Periodikum ALTO Viewer

1

4. ledna 1903.

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu4.

List

3

Strana 9.

4 article Zrádný list.

Zrádný list. Jediný zloutnoucí list papíru, počrtaný vy- bledajícím, rezivějícím písmem známé neb ne- známé ruky, vynesen byl na světlo nepovolaným čtenářem — a v tom okamžiku otrávena duše čtenářova, dýka vražena v srdee milující, zhrou- ceno štěstí celé rodiny. Snad již nežije pisatel osudného listu, snad nežije ani, komu byl psán, ale zbyl dopis jako nastražený jed. A jeho obsah stačí, aby otrávil všechen zbývající život ná- lezcův. Opět a opět setkáváte se s témito dramaty. Odešel milovaný muž, milovaná žena. Těžký zármutek obestřel duši zbylého, oplakávajícího druha. Jako blesk udeřila rána smrtící Morany v ktidnou domácnost a vyrvala z ní bytost, za niž není náhrady. Vše je skončeno. O, ještě aspon jeden jediný pohled drahých, upřímných těch očí, jediný úsměv, jediné slovo z úst, tolikrát zlíbaných a nyní zsinalých a ztuhlých, na vždy zavřených! Ale marné ždání, duše ulétla a nad vychladlou její schránkou zavírá se hrob. Kdo zbyl, sotva chápe, že má tolik síly, aby unesl palčivý ten žal. Vyzněl zvuk milého hlasu, probouzejícího z rána a pozdravující denně na dobrou noc. Vše kolkolem zpustlo. Mnoho času uplyne, než zhojí se duše a než bytost odešlá, zbavená všeho pozemského, svítit bude ve vzpominkách jen jak jasný obraz, obe střený září usmiřujícího klidu. Včera bylo ustláno drahému tomu srdci chladné zemi. A dnes ruka osamělého chotě. lkající choti probírá se ve stolku nezapomenutel- ného nebožtíka. Vše, na čem kdy spočinula ruka jeho, je tak drahé, milé, jako posvěcené.

5 article

Nejnepatrnější věc má cenu vzácné památky. Hle, tu kniha, k níž se vždy vracel, v níž nej- raději čítal. Hle, péro, jímž psával dopisy, když je nutnost na nějaký čas rozloučila. Hle, hodinky jeho, prsteny, samé to dárky z její ruky, od nichž nikdy se neodlučoval. Podobizny z mladosti, z prvních dob lásky, suché květy, památky na první dostaveníčka. Snítka myrty s bílou stužkou — srdce usedá bolestí nad touto památkou ze šťastného dne, kdy spolu kráčeli k oltáři. Hořké a palčivé slzy zkrápějí tyto relikvie z blažené minulosti, nyní tak vzdálené. Ruka chvějící se a jako znavená odpočívá na chvíli, rozpálené čelo klesá na ni. Kterak jsi mohla ode- jíli, drahá dušel A zase ruka sahá po jiných jiných předmětech, třeba objev každé další drob- nůstky bolest jen rozněcoval. Neboť tato sebe- trýzeň bývá skoro potřebou. Je to jakés vyčerpá- vání vší bolesti, jíž jsme schopni unest.

6 article

Hle, tu v koutě nejzazším skřínka jakás, neznámá, nikdy nevídaná. Co v ní? A ruka otvírá, ryje v obsahu. Dopisy! Dva, tři, čtyři — — více. Ale ne dopisy jeho neb její ruky. Do- pisy neznámého písma. „Miláčkul Slzy v očích vysychají, zraky se poulí. srdce ustává biti. Hrozné odhalení! Duše zemře- lého nebyla vyplněna pomyšlením jenom na ni srdce jeho nebilo jen pro ni. Snad v každém okamžiku, kdy ji libal, vzpomínal na onu druhou, kteráž psávala tyto listy. Hledá závěrek listu, nalézá jméno. Snad lhostejno, nalézá-li známe neb neznámé, snad strašno, nalézá-li známě. Ještě má síly ke čtení. Hltá slova, řádky, stránky — čte dopis druhý, třetí, čtvrtý. Hořká, divá bolest lomcuje celou bytostí. Blesk sjel podruhé — a spálil nadobro, co i v té palčivé bolesti nad hrobem zbylo. Nad kým včera zavřel se hrob umírá v této chvíli podruhé, nadobro. A život kterýž zbývá, je teď pouští skutečnou. Nebo zhynula i památka, setřen i ten jasný obraz vzpo- mínky. Zrádný dopis vše zavraždil.

