ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f7e94560-6602-11dc-8e29-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 29, org 7, place 8, work 2
1 masthead
17. března 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 70.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Po bouři.
Po bouři. Rachot hromu nad Národním divadlem utichl, černá mračna roztrhala se, jasná obloha se ukázala. Ještě sice kdesi v dáli zavrčí jakýs opozdilý hrůmek, ještě švihne cáry potrhaných mraků ohnivé žahadlo blesku, ještě zafukuje studený vítr za límce, ale jinak patrno, že bouře pominula. Elektřina vybila se, průtrž mračen se vylila. Je známo, že náhlé, prudké lijáky dlouh netrvávají, ba že stejně náhle, jak se byly při- valily, taky přestávají. V tom jedině se lišil naše poslední divadelní bouře od bouřek v při- rodě, že dodržovala dosti dlouho, snad právě tak dlouho, pokud mohlo divadlo vůbec vy- držeti. A dodržovala proto tak dlouho, že brl připravována pod povrchem zdánlivě klidným, a když vypukla, že byla živena kde kým, kdo měl sebe nepatrnější příčinu, aby přispěl ku podražení nohou nynější divadelní »vládě«, k povalení její. A třeba i neměl příčiny. Obje- vilo se zas, jak jsou revoluce nakažlivy. Správa divadelní přečkala tedy šťastně ve- likou tu bouři — kéž první a poslední! — brzy snad nastane, tolik naproslého a nutného klidu, aby mohla nerušeně dále pracovati. Kdyby nebylo trudných důsledků nenadá- lého toho otřesu, bylo by lze dokonce říci, že nebyla bez prospěchu veliká ta bouřka, vypuk- nuvší tak zuřivě a trvavší tak úporně. Jakkoli zastihla správu divadelní nepřipravenu, nevaro- vánu, nevystřeženu, jakkoli ohromovala v prvém okamžiku, neměla toho zničujícího účinku, jenž od ni očekáván živly, jimž neběželo o věe nýbrž o osoby. Ve chvíli, kdy naprosto povolila a selhala disciplina zdola, utužila se u činitelů vedoučích, mezi nimiž nenastal zmatek, u nichž zavládla ona nutná jednomyslnost, kterou jedině lze překonávati překážky největší. Že nepadla správa, leží arci hlavně v tom, že vzniklý odpor posirádal právního podkladu, o právn ěni.
národní divadlo
5 article
Ale čeho se mu nedostávalo na oprávnění, byl nahražováno vehemencí, s jakou byl pro veden, a posilováním, jakého se mu do stávalo ode všech těch nepovolaných spolučini- telů, kteří nasazovali všechny páky k rozvrácen řádu a pořádku v divadle a ovšem hlavně k vy vrácení té »nešťastné« a »nenáviděné« Spoleě nosti Národního divadla. Tato jednomyslnost správy divadelní byl velikou oporou chefu opery Karlu Kovořovicovi umožňujíc akci jeho ke zřízení nového orkestru A zde druhý prospěch. Zřízením nového o kestru neb aspoň (po návratu některých býva lých členů, značným jeho doplněním na při slušnou míru vyvrácena byla domněnka, houžev natě se udržovavší, ba skoro již vyrostlá na pověru, že není a nemůže být orkestru mimo orkestr posavadní. Kovařovic dokázal, že t není věcí nemožnou. A nebudiž tomu rozuměno na úkor bývalého orkestru, z něhož ostatně nyní sedí v divadle téměř polovina. Je to zjev na- nejvýš potěšitelný, že je tolik výborných českých sil hudebních, a je to ostatně při světové pro- slulosti »české muziky« zjev zcela přirozený. en orkestr byl rekonstruován za čtrnáct dní! Ve krátké té lhůtě bylo uskutečněno, o čem sami odbornici pochybovali, ba, co pokládali za nemožné. Jak dovede pracovati železná nutnost!
