1
masthead
3. ledna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu o.
5
article
Panu Ypsilonovi Er. Floss.
Panu Ypsilonovi Er. Floss.
Vážený můj přítel, pan Ypsilon, upřímně se
rozehřál, zavrhuje šmahem „štědrovečerní po-
vídky a vzpominky“; tisknu mu za to mužnou
pravici a souhlasím s ním úplně, že vše, co udrží
péro v ruce, snaží se napsati „štědrovečerní po-
vídku“. Přes to ale přese všecko přicházím
sám, jako s křížkem po funuse, se štědrovečern
vzpomínkou, kteréž autor (o němž směle smím
říci, že se chápe vždycky péra jako lžíce), ne
vymyslil, ale napsal ji tak, jak se pod hladkým
jeho čelem vyklubala.
Podařilo se mně totiž zachytiti zprávu
kterou zaslal čtyřletý Jarouš příteli svému, pěti-
letému Ladikovi. Je to vlastně s mé strany po-
rušení tajemství telefonního nebo listovního, ale
protože jistě vím, že oba jmenovaní přátele
opovrhují všemi novinami, pokud není v nich nie
zabaleného, neobávám se soudního stihání.
Zde jest můj lup.
„Drahý Ládo! Úvod.
— Když je u konce podzim, tak nastan
zima. Když je zima, padá sníh a mrzne. Někdy
nemrzne ani nepadá sníh, ale zima je. (Hlava
její jest) Zima jest lidem velmi užitečná. Dává
jim Mikuláše a Ježít a.
Tohle jsem opsa z denníku našeho Jiříka-
který chodi do třeti třídy, měl nad tím napsáno
„Nové proudy ve stohu“, tak jsem si myslil, že
to bude dobrý počátek, ačkoliv nevím, jak se tam
ten stoh dostal.Ale to nic nedělá, něco nového
je v tom. Pod tím má v denníku počty, tak jsem
nemohl už opisovat a musím Ti ostatní pověděti
ve starých proudech, jak totiž umím bez opi-
sování.
Ypsilon
Jarouš
Mikuláš
Jiřík
Ježít a
drahý Ládo
6
article
Náš tati přivádí k nám často pány, s nimiž
se v pokoji baví, při tom vždycky ženou Jiříka
ven, já však obyčejně vlezu pod stůl nebo do
jarmary a nikdo mne nenajde. Tak se bavím
s pány. Obyčejně mluvívají o dětech, budou to
asi sami učitelové, protože pořád se radí o dět-
ské duši a tak ji vždycky rozeberou, že z toho
mívám v jarmaře znamenitou švandu, když sly-
ším, co my malí dáme těm velkým mutace, aby
rozluštili za dvě hodiny to, co my dovedeme za
okamžik provésti. Ku příkladu jeden z našinců
(ani ho neznám), prý, na co přijde, všecko sní.
Tomu nemohou páni přijíti na kloub, že má ten
kluk asi kachní žaludek a stálý apetit, na to
nikdo nepřišel, ačkoliv jsem jim to tíše z jarmary
napovidal.
I umínil jsem si pozorovati jednou také ty
velké a myslím, že to stojí za diškurs, a proto
Ti sděluji svá pozorování. Velmi vhodnou pří-
ležitost měl jsem nedávno, totiž, když si stař
usmyslili, že si udělají vánoční stromek.*)
Začali o tom již na čtyři neděle před svátky
Spal jsem s Jiříkem na postýlce s katrem a zdále
se mně právě něco ošklivého, když najednou
cítím ránu v boku. Chtěl jsem vykřiknouti, ale
Jiřík mně uepal ústa rukou a zašeptal: „Po-
slouchej!
Poslouchal jsem
„Jen žádnou jedli, musí to býti smrček, to
ti povídám a huslý smrček, nevysoký, aby se
vešel na piano.“ Poznal jsem, že to mluví mami.
Jiřík
7
article
„Tak teda smrček,“ zabručel tati a pře-
valil se na bok, mluvil neochotně, ospale.
„Cukroví udělám sama, za dvě zlatky toh
bude koš. Vyvedeš kluky na procházku a než se
vrátíte, upeču to v troubě.
„Ilm, hm, no, dobře,“ souhlasí tati a z
rývá hlavu do podušek.
„Nespi, všecko musí býti připraveno v č
Mám o svátcích plné ruce práce a pak je po-
řád do skoku a na něco se zapomene.
Jiřík dostane knižku, kterou měl dostat
k Mikuláši (aha, Jiřík měl tři trojky na vysvěd-
čení, proto přinosl Mikuláš jen metlu), pak po-
třebuje nové trikot (to staré je už na drane)
barvičky, a Karel (zatajil se mně dech), dostane
šavli, trumpetu — —.
