ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f79841e0-7108-11dc-bb90-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 31 celkem · entity: person 55, place 4, org 4
1 masthead
7. února 1904
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 38.
4 masthead
Strana9.
5 article Genius.
Genius. Skizza Ley Ostrov ské. Seřilo se. Hlavu podepřenu v dlaních seděl sochař Materna nečinně u pracovního stolu. Tmavé oči jeho bloudily po nákresech, pře ním rozložených, aniž kde déle než vteřinu utkvěly. Zmocňovala se ho únava, nechuť ku prác vyrážela mu tužku z ruky a nepřekonalo ji ani vědomi, že výkres musí býti v čas odveden. Připadalo mu hrozně nespravedlivým, že on se má namáhati za jiného, který potom vý- sledkem práce jeho obohatí nejen kapsu svoji, ale zajistí si i jméno v kruzích odborných. Slo o provedení konkurenčního návrhu fa- cady jedné z větších dobročinných budov veřej- ných, v níž choré děti najíti měly ošetření. Cena vypsána byla na nejlepší z návrhů chef Maternův byl jedním ze soutěžících místrů. Mezitím, co architekt Zika, chlebodárce mladého umělce, jezdil světem s půvabnou žínkou svojí, seděl tento v pracovně jeho od rána do večera, aby zoufalým úsilím uhájil existenci svou a svých čtyř děti. Sám dovedl si všeho odepříti, ale děti nechat v něčem strádati, nebyl by nikdy dopustil. Po ztrátě ženy nahražoval jim matku, byl jim chůvou, ošetřovatelkou, zkrátka vším, nač otcovská jeho láska stačila. Jedinou světlou upomínkou na nebožku ženu byly tyto děti. Mimo ně, nic ho ku památce její nepoutalo. S hořkostí v duši vzpomínal na doby bý Vlastním přičiněním domohl se kdysi po- stavení samostatného a když mladá hlava jeho. plna ideálů, snila o tom, jakých úspěchů doeíl ve světě uměleckém, osud připjal mu okovy v podobě manželství se ženou, jež ho pochopiti nedovedla. Po sňatku, jakoby usměvavá bohyně Štěsti byla zavřela štědrou dlaň svoji, kdykoliv se kni toužným přáním obrátil.
Ley Matern Maternův Zika
6 article
Sochařský atelier jeho pustl, zmizely z něho výtvory dovedné ruky, provádějící plastikou, co duše cítila, co oživovalo kamenné rysy postav jeho a slibovalo v budoucnu, že talent takový bez povšimnuti nezůstane, nýbrž dospěje k metě. k níž umělcova ctižádost vzlétala. Zatím nebotyčné požadavky marnivě, so- becké ženy učinily z něho stroj, který bez ducha prováděl práce všední, šablonovité, jejichž vý- těžek sotva stačil hraditi výlohy nákladné do- mácnosti jeho. Klesal stále hloub a hloub, jako ochromen nemaje ani síly, vzhlednouti k tomu, co opouštěl. A když dospěl na pokraj propasti, kde zje- vila se mu rozšklebená čelist Bídy, rozloučil se se samostatnosti svou a stal se otrokem jiných, kterým kus toho hrdého, tvořícího „já“ zapro- dával po kuse a pracoval pro slávu jejich. Na konec zůstal sám, se čtyřmi dětmi, jež jakoby byly tušily, jak strádal neláskou voditelky jejich, navzájem se předháněly v projevech tklivé oddanosti k němu. — Co se navzpomínal za den na ten úzký pokojík s kuchyňkou ve tře- tím patře předměstského domu, z jehož pavláčky otvíral se vábný pohled na panorama Hradčan a sytou zeleň letenských strání.
