2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Genius.
Genius.
Skizza Ley Ostrov ské.
Seřilo se.
Hlavu podepřenu v dlaních seděl sochař
Materna nečinně u pracovního stolu.
Tmavé oči jeho bloudily po nákresech, pře
ním rozložených, aniž kde déle než vteřinu
utkvěly.
Zmocňovala se ho únava, nechuť ku prác
vyrážela mu tužku z ruky a nepřekonalo ji ani
vědomi, že výkres musí býti v čas odveden.
Připadalo mu hrozně nespravedlivým, že
on se má namáhati za jiného, který potom vý-
sledkem práce jeho obohatí nejen kapsu svoji,
ale zajistí si i jméno v kruzích odborných.
Slo o provedení konkurenčního návrhu fa-
cady jedné z větších dobročinných budov veřej-
ných, v níž choré děti najíti měly ošetření.
Cena vypsána byla na nejlepší z návrhů
chef Maternův byl jedním ze soutěžících místrů.
Mezitím, co architekt Zika, chlebodárce
mladého umělce, jezdil světem s půvabnou žínkou
svojí, seděl tento v pracovně jeho od rána do
večera, aby zoufalým úsilím uhájil existenci svou
a svých čtyř děti.
Sám dovedl si všeho odepříti, ale děti nechat
v něčem strádati, nebyl by nikdy dopustil.
Po ztrátě ženy nahražoval jim matku, byl
jim chůvou, ošetřovatelkou, zkrátka vším, nač
otcovská jeho láska stačila.
Jedinou světlou upomínkou na nebožku
ženu byly tyto děti. Mimo ně, nic ho ku památce
její nepoutalo.
S hořkostí v duši vzpomínal na doby bý
Vlastním přičiněním domohl se kdysi po-
stavení samostatného a když mladá hlava jeho.
plna ideálů, snila o tom, jakých úspěchů doeíl
ve světě uměleckém, osud připjal mu okovy
v podobě manželství se ženou, jež ho pochopiti
nedovedla.
Po sňatku, jakoby usměvavá bohyně Štěsti
byla zavřela štědrou dlaň svoji, kdykoliv se kni
toužným přáním obrátil.
Ley
Matern
Maternův
Zika
6
article
Sochařský atelier jeho pustl, zmizely z něho
výtvory dovedné ruky, provádějící plastikou, co
duše cítila, co oživovalo kamenné rysy postav
jeho a slibovalo v budoucnu, že talent takový
bez povšimnuti nezůstane, nýbrž dospěje k metě.
k níž umělcova ctižádost vzlétala.
Zatím nebotyčné požadavky marnivě, so-
becké ženy učinily z něho stroj, který bez ducha
prováděl práce všední, šablonovité, jejichž vý-
těžek sotva stačil hraditi výlohy nákladné do-
mácnosti jeho.
Klesal stále hloub a hloub, jako ochromen
nemaje ani síly, vzhlednouti k tomu, co opouštěl.
A když dospěl na pokraj propasti, kde zje-
vila se mu rozšklebená čelist Bídy, rozloučil se
se samostatnosti svou a stal se otrokem jiných,
kterým kus toho hrdého, tvořícího „já“ zapro-
dával po kuse a pracoval pro slávu jejich.
Na konec zůstal sám, se čtyřmi dětmi, jež
jakoby byly tušily, jak strádal neláskou voditelky
jejich, navzájem se předháněly v projevech
tklivé oddanosti k němu. — Co se navzpomínal
za den na ten úzký pokojík s kuchyňkou ve tře-
tím patře předměstského domu, z jehož pavláčky
otvíral se vábný pohled na panorama Hradčan
a sytou zeleň letenských strání.
Hradčany
7
article
Jak rád a zase pln obav, spěchal po vyšla
paných schodech, aby některého z jeho miláčků
za jeho nepřítomnosti nehoda nestihla.
Byli v dobrých rukou, žena, která je opatro
vala, byla kdys chůvou jeho a bezpříkladným
city oddanosti Inula k rodině svého pána.
Když bývalo nejhůře, prostě nabízel
skromné úspory svoje: „Vezměte, pane, ušetřila
jsem to u vás za lepších časů, máte na to právo.
Jen mne nechte tady, u té drobotiny, bez ní
bych už ani žít nemohla.“
Byl by zlibal tu poetivou, prací utvrdlou
dlaň a nitro jeho se zalévalo slzami, když dojat
hladil šedé její vlasy.
