1
masthead
28. října 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příoha „Národních Listů
5
title
Ze života uherských Slováků
Slovák
6
article
Píše prot. Benjamín K o š ut.
Píše prot. Benjamín K o š ut.
Domovina Slováků horských jest obdařena
bohatými krasami přírodními. Vysoká pásma
horská a nízké kopce, sněhem pokryti horšt
velikánové s hlubokými údolimi ladně se stří-
dají. S horských temen tui tam shlížejí dol
staré zbytky dávných časů a věčně krásné při-
rodě zvláštního dodávají rázu. Na úpatích hor
neb na stráních obkličujících hluboká údolí bě-
lají se zdi vesniekých domků, porůznu roztrou-
šených, kleré tu i tam sotva lze víděti pro
husté stromy, kolem nich stojící. Leč krásný
obrázek tento často ztrácí na svém půvabu,
vkročíme-li do vnitř vesnice. Velká většina
vesnic stavěna jest velice nepořádně, obydle
lidská nesvědčí příliš o pořádku a čistotě a
ještě méně o pohodlí. Velkou čásť světnice,
kouřem začazené, zaujímají kamna a pec
s nimi spojená. Na ostatním prázdném pro-
stransiví viděti jest jednu neb dvě lavice a ně-
kolik primitivních kusů nábytku. Často nalez-
neme v jednom neb druhém koutě světnice
malé tele neb selátko, ve světnici také tráví
zimu slepice a králici v nejlepší shodě. V létě
bydli rodina většinou pod šírým nebem, ba
odpočinek vyhledává ve spižírně, na půdě neh
v zahradě; v zimě však všecko táhne se do
světnice, kde ohromné vedro vhod jim přichází.
Při některém domě není ani komínu a kouk
z krbu otevřeného na půdu vychází a odtud
střechou ven, někdy ale tou měrou naplní
světnici, že nutno okna zotvírati, ač-li vůbec
otevříli se daji.
Píš
Slovák
7
article
Kolem pece stojí lavice upevněné na ko
lech, do země přibitých, kteréžto slouží rodině
za místo odpočinku právě tak, jako pec sama
kde děti v zimní době často celý den se po
valuji.
Většinou tři i čtyři rodiny bydlí v jednom
domě: hlava rodiny i se svými dětmi i vnuky
a mnohdy vedou také společné hospodářství
Mladí starým rodičům neb hlavám rodiny, kteři
udržují pohromadě ostatní členy, prokazují
velikou úctu, leč úmrtím náčelníků rodiny
svazek ten se uvolní a jednollivé rodiny se
rozejdou. Rady starých mladí velice si váží
respektuji ji i při volbě nevěsty, neboť při
ženěni většina hochů neposlouchá jen hlasu
srdce svého, nýbrž má na zřeteli i zějmy
hmolné.
Pokrm lidu i u zámožnějších jest veliee
skrovný, ale takovým jest zejmena u chudšíeh
rodin, kde brambory a zeli hlavním jsou po-
krmem. K tomu přistupují pohanka, proso,
luštěniny a konopný olej a lůj, který na
mnohých místech nahražuje vepřové sádlo neb
máslo, potom ovesný neb žitný chléb. Hověz
maso zřidka se vaří, v neděli a ve svátek při-
cházi na stůl nasolené jehněčí maso neb uzené
vepřové. Husu, kachnu odnášejí pravidelně na
trh, podobně i sýr a máslo, z něhož si nechají
jen podmásli pro potřebu domácí. V krajinách
ovocných jest v oblibě i ovoce, zejmena v zimě
ovoce sušené. Polévka s chlebem jest obyčejnou
snídaní; v poledne jedí kaši neb nějaký mouč
ník a potom polévku a od oběda pravidlelně
nechá se něco k večeři. Kořalka zřídka schází,
ba mnohdy nahražuje i teplý pokrm. Slovák
náramně rád jí chleba, pročež Maďaři ho na-
zývají »chlebovým Slovákem« (kengeres lót).
Hus
Kořalka
Slovák
Maďar
8
article
Obyvatelstvo vesnické z pravidla žije
dobré shodě. Obyvatelstvo malých dědin nejen
mnohonásobné svazky přibuzenské a přátelské
k sobě váží, ale i životní boj nutí sousedy ku
vzájemné pomoci a podpoře. Pročež rodiny
často se navštěvují a sice v zimě za dlouhých
večerů v teplé světnici, v létě pak venku pod
okapem neb na lavicích, před chalupou usednuvše,
hovorem se baví. O záležitostech obecních ro-
kují většinou v hospodě, kde ženské vyrušovat
jich nemohou; tam důkladně přetřásají otázky
obecní, tam uzavírají smlouvy, tam berou na
se funkce obecní a slaví pitky, bez nichž Slovák
žádný důležitější akt nepočne.
