1
masthead
17. března 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 70.
List
4
article
Po bouři.
Po bouři.
Rachot hromu nad Národním divadlem
utichl, černá mračna roztrhala se, jasná obloha
se ukázala. Ještě sice kdesi v dáli zavrčí jakýs
opozdilý hrůmek, ještě švihne cáry potrhaných
mraků ohnivé žahadlo blesku, ještě zafukuje
studený vítr za límce, ale jinak patrno, že bouře
pominula. Elektřina vybila se, průtrž mračen se
vylila. Je známo, že náhlé, prudké lijáky dlouh
netrvávají, ba že stejně náhle, jak se byly při-
valily, taky přestávají. V tom jedině se lišil
naše poslední divadelní bouře od bouřek v při-
rodě, že dodržovala dosti dlouho, snad právě
tak dlouho, pokud mohlo divadlo vůbec vy-
držeti. A dodržovala proto tak dlouho, že brl
připravována pod povrchem zdánlivě klidným,
a když vypukla, že byla živena kde kým, kdo
měl sebe nepatrnější příčinu, aby přispěl ku
podražení nohou nynější divadelní »vládě«,
k povalení její. A třeba i neměl příčiny. Obje-
vilo se zas, jak jsou revoluce nakažlivy.
Správa divadelní přečkala tedy šťastně ve-
likou tu bouři — kéž první a poslední! —
brzy snad nastane, tolik naproslého a nutného
klidu, aby mohla nerušeně dále pracovati.
Kdyby nebylo trudných důsledků nenadá-
lého toho otřesu, bylo by lze dokonce říci, že
nebyla bez prospěchu veliká ta bouřka, vypuk-
nuvší tak zuřivě a trvavší tak úporně. Jakkoli
zastihla správu divadelní nepřipravenu, nevaro-
vánu, nevystřeženu, jakkoli ohromovala v prvém
okamžiku, neměla toho zničujícího účinku, jenž
od ni očekáván živly, jimž neběželo o věe
nýbrž o osoby. Ve chvíli, kdy naprosto povolila
a selhala disciplina zdola, utužila se u činitelů
vedoučích, mezi nimiž nenastal zmatek, u nichž
zavládla ona nutná jednomyslnost, kterou jedině
lze překonávati překážky největší. Že nepadla
správa, leží arci hlavně v tom, že vzniklý odpor
posirádal právního podkladu, o právn ěni.
národní divadlo
5
article
Ale čeho se mu nedostávalo na oprávnění, byl
nahražováno vehemencí, s jakou byl pro
veden, a posilováním, jakého se mu do
stávalo ode všech těch nepovolaných spolučini-
telů, kteří nasazovali všechny páky k rozvrácen
řádu a pořádku v divadle a ovšem hlavně k vy
vrácení té »nešťastné« a »nenáviděné« Spoleě
nosti Národního divadla.
Tato jednomyslnost správy divadelní byl
velikou oporou chefu opery Karlu Kovořovicovi
umožňujíc akci jeho ke zřízení nového orkestru
A zde druhý prospěch. Zřízením nového o
kestru neb aspoň (po návratu některých býva
lých členů, značným jeho doplněním na při
slušnou míru vyvrácena byla domněnka, houžev
natě se udržovavší, ba skoro již vyrostlá na
pověru, že není a nemůže být orkestru mimo
orkestr posavadní. Kovařovic dokázal, že t
není věcí nemožnou. A nebudiž tomu rozuměno
na úkor bývalého orkestru, z něhož ostatně nyní
sedí v divadle téměř polovina. Je to zjev na-
nejvýš potěšitelný, že je tolik výborných českých
sil hudebních, a je to ostatně při světové pro-
slulosti »české muziky« zjev zcela přirozený.
en orkestr byl rekonstruován za čtrnáct
dní! Ve krátké té lhůtě bylo uskutečněno, o čem
sami odbornici pochybovali, ba, co pokládali za
nemožné. Jak dovede pracovati železná nutnost!
Kovořovic
Kovařovic
národní divadlo
6
article
Stará pověra o nenahraditelnosti orkestru vůbec
padá do hrobu, a není jí škoda. Jak směšnými
se tu objevují zprávy, byvší roztrušovány lidmi
vůle nedobré, jimž voda nebyla ještě dosti zka-
lena, že budou seděti v orkestru samí Němci,
oč ještě směšnější byly pověsti jiné, že budou
hráti v Národním divadle — muzikanti vojen-
ských kapel, převlečení za orkestr
Lidé vůle skutečně dobré mohli odejíti
s prvého po stávce představení operního uspo-
kojeni a s nejlepšími nadějemi do budoucnosti
byť i kterýs diletantský recensent hudební krouti
mudrácky hlavou, že skvělý úspěch toho prvéh
představení není ještě žádnou zárukou před-
stavení zejtřejšího a dalšich. Arci, jak pan Šmí
ve svém »jenerálském funuse« povídá, »štelfrtretři«
rozumějí vždycky všemu lépe než pan hejtman.