Hradčany
7 article
Jak rád a zase pln obav, spěchal po vyšla paných schodech, aby některého z jeho miláčků za jeho nepřítomnosti nehoda nestihla. Byli v dobrých rukou, žena, která je opatro vala, byla kdys chůvou jeho a bezpříkladným city oddanosti Inula k rodině svého pána. Když bývalo nejhůře, prostě nabízel skromné úspory svoje: „Vezměte, pane, ušetřila jsem to u vás za lepších časů, máte na to právo. Jen mne nechte tady, u té drobotiny, bez ní bych už ani žít nemohla.“ Byl by zlibal tu poetivou, prací utvrdlou dlaň a nitro jeho se zalévalo slzami, když dojat hladil šedé její vlasy. „No, Maryno, děkují vám, pro sebe nechci jenom dětem ať nic nesehází, všechno vám ča- sem splatím — — —
Maryna
9 article
Byl to druhý z těžkých závazků, který jej k strastiplnému životu poutal. Za dětmi stála služka, celý život dobru jeho rodiny zasvětivší. Maryna byla zlatým hřebem vdovské jeh Homácnosti. Nesměl se nikdy v přítomnosti její zasmušiti Hned tu byla s některým capartem na ruce, jehož žvatlání zaplašovalo chmury, na čelo jeho se slétající. Chmury ty poslední dobou množily se rostoucím nepokojem nad pracemi jeho. Má mysliti, tvořiti za jiného, který sklidí slávu, jemu patřící? Všechno se v něm bouřilo proti určení tomuto. Ale když vzpomněl na kadeřavé hlavičky svých dětí a odměnu, jež ho za námahu očeká- vala, zjasnila se okamžikem tma perspektivy jeh budouena a on znovu věřil, že umění jeho yzlétne jako plák Fénix z popelu všednosti. — S mravenčí pilí pracoval doma na zmen- šeném modelu allegorie, jež v návrhu facady zaujímati měla nejpřednější místo. Práce nedařila se mu tak, jako za dnů vznětů mladiekých, pevná jindy ruka chvěla s obavou, zdali dílo ještě nyní k dokonalosti při- vede.
Fénix
10 article
Připadalo mu, že tíha, spočívající na život jeho, stlačuje i vytvořené postavy, že snažen jeho, vdechnouti trochu života do pós jejich, zu- stane bezvýsledným. Jak by se mu bylo jinak pracovalo, kdyby byl mohl kolem sebe soustřediti část toho blaho- bytu dřívějšího a měl zase svůj atelier, kde umění i nadšení jeho každým dílem ukončeným jen vzrůstalo. Takto omezen na kousek místa, jež stísněný jeho byt poskytoval, mučen pohledem na čtyt děti, oděné chatrnými hadříky, které jen do- vedná ruka Marynina v celku udržovala, byl jake ubit starostmi naň doléhajícími. — Teď v podvečer, sedě sám v pracovně ne- přítomného chefa, uvažoval o všem a myslí jeho táhly bezútěšné obrazy dalšího jeho života. v němž dorástající děti vyžadovati budou nákladu stále rostoucího. „Bůh milý sám ví, jak to půjde dále,“ po vzdechl si těžce, „přece z nich musím něec udělat, aby si synkové moji opatřili existenci lepší než je moje a nemusíli se takto plaho čiti — —
11 article
Rázné zaklepání jej vyrušilo „Telegram panu Maternovi,“ hlásil vstou pivší poslíček. „Patrně chef se vrací a oznamuje přícho svůj,“ poznamenal oslovený. Roztrhnuv papírovou pečeť, mžikem obsal přelétl a chvěl se, pročítaje poznovu řádky: „Manžel na cestě onemocněl. Zařiďte vše v bytu a očekávejte dnes večer vídeňský rychli na Františkově nádraží. Olga Ziková.“ — — Chef nemocen, kdož ví, jaké nebez pečí mu hrozí a tím zároveň i existenci jeho Matornově? Sotva že se uchytil, je znovu ohrožen Jakoby kletba spočívala na něm a snahách jeho. — — V horečném chvatu probíhal nádherně za řízené pokoje architekta Ziky, sám vlastní rukou načechrávaje bílé podušky lože, pro nemocnéh přípraveného. — Doma zastavil se jenom na skok, aby dět políbil a dávno před ustanovenou dobou dlou- hými kroky netrpělivě přecházel perron ná- draží. Tisíce otázek dralo se mu na mysl a od pověď na ně spěla mu vstříc v temném hučen vlakuí, jenž očekávané přivážel.
