklavé. — No, přál bych, abyste ještě pak mluvil o štěstí. — A co pak druhá strana? Ne? Žena? Bude pona pak taky štastna? Až nebude kde co? Tak vidite.“ Pan sekretář se odmlčel. Zdálo se mu, že řekl již vše. Ale vlastně to povídal jen, aby nějak ospravedlnil první svůj náhlý výbuch. Čím dál silněji pociťoval, že se zapletl do něčeho. co se ho docela nic netýkalo. Vlastně se h o to nikdo neprosí. A Kuřátkovi je třicet let. P zákonu tedy a po lidském rozumu je dávno zle tilý, svéprávný. Teď Kuřátko vydechl z hloubi — a taky jakoby jen k sobě promlouval, řekl všecek stísněn: „A já myslil, že by se mnou byla šťastná!“ „Kdo pak? „Slečna Julinka. Pan sekretář pozdvihl hlavu, posouvl oku láry, podíval se na Kuřátka. Zraky jeho jevily nějaké udivení.

„Jaká pak Julinka?“ „Nu, slečna Julinka, pane sekretáři,“ vy dechl Kuřátko. Jakoby to povídal z donucení krom vlastní vůle. Jakoby mu ta odpověď byla násilím vytažena z hrdla. Smrákalo se pomaloučku, ale pojednou bylc panu sekretáři, jakoby do toho šera šlehl blesk Šlehl jen a pohasl, ve světnici zůstalo zase še divo, ale poslední zásvit uvázl ještě na mžil v hlavě sekretářově. „Jaká pak Julinka, pane. Kuřátko ? Julinel je mnoho — — „Vaše Julinka, pane sekretáři,“ vyvzdych Kuřátko. „Ale teď je po všem, když máte takove mínění . .. Domřelo to na rtech Kuřátkových, jakoby se loučil s životem. Nu, ano, vždyť je taky konec. Pan sekretář Brundibár vstal pomalu, po maloučku došel ke Kuřátkovi a zvukem naprost jiným, vlídným a vyčítavým zároveň řekli „A to mně povidáte teprve ted? „Vždyť jste mi dřív nedovolil mluvit,“ ža lostivě vytýkal Kuřátko. „Tak vy naší Julu? „Pane sekretáři!!! sepjal Kuřátko ruce. „A co Jula?“ re lvd šit „A no, pane sekrelářili „Tak! A to u nás nikdo nie nevěděl? „Když takble mluvite o koncipistovi, by byste praktikanta teprv vyhodil,“ žalostil Ku s9 řátko. m s lěs „A co matka? „Chtěl jsem dříve vyprositi vaše svoleni!“ Šero houstlo. Dvě postavy šukaly u svých stolů, skládajíce akta, zamykajíce šuplíky. Po tem vrzly dvéře šatníku, dva zimníky polefovaly až se spojily s postavamí v jedinou hmotu. „Nezapomeňte ty fialky — pro Julku,“ za zněl hlas páně sekretářův. Ale Kuřátko dávno již byl vyňal kytičku ze sklenice, osušil nasáklý spodek pijákem a chápa se klobouku. Mlčky vycházeli oba z kanceláře, mlčky vyšli na ulici, kde bylo ještě mnohem jasněji než nahoře. Tu pan sekretář popadl Kuřátka pod paždín a řekl bodře a pln dychtivosti výjevu, až přivede Kuřátka: „Ale bude koukat naše máma — bude t mít radost naše drahá máma doma-

Zajíci a chrti. Napsal Aug. Eug. Mužík. Bylo ujednáno. Měli jsme vytáhnouti na hon ráno o sedmé za každého počasí. Dosti po- zdě pro zuřivé Nimrody, ale vlak dříve nejede Byl to první letošní hon, a mnohý se dlouho na něj těšil a už se ani nemohl dočkati. Přípravy byly vykonány, výzbroj opravena a také psi ná- ležitě vycepováni — ovšem že vlastní, praktický výcvik nastane teprve na honě samém, žalostno podívaná na mnohého, theoreticky nejlépe vyško- leného psa i pána! Přítel Theodor byl ze společnosti nejvášni- vějším lovcem. Lov byl jeho živlem. Od přírody štědře vypraven zevnějškem, mužnou sličnost jak se ženám nejvíce líbí, ocelovými nervya zvířecím zdravím, humorem a žaludkem primi tivního člověka, dovedl protoulati o lovu cele dny, nejeda a nepije. „Prostředek proti žízni?“ říkával se smíchem, „nepíti vůbec, a proti únavě — choditi dále. Trestejme tělo. Chodíme-li celý den od rána do večera, nabudeme potom sílya přesnosti stroje — a budeme o devátě večerči lejší, než o šesté ráno.

