Strana 2.

NÁRODNÍ LISTY.

4. ledna 1903

Císlo4.

Ze Záhřeba, 2. ledna. („Nový Srbo- bran“.) Za protisrbských demonstrací počátkem září m. r. byl úřadně zastaven orgán chorvatskýeh Srbů, „Srbobran“. Od Nového roku počal v Zá- hřebě vycházeti nový srbský list „Nový Srbo- bran“, jenž v programové stati slibuje, žes nebude zabývati jen otázkami čistě srbskými. nýbrž hodlá věnovati svou pozornost i zájmům „vlasti“, t. j. Chorvatska a jeho poměru k r- kousko-uherské říši. V chorvatsko-uherském vy rovnání vidi pevný právní základ zemské samo správy, pročež nutno vyrovnání toho se držet a jen se snažiti, aby zemská samospráva na jeho základě byla upevněna a rozšířena.

Politické zprávy zahraničné. Štěstí pro Makedonil. Dopis »N. L.« Ze Soluna, 31. prosince. Neváhám tvrditi že již pouhý příjezd ruského zahraničného mi nistra na Balkán a zvláště do Sofie přinesl Make- donii štéstí. Bůh ví, co by se bylo stalo, kdyby tohoto zakročení Ruska nebylo! Přišlo ve svr- chovaném, posledním okamžiku. Věci v Make- donii chýlily se ke všeobecné řeži, občanské válce. Turecko svými „reformami“ jen byje bylo do těchto konců hnalo, protože jeho dobre vůli nikdo nevěří a že nemá jiného přesvědčují cího důvodu kromě bodákův a šavlí. Bulharský Makedonský komitět nemohl už dostáti účelu. za kterým se sestoupil, t. j. vyvolati v Makedoni všeobecné povstání. Začav vražděním části slo vansko-křesťanského obyvatelstva Makedonie Srbů, dospěl na konec tak daleko, že se roz- padl na dvě části, jež už jen píď země dělila, že se nezačaly řezati. Přívrženci povstání, od hodlavše se jménem své věci vztáhnouti vra- žednou ruku na některé z toho živlu, který jim příslušelo hájiti, nemohli dospěti jinam, než tam kde vůbec přestali rozeznávati mezi spoluobčany přítele a nepřítele, přivržence a odpůrce. Na- stalo všeobecné sočení, obviňování, pronásledo- váni, nenávist všech ke všem, a již jen málo scházelo, aby tyto poměry přešly v boj všeck proti všem. Byl by nastal chaotický zmatek který by nebyl skončil jinak, nežli škodou, ane záhubou všech.

Povstalecké čety v poslední době, když se jich Bulharsko odřeklo a Turecko proti nim vy- slalo vojsko, ocitly se v úzkých a nemohly se hnouti v pravo, ani v levo. Podpory se jim za- stavily, povstalci neměli do čeho kousnouti, kde se skrýti, čím se odíti — a tak se čety povsta- lecké proměňovaly jedna za druhou v bandy lou- pežnické. Přepadaly už nejen Turky a Srby nýbrž i Bulhary, braly jim peníze, spíži, dobytek a posléz vypalovaly jejich střechy, sekaly jejich ditky a ženy.

Tak se stalo na př. v Mačukově, vsi solun ského vilajetu, okresu djevdjelijského. Kmet (představený) této srbské vsi, bohati člověk, dostal jednoho večera podivné hosty Přitrhlo k němu šest tureckých žandarmů. Kme se divil, že nikoho z nich nezná, neboť žandarm ské hlidky časťo u něho bývaly. Ještě vice mu bylo s podivením, že neuměji turecky a jsou po- dle hovoru domorodei. A již byl přesvědčen, že nejsou, zač se vydávají, když mu oznámili, že je posílá djevdjelijský kajmakam, aby prohlédli jeho dům, nepřechovává-li povstalce a zbraně. Kladl jim otázky, a tu se noční hosté přiznali. že nejsou, zač se vydávají, že jsou povstalci, pře- vlečení do mundurův ubitých žandarmův, a že kmetovi jako „přiteli Turkův“ ukládají pokutu 50 tureckých lir (1150 fr.) Kmet odepřel. Hoste naň vytasili handžáry a jimi ho přinutili, že jim zaplatil 30 lir — více na hotovosti v domě ne- měl. Hosté nevěřili. Chopili se znova handžárův a rozháněli se jimi na kmetovy syny. Otee je chtěl chrániti svým tělem, ale vida, že by to bylo marno, raněn, vyběhl a svolával ves. Sedláci se hrnuli a kmetovi hosté obrátili se na útěk, střílejíce naproti sedlákům, aby je odvrá- tili od pronásledování. Sousedé vešli nyní do domu kmetova a tu viděli strašný obraz. Na podlaze leželo pět trupů a kolem nich rybnik krve. Zavražděni byli: žena kmetova, dvě dcery jeho a dva synové. V okrese melnickém bývali povstalcí z hladu a nouze přepadli ves Vlachy, jejíž obyvatelé při- znávají se za Bulhary. „Vojvodou“ byl Doněe Zlatkov. Když jim sedláci nechtěli dáti ničeho. „povstalei“ tři z nich ubili. Připad tento byl úřadně oznámen cizím konsulům v Solunu.

