1
masthead
10. června 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 158.
4
article
Pro doktora.
Napsal Al. Mrštík
Pro doktora.
Napsal Al. Mrštík
Bylo tak k půlnoci, když se tetičce Do-
kové udělalo »na nic«. Dóbek, když po půl-
noci přišel z »obecního sezení« — našel už
ženu bez sebe. Natřel jí spánky studenou vo-
dou, do úst jí nalil něco oslazeného rumu
čekal, bude li mit okamžitá pomoc jaký účinek
Vzkřísil ji, ale promluvit nemohla, jen
vzdychala a naříkala poloblbými jakýmisi zvuky
a když ruce sepjala a v bolesti hlavou tloukla
o otudenou zeď — skála by se byla pohnula,
zděšením nad ní zastavila se tenkrát snad
i noc.
Muž seděl vedle ní u postole a držej
ruku, domlouval jak jen mohl »jazykem ně-
měkčím«.
»Prosím ti, tak řekni haspoň, co ti je?
Žádná odpověd.
Jen zasty zděšené zvuky a mdloby, l-
mení rukama a zas mdloby. Pak křeče, zas
nářek, slzv, bolest — nové křečovité záchvaty.
Neviděla ho, neznala ho a jen nepřítomné ja-
kési oči uptrala vzhůru ke stěně, kde visel
Sedmibolestná Panna Maria. Pak už ani Panny
Marie neviděla a oči se jí — obrátily v sloup.
Dóbkovi pojednou jakoby vysvitlo. Pusti
její ruku a šel spat.
Ráno bylo ještě hůr než v noci. Dóbková
sebou lomcovala v zběsilé horečce a div s po
stele nevypadla, jak se svíjela. Ze sebe vyrá
žela až nelidské, zvířeci skřeky.
Dóbkovi na čele vy vstal studený pot.
Žena opět muže neznala — a když na
okamžik utichla — jak ze sna ptala se na
jeho hilasi
»Kdo je to ?
»Copak mě neznáš? Přeci sem tvůj muž!
Žádná odpověd.
Tetička těžce dýchala, rukou mechanicky
hladic peřinu.
Zavolal babku Kočárkovou. Sám poodeše
jen na dvůr, al. rychle ze zer vrátil a p řiloži
ucho ke dveřím.
Mrštík
Marius
Marie
Kočárkův
5
article
Babku Dóbkova hned poznala a rozhovo-
řila se s ní o všech svých bolestech, kterých
musilo být na tisic. V boku, v životě a na
slezině, v hlavě i v nohách — jen »hubu zd.
ne, že má zdravó« — pomyslil si Dóbek, kdyá
ji tak slyšel najednou »v néčerstvěší roz
právce«
Došla i kmotřenka a přínesla cosi zabale
ného v bílý ubrousek.
Klíční dirkou viděl Jurka, že to bylok
čení stehýnko.
Když babka vyšla do síně, pravila:
»Zle je, Jurko ! Bodeš moset pro dochtor
Já s tém nic nespravím.
»Toli ti boli?« přistoupil Jurka k nemocné
Vzdychla. Dóbek zaslechl cosi jen jako
»dochtora« — a zas křeče, zas mdloby a pa
nenka Maria.
Dóbeko už nemeškal.
Zapřáhnul hnědky, zapálil si cigzárk
a — bjel
Hnědky jen letěly, kopýty bujně rozhazu-
jíce nově napadaný sněhový prach. — —
Doktor dojel právě z Brumovic a už je
zas čekaly Dóbkovy saně, aby jel do Habrůvky
»Co je vaší ženě?« ptal se Dóbka.
»Eh, já nevím. Meslím nic.«
»Když jí nic není, tak proč pro měj-
zdíte? Co ji chybí? Nač si naříká ? «
»Dochtor prů hjí chebí — na celý těl
si naříká. — Hlava, břuch, nohe — všecko
hjí bolí. — — Jen jazek má nejak mo
zdravé.«
Doktor zdvihl oči nad brýle, trochu se po
usmál, ale neříkal ničeho. Zabalil se v šubu
ná nohy navléknul nánožník a pošinuv beranie
furiantsky do týlu, usedl do košinové skořápky
které Dóbek říkal »šlitáž-
Vyjeli z Klobouk na kopec.
