1
masthead
21. července 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 199.
List
4
article
„Zdob sobě obydlí své!
„Zdob sobě obydlí své!
Kousek zkušenosti pro domácnost.
(Vážené dopisovatelce s červeným a stříbrným
monogramem.)
Tonu často v rozpacícb, kterak zodpovídat
mnohé dotazy, jimiž bývám poctíváň. Jsou ně
kdy tak záludny, ba izlomyslny, že nejlépe od
povídati mlčením, aby si člověk nějak neuškodil
Avšak Vaše etázka je tak prosťoučká, odpověd
na ni tak snadna, že s radostí chápu se péra.
abyck Vám — —
Ne, ještě se chvili rozmýšlím. Nepodepsala
jste se, což svědčí o nedostatku důvěry. Jenom
dvě nakadeřená začáteční písmena zakončují V s
list, táž, jaká jsou vyražena cinobrem a střibrem
v růžku Vašeho zdobného oktávku. Ano, ano
tenhle monogram obklopuje Vás leď na všech
stranách, naplňuje celou Vaši domácnost. Dává
Vám dobré jitro s podušek, kdy se probouzite
ba, snad se Vám v noci nějakým nedopatřením
vytiskl i na tvářičku; svítí Vám živými barvam
ve velikých rysech s ručníku nad umyvadlem
pozdravuje Vás při snídani s elegantního nádo-
bíčka, zavadí Vám o nosik na něžném kapesníku
obědvá s Vámi na taliřích, na střibrných pří
borech, na ubrouseích, je vyryt na všech skle
nicích, skleničkách, číškách, na lahvích — jeto
poslední, ale mnohonásobný pozdrav bývalého
svobodného života Vašeho, neboť jistě znamená
ten monogram Vaše jméno rodné.
Vzpomínám si tuto, že jsem jako ne
zkušený mladík nemohl pochopiti, proč si ne-
věsty vyšívají počálečné písmeno rodné h
jména, proč ne již jména po manželu, nebot
přece vědí, za koho jdou z domu. Ale z toho
mne vyvedla jedna rozumná matka několika
deer.
5
article
»To se rozumí,« vyložila mi, »že holka vl
za koho se má vdáti. Ale což pak, kdybyse
svatby v poslední chvíli sešlo, co? To by bylo
pěkného párání a nového vyšívání, ať nemluvím
ani o lžicích a nožích, které by musily nazpět
ke stříbrníku, o garniturách a servisu ! Co pak
s tím? Takhle, když je monogram po rodičích
může být holka desetkrát zasnoubena a pak
může vzit jedenáctého — monogram hodí se ke
každému muži.«
Nevím, zdali mi dobrá panička vyložía
správně tu monogramovou zvyklost, ale prak
tické to jest. Později pak skutečně jsem se do
věděl, že v jejím domě, u jejích dcerušek bý
valo zasnubování zcela obvyklou a častou slav
ností rodinnou a že tedy výbava padla doleře
tomu pátému nebo šestěmu ženichu.
Jste taky mladou paničkou, svěřujete se
s tím s jistou pýchou. Ano, velmi mladou, právě
jste se vrátila s cesty svatební. Jste jistě trtchu
unavena po čtyřnedélním putování, tuším, že
sama děkujete Pánubohu, že sedíte zase doma.
6
article
Inu ano, milostivá, svatební cesta není žádná
pohova, žádný odpočinek, Hrozně to člověk
ztrmaci.
Avšak nyní na vás dýše milá, útulná
vlastní domácnost. Nestojíte o ulici, o veřejný
život, chcete tráviti doma, po hoku milého
muže. »Jen ještě co se vrátím z letního bytu,«
poznamenáváte, »kam za mnou můj mužíček
dojíždí, neboť jeho dovolená již vypršela, bohu-
žel.« I přejte mu trochu klidu a odpočinku
milostivá. Však i ten letní pobyt uteče.
A pojednou mne překvapujete divnou otáz
kou: můžete-li prý důvěřovati inserátům
Můžele-li se jimi říditi při svých koupich.
