1
masthead
2. června 1901.
2
masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 100.
List
4
article
Trojí setkání.
Trojí setkání.
Napsal Aug. Eug. Mužík.
Doktor X. vypravoval nám kdysi tuto hi
storii ze svého života.
Měli jsme rádi doktora X., protože n
mluvil mnoho vůbec, nikdy o sobě, a málo
kdy se smával. Měl své minění o lidech
zvláště o ženských, ale ku podivu jemné, ni-
koli brutální slovy i chápáním věci, do něhož
lidé jeho stavu obyčejně halí svou pythickou
prázdnotu duševní. A kdysi hovořil asi takto .
Kterak začíti, aby se nezdálo samochvá-
lou, co teď hodlám vypravovati?... Ale ni-
koli — neboť příběh sám není nikterak příliš
zajímavý a významný. Leckomu se dost tako-
vých věcí v životě přihodí, ba ještě mnohem ro-
mantičtějších! Za léta se toho shledá ! .. .A
dokud je člověk mlád, tehda i mrtvé kamení
k němu o lásce hovoří. Však každý z nás měl
svoji dobu, každému »chvili hráli«, jak se
prostonárodně říká. Tenkrát se také domýšlel,
že je do něho celý svět zamilován, a snad
právem, protože — milovati, to už je tolik jak
na polovic sám milovánu býti.
Toto všecko týká se osoby dávno mrtvé,
a ta, zdá se, mne opravdu velice milovala
Vlastně i toto tvrzení mě je nesprávně. Nemi-
lovala mne, mne sama k vůli osobě mé, ale
milovala ve mně mládí, milovala to moje mládí
dvaceti jar, jak mi bylo tenkrát, když jsems
s ní poprvé setkal.
Byl jsem tehda zelený gymnasista venkoy-
ský, oktavánek prvních nesmělých vousků
dlouhých vlasů — kabát nosili jsme přehozený
přes rameno i v největších mrazech a oči po
krývali jsme si skřipci nebo brejlemi, což však
bylo dosti odvážné. Neboť býti zastavenu na
náměstí přede všemi kollegy a celou honora
městskou a býti oloupenu na místě o nejušloch
tilejší doplněk našich výborných očí necitelnou
rukou přísného professora s přídavkem hromo-
bití a výhrůžkou karceru — nobylo právě v-
likou rozkošl.
Aug
Mužík
5
article
Také bez děvčete nemohli jsme býti an
jediný. O, toho prvního rozkypění srdce a mi-
lostného horování, o němž vývolená duše žen-
ská obyčejně praničeho nevěděla a nikdy ne
zvěděla! Byla zbožňován“, netušíc, že je svě-
ticí na oltáři mladé duše gymnasistovy. Jako
světice byla zbožňována »na dálku«, a poub
ji potkání a jeden úkradmý pohled na ni stačií
nám úplně, abychom se zárděli po kořinky
vlasů a celý den myslili na ni, čmárajíce za-
čáteční písmeny jejího jmena do cvičení ma
thematických, k nemalé mrzutosti professorově
Stávalo se také velmí zhusta, že jsme si lásky
svoje vyměňovali, půjčovali nebo i prodávali
zrovna jak to Neruda ve své »Prodané lásce«
líčí. Prodali jsme milenku svou, totiž právo na
ni mysliti, o ní jako o »své« hovořiti, za skle-
nici piva, doutník nebo i opsání komposice, na
určitý čas nebo i navždy... Neboť k sodlo-
žené« takto lásce pravý majetník již se nehlá-
sil, zapomenuv na ní rázem a nahradiv ji jinou
v srdci svém. Neboť mladé srdce nemůže ne-
milovati ani na mžik, jako mladé tělo potřebuje
neustálého pohybu.
Neruda
6
article
Ale u mne právě vlivem zvláštních, hlub
ších okolností byl tento nevinný flirt hlouběj
založen. Nebydlel jsem totiž přímo ve městě,
ale docházel jsem tam z blizkého městečka,
svého rodiště. Ráno jsem odcházel do školy a
k večeru vracel se domů. Odpoledne středy a
soboty náležely mně úplně, neděli pak mimo
obvyklou exhortu a mši trávil jsem celou doma,
v městečku, obklopeném dokola hlubokými lesy.
U nás začínaly a táhly se na kolik mil až
k Šumavě, kde se teprve šířily v colé lesní
moře. Dodávaly krajině ponurého rázu ťemným
zbarvením svým i věčným tichým šumotem jako
vzdálený příliv vod... A já miloval tyto lesy,
protože jsem se narodil blíže nich, protože
první moje pohledy nesly se k nim nízkým
oknem našeho domku, stojícího na samém cípu
městečka ..