„Pro boha tě prosím, trumpetu? vždyť i bez
trumpety nemohu napsati ani řádek,“ ozval se
tati zoufalým hlasem (myslím, že náhle ztrati
chuť ke spaní).
„Trumpelu; mám ji už ve skříni a obráz
kovou knižku, tu koupíš ty,“ pokračovala mami
nie se na zoufalství tatiho neohlížejíc.
„Tak dobrou noc,“ šeptá tati.
„Počkej,“ dáš mně tři zlatky. Mařka (služka
dostane punčochy a sukni; coura, na parádu t
drží, ale kus pořádné spodničky nemá. Ať má
památku, beztoho po svátcích pojede.
„Ať jede s Pánembohem
To bylo poslední, co jsem vyslechl.
Ilm
Jiřík
Mikuláš
Karel
Mařka
Mikuláš
8
article
Všecko se vyplnilo, jak mami předpověděla
Tati nás vyvedl na procházku a když jsme
se vrátili domů, vonělo to u nás jako u cukráře
mrkli jsme s Jirkou na sebe, ale neřekli jsme
nic, však ona vůně nám prozradí, kam to mam
dala a pak okusíme, jak se jí ten „boží dar“ po-
„Člověk nesmí těm velkým kazit radost,
napomínal mne Jiřík zbytečně, proto jsem mu
také řekl slovo, aby mlčel, že vím, kam sejkore
nosem sedá.
Proto jsem ale přece prohlédl ještě k večeru
Jiříkovu knížku a „svou“ trumpetu, obě věci
byly uloženy mezi prádlem v dolní příhradě jar-
mary. Když jsem přihradu zavíral, trhla na mne
mami a hned na mne, co že tam hledám.
„Visela ven bílá tkanice a byla přiskříp-
nutá,“ povídám, „tak jsem pootevřel a tkanici
tam vstrčil.
Při večeři to mami vypravovala tatimu, jaký
jsem já pořádný člověk. No — nechal jsem je
při tom. Ostatně na pořádek to já držím.
Pak přišlo a minulo mnoho dní mrzutých,
Jiřík říká „šedivých“ a mně bylo tuze nudno.
Cukroví se ovšem seschlo a proto jsme ujednali
s Jiříkem, že už dost, musíme těm velkým taky
něco nechat, když se tak těší.
Těšili se vlastně bez míry. Pořád jen mlu-
vili o stromku, o Ježíškovi a o tom, co komu
přinese. Jednou tvrdili, že jistě přijde, po druhé
pochybovali, a když Jiřík přinesl si ze školy
listek, na němž bylo cosi o pardusu napsáno ajá
— náhodou — čirou náhodou vyrazil hlavou
v kuchyni okno, přišel výprask a pak se u nás
všeobecně tvrdilo, že Ježíšek jistě nepřijde.
„Tak! A co chudáci uděláte s cukrovím.
s trumpetou a s knižkou?“ Bylo mně jich tuze
lito, že si pro takovou hloupost jako je okno
vedl.
Jirka
Jiřík
Ježíšek
Jiříkov
9
article
*) Svádějí to vždycky na nás, prý k vůli dětem
*) Svádějí to vždycky na nás, prý k vůli dětem
pardus, kazí radost, na niž se těšili již čtyři ne-
děle. Ale zas bylo dobře. Do kuchyně přiskako-
valy sousedky jako myšky. „Myšli, mašli, myšli.
mašli,“ šeptali si s mami do uši, tiše se smály
tu zase rukama házely a utíkaly, jakoby jim
hlavu zapálil.
Zachytil jsem jen několik slov, „kapři
drazí, zajíc není k dostání, kuřata o bože!“ —
aha — vstrčil jsem ruce do kapes a vyšel jsem
se podívat na dvůr, neboť z těhle ženských člo-
věk nezmoudří. Jak tak chodím po dvoře, mihne
se mně průjezdem tati, ale i on mne spatřila
rozběhl se ke mně. Zahalil mne havelokem a
smál se srdečně. Rozumí se, že jsem rozhrnul
havelok a spatřil cizího muže, který k nám nesl
stromek. Rychle jsem spustil cíp haveloku a ode-
šel jsem bez reptání s tatim k sousedovi, kamž
mne nikdy nevodil.
No, budiž! Tati tam ovšem neměl stání
já jsem mu již chtěl říci, že mezi námi není
třeba přetvářky, ale když jsem viděl tolik radostí.
tolik jasu v jeho dobré tváři, věř, Láďe, nemě
jsem tolik síly, neměl jsem tolik ukrutnost
v sobě, abych mu vzal jeho illuse.
Cizí muž mohl býti již třikrát pryč, než
jsme se vrátili domů. Chodba byla umetená.
jakoby byl po ni někdo táhl těžký předmět, na
schodech leželo tu a tam jehličí.