Neboť konečně i recensent může býti člo-
věkem dobré vůle. Skutečně prý při prvém před-
stavení vyletěl z kteréhos dechového nástroje
jiný tón, než předpisuje partes. Jaká slast, že
se to mohlo hned zejtra konstatovati, mluviti
o dechových nástrojích vůbec a želeti oně
osvědčené, staré harmonie dechově! Bylo-li to
s takovým nepokrytým a průhledným záluskem
konstatováno, budiž mi tu dovoleno pověděti, že
ten nepravý tón ozval se z nástroje nikoliv
nováčkova, nýbrž starého člena orkestru,
kterýž těžký nástroj svůj ovládal vždy mistrně.
Ale je věc tak nepochopitelna při onom napjett
a rozčilení, jež zachvacovalo toho prvého večera
kde koho v divadle? Nepodstupoval tu orkest
jednu z nejtěžších svých zkoušek před obe
censtvem shromážděným a před odborníky, jejichz
péra toho večera se proměnila v pitevní nožíký
Arci, máť on Kovařovic jistě tak ledajaký vroubel
u přálel i »přátel«. Škoda, že nebylo těch
falešných tónů více!
Němec
Šmí
Kovařovic
národní divadlo
7
article
Byla kdesi zmínka o bojišti, pokrytém
mrtvolami. Toť jest arci trudný důsledek zá
pasu, boje. Na to lze odpověděti, že kdo vy-
cházi v boj, odvažuje se života.
»Pod Kovařovicem nikdy a nikdel« zaznělo
válečné heslo hned na počátku. Tomuto heslu
přece na jasnosti pranic nescházelo. Nebylo lze
vykládati je jinak, než jak bylo pronosono.
bylo vyzvání k zápasu u vědomí naprostéh
vítězství odboje. Zdálo se tak jistým, že splse
padne jeden než padesát a sto. Objevilo však
se při chladné úvaze i lidem nijak nezúčastně-
ným, opodál stojícím, že Kovařovic padnouti
nemůže, ježto za něj pro tu dobu není náhrady.
U správy divadelní rozumělo se to samo sebou
neboť ona se ujímala divadla jen proto, že
měla Kovařovice. Bez Kovařovice pozbyl
programu v příčině oper
»Pod Kovařovicem nikdy a nikde 1«
To bylo slavnostním vržením rukavice cel
správě. Správa ji zdvihla, ne k zápasu, ale aby
ji — vrátila vy zývajícím.
»Váš požadavek je nesplnitelný. Kovařovic
zůstane, jen vy se vratte ke konáni svých po-
vinností.«
Mohlo býti mluveno jinak? Bylo toto vy-
zvání k návratu, několikrát opakované, projevem
zpupnosti? A na nie nebylo zapomenuto.
Kovařovic
8
article
K oněm, již stáli v popředí odboje, bylo pro-
mluveno: »Také vaše manželka souhlasí s vaším
jednáním ? Pamatoval jste při tom na své děti
Uvážil jste všechny následky ?«
Všechny tyto rozklady byly marny. Opě
a opět opakováno: Nikdy a nikde! A aby neby
nikdo v pochybnosti, co to má znamenati, při
dáno později: »Změřme své sily a zkušenosti!«
To nebylo slovo »smířlivé«, to bylo novým
podněcováním k bojí. A kdo takto mluví, musí
sobě býti vědom i následků taky pro případ,
že nezvitězí.
Jak jsou chatrna všechna taková hesla
Konečně i toto zastrčeno do kapsy — když
bylo pozdě. Pak by to bylo šlo i pod Kova-
řovicem, když většína míst byla již obsazena.
Jaká to byla lehkověrnost v ujišťování oněch,
že musí zvítězit odboj! Ale kdo tak činili, kdo
ujisťovali, že to »se správou musí za čtrnáct
dní prasknout«, jen aby nebylo povoleno, ať si
to spraví po výsledku se svým svědomím.