Týž „vojvoda“ Donče Zlatkov s „kapitá- nem“ Stojanovem a četařem Rizovem a s ostatní četou přepadl dům bohatého sedláka Dukáto- viče. Žádali od něho peníze, dobytek, spíži, ano i tři deery hospodářovy, aby je bavily, než jim otec vydá, co žádají. Dokud nepronesli poslední žádost, Dukátovič klidně poslouchal, mysle, že se s hosty nějak smluví. Ale jak vyřkli nestydaté slovo, vyskočil, uchopil pušku a ji odpověděl. Hosté jej skolili a hospodařili pak v domě jeho dle libosti. Není divu, že obyvatelstvo takových „osvo- boditelů“ vice se bálo, než tureckých redifů a že je Turkům prozrazovalo, Těmto poměrům je nyní učiněn konec, a t je prvý dobrý následek cesty Lamzdorfovy. Dojčin.

Po cestě Lamzdorfově. Roku 1897 na jaře byla mezi Ruskema Rakouskem uzavřena dohoda o Balkáně. Vídeň- ské listy nad ní jásaly. Vykládaly ji tak, jakoby Rusko bylo Rakousku bez mála z celého Bal- kánu ustoupilo, zejmena jako kdyby bylo svolilo- aby „sfera zájmů“ rakouských rozprostřela se na celou Albanii, Makedonii, Staré Srbsko, ano i srbské královstvi. Že svůj vliv na Srbsko Rusko postoupilo Rakousku, vídeňské listy bájily ješt nedávno přes to, že Rusové již záhy se ohra dili proti všem křivým výkladům dohody a po- věděli, že jim nešlo o nie víc, než o zachování status quo na Balkáně. Po odjezdu Lamzdorfově dovidáme se více. „Svět“ píše, že rusko-rakouská do hodaoBalkánměla zaúčel, přivést Rakousko-Uhersko na Balkdněv passivné postavení, t. j. svázati mu ruce, aby je nemohlo vztáhnouti na žádnou jinou zemi balkánskou kromě Bosny a Hlercegoviny zde aby nemohlo okupaci změniti v annexi. Tento smysl dohody byl vládám slovanskýeh států na Balkáně znám. Dohoda byla jim krajně sympatická a loyálný jejich poměr k Rusku vtvrzen Co se týče uklidnění Makedonie, list soudí že si je Lamzdorí nemůže představevati jinak než aby Makedonie byla rozdělena ne dva správn obvody, z nichž západní dostal by za místo držitele Srba, východní — Bulhara.

Marocké zápletky. Novější zprávy z Marokka připravují na brzkou bitvu mezi povstalci a vojskem sultáno vým, kteráž rozhodne o osudu sultánově a táké o tom, dojde-li na evropské zakročení se všemi jeho povážlivými důsledky. Povstalei stojí pouze čtyři hodiny od města a většina vojska sultán- ského opustila již město, aby cestu k němu ve doucí hájila. Sultán nakázal, aby mu byl před veden starší bratr jeho Mulej Mohamed, by osobně zjistil, není-li pravdivou pověst, že upřehl k povstalcům. Až do 26. m. m. křesťanům v Fezu nebylo nikým ukřivděno. Před Tangerem není té doby mimo španělský křižák »Infanta Isabella« jiných lodí válečných. Sultán marocký, jenž by po tu dobu moh býti zván spíše mistokrálem anglickým, ehee nyní prý se vrhnouti v náruč reakčním živlům ve vojsku, jest ale pochybno, zda ho to za- chrání. Nespokojené živly ve Fezu čekají prj jen na přibližení se pretendenta, aby se rovněž vzbouřily. Na mnohých místech hlásá se svata válka. Jest ovšem otázkou dosti pochybnou, zda nynější k Anglii až přiliš ochotná vláda fran- couzská dovede případného pádu chráněnee britského v Marokku vykořistiti plnou měrou tomu, aby tak vlastní vliv svůj upevnila na tolik, jak jest v interessu francouzské osady sousední a její bezpečnosti.

