1
masthead
10. června 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 168.
4
article
Zlelního notýsku Pavla Čamrdy
p'saře při výpomocném úřadě.
Zlelního notýsku Pavla Čamrdy
p'saře při výpomocném úřadě.
Podle kalendáře vlastně je pořád ještě jaro,
zle teploměr v kanceláři nám ukazuje 24 stupňů,
na okně proti slunci 34. A to Reomýra, neho —
jsk náš „amistýgr“ Vocápek říká — Jaro-
míra. K tomu přednostův aneroid — Vocápek
říi hemeroid — okazuje na stálé poča
(podle Vocápka „čtvrt na jednu“, neboť Vocápek
nevidí v aneroidu nic jiného než hodiny, kterým
chybí jenom obyčejný ciferník); panečku, lelos
toho užijeme
Nastává nám „svaté Lenory“ — a to je
nejdelší svátek v roce. Trvá celé ty tři hork
měsíce — a pak ještě chvíli, než zapadnem
v obvyklé koleje.
Nejdřiv padne „lenora“ na kancelistu
Vokouna. Pomaloučku svléká „promenádní
labát, pomaloučku obléká rozedřený kancelář-
ský mohérový, ještě pomaleji natahuje čern
písařská „hančlata“, dvakrát ofoukne stůl, aby
se prachem neumouněl — ale žádný strach, že
by se zamazal. Ten ještě dlouho ku práci ne
sedne. Potom shledává na kamnech „červičky“
— nedopalky doutníků, které tam v lepších do-
bích byl odložil, zapaluje a přistupuje k měmu
„Víte, mladíku, jak se vylihne první takový
parný den, popadne mě to a tak bych někam
ulek', do lesa, lehnout na mech, dívat se do
nebe a nadejehat se do slunce západu toh
ozontu!“
Souhlasím s oficiálem docela. Já bych snad
ulekl ještě dřív. Ale co by říkal starý
„Vite,“ pokračuje kancelista, „jak nastan
tahle mordsezóna, měl by ministr ouřadování
zrušit. Letní práce beztoho za nic nestojí.“
„Ona nestojí zimní za nic,“ vrčí v před-
stňce sluha Vocápek. Ouřadní sluhové, jak
známo, nejvíc nadávají na práci, at je jakákoli,
a podle svého svatého přosvědčení musí vlastně
sami „všechno odřít“. Však taky lavice v před-
síni, na níž Vocápek v bázni boží tráví svá slu-
žebná léta, je už komisním jeho mundurem
hezky odřena.
Pavel
Vokoun
Vocápek
svatá Lenora
5
article
Souhlasím z hloubi duše s oficiálem, sou-
hlasím taky s Vocápkem. Jen kdyby nejvyšší in-
slance svolaly jednou anketu všech subalterníeh
a ještě podřízenějších, viděly by, jaký pracovní
program bychom sestavili. Bohužel, že po na-
šem mínění o těchto věcech nikdo se neptá.
Rozumí se, že tyto hovory vedeme, poku
jsme sami, pokud nás „nepřekvapí“ přednosta.
Ale v létě nás nepřekvapí. Taky dobrá stránk
vedra. Okna jsou otevřena, a tak slyšíme před-
nostu z daleka, když přichází. Supt vedrem jako
hroch, když vynoří z vody svou boulovatou
tlamu, aby nachňapal vzduchu.
„Píífů — píífů!“ slýcháme ho již z da-
leka, a pak skočí každý ke svému stolu a tváři
se, jakoby ve svých aktech oral již dvě hodiny.
Ostatně v létě náš starý není takovým
sekantem. Taky ho teplo přomáhá, potácí se jako
moucha, když si lízne mléka s bílým pepřem,a
každé léto si slibuje, že juž flekne vším a že
půjde do pense. Snad by šel, chudák starý, ale
myslím si, že mu je vlastně ouřad otavou. Co
pak by dělal doma celé dny s těmi třemi žen-
skými?
6
article
Však se v létě taky neutahá. Přijde, svlékne
kabát (v létě ouřaduje v pouhé vestě), rozděl
nám „ajnlauf“, a potom provozuje všeliké ex-
perimenty, kterak by vyčistil kancelář od much.