Vešel jsem do kuchyně, na dveřích nevis
klíč od půdy, aha! tedy na půdu — no, dobrá —
aspoň ten kluk Jiřík o něm nezví, udělal bysi
z něho bičiště, jen by to fiklo a staří by měli po
radosti.
Láď
Jiřík
10
article
Nepozorovaně smetl jsem jehličí, nebo ten
kluk Jiřik má oči jako jestřáb a uhodl by hned.
kolik uhodilo; to jen velcí lidé nic nevidí a ni-
čeho nechápou, dokud nosem nenarazí.
„Tak teď se ještě třikrát vyspíme a přijde
Ježíšek,“ povídala Mařka, myjíc nádobí, „co pak
mně asi přinese?“
„No, moc se netěš,“ myslil jsem si v duchu
ale neřekl jsem nie, protože jsem si vzpomněl
že po svátcích „pojede“ a darmo bych ji za-
rmoutil.
Nevím sice, jestli byla u nás ráda, ale že
stávala ráda na našem dvoře u plotu, u něhož
s druhé strany stával tovaryš ze sousední truhlář
ské dílny, to vím jistě
Vyspali jsme se třikrát. Celá domácnost
byla vzhůru nohama. Tati psal jen samé gratu-
lace, mami pořád na skoku, zardělá, umouněná.
ale veselá.
My s Jiříkem jen jsme byli všude na obtíž
ale nikdo nás neplisnil, nikdo nehuboval.
Sesedli jsme se v koutku a Jiřík mně sdělil
že to jen proto, protože kdyby nás neměli, ne-
mohli by si ustrojiti stromeček.
„K tomu jsou potřebny vždycky děti,“ po-
vídal Jiřík, „nebo stromeček bez dětí, to máš
jako divadelní hru bez Kašpárka. Koukej, tuhle
jsem si vypůjčil knížku ze školy a je tam také
stromeček a kolem stromku síla dětí. Počkej, já
ti to přečtu:
„U pana Blahoše bylo veselo. Ježíšek při-
nesl dětem stromek, vysoký až do stropu, na
stromku bylo mnoho krásných věcí: šavle
bubny, trumpety, panáci pro hochy a panenky.
nádobíčko, zástěrky a mnoho j. v. pro dí-
venky . ..
„Počkej, Jiřiku! co je to a mnoho j. v.
tyhle holky dostávají podivné věci.
Ježíšek
Mařka
Jiřík
Kašpárek
Blahoš
11
article
Jiřik povídal, že j. v., je něco třeba oškli-
vého, proto se to nesmělo do žákovské knihovny
vypsati, myslím, že má Jiřík pravdu a proto
s ním souhlasím.
Jedli jsme málo a byl jsem skoro rád, že
již bude brzo večer.
Proháněli jsme s Jiříkem rybu ve vaně, ale
mami nám rybu vzala, protože se obrátila bři-
chem nahoru a nechtěla sebou již mrskat. Cho-
dili jsme jako dva omrzelci. V tom slyším
strašlivý šustot na chodbě, větve nějakého
stromu třeskly o dvéře, které bouchnutím se za-
vřely. Pak nastalo ticho. Tati se ztratil.
„Jiříku, hm,“ povídám, „hm! co myslíš?
Už to dělají?“
Jiřík vyšpulil spodní ret a máchl rukou.
„Však už je čas, přechází mne trpělivost.
Chápal jsem úplně duševní stav Jiříkův
bylo mně právě tak. Není horší, jako když se
člověk musí přetvařovat a dlouho to trvá. Ale pro
rodiče se musí ledacos podstoupit.
„Jen zmužile,“ zašeptal jsem Jiříkovia
stisknutí ruky bylo mně výmluvnou odpovědí.
Ve tváři Jiřikově široce ležela vážnost, byl jsem
tedy upokojen.
Konečně, konečně! Objevila se na neb
první hvězda.
Zasedáme k večeři. Večeříme dnes v ku-
chyni. Máme rybí polévku, rybu na černo, sma-
ženou, rýžový nákyp, černého kubu a závin
jablkový. Tati září, mami září, smějí se, žertuji.
na nepřítomné vzpomínají a jejich dobré oči nás
zrovna hladí.
„No, však jsme si to zasloužili,“ šeptám
Jiříkovi, abych mu dodal síly ku posledním oka-
mžikům.
„Bat,“ povídá Jiřík nahlas.
Zrovna jsem se lekl, ale rodiče nic. Ti vele
lidé jsou jako tetřevi, nie nevidí, nic neslyší.
Jiřík
Jiříkův
Bata
12
article
Já býti jimi, již stokrát bych byl uhodl, že se
s Jiříkem něco děje, ale oni neviděli nic. Ten
chlapec je nad míru nerozvážlivý.
