ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ead1ccc0-7107-11dc-8059-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 68, org 3, work 1, place 5
1 masthead
3. ledna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu o.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Přece jedna.
5 article Panu Ypsilonovi Er. Floss.
Panu Ypsilonovi Er. Floss. Vážený můj přítel, pan Ypsilon, upřímně se rozehřál, zavrhuje šmahem „štědrovečerní po- vídky a vzpominky“; tisknu mu za to mužnou pravici a souhlasím s ním úplně, že vše, co udrží péro v ruce, snaží se napsati „štědrovečerní po- vídku“. Přes to ale přese všecko přicházím sám, jako s křížkem po funuse, se štědrovečern vzpomínkou, kteréž autor (o němž směle smím říci, že se chápe vždycky péra jako lžíce), ne vymyslil, ale napsal ji tak, jak se pod hladkým jeho čelem vyklubala. Podařilo se mně totiž zachytiti zprávu kterou zaslal čtyřletý Jarouš příteli svému, pěti- letému Ladikovi. Je to vlastně s mé strany po- rušení tajemství telefonního nebo listovního, ale protože jistě vím, že oba jmenovaní přátele opovrhují všemi novinami, pokud není v nich nie zabaleného, neobávám se soudního stihání. Zde jest můj lup. „Drahý Ládo! Úvod. — Když je u konce podzim, tak nastan zima. Když je zima, padá sníh a mrzne. Někdy nemrzne ani nepadá sníh, ale zima je. (Hlava její jest) Zima jest lidem velmi užitečná. Dává jim Mikuláše a Ježít a. Tohle jsem opsa z denníku našeho Jiříka- který chodi do třeti třídy, měl nad tím napsáno „Nové proudy ve stohu“, tak jsem si myslil, že to bude dobrý počátek, ačkoliv nevím, jak se tam ten stoh dostal.Ale to nic nedělá, něco nového je v tom. Pod tím má v denníku počty, tak jsem nemohl už opisovat a musím Ti ostatní pověděti ve starých proudech, jak totiž umím bez opi- sování.
Ypsilon Jarouš Mikuláš Jiřík Ježít a drahý Ládo
6 article
Náš tati přivádí k nám často pány, s nimiž se v pokoji baví, při tom vždycky ženou Jiříka ven, já však obyčejně vlezu pod stůl nebo do jarmary a nikdo mne nenajde. Tak se bavím s pány. Obyčejně mluvívají o dětech, budou to asi sami učitelové, protože pořád se radí o dět- ské duši a tak ji vždycky rozeberou, že z toho mívám v jarmaře znamenitou švandu, když sly- ším, co my malí dáme těm velkým mutace, aby rozluštili za dvě hodiny to, co my dovedeme za okamžik provésti. Ku příkladu jeden z našinců (ani ho neznám), prý, na co přijde, všecko sní. Tomu nemohou páni přijíti na kloub, že má ten kluk asi kachní žaludek a stálý apetit, na to nikdo nepřišel, ačkoliv jsem jim to tíše z jarmary napovidal. I umínil jsem si pozorovati jednou také ty velké a myslím, že to stojí za diškurs, a proto Ti sděluji svá pozorování. Velmi vhodnou pří- ležitost měl jsem nedávno, totiž, když si stař usmyslili, že si udělají vánoční stromek.*) Začali o tom již na čtyři neděle před svátky Spal jsem s Jiříkem na postýlce s katrem a zdále se mně právě něco ošklivého, když najednou cítím ránu v boku. Chtěl jsem vykřiknouti, ale Jiřík mně uepal ústa rukou a zašeptal: „Po- slouchej! Poslouchal jsem „Jen žádnou jedli, musí to býti smrček, to ti povídám a huslý smrček, nevysoký, aby se vešel na piano.“ Poznal jsem, že to mluví mami.