„No, Maryno, děkují vám, pro sebe nechci
jenom dětem ať nic nesehází, všechno vám ča-
sem splatím — — —
Maryna
9
article
Byl to druhý z těžkých závazků, který jej
k strastiplnému životu poutal. Za dětmi stála
služka, celý život dobru jeho rodiny zasvětivší.
Maryna byla zlatým hřebem vdovské jeh
Homácnosti.
Nesměl se nikdy v přítomnosti její zasmušiti
Hned tu byla s některým capartem na ruce,
jehož žvatlání zaplašovalo chmury, na čelo jeho
se slétající. Chmury ty poslední dobou množily
se rostoucím nepokojem nad pracemi jeho.
Má mysliti, tvořiti za jiného, který sklidí
slávu, jemu patřící? Všechno se v něm bouřilo
proti určení tomuto.
Ale když vzpomněl na kadeřavé hlavičky
svých dětí a odměnu, jež ho za námahu očeká-
vala, zjasnila se okamžikem tma perspektivy
jeh budouena a on znovu věřil, že umění jeho
yzlétne jako plák Fénix z popelu všednosti. —
S mravenčí pilí pracoval doma na zmen-
šeném modelu allegorie, jež v návrhu facady
zaujímati měla nejpřednější místo.
Práce nedařila se mu tak, jako za dnů
vznětů mladiekých, pevná jindy ruka chvěla s
obavou, zdali dílo ještě nyní k dokonalosti při-
vede.
Fénix
10
article
Připadalo mu, že tíha, spočívající na život
jeho, stlačuje i vytvořené postavy, že snažen
jeho, vdechnouti trochu života do pós jejich, zu-
stane bezvýsledným.
Jak by se mu bylo jinak pracovalo, kdyby
byl mohl kolem sebe soustřediti část toho blaho-
bytu dřívějšího a měl zase svůj atelier, kde
umění i nadšení jeho každým dílem ukončeným
jen vzrůstalo.
Takto omezen na kousek místa, jež stísněný
jeho byt poskytoval, mučen pohledem na čtyt
děti, oděné chatrnými hadříky, které jen do-
vedná ruka Marynina v celku udržovala, byl jake
ubit starostmi naň doléhajícími. —
Teď v podvečer, sedě sám v pracovně ne-
přítomného chefa, uvažoval o všem a myslí jeho
táhly bezútěšné obrazy dalšího jeho života.
v němž dorástající děti vyžadovati budou nákladu
stále rostoucího.
„Bůh milý sám ví, jak to půjde dále,“ po
vzdechl si těžce, „přece z nich musím něec
udělat, aby si synkové moji opatřili existenci
lepší než je moje a nemusíli se takto plaho
čiti — —
11
article
Rázné zaklepání jej vyrušilo
„Telegram panu Maternovi,“ hlásil vstou
pivší poslíček.
„Patrně chef se vrací a oznamuje přícho
svůj,“ poznamenal oslovený.
Roztrhnuv papírovou pečeť, mžikem obsal
přelétl a chvěl se, pročítaje poznovu řádky:
„Manžel na cestě onemocněl. Zařiďte vše
v bytu a očekávejte dnes večer vídeňský rychli
na Františkově nádraží.
Olga Ziková.“
— — Chef nemocen, kdož ví, jaké nebez
pečí mu hrozí a tím zároveň i existenci jeho
Matornově?
Sotva že se uchytil, je znovu ohrožen
Jakoby kletba spočívala na něm a snahách
jeho. — —
V horečném chvatu probíhal nádherně za
řízené pokoje architekta Ziky, sám vlastní rukou
načechrávaje bílé podušky lože, pro nemocnéh
přípraveného. —
Doma zastavil se jenom na skok, aby dět
políbil a dávno před ustanovenou dobou dlou-
hými kroky netrpělivě přecházel perron ná-
draží.
Tisíce otázek dralo se mu na mysl a od
pověď na ně spěla mu vstříc v temném hučen
vlakuí, jenž očekávané přivážel.
Matern
Ziková
Jakoby
Zika
Františkov nádraží
12
article
Architekt Zika postižen na cestě záchvatem
mrtvice, vracel se domů tělesně i duševně zlo
Úsilovné péči lékařů a nejvýš obětavému
ošetřování své choti děkoval za částečné zota-
vení, jež dovolovalo mu pomocí hole pokoj pře-
cházeti.
Však pravá ruka jeho zůstala ochromena
bezvládně podle těla spočívajíc.
Jediný, který mohl nyní chorou pravici na-
hraditi, byl Materna, jejž neštěstí, architekta po
stihnuvší, tím více připoutalo k jeho domu.