Začne si on u stolu z ničeho nie:
„A co bys ty, Járo, teď udělal, kdyby J-
žíšek v tom zazvonil?
Jen jsem se na něho podíval. Mám mu vy-
kládat, že je to věc nemožná, když tati a mami
tady sedí, že nemůže Ježíšek zvonit? Či mám
jemu, klukovi, teprve říci, že zvoneček chřest
mamince v kapse, kdykoliv se pohne?
„Nic bych neudělal,“ řekl jsem a sklopi
hlavu, aby nebylo viděti, jak se červenám stu-
dem, studem nad hloupostí.
„Teď dej dětem po kousku závinu,“ pravil
mami „a já se podívám ven, jestli už Ježíšek
jde.“ Vyšla, ale ne ven, protože dvéře v pokoji
žalostně zavrzly. Sklopil jsem víčka, stydě seza
tu neprozřetelnost.
Než v tom ozval se zvonek.
„Hola! děti, Ježíšek je tu!“ vykřikl otec
hlas jeho zněl jasně a radostně jako zvuk toho
zvonku.
Vyřítili jsme se do pokoje.
Tam stál stromek, ozářený světly svíčiče
a ověšený zbytky cukroví.
A pod stromkem dárky!
Víš, Láďo, našinec je přece jen člověk. Na
okamžik mne to chytilo za srdce; jakási radost
se mne zmoenila a ta přešla v takovou sladkou
lítost, až mně vběhly slzy do očí. Podíval jsem
se na své rodiče. Ach, jak byli šťastni a já jim
tu radost ze srdce přál, vždyť ji mají, chudáci, tak
zřídka kdy ...
Jsem po těch svátcích tuze unaven, považ
si: čtyři neděle napjetí — ale pro dobré rodiče
dělá člověk, co může.
Tak na zdarl
Jiřík
Jára
Ježíšek zvonit
Hol
Ježíšek
Láďa
14
article
V parku.
V parku.
Mžikavé svítilny, osvětlující mdle park, po
hroužený v šero zimního večera, řinčely a ra-
chotily pod nárazy prudkého větru, lomeujícíhe
neunavně skleněnými jich stěnami a svištícího
mezi houštinami v temnu žalostivě stojícími ve
smutné nahotě. Listí jim zima vzala a bílý, ozdob
nou kožešinkou lemovaný růbáš sněhový dosu
skoupá nedala. A tak se tu chvěla, křoviska.
stulená k sobě, vydaná větrům bičujícímje
v šanc, na milost a nemilost.
Dnes rozhodně nemilosrdně svištěl vítr je-
jich chomáči a chvílemi se zdálo, že ty skleněné
te bulky ve svítilnách neodolají jeho nárazům
rozsypou se tisíci střípky dolů na pěšinu, na níž
rozblácené odpoledním deštěm, smíseným s tají
cím sněhem, počaly se lesknouti jehličky tvořícího
se náledí.
Byla to vůbec taková podivná zima.
Zima bez sněhu, bez mrazu, bez ledu —
ale tím nepříjemnější a horší. Ta chladná vlh-
kota dýchající z neustále namočené půdy i z
siných oblaků, z nichž chvílemi sprchlo, chvílemi
zasněžilo mokvajícím polorozmočeným sněhem
mrazila až do kostí a páry dusné a těžké, vnika
jící skulinami do bytů, mísily se s kouřem, srá-
ženým prudkou meluzinou komínem zpět dolů
do kamen. Ale dobře ještě bylo tam, kde mohl
vítr srážeti kouř do světnice. Stokráte hůře bylo
těm, kdož schouleni v koutku vychladlé světnice
nemajíce na topivo, dýchali si do červených ru
kou a mrzli.
A bylo jich mnoho takových chudáků —
více, než si může kdokoli z těch, kdož sedal
u vytopeného krbu, pomysliti!
Ale o tom strážník, vousatý hranáč, zaha
lený pečlivě do těžkého služebního pláště a ukrý
vající zarudlé uši do vysokého, vzhůru vyhrnu
tého límce, nepřemýšlel.
15
article
Nemyslil vůbec na nic. Kráčel pomalu pě
šinou, na níž bláto proměnilo se znenáhl.
v utuhlé vrcholky a pahrbky — a našlapuje těž-
kými botami drtil okovanými podpatky skřípa-
jící ledovou tříšť. Ruce měl v kapsách a z pod
poněkud do čela naraženého klobouku hledě
upřeně spíše ze zvyku než z napjaté pozornosti
před sebe do šera, v němž tonul konec pěšiny
vroubené řadou mihajících se světélek ve vzdá
lenosti vždy menší. Menší a menší. A jak ji
řečeno, nemyslil na nic.