Babka
Dóbkův
Dóbek
Došla
Jurek
Jurka
Marius
Brumovice
Habrůvka
6
article
»Prosím vás, Dóbku, řekněte mně rovn
— co myslite, že je vaší zeně?-
»Jal« zasmál se Dóbek. »Má ženskó n
moc. Ta se dá enem hádat. Mdlobe na nu
chodijó, mě jakobe haní neznala, se mnó ne-
mluví — hale přišla babka a hned se s n
dala do řeči. Všecko hjí řekla, co ju bolí, kde
ju píchá a haji jest hjí šmakuje. Kmotřenka
hjí donosla kus huse a celé je snědla. Přee
takový stohno! Jen zolí nechala. Potem zas bii
belo na úmor. Jak sem vkročil do sednice
— mdlobe zas a mdlobe, voči v slóp a pořád
jen volá Panenku Mariu a dochtora. Tak sem
teda pro nich jel. Čert ví, co je to za nemoc !«
Doktor pohodil b eranici.
Dóbek nechal koně jit krokem a sám roz-
povídal se na celou síř své už tak dost ši-
roké řeči.
»Nespíš má tů zlobivó nemoe a tů mo-
člověk humět kurýrovat. Ná tů hani jejieh
diplome a všecke jejich študie nésó nic platný.
Na žluč meslím stůne — zíuě se hjí převa-
řila. Včera sme beli v hospodě a měli cm
moc teho jednáni. Do půl noce sme s tém
nebeli hotovi. Dež sem polem přišil dům —
humírala. Dal sem hjí trochu rumu s cukrem.
Dóbek
Panenka
Marius
7
article
Necheela, hale přeci vzala a tak se trochu
vzkřisila. — Huž ju to tak chetlo nekolikrát
decké dež dondu pozdě z hospode a dež huž
všecí lidi spijó. Přešlo hjí to decke, hale ten-
tokrát si na tý nemoci dává jaksi kór moc zá-
ležet. A debech pro nich, pane dochtor, nebel
jel — nahjisto be bela huž na márách.
»Tak je to zlé?« zasmál se doktor. »To
teda nespěchejte! Tady je pivovar — zasta-
víme se na sklínku čaje. Ještě jsem se dnes
ani nezastavil. Od rána z dědiny do dědiny
tady — pro takovou neplechu já mám schválně
jet kurýrovat ženskou vzteklinu. Zahněte, za-
hněte! — Mně je hůř než vaší ženě. Sklinka
čaje zachutná i vám.e
»Ba! Šak cétím v krku jakósi hořkost.
Dóbek trhnul opratí a zahnul na pobočn ou
silnici směrem k pivovaru. — — —
Jaký to byl krásný, slunný den ! Jaká sa-
nice! Andělská to byla jízda krásnými vlnami
do vrchu se zvedajících závějí. Na zad v bíl
planiny jakoby se rozlévalo nekonečné moře
nebel
Dóbek
8
article
mléka. Hledáš známé dědiny a nevidíš jich.
Bílé, zasněžené splynuly v jednu bílou pláň po-
litou bledým světlem lednové chvíle. V klidu
tiché zimy jakoby ztrnul celý svět. Teplý mráz
příjemně dráždil, slunce spělo k polední hodině
a taková jakási mladá radosť vcházela v srdce
z bílého toho dne.
»Lucka, pomalu!« krotil Dóbek sedlového
a sám také jakoby se nemohl nasvtit světlét
krásy. Hlahol zvonků hned se dusil v bílých
stěnách proházeného sněhu, hned zase vesele se
rozžvatlal na volném prostranství rozlehlých niv.
Vrány a havrani osaměle přeletovali na
bílou pouští, koroptve jak zkrotlá drůbež bez
bázně přebíhaly vedle silnice — — pohladi
jsi je moh
Nad Borkovany bylo nejkrásněji.
Hluboko v dolině dědina zapadlá tulila se
v ohromné spousty sněhu a vidět bylo z ní jen
ta okénka ve zdech a plavý kouř. Skály na
lámaného ledu u rybníčku blýskaly studeným
ohněm ocele a vedle na potoce — jaká hejna
děti! — —
Dóbek rychlým letem pustil koně dolo
k Martinicím.
Židi v teplých šubách jak bozi rozložen
v barevných korbicích vraceli se z hustopeckéh
trhu. Za nimi panská korba v řehotu a štěr-
chání jemně sladěných brnkáčů do vrchu
jen letéla, za sebou nechávajíc vůni cigaret.
V hadrech klusal do vrchu žebrák zahřívaje s
běhom a rozhazuje rukama.
Koně břitce sjeli k pivovaru.
Dóbek hodil na koně teplé houně a ves
za panem doktorem.
V klenuté nálevně hráli u stolu v karty
Doktor ihned zaujal místo pana starého, Dóbko
dal cigar plnou hrsť a platil za něho řád.
Už pili třetí sklenici čaje, když kterého
hráče »zastal« i Dóbek.
Snad by do Habrůvky nebyli ani dojeli
kdyby se hráči nebyli rozešli.
»No, musíme jet kurýrovat«, vzpomněl
konečně doktor a naložil se zas s Dóbkem
rozvalených samotih.
