ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 e25b3be0-7129-11dc-aed8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 38, org 2, place 5, work 1
1 masthead
10. června 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 168.
3 masthead
Strana 9.
4 article Zlelního notýsku Pavla Čamrdy p'saře při výpomocném úřadě.
Zlelního notýsku Pavla Čamrdy p'saře při výpomocném úřadě. Podle kalendáře vlastně je pořád ještě jaro, zle teploměr v kanceláři nám ukazuje 24 stupňů, na okně proti slunci 34. A to Reomýra, neho — jsk náš „amistýgr“ Vocápek říká — Jaro- míra. K tomu přednostův aneroid — Vocápek říi hemeroid — okazuje na stálé poča (podle Vocápka „čtvrt na jednu“, neboť Vocápek nevidí v aneroidu nic jiného než hodiny, kterým chybí jenom obyčejný ciferník); panečku, lelos toho užijeme Nastává nám „svaté Lenory“ — a to je nejdelší svátek v roce. Trvá celé ty tři hork měsíce — a pak ještě chvíli, než zapadnem v obvyklé koleje. Nejdřiv padne „lenora“ na kancelistu Vokouna. Pomaloučku svléká „promenádní labát, pomaloučku obléká rozedřený kancelář- ský mohérový, ještě pomaleji natahuje čern písařská „hančlata“, dvakrát ofoukne stůl, aby se prachem neumouněl — ale žádný strach, že by se zamazal. Ten ještě dlouho ku práci ne sedne. Potom shledává na kamnech „červičky“ — nedopalky doutníků, které tam v lepších do- bích byl odložil, zapaluje a přistupuje k měmu „Víte, mladíku, jak se vylihne první takový parný den, popadne mě to a tak bych někam ulek', do lesa, lehnout na mech, dívat se do nebe a nadejehat se do slunce západu toh ozontu!“ Souhlasím s oficiálem docela. Já bych snad ulekl ještě dřív. Ale co by říkal starý „Vite,“ pokračuje kancelista, „jak nastan tahle mordsezóna, měl by ministr ouřadování zrušit. Letní práce beztoho za nic nestojí.“ „Ona nestojí zimní za nic,“ vrčí v před- stňce sluha Vocápek. Ouřadní sluhové, jak známo, nejvíc nadávají na práci, at je jakákoli, a podle svého svatého přosvědčení musí vlastně sami „všechno odřít“. Však taky lavice v před- síni, na níž Vocápek v bázni boží tráví svá slu- žebná léta, je už komisním jeho mundurem hezky odřena.
Pavel Vokoun Vocápek svatá Lenora
5 article
Souhlasím z hloubi duše s oficiálem, sou- hlasím taky s Vocápkem. Jen kdyby nejvyšší in- slance svolaly jednou anketu všech subalterníeh a ještě podřízenějších, viděly by, jaký pracovní program bychom sestavili. Bohužel, že po na- šem mínění o těchto věcech nikdo se neptá. Rozumí se, že tyto hovory vedeme, poku jsme sami, pokud nás „nepřekvapí“ přednosta. Ale v létě nás nepřekvapí. Taky dobrá stránk vedra. Okna jsou otevřena, a tak slyšíme před- nostu z daleka, když přichází. Supt vedrem jako hroch, když vynoří z vody svou boulovatou tlamu, aby nachňapal vzduchu. „Píífů — píífů!“ slýcháme ho již z da- leka, a pak skočí každý ke svému stolu a tváři se, jakoby ve svých aktech oral již dvě hodiny. Ostatně v létě náš starý není takovým sekantem. Taky ho teplo přomáhá, potácí se jako moucha, když si lízne mléka s bílým pepřem,a každé léto si slibuje, že juž flekne vším a že půjde do pense. Snad by šel, chudák starý, ale myslím si, že mu je vlastně ouřad otavou. Co pak by dělal doma celé dny s těmi třemi žen- skými?