Přináší mucholapky, líči proutky s lepem, vlhč
papíry s umrlěi hlavou a má radost, když v po-
jedno a večer najde na talířích hodně muších
mrtvol. Vocápek, mrcha, aby mu tu radost roz-
hojnil, chytá mouchy v předsíňce, zamačkává
jim hlavičky a procházeje kanceláři, hází ne-
pozorován mrtvé mouchy starému do taliřůa
„Koukejte, pánové, co těch potvor dnesk
zas je!“ okazuje nám pak starý s výrazem
pýchy, že se jeho úklady zdařily. „Ty by ná
byly užraly!“
Povzbuzen timto úspěchem, stává se
Vocápek nestydatým a nosí starému na talíře,
co by k nám samo vůbec nezabloudilo. Chytá
na záchodě včelice, přináší zvenčí ovádya
nasařky, noční můry a kde co najde. A dobrák
přednosta se diví, kde se tu ten všechen „in-
sekť““ ber .
Jednou si taky „zanárodohospodařil“. Po-
vídal nám
„Vidíte, pánové, kdyby se všechen ten
neřád schytal a vyvážel na pole sedlákům —
to by bylo výtečné hnojivol“
No, junda by byla, aby tak na obecních po
vozech vyváželi z Prahy mouchy. Sám bych rád
viděl takovou fůru nebo naložený vagón much.
Praha
7
article
„Ale podnikavost nám schází, podnikavost,
povídal přednosta. „Vůbec Praha šeredí s fek
liemi, a to je vlastně tekuté zlato. Nebo nat
umnělá hnojiva já nie nedám. Přirodě příroda.
ne, pánové
Jednou povídal kancelista Vokoun:
„Našeho starého měli vzít do ministeri
orby — ale to bychom pak měli dobytka.
Nebylo mi zcela jasno, povidá-li to kance-
lista v jednočtu nebo mnohočtu. Ostatně s těm
fekaliemi nemá starý prioritu. Kdysi před třicíi
lely propagoval již jistý doktor chemie racio-
nální zužitkování pražských fekalií, ale taky
tehda vyznělo jeho pobádání jako hlas volajícíh
na poušti. A hle, po letech táž myšlenka bleskne
llavou muže, kde by se toho kdo nejméně nadál.
Ale čím dál do léta, tím větší rozčilení padá
na přednostu. Blíží se totiž jeho dovolená, a te
usiluje starý, aby nebylo žádných restů, aby
mohl klidně odejít. A mimo to, rok co rok, za
svěcuje oficiála ve svoji agendu, aby ho moh
zustávati.
Rozumí se, že nepovídá oficiálovi nic no-
vého, ale Pazdírek naslouchá uctivě, přikyvuje.
ba, dokonce si činí poznámky. Ale ještě nikdy.
když starý vytáhl paty, nepodíval se oficiál do
svých poznámek. A kancelista Vokoun povídal
mi jednou:
„Tohle je zatracená komedie, s touhle sub-
stituci! (Arci, kancelista na oficiála troch
žárlí.) Kdyby to starý nechal, jak leží a běží
bylo by taky dobře. A kdyby do toho všeho, za-
dm co je pryč, uhodil hrom a zapálil, a kdyb
to všechno shořelo — začali bychom pak znov
a taky by nikdo nic nepoznal.“
Slyšel to Vocápek a dodal
Vokoun
Pazdírek
Vocápek
Praha
10
article
„Maj pravdu, pane kancelista, měl by do
toho uhodit hrom, ale až po ouřadních
hodinách, až tu nebudem.
Viděl jsem, že Vocápek není na hlavu padlý
že pamatuje na všechno.
Vocápek
11
article
Prorokyně.
Napsala Růžena Čecho vá.
Sešel se kroužek přitelkyň u čaje. V šerém
listopadu, který rád má pohodlné salóny, růžový
cheň krbu a intimnuí hovory. Snivá Marie, děvče
sivooké, nápadně bledé, s krásným výrazem
kolem drobných úst, sdělila zajímavé dobro
družstvíi
— Šla jsem vsí s upravenými domečky
jakoby je byly rozestavily dětské ruce ke hře.
S vysoka prohlížel si je opukový kříž s porou-
chaným Jezulátkem a suchými věnci.
Nebo bylo šedivé, přetažené bílými oblaky.
u obzoru jarně vyzlacené s odstínem temných
fial. Vlašťovice mnoho švihlaly jako před deštěm,
ze vzduchu voněly řepka a mladý les, řeka pro-
vléknuta do krvavých jetelů, měla sto barev
vlny hodně vzbouřené. Z jara bylo, mdlo i milo.
Děvčátko s moudrýma očima a bílým co-
pánkem, se šátečkém veselým, jako červená kar-
kulka, ukazovalo mi cestu k „bílému mlýnu“. Psi
za námi štěkali, z jednoho statku nadýml na-
chovou hlavu ohromný krocan, děti přiskakovaly
k prahu, držíce stydlivě prstíček v ústech, jeden
okatý kluk zařehtal se jako nohatá žába po-
toční.