Šumava
7
article
Od mládí zvykl jsem si toulati se po lese
každého dne, v každé roční době i za každého
počasí. V lese také vznikla moje první láska,
láska studentská, a což není u mne ku podivu,
ale je přece nezvyklé, první a jediná láska
moje... Snad ji ten les dodal oné stálostia
pevnosti!... Nynější moje žena je dcera re-
vírnikova z onoho lesa, s níž jsem chodil do
obecné školy našeho městečka a již jsem už
snad tonkrát měl rád. Toulávali jsme se spolu
lesem a les posvětil a utužil náš svazek ..
Ach, ty krásné, čisté chvíle prvního nesmělého
objetí pod zelenou záclonou lesa, jenž nás za-
krýval před lidmi a pohlížel nám sám tak hlu-
boko, zpříma do duše, šeptaje k nám důvěrn
vážně tajemství věčného života v přírodě
srdcích !..
Všecko se na nás usmívalo a kynulo nám,
bylo nám, jako bychom znali každý listek
jakoby každý znal nás... Od prvních velikých
konvalin, jež jako bllé ostrovy na zeleném
moři šířily se z jara lesem, až do celé kvetoucí
nádhery letní — všecky květy, zdály se, že
bují jen pro nás a touží jen po tom, abychom
je trhali do velikých kytic a věnců. .. Bylo
nám, jako bychom byli panovníky této zalehlé,
pohádkové, lesní říše, kde to vše kvetlo, vo-
nělo a zpívalo !... Oba jsme byli zcela pro-
nianuti lahodou, svěžestí a dechem lesa ..
i zdálo se nám, že v něm i v nás i všady na
zemi jen nekonečné jaro vládne ! . ..
8
article
Tajil jsem se se svojí láskou všem spolu-
žákům — byla to vášeň mladá, ale již oprav-
dová. Oč jsem se jim i sám sobě zdál starší
a vážnější! Bylo to první opojení mladým
virem života, i bylo by se mi zdálo to největší
profanací a hanbou, kdybych se o ni dělil
s těmi nedospělými dětmi! Aby se však ne-
zdálo, že se nedovedu dosud zamilovati, vy-
mýšlel jsem si tisíce milo stných dobrodružství
a uváděl své spolužáky do příslušných extasí.
Tenkráte, posledního roku, jejž jsem doma
trávil, bylo jaro i léto neskonale krásné —či
zdálo se mi tak jen proto, že to tvořilo roz-
košný průvod mojí mladé a k tomu šťastné
lásky? Neboť moje Maruše mne také zbožňo-
vala! Slibili jsme si tisíekráte, že budeme na
sebe čekati a ze žádná moc světská nás ne-
rozloučí! Ale těch okamžitých, naivních přísah
první lásky, jež život a naše srdce samo tk
záhy a rádo ruší! My tím vinni nejsme —tu
chvíli, kdy přísaháme, myslíme to tak poctivě.
bereme nebesa i zemi za svědky a vyzýváme
je v zápas se svou stálostí ..
A tak z jara a v létě, sotva jsem přišel
domů a trochu pojedl z ponechaného obědu,
mnohdy i zcela o hladu běžel jsem do lesa
Měl jsem dobré půl hodiny cesty k domku r
vírníkovu, stojícímu úplně v lese. Ale Maruše už
mně obyčejně přicházela naproti a skryta z
nějakým stromem vyrazila náhle na mne. Co
to bylo smíchu, jásotu, objímání, malých sporů
a vzdoru, naivního škádlení a hněvu, dlouhého
usmiřování, když již v srdci dávno bylo odpu
štěno, protože nebylo vlastně, proč se hněvati
Dospělý a rozumný se tomu směje, nemoha
toho později pochopiti. Ale každý z nás proži
horečku onu a bláh, kdo jsa mlád, byí
opravdu mlád srdcem i duší!
9
article
Tehda viděl jsem ji poprvé, tu druhou
dámu. Sedala na kraji lesa, štíhlá, ano hubená
vážná a už »stará« (neboť v těch letech každá
ženská o deset-let starší než my zdá se nám
dokonce starou), ústa poněkud široká a pevně
sevřená, jak jsem ji tak letmo pohledem zachy-
til, když jsem na perutích lásky letěl, jaks
říká, ke své Maruši. Ale co mne už z dálky
zaráželo, bylo její neobyčejně vysoké a bílé čelo,
bělající se z obličeje jako čistý list papíru, ano.
to je správné přirovnání, jako čistý list papíru,
na nějž osud píše tajemné, záhadné runy ži
vota ..! Seděla na zvlášíní stoličce, jak jsem
pochopil ihned, aby měla volný rozhled do si-
rého kraje, co ze zadu obklopena byla hustou
houští lesa, v rukou nějaké pletení a na klině
otevřenou knihu, z které však nečtla. —Hleděla
na mne pátravým, dlouhým pohledem — citi
jsem pohled ten, když jsem už dávno zašel.