Není ani jediné slavnosti, při níž by Slovák
jisté formálnosti nezachovával. Při každém aktu
přesně drží se starých zvyklosti, jež dědičně
přecházejí s pokolení na pokolení.
Vstoupíme-li do domu a spatříme-li,že
jeden kout světnice od stropu až k podlaze
jest zakryt bilým plátěným prostěradlem, ihne
pochopíme, že domácnost jest o nového člena
rozmnožena. Na loži za prostěradlem leží matka
se svým novorozeňátkem a vedle rozestavena
jsou různá jídla, která kmotra, příbuzenstvo,
sousedé denně rodičce posílají. Vedle plných
mis koblih, pečení, koláčů stojí láhev naplněná
cukrovou neb medovou kořalkou, kterouž matka
každého příchozího uetívá. Vstoupí-li té doby
mužský do světnice, postaví se domácí ženy
před prostěradlo na znamení, že muži jest tan
vslup zapovězen, porodní bába pak vezme
mužovi klobouk, jejž pak si musí od ní vykou-
piti. Když bába dítě poprvé koupá, vhodí ote
do vany něco peněz, aby dílě od báby si vy-
koupil; domácí ženy pak položí na stůl při-
krytý chléb, aby dítě bylo zdravé a rychle
rostlo.
Slovák
9
article
Druhý, zřídka třetí den po narození jsou
křtiny. Do chrámu pravidelně kmotra nese dítě.
z kostela pak bába, která takto k rodičům pro-
mluví: »Jako pohana nesli jsme ho odtud, jako
křesťana přinášíme ho zpět.« Potom dítě na stůl
položí a vyzve přítomné, aby ten, kdo má dítě
nejraději, odnesl je k matce. Otec ví, co jest
povinnosti jeho a nedá se od nikoho předejíti
Je-li novorozeně děvče, spěchají s ním do ko-
stela, aby ještě přede mší pokřtěno bylo, nebot
pak brzy se provdá. V den křtu dítě večer ne
koupají, aby nezemřelo. Kmotry a sousedky
jsou o křtinách hojně vyčastovány a z každého
jídla po kuse domů si odnesou (výslužku).
Matka 14—21 dní. leží v koutě, načež
vstane a jde do chrámu na požehnání; když
pak odtamtud se vráti domů, odstraní prostě-
radlo před svým ložem a ohlíží se po pravi-
delném zaměstnání.
Slováci velmi pečlivě o své děti se starají
Jakmile je děvčeti 13—14 let, chlapci 15—17
vstupují mezi vesnickou omladinu. V tom při
padě děvče nejprve odvedou do komory, kdese
přede, načež potom může se zúčastniti veškerých
Slovák
10
article
zábav a her vesnické mládeže. Na mnohých
místech je zvykem, že mládež, vstupující do
společnosti, vystrojí hostinu svým soudruhům;
děvče pravidelně pocti své družky jablky, su-
šeným ovocem, ořechy, hoch pak nejlépe se
zavděčí kamarádům několika řádnými nádobami
nápoje. Časté styky mládeže obého pohlaví po-
skytují hojně příležitosti, aby hoši s děvčaty se
seznámili. Hoši kupují děvčatům na trhu ko-
láče, šátky neb prsteny, děvčata oplácejí hochům
vyšívanými kapesníky a květinami. V sobotu a
v neděli večer navštěvuje hoch milenku svoji
a často až do půlnoci sedíce na lavici pře
domem spolu se baví, většinou však skrze
okno spolu hovoří. Prvního máje postaví hoch
před obydlí dívky své stromeček májový, okrá-
šlený barevnými pentlemi; hned z rána pak
hoši s hudbou chodí po vesnici a stanouce
u každého stromečku vyzývají své milenky
k tanci.
11
article
Když hoch nabude pevného přesvědčení,ž
ho v domě dívčině rádi vidí a že i jeho rodiče
proti děvčeti ničeho nenamitají, pošlou tito ně-
kterou příbuznou k rodičům dívčiným vyzvě-
děti, jsou-li ochotni dáti mu svoji deeru z
ženu. Je-li odpověď přizniva, odebéře se po ně-
kolika dnech hoch se svou matkou neb otcem.
někdy i s některými příbuznými prohlédnouti si do-
mácnost divčinu, načež následují námluvy. Že-
nichova matka asi takto promluví: »Víme
z písma svatého, že, když bůh stvořil prvního
člověka, ve snu žebro mu vyňal a z něho
stvořil Evu, aby mu byla věrnou družkou
manželkou; tak i tento ctihodný mládenec přeje
si družky života a proto přišli jsme k vám.
abychom pěknou a počestnou dceru vaši vyžá-
dali za ženu tomuto mládenci.« Ženich na to
dá své nevěstě darem buď šátek, kordovánky
neb nějaký oděv, nevěsta zase podá mu ozdobně
vyšivanou košili a kytici. Potom následuje vý-
měna prstenů. Od té doby cítí se hoch v domě
svého nastávajícího tchána jako doma a po-
máhá mu často i při pracích polních.
