Periodikum ALTO Viewer

1

25. ledna 1903

2

Nedělní zábavná příloha

3

„Närodních Listů

4

k číslu 20.

5

Strana 9.

6 article Nedělní klep.

Nedělní klep. Taky výborná figurka, spisovatel pan WVermen- ling v Ernstově „Spravedlnosti“, kromě mnoha výborných, odpozorovaných figur jiných. Takový drobný človíček, trochu potrhlý nebo jak řikáme praštěný, který sám je přesvědčen, jak dobře to myslí, a který snad skutečně to někdy dobře myslí, ale který přece tolik je podoben štěnici. jež vám náhle spadla za krk. Šimrá tam, leze kcuše, ať se kroutíte jak chcete. Mladého, ideálního a geniálního skladatele hudebního Felixe Franka ztupili a zešpinili no- vinářští briganti, kteří pod zneužívaným štítem Spravedlnosti páší veřejné mínění. Nějak si rozlil ocet s panem Struppmanem, který je v redakci Spravedlnosti něčím podobným jako v domácnosti hadr na špinavou podlahu, na smri si rozhněval dokonce pana šefredaktora Memlinga, jehož choť, problematickou zpěvačku nepřipustil k účastenství na svém koncertě. Z to musí býti ve Spravedlnosti bit, strhán. a tento rytířský úkol s gustem vykoná řečený již redakční hadr, pan Richard Struppman Rozumí se, že první, co toho rána po kon- certě vnikne do přibytku mladého skladatelo Franka a jeho matky vdovy, je číslo Spra- vedlnosti s hanebným referátem. Ubohá matka, jejíž syn jest jedinou její nadějí a trochu taky modlou, je všechna zdrcena, syn sám hně- vem boz sebe. Za chvili dodává pošta druhý vý tisk Spravedlnosti, od onoho „známého neznámého anonyma, a za chvíli potom přicház výtisk třeti. Přináší jej zmíněný pan Wermer ling, „přítel“ mladého komponisty Přicházi jak splašený, tahá číslo z kapsya volá již ode dveří- „Četl jste, příteli drahý? To je hanebnost to je sprosťäctvi!!

WVermen Ernstův Franco Struppman Memling Wermer

7 article

Bodejť že Frank četl, vždyť se ještě všem čivami třese, i nesahá tedy po čísle, přátelskou rukou tak ochotně podávaném. Ale Wermerling nutí a epe, jemu jest potřebou, aby se docela na- sytil rozhořčením napadeného přítele. Nikdo s ho nechce všímati, nikdo nemá chuti mluvit s ním o tom, ale pan Wermerling mele dále svoui Jaká ničemnost, jací bandité Nu, až pan Felix Frank bude starší, až na- píše desátou svoji symfonii, až var jeho krve trochu pochladne, pak arci zcela klidně sáhne po novinách, řekne: Děkuji vám za přáítelskou ochotu, — a půjde klidně svojí cestou dále. Neboť zatím uvykne této „přátelské“ ochotě. která mu vždy za tepla přinese, co o něm kde „pěkného“ bylo napsáno. Výborně odpozorovaná tigurka, tento pan Wermerling. A tak známá. Nebo ta neběhá jen po vlasti Ernstově, nepotlouká se jen v jeho okolí, té se daří pod každým podnebím, v zemi každého jazyka. Napsali o vás někdy něco skutečně hezkého, pochvalného? Toho se dovídáte pouhou náhodou, neboť vaši „přátelé“ chrání se, aby s vámi o tom mluvili. Ale nakapal vám někdo jedu? Pak jistě se vám nachomýtne v cestu ně- jaký ten Wermerling, aby dal svému rozhořčen průchod: Jsou to holemci, ti vás zase znectili — A dívá se na vás takovým útrpným, soucitným pchledem, jako na obětní hovádko, svázané na hranici dříví. Ale váš zkušenější zrak vidí skrz ten pohled jako závojem, a za tím závojem olizuje si mlsná šelma pysky, neboť právě ván byla natrhla kůži a okusila sladké lidské krve.

