1
masthead
9. října 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 279.
4
title
Myslivec Lokvenc.
Lokvenc
5
article
Napssl Karel Pleskat.
Napssl Karel Pleskat.
Před rokem osmačtyřicátým množili se ve-
Iké krádeže v panských lesich okolo Náchoda.
Zlodějská chamrad tuze se rozmohla. Lide
kradli jako vrány. Žaloba stihala na zámku ž-
lobu, že je po lesích pařezů plno, po dřiví všk
zni památky. Jakmile některý hajný vyčenich
polají, že se půjde do lesa na dříví, sehnal
se několik hajných a číhali. Chytráci však n
ně vyzráli. Zatím, co na jedné straně něktor
z nich naschvál hodně hřmotně palicí tlouk
do smrku nebo do jedle, jakoby klál dříví,
všecky hajně sem vylákal, na druhé stran
ostatní směle káceli, co se jim hodilo, naklá-
dali na vozy a odváželi. Kradli zvláště borovic
na louče a polena a potom s ními jezdili
kraji, kdež za ně dostávali peníze, chléb, mouk
s podobné věci
Když lesní krádeže byly už nesnesitelny
přišel ze zámku myslivec do vsi k rychtáři s roz-
kazem, že půjdou od čísla k číslu hledat. Rychtá
potaji poslal chasu po vsi se vzkazem, aby lid
dřiví uschovali, že přijdou hledat. Zatim, aby
lidé nabyli k tomu času, rychtář sháněl po sta-
vení kus oděvu po druhém aneho botu po boté
časem poslal na oko pro obuv k ševci do sou
sední obce. Než se potom s myslivcem do v
vybrali, dříví dávno bylo již pečlivě uklizeno.
A co říci tomu, když sám myslivecký mlá
denec Sedláček dal náchodskému dýmkařiz
pěknou dřevěnku borovici na panském, že
z ní nadělal dobré tři sáhy dříví, pařezu a rošt
ani si nevšímaje.
Karel
Sedláček
Náchod
6
article
Za to pravou metlou lesních zlodějů by
starý myslivec, Jan Lokvene v Zábrodí. Byl po
stavy vysoké, tenké, tvář měl dlouhou, kostna-
tou, zarostlou, s malýma, mžourajícíma očima,
s velmi hustým, svislým, bělavým obočím, se
mračeným čelem, ostrým nosem se svislým vou
sem a vpadlými ústy. Řikali mu „Honza dlouhej
Lid nesahá pro slovo do kapsy; jednou čárkou
vykreslí někoho od hlavy až k patám; dá-li ně-
komu přezdívku, nesmaže mu ji do třetího ko-
lena nikdo na světě — kráčí před ním a z
ním jako „připěňák“
Lokvenc byl muž od rány, prudký, drsn
a vášnivý, ale při tom dobrodušný. Z venčí by
člověk hrubý, ale uvnitř veliký dobrák. Z
mladších let dlouho byl neženat. Čtyřicet let by
mysliveckým mládencem a tolikéž let měl dů-
věrnou známost daleko v kraji. Každoročně pra-
videlně jednou vyšel si za svou milou pannou;
chodil za ní bez mála šestkrát déle než Jaku
za Ráchel. Konečně oba dva spočítali si spolu
léta a poznali, že nemají si druh druhu co vy-
čílati a — vzali se.
Myslivec Lokvenc byl postrachem zábrod-
ských a trubějovských lesů; zlobil se na ně jak
čert v kapustě. Napadl-li v lese chasu na klest
nebo dříví, vyvalil oči, stahoval ústa a vyrazil
ze sebe skřek, že až hrůza obcházela, kdo h
slyšel.
Jan Lokven
Honza
Lokvenc
Ráchel
Zábrodí
Lido
7
article
„Je-zus-Mar-ján-ko-teč-káúů, vy mně tady
všecku zvěř splašítel“
Křik, hluk, zlořečení, proklínání naplňovaly
les, děsíce do daleka široka nejen chasu, ale
zvěř, že ve smrtelné úzkosti prchala z míst
hrůzy. Chasa utíkala, co jí paty stačily, mysliv
ji honil a řval a řval. A když chasu dohoniti n-
mohl, přiložil dlaně k ústům a halekal na n
tihlým hlasem;
„Chaso, pojďte, houby si sbírejte!“
Nebylo však slyšet, že by byl někoho pro
krádež nebo pytláctví uhodil, postřelil neb
udal — —
Každé místo má svoje podivíny a směšné
Iidi. Lidé seznavše jejich slabé stránky, vyko-
řisťují je
David Kaválek z Trubějova, drvoštěp a ka-
menník, vyzrál na Lokvence. Byl člověk nevelký
silný a ramenatý; co nemohli lidé potahem utrh-
nouti, utrhl Kaválek. Tvář jeho byla podob
k ryzci, na nějž by někdo připevnil vyhrnutý
nos, chumáč ježatých vousů a velké leskna
oči. Ošklivé té tváři dodávala směšná otevřenost.
jak se zdálo, neustále přihlouplé veselosti.