Matern Ziková Jakoby Zika Františkov nádraží
12 article
Architekt Zika postižen na cestě záchvatem mrtvice, vracel se domů tělesně i duševně zlo Úsilovné péči lékařů a nejvýš obětavému ošetřování své choti děkoval za částečné zota- vení, jež dovolovalo mu pomocí hole pokoj pře- cházeti. Však pravá ruka jeho zůstala ochromena bezvládně podle těla spočívajíc. Jediný, který mohl nyní chorou pravici na- hraditi, byl Materna, jejž neštěstí, architekta po stihnuvší, tím více připoutalo k jeho domu. Klidně mohl nyní pracovati, věda, že tomu co vyjde z pracovny Zikovy, nebude dána pečet falešného autorství. Architekt, trávě většinu dne v pohodlné le nošce, měl dosti času uvažovati, jak neoceniteln služby mu mladý umělec prokazuje. Obstarával vše s tak svědomitou přesností že Zika by nebyl vše lépe činil. Neštěstí jednoho podmínilo štěstí druhého.
Zika Matern Zikův Úsilovný péče lékař
13 article
Aby měl Maternu stále na blizku, nabídl mu architekt byt ve vlastním domě, kam se sochař s rodinou velmi rád přestěhoval, ježto uznalost chefova vyvrcholila v tom, že k pohodl- nému bytu přiléhal nově upravený atelier, ta- kový, o jakémž sochař sníval a kde klidně se mohl oddávati uměleckým svým pracím. Léta strádání, zoufalého úsilí uhájiti skrov- nou existenci, ustoupila pozvolnému blahobytu. v němž růžověly bledé tvářičky jeho dětí v úsměvech roztávala vráskovitá tvář Marynina. Jak lehce se mu nyní pracovalo v jasném ovzduší prostranného atelieru, kde obklopovalo jej vše, co pohodlí, vkus a umění soustřediti mohou. Architekt Zika, ač neduživý, s tělem celým shrouceným, dával se přece každodenně svésti dolů do dílny sochařovy, sleduje s živým zájmen provádění plastického modelu, jímž chtěl Ma- terna opět na veřejnost proniknouti. Allegorie představovala genia Zdraví, k ně muž se utíká zástup chorých dětí, vztahujícíe drobné ručky k natažené ruce jeho, okazujíe do pozadí, kde skotačí párek děti již úzdra vených.
Matern Zika Ma
14 article
Práce dařila se znamenifě, dětské obličeje ztýrané utrpením různých nemocí, vystupovaly s tak jímavou pravděpodobnosti, že celek přím uchvacoval. Jenom postava genin rozplývala se dosu v neurčitých kontürách a Maternovi připadalo že tvořící dlaň jeho nevystihne obraz, jenž by v představách jeho vyrostl, aby dílo tolik slibu jící korunoval. Stále nemohl najíti pósu, jež nepřipomínala by chladný materiál; scházela životnost postavě která vzbuditi měla illusi dobra, z ní dýšícího. Rozmrzelý odkládal nástroje, aby zejlra dilo, dnes započaté, opět přeměňoval. „Ten genius mne ještě zničí! Nepodaří- se mi tak, jak si jej představuji, rozbiji to celé, pravil jednou k architektovi. „Podaří se vám, věřte, jen počkejte na mo ment božské nálady, jež vede ruku umělcovu nechtějte ji vydupati ze země, přijde nevolána a hravě vám pomůže překonati, co zdá se vám pro ten moment nedostižným,“ přesvědčoval je Zika, výmluvností chtěje zapuditi jeho malo- myslnost. — A nemluvil nepravdu. „Božská nálada“ dostavila se v okamžicíeh kdy nejméně byla očekávána. men.
Matern Zika
15 article
Smutný den vlhkého podzimu s těžkým příkrovem šedých, až skorem k zemi splývajicíel mračen, vkrádal se ponurostí svou i v příjemně zahřáté pokoje bytu Maternova. Nezvyklé ticho, zdusené ještě nevlídným počasím venku, zdálo zde tlumiti veškeren život Maryna jako stín pohybovala se mezi po- stýlkami onemocnělých dětí, čtyřleté Claudiny dvojence jejího, Pavla. Dvě starší děti, Petr a Marta, aby klid ma lých pacientů ničím nebyl rušen, přestěhovány do ložnice oteovy. — Zoufalou jednotvárnosti vlekly se hodiny trávené v úzkostlivém očekávání, vyvírajícín v otázkách: „jak bude dál, zda se děti uzdraví či neúprosná smrt schvátí je ve květu let, kdy počíná se na ně šťastný život usmívat? Celý dům připadal všem jako zatížen chorobou dvou, záhy si všude oblibu získavšiel V bolestném napjetí čivů počítal Matern dny od vzniku nemoci uplynuvší Tíže hory svalila se mu s prsou, když ko nečně jednoho odpůldne Maryna vešla k němu do atelieru s tváři štěstím záříci. „Jdu vám, pane, zvěstovat šťastnou novinu Děti jsou mimo nebezpečí, právě to pan dokto prohlásil. „Má zlatá, drahá Maryno, vám jen mám co děkovati, která jste je tak vzorně ošetřovala však vám toho nikdy nezapomenu!“ „Ne, pane, ne,“ bránila se přívalu jeh vděčnosti.