A kdo nyní vyslovují politování nad trud-
nými důsledky boje, měli tak učiniti dříve. Jsou
mezi nimi tak závažní činitelové, že jejich na-
pomenutí v čas nebylo by mohlo zůstati
oslyšáno. Tehda však slavnostně mlčeli. Neměli
mlčeti, byť i nebylo bývalo lze obávati se
trudných důsledků, o nichž dnes řeč. Všechen
zájem divadla Národního — ne ně-
které osoby — vyžadoval, aby spor nezvrhl se
ve štvanici proti divadlu, jak se stalo. Kdyby
ke všem okolnostem, co jich tu bylo, byla při-
kročila ještě jiná, nepředvídaná, kdyby se bylo
zdařilo jednoho dne rozeštvati i činohru, kdyby
se na hrot bylo vydráždilo taky obecenstvo —
a co k tomu scházelo? — byla by arci padla
správa nynější a ustoupila jiné. Byl konec pak
všem zmatkům? Nenašla by zas nová správa
z jiných příčin nových odpůrců ? Nehrálo se tu
o celé divadlo v celé jeho složitosti, v celété
choulostivosti jeho spletitého aparátu?
Kovo
9
article
Správa divadelní! Tu neběželo o správu
tu neb onu, vzal novou správu rarach, vždyt
ví, kam s ní, nebral by poprvé a taky ne na-
posled. Všechny mnohočlenně správy jsou pouze
přechodní fásí divadla a všechno jeho řízení vy-
krystaluje se teprv, až se objeví jedno tli vee,
silný muž finančně i divadelně, kterýž jediný
na vlastní vrub se ujme jeho vedení. Podni-
katel, jakým je na příklad pan Angelo Neumann
v divadle německém. Pokud ho nemáme, museji
funkci jeho zastávati mnohočlenná »tělesae
(slovíčko se teď umódilo), družstva, společnosti.
Ať však v minulé právě stávce byl odb
živen jakýmikoli nadějemi, jedna z nich jistě
byla planá. Družstvo neb Společnost, jež v Ná-
rodním divadle svoji úlohu dohrály a musily
ustoupiti správě jiné, sotva se do Národního
zase vrátí. Tato kariéra má své určité konce.
Myslím, že je to tak i s řediteli.
Angela Neumann
10
article
Za stávky však objevilo se ještě něco potěšitel-
ného. Naše činohra! Hle, toto »těleso«, pro
vyhýčkanou operu tak přehlížené a mnohdy zne-
važované, tento umělecký útvar objevil se v těž-
kých těch dnech jádrem a sloupem divadla.
Ve dnech, kdy jednotlivci, jako by nevě-
děli o nemožnosti opery, volali s tvrdo-
šijným vzdorem: Chceme operu, operu! — ve
dnech, kdy a dvokáti dostupovali na správu
se směšnou hrozbou, že ji budou žalovati pr
nedodržení smlouvy (l), ježto nedává opery, jak
jest povinna, v těch dnech, kdy pro juristy ne-
existovala živelná přímo pohroma, jež divadlo
zachvátila, a kdy někteří »zkrácení« jednotlivci
pokládali činohru za bezcenný náhražek »svých
oper«, v této době konala činohra naše při-
kladné svoji povinnost v representantech svých
a objevila se taky základem divadla jako umě-
lecký tvar. Byl to zjev pro etitely Činobry po-
těšitelný. Tento odstrkovaný, ponövadž snad
»lacinější« druh umění divadelního osvědčil
plnou svoji sílu a zdravý kořen. Zní skoro po-
divně, že na to třeba zvlášť upozorňovati, ale
shledáte to přirozeným, uvážíte-li, s čím kdy
bylo Cinohře zápasiti. Majíc již ve Zpěvohře
presilnou soupeřku, musíla v minulých letech
tak často ustupovati taky baletům, a zájem pro
Činohru poklésal, snad proto, že při vážnějších
výtvorech činohry třeba taky přemýšleti,
kdežto při Opeře vnímáte jen sluchem a na ba-
letu pasete jen oči.
11
article
Tu pojednou obecenstvo musilo vzíti z
vděk »pouze« s Činohrou. A hle, pomalu zvy-
kalo, zájem den ode dne rostl. Znenáhla smi-
řovali se posluchači s Činohrou, kteráž ať ve-
selohrou, ať dramatem zabavovala obecenstvo
od večera k večeru vděčněji.