Abych řekl upřímně, milostivá, snad mů-
žete. Arciže, od případu k případu. Nebot
sotva byste mohla potřebovati vše. Myslím na
přiklad, když někdo nabízí opotřebovanou mlá-
tičku nebo žentour, nebo starou konstrukci že-
lezného mostu, nebo roční hřibě, že by se Vám
to nehodilo. Co s tím ve mladé pražské do-
mácnosti? Také sebe krásnější holubnik těžko
se umístí v bytě, byť i byly čiyři pokoje,
vitrina z výstavy nehodí se někdy ani doji
delny ani do salonu.
bůh
7
article
Ah, pardon, tu to jest. Zavadil Vám o zrak
inserát: Zdob sobě obydlí své! — a nyní se
tážele, co o tom soudím. Vadi Vám ta nahá,
střízlivá okna, chcete je ozdobiti, učiniti sytěj-
šími. Snad i proto, aby zvědaví sousedé z pro-
tějška nemohli pozorovati každé Vaše hnutí.
Věru, milostivá, nemohla jste mi lépe tre-
fiti do noty. »Zdob sobě obydlí své!« To jest
můj připad, mám v té věci vlastní výbornou
zkušenost.
Ano, taky mně kdysi zavadila tab slova
zrak. Diafány! Krásná výzdoba okenl. Každý
svým vlastním sklenářem! Půvabné vzorce.
genry, historické výjevy na sklo! Náhradaz
malbu vpalovanou 1 Levné a okouzlující ! Zdob
sobě obydli své! — A pod inseráty byly takové
hezké miniaturni kresby.
Nešlo mi to z hlavy. Počal jsem obchá-
zeti papírníky, kteří »diařány« inserovali,
stával jsem před výkladními skřiněmi, v nichž
bylo plno těch pěkných obrázků v sylých bar-
vách, na papíře jako namaštěném, věru, zdán-
livé malby na skle. Taková okna mívali staří
rytři ve svých komnatách, arci na skle sku-
tečném, ponejvíce terče zelené, ale snad i čer-
vené a modré, v olovo zasazené, a snad i cel
obrázky. Kterak získá prostý občanský byt
když se polepí takovou výzdobou!
8
article
Čert pokušení nedal mi dobře délat, a jak
koli snad jiné předměty pro domácnost— byly
nutnější, mně nešlo z mysli heslo : zdob sobě
obydli svél
Konečně ledy jsem se rozhodl, vstoupil
jsem do jednoho z oněch lákavých papirnických
krámů a vybral jsem si pěkný vzor paplrového
malovaného skla.
»Kterak se to lepí na okna?« táži s
»Prostě vodou. Arci, lepší jest líhem. Drž
to výborné, neodpryskává.«
Rozhodl jsem se pro lih. Tehda ještě ne-
prodávali ten smrdutý denaturovaný, tehdase
mohlo příjemně pracovati s čistým za penize
dost laciné.
A nejbližší neděle počal jsem býti »svým
vlastním sklenářem«. Natiral jsem papír a lepil.
lepil, lepil do večera, do únavy. Jednů okn
bylo hotovo a bylo krásné. Ani jsem nepamna
9
article
toval, že bych kdy byl zažil takového uspoko-
jení, jako tehda, když ponenáhlu mizel výhled
na ulici, na oblaka, na protější domy, a místo
všeho zjevil se na okně obraz nějakého rytíř-
ského dostaveníčka ve staré zahradě pod cim-
buřím hradu, a próstor kolem obrazu až k rámu
byl vyplněn zelenými terči jako lívanečky. Jaký
to krásný vynšlez! ieen
Vynaložil jsem na to právě celá čtyři ne-
dělní odpoledne, než jsem polepil všechna čtyř
okna, vedoucí do ulice. Posavadní život venkov-
ský zmízel zrakům našim, byli jsme jako v kapli.
