1
masthead
3. února 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 34.
4
article
Ve tvrzi.
Ve tvrzi.
Obrázek. Nakreslil Fr. Fl os.
Kdykoli zavítám domů na kratší návštěvu,
jdeme vždy s babičkou na svaté pole. Je to
babiččina nejmilejší procházka. Na pahorku, as
kilometr od městečka vzdáleném, pod košalým
starými lipami rozseto je hrobů jako snopů
ve žních na žitništi a na nich i mezi nimi květů
jako v zahradě. Zvláště v parných letních dnech
je tu krásně. Tichý kostelik je vždy otevřený
a Matka boží, k jejíž oslavě kostelík je zbudo-
ván, je zde vždy ochotna vyslechnouti zbožné
šeply, a sladký úsměv s libezné její malované
tváře ani nemizí. Pod dlouhými ambity je vždy
chládek a kroky osamělého chodce hlaholí
duní tu tajemně jako v ponurých chodbách
starých klášterů.
Pouť naše na svaté pole trvá vždy dlouho
babička již chodí pomalu a pak selkáváme se
s tolika osobami a věcmi, o kterých babičkavi
mnoho zajímavého.
Francie
5
article
Potkávají nás známí. »Dej Pámbu šťastny
a dobry odpoledne, tak kam, kam ?«
»I k Rodičce boží; jdu si vyhlednout při
byteček.« Když někdo jde mimo a nestaví se
sám, tu babiěka sama pozastaví se na kousek
pohovoru a když se konečně rozejdeme s babkou
nebo kmotříčkem, poučuje mne babička: »Zdvo-
řilost i kočku těší, vlídnou rečí více získáš
nežli sečí.« Zahýbáme kolem rohu, babička se
zastaví, rozhledne se kolem a vzdychne. »Marno-
tratnost jako rozeschlá nádoba: jedním koncem
liješ a desiti teče,« ulevuje si a zase povzdy-
chuje. A když pozoruje, že se na ni dívám
nechápu, hned ochotně vysvětluje: »I koukám
tuhle na Zahálku; bože, jaký to byl grunt,
teď mu teče děravou střechou na hlavu! Inu,
jak pak jinak, děti má jako za krejcar máku
a jak vejde do hospody, pivní matku by vypil
a slyšela jsem, že se i se ženou rve; inu, inu.
zlý člověk, když sám hyne, rád by celý svě
zahubil.«
Babička má oči pro všecko a pohovo
s každým dítětem, ba s dětmi nejraději a když
se plám, proč že má ty děti tak ráda, zvedne
babička svou milou malou hlavičku a její modré
vybledlé oči vážně zakotví se v mých; »vždyí
kdyby těch malých, nevinných tady nebylo, pro
hříchy naše by bůh svět zahubil. Jen si malých
važ a moudře-li s nimi jednáš, i slepý uvidí,
že jsi velký «.
bůh
Marna
6
article
Ku městečku přitulily se zahrady a ploty
podaly si ruce a uzavřely široké kolo. Od sil-
nice, co by kamenem dohodil, stojí o samotě
v houštině zdivočilého sadu lidské obydli. Po-
hled na ně je smutný. Střechu rozházely větry
zdi ošlehaly deště a zlomyslné ruce nadělaly
škody největší. Je to pouhá rozvalína. Vědě
jsem již z dětských let, že se tam řikalo »ve
tvrzi«, ale historie tohoto spustošeného obydli
jsem neznal, zeptal jsem se proto babičky
zdali snad ona vi.
»Jak bych nevěděla! Ale to je celá epi-
štola, milý nochu, a teď máme před sebou ko-
peček, připomeň mně to až nahoře, povímt
všecko; je to pohnutlivý přiklad, jak přílišná
zvůle je hotová poroba a že svá mysl bývá
peklo i ráj «
Tékavá mysl babiččina přeskočila na jiny
předmět. Pochvalovala si, jak letos štěpy krásně
nasadily, »a jestli to Pánbůh zachová, že bude
hrušek jako drnu.«
Pomalounku dokolébali jsme se na vrcho
pahrbku. Babička oddychujíc usedla na vyhřá-
tou stráňku nad příkopem a její modré, vybledlé
oči roztěkaly se po krajině.
U paty pahrbku rozkládá se přivětivé mě
stečko, jehož taškové střechy kryjí domky jako
pokličky; v prostřed trčí baňatá věž a vedle
ní vypíná se moderní palác, zdejší škola. Zu
batý štít synagogy, kruhový větrník nad pivo-
varem a vysoké lešení novostavby prolamují tu
jednotvárnost očazených a opršelých střech.