Klidně mohl nyní pracovati, věda, že tomu
co vyjde z pracovny Zikovy, nebude dána pečet
falešného autorství.
Architekt, trávě většinu dne v pohodlné le
nošce, měl dosti času uvažovati, jak neoceniteln
služby mu mladý umělec prokazuje.
Obstarával vše s tak svědomitou přesností
že Zika by nebyl vše lépe činil.
Neštěstí jednoho podmínilo štěstí druhého.
Zika
Matern
Zikův
Úsilovný péče lékař
13
article
Aby měl Maternu stále na blizku, nabídl
mu architekt byt ve vlastním domě, kam se
sochař s rodinou velmi rád přestěhoval, ježto
uznalost chefova vyvrcholila v tom, že k pohodl-
nému bytu přiléhal nově upravený atelier, ta-
kový, o jakémž sochař sníval a kde klidně se
mohl oddávati uměleckým svým pracím.
Léta strádání, zoufalého úsilí uhájiti skrov-
nou existenci, ustoupila pozvolnému blahobytu.
v němž růžověly bledé tvářičky jeho dětí
v úsměvech roztávala vráskovitá tvář Marynina.
Jak lehce se mu nyní pracovalo v jasném
ovzduší prostranného atelieru, kde obklopovalo
jej vše, co pohodlí, vkus a umění soustřediti
mohou.
Architekt Zika, ač neduživý, s tělem celým
shrouceným, dával se přece každodenně svésti
dolů do dílny sochařovy, sleduje s živým zájmen
provádění plastického modelu, jímž chtěl Ma-
terna opět na veřejnost proniknouti.
Allegorie představovala genia Zdraví, k ně
muž se utíká zástup chorých dětí, vztahujícíe
drobné ručky k natažené ruce jeho, okazujíe
do pozadí, kde skotačí párek děti již úzdra
vených.
Matern
Zika
Ma
14
article
Práce dařila se znamenifě, dětské obličeje
ztýrané utrpením různých nemocí, vystupovaly
s tak jímavou pravděpodobnosti, že celek přím
uchvacoval.
Jenom postava genin rozplývala se dosu
v neurčitých kontürách a Maternovi připadalo
že tvořící dlaň jeho nevystihne obraz, jenž by
v představách jeho vyrostl, aby dílo tolik slibu
jící korunoval.
Stále nemohl najíti pósu, jež nepřipomínala
by chladný materiál; scházela životnost postavě
která vzbuditi měla illusi dobra, z ní dýšícího.
Rozmrzelý odkládal nástroje, aby zejlra
dilo, dnes započaté, opět přeměňoval.
„Ten genius mne ještě zničí! Nepodaří-
se mi tak, jak si jej představuji, rozbiji to celé,
pravil jednou k architektovi.
„Podaří se vám, věřte, jen počkejte na mo
ment božské nálady, jež vede ruku umělcovu
nechtějte ji vydupati ze země, přijde nevolána
a hravě vám pomůže překonati, co zdá se vám
pro ten moment nedostižným,“ přesvědčoval je
Zika, výmluvností chtěje zapuditi jeho malo-
myslnost. —
A nemluvil nepravdu.
„Božská nálada“ dostavila se v okamžicíeh
kdy nejméně byla očekávána.
men.
Matern
Zika
15
article
Smutný den vlhkého podzimu s těžkým
příkrovem šedých, až skorem k zemi splývajicíel
mračen, vkrádal se ponurostí svou i v příjemně
zahřáté pokoje bytu Maternova.
Nezvyklé ticho, zdusené ještě nevlídným
počasím venku, zdálo zde tlumiti veškeren život
Maryna jako stín pohybovala se mezi po-
stýlkami onemocnělých dětí, čtyřleté Claudiny
dvojence jejího, Pavla.
Dvě starší děti, Petr a Marta, aby klid ma
lých pacientů ničím nebyl rušen, přestěhovány
do ložnice oteovy. —
Zoufalou jednotvárnosti vlekly se hodiny
trávené v úzkostlivém očekávání, vyvírajícín
v otázkách: „jak bude dál, zda se děti uzdraví
či neúprosná smrt schvátí je ve květu let, kdy
počíná se na ně šťastný život usmívat?
Celý dům připadal všem jako zatížen
chorobou dvou, záhy si všude oblibu získavšiel
V bolestném napjetí čivů počítal Matern
dny od vzniku nemoci uplynuvší
Tíže hory svalila se mu s prsou, když ko
nečně jednoho odpůldne Maryna vešla k němu
do atelieru s tváři štěstím záříci.