Wermerling Felix Frank Ernstův Franca

8 article

Ostatně tito Wermerlingové nejsou ani nej horší. Máte jen pocit, jakoby vám byla za krk padla štěnice. Je to nepříjemné, ale od štěniee je pomoc. Svléknete košili, a tu mrcha leze tu ji tedy vytřepete a zamáčknete. A panu Wer merlingovi se uetivě poručíte a jdete dále svou cestou. Ještě horší je klep netištěný, roznášený světem, aniž víte kým. A to je jiná, horší, ohav- nější sorta Wermerlingů, než ten ze Spra- vedlnosti, který přináší jen, co bylo vy- tištěno, co si může přečíst a s čím vám může přijit tisíc lidí. Jsou Wermerlingové, kteří za- slechli nějaké slovo z hovoru vašeho s třetí oso- bou, větu bez začátku a bez konce, ale uprostřed snad nějaké jméno. Ahá! Obraznost těchto dobrodinců lidstva je velmi plodna, bujna. S vět- ším ještě umem, než ten vězeň v románě „Monte Christo“, doplní si útržek hovoru vašeho, nastavi jej na začátku a na konci, a nemohou se an dočkat, až se setkají s osobou, jejíž jméno byl zaslechli. „Ten a ten řekl o vás to a tol“ Záleží arci na tom, jaké letory je člověk jemuž byl klep donesen, a jaké zkušenosti. Vzně tlivý, citlivý nebo prchlivý neuvažuje, kolika as ušima již prošlo, kolika ústy bylo rozmnožen vydání klepu, než se dostalo k němu. Snad byl postižen ve chvíli rozbolestnění, v okamžiku ná- lady nedůtklivé, snad zasažen na místě skutečně bolavém. Neodvažuje věrohodnost zpravodajovu ale činí hned svoje důsledky, které se mu zdají v te chvíli neodkladnými. Následuje vzkaz, útol — aléra hotova. A dva dobří známí nebo dva přátelé rozeházejí se.

Wer Monte Christo

9 article

Člověk zkušený, chladnější krve a rozvahy neukvapuje se. Vi dobře, jakými cestami se bere klep, po jakých nitkách, tenčích než pavučích. souká se, než se dosouká na místo svého určení Zpytuje příčiny domnělého nepřátelství, citlivým tykadly omakává na vdálenost srdce onoho, od něhož prý projev vyšel — ale zároveň pohru- žuje se i do svědomí vlastního. Což jsem leckdy o ledakom neřekl taky něco, z čeho mohla být aféra, kdyby vítr šťastně nebyl rozvál hovor mů i pamět onoho, jenž naslouchal? A kdybých mě zodpovídati každé slovo, jež jsem kdy pronesl zdali bych neuvázl v rozpacích, z nichž by ne- bylo vymotání? Zdali jsem nepodlehl pokušení. abych pronesl jedovatý vtip, vyvolaný celou sou- hrou hovoru, vtip, který by byl krvavě poranil. kdyby byl zaletěl jako šíp do kůže onoho, jehož se týkal, ale který na štěstí podnítil jen výbuch smíchu a přes noc byl zapomenut všemi, kteří jej slyšeli, a nikdy již nevytanul na povreh. A tento zkoumající zatím odkládá, co mu bylo doneseno kterýms zlomyslným, afér lačným „Wermerlingem“, do nejspodnějšího šuplíčku paměti své, aby snad až zítra, pozejtří — — Ale zalím se vyspal, pozapomněl. A vzpo- mněl až pozejtří. Ale teď mu připadá již tak vy Sledlým, co byl slyšel od ochotného kolportéra klepu, že upouští nadobro od záměru svého, aby

Sledlý

10 article

vyvodil „své konšekvence“. Snad zbylo sice ještě trochu hořkosti na dně jeho duše. Ale čas hoji horší rány. A po čase zapomněl na dobro. A pak je vděčen sám sobě, že upustil od svých konsekvencí. Bylo by o člověka víc, jemuž by se musil vyhýbati. A je někdy těžko, přetěžko vy hnouti se. Zlomyslná náhoda svede vás na ně jakém banketě a — posadí vás vedle sebe. Ho stitel anebo pořadatel neví, co se mezi vám událo. Vi jen, že jste byli ode dávna dobrými přáteli, sesadil vás dohromady — a oběma při pravil předlouhé, nekonečné hodiny trýzně.

11 article

Nikdy nikdo neučiní promluvené slovo ne promluveným, leda by zalhal. Ale ještě hůř je se slovem psaným. Slova zapomíná, i kdo je byl pronesl, i kdo byl slyšel. Slovo napsané křičía rozčiluje po letech, pokud se papír nerozpadl. Ale na rozpadnutí papíru nestačí ani život lidský Kdo nemůže odolati, aby nepsal, kéž by pře spal aspoň noc, než napsané odešle. A mnohý kdyby z rána přečetl, co byl včera napsal, ne- poslal by. Mám výborného, vzácného přítele, bodrou duši. Zřídka se stýkáme, proto zůstal přítelem dobrým. Nebo někdy nic tak se neobnosí, neroz trhá, neprošlape a neošumí, jako přátelství. Taky jsme si nikdy nie nepůjčili a zřídka jsme si co darovali. Aniž pracujeme ve stejném oboru.