Většina sňatků uzavírá se na podzim
(v listopadu a prosinci), když polní práce se
ukončily, neb v masopustě. V těch třech ne
dělich, které k ohláškám jsou určeny, dělaji
staří pilné přípravy ku svalbě, k níž družbové
zvou příbuzné a dobré známé. Na klobouk neb
na šat »úřadujícího« družby připevní družice
vkusnou kytici a hůl jeho okrášlí červenou
penllí. Pozvaní hosté různé dary přinášejí mladým
svatebčanům. Matka ženichova pošle nevěstě
obyčejně vkusný čepec, ostatní pak posílají
obilí neb nářadí domácí, hrnce, dobytek. Sva-
tební veselí počíná vlastně už večer před oddav
kami; tehdy pletou nevěstě věnec. Děvčata.
s nimiž při té příležitosti nevěsta se loučí, pějí
dojemné písně, v nichž chválí ctnosti ženské.
bůh
Eva
12
article
Šťastná matka pak čerstvými koláči a vřelou
cukrovkou častuje přítomné.
Mezitím, co k oddavkám přípravy se ko-
nají, oblékají nevěstu v její ložnici, při čemž
děvčsta zpivají různé přiležitostné písně, ne-
věstá však horce pláče.
K aktu svatebnímu na sta různých pověr
se vztahuje. V župě trenčínské a nitranské
vplétají nevěstě do věnce rozmarinového sladké
ratolestí jabloňové, aby manželství její sladké
bylo. V župě turocké, kladouce nevěstě věnec
na hlavu, vkládají jí do úst po jednom zrnu
z každého obilního drubu, aby dobrou byla
hospodyní.
Někde také při té příležitosti posazují ne-
věstu na putynku neb hmoždíř; jakmile pak tato
povstane z místa svého, ihned tam usedne ně
které děvče ze svatební družiny, a to potom
během jednoho roku se provdá.
Když družba přijde se zprávou, že u ne
věsty už vše jest připraveno, odebéře se matka
ženichova a za ní i ostatní družina do domu
nevěstina. Napřed jde hudba. U domu nevěstina
děvčata, družky nevěstiny, zpěvem uvilají pří-
chozí a uvedou je do světnice. Na některých
místech naleznou však hoslé ženichovi dvéře
sVětnice uzavřené a teprve na opětované kle-
pání matky ženichovy olevrou se dvéře a matk
nevěstina táže se příchozích, proč přicházejí.
Matka ženichova rozvláčně a často žertovnými
slovy odpovídá, načež všichni vstoupí do svět-
nice, kde všácko je přílomno — jen nevěsta
zde není; ta se schovala do své komůrky neb
do domu sousedova neb na půdu. Pošlou tedy
družbu, aby ji vyhledal. Ten ale schválně při
vede do světnice jiné děvče a táže se, to-l
je ta hledaná holubička. Družina svatební od
povi na to, že dívku tu sice ctí a jí si váží, ale
že to není ta, kterou hledají. Ještě jednou
totéž se opakuje a tu teprve po třetí přivede
tu pravou a všichni prosí rodiče, aby holubičku
tu pustili na svobodu.
U dom nevěstin
13
article
Ještě několik ceremonií a formalit se vy
koná a konečně nevěsta i ženich pokleknou
před rodiči a žádají požehnání. Mezitím co matk
požehnává svatebnímu páru, děvčata pějí písně
vyličující bolest matčinu nad loučením s mile-
nou dcerou, načež průvod svatební dá se n
pochod do chrámu.
Průvod před chrámem stane a čeká n
kněze, mezi čímž děvčata opět zpívají vhodné
písně. Když svatební pár konečně k oltáři vstu-
puje, nevěsta hledí ženichovi na nohu šlápnouti.
aby v životě nad ním panovala. Oba pak, jak
nevěsta tak ženich hledí, aby stejně k oltář
vstoupli, neboť kdo dříve tam vstoupí, ten dříve
zemře.
Když konečně průvod po vykonaných od-
davkách z chrámu vyjde, přivítá ho veselá
hudba. Ale již několik kroků před chrámem
zastaví průvod svatební dlouhá pentle, přes cestu
natažená, již děvčata teprve tehdy odstraní, když
každý člen průvodu nějaký peníz jim hodí.