To ticho kolem působilo naň zvláštním ko
nejšivým a uspávajícím kouzlem a klid parku
rušený chvílemi kvílivým skučením vichru, vni
kal znenáhla i do jeho duše, zjemňuje ji a zmoc
ňuje se cele bytosti tohoto drsného jinak člověka
Byl téměř hypnotisován tím tichem a šel pomalu.
odměřeně, polou bdě, polou dřímaje. Když sem
do parku přišel na stráž, byl mrzut: doma u ženy
a pak ve vytopené strážnici mezi kamarády kou-
řícími a povalujícími se na kavalci, mu bylo tak
příjemně a pojednou musil sem do té sloly
Osklíbal se a huboval, zle nadávaje bandě, k vůli
které musil jíti sem do parku hlídati. Běda.
chytí-li nějakého nešťastníka! Ale to resignujíe
ticho parku ztišilo i jeho vztek a teď bylo mu
v hřejícím plášti docela příjemně.
Mechanicky kráčel kolem temných houšti
lhostejný k větru, bijícímu do vousaté jeho tváře
Což, myslil si, bude tomu taky jednou konee
— a plouhal se dále.
Pojednou v nedaleké houstině cosi zaha
rašilo.
Nevšiml si toho. Snad vítr nebo bůh ví co)
Co mu do toho — a líně zívl. Ale sotva udělal
několik kroků zaharašilo to znovu a bylo slyšeti
i praskání větviček.
— Aha! hvizdl lehce policajt a oči mu z
jiskřily jako kočce, když čichá kořist.
— Počkej, chlape! zabručel a zbystřil sluh
Nic se neozvalo.
16
article
Má jíti do houští? Nechtělo se mu tam
Chvili váhal ale konečně přece vkročil na trávnil
a rozhrnuv rukou rošti zahleděl se do šera.
— Aha — tamhle za stromem kdosi stojí —
Podíval se lépe.
Ženská! Hm — co tu v té tmě — Sama —
— Samal
Učinil krok ku předu, ale klopýtl.
— Co to tu — ah bohdejť! rozbřesklo se
mu: hrstka olámaných větviček a klacíků —
Tedy pro kousek klestí sem přišla.
Co dělat? Má ji sebrati nebo ji má nechat
Neuvažoval sice — ale rozhrábnuv nohou ne-
svázanou otýpečku, váhal. Vlastně ani neváhal.
ale to konejšící ticho promísené vzlýkavými zá-
chvaty větrů mu spoutalo svaly a na tělo mu
vhodilo takovou malátnou, měkkou nerozhodnost
Vskutku — cítil tak nějak neurčitě, že není
schopen chytiti tu ženu drsně za ruku a odvléei
ji do zakouřené strážnice — ale ustoupiti, pu-
stiti ji jen tak, to také nezamýšlel. Nevěděl dosud
co učiní. Hleděl upjatě na tu postavu za stromem
— a věděl že i ona naň hledí — ba cítil i jak
zatajuje dech.
Náhle se mu držicímu několik větviček
stranou jedna vysmekla z hrsti a šlehla ho pře
obličej. Rychle pustil ostatní a couvl. Zdálo se
mu, že slyšel zcela zřetelně jak si žena v houští
oddechla. Chvějivě, z hluboka, jako když hro-
zící neštěstí v kritickém okamžiku se uhne. Za-
stavil se. Ale v tom ho počalo švihnutí na tváři
páliti.
Zatra — —! zaklel a sáhl si na tvář, opa
trně hmataje. Zapomněl na ženu s klestím. Vy
úal kapesník a přitiskl ho ke tváři. Pak pokročiv
rychle k svítilně, podíval se, není-li šátek za-
krvácen. Nebyl. „Proklatá baba!“ zahučel
náhlý příval vzteku jím zalomcoval. Zároveň za-
fičel vítr a dýchl mu za limec, sjížděje mrazivým
Aho
Sam
17
article
praménky po krku dolů. Zajekotal zuby a přim-
knuv límec úže odplivl zlostně a energicky se
obrátiv, zaměřil svým pohodlným krokem po
pěšině dále.
Ženě v houští spadl balvan úzkosti z hrudi
— Neviděl mne — myslila a nehýbajíc se
ani, dívala se za ním, jak pomalu, pomaloučku
mizel ve tmách, z nichž jen chvílemi u luceren
vynořila se vysoká jeho silhouetta
Pak ulomivši ještě na kvap několik nejbliž
ších větviček, shrnula omrzlými prsty rychle
strážníkem rozkopnutou hromádku a uloživši ji
do potrhané zástěry, vykročila z roští na pěšinu
a zaměřila chvátajíc do ulice města. Sehnutá
její postava kymácela se pitvorně se strany na
stranu a tenké nohy, obuté v neforemné, veliké
boty, motaly se jí, vyčuhujíce z nadzvednutých
sukní.