6 article
Však se v létě taky neutahá. Přijde, svlékne kabát (v létě ouřaduje v pouhé vestě), rozděl nám „ajnlauf“, a potom provozuje všeliké ex- perimenty, kterak by vyčistil kancelář od much. Přináší mucholapky, líči proutky s lepem, vlhč papíry s umrlěi hlavou a má radost, když v po- jedno a večer najde na talířích hodně muších mrtvol. Vocápek, mrcha, aby mu tu radost roz- hojnil, chytá mouchy v předsíňce, zamačkává jim hlavičky a procházeje kanceláři, hází ne- pozorován mrtvé mouchy starému do taliřůa „Koukejte, pánové, co těch potvor dnesk zas je!“ okazuje nám pak starý s výrazem pýchy, že se jeho úklady zdařily. „Ty by ná byly užraly!“ Povzbuzen timto úspěchem, stává se Vocápek nestydatým a nosí starému na talíře, co by k nám samo vůbec nezabloudilo. Chytá na záchodě včelice, přináší zvenčí ovádya nasařky, noční můry a kde co najde. A dobrák přednosta se diví, kde se tu ten všechen „in- sekť““ ber . Jednou si taky „zanárodohospodařil“. Po- vídal nám „Vidíte, pánové, kdyby se všechen ten neřád schytal a vyvážel na pole sedlákům — to by bylo výtečné hnojivol“ No, junda by byla, aby tak na obecních po vozech vyváželi z Prahy mouchy. Sám bych rád viděl takovou fůru nebo naložený vagón much.
Praha
7 article
„Ale podnikavost nám schází, podnikavost, povídal přednosta. „Vůbec Praha šeredí s fek liemi, a to je vlastně tekuté zlato. Nebo nat umnělá hnojiva já nie nedám. Přirodě příroda. ne, pánové Jednou povídal kancelista Vokoun: „Našeho starého měli vzít do ministeri orby — ale to bychom pak měli dobytka. Nebylo mi zcela jasno, povidá-li to kance- lista v jednočtu nebo mnohočtu. Ostatně s těm fekaliemi nemá starý prioritu. Kdysi před třicíi lely propagoval již jistý doktor chemie racio- nální zužitkování pražských fekalií, ale taky tehda vyznělo jeho pobádání jako hlas volajícíh na poušti. A hle, po letech táž myšlenka bleskne llavou muže, kde by se toho kdo nejméně nadál. Ale čím dál do léta, tím větší rozčilení padá na přednostu. Blíží se totiž jeho dovolená, a te usiluje starý, aby nebylo žádných restů, aby mohl klidně odejít. A mimo to, rok co rok, za svěcuje oficiála ve svoji agendu, aby ho moh zustávati. Rozumí se, že nepovídá oficiálovi nic no- vého, ale Pazdírek naslouchá uctivě, přikyvuje. ba, dokonce si činí poznámky. Ale ještě nikdy. když starý vytáhl paty, nepodíval se oficiál do svých poznámek. A kancelista Vokoun povídal mi jednou: „Tohle je zatracená komedie, s touhle sub- stituci! (Arci, kancelista na oficiála troch žárlí.) Kdyby to starý nechal, jak leží a běží bylo by taky dobře. A kdyby do toho všeho, za- dm co je pryč, uhodil hrom a zapálil, a kdyb to všechno shořelo — začali bychom pak znov a taky by nikdo nic nepoznal.“ Slyšel to Vocápek a dodal
Vokoun Pazdírek Vocápek Praha
10 article
„Maj pravdu, pane kancelista, měl by do toho uhodit hrom, ale až po ouřadních hodinách, až tu nebudem. Viděl jsem, že Vocápek není na hlavu padlý že pamatuje na všechno.
Vocápek
11 article
Prorokyně. Napsala Růžena Čecho vá. Sešel se kroužek přitelkyň u čaje. V šerém listopadu, který rád má pohodlné salóny, růžový cheň krbu a intimnuí hovory. Snivá Marie, děvče sivooké, nápadně bledé, s krásným výrazem kolem drobných úst, sdělila zajímavé dobro družstvíi — Šla jsem vsí s upravenými domečky jakoby je byly rozestavily dětské ruce ke hře. S vysoka prohlížel si je opukový kříž s porou- chaným Jezulátkem a suchými věnci. Nebo bylo šedivé, přetažené bílými oblaky. u obzoru jarně vyzlacené s odstínem temných fial. Vlašťovice mnoho švihlaly jako před deštěm, ze vzduchu voněly řepka a mladý les, řeka pro- vléknuta do krvavých jetelů, měla sto barev vlny hodně vzbouřené. Z jara bylo, mdlo i milo. Děvčátko s moudrýma očima a bílým co- pánkem, se šátečkém veselým, jako červená kar- kulka, ukazovalo mi cestu k „bílému mlýnu“. Psi za námi štěkali, z jednoho statku nadýml na- chovou hlavu ohromný krocan, děti přiskakovaly k prahu, držíce stydlivě prstíček v ústech, jeden okatý kluk zařehtal se jako nohatá žába po- toční.