12 article

Aniž se dereme o touž funkci ve spolku neb v zastupitelstvu. To vše jsou příčiny, jež přátel stvi podporují. V ničem si nekonkurujeme Hovořili jsme kdys o dopisech, o vášni kor respondenění, o psavosti listů, ale zvláště listů v jakýchkoli záležitostech delikátních. I řekl jsem k němu kdysi „Choulostivé, zvlášť polemické dopisy ne- psávám již dávno hned po přečtení oněch, jež je vyvolávají. Snadno bych byl náruživým. Čekám. až se mysl uklidní. Ale poněvadž psaní samo za uvádí člověka v unáhlení, neposílám dopisy hned po napsání, ale přespím poc. A často již zničil jsem ráno list, jejž jsem včera byl napsal, a sedl k jinému, který dopadl klidněji. „O, já odpovídám hned, okamžitě,“ o pověděl přítel můj milý, „dokud jsem v ráži A vynadám tomu, kdo se mne dotkl, kdo mi na- psal nezdvořáctví, co se do něho vejde. Vychrlím na něj všechen utrejch, zřežu ho, roztrhám na cucky. Tu máš, potvoro! — Ale pak taky ne- chám dopis přes noc ležet,“ dodal přítel. „A ráno?“ táži se. „Ráno si jej přečtu, lahodím si, jak jsem adresáta zdrchal .— roztrhám dopis hodím do pece.“ „A píšete jiný? „Ani mne nenapadne. Ulehčil jsem si a jdu po své práci. A výborně se mi tento způsoh osvědčuje. Nezlobím se již. Stiskl jsem příteli ruku, poklonil jsemse Oč je moudřejší než jál

13 article Krambambuli.

Krambambuli. Od Ebnerové z Eschenbachu. Člověk má zálibu pro různé věci. Však lásku pravou, nepomíjející lásku, pocítí — zdali vůbee — jen jednou. Tak aspoň domnívá se pan lesní Hopp. Kolik psů již měl a měl je i rád, však milým, v pravém slova smyslu milým a nezapo- menutelným, byl mu toliko jediný — Krambam buli. Koupil jej, vlastně vyměnil, v hostinci „U lva“ ve Výškově od polulného lesního pomocníka. Hned při prvém pohledu pocítil ke psu náklon- nost, která až do posledního vydechnutí potrvala V majiteli pěkného zvířete, který u stolu pře vyprázdněnou skleničkou kořalky seděl, a hostin- skému nadával, že mu druhou zadarmo dáti nechtěl, na prvý pohled bylo znáti pobudu. Mladý mužík, ještě mladý a přece tak sešlý jako od- umřelý strom, měl světlý vlas a světlý řídký vous.

Ebner Hopp Eschenbach Výškov

14 article

Myslivecký kabát, zajisté zbytek zašlé slávy po- slední služby, jevil stopy v mokrém příkopě za žité noci. Jakkoli Hopp nerad ve špatné společ nosti prodléval, usedl přece vedle mladíka a da se s ním do hovoru. Dozvěděl se brzy, že ničema dal pušku a loveckou brašnu hostinskému v zá- stavu a že by nyní také psa vydal; ale hostinský špinavý dříč lidí, nechtěl ničeho slyšeti o zá- stavě, která by musila býti krmena. Pan Hopp neřekl zprvu ani slova o zálibě kterou v něm pes vzbudil, dal však přinésti láhev dobré dánské třešňovky, kterou hostinský tenkráte prodával, a naléval pilně tulákovi. Za hodinu bylo vše ujednáno. Myslivec dal dvanáct láhví téhož nápoje, při kterém obchod byl uzavřen — a tulák dal psa. K jeho cti musíme přiznati, že mu to nebylo snadné. Ruce se mu chvěly, když vázal zvířeti provaz kolem krku, tak že se zdálo že s tou prací ani nebude hotov. Hopp trpělivě čekal a obdivoval se v duchu skvostnému psu Tomuto byly nejvyše dvě léta a on podobals barvou svému pánu, jen že byl o nějaký odstín temnější. Na čele měl bílou čáru, která vybíhala v pravo a v levo v malé čárky v podobě jehliči.