Je to vlastně přirozeno. Divadelní zájem
náš vyrostl z Činohry, její tradice jest v ži-
votě našem starší než tradice Opory, a by
mnohý z dnošních diváků neměl ponětí o jejích
počáteích, o jejím někdejsím významu pro ná-
rodní život náš, snad má porozumění proni
v krvi své, snad pod tím zápalem pro impo-
santní, skvělou operu dřímá taky pravý smysl
pro Činohru. Navštěvovatel vyšších ssfér« diva-
delních, galerií, měl ho ostatně vždy vic než
oněch vznešen ějších »deset tisíc« v atlasu
12
article
V těch dnech, kdy bylo ticho, mrtvo
orkestru Národního, připadalo nám, jakoby se
na chvíli byly vrátily doby divadla Prozatím-
ného, kdy Činohra, nebyvši tak tísněna operou,
mívala nejskvělejší svoje úspěchy. A bylo
patrno i na výkonných umělcích, s jakou chut
se na krátkou tu dobu zmocnili jeviště na-
dobro. Musili tu dostáti zvýšeným požadavkům,
ale dostáli jim plně a svědomitě. Pro každého,
kdo neklade Operu nad Činohru, která jest
všady pravým chlebem divadelního obecenstva,
bylo to utěšeným pohledem. A v tomto novém
zjevu jádra a síly Činohry jest vábný výhled
do budoucnosti. Je jisto, že vznikne-li nám
divadlo nové, jež by věnováno bylo jenom
činohře, Činohra v něm vykvete k dokonalosti
naprosté a bude míti obecenstva tolik, koli
bude potřebovati k vývoji a rozkvětu svému.
Neboť k rozvoji svému potřebuje Činohra pře-
devším volnosti, nespoutanosti.
Tou tuchou naplněn byl, ba, plného pře-
svědčení o tom nabyl tak mnohý navštěvovate
Národního divadla za dnů trapné stávky, kdy
bylo odkázáno »jenom« na Činohru.
sametu.
národní divadlo
13
article
Mistr Baloun.
Momentka. Zachytil Fr. F los.
Mistr Vitališ Baloun byl švec a přiznávám
se hned na počátku, že právě to mne zrovna
u Balouna netěší, ježto vzniká ve čtenáři pode-
zření, jako bych po příkladu mnoha jiných
běžel i já se svou troškou do mlýna a nutil
se dělati ošumělé vtipy na mistra právě pro
jeho povolání. Naopak, vážím si každého ř-
mesla a u obratného mistra obuvnického vy-
seděl jsem kolikrát hodiny, těše se pohledem
na jeho práci. Mimo to získal mistr Baloun
mou pozornost ne proto, že byl ševcem, roz-
hodně ne proto, ale že byl člověk nadaný bá-
ječnou fantasií a že mohl psáti spíše povídky
než já, kteréž by byly jistě lepší nežli boty,
které bych já stvořil, kdybychom tak náhlesi
řekli, že to vzájemně »prohodíme«.
Ale nejen u místra Balouna setkal jsem
se s jakýmsi nadbytkem fantasie, vlastně s ja-
kousi dramatickou tvořivostí. Když u nás štipal
Macek, hulán, dříví, rozmlouval s každým po-
lenem a pařezem velmi dojemně a čím déle
tvrdohlavý pařez vzdoroval jeho ranám, tím
důtklivěji mu domlouval, jen aby už povolil,
nebo že jej vezme s druhé strany a pak že
praskne jako žalud.
Ležel jsem naznak na štěpině a hledě do
nebe naslouchal jsem Mackovým hovorům. Byl
to vlastně dialog, neboť Mackovi ty pařezy vše-
lijak, někdy i nehezky odpovídaly a Macek se
rozhorloval. Ovšem slyšel ty odpovědi a roz-
uměl jim jen Macek sám a odpovidal na za-
vilou uminěnost jejich neméně neústupně.
Baloun
Vitališ Baloun
Macek
Francie
14
article
»Tak ty povídáš, že nepovolíš a sekoru
ze nepustiš? Dobrá ! Když tě ale vezmu na
čep ? Aha ! Vídíš, jak jsi vzdychl 1 Ještě jednu
Hahaha! Škytáš; došel ti dech ; povolily
klouby !«
Soused Žabka »od naproti«, zhotovitel
obleků pro mužské pohlaví, šil jako parou, ale
při tom potíral své kollegy v obecním zastupi-
telstvu důmyslnými a »podepřenými« sermony
a doklady, že nevěděli kudy kam. Často si
hrál na nevinného a pronášel na oko lhostejné
věty, jen aby odpůrce své vylákal z pevnosti
mlčení na hradby k potyčce a pak je rázem
smetal a bil krupohitím ostrých střel, házel jim
na hlavy balvany výčitek, sekal břitkou šavl
posměchu, zapaloval střechy jejich domů smol-
nými věnci citátů z Písma i z proroků. Škoda,
že větší díl těchto ciceronských kaskad pokropil
jen starého, mrzutého kocoura, dřimajícího
kamen, který občas nazvedl levé víčko svého
potměšilého oka a pomyslil si: »Mnoho křiku
— málo vlny; kdybys raději šil a mlčei
V noci oka nezamhouřím, konám svůj ouřad.
a ve dne zase, ty trapiči, nedáš ani zdřimnout.