Čecho Marie bílý Company
12 article
V bílém mlýně žila prorokyně. Mariana Tuláková. Jsem pověrčiva, obracet listy budouena váb mne a činí zvědavou jako zakryté jeviště di- váctvo. V srdci měm hlodal žal, chtěla jsem o Mariany zvěděti mnoho- Děvčátko breptalo cestou jako rozvrčená cívečka, vypravovalo o velkém psu s huňatou hlavou, který hraje si s dětmi a nedovede hlídat. o májových zvonečkách, rostoucích u lesa mezi bílými kameny zasetými do země polibkem víly. o skále, kterou nezmarný obr trhá na hroznýeh ramenech, upozornilo mne na rozštípenou švestku, vedle domu opáleného bez střechy, tam prý spadly ohně s nebe a zabily sedláka i selku a koně s bílou hřivou — vycházela jsem ze vsi jako stará její známá: věděla jsem, že Koula je tady největší pán a Vrábek mizera s děravou kapsou. Za vsí zakroužily jsme do polí, která byla svěže malována a voněla, na jednom chrastila u dozralá ranní pšenice, na jiném bílé květy po- hanky jako rozvlněná krajka v zeleni se prosvě- tlávaly, v mateřidouškovém trávníku cinkali hlučně cvrčci.
Tuláková Mariana Koula Vrábek
13 article
Potkaly jsme velikána, byl zpustlý, pro cházel višňovým stromořadím jako zlý duch pytel vlekl na rameně a nepozdravil. Děvčátko sdělilo, to že je Vrábek. Když obešly jsme skálu vlhkou a bílou mechy a bledými kytkami pokreslenou, ukázal se nám mlýn. Starý, který už přestal zpívat. Kolečka přemýšlela hluboce v zelené vodě zastříkané půvabně lekníny. Žil tu pán s penězi, jenž nemusil nic dělat, od rána do večera ležel jak dlouhý, tak široký na trávě a díval se do nebe, když nejedl nebo nespal. Ten mlýn zdědi po dědečkovi, tenkráte všecka kola ještě zpíval a voda nebyla zelená — — O pohřbu nevědal se, hází-li vnuk za dědem do svaté jámy hlinu nebo úsměvy, ze hřbitova šel, jakoby ptáků křídla jej nesla, a od té nezaslzené slavnost s věnci a černými muzikanty žil tak, jak žije dnes. Neženil se, proč by zastýlal svobodu, jež nebolí.
Vrábek
14 article
Rodičů neměl a neměl nikoho. K posluze vzal si do mlýna tetku, sna to ani tetka z pokrevenství nebyla, která stačila na všecko. Stará už byla jako věčnost a bílá jako prosincová zima. Tetka mlčela a to se Za- hálkovi s mlýnem nade vše líbilo. Mičela teta, mlčel pán, mlčela kola, i ptác snížili veselé hlasy v olšinách, aby jich za listím slyšet nebylo a hovory rákosin jako stíny zve- daly se taky beze zvuků — bylo to místo vel- kého pokoje a míru. Tetka byla Mariana Tuláková. Hodně slavná žena zde po okolí. V popelavých šatech přišla k synovci, bez peněz, bez truhly, jako sýkora droboučká, jako vodní mlha neslyšitelná, jako závora nesdílná a ošklivá, skoro jako neboží dílo. Mlynář se založenýma rukama věděl, koh vza Prorokynil Řekly to vrby na hrázi hruškám, a ty ne mlčely, svezlo se to až do vsi. Teď mlýn mlel zázraky. Chodila sem procesí z daleka, a tetička bez truhly a bez peněz měla brzy zlata, že by k mlýnu i zámek dal se postaviti. Šla jsem tedy také k té čarodějce, s vírou. která u nás zen i bez kořenů roste a roste vysoko. Šla podívat se za poodhrnutou kulisu na svou budoucnost! Mlýn měl hezkou tvář, veselou, k východu obrácenou, čistotnou, nikdo by neřekl, že z předli se zde pavouci.