Blesk

7 article

Tento zrádný list má nehynoucí život. Spo čívá na dně sehránek dřevěných i perleťových zlatem a drahokamy vykládaných, tají se v pro stých zásuvkách drobných lidí i v příhradách stkvostných psacích stolků princezen. Snad již dávno není pravdou jeho obsah, snad již dávno vybouřila a vyhořela vášeň, kteráž jej napovídala avšak list uchoval se jako relikvie a jako hrozný neomylný svědek. Tento sehovaný list má svoji vlastní psycho- logii. Milovali jsme kdys někoho a dostali jsme od něho dopis, řadu dopisů. Rozešli jsme se, zbyly jen dopisy. Lhostejno již, jaké okolnosti nás rozloučily. Ale nové setkání, návrat ke staré lásce, smír — vše jest vyloučeno. Proč ještě uchováváme dopisy? Což nepodržela pamět, že jsme milovali, že jsme byli milováni? Zdá se. že nám jest pamět slabou oporou. Mysl naplňuje se den ode dne novými dojmy, život přítomnostu je silnější života minulosti. Šedivá clona ne- náhlého zapomínání zastírá nám vždy hustěji vše, co bylo. Ale jsou to chvíle — mnohdy těžké chvíle života — kdy nám třeba připravitisi vlastní rukou trýzeň oživením ztraceného štěstí.

8 article

Saháme po listech žloutnoucích — a hle, ted vystupuje před námi, co kdysi bývalo, jako živé- Slova napsaná jakoby byla promlouvána, jestliže jsme pochybovali, že kdysi skutečně tak bývalo, tyto staré listy přesvědčují nás. Milá bytost, pro niž jsme kdysi chtěli umřiti a kterou jsme pak opustili nebo kterouž jsme byli odmit- nuti pro jiného, vstupuje nám na oči v celé své tělesnosti a duše zachvívá se opětně jako zvukem písně dávno vyznělé. — Nevzpom-náte-liž, kterak jste se někdy náhle odhodlali, že zničíte rázem všechny stopy někdejší své „pošetilosti“? Jsou okamžiky, kdy se domníváte, že ponořite v zapomenutí vse, c by vám třeba náhodou mohlo připomenouti minulost. Chápete se listů sezloutlých —. do peee s nimi! Ale ruka váhá, v srdci probouzí se litost. Ještě jenom nahlédnouti, ještě jednou, naposledy přečísti, co vám svěřovala kdysi duše divčt nebo jinochova, v zápalu první lásky, v pevné víře, že se nikdy neroze, dete. Otvíráte listy, jeden po druhém, vpijíte se v jejich obsah, v sluch vům zaznívá hudba milého hovoru jejích nebo jeho ust — nyvá píseň mládí táhne vám duší Zdá se vám, že jste bývali lepši, ušlechtilejší v oněch dobách, kdy jste byli prosti všeho sobe- etví a kdy se vás nedotýkal zapas drsného života Tyto listy — vždyť je to vše, co zbylo z uplynu- lého mládí. A sami je máte zničit? Vlastní rukou v popel obrátit? Skládáte je pomalu, ovazujete rudoučí modrou stuhou, a vracejí se tam, odkud jste je rzčali. Nemáte ještě síly dost, abyste je zničili.

9 article

Avšak z těch dopisů nehrozí vám žádné ne- bezpečenství. Jsou z časů, kdy jste ještě k ni- komu neměli žádných závazků. Snad jste je za- chovali, i když jste se oženili a povdaly. Snad víte o takových relikviích ženy své, snad ona ví o va- šich. A nežárlíte do minulosti. Vždyť jste někdy vším úsilím zápasili o dívku se sokem, vědouce že soupeř ten jest milován, aspoň náviděn. Zvítě- zili jste a nežárlíte již, ač vám nezmizel s očí Potkáváte ho, stýkáte se s ním — vám k vůli ne- bude smeten se světa. Oženil se taky a všichn jste šťastní a spokojeni. Ale jsou dopisy jiné, důkazy vlastní zrady někdy neúprosní zrádcové sami. O, dokud žijeme zdrávi a pevni, dokud sami hlídáme skřiň, v níž se tají nejdůvěrnější, nejhlubší naše tajemstvíl Dokud klíč její nosíme při sobě! Ale jak vratky jsou všechny závory! Jak chatrná je slupka všeho toho tajemství. Jednoho dne stihne nás úraz, těžce raněného neb umírají- cího přinášejí nás domů, zachvátí nás mrtvice, a již není času, abychom zničili, co mělo zůstat skryto všem zrakům jiným. Snad v posledních okamžicích života odpykali jsme hroznou trýzn výčitek vinu svoji, ale nemohli jsme zachrániti čistou památku na sebe a nad to jsme otrávili zbytek života druhu svému. Hle, jak se vymstí zrádný list! Snad jest jen působením oné vyšší spravedlnosti, aby si je člověk uchoval a sám se jím usvědčil, když byl navždy odešel, aby nebyla svěcena památka jeho které nezasluhuje. Ale proč má trpět i jiný, ne- vinný?