Klouzalo jí to a jednou by byla málem
upadla — tak nemotorně ubíhala, jen aby již
byla z parku ven.
Bála se policisty. Ale ten bloudil kdesi na
opáčné straně parku, pomalu, poddávaje se tomu
uspávajícímu šumu bezlistých stromů a mazle se
v duši s jakousi nedosti zřetelně uvědomělou.
spíše jen mlhavě neurčitou, ale proto snad tím
více půvabu do sebe mající radostí nad proká-
zanou ženě službičkou.
On — drsný chlap, kterého strážmistr toli-
kráte pochválil za bezohlednou „ráznost“ ! Kde
se to v něm vzalo? Zrovna by se měl za tu
„slabost“ stydět!
Ale marně se o to pokoušel! Byl začarován
kouzlem spícího parku, jenž se dotýkal svými
dlouhými šumícími stíny jeho prosté duše a činil
z policajta človéka, nevidícího ve vymrzlé ženě.
již bída zahnala do parku pro několik větviček
„pakáž“, protivnou, drzou — ale trpící a sna
nevinně trpící bytost lidskou. A málem, by by
pevažoval to šlehnutí do tváře za trest za sv
Jar. Havlíček.
ošklivý policajtský úmysl.
Havlíček
19
title
Kozák Boryško.
Kozák Boryško
20
article
Napsal Jaroslav Hašek.
Napsal Jaroslav Hašek.
Kozák Boryško poklonil se před ikonami.
které visely v rohu jizby, přežehnal se a ukloni
se před popem Andrajevem:
„Otče Andrajeve, chci se ženit.
Otec Andrajev, vysoký, hubený, vzdychl si.
vztáhl prst pravé ruky do výše a řekl: „Koho
si chceš vzit? Děvčat je dost, ale žádné pro tebe.
Hleď! Vezmi si Alexandrovnu; za dva dni po
svatbě se oběsíš. Nikdo s ní nevydrží. Vezmeš
si Našu, rovně do vody skočíš. Ještě nejlepší je
Mariovna. Tichá je, slova z ní těžko dostat.
Hezká je dost a pracovitá.“
„Oj, Mariovna, tu právě si, otče Andrajeve.
chci vzít.“
„Požádal jsi už otce Mariovny za ruku jeh
dcery?“
„Ne, otče Andrajeve, víš, otec její je trošku
hrubián. Chytí tě a přes práh vyhodí, ani času
nemáš, se přežehnat, tak rychle letíš. Oj, hrubián
je a nezdvořák. I psy za tebou vyšle a rozvztekli.
Proto jsem přišel, otče Andrajeve, abychom šli
k Mariovům spolu. Na tebe, otče, ruky nevloží,
ani na mne, když půjdeš se mnou!
Otec Andrajev podíval se k nizkému stropu
pak na zem, na kozáka Boryšku a pronesl váž
ným hlasem: „Půjdeme s pomocí boží!“
Ivan Ivanovič Mariov dovezl právě ze step
vůz sena a seděl na práhu sroubeného stavení.
pije kyselé mléko.
Když uviděl kráčet k sobě popa s kozákem
lekl se, div neupustil džbán s mlékem.
„Och, jsem to hrubián,“ šeptal si, „po
mne pro hrubost zatratí. Boryško mu žaloval.
Och, bože, bože!“
Nad stepí zapadalo slunce a ve stáji ržál
mali koníci, dupali a skotačili bujností.
„Dobrý večer!“ pozdravil po-
„Dej Hospodin,“ odvětil ulekaný Mariov.
snímaje uctivě zamaštěnou čapku s hlavy.
Hašek
Kozák Boryško
Alexandrovna
Ivan
Ivanovič
Mariov
bůh
Andrajev
Andrajev
21
article
„Hle,“ řekl beze všeho úvodu, drže stále
čapku v ruce, „hle, jaký jsem to nešťastný člo-
věk, otče Andrajeve.“ Kozák Boryško přišel
předevčírem ke mně. Všechno spalo, jen já se
dím před stavením a počítám hvězdy, jedna
druhá, třetí, až po sto a pak zas: jedna, druhá
třetí. V tom přijde Boryško. „Pojď do světnice,
řekl, „o něčem si promluvíme.“ Vejdeme tody
Ani nesedne a povídá: „Čtyřicet desjatin pol
mám a deset ještě dostanu.“ „Co mně to po
vídáš,“ já na to. „Čtyřicet desjatin polí, slyšíš
čtyřicet,“ začne křičet, otče Andrajeve. „Ne-
křič,“ povídám, „vedle spl, ale on pořád vede
svou, že čtyřicet.