Lucek
Vrána
Žid
bůh
Borkovany
Martinice
Habrůvka
9
article
Paňmáma Dóbková mrzutě sebou přehaz
vala s boku na bok.
»Co jen nejedó ?!e
»A meslim mosel Jurka na dochtora čekat
v tý jedovatý zémě věil neví meslím kam spěš.-
Babka tu byla od rána, ale nic nepomáhaly
všecky její náplasti s vřelým semenem lněným
které hjindá přeci všecko vetáhnó.« Na besede
přišla i sousedka a sestra.
Konečně zacinkaly zvonečky a v malé chvi
vešel doktor.
Besednice vyšly.
S tváří obestřenou hlubokou vědou vypl
se doktor na všecko to »pálení«, »slabofo
»pchaní.« Měkkými, teplými a opravdový
soucitem nějak zjemnělými prsty ohledal i ž
ludek, podíval se na jazrk — »zdravé a vostré
— jak jej byl hž na cestě dobře popsal Dóbek
proklepal hruď a s neobyčejnou důkladnostr p
slouchal i srdce a dech.
Zakolíbal hlavou v ramenou a něžně teliče
Dóbkové pohladil tvář. Až do slzí ji bylo —
»jaké bel ten pan dochtor hodné.«
Napsal jí do apotéky ceduličku, ještě jed-
nou přistoupil k léžce nemocnému loži a zase
ji tak pohladil po horkém čele, ba i vlasy je
zarovnal a Dóbková cítila, že se ta nemo
zrovna brkotem z ní ztrácí pod teplými těm
doteky starostlivé ruky a když byl doklor s pro-
hlídkou hotov, na celém svém těle necítila
ni jediné bolesti.
Jurek
10
article
»Milá tetičko« — spustil teď doktor —
»vaše nemoc je trochu na pováženou. Plie
máte jako zvon, jazyk v nejlepším pořádku —
(Dóbek se za zády jen ščuřil) — srdce trochn
blázní, ale to přejde ještě dnes. Nejvic toho
máte v žaloudku, tetičko. Žluč máte nějal
roztoklou, žluč. Z toho může pojít těžká n
moc. A škaredá. Něco vás musilo pohněv
Moc se zlobíte, moc si všecko berete k srdci
nebudete-li se pamatovat a šetřit, dostanete žl
tou nemoc, tu černou — poležíte si několi
let — a vyváznete-li, můžete dékovat Hospo
dinu. Musite se chránit všeho hněvu, zlosti
svárů a když nejvic vás bude všecko pokouše
k rozčilení — vzpomeňte si na mě a všechn
vyřidte po dobrém. Tak ještě můž te nemoci
předejít. Jináč
Dóbková vyvrátila oči k doktorovi as věřil
mu na každé slovo. Při tom však ji neuše
jakýsi stín úsměvu, rychle e tratící v doktoro-
vých vousech.
11
article
»A mám zuostat ležet?
»To ne. I to ne! Ležením se taková nemo
jen zhorší. Radši vstát, chodit, pracovat, čím
víc, tím líp! Jen pohyb, jen pohyb. A té medi-
ciny uživejte třikrát denně vždy dvě lžícepo
jídle a na noc bude nejlíp, když nebudete ni
jist. «
»Kafé možu?«
»Na noc? Ne. Jen jednou za den a docel
malý šáleček. Čaj také ne. To rozčiluje. A te
s pánem bohem a brzy se pozdravte,« obráti
se náhle doktor a podal tetičce ruku.
Náhlým tím obrácením těla zjevil tetičce
celou tvářnost Dóbkovu. Stál za doktorem a ne-
moha se už zdržet, v hrsti co sily měl mačka
tutlaný smích. Dóbek až zrudnul. — —
Když se Jurka vrátil z Klobouk s medicinou
byla tetička už na nohou a cosi kutila v kuchyni
»A te seš huž zdravá?« divil se Dóbek .
Tetička střihla po něm pohledem vzteklo
kočky a míska tak se jí v rukou třásla. Chybělo
málo a byla by jistě letěla kolem Jurkovy hlavy.
Ale tetička vzpomněla si na doktora a mísku se
hřmotem položila na kuchyňský stůl. Přece jen
trochu věřila.
»Počké, te cigáne! Šak se ti to neveplatí
Te's dochtora navedl, pravda? Meslíš, že su
hlópá? A medicinu, tadyk ju máš!e
A tetička láhvičkou mrštila do puténky, kde
se schraňovaly pomyje.
Dóbek stál za ní a jen se ščuřil.
»Mně se zdá,« řekl jen na to, »habech za-
sik jel pro dochtora. Néni ti zas zle?« — —
Jurek
Klobouk
Dóbek
Jurkův
12
article
Pražská Hora.