„Jdu vám, pane, zvěstovat šťastnou novinu
Děti jsou mimo nebezpečí, právě to pan dokto
prohlásil.
„Má zlatá, drahá Maryno, vám jen mám
co děkovati, která jste je tak vzorně ošetřovala
však vám toho nikdy nezapomenu!“
„Ne, pane, ne,“ bránila se přívalu jeh
vděčnosti.
Maternův
Pavel
Petr
Mars
16
article
„Nezapomínejte na paní Olgu, která se dě
líla se mnou a vystřídala mne v nocích, kdy mne
det.
stáří přemáhalo a kázalo odpočinouti. Její zá-
sluha není menší mé. Skoro se bojím, že
k ni děti příliš přilnuly, že už jim Maryna nebude
tak milou jako dříve. Beztoho mi onehda Petřík
řekl: „Víš, ona je jako naší maminkou a ty už
máš bílé vlasy, tak můžeš být jen naší ba-
bičkou — —.
Dobroty plné oči její poláhly se slznou
mlhou a teprve ujištění sochařovo, že děti mívaji
babičku raději, než vlastní matku, zapudilo jej-
stesk a obavy. — —
Materna zaměniv pracovní šat jiným odě-
vem, spěšně bral se ke komnatce dětí.
Silný koberec ztlumil kroky jeho, tak že ne
zpozorován, mohl se v dětském pokoji objeviti
Pomalu rozhrnoval portiéru, dvéře nahražu-
jící a jako přimrazen zůstal na prahu státi.
Scenerie, jež se mu zjevila, jako světlo
náhle zaplanuvší, osvítila tmu, v níž duše jeho
tonula: určíla směr jeho tvorby a poskytla mu
model i žádoucí pósu pro jeho genia.
Paní Ziková, malounko skloněná, stála ve
hlavách postýlek, kde nemocné děti odpočívaly
a bilou ručkou svoji kynula do otevřených dveř
druhého pokoje, kde hrál si Petr s Martičkou.
„Za týden budete si už hrát s nimi,“ znělo
tak přesvědčivě z jejích rtů, že obě děti sou-
časně k ní usmívavě se pozvédaly.
Olga
Petřík
Matern
Ziková
Petr
Martička
17
article
„Milostivá paní, prosím, zůstaňte tak, ne
hýbejte se, jenom co vezmu papír a tužku, pak
vám vše vysvětlím. Je to přímo skvostná posice
jíž si nesmím nechat ujíti, hned jsem hotov,
jako lavina hrnulo se Maternovi z úst, mezitím
co již skizzu načrtával.
Paní Ziková, tušíc ihned, oč mu jde, stála
bez hnutí, něhyplným zrakem pozorujíc udivené
děti, jimiž se mezitím Maryna zabývala.
Snad v tom pohledu vyvřela všechna láska
její k dětem, jichž sama dosti těžce postrádala,
že tolik oduševnění zračilo se v sličné její tváři
a kouzlem nevýslovné dobroty rozlévalo se po
celě postavě, zahalené v měkkých řasách volného
domácího šatu, jenž krásu ladných linií těla spíše
prozrazoval, než tajil.
Všechno své nadšení, svůj vznět i zápal
umělecký vložil Materna do dila, se svrchovanou
pílí a láskou prováděného.
Kamenný genius Zdraví, dosáhnuvší prv
ceny v návrzích konkurujících, který později nad
vehodem dobročinného ústavu vital zástupy cho
robných dětí, pod ochranou jeho úlevy hledají
cích, stal se obrozením úspěchů a počátkem dalš
slávy sochařovy.
Však jemu samotnému i dětem jeho zosob
něným andělem dobra zůstal pro vždy bezděčný
model vílězícího jeho návrhu — paní architek
tova, sledována všude žárlivým stínem — Ma
rynou.
Matern
Ziková
Maryna
ryný
ústav vital zástup
18
title
Příběhy z cukrovaru.
19
article
Vypravuje Irma Geisslova
Vypravuje Irma Geisslova
Věnováno všem, kteří v noci beze spánku, bez
odpočinku pracují, ve dne podřimujíce nedosta
tečně, neschopni vnímati požitky dne.
Geisslův
20
article
Úvod.
Úvod.