Kovořovic Kovařovic národní divadlo
6 article
Stará pověra o nenahraditelnosti orkestru vůbec padá do hrobu, a není jí škoda. Jak směšnými se tu objevují zprávy, byvší roztrušovány lidmi vůle nedobré, jimž voda nebyla ještě dosti zka- lena, že budou seděti v orkestru samí Němci, oč ještě směšnější byly pověsti jiné, že budou hráti v Národním divadle — muzikanti vojen- ských kapel, převlečení za orkestr Lidé vůle skutečně dobré mohli odejíti s prvého po stávce představení operního uspo- kojeni a s nejlepšími nadějemi do budoucnosti byť i kterýs diletantský recensent hudební krouti mudrácky hlavou, že skvělý úspěch toho prvéh představení není ještě žádnou zárukou před- stavení zejtřejšího a dalšich. Arci, jak pan Šmí ve svém »jenerálském funuse« povídá, »štelfrtretři« rozumějí vždycky všemu lépe než pan hejtman. Neboť konečně i recensent může býti člo- věkem dobré vůle. Skutečně prý při prvém před- stavení vyletěl z kteréhos dechového nástroje jiný tón, než předpisuje partes. Jaká slast, že se to mohlo hned zejtra konstatovati, mluviti o dechových nástrojích vůbec a želeti oně osvědčené, staré harmonie dechově! Bylo-li to s takovým nepokrytým a průhledným záluskem konstatováno, budiž mi tu dovoleno pověděti, že ten nepravý tón ozval se z nástroje nikoliv nováčkova, nýbrž starého člena orkestru, kterýž těžký nástroj svůj ovládal vždy mistrně. Ale je věc tak nepochopitelna při onom napjett a rozčilení, jež zachvacovalo toho prvého večera kde koho v divadle? Nepodstupoval tu orkest jednu z nejtěžších svých zkoušek před obe censtvem shromážděným a před odborníky, jejichz péra toho večera se proměnila v pitevní nožíký Arci, máť on Kovařovic jistě tak ledajaký vroubel u přálel i »přátel«. Škoda, že nebylo těch falešných tónů více!
Němec Šmí Kovařovic národní divadlo
7 article
Byla kdesi zmínka o bojišti, pokrytém mrtvolami. Toť jest arci trudný důsledek zá pasu, boje. Na to lze odpověděti, že kdo vy- cházi v boj, odvažuje se života. »Pod Kovařovicem nikdy a nikdel« zaznělo válečné heslo hned na počátku. Tomuto heslu přece na jasnosti pranic nescházelo. Nebylo lze vykládati je jinak, než jak bylo pronosono. bylo vyzvání k zápasu u vědomí naprostéh vítězství odboje. Zdálo se tak jistým, že splse padne jeden než padesát a sto. Objevilo však se při chladné úvaze i lidem nijak nezúčastně- ným, opodál stojícím, že Kovařovic padnouti nemůže, ježto za něj pro tu dobu není náhrady. U správy divadelní rozumělo se to samo sebou neboť ona se ujímala divadla jen proto, že měla Kovařovice. Bez Kovařovice pozbyl programu v příčině oper »Pod Kovařovicem nikdy a nikde 1« To bylo slavnostním vržením rukavice cel správě. Správa ji zdvihla, ne k zápasu, ale aby ji — vrátila vy zývajícím. »Váš požadavek je nesplnitelný. Kovařovic zůstane, jen vy se vratte ke konáni svých po- vinností.« Mohlo býti mluveno jinak? Bylo toto vy- zvání k návratu, několikrát opakované, projevem zpupnosti? A na nie nebylo zapomenuto.
Kovařovic
8 article
K oněm, již stáli v popředí odboje, bylo pro- mluveno: »Také vaše manželka souhlasí s vaším jednáním ? Pamatoval jste při tom na své děti Uvážil jste všechny následky ?« Všechny tyto rozklady byly marny. Opě a opět opakováno: Nikdy a nikde! A aby neby nikdo v pochybnosti, co to má znamenati, při dáno později: »Změřme své sily a zkušenosti!« To nebylo slovo »smířlivé«, to bylo novým podněcováním k bojí. A kdo takto mluví, musí sobě býti vědom i následků taky pro případ, že nezvitězí. Jak jsou chatrna všechna taková hesla Konečně i toto zastrčeno do kapsy — když bylo pozdě. Pak by to bylo šlo i pod Kova- řovicem, když většína míst byla již obsazena. Jaká to byla lehkověrnost v ujišťování oněch, že musí zvítězit odboj! Ale kdo tak činili, kdo ujisťovali, že to »se správou musí za čtrnáct dní prasknout«, jen aby nebylo povoleno, ať si to spraví po výsledku se svým svědomím. A kdo nyní vyslovují politování nad trud- nými důsledky boje, měli tak učiniti dříve. Jsou mezi nimi tak závažní činitelové, že jejich na- pomenutí v čas nebylo by mohlo zůstati oslyšáno. Tehda však slavnostně mlčeli. Neměli mlčeti, byť i nebylo bývalo lze obávati se trudných důsledků, o nichž dnes řeč. Všechen zájem divadla Národního — ne ně- které osoby — vyžadoval, aby spor nezvrhl se ve štvanici proti divadlu, jak se stalo. Kdyby ke všem okolnostem, co jich tu bylo, byla při- kročila ještě jiná, nepředvídaná, kdyby se bylo zdařilo jednoho dne rozeštvati i činohru, kdyby se na hrot bylo vydráždilo taky obecenstvo — a co k tomu scházelo? — byla by arci padla správa nynější a ustoupila jiné. Byl konec pak všem zmatkům? Nenašla by zas nová správa z jiných příčin nových odpůrců ? Nehrálo se tu o celé divadlo v celé jeho složitosti, v celété choulostivosti jeho spletitého aparátu?