Ale když zase po lovu dal se do jídla a do pitky, také se mu nikdo nevyrovnal; ani nám ne- napadlo, s ním v tom závoditi, a byli jsme také dobří pijáci. A ráno šel znovu na lov a mohl t choditi celé týdny. Byl by pravým postrachen zvěře, kdyby zvěř něco o něm tušila — jeho stopovačnost a vytrvalost v pronásledování byl rovněž ůžasná, indiánská. Ale s poraženou a ra- něnou zvěří zacházel surově, nelidsky. „Ať zví. že je taky na světě,“ říkával. Tvor neví to jinak, než dojmem, bolestí a hrůzou, potom žije ve vte- řině několikráte za sebou! Za minutu prožije životů několik!“ss mide Theodor byl starým mládencem, to jest, mužem své vášně a všech žen, pokud se dalo. A dalo se mnoho. Měl i zde svou methodu, bez- ohlednost, která u každé zvěře i ženské nejlépe je na místě a dodělá se úspěchu. Postřehnout ženskou, učiniti plán na její dobytí, vykonati jei a zmocniti se jí, bylo u něho vše najednou. A po- tom šel vesele dále; neznal smilování ani lítosti nad obětí a neznal potom použité ženy« A to je dráždilo více, nežli největší umění středověkých troubadourů, opozděně dnes vzdychajících.

„Víš, co je heslem dnešního světa a bý valo heslem vždy? Sněz druhého — čin více jich sníš, tím větší máš právo na ně. A an neviš, jak rádi ještě dají se lidé snisti!“ říká val s úsměvem. Theodor pojídal ženy a zvěř, obrazně ře čeno; v obém cítil nejlépe teplou, živnou krev. Pláč ženské, skřek zajíce a mekot srny, udáve- ných jeho obětí, zněl mu hudbou andělskou dráždil mu a vzpružoval nervy. Večer před honem rozloučili jsme se záhy a šli spat. Nemohlo se říci, že jsme pili přes- příliš. Šli jsme domů střízliví — já, abych té měř ani oka nezamhouřil, jak jsem věděl, že bývá pokaždé před prvním lovem, Theodor, aby podle zvyku svého spal jako kámen. A přece. když jsem ráno, slíbiv to, pro Theodora se za stavil, vyzbrojen novou puškou, jen se třpytící, zastal jsem, k údivu svému, Theodora ještě v po steli. Vešel jsem k němu, Theodor se nikdy ne- zavíral. „Eh, lenochu,“ zvolal jsem, „co do teb vlezlo, dolů z postele, hajdy se strojit! Na sní dani ani času nezbudel „Nepůjdu nikam,“ řekl Theodor klidně, al rozhodně. „Nebudu už vůbec střílet, nikdy už nevezmu pušku do ruky. „Co je ti, Theodore, jsi snad nemocen? ptám se udiven, pln účasti. Theodor jen rukou mávl.

„Eh, jsi také takový, jako jiní nechá peš nepochopíš. Což, jsme všichni stejní, proto jsm se hledali a našli. A kdybych přišel s něčím ji- ným, novým, neznámým, vysměješ se, jako já protože jsme hiloupí. „Nu co — tak pověz, mluv! Nevysměju se. »Jenom uvnitř.« »Ani uvnitř. »Eh, měl jsem sen,« bručel Theodor. »Ne vím ani všecko sám, jak to bylo, ale dojem zůstal, trapný, těžký, jako když člověka na roz kaz vraždíme. Ne z nutnosti, ba ani ze msty a rozkoše, ale z rozkazu. To je to hrozné ! .. Došlo také na mne, dojde na každého.« »Nuže?« řekl jsem po chvili, usedaje k jeho posteli.