Blíží se kampaň... Přípravy v proudu
k milému, životem sálajícímu, slavnému období
Jak žalostně bylo ticho, mrtvo po celé kvetoue
léto na rozsáhlém dvoře, co na něm odkvetlo
skvostné trávy, po níž nikdo nešlapal, co zlatého
a modrého kvítí, jehož živá duše ani nespatřila-
A nyní — jak živo, jak bouřlivo! Co lidí přejde o
Co vozův dohrčí, zastavi se, aby z nich složen
byla pěkně do běla očistěná, ořezaná cukrovka
Co poslů přejde se vzkazy, s poptávkami, a od
spěchá zase, co vzácných návštěv se donně ob
jeví, vystřídá, přejde!
Z věžovitého komína už dnem i nocí v
stupují oblaka dýmu, tu volkolepého jako př
požáru, tu něžného, průhledného jako mlha. J k
různě zbarvená bývají ta oblaka dýmu! přišern
rudá, hnusně šedá jako pavučiny, a zase na-
modralá, zarůžovělá jako sen a bílá jako snih
a opět černá jako tlum havranů! A jak se vlní
jak krouží, jak vystupují, měníce svůj tvar ladně
a přerozmanitě. Nekonečné chvíle možno se ba
viti pohledem na tento kouřící maják rovin —
neboť za budovami českého cukrovaru z pravidl
nebývá už žádných domův, bývá za městem
v plodné krajině bez kontur
21
article
Na sta oči hledívá dychtivě k eukrovaru—
kdy z jeho vztyčeného, k obloze ukazujícíh
vysokého kominu poprvé se zakouří, a dále, až
oživne jeho okolí, až u večer zahoří okna jak
zlato a rubiny. Tam poroste chléb hladovým
výdělek nuzným. Dělnici čekají na kampaň jak
na vykoupení. Mladí, intelligentní snaživci hrdě
doufají, že tam na tom kolbišti práce a důmyslu
uplatní své vlohy, své bujné síly v plném roz
machu. Nadaní technikové rozvinou v českém
závodě na domácí půdě nadšenou svoji snahu
po samostatném tvoření... Nechť podrobís
disciplině, jako jiní úřadníci, bez ní stejně ne-
snadno mysliti si nějaké lidské mraveniště nebo
úl! Společná práce je zajímavá. V naprosté samo-
statnosti neobstojí každý — ta je právě práven
jen velkých duchů. Hle, co dobré vůle, co vlaste-
necké skromnosti!
Aeh, co krásných, národu prospěšných pod-
niků lze tu zasití a k rozkvětu vypěstovati —
zde, doma, v české krajiné, s českým lidem v na-
šich — ač rozharaných, ale přece jen našieh
poměrech, kde všechno známe, všady lze nám
zasáhnouti, přeměniti, opraviti! Není zde —
alespoň nemá býti, a doufejme, že za žádnou pod
mínkou nebude zde — (jako, žel, u železnie
protože byly cizím vynálozem a podnikem zde
štěpovaným) — cizinců, zarytých škůdců, židů
světoběžníků a trhanů!..
22
article
Jeseň tichá, smutná, zadumaná táhne kra
jem, listí šelestí na zemi, stromy ční holé k za
mračené obloze — předtucha úplné spousty, za-
hynutí chvěje se ve chladné mlze nad dědinou..
Hrozí i bída chudině... Budiž zažehnána prac
těch, kteří mohou a umí. Otevřte se brány blaho-
plodných českých továren, zakrouži, velebný
dýme — věšticí počátek blahobytu, slavně
k obloze —— kde práce, tam veselí, zakrouži
i laškovně a furiantsky k těm nevlídným mrakům
je-li venku smutno, at je pod střechami útulno!
Doba kampaně budiž dobou utěšenou, ochrannou
a spasnou! Zahořte všechna okna cukrovarských
budov do mlžných nocí jako zářící skvostné bož
hvězdy! —
Celý den se zlobil, hádal — vadil. Byl už
všecek ukřičen. Večer končil jeho turnus a on
vycházel z varní sině rozpálen, upocen, spě-
chaje ke své mladé, tmavozraké, sladké ženě.
„Věruško, kdybych nyní tebe neměl, snad byc
se zastřelil.
„Ale jdi, Emánku,“ chlácholilo sladké dítě
„jsou nevzdělaní, čeho můžeš od nich žádat?!
„Máš pravdu, ženuško,“ smiřoval se ad
junkt se svým osudem, „všude vadí něco a živo-
bytí je zlé, ech co, jen když mám tebe!