Stalo se, že Kaválek ukradl v noci z les
dtevo a odpoledne odvezl je do České Skalice
Odpoledne šel do lesa na pařez. Jak tak kope
slejí před ním z nenadání myslivec Lokvene
Na rameně měl pušku, jejíž hlaveň tiskl ve svě
ruce. Z hrdla vyrazil mu divý ryk, až se le
zatřásl
„Je-zus-Mar-ján-ko-teč-kůúů, co to tad
děláš, Kaválku? — Co je tohle? — U sta hro
mů, v hmoždýři tě rozdrtím na samou kašil“
Drvař ustal v práci, sekeru zaťal do pařezu
vzpřímil a narovnal své tělo, při čemž velké oe
jeho čím dále tím ostřeji se blýštěly.
Kaválek
Mar
Trubějov
Český Skalica
8
article
„Pomoc, lidičky, volejte na lidi, ať sem
jdou lidé!“ hřměl myslivec všecek rozlícen.
kubaje svým hustým černým obočím.
„Zlodějové! — Lou-pež ní cil“
Strhl se nesmírný křik, provázený láteře-
ním. Na hlavu drvařovu sypaly se teď hromy.
Kaválek však stál nepohnutě jako sloup, hled
vyjeveně myslivci do očí, co zatím srdce jeho
tlouklo, div že mu nerozbilo prsa. Snažil
vší silou ovládnouti sama sebe, nehnouti se
nehlesnouti, byť se dělo co dělo. Tvář jeho z po-
čátku přece jaksi nervosně sebou škubala, zato
zrak utkvíval nebybně na myslivci. Myslil si, je
co nejprudčí útok předržíl
„Myslil jsem dříve,“ křičel myslive
z plných plic a dupal nohama, „že jsi, Kaválku,
aspoň poněkud řádný člověk, ale ty nejsi k ni-
čemu. Taková šelma proklatá! Les mi chcee
odněst, roto, znám vás po všech vesnicích kolem
do kola. Jste samí taškáři, celá ves je stejná,
taškář na taškáři sed
Po takových chvalných, ačkoli trochu krát-
kých životopisech myslivec si oddechl, nejvý
rozčilen. Kaválek stojí nepohnutě jako ve ztrnut
na svém místě všecek zpitomělý a hledí neo-
vratně očima na myslivce, jakoby je měl při
mrazeny.
Lou
Kaválek
9
article
„Táhni — kliď se odtud — hybaj!“ po-
kračoval myslivec zlobivě. „Či nechce se ti, he
Chceš mne zabít, he? Myslíš mne zavraždit, he
Dhceš nebo nechceš, mluv, sice jsi syn smrtil“
Drvař bez hlesu hleděl na něho se strašnou
nelybností; nachmuřil brvy, stiskl zuby, ne-
lybný pohled jeho stal se ještě nehybnějším.
Vpslivec se hrozně dopálil.
„Slyšíš nebo neslyšíš?“ zařval mu do aší
jako do nějaké trouby, kouleje rychle očima.
„Co tak vyjeveně na mne čumíš? Co pak jsem
nekřtěný?“
Drvař neodpovídal, což svrchovaně podráž
dilo myslivce; divoce se díval na tohoto, ne-
spouštěje s něho zraku. Koukal vyjeveně tak.
jakoby očekával konec světa dle nějakého pro-
roctví.
Myslivec bez sebe spráskl ruce. Očekával
aspoň jediného slova v zuřivém záchvatu ne-
trpělivosti.
„T—táhni! — T—táhni k čertu! — Vidíš.
vidíš,“ sipal vztekle, „jaký jsi neřád! — Chtě
jsem tě zastřelit, ale lituji tvé ženy a tvých
děti. Kdybych byl tvým představeným, dal byel
tě pověsit na první strom. Na mou duši bychtě
pověsil,“ opakoval hřmotně, „pravím tit
upřímně, Kaválku, jako že se jmenují Lokvene
ne abych ti chtěl na cti ublížit, nýbrž ze zná-
mnosti tak mluvím.
Drvař stál dále jako hromem omráčen
s okem teď již pustě vytřeštěným, jakoby ne
slyšel, co mu myslivec povídá.
„Já, starý chlap, nemám ve dne v noc.
v zimě, v létě, pokoje,“ láteřil myslivec zhurta
dále; „pořád musím hlidat, abyste mi neodnesl
kusa lesa. Jste darebové, nestojíte, aby vás
člověk litoval, když vám časem vypráskají a vás
do šatlavy vsadí. Na pranýř patřilel
Na to se zuřivě udeřil do prsou.