Čtenáře zajímati bude zajistě několik údaje přehledných o městě Fezu, až dosud Evropa- nům málo přistupném — byl to kromě nemnoha jiných i náš E. Vráz, který měl odvahu iv uzavíranou říši marockou proniknouti — městě, v němž rozhodne se v příštích hodinách osud celé říše a snad i osud míru světového. Féz, 200 km. již. od úžiny Gibraltarské, v výši asi 2000 m. n. m., leží v krásném údol pokrytém haji citronovými a granátovými i množ- stvím zahrad při úpatí hory Džebel Sálah n řičce Fézu, která v městě v četná ramena se děli a níže do řeky Zebu se vlévá. Město samo skládá se vlastně ze dvou měst, která vespolek spojena jsou ulici, 2 km. dlouhou. Starý Fez tvoří severní čásť a jest vůkol obklopen horami na vých. pak docela zbudován na svahu hor ském. Nový Féz (Fés-el Džedid), pocházející te prve ze XIII. stol., tvoří již. čásť a leží v rovině Každá z těchto částí obklopena jest o sobě bli- něnými hradbami zvýší 10—13 m. se čiver- hrannými věžemi; 7 bran vede do Starého Fézu. 3 do Nového; na kopci, u něhež obě města se stýkají, vypiná se hrad (kasbah). Město jest vze- zření nepříjemného a veskrze zanedbáno. Mim větší prostranství před sultánovým palácem v No- vém Fézu nemá náměstí a z ulie tolike jediná zasluhuje tohoto názvu, kdežto ostatní jsou úzké, křivolaké a plny špiny; k tomu domy dvoupatrové obráceny jsou průčelím vždy de dvora, tak že z venku podobají se obrovským obileným krychlím, uvnitř však bývají zařízeny pohodlně a u boháčů i se značným přepychem.

Vynikajících staveb jest poskrovnu. Předni místo zaujímají mešity (džemmy), jichž z dřívějších 785 zachováno jest 130 (9 velkých); nejslav- nější jest Džemma Karabín, největší muslimský chrám v sev. Africe, obromná, ale nesymmetri cká stavba s vysokým minaretem a holými stě nami. Při mešitě této nachází se knihovna s bo- hatou sbírkou arabských rukopisů a vysoká škola mohamedánská, někdy proslulá, jež učjšíla Fez duchovním středem celé země. Nedaleko teto mešity leží Džemma Mulej-Edris, jež obsabuje hrob zakladatele města; prolo pokládá se za mi- sto posvátné a jest asylem pro zločince. Ze svět ských staveb vynikají oba paláce sultánské z nichž nový palác (Bu-Dželád) leží mezí Novým a Starým Fézem, kdežto starý veliký palác za- bírá celou jihozápadní čásť Nového Fézu, ale jest zanedbán. Stranou od města zbudována jest Msala, stavba na 20 m. dl., u niž každoročně slaví se konec ramazanu, a v této době shro- mažďuje prý se u Fézu až 250.000 lidí. Četne lázně, karavanseráje, bazáry, veřejné kuchyně a p. vtiskují Fězu na prvý pohled pečeť města muslimského a jenom četné moderní krámya hostince dodávají mu poněkud rázu evropského.

Vedle uvedené vysoké školy jest tu ještě 7 jiných vysokých škol a mnoho nižších ústavů vyučo- vacích, jež veskrze jsou hojně navštěvovány Obyvatelstvo, jehož počet udává se různě o 50.000 do 150.000 duší, skládá se z Maurů, Arabů, Berberů, černochů a asi 10.000 židů, kteří, jsouce v opovržení, obývaji ve zvláštn čtvrti zv. Milah. Hlavním zaměstnáním oby- vatelstva jsou průmysl a obehod, a jako místo obchodní zaujímá Féz první místo v Marokku a jedno z předních míst v severni Africe vůbee, neboť leží na křižovatce důležitých cest kara- vanních mezi Sudanem a pobřežím Středozem- ního moře. Výroba zdejší vlněných čepic tu- reckých, které od města mají jméno své, úpln zanikla: zlatnictví, stříbrnictví a ražení mine nachází se skoro výhradně v rukou židů. Ob- chodníci z Fězu požívaji výborné pověstia udržují přímě styky s Marseillem, Lissabonem, Kadizem a j., zboží rozvážejí po celé severní Africe a hluboko do Sudanu, hlavně do Kana Kůky, Timbuktu. Správu města řídí paša, zá- roveň velitel posádky asi 5000 mužů. — Féz za ložen byl nejspíše poč. IX. stol. (Mannol a Re- nou uvádějí rok 793, Leo Africanus a Dappe rok 801) od Edrisa, vnuka chalifa Aliho, na místě kde stávala osada římská, vyvrácená v VI. stol od Vandalů. Pod panstvím Arabů dosáhlo město neobyčejného rozkvětu. Od polov. XVI. stol. jest spojen s Marokkem, jsa druhým hlavním a si- delním městem říše, avšak vedle toho požívá pověsti města posvátného, tak že u severoafri- ckých muslimů řadí se hned za Mekkou.