7
article
Tam v dáli za městečkem svíti přervané hřbely
Labe, obstoupené skupinami vazů a topolůa
nejzáze podpirají chlumecké lesy sklánějící se
klenbu nebes svými korunami. To před námi,
a za námi lesy, mlhovitý obraz Kunětické Hory
a pak zvlněná krajina, uzavřená v levo výstřelky
Železných Hor. Ti nebožtíci mají tady krásně.
Potřebují se jen zvednouti a podívati se přes
zeď. Ale dobře, že toho nečiní, darmo byse
jim pak v hrobě zastesklo; je tu příliš krásně,
že se člověku nechce ani oči odtrhnout
Také babička si tu libuje. Vzpomínati milo,
co před tím trápilo a babička má na co vzpo-
minat. Ty jeji nohy se něco nachodily, ty její
ruce se něco napracovaly a hlava jí nesešedi-
věla ani od radosti ani od šelmovství. Zadívala
se do městečka a oči její náhle utkvěly na
»tvrzi«.
»Abych nezapomněla, slibila jsem ti vy-
pravovat o Pavlovských. No, sedni, povim, jak
umím.« Babička utrhla vláčný stvol trávy
ohýbajíc jej mezi prsty, zahledéla se do dálky
a vypravovala, jakoby mluvila sama k sobě.
Na »tvrzi« hospodařil rod Pavlovských o
nepaměti. Proč tam říkali »na tvrzi«, zrovna
nevím, býval to snad za dávných časů svobodný
statek, ale jmeno to se udrželo zvláště proto
že obyvatelé toho statku byli jakživi uzavřen
ve svých čtyřech stěnách, takže k nim nikdo
nevnikl, leda pták a oni také s nikým se ne-
stýkali. V celém městečku neměli přátelstva
hodů nikdy nestrojili a jakého byli náboženství
sám Pánbůh ví, ale do kostela z nich za cely
boží rok nikdo ani nepáchl.
Pavlovský
kunětický Hora
Železná hora
8
article
Sotva se vědělo, kolik jich ve stavení jes
a jaký život vedou. Také se o to nikdo nesta
ral. Starý Pavlovský, kterého jsem ja jako
malá holka ještě v sile znala, vyšel přece ně
kdy mezi lidi, ale o téch ostatních jsem hrube
ani nezvěděla.
Vědělo se, že má Pavlovský dva syny
dvě dcery, Řekneš, že přece snad chodily dět
do školy. Ale chyba lávky, hoší snad, ale ho
lek jsem nikdy ve škole nespatřila a přece ne
mohly býti tuze starší než já.
Starý Pavlovský si náramně zakládal n
svém rodě. Byl to člověk neruda, stále zamra-
čený, málomluvný, zarostlý vousem, učiněný
kakabus.
A nedopouštěj Pánbůh, aby se jeho s
mého nebo jeho majetku někdo dotkl ! Oheň
na střeše! Což divu, že se mu proto raděj
každý vyhnul.
Ale chticímu se křivda neděje, starý Pa-
vlovský se vší silou přičinil, aby každého o
sebe a svého domu odradil.
Dokud byly děti malé, nikdo si zhruba
toho klášternietví ani nevšíml, ale když mi-
nuly doby, přece leckomu přišlo na mysl, že
jsou u Pavlovských dvě dcery, kterým bude
nejméně po tisíci nedělích a že jich hrubě ni-
kdo nejen nezná, ale že jich léta ani neviděl.
O hospodyni ani mnoho říci nemohu, ne-
byla zdejší, byla to ženská venkovská; zprvu
si asi netroufala k lidem a pak nejspíš zvykla
té samotě.
Řekne se: šídla v pytli neutajíš, pravdy
neutopiš, ale nepoviš li sám, roznesou té slu-
žební. Ale kde pak
I tomu Pavlovský rozuměl. Podruh Drnel
se svou ženou zůstával ve tvrzi a to byla
všecka čeládka.
Pavlovský
Drnel
9
article
Inu starali se zvědavci, starali a brali ně-
kdy Drnka »na paškál«, ale marně. Drnek by
člověk málomluvný, kouřil ze své ulmačky
plival v pravo v levo, ale neřekl ani bílé an
černé a když přece ústa otevřel, zase je zavře
a pak již šel svou cestou.
A Drnková? Odpusť Pánbůh, byla hluchá
jako poleno. Nebožka Dašková, dej jí Pánbůh
věčnou slávu, věděla vždy, co má císař— pán
k obědu, ale o Pavlovských byla také na
suchu.