Čecho
Marie
bílý Company
12
article
V bílém mlýně žila prorokyně.
Mariana Tuláková.
Jsem pověrčiva, obracet listy budouena váb
mne a činí zvědavou jako zakryté jeviště di-
váctvo.
V srdci měm hlodal žal, chtěla jsem o
Mariany zvěděti mnoho-
Děvčátko breptalo cestou jako rozvrčená
cívečka, vypravovalo o velkém psu s huňatou
hlavou, který hraje si s dětmi a nedovede hlídat.
o májových zvonečkách, rostoucích u lesa mezi
bílými kameny zasetými do země polibkem víly.
o skále, kterou nezmarný obr trhá na hroznýeh
ramenech, upozornilo mne na rozštípenou
švestku, vedle domu opáleného bez střechy, tam
prý spadly ohně s nebe a zabily sedláka i selku
a koně s bílou hřivou — vycházela jsem ze vsi
jako stará její známá: věděla jsem, že Koula
je tady největší pán a Vrábek mizera s děravou
kapsou.
Za vsí zakroužily jsme do polí, která byla
svěže malována a voněla, na jednom chrastila u
dozralá ranní pšenice, na jiném bílé květy po-
hanky jako rozvlněná krajka v zeleni se prosvě-
tlávaly, v mateřidouškovém trávníku cinkali
hlučně cvrčci.
Tuláková
Mariana
Koula
Vrábek
13
article
Potkaly jsme velikána, byl zpustlý, pro
cházel višňovým stromořadím jako zlý duch
pytel vlekl na rameně a nepozdravil.
Děvčátko sdělilo, to že je Vrábek.
Když obešly jsme skálu vlhkou a bílou
mechy a bledými kytkami pokreslenou, ukázal
se nám mlýn.
Starý, který už přestal zpívat.
Kolečka přemýšlela hluboce v zelené vodě
zastříkané půvabně lekníny. Žil tu pán s penězi,
jenž nemusil nic dělat, od rána do večera ležel
jak dlouhý, tak široký na trávě a díval se do
nebe, když nejedl nebo nespal. Ten mlýn zdědi
po dědečkovi, tenkráte všecka kola ještě zpíval
a voda nebyla zelená — — O pohřbu nevědal
se, hází-li vnuk za dědem do svaté jámy hlinu
nebo úsměvy, ze hřbitova šel, jakoby ptáků
křídla jej nesla, a od té nezaslzené slavnost
s věnci a černými muzikanty žil tak, jak žije
dnes. Neženil se, proč by zastýlal svobodu, jež
nebolí.
Vrábek
14
article
Rodičů neměl a neměl nikoho.
K posluze vzal si do mlýna tetku, sna
to ani tetka z pokrevenství nebyla, která stačila
na všecko. Stará už byla jako věčnost a bílá
jako prosincová zima. Tetka mlčela a to se Za-
hálkovi s mlýnem nade vše líbilo.
Mičela teta, mlčel pán, mlčela kola, i ptác
snížili veselé hlasy v olšinách, aby jich za listím
slyšet nebylo a hovory rákosin jako stíny zve-
daly se taky beze zvuků — bylo to místo vel-
kého pokoje a míru.
Tetka byla Mariana Tuláková.
Hodně slavná žena zde po okolí.
V popelavých šatech přišla k synovci, bez
peněz, bez truhly, jako sýkora droboučká, jako
vodní mlha neslyšitelná, jako závora nesdílná
a ošklivá, skoro jako neboží dílo.
Mlynář se založenýma rukama věděl, koh
vza
Prorokynil
Řekly to vrby na hrázi hruškám, a ty ne
mlčely, svezlo se to až do vsi.
Teď mlýn mlel zázraky.
Chodila sem procesí z daleka, a tetička bez
truhly a bez peněz měla brzy zlata, že by
k mlýnu i zámek dal se postaviti.
Šla jsem tedy také k té čarodějce, s vírou.
která u nás zen i bez kořenů roste a roste
vysoko.
Šla podívat se za poodhrnutou kulisu na
svou budoucnost!
Mlýn měl hezkou tvář, veselou, k východu
obrácenou, čistotnou, nikdo by neřekl, že z
předli se zde pavouci.
Tuláková
15
article
V průčelním okénku, s balzamínkami na
zidce, kýval se zřetelně chumáč sněhu na lidsk
hlavě, tak jemný, tak sporý, jakoby nejbližší pa-
prslek slunce měl jej vypit. — Byly jsme u eíle.