Pražská Hora.
Botanický výlet do Prahy, jejž snahou nerozdílno
a společnou vykonali a popsali
Kara BenJehuda a Franta Mastný.
Mám roztomilého synovce. Říká se mu
Franta a chodi do druhé třídy reálné školy
Počátkem dubna ke mně milý Franta přišel
zapředl mne v tento rozhovor:
»Strejčku !«
»Co chceš, Frantiku ?e
»Bude už jaro, strejčku ?
Podival jsem se na Frantu, jenž mél pro-
modralý nos a zkřehlé ruce, mrkl jsem melan-
cholicky ven, kde padali s nebe sedláci v
způsobě objemných vločků sněhových, mršti
jsem pohledem po teploměru na rámu okenním
— rtuť tetelila se kdesi u nultého stupně —
pohleděl jsem bolestně i do kamen, v nich
prskaly ohnivzdorné brikety, rozstřikujíce se
lisíce a lisíce »výhřevných« jiskérek — a zče-
venal jsem v nitru své duše rozpaky. Frant
mne pokládá za autoritu, která na všecko
odpověď a zná i záhadné cesty, nevyzpytatelně
přirody, — mám mu teď k otázce přimo kla-
dené říci, že vlastně
»Milý Františku, ohřej si ruce u kamen,
jen jdi .. . tak ... a poslyš! S uvázením, z
slunce rozhodně překročilo rovník a rychlým
tempem bliží se . . .«
»Já jen, strejčinku, tak, k vůli tém bota-
nickým výletům, víš, jak jsi slibil . . . My už
nyní máme ve škole rostlinopis, ale, to jeti
legrace, květinky jsme ještě nevidáli; pan pro-
fessor riká, že je to těžko, že jich není . ..e
BenJehuda
Mastná
Franta
Strejček
František
Praha
13
article
»Jen ty, Františku, pana professora nech j
Někdo se bude k vůli vám,— milostpánůmí slu-
dentům, topit v bláté a pod vodou hledat lon-
ské kořinky, co? Je pravda, trochu to leto
blázní, botanik aby běhal po krámech a sháně
uměle vyhnané kvitky — ale to nie — půjdem,
Frantiku, půjdeme, stůj co stůj! Opatřís
torhu a do ní nějaký ten zákusek, jak sluš
pořádnému výletníku. O svátcích, Franliku, ma
prázdno, tedy se připrav !e
Franta popadl čepici a radostně vy
běhl. —
Kdybych tvrdil, že mne slib daný nemrzel
lhal bych. Přiměla mne k němu chvilková sl
bost, snaha, uhájití si reputace, u Franty získané
Botanický výlet ! Ano, kdyby to bylo jindy, kdy
příroda jdo svou přirozenou cestou, kdy v únoru
nacházel člověk v Chuchli sněženek, jalerník
a HIale“, kdy mezi šáreckým kamenímí rozkvět
bujně, kopytník a ledakde na výsluní plicník
podběl — ale letos? Což platno, slib je slio
musí se něco najít. Franta by mi bráll
Našlo se! Vzpomněl jsem své záslužné
zoologieké studie, již jsem kdysi vykonal(
v těchto sloupeích uveřejnil) dle paměti-
hodných štítů a stavení jako
i ulic pražských a tož bez dlouhého
cárání po světě — — — výborně, podniknu
s tebou, Frantisku, podobný výlet do Prahy po
drubé, tentokráte výlet- botanický.
František
Franta
Chuchle
Praha
Frantisko
14
article
Vydali jsme se na pouť ráno ve čtvrtek
velikonoční a bloudili s přestávkami po Praze
šest dni. Franta přivlekl pokaždé ohromanou
torbu a v ni půl tuctu žemli pomazaných
důkladně proložených šunkou, já vyzbrojil se
lupou a botanickým kličem určovacím.
Výprava naše byla poučná, zvláště pro
Frantu, a tož v několika směrech. Naučils
etíti minulost a bohatství její, vážiti si svého
pražského příslušenství, poznal nekonečné množ-
ství památek rodného mésta a mimo to velký
počet hospod s dobrým pivem, kde jsme una-
vení rozbíjeli velmi pilně stany pohovy a po-
sily, takže Franta uznal naprostou zbytečnost
potravních zásob, jež mu maminka epala do
torby a jež jí důsledně přinášel nedotknuté.