»Víš, jak jsem říkával o ubohé zvěři — prožije v okamžiku celý život za minutu životů několik; ano, bolesti, utrpením, snad i láskou, ale tu jsem nepoznal, znal jsem jenom požitek Das ví, jak je to všecko divně, jak se to v snu zmíchá!... Zdálo se mi, že byl jsem ně jakým zbrojnoem, pochopem nějakého proku- rátora — za dávných římských dob to bylo Poslouchal jsem slepě, otrocky, jako pes; věděl jsem, že to, co konám, je špalné, ale těšil jsem svědomí. »Konáš povínnost«. Tak to děláme všichni. Vymyslili jsme si fikci povinnosti, po- slušnosti vyšších, zájmů pro celek, zákonů, aby chom nemusili přiznat barvu, abychom byl kryti před samým sebou, nejstrašnějším to soud cem člověka. Zákon — a víš, že zákony sdě- lávají ničemové, sami jen s bídou utekší žaláři A my jim ochotně pomaháme a stavíme žaláře — pro jiné. Vš cka nemravnost a poroba světa dála se vždycky ve jménu zákona — ty tisíce hromadných vražd, inkvisic a válek, to b ly ty »zákony« a všechno světlo, pokrok a osvobození dálo se pouze vzepřením se zákonům tém A zákon — — pět slabých zbabělců vymyslilo slovo to pokoutně na čtyři silné výtržníkya nežli tito se nadáli, už byla ohlávka na ně hotova. Jednoho, nejmocnějšího při lákali k sobě a řekli mu: Pomoz nám budeme tě za to poslouchati a odpustimet všechny přestupky zákona toho, dáme ti privilej jednati sám proti zákonu tomu, jenom když nám ty tři ostatní skrotis.

A on šel a dal se užíti oproti oněm, s ni- miž jej spojovala táž náklonnost a síla bojovná Byl sám z jich středu, jedním z nich a nyní se dat najati proti nim, a to je ta zbabělost zbabělost psa, kterého chválíme, že nám lidem pomáhá samo zvíře oproli druhým zvířatům To je ta zbabělost, dáti se koupiti na jiné z sousto chleba nebo z obavy před karabá »Podle tebe není tedy zbabělcem zajíc, ale pes«, pravím, směje se. Theodor zvážněl ještě více. »A vidiš, jak zbaběle mluvíš, ty i my všichni. Zajíe není zbabělcem ani hrdinou — to není jeho vlastnost a povolání od přírody. rváti se. Jeho věcí je žit a žít, býti tichým. plachým, neškoditi jiné zvěři a živiti se travou proto ani nepotřebuje a nemá zbraní — straš- ného chrupu, ostrých drápů. A jestliže, když e náhodou napaden přesilou, místo bezvýsled ného boje zbraní, které nemá, používá jediné. kterou mu dala příroda, svých nob, je to zba- bělostí? Ale my neužíváme ani zbraně toho chuďasa, neběháme s ním o závod, pouze z ním střilíme ze zálohy — a je to odvahaa statečnost? A pes vám jej přinese — otrok, pomáhající vražditi otroka — a my mu pokle- peme po hlavě a dáme mu střeva zajíce toho sna, nažer se odporných zbytků!« A já sám nejsem ani tím zajícem, ale takovým psem lo vícím pro pána! . . « »A co tvá theorie — sněz jiné, čím ví jich sníš — —« »Ah, to se všecko zlomilo, všecko přešlo dnes v noci tím snem. Vidím sílu jinde — jsou silnější než já — to jenom ti slabi dají se snísti, silní odrazí, nemsti se, ale nedají se.