Kovo
9 article
Správa divadelní! Tu neběželo o správu tu neb onu, vzal novou správu rarach, vždyt ví, kam s ní, nebral by poprvé a taky ne na- posled. Všechny mnohočlenně správy jsou pouze přechodní fásí divadla a všechno jeho řízení vy- krystaluje se teprv, až se objeví jedno tli vee, silný muž finančně i divadelně, kterýž jediný na vlastní vrub se ujme jeho vedení. Podni- katel, jakým je na příklad pan Angelo Neumann v divadle německém. Pokud ho nemáme, museji funkci jeho zastávati mnohočlenná »tělesae (slovíčko se teď umódilo), družstva, společnosti. Ať však v minulé právě stávce byl odb živen jakýmikoli nadějemi, jedna z nich jistě byla planá. Družstvo neb Společnost, jež v Ná- rodním divadle svoji úlohu dohrály a musily ustoupiti správě jiné, sotva se do Národního zase vrátí. Tato kariéra má své určité konce. Myslím, že je to tak i s řediteli.
Angela Neumann
10 article
Za stávky však objevilo se ještě něco potěšitel- ného. Naše činohra! Hle, toto »těleso«, pro vyhýčkanou operu tak přehlížené a mnohdy zne- važované, tento umělecký útvar objevil se v těž- kých těch dnech jádrem a sloupem divadla. Ve dnech, kdy jednotlivci, jako by nevě- děli o nemožnosti opery, volali s tvrdo- šijným vzdorem: Chceme operu, operu! — ve dnech, kdy a dvokáti dostupovali na správu se směšnou hrozbou, že ji budou žalovati pr nedodržení smlouvy (l), ježto nedává opery, jak jest povinna, v těch dnech, kdy pro juristy ne- existovala živelná přímo pohroma, jež divadlo zachvátila, a kdy někteří »zkrácení« jednotlivci pokládali činohru za bezcenný náhražek »svých oper«, v této době konala činohra naše při- kladné svoji povinnost v representantech svých a objevila se taky základem divadla jako umě- lecký tvar. Byl to zjev pro etitely Činobry po- těšitelný. Tento odstrkovaný, ponövadž snad »lacinější« druh umění divadelního osvědčil plnou svoji sílu a zdravý kořen. Zní skoro po- divně, že na to třeba zvlášť upozorňovati, ale shledáte to přirozeným, uvážíte-li, s čím kdy bylo Cinohře zápasiti. Majíc již ve Zpěvohře presilnou soupeřku, musíla v minulých letech tak často ustupovati taky baletům, a zájem pro Činohru poklésal, snad proto, že při vážnějších výtvorech činohry třeba taky přemýšleti, kdežto při Opeře vnímáte jen sluchem a na ba- letu pasete jen oči.