10 article

Snad jste nezapomněli na tragickou episodu z hrozného dramatu požáru dobročinného bazaru pařížského? Krom nesčetných obětí jiných uho- řela mladá, krásná žena z nejlepších kruhů. Zou- falý manžel spěchal na spáleniště, aby vyhledal aspoň mrtvolu, aspoň zbytek její. Nalezl, po- znal dle náušnic a jiných šperků, dle kovového pasu poloshořelou mrtvolu ženy své. Ve zžíravé bolesti vynášel ji z hrozného spáleniště. A za ko- vovým pasem, kterýž ohni vzdoroval, nalezl mi- lostný dopis, zvoucí jeho choť k dostaveníčku Osudný list měl podpis. Snad padl zbožňovatel uhořelé ženy v souboji, neboť odhalení mělo za následek souboj. Odpykal tedy — ale snad pykal i vdovec po všechen život za cizí vinu hořkým vědomím, že byl podváděn. Nebýti listu, nikdy by nebyl zvěděl o vině ženy své a její památka byla by zůstala nezkalena. Neboť etitel její byl kavalír a nikdy by nebyl vyzradil, že ho nešťastná krasa- vice vyslyšela. Byl to skutečný kavalír a nikoli vychovatel královských princů Giron, tento velko- lepý chvastoun, který se neostýchá vyprávěti celý svůj milostný román skandálu lačným židovským reporterům, jako vypravuje dobrodružství svá ně- jaký lovec tuleňů nebo mrožů. Jakoby nestačilo, že neblahý manžel princ nalezl ve stolku chot své dopisy páně vychovatelovy, a že tedy kava- lírskému Gironovi nezbývá, než aby — nemoha nic změniti — o svém delikátním poměru ke krá- lovské princezně aspoň mlčel. Vždyť mluvily do- pisy jasně dost. Uchovaný důvěrný list s obsahem nejtajněj- šího tajemství má nehynoucí život. Vždy a znova se najde, v přihrádkách drobných, nepatrnýeh lidí i královských princezen.

Girona

11 article Železniční ministr pojede stanicí ...

Železniční ministr pojede stanicí ... Humoreska z nádraží jihočeského. Se slavnostním výrazem nad obyčej časně vešel pan přednosta Mrázek jednoho dne do kan celáře, nesa v ruce právě došlý pražský list. Assistent Karman po noční službě protaho- val se u stolu, chystaje se již k odchodu, když pan přednosta zadržel jej a ukazuje prstem n modře zaškrtnutou zprávu v novinách, pravil- „Dostaneme návštěvu, pane Karmane. Pan želez- niční ministr pojede v nejbližších dnech naší sta- nicí, snad už zejtra nebo pozejtří . .. „A co víe,“ odtušil flegmatík Karman . .. „A co vic,“ opakoval přednosta, nechápaje. jak někdo nemůže být takovouhle událostí vzru- šen. „Bože, to je teď generace,“ povzdechl si, o se plá ještě „a co víe“, jakoby toho nebylo dost... Já už teď ani nevím, kde mi hlava stojí, jak to dopadne. Ale co bych vám povídal. Vy jste ještě mladý, lehkomyslný zajíe, v hlavě samá holka a o vážných věcech a představených jen ousměšek. Až budete pětadvacet let ve službě, tátou čtyř dětí, to, milý Karmane, jistě se nebudete tak hloupě ptát: „a co víc“ Karman jen se usmíval a zapaloval cigaretlu. Pan přednosta dostal se do ohně. — „To ani, kamaráde, nevíte, jak se člověk stane ouzkostlivým, když jsou léta a starosti o ro- diu. Taky jsem byl takový floutek jako vy a místo vekslů, ved jsem v evidenei, kdy která frajlinka přijde koketovat na perron..