10
article
Znal jsem ji poněkud z města, věděl jsem, ž
je paní bohalého lékárníka, bězdětná. Dlela ve
městečku našem na letním bytě a chodila do
lesa každého dne, ať bylo hezky nebo i pršelo,
sedajíc tam celé dny, od časného jitra do pozd-
ního večera . .. I jídlo dávala si začasté sem
donášeti. Milovala les jako já . . . Ale co v něm
ona hledala? . . Já hledal v něm a nalézal, co
jsem chtěl. Neboť jsem v něj vnášel celou mla-
dost svoji a on se mi vděčil tisícerými její
ozvuky .. . Ale tato žena?!.. A přece se mi
nezdálo, že by zde hledala také to, co oby-
čejně bohatá zahálka od lesa požaduje, snižu
jíe jej také ke svým službám a vpřahujíc celou
přírodu do řemeni svých rozmarů — sladkou
lenost a pohovu, osvěžení rozedraných nervů,
anebo i pouze příjemný, lahodný stín v parném
létě .. . k úsudku tomuto dospěl jsem spíše
pouhým citem, nežli chladným uvažováním ato
ještě později. Ale tehda, když jsem spěchal ko
lem ní, nedbal jsem jí zhola, jako kterékol
dámy městské, zabloudivší až sem do naší krá-
sné řiše mládí . ..
Konečně jsem jí uvykl... Za několik
neděl jakoby tvořila část lesa, nerozlučitelný
díl mých procházek. Pátral jsem už z daleka,
kdy již prosvitne v hustém rámci tmavého hou-
ští bělavý její obraz, vpletající do tiché nálady
lesa cizí a dráždivý živel — — Bývalo mi tae
podivno v blízkosti její — — zcela jinak nežli
po boku mé Maruše. . . jako bych jedl nějak
sladké, omamné, ale otravné ovoce . . . Nevím
co by se bylo stalo, kdyby mne k sobě zavo-
lala — — ale cítil jsem se přitahována jakousi
tajnou silou, jakou myslivec přitahuje k sobě
svého psa . ..
11
article
Jednoho dne marně jsem se po ní ohll-
žel. .. Nebyla na svém místě,. . Jakoby z
lesa vytrhli kus duše, tak mi to připadalo,
právě tak, jako když setkáme se náhle s novou
pasekou místo známého, hustého, velikého lesa .
Zahleděl jsem se na prázdné místo její —-
scházelo tam něco, co dodávalo celému lesu
divného rázu — — cosi žensky rozkvetlého.
planoucího posledním žárem žhavého léta, ni-
koli oním snivým jarem mě Maruše ..
Stanul jsem a ohlížel se mimoděk na vše-
eky strany ... Potom jsem se zvolna a tiše
blížil onomu místu .. . bylo mi tak podivno u
srdce, jako bych vstupoval v budoir cizí dámy .
kradl jsem se téměř po špičkách a krev bušila
mi horečně ve spáncích . . . Ale místo bylo
zcela prázdné, ani sebe menší drobnůstky, jež
by prozrazovala, že zde dlela delší dobu nějaká
osoba . . . žena . . . ale mně se tehdy zdálo,
že to napadané jehličí má podobu a polehu ji-
nakou, jsouc jaksi zušlechtěno a urovnáno
jemné arabesky a drobné tajemné písmo ruky
ženské ... Neurčitá, slabá, ale podivná, dosud
mi neznámá vůně ovála mne v ovzduší tomto
Bylo mi, jakoby bytost má dělila se ve dvě —
jednu pro Žofli a jednu pro toto zjevení nové
ženy ... nevěděl jsem dosud, kterak právěv
těchto letech podmaňuje si nás nejvíce zjevení
pravě, dospělé, opravdové — ženy ! ..
12
article
Postál jsem chvíli . . . nie, pouze šuměn
borovic naplňovalo mé nitro podivnou hudbou,
jako vlnění moře, obrovská harfa všech tónů
akkordů, jimž každý podkládá vlastní svoje
noty . .. Cosi mi bránilo ohlédnouti se dokola,
jako bych byl spáchal indiskretnost vůči oné
dámě a bál se, abych nebyl přistížen . . . nebot
toto místo nebylo již obecní aniž moje, ale její,
pouze její. . . a tváře se — bůh ví, pře
kým?! — jakoby moje zastávka zde byla zcela
nahodilou — snažil jsem se kráčeti zcela klidně
dále . . . proti své vůli, to jsem zřejmě pocito-
val... O kus dále spatřil jsem za stromem
ženský šat .. . Tiše, zcela opatrně přikradl jsem
se k silnému kmenu — tak jsme to často dě-
lávali — a Žofle, vyčkavši mne, schovala se za
strom a já tvářil se, jako bych nevěděl, žeje
skryta — —. Skok a objetí, dříve než se na-
dála! Svíral jsem ji v náručí — paní ředite-
lovou! Zachvěla se, zatřásla se celá jako elek-
trickým dotekem, ale celým tělem, jako mrtvá,
spočinula mi v náručí. Rly naše se setkaly . .