Tuláková
15 article
V průčelním okénku, s balzamínkami na zidce, kýval se zřetelně chumáč sněhu na lidsk hlavě, tak jemný, tak sporý, jakoby nejbližší pa- prslek slunce měl jej vypit. — Byly jsme u eíle. Děvčátko se odporoučelo velmi líbezně, sedlo na bobeček mezi divoké žluté kosatce a valilo oči na stříbrozlatá šídla. Věděla jsem, až půjdu zpět, že bude zde sedět ještě a vyprovodí mn rádo zase do vsi. Ticho zde zalkávalo. Pes hlídal na řetězu před vraty, oči mě řeřavé, zuby vyceněné, ale nezaštěkal, kráv strakatá chodila dvorem jako začarovaná dě- večka, (apala přes kameny jako přes samety pila ze žlabu zlatou vodu odmlkle, jako když vítr přestal kvílet, stromy tenké, jasanové, do- kola bílých stěn, třásly se, objímaly, ale byly diskretně tiché a zamlčené. Kocour mne polekal. Bývá přece u čarodějek kocour, zde byl též. Zavalitý, vykrmený, přes bílý kožich načárnuty svítily se ohnivé prouhy, zelené oči jako rozsvícené lampy zaplá polaly příšerně z temna síně. Vážný strach chtěl mne vracet, ale od je- viště před samým začátkem těžce se odchází. Chtělo se mi uviděti obraz s hrdinkou ve vlastní osobě. Kocourek nebyl tak ošklivý. Připleskl bok k zamráknuté stěně, jakoby s ní zarostl, figurka ze dřeva nebyla by mohla být nehybnější, předl beze zvuků, lampy v kulaté, samelové hlavě za- zářily intensivně: uviděla jsem příbytek. Světničku Marianinu. Dvě židle dřevěné okolo stolu bez ubrusu na tom stole suky, obrázek bez barev a černé tiché hodiny na stěně, hrnce na ohništi bez ohně a v koutku zastrčený, starý kolovrat. Mariana vstala s té židle u okna bližší a šl vítat. Ale byla malinká, jakoby nevstala a su- choučká jako rozvlněná látka bez těla, jako zvadlý lupen nebo mrtvý motýl vanem nesený.
Kocourek Světnička Mariana
16 article
Jako myšlenka neb dech. Všecka veleba staruščina byla její hlava. Nehezká tvář, ale jak výraznál Čelo jako z kovu, nezvlněné, nos rázný. přímý, ústa tenká, se záseky hlubokými k koutkům, znamenajícími bolesť a život, pak klidná široká brada, v očích neuhaslé mládí velký rozum a síla, které se smrt bojí, tvář dovršena stříbrnou dekorací okolo zpopelavělých spánků, kde zapsána byla již ztuha velká léta staruščína. Vítala skromňounce a přece po královsku. Dotkla se mé ruky jako večerní stín a po- držela ji, zvodajíc své malé tělo na židlici jak k trůnu. Seděly jsme proti sobě. Pozornost zraku jejího byla velkou paní oka mžiku. Cítila jsem, že moje duše se pohnula obracela v ní listy, šedivým silným pohledem četla. Dlaň zkoumala a zase do oči pátrala. „Paní má zármutek!“ Přečella, nač odhalovat. „Zármutek jako hory Himalajské, jako moř v němž zpytuje nebe svou velikost, jako větry které dechem boří království, obrovské hoře po- stavilo se do cesty slabým krokům a zkouší sílu duše, a víru v boha, a láskíi k životu.“ Upustila ruku a zaclonila zraky, jakoby do dálek nesmírných nazírala, mlčelivá, mrtvě kovová. „Srdce žádané nebude vám nikdy náležet řekla suše. Zdálo se mi, že tvrdne v ocelovou vetchá ruka nad širokými zraky, a poklesá těžce na mou hrud. „Budete ženskou něhou je dobývat, o ně prosit a plakat, ale ono nezatluče blízko vašemu. Půjdete cestami života skříženými, s kříži kal- várskými od kolébky ke hrobu, jako tma smutná, a jako poušť opuštěná, převalí nešetrné kameny nezkušenost vaši, jemnou rukou je zvednete v domnění, že napadaly hvězdy do úvalu bez květin radosti — ty kameny zatlukou hřeby do rakve vaší — —
Přečell Himalajský
17 title
Ypsilon.