Mrázek Karman Bož

12 article

„Ale s rozumem a stářím se dostavují do- cela jiné myšlénky. Hlavní věcí je ouřad a ve druhé řadě teprve rodina. Vy čerta víte, co je to za zodpovědnost, být přednostou stanice. Od- budete si svou službu a největší vaší starosti je, aby se vám nikdy vlaky neslehly. Taky sic stojíte pořád jednou nohou v kriminále, ale přednosta je tam oběma. Ručí za dopravu, za všechny tři kasy a odnáší nosy za celou stanici. Jen se zubte vy... A to ani nemáte ponětí, jak páni od di- rekce vás vedou v evidenci. Vám se arci zdá. když máme revisi jednou za čas, že tisknou člo- věku ruce, jdou ke mně na oběd a tváří se jak miliusové, že to jsou ti nejlepší přátelé. Ale jen tak mít něco v nepořádku, takhle scházet pár Iístků nebo něco v kase. Pán bůh mě netrestej, to by, Karmane, byla má smrt. A to jsou jen páni od direkce! Teď si představte, že přijede po císaři pánu nad námi ten nejvyšší pán. Něee mu přejede přes nos, nelíbi se mu nějaká malič- kost, křivá tabule ve stanici, nečistý perron, špi- navé okno a za tři dni tu máte přesazení někam do Sibiře, kde už lišky dávají dobrou noc. A kariéra zatlučena paleovými hřeby na kolik let... Tak to u nás chodí! Je to sice smutné — pan přednosta se při těch slovech ohlédl na prav a na levo, zdali ho nikdo neslyší — ale je to, bohužel, pravda . ..“ Telegrafní apparát najednou zaharašil. P přednosta sebou škub... Zasadil vyhozený knoflík do relais; šel cirkulář na všechny sta- nice z Vídně do Prahy. Stanice pana přednosty Mrázka byla první, která se přihlásila...

Karman Mrázek Sibiř Vídeň Praha

13 article

Konečně tedy depeše... Na bílém proužku papíru objevilo se: „Morgen verkehrt. Přednosta ani nedutaje četl strašlivou de- peši, že pan ministr železnic již zejtra projede jeho stanicí a že podrobný jízdní řád rychliku se salonním vozem přijde poštou s desítkou. „Napište to dobře do protokolu, Karmane teď máme osm hodin dvacet pět — ne, dvacel šest minut, raději napište. Takovéhle depeše jsou choulostivé. A podpis nezapomeňte. Tak.

Karman

14 article

Ukažte to sem.“ Vzal protokol do ruky, přešel. čta přes světnici, zatím, co Karman se u appa- rátu jen prohýbal. Pan přednosta, jak se zdálo, učil se osudnou depeši na pamět. Konečně přistoupil k telegrafnímu stolua připsal pod depeši „G. Mrázek, Stv.“ — na česky „Četl Mrázek, přednosta stanice . ..“ „Tak vidíte, Karmane, už je to tu černé na bílém. Zejtra, považte si, to je pár hodin . .. No, doufejme, že to všecko dopadne dobře. Tak mi předejte službu a jděte se vyspat, nebo po- čkáte na desítku? Aha, vida, už sám dostává z toho vítr. Ani se mu nechce jít spát.. . No, počkejte tedy, dovímo se hned, v kolik hodin nám sem přijede.“ — Netrvalo dlouho, desítka měla signál a z chvíli tu byla. Vlakvedoucí už se z dálky na pana přednostu usmíval. „Vezu něco ku pode- psání, Vašnosti.“ Pan přednosta jen mrk', že už to ví... Podepsal, ukázal rukou Karmanovi, sto- jícímu před kanceláří, aby dal signál a už chváta pe odjezdu vlaku do kanceláře. Cestou roztrh obálku a sotva dosedl, oznamoval slavnostně: „Tak zejtra ve tři hodiny dvanáct minut odpo- ledne je tu... A — to se podívejme, k vůli kři žování s tou mizernou dvanáctkou dali mu mi nutu zdržení. Považte, Karmane, pan ministn zastaví minutu u nás a pak až v Benešově!

Karman G Mrázek Stv Mrázek Benešov

15 article

Jen, aby ta saframentská dvanáctka tu byla zejtra v čas . . Pan přednosta od té chyíle měl jako těžkou můru na prsou. Když Karman odešel spat, přešel sám několikráte přes kancelář, každou chvíl se ohlížeje na obraz ministrův, visící nad stolem Vrtalo mu hlavou, je-li velký nebo malý, má-l oči modré nebo černé ten pan ministr. Z foto- grafie se to arci nevykouká .. V tom vešel po ranní obchůzce do kance- láře starý tratmistr Trux, sloužící na stanie zrovna tak dlouho jako pan přednosta. Oba si tykali, ale jen v hospodě, anebo před známým i v kanceláři; avšak to ještě se titulovali „pane přednosto“ a „pane bánmajstře“. V ouřadu si vykali. To dělá moc instrukcí. Pan přednosta Mrázek potřás' Truxovi rukou: „Tak zejtratu máme, pane bánmajstře, návštěvu Jeho Excel- lence — víš už o tom? . ..