Jiřík
7 article
„Tak teda smrček,“ zabručel tati a pře- valil se na bok, mluvil neochotně, ospale. „Cukroví udělám sama, za dvě zlatky toh bude koš. Vyvedeš kluky na procházku a než se vrátíte, upeču to v troubě. „Ilm, hm, no, dobře,“ souhlasí tati a z rývá hlavu do podušek. „Nespi, všecko musí býti připraveno v č Mám o svátcích plné ruce práce a pak je po- řád do skoku a na něco se zapomene. Jiřík dostane knižku, kterou měl dostat k Mikuláši (aha, Jiřík měl tři trojky na vysvěd- čení, proto přinosl Mikuláš jen metlu), pak po- třebuje nové trikot (to staré je už na drane) barvičky, a Karel (zatajil se mně dech), dostane šavli, trumpetu — —. „Pro boha tě prosím, trumpetu? vždyť i bez trumpety nemohu napsati ani řádek,“ ozval se tati zoufalým hlasem (myslím, že náhle ztrati chuť ke spaní). „Trumpelu; mám ji už ve skříni a obráz kovou knižku, tu koupíš ty,“ pokračovala mami nie se na zoufalství tatiho neohlížejíc. „Tak dobrou noc,“ šeptá tati. „Počkej,“ dáš mně tři zlatky. Mařka (služka dostane punčochy a sukni; coura, na parádu t drží, ale kus pořádné spodničky nemá. Ať má památku, beztoho po svátcích pojede. „Ať jede s Pánembohem To bylo poslední, co jsem vyslechl.
Ilm Jiřík Mikuláš Karel Mařka Mikuláš
8 article
Všecko se vyplnilo, jak mami předpověděla Tati nás vyvedl na procházku a když jsme se vrátili domů, vonělo to u nás jako u cukráře mrkli jsme s Jirkou na sebe, ale neřekli jsme nic, však ona vůně nám prozradí, kam to mam dala a pak okusíme, jak se jí ten „boží dar“ po- „Člověk nesmí těm velkým kazit radost, napomínal mne Jiřík zbytečně, proto jsem mu také řekl slovo, aby mlčel, že vím, kam sejkore nosem sedá. Proto jsem ale přece prohlédl ještě k večeru Jiříkovu knížku a „svou“ trumpetu, obě věci byly uloženy mezi prádlem v dolní příhradě jar- mary. Když jsem přihradu zavíral, trhla na mne mami a hned na mne, co že tam hledám. „Visela ven bílá tkanice a byla přiskříp- nutá,“ povídám, „tak jsem pootevřel a tkanici tam vstrčil. Při večeři to mami vypravovala tatimu, jaký jsem já pořádný člověk. No — nechal jsem je při tom. Ostatně na pořádek to já držím. Pak přišlo a minulo mnoho dní mrzutých, Jiřík říká „šedivých“ a mně bylo tuze nudno. Cukroví se ovšem seschlo a proto jsme ujednali s Jiříkem, že už dost, musíme těm velkým taky něco nechat, když se tak těší. Těšili se vlastně bez míry. Pořád jen mlu- vili o stromku, o Ježíškovi a o tom, co komu přinese. Jednou tvrdili, že jistě přijde, po druhé pochybovali, a když Jiřík přinesl si ze školy listek, na němž bylo cosi o pardusu napsáno ajá — náhodou — čirou náhodou vyrazil hlavou v kuchyni okno, přišel výprask a pak se u nás všeobecně tvrdilo, že Ježíšek jistě nepřijde. „Tak! A co chudáci uděláte s cukrovím. s trumpetou a s knižkou?“ Bylo mně jich tuze lito, že si pro takovou hloupost jako je okno vedl.
Jirka Jiřík Ježíšek Jiříkov
9 article *) Svádějí to vždycky na nás, prý k vůli dětem
*) Svádějí to vždycky na nás, prý k vůli dětem pardus, kazí radost, na niž se těšili již čtyři ne- děle. Ale zas bylo dobře. Do kuchyně přiskako- valy sousedky jako myšky. „Myšli, mašli, myšli. mašli,“ šeptali si s mami do uši, tiše se smály tu zase rukama házely a utíkaly, jakoby jim hlavu zapálil. Zachytil jsem jen několik slov, „kapři drazí, zajíc není k dostání, kuřata o bože!“ — aha — vstrčil jsem ruce do kapes a vyšel jsem se podívat na dvůr, neboť z těhle ženských člo- věk nezmoudří. Jak tak chodím po dvoře, mihne se mně průjezdem tati, ale i on mne spatřila rozběhl se ke mně. Zahalil mne havelokem a smál se srdečně. Rozumí se, že jsem rozhrnul havelok a spatřil cizího muže, který k nám nesl stromek. Rychle jsem spustil cíp haveloku a ode- šel jsem bez reptání s tatim k sousedovi, kamž mne nikdy nevodil. No, budiž! Tati tam ovšem neměl stání já jsem mu již chtěl říci, že mezi námi není třeba přetvářky, ale když jsem viděl tolik radostí. tolik jasu v jeho dobré tváři, věř, Láďe, nemě jsem tolik síly, neměl jsem tolik ukrutnost v sobě, abych mu vzal jeho illuse. Cizí muž mohl býti již třikrát pryč, než jsme se vrátili domů. Chodba byla umetená. jakoby byl po ni někdo táhl těžký předmět, na schodech leželo tu a tam jehličí. Vešel jsem do kuchyně, na dveřích nevis klíč od půdy, aha! tedy na půdu — no, dobrá — aspoň ten kluk Jiřík o něm nezví, udělal bysi z něho bičiště, jen by to fiklo a staří by měli po radosti.