Hopp

15 article

Oči byly velké, černé, lesklé, jasným světlo- žlutým kroužkem vroubené, vysoko umístěné ušt dlouhé, bezvadné. A bezvadné bylo vše na celém těle od hlavy až k patě; silná, mrštná byla jeho postava, a nade vše ušlechtilé okončiny. Čtyři živé sloupy, které i tělo jelena nésti mohly, ne- byly silnější než běhy zajíce. Při svatém Hlubertu tento tvor musil míti rodokmen tak starý a čistý jako jest rodokmen německých rytířů! Myslivci jásalo srdce v těle radosti nad tal výtečnou výměnou. Vstal, uchopil provaz, který přivázati se konečně tulákovi podařilo a tázal se: „Jak pak mu říkáte?“ — „Jmenuje se, jakto zoveme, zač jste jej dostal, Krambambuli!“ zněla odpověď. — „Dobře, dobře, Krambambuli! Tak pojď! Půjdeš? Marš!“ — Však mohl sebe déle volati, pískati, tahati — pes ho neuposlechl, obracel hlavu k tomu, jehož za svého pána ještě uznával a zavyl, když tento naň vzkřikl: „Marš!“ a rozkaz řádným kopnutím doprovázel; leč pes hleděl se stále zase k němu tisknouti. Teprve po řádném boji podařilo se panu Hoppovi psa ve svůj majetek dostati. Svázán musil posléze v pytli na rameno naložen a tak býti donesen do my slivny, která byla několik hodin cesty vzdálena Dva celé měsíce trvalo, než Krambambuli při každém pokuse o útěk pořádně zmrskán. s obojkem bodci opatřeném k řetězu přivázán, ko nečně pochopil, kam nyní patří.

Marš Hopp

16 article

Ale potom, když se úplně poddal, jakýto byl pes! Nikdo nedovede vylíčiti, žádné slovo ne- vystihne výše dokonalosti, které dosáhl nejen ve vykonávání svých povinností, nýbrž i celodenním svém zaměstnání, jako horlivý sluha, dobrý druh věrný přítel a strážce. „Tomu schází jen řeč, říká se o jiných intelligentních psech, Krambam bulimu však nescházela; jeho pán aspoň s ním často rozprávěl. Paní lesní velice žárlila na „Bu liho“ jak jej opovržlivě nazývala. Někdy činívala svému muži výčitky. Po celý den, ano každou hodinu, kdykoli nepoklízela, nemyla nebo ne vařila, mlčky pletla. Ale večer po jídle, když po čala opět plésti, byla by si ráda také zahovořila „Což dovedeš vždy jen Bulimu něco vypravovati Hoppe, a mně nic? Pro samou rozmluvu se psem- zapomeneš na hovor s lidmi.“ Lesník musil doznati, že paní má částečně pravdu, ale pomoci si nemohl. O čem měl se svou starou hovořiti? Dětí nikdy neměli, krávu si ne směli držeti a krotká drůbež, ta živá myslivce vů- bec nezajímá a pečená ne příliš. Pro kulturu však a myslivecké příběhy neměla zase paní smyslu Hopp nalezl konečně východiště z tohoto dilem matu, místo s Krambambulím mluvil o Kram- bambulovi, o vítězstvích která s ním slavil, o zá- visti, kterou budil tím, že mu Krambambuli ná- ležel, o směšně vysokých cenách, jež mu za psa byly nabízeny a které opovržlivě odmítal. Tak minula dvě léta; tu objevila se jednoho dne v myslivně hraběnka, paní jeho chlebodárce.

Hopp

17 article

Věděl ihned, co návštěva ta značí a když dobrá krásná paní počala: „Zejtra, milý Hoppe, jsou narozeniny hraběte....,“ pokračoval klidně, po tutelně se usmívaje: „A tu by vaše hraběcí milost chtěla pana hraběte obdarovati a jest přesvěd- čena, že by ničím jiným tolik cti nedošla, než s Krambambulim.“ „Ano, anp, milý Hoppo ... Hraběnka se začervenala radostí, že jí tak la- skavě přišel vstříc, a mluvila hned o vděčnosti a žádala jen, aby udal cenu, kterou by měla z psa zapraviti. Lišák lesník se zasmál, stavě s poníženě a vytasil se konečně s vysvětlením „Hraběcí milosti!“ Když pes v zámku zůstane každý provaz nepřekousne, každý řetěz nepře trhne, aneb když jej přetrhnouti nemůže, při ko kuse o to se neuškrti; potom si jej hraběcí milost zadarmo račte ponechati — neb pak nemá pro mne ceny.

Hopp

18 article

Zkouška byla učiněna, ale k uškrcení ne došlo, neboť hrabě již dříve pozbyl radosti nad svéhlavým zvířetem. Marně hleděli láskou si je získati, přísností jej krotiti. Kousal každého, ko se mu blížil, nežral a — mnoho neměl beztoho pes revírníkův k dosazování — sešel úplně. Po několika týdnech obdržel Hopp rozkaz aby si pro svého psa přišel. Když rychle tohot dovolení použil a psa v jeho vězení vyhledal. to bylo shledání, nesmírného jásotu! Krambam buli nesnesitelně vyl, skočil na svého pána, po depřel přední nohy o jeho hruď a slízal mu slzy které starci radostí po tvářích tekly. Na večer tohoto šťastného dne šli spolu do hostince. Myslivec hrál s doktorem a správcem taroky, Krambambuli ležel za pánem v koutě Někdy se pán jeho ohlédl po něm a pes, jakkol se zdálo, že tvrdě spí, ihned počal ocasem o zem klepati, jakoby chtěl hlásiti: „K službám!“ A když Hopp v zapomenuti jako vítězný zpěv pis ničku zanotoval: „Co dělá můj Krambambuli? vzpřímil se pes vážně a uctivě a jeho jasný po hled odpovídal: „Daří se mu dobře.

