ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ee181a70-660c-11dc-93c1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 16, place 4, org 1, work 1
1 masthead
2. června 1901.
2 masthead
edělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 100.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article Trojí setkání.
Trojí setkání. Napsal Aug. Eug. Mužík. Doktor X. vypravoval nám kdysi tuto hi storii ze svého života. Měli jsme rádi doktora X., protože n mluvil mnoho vůbec, nikdy o sobě, a málo kdy se smával. Měl své minění o lidech zvláště o ženských, ale ku podivu jemné, ni- koli brutální slovy i chápáním věci, do něhož lidé jeho stavu obyčejně halí svou pythickou prázdnotu duševní. A kdysi hovořil asi takto . Kterak začíti, aby se nezdálo samochvá- lou, co teď hodlám vypravovati?... Ale ni- koli — neboť příběh sám není nikterak příliš zajímavý a významný. Leckomu se dost tako- vých věcí v životě přihodí, ba ještě mnohem ro- mantičtějších! Za léta se toho shledá ! .. .A dokud je člověk mlád, tehda i mrtvé kamení k němu o lásce hovoří. Však každý z nás měl svoji dobu, každému »chvili hráli«, jak se prostonárodně říká. Tenkrát se také domýšlel, že je do něho celý svět zamilován, a snad právem, protože — milovati, to už je tolik jak na polovic sám milovánu býti. Toto všecko týká se osoby dávno mrtvé, a ta, zdá se, mne opravdu velice milovala Vlastně i toto tvrzení mě je nesprávně. Nemi- lovala mne, mne sama k vůli osobě mé, ale milovala ve mně mládí, milovala to moje mládí dvaceti jar, jak mi bylo tenkrát, když jsems s ní poprvé setkal. Byl jsem tehda zelený gymnasista venkoy- ský, oktavánek prvních nesmělých vousků dlouhých vlasů — kabát nosili jsme přehozený přes rameno i v největších mrazech a oči po krývali jsme si skřipci nebo brejlemi, což však bylo dosti odvážné. Neboť býti zastavenu na náměstí přede všemi kollegy a celou honora městskou a býti oloupenu na místě o nejušloch tilejší doplněk našich výborných očí necitelnou rukou přísného professora s přídavkem hromo- bití a výhrůžkou karceru — nobylo právě v- likou rozkošl.
Aug Mužík
5 article
Také bez děvčete nemohli jsme býti an jediný. O, toho prvního rozkypění srdce a mi- lostného horování, o němž vývolená duše žen- ská obyčejně praničeho nevěděla a nikdy ne zvěděla! Byla zbožňován“, netušíc, že je svě- ticí na oltáři mladé duše gymnasistovy. Jako světice byla zbožňována »na dálku«, a poub ji potkání a jeden úkradmý pohled na ni stačií nám úplně, abychom se zárděli po kořinky vlasů a celý den myslili na ni, čmárajíce za- čáteční písmeny jejího jmena do cvičení ma thematických, k nemalé mrzutosti professorově Stávalo se také velmí zhusta, že jsme si lásky svoje vyměňovali, půjčovali nebo i prodávali zrovna jak to Neruda ve své »Prodané lásce« líčí. Prodali jsme milenku svou, totiž právo na ni mysliti, o ní jako o »své« hovořiti, za skle- nici piva, doutník nebo i opsání komposice, na určitý čas nebo i navždy... Neboť k sodlo- žené« takto lásce pravý majetník již se nehlá- sil, zapomenuv na ní rázem a nahradiv ji jinou v srdci svém. Neboť mladé srdce nemůže ne- milovati ani na mžik, jako mladé tělo potřebuje neustálého pohybu.
Neruda
6 article
Ale u mne právě vlivem zvláštních, hlub ších okolností byl tento nevinný flirt hlouběj založen. Nebydlel jsem totiž přímo ve městě, ale docházel jsem tam z blizkého městečka, svého rodiště. Ráno jsem odcházel do školy a k večeru vracel se domů. Odpoledne středy a soboty náležely mně úplně, neděli pak mimo obvyklou exhortu a mši trávil jsem celou doma, v městečku, obklopeném dokola hlubokými lesy. U nás začínaly a táhly se na kolik mil až k Šumavě, kde se teprve šířily v colé lesní moře. Dodávaly krajině ponurého rázu ťemným zbarvením svým i věčným tichým šumotem jako vzdálený příliv vod... A já miloval tyto lesy, protože jsem se narodil blíže nich, protože první moje pohledy nesly se k nim nízkým oknem našeho domku, stojícího na samém cípu městečka ..