Láď Jiřík
10 article
Nepozorovaně smetl jsem jehličí, nebo ten kluk Jiřik má oči jako jestřáb a uhodl by hned. kolik uhodilo; to jen velcí lidé nic nevidí a ni- čeho nechápou, dokud nosem nenarazí. „Tak teď se ještě třikrát vyspíme a přijde Ježíšek,“ povídala Mařka, myjíc nádobí, „co pak mně asi přinese?“ „No, moc se netěš,“ myslil jsem si v duchu ale neřekl jsem nie, protože jsem si vzpomněl že po svátcích „pojede“ a darmo bych ji za- rmoutil. Nevím sice, jestli byla u nás ráda, ale že stávala ráda na našem dvoře u plotu, u něhož s druhé strany stával tovaryš ze sousední truhlář ské dílny, to vím jistě Vyspali jsme se třikrát. Celá domácnost byla vzhůru nohama. Tati psal jen samé gratu- lace, mami pořád na skoku, zardělá, umouněná. ale veselá. My s Jiříkem jen jsme byli všude na obtíž ale nikdo nás neplisnil, nikdo nehuboval. Sesedli jsme se v koutku a Jiřík mně sdělil že to jen proto, protože kdyby nás neměli, ne- mohli by si ustrojiti stromeček. „K tomu jsou potřebny vždycky děti,“ po- vídal Jiřík, „nebo stromeček bez dětí, to máš jako divadelní hru bez Kašpárka. Koukej, tuhle jsem si vypůjčil knížku ze školy a je tam také stromeček a kolem stromku síla dětí. Počkej, já ti to přečtu: „U pana Blahoše bylo veselo. Ježíšek při- nesl dětem stromek, vysoký až do stropu, na stromku bylo mnoho krásných věcí: šavle bubny, trumpety, panáci pro hochy a panenky. nádobíčko, zástěrky a mnoho j. v. pro dí- venky . .. „Počkej, Jiřiku! co je to a mnoho j. v. tyhle holky dostávají podivné věci.
Ježíšek Mařka Jiřík Kašpárek Blahoš
11 article
Jiřik povídal, že j. v., je něco třeba oškli- vého, proto se to nesmělo do žákovské knihovny vypsati, myslím, že má Jiřík pravdu a proto s ním souhlasím. Jedli jsme málo a byl jsem skoro rád, že již bude brzo večer. Proháněli jsme s Jiříkem rybu ve vaně, ale mami nám rybu vzala, protože se obrátila bři- chem nahoru a nechtěla sebou již mrskat. Cho- dili jsme jako dva omrzelci. V tom slyším strašlivý šustot na chodbě, větve nějakého stromu třeskly o dvéře, které bouchnutím se za- vřely. Pak nastalo ticho. Tati se ztratil. „Jiříku, hm,“ povídám, „hm! co myslíš? Už to dělají?“ Jiřík vyšpulil spodní ret a máchl rukou. „Však už je čas, přechází mne trpělivost. Chápal jsem úplně duševní stav Jiříkův bylo mně právě tak. Není horší, jako když se člověk musí přetvařovat a dlouho to trvá. Ale pro rodiče se musí ledacos podstoupit. „Jen zmužile,“ zašeptal jsem Jiříkovia stisknutí ruky bylo mně výmluvnou odpovědí. Ve tváři Jiřikově široce ležela vážnost, byl jsem tedy upokojen. Konečně, konečně! Objevila se na neb první hvězda. Zasedáme k večeři. Večeříme dnes v ku- chyni. Máme rybí polévku, rybu na černo, sma- ženou, rýžový nákyp, černého kubu a závin jablkový. Tati září, mami září, smějí se, žertuji. na nepřítomné vzpomínají a jejich dobré oči nás zrovna hladí. „No, však jsme si to zasloužili,“ šeptám Jiříkovi, abych mu dodal síly ku posledním oka- mžikům. „Bat,“ povídá Jiřík nahlas. Zrovna jsem se lekl, ale rodiče nic. Ti vele lidé jsou jako tetřevi, nie nevidí, nic neslyší.