11 article
Tu pojednou obecenstvo musilo vzíti z vděk »pouze« s Činohrou. A hle, pomalu zvy- kalo, zájem den ode dne rostl. Znenáhla smi- řovali se posluchači s Činohrou, kteráž ať ve- selohrou, ať dramatem zabavovala obecenstvo od večera k večeru vděčněji. Je to vlastně přirozeno. Divadelní zájem náš vyrostl z Činohry, její tradice jest v ži- votě našem starší než tradice Opory, a by mnohý z dnošních diváků neměl ponětí o jejích počáteích, o jejím někdejsím významu pro ná- rodní život náš, snad má porozumění proni v krvi své, snad pod tím zápalem pro impo- santní, skvělou operu dřímá taky pravý smysl pro Činohru. Navštěvovatel vyšších ssfér« diva- delních, galerií, měl ho ostatně vždy vic než oněch vznešen ějších »deset tisíc« v atlasu
12 article
V těch dnech, kdy bylo ticho, mrtvo orkestru Národního, připadalo nám, jakoby se na chvíli byly vrátily doby divadla Prozatím- ného, kdy Činohra, nebyvši tak tísněna operou, mívala nejskvělejší svoje úspěchy. A bylo patrno i na výkonných umělcích, s jakou chut se na krátkou tu dobu zmocnili jeviště na- dobro. Musili tu dostáti zvýšeným požadavkům, ale dostáli jim plně a svědomitě. Pro každého, kdo neklade Operu nad Činohru, která jest všady pravým chlebem divadelního obecenstva, bylo to utěšeným pohledem. A v tomto novém zjevu jádra a síly Činohry jest vábný výhled do budoucnosti. Je jisto, že vznikne-li nám divadlo nové, jež by věnováno bylo jenom činohře, Činohra v něm vykvete k dokonalosti naprosté a bude míti obecenstva tolik, koli bude potřebovati k vývoji a rozkvětu svému. Neboť k rozvoji svému potřebuje Činohra pře- devším volnosti, nespoutanosti. Tou tuchou naplněn byl, ba, plného pře- svědčení o tom nabyl tak mnohý navštěvovate Národního divadla za dnů trapné stávky, kdy bylo odkázáno »jenom« na Činohru. sametu.
národní divadlo
13 article
Mistr Baloun. Momentka. Zachytil Fr. F los. Mistr Vitališ Baloun byl švec a přiznávám se hned na počátku, že právě to mne zrovna u Balouna netěší, ježto vzniká ve čtenáři pode- zření, jako bych po příkladu mnoha jiných běžel i já se svou troškou do mlýna a nutil se dělati ošumělé vtipy na mistra právě pro jeho povolání. Naopak, vážím si každého ř- mesla a u obratného mistra obuvnického vy- seděl jsem kolikrát hodiny, těše se pohledem na jeho práci. Mimo to získal mistr Baloun mou pozornost ne proto, že byl ševcem, roz- hodně ne proto, ale že byl člověk nadaný bá- ječnou fantasií a že mohl psáti spíše povídky než já, kteréž by byly jistě lepší nežli boty, které bych já stvořil, kdybychom tak náhlesi řekli, že to vzájemně »prohodíme«. Ale nejen u místra Balouna setkal jsem se s jakýmsi nadbytkem fantasie, vlastně s ja- kousi dramatickou tvořivostí. Když u nás štipal Macek, hulán, dříví, rozmlouval s každým po- lenem a pařezem velmi dojemně a čím déle tvrdohlavý pařez vzdoroval jeho ranám, tím důtklivěji mu domlouval, jen aby už povolil, nebo že jej vezme s druhé strany a pak že praskne jako žalud. Ležel jsem naznak na štěpině a hledě do nebe naslouchal jsem Mackovým hovorům. Byl to vlastně dialog, neboť Mackovi ty pařezy vše- lijak, někdy i nehezky odpovídaly a Macek se rozhorloval. Ovšem slyšel ty odpovědi a roz- uměl jim jen Macek sám a odpovidal na za- vilou uminěnost jejich neméně neústupně.
Baloun Vitališ Baloun Macek Francie
14 article
»Tak ty povídáš, že nepovolíš a sekoru ze nepustiš? Dobrá ! Když tě ale vezmu na čep ? Aha ! Vídíš, jak jsi vzdychl 1 Ještě jednu Hahaha! Škytáš; došel ti dech ; povolily klouby !« Soused Žabka »od naproti«, zhotovitel obleků pro mužské pohlaví, šil jako parou, ale při tom potíral své kollegy v obecním zastupi- telstvu důmyslnými a »podepřenými« sermony a doklady, že nevěděli kudy kam. Často si hrál na nevinného a pronášel na oko lhostejné věty, jen aby odpůrce své vylákal z pevnosti mlčení na hradby k potyčce a pak je rázem smetal a bil krupohitím ostrých střel, házel jim na hlavy balvany výčitek, sekal břitkou šavl posměchu, zapaloval střechy jejich domů smol- nými věnci citátů z Písma i z proroků. Škoda, že větší díl těchto ciceronských kaskad pokropil jen starého, mrzutého kocoura, dřimajícího kamen, který občas nazvedl levé víčko svého potměšilého oka a pomyslil si: »Mnoho křiku — málo vlny; kdybys raději šil a mlčei V noci oka nezamhouřím, konám svůj ouřad. a ve dne zase, ty trapiči, nedáš ani zdřimnout. Vždyť už také nejsem mladík !e Na takové projádření rozčiloval se mist a vedl nehodné řeči o povalečích a — zlodě- jích obecního majetku. Kocour se protáhl a pak už neříkal zcela nic. Doufám, že se mně podařilo dokázati, že to nebyl vliv povolání mistra Balouna, nýbrž že mistr Baloun byl nadán pouze přílišnou obrazotvornosti, ktorá jest údělem i jedincům jiných stavů.