Průvod odebéře se potom do domu nevěstina,
kde zúčastní se hostiny svatební, po níž jdou
do hospody tančit.
Druhý den opět shromáždí se svatebčané
u domu nevěstina. Domácí lid naloží na
vůz nevěstinu výbavu a průvod ubírá se pak
do domu ženichova, je-li tento blízko, pěšky,
je-li vzdálen, vozmo. Zde matka ženichova oče-
kává příchozí a táže se nevěsty v první řadě,
co jim přinesla; nevěsta odpovídá, že štěstí,
zdraví a boží požehnání. Na některých místech
obdaruje pak matka nevěstu; dá ji pár botek,
v jedné z nich je stříbrňák, ve druhé pěkná
14
article
zástéra. Za to ale žádá zase od nevěsty dar pro
ženicha, aby měl, kam by hlavu sklonil. Na to
ovšem nevěsta nezapomene, přináší peřiny na
celou postel a podušku.
Při veselí svatebním obyčejně novomanželé
sami zahajují tanec. Hoši vesničtí hledí, aby
nevěstu co nejvíce provedli. Nejčastěji tanč
čardaš. Z původních tanců slováckých bývá
někde nejvíce v modě strašák, i u nás známý.
Neméně zajímavý jest tak řečený tanec ruční-
kový. Při něm prostrou na zemi ručník, na oba
konce jeho postaví hořicí svíce, tančicí pár ně-
kolikrát ho obtančí, načež tanečník a tanečnice
pokleknou a počnou se hubičkovati
Slováci vůbec velice rádi tančí. Nejsou-i
po ruce cikáni, spokojí se dudákem; zejmen
v masopustě žádná neděle bez tance se ne-
skončí. Poslední dva dni v masopustě jest nej
veseleji; tu hoši chodí od domu k domu a zvou
ještě jednou děvčata k tanci, nežli nastane po-
peleční středa; v tento den vesničtí hoši pořá
dají zvláštní komický průvod maškarní, jehož se
zúčastní i děvčata, jež byla všechny zábavy ma
sopustní s hochy prodělala.
V masopustě a zejmena v den sv. Blažeje
(3. února) chodí školní děti od domu k domu,
a žádají slaninu, zpivajíce při tom různé písně
podobné koledám.
Na den sv. Josefa (19. března) počiná se
jaro, Kdo toho dne jde po poli, hledí nějakou
květinku neb aspoň liskový proutek domů při-
nésti na znamení přicházejícího jara. Na květnou
neděli na mnohých místech chodí malá děvčátk
od domu k domu s větvičkami stromovými
čerstvě vyhnanými, na něž navěsí všelijaké stra-
katé stüžky a barevné skořápky od vajec, zpí
vajíce při tom písně o utrpení Kristově.
Slovák
svatý . Blažej
svatý . Josef
Kristův
15
article
Na sv. Jiří (24. dubna) chodívá vesnick
mládež s rozžatými pochodněmi za zpěvu na
zelenající se pole. Večer před tím děvčata házejí
do potoka věnce, kteréžto mládenci v jisté vzdá
lenosti od nich stojíce chytají a z toho hádají
které děvče kterému je souzeno.
V předvečer sv. Jana Křtitele zapalují na
poli svatojanský oheň. Mládež sebere ve ves-
nici tolik starých košťat, co jen může, namaže
je kolomazí a odebéře se s nimi na pole. Tam
rozdělají velký oheň, zapálí košťata a uspořádaj
kolem plápolajícího ohně celý pochodňový prů
vod, při čemž pějí různé příležitostné písně
Pak vystoupí některý odvážnější hoch z řadya
přeskakuje oheň. Staří z vesnice dívají se na
tuto zábavu.
Na den Adama a Evy (24. prosince) do
spělí členové rodiny po celý den se postí; večer
však i nejchudší vystrojí velkou večeři, při níž
makový moučník a houbová polévka nesmí chy-
běti. Pod okny zámožnějších rodin shromažďuj
se té doby chudé děti a zpívají písně vánoční
Před večeří hospodyně namaže svým dětem
čelo medem, aby je lidé tak milovali jako včely
med. Hospodář pak vybéře z mísy nejpěknější
jablko, rozřizne ho na tolik částí, kolik je sou-
stolovníků a každému z nich dá jeden díl.
svatý . Jiří
Křtitel
Adam
Eva
16
article
Komu v dílky jeho zůstane jádro neporu-
šené, ten bude zdráv po celý rek, ale kdo do-
stane kousek s jádrem rozříznutým, ten bude
stonati, ba snad i zemře do budoucích vánoe.
Mezi večeři hospodyně přes hlavu za záda hází
pepř slepieím, aby mnoho nesly.