Vždyť už také nejsem mladík !e
Na takové projádření rozčiloval se mist
a vedl nehodné řeči o povalečích a — zlodě-
jích obecního majetku.
Kocour se protáhl a pak už neříkal zcela
nic. Doufám, že se mně podařilo dokázati, že
to nebyl vliv povolání mistra Balouna, nýbrž
že mistr Baloun byl nadán pouze přílišnou
obrazotvornosti, ktorá jest údělem i jedincům
jiných stavů.
Žabka
Baloun
15
article
Mistr Baloun byl se svým povoláním ne-
spokojen jak živ. Cítil, že v něm vězelo něco
jiného, něco, co marně hledal, po čem ale stále
toužil, co mu sice předváděly sny jeho, co ale
nikomu nesvěřil.
Způsobil jednou před lety pár nádherných
shrnovaček pro vzácného pana správce na
Oujezdě, známého po okolí starého mládence,
který byl takový skrblík, že se pro to ani ože-
niti nemohl, neboť by prý živá žena také jedla.
Tomu nesl mistr jednoho letního jitra ty nád-
herné shrnovačky. Došel až na tisovskou křižo-
vatku k plané hrušce a ježto slunéčko notně
připalovalo, usedl mistr pod hrusku, aby odpo
činul maličko.
Ale běda! V strakatém stinu ridké koruny
hrušně přepadl mistra dovádivý rej myšlenek
Mistr postavil své dílo před sebe do slunéčka
a obdivoval se nádhernému svému dílu až
k vytržení. Holinky svrchu hladké leskly se jako
punclové hrnky, skladky pod nimi jako kdyz
vysoustruhuje a dole botka jako pro pannu
Na moutě, jakoby ty boty vykvetly ! Mistr s
vzpomněl na svou zamilovanou:
Koupil sedlák selce boty,
tolar za ně dánl,
ona mu je rozšla pala.
on se do ní dáall
Baloun
Holinka
Oujezd
16
article
»Za tyhle boty musí býti dvanáet jednu-
šek!« vykřikl mistr; »dvanáct jednušek, sice b
mne musil hrom zabít! Pod dvanáct nejsou
Král by v nich mohl chodit! Ať jsem, nevím
jaký, slevím-li trojník! Povídám vám, dvanáct
jednušek, a už ani muk! Jakze? Cože
Povídáte, že osm? I kraje milion denervetr
Co pak jsem nějaký kujón anebo kradu
Vždyť jsou celé z jádra. Takovéhle boty ne-
postaví ani geometr! Osm a půl? A to bych
radši trávu jedl! I ty má panenko skákavál
Podívejle se, lidičky, na toho člověka ! Blázen
je to a ne člověk! Blázen bláznivá!« — — —
»I, vy my botičky rozkošny ! Aby do vás
tisíc láter do podvalí! Takový jste vy člověk?
Lotr, se šibenice spadlý lotr jste, tak, milý
pane správče, to jste vy! A jaký já že jsem
kujón? Sám takový, já jsem poctivý mistr.
Dejte dvanáct jednušek ! Že ne? A pořád vede
svou, jen osm a půl? Dobrá ! Pro vás ani z
dvacet! Abyste puk! Však se známe, jaký
jste vy ptáček ! Takhle krásné botičky a zadarmo
Nesměl bych lidem na oči. Co? Cože ?. Tak
vy na mne s takovou? Já vám ukážu, ukážu
— vy — vy — kostihryze — vy! Osm
a půl l«
Mistr vyskočil. Sliny se mu ve rtech zpě-
nily, malé oči, podlité krví, se divoce koulely
a zuřivý mistr, vytrhnuv z kapsy ostrý zavírák,
chytil nádherné shrnovačky a řezal, řezal di-
voce, soptě hněvem.
»Takový jsem já člověk, aha ! Líto, nelít
všecko pořežu, všecko. Dám já vám shrnovačky
To si počkáte! Šmik, šmik! Na padrť, n
padrť! Tak a teď to máte, nechte si je na p-
mátku zadarmo!«
Mistr utřel si rukávem pot s čela a náhle,
jakoby se před ním vyjasnilo, Zlý duch odstou-
pil a mistr prohledl, vzpamatoval se.
Král
Company
bláznivý
17
article
Ypsilou.
Ypsilou.
Zavírák mu vypadl z ruky a užaslý míst
jakoby se náhle z těžkého snu probudil.