Žabka Baloun
15 article
Mistr Baloun byl se svým povoláním ne- spokojen jak živ. Cítil, že v něm vězelo něco jiného, něco, co marně hledal, po čem ale stále toužil, co mu sice předváděly sny jeho, co ale nikomu nesvěřil. Způsobil jednou před lety pár nádherných shrnovaček pro vzácného pana správce na Oujezdě, známého po okolí starého mládence, který byl takový skrblík, že se pro to ani ože- niti nemohl, neboť by prý živá žena také jedla. Tomu nesl mistr jednoho letního jitra ty nád- herné shrnovačky. Došel až na tisovskou křižo- vatku k plané hrušce a ježto slunéčko notně připalovalo, usedl mistr pod hrusku, aby odpo činul maličko. Ale běda! V strakatém stinu ridké koruny hrušně přepadl mistra dovádivý rej myšlenek Mistr postavil své dílo před sebe do slunéčka a obdivoval se nádhernému svému dílu až k vytržení. Holinky svrchu hladké leskly se jako punclové hrnky, skladky pod nimi jako kdyz vysoustruhuje a dole botka jako pro pannu Na moutě, jakoby ty boty vykvetly ! Mistr s vzpomněl na svou zamilovanou: Koupil sedlák selce boty, tolar za ně dánl, ona mu je rozšla pala. on se do ní dáall
Baloun Holinka Oujezd
16 article
»Za tyhle boty musí býti dvanáet jednu- šek!« vykřikl mistr; »dvanáct jednušek, sice b mne musil hrom zabít! Pod dvanáct nejsou Král by v nich mohl chodit! Ať jsem, nevím jaký, slevím-li trojník! Povídám vám, dvanáct jednušek, a už ani muk! Jakze? Cože Povídáte, že osm? I kraje milion denervetr Co pak jsem nějaký kujón anebo kradu Vždyť jsou celé z jádra. Takovéhle boty ne- postaví ani geometr! Osm a půl? A to bych radši trávu jedl! I ty má panenko skákavál Podívejle se, lidičky, na toho člověka ! Blázen je to a ne člověk! Blázen bláznivá!« — — — »I, vy my botičky rozkošny ! Aby do vás tisíc láter do podvalí! Takový jste vy člověk? Lotr, se šibenice spadlý lotr jste, tak, milý pane správče, to jste vy! A jaký já že jsem kujón? Sám takový, já jsem poctivý mistr. Dejte dvanáct jednušek ! Že ne? A pořád vede svou, jen osm a půl? Dobrá ! Pro vás ani z dvacet! Abyste puk! Však se známe, jaký jste vy ptáček ! Takhle krásné botičky a zadarmo Nesměl bych lidem na oči. Co? Cože ?. Tak vy na mne s takovou? Já vám ukážu, ukážu — vy — vy — kostihryze — vy! Osm a půl l« Mistr vyskočil. Sliny se mu ve rtech zpě- nily, malé oči, podlité krví, se divoce koulely a zuřivý mistr, vytrhnuv z kapsy ostrý zavírák, chytil nádherné shrnovačky a řezal, řezal di- voce, soptě hněvem. »Takový jsem já člověk, aha ! Líto, nelít všecko pořežu, všecko. Dám já vám shrnovačky To si počkáte! Šmik, šmik! Na padrť, n padrť! Tak a teď to máte, nechte si je na p- mátku zadarmo!« Mistr utřel si rukávem pot s čela a náhle, jakoby se před ním vyjasnilo, Zlý duch odstou- pil a mistr prohledl, vzpamatoval se.
Král Company bláznivý
17 article Ypsilou.