Karman Mrázek Truxa

16 article

„Ale, ale to se podívejme, co se to děje?“ „No, viď, to nepamatuješ. Ale jede jen skrz staví se tu na minutu „To stačí takovému pánu, aby viděl, jak hraje . ..- „Jak pak ne, to si myslím! Zrovna jsem chtěl pro tebe vzkázat, aby's dal na perron trochu písku. „Však, však a ty rezavé kolejnice a pražce abych dal honem srovnat za magacin . „Saprlote, vidíš, na to jsem ani nevzpomněl. Počkej, bude nejlépe, půjdeme-li se podívat ob po stanici, aby se dalo všecko v čas do pořádku Čtyři oči lépe vidí.“ Vyšli z kanceláře a zahájili pochůzku. Ni kdy neviděl ani pan přednosta, ani tratmistr tolik stinných stránek a vad stanice jako tentokrát Živý plot okolo zahrádky rostl, jak chte perron od posledního deště měl roztomil- stružky, okna u skladiště byla na několika mo stech vytřískána a špínou neprůhledna, mezi ko lejemi u skladiště bujela tráva. „To všecko musí pryč. Ti chlapi mizerní když jim člověk nesedí pořád na kůži, byle ností shnili,“ zlobil se trafmistr, míně svůj pra covní personál a hlídače- „Zrovna jako skladník,“ připomínal pře nosta. „Kdyby měl celý den svítit lucernou, ne vycídí okna. A tak to šlo v jednom kuse. Našli toho tolik že kdyby všechno se mělo dát do pořádku, musi by pan ministr přijeti až za čtrnácte dní. Konec konců byl, že kde kdo ve stanici, by zapřažen do práce a že pan přednosta po celý den tak se nalital, že v noci, unaven, zaspal ná kladní vlak . ..

17 title

Ypsilon.

18 article

Zatím, co pan přednosta nevěděl, kde m hlava stojí, Karman v „Besedě“ s aspirantem kterému se jinak neříkalo než „špiranel““, ra díli se, jak by starého zejtra ,ztrémovali“. Kar man byl toho náhledu, že by bylo nejlip, sbubno vat, kde koho, aby se přišel podívat na nádraži až pojede pan ministr skrz. Na tom také zůstalo Za chvíli půl města vědělo, že ve tři hodiny dvanáct minut pan ministr přijede zvláštním vlakem, že uvidí pana přednostu v plné parádě v klobouku a s kordem. Nadešlo konečně jitro p bezsenné takořka noci pana přednosty. Prvn jeho slovo a myšlénka, když lezl s postele, bylo Dnes tedy už pojede pan ministr mou stanicí Ačkoliv vlak měl přijeti až po třetí hodině od- poledne, pan přednosta už po sedmé hodině při šel do kanceláře v bílých rukavičkách, v jedn ruce kord a v druhé škatuli s kloboukem. Svá- teční uniformu za ním opatrně nesla služka ..

Karman

19 article

Všechno připraveno zatím pečlivě do skříně jen rukavičky pan přednosta už nesvlékl. Dne nebylo totiž z úřadování nic. Nervosní čekání nedalo mu, aby vzal péro do ruky a něco pra- coval. Každé chvíle vyskočil a běžel na perron obhlížet. Tam traťmistr zatím s tlupou dělníků pracoval o překot. Jední trhali trávu mezi kole- jemi, druzí vozili na perron písek a rozhrabávali ho; hlídači výhybek mazali páky, cídili lucerny. ohledávali pražce. Pan přednosta všude při- kukoval a rozkazoval. Sám občas se shýbl, aby odhodil kamínek, kterého jindy by si byl ani nevšíml; ale když přijede pan ministr! Skladník nemohl panu přednostovi trefit na jméno. Pro jednu minutku zastávky pana ministra má cídit pětadvacetiletý prach na oknech skladiště. To byla arci Sisyfova práce. Nic nemohlo být hotovo a hodiny utíkaly jako voda. Přiblížilo se poledne a tréma přednostova stoupala. Už jen za tři ho- diny! Obědu se sotva dotkl a už byl dole v kan- celáři. Karman dostával rozkazy: každé půl hodiny ptát se na vlak s panem ministrem a n nešťastnou dvanáctku, která měla zde křížování Vlak s ministrem byl arci v čas, za to ale dva- nácíka měla už deset minut zpozdění. Panu před- nostovi vyvstával na čele pot. Už teď má dese minut, jak pak později? V sousední stanici kři- žování nebylo možné, trať jednokolejná, tak ne- zbytně by musil rychlík s panem ministrem čekat.