Není divu, že proskakovaly sem tam vše-
lijaké povídačky, ale došel jimdech a ustaly.
Tolik se vědělo, že jeden syn je mysliv-
cem kdesi v Uhrách a druhý v Praze na
studiích.
Dokud se u Pavlovských obešli bez cizích
lidí, nezvéděl nikdo nic, ale najednou jako
když odkryješ pokličku, mlíčko vyběhlo
páchlo až na ulici. Neštěstí se uvelebilo u Pa-
vlovských a zvrátilo tam všecko na ruby.
Drnek
Drnková
Dašková
Pavlovský
Drnek
Uhry
Praha
10
article
No, nemohu to dlouho obalovat. Chvíli se
šuškalo, ale najednou to bylo venku. Mladší
dcera Pavlovského povila chlapečka. A tu se
moudrý Pavlovský zapomněl, že jedno minouti,
druhé svinouti, ku třetimu pomlčeti je cesta ku
pokoji. Bylo tam boží dopuštění. Mám to od
babičky Jezberové. Ubohá Kačenka div to živo-
tem nezaplatila, ale kdo je otcem dílěte, neřekla,
to že raději duši zatrati. Starý Pavlovský dělal, ja-
koby se rozumem pominul a nic jinak nedal.
než že dceru i s tím neviňátkem zabije. Odstě-
hovali ji nemocnou i s dítětem do sroubku, nie
říkajec než jako psa vyhodili ji z domova a
starý Pavlovský se zaříkal živým bohem, že by
raději hlínu jedl, než by dceři odpustil. Nebylo
také divu. Krákala vrána, když vzhůru letěla
teď když dolů i křídla svěsila. A jak to měl
krásně narafičeno! To ta nešťastná Kačenka
všecko babičce Jezberové povidala:
»Vy holky!« říkal starý Pavlovský, »se
vdávat nebudete. A také nač? Do statku se ne-
dostanete, tolik vám nedám, bylo by hříchem
trhati naše hospodářství a do žebroty vás ne-
dám. K nám se přiženiti nikdo nemůže. Statek
je Václavův; až se vrátí z Prahy, ujme hospo-
dářství a vy mu budete pomáhati. Budete vši-
chni stále pospolu a obejdete se bez cizích lidí.
Pavlovský
Jezbera
Václavův
Praha
11
article
Tak to bylo v našem rodě vždycky a tak bude.
Josef je odbytý, má svůj chléb a až nás
s matkou zahrabete, budete vládnout sami spo-
lečně.«
Jak vidíš, měl to Pavlovský dobře spočí-
táno a najednou Kačenka se tak zapomněla.
Inu jednal starý s dětmi jako s němou tvářía
zapomněl, že mají také duši, tužby a přání a že
všecko to mají obětovati jeho pýše. Starší Bě-
tuška byla celý tatík, ale Kačenka se nevyvedl
a za to ji stihl takový krutý trest.
Lidé nějakou dobu přetřásali jednání Pa-
vlovského a myslím, že nebylo jednoho, komu
by nebylo Kačenky lito. Obyčejně stihne tako-
vou dívku hanba, ale tu bylo všecko jinak. Na-
jednou jakoby se lidem postavila celá dlouhá t
poušť života obou dcer před oči. Od nejútlej-
šího dětství neměly družky, nepoznaly zábavy.
nezvěděly o světě, nepoznaly lidí a jejich ra-
dostí ani bolestí. Poznali všichni rázem, že
starý Pavlovský oloupil své vlastní děti o jedi-
nou radost života z pouhé pýchy a sobectví, že
odsoudil je nevinné do vězení na celý život.
Jak se obyčejně stává, i při nejsmutnější udá-
losti přihodí se něco buď veselého nebo směš-
ného. Starému Pavlovskému ovšem při tom ne-
bylo do smichu, ale sousedi se smáli dos
a dost.
Josef
Pavlovský
12
article
Byl tenkrát v městečku člověk již nemladý,
ale takový divný brach. Dělat nechtěl nic
také nic neměl, ale kde se zadarmo jedlo nebo
pilo, býval vždy první a protože si z něh
každý směl udělati Kašpara, trpěli ho ve spo-
lečnostech. Kdo pak vi, kdo mu poradil, aby
řekl Pavlovskému o Kačku. Teď prý se j
starý rád zbaví. Vystrojil se opravdu náš blá
zinek a vnikl do tvrze, ale dlouho tam nepo-
byl. Najednou se strhl křik jako když hořl
Ze dvora vyřítil se milý ženich a laskavý pan-
táta se žilou za ním a sázel milému ženichovi
kam jen mohl, přes hlavu, přes záda a roz
umí se, že ho při tom také křtil všelijak, jen
pěkně ne.