Ypsilou. Zavírák mu vypadl z ruky a užaslý míst jakoby se náhle z těžkého snu probudil. Dilo rukou jeho válelo se mu u nohou slzy, hořké slzy vběhly mu do oči. Ještě chvíli stál ubohý mistr v řídkém stínu pod hrušní, pak sebral zavírák a rozře- zané shrhovačky a polášil domů, až se mu hlava klepala. Oujezdecký pan správce musil čekati na shrnovačky ještě několik dní, alety už nebyly z jádra. Nedávno dostavěna byla v našem okol dráha a bylo přijato několik zřízenců ; mezi nimi byl též mistr Baloun. Rázem, jako když z temných mračen slu- néčko vyskočí a zaleje zlatem celý kraj, osvět- lilo se i v mysli místrově. To bylo ono nezná- mé, po čem toužil, o čem snil. Potřebova ouřad, ouřad se stejnokrojem. Jeho tělo se chvělo nevýslovnou rozkoší, plnou nedočkavosti, aby je navléci mohl do modrého kabátu s lesk- lými knofliky a jeho hlava třeštila, toužíc po- krytu býti modrou čepici jako zlatou korunou- Když mistra do ouřadu přijímali, šlo všecko hladce, ale málem by zhatilo přijeti mistrovo jmeno. »Jak že se jmenujete?« rozkřikl se ředitel. nerozuměje první mistrově odpovědi »Vitališ, prosím, co jsem živ jen Vitališ, odpovídá mistr s důrazem. »Tak co jste to tuhle naškrábal,ž Baloun ?e »Prosím, také Baloun, co jsem živ, jen Baloun,« brání se mistr, neboť ředitel žene útokem. »Člověka se dvěma jmeny nemohu potře- bovati,« rozkřikl se ředitel, »vezměte si t zpět!« a již podával vlastnoručně psanou žádost mistrovu úžaslému petentu. »Ale Vitališe jsem si přines' ke křtu Čtyřiadvacátého aprile, ráčej' se podívat do kalendáře !« Tahle replika mistrova zněla již zoufale. modrý kabát s knoflíky a čepice s rosettou utikaly mu pod rukama. »A tak ! Ale máte to nějaké divné jmeno, prohodil ředitel a žádost mistrovu zase položi na stůl.
Baloun Potřebův Vitališ
18 article
»Hned bych se dal překřtít !« vyhrkl mistn a když se ostatní přítomní dali do smichu loupl na ně mistr očima, jako když se pod mrakem zablýskne. Ale to byl na té niti jediný jen uzel ostatní se svinulo hladce; domů již se vrátil mistr v stejnokroji. Nemohli jsme ho ani poznati, tak vysoko nesl hlavu a tak vážně vykračoval, že když na dvorku dostal se do hejna kačat, vylítla ze sta- vení mistrová jako saň a místo uctivého vítání vracejícího se monarchy spustila takovou litanii ke všem svatým i k jiným, kteří ani v kalen- dáři nejsou. Ale to nedovedlo mistra rozčiliti, dnes b v božíhodové náladě. Vážně překročil práh svého přibytku a ne- sejmuv čepice, rozhledl se kolem. Do očí ho bodly verpánek a ostatní pří slušenství k řemeslu Ačkoliv v sednici byl ze živoucích. tvoru mistr sám, zasyčel v jeho ucho přece z kouta posměšek. Šklebilo se to uražené řemeslo a posmí- valo se »pánovi«. »Jakže?«, rozkřikl se mistr. »I ty smůl pekelná, že se té nezbavím? Tu máš! To máš!« Kopl strašně do verpánku a všecko, co na něm býlo, roztříklo se po sednici, jako když granát praskne. Cvočky, šídla, půrky, rašple, kleště atd. rozletěly se a koulely po podlaze. Mistr srazil máchnutím ruky k zemi stojan který vychrlil na zemi spoustu kopyt, strhal otýpku papírových měr s okenního rámu a omo- tav je kolem svazku štětin, hodil vše do plotny. Vzplanulo to rázem a to se mistrovi libilo. Házel do plotny, co mu přišlo pod ruku. Ale do plotny se všecko nevešlo. U dveří byl poklopený ško- pek s vlhkým ještě dnem, jak jej mistrová postavila, když v něm vyprala brambory, chystane k obědu.