Přátelé a známí chodili se na to dívat, ba, sám
pan domácí poetil mne návštěvou »na to malo-
vání«. Byl jsem pyšný svým výkonem a strávil
jšem za letních večerů celé dlouhé hodiny, hled
na polepená okna, potápěje se zrakoma v »dia-
fanech«, a připadalo mi, jakoby všady kolem
mne zaznívalo požehnané: zdob sobě obydl
své . . .l
Musím tu podotknouti, velevážená mladá
hospodyňko, že bylo léto a že okna bývala přes
den dokořán. Okouzlující pohled na malovaná
okna blažil mne jen nějakou hodinu večer
chvíli ráno. Plnou měrou užijeme toho později,
až nadejde sychravý podzimek a tuhá zima.
Všechno nadešlo, milostivá. Nastala chladna
a po nich zimy, teplo bylo vzáenou věcí. Okna
zavírána brzy po vyvětrání.
A jak plynuly dny a neděle, připadalo m
znenáhla, že každá věc má dvojí stránku, taky
tu stinnou. A moje výzdoba oken měla stránku
do slova stinnou. V bytě měm rozestíral se
za dnů listopadových stálý soumrak, okouzlující
malby propouštěly málo světla, beztoho vzác
ného, a když nastal prosinec, bylo v mých
vyzdobených komnatách jako v božím hrobě.
boží hrob
10
article
Jasná mysl má počala se znenáhla zachmuřo-
vati — a kolem vánoc již na mne lehla těžká
zádumčivost. Zalepená okna odlučovala mne o
celého světa, nebylo zříti kusa nebe, třeba še-
divého, ani vrabce, ani stromku, ani lidských
příbytků, ani kominů, ani kouře — nic, nic —
»Zdob sobě obydlí své!« Teď to zněl
odkudsí jako vysměvavě, dráždivě. Již jsem
v tom pestrém malování na oknech neviděl ni
poetického. Byl jsem zalepen jak v kriminále.
A s hrůzou jsem pozoroval, že nepodléhám t
příšernosti sám, ale že všechny živé bytosti
kolem mno trpi stejným tlakem.
v pak tedy jednoho dne jsom se zas
rozh spoň jedno okno budiž zbaveno
svého posta kll
Avšak to bylo snáze řečeno než vykonáno.
Dylť jsem lepil příliš svědomitě, lih byl vyko-
nal svoji povinnost, »diafány« lpěly na skle
jak přirostlé — lidská moc jimi nehnula. Po-
volal jsem znalce sklenáře, který však odešel
po marných pokusech vrtě hlavou; pařili jsme
okna vřelou vodou, což sice mělo za následek,
že osleplo lakování, ale diafány držely jako
čert. Napadlo mne, abych dal okna ohoblovat.
atolaunia lánl, podabnáho coel l iešti
nikdy nekonol a že noručí při práci za sklo.
A véčný soumrak obestiral mne dále . .
11
article
Zdobte sobě obydli své, velevážená mladá
paničko! Ano, polepte si taky svá všechna
okna krásnými těmi diafány. Ubezpečuji Vás.
že rovněž užijete mnoho rozkošných hodin, jako
jsem já užil na počátku. A lepto líhem, vý-
borně to drží. Arci taky u Vás dostaví se re-
akce, snad ještě dříve než u mne, neboť tehd
jsem ještě měl nervy dosti vytrvalé. Ale pak
až na Vás a na mladého Vašeho manžela padne
taky těžká sklíčenost a zádumčivost, až se roz-
hodnete, že zas výzdobu oken odstraníte, aspoř
na čas, pak, milostivá, pro Boha Vás prosím,
napište mi, jakým způsobem se Vám to poda-
řilo, abych to věděl pro všechny případy bu-
doucí. Neboť já to s oken nedostal, já jsems
musíl vystěhovati, nechtělli jsem příjít o rozum
Yparto.
12
article
Pro-užilo se...
Pro-užilo se...
Hanácké genre.
Věnováno příteli P. Aug. Navrátilovi.
V dědině hanácké, v Chebzově, obcháze
nedávno »hlásné po návsó« občany, že se budo
klasť singurální účty, tož aby se všecí sešli
k víčeró do hrubé hospody, že tam bude klas
hospodář účty. (V Chebzově mají značné sin-
gulární