Šumava
7 article
Od mládí zvykl jsem si toulati se po lese každého dne, v každé roční době i za každého počasí. V lese také vznikla moje první láska, láska studentská, a což není u mne ku podivu, ale je přece nezvyklé, první a jediná láska moje... Snad ji ten les dodal oné stálostia pevnosti!... Nynější moje žena je dcera re- vírnikova z onoho lesa, s níž jsem chodil do obecné školy našeho městečka a již jsem už snad tonkrát měl rád. Toulávali jsme se spolu lesem a les posvětil a utužil náš svazek .. Ach, ty krásné, čisté chvíle prvního nesmělého objetí pod zelenou záclonou lesa, jenž nás za- krýval před lidmi a pohlížel nám sám tak hlu- boko, zpříma do duše, šeptaje k nám důvěrn vážně tajemství věčného života v přírodě srdcích !.. Všecko se na nás usmívalo a kynulo nám, bylo nám, jako bychom znali každý listek jakoby každý znal nás... Od prvních velikých konvalin, jež jako bllé ostrovy na zeleném moři šířily se z jara lesem, až do celé kvetoucí nádhery letní — všecky květy, zdály se, že bují jen pro nás a touží jen po tom, abychom je trhali do velikých kytic a věnců. .. Bylo nám, jako bychom byli panovníky této zalehlé, pohádkové, lesní říše, kde to vše kvetlo, vo- nělo a zpívalo !... Oba jsme byli zcela pro- nianuti lahodou, svěžestí a dechem lesa .. i zdálo se nám, že v něm i v nás i všady na zemi jen nekonečné jaro vládne ! . ..
8 article
Tajil jsem se se svojí láskou všem spolu- žákům — byla to vášeň mladá, ale již oprav- dová. Oč jsem se jim i sám sobě zdál starší a vážnější! Bylo to první opojení mladým virem života, i bylo by se mi zdálo to největší profanací a hanbou, kdybych se o ni dělil s těmi nedospělými dětmi! Aby se však ne- zdálo, že se nedovedu dosud zamilovati, vy- mýšlel jsem si tisíce milo stných dobrodružství a uváděl své spolužáky do příslušných extasí. Tenkráte, posledního roku, jejž jsem doma trávil, bylo jaro i léto neskonale krásné —či zdálo se mi tak jen proto, že to tvořilo roz- košný průvod mojí mladé a k tomu šťastné lásky? Neboť moje Maruše mne také zbožňo- vala! Slibili jsme si tisíekráte, že budeme na sebe čekati a ze žádná moc světská nás ne- rozloučí! Ale těch okamžitých, naivních přísah první lásky, jež život a naše srdce samo tk záhy a rádo ruší! My tím vinni nejsme —tu chvíli, kdy přísaháme, myslíme to tak poctivě. bereme nebesa i zemi za svědky a vyzýváme je v zápas se svou stálostí .. A tak z jara a v létě, sotva jsem přišel domů a trochu pojedl z ponechaného obědu, mnohdy i zcela o hladu běžel jsem do lesa Měl jsem dobré půl hodiny cesty k domku r vírníkovu, stojícímu úplně v lese. Ale Maruše už mně obyčejně přicházela naproti a skryta z nějakým stromem vyrazila náhle na mne. Co to bylo smíchu, jásotu, objímání, malých sporů a vzdoru, naivního škádlení a hněvu, dlouhého usmiřování, když již v srdci dávno bylo odpu štěno, protože nebylo vlastně, proč se hněvati Dospělý a rozumný se tomu směje, nemoha toho později pochopiti. Ale každý z nás proži horečku onu a bláh, kdo jsa mlád, byí opravdu mlád srdcem i duší!
9 article
Tehda viděl jsem ji poprvé, tu druhou dámu. Sedala na kraji lesa, štíhlá, ano hubená vážná a už »stará« (neboť v těch letech každá ženská o deset-let starší než my zdá se nám dokonce starou), ústa poněkud široká a pevně sevřená, jak jsem ji tak letmo pohledem zachy- til, když jsem na perutích lásky letěl, jaks říká, ke své Maruši. Ale co mne už z dálky zaráželo, bylo její neobyčejně vysoké a bílé čelo, bělající se z obličeje jako čistý list papíru, ano. to je správné přirovnání, jako čistý list papíru, na nějž osud píše tajemné, záhadné runy ži vota ..! Seděla na zvlášíní stoličce, jak jsem pochopil ihned, aby měla volný rozhled do si- rého kraje, co ze zadu obklopena byla hustou houští lesa, v rukou nějaké pletení a na klině otevřenou knihu, z které však nečtla. —Hleděla na mne pátravým, dlouhým pohledem — citi jsem pohled ten, když jsem už dávno zašel.