Proti nim nic nezmůžeš, silou ani ironií, kdo je čist a pokojný, je silný Nebojí se ani násilí an výsměchu — jako první křesťané, jež také zná silňovali a jimž se smáli, a oni přece přemohli svět. Nepožírali, ale nedali se požrati, totiž mo rálně. Takto může tě někdo »požrati« i s kost mi a přece tě nezničil!... Ale já jsem by zničen, docela sněden — v tom snu . . . « Theodor se odmlčel. »No jakž teda — ten sen ? i »Bylo to někdy dávno ... Jednalo se ženskou osobu z naši společnosti, jednu z těch — — nu, co — — nebyla mou, a nebyla by jí nikdy. Ola — však ji znáš. Divná osoba, zů- stala čistá a milovala — vím, koho a ty také — a on ani toho nezasluhuje, člověk docel všední, banální. Ale ženské v určité době, ří- káme, když dospěly, pak jejich život, ony celé promění se v lásku. Mě úsilí bylo marné. Av tom snu toužil jsem rovněž po ní, ale nesměl se jí ani přiblížiti, tak nějak vysoko stála nade mnou. Bylo to, bůh vl, jak se to smíchalo, z doby prvních křesťanů, a ona byla křesťankou, ona i její milý. — — a pak byl zde nějaký římský prokurator, pán, a chtěl ji též a já mlče zbaběle, protože jsem si myslil, když jí nemám míti já, ať jí nemá ani on ani kdo jiný! Sty děl jsem se před ní a zalezl jsem za jiné, aby mne neviděla, drobná a bledá, jaká je, v divé extasi, s ním, se svým milým, jenž byl ubožákem, třásl se a choulil ... Zavřel jsem je d nějaké pece, kde byl strašlivý ničivý žár — dvéře jsem pevně za nimi přirazil a nyníje viděl skulinou, jí, tulící se k němu a dodávajíe mu stalečnosti .. »Věčně tvoje!« znělo to jejím ženským hlasem jako zmatenou hudbou. Viděl jsem, jai Ypsilon. čem ! .

je oheň oba požírá, tělo a údy — — kosti praskaly, svaly pukaly a z vnitřku zněl ještě ženský hlas: »Není již z ní kostečky !« . .. Viděl jsem již jen pouhé zbytky, bílé kusy vápna — — ale cítil jsem, že něco velkého zbylo, že láska zůstala. Nebylo smrti. A já se zbaběle krčil a neměl odvahy, otevříti dvěře pece a vhoditi tam přihlížejícího, veselého pána — byl jsem pouhým pouhým pomocníkem, ná- hončím, námezdníkem jeho; neměl jsem odvahy proti němu ani sily sám proti sobě, abych skočil za nimi — — nebyl jsem ani caesarem ani obětí jeho, pouhým zakoupeným psem, zbabělcem, silným pouze oproti nižším a bezbranným. Cítím ještě nyní ten attavismus ve všech žilách — taková sketa, nemohoucí se plně přidati k žádné straně — takovým bídákem byl také můj pra- děd tenkráte — — pes, pouhý pes lovecký. Nu nechť, je to směšné, zmatené a hloupé, ale pro mne strašné . . . A což — pochop nepo- chop, já cítil ve snu mnoho. A najdeš-li něco zač bych dal život jako ona — — Ale te nne už nech, odejdi !« Chtěl jsem pověděti něco usmířlivého, na- lézti nějakou omluvu pro střední cestu, ale Theodor křičel; »Nech mne, odejdi, nechci tvoje přátelstní nechci dýchati tvůj vzduch! Odejdi, sice —« Odešel jsem. Theodor se obrátil v posteli a ležel dále.

Hon byl pramizerný. Chybovali jsme stále, všichni, snad z dojmu prvního letošního lovu, snad proto, že zde Theodor nebyl. Všichní js me vzpominali na Theodora a cítili žalostně jeho nepřítomnost. Druhého dne stavil jsem se zase u Theodora. Nebyl doma, byt zavřen. Pan u níž bydlil, vyšla. — Tady máte ručnici a psa. To mám vám odevzdati. lose — Odešel? A kam — To nevím. Zaplatil na měsíc předem, dal výpověd a odešel. Jenom prádlo si vzal. ostatně nechal všecko mně, jenom psa a ručniei — A jinak nevzkázal ani slova — Ani slova. Odešel jsem. vám. tde mre Potkal jsem Olu. Byla taková, jak ji viděl Theodor ve sau. Mluvili jsme o lhostejných vě- cech. Ale pořáde jsem ji viděl takovou, jak ji viděl Theodor. Jak s ní osud naloží? . . . Dnes není mučednic, ni ohnivých pecí, ani řimských prokuratorů. I pochop ji mučiel zmizel navždyi Ale život sám je takovou hořicí pecí. — nechá jen kosti a vápno Bylo to za čas, po válce Angličanů s Bury. Kterýsi krajan vrátil se ze zajelí anglického vypravoval: V řadách burských byl s ním kra- jan, jehož popis hodil se na Theodora. B i smělý, životem pohrdající. Nebyl proto ani u Burů přiliš obliben — viděli v ném pouhého bravouristu. Jména svého neúdal nikomu ani krajanovi. Kdysi v potyčce s Angličany podle zvyku předběhl daleko svou řadu a vrhl se sám, slepě na Angličany. Bylo viděti, kterak klesá, »zastře- len jako zajíc,« jak ličil krajan. Burové tenkráta neměli štěstí, musíli couvati, a kdo zůstal na bojišti, nemohl býti odnešen. Od té doby se krajan s ním nesetkal.