Není tedy divu, že byl milý synovec nadšen
zapřísahal mě, abychom sli spolu botani sovat
třeba do Afriky; když jsem to z různých při
čin odmitl, vymámil na mně slib, že půjdem
až napřesrok
Zkušenosti své a výsledky svého pozoro-
vání sepsali jsme společným úsilím a neváhám
vydati je předně: k radosti všech bodrých
Pražanův a vůbec Čechův, jimž na slávě ma
tičky Prahy a na minulém díle jejím záležl
po druhé: k potrebé školní, jelikož opět mohon
nastati doby, kdy bude třeba, pro nedostate
živých pomůcek, botanisovati způsobem nám
naznačeným a, jak se nám zdá, velice vděčným
Dano v Pra ze, 17. dubna 1900.
Kara Ben Jehuda v.r.
Franta Mas tný v. .
Franta
Pražanův
Čechův
Dano
ben Jehuda
Praha
Afrika
15
article
Snadno a rychle, jak mnohé autority de-
kazují, botanisuje ten, kdo všimne si dobře
podnebí. okrsku zemského, kam zašel a pro-
zkoumá předem polohu a útvar půdy. Praha
v tomto ohledu vyniká nad jiné končiny tím,
že uvádí do zmatku svojí přepodivnou úpravou
krajinnou. Cilubí se totiž výslovně názvem
Krajin sedmi (II., 1071), a tu je oblížno
rozhodnonti se pro jednu z nich, zvlástě poně-
vadz jsou zprohýbány a rozervány útvary ví
méně pitoreskními. Tak ku přikládu jednou
octnete se u Hory bílé, podruhé u čer né,
jindy zeleně, z laté, najednou opět u Ho
tří, u Skály modré a brzy zase jen n
Kopečku. Tím arci nabývá Praha rozmani-
tosti, ale s ní ruku v ruce jdou zdůsledky ne-
rovného povrchu, takže ještě dnes jest naprosto
nemožno srovnati ulice a jednotlivé partie, jak
toho žádá velkoměstská úprava a nutno tudiz
ustavičně v zemi hrabati a jamami slušnými
neslušnými prokazovati potěšení nie netušicím
chodcům — což se bohu díky děje. I klima-
tické poměry jsou u přirovnání s jinými přímo
zoufalé. Neboť co si má badatel mysliti, doví-
dá-li se, že potřebné oživujíeí paprsky čerpali
jítkazovat
Praha
krajina sedm
16
article
Pražané u Sluneí třinácti, rozhozených nad
Prahou v dojemném souhvězdí? Jen sama
Malá strana měla Slunce dvě (III., 233),
na ostatek města zářilo 8 zlatých, po jed-
nom černém a červeném. Přece však s
nezdá, že by stálice uvedené svítily vždycky
najednou; jeť tu zvláštní Sluneční uli ce,
kde se asi slunička do nastavěných chlívků za-
vírala a jen jednomu přáno vysvitnouti. Slun
tato působila podivuhodně na rozdělení času:
znalit Pražané jen Léto a zimu (III., 240)
která jistě byla krutá; nikde jsme neshledali,
že by byli říkali »u tepla«, za to Mí r á z o v ka
a u Mrázů (I., 504) nasvědčují opaku. Měli-
někde tolik opěvované jaro, mohlo býti jedin
u M ájů (II., 411), ale to všecko přece jenom
nestačí, aby tvrdili, že žijí v Ne b i. (I., 355).
Pražan
Praha
u Mráz
17
article
Oni ovšem tvrdili Pražané ještě jiné věci; ž
prý je u nich jako v Ráji, pojmenovalis
jednu z četných zabrad rajsko u, ba docel
dvakrát chlubili se, že se tu mají jako v A me-
rice (II., 462 a Smíchov 194)
V jistém však ohledu měli přece pravdu,
totiž v tom, že se aspoň snažili vyrovnávnt
protivy klimatické a geologické a zpříjemniti po-
byt sohě i cizím, dobře vědouce, jak strašlive
únavné je velkoměsto, kde se v nekonečných,
nepřetržitých řadách táhnou rozpálené zdi domo
a domů. Proto založili především manohé s a dy.
Čelakovského, Městský, Chotko vy,
Jungmannovy, Stromovku, z nich
snad některý, dá-li bůh a stavitelaký Furor.
zachovají se pro radost budoucím, založil
také slušný rad zdárných Zahra d, náležitou
botanickou a andělskou, Kopman-
skou, císařskou, Jankovu, zele nou,
francskou, červenou (), Kinského,
rádi si zašli v Zahrádku (I., 845) nebo n
Zahrádku (II., 565), stavili se občas u Z-
hrádeckých či u Zahrádků, choulosti-
vější skrývali se v Zahradním domk
(IV., 133) nebo v Zeleném domě a milov-
níci zeleně se od Zelenků ani netrhli. P-
stovati zase všude sad — nebylo a nezdálo se
záhodno; hospodárnost a potřeba nutila vyká-
zati místa vybraná, jednak pro píci tomu doby-
tečku, jednak pro rostlinstvo člověku k užitk
a občerstvení. Takto vznikly mnohé louky
zelená a císařská z nich vynikají, pro
stíraly se ve Struhách, na Str u ze,
u Studánky, zavlažovány byly z V o d
ulice a bděl nad nimi lukař, bytující v L-
kaveckém do mě.