10 article
Znal jsem ji poněkud z města, věděl jsem, ž je paní bohalého lékárníka, bězdětná. Dlela ve městečku našem na letním bytě a chodila do lesa každého dne, ať bylo hezky nebo i pršelo, sedajíc tam celé dny, od časného jitra do pozd- ního večera . .. I jídlo dávala si začasté sem donášeti. Milovala les jako já . . . Ale co v něm ona hledala? . . Já hledal v něm a nalézal, co jsem chtěl. Neboť jsem v něj vnášel celou mla- dost svoji a on se mi vděčil tisícerými její ozvuky .. . Ale tato žena?!.. A přece se mi nezdálo, že by zde hledala také to, co oby- čejně bohatá zahálka od lesa požaduje, snižu jíe jej také ke svým službám a vpřahujíc celou přírodu do řemeni svých rozmarů — sladkou lenost a pohovu, osvěžení rozedraných nervů, anebo i pouze příjemný, lahodný stín v parném létě .. . k úsudku tomuto dospěl jsem spíše pouhým citem, nežli chladným uvažováním ato ještě později. Ale tehda, když jsem spěchal ko lem ní, nedbal jsem jí zhola, jako kterékol dámy městské, zabloudivší až sem do naší krá- sné řiše mládí . .. Konečně jsem jí uvykl... Za několik neděl jakoby tvořila část lesa, nerozlučitelný díl mých procházek. Pátral jsem už z daleka, kdy již prosvitne v hustém rámci tmavého hou- ští bělavý její obraz, vpletající do tiché nálady lesa cizí a dráždivý živel — — Bývalo mi tae podivno v blízkosti její — — zcela jinak nežli po boku mé Maruše. . . jako bych jedl nějak sladké, omamné, ale otravné ovoce . . . Nevím co by se bylo stalo, kdyby mne k sobě zavo- lala — — ale cítil jsem se přitahována jakousi tajnou silou, jakou myslivec přitahuje k sobě svého psa . ..
11 article
Jednoho dne marně jsem se po ní ohll- žel. .. Nebyla na svém místě,. . Jakoby z lesa vytrhli kus duše, tak mi to připadalo, právě tak, jako když setkáme se náhle s novou pasekou místo známého, hustého, velikého lesa . Zahleděl jsem se na prázdné místo její —- scházelo tam něco, co dodávalo celému lesu divného rázu — — cosi žensky rozkvetlého. planoucího posledním žárem žhavého léta, ni- koli oním snivým jarem mě Maruše .. Stanul jsem a ohlížel se mimoděk na vše- eky strany ... Potom jsem se zvolna a tiše blížil onomu místu .. . bylo mi tak podivno u srdce, jako bych vstupoval v budoir cizí dámy . kradl jsem se téměř po špičkách a krev bušila mi horečně ve spáncích . . . Ale místo bylo zcela prázdné, ani sebe menší drobnůstky, jež by prozrazovala, že zde dlela delší dobu nějaká osoba . . . žena . . . ale mně se tehdy zdálo, že to napadané jehličí má podobu a polehu ji- nakou, jsouc jaksi zušlechtěno a urovnáno jemné arabesky a drobné tajemné písmo ruky ženské ... Neurčitá, slabá, ale podivná, dosud mi neznámá vůně ovála mne v ovzduší tomto Bylo mi, jakoby bytost má dělila se ve dvě — jednu pro Žofli a jednu pro toto zjevení nové ženy ... nevěděl jsem dosud, kterak právěv těchto letech podmaňuje si nás nejvíce zjevení pravě, dospělé, opravdové — ženy ! ..