Kopl
19 article
Mistr popadl škopek a sbíral rozhůzené ná- stroje. Za chvílku byl škopek plný a mistrs s nim hnal na dvůr a přes dvůr ke studni Hrr! Jako kdyby brambory do sklepa sypal. A zas již se hnal mistr zpátky. Při druhé »vy- nášce« setkal se s mistrovou ve dveřích. »Kam se ženeš, blázne?« Jediným pohle- dem uviděla a poznala všecko. Nastal zápas ve dveřích. Mistr snažil se prozaziti se škopkem ven, ale mistrová chytila ucho a křičela tak zoufale, že se sběhlo sou- sedstvo v domnění, že u Balounů hoří, anebo snad, nedej Pánbůh, něco horšího. Na ten shon lidí uskočila mistrová ze dveři, aby sdělila sousedstvu, co ten blázen bláznivá —, ale toho užil mistr, vyřítil se z chalupy lačná studně polkla druhou dávku. »Nic, nie si z toho nenechám, všecko spá- lím a utopím,« výkřikoval mistr, ale zaskočili ho sousedé na dvoře a mistrová v tom čase za- chránila poslední trosky spalovaných korábů. které je sice špatně, ale přece jen neslypo dvacet let plavby jejich života. Odnesla a schovala ty drahé památk na půdu.
Baloun
20 article
Mistr nastoupil »ouřad« a ouřadoval bez úhonně celé dva měsíce, ale ten, kdo se pro neštěstí narodil, marně leze na vrbu, prut se s ním zlomí a co je k utopení, jisté se ulopi. Tak se stalo i s mistrem. Opojen ouřadem, oslněn stejnokrojem, oča rován čepicí s rosetou měl svátek na každý den a také ty svátky oslavoval a světil. Jednoho dne »nachomýtl« se mistrovi n nádraží bratranec také švec, kterého již leta le- toucí neviděl. Zavedli se spolu do hospody častovali se navzájem tak důkladně, že když vyšli na čerstvé povětří, zdál se jim ten boží svět nějak zmodrehaný. A aby neštěsti bylo dovršeno, potkali oba upřímní bratranci přednostu stanice, o němž mě mistr hned od počátku své mínění, rozhodn ale nelichotivé. Užil tedy té příležitosti, když se přednosta na mistra rozkřikl, co že je to z
21 article
pajdavé procesí a pověděl mu všecko pěkně o plic, aby bratránek si nemyslil, že z každé mu- chomůrky má hned strachy. Večer cestoval mistr Vitališ Baloun již v »civilu« domů; jen čepice, jeho vlastní ma- jetek, mu zůstala na památku. Bylo po ouřadě i po slávě Následující dny vězel mistr v chalupě jako hlemýžď ve skořápce, styděl se lidem na oči, ale asi po týdnu obcházel studní a těžce vzdychal. Vypůjčil si dlouhý rebřík a ježto bylo málo vody, vylovil vše, co tam před dvěma měsíci naházel a mistrová ho při té práci silně, tuze silně »chválila« — —
Vitališ Baloun
22 article
Národní slavnost. Noveletta od A lex. L. Kie tl a n d a. — Přeloti St. v— Byla to čirá náhoda, že pán a paní Tous- seauovi přibyli v prvních dnech měsíce září do Saint Germain-en-Lave. Před čtyřmi týdny slavili svoji svatbu Lyonu, kde byli domovem; ale kde zdržovali se později, nebylo jim náležitě jasno. Čas letěl jako šipka, několik dní ztratilo se jim bez stopy a zase vzpomínali si určitě na zahradní besídku ve Fontaineblau, v níž proseděli krát- kou večerní hodinu. Na tu vzpomínali si tak určitě, jakoby byli v ní prožili celý život. Vlastním cílem jejich svatební cesty byl Paříž a tam se též ubytovali velmi pohodlněv elegantním hotelu Garni; avšak klidu tam také neměli a pak bylo veliké horko. Proto výleto- vali po menších hnízdech v okolí a tak přišli také jedné neděle v poledne do St. Germain. »Pán a paní přijeli asi také se podívat na slavnost?« vyzvídala malá, čiperná hostinskáv hotelu »U Jindřicha IV.«, eupajíc za cizinci do poschodí. Na slavnost? Jakou? Neměli zdánío jiné slavnosti, leda o své viastní, svatební. O té však nikomu nepovídali. Až nyní se dověděli ve . spěchu, že šťastná náhoda přivedla je slepě na znamenitou národní slavnost, která se koná kaž- dého roku v měsíci září v St. Germainském Mladý párek bavil se královsky ze svého štěstí. Opravdu, zrovna jakoby se jim věšelo n paty, nebo spíše jakoby letělo před nimi a chy- stalo jim překvapení za překvapením.