Pražan
Čelakovský
Jungmannův
Zahra
Kinský
Zahrádka
Zelenka
Smíchov
Jankov
Struhy
Zelený dům
A Irice
můj Zahrádka
II
18
article
Po všeobecném přehledu, jenž ukázal bo
tanikovi, jak a kam s rozvahou šlápnouti, pře
stupujeme k vlastnímu výčtu rostlinného bohat
stvi. Ruče tedy do Chládků bujného stro
moví a ponořme se pozorně v jednotlivosti
Nejpohodlněji by se nám ovšem kráčelo v A le-
jich (nvní Ferdinandova trída), avšak již nás
láká v pravo Lipová ulice; neodolám
kouzlu patnácti starých slovanských stromův
a staneme u Lípů. Odtud zřetelné vidíme do
Stromky dolní i horní — ještě krok
a jsme u Lesa zeleného (I, 927) a hnedle
v Loslčku. Z jakých stromů se skládají, povi
bystře pohled dalsí. Většinou jsou to S tro my
zelené (20) a vzácné z laté (5): co se týče
druhů, ořechové (5) i vořechovské
dále se vinou v nekonečné čáře vyrůstajíce, jak
jim umná ruka velela u Borovanský ch,
u Březinů i u Břízů, u Cypřišu,
u Doubravů, Dubánků i Duben-
ských, u Palmů, u Javůrků, Jedlí-
čků a Jeřábků, u Olše, až k památnému
Dubu Žižkovu a Smrku sumav-
skému, jenž obklopen Jalovcem zele-
ným, končí důstojně řadu tu z a Prkny (l.,
281) v Koutku (II., 867). Při pohledu na
tuto vegetaci přikývneme jen nápadu starých,
kteří ráji tomu na jednom místě přezděli u Šu-
ma vy. Z nízkých keřů milovali neobyčejně ja-
lovec a bez. Měliť zvláštní Bezovku a sázel
obliboné rostliny v celých ulicích: Šeří ko v
a Jaloveově. Noscházelo tu ovšem ani ji-
ných křovisek: tak jilek mámivý péstován v ulici
Jilské, vzácný jabloňový krsek v M I š en-
ské, citronik u Lemon u.
Chládek
Ferdinandův
Březina
Bříza
Cypřiša
Doubrava
Dubánek
Palma
Javůrek
Jeřábek
Olš
Jalovec
Koutek
Šu
A le
lipový ulice
Jedlí
památný Dub Žižkov
Bezovka
19
article
Přes všechen nedostatek živného jara
přes. krutost panujíeíeh mrazů dařilo se stro-
mům výborně, neboť opatrní zahradníci sehrá-
něli dostatečné množství potřebných štáv
Mzů (II., 210), pro druhy obyčejné měl
školku u Pláníčků a k vůli zdárným plo-
dům byl tu očkovací a roubovaci ústa
Štěpá, Štěpka a u Roubičků. Úroda
byla podle toho. Sklizeli a ukládali ovocné zá
soby u Hrusků a Jablečníků, plody
peckovitých u Bachorů (zvláštní gusto !)
u Trnků; také dub naplňoval zásobárnyu
Žaludů. Druhy vynikaly neobyčejnou pestrost
a drahocenností; jmenujeme jen Zlaté hru-
šky (6), Jablko bílé, granátová (3).
zlatá (7) a jakousi patriotickou odrůdu, ř íš-
ská (g)
A když konečně stromy dokonaly svůj běh
života, ještě opatrní Pražané uhospodařili jejich
těl, rovnajíce je do hraníc u Špalků, u Pa-
ř1zků a v Kůlně (Smíchov, 79, — I., 852,
II., 440) a že ani drtiny se v Praze nezmařilo,
nasvědčuje památná narážka M r va a Bř e v n
(III., 9). Není tedy také divu, že se udržela
ulice Dřevní. Ve stinech vysokých stromů
dařilo se dosti dobře podrostu, jak ukazují za-
chovaná místa u Lísků, Prout ko v á (nenll
ovšem míněna nynější alej na Václavském ná-
městi), Keř zlatý, Vrbový. ostro v
jakási podivuhodná B ukvoi k a (Smichov, 67)
asi nepodařená chvojka.