jako žhavý nůž projelo mi všemi údy toto
políbení . .. Ale nejdřiv vzpamatovala se ona .
hlučný její smích udeřil mne do tváře . . . byl
to takový ostrý, divoký zvuk, jako křik něja-
kého dravého ptáka, jenž náhle rozřízne jedno-
tvárný mdlý šepot lesa a mizí pojednou, nežli
se lovec naděje ... Tak ona zmizela mi z ná-
ručí v nejbližší houštině a jenom kus růžové
pentle zavěsil se na zachycující ji jako ruce
snět mladého smrčku. Vzpamatoval jsem se,
sňal jsem pentli tu a schoval rychle do nápran
kapsy. Potom jsem utíkal nejhustším lesem stra
nou od místa, kdež asi čekala Žofie, jako byc
se bál, že by mne její hlas mohl zadržeti.
bůh
Skok
Žofie
13
article
To byla první kapitola mých styků s onou
ženou, moje první setkání se s ní. Od té doby
jsem ji v lese nikdy neviděl. Její místo osiřelo
a přijalo záhy na se podobu svého okolí. Ani
už jsem ho později nerozeznal. Žofli jsem se
nikdy o ní nezmínil. Pozorovala na mne zprvu
bezpochyby nějakou změnu, ačkoliv dostavivse
druhého dne, snažil jsem se tvářiti se zcel
lhostejně, neboť se mne několikráte tázala, co
mně je; také se pamatuji, že jsem ji tenkráte
ani nepolibil, jako bych na ústech svých cíti
polibky ženy jiné, hříšné polibky zločinné
lásky .. .. Ale co to všechno? Ponenáhlu vy
kouřilo. se všecko a odumřelo vůči této živé.
mladistvě rozkvětajíeí vášni, cudné a dovolené.
Onen okamžik považoval jsem za pouhé do-
brodružství mladého člověka, jakých mne ještě
mnoho čeká v životě. K tomu odjížděl jsem do
Prahy na sludia a vracel se domů pouze
prázdninách a 6 sváteích. Dol města jsem téměř
vůbec nedocházel a s paní lékárníkovou nese-
tkal se ani jednou. Jednou však přěce .
Potkal jsem ji kdysi, jda se svou Žofií — by
jsem s ní tehda již zasnouben — na náměslí
Kráčela zavěšena na rámě svého muže a zda-
leka měřila mne velkopanským pohledem. Zvlá
štní úsměv, připomínající mně, nevím proč, rys
puklé číšky křišťálové, pohrával jí kolem rtů,
zase tak pevně stažených. Jakoby mi někdo
ruku strhl, chytil jsem klobouk a uctivě ji po-
zdravil. Poděkovala nepatrným, hrdým posunem
hlavy a kráčela dále, chladná a klidná jako z
mramoru.
»Ty ji znáš?« tázala se mne Žofle všeck
udivena.
Žofie
Praha
14
article
»Znám, to jest neznám, nikoliv neznám,«
omlouval jsem se. »Jenom tak mimoděk jsemj
pozdravil.«
»To věřím, takovou- dámu, « usmálač se Žo-
fie. »První dáma v celém městě. Ale sťastn
prý není.«
»Ona je velice nešťastna !« zašeptal jsem
Ano, slýchal jsem tak nyní často. Manžel-
ství jeji spočívá na pouhém kompromisu. I to
jsem se lehce dověděl, kterak muž její ukrutně
dřive všecky své síly vyčerpal, teprve potom při-
poutal ji k sobě nezrušitelným poutem . . . Dt
neměli a mlti nebudou, ač by si ona jich tk
horoucně přála. Její jednotvárný živol je plný
nudy a sklamání. Ale je »velkou paní« jako
sta jiných ..
Ale nevšímal jsem si toho všeho přiliš,
Bál jsem se pohpouti stojatou vodou ve
svém nitru . .. a jenom občas potají doma pro
hlížel jsem si onu pentli a dlouho a dlouho nad
ní dumával, jakoby to byl cíp opony, která as
skrývá celé veliké drama života ženského ..
Veškerá vůně dávno z ni vyprchala — vypr
chala tak, jako ponenáhlu veškeré upomínky n
onen okamžik jejiho poblouznění . . . Neboť c
s — hloupostí! Časem pentle ta bůh ví kam se
poděla. Byl jsem nyní mužem a chápal také t
svoje poslání! Stal jsem se lékařem v blízkém
městě, oženil jsem se, moje Žofle mne milovala
a byla hospodyní výbornou. Měl jsem děti a roz-
sáhlou praxi, která pohleovala veškerý můj
denní čas — večerní chvile věnoval jsem ro-
dině a studiu — všecko minulé hodil jsem z
sebe. Tak mi minula čtyřicítka ani nevím jak.