Sisyfův Karman

20 article

Z toho zase hned psaní na ředitelství a .. . pan přednosta v duchu už viděl ten nos. Takově my- šlénky šly na něho v kanceláři, proto se raději rozběhl na perron. Bylo už po jedné hodině, slu- něčko hezky pražilo a... „Pětranná hodino, Kačko, zbláznila jste se? Pan ministr za hodinu přijede a ona rozvěsí po zahradě prádlo!“ Skokem byl pan přednosta v zahrádce a za- čal shazovati udivené Kačce prádlo nazpět do koše, hubuje při tom na pitomost lidskou jen což... Celý rozlícený vrazil do kanceláře, kde mu zase Karman oznamoval, že dvanáctka má už patnáct minut zpozdění, ale že prý to dožene.

Skok Karman

21 article

Bylo už po druhé hodině, když pan přednosta začal si připínat kord. Pořád byl buď mo spuštěn, nebo příliš vytažen; pravá míra ne- chtěla se dařit. Na perron, jindy liduprázdný, tou dobou počali se trousit lidé. „Prosím vás, Kar- mane, co pak tady ti lidé dnes chtějí? Co pak jim někdo řek', že pojede skrz pan ministr? „Možná dost, pane přednosto, že se to rozkřiklo anebo se dočtli v novinách.“ „Saprlote, to je mrzuté, to je mrzutě. V - bnat je člověk nesmí a teď všechen písek na perronu roznesou mi na botách ... Aby tak měl člověk božskou trpělivost . .. Takhle, aby ještě sem přišli veteráni v munduru...“ Za této řeč navlékl pan přednosta kabát nové uniformy, pak zvolna bílé rukavičky a nasadil si dvourohý klo- bouk .. „Jako funebrák,“ řekl pro sebe Karman, který měl pekelnou radost z toho, jak se plnt perron a jak starý dostává trému. Ještě bylo půl hodiny do příjezdu vlaku s ministrem, když dvanáctka měla už zpozdění třiceti minut. Kři- žování nebylo tedy ve stanici Mrázkově naprosto možné. Určeno bylo asi na třetí stanici blíže k Benešovu. Pan přednosta si oddechl. „Připo- meňte mi Karmane, abych ho nezapomněl zanést do pasu! To by byl malér, člověče.“ Najednou slyš... Bim, bim — bim, bim — bím, bim — signál byl tu, za deset minut vjede vlak do sta- nice. Tréma pana přednosty stoupla, jako teplo měr ve vařící vodě. Vyletěl na perron, kde stěž se prodral zástupy lidu.

Karman Mrázkův Kara Benešov

22 article

„Pro Krista pána, lidičky, jděte mi od kolej ať se nestane žádný malér. Nejmíň na pět kroků ješté dál...“ Zpotil se důkladně, než za pomoe aspiranta, skladníka a traťmistra zatlačil davy ldu od koleje. Za chvíli arci musil to opakovati Klobouk mu spadl do týla, z čela se mu lil pol a — ani si toho nevšim! — rukavička na dlan mu praskla... Konečně v dáli, jako černý prou- žek a nad ním trocha dýmu, objevil se rychlík ..

Krist

23 article

Pan přednosta rychle přeletěl zrakem výbybky stály dobře, oba hlídači u nich. U kanceláře stá Karman, čekaje až mu pan přednosta dá poky pro signál. Z okna kanceláře s dětmi se dívala na tatínka paní přednostová. Když zapískl vlak u distančního terče, Karman ani nečekaje na po- kyn přednosty, skočil do kanceláře a dal signá na nejbližší stanici... Pak klidně vyšel zase ven a ubíraje se okolo místní omladiny, něco k ní pro- hodil. V tom už rychlík přejel přes první výhybku a zarážel. Pod panem přednostou třásla se ko lena... Ze salonního vozu vykukovala řada r videntů a vyšších úřadníků ředitelství. Ještě ne stál vlak zcela klidně, když zaburácelo nádražím hřímavé „Na zdááár...“ Pan přednosta cítil jen jak klesají pod ním nohy, jak chvěje se m ruka, kterou už asi minutu před příjezdem vlaku měl u klobouku. Horko a mráz ho polévaly, když pan ředitel drah, kýve mu z okna, že má jí do vnitř do salonního vozu. Pobyl tam sotva pl minuty; vylézaje pak zářil už štěstím ... Všecko dopadio dobře, pan ministr dal si ho představiti, ptal se jak dlouho už je přednostou, řekl mu, ž slyšel vždy o něm jen chválu a — podal mu do- konce ruku:.. Mrázek celý šťastný mávl jen rukou na průvodčího, ten zatroubil, vlak piskl jel dále. Zatím ale opět ozvalo se nádražím „Na zdar!“ a pan ministr vlídně vyhlédnuvz okna, děkoval kynutím hlavy a ruky davům: Ro- zechvěn vrazil pan přednosta do kanceláře, kde zatím už Karman dával depeši úřadně, že rychlik odejel v čas a neúřadně, kdo jede s ministrem.