V Praze, 3. ledna. Má se při sčítání lidu zjišťovati řeč obcovací či mateřská, či obě Část odpovědi prof. drn. J. Rauchbergovi od doktora Dobroslav a Krejč i ho. Bylo již v tomto listě (dne 24. řijna t. r.) upozorněno na článek opravdu pozorshodný, jejž orgán Společnosti pro pěstování německé védy, umění a slovesnosti v Čechách právem položil v čelo prvního sešitu nového svého roč- niku. Název článku zní v překladu: »Čtsel ný poměr mezi Němei a Čechy v Če- chách«; spisovatelem je professor při něme cké universitě zdejší dr. Jindř. Rauch ber g. *) Bylo tu již také vytčeno, že článek obsa huje velmi mnoho pravd a poučení, i pro nás důležitých, ale také leceos, s čím s našeho če- ského stanoviska souhlasiti nelze, nebo v čen autor, při vši své zjevné snaze po chvályhodné vědecké objektivnosti, dle našeho přesvědčeni se mýli, patrně na základě neúplných nebo ne- správných informací. Vyhražuje si soustavný rozbor celé lé práee pro jiná místa chci zde v řadě menších článků tvořících vždy samostatný celek, probrati aspor jednotlivé zvlášť zajímavé partie její, ovšem sice s našeho českého stanoviska, ale stejně klidně vážně a co možná objektivně, jako německý autor. První z článků těch sluší věnovati hlavnímu pilíři celé olázky, základu národnostní statistiky u nás: Zjišťováni t. zv. řeči obeo vací při sčítání lidu.

Správně líčí dr. Ranchberg, že až do roku 1880 neměl udávaný počet příslušníků jednotli vých národnosti v Rakousku vůbec žádného pevného statistického podkladu. Počet ten býval prý hledán tak, že hleděno sestaviti co možní přesnou mapu národnostní, tedy zjistití ethno grafiekou příslušnost pro obyvatelstvo jednotli vých osad jakožto celek a pak byl celkový po čet obyvatelstva toho připočten k té národnosti již přídělena osada. Hlavní oporou byly tu arci poměry jazy kové v té které osadě; ale ne vždy a ne vý hradně. Často čerpáno z dějin osídlení jednotli vých osad, a obyvatelstvo jich, ač ustupujíe vnějším vlivům, změnilo již svou řeč, připo- čteno přece k národnosti té, k níž patřilo svým původem. Často také zůstalo tu široké pole jisté libovůli volnému uvážení badatelovu, zvláště když šlo osady s obyvatelstvem jazykově nebo národo- pisně smíšeným. Proto také se výpočty různých badatelů velmi různily. Podstatná změna nastala, když při všeobe - ném úřadním sčítání lidu z r. 1880 poprve kla dena všem státním příslušníkům rakouským také otázka po jazyku obcovacím, t. j. řeči. která užívají v »obyčejném obcování«. Otázka ta opakována také při obou sčítáních následu- jících r. 1890 i 1900 a výsledky šetření toho platí od té doby za základ rakouské statistiky ná- rodnostní. Dr. R. dovozuje pak, že neprávem.