„Podívej se. Emouši, já bych také mohl
naříkat — jsem pořád mezi čtyřmi stěnam
sama. Cukrovar stoji o samotě jako starý hrad.
já jsem tu cizinkou, nikoho neznám, jsem jakc
prodaná —.
Věruška
Emánek
Máša
23
article
„Stýská se ti — probůh?“
„Ne, nemám na to času — jen po tobě s
mi stýská, když dlouho nejdeš —
„Tak, tak... Nu, a což, nepovíš mi,c
je dnes nového u nás?
„Jak pak ne — mám to na mysli a ne-
mohu se k tomu dostat, abych ti vypravovala
Homoli cukru nám poslali.
„Vím, druhému adjunktovi také a účetnímu
každý dostal. Aby také ne — v cukrovaru
budeme píti kávu hořkou, ne?“ liboval si ad-
junkt, hladě si svou mnohoslibnou bradu a
kroutě si černý knir.
„Vidíš, Emánku, to je pro mne veliká vý-
hoda, že mi nebude cukru kupovati — pořídíme
si něco hezkého, Emánku, do domáenosti z
krátký čas.
„Ty má hospodyňkol“
„Nu a což, Emánku, večeřet bys nechtěl?
„Už jsem byl před hodinou jako vlk
s tebou, čarodějko, na všechno člověk zapo-
mene! —
Skromná večeře byla za půvabné obsluhy
mladé pani brzo odbyta a vděčný adjunkt citi
se králem. „Dobře jsem udělal, že jsem se už
oženil — na co čekat?“ vroucně si liboval
kroutě si trochu rozčileně brzo pravý knír, brzo
levý. Prochvívalo jej takové sebevědomí, jakoby
mu nejméně celý cukrovar náležel. —
Druhý den byla sobota a den výplaty. Pan
adjunktová připravila večeří sváteční, i piva o ně-
co vic než jindy, aby si — jak řikali, ten nejvese-
lejší den v měsíci, oslavili.
Ale adjunkt přišel mrzut a jídla se sotva
dotknul. Nemohla z něho z počátku ani slova
dostat. Konečně rozvázal.
„Dávají mi to citit, že jsem ženat, nepřej
mi mého štěstí, nemohou mi zapomenout, že
jsem se nedal ředitelovou dcerou lapit a —a
koukají mi na prsty . ..
„Ať koukají, Emouši, tvé prsty jsou čiste“
„A pak, příčina — proč se vlastně zlobím
má ovšem jiný pramen, ty se budeš tak
zlobit.
„Co udělali — prosím tě?
Adjunkt přecházel rychlým krokem po po
koji a pak, odplivnuv si, řekl: „Ostuda! dnes
o výplatě, srazili si za ten — cukr . ..
Emánek
24
article
„Jsem mezi nimi jako prodán, Věruško,
stýskal si adjunkt své choti „pořád mají pln
řečí a jakmile vstoupím, umlkají jako na umlu
vené znamení. Mne to hluboce uráží. Všichn
hledí na mne s nedůvěrou a podezříváním, jako
bych byl vyzvědač a udavač.
„Ty přece nikomu ani vody nezkališ
Rmouši, o nikoho se nestaraje
„Toť právě moje vina, drahá ženo. Kdy
bych s nimi chodil, s nimi pil, vytloukal ho
spody, klevetil, zahazoval se — aby mi měli c
odpouštěti, abych je musil prosit o mlčelivost,
o přímluvu — na příklad u správní rady —
6, to by byla voda na jich mlýn, pak by byli se
mnou spokojeni! Ale mravní bezúhonnost — od-
pusť, že se tak neskromně vyjadřuji, ta jest jim
ukrutně nepohodlna, té mi nemohou odpustit
Ale ne! lloho se nedočkají, abych si zadal.
„Ne, Emánku.
Věruška
Emánek
25
article
„Něčemu se však přece neubráníme, že-
nuško. Aby na mne starý pořád neseděl, udě
lejme, co chce. Už mi kolikráte řikal — já od
povídám vždy vyhýbavě, abych přijal technik
Labského k nám do bytu, nebo aspoň ke stravo-
vání se. Starý mysli — jak asi správně hádám
že se tak něčeho doví... A jelikož se u nás ni
neděje, a toho se on pak doví také, snad mi na
stanou snesitelnější časy. Učiňme tak, Věruško.