„Pil's, bratře, jdi spat,“ pravím mu po do-
brém, „on ale nic, než o desjatinách polí i chy-
tím ho a už byl venku. Och, jsem, otče, hrubián
a nezdvořák, bože, hříchy odpusť! Kdyby byo
aspoň řekl, proč přišel.“
„Právě proto jsme přišli, Ivane Ivanoviči.“
pravil pop, sedaje na práh s Boryškem, „abychom
ti vysvětlili příčinu jeho návšťěvy. Boryško chce
se ženit a chce tvou dceru za ženu. Nemáš-li nie
proti tomu, nechť se vydá do kozáckého rodu.
„Velká čest pro tebe, Ivane Ivanoviči,“ řek
Boryško, „dáš-li svou dceru mně za ženu. Ze
mne může být i ataman, slyšíš, ataman a tvoje
dcera bude žena atamana kozáků. Teď už mám
pod sebou deset kozáků. Och, je to radost, naše
carská služba! Máš kolik pluků a každý pluk má
koně jiné barvy. Ten černé, ten bílé a třetí samé
ryzáky. Och, to je krása! A pak když jedeme.
Kozák Boryško
Ivan Ivanovič
Boryško
Pila ' s
22
article
Napřed naše sbory kozácké zpívají a hrajou a
pak teprv za námi táhne pěší vojsko. A před
svou desetinou jedu já. Lid pravoslavný se dívá
a říká: „Hle, kozák Boryško!“ A máme se, my
kozáci, dobře. Deset desjatin polí dostane každý
z nás a pak v stáří patnáci kopjejek na den. Tak
tatíček Suvarov rozhodl. Och, to byl generál.
U nás v kasárnách deset jeho přikázání visí na
dveřích.“
„Bij nepřítele a ku přemoženým, vyžaduje-i
toho potřeba, buď milosrdný.“ Och, to byl ge-
nerál. A říkával: „Kozáci, to je vojsko.“ A Vaše
Provoschoditělstvo, vy jste generál, říkávali ko
záci. — Naši službu carskou bych neopustil.
Chci tvou dceru, ale řekni mi, Ivane Ivanoviči
nekřičí tvá dcera, je tichá i když se hněvá?“
„Pane kozáku Boryško,“ uctivě řekl Iva
Mariov, „má dcera mlčí jako ryba v řece, ne-
chať mne bůh zatratí, když to není pravda. Svou
dceru ti dám s radostí, zde je ruka, hoj, Ma-
riovno,“ zavolal na svou dceru, „do jizby, pojd
uvítat ženicha!“
Mladá Mariovna vyšla prostovlasá a bosa
ze dveří jizby, mlčky podala Boryškovi rukua
opět beze slova vběhla do jizby
„To si dám líbit,“ pochvaloval pop Andra-
jev, zbytečného slova nepromluviv, „máš Bo-
ryško ženu zlatou, tichou a mírnou.
„A nyní se podíváme na trochu kvašeného
k Němci Josifovi, bůh ho zatrať,“ řekl Ivan Iva-
novič.
Zvedli se a kráčeli přes ulici, kde stálo na
dveřích napsáno: „chorošije vodky“.
Za nedlouho na to byla svatba, veseláa
hlučná.
Boryško
Suvarov
Kozák
Ivan Ivanovič
Mariov
Němec
Josif
Ivan
Iva
Ma
23
article
Týden po svatbě zadržela pohraniční ruská
hlídka jakéhosi podezřelého muže, který za noci
se pokoušel překročiti hranice a neměl pasu.
Při výslechu udal, že se jmenuje kozák Bo-
ryško a že utekl z carské služby.
Postaven jsa před vojenský soud v Oděsse,
hájil se kozák Boryško takto: „Vzal jsem si za
ženu Mariovnu, když otec její, bůh mu ten hřích
odpusť, mne ujistil, že Mariovna jest tichá jako
ryba, i když se rozzlobí. Proč bych si ji tedy ne-
vzal? Ale byla svatba. Den po svatbě praví ke
mně Mariovna, že prý jsem na svatbě mnoho
pil, že ji to mrzí, že má, s dovolením, muže
ochlastu. Já zůstal, jako když vedle mne z děla
najednou vystřelí. A ona dál spustí najednou pr
nic za nic, že jsem lump, bídák, darebák a s do-
volením, čuně. Spustím na ni. Ale to jsem si
dal! Div mne prst neukousla. Vyběhnu tedy
z jizby na ulici a vyjdu si do stepi. Potká mne
žebrák Popov. „Proč jsi tak smutný,“ ptá s
mne. „Povídám mu, co a jak.
Bo
Boryško
bůh
Popov
24
article
„Víš,“ praví na to Popov, „dobře jsi mn
při svatbě uhostil, ne jako žebráka, ale jako
svého přítele.“ Nuže, něco ti řeknu: „Ošálili tě,
kozáku Boryško. Ivan Ivanovič Mariov. má dvoj-
čata. Jedna z nich hubatá a zlostná, druhá tichá,
bez hněvu. Tu hubatou si nechtěl nikdo vzit.