Maternův Pavel Petr Mars
16 article
„Nezapomínejte na paní Olgu, která se dě líla se mnou a vystřídala mne v nocích, kdy mne det. stáří přemáhalo a kázalo odpočinouti. Její zá- sluha není menší mé. Skoro se bojím, že k ni děti příliš přilnuly, že už jim Maryna nebude tak milou jako dříve. Beztoho mi onehda Petřík řekl: „Víš, ona je jako naší maminkou a ty už máš bílé vlasy, tak můžeš být jen naší ba- bičkou — —. Dobroty plné oči její poláhly se slznou mlhou a teprve ujištění sochařovo, že děti mívaji babičku raději, než vlastní matku, zapudilo jej- stesk a obavy. — — Materna zaměniv pracovní šat jiným odě- vem, spěšně bral se ke komnatce dětí. Silný koberec ztlumil kroky jeho, tak že ne zpozorován, mohl se v dětském pokoji objeviti Pomalu rozhrnoval portiéru, dvéře nahražu- jící a jako přimrazen zůstal na prahu státi. Scenerie, jež se mu zjevila, jako světlo náhle zaplanuvší, osvítila tmu, v níž duše jeho tonula: určíla směr jeho tvorby a poskytla mu model i žádoucí pósu pro jeho genia. Paní Ziková, malounko skloněná, stála ve hlavách postýlek, kde nemocné děti odpočívaly a bilou ručkou svoji kynula do otevřených dveř druhého pokoje, kde hrál si Petr s Martičkou. „Za týden budete si už hrát s nimi,“ znělo tak přesvědčivě z jejích rtů, že obě děti sou- časně k ní usmívavě se pozvédaly.
Olga Petřík Matern Ziková Petr Martička
17 article
„Milostivá paní, prosím, zůstaňte tak, ne hýbejte se, jenom co vezmu papír a tužku, pak vám vše vysvětlím. Je to přímo skvostná posice jíž si nesmím nechat ujíti, hned jsem hotov, jako lavina hrnulo se Maternovi z úst, mezitím co již skizzu načrtával. Paní Ziková, tušíc ihned, oč mu jde, stála bez hnutí, něhyplným zrakem pozorujíc udivené děti, jimiž se mezitím Maryna zabývala. Snad v tom pohledu vyvřela všechna láska její k dětem, jichž sama dosti těžce postrádala, že tolik oduševnění zračilo se v sličné její tváři a kouzlem nevýslovné dobroty rozlévalo se po celě postavě, zahalené v měkkých řasách volného domácího šatu, jenž krásu ladných linií těla spíše prozrazoval, než tajil. Všechno své nadšení, svůj vznět i zápal umělecký vložil Materna do dila, se svrchovanou pílí a láskou prováděného. Kamenný genius Zdraví, dosáhnuvší prv ceny v návrzích konkurujících, který později nad vehodem dobročinného ústavu vital zástupy cho robných dětí, pod ochranou jeho úlevy hledají cích, stal se obrozením úspěchů a počátkem dalš slávy sochařovy. Však jemu samotnému i dětem jeho zosob něným andělem dobra zůstal pro vždy bezděčný model vílězícího jeho návrhu — paní architek tova, sledována všude žárlivým stínem — Ma rynou.
Matern Ziková Maryna ryný ústav vital zástup
18 title
Příběhy z cukrovaru.
19 article Vypravuje Irma Geisslova
Vypravuje Irma Geisslova Věnováno všem, kteří v noci beze spánku, bez odpočinku pracují, ve dne podřimujíce nedosta tečně, neschopni vnímati požitky dne.
Geisslův
20 article Úvod.