Po večeři nastávající nevěsty zametají svét
nici a smetí na rozcestí roznášejí, dávajíce tam
pozor, z které strany zaslechnou psa štěkati
z té prý jim přijde ženich. Nejkrásnějším vá
nočním zvykem jest bez odporu pastýřská hra-
při níž pět neb šest mládenců oblečených za
pastýře, ve formě dialogu líčí příběh betlémský.
vplétajíce do něho místy i písně vhodné. K tomu
podobné jest chození tří králů dne 6. ledna.
17
article
Jak jsem výpravil tetu do
Baltimore.
Jak jsem výpravil tetu do
Baltimore.
Napsal Charles Stewart Davison, přel. Jos. E. Korn
Každý řádný nadějný mladík má míti nej
méně tři staré panenské tetky, jichž stáří se-
čteno nemá obnášeti méně, než sto a dovadesát
pět let. Já, jakožto potomek starě puritánské ro-
diny, honosím se takými tetkami, nejstarš
z nich čítá sedmdesát čtyři roky, a té právě
zachtělo se před nějakou dobou podniknouti ja-
kousi delší cestu. Její cestování doposud obme-
zovalo se na pouliční dráhu až ku Staten Island,.
než nyní umínila si, že navštíví jedinou pro
vdanou svou sestru v Baltimore. Jakožto nej
zkušenější člen rodiny v cestování byl jsem vy
hlednut, abych jí doprovodil na dráhu a umísti
ji v kupé vlaku, jenž třeba by ji přímo nedo-
nesl do náručí baltimorských příbuzných, přece
jen by ji donesl aspoň do baltimorského ná-
draží.
Nechci rozepisovati se, že jsme cesto
k nádraží zmeškali vlak zvýšené dráhy, převoz
atd., ale přec jen tři minuty před odjezdem ry-
chlíku byli jsme na místě, a poněvadž zava-
zadla tetina byla již předem z domu odeslána.
bylo se nám domnívati, že je tu správně na-
lezneme. Ujistiv se tely, že žádným způsobem
nehne se z určitého místa, odkvapil jsem k po-
kladně, abych zakoupil jizdní listek, než v tom
kvapu zapomněl jsem udati pravé místo v Balti-
more, kdež je několik zastávek a nádraží. Se
zbytkem, vráceným na desítidollarovou bankovku
a s listkem spěchal jsem do úřadovny pro za-
vazadla, kdež jsem ukázal lístek, načež mi byí
doručen šek a pak jsem spěchal k tetě.
Charles
Stewart
Davison
E Korn
Staten
Baltimore
Balti
18
article
Rychlým krokem proběhli jsme čekárnya
octli se na převozní lodi a tu nalozli jsme od-
dech na cestě k břehům new-yerseyským. Při-
stavše na druhé straně, vkročili jsme ihned do
připraveného vlaku, kdež jsem tetě podle zjiště-
ného lístku vyhledal sedadlo číslo 25 ve voze
číslo 1, avšak mezi tím zpozoroval jsem,
že vlak již se pohnul, a poněvadž první
zastávka vzdálena jest asi čtyřicet mila
moje přítomnost v obchodních záležitostech byla
v New-Yorku nutna, nezbývalo mnoho času
k přemýšlení a ježto počáteční rychlost vlaku
byla ještě malá, tož skok — a již jsem ležel
podle trati. Za krátko jsem se probral a kráčel
k nádraží. Tu se mi teprv rozbřesklo, jak nedosta-
tečně jsem vypravil telu na její první delší cestu
V přemýšlení ponořil jsem ruce do kapes svěho
svrchníku — a tu, hrůzo hrůzoucí, našel jsem
nějaký podivný předmět, byla to tobolka tetina
již jsem vzal k sobě, abych do ní vložil šek na
zavazadlo. Tato okolnost svízelům mým ještě při-
tížila. Poněvadž neměla peněz při sobě, zdálo
se mi nezbytným, aby ji někdo na nádraží oče-
kával, a za tím účelem vstoupil jsem k oknu
telografisty a napsal na blanket: ». . . pan, číslo
— Lexington ulice, Baltimore.« Péro vypadlo m
z ruky, vždyť teta nemá lístek přimo do Balti
more, než do místa na trati ležícího, odku
vede odbočka do Baltimore, a tu teprv počal
jsem uvažovati, že vlak nejel přímo do Balti-
more, o čemž mne byli u kasy poučili. Co dě-
lat? Vypravil jsem starou dámu, jež nikdy ne-
jela po dráze, bez peněz, bez lístku na zava-
zadlo, s jízdním listkem, jenž opravňoval j
k jízdě ku stanici, několik set mil vzdálené o
místa, kamž jí bylo jeti — není-liž to hrozně?