Děvčátko se odporoučelo velmi líbezně, sedlo
na bobeček mezi divoké žluté kosatce a valilo
oči na stříbrozlatá šídla. Věděla jsem, až půjdu
zpět, že bude zde sedět ještě a vyprovodí mn
rádo zase do vsi.
Ticho zde zalkávalo.
Pes hlídal na řetězu před vraty, oči mě
řeřavé, zuby vyceněné, ale nezaštěkal, kráv
strakatá chodila dvorem jako začarovaná dě-
večka, (apala přes kameny jako přes samety
pila ze žlabu zlatou vodu odmlkle, jako když
vítr přestal kvílet, stromy tenké, jasanové, do-
kola bílých stěn, třásly se, objímaly, ale byly
diskretně tiché a zamlčené.
Kocour mne polekal. Bývá přece u čarodějek
kocour, zde byl též. Zavalitý, vykrmený, přes
bílý kožich načárnuty svítily se ohnivé prouhy,
zelené oči jako rozsvícené lampy zaplá polaly
příšerně z temna síně.
Vážný strach chtěl mne vracet, ale od je-
viště před samým začátkem těžce se odchází.
Chtělo se mi uviděti obraz s hrdinkou ve vlastní
osobě.
Kocourek nebyl tak ošklivý. Připleskl bok
k zamráknuté stěně, jakoby s ní zarostl, figurka
ze dřeva nebyla by mohla být nehybnější, předl
beze zvuků, lampy v kulaté, samelové hlavě za-
zářily intensivně: uviděla jsem příbytek.
Světničku Marianinu.
Dvě židle dřevěné okolo stolu bez ubrusu
na tom stole suky, obrázek bez barev a černé
tiché hodiny na stěně, hrnce na ohništi bez ohně
a v koutku zastrčený, starý kolovrat.
Mariana vstala s té židle u okna bližší a šl
vítat. Ale byla malinká, jakoby nevstala a su-
choučká jako rozvlněná látka bez těla, jako
zvadlý lupen nebo mrtvý motýl vanem nesený.
Kocourek
Světnička
Mariana
16
article
Jako myšlenka neb dech.
Všecka veleba staruščina byla její hlava.
Nehezká tvář, ale jak výraznál
Čelo jako z kovu, nezvlněné, nos rázný.
přímý, ústa tenká, se záseky hlubokými k
koutkům, znamenajícími bolesť a život, pak
klidná široká brada, v očích neuhaslé mládí
velký rozum a síla, které se smrt bojí, tvář
dovršena stříbrnou dekorací okolo zpopelavělých
spánků, kde zapsána byla již ztuha velká léta
staruščína.
Vítala skromňounce a přece po královsku.
Dotkla se mé ruky jako večerní stín a po-
držela ji, zvodajíc své malé tělo na židlici jak
k trůnu.
Seděly jsme proti sobě.
Pozornost zraku jejího byla velkou paní oka
mžiku. Cítila jsem, že moje duše se pohnula
obracela v ní listy, šedivým silným pohledem
četla. Dlaň zkoumala a zase do oči pátrala.
„Paní má zármutek!“
Přečella, nač odhalovat.
„Zármutek jako hory Himalajské, jako moř
v němž zpytuje nebe svou velikost, jako větry
které dechem boří království, obrovské hoře po-
stavilo se do cesty slabým krokům a zkouší
sílu duše, a víru v boha, a láskíi k životu.“
Upustila ruku a zaclonila zraky, jakoby do
dálek nesmírných nazírala, mlčelivá, mrtvě
kovová.
„Srdce žádané nebude vám nikdy náležet
řekla suše.
Zdálo se mi, že tvrdne v ocelovou vetchá
ruka nad širokými zraky, a poklesá těžce na
mou hrud.
„Budete ženskou něhou je dobývat, o ně
prosit a plakat, ale ono nezatluče blízko vašemu.
Půjdete cestami života skříženými, s kříži kal-
várskými od kolébky ke hrobu, jako tma smutná,
a jako poušť opuštěná, převalí nešetrné kameny
nezkušenost vaši, jemnou rukou je zvednete
v domnění, že napadaly hvězdy do úvalu bez
květin radosti — ty kameny zatlukou hřeby do
rakve vaší — —
Přečell
Himalajský
18
article
Stařena se zadýchala, prosivěla, sevrkla.
Skřížené ruee přitulila k prsům zapadlým
dívala se na mne téměř nepřátelsky.