„Nevím, Emánku, bojím se toho.“
Adjunkt ale domlouval své choti, přesvěd
čoval ji o výhodách toho kroku, až si dala
říci. —
Technický assistent Labský, jenž rovněž
jako oba adjunkti, nesměl se zbytečně z cukrovaru
ani na chvilku vzdáliti, příjal vděčně návrh —
stravovati se v soukromém bytě: u staršího ad
junkta. Byl slušný mladik. Neobtěžoval mnoho
Najedl se a odešel ihned. Ani mnoho nemluvíval
K paní Věrušce choval se vybraně, byl jemně
zdvořilý, vzácně šetrný. Tato šetrnost měnil
se časem v neobyčejný zájem, v hlubokou od-
danost...
„Emouši, zlepšilo-li pak se již tvé posta-
vení v cukrovaru?“ zeptala se jednou večer
mladá paní.
Věruška
Emánek
technický assistent Labská
26
article
„Zajisté, ženuško — děkuji ti, že's m
k tomu dopomohla. Labský zpívá o nás dithy-
ramby, vyzradil mi to účetní. Ředitel nehledí už
na mne — jako dříve, skrze prsty. A kollegové
a všichni, jak tam jsou, lezou ke kříži, jeden
za druhým.
Věruše si vzdychla. Kdyby Emouš věděl!..
Labský už nebyl tak málomluvný a ostý
chavý, ani už tak nepospichal od oběda. Bavíva
paní adjunktovou zajímavým hovorem o nevšed-
ních zjevech veřejného žívota jak doma v Če
chách, tak i jinde, hovořival nadšeně, blouznivě
horoucně... Ztratil hlavu. —
Zatím se stahovala mračna nad budouenost
adjunktovou. Jeho nepřátelé skřípali zuby, žes
naň štěstí usmívalo. Proslechlo se, že bude mu
gáže zvýšena ještě před ukončením kampaně —
jaksi odškodněnou za dlouhé zneuznávání. Toho
bylo příliš! Úspěch morální z nouze ztrpěli, al
hmotného zisku nesnesla jejich závisť. —
Bídníci očernili, pomluvili adjunktovu ne-
vinnou ženu. Labský, svým netajeným horová-
ním, pohříchu, posloužil jim výdatně.
Přišel do varní síně Labský večer po hroz-
ném výjevu v ředitelně, kde byl interpellován —
před bledým soudcem adjunktem, co je na ře-
čích pravdy, a kde nedovedl zalhat — svých cit
První osten.
Stroje tak příšerně dnes hučely a plštěly.
žár z otevřených pecí sálal divoce — divoce.
Assistent Labský potácel se po síni jako pod-
lemený — vždyť palčivě pociťoval, že paní ad-
junktové ubližil — on té paní zbožňované, že je
potupena a další pobyt adjunktův zde ne-
možný — — č! Labský při tom pomyšlení za-
vrávoral — byl blízek pecí, zažehly mu vlasy,
vous, oděv — ani nevolal o pomoc, omdlel
klesl a uhořel.
„Labský uhořel!“ letěla zpráva jako pří-
šerný pták po celém cukrovaru a ovšem každému
napadlo, že se tak asi nestalo pouhou nešťast-
nou náhodou-
Emouš
Bavív
adjunktův
Labská
27
article
Živá pochoden.
28
article
Za onoho času usneseno ve správní radě,
vyslati na světovou výstavu odborníky, počtem
nejméně dvé osob, ve příčině přehledu cukro-
varnictví v zemích domácích i cizích. I zvolen
k tomu důležitému poslání pp. adjunkt Ducho-
slav a assistent Hnilička.
Rozumí se, že cíl tohoto poselstva byl zá-
bavně-poučný: porovnati cukrovarství české s ei-
zím, prozkoumati nové stroje a rozsouditi, zdali
bylo by záhodno používati těchto i v milém krá-
lovství českém, všimnouti si všech nových vymo-
žeností a vynálezů v oboru chemie a všeliké jiné
ije a tak dále, a tak dále, jak se vůbec děje, když
správa na své útraty někoho do výslavy posílá.
Pánové s naplněnými tobolkami — a to bylo
ohromné, neboť stalo se na návrh hodnosty, zná-
mého držgrešle, chystali se časně ráno vyjeti.
„Ach bože, ty odjedeš,“ hořekovala mladá
paní, vídoue, že už je všechno připraveno.
„Vždyť jest to pro mne vyznamenání, drah
ženuško.
„Nepros se jich o něl
„Ty's dětinská.
„Neměl's toho úkolu vůbec na se bráti
„Proč?
„Kdyby se něco stalo zatím. —“
„Nebuď pověrčivou, prosím tě.
„Nejsem, Emouší, ale —
„Ale! Kdyby nebylo vždy tohoto tvého ale
při všem
„Bude se mi stýskat, Emouši.“
„To mně také.