Dilo rukou jeho válelo se mu u nohou
slzy, hořké slzy vběhly mu do oči.
Ještě chvíli stál ubohý mistr v řídkém
stínu pod hrušní, pak sebral zavírák a rozře-
zané shrhovačky a polášil domů, až se mu
hlava klepala. Oujezdecký pan správce musil
čekati na shrnovačky ještě několik dní, alety
už nebyly z jádra.
Nedávno dostavěna byla v našem okol
dráha a bylo přijato několik zřízenců ; mezi
nimi byl též mistr Baloun.
Rázem, jako když z temných mračen slu-
néčko vyskočí a zaleje zlatem celý kraj, osvět-
lilo se i v mysli místrově. To bylo ono nezná-
mé, po čem toužil, o čem snil. Potřebova
ouřad, ouřad se stejnokrojem. Jeho tělo se
chvělo nevýslovnou rozkoší, plnou nedočkavosti,
aby je navléci mohl do modrého kabátu s lesk-
lými knofliky a jeho hlava třeštila, toužíc po-
krytu býti modrou čepici jako zlatou korunou-
Když mistra do ouřadu přijímali, šlo všecko
hladce, ale málem by zhatilo přijeti mistrovo
jmeno.
»Jak že se jmenujete?« rozkřikl se ředitel.
nerozuměje první mistrově odpovědi
»Vitališ, prosím, co jsem živ jen Vitališ,
odpovídá mistr s důrazem.
»Tak co jste to tuhle naškrábal,ž
Baloun ?e
»Prosím, také Baloun, co jsem živ, jen
Baloun,« brání se mistr, neboť ředitel žene
útokem.
»Člověka se dvěma jmeny nemohu potře-
bovati,« rozkřikl se ředitel, »vezměte si t
zpět!« a již podával vlastnoručně psanou žádost
mistrovu úžaslému petentu.
»Ale Vitališe jsem si přines' ke křtu
Čtyřiadvacátého aprile, ráčej' se podívat do
kalendáře !«
Tahle replika mistrova zněla již zoufale.
modrý kabát s knoflíky a čepice s rosettou
utikaly mu pod rukama.
»A tak ! Ale máte to nějaké divné jmeno,
prohodil ředitel a žádost mistrovu zase položi
na stůl.
Baloun
Potřebův
Vitališ
18
article
»Hned bych se dal překřtít !« vyhrkl mistn
a když se ostatní přítomní dali do smichu
loupl na ně mistr očima, jako když se pod
mrakem zablýskne.
Ale to byl na té niti jediný jen uzel
ostatní se svinulo hladce; domů již se vrátil
mistr v stejnokroji.
Nemohli jsme ho ani poznati, tak vysoko
nesl hlavu a tak vážně vykračoval, že když na
dvorku dostal se do hejna kačat, vylítla ze sta-
vení mistrová jako saň a místo uctivého vítání
vracejícího se monarchy spustila takovou litanii
ke všem svatým i k jiným, kteří ani v kalen-
dáři nejsou.
Ale to nedovedlo mistra rozčiliti, dnes b
v božíhodové náladě.
Vážně překročil práh svého přibytku a ne-
sejmuv čepice, rozhledl se kolem.
Do očí ho bodly verpánek a ostatní pří
slušenství k řemeslu
Ačkoliv v sednici byl ze živoucích. tvoru
mistr sám, zasyčel v jeho ucho přece z kouta
posměšek.
Šklebilo se to uražené řemeslo a posmí-
valo se »pánovi«.
»Jakže?«, rozkřikl se mistr. »I ty smůl
pekelná, že se té nezbavím? Tu máš! To
máš!« Kopl strašně do verpánku a všecko, co
na něm býlo, roztříklo se po sednici, jako když
granát praskne. Cvočky, šídla, půrky, rašple,
kleště atd. rozletěly se a koulely po podlaze.
Mistr srazil máchnutím ruky k zemi stojan
který vychrlil na zemi spoustu kopyt, strhal
otýpku papírových měr s okenního rámu a omo-
tav je kolem svazku štětin, hodil vše do plotny.
Vzplanulo to rázem a to se mistrovi libilo. Házel
do plotny, co mu přišlo pod ruku. Ale do plotny
se všecko nevešlo. U dveří byl poklopený ško-
pek s vlhkým ještě dnem, jak jej mistrová
postavila, když v něm vyprala brambory, chystane
k obědu.
Kopl
19
article
Mistr popadl škopek a sbíral rozhůzené ná-
stroje. Za chvílku byl škopek plný a mistrs
s nim hnal na dvůr a přes dvůr ke studni
Hrr! Jako kdyby brambory do sklepa sypal.