Kaválek
Lokven
10
article
Kaválek vytrvale mlčel a divoce vypouli
na něho oči. Myslí-li, cítí-li, slyší-li v té chvíli,
nebylo lze uhodnout. Tvář jeho měla výraz
ztrnutí, jakoby zkameněla. Myslivce chvílemi
po těle zamrazilo a chvílemi učinilo se mu
horko, jakoby ho vřelou vodou poléval.
„No, no, vráno, mne nespolkneš! Co b
se's vzpouzel darebně? Mne nezmůžeš,“ pravil
myslivec se zaťatou pěstí, „to máš marné! Tak.
co koukáš, pitomý chlape, a vyvaluješ na mne
oči jako nějaká sůva? Chceš kousat? Zkus to
Mne nepořkneš, ani si nemysli!“
Drvař stál dále jako ochromen s očima, vrá-
žejícíma se do myslivce, že v pravém slova
smyslu pálily.
„Počkej jen, počkej, na posledním soud
budou tě čerti bodat železnými vidlemi,“ na-
haněl mu myslivec strachu hlasem již valně
krotčím. „Budeš vidět, ty kůno, jak tě budou
jako berana podpíkat! Počkej jen, až řeknou
„Tu máš za to, ty taškáři, že's pány šidil,“ a bu
dou tě bodat horoucími vidlemi!“
Myslivec před ztrnulým pohledem drvařo
vým pociťoval bezděky vzrušení a dojem, jako
vůči neznámému nepříteli a onen podivný ne-
pokoj, který nevolností a záchvěvem pronská
ducha i tělo. Tato ztrnulost těla, tofo tvrdošijné
mlčení počínalo buditi v něm zřejmý nepokoj
Pak ho zamrazilo náhlé zachvění; jakási ne-
určitá úzkost svírala mu prsa. Přejel si čelo
chvějící se rukou a tím si setřel pot, na němse
vyrážející. Následovalo chvíli mlčení.
„Co mlčíš?... Což mne neznáš? . . . Nuže.
odpověz!... Nic?... Kdybych byl věděl, že
jsi tak ziostný, jazyk byl bych za zuby držel.
Kaválek
11
article
Tak touž nebor vo zlá1 Jsem někdy blázen o
kořene, od narození. A mluvím-li někdy nevča
hlouposti, činívám to zúmyslně, s úmyslem,
abych postrašil a rozesmál. Tak je to u mne
pokaždé, vždycky se mně tak vede. Ostatně ně
kdy ani sám nevím, proč to dělám. Svou náturou
vždycky si jen škodím.
Drvař stál dále zkamenělý jako zajíc v oku
Zase nastalo mlčení. Myslivec byl již sám napol
zmaten; ztrnulá postava drvařova rozhodně h
polekala.
„Víš, Kaválku, nezlob se, nezlob se!“ pra
vil myslivec dobromyslně. „Co jsem ti udělal,
čím jsem se na tobě provinil medle? Nedělej
hloupostí, už je toho dosti, dělej ze sebe člo-
věka! Nesmíš si to tak brát k srdci, není to tak
hrozné, jak si snad u sebe myslíš. Doufám, že
nezachováš žádné hořkosti proti mně za dnešní
přivítání. Odpusť mně tedy tu hloupost — je
to nesmysl! Ty půjdeš svou cestou a já taky
svou. Rozumíš tomu?
Drvař mlčel; avšak myslivec hleděl na něho
vytrvale, nutkaje ho k odpovědi. A díval se
naň ve zmatku vždy patrnějším, omámen jako
němý, jak živ poprvé nerozhodný, rozpačitý, až
konečně sám také vyvalil na Kaválka oči a tak
zůstali oba několik minut s vyvalenýma na sebe
očima. Obličeje jejich nemohly přijmouti hlou-
pějšího výrazu. Potom si myslivec pomyslil, ne-
vymknul-li se snad Kaválek z cesty zdravého
rozumu a v úzkosti se naň úporně díval. Drval
stál beze hnutí. Pohled na něho byl strašný.
„Tak se podívejme, čerta, dábla,“ pravil
si myslivec v duchu, „má on mne za blázna
anebo jest sám skutečný blázení
„U všech dasů, Kaválku, pamatuj se pr
Krista Pána!“ oslovil ho hlasitě stísněným
hlasem. „Člověče, máš v hlavě špetku rozumu
anebo jsi pomaten?
Mlčení — —
Kaválek
cesta zdravý rozum
pamatovat se pr Krist pán
12
article
„Pane Ježíši Kriste, nelekéj se mne, Ka-
válku, sprosťáčku, vždyť to jsem já, myslivec
Lokvenc!“
Stav Kaválkův začal ho víc a více zne-
pokojovati. Najednou myslivec začal nápadně
blednouti, oddychoval z hluboka, pociťoval ja-
kousi nevolnost v údech, strach se ho zmocňo-
val, pot vyrážel mu po celém těle jako bohat
hrách.