NewYork
Lexington ulice
Baltimore
Balti
19
article
Než ve chvíli nebezpečí nutno ihned přilo
žiti dělnou ruku. Jedna jediná myšlenka ovlá
dala mne: zdali bych as mohl vypraviti sez
ní zvláštním vlakem, snad bych ji dohonil n
první zastávce.
Zděšeně pohlížel jsem na telegrafistu —
nová myšlenka mi kmitla hlavou!
»Prosím, řekněte mi, kde bych zde naše
správce dráhy ?«
»Jděte do prvého poschodí.« A tam jsem šel.
Otevřev dvére, zastal jsem několik úřad
níků při psacích stolech.
»Kde je správce ?«
»Tam« — i šel jsem, kam mi bylo uká
Byl to muž asi pětatřicátník, hladce oho
lený a příjemného pohledu.
»Jste, pane, správcem ?«
»Ano.«
Usedl jsem a pohlížeje velmi vážně a zá
roveň rozčilen, jal jsem se jediným dechem vy-
světlovati: »Vypravil jsem právě starší dámu,
jež nezná se v cestování, baltimorským vlakem
její lístek zní asi na půl cesty, sedí ve voze
číslo 1, sedadlo č. 25.« Dosud nespatřil jsem
muže, kterýž by se při také přiležitosti tváři
tak bezstarostně. Povstal, stiskl elektrický
knoflik a pravil: »To nie nedělá, dokud ta dáma
sedí ve vlaku, nestrachujte se o ní; zašlu de
peši za vlakem a nařídím průvodčímu, aby nad
ní bděl.« Mezitím, co mluvil, napsal depoši
Dvéře se otevřely a poslík vstoupil, depeše byl
dohoťovena a zněla: »Konduktor, vlak č. 37
vůz č. 1, sedadlo č. 25, starší dáma, necht
dopraví se do Baltimore, má-li lístek neb ne —
nechť nesestoupí s vlaku.-
Odevzdav lístek poslovi obrátil se ke mni
a pravil:
»Dokud ji máme ve vlaku, buďte boz
obavy a nyní zašlu depeši pokladníkovi stanice.
až do které zní její lístek, aby jí zaopatřil
doručil do vozu nový jízdní lístek až do Balii
more, a sice pro tentýž vůz a totéž sedadlo.e
Baltimore
20
article
Za dvě minuty depeše byla odeslána. »Abychom
to uvedli vše do pořádku, zašlu konduktorovi
depeši do příští stanice s objasněním celé zá
ležitosti,« a obrátiv se ke mně pravil: »Řek
jste, že nemá peněz při sobě.«
»Mám zde její tobolku!« odpověděl jsem
»Dobrá,« pravil on, »poukáži konduktora.
aby jí doručil deset dollarů v drobných peně-
zích.« Mezitím, co se mnou mluvil, pěro jeho
bylo v činnosti a za chvíli předčítal mi po-
drobný popis celé situace, jak ji chtěl objasnit
konduktorovi. Odeslav depeši, zabořil se do
svého sedadla a přemýšlel, pak pravil: »Myslím.
že ji toto vše velmi znepokojí,« a podav mi
list papíru a tužku — »nemyslíte, že by bylo
záhodno v konversačním telegramu jí vše vy-
světliti, jenž by jí byl dodán na cestě ?e
Napsal jsem asi dvacet řádek, objasňuje ji
vše a radě, že jí nic není potřebí činiti, než jen
klidně zůstat sedět na svém sedadle, že lístek
i peníze se jí dodají a aby pod žádnou pod
mínkou neopouštěla vlak, dále, jak je mi lito
že jsem zaviníl její výpravu takhle nedostatečně.
Řek
21
article
Mezi tím, co jsem psal svou depeši, ote-
vřely se jiné dvéře, v nichž se objevila hlav
a ruka. Ruka mávala kouskem žlutého papíru
a hlava promluvila: Konduktor číslo vlaku 37
Starši dáma v pořádku. — Hrozná tiha svalila se
mi s hrudi, a člověk, jenž měl tak dalece náš
osud v ruce, pravil: »A jak myslite, ž jí do-
dáte tobolku a šek na zavazadla, jež máte
při sobě ?«
»Myslím, že to za ní pošleme poštou.«
»Což kdybyste jí napsal listek a přiložil
tobolku k němu, zaslal bych to sám, tak že by
ji to bylo dnes večer doručeno. Máme zde vý
pomocný parostroj, jenž asi za půl hodiny o
jede do Baltimore.«
Pomůcky dráhy zdály se mi býti nevyčer
patelny, a netřeba říci, že jsem ihned uposlech
jeho rady. Než však tobolka byla zapečetěna
tu proletěla ještě jiná myšlenka správcovou
hlavou, jež se mi zdála býti projevena jen za
tím učelem, aby mi ukázal, jaké dokonalost
správa dráhy fakticky jest schopna.