Štěpka
Roubiček
Trnka
Pražan
Špalek
Smíchov
Praha
Pláníčk
20
article
Pochopíme velmi ochotně, že veliké množ
ství sadů, alejí, luk a, jak se později dovíme.
záhonů ubralo vesměs mnoho místa orné
půdě, a orba byla proto v Praze ve stavu
pramizerném. Ani jedno větší hospodářství, jen
třikrát u Sedláků a jednou u Sed láč ku.
A ti roztomili sedláci a sedláček byli tu, jak
se zdá, jen pro parádu a jejich zaměstnání
bylo sportem. Měli také dokonce i Pole, ale
jen jedno řádně zelené, za to dvě č er-
vená a zlatá. To však Pražanům úplně
stačilo, aby se jim podivovali, kterak se pyšní
svými pěti Pluhy zlatými (prosím !) H rá-
běmi černými (toť se rozumí, že z ebenu
a se slonovou násadou), svým Srpem zla-
tým a Zlatou lopato u. Mnoho-li poleta
podsýpala a mnoho-li jim péče bylo věnováno,
poví suchá data. Sklízeli, pravda, sklízeli P še-
nici jen zlatou od Pšeničků celkem
ve Třech snopech (l) a v ždibei Ohrab-
ků, vypiplali s ohromnou námahou jeden Je-
telový trojlístek, jeden Kleebla tt
(rovnoprávnost !) a jednu Řepu bilou, na-
zvali celé plantáže Ječnou a Žitno u ulici,
ale všecku úrodu mohli dobře spočllati na
zrníčka, což se patrně dělo u Vovsů a Hl or-
čičků. A s těmito »zásobami« spěchali do-
nákladných Sýpok obecních! Jaká po-
ťouchlá chlouba! My se však nedáme zaslepiti,
neboť jsme se přesvěděili, že tam, kde se říká
u Strništků a Stoklasů, je také hospo-
dářský Chudobinec. Nás nepřekvapí potom
ani Senná váha ani Senník ani Vikář-
ství nov é ani Sláma zlatá, spíše uvě-
říme, že v tak mizerném hospodářství byli
chov dobytka na psu, a tu Pomazan ku u
Pražan
Ječná
Voves
Strništka
Stoklas
Sláma
Praha
21
article
Pastuchů bychom rádi viděli ! Potom —
o bramhorech ani zmínka! Ať jen nám poví
obecní statistika, kolik stál import a zpracování
ušlechtilého plodu u Škro b a r ol
Obracíme truchlivou stránku úpadku rol-
nického stavu v Praze a přejdeme k veselejším
ukázkám svého herbáře. Jsou tu dvě světlá
místa, prozárená jednak žaludko-, jednak kraso-
citem. První ličí zelinářské, druhá květinářské
choutky Pražanův. Na jídlo, dobře a čerstvými
plodinami kořeněné, si Pražané potrpěli ode-
dávna a čeho kuchyně se zřením k tomu po-
třebovala, dodávaly nivy pražské v hojnosti.
Pastucha
Pražanův
Pražan
Praha
obecní statistik
22
article
Tak jsme trhali výbornou Cibul k u (Smichov
124) vedle vonných Knoblochů (jen nevší-
mavost nebo zuřivý antisemitismus mohil je
sázet na Novém městě, pominuv úplně pátou
čtvrt 1), svěží lupinky do bramborové polévky
na Petržilkovském ostrově, je zu
a u Petržilků, vyvalovali jsme oči na dva
Zlaté melouny mezi množstvím jiných
v Melounové ulici a na ukrutnýchi P et
tykví, hned však jsme mrkali pod čpavým
účinkem Křenovky, u Křenařů, v Kře-
novském a Krönově domě, shýbali se.
k pestrým záhonům Šatránky a u Š a-
fránků, pro vůni mnuli v prstech semena
u Kminských a u Hřebíčků a pro
chut kradli plody u Jaho dů a u Šíp ku
červeného.