Kdyby se chtěla při sčitání lidu opravdu zjisti národnost, musila by se klásti otázka po řeč mateřské a nikoliv obeovací. Jen mateřština je známkou národnosti, a to jedinou známkou její, která se hodí pro šetření statistická. Po- měry vedou však často k tomu, že jednotlive nemohou v obyčejném obcování uživati své mateř štiny. Ti, kdo žijí sami nebo v nepatrném počtu uprostřed příslušníků jiného jazyka, musí se při- způsebiti poměrům a nemohou udati svou ma- teřštinu za řeč svého obyčejného obcování, od- povídají-li na dotyčnou otázku správně. Ježto se však u nás výsledky šetření o řeč obcovací pokládaji také za základ statistiky ná- rodnostní, má při vzbouřených vlnách zápasů národnostních u nás každá národnost zcela při- rozeně mocnou touhu, upraviti výsledek sčitán ve svůj prospěch tak, aby se ukázala co nejpo- četnější. Každý (?) jednotlivec snaží se tedy př sčitání uplatniti svou národnost, byť i skutečná jeho řeč obcovací neshodovala se s jeho ma- teřštinou. Často arci zmaří to zase opačná snah jiných osob. Služebný pán, chlebodárce, majitel domu, odběratelé, sousedi, zvláštní národní orga- nisace, ha i obce, jež sčitání provádějí, čini tu přečasto nátlak na slabé a odvislé, aniž by byl vždy tuze vybíraví ve volbě prostředků. Jest t jako boj volební. Slaboši a prospěcháři jdou pak nezřídka hned s tou, hned s druhou stranou — při každém sčítání mají jinou národnost.

Vše to jest vydatně podporováno pružností pojmů »řeči obcovaci« a »obyčejného ob- cování«. Nad to pak jest i celé řízení velmi nedostatečné: Šetření provádějí obce a jejich orgánové, ti však jsou zpravidla v národnost- ním boji činně zúčastněni; ani státní úřady, ani jednotlivci sami nemají možnost remedury — neníť tu veřejného vyložení výsledků neb práva strany do nich nahlížeti, aniž spořádaného řízení pro opravy zápisů do archů sčítacích. Výsledkem jest pak ovšem dokonalý zmatek Není správně zjištěna ani řeč ob covací, ani materština resp. ná- rodnost. — S našeho stanoviska sluší vřele vítati tyto vývody německého učence. Jest to — pokud vím — toho druhu první vážný hlas Nemce ve stati rázu politického. Dřive jen s naší strany žalováno na monstrosní ten základ naší stati- stiky národnostní, na uměle sestrojený pojem řeči obcovací; jen s naší strany ukazováno n nesprávnost a zmatky, k nimž vede, na nemrav- nost nátlaku, k němuž svádí. Nyní tedy konečně také s vážné strany německé proslovena nepo- krytě zdreující kritika celého způsobu, jak se u nás zjišťuje faktum tak důležité, jako je právě u nás národnost.

Nechci a nemohu rozhodovati, pokud snad nastala již v celém táboře německém změna ve smýšlení o té věci, a pokud snad mělo nato vliv, že tentokráte nejsme to pouze my, kteři pociťujeme nemilé důsledky pružnosti pojmu řeči obcovací, ale že tentokráte též Němci do- mnivají se — zda právem, či neprávem, o tom si promluvíme jindy — býti vlivem jejímci telně zkráceni. Prozatím dlužno jen s radost kvitovati faktum, že v boji proti osudné »řeči obcovací« nejsme už u nás sami. Dr. R. arci ani slovem nenaznačuje, k terá strana u nás více trpí následkem oněeh zmatků, jež trefně líčí. Ale při vzáené své soudnosti a objektivnosti jistě jest si vědom, že je to strana ta, která má v i ee národních menšin, a jejíž menšiny jsou hospodářsky slabší i odvislejší. Že pak Němců v obeích českých jest abso- lutně i poměrně mnohem méně nežli naopak, že německé menšiny tvoří zpravidla lidé zá možní a od Čechů neodvislí, — továrníci, úřad- *) »Das Zahlenverhältnis der Deut- schen und der Tschechen in Böhmen Von Prot. Dr. Heinrich Rauchberg in Prag. V říjnovém čísle »Deutsche Arbeit«, 33. str. 8 s mapkou.