žo
15
article
Dny měho gymnasijního studia zdály se mně
pouhou pohádkou, a zabloudiv časem do neda-
lekého města, kde jsem byl studoval gymnasium
a kde i ona tajemná pro mne dáma, paní lé
kárníková, potkával jsem toliko tváře cizí zcela
neznámé. Ale já měl nový domov, který dal m
vše, co život může poskytnouti muži.
A tak jsem nemálo se podivil, když za
bloudiv kdysi zase do města, nyní téměř mi ne-
známého, zastaven jsem byl na náměstí jakousi
služebnou osobou, která mne oslovila, jmenovala
mým jmenem a prosila, abych šels ní k její mi-
lostivě, která prý je churava a posilá ji ke mne
s rozkazem, aby mne přivedla stůj co stůj
Trochu ješitnosti pohnulo se ve mně; mysli
jsem, že lékařská má pověst předešla mn
k paní té. .. Možná, kdybych se byl otázal.
kdo jest osoba ona, byl bych se obrátil a přes
protest služčin odešel. Ale takto jsem spěchal
za ní . . . Služka uvedla mne do velikého domu
v ulici postranní. . . Vyšli jsme do prvního
patra, služka zaklepala na dvéře a nečekajíc vy-
zvání otevřela a vpustila mne dovnitř ..
16
article
Poznal jsem ji okamžitě, ačkoliv jsem j
neviděl drahná léta ... Byla to zase ona, celá
ona, zase ty oči veliké, ale poloskryté jako
jemném závoji, ta široká zamčená ústa, a to
bílé, široké čelo, do něhož život načrtal množ-
stvím jemných vrásek celou odysseu ztrastí
zklamání... Bylo to zase jako kdysi v lese,
až k smíchu stejné; seděla na nízké židličce
nějaké háčkování v rukou a zavřenou knihu na
klíně. Bílá její postava jako pás mlhy od černé
noci odrážela se od tmavé elegance pokoje
Hleděli jsme na sebe a divně se usmívali jako
dva lidé, kteří se kdysi měli rádi, rozešli sena
léta, odvyknou si zcela a nyní zase jen náho-
dou se setkají. .. Nemají si čeho říci . . . Kte
rak může pochopiti nyní cizí cizího? . ..
»My se, tuším, známe,« promluvila ona k
nečně.
Uklonil jsem se mlčky a sebrav všechnu
svou sílu, řekl jsem co možná klidně:
»Vaše služka mi řekla, že si přejete me
lékařské rady a pomoci. Jste churava? . ...
I lékařský rada
17
article
»Jsem churava, ano, velice churava, jsem
churava,« opakovala tvrdošijně, jakoby se bála
mého odporu. »Vystřídala jsem mnoho lékařů ...
až jsem slyšela o vás. Děkuji vám, že jste při-
šel! .. . Ale bude to dlouho trvati . . . Chura-
vím už dávno . .. Už tenkráte jsem byla chu-
rava, když jsme se viděli poprvé . .. Pamatu-
jete?... Rozumi se, že to byla tenkrát pouhá
choroba — — vy, lékař, tomu rozumíte . ..
Chápete?... Děkuji vám, že jste přišel, Více
mi prozatím netřeba . .. Dnes ne, viďte — -
dnes nechci již ničeho. Ale přijdete zase,a
potom mne budete léčit!. . . Přijdete? . . .«
Mluvita tak tiše, stlumeně, jakoby nějaká utkvělá
myšlenka hlodala na jejím nitru.
»Přijdu,« odvětil jsem pevně.
Vyhýbal jsem se pohledu jejímu. Cítím
že si nepřeje dalšího hovoru o chorobě své ——
— uhodl jsem všecko jemným tušením ..
Mlčeli jsme chvili.
»Znáte toto?« tázala se konečně, podávaji
mi knihu. Otevřel jsem ji. »Rudin«, román
Ivana S. Turgeněva . .. Četl jsem ho kdysi
ale už dávno a zapomněl jsem všecko docela
»Nepamatuju se, nepamatuju už,« opáči
jsem, a ze rtů mi klouzla obvyklá banáln
otázka: »Je to hezké ?«
»Přečtěte sí to ! Vezměte si knihu s sebou
Až přijdete zase, vrátite mi jil
Odmlčela se, ale hleděla na mne očima jaks
hluboko vtaženýma. Vzal jsem jí knihu z ruky
a snažil se nedotknouti se ruky její . ..