Když Mariov viděl, že jsi z cizí vesnice,ž
o tom neviš, dal ti tu hubatou a zlostnou za ženu,
aby se jí zbavil, neboť tichou vydá lehko, al
tu těžko.
Jdu na Mariova: „Ivane Ivanoviči,“ po-
vídám, „oklamal jsi mne.
„Zvykneš si, dušinko,“ on na to, jakoby s
o ničem nejednalo.
„Tak se stalo, že jsem od ženy a od vojsk
utekl a chtěl se za hranicemi usadit!“
Páni u soudu dali se do srdečného smíchu,
a vojenský soud se směje málokdy.
Kozák Boryško byl osvobozen a v důvodeeh
rozsudku bylo psáno: „... neboť soud nabyl
přesvědčení, že jednal v pomatení mysli . ..
Když se o tom generál Petrovič dověděl,
„Chtěl bych se vsadit, že všichní soudcové
byli ženatí . ..
řekl:
Popov
Boryško
Mariov
Mariův
Ivan Ivanovič
Páňa
Kozák Boryško
Petrovič
25
article
Král Assarhaddon.
Král Assarhaddon.
Legenda. Napsal L. N. Tolstoj
Assarhaddon, král assyrský, zvítězil nad
králem Lailiem, zajal jeho mužstvo, všechna
města zničil a spálil, obyvatelstvo odvedl do
své říšo, vojíny až do posledního usmrtil a
krále Lailie uvěznil.
V noci, odpočívaje na loži, král Assarhaddon
přemýšlel o tom, jak by měl dát Lailie usmrtit,
když náhle uslyšel kolem sebe šumot. Otévřel
oči a uzřel starce s dlouhou, sivou bradou a
příjemným zrakem.
— Ty hodláš Lailia utratit? — otázals
stařec.
— Ano — odpověděl král. — Nevím však
dosud, jaký druh smrti bych mu přisoudil.
— Ale, vždyť Lailiem jsi vlastně ty sám —
řekl stařec.
— To není pravda — bránil se král —j
jsem já, a Lailie jest Lailie.
— Ty a Lailie jedno jste — řekl stařec. —
Zdá se ti jenom, že nejsi Lailie a Laílie že
nejsi ty.
— Jak můžeš tvrdit, že se mi to zdá —
odvětil král. — Já ležím zde nr měkkém loži
obklopen poslušnými otroky a otrokyněmi a zejtra
budu rovněž tak jako dnes se bavit se svými
přáteli; Lailie — ten sedí jako plák v kleci
zejtra bude viset s vyplazeným jazykem, krouti
se, pokud nezdechne, a télo jeho rozsápou psi
na kusy.
— Ty nikdy nezničíš jeho života — řel
stařec.
— A čtrnáct tisíc vojínů, které jsem zničil
a z jichž těl vyvršil jsem kopec? Já žiji, alo
jich už není, a proto mohu život zničit.
L N Tolstoj
Assarhaddon
Lailie
26
article
— A jak to víš, že jich už není?
— Poněvadž je už nevidím. Především:
oni snášeli mučení a já ne, oni trpěli a já jsem
plný nadějí.
— To se ti jen zdá. Ty's mučil sebe
nikoli je.
— Nerozumím ti — pravil král
— A chceš mi rozumět?
— Chei.
— Přistup sem — řekl stařec a ukázal králi
na kotlinu vodou naplněnou
Král vstal s lože a přiblížil se k naznače-
nému místu.
— Svlec se a vstup do vody.
Assarhaddon učinil, jak mu stařec kázal.
— Až tě začnu polévat vodou — pravi
stařec, nabíraje konví vodu — musíš ponořit
svoji hlavu.
Stařec pozvedl konev nad hlavou a král se
ponořil.
A sotva se král Assarhaddon ponořil, poznal
že není více Assarhaddonem, ale jiným člověkem.
A když se rozhlédl, shledal, že leží na krásném
loži po boku“ sličné ženy. Neviděl sice té ženy
nikdy, ale přece ví, že je to jeho žena
Žena vstala a pravila mu:
— Lailie, můj věrný manželi! Jsi vyčerpán
starostmi včerejšího dne a proto jsi spal déle,
než obvykle, co já jsem bděla nad tebou a ne-
budila tě. Toď však očekávají tě ve velkém
sálu knížata; přistroj se a jdi k nim.
Assarhaddon, který z její řeči seznal, že
jest Lailiem, nedivil se příliš tomu, jenom pře-
kvapilo jej, že o tom dosud ničeho nevěděl.
Assarhaddon