12 article
Postál jsem chvíli . . . nie, pouze šuměn borovic naplňovalo mé nitro podivnou hudbou, jako vlnění moře, obrovská harfa všech tónů akkordů, jimž každý podkládá vlastní svoje noty . .. Cosi mi bránilo ohlédnouti se dokola, jako bych byl spáchal indiskretnost vůči oné dámě a bál se, abych nebyl přistížen . . . nebot toto místo nebylo již obecní aniž moje, ale její, pouze její. . . a tváře se — bůh ví, pře kým?! — jakoby moje zastávka zde byla zcela nahodilou — snažil jsem se kráčeti zcela klidně dále . . . proti své vůli, to jsem zřejmě pocito- val... O kus dále spatřil jsem za stromem ženský šat .. . Tiše, zcela opatrně přikradl jsem se k silnému kmenu — tak jsme to často dě- lávali — a Žofle, vyčkavši mne, schovala se za strom a já tvářil se, jako bych nevěděl, žeje skryta — —. Skok a objetí, dříve než se na- dála! Svíral jsem ji v náručí — paní ředite- lovou! Zachvěla se, zatřásla se celá jako elek- trickým dotekem, ale celým tělem, jako mrtvá, spočinula mi v náručí. Rly naše se setkaly . . jako žhavý nůž projelo mi všemi údy toto políbení . .. Ale nejdřiv vzpamatovala se ona . hlučný její smích udeřil mne do tváře . . . byl to takový ostrý, divoký zvuk, jako křik něja- kého dravého ptáka, jenž náhle rozřízne jedno- tvárný mdlý šepot lesa a mizí pojednou, nežli se lovec naděje ... Tak ona zmizela mi z ná- ručí v nejbližší houštině a jenom kus růžové pentle zavěsil se na zachycující ji jako ruce snět mladého smrčku. Vzpamatoval jsem se, sňal jsem pentli tu a schoval rychle do nápran kapsy. Potom jsem utíkal nejhustším lesem stra nou od místa, kdež asi čekala Žofie, jako byc se bál, že by mne její hlas mohl zadržeti.
bůh Skok Žofie
13 article
To byla první kapitola mých styků s onou ženou, moje první setkání se s ní. Od té doby jsem ji v lese nikdy neviděl. Její místo osiřelo a přijalo záhy na se podobu svého okolí. Ani už jsem ho později nerozeznal. Žofli jsem se nikdy o ní nezmínil. Pozorovala na mne zprvu bezpochyby nějakou změnu, ačkoliv dostavivse druhého dne, snažil jsem se tvářiti se zcel lhostejně, neboť se mne několikráte tázala, co mně je; také se pamatuji, že jsem ji tenkráte ani nepolibil, jako bych na ústech svých cíti polibky ženy jiné, hříšné polibky zločinné lásky .. .. Ale co to všechno? Ponenáhlu vy kouřilo. se všecko a odumřelo vůči této živé. mladistvě rozkvětajíeí vášni, cudné a dovolené. Onen okamžik považoval jsem za pouhé do- brodružství mladého člověka, jakých mne ještě mnoho čeká v životě. K tomu odjížděl jsem do Prahy na sludia a vracel se domů pouze prázdninách a 6 sváteích. Dol města jsem téměř vůbec nedocházel a s paní lékárníkovou nese- tkal se ani jednou. Jednou však přěce . Potkal jsem ji kdysi, jda se svou Žofií — by jsem s ní tehda již zasnouben — na náměslí Kráčela zavěšena na rámě svého muže a zda- leka měřila mne velkopanským pohledem. Zvlá štní úsměv, připomínající mně, nevím proč, rys puklé číšky křišťálové, pohrával jí kolem rtů, zase tak pevně stažených. Jakoby mi někdo ruku strhl, chytil jsem klobouk a uctivě ji po- zdravil. Poděkovala nepatrným, hrdým posunem hlavy a kráčela dále, chladná a klidná jako z mramoru. »Ty ji znáš?« tázala se mne Žofle všeck udivena.
Žofie Praha
14 article
»Znám, to jest neznám, nikoliv neznám,« omlouval jsem se. »Jenom tak mimoděk jsemj pozdravil.« »To věřím, takovou- dámu, « usmálač se Žo- fie. »První dáma v celém městě. Ale sťastn prý není.« »Ona je velice nešťastna !« zašeptal jsem Ano, slýchal jsem tak nyní často. Manžel- ství jeji spočívá na pouhém kompromisu. I to jsem se lehce dověděl, kterak muž její ukrutně dřive všecky své síly vyčerpal, teprve potom při- poutal ji k sobě nezrušitelným poutem . . . Dt neměli a mlti nebudou, ač by si ona jich tk horoucně přála. Její jednotvárný živol je plný nudy a sklamání. Ale je »velkou paní« jako sta jiných .. Ale nevšímal jsem si toho všeho přiliš, Bál jsem se pohpouti stojatou vodou ve svém nitru . .. a jenom občas potají doma pro hlížel jsem si onu pentli a dlouho a dlouho nad ní dumával, jakoby to byl cíp opony, která as skrývá celé veliké drama života ženského .. Veškerá vůně dávno z ni vyprchala — vypr chala tak, jako ponenáhlu veškeré upomínky n onen okamžik jejiho poblouznění . . . Neboť c s — hloupostí! Časem pentle ta bůh ví kam se poděla. Byl jsem nyní mužem a chápal také t svoje poslání! Stal jsem se lékařem v blízkém městě, oženil jsem se, moje Žofle mne milovala a byla hospodyní výbornou. Měl jsem děti a roz- sáhlou praxi, která pohleovala veškerý můj denní čas — večerní chvile věnoval jsem ro- dině a studiu — všecko minulé hodil jsem z sebe. Tak mi minula čtyřicítka ani nevím jak.