No, po čase utichlo všecko a zdálo se, že
tím, jak starý Pavlovský přirazil vrata, zavře
zase svůj dům na léta. Ale chyba lávky ! Pr
jde-li jedno neštěsti, čekej ještě druhé a třetl
na jednom nebývá nikdy dost.
Bývá tak vždycky a bylo tak i u Pavlov
ských. Přišlo najednou plsmo na městský úřad.
Páni zavolali Pavlovského na radnici a
když se starý vracel domů, potácel se, jakoby
palicí dostal ránu do hlavy. Vždyť v tom pismu
vejtisklivě stálo, že Josef Pavlovský, jako jeho
syn, byl tolikátého a tolikátého na jednom
ostrově u samého města Prešpurka k ránu za
střelenl
Také tam stálo, že se nejspíš stala nějaká
mýlka v osobě, to jako rozuměj, že měl být
zastřelen někdo jiný, ale nešťastnou náhodou
přišel Josef do rány. Víš, dědeček seděl tenkrát
v radě a sám očitě to písmo četl, proto to vím
Starý Pavlovský vyslechl, sám písmo př
četl, ale neřekl ani a ani b a jen se z radnice
Kašpar
Pavlovský
Kačka
Josef
Prešpurk
13
article
vymotal. Byla to rána ukrutná, ale ještě ne
bylo dost.
Myslím, že se starý ani nevzpamatoval
přilítlo neštěstí třetí. Jak se říká: štěsti o ber
lich a neštěstí na křídlech.
Přijel syn Václav z Prahy, ale nedošel
musili ho dovézt až na dvůr.
Uhnal si v městě nemoc, ale nějakou div-
nou. Schnul a sehnul. Nebolelo ho nic, nena-
říkal, ale také se neusmál a nepromluvil. Zrovna
jakoby do hrobu oběma nohama pospíchal
Starý Pavlovský sezval doktory z celého kraje.
ale všecko bylo nadarmo.
Bylo podivno, jak se starý Pavlovský te
změnil, dříve člověk neruda, zastavoval ted
každou babku a všude radu bral, jen aby sy
novi pomohl, ale ten, kdo stůně, tomu nepomo-
hou sladké vůně a co je k smrti, ani řetězem
neudržíš. Celý rok to trvalo, než se Pánubohu
zalibilo
Mladého Pavlovského vynesli na svaté pole
a starý Pavlovský rval si vlasy a zemi hlavou
ryl v sadě; vždyť mu zemřelo všecko, pro co
obětoval nejen svůj život, ale i život své žen
a svých dcer.
Tenkrát litovali jsme starého všichni, vždy
každý máme něco u sebe a neštěstí očisťuje
smiřuje.
Ale ještě nebyl Václav zahrabán a star
Pavlovský zvedl hlavu.
Ze sroubku vybatolilo se klouče
Jako divý vzchopil se starý Pavlovský
skočil po dítěti. Uchopil je ulekané do rukou
a hnal se s ním jako s pokladem domů.
Václav
Pavlovský
Václav zahrabat
Praha
14
article
»A přece bude Pavlovský vládnouti v
tvrzile
Domácí mysleli, že se Pavlovský zblázni
Zapomněl na svě přísahy, že by radějí hlinu
jedl, nežli by dceři odpustil, za pomněl na všecko.
jen vnoučka držel.
Matka nehlídá dítě, samice mládě, lakomec
poklad tak pečlivě, tak úzkostlivě, jako hlídal
Pavlovský vnuka; ale těžko říci, byla-li to láska
nebo ta proklatá pýcha.
Ba pýcha to byla spíš. Často ho slýchl
domácí, jak drže dítě v náručí mluvil s kýms
neviditelným. »Všecky jsi mně vzal, ale tohot
ti nedám. Pavlovský zůstane na tvrzi !«
Matky dítěte Pavlovský neviděl, neznal ni-
koho, nemluvil s nikým, jen s dítětem se obíra
a dítě k němu přilnulo až ku podivu.
Od té doby nespatřil nikdo Pavlovskéh
samolna.
Ba vypravovalo se, že s ním musí dít
i spát.
Léta letěla. Z malého Jeníka vyrostl mladý
muž a hospodář. Změnilo se ovšem mnoho. Ze
mřela stará Pavlovská, doprovodili jsme Kačenki
na cestě poslední, jen na starého Pavlovského
jakoby ta zubatá zapomněla.