Jiřík Jiříkův Bata
12 article
Já býti jimi, již stokrát bych byl uhodl, že se s Jiříkem něco děje, ale oni neviděli nic. Ten chlapec je nad míru nerozvážlivý. Začne si on u stolu z ničeho nie: „A co bys ty, Járo, teď udělal, kdyby J- žíšek v tom zazvonil? Jen jsem se na něho podíval. Mám mu vy- kládat, že je to věc nemožná, když tati a mami tady sedí, že nemůže Ježíšek zvonit? Či mám jemu, klukovi, teprve říci, že zvoneček chřest mamince v kapse, kdykoliv se pohne? „Nic bych neudělal,“ řekl jsem a sklopi hlavu, aby nebylo viděti, jak se červenám stu- dem, studem nad hloupostí. „Teď dej dětem po kousku závinu,“ pravil mami „a já se podívám ven, jestli už Ježíšek jde.“ Vyšla, ale ne ven, protože dvéře v pokoji žalostně zavrzly. Sklopil jsem víčka, stydě seza tu neprozřetelnost. Než v tom ozval se zvonek. „Hola! děti, Ježíšek je tu!“ vykřikl otec hlas jeho zněl jasně a radostně jako zvuk toho zvonku. Vyřítili jsme se do pokoje. Tam stál stromek, ozářený světly svíčiče a ověšený zbytky cukroví. A pod stromkem dárky! Víš, Láďo, našinec je přece jen člověk. Na okamžik mne to chytilo za srdce; jakási radost se mne zmoenila a ta přešla v takovou sladkou lítost, až mně vběhly slzy do očí. Podíval jsem se na své rodiče. Ach, jak byli šťastni a já jim tu radost ze srdce přál, vždyť ji mají, chudáci, tak zřídka kdy ... Jsem po těch svátcích tuze unaven, považ si: čtyři neděle napjetí — ale pro dobré rodiče dělá člověk, co může. Tak na zdarl
Jiřík Jára Ježíšek zvonit Hol Ježíšek Láďa
14 article V parku.
V parku. Mžikavé svítilny, osvětlující mdle park, po hroužený v šero zimního večera, řinčely a ra- chotily pod nárazy prudkého větru, lomeujícíhe neunavně skleněnými jich stěnami a svištícího mezi houštinami v temnu žalostivě stojícími ve smutné nahotě. Listí jim zima vzala a bílý, ozdob nou kožešinkou lemovaný růbáš sněhový dosu skoupá nedala. A tak se tu chvěla, křoviska. stulená k sobě, vydaná větrům bičujícímje v šanc, na milost a nemilost. Dnes rozhodně nemilosrdně svištěl vítr je- jich chomáči a chvílemi se zdálo, že ty skleněné te bulky ve svítilnách neodolají jeho nárazům rozsypou se tisíci střípky dolů na pěšinu, na níž rozblácené odpoledním deštěm, smíseným s tají cím sněhem, počaly se lesknouti jehličky tvořícího se náledí. Byla to vůbec taková podivná zima. Zima bez sněhu, bez mrazu, bez ledu — ale tím nepříjemnější a horší. Ta chladná vlh- kota dýchající z neustále namočené půdy i z siných oblaků, z nichž chvílemi sprchlo, chvílemi zasněžilo mokvajícím polorozmočeným sněhem mrazila až do kostí a páry dusné a těžké, vnika jící skulinami do bytů, mísily se s kouřem, srá- ženým prudkou meluzinou komínem zpět dolů do kamen. Ale dobře ještě bylo tam, kde mohl vítr srážeti kouř do světnice. Stokráte hůře bylo těm, kdož schouleni v koutku vychladlé světnice nemajíce na topivo, dýchali si do červených ru kou a mrzli. A bylo jich mnoho takových chudáků — více, než si může kdokoli z těch, kdož sedal u vytopeného krbu, pomysliti! Ale o tom strážník, vousatý hranáč, zaha lený pečlivě do těžkého služebního pláště a ukrý vající zarudlé uši do vysokého, vzhůru vyhrnu tého límce, nepřemýšlel.