Úvod. Blíží se kampaň... Přípravy v proudu k milému, životem sálajícímu, slavnému období Jak žalostně bylo ticho, mrtvo po celé kvetoue léto na rozsáhlém dvoře, co na něm odkvetlo skvostné trávy, po níž nikdo nešlapal, co zlatého a modrého kvítí, jehož živá duše ani nespatřila- A nyní — jak živo, jak bouřlivo! Co lidí přejde o Co vozův dohrčí, zastavi se, aby z nich složen byla pěkně do běla očistěná, ořezaná cukrovka Co poslů přejde se vzkazy, s poptávkami, a od spěchá zase, co vzácných návštěv se donně ob jeví, vystřídá, přejde! Z věžovitého komína už dnem i nocí v stupují oblaka dýmu, tu volkolepého jako př požáru, tu něžného, průhledného jako mlha. J k různě zbarvená bývají ta oblaka dýmu! přišern rudá, hnusně šedá jako pavučiny, a zase na- modralá, zarůžovělá jako sen a bílá jako snih a opět černá jako tlum havranů! A jak se vlní jak krouží, jak vystupují, měníce svůj tvar ladně a přerozmanitě. Nekonečné chvíle možno se ba viti pohledem na tento kouřící maják rovin — neboť za budovami českého cukrovaru z pravidl nebývá už žádných domův, bývá za městem v plodné krajině bez kontur
21 article
Na sta oči hledívá dychtivě k eukrovaru— kdy z jeho vztyčeného, k obloze ukazujícíh vysokého kominu poprvé se zakouří, a dále, až oživne jeho okolí, až u večer zahoří okna jak zlato a rubiny. Tam poroste chléb hladovým výdělek nuzným. Dělnici čekají na kampaň jak na vykoupení. Mladí, intelligentní snaživci hrdě doufají, že tam na tom kolbišti práce a důmyslu uplatní své vlohy, své bujné síly v plném roz machu. Nadaní technikové rozvinou v českém závodě na domácí půdě nadšenou svoji snahu po samostatném tvoření... Nechť podrobís disciplině, jako jiní úřadníci, bez ní stejně ne- snadno mysliti si nějaké lidské mraveniště nebo úl! Společná práce je zajímavá. V naprosté samo- statnosti neobstojí každý — ta je právě práven jen velkých duchů. Hle, co dobré vůle, co vlaste- necké skromnosti! Aeh, co krásných, národu prospěšných pod- niků lze tu zasití a k rozkvětu vypěstovati — zde, doma, v české krajiné, s českým lidem v na- šich — ač rozharaných, ale přece jen našieh poměrech, kde všechno známe, všady lze nám zasáhnouti, přeměniti, opraviti! Není zde — alespoň nemá býti, a doufejme, že za žádnou pod mínkou nebude zde — (jako, žel, u železnie protože byly cizím vynálozem a podnikem zde štěpovaným) — cizinců, zarytých škůdců, židů světoběžníků a trhanů!..
22 article
Jeseň tichá, smutná, zadumaná táhne kra jem, listí šelestí na zemi, stromy ční holé k za mračené obloze — předtucha úplné spousty, za- hynutí chvěje se ve chladné mlze nad dědinou.. Hrozí i bída chudině... Budiž zažehnána prac těch, kteří mohou a umí. Otevřte se brány blaho- plodných českých továren, zakrouži, velebný dýme — věšticí počátek blahobytu, slavně k obloze —— kde práce, tam veselí, zakrouži i laškovně a furiantsky k těm nevlídným mrakům je-li venku smutno, at je pod střechami útulno! Doba kampaně budiž dobou utěšenou, ochrannou a spasnou! Zahořte všechna okna cukrovarských budov do mlžných nocí jako zářící skvostné bož hvězdy! — Celý den se zlobil, hádal — vadil. Byl už všecek ukřičen. Večer končil jeho turnus a on vycházel z varní sině rozpálen, upocen, spě- chaje ke své mladé, tmavozraké, sladké ženě. „Věruško, kdybych nyní tebe neměl, snad byc se zastřelil. „Ale jdi, Emánku,“ chlácholilo sladké dítě „jsou nevzdělaní, čeho můžeš od nich žádat?! „Máš pravdu, ženuško,“ smiřoval se ad junkt se svým osudem, „všude vadí něco a živo- bytí je zlé, ech co, jen když mám tebe! „Podívej se. Emouši, já bych také mohl naříkat — jsem pořád mezi čtyřmi stěnam sama. Cukrovar stoji o samotě jako starý hrad. já jsem tu cizinkou, nikoho neznám, jsem jakc prodaná —.