„Zbláznil se's nebo jsi opilý?“ zvolal ustra
šeným tónem, tuše věc nejhorší. „Ne, ne, t
není více lidský člověk, to jest boží hovado, t
jest šílenec! Blázen, učiněný blázen, zlým du-
chem posedlý. Už z něho nic není! A proč?
Pro kousek dřívka, pro mizerný pařez. Nesmysl
nesmysl, nesmysl! ..
Myslivec byl všecek pryč. Vlasy se mu je-
žily, v obličeji byl jako plátno bílý. Dech se
mu srážel v prsou.
„Kaválku! Já!... ty...“ mumlal si po
vousy a pletl se, pohlížeje mu divně a plašed
cčí s výrazem člověka, jenž se odhodlal vrhnout
se s jezu.
Náhle sebou trhl a dal se v divoký, šílený
Kaválek se zuřivou rezkoší díval se z
prchajícím myslivcem. Když pak myslivec již
zmizel zrakům jeho, z nenadání celá tvář Kavál.
kova, dosud ztrnulá, s nepostižitelnou rychlost
rázem se změnila, stisknuté zuby se rozevřely
a Kaválek vypukl náhle v nezkrotitelný, nejpři-
rozenější smích. Zalil se smichem v doslovném
útěk.
smyslu a po dlouhou dobu nemohl smíchy ani
promluviti —
Od té doby Kaválek hospodařil na panském
jako na svém.
Krist
Lokvenc
Kaválkův
Kaválek
Ka
14
article
Napssl A. Theuriet přel Em. Barešová.
Napssl A. Theuriet přel Em. Barešová.
Poprvé spatřil jsem ho na břehu řeky Biěvry
v jednom z oněch koutů obvodu pařížského,
které svým utěšeným rozpoložením vynořují před
našimi zraky půvabný obrázek idyllického zá-
tiší venkovského, kam zaléhá přes nedaleké pa-
horky upachtěný denní ruch Paříže, jako něme
kvašení vína v ohromné kádi. Jednoho letního
večera, vracejíce se já, můj přítel a jeho žena
z procházky domů, stanuli jsme s pocitem pří-
jemné žizně a prázdnými žaludky u vesnické
hospody, nad jejímiž dveřmi potácela se písmen
omšeného nápisu: „U Robinsonr“. Nevzpíra
jeme se nikterak oddati se lahodnému odpo-
činku a bez odporu zaujali jsme místa za stolem.
Před námi klidně odpočívala pitoreskní venkov-
ská krajina, která by dovedla svým půvabem
uchvátit štětec každého malíře. Po obou stranách
zaprášené silnice, která se vlekla kamsi do da-
leka, stály obrovité topoly, jichž rozložité větve
zachvívaly se i při slabounkém dechu večerního
vánku.
Biěvra vinula se mezi lukami na úpatí mi
ných svahů a pod pohyblivými stíny topolů zdála
se býti její voda tmavá a tichá. Při pohledu na
tcto klidně odpočívající panorama, které bylo za-
haleno v tak rozmanitou zeleň — namodralá
zeleň stromů, norušená zeleň luk a v dáli za
skříženými větvemi stromů, popelavá zeleň jem-
ných par, které vystupovaly z řeky — naplňoval
se duch nenuceně rozkošným opojením, jež mu
podával vlahý letní večer. Vše bylo zakryto list-
natou clonou a jenom na mýtině bylo viděti jako
v mlhách dva oblouky vodovodu, které obmezo-
valy obzor.
A Theuriet
em
Barešová
Biěvra
Paříž
U Robinsonr
15
article
Několik kroků od našeho stolu, kde jsme
pili madeiru, usadil se jakýsi starý chudák na
nakloněný břeh řeky. Sevrklý a jako do sebe
stlačený, zdál se býti nesmírně znaven, snad ani
ne tak cestou, kterou vykonal, ale spíše tíhou
četných, bídných dnů, kterou vlekl na svých
sešlých bedrech. Jeho veliké, zablácené střevíce,
rozpukané a beze vši formy, zdály se býti sym-
bolem všech útrap a svízelů jeho života. Jeho
spodky byly rozedrané a jimi blýskaly se nahé.
hobené nohy: kazajka, někdy snad hnědá, nyí
do zelena vybledlá, bezpochyby dar některého
seueitného občana, byla příliš těsnou na těle
nynějšího vlastníka; pod ni bylo viděti špinavou,
rozedranou košili, která se na jeho chlupatých
prsou rozvírala. Pod hrozným, slaměným klo-
boukem, jejž bezpochyby zvedl někde na sme-
tišti, skrýval se vráskovitý a strupovitý obličej,
zarostlý bílým strniskem vousů, z něhož svítilo
dvé ještě žijících očí; byl to výraz pronikavý,
palčivý, avšak nie divoký a záštiplný.