15 article
Nemyslil vůbec na nic. Kráčel pomalu pě šinou, na níž bláto proměnilo se znenáhl. v utuhlé vrcholky a pahrbky — a našlapuje těž- kými botami drtil okovanými podpatky skřípa- jící ledovou tříšť. Ruce měl v kapsách a z pod poněkud do čela naraženého klobouku hledě upřeně spíše ze zvyku než z napjaté pozornosti před sebe do šera, v němž tonul konec pěšiny vroubené řadou mihajících se světélek ve vzdá lenosti vždy menší. Menší a menší. A jak ji řečeno, nemyslil na nic. To ticho kolem působilo naň zvláštním ko nejšivým a uspávajícím kouzlem a klid parku rušený chvílemi kvílivým skučením vichru, vni kal znenáhla i do jeho duše, zjemňuje ji a zmoc ňuje se cele bytosti tohoto drsného jinak člověka Byl téměř hypnotisován tím tichem a šel pomalu. odměřeně, polou bdě, polou dřímaje. Když sem do parku přišel na stráž, byl mrzut: doma u ženy a pak ve vytopené strážnici mezi kamarády kou- řícími a povalujícími se na kavalci, mu bylo tak příjemně a pojednou musil sem do té sloly Osklíbal se a huboval, zle nadávaje bandě, k vůli které musil jíti sem do parku hlídati. Běda. chytí-li nějakého nešťastníka! Ale to resignujíe ticho parku ztišilo i jeho vztek a teď bylo mu v hřejícím plášti docela příjemně. Mechanicky kráčel kolem temných houšti lhostejný k větru, bijícímu do vousaté jeho tváře Což, myslil si, bude tomu taky jednou konee — a plouhal se dále. Pojednou v nedaleké houstině cosi zaha rašilo. Nevšiml si toho. Snad vítr nebo bůh ví co) Co mu do toho — a líně zívl. Ale sotva udělal několik kroků zaharašilo to znovu a bylo slyšeti i praskání větviček. — Aha! hvizdl lehce policajt a oči mu z jiskřily jako kočce, když čichá kořist. — Počkej, chlape! zabručel a zbystřil sluh Nic se neozvalo.
16 article
Má jíti do houští? Nechtělo se mu tam Chvili váhal ale konečně přece vkročil na trávnil a rozhrnuv rukou rošti zahleděl se do šera. — Aha — tamhle za stromem kdosi stojí — Podíval se lépe. Ženská! Hm — co tu v té tmě — Sama — — Samal Učinil krok ku předu, ale klopýtl. — Co to tu — ah bohdejť! rozbřesklo se mu: hrstka olámaných větviček a klacíků — Tedy pro kousek klestí sem přišla. Co dělat? Má ji sebrati nebo ji má nechat Neuvažoval sice — ale rozhrábnuv nohou ne- svázanou otýpečku, váhal. Vlastně ani neváhal. ale to konejšící ticho promísené vzlýkavými zá- chvaty větrů mu spoutalo svaly a na tělo mu vhodilo takovou malátnou, měkkou nerozhodnost Vskutku — cítil tak nějak neurčitě, že není schopen chytiti tu ženu drsně za ruku a odvléei ji do zakouřené strážnice — ale ustoupiti, pu- stiti ji jen tak, to také nezamýšlel. Nevěděl dosud co učiní. Hleděl upjatě na tu postavu za stromem — a věděl že i ona naň hledí — ba cítil i jak zatajuje dech. Náhle se mu držicímu několik větviček stranou jedna vysmekla z hrsti a šlehla ho pře obličej. Rychle pustil ostatní a couvl. Zdálo se mu, že slyšel zcela zřetelně jak si žena v houští oddechla. Chvějivě, z hluboka, jako když hro- zící neštěstí v kritickém okamžiku se uhne. Za- stavil se. Ale v tom ho počalo švihnutí na tváři páliti. Zatra — —! zaklel a sáhl si na tvář, opa trně hmataje. Zapomněl na ženu s klestím. Vy úal kapesník a přitiskl ho ke tváři. Pak pokročiv rychle k svítilně, podíval se, není-li šátek za- krvácen. Nebyl. „Proklatá baba!“ zahučel náhlý příval vzteku jím zalomcoval. Zároveň za- fičel vítr a dýchl mu za limec, sjížděje mrazivým
Aho Sam
17 article
praménky po krku dolů. Zajekotal zuby a přim- knuv límec úže odplivl zlostně a energicky se obrátiv, zaměřil svým pohodlným krokem po pěšině dále. Ženě v houští spadl balvan úzkosti z hrudi — Neviděl mne — myslila a nehýbajíc se ani, dívala se za ním, jak pomalu, pomaloučku mizel ve tmách, z nichž jen chvílemi u luceren vynořila se vysoká jeho silhouetta Pak ulomivši ještě na kvap několik nejbliž ších větviček, shrnula omrzlými prsty rychle strážníkem rozkopnutou hromádku a uloživši ji do potrhané zástěry, vykročila z roští na pěšinu a zaměřila chvátajíc do ulice města. Sehnutá její postava kymácela se pitvorně se strany na stranu a tenké nohy, obuté v neforemné, veliké boty, motaly se jí, vyčuhujíce z nadzvednutých sukní. Klouzalo jí to a jednou by byla málem upadla — tak nemotorně ubíhala, jen aby již byla z parku ven. Bála se policisty. Ale ten bloudil kdesi na opáčné straně parku, pomalu, poddávaje se tomu uspávajícímu šumu bezlistých stromů a mazle se v duši s jakousi nedosti zřetelně uvědomělou. spíše jen mlhavě neurčitou, ale proto snad tím více půvabu do sebe mající radostí nad proká- zanou ženě službičkou. On — drsný chlap, kterého strážmistr toli- kráte pochválil za bezohlednou „ráznost“ ! Kde se to v něm vzalo? Zrovna by se měl za tu „slabost“ stydět! Ale marně se o to pokoušel! Byl začarován kouzlem spícího parku, jenž se dotýkal svými dlouhými šumícími stíny jeho prosté duše a činil z policajta človéka, nevidícího ve vymrzlé ženě. již bída zahnala do parku pro několik větviček „pakáž“, protivnou, drzou — ale trpící a sna nevinně trpící bytost lidskou. A málem, by by pevažoval to šlehnutí do tváře za trest za sv Jar. Havlíček. ošklivý policajtský úmysl.