Baltimore
22
article
»Sek na zavazadla zní pouze do stanice,
pro kterou platí její lístek — jaké má číslo ?« —
Řekl jsem mu číslo. — »Tedy nyní,« pravil
správce, »zašlu depeši představenému úřadu
pro zavazadla stanice, na kterouž zní listek.
by je nevyložil, nýbrž odeslal přímo do Balti
more, kde budou na původní zdejší šek vyzdvi
žena,« — a opět péro jeho jezdilo hbitě po
papíře a za chvíli poslíček odnášel depeši.
S pocitem, že jsem spůsobil útraty od
jednoho do pěti tisíc dollarů, odvážil jsemse
k delikátní otázce, týkající se mého poplatkn.
»Dobrá, — pravil on, — »to zvíme ihned
a jal se počítati.
»Rozdíl mezi lístkem do Baltimore a S ...
3 doll., sedadlo v salonním voze 1 doll., doru-
čilo se na hotovosti 10 doll. — obnáší 14 doll.«
»Což — pravil jsem, — jakže, nepočitáte
sazbu za všechny telegramy a za námahu, jež
měla dráha s touto záležitostí?«
» nikoli, toť jsou věci patřící ku provo-
zování dopravy,« a pravil to tak nenuceně, aby
tím dokázal, jak v pravdě otcovsky dráha bd
nad osobami, její dopravě se svěrujícími.
Zaplatil jsem a s hlubokým povděkem chtě
jsem se poroučeti, když tu opět ruka poslič-
kova zamávala žlutým proužkem papíru. —
»Pokladník číslo 923 sděluje, že jest vše v po-
řádku — oddělení pro zavazadla číslo 445
Ted
Balti
Dobrá
Baltimore
24
article
praví, že jest vše v pořádku« — a hlava
poslova zmizela.
Odnášel jsem si pocit, že mi bylo co dě-
lati se systémem, jenž vyniká dokonalostí nade
vše, co jsem byl kdy viděl.
Druhého dne večer dověděl jsem se z listu
tetina, že toto vše, co se mi zdálo snem, jest
jistotou. Vyprávěla, jak, než prý zpozorovala,
že se něco přihodilo, přicházeli různí lidé, do-
dávajíce jí telegramy, peníze a lístky a ujištu-
jíce ji, že je vše v pořádku.
První telegram zachytil vlak na cestě
konduktor se ihned vydal k tetě, aby ji zpravil,
že ač její lístek zní do jiného místa (což ona
posud nebyla zpozorovala), bude dovezen
do Baltimore a že pod žádnou podmínkou nemá
opouštět sedadlo své a vůz. Po příjezdu d
první stanice konduktor se opět dostavil a do-
ručil jí deset dollarů, pak přišel pokladník, do-
ručil jí nový lístek, znějící do Baltimore.
V Baltimore očekával ji můj telegram a večer
jí byla doručena zvláštním poslem do bytu pe-
něženka a šek na zavazadla.
Toť vše zní jako fantastický návrh, jak
by se v podobných případech měly zachovati
naše dráhy dobře zorganisované, než toto jest
více než návrh a více než fantasie — jest to
pravý popis příběhu, jenž se právě udál. —
NB. Čiu skoro, denně různé stesky n
úřadníky dráh, jež probíhají naší vlastí, jak
si tito oproti obecenstvu počínají, a proto
nemohl jsem se ubrániti, abych vám nepřeložil
tuto črtu ze železničního života amerického,
s přáním, abyste ji slavným vaším ředítelstvím
dráh poslali po několilu výtiscích pro jich
vlídné úřadniky za rámeček. J. E. K.
Baltimore
25
article
Koník.
Koník.
Skizza z cest.
26
article
Vlak rachotivě vjížděl do velkého nádraží
Po říši suché, vypráhlé zeleni, již jsme projeli,
teď nekonečná říše tmava a hněda, kouře, ná-
kladních vozů, písku a rozžhavení vyzařujících
kolejí. Vlak drnčí táhle, syká dušeně a pomalu
zvolňuje běh. Cestující, unavení horkem, oži-
vují. Konečně oddech.
Mnozí vystupují, balíky a kufřiky se hro
madí, věci shledávají. Nastává výměna tváří
pohledů a figurek a fádních železničních rozho-
vorů, jež marně snaží se strhnouti ve všeobee-
nou pozornost na sebe tamhle ten všeuměl.
Skoro každé železniční kupé má takového Iva.