Kousal Hopp

19 article

Téhož času proháněla se nejen hraběcími lesy ale i celým okolím banda pytláků, která ne obyčejně odvážně své kousky prováděla. Náčel níkem byl prý prohnaný chlap. „Zlutý“ nazýval ho dřevaři, kteři ho tu a tam zastihli při skle- ničce kořalky v některém hostinci, jenž požíval špatné pověsti, podobně nazývali ho i hajní, kteř mu tu onde již na stopě byli, ale nikdy ho chytit nemohli a konečně odběratelé, jichž v každ vesnici mezi luzou měl s dostatek. Byl zajisté nejdrzejším chlapem, který kdy poctivým myslivcům potíže činil; byl jistě sám od řemesla, jinak nebyl by vždycky s takovou ji- stotou zvěř vyslídil a každé pasti, která mu na- stražena byla, tak obratně se vyhinul. Škod, na. tesícn a zveri dostoupily neslýchan výše; mužstvo lesní bylo proto v ustavičném roz čilení. Tak stávalo se příliš často, že ubozí lidé kteří při nepatrném poškození lesa chyceni byli byli přísněji potrestáni, než by se za jiných okol ností bylo stalo a než by se dalo ospravedlniti Velké rozhořčení panovalo proto na všech mí stech. Vrchního nadlesního, proti němuž obecná nenávist se obracela, docházelo mnoho dobř míněných výstrah. Povídalo se, že pytláci přísa hali, pomstíli se mu bezpříkladně při první příle žitosti, která se jim naskytne. On však, hbitý statečný muž, vysmál se všem těm povidačkám a pečoval o to, aby daleko široko se rozhlásilo, že svým poddaným nařídil bezohlednou přísnost že za jakékoliv zlé následky zodpovědnost na sebe béře. Nejčastěji připomínal nadlesní lesnímu

20 article

Hoppovi přísné vykonávání úřadních povinnosti, a často mu vytýkal nedostatek ráznosti, čemuž se starý lesník jen usmíval. Krambambuli, na něhož při takové příležitosti okem zamžoural, zlvl hlasitě a opovržlivě. Však ani on, ani jeho pán to panu nadlesnímu za zlé nepokládali. Byio přece nadlesní synem nezapomenutelného dobro dince, u něhož Hopp šlechetnému lovectví se vy učil a Hopp jej jakožto malého mladíka v tajnost povolání zasvěcoval. Namáhání, které s ním kdys míval, ještě dnes mu radost působilo; byl hrdým na bývalého chovance a miloval ho na vzdo drsnému zacházení, které tak dobře jako každý jiný od něho snášeti musil. Jednoho červnového jitra zastal ho opět p vyšetřování. Bylo to v lipovém háji na konci panskéh parku, který hraničil s hraběcím lesem, v blíz kosti kultur, které by byl nadlesník nejraděj ohradil příkopy, naplněnými prachem. Lipy byly právě v nejkrásnějším květu a ně kolik malých hochů vrhlo se na ně. Jako veverky šplhali po větvích skvostných stromů, ulamovaly všecky větévky, kterých dosáhnouti mohli a há zeli jej na zem. Dvě ženy dychtivě větve sbí raly a strkaly je do košů, které více než do polo viny vonnou loupeží naplněny byly. Nadlesní zuřil nesmírným vztekem. Dal svým hajným chlapce se stromů setřásti, nedbaje, s jaké výše padali. Mezitím, co chlapci, naříkajíce a kři- číce, kolem jeho nohou se plazili, jeden s roz-