Neměl času na smrt, neměl, musil Jeník
dříve usadit na tvrzi. A také se toho dočkal
Musil jsi přece mladého Pavlovského znáti. Ale
kde pak, tvůj otec ho znal.
Pavlovský
Pavlovská
Jeník
Musil
15
article
Starý Pavlovský zemřel spokojen, v zápase
s tím neviditelným zvítězil. Na tvrzi panoval
zase Pavlovský — ale jen na krátko.
Kdyby se toho starý Pavlovský dočkal
Lépe bylo, že byl již na svatém poli.
V celé tvrzi zbyla jen teta Bětuška a mlad
Pavlovský, ale ten ve tvrzi skoro ani nebyl.
Široko daleko nebylo hospody, nebylo města, ne-
bylo vesnice, kde by nehýřil. Karban, pitky
rvačky byly u něho na denním pořádku. Pánbůh
ví, z jaké krve a z jakých lidí byl. Divoch.
učiněný divoch a zpustlivec ! Tři roky tak řádil
Jednou přivezli ho ze Ždibec bez duch
Popral se tam při kartách a když se vracel
domů, nejspíše ho ubili jeho kumpáni. V hlu
bokém úvoze našel ho vozka z pivovaru a při-
vezl ho domů.
Sesypali se věřitelové. Polnosti, patřící k
tvrzi, rozprodali v dražbě
Ve tvrzi zůstala jen Bětuška. Jak žila, zů
stalo pro lidi hádankou, něchtěla žíti s lidmi
Jednou vyděsila sousedstvo hadrářka, která
vnikla do tvrze, zprávou, že je hospodyně mrtva
Byla poslední svého rodu
Od té doby je »tvrz« opuštěna.
Babička se zvedla. »A teď pojď, ukážiti
kde řadou vedle sebe leží tiši a spokojeni, dou-
fám, že spokojeni.« Šli jsme — -
Staré lípy zašuměly nám nad hlavami
vůně květin jako milý pozdrav uvitala nás v tiché
obci mrtvých.
Pavlovský
Bětuška
Karban
17
article
Lednová pohádka. Napsal Vlad. Č e c ho ml.
Lednová pohádka. Napsal Vlad. Č e c ho ml.
Když onen člověk, mladý a smavý, připev
ňoval lešklé oko z hladkého mosazného drátu
ke klokočovému keři v rohu zahrady, myslil na
veselé, vypasené ušáčky, o jichž životy ukládal
a kteří jsou tak roztomilí, když tančí v lukác
při měsíčku nebo když dráždivě voní na hlině
ném pekáči v pestré mosaice slaniny a jalovee.
Sotva však povstal a pokročil ve skřípajíčím
sněhu, slétly se do kučeravé jeho hlavy před
stavy zcela jiné. Zaplakaly housle, volala kří
dlovka, v pronikavém světle lustrů zasvitil sni
labutího peří a průsvitných látek, z vonné pěny
krajek smály se něžné hlavinky v gloriole ná
dherných kadeři, blýskala očka a zvaly jahody
měkkých rtů.
Večer bude ples.
Člověk zatančil radostně ve sněhu, rozpu
stilou rukou rozrýval těžké větve dřímajícíeh
smrčků a zamířil ke vzdálenému východu z
hrady-
Na zavátých stezkách potkával vzdušné dě
Mrazu, které tak nevázaně se smějí o závo
s rolničkami, jiskří-li nad krajem bezvadná hlae
modra, které zmateně pláčou, šlehány přísným
vichrem, jenž se občas zvedá z měkkých svýck
podušek kdesi na severu, a které zkameněly spíz
tichých nocí, kdy v sametu hluboké oblohy třpyti
se démanty, a na zemi pod tmavým jehličím světěl-
kují rozšířené zornice drobných zvířátek. Potkával
ty zdravé děti Mrazu a neviděl jich. Víděl krás
nou Jinovatku, nejstarší princeznu hrdé Zimy
plná její nožka v bílé atlasové punčošce vábně
kynula z bohatých, bílých nedbalek, zdobených
perlami. Viděl — a nedbal jí. Kolem malého,
bilého slunce tančily víly v závojích bílých,
Vlad
Zima
Č e c
hrad
18
article
šedých, modrých a v závojích barvy vycíděné
mědi. Hleděl — a nerozuměl. Viděl jen jasná
světla plesu a mezi nimi jemnou hlavinku tma-
vých kadeří, krásnou a něžnou, s právě tako
vým rozkošným důlkem na bradičce, jaký všechny
družky závidí hezké Andulce ze mlýna.