Karman Mrázek Horka

24 article

Pan přednosta odhodil klobouk, svlékal kabáta odepinal kord, když najednou se praštil do čel a vylukl ze sebe: „Šmarjá, to jsem to vyved Já zapomněl zanést křížování!“ Ale zlatý Kar- man ho uklidnil: „Já jsem ho zanes' sám, pane přednosto a podškrtl jsem vás, že byste moh' v tu chvíli na to přísahat, že jste to psal vy. Přednostovi spadla hned celá kampanilla se srdce. „Karmane, vy jste anděl, hned bych vám dal pár hubiček, kdybyste o ně stál. „Ale co to napadlo ty bláznivé lidi. Co pk tomu asi pan ministr říkal? No, ale má vina t nebyla. Nejvýš může přijíti zákaz, aby se nikd- na perron nepouštěl.“ Zatím děti obskakovaly s pýchou tatínka: „Tatí, dovedl by's býti také ministrem?“ „Tatí, kolik pak má hvězdiček? „A má víc peněz, než ty?? Tak a podobně mořily pana přednostu, ažje z kanceláře vyhnal ven. Večer, když měl Karman sám službu a sedě za stolem a psal růžové psaníčko, zaklepalo tona dvéře a paní přednostová přinesla Karmanovi půl kuřátka s brusinkami a láhev vína, za to, že t tak šťastně dopadlo. „Starý je vám, ještě šťast nější, než když jsme se brali,“ sdělovala mu dů věrně. „To bych také řekl,“ prohodil Karman, l až, když zaklaply za ní dvéře . . .. Hamlet.

Karman Kara

25 title

Po letech.

26 article Napsal Stanislav Minařík

Napsal Stanislav Minařík Do hlučících ulic pražských snášelo se světle prozářené mlhavo. Šel jsem se svým přítelem n promenádu, kde bylo hlučno a hemživo, jak o maloměstském jarmarku. Někdy je tak příjemno z tiché samoty vtrh nouti v prudký vír horečného života a pozorovat co bolesti, závisti, hněvu, smutku, radosti, bídy a hloupé nadutosti se skrývá v tajich lidskéh života. Lásku tam již sotva najdeš! Ta skryta jest v hlubokých samotách, kde jen rajské ptactvo zpívá v sladkém souladu, kde pnou se k modrým výšinám vysoké modříny, ovíjené svěží divokou révou. Někde daleko v lesích bloudí sama na jeze- rech třásněmi vrbových větví vroubených a po- setých sněhovými květy leknínu, kde lednáček mihne se v pestrém letu při kouzelném svítu bílého měsíce. Někde vysoko na vršinách, kde jen blankyt září nebo černá mračna tiše se plouhají nad ne- patrným světem, tam sídlí láska, tam dosud trpce pláče nad svým krutým vypovězením nevděčným lidstvem. Šli jsme mlčky šumícím davem. Nebylo mné do řeči. Nic nemělo pro mě nového půvabu. Ane jiskrné pohledy veselých oček, ani nejraffinova- nější úsměvy známých koketek. Všechno tak staré, tak známé, stále stejné, boz počátku konce. Přítel někoho pozdravil a zarděl se. Ohled- nuv se, zachytil jsem ještě bledé, dosti půvabné rysy mladé paní. A opět jsme šli chvíli mlčky, až se mne tázal, chci-li něco bližšího o této žené zvědět. Ledabyle jsem přisvědčil. Věděl jsem, že to bude docela všední příběh o mladistvém blouznění. Avšak ač- koli tomu tak bylo, zalíbil se mi, ba rozechva mne onen příběh tak, že jsem jej napsal.

Minařík Láska

27 article

Její otec, můj nevlastní strýc, byl kdysi bo- hatým statkářem. Měl rozsáhlý dvorec, z kterého získával velké peníze. Svoje útlé mládí prožila se svou dobrou mat- kou v překrásné vílle u hlubokých, vonných hvozdů, kde ptactvo jásavě hlaholilo lahodnými sbory a kde příroda slavné a bujně slavila své orgie. Všude velké vonné květy, vzduch přesycen omamnou vůní svěže rozvitých růží, jichž jako naseto červenalo se, žlutělo a bělelo okolo bílého letohrádku. Vůně jejich rozlévala se v sladkých vlnách po celém skoro údolíčku, pronikla až do nitra duše a k srdci a vzbuzovala pocit lásky. K čemu? — — — Kdosi pravil, že co je krásné, mílé a drahé, k tomu prý pociťujeme zvláštní touhu, již lídé nazvali láskou. A ono zde bylo všechno tak krásné, tak roz- košné. Byl jsem tam u své tety na prázdninách jako sextán a zde pod vlivem mohutné přírody. která v tomto zapomenutém zátiší tak bohatě hý- řila svými vnadami, počala moje sedmnáctiletá mysl poprvé v pravdě vážně přemýšlet. Zažil jsem tam milé chvíle! Když v hvozdech slunce zmíralo a posledními paprsky ozařovalo malou fontánu, která v rozkošně zbarvených perličkách se roz- třikovala, a když jsem sedával s Bohuškou na bílém březovém sedátku pod jasmínovým loubím, tu věř, poznal jsem něco velikého, vznešeného něco tak opojného, jako nápoj, jímž se opíjeli staři bohové.