Hopp Byio

22 article

bitým obličejem, druhý s vyvrtnutou paží, třeií se zlámanou nohou, sbil vlastnoručně obě ženy. V jedné z nich poznal Hopp lehkomyslnou holku, kterou pověsť jako milenku „žlutého“ označo- vala. A když koše a šátky žen, i klobouky hochů byly vzaty v zástavu a Hoppovi rozkázáno, aby je na úřad donesl, nemohl se tento zbaviti zle předtuchy. Rozkaz, který mu tehdy nadlesní dal, roz zuřen jsa jako čert v pekle a jako takový ob- klopen hořekujícími a mučenými hříšníky, by poslední, jejž lesní od něho v životě dostal O týden později zastal jej opět v lipovém háji — mrtvého. Ze stavu, v jakém se mrtvola nalézala bylo viděti, že byla sem přivlečena bahnem a kamením, aby na tomto místě vystavena byla Nadlesní ležel na osekaných větvích lipových maje čelo hustým věncem z lipových květů ověn- čené, a podobný věnec vinul se jako závěsník kelem jeho prsou. Jeho klobouk ležel vedle něho- lipovými květy naplněn. Také brašnu mu vrah ponechal, jenom patrony z ní vyndal a místo nich lipový květ do ní nastrkal. Krásná repetýrka nadlesního scházela a byla špatnou střelnou zbraní nahražena. Když později koule, která smrt způsobila, v prsou zavražděného byla na- lezena, ukázalo se, že úplně se hodí do hlavné pušky, která nadlesnímu jako na posměch na rámě zavěšena byla. Hopp zůstal při pohledu zohyzděné mrtvoly zděšeně státi. Nebyl by moh ani prstem pohnouti a mozek jeho byl jako ochr- nut; hleděl ztrnule a z počátku nemyslil nie teprve po chvíli přivedlo ho pozorování k věcné otázce: — „Co činí ten pes? Krambambuli očichával mrtvého muže běhal jako beze smyslů kolem do kola, maje nos stále při zemi. Chvílemi zakňučel, chvílem vyrazil ze sebe pronikavý štěkot radosti, pak učinil několik skoků, štěkal opět i zdálo se, že se v něm probouzí dávno odumřelá vzpomínka..

Hopp

23 article

„Sem,“ zvolal Hopp, „tuhle sem!“ A Kram- bambuli uposlechl, hleděl však, nejvýš rozčilen, na svého pána a — jak se myslivec vyjadřoval — řekl mu: „Prosím tě pro všechno na světě nevidíš nic, necítíš nic?... O milý pane, hled přec! přivoň jen! O pane, pojď! Sem pojď!... Dotýkal se čenichem kolena myslivcova, plížii se, často se ohlédaje, jakoby se ptal: „Násle- duješ mě?“ k mrtvole zpět, zvedal a strkal těžkou zbraň, bral ji do tlamy, v úmyslu, i apportovati. Myslivce přebíhal mráz po těle a neblah tušení se ho zmocnilo. Jelikož však hloubáni není jeho věcí, a jemu ani se nezdá, aby vrch- nosti na věc posvítil, nýbrž jedině za svou po- vinnost uznává hrozný nález netknutý nechat ležeti a svou cestou — to jest v tomto případě rovnou k úřadu — jíti a tak prostě učiniti, eo mu náleží. Když se tak stalo a všecky formality, které zákon při takových osudných příhodách před- pisuje, vykonány byly a celý den a ještě kus noci přešlo, vzal Hopp, dříve, než ulehl, svého psa do výslechu.

Hopp Sema

24 article

„Psíku,“ pravil, „ted jest četnictvo n nohou, teď jsou vyjíždky bez konce. Viď, po- necháme to jiným, toho padoucha, který našeho nadlesního zastřelil, ze světa zprovoditi? — Mů, pes zná toho podlého poběhlíka, zná jej, ano, ano. Ale to nepotřebuje nikdo vědět, já to ni- komu nesvěřil... Já, hoho!... Já bych svého psa zapletl do této záležitosti... To by mi ani n mysl nepřišlo!“ Sklonil se ke Krambambulimu. který mezi jeho nataženými koleny seděl, přitisk tvář ke hlavě zvířete a přijímal jeho vděčné mil- kování. Při tom si bručel: „Co dělá můj Kram- bambuli?“ Až konečně spánkem byl přemožen Psychologové snažili se vždy vysvětliti ta- jemný pud, který zločince žene stále na místo zlého činu, Hopp sice nevěděl o tomto učeném bádání, ale navzdor tomu bloudil se svým psem bez klidu a oddechu poblíže lipového háje.