Pozdě se sešli. Slečnu Xenii přivedl kdysi do našeho ka- várenského kroužku přítel Šmíd a od té doby přiváděl ji stále; jenom zřídka kdy ona sama mezi nás přicházela. Znali jsme ji už před tím arci jen povrchně, z jeviště předměstského í- vadla, kde v kalhotkových úlohách a episodách vypadala docela roztomile. Kromě příjemného, svěžího zjevu líbil se u ní altově zbarvený hlas a jistý talent, potřebující k plnému rozvoji ještě mnoho studia a doby. Bylať Xenie tehdy ještě mladičkou, čítajíe sotva dvacet dvě léta. Mládí a půvabný zjev sváděly ji k domýšli- vosti a sebevědomí. Žila v klamu, že je už ho- tovou umělkyní a trpěla domněnkou, že méně nadaným a schopným kolegyním, ředitelem nebo jinými vlivuplnými osobami protežovaným, při- dělují se lepší a větší úlohy. A ona, která přišla od venkovské společnosti, neměla žádnou pro- tekci a snad v Praze nikoho známého kromě přitele Šmída, hocha dobrého srdce, nadšence pro divadlo a ještě více jeho zákulisí, kritika pro několik týdenníků a literáta zatím prostředního jména. Věděli jsme o něm, že píše, velmi mnoho že píše, ale všechno mělo ráz pospěchu a nevy kvašenosti. I několik divadelních kusů napsal ale každý z nich déle žil v nepříznivých posud cích časopisů, než na jevišti Toho večera, když po divadle Šmíd ji mez nás přivedl, považovali jsme ji za jeho milenku.

Ale neprávem. Nebyla jí a on byl pouze jejím důvěrníkem v záležitostech divadelních. Možná. že ji zbožňoval, ale její zacházení s ním ne- svědčilo, že by se těšil zvláštní její přízni. Xenie ostatně brzo rozplašila i zbytky domněnky o po- měru jejím k Šmídovi svými zásadami, jež vy- lučovaly možnost i třeba dobře skrývaně lásky. Naznačovala v rozhovorech a při všelikých narážkách všetečků, že je povznesena nade všechno sentimentální vzdychání, opěvování hvězd, měsičku, kytiček a pošetilostí, jimiž za- milovaní tak rádi se zabývají. Honosila se své- rázným, svítivým duchem, který vyhýbal se všednosti lásek jako kalužím po dešti. Připadala nám jako sfinx, jako žena, která buď srdce ni- kdy neměla, nebo je dávno ztratila. A tak jsme na ni si zvykli, že byla mezi námi považována z veselého druha, obdařeného kouzlem ženskosti. Stávalo se, že mnohdy dva, tři týdny mezi nás nepříšla. Cítili jsme prázdno a neútulno bez ní. Šm'd byl hubován, proč ji nepřivedl a z pra- vidla poslán jí do divadla lístek s velikým otaz- níkem. Tu se zjevila, oslnila novou toiletou, no- vým úsměvem a zase bylo teplo v našem kruhu. S Oldřichem Karmanem bavila se, jak se zdálo, nejraději. Snad právě proto, že dráždila ji jeho zamikiosi a jistá ostýchavost. Kdykoliv v přitomnosti její vzal do rukou noviny, s jem- nou šetrností odňala mu rám. Zapřádala s nim