Po chvilce přiběhl hoch a naplnil nám v roz-
tržitosti čtvrtou sklenici. Zpozorovav se zapýře-
ním svůj omyl, chystal se tulo sklenici vlíti zpět
do láhve, avšak naše společnice zadržela jeho
ruku a ukázavši na tuláka, zvolala:
— „Nikoliv, doneste toto víno se zákuskem
tamhle tomu ubožákovi.“
Hoch uposlechl a stařec, všecek udiven, p-
stavil se namáhavě na hubené nohy, a místo aby
pil, díval se rozpačitě na nás. Konečně při-
blížil se k našemu stolu se sklenicf v ruce:
— „Děkuji vám velice,“ zabručel hlasem
chraplavým, „na vaše zdravi, má hodná pan
a na zdraví celé společnosti.“
Připil si s námi, pak namočil svůj příkuse
do vína, které srkal po malých doušeích. Opojný
tento nápoj záhy na něm jevil své účinky, nebot
muž stal se výmluvnějším a jal se nám vyprávěti
svoji historii.
Sevrklý
16
article
Bylo mu sedmdesát pět let a byl svým po-
voláním zahradníkem. Až do šedesátky vydělával
si na živobytí hlídáním u okolních štěpařů. Ale
již jest tomu patnáct let, co rheumatismus
zehromil mu nohy a jej učinil ku práci ne-
schopným. Žena mu zemřela; jeho děti, ne-
šťastné jako on, opustily jedno po druhém svou
vlasť. Nevěděl sám, kde se zdržují.
— „Tak jsem,“ pokračoval stařec, stavě
prázdnou sklenici na stůl, „ve svém stáří úplně
opuštěn na světě, jako sirotek. Někdy podaří se
mi přece zde onde kousek toho sousta uchvátiti,
ale poslední zima mně dodala. Nohy vypověděly
mně službu... V té době dostal jsem se do
skladiště v Nanterru, kde jsem byl tři měsíce .
Avšak měl jsem se tam velmi špatně. Celý boží
den téměř o hladu musil jsem tlouci kámen ..
Jak špinaví jsou lidé a jak nesoucitný jest svět,
nemůžete si ani pomysliti! A když nadešel opět
hezký čas, věřte mi, raději dovlekl jsem se na
svých bidných nohou opět sem ... Bída jako
bída. Nejraději bych zemřel ve svých zvycích.
Tak tady pomáhám lidem na polich, trhám ja-
hody nebo hlídám. To mně poskytuje chléba
v noci spím v boudách v širém poli. Není tam
dveří, lůžko jest tvrdé, ale jsem úplně sám, vidím
krásnou přírodu a jsem svým pánem
Rozjaření, které z počátku rozvázalo jazyk
chudákův, zdálo se prchati tou měrou, jakou
mluvil; jeho oči, které dříve tak se jiskřily,
vyhasinaly a v hlubokých vráskách jeho obličeje
rozložil se bolestný výraz útýraného zvířete.
Noha
Nanterr
17
article
Myslím, že to byl Joubert, který pravil, že
každý život do svého večerního zášeru přináší
si svítilnu. Dívaje se na toho starce, tázal jsem
se v duchu ironicky: „Není-li tato tak důvtipná.
jako klamná?“ Dle mého mínění tři čtvrtiny lid
přinášejí do soumrakového šera svého života
svítilnu již jenom čadící a prskající. U našeho
starce nebyla to svítilna, to byl už jenom ohark
v nejistém kmitu, s nímž se vydával na cest
v blízkou noc.
Když dali jsme mu něco peněz, přál nán
dobré noci a vzdálil se kulhaje. S hlavou sil
do ramen schýlenou vlěkl se namáhavě směrem
na rovinu, jeho silhoueta znenáhla zanikala v ř
dách topolů, až úplně zanikla v bílých parách
vystupujících z Biérvy.
Dva týdny na to potkal jsem ho jednouz
sychravého, říjnového rána, před městskou rad
nicí. Byl už nevlidný podzim, provázený neko-
nečným lijavcem, šlehajícím nemilosrdně v ob
ličej. Stařec byl vrásčitější, zablácenější a v ža-
lestnějším stavu než tehdy při prvním setkání
Přes to však jeho vzezření zůstalo filosoficky
v osud odevzdané, a v jeho rysech vězelo b
lestné dobráctví. Pozvedl ko mně své nesmělé
oči s výrazem zapuzeného psa.
— „To jsem ještě já,“ zabručel nesměle.
„mám hlad, jak se říká, jako vlk; ale nemám
jenom hlad, ale zvláště zima a déšť vyhnaly mne
z mé boudy. Voda crčela mně tam střechou jako
z roztrhaného deštníku a v noci probudil jsem se
zkřehlý a namočený jako houba. A potom také
v tomto psím čase nebylo zhola nie co dělat
v polích. Zapřísáhl jsem se, že již nikdy ne-
vrátím se do toho skladiště v Nanterru, ale když
člověku kručí v břiše, měnívá své úmysly, byt
byly sebe pevnější... Kdybych jenom mohl do-
sáhnouti místo ve skladiští Viller-Cotterets ..