L Kie Stanislav Tous Jindřich Iva Saint GermainenLave Lyon Paříž St . Germain St Garni
23 article
Po bohatém obědě, k němuž zasedalo se po dvou za každým přistřihaným tisem v divu- krásně zahradě hotelu, vsedli do kočáru a jel k lesu. Nedaleko malého vodotrysku, uprostřed za- hrady, seděl na trávníku rozcuchaný kondor, kterého hostinský opatřil k obveselení svých hosti. Pořádný provaz poutal jej k malému pod- stavci. Ale pražilo-li slunce hezky teple na jeho suchou větev, na níž sedával, milý pták vzpo- mněl si na vrcholky peruanských skal, na mocné mávání svých křídel nad hlubokými údoly a — zapomněl pak na provaz. Učinil dva prudké vzmachy, lano zařízlo se mu do nohy a on spadl na trávník. Tam ležel třeba celé ho- diny; potom se otřepal a vylezl opět na svůj podstavec. Když otočil hlavu k těm dvěma šťastným lidem, musila se paní Tousseauová nahlas zas- máti jeho melancholickému výrazu. Polední slunce kradlo se houštinou stro- mových korun v nekonečném, přímém stromo- řadí, táhnoucím se poděl terasy. Při rychlé jizdě uvolnil se závoj mladé paní a ovinul se kolem páně Tousseatovy hlavy. A hrozně dlouho trvalo, než jej uvedli opět do pořádku a klo- bouk musil být nesčíslněkrát znova upravován. Pak opět bylo třeba zapálit znovu doutník a to byl také kus těžké práce. Neboť pokaždé, jak- mile zaplanul plamének sirky, vějíř mladé dámy se podivně znepokojil; to se musilo potresta — a opět to stálo mnoho času. Vybraná anglická rodina, která ubylovala se v Saint Germain na celé léto, byla vyrušena vesele hrčicím kočárem při své pravidelné pro- cházce. Pozvedli bezvadné šedé či modré oči; nebyla patrna ani zlost v tom pohledu ani opo- vržení — sotva mdlý stínek udivení. Ale kondor zevloval za povozem, až tento vypadal jako malý, černý bod na nejzazším konci přímé, nekonečné aleje.
Tousseauová Tousseatův Saint Germain
24 article
»La joyeuse féte des Loges« jest pravou národní slavnosti s marcipánem, polykači ohně a palčivě horkými hubami. Na prastarém dubu, který stojí uprostřed slavnostního místa, navě- šeny při prvním soumraku spousty pestrých lampiček a papírových lampionův a po nejvyš- ších větvích drápali se výrostei s bengalským ohněm a smolnými plameny. Vynalézaví páni měli připovněné malé sví- tilny na svých kloboucích, holích a vůbec všude, kde bylo možno je zavěsiti a nejvyna- lézavější běhal se svou nejmilejší pod velkým deštníkem, na jehož každém žebru byla sví- Na kraji lesa hořely hranice; tam pekly se na rožni slepice a v sádle brambory, nakrá- jené na koláčky. A poněvadž každá vůně má své ctitele, stál také zde zástup zevlounů. Nej- více však chodilo jich sem a tam mezi dlou- hými řadami bud. Pán a paní Tousseauovi prodělali všecko. U jednoho muže, který vyznamenával se nej- pochybnějšími vtipy, hráli v nejvýhodnější evrop- ské loterii; viděli nejtučnější husu na světě pověstnou blechu »Bismarck«, která dovedl řiditi šest koní. Potom kupovali marcipány, stríleli do terče o hliněnky a vejce na měkk a konečně tančili valčík v nejvétším plesovém Tak znamenitě se ještě nikdy nepobavili. Lepších lidí zde vůbec nebylo — aspoň ani jediné duše, která by byla lepší než oni. Také zde nikoho neznali, proto se usmívali na ka- ždého a kývali i tehdy, setkali-li se dvakráte s toutéž osobou. Vše se jim zdálo svátečně veselé. Zastavo- vali se před ohromnými stany, kde byl nějaký cirkus anebo veliká taneční zábava a smáli se vyvolávačům. Vychrtlí paňácové troubili na trubky a mladé holky s rameny bílými jako křída stály na tribuně a činily se, aby přilákaly nejvíce diváků.
Tousseau Bismarck