18 article
Stařena se zadýchala, prosivěla, sevrkla. Skřížené ruee přitulila k prsům zapadlým dívala se na mne téměř nepřátelsky. „Proč šetříte květiny, z kterých pučí vaše široká bolest?“ „Vy je šetřite!“ křikla i očima mne pro- Inula. Bylo mi úzko, poroučela trhati, na čems duše má zakládala, z čeho kvetla, rozuměla jsem. A jak poroučela! „Zpozdilá,“ smála se stařice a byla dáblem ohyzdná a mstivá. Smála se v tichu, jako nárazy kladiva do sklaněné plochy, která se tříští. Tříštilo se něco zde, smutně se tříštilo. Naděje suly se, já slyšela padat jejich zlatá tichá světla. O, hrozná prorokyně! „Nešetřte květů, vytrhněte je zejtra, dne hned, zavrhněte je, pošlapte, rozškubejte, zasy pejte kletbou — — Vy toho neuděláte, vy toh neuděláte!!“ zatřeštila plna jedu v očích a hlase a prudce jako pád palice udeřila o stůl. „Vy toho neuděláte!!“ rozkřikla se napo sledy dutě, jakoby hrom byl vyrazil svou sílu v ukrutnosti své se ztrávil.
19 article
„Nelze vám poradit,“ řekla pak jemňounee staře, bez vášně, s lítostí. „Trpitelko — Zadívala se do mne přátelsky a dlouze jakoby vkreslovala návštěvnici do paměti. „Z karet nevykládám,“ děla skoro koketně dámička titěrná tím vybídla k odchodu. Vyšla se mnou přes práh, zase tak králov- sky, tak jemně, jako zmařený motýl vanem n sený a mně se zdálo, že stín svůj dává mi n cestu. Před mlýnem, jenž od višní v odpoledne sesmušil, na trávě zalité zlatom pampelišek. husté a narostlé, se skořicovými odstíny kuklíků. ležel synovec babin jako kláda. Tupě, bez světel duše, zarostlý do masa, se- stárlý bez života. „Strhat květy své a podobat se tomu?“ za- želelo ve mně srdce strunou ukrytou. Nebe sešedlé, jako moře přepínalo celý ten němý, malý svět u bílého mlýna, jako plachty pelosmuteční a smuteční zavíjelo světla utonulá a radosti zlaté oblohy, pták nezavzdychl, stromy mrtvě čněly, zelená, líná voda nesla stíny lek nínů jako jejich zlodějka. Se břehu vstalo děvčátko ruče jako v ra dosti.
20 article „Půjdeme?
„Půjdeme? Zasmálo se velikýma, hnědýma očima a po- dalo mi okrouhlou, teplou ruku. Zavíjely se za námi olšiny a babyky shrbené pokorně a ořechy s kmeny ustárlýmia světlé břízy se svatební slávou jara, zatáčela se silnice neuspořádaná, mezi třešněmi a přeláma- nými hruškami a zakrnělými nazlátlými kleny — ves přiblížile se s korrektní úpravou smetán- kových domků, jakoby je kdosi z úhledné skříňk byl vyklopil a přiřadil malé k malým, velké k vel- kým — — děvčátko milé ztratilo se od měho boku — ale ta žena s kovovým čelem a ne- smrtelnýma očima neuhne se nikdy s cesty mé bude volat do mých snů i v noci „Nešetřte květůl Bílý mlýn, zahnilý svým klidem, snad už se propadl, snad tam dnes klapou kela v živé písni a voda stříbrem omývá zelený, starý mech, snad slavné sídlo už je bez prorokyně, mne tam kroky nikdy více nezavedou. Máte-li chuť, dámy, stopovat...? Sivé Mariiny oči, zadivané do černých oken stínil velký zármutok. Venku listopad vlhl a plakal. Muzikant Piskora. Obrázek z vesníce. Načrtl Ferd. Mačenka Říká se: Co Čech, to muzikant. Není však hudebník jako hudebník. Znáte ku příkladu muzíkanta Piskoru? Ze ne? Jem vás líto! Piskora je pravý český muzikant, jakýeh jest již málo a jaci již vymírají. Muziku má v krvi. Všichni jeho předkové pokud sahají paměti rodu Piskorova, byli muzi kanty. Když se narodil, prohledl mu tatík zna- lecky pysky a řekl prorockým hlasem „Budeš foukat trubku. A malý Piskora jakoby dosvědčiti chtě správnost tatíkovy věštby, otevřel malinká ústa a zavřeštěl jadrně, jako nejlepši štábní trubač. Již v šestém roce nadějného věku svéh zkoušel svůj talent na potlučené kostelní trubce. Zvuky, které z pomačkaného nástroje vyluzoval. dávaly sousedním nájemníkům tušiti hrůzy onoho dne, ve který za zvuku trub vstávati bud u nebožtíci ku poslednímu soudu.