»Přijdete zase a brzy?« ptala se tichým
chvějícím se hlasem.
»Přijdu,« odpověděl jsem jaksi zmaten.
Rudin
Ivan
Turgeněv
18
article
Podala mi ruku, stiskla ruku mou a nesla
ji sama k mým rtům ... Políbil jsem ji a po-
cítil žár prudké horečky . . . Ale zapomenue
zeela na lékaře, místo co bych ihned zakročil.
poroučel jsem se a vyšel. Kráčel jsem se schodů
sám opilý jakousi horečkou... Na posledním
stupni zastavil mne její hlas... Vrátil jsem se
nahoru — stála ve dveřích a jak jsem se při-
blížil, objala mne vášnivě a položila se mí ce-
lým tělem do náruče, jako tenkrát... Ciil
jsem její rty, palčivé a měkké jako hořící list
květiny... Polibek její jako žhavá rána o
hlavy k patě poltící, projel mi tělem . . . A zase
ten ostrý smích dravého ptáka, a zase já sám
u otevřených dveří... zmizela do vedlejšího
pokoje.
Potácel jsem se se schodů . . . Ale venku
na zdravém vzduchu jsem se záhy vzpamatoval.
Zavolal jsemnějakého výrostka a vtisknuv mu
do ruky zlatku, poručil jsem mu, aby donesl
knihu paní lékarnikové. Odejel jsem domů
uminil si, že nepůjdu již do města, dějs
co dějl
III
paní lékarniková
19
article
Četl jsem »Rudina« přece . . . Vypůjči
jsem si jej — dlouho jsem se rozpakoval, ale
jed účinkoval přece — a ztrávil nad nim něko-
lik večerů a nocí. Četl jsem jej zase a zase ..
Smulný a krásný obraz slabé, roziříštěné duše . .
»Při prvním nárazu již jsem se rozsypal« — —
jak případně, pravdivě řečeno ! Ale co ona
zalíbil se jí pouze proto, že odpovídal aspoi
z dálky teskným zladěním svým vniternému stavu
jejímu? Nebo viděla v nešťastném Rudinov
přímo samu sebe? Ženský Rudin — — pro
ne? Je to poněkud bizarrní, ale čím je zde
rozdíl pohlavi? ... A jaká úloha mně při tom
byla přidělena? . . . Mohla, měla se domýšleti
že vsloupím s ní do začarovaného, ztraceného
kruhu jejího? . . . Já — muž cizí, lékař
praktik? . . . Nebo byl to jen pouhý slabý
okamžik choré osoby, sražené stranou nepřátel-
ským vichrem? . ..
Cosi mi našeptávalo, že to není konec ro
mánů — »však my se ještě sejdeme, draz
pánově«, mohla se zasmáti s Mefistem. A sešli
jsme se, dříve než bych se byl ve snu nadál ..
Rudin
Smulný
20
article
Její muž umřel náhle, sražen mrtvící jedním
rázem. Smrti jeho jakoby pověstem tisíce jazyko
rozvázali. .. Každý věděl něco o jeho surovo-
stech a špatnostech .. . a strašné intimity do
mácího jeho života, zdraví a poměrů rodinných
přetřásány s beztrestnou, mstivou upřímností ..
O jeho ženě nikdo nevěděl ničeho špatného ..
stála vedle něho jako světice v chrámě nad
drakem — démonem. Nikdo neodvážil se do
tknouti se jí štětcem pomluvy — každý chválil
její dobročinnost a pokoru, s níž snášela svůj
život... a já viděl nyní, kterak dvojí ono
skromné dobrodružství — setkání se se mnou —
proletělo pouze jako hravý obláček po jasném,
ale prázdném nebi jejího života . .. A řeknu-li,
že zachoval jsem její tajemství »svaté a nedot-
čeně« jak se říká, pak nicotná to slova, když
přece nemohl bych se ničím pochlubiti, aniž
bych se nestal směšným . . . Mimo to — každý
by shledal, že jest to osoba chorá a my lékaři
zůstati musíme němí jako zpovědníci — nám
jest každá nemoc, když toho třeba, prostým ta-
jemstvím vůči světu — však chápete už sami
nyní, že byste pod jménem »paní lékárníkové«
marně kde osobu takovou hledali . . . Ale byl-l
její muž náhodou něčím jiným, co na tom zá-
leží . . .?