Ale se superlativem rozkoší procházel
jsme se pod Vrchem brzy zelený m, brzy
zlatým, jindy černým, na nějž přímo-
čárně vystupovaly ulice, silnice, cesty a třídy:
Vinařská, Viničná, Vinohradská,
na Vinohradě, Hroznová, Hopfe n-
sto ková, kdež vedle vzácných Rev z la-
tých, na nichž houpaly se H rozny mod rě,
zelené, zlaté a podle nebetyěných H op-
tenštoků ladné spirály navíjel Chmelový
koř. Nepozvali nás od Vinaře ani do Vi-
nice svatováclavské ani hrádecké,
abychom třeba ve Vinopalnickém d omě
také jazykém rozkoši zrakové vypomohli —
škoda
Knobloch
Petržilka
Hřebíček
Šíp
Vinař
Kře
Krönov dům
Smichov 124
23
article
Leč záhy již jsme zapomněli této nepo-
zornosti a neužilosti, neboť pohled, jenž se nám
květinchtivým nyní otvíral, stačil úpině zaplašit
tělesné choutky a naladiti vůli k otevrení úst právé
jen na tolik, aby stačila vzkřiknouti: Ach, jaká
krása! Dech se tají, zrak přechází barevnou
velepísní! Jaká vybraná pastva pro náruživého
botanika a pro milovnika rajských kvitků vů-
bec! Noha váhá, — na tři kusy by se musi
člověk roztrhnout, — neboť rozkošných pěšin
řada nespočetná důrazně tě vábí ke svým po-
kladům. Hle, tu Fialková, tam zas Li-
liová, onde Růžová ulice, kudy, kudy
cestička.. ? »Strejčku,« prohodil Franta, »ob-
lékni a zapni si svrchník a půjdeme napře
Růžovou!« — »Proč — svrchník . . ?« —
»Viš, blízko je u Půjčovny — aby,. nás to-
nezlákalo !« — »Hochu nedobrá — hined na-
kolena, tuhle, před královnou všech květin;
uch, Ježíši, jaká nádhera!« — Než se octne
poutník v centru růžového příválu u Ro s u,
omámí ho zúplna výdechy vznošených vladařek
u Růže bílé (8), černé (3), červene
(5), modré, stříbrné, zlaté (9), žluté
(vedle M arsalů) — a mnlš-li, že je konee,
hned zapadneš do říše trojie růžových u Tří
růži bilých, jtem tří černých, a zas
červených, modrých atd. jako dríve,
potom ještě Dvě růže a ještě u Růži
pěti... u Růžičků... u Růžence..
Jsi blizek mdlobě. Skoro bezduch ubíráš se
mimo Tři pivoňky u Pivoňků, nevšim-
neš si téměť ani ozdobné garnitury záhonůz
tučného mužíka u Mužíčků, ani M ater ny
vonné, ani všedních Barvinků, Hlaváčů,
Hlaváčků, Hlucháčků, Zlatých-
hvězdiček tří, Zvonků červený ch
a zlatých, pastuší Tobolky, oměje Š a-
lomouneka, až zas jakž takž se vzpamatu-
ješ působením chladivě nevinného úbělu dva-
nácti Lilií bílých a čiyř zlatých a
dikučiněním staneš u Fialů, odkud k F i a l ce
(Smichov) a z'lu t é odrůdě její jest jen krol.
Noha
Strejček
Franta
Ježíš
Růžička
Růženka
Pivoňka
Mužíček
Hlaváček
Hlucháčka
Fiala
růžový
M arsaly
24
article
Ješté snad tě upoutá zajímavý způsob šlechténi
Palmy zlaté v Palmském, fuksie v
Fuksovském domě, jakož i Olivy
zlaté, jež pro svoji vzácnost sázeny jsou
zvláště do Kořenářů a Kořenič k ů.
Novšední zdobou tohoto libosadu jsou
různobarevné Koulo, jichž jsme napočitali 17.
Zašli jsme k Zahrádeckým, abychoms
pozeptali, jakým divem způsobili, že květiny
kvetou všecky v stejný čas — a stálo to za
přeplání. Celkem mají, řekli nám, květiny naše
33 Korun a jen 3 Kalichy; prášník
není, za to máme zásobu potřebného pylu v
Prašném domě, v Prašné bráné,
v Prašném dvoře a u Prášků: tím si
tedy výkvět i úrodu rídíme bez ohledu na po-
časl. Poděkovali jsme slušně za tento jasný vý-
klad a laskavé poučení a odcházeli tělesně ztr-
máceni, leč s duší nadšenou a hlavou přeplná-
nou, z míst lahody a půvabu. Na rtech chvéla
se nám modlitba: Rozestři nad tebou nebo
svrchovaného požehnání plachtu nekonečnou,
o pražská velezahrado, dejž ti osvěžující vla-
žičky i teplých paprsků hojnost, a ona tři O ka
Boží, staroměstská a žižkovské, nechť bdí nad
úrodou tvou do skonání — Amenl
Jsme velice spokojeni svým výkonem, já
i Frantík. Jen nad předmluvou se chudák sy-
novec trochu drbal za uchem, a já jako svědo-
mitý strýc neváhám sděliti jeho obavy, spíšev
zájmu jeho dobré pověsti a k odstranění mož-
ných následkův, a prosím
»Strojčku,« poznamenal, »o těch hospo-
dách jsi to tam přece snad neměl dávat! Náš
diseiplinární řád kázeňiský . . .«
Oliva
Koula
Prášek
Frantík
prašný dům
ko boží