Mariin Piskor Mačenko Čo Piskorův
21 article
Ve dvanáctém roce naplnila se věštb otcova, a mladý Piskora stal se trubačem místní kapely, toho času sedmičlenné. Učitelem byl mu sám otec a hlavním či- nitelem u výchově byla pádná pravice vychovate lova, která mnohem častěji, než známé methody dovolují, zajížděla v bujnou kštici synkovu. Když evičencovi vlasy na hlavě povážlivě seřídly, prohlásil mistr učebný kurs za ukon- Piskora se stal muzikantem a tím je podnes. Hraje na všech pohřbech, svatbách, posvíceních a poutích ve svém okolí. Bez něho je taneční zábava prostě nemyslitelnou. Piskora je totiž hudebník, který při hře ne- usne, a když usne, hraje dál. A v tom je kus umění. V tom je on mimo všecku soutěž. Stává se o muzice velmi často, že vedoucí síly kapely požijí přemíru opojného moku a sklánějí pak své hlavy místo do not do kolen aneb na lavici V kritické té chvíli ujímá se vedení náš Piskora Trubku zvedne demonstrativně do výše tváře vyfoukne do kulata — a dusnou tančírnou hřmí slavnostní pochod tak svižně, že taneč níkům nohy jenom hrají. Piskorovi však nedostačuje nijak úzký okruh, v jaký snaží se ho vměstnati jeho kapel ník. Známo je totiž celé obci, že domácí hudba má ve svém repertoiru jenom osm čísel, šest polek a dva slavnostní pochody, které hraje do omrzení a které zpívají již všecka nemluvňata v obci. Hudebniny ty nemají ani názvu, a pan kapelník označuje je prostě čísly. Ku příkladu t K dirigentskému pultu přistoupí bolem pivem zmožený jinoch a poručí si hlasem, jenž proniká lidská ledví, hráti smutnou nějakou píseň. V případě, že by kapelník nejevil oka- mžité ochoty mu vyhověti, slibuje mu roztou- žený molodec rozebrati vlastnoručně všecky kosti a vyndati všecky vnitřnosti. Pod silným dejmem této vábné perspektivy podívá se ka- pelník ponure na své druhy a řekne hlasem sklí- čený.
Piskor
22 article
čenými „Tak, hoši — číslo osm.“ Číslo osm je smuteční „Maxmiliánmarš“ Jest nade všechnu pochybnost postaveno, že při zvucích tohoto pochodu nešťastný onen císa mexický musil umříti. Kdyby chtěl molodee jinou truchlivou píseň, zahráli by hudebníci smuteční pochod znovu. To se však ještě ne- stalo, poněvadž by toho nikdo z posluchačů ne- přežil. Taková jednostrannost se Piskorovi nelíbí. Jeho smělý duch touží vzlétnouti výš, do říše neznámých libozvuků, kde by plnýma rukama trhati mohl květy hudebního krásna, víti je v kytice opojivé vůně a předhazovati lačným svým posluchačům, aby v němém podivu sklá- něli pak hlavy před samorostlým uměleem Piskorou. Proto se Piskora snaží uplatniti. Jakmile přibliží se po půlnoci ona chvíle, kdy vynika- jící síly orchestru usnou, představí se Piskora tanečníkům jako zástupce kapelníkův a provádi se zbytkem kapely triumfální pochod do říše hudebního Neznáma, t. j. hraje věci, kterých lidské ucho nikdy neslyšelo. Novinky, jejichž autorem je sám Piskora. Začne nejprve motivem obecně známým vrací se k němu mnoha smělými variacemi. Gradaci nápěvu naznačuje zdviženým koncem trubky. Přebíhá z toniny do toniny, mění takty a působí tanečníkům překvapení. Brzy rachot tempem pochodovým, tu zas laškuje notou val- číkovou. Tanečníkům se pletou nohy i nastávaj takové srážky v jejich řadách, že se tanečníci v klubkách válejí po podlaze a „soudná“ stolice následkem toho radostí šílí. Konečně toho mají Piskora dost, tanečníc dost a soudná lavice dost. Piskora odloží trubku a přijímá hold svých ctitelů v podobě plné skle- nice piva a nedokouřeného viržinka, jehož je vášnivým milovníkem. K ránu opouštějí Piskoru i nejvěrnější dru- hové v povolání. Usnou všichni a Piskora taky.