A zas již se hnal mistr zpátky. Při druhé »vy-
nášce« setkal se s mistrovou ve dveřích.
»Kam se ženeš, blázne?« Jediným pohle-
dem uviděla a poznala všecko.
Nastal zápas ve dveřích. Mistr snažil se
prozaziti se škopkem ven, ale mistrová chytila
ucho a křičela tak zoufale, že se sběhlo sou-
sedstvo v domnění, že u Balounů hoří, anebo
snad, nedej Pánbůh, něco horšího.
Na ten shon lidí uskočila mistrová ze dveři,
aby sdělila sousedstvu, co ten blázen bláznivá
—, ale toho užil mistr, vyřítil se z chalupy
lačná studně polkla druhou dávku.
»Nic, nie si z toho nenechám, všecko spá-
lím a utopím,« výkřikoval mistr, ale zaskočili
ho sousedé na dvoře a mistrová v tom čase za-
chránila poslední trosky spalovaných korábů.
které je sice špatně, ale přece jen neslypo
dvacet let plavby jejich života.
Odnesla a schovala ty drahé památk
na půdu.
Baloun
20
article
Mistr nastoupil »ouřad« a ouřadoval bez
úhonně celé dva měsíce, ale ten, kdo se pro
neštěstí narodil, marně leze na vrbu, prut se
s ním zlomí a co je k utopení, jisté se ulopi.
Tak se stalo i s mistrem.
Opojen ouřadem, oslněn stejnokrojem, oča
rován čepicí s rosetou měl svátek na každý den
a také ty svátky oslavoval a světil.
Jednoho dne »nachomýtl« se mistrovi n
nádraží bratranec také švec, kterého již leta le-
toucí neviděl. Zavedli se spolu do hospody
častovali se navzájem tak důkladně, že když
vyšli na čerstvé povětří, zdál se jim ten boží
svět nějak zmodrehaný.
A aby neštěsti bylo dovršeno, potkali oba
upřímní bratranci přednostu stanice, o němž mě
mistr hned od počátku své mínění, rozhodn
ale nelichotivé. Užil tedy té příležitosti, když se
přednosta na mistra rozkřikl, co že je to z
21
article
pajdavé procesí a pověděl mu všecko pěkně o
plic, aby bratránek si nemyslil, že z každé mu-
chomůrky má hned strachy.
Večer cestoval mistr Vitališ Baloun již
v »civilu« domů; jen čepice, jeho vlastní ma-
jetek, mu zůstala na památku.
Bylo po ouřadě i po slávě
Následující dny vězel mistr v chalupě jako
hlemýžď ve skořápce, styděl se lidem na oči,
ale asi po týdnu obcházel studní a těžce
vzdychal.
Vypůjčil si dlouhý rebřík a ježto bylo málo
vody, vylovil vše, co tam před dvěma měsíci
naházel a mistrová ho při té práci silně, tuze
silně »chválila« — —
Vitališ Baloun
22
article
Národní slavnost.
Noveletta od A lex. L. Kie tl a n d a. — Přeloti
St. v—
Byla to čirá náhoda, že pán a paní Tous-
seauovi přibyli v prvních dnech měsíce září do
Saint Germain-en-Lave.
Před čtyřmi týdny slavili svoji svatbu
Lyonu, kde byli domovem; ale kde zdržovali
se později, nebylo jim náležitě jasno. Čas letěl
jako šipka, několik dní ztratilo se jim bez
stopy a zase vzpomínali si určitě na zahradní
besídku ve Fontaineblau, v níž proseděli krát-
kou večerní hodinu. Na tu vzpomínali si tak
určitě, jakoby byli v ní prožili celý život.
Vlastním cílem jejich svatební cesty byl
Paříž a tam se též ubytovali velmi pohodlněv
elegantním hotelu Garni; avšak klidu tam také
neměli a pak bylo veliké horko. Proto výleto-
vali po menších hnízdech v okolí a tak přišli
také jedné neděle v poledne do St. Germain.
»Pán a paní přijeli asi také se podívat na
slavnost?« vyzvídala malá, čiperná hostinskáv
hotelu »U Jindřicha IV.«, eupajíc za cizinci do
poschodí.
Na slavnost? Jakou? Neměli zdánío
jiné slavnosti, leda o své viastní, svatební. O té
však nikomu nepovídali. Až nyní se dověděli ve .
spěchu, že šťastná náhoda přivedla je slepě na
znamenitou národní slavnost, která se koná kaž-
dého roku v měsíci září v St. Germainském
Mladý párek bavil se královsky ze svého
štěstí. Opravdu, zrovna jakoby se jim věšelo n
paty, nebo spíše jakoby letělo před nimi a chy-
stalo jim překvapení za překvapením.