„Proč šetříte květiny, z kterých pučí vaše
široká bolest?“
„Vy je šetřite!“ křikla i očima mne pro-
Inula.
Bylo mi úzko, poroučela trhati, na čems
duše má zakládala, z čeho kvetla, rozuměla jsem.
A jak poroučela!
„Zpozdilá,“ smála se stařice a byla dáblem
ohyzdná a mstivá.
Smála se v tichu, jako nárazy kladiva do
sklaněné plochy, která se tříští.
Tříštilo se něco zde, smutně se tříštilo.
Naděje suly se, já slyšela padat jejich zlatá
tichá světla.
O, hrozná prorokyně!
„Nešetřte květů, vytrhněte je zejtra, dne
hned, zavrhněte je, pošlapte, rozškubejte, zasy
pejte kletbou — — Vy toho neuděláte, vy toh
neuděláte!!“ zatřeštila plna jedu v očích a hlase
a prudce jako pád palice udeřila o stůl.
„Vy toho neuděláte!!“ rozkřikla se napo
sledy dutě, jakoby hrom byl vyrazil svou sílu
v ukrutnosti své se ztrávil.
19
article
„Nelze vám poradit,“ řekla pak jemňounee
staře, bez vášně, s lítostí.
„Trpitelko —
Zadívala se do mne přátelsky a dlouze
jakoby vkreslovala návštěvnici do paměti.
„Z karet nevykládám,“ děla skoro koketně
dámička titěrná tím vybídla k odchodu.
Vyšla se mnou přes práh, zase tak králov-
sky, tak jemně, jako zmařený motýl vanem n
sený a mně se zdálo, že stín svůj dává mi n
cestu.
Před mlýnem, jenž od višní v odpoledne
sesmušil, na trávě zalité zlatom pampelišek.
husté a narostlé, se skořicovými odstíny kuklíků.
ležel synovec babin jako kláda.
Tupě, bez světel duše, zarostlý do masa, se-
stárlý bez života.
„Strhat květy své a podobat se tomu?“ za-
želelo ve mně srdce strunou ukrytou.
Nebe sešedlé, jako moře přepínalo celý ten
němý, malý svět u bílého mlýna, jako plachty
pelosmuteční a smuteční zavíjelo světla utonulá
a radosti zlaté oblohy, pták nezavzdychl, stromy
mrtvě čněly, zelená, líná voda nesla stíny lek
nínů jako jejich zlodějka.
Se břehu vstalo děvčátko ruče jako v ra
dosti.
20
article
„Půjdeme?
„Půjdeme?
Zasmálo se velikýma, hnědýma očima a po-
dalo mi okrouhlou, teplou ruku.
Zavíjely se za námi olšiny a babyky
shrbené pokorně a ořechy s kmeny ustárlýmia
světlé břízy se svatební slávou jara, zatáčela se
silnice neuspořádaná, mezi třešněmi a přeláma-
nými hruškami a zakrnělými nazlátlými kleny
— ves přiblížile se s korrektní úpravou smetán-
kových domků, jakoby je kdosi z úhledné skříňk
byl vyklopil a přiřadil malé k malým, velké k vel-
kým — — děvčátko milé ztratilo se od měho
boku — ale ta žena s kovovým čelem a ne-
smrtelnýma očima neuhne se nikdy s cesty mé
bude volat do mých snů i v noci
„Nešetřte květůl
Bílý mlýn, zahnilý svým klidem, snad už
se propadl, snad tam dnes klapou kela v živé
písni a voda stříbrem omývá zelený, starý mech,
snad slavné sídlo už je bez prorokyně, mne tam
kroky nikdy více nezavedou.
Máte-li chuť, dámy, stopovat...?
Sivé Mariiny oči, zadivané do černých oken
stínil velký zármutok.
Venku listopad vlhl a plakal.
Muzikant Piskora.
Obrázek z vesníce. Načrtl Ferd. Mačenka
Říká se: Co Čech, to muzikant.
Není však hudebník jako hudebník. Znáte
ku příkladu muzíkanta Piskoru? Ze ne? Jem
vás líto!
Piskora je pravý český muzikant, jakýeh
jest již málo a jaci již vymírají.
Muziku má v krvi. Všichni jeho předkové
pokud sahají paměti rodu Piskorova, byli muzi
kanty.
Když se narodil, prohledl mu tatík zna-
lecky pysky a řekl prorockým hlasem
„Budeš foukat trubku.
A malý Piskora jakoby dosvědčiti chtě
správnost tatíkovy věštby, otevřel malinká ústa
a zavřeštěl jadrně, jako nejlepši štábní trubač.