Joubert
Nanterr
18
article
Povídá se, že jest tam lepší zaopatření ... Ko-
nečně na tom nezáleží už, kde. Přijmu, co mně
dají, abych aspoň mohl tam zemřit v suchu!“
Po těchto slovech jeho stará čelisť se třásla,
jeho bídné tělo v rozedraných hadrech celé se
chvělo, bylo mně do pláče. Slíbil jsem mu, že
promluvím o tom na příslušném místě, aby mu
rychle zaopatřili přistřeší. Děkoval mně s po-
hnutím.
— „Jen kdyby to nepřišlo příliš pozdě,
pane,“ doložil stařec, „sice by mne nalezli snad
v nejbližších dnech zatopeného na mém bídném
loži... Ach! Býti v suchu, býti v suchu,t
jost jediné moje přání!“
Cesta v záležilosti starcově zdařila se nad
očekávání a slíbili mně, ze ho do tří dnů pošlou
do Viller- Cotteretš.
Mezi tou dobou počalo se vyjasňovati
slunce usmívalo se opět v teplých paprscíeh
na pole. Poslal jsem polníhc hlídače, aby vy-
hledal onoho chudáka, dal jsem pro něho prů-
kazný list a peníze na cestu.
„Vše jest již v pořádku, pane,“ pravi
hlídač, když se navrátil; „dovedl jsem ho až na
dráhu... Nalezl jsem ho u vchodu boudy, vy-
hřívajícího se na slunci... Kdybyste viděl tu
díru! Nevypadá tak ani prasečí chlivek . ...
Střecha je děravá, voda teče do jeho pelechu,
který sestává z prohnilé slámy a bláta... Pravý
to hnůj! Nuže, pane, věřil byste, že ten člověk
byl celý zdrcen, když opouštěl svůj chlév ?..
Dobrou čtvrt hodiny otáčel se kolem své boudy,
hluboce vzdychaje; a když konečně se odhodlal
opustiti to místo, plakal, pane, plakal jako
dítě!
ko
Viller
20
article
Iomoreska od Hynka Marka
Iomoreska od Hynka Marka
V malebně polozeném, však trochu za-
padlém městě na českém východě bývaly pěkné
trhy na dobytek; sem obchodnici i řezníci z ši-
rého okolí přicházeli, aby zde zkusili svého
štěstí v nákupu i prodeji. Někteří sem po dlouhá
léta jezdívali jako domů, znali se tu s usedlíky
i živnostníky místními i cizími, věděli, kam
hodit udici, aby se na ni chytla zlatá rybka
z jarmarečního mumraje.
Sem chodíval i Havran, řezník z Dolin, po
dlouhá léta. Široko daleko známá osůbka. Ku-
poval-li cos ve vesnici, křičel na dvoře tak, že
v druhém konci vesnice vybíhali lidé ze sta-
vení, děti do středu návsi, a nsíci z nevědo-
mosti štěkali jeden na druhého. Havran tloukl
se do prsou, ústa od úsilného mluvení měl celá
mokrá a oči jako z kořene vyvrácené točil brzy
k nebi, zas na jalůvku, až sedláka — umluvil.
To bylo ze začátku, později si již naň lidé zvykli
a když někde křik byl, říkávali: „To je Havran
z Dolin, jménem Kuba — velká huba.
Byl však obchodník dobrý, přítel, všude
vítaný pro dobrý vtip, kůže liščinou podšitá.
Vzrůstu byl malého, tváře kulaté, opálené, a re-
zavým, sporým vousem obrostlé.
Odjižděje na trh, setkal se s řezníkem
Kozlíkem ze sousední vesnice, který konal cestu
na trh poprvé. Byl to v obchodu začátečník, vy-
soké postavy, červené, usměvavé tváře, pravé
rameno měl trochu nižší od nosení břemen.
Mládí prožil ve Vídni a sem se příženil.
Slovo dalo slovo, a přátelství bylo uza-
vřeno. Krajanství, jeden stav, táž cesta —to
vše působilo zvýšeným dojmem na oba ob-
chodníky.
„Na noc půjdem do Strachova k Soudkovi;
v městě bude plno, tam se dobře jí i spí. Je to
as půl hodinky od města. Jsem s hostinským
dobře známý a chce mi také něco prodat!“ vy-
kládal Havran.
Hynk
Havran
Strachův
Soudek
Kuba
Vídeň
21
article
„Jsem srozuměn — znáte tam poměry!
odtušil Kozlík.