Vrata rozsáhlé zahrady zazpívala, pod no
hou skřípla promrzlá prkna lávky, a člověk za-
šel do dvora, kde teple dýchá kouřící mrva
pobíhá vykrmená drůbež, do domu, do útul-
ných světnic, kde stará kamna divné výpravuji
pohádky, a kde černý kocour v dětském náruči
přede své záhadně sny. — — — — — —
19
article
Na nerovném dláždění náměstí vyskakovaly
sáně, plné opatrně načechraných sukní, parou
zahalení koně zastavovali v pruhu jasného
světla, leticího z rozzářeného průjezdu a skřehl
petrolejové lucerny nad tímto udiveně mrkaly
na luzné zjevy žen a obrovské kožichy mužů
s nich seskakujících.
V plesových sálech, plných vedra a sál
vého jasu, bouřila hudba a smály se útloboké
divky, a nařikala vyšlapaná podlaha, která ji
tolik víděla a v dobrém rozmaru tolik umí vy-
právěti
Mladý člověk po boku hezounké Andulky
s příjemným důlkem na bradičce, se procháze
sálem, bavil ji a se rtů splývaly mu fráze. Sá
lem vířil žhavý tanec a lesní gnomové, přine-
šení sem ve chvojí ze svých hlubokých hvozdů
ukrytí v zelených guirlandách, chtivě hltal
pružné pohyby měkkých ženských těl, bílých
vonících potem
Prach, zvednutý drobounkými střevíčky dívek
v dubových oblacích třpytil se vzduchem, vni
kal všetečně k rozbouřeným tělům a dusil pla
meny světel.
Pak shasly lampy a odletěly kamsi posledn
akkordy hudby.
Na špinavé podlaze zbyly pouze útržký
krajek, umírající květy a vystydlá vůně žen
ských šatů.
Pod vysokými hvězdami letěly sypkým sně
hem saně, tiše a rychle. Za starým vozkou, za-
padlým v liščím kožichu, tulil se pod bil u
medvědinou mladý člověk k tmavovlasé dívee
s velkýma očima, plnýma jisker, a s rozkošným
důlkem na malé bradě.
20
article
Zachumlaný vozka usínal a koně, zbujněl
nádhernou nocí, rozletěli se bílou plání. Kolem
přibývalo jasna a měkkého tepla, cesta měnil
se v hedvábí a před mladými lidmi otvírala se
nádherná brána ráje. Na jemných kožešinách
saní usedala hezounká děťátka s jasnýma očima
a pestrými křidelky motýlů a dováděla ve spán-
kem ztuhlém klině starého vozky
Podrážděné rty mladého muže splynuly
s čistými rubíny, vroubícími malá ústa dívčina
v nekonečném, božsky sladkém polibku.
Touže dobou zazvučel mrazivým vzduchem
pláč, úzkostlivý a bolestný, pláč plný zoufalstv
a volání po pomoci.
Seděl pod nízkým kaštanem v stráni, kde
hnědé, zkřehlé listí kupilo se kolem drobného
keře šípkového, seděl skrčen mezi mrtvým
stébly trávy, s očima bez lesku, zakrytýma prů-
hlednými závoji hladu a bídy, s velikými boltci.
staženými do husté srsti. Seděl a vzpomínal.
Vzpominal na osluněný březový háj, kde
v mechu blýská sluncem rozházené zlato a
škádli se bujné břízy dlouhých zelených vlasů.
Na rodné hnízdo pod teplou mezí, kde s třemi
sestrami a bratřičkem hrával si a dováděl.
21
article
Vzpomínal na teplé noci, kdy — hřeje se na
prsou matčiných — naslouchával družným ho-
vorům žab tam dole v bažině a sborovým
zpěvům komárů, tančfcích chorovody mezi bří-
zami. Viděl posud krásné ony dívčí zjevy, jichž
nahá těla leskla se ve svitu měsíce mdlým
stříbrem a jichž sladké rty ho tak často líbá
valy. Jak dobré byly ty krásné rusalky, lašku
jící nad potokem s bludičkami a velikými mu
rami! — Pak přišlo léto. Žitná stébla hlučně
praskala a v polích se rozesmály srpy. Voněla
sušící se otava, vypráhlá země usínala horkem
z vyschlé bařiny pod strání odstěhovaly se ho
vorné žáby. — A tu on odešel z rodné chaloupky
z niž vidával jen nízký mech háje a rozsáhlé,
vířivé město mravenců s nervosními jeho oby-
vateli. Přišel do polí, kde řady tvrdých zelných
hlávek zvaly k hostině, přišel do lesa potkávaje
nepokojné veverky a vážného jezevce. Tam
našel druhy, s nimiž společně zasedal k hodům
ve vonném jeteli, tam překvapily ho první ná-
razy chladných větrů. Krajem zaplála prvn
pestrá vlákna babího léta, po strništích štěbe-
tala rozstříklá hejna bllých husí a voněly bram
bory v dýmavých ohnících pasáků. Vychladlý
les navštěvovaly shrbené babičky sbírající klest
a chvějící se zimou děti v krátkých sukénkáeh
lámaly odumřelé větve borovie.