„Nepovidej! Tobě, na cestách, na vý-
stavě —
„Přece. Žena není výstava, dítě nen
atrakce.“
„Ach, dítě! náš Emoušek. Víš-li pak.
Emouši, že mi dnes stonal?“
„Stonal?
„Ano; vařila jsem mu thé; ještě mu t
jednou dám. Ohřeji ho na lihu.
Hnilička
Nepovidej
Toba
29
article
„Ted
„Ano, teď hned —
„Kam jdeš?
„Do kuchyně.
„Co tam s dítětem? polož je přece.
„Abys měl zde muziku, ne? vždyť by se
vzbudil, jak bych ho položila.
„Ty dobrá duše! Nuže, přehlednu ještě své
věci, nezapomněl-li jsem něco.
„Ano, dobře se podívej, Emouši.“ S těm
slovy paní adjunktová, se synáčkem na ruce, od-
šla do pokoje.
Adjunkt Duchoslav přepočítával právě asi
po sedmé zásobu svých límců na cestu, když za-
slechl z kuchyně nezvyklý, slabý výkřik ženy
své.
Skokem vrazil tam, a co spatřil, nad tím
stydla mu veškera krev v žilách. Jeho sladká,
tmavozraká žena s drahým synáčkem v náručí
byla obklopena šlehajícími plameny! Byla živá
pochodeň.
„Kriste! Co's dělala!“ vykřikl muž, smysl
zbavený, vrhl se k ženě, popadl dítě a hodil je
na postel, nehlédě, kam a jak padne a více se
o ně nestaraje.
„Moje Věruše!“ byla jediná představa
v duši jeho, představa hrůzná, ona v krajním ne-
bezpeči, ona, Věruše! což ho plnilo takovoulí-
tostí, že mu slzy proudem vytryskly z očí. Strh
se sebe kabál, schvátil do něho drahou postavu,
již k zemi povalil a po zemi kutálel, holýma ru-
kama svýma — kam kabát nestačil, plameny
utlumuje.
„Věruško, má drahá ženo, vidiš mne?
Obočí opálené, řasy ohořelé — vlasy na troudl
Pro boha živého, neoslepla's, vidíš mne?
„Vidím tě, Emouší —.
Ted
Duchoslav
Skok
Krist
Věruš
Věruška
30
article
„Ach — díky, bože, bože, co's dělala?“
„Vzňal se mi od plamene lihu ten široký
dlouhý rukáv —
„Prokletá móda — a ty také takový nesmysl
nosíš! Co ti na to jen dám, duše moje ? ! To víš,
nežli se doktora dovoláme, bude dlouho trvat.
Můžeš povstati se země? Pomohu ti.
„Jde to, děkuji ti. Ale Emouši — pro boha
kde je Emoušek?
„Já nevím
„Vždyť jsi mi ho vzal z náručel
„Já? Co ti nápadá?
„Muži, já se zbláznm!“
„Kde je to dítě, opravdu — zdá se mi, ž
jsem ho někam hodil.
„Bude zabito! bude zabitol
„Nekřič — no, tady leží, na posteli, á ...
klouček, jak si pobroukává, patrně ho plamínky
bavíly —
„Ubohý Emánek!“
„Vidíš, kloučku, ani jsem na tebe ne-
vzpomněl.
„Jdi mil jdi mil“
„Mamince hrozila smrt, synáček odpustí.
Najednou zhrozila se paní. „Muži, podívej
se na sebe!“
„I — sak ...! ruce samý puchýř, kus
kníru v pekle a mně se ani o ničem nezdálol
„Můj ubohý Emoušil
„Pro kus kníru — no, vem ho pesl
„Ale máš bolest, vid
„Mám.
„To je nadělení.
„Jakáž pomoc, jen když neštěsti nen
větším. Sak...I pálí, pálil
Citlivý svědek byl by nad trojčlennou ro-
dinou zaplakal. Tak zde trpěli bez pomoci. Po-
máhali si, chudáci, jak mohli a uměli
Celý den zůstali odkázáni sami na sebe, až
konečně pozdě v noci na opětované prosby po-
slal jim ředitel jednu z žen, jež opět po delším
hledání nalezla a přivedla lékaře
Jak české cukrovarnictví na světové výstavě
ve Vídni návštěvou Duchoslavova nástupce
pana assistenta Hniličky pochodilo, jaký z té ná-
bůh
Emánek
Duchoslavův
Vídeň