Havlíček
19 title
Kozák Boryško.
Kozák Boryško
20 article Napsal Jaroslav Hašek.
Napsal Jaroslav Hašek. Kozák Boryško poklonil se před ikonami. které visely v rohu jizby, přežehnal se a ukloni se před popem Andrajevem: „Otče Andrajeve, chci se ženit. Otec Andrajev, vysoký, hubený, vzdychl si. vztáhl prst pravé ruky do výše a řekl: „Koho si chceš vzit? Děvčat je dost, ale žádné pro tebe. Hleď! Vezmi si Alexandrovnu; za dva dni po svatbě se oběsíš. Nikdo s ní nevydrží. Vezmeš si Našu, rovně do vody skočíš. Ještě nejlepší je Mariovna. Tichá je, slova z ní těžko dostat. Hezká je dost a pracovitá.“ „Oj, Mariovna, tu právě si, otče Andrajeve. chci vzít.“ „Požádal jsi už otce Mariovny za ruku jeh dcery?“ „Ne, otče Andrajeve, víš, otec její je trošku hrubián. Chytí tě a přes práh vyhodí, ani času nemáš, se přežehnat, tak rychle letíš. Oj, hrubián je a nezdvořák. I psy za tebou vyšle a rozvztekli. Proto jsem přišel, otče Andrajeve, abychom šli k Mariovům spolu. Na tebe, otče, ruky nevloží, ani na mne, když půjdeš se mnou! Otec Andrajev podíval se k nizkému stropu pak na zem, na kozáka Boryšku a pronesl váž ným hlasem: „Půjdeme s pomocí boží!“ Ivan Ivanovič Mariov dovezl právě ze step vůz sena a seděl na práhu sroubeného stavení. pije kyselé mléko. Když uviděl kráčet k sobě popa s kozákem lekl se, div neupustil džbán s mlékem. „Och, jsem to hrubián,“ šeptal si, „po mne pro hrubost zatratí. Boryško mu žaloval. Och, bože, bože!“ Nad stepí zapadalo slunce a ve stáji ržál mali koníci, dupali a skotačili bujností. „Dobrý večer!“ pozdravil po- „Dej Hospodin,“ odvětil ulekaný Mariov. snímaje uctivě zamaštěnou čapku s hlavy.