Piskor Piskora kapelníkův
23 article
Jenom že oni ve spánku nehrají, leč Piskora hraje sám dále, oči maje zavřeny a hlavu s trub- kou o zeď opřenu. Hrající socha. Zcela mechanicky pohybují se prsty po klapkách a v odporu proti všem lidským naukám vykonává tu tělo pohyby bez jakéhokoli popudu vůle a chtění. Promluv na hrající sochu, ona ti neodpovi. Podoj jí sklenici s pivem, cigarro — socha se napije a cigarro strčí do kapsy. Ale očí neotevře. Záhada. Ze stavu tělesné ztrnulosti nevyruší spícího virtuosa ani tak lichotivá poznámka, jako, že je ospalec aneb že mu rozšlapou trubku, nebude-li bdíti. Hlouposti. Trubku má Piskoro třicet let a za tu dobu bylo jí (trubce) podstou- piti již často ohnivý křest. Stalo se při „zábavě“ leckdy, že vzniklo mezi tanečníky „nedorozumění“ a že se pro- tivné náhledy „tříbily“ vzájemným meláním sklenic, noh od židlic a jiných hutných čísel hostinského inventáře. Bylo-li „nedorozumění“ zvláště povážlivého rázu, sestoupil Piskora klidně v rozvaděný zá- stup, vyhledl jestřábím okem největšího kři- klouna a bacil ho s takovou neomylnou jistotou trubkou za ucho, že se křikloun rázem odmlčel. Trubce se nestalo nic. Zlá fáma tvrdila dokonce, že Piskora po- uživá trubky, aby ji omráčil i vepře, „zemříti majícího“. To však je klep. Stalo se sice, že tíhu trubky pocitila již několikrát žena Piskorova, když odporovala živě náhledům své silnější polo- vice, ale k prasátkům se choval Piskora vždy s vybranou zdvořilostí i pozorností a to tím více, čím bližším byl den jejich násilné smrti. Když se po muzice sál vyprázdnil a jen spokojený chrapot hostinského rušivě vrčel Piskorovu píseň, odmlčel se také náš virtuos, pověsil trubku na záda a dal se na cestu k do- movu.
Piskor Piskorův
24 article
Jak milou bývá ta ranní procházka v při- rodě, když slunce paprsky svými zlatí orosená pole a skřivánci pějí své jásavé jitřní písně Můžeme se diviti, že vnímavý ten muž neodolá svodu lákavé poslouchané, ulehne do příkopu a dumá tam do samého poledne? Piskora má už takové místečko svoje, kd z pravidla oddává se ranní „siestě“ . Stalo se také již, že ke svému nemalému překvapení našel ráno Piskora své místo „ob- loženo“ jiným účastníkem taneční zábavy, kte- rému trpký osud nedopřál dojíti rodné chatya který pro slabost údů ulehl tu . příkopě na místě Piskorově. Takového vetřelce zbaví se Piskora snadno. Sejme s beder svou koncertní trubku, přiloží vetřelci k uchu a zahlaholi mu v ně introdukci slavnostního pochodu. Vetřelec nečeká ani na fine a prchá, seč slabost údů dovoluje, domů. Pravil jsem již, že bez Piskory je zábava nemožnou. Kdysi Piskora onemocněl a k muzice do stavil se zaň náhradník.