Již v šestém roce nadějného věku svéh
zkoušel svůj talent na potlučené kostelní trubce.
Zvuky, které z pomačkaného nástroje vyluzoval.
dávaly sousedním nájemníkům tušiti hrůzy
onoho dne, ve který za zvuku trub vstávati bud u
nebožtíci ku poslednímu soudu.
Mariin
Piskor
Mačenko
Čo
Piskorův
21
article
Ve dvanáctém roce naplnila se věštb
otcova, a mladý Piskora stal se trubačem místní
kapely, toho času sedmičlenné.
Učitelem byl mu sám otec a hlavním či-
nitelem u výchově byla pádná pravice vychovate
lova, která mnohem častěji, než známé methody
dovolují, zajížděla v bujnou kštici synkovu.
Když evičencovi vlasy na hlavě povážlivě
seřídly, prohlásil mistr učebný kurs za ukon-
Piskora se stal muzikantem a tím je podnes.
Hraje na všech pohřbech, svatbách, posvíceních
a poutích ve svém okolí. Bez něho je taneční
zábava prostě nemyslitelnou.
Piskora je totiž hudebník, který při hře ne-
usne, a když usne, hraje dál. A v tom je kus
umění. V tom je on mimo všecku soutěž. Stává
se o muzice velmi často, že vedoucí síly kapely
požijí přemíru opojného moku a sklánějí pak
své hlavy místo do not do kolen aneb na lavici
V kritické té chvíli ujímá se vedení náš Piskora
Trubku zvedne demonstrativně do výše
tváře vyfoukne do kulata — a dusnou tančírnou
hřmí slavnostní pochod tak svižně, že taneč
níkům nohy jenom hrají.
Piskorovi však nedostačuje nijak úzký
okruh, v jaký snaží se ho vměstnati jeho kapel
ník. Známo je totiž celé obci, že domácí hudba
má ve svém repertoiru jenom osm čísel, šest
polek a dva slavnostní pochody, které hraje do
omrzení a které zpívají již všecka nemluvňata
v obci.
Hudebniny ty nemají ani názvu, a pan
kapelník označuje je prostě čísly. Ku příkladu t
K dirigentskému pultu přistoupí bolem
pivem zmožený jinoch a poručí si hlasem, jenž
proniká lidská ledví, hráti smutnou nějakou
píseň. V případě, že by kapelník nejevil oka-
mžité ochoty mu vyhověti, slibuje mu roztou-
žený molodec rozebrati vlastnoručně všecky
kosti a vyndati všecky vnitřnosti. Pod silným
dejmem této vábné perspektivy podívá se ka-
pelník ponure na své druhy a řekne hlasem sklí-
čený.
Piskor
22
article
čenými
„Tak, hoši — číslo osm.“
Číslo osm je smuteční „Maxmiliánmarš“
Jest nade všechnu pochybnost postaveno, že při
zvucích tohoto pochodu nešťastný onen císa
mexický musil umříti. Kdyby chtěl molodee
jinou truchlivou píseň, zahráli by hudebníci
smuteční pochod znovu. To se však ještě ne-
stalo, poněvadž by toho nikdo z posluchačů ne-
přežil.
Taková jednostrannost se Piskorovi nelíbí.
Jeho smělý duch touží vzlétnouti výš, do říše
neznámých libozvuků, kde by plnýma rukama
trhati mohl květy hudebního krásna, víti je
v kytice opojivé vůně a předhazovati lačným
svým posluchačům, aby v němém podivu sklá-
něli pak hlavy před samorostlým uměleem
Piskorou.
Proto se Piskora snaží uplatniti. Jakmile
přibliží se po půlnoci ona chvíle, kdy vynika-
jící síly orchestru usnou, představí se Piskora
tanečníkům jako zástupce kapelníkův a provádi
se zbytkem kapely triumfální pochod do říše
hudebního Neznáma, t. j. hraje věci, kterých
lidské ucho nikdy neslyšelo. Novinky, jejichž
autorem je sám Piskora.
Začne nejprve motivem obecně známým
vrací se k němu mnoha smělými variacemi.
Gradaci nápěvu naznačuje zdviženým koncem
trubky. Přebíhá z toniny do toniny, mění takty
a působí tanečníkům překvapení. Brzy rachot
tempem pochodovým, tu zas laškuje notou val-
číkovou. Tanečníkům se pletou nohy i nastávaj
takové srážky v jejich řadách, že se tanečníci
v klubkách válejí po podlaze a „soudná“ stolice
následkem toho radostí šílí.