Psík Hopp

25 article

Desátý den po smrti nadlesního, poprvé myslil několik hodin na něco jiného, než na svou pomstu, a zaměstnával se v hraběcím lese označováním stromů, které při nejbližší příleži- tosti měly býti zkáceny. Když se svou prací byl hotov, převěsi pušku a namiřil nejkratší cestou, napříč lesem. ke kulturám v blízkosti lipového háje. V oka- mžiku, když chtěl na cestičku vstoupiti, která podél bukoveho plotu se táhla, zdálo se mu, že slyšel v rošti něco harašiti. Hned na to zavládlo ticho, hluboké, dlouhotrvající ticho. Skoro byse byl domníval, že to není nie pozoruhodného- kdyby nebyl pes tak udiveně se dival. Ten st se zježenou srstí, maje krk ku předu natažený ocas vzhůru r s vyvalenýma očima hleděl na jisté místo v plotu. Ohol myslil si Hopp, počkej chla- píku, jsi-li to ty; postavil se za strom a natáhí kchoutek. Srdce prudce mu bušilo a beztoho již krátký jeho dech chtěl mu úplně službu vypově- děti, když pojednou — boží to zázrak, skrze plot — ,žlutý na cestičku vystoupil. Dva mladi zajíci viseli na jeho lovecké brašně a na jeho rameni, na dobře povědomém juchtovém řemenu, repetýrka nadlesního. Byla by to bývala po- choutka, skoliti pytláka z bezpečného úkrytu. Ale ani na nejšpatnějšího chlapa nestřel n yslivec Iopp, aniž by na něho nezavolal. Skokem ocitl se před stromem na cestičcea zvolal: „Vzdej se, prokletý!“ Avšak když pytlák misto odpovědi pušku s ramene strhl, vystřelil myslivec... Všichni svatí! — čistý výstřel. Puška evakla, aniž by vyšla rána. Příliš dlouho visela s nastrčeným nábojem na stromě ve vlhkém lese — selhala.

Hopp Skok

26 article

Dobrou noc, tak tedy vypadá smrt, mysli si stařec... však nikoli — jest zdráv a jen jeho klobouk letí, broky prostřelen, do trávy . .. Druhý nemá také štěstí; byla to poslední rána z jeho pušky a k následující teprve bere patronu z brašny .. „Chyť ho!“ zvolal Hopp chraptivě na svéh psa: „Chyť ho!“ as „Sem ke mně! Sem Krambambuli!“ váb psa s druhé strany tak něžný, láskyplný — ach tak známý hlas ... Pes však — — Co se nyní stalo, stalo se mnohem rychleji než se vypravovati dá. Krambambuli poznal svého dřívějšího pán a letěl k němu, až — do prostřed cesty. Tu písk Hopp, pes se obrátil, ,žlutý“ pískl a pes se obrátil, a svíjel se zoufale na jednom a témže místě, ve stejné vzdálenosti od myslivee jako od pytláka, zároveň uchvácen a přimrazen . .. Konečně vzdalo se ubohé zvíře trapného a marného boje a učinilo konec svým pochybám, ne však svým mukám. Štěkajíc, vyjíc, břicho po zemi vlekouc, tělo jako struna majíc napnuté, hlavu vzhůru vzedmutou, jakoby nebe za svědka svých duševních útrap volalo, lezlo ubohé zvíře — ke svému prvnímu pánu. Při tom pohledu byl Hopp uchvácen krve- žíznivostí. Třesoucí se rukou nastrčil nový náboj — s klidnou jistotou nasadil. Také „žlutý“ hla- veň na něho namířil. Tentokráte to platí! To vědí oba, kteří mají sebe na mušce a jakkoli duše jejich je pokořena, míří tak klidně, jako dva na- malovaní střelci. Dvě rány padly. Myslivec trefil, pytlák chybil. Proč? poněvadž — pes právě s prudkou láskou na něho skočil — a tím zavinil, že pytlák sebou trhl v okamžiku, kdy oba kohoutek stiskli. „Bestie!“ zasyčel ještě, upadl nazpět a již s nchnul. Ten, jenž ho soudil, zvolna k němu došel.

Hopp Bestia

27 article

„Ty máš již dost, myslil si, každého broku bylo by škoda pro tebe. Ale proto přece postavil pušku na zem a nabíjí znova. Pes sedí vzpřímen před ním, jazyk maje vypláznutý, oddychuje zkrátka a hlasitě, při čemž na něho upřeně hledí. A když myslivec byl hotov a pušku zase do ruky vzal, rozmlouvají spolu; žádný svědek slova by z toho nerozuměl, i kdyby místo mrtvého, živý byl přítomen. „Víš, pro koho olovo je přípraveno „Já si to mohu mysliti „Přeběhlíku, tuláku, kanalje, která zapo- miná na povinnost a věrnost. „Ano, pane, ano, dobře „Ty's byl mou radosti. Nyní jest po všem. Nemám již radosti z tebe. „Pochopitelno, pane,“ a Krambambuli po- ložil se, přitiskl hlavu na natažené přední pracky a hleděl na myslivce. Ano, kdyby to zatracené zvíře jenom tak na něho nehledělo. Byl by rychlý konec učinil sobě i psovi mnoho útrap ušetřil. Ale tak to nejde! Kdo by mohl skoliti stvoření, které tak nan hledí? Pan Hopp zaklel ještě několikráte mezi zuby, jedna kletba byla bohaprázdnější než druhá, přehodil pak pušku, vzal pytlákovi ještě mladé zajíce a odešel.