žo
15 article
Dny měho gymnasijního studia zdály se mně pouhou pohádkou, a zabloudiv časem do neda- lekého města, kde jsem byl studoval gymnasium a kde i ona tajemná pro mne dáma, paní lé kárníková, potkával jsem toliko tváře cizí zcela neznámé. Ale já měl nový domov, který dal m vše, co život může poskytnouti muži. A tak jsem nemálo se podivil, když za bloudiv kdysi zase do města, nyní téměř mi ne- známého, zastaven jsem byl na náměstí jakousi služebnou osobou, která mne oslovila, jmenovala mým jmenem a prosila, abych šels ní k její mi- lostivě, která prý je churava a posilá ji ke mne s rozkazem, aby mne přivedla stůj co stůj Trochu ješitnosti pohnulo se ve mně; mysli jsem, že lékařská má pověst předešla mn k paní té. .. Možná, kdybych se byl otázal. kdo jest osoba ona, byl bych se obrátil a přes protest služčin odešel. Ale takto jsem spěchal za ní . . . Služka uvedla mne do velikého domu v ulici postranní. . . Vyšli jsme do prvního patra, služka zaklepala na dvéře a nečekajíc vy- zvání otevřela a vpustila mne dovnitř ..
16 article
Poznal jsem ji okamžitě, ačkoliv jsem j neviděl drahná léta ... Byla to zase ona, celá ona, zase ty oči veliké, ale poloskryté jako jemném závoji, ta široká zamčená ústa, a to bílé, široké čelo, do něhož život načrtal množ- stvím jemných vrásek celou odysseu ztrastí zklamání... Bylo to zase jako kdysi v lese, až k smíchu stejné; seděla na nízké židličce nějaké háčkování v rukou a zavřenou knihu na klíně. Bílá její postava jako pás mlhy od černé noci odrážela se od tmavé elegance pokoje Hleděli jsme na sebe a divně se usmívali jako dva lidé, kteří se kdysi měli rádi, rozešli sena léta, odvyknou si zcela a nyní zase jen náho- dou se setkají. .. Nemají si čeho říci . . . Kte rak může pochopiti nyní cizí cizího? . .. »My se, tuším, známe,« promluvila ona k nečně. Uklonil jsem se mlčky a sebrav všechnu svou sílu, řekl jsem co možná klidně: »Vaše služka mi řekla, že si přejete me lékařské rady a pomoci. Jste churava? . ...
I lékařský rada
17 article
»Jsem churava, ano, velice churava, jsem churava,« opakovala tvrdošijně, jakoby se bála mého odporu. »Vystřídala jsem mnoho lékařů ... až jsem slyšela o vás. Děkuji vám, že jste při- šel! .. . Ale bude to dlouho trvati . . . Chura- vím už dávno . .. Už tenkráte jsem byla chu- rava, když jsme se viděli poprvé . .. Pamatu- jete?... Rozumi se, že to byla tenkrát pouhá choroba — — vy, lékař, tomu rozumíte . .. Chápete?... Děkuji vám, že jste přišel, Více mi prozatím netřeba . .. Dnes ne, viďte — - dnes nechci již ničeho. Ale přijdete zase,a potom mne budete léčit!. . . Přijdete? . . .« Mluvita tak tiše, stlumeně, jakoby nějaká utkvělá myšlenka hlodala na jejím nitru. »Přijdu,« odvětil jsem pevně. Vyhýbal jsem se pohledu jejímu. Cítím že si nepřeje dalšího hovoru o chorobě své —— — uhodl jsem všecko jemným tušením .. Mlčeli jsme chvili. »Znáte toto?« tázala se konečně, podávaji mi knihu. Otevřel jsem ji. »Rudin«, román Ivana S. Turgeněva . .. Četl jsem ho kdysi ale už dávno a zapomněl jsem všecko docela »Nepamatuju se, nepamatuju už,« opáči jsem, a ze rtů mi klouzla obvyklá banáln otázka: »Je to hezké ?« »Přečtěte sí to ! Vezměte si knihu s sebou Až přijdete zase, vrátite mi jil Odmlčela se, ale hleděla na mne očima jaks hluboko vtaženýma. Vzal jsem jí knihu z ruky a snažil se nedotknouti se ruky její . .. »Přijdete zase a brzy?« ptala se tichým chvějícím se hlasem. »Přijdu,« odpověděl jsem jaksi zmaten.