Konečně toho mají Piskora dost, tanečníc
dost a soudná lavice dost. Piskora odloží trubku
a přijímá hold svých ctitelů v podobě plné skle-
nice piva a nedokouřeného viržinka, jehož je
vášnivým milovníkem.
K ránu opouštějí Piskoru i nejvěrnější dru-
hové v povolání. Usnou všichni a Piskora taky.
Piskor
Piskora
kapelníkův
23
article
Jenom že oni ve spánku nehrají, leč Piskora
hraje sám dále, oči maje zavřeny a hlavu s trub-
kou o zeď opřenu. Hrající socha.
Zcela mechanicky pohybují se prsty po
klapkách a v odporu proti všem lidským naukám
vykonává tu tělo pohyby bez jakéhokoli popudu
vůle a chtění.
Promluv na hrající sochu, ona ti neodpovi.
Podoj jí sklenici s pivem, cigarro — socha se
napije a cigarro strčí do kapsy. Ale očí neotevře.
Záhada. Ze stavu tělesné ztrnulosti nevyruší
spícího virtuosa ani tak lichotivá poznámka,
jako, že je ospalec aneb že mu rozšlapou trubku,
nebude-li bdíti. Hlouposti. Trubku má Piskoro
třicet let a za tu dobu bylo jí (trubce) podstou-
piti již často ohnivý křest.
Stalo se při „zábavě“ leckdy, že vzniklo
mezi tanečníky „nedorozumění“ a že se pro-
tivné náhledy „tříbily“ vzájemným meláním
sklenic, noh od židlic a jiných hutných čísel
hostinského inventáře.
Bylo-li „nedorozumění“ zvláště povážlivého
rázu, sestoupil Piskora klidně v rozvaděný zá-
stup, vyhledl jestřábím okem největšího kři-
klouna a bacil ho s takovou neomylnou jistotou
trubkou za ucho, že se křikloun rázem odmlčel.
Trubce se nestalo nic.
Zlá fáma tvrdila dokonce, že Piskora po-
uživá trubky, aby ji omráčil i vepře, „zemříti
majícího“. To však je klep. Stalo se sice, že tíhu
trubky pocitila již několikrát žena Piskorova,
když odporovala živě náhledům své silnější polo-
vice, ale k prasátkům se choval Piskora vždy
s vybranou zdvořilostí i pozorností a to tím více,
čím bližším byl den jejich násilné smrti.
Když se po muzice sál vyprázdnil a jen
spokojený chrapot hostinského rušivě vrčel
Piskorovu píseň, odmlčel se také náš virtuos,
pověsil trubku na záda a dal se na cestu k do-
movu.
Piskor
Piskorův
24
article
Jak milou bývá ta ranní procházka v při-
rodě, když slunce paprsky svými zlatí orosená
pole a skřivánci pějí své jásavé jitřní písně
Můžeme se diviti, že vnímavý ten muž neodolá
svodu lákavé poslouchané, ulehne do příkopu
a dumá tam do samého poledne?
Piskora má už takové místečko svoje, kd
z pravidla oddává se ranní „siestě“ .
Stalo se také již, že ke svému nemalému
překvapení našel ráno Piskora své místo „ob-
loženo“ jiným účastníkem taneční zábavy, kte-
rému trpký osud nedopřál dojíti rodné chatya
který pro slabost údů ulehl tu . příkopě na místě
Piskorově.
Takového vetřelce zbaví se Piskora snadno.
Sejme s beder svou koncertní trubku, přiloží
vetřelci k uchu a zahlaholi mu v ně introdukci
slavnostního pochodu. Vetřelec nečeká ani na
fine a prchá, seč slabost údů dovoluje, domů.
Pravil jsem již, že bez Piskory je zábava
nemožnou.
Kdysi Piskora onemocněl a k muzice do
stavil se zaň náhradník.
Piskor
Piskorův
Sejm
25
article
Obecní hlídač Křapka není sice odbo-
níkem, ale když nově obsazená kapela spustila,
podíval se Křapka úkosem na muzikanty, uhodil
svojí prázdnou sklenicí o stůl a řekl rozhorleně:
„Styďte se, kluci, to jste muzikanti? Bez
Piskory nic nesvedete. Piskora tvrdi muziku.
Darmo mluvit!“
A proto, že je škoda slov, uchopí Křapka
nejbližší plnou sklenici — budiž to číkoliv —a
vypije ji vzteky na jeden ráz až ke dnu. Pak se-
bere nějaké opuštěné cigaro, jehož pán a majitel
skáče v kole, a jde za svou úřadní povinnoslí si
fehnout za humna na mez.