Hašek Kozák Boryško Alexandrovna Ivan Ivanovič Mariov bůh Andrajev Andrajev
21 article
„Hle,“ řekl beze všeho úvodu, drže stále čapku v ruce, „hle, jaký jsem to nešťastný člo- věk, otče Andrajeve.“ Kozák Boryško přišel předevčírem ke mně. Všechno spalo, jen já se dím před stavením a počítám hvězdy, jedna druhá, třetí, až po sto a pak zas: jedna, druhá třetí. V tom přijde Boryško. „Pojď do světnice, řekl, „o něčem si promluvíme.“ Vejdeme tody Ani nesedne a povídá: „Čtyřicet desjatin pol mám a deset ještě dostanu.“ „Co mně to po vídáš,“ já na to. „Čtyřicet desjatin polí, slyšíš čtyřicet,“ začne křičet, otče Andrajeve. „Ne- křič,“ povídám, „vedle spl, ale on pořád vede svou, že čtyřicet. „Pil's, bratře, jdi spat,“ pravím mu po do- brém, „on ale nic, než o desjatinách polí i chy- tím ho a už byl venku. Och, jsem, otče, hrubián a nezdvořák, bože, hříchy odpusť! Kdyby byo aspoň řekl, proč přišel.“ „Právě proto jsme přišli, Ivane Ivanoviči.“ pravil pop, sedaje na práh s Boryškem, „abychom ti vysvětlili příčinu jeho návšťěvy. Boryško chce se ženit a chce tvou dceru za ženu. Nemáš-li nie proti tomu, nechť se vydá do kozáckého rodu. „Velká čest pro tebe, Ivane Ivanoviči,“ řek Boryško, „dáš-li svou dceru mně za ženu. Ze mne může být i ataman, slyšíš, ataman a tvoje dcera bude žena atamana kozáků. Teď už mám pod sebou deset kozáků. Och, je to radost, naše carská služba! Máš kolik pluků a každý pluk má koně jiné barvy. Ten černé, ten bílé a třetí samé ryzáky. Och, to je krása! A pak když jedeme.
Kozák Boryško Ivan Ivanovič Boryško Pila ' s
22 article
Napřed naše sbory kozácké zpívají a hrajou a pak teprv za námi táhne pěší vojsko. A před svou desetinou jedu já. Lid pravoslavný se dívá a říká: „Hle, kozák Boryško!“ A máme se, my kozáci, dobře. Deset desjatin polí dostane každý z nás a pak v stáří patnáci kopjejek na den. Tak tatíček Suvarov rozhodl. Och, to byl generál. U nás v kasárnách deset jeho přikázání visí na dveřích.“ „Bij nepřítele a ku přemoženým, vyžaduje-i toho potřeba, buď milosrdný.“ Och, to byl ge- nerál. A říkával: „Kozáci, to je vojsko.“ A Vaše Provoschoditělstvo, vy jste generál, říkávali ko záci. — Naši službu carskou bych neopustil. Chci tvou dceru, ale řekni mi, Ivane Ivanoviči nekřičí tvá dcera, je tichá i když se hněvá?“ „Pane kozáku Boryško,“ uctivě řekl Iva Mariov, „má dcera mlčí jako ryba v řece, ne- chať mne bůh zatratí, když to není pravda. Svou dceru ti dám s radostí, zde je ruka, hoj, Ma- riovno,“ zavolal na svou dceru, „do jizby, pojd uvítat ženicha!“ Mladá Mariovna vyšla prostovlasá a bosa ze dveří jizby, mlčky podala Boryškovi rukua opět beze slova vběhla do jizby „To si dám líbit,“ pochvaloval pop Andra- jev, zbytečného slova nepromluviv, „máš Bo- ryško ženu zlatou, tichou a mírnou. „A nyní se podíváme na trochu kvašeného k Němci Josifovi, bůh ho zatrať,“ řekl Ivan Iva- novič. Zvedli se a kráčeli přes ulici, kde stálo na dveřích napsáno: „chorošije vodky“. Za nedlouho na to byla svatba, veseláa hlučná.
Boryško Suvarov Kozák Ivan Ivanovič Mariov Němec Josif Ivan Iva Ma
23 article
Týden po svatbě zadržela pohraniční ruská hlídka jakéhosi podezřelého muže, který za noci se pokoušel překročiti hranice a neměl pasu. Při výslechu udal, že se jmenuje kozák Bo- ryško a že utekl z carské služby. Postaven jsa před vojenský soud v Oděsse, hájil se kozák Boryško takto: „Vzal jsem si za ženu Mariovnu, když otec její, bůh mu ten hřích odpusť, mne ujistil, že Mariovna jest tichá jako ryba, i když se rozzlobí. Proč bych si ji tedy ne- vzal? Ale byla svatba. Den po svatbě praví ke mně Mariovna, že prý jsem na svatbě mnoho pil, že ji to mrzí, že má, s dovolením, muže ochlastu. Já zůstal, jako když vedle mne z děla najednou vystřelí. A ona dál spustí najednou pr nic za nic, že jsem lump, bídák, darebák a s do- volením, čuně. Spustím na ni. Ale to jsem si dal! Div mne prst neukousla. Vyběhnu tedy z jizby na ulici a vyjdu si do stepi. Potká mne žebrák Popov. „Proč jsi tak smutný,“ ptá s mne. „Povídám mu, co a jak.