Rudin Ivan Turgeněv
18 article
Podala mi ruku, stiskla ruku mou a nesla ji sama k mým rtům ... Políbil jsem ji a po- cítil žár prudké horečky . . . Ale zapomenue zeela na lékaře, místo co bych ihned zakročil. poroučel jsem se a vyšel. Kráčel jsem se schodů sám opilý jakousi horečkou... Na posledním stupni zastavil mne její hlas... Vrátil jsem se nahoru — stála ve dveřích a jak jsem se při- blížil, objala mne vášnivě a položila se mí ce- lým tělem do náruče, jako tenkrát... Ciil jsem její rty, palčivé a měkké jako hořící list květiny... Polibek její jako žhavá rána o hlavy k patě poltící, projel mi tělem . . . A zase ten ostrý smích dravého ptáka, a zase já sám u otevřených dveří... zmizela do vedlejšího pokoje. Potácel jsem se se schodů . . . Ale venku na zdravém vzduchu jsem se záhy vzpamatoval. Zavolal jsemnějakého výrostka a vtisknuv mu do ruky zlatku, poručil jsem mu, aby donesl knihu paní lékarnikové. Odejel jsem domů uminil si, že nepůjdu již do města, dějs co dějl III
paní lékarniková
19 article
Četl jsem »Rudina« přece . . . Vypůjči jsem si jej — dlouho jsem se rozpakoval, ale jed účinkoval přece — a ztrávil nad nim něko- lik večerů a nocí. Četl jsem jej zase a zase .. Smulný a krásný obraz slabé, roziříštěné duše . . »Při prvním nárazu již jsem se rozsypal« — — jak případně, pravdivě řečeno ! Ale co ona zalíbil se jí pouze proto, že odpovídal aspoi z dálky teskným zladěním svým vniternému stavu jejímu? Nebo viděla v nešťastném Rudinov přímo samu sebe? Ženský Rudin — — pro ne? Je to poněkud bizarrní, ale čím je zde rozdíl pohlavi? ... A jaká úloha mně při tom byla přidělena? . . . Mohla, měla se domýšleti že vsloupím s ní do začarovaného, ztraceného kruhu jejího? . . . Já — muž cizí, lékař praktik? . . . Nebo byl to jen pouhý slabý okamžik choré osoby, sražené stranou nepřátel- ským vichrem? . .. Cosi mi našeptávalo, že to není konec ro mánů — »však my se ještě sejdeme, draz pánově«, mohla se zasmáti s Mefistem. A sešli jsme se, dříve než bych se byl ve snu nadál ..
Rudin Smulný
20 article
Její muž umřel náhle, sražen mrtvící jedním rázem. Smrti jeho jakoby pověstem tisíce jazyko rozvázali. .. Každý věděl něco o jeho surovo- stech a špatnostech .. . a strašné intimity do mácího jeho života, zdraví a poměrů rodinných přetřásány s beztrestnou, mstivou upřímností .. O jeho ženě nikdo nevěděl ničeho špatného .. stála vedle něho jako světice v chrámě nad drakem — démonem. Nikdo neodvážil se do tknouti se jí štětcem pomluvy — každý chválil její dobročinnost a pokoru, s níž snášela svůj život... a já viděl nyní, kterak dvojí ono skromné dobrodružství — setkání se se mnou — proletělo pouze jako hravý obláček po jasném, ale prázdném nebi jejího života . .. A řeknu-li, že zachoval jsem její tajemství »svaté a nedot- čeně« jak se říká, pak nicotná to slova, když přece nemohl bych se ničím pochlubiti, aniž bych se nestal směšným . . . Mimo to — každý by shledal, že jest to osoba chorá a my lékaři zůstati musíme němí jako zpovědníci — nám jest každá nemoc, když toho třeba, prostým ta- jemstvím vůči světu — však chápete už sami nyní, že byste pod jménem »paní lékárníkové« marně kde osobu takovou hledali . . . Ale byl-l její muž náhodou něčím jiným, co na tom zá- leží . . .?