Tam si pochvaluje
„Jo — Piskora je muzikant, takovejeh je
málo.
Když to řekne Křapka — úřadní osoba —
je to jistě pravda.
A kdybyste ještě neuvěřil, pak vám povím
teto:
Vejminkář Stejskal, který přece rozumí
hudbě — má švakra flašinetářen — říkává
svému vnukovi, jenž týrává trubku na zahraděi
„Kdybys kluku do smrti se učil troubit, jako
Piskora přece nezatroubíš.
Nu, a řekne-li to člověk, který má švakra
flašinetářem — tedy člověk odborník — tomu
snad přece uvěříte?
Piskor
Stejskal
26
article
„Střež se žen...“
„Střež se žen...“
Orientálská povídka Mo rice 1 6 k a je.
Moudrý kalif Abderam, vládnoucí v Safi,
zpozoroval jednoho dne zvláštní úkaz. Ruka jeho
ocery, krásné Zehiry, když večer se s ním lou-
čila, jednou byla teplá, po druhé studená. I za-
znamenal si potají dny, kdy ruka byla chladná,a
opět dny, kdy krev jí vřeleji proudila, srovnal
takto nabytá data s jinými okolnostmi a dospěl
k objevu, o němž však nikomu neučinil nejmenšr
zmínky.
Kalif byl již téměř kmetem, ale přece milo-
val na světě ještě tři věci: opium, povídky z „Ti-
sice a jedné noci“ a svoji dceru Zehiru
Ta byla zasnoubena již od dětských let.
s maurským knížeten. Abdallahem a kalif byl
velmi hrd na příští příbuzenský svazek. Každého
večera, kdykoliv Abderam opájel se sladkým kou-
řem z opiové narghilly, předčitalo mu mladé páže
Šeherezádiny pohádky, až kalif usnul. Stráže pak
zůstala u spíelho až do rána, kdy se z opojení
svého probouzel a pak vyprávěl své sny pážeti,
jež je zanášelo do veliké knihy. Kniha tato ne-
obsahovala nie jiného, než záznamy snů kali-
fových.
Abdalláh
Šeherezádin
Stráž
27
article
Abderam postřehl, že kdykoliv připadla
služba pážele na sličného Alibena, že ruka Zehi-
řina byla teplá. Jednoho večera daroval kalif mla-
dému Alibenovi zlatom vyšívané střevíce. Na-
podešvích ze zlatých hřebů byla arabským
písmem napsána slova: „Střež se žen!“
Z kalifovy ložnice táhla dlouhá chodba do-
uzamčených komnat, kde spávaly a sidlely otro-
kyně a za nimiž byly nádherné komnaty a ložnice
princezny Zehiry. Chodba a jizby ozařovány byly
matným leskem lamp, stojících na zlacených,
drahocenných podstaveích, a napájeny byly
ambrou, aby zápach oleje mírněn byl příjemnou
vůní a modravě zbařvoval plamen, by nedráždil
příliš oči dřímajících.
Když kalif při druhé povídce z „Tisícea
jedné noci“ usnul, proplížil se Aliben celou chod-
bou, komnatami spicích odalisek a otrokyň až do
ložnice Zehiřiny, nezpozorovav ani, že chodbaa
komnaty potaženy jsou bílou, dlouhou dykytou,a
že na prahu ložnice kalifovy nasypán černý
prášek .
Oči zamilovaných nevidí dobře! Jsou oslněny
díváním se do hvězd, jež nepohlížejí k nim na-
zpět a o paprsky lidských zraků se nestarají.
„Miláčku můj, Alibene, kdyby otec můj
věděl, že hlava tvá spočívá v roztoužení na měm
klíně, co by bylo z tvé krásné hlavy?
„Hlava bez těla.
„Nebojíš se o svou hlavu?“
„I pak by zůstala tvou, Zehíro.“
„Víš, Alibene, že se líbáme ve stínu
smrti?“
„Olupujeme pak jen ráj, neboť ten jest také
smrti zakrytý polibek.“
„Ale nás nechrání smrť, nýbrž ohrožuje.
Hleď, často jsem myslívala na to, kdyby otee
zvěděl tajemství naší lásky, že jistě dal by tě
usmrtiti. Dal by tě usmrtit potají, neboť nikdo
by se nesměl dověděti, že snoubenka sultána
Abdallaha měla milence. Vím, že otec usmrtil
Aliben
Abdalláh
Zehiřina