níci a p. —, kdežto menšiny české sestávají jak sám dr. R. později podotýká, většinou z děl- ného lidu, jenž přišel si hledati poctivou prae kus tvrdého německého chleba, — jest mim spor. Nemůže tedy také býti spor o tom, v čí prospěch dlužno opra- vovati takto prováděné sčítán lidu, jde-li o objektivní zjištěn poměrů národnostních. — Přese všechny ony výtky přičítá však dr R. výsledkům sčítání lidu dle řeči obcovací ve liký význam politický: Jsou prý »mě- řitkem energie, s jakou se jednotlivé národnosti dovedly zmocniti sčitání lidu, by osvědčily svou sila i državu. Ze změn, nastalých od sčitání do sčítání, můžeme souditi na zdar nebo nezdan národních snah v uplynulém desitileti a tím na změny v državě a v poměru sil jednotlivých národnosti.« I to je celkem spržvno. Nutno jen dodati že tuto cenu má dosavadní způsob sčilání lidu u nás pouze prozatím a abych tak řekl, z nouze jen potud toliž, pokud tu není měřitka bezpeč- nějšího, přesnějšího, správnějšího. Náš lid říká v takovém případě: Mezi slepými je jednocký králem Professor Rauchberg nemá tedy sčítání lidu dle jazyka obcovacího za vhodný a správný zá klad statistiky národnostní, ale přece jen — pa trně pouze prozatím a jen z nouze — za do statečné měřítko národních sil a za dostatečný podklad své studie. Pro příští sčítání lidu však navrhu přímo — a v tom liší se opět podstatně od dosavadních snah svých krajan u nás — aby byla kladena otáz ka přímo po řečí mateřské. Dosud všech- ny snahy české, by místo nešťastné »řeči obeo- vaci« byla předmětem šetření mateřština, setká- valy se s odporem nejen u vlády, ale i u našich Němců ..

Arci žádá dr. R., aby vedle ma teřštiny byla při sčítání zjišťová na ještě také řeč obcovací; a to je právě, v čem s nim souhlasiti ne- mohn. Odůvodňuje to tím, že potřebám správy prý nestačí zjišťování mateřštiny. Ji jde zvlášt o zjištění »jazykového rázu obecného obcování«, »jazykové formy styků společenských«. Že ty měla hned původně na mysli a že se vyšetřo- vání řeči vůbec zavedlo u nás v zájmu správy a ne k vůli bádání elhnografickému, toho dů- kazem jest, že se šetření to omezuje jen n přislušníky rakouské a že se za odpověď při poušti jen některá z řečí v území státním ob vyklých, Mateřštína je vlastnosti jednotlivce, řeč obcovací vlastnosti společenských skupin a je jich bydlisť a to vlastností, kterou zjistiti, má pro veřejnou správu velikou důležitost. Při tom však nesmi prý se zapominati, že obcovaci řeč u nás není ani místně ani osobně jednotná, následkem hojného promísení různých národností. Chce-li se tedy dospěti k objektiv- nímu faktu řeči obcovaci, musí prý se také vzíti zřetel k četným osobám dvouja zyč- ným. Jinými slovy dr. R. navrhuje, abyse jednotlivec pří sčítání řeči obcovaci směl při- hlásiti třeba k několika řečem a ne jako dosud, aby se připouštěla v odpovědi pouze řeč jediná. Proti tomuto návrhu nebylo by, doufám, ani s naší strany námitek, pokud se sčítá pouze řeč obcovaci; aspoň by výsledky byly poněkud správnější, byť i ne přesnější, určitější. Ale našeho stanoviska a za nynějšich po- měrů nutno si přáti, by sčítání dle řeči obcovací bylo zcela odstra- něno, nepřipuštěno ani vedle sči tání dle řeči mateřské, a to ani ne jakožto zdánlivě nevinné sčítání znalostí jazy- kových.

Kdybychom žili ve Švýcarsku nebo v jino zemi, kde je poctivě provedena naprostá, spra- vedlivá rovnoprávnost všech národnosti ji obý- vajících, bylo by lze jen vílati, kdyby se kromě národností zjištovala při sčítání všeho lidu tak jeho znalost jazyková. Nikdo by tím nebyl ohro- žen, a věda byla by obohacena. Ale u nás, kde se my Čechové a s nám většina jiných národností v říši musíme bíti zachování každého kousku národnostních a ja- zykových práv, a to bíti se nejen s odpůre národními, ale i s byrokratickou vládou; kde naše menšiny úpí hospodářsky i národně pod několikerým jhem ; kde se hledá záminka pro státní němčinu atd. — u nás nutno se míti n pozoru přede všim, eo je polovičaté, přede vším. co by mohlo poskytnouti záminku k novým útiskům a nátlakům. Kdyby se však vedle řeči mateřské zjišťo vala také řeč obcovací, tu je za nynějších po- měrů více než odůvodněna obava, že by se vý- sledku užilo k zámince, by se českým menši nám v krajích německých opět upírala veškerá práva jazyková: »Zná-li z vás tolik a tolik per cent německy — řeklo by se — k čemu zde ustanovovati také úřadníky češtiny znalé? Pr těch pár, kteři německy neuměji, to za to ne- stojí — ať si pomohou, jak mohou!« A sčítán řeči mateřské bylo by pak platno tolik, jako nie.