V Strachově žil hostinský Soudek se svou
ženou Leny jako Deukalion a Pyrrha. Byli bez
dětí a spokojeni; Leny říkala Soudkovi „mi
kuši“ a on jí Leny nebo Lenko. Vzdáleni od
maloměstského klepavého vlnobití, vedli si malé
hospodářství a těšili se z lásky svých hostí.
Širé lesy obklopovaly nepatrnou vesničku a z té
příčiny mnohý výpad proti jejich majelku za-
znamenala sádelnatá ruka Soudkova do histori-
ckého památníku domácnosti: Nedivno, že oba
byli časem k cizincům nedůvěřiví, bojáení, že
strachu tomu dávali průchod různými bezpeč-
nostními prostředky v domácnosti. Před okna
kladla Lenka skleněné vásy i sklenice, na dvéře
zvoneček, na schody sklepa pekáče, jež by do-
tknutím se cizí nohy způsobily hotové hromo-
bití pod zemí. Elektrické zvonítko duch času
v tato tichá místa ještě nezavál —
Trh v městě byl skončen a oba řezníci ubí-
rali se do Strachova. Cestou vyprávěl Kozlikovi
Havran o hostinském strachovském a těšil ho.
jak výborně budou v každém ohledu obslouženi.
Náhle zastavil se Havmn, klepl Kozlík
rukou na rameno a řekl: „Příteli, něco mně na-
padá, sehrajeme se Soudkem nevinnou komedi;
trochu vtipu a sebezapření způsobí nám náležité
vyražení.“
„Souhlasím, avšak v rozhodném okamžiku
přispíšíte k záchraně.-
„Buďte bez starosti!“ Následovaly návrhy.
opravy a doplňky, jež při návštěvě dnešní měly
býti provedeny.
Nejdříve vstoupil do místnosti Havran. P
různu sedělo několik osob.
„I vítáme vás, Havrane — to jsou hosti
Cák pořád děláte?
„Děkuju, Soudečku — práce pořád dost.
A co tu nového??
„Nic pěkného, tak říkajec — Ivan z Hůrek
už zemřel — to nevíte?
„Míhmh... takový nedopita.“
„Mrtvička ho porazila. A že nám zas před
týdnem vykradli „husinec“, to je vám jistě no-
vinkou. Je to tu rota v těch lesích.“ —
Kozlík
Strachův
Deukalión
Pyrrhos
Leno
Soudek
Lenka
Soudkův
Havmn
Havran
Hůrka
22
article
„Mezi lidem je velká bídal
„A my to máme odnášet! Chtějí prý mí
zákon, kdo nemá, aby vzal u toho, kdo má. To
by nebylo tak říkajec hloupé, checheche — —
Ale kde pak dnes; zavřou je do paláce, kde je
elektrika, koupele, procházky ...
„Na Špilberk s nimi a ukovat.“
Mezi touto řečí vstoupil Kozlík do míst
nosti.
„A což tu kravku máte ještě?“
„Ta čeká na vás, však se smluvíme.“
Pak švihl Havran zrakem na Kozlíka a še-
ptal Soudkovi: „Na toho člověka si dejte pozor,
to je škodná, znám ho, bere jako straka. Byl už
na Pankráci.
Soudek pootevřel ústa a tázavě upřel zrak
k dolejšímu stolu.
„Aáá... tedy škodná. Učiním hned opa-
tření.
Šel do kuchyně a sdělil Lence své obavy
ohledně přichozího, jehož od té chvíle s očí ne-
spouštěl. Ustrašený ten dobrák uchystal staré
jídelní náčiní pro záhadného hosta, na stěnu vy-
věsil nápisy: „Žádá se hned platit“, a peníze
stržené pečlivě uzamkl.
„Co máte k jídlu?“ zvolal Kozlík rázně.
„Čerstvého už nie; nějaký sýr, salám,
párek . . .?“
„A tam ten pán měl husu, jiný ve-
přovou ..
„Nezbylo už nic, dobrý páreček tak říkajec
je také jídlo...“ držel se Soudek v předtuše,
že by host upláchl.
„Pět párků...“ zahoukl Kozlík.
„Jen dva!“ slevoval Soudek.
„Sem s nimil“
Po chvíli přinášel hostinský žádoucí jídlo.
„Jedno pivo ještě!“
„Zde se hned platí!“
„Buďle bez starosti! ještě jsem nikomu
neutekl, leda — strážníkovi.
„Zde má tobolka!“ a Kozlík rozevřev ji,
ukázal několikbankovek.
Soudek změkl.
„Mám už špatnou pamět... odpusťte!“
Pak obsluhoval čiperně hosta a zásobil ho vším
možným.
K večeru přišel Soudek k Havranovi a ne-
důvěřivě potřásal lebkou, již jakoby kryle vypeli-
chaná vlásenka. „Ten člověk pije jako houba.
Cák myslí?“
„A má peníze?“ opáčil Havran.