21
article
Čiň co čiň — na pohřeb jel jsem přece ..
pod nějakou záminkou zajel jsem do města. Ne
vzbudil ničí pozornosti ten tajný dobrodruh.
skrylý v davu lidstva a jen jedněm očím pa-
trný ... Viděla mne . .. jakoby magnetickou
mocí vedeny pozdvihly se náhle její oči ke mně.
an jsem se skrýval v hustých řadách diváků
Byl jsem spokojen, jako člověk, který uživaje
morfia může potají, jedinou krůpěji do žil jí
vstřiknouti... Co jsem chtěl . . .? nevěděl jsem
sám, ale nikdo netuší, kterak takováto vášeň
po léta v prsou zamykaná a zdánlivě mrtvá do-
vede nás nakaziti jako tyfus dlouho v zemi
skrývaný
Viděla mne, jak kráčela za rakví... v je-
jím obličeji, zahaleném černým závojem, za-
kmitlo to tak nepatrně, jako když v tiché letní
noci zablýskne tiše, zcela daleko . .. A zase
ticho nahoře i dole a v samém nitru noci hlucho
a tma. .. Či byla to pouhá ješitnost muže a
ona mne vůbec ani nepozorovala?
Na hřbitov jsem vůbec nešel, aniž jí ruku
stiskl s obvyklými frásemi soustrasti... A vráti
jsem se domů, jakmile průvod zašel v ulici.
List, který jsem obdržel od ní třetiho dne.
mohl bych snadno ještě odříkati z paměti ..
tolikráte jsem jej četl, vždy znovu a znovu
snaže se vniknouti hlouběji do tajů záhadné
bytosti té.
»Četl jste Rudina?« ptala jsem se vás« —
tak stálo v psaní mezi jiným. Ale vy jste je
četl — o tom jsem pevně přesvědčena. »Ni
není těžšího nad vědomí právě vykonané hlou-
posti«, povídá ubohý hrdina. Já také vykonala
takovou hloupost, neboť co je to jiného, než
vdáti se pouze proto, abych byla bohatou a vá-
ženou paní — snášeti potom ústrky a urážky
a nechtíti, nemoci se odpoutati, dokud ještě
čas? A potom, co hlavně, chtiti k sobě upou-
tati osobu jinou, mladší a dávno jiné zadanou,
která k nám ničeho jiného cítiti nemůže, nežli
Rudin
22
article
pouhou soustrast zdravého k nemocnému? B t
starou a sešlou tělem i srdcem a nemíti čeho
bychom nabídli, nežli to své sešlé, zbídačelé
tělo, na něž on může pohlížeti pouze jako na
předmět svých soucitných léčebných po-
kusů? Nuže, zapomeňme na tu hloupost oba,
můžeme-li! My jsme se setkali dvakráte v ži-
votě... a potřetí se ještě setkáme, neboť vy
přijdete, jsem tím jista .. . Osoba, která mne
hlídá, propustí vás ke mně.. a vy přijdete,
jako jste přišel po dvakráte. A bude to záhy,
protože, protože... Potkalo mne štěstí, konečně
mne potkalo, protože můj muž, můj tyran
despota (před bohem tak mohu říci, jen on ví,
co jsem vytrpěla), jemuž jsem nebyla ničím než
pouhou věcí, konečně umřel, přede mnou ! Srdce
se mi zatopilo náhlou rozkoší! Jiného pocitu
ve mně nebylo! Sama, volna, svá! Tak jsem
se vztýčila, jako vězeň, kterému náhle otevrou
vrata věznice a jenž raději zahyne, nežli by se
vrátil do nich. Byla bych zardousila každého,
kdo by mi byl řekl, že moje štěstí jest jenom
zdánlivé, že se to pouhý sen. Ale co potom,
za dva, tři dny! Nic nemůže býti horšíhoa
daremnějšího nežli příliš opozděně štěstí: radosti
vám poskytnouti přece nemůže a za to béře vám
právo proklínati osud. Ano, hořká a darebná je
tato kvěfinka — pozdní štěsti«, praví ten trochu
ubohý, trochu směšný Rudin. Také já okusila
vůně květinky té, a vztek, vztek a hnus se mne
zmocňuje! Žiti dále z jeho peněz ! Býti svo-
bodnou, samostatnou nyní, kdy všecko je ztra-
ceno, celý život je promarněn? Co teď s živo-
tem tímto? Dáváti mi jmění a neodvislost nyní!
Sam
23
article
Je mi tak, jako starému stromu, který vytrhinou
ze země, špatná a moříci a přesadí do země
nové úrodné a hojné a zalávají jej a nutí,
aby krásně kvetl a měl ovoce.. Nechte jej
dokonatí v jeho bídné půdě, něbeřte mu jeho
neštěstí ! Tak je to — rozumile, rozumile mi?
Však mi ještě porozumíte1 »Mládí se nevraci
a nevrátí — to tam, v tom lese . . . ale což
já byla tenkrát už mladá? Rce mi jako lékař,
je netoliko přijemný, ale vůbec možný život,
nervy úplně rozedranými, jako starý cár,a
s mozkem zcela výčerpaným jako prázdná
skořepina po jádře, kleré vyjedly děti ? . ..