21 article
Čiň co čiň — na pohřeb jel jsem přece .. pod nějakou záminkou zajel jsem do města. Ne vzbudil ničí pozornosti ten tajný dobrodruh. skrylý v davu lidstva a jen jedněm očím pa- trný ... Viděla mne . .. jakoby magnetickou mocí vedeny pozdvihly se náhle její oči ke mně. an jsem se skrýval v hustých řadách diváků Byl jsem spokojen, jako člověk, který uživaje morfia může potají, jedinou krůpěji do žil jí vstřiknouti... Co jsem chtěl . . .? nevěděl jsem sám, ale nikdo netuší, kterak takováto vášeň po léta v prsou zamykaná a zdánlivě mrtvá do- vede nás nakaziti jako tyfus dlouho v zemi skrývaný Viděla mne, jak kráčela za rakví... v je- jím obličeji, zahaleném černým závojem, za- kmitlo to tak nepatrně, jako když v tiché letní noci zablýskne tiše, zcela daleko . .. A zase ticho nahoře i dole a v samém nitru noci hlucho a tma. .. Či byla to pouhá ješitnost muže a ona mne vůbec ani nepozorovala? Na hřbitov jsem vůbec nešel, aniž jí ruku stiskl s obvyklými frásemi soustrasti... A vráti jsem se domů, jakmile průvod zašel v ulici. List, který jsem obdržel od ní třetiho dne. mohl bych snadno ještě odříkati z paměti .. tolikráte jsem jej četl, vždy znovu a znovu snaže se vniknouti hlouběji do tajů záhadné bytosti té. »Četl jste Rudina?« ptala jsem se vás« — tak stálo v psaní mezi jiným. Ale vy jste je četl — o tom jsem pevně přesvědčena. »Ni není těžšího nad vědomí právě vykonané hlou- posti«, povídá ubohý hrdina. Já také vykonala takovou hloupost, neboť co je to jiného, než vdáti se pouze proto, abych byla bohatou a vá- ženou paní — snášeti potom ústrky a urážky a nechtíti, nemoci se odpoutati, dokud ještě čas? A potom, co hlavně, chtiti k sobě upou- tati osobu jinou, mladší a dávno jiné zadanou, která k nám ničeho jiného cítiti nemůže, nežli
Rudin
22 article
pouhou soustrast zdravého k nemocnému? B t starou a sešlou tělem i srdcem a nemíti čeho bychom nabídli, nežli to své sešlé, zbídačelé tělo, na něž on může pohlížeti pouze jako na předmět svých soucitných léčebných po- kusů? Nuže, zapomeňme na tu hloupost oba, můžeme-li! My jsme se setkali dvakráte v ži- votě... a potřetí se ještě setkáme, neboť vy přijdete, jsem tím jista .. . Osoba, která mne hlídá, propustí vás ke mně.. a vy přijdete, jako jste přišel po dvakráte. A bude to záhy, protože, protože... Potkalo mne štěstí, konečně mne potkalo, protože můj muž, můj tyran despota (před bohem tak mohu říci, jen on ví, co jsem vytrpěla), jemuž jsem nebyla ničím než pouhou věcí, konečně umřel, přede mnou ! Srdce se mi zatopilo náhlou rozkoší! Jiného pocitu ve mně nebylo! Sama, volna, svá! Tak jsem se vztýčila, jako vězeň, kterému náhle otevrou vrata věznice a jenž raději zahyne, nežli by se vrátil do nich. Byla bych zardousila každého, kdo by mi byl řekl, že moje štěstí jest jenom zdánlivé, že se to pouhý sen. Ale co potom, za dva, tři dny! Nic nemůže býti horšíhoa daremnějšího nežli příliš opozděně štěstí: radosti vám poskytnouti přece nemůže a za to béře vám právo proklínati osud. Ano, hořká a darebná je tato kvěfinka — pozdní štěsti«, praví ten trochu ubohý, trochu směšný Rudin. Také já okusila vůně květinky té, a vztek, vztek a hnus se mne zmocňuje! Žiti dále z jeho peněz ! Býti svo- bodnou, samostatnou nyní, kdy všecko je ztra- ceno, celý život je promarněn? Co teď s živo- tem tímto? Dáváti mi jmění a neodvislost nyní!
Sam
23 article
Je mi tak, jako starému stromu, který vytrhinou ze země, špatná a moříci a přesadí do země nové úrodné a hojné a zalávají jej a nutí, aby krásně kvetl a měl ovoce.. Nechte jej dokonatí v jeho bídné půdě, něbeřte mu jeho neštěstí ! Tak je to — rozumile, rozumile mi? Však mi ještě porozumíte1 »Mládí se nevraci a nevrátí — to tam, v tom lese . . . ale což já byla tenkrát už mladá? Rce mi jako lékař, je netoliko přijemný, ale vůbec možný život, nervy úplně rozedranými, jako starý cár,a s mozkem zcela výčerpaným jako prázdná skořepina po jádře, kleré vyjedly děti ? . .. Když není, proč živu býti?« .. Ach, vím, co byste mi namítal: povinnosti k rodině, byť i jen příbuzným — ovšem bohatá teta, ti by se nevzpírali! — k dětem, třebas i ci- zím!... Ale když právě takovéto cizí děti budí ve mně nesnesitelnou závist! Nejsem dosud tak stará, abych mohla milovati děti cizí! Pouze mé tělo je staré, mé srdce nikoli !... A vdát se ještě jednou? Koupit si mladého muže?