Hopp

28 article

Pes sledoval jej zrakem, až zmizel mezi stromy, pak povstal a všemi údy pronikající bo- lestné zavytí proniklo celým lesem. Několikráte zatočil se v kruhu a posadil se zase vzpřímen vedle mrtvoly. Tak nalezla jej úřadní komise, která, Hoppem vedena, při nastávající noci se dostavila, aby mrtvolu pytlákovu ohledala a od- straniti dala. Krambambuli ustoupil na několik kroků, když se páni přiblížili. Jeden z nich řek myslivci: „Vždyť to je váš pes!“ „Nechal jsem ho zde na strázi,“ odpověděl Hopp, který se styděl pravdu řici. — Co však to pomohlo Pravda příšla přece na jevo, neboť když mrtvol byla na vůz naložena a odvážena, šlapal Kram- bambuli se sklopenou hlavou a se zatáhnutým ocasem za vozem. Ještě druhého dne viděl ho úřadní sluha toulati se nedaleko umrlčí komory.

Hopp

29 article

Kopl jej a zvolal: „Jdi domů!“ — Krämbam- buli však na něho vycenil zuby a utekl, jak muž se domníval, směrem k myslivně. Ale tam ne- přišel, nýbrž vedl bídný, potulný život. Zdívočilý, na kostru vyhublý, obcházel Krambambuli jednou obydlí chudých domkářů na konci vesnice. Pojednou vrhl se na dítě, které před posledním domkem stálo a vytrhl mu dy- chtivě kus suchého chleba, na kterém hlodalo. Dítě zůstalo jakoby ztrnulé leknutím, ale malý špiclík vyskočil z domu a štěkal na loupežníka. Tento ihned upustil svoji kořist a uprchl. Týž večer stál Hopp před spaním u okna hleděl do zářivě, hvězdné letní noci. Tu zdálo se mu, že na druhě straně louky na pokraji lesa vidí seděti psa, který upřeně a toužebně pohliže na místo svého bývalého štěstí — nejvěrnější z věrných — bez pána! Myslivec zavřel okenici a šel spal. Ale p chvíli vstal, přistoupil opět k oknu — však psa tu již nebylo. A opět chtěl si odpočinouti, ale ne- nalezal klidu. Již toho nesnesl. Buď jak buď!... Nemoh býti bez psa. — „Přivedu si jej,“ myslil si,a cítil se po tomto rozhodnutí jako znova zrozen. Při prvním svitání byl již oblečen, poruči své ženě, aby s obědem nečekala a chtěl se vy- tratiti. Když však z domu vykročil, narazila jeho noha na toho, kterého v dáli hledati si vyšei. Krambambuli ležel mrtev před ním, maje hlavu přitisknutou ku prahu, který přeskočiti si ne- troufal. Myslivec nemohi ho nikdy oželeti. Oka- mžiky, ve kterých zapomněl, že jej ztratil, byly jeho nejlepší. Pohroužen v milé vzpomínky, za- notovával si vždy své známé: „Co dělá můj Krambam...“ Však uprostřed slova zděšeně zarazil, potřásl hlavou a s hlubokým povzdechem řekl: „Škoda toho psa!“ Přel. Zdeňka Škardova.

Hopp Škardův

30 article Zátorská kanonie.

Zátorská kanonie. Črta z Haliče. Napsal Jarosl. Hiašek Zátorští kanovníci měli vlastní strážníky. kteří střehli v noci i ve dne celou kanonii, nosil psaní do okolí, vůbec zastávali důležité místo v dějinách kanonie. Posledním takovým mužem byl slavný Ta- deáš Borunski. Pravím, slavný, neboť za takého jest také považován v celém okolí. Nikdo tam neřekne: „Když byl kanovníkem Jan Morzewski, žil tam strážník Boruňskí Ta- deáš. Každý říká: „Když žil v kanonii strážník Tadeáš, byl tam kanovník Morzewski. Však byl po celém okolí rozhlášen. Boruňski nebyl jenom strážníkem, Boruňski šil též kontuše. Ty kontuše — to byla ušitá poesie. Bíle jako sníh v horách, knoflíky na nich jako pěst. modré, černé, žluté, zelené, červené, jak si kdo přál, a podšívka byla rudá, jako když na podzim zapadá slunce za údoli řeky Skawy. Malá, zavalitá postava Boruňského stávala v neděli ráno na nádvoří kanonie vedle sochy svatého Vendelínka, ochránce stád, ke kterému chodili se modlit sedláci z okolí, když šli s do-

Morzewski Boruňskí Tadeáš Vendelínka Halič Skawa