Hovoří se někde o zastrčeném městečku na jižní
Moravě. — O, on tam byl, zná tam dokonce
pana Galusčika — neračte ho znáti též? Odku
vy račte jeti? Od Litovle? Jakpak tam by ne-
byl, č, tam jest to rozkošně. A Olomoucko, oh,
jako své boty, na Hané tancoval s Hlanačkami,
hovořite-li o východních Prusích, má tam jistě
příbuzného, hovoříte-li o severočeských uhelných
revírech, nikdo jich tak důkladně neprolezl,
jako on — oh, ti horníci nemají se tak špatně,
jako se to říkává — a kdybyste začali o Kam-
čatce, jistě on tam vše zná nejlépe, nebot
slyšel tak vypravovati od přítele, který tam byl
a ten tvrdí, že —
»Pivo rračtéé!« — »Bier !« — »Porou-
čejte čerstvou vodu !« —
Žízniví hrnou se k oknům. »Hlehle !—
Náš všeuměl zvedá za sražená křídelka zaraže-
ného, zpitomělého, zapraženě zelenavého luč-
ního koníčka. Bůh ví, kde vletěl do vozu a ted,
vysílen marnými pokusy nalézti sebe menšl
kousek svěží zeleni, byl se usadil resignovaně,
zoufale, schlípeně na vysedlých zádech tělna-
tého pána.
Iva
Galusčik
Bier
Hlehle
Morava
Litovel
Olomoucko
Haná
Pora
bůh vědět
27
article
»Jemine, co by za něj dal třeba v tomhle
okamžiku náruživý rybář. Ti jsou po nich jako
zfanfrnělí a někdy ne a ne zrovna jej chytnout.
Však, panečku, na něj také ryby berou! Parmy
jedou po něm jako čert. »Parmy, parmy — o.
já jsem taky zuřivým rybářem.« Bylo by divem,
aby náš mnohomluvný, vševědoucí hrdina ne-
dovedl mluviti také o konících. A je muto
(Protiva! odlehčují si v duchu mnozl.) zname-
nitým přechodem k rybářství vůbec a z rybář-
ství obdivuhodným myšlénkovým postupem n
mořskou nemoc a z mořské nemoci na kouřen
doutníků.
A ubohý koník stále v těch jeho štíhlých
prstech, plných gracie a jemných žilek. Hýbá
chvílemi nožičkama, zachytí se jejich drápkem
o sukno kabátu, v obraně přežvykuje svými
maloulinkými čelistmi a darmo snaží se zahnati
nepřemožitelného nepřítele svou zahnědlou slinou.
Uvažování o kouření doutníků vnuká vtip-
nému mysliteli experimentální myšlénku. Co
bude koník dělat, pustí-li se na něj kouř? Uděláme
dva pokusy: Pustíme na něj vonný kouř ha-
vanského — havanna, rozumí se má on — a pak
kouř obyčejného krátkého — má někdo, prosím,
náhodou při sobě krátké?
A cestující, tupě, lhostejně přihlížejí k tomu,
jak se chystá tortura na maličkého tvorka, jenž
tam z brčálových luk svého domova ocitl se
tak náhle v civilisovaném světě. Mladý človíček
s bělavým knírkem, tam v zadu za přepažením
u okna, jenž nepromluvil dosud celou cestua
jen se díval z okna a zamračeně kousal vir-
žinku, vstal náhle a přešel vagonem až k tra-
piči a řekl krátce a úsečně, aby mu koníka la-
skavě dal, že si jej vezme na slarost a vyhodí
jej oknem, jakmile opět budou za nádražím av
zeleni.
Protiva
Parma
28
article
Vtipná hlava podívala se na něj dlouze,
z pola udiveně, z pola výsměšně, zamžourala
nějak přemýšlivě svýma jasnýma očima a pak
pustila koníka ze svých graeiesních prstů. Ze-
lený tvorek narovnal křídla, a jakoby ani ne-
věřil, že je volným, přemýšlel chvíli nehnutěa
pak zkoušel skok. Ale už se ocitl v dlani mla-
díkově, v měkké, teplé dlani jako v kleci
A vlak už zase drnčel zvolna, narážejeo
křížení kolejnic, podél nekonečné řady náklad-
ních vozů a lokomotiv a žlutavých skladišt.
Proti mladikovi sedělo děvče, prosté, ven-
kovské děvče, skorem dítě ještě, s plachou
naivností ve velkých zřítelnicích. Nevšímal
si ho, zlobil se v duchu, že ta venkovská
děvčata lezou do vozu pro kuřáky a dost ne-
křesťansky dýmal jí z viržinka před samým
nosem. A teď, teď když se vracel s tím zele-
ným těličkem ve své uzavřené hirsti. všíml e