24 article
Ano, koupit si jej? Až mne mrazí při pouhém pomyšlení! Starce bych si ovšem nevzala — již ne po druhé... a zotročiti bytost mla- dou jako jsem byla já zotročena ? ., . Nechápu žádných povinností k lidem, smysl života dávno už ve mně odumřel,.. a tak žíti jen, jako žijí tisíce starých žen?... S první vráskou prvním šedivým vlasem dostavuje se u ženy hrozné vystřízlivění — potom už neni možná hleděti do budoucnosti... Je konec, kone všemu, všecko, co by bylo, bylo by jen umí- rání — rychlé nebo pozvolné, podle zálibya povahy člověka!... Viděla jsem starého, zcel sedřeného koně, zuboženého, že sotva na no- hou stál... vedli jej k pohodnému... Není to ruka opravdu milosrdná, která mu zasadí smrtící ránu?... Ale jak vás unavuji a nudím — — není hezké ani krásné, žalovati stále na sebe... Já už tedy nežaluji. Zvu vás k sobě — naposled... Kdyby byl o n dále živ, nesla bych dále svůj kříž, z pouhé vnější síly pře- tvářky, ze vzdoru, aby mne neviděl klesati pod ním. Ale nyní, nač se déle přetvařovati? . ..
25 article
Ale co bude nejhezčího — každý bude mysliti, že umírajíc — už jsem je vyslovila, to osudné slovo — umírám k vůli němu, k vůli svému manželu, se zármutkem a lítostí nad jeho skonem! Buda to velice veselé! Nebot koho by mohlo napadnouti, že právě nyní, kdy jsem neodvislá a bohatá, umírám — tim pozd- ním štěstím?... Jak by lidi něco takového mohlo napadnouti?. .. Ale teď s bohem! Nesmím vás déle při- pravovati o čas, zvláště když stojím tvrdošijně na tom, abyste přišel a stiskl mi ruku . . . roz- umite, jenom to chci, to jediné ... A »Rudina« mi dejte pod hlavu... vlastníma rukama, jimiž jste jej ode mne odnášel — nevysmívejte s umírající osobě, ale nebuďte ani smuten, sly- šíle, nepřeji si, abyste byl smuten — — vaše déti nemají býi oloupeny ani o jediný úsměv. To je všecko . .. S bohem !«
Rudin Buda
26 article
Učinil jsem ovšem, jak si přála. Otrávila se morfiem z lékárny svého manžela, týž den, kdy jsem obdržel její list a vydal se ihned za ní do města. Stiskl jsem ji ruku . . . byla chladná jako led — a ovšem se už ani nepo- hnula... Obličej mrtvé byl přísný a chladný a jen mdlý, trpký a zahořklý úsměv vryl se do její tváře, mičíci a němý, jako doznělý skřek dávno uletělého ptáka. Rty byly ještě pevněji zaťaty ... A v koutkách ne zcela za- vřených očí jakoby se byl zachytil poslední zákmit jakéhosi plamene, ironisujícího staro- dávné tajemné ženské oběti . .. Bůh ví, co tak člověka všecko někdy napadá!... A zdálo se mi, jako bych náhle slyšel její smích, zase ten smích ne lidský, ale jakýsí skřek plačí Vzpomněl jsem si na náš les ... a jak je člo- věk někdy sentimentální! — Odjel jsem domů, zašel jsem do lesa, nasbíral tam trochu jehličí a dal jí je do truhly... potom jsme se služ- kou rychle přivřeli víko. Návštěva doktorova nevzbudila podezření a z příbuzných nikdo se neobjevoval. Věděli, že jim kořist neujde. Počilala správně. Nikdo nevěděl, pročto učinila. Soudní obdukcí nalezli otravu, zavedli protokol a vše šlo obvyklou úřadní cestou . . Ale odnášela s sebou aspoň do hrobu pověst nejlepší ženy, která tyrana svého ani přežii nemůže ! . .. Ale což — není konečně pověst ta lepší nežli ona, která by ji byla provázela životem, kdyby byla zůstala s tou hořkou, hnusem otrá- venou duší? Někdy bývá smrt nejspravedlnější filosofí