Kozlík
Havran
Soudek
Lenc
Špilberk
Pankrác
23
article
„Vždyť mi ukazoval hrsť bankovek.“
„Mh... a myslíte, že jsou to poctivé jeho
peníze...“
Sondkem to trhlo. „Aby to byl někde
ukradl — projelo mu hlavou — snad je to hle-
daný mezinárodní šejdíř, na nějž byla vypsána
cena. Mám upozornit starostu ?“ ...
Později poroučel se Havran s oznámením,
že ráno se přijde podívat na tu kravku ještě
jednou, nyní že v městě má schůzku s obchod-
níkem, který přes den pro nával práce odkázal
jej na večerní dobu.
Po odehodu téhož zavolal si Kozlík stranou
hostinského.
„Co vám dává ton pán za tu kravku?“
„Koupíte, že se ptáte?
„Dost možná,, jsem také řezník ..
„Dává dvanáct kamen“ (120 zl.)
„Pojďme se podívat!“
„Dám o pět jednušek víe!“ zvolal Kozlík,
spatřiv kravku.
Soudek se tázavě naň podíval; slovo dalo
slovo, a koupě byla uzavřena.
„Zde závdavek „dvacet jednušek“ a Kozlík
hbitě vysázel penize.
Dobrácký hostinský rázem změníl své mí-
nění o záhadném cizinci, domlouvaje si, že to
byl asi jen obchodní tah se strany Havranovy,a
že všecko povídání jeho o „škodné“ je planým
konkurenčním výmyslem.
„Rád bych zůstal přes noc,“ oznamoval
„Máme málo místa, pane ...“ lekavě pro-
nášel Soudek.
„Spokojím se s malým místečkem, nechci
již ve tmě odtud.
„Je-li tedy libo, uprázdníme zadní pokoj,
já s Lenkou lehnu do komory,“ konečně roz-
hodl po chvíli hostinský.
Důvěra hostinského v Kozlíka nebyla přec
ještě tak upevněna, aby nestihal pohledy svými
každý jeho pohyb, řeč a jednání vůbec. Zvláště
byl zase znovu nemálo překvapen, když slyšel,
že Kozlík prodával sousedovi v hostinci střibrné
hodinky až hrůza lacino. Hned přiběhl do ku-
chyně a pravil ve strachu ženě: „Poslyš, Lenko,
ta škodná je snad přece skutečnou škodnou. Ajá
mu slibil nocleh.
Kozlík
Soudek
Havranův
Lenka
Kozlík
24
article
„A máš nějaký nový důkaz, milouši?“
„Prodával jednomu hostovi stříbrné ho-
dinky — a ma dvoje — až hanba lacino, tak
řikajec za babku a všeeko jako oukradkem.
„Nu, pomoz bože, ten nás odnese a v těch
lesích zmizí.“
„Proto na noc musíme všecko dobře opatři
a až mu půjdeš odstýlat, ať ti vydá pas.
Na noc vše bedlivě ubedněno, na sklepní
schody nalíčeny pekáče, okna zatarasena množ-
stvím sklenic, peníze pečlivě uloženy.
Kozlík dlouho neměl se ke spaní. Soudek
v koutě už podřimoval a Lenka notným štulcem
ho zahnala do komory a sama ujala se vlády.
Konečně zvedl se také Kozlik k odehodu do
ložnice, jejíž skleněné dvéře, de hostince ve-
doucí, zastřeny byly bilou záclonou. Lenka, po-
žádavši cizince o pas, uložila tento do zásuvky
stolu, ani naň nepohlednuvši. Pak shasla lampu
a vše v domě ztichlo. —
Kozlík oddal se spánku, ale působenim
Gambrinova moku nemohl dlouho usnouti. Ne-
klidné sny bouřily na duševním obzoru, v hlavě
jakoby se bylo vyrojilo plne otazníků a vy-
křičníků, kterak celá záležitost skonči a zdali
skutečně v kritické chvíli — jak slíbi! — ob-
jeví se očekávaný Havran.
Bylo dlouho po půlnoci, když rozhodl se,
že se podívá před dům, jednak jaké bude zejtra
počasí, aby koupený kus pohodlně odvésti mohl,
jednak, nejde-li Havran, onen mnohomluvný
hrdina, jenž gordický uzel celé záležitosti by
rozťal. Noc byla hvězdnatá, lesy vůkol stály.
němy, vesmír oddychoval blahým klidem.
„Opravdu“ — vzdychl Kozlík — „lesy tyto jsou
velmi záludné, co se v nich asi ukrývá, že se
ti lidé tak bojí?“ Maně sáhl si na prsa, kde ta-
jila se obtěžkaná tobolka a pak zvolna, aby ni-
koho nevzbudil, ubíral se do svého pokoje. Do-
mníval-li se však, že nikdo východ jeho nezna-
Kozlík.
bůh
Lenk
Kozlík
Havran