22
article
Jednoho mrazivého odpoledne slétly první
kusy vlhkého sněhu. Kraj změnil se v bílou
poušť, kterou bloudily promrzlé koroptve ;
lesa vybíhaly hladem mečící srny a po stopách
vychrtlých zajíců pližila se liška.
Tam, pod střechami, z jichž teplých ko-
mínů tekly modré proudy kouře, lidé smáli se
ve vytopených jizbách za stoly, na nichž vo
něla plná mísa, a venku bloudil zamračený
Hlad, rdouse zvířátka, ta malá, něžná a bez
branná.
Pak počalo slunce výše vystupovati nad
černé lesy obzoru, roste a roste, ale hrozný
Hlad neodchází; plouží se tvrdým sněhem.
žlutýma očima uchvacuje kořist a vypíjí život
vypijí.
Zajíc vyskočil.
Střemhlav sletěl s příkré stráně a po lukách
drobnými skoky bral se tam, kde kupily se
tmavé koruny zahrad. Lehké jeho běhy neza-
nechávaly na zmrzlém sněhu stop. Vychudle
tělo chvělo se zimou v jemném kožišku, eucha-
ném ostrým větrem, a dlouhé boltce bezvládné
skákaly po hřbetě. Zajíc přeskočil prudkým od-
razem potok, kde zpod průzračného ledu hle-
děly naň strnulé oči splcího vodníka, a přibliži
se k zahradnímu plotu. V rozsáhlém sadě sví-
tila lesklá kůra mladých jabloní a v sněhu čer-
naly se omrzlé listy zimní kapusty.
Proběhl podél plotu, hledaje otvor, kterým
by do zahrady vnikl.
23
article
U klokočového keře v rohu zahrady byl
U klokočového keře v rohu zahrady byl
několik kamenů tarasu sříceno
Opatrně provlékl tenké tělo dírou. Prodral
se křovím — v tom ale vydral se mu z hrdla
pronikavý skřek. Pravá zadní noha připoutána
byla lesklým drátem ku keři. Drát se zarýval
bolestně do kůže. Marně snažil se zajíc vy-
vléknouti nohu z hrozného pouta, marně hlodaly
zuby do hladkého kovu.
Zdupaný kolem sníh barvil se krví poraně-
ného běhu. Jedním zoufalým skokem oetls
zajíc pod skálou, porostlou klokočím, kde zu-
stal viseti hlavou dolů se zlomenou pravou
zadní nohou. Krajem nesl se hlasitý jeho pláč,
plný bolosti a strachu, děse jiné zajice, úzkost-
livě skrčené pod křovinami na kraji lesu.
Později umlkl. Zajíc sebou již jen křečo-
vitě škubal
Sametová noc rychle vybledla a nad za-
hradami rozlilo se žhavé stříbro slunce. Prin-
cezna Jinovatka se rozplakala, a křišťálově jeji
slzy kanuly do měknoucího sněhu. Teplý zá-
padní vzduch jemně se vlnil pod vysokým
blankytem, roznášeje údolím radostné volán
kohoutů. Byla obleva,
Zajatému zajíci vlhčily studené krůpěje
měkkou srst, rozpouštějící se snih pálil. Krev
valila se zvířeti do hlavy a bolesti se stupůo-
valy
Zajíc
24
article
Mozek již nepracoval.
Na západě vystoupily mraky, střibrné
z olova, zakalily slunce, a divoký vitr zabouřii
krajem. Země potemněla a pod stromy se roz-
ložilo šero. K večeru zapadly do mokrého
sněhu první drobné kapky deště a pak pršelo
po celou noc
Druhý den před polednem brodil se mlhami
a mizícím sněhem v zahradě mladý člověk.