Piskor Piskorův Sejm
25 article
Obecní hlídač Křapka není sice odbo- níkem, ale když nově obsazená kapela spustila, podíval se Křapka úkosem na muzikanty, uhodil svojí prázdnou sklenicí o stůl a řekl rozhorleně: „Styďte se, kluci, to jste muzikanti? Bez Piskory nic nesvedete. Piskora tvrdi muziku. Darmo mluvit!“ A proto, že je škoda slov, uchopí Křapka nejbližší plnou sklenici — budiž to číkoliv —a vypije ji vzteky na jeden ráz až ke dnu. Pak se- bere nějaké opuštěné cigaro, jehož pán a majitel skáče v kole, a jde za svou úřadní povinnoslí si fehnout za humna na mez. Tam si pochvaluje „Jo — Piskora je muzikant, takovejeh je málo. Když to řekne Křapka — úřadní osoba — je to jistě pravda. A kdybyste ještě neuvěřil, pak vám povím teto: Vejminkář Stejskal, který přece rozumí hudbě — má švakra flašinetářen — říkává svému vnukovi, jenž týrává trubku na zahraděi „Kdybys kluku do smrti se učil troubit, jako Piskora přece nezatroubíš. Nu, a řekne-li to člověk, který má švakra flašinetářem — tedy člověk odborník — tomu snad přece uvěříte?
Piskor Stejskal
26 article „Střež se žen...“
„Střež se žen...“ Orientálská povídka Mo rice 1 6 k a je. Moudrý kalif Abderam, vládnoucí v Safi, zpozoroval jednoho dne zvláštní úkaz. Ruka jeho ocery, krásné Zehiry, když večer se s ním lou- čila, jednou byla teplá, po druhé studená. I za- znamenal si potají dny, kdy ruka byla chladná,a opět dny, kdy krev jí vřeleji proudila, srovnal takto nabytá data s jinými okolnostmi a dospěl k objevu, o němž však nikomu neučinil nejmenšr zmínky. Kalif byl již téměř kmetem, ale přece milo- val na světě ještě tři věci: opium, povídky z „Ti- sice a jedné noci“ a svoji dceru Zehiru Ta byla zasnoubena již od dětských let. s maurským knížeten. Abdallahem a kalif byl velmi hrd na příští příbuzenský svazek. Každého večera, kdykoliv Abderam opájel se sladkým kou- řem z opiové narghilly, předčitalo mu mladé páže Šeherezádiny pohádky, až kalif usnul. Stráže pak zůstala u spíelho až do rána, kdy se z opojení svého probouzel a pak vyprávěl své sny pážeti, jež je zanášelo do veliké knihy. Kniha tato ne- obsahovala nie jiného, než záznamy snů kali- fových.
Abdalláh Šeherezádin Stráž
27 article
Abderam postřehl, že kdykoliv připadla služba pážele na sličného Alibena, že ruka Zehi- řina byla teplá. Jednoho večera daroval kalif mla- dému Alibenovi zlatom vyšívané střevíce. Na- podešvích ze zlatých hřebů byla arabským písmem napsána slova: „Střež se žen!“ Z kalifovy ložnice táhla dlouhá chodba do- uzamčených komnat, kde spávaly a sidlely otro- kyně a za nimiž byly nádherné komnaty a ložnice princezny Zehiry. Chodba a jizby ozařovány byly matným leskem lamp, stojících na zlacených, drahocenných podstaveích, a napájeny byly ambrou, aby zápach oleje mírněn byl příjemnou vůní a modravě zbařvoval plamen, by nedráždil příliš oči dřímajících. Když kalif při druhé povídce z „Tisícea jedné noci“ usnul, proplížil se Aliben celou chod- bou, komnatami spicích odalisek a otrokyň až do ložnice Zehiřiny, nezpozorovav ani, že chodbaa komnaty potaženy jsou bílou, dlouhou dykytou,a že na prahu ložnice kalifovy nasypán černý prášek . Oči zamilovaných nevidí dobře! Jsou oslněny díváním se do hvězd, jež nepohlížejí k nim na- zpět a o paprsky lidských zraků se nestarají. „Miláčku můj, Alibene, kdyby otec můj věděl, že hlava tvá spočívá v roztoužení na měm klíně, co by bylo z tvé krásné hlavy? „Hlava bez těla. „Nebojíš se o svou hlavu?“ „I pak by zůstala tvou, Zehíro.“ „Víš, Alibene, že se líbáme ve stínu smrti?“ „Olupujeme pak jen ráj, neboť ten jest také smrti zakrytý polibek.“ „Ale nás nechrání smrť, nýbrž ohrožuje. Hleď, často jsem myslívala na to, kdyby otee zvěděl tajemství naší lásky, že jistě dal by tě usmrtiti. Dal by tě usmrtit potají, neboť nikdo by se nesměl dověděti, že snoubenka sultána Abdallaha měla milence. Vím, že otec usmrtil
Aliben Abdalláh Zehiřina