Věruška Emánek Máša
23 article
„Stýská se ti — probůh?“ „Ne, nemám na to času — jen po tobě s mi stýská, když dlouho nejdeš — „Tak, tak... Nu, a což, nepovíš mi,c je dnes nového u nás? „Jak pak ne — mám to na mysli a ne- mohu se k tomu dostat, abych ti vypravovala Homoli cukru nám poslali. „Vím, druhému adjunktovi také a účetnímu každý dostal. Aby také ne — v cukrovaru budeme píti kávu hořkou, ne?“ liboval si ad- junkt, hladě si svou mnohoslibnou bradu a kroutě si černý knir. „Vidíš, Emánku, to je pro mne veliká vý- hoda, že mi nebude cukru kupovati — pořídíme si něco hezkého, Emánku, do domáenosti z krátký čas. „Ty má hospodyňkol“ „Nu a což, Emánku, večeřet bys nechtěl? „Už jsem byl před hodinou jako vlk s tebou, čarodějko, na všechno člověk zapo- mene! — Skromná večeře byla za půvabné obsluhy mladé pani brzo odbyta a vděčný adjunkt citi se králem. „Dobře jsem udělal, že jsem se už oženil — na co čekat?“ vroucně si liboval kroutě si trochu rozčileně brzo pravý knír, brzo levý. Prochvívalo jej takové sebevědomí, jakoby mu nejméně celý cukrovar náležel. — Druhý den byla sobota a den výplaty. Pan adjunktová připravila večeří sváteční, i piva o ně- co vic než jindy, aby si — jak řikali, ten nejvese- lejší den v měsíci, oslavili. Ale adjunkt přišel mrzut a jídla se sotva dotknul. Nemohla z něho z počátku ani slova dostat. Konečně rozvázal. „Dávají mi to citit, že jsem ženat, nepřej mi mého štěstí, nemohou mi zapomenout, že jsem se nedal ředitelovou dcerou lapit a —a koukají mi na prsty . .. „Ať koukají, Emouši, tvé prsty jsou čiste“ „A pak, příčina — proč se vlastně zlobím má ovšem jiný pramen, ty se budeš tak zlobit. „Co udělali — prosím tě? Adjunkt přecházel rychlým krokem po po koji a pak, odplivnuv si, řekl: „Ostuda! dnes o výplatě, srazili si za ten — cukr . ..
Emánek
24 article
„Jsem mezi nimi jako prodán, Věruško, stýskal si adjunkt své choti „pořád mají pln řečí a jakmile vstoupím, umlkají jako na umlu vené znamení. Mne to hluboce uráží. Všichn hledí na mne s nedůvěrou a podezříváním, jako bych byl vyzvědač a udavač. „Ty přece nikomu ani vody nezkališ Rmouši, o nikoho se nestaraje „Toť právě moje vina, drahá ženo. Kdy bych s nimi chodil, s nimi pil, vytloukal ho spody, klevetil, zahazoval se — aby mi měli c odpouštěti, abych je musil prosit o mlčelivost, o přímluvu — na příklad u správní rady — 6, to by byla voda na jich mlýn, pak by byli se mnou spokojeni! Ale mravní bezúhonnost — od- pusť, že se tak neskromně vyjadřuji, ta jest jim ukrutně nepohodlna, té mi nemohou odpustit Ale ne! lloho se nedočkají, abych si zadal. „Ne, Emánku.
Věruška Emánek
25 article
„Něčemu se však přece neubráníme, že- nuško. Aby na mne starý pořád neseděl, udě lejme, co chce. Už mi kolikráte řikal — já od povídám vždy vyhýbavě, abych přijal technik Labského k nám do bytu, nebo aspoň ke stravo- vání se. Starý mysli — jak asi správně hádám že se tak něčeho doví... A jelikož se u nás ni neděje, a toho se on pak doví také, snad mi na stanou snesitelnější časy. Učiňme tak, Věruško. „Nevím, Emánku, bojím se toho.“ Adjunkt ale domlouval své choti, přesvěd čoval ji o výhodách toho kroku, až si dala říci. — Technický assistent Labský, jenž rovněž jako oba adjunkti, nesměl se zbytečně z cukrovaru ani na chvilku vzdáliti, příjal vděčně návrh — stravovati se v soukromém bytě: u staršího ad junkta. Byl slušný mladik. Neobtěžoval mnoho Najedl se a odešel ihned. Ani mnoho nemluvíval K paní Věrušce choval se vybraně, byl jemně zdvořilý, vzácně šetrný. Tato šetrnost měnil se časem v neobyčejný zájem, v hlubokou od- danost... „Emouši, zlepšilo-li pak se již tvé posta- vení v cukrovaru?“ zeptala se jednou večer mladá paní.