28 article

Někdy večer, když velký, rudý měsíc zalil krajinu růžově se chvějícím přísvitem, když stro- my v němé modlitbě ztrnuly a Bohuška zvonivě se smějíc dováděla po bílém písku pěšinek se štihlou srnou, tu jsem myslil, že žiji v sladké, životem nezaprášené pohádce, kde krásné ru- salky v bledém svitu měsíce tančí a zpívají du- mavé sbory. Tehdy jsem slastí přivíral oči, obá- vaje se, aby snad přílišné blaho vše to rázem ne- zničilo. Vodotrysk bublavě zpíval a jasmínovým listovím zaharašilo někdy vyplašené ptáče. Krásná Bohuška byla ve svém šťastném, veselém mládí. Bylo mně smutno, když jsem se na konci prázd- nin loučil s jejím sladkým úsměvem, s těmi rů- žemi, krvavými západy, s bílým měsícem, se šu- mícím vodotryskem, a se vším tím, co tak slastné stopy zanechalo v mladém srdci mém. S těmi stezkami, které posvětila její útlounká nožka, bolestně jsem se loučil. Když odjížděl jsem z toho pozemského ráje, slzel jsem, jakobych se loučil s drahou matičkou. V Praze mně případalo všechno tak všední,. tak směšně hloupé. Sedával jsem celé dny doma a četl jsem v různých básnících. Naučil jsemse též jemně cftiti. Ten tam byl dřívější můj život, který jsem si otravoval v hospodách při studentských pi- kách. Pojímal mě hnus při pomýšlení na bídně ztracené chvile, Jak mne blažilo, když po vyko- nané školní práci jsem mohl sáhnouti po knize a ukojiti touhy žíznící duše. Chodíval jsem často na Petřín a dívaje se n vycházející měsíc nebo dohořívající slunce, za- létal jsem myslí k Bohušce. Čas mi tak rychle utíkal v milých upomín- kách a než jsem se nadál, již zde byly Vánoce.

Vánoce Praha Petřín krvavý západ

29 article

Jel jsem pln touhy do hostinného zátiší. Přijely mně na malé nádražičko naproti v saních jako krev červených. Ona byla rozkošná v bílé čapce a v bílém kožíšku. Když usedli jsme vedle sebe a pohlédli si navzájem do hořicích zraků, tu mně bylo tak blaze, tak teplo u sdrce, že chvěl jsem se touhou sevříti ji do náručí a zlíbati její rudé, opojné rtiky- Kraj v sněhovém závoji byl nádherný. Hluboké ticho, přerušované šumivým duso- tem koní v bílý sníh a někdy chraptivým skřekem vyplašené vrány, působilo mohutně na moje vzně- tlivé eily. Byl jsem přemožen krásou bílých dálav, které byly polity stříbrem skvoucího zimního slunce. Pocítil jsem tu poprvé svou malost ve velkém vesmíru. Lesy byly vysoko zaváty a podobaly se skupinám květem obsypaných stromů. Zdálo se mi, že údoličko je plné družičeka villa sama, moje nevěsta kynula mně, abych kne šel. — Sáně se zastavily, jasné klinkání rolniček umlklo a za chvíli seděl jsem v útulné, milým teplem dýšící jidelně. Byly to krásné večery sni- vým kouzlem vánočním obetkané! Zel, že tak rychle zapadly v mlhavou minulost. Předčital jsem jí Byrona nebo Vrehlického a tu položivši se svým bujným tílkem do pohovky, utkvěla na mně dětským pohledem hnědých očí. Četl jsem se zápalem, jak jen vycititi jsem dovedl city básníka, a když dočetl jsem tu neb onu báseň, viděl jsem, jak nadra se jí bouřně vzdouvají, oči jak smyslně planou. Jednou, když se matinka s vychovatelkou vzdálily a já dočetl právě jednu báseň Vrchli- ckého, tuším že to byla „Pythis“ z „Nových zlomků epopeje“, tu jsem se již neovládal. Strhl jsem krásou hýříci tělo její do svého náručía šíleně zlíbal její rozpálené rtíky- Mlčela! —

Byron Vrehlický