Poměry menšin by se nezlepšily, spíše zhoršily. Neboť aby se mohlo argumentovati tak, jak právě naznačeno, shánělo by se zase ono při- slušné percento lidí, znajících německy — všechny ty staré nesprávnosti všechen starý natlak atd. opako- valy by se znova. Jenže ve zhorše- ném vydání. Byloť by o argument více, i pro svádění prostých sice, ale národně uvědomělých Čechů: »Proč byste neřekl, že umíte také trochu německy, když tu mezi námi žijete ? Vždyť přee na tom nezáleží, vždyť svou národnost vyznal jste již svobodně tím, že jste zapsal češtinu z svou řeč mateřskou! Jen abyste osvědčil, žes námi tu žijete ve shodě, že se nás nestranite, měl byste udati, že s námi také trochu dovedete mluvit. Vždyť by to jinak byla pro vás přímo hanba, že ani pár slov německy jste se dosud nenaučil !« Tak a podobně by se pak mohlo pů- sobiti i na ty, kteři dosud se dovedli všemu nátlaku vymknout. Že by naopak Němcům v českých krajíeh při tom nebylo nikdy tak zle, je samozřejmo, aspoň dotud, pokud všichni státní úřadnici — a o jazyková práva při státních úřadech jde tu v první řadě — budou se musiti vykazovati znalostí němčiny.

Bylo by tedy sčítání řeči obcovací, nebo — což jest vlastně totéž — znalosti řečí vůbec, vedle sčltání dle mateřštiny pro nás Čechy ne- bezpečno. Mimo to je však i zbytečno. Neprávem přikládá Dr. R. řeči obcovací pro správu veřejnou tak veliký význam oproti ma- teřšlině. Spravedlivá správa státu mnoho- jazyčného musí umožňovati příslušníku kaž de národnosti v zemi, by mohl dojíti svého práva ve svém jazyku, svou mateřštino u. I ti, jež osud zavál do jinojazyčné části jich vlasti, mají plné právo, by veřejná správa respektovala jejich řeč. Správa, 1. j., úřadnictvo, jest tu k vůl lidem, ne naopak. To platí pro Čechy právě tak jako pro Němce. Správa státní je tedy povinna postarati se, by Némec kdekoliv v celé zemi mohl ve styku s ní v každém směru uživati své mateřštiny; tím více arci, zjisti-li se dle mateřštiny, že tem kterém správním okresu českém je Němei značnější počet. Ale totéž musí dle jasného při- kazu citu spravedlnosti, jejž i v každém sluš- ném Němci chci předpokládati, platiti také pro Čecha v německém území společné naší vlasti. Na konec nutno si ještě uvědomiti, že b ani tím, kdyby se místo řeči obcovací zjišťovala mateřština, bez dalšího nebyla již zabezpečena správnost národnostní statistiky v Rakousku.

Vše to, co uvádí dr. Rauchberg o nejrůznějších způsobech nátlaku i o slaboších, kleři pro hmotný zisk nebo jiné výhody hlásí se dnes k té, zejtra k jiné národnosti — vše to mohlo by se opakovati i při zjišťování řeči mateřské. To mohlo by zameziti jen vhodné řízení, ze- jmena pak energické a energic ky prováděné trestní předpisy pro falšování výsledků sčítání a proti každému ná- tlaku v té příčině, neb i pokusu oň, spolu s opravdovou vůli vlády i všech zúčastněných jejich orgánů, zjistiti jednou poměry národnostní zcela správně. Mocnou pomůckou bylo by také, kdyby se konečně upustilo od hledání různých těch forem, t. zv. jednojazyčné rovnoprávnosti u nás a zavedla se v celé zemi naprostá, spravedlivá rovnoprávnost oboujazyčná. Neboť pak nemělo by toho významu, zda v kraji smíšeném činí národní menšina 1, nebo 20, nebo 50 procent, i odpadla by mnohá přičina k nátlaku i ke snaze dociliti takových výsledků sčítání lidu, jež jsou sice ve prospěch těch neb oněch národnich tužeb, ale — v roz- poru s pravdou! Tedy: Námitky professora Rauch- berga proti sčítáni dle jazyka ob covacího a proti tomu, by výsledky jeho byly činěny základem stati- stiky národnostní, jsou zeel správny; rovněž tak jeho návrh, aby se přistě sčitalo dle řeči ma- teřské. Ale aby se vedle toho z ji- šťovala i řeč obcovací, je neje zbytečno, ale za nynějších poměrů i nebezpečno. Misto toho záhodno energickými trestními předpisy zabezpečiti správnost i svobodu při udávání mateřštiny