Věruška Emánek technický assistent Labská
26 article
„Zajisté, ženuško — děkuji ti, že's m k tomu dopomohla. Labský zpívá o nás dithy- ramby, vyzradil mi to účetní. Ředitel nehledí už na mne — jako dříve, skrze prsty. A kollegové a všichni, jak tam jsou, lezou ke kříži, jeden za druhým. Věruše si vzdychla. Kdyby Emouš věděl!.. Labský už nebyl tak málomluvný a ostý chavý, ani už tak nepospichal od oběda. Bavíva paní adjunktovou zajímavým hovorem o nevšed- ních zjevech veřejného žívota jak doma v Če chách, tak i jinde, hovořival nadšeně, blouznivě horoucně... Ztratil hlavu. — Zatím se stahovala mračna nad budouenost adjunktovou. Jeho nepřátelé skřípali zuby, žes naň štěstí usmívalo. Proslechlo se, že bude mu gáže zvýšena ještě před ukončením kampaně — jaksi odškodněnou za dlouhé zneuznávání. Toho bylo příliš! Úspěch morální z nouze ztrpěli, al hmotného zisku nesnesla jejich závisť. — Bídníci očernili, pomluvili adjunktovu ne- vinnou ženu. Labský, svým netajeným horová- ním, pohříchu, posloužil jim výdatně. Přišel do varní síně Labský večer po hroz- ném výjevu v ředitelně, kde byl interpellován — před bledým soudcem adjunktem, co je na ře- čích pravdy, a kde nedovedl zalhat — svých cit První osten. Stroje tak příšerně dnes hučely a plštěly. žár z otevřených pecí sálal divoce — divoce. Assistent Labský potácel se po síni jako pod- lemený — vždyť palčivě pociťoval, že paní ad- junktové ubližil — on té paní zbožňované, že je potupena a další pobyt adjunktův zde ne- možný — — č! Labský při tom pomyšlení za- vrávoral — byl blízek pecí, zažehly mu vlasy, vous, oděv — ani nevolal o pomoc, omdlel klesl a uhořel. „Labský uhořel!“ letěla zpráva jako pří- šerný pták po celém cukrovaru a ovšem každému napadlo, že se tak asi nestalo pouhou nešťast- nou náhodou-
Emouš Bavív adjunktův Labská
27 article
Živá pochoden.
28 article
Za onoho času usneseno ve správní radě, vyslati na světovou výstavu odborníky, počtem nejméně dvé osob, ve příčině přehledu cukro- varnictví v zemích domácích i cizích. I zvolen k tomu důležitému poslání pp. adjunkt Ducho- slav a assistent Hnilička. Rozumí se, že cíl tohoto poselstva byl zá- bavně-poučný: porovnati cukrovarství české s ei- zím, prozkoumati nové stroje a rozsouditi, zdali bylo by záhodno používati těchto i v milém krá- lovství českém, všimnouti si všech nových vymo- žeností a vynálezů v oboru chemie a všeliké jiné ije a tak dále, a tak dále, jak se vůbec děje, když správa na své útraty někoho do výslavy posílá. Pánové s naplněnými tobolkami — a to bylo ohromné, neboť stalo se na návrh hodnosty, zná- mého držgrešle, chystali se časně ráno vyjeti. „Ach bože, ty odjedeš,“ hořekovala mladá paní, vídoue, že už je všechno připraveno. „Vždyť jest to pro mne vyznamenání, drah ženuško. „Nepros se jich o něl „Ty's dětinská. „Neměl's toho úkolu vůbec na se bráti „Proč? „Kdyby se něco stalo zatím. —“ „Nebuď pověrčivou, prosím tě. „Nejsem, Emouší, ale — „Ale! Kdyby nebylo vždy tohoto tvého ale při všem „Bude se mi stýskat, Emouši.“ „To mně také. „Nepovidej! Tobě, na cestách, na vý- stavě — „Přece. Žena není výstava, dítě nen atrakce.“ „Ach, dítě! náš Emoušek. Víš-li pak. Emouši, že mi dnes stonal?“ „Stonal? „Ano; vařila jsem mu thé; ještě mu t jednou dám. Ohřeji ho na lihu.