Bo Boryško bůh Popov
24 article
„Víš,“ praví na to Popov, „dobře jsi mn při svatbě uhostil, ne jako žebráka, ale jako svého přítele.“ Nuže, něco ti řeknu: „Ošálili tě, kozáku Boryško. Ivan Ivanovič Mariov. má dvoj- čata. Jedna z nich hubatá a zlostná, druhá tichá, bez hněvu. Tu hubatou si nechtěl nikdo vzit. Když Mariov viděl, že jsi z cizí vesnice,ž o tom neviš, dal ti tu hubatou a zlostnou za ženu, aby se jí zbavil, neboť tichou vydá lehko, al tu těžko. Jdu na Mariova: „Ivane Ivanoviči,“ po- vídám, „oklamal jsi mne. „Zvykneš si, dušinko,“ on na to, jakoby s o ničem nejednalo. „Tak se stalo, že jsem od ženy a od vojsk utekl a chtěl se za hranicemi usadit!“ Páni u soudu dali se do srdečného smíchu, a vojenský soud se směje málokdy. Kozák Boryško byl osvobozen a v důvodeeh rozsudku bylo psáno: „... neboť soud nabyl přesvědčení, že jednal v pomatení mysli . .. Když se o tom generál Petrovič dověděl, „Chtěl bych se vsadit, že všichní soudcové byli ženatí . .. řekl:
Popov Boryško Mariov Mariův Ivan Ivanovič Páňa Kozák Boryško Petrovič
25 article Král Assarhaddon.
Král Assarhaddon. Legenda. Napsal L. N. Tolstoj Assarhaddon, král assyrský, zvítězil nad králem Lailiem, zajal jeho mužstvo, všechna města zničil a spálil, obyvatelstvo odvedl do své říšo, vojíny až do posledního usmrtil a krále Lailie uvěznil. V noci, odpočívaje na loži, král Assarhaddon přemýšlel o tom, jak by měl dát Lailie usmrtit, když náhle uslyšel kolem sebe šumot. Otévřel oči a uzřel starce s dlouhou, sivou bradou a příjemným zrakem. — Ty hodláš Lailia utratit? — otázals stařec. — Ano — odpověděl král. — Nevím však dosud, jaký druh smrti bych mu přisoudil. — Ale, vždyť Lailiem jsi vlastně ty sám — řekl stařec. — To není pravda — bránil se král —j jsem já, a Lailie jest Lailie. — Ty a Lailie jedno jste — řekl stařec. — Zdá se ti jenom, že nejsi Lailie a Laílie že nejsi ty. — Jak můžeš tvrdit, že se mi to zdá — odvětil král. — Já ležím zde nr měkkém loži obklopen poslušnými otroky a otrokyněmi a zejtra budu rovněž tak jako dnes se bavit se svými přáteli; Lailie — ten sedí jako plák v kleci zejtra bude viset s vyplazeným jazykem, krouti se, pokud nezdechne, a télo jeho rozsápou psi na kusy. — Ty nikdy nezničíš jeho života — řel stařec. — A čtrnáct tisíc vojínů, které jsem zničil a z jichž těl vyvršil jsem kopec? Já žiji, alo jich už není, a proto mohu život zničit.
L N Tolstoj Assarhaddon Lailie
26 article
— A jak to víš, že jich už není? — Poněvadž je už nevidím. Především: oni snášeli mučení a já ne, oni trpěli a já jsem plný nadějí. — To se ti jen zdá. Ty's mučil sebe nikoli je. — Nerozumím ti — pravil král — A chceš mi rozumět? — Chei. — Přistup sem — řekl stařec a ukázal králi na kotlinu vodou naplněnou Král vstal s lože a přiblížil se k naznače- nému místu. — Svlec se a vstup do vody. Assarhaddon učinil, jak mu stařec kázal. — Až tě začnu polévat vodou — pravi stařec, nabíraje konví vodu — musíš ponořit svoji hlavu. Stařec pozvedl konev nad hlavou a král se ponořil. A sotva se král Assarhaddon ponořil, poznal že není více Assarhaddonem, ale jiným člověkem. A když se rozhlédl, shledal, že leží na krásném loži po boku“ sličné ženy. Neviděl sice té ženy nikdy, ale přece ví, že je to jeho žena Žena vstala a pravila mu: — Lailie, můj věrný manželi! Jsi vyčerpán starostmi včerejšího dne a proto jsi spal déle, než obvykle, co já jsem bděla nad tebou a ne- budila tě. Toď však očekávají tě ve velkém sálu knížata; přistroj se a jdi k nim. Assarhaddon, který z její řeči seznal, že jest Lailiem, nedivil se příliš tomu, jenom pře- kvapilo jej, že o tom dosud ničeho nevěděl.
Assarhaddon