L Kie
Stanislav
Tous
Jindřich Iva
Saint GermainenLave
Lyon
Paříž
St . Germain
St
Garni
23
article
Po bohatém obědě, k němuž zasedalo se
po dvou za každým přistřihaným tisem v divu-
krásně zahradě hotelu, vsedli do kočáru a jel
k lesu.
Nedaleko malého vodotrysku, uprostřed za-
hrady, seděl na trávníku rozcuchaný kondor,
kterého hostinský opatřil k obveselení svých
hosti. Pořádný provaz poutal jej k malému pod-
stavci. Ale pražilo-li slunce hezky teple na jeho
suchou větev, na níž sedával, milý pták vzpo-
mněl si na vrcholky peruanských skal, na mocné
mávání svých křídel nad hlubokými údoly a —
zapomněl pak na provaz. Učinil dva prudké
vzmachy, lano zařízlo se mu do nohy a on
spadl na trávník. Tam ležel třeba celé ho-
diny; potom se otřepal a vylezl opět na svůj
podstavec.
Když otočil hlavu k těm dvěma šťastným
lidem, musila se paní Tousseauová nahlas zas-
máti jeho melancholickému výrazu.
Polední slunce kradlo se houštinou stro-
mových korun v nekonečném, přímém stromo-
řadí, táhnoucím se poděl terasy. Při rychlé jizdě
uvolnil se závoj mladé paní a ovinul se kolem
páně Tousseatovy hlavy. A hrozně dlouho
trvalo, než jej uvedli opět do pořádku a klo-
bouk musil být nesčíslněkrát znova upravován.
Pak opět bylo třeba zapálit znovu doutník a to
byl také kus těžké práce. Neboť pokaždé, jak-
mile zaplanul plamének sirky, vějíř mladé dámy
se podivně znepokojil; to se musilo potresta
— a opět to stálo mnoho času.
Vybraná anglická rodina, která ubylovala
se v Saint Germain na celé léto, byla vyrušena
vesele hrčicím kočárem při své pravidelné pro-
cházce. Pozvedli bezvadné šedé či modré oči;
nebyla patrna ani zlost v tom pohledu ani opo-
vržení — sotva mdlý stínek udivení.
Ale kondor zevloval za povozem, až tento
vypadal jako malý, černý bod na nejzazším
konci přímé, nekonečné aleje.
Tousseauová
Tousseatův
Saint Germain
24
article
»La joyeuse féte des Loges« jest pravou
národní slavnosti s marcipánem, polykači ohně
a palčivě horkými hubami. Na prastarém dubu,
který stojí uprostřed slavnostního místa, navě-
šeny při prvním soumraku spousty pestrých
lampiček a papírových lampionův a po nejvyš-
ších větvích drápali se výrostei s bengalským
ohněm a smolnými plameny.
Vynalézaví páni měli připovněné malé sví-
tilny na svých kloboucích, holích a vůbec
všude, kde bylo možno je zavěsiti a nejvyna-
lézavější běhal se svou nejmilejší pod velkým
deštníkem, na jehož každém žebru byla sví-
Na kraji lesa hořely hranice; tam pekly
se na rožni slepice a v sádle brambory, nakrá-
jené na koláčky. A poněvadž každá vůně má
své ctitele, stál také zde zástup zevlounů. Nej-
více však chodilo jich sem a tam mezi dlou-
hými řadami bud.
Pán a paní Tousseauovi prodělali všecko.
U jednoho muže, který vyznamenával se nej-
pochybnějšími vtipy, hráli v nejvýhodnější evrop-
ské loterii; viděli nejtučnější husu na světě
pověstnou blechu »Bismarck«, která dovedl
řiditi šest koní. Potom kupovali marcipány,
stríleli do terče o hliněnky a vejce na měkk
a konečně tančili valčík v nejvétším plesovém
Tak znamenitě se ještě nikdy nepobavili.
Lepších lidí zde vůbec nebylo — aspoň ani
jediné duše, která by byla lepší než oni. Také
zde nikoho neznali, proto se usmívali na ka-
ždého a kývali i tehdy, setkali-li se dvakráte s
toutéž osobou.
Vše se jim zdálo svátečně veselé. Zastavo-
vali se před ohromnými stany, kde byl nějaký
cirkus anebo veliká taneční zábava a smáli se
vyvolávačům. Vychrtlí paňácové troubili na
trubky a mladé holky s rameny bílými jako
křída stály na tribuně a činily se, aby přilákaly
nejvíce diváků.
Tousseau
Bismarck