Hnilička Nepovidej Toba
29 article
„Ted „Ano, teď hned — „Kam jdeš? „Do kuchyně. „Co tam s dítětem? polož je přece. „Abys měl zde muziku, ne? vždyť by se vzbudil, jak bych ho položila. „Ty dobrá duše! Nuže, přehlednu ještě své věci, nezapomněl-li jsem něco. „Ano, dobře se podívej, Emouši.“ S těm slovy paní adjunktová, se synáčkem na ruce, od- šla do pokoje. Adjunkt Duchoslav přepočítával právě asi po sedmé zásobu svých límců na cestu, když za- slechl z kuchyně nezvyklý, slabý výkřik ženy své. Skokem vrazil tam, a co spatřil, nad tím stydla mu veškera krev v žilách. Jeho sladká, tmavozraká žena s drahým synáčkem v náručí byla obklopena šlehajícími plameny! Byla živá pochodeň. „Kriste! Co's dělala!“ vykřikl muž, smysl zbavený, vrhl se k ženě, popadl dítě a hodil je na postel, nehlédě, kam a jak padne a více se o ně nestaraje. „Moje Věruše!“ byla jediná představa v duši jeho, představa hrůzná, ona v krajním ne- bezpeči, ona, Věruše! což ho plnilo takovoulí- tostí, že mu slzy proudem vytryskly z očí. Strh se sebe kabál, schvátil do něho drahou postavu, již k zemi povalil a po zemi kutálel, holýma ru- kama svýma — kam kabát nestačil, plameny utlumuje. „Věruško, má drahá ženo, vidiš mne? Obočí opálené, řasy ohořelé — vlasy na troudl Pro boha živého, neoslepla's, vidíš mne? „Vidím tě, Emouší —.
Ted Duchoslav Skok Krist Věruš Věruška
30 article
„Ach — díky, bože, bože, co's dělala?“ „Vzňal se mi od plamene lihu ten široký dlouhý rukáv — „Prokletá móda — a ty také takový nesmysl nosíš! Co ti na to jen dám, duše moje ? ! To víš, nežli se doktora dovoláme, bude dlouho trvat. Můžeš povstati se země? Pomohu ti. „Jde to, děkuji ti. Ale Emouši — pro boha kde je Emoušek? „Já nevím „Vždyť jsi mi ho vzal z náručel „Já? Co ti nápadá? „Muži, já se zbláznm!“ „Kde je to dítě, opravdu — zdá se mi, ž jsem ho někam hodil. „Bude zabito! bude zabitol „Nekřič — no, tady leží, na posteli, á ... klouček, jak si pobroukává, patrně ho plamínky bavíly — „Ubohý Emánek!“ „Vidíš, kloučku, ani jsem na tebe ne- vzpomněl. „Jdi mil jdi mil“ „Mamince hrozila smrt, synáček odpustí. Najednou zhrozila se paní. „Muži, podívej se na sebe!“ „I — sak ...! ruce samý puchýř, kus kníru v pekle a mně se ani o ničem nezdálol „Můj ubohý Emoušil „Pro kus kníru — no, vem ho pesl „Ale máš bolest, vid „Mám. „To je nadělení. „Jakáž pomoc, jen když neštěsti nen větším. Sak...I pálí, pálil Citlivý svědek byl by nad trojčlennou ro- dinou zaplakal. Tak zde trpěli bez pomoci. Po- máhali si, chudáci, jak mohli a uměli Celý den zůstali odkázáni sami na sebe, až konečně pozdě v noci na opětované prosby po- slal jim ředitel jednu z žen, jež opět po delším hledání nalezla a přivedla lékaře Jak české cukrovarnictví na světové výstavě ve Vídni návštěvou Duchoslavova nástupce pana assistenta Hniličky pochodilo, jaký z té ná-
bůh Emánek Duchoslavův Vídeň