Včera — s mozkem otráveným probdělou nocí —
zcela zapomněl na nastražené v zahiradě oko;
teprve dnes šel je prohlednout. Zajíc, omdlé-
vající bolestí a hladem, ulekaně rozšiřil oči, za-
slechna nad sebou hlučné kroky. V tom však
již byl vytažen za zlomenou nohu a několik
údery hole ubit. Muž vzal zmučené, umáčené
jeho télo za zadní běhy a smýkaje zkrvavenou
jeho hlavou s vypoulenýma hrůzou očima od-
nášel je domů.
Za několik dní zapaloval si po obědě bílou
cigareltu a rozmrzeně hučel: »Prokletý janek
Tuhý byl jako houžev.
Tuhý
25
article
Pán.
Pán.
Dokud Sazimův Frantík studoval v P . . . .
býval doma velmi často. Doma z jeho návštěvy
mívali i nemívali radost. Téšilo je, že vidí dra-
hého syna a bratra, netěšila je však příčina,
pro kterou domů dojížděl. Odnášelť s sebou
vždy několik téžce vydělaných zlatníků.
»Šetři, synáčku, šetři, vidíš jak je nám
každej krejcárek drahej,« řikával mu vždy ote
louče se s ním.
A matka dodávala: »Tak, tak, dušičko,
však ty se nám jednou vodměníš, vid?
»A postaráš se, až jednou budes pánem,
tu drobotinu, viď?«
»To víte, maminko, budeme se pak všichni
míti dobře,« ujišťoval Franllk.
Čím déle Frantík studoval, tím častějí však
docházel pro peníze. Jednou chtěl na knihy, po
druhé na prádlo, jindy na obuv neb šatv
V pravdé však potřeboval peníze na kon-
certy, na věnečky, na divadla a bůh ví nač na
všecko.
Jednou dokonce příšel pro peníze na
dvoje rukavičky. Otci nechtělo to jit nikterak
do hlavy, za rukavičky vyhazovat peněz. Ale
Frantik ujišťoval, že by ho professoři nechal
propadnout, kdyby jich neměl.
»No tak — ale škoda těch peněz — no.
aledyž to musí bejt', Pánubohu poručeno,s
pravil otec a vyklopil mu tři zlatníky
»Víš, ty máš dost bílé a měkké ruce.
Frantiku, za ty se nemusís stydět, ale podívei
se na moje! Já myslim, že 'dybych je ukázal
těm professorům, že by na tobě nechtěli ruka-
viček.«
Při tom ukazoval Frantíkovi své mozoly
ztvrdlé dlaně. Ale Frantik stál na svém, že
»musí«, a vzal z tvrdé dlaně oteovy peníze.
Sazimův
Frantík
Frantikum
bůh vědět
26
article
(Z oteových mozolů na synovy rukavičky, jaká
to ironiel)
»Jak von Frantik nám to jednou voplatí,«
dodala matka, dávajíc právě menšímu synkov
záplaty na kolena.
»To víte, maminko,« ujišťoval Frantík.
Za takových okolností skončil Frantík »l-
tiny«. Šlo to dost téžko domkáři Sazimovi, ale
přece to těch osm roků vydržel. Ale horší doby
nastaly nyní.
Frantík si umlnil, že půjde do Prahy stu-
dovat doktorát práv. Peněz ovšem nebylo,
přece všieci by byli viděli rádi Frantika dokto-
rem. Po mnohých a dlouhých úraděch ustano-
vili se konečně na tom, že prodají kravičku,
domek a pole, aby mohl Frantik vystudovat.
Neradi se sice loučili s domkem, jejž už léta
dédil syn po otci a ze kterého vynesli před
několika léty dědouše na hebitov, ale — jaká
pomoci! Za to bude Frantik doktorem.
Frantík tedy odjel do Prahy. Rodiče, bratr
a sestry zůstali v rodné vsi, ale jen v podruží.
Všicci se dřeli od rána do večera, od. zimy
do zimy, jen aby na Frantíka hodně vy-
dělali.
I ti ubozí malí otrhánkové v lětě trhal
jahody, brusinky, sbírali houby a v zimních
večerech šili nitěné knofliky do židovského ob-
chodu v městě. A přece tajná radost oblévala
srdce tiché rodiny při vzpomínce, že Frantik
bude pánem. Pak jim to Frantik jistě odplati.
A tak ve sladké útěše, třeba v bídě, plynula
jim léta studií Frantikových.
Minulo několik let. Toužebně očekávaný
čas konečně nadešel. Frantik stal se doktorem,
Však už byl nejvyšší čas. Matka strádáním
churavěla často a chřadla. Starší déti byly po
službách a ti malí ubožácí, hubení, vyzáblí a
bledí pomáhali, jak se dalo.
Frantík
Sazima
Praha
Frantik