Defraudace ve svato-václavské záložně. Za včerejšek situace valně se nezměnila a tak bylo by možno opakovati bulletin včerejšího čísla těžko, naprosto nesnadno říci, zda záložně bude možno provést klidnou likvidaci. Sanační komise ve včerejšl schůzi usnesla se svolati schůzi živnostnictva na úterý dne 6. ledna o 3. hod. odp. do sálu sv.václav- ské záložny. Dále konaly se včera schůze členů kategorie úřadníků státních i samosprávných, profes sorů, učitelů a pod. Včera vkladatelé slevili ze svých vkladů 14.00 korun. Monsignore Drozd byl v kriminále u zpovědi. Zpovědníkem byl kanovník dr. Doubrava. Hned po zatčení předsedy záložny prof. Drozda roznesla s zpráva o tom, že Drozd má někde za hranicemi velké obnosy »nastřádané«. A poněvadž nikdo se nemohl dovědět, zda je tomu opravdu tak, podjal se kanovník dr. Doubrava úkolu, že Drozda důvěrně a přece dů razně se na to zeptá. Dr. Doubrava odebral se k vy šetřujícímu soudci p. radovi Kuršovi a po sdělení účelu poslání svého byl do úřadovny z cely předve- den monsignore Drozd. »Důrazně jsem s ním hovořil — pravil dr. Doubrava — a hleděl jsem působit n jeho cit a snažil jsem se ho přiměti k tomu, aby oznámil, zda má nějaké peníze v cizině, kde a mno- holi a vyzýval jsem ho, aby je vydal.« Drozd do- mluvami byl tak pohnut, až se rozplakal a pak pra- vil: »Tázal jste se mne téměř pod přísahou, zda mám nějaké peníze v cizině a já vám mohu s nej- čistším svědomím říci, že nikde peněz nemám. Vše, co jsem měl, jsem vydal, i svůj nábytek, takže — dostanu-li se jednou na svobodu — zůstane mně pouze pense a když i ta mně bude zabavena, stanu se hotovým žebrákem.« Kanovník dr. Doubrava vrá- til se tedy od léto zpovědi v žaláři s bezvýslednou.

Denní zprávy. — Souhlasíme. Po skončeném »šťastněs vyjednávání se druhou polovinou této říše, nyní přicházi na jevo, oč vlastně šlo a mimo to do veřejnosti se derou všeliké zajímavé podrohnosti z onoho jednání. Hlavní překážka, jež stavěla se shodě v cestu, byla prý otázka konverse 42 proc. renty a mimo to otázka placení hoto- vými. Ponechávajíce tyto věci přislušné rubrice, v jinou stranu obrátiti chceme pozornost. Listy vládě blizké, aneb ji aspoň přející, vykládají věc tak, jako by skutečně bylo o Sylvestru ra- kousko-uherské vyrovnání perfektováno. Tak jako by parlamenty tu i tam nebyly té doby již ničím. Uznáváme, že dr. Körber dojista s uspokojením pronesl, když byl se Szellem hotov, v holel Sachrově veliké slovo: »Tak a teď se najíme!« — Však v tom se sotva klamal, že shodou chefi kabinetu věc ještě vyřízena není . . . Szelli Körber prý ve svém jednání ovšem předpokládali, že elaboráty jejich dojdou parlamentního sehvá- lení tu i tam, dr. Körber prý dokonce naplněn je nadějí, že cislajtánský parlament bude ku práci nejen schopen, nýbrž i ochoten vykonati práci aspoň pokud jde o rakousko-uherské vy- rovnání. Dr. Körber ve směru tom je dojista kompetentním činitelem, nebo kdyby opravdu chtěl, parlament byl by dělným okamžitě. Dr. Körber mezi jiným zle si stěžoval, jak obtížnou měl posici naproti Szellovi, který mohl opírati s bezpečně o silné zastupitelstvo lidu, kdežto on visel prý se vším v pravém toho slova smyslu ve vzduchu. Pocitoval prý zoufalou svou posici za každým krokem. Souhlasíme. Zcela jinak by si byl mohl pan dr. Körber počínati, kdyby byl mohl v zápasu svém s Uhry opříti se ne