Když není, proč živu býti?« .. Ach,
vím, co byste mi namítal: povinnosti k rodině,
byť i jen příbuzným — ovšem bohatá teta,
ti by se nevzpírali! — k dětem, třebas i ci-
zím!... Ale když právě takovéto cizí děti budí
ve mně nesnesitelnou závist! Nejsem dosud
tak stará, abych mohla milovati děti cizí! Pouze
mé tělo je staré, mé srdce nikoli !... A vdát
se ještě jednou? Koupit si mladého muže?
24
article
Ano, koupit si jej? Až mne mrazí při pouhém
pomyšlení! Starce bych si ovšem nevzala —
již ne po druhé... a zotročiti bytost mla-
dou jako jsem byla já zotročena ? ., . Nechápu
žádných povinností k lidem, smysl života dávno
už ve mně odumřel,.. a tak žíti jen, jako
žijí tisíce starých žen?... S první vráskou
prvním šedivým vlasem dostavuje se u ženy
hrozné vystřízlivění — potom už neni možná
hleděti do budoucnosti... Je konec, kone
všemu, všecko, co by bylo, bylo by jen umí-
rání — rychlé nebo pozvolné, podle zálibya
povahy člověka!... Viděla jsem starého, zcel
sedřeného koně, zuboženého, že sotva na no-
hou stál... vedli jej k pohodnému... Není
to ruka opravdu milosrdná, která mu zasadí
smrtící ránu?... Ale jak vás unavuji a nudím
— — není hezké ani krásné, žalovati stále na
sebe... Já už tedy nežaluji. Zvu vás k sobě
— naposled... Kdyby byl o n dále živ, nesla
bych dále svůj kříž, z pouhé vnější síly pře-
tvářky, ze vzdoru, aby mne neviděl klesati pod
ním. Ale nyní, nač se déle přetvařovati? . ..
25
article
Ale co bude nejhezčího — každý bude
mysliti, že umírajíc — už jsem je vyslovila, to
osudné slovo — umírám k vůli němu, k vůli
svému manželu, se zármutkem a lítostí nad
jeho skonem! Buda to velice veselé! Nebot
koho by mohlo napadnouti, že právě nyní, kdy
jsem neodvislá a bohatá, umírám — tim pozd-
ním štěstím?... Jak by lidi něco takového
mohlo napadnouti?. ..
Ale teď s bohem! Nesmím vás déle při-
pravovati o čas, zvláště když stojím tvrdošijně
na tom, abyste přišel a stiskl mi ruku . . . roz-
umite, jenom to chci, to jediné ... A »Rudina«
mi dejte pod hlavu... vlastníma rukama, jimiž
jste jej ode mne odnášel — nevysmívejte s
umírající osobě, ale nebuďte ani smuten, sly-
šíle, nepřeji si, abyste byl smuten — — vaše
déti nemají býi oloupeny ani o jediný úsměv.
To je všecko . .. S bohem !«
Rudin
Buda
26
article
Učinil jsem ovšem, jak si přála. Otrávila
se morfiem z lékárny svého manžela, týž den,
kdy jsem obdržel její list a vydal se ihned za
ní do města. Stiskl jsem ji ruku . . . byla
chladná jako led — a ovšem se už ani nepo-
hnula... Obličej mrtvé byl přísný a chladný
a jen mdlý, trpký a zahořklý úsměv vryl se
do její tváře, mičíci a němý, jako doznělý
skřek dávno uletělého ptáka. Rty byly ještě
pevněji zaťaty ... A v koutkách ne zcela za-
vřených očí jakoby se byl zachytil poslední
zákmit jakéhosi plamene, ironisujícího staro-
dávné tajemné ženské oběti . .. Bůh ví, co
tak člověka všecko někdy napadá!... A zdálo
se mi, jako bych náhle slyšel její smích, zase
ten smích ne lidský, ale jakýsí skřek plačí
Vzpomněl jsem si na náš les ... a jak je člo-
věk někdy sentimentální! — Odjel jsem domů,
zašel jsem do lesa, nasbíral tam trochu jehličí
a dal jí je do truhly... potom jsme se služ-
kou rychle přivřeli víko. Návštěva doktorova
nevzbudila podezření a z příbuzných nikdo se
neobjevoval. Věděli, že jim kořist neujde.
Počilala správně. Nikdo nevěděl, pročto
učinila. Soudní obdukcí nalezli otravu, zavedli
protokol a vše šlo obvyklou úřadní cestou . .
Ale odnášela s sebou aspoň do hrobu pověst
nejlepší ženy, která tyrana svého ani přežii
nemůže ! . ..
Ale což — není konečně pověst ta lepší
nežli ona, která by ji byla provázela životem,
kdyby byla zůstala s tou hořkou, hnusem otrá-
venou duší?
Někdy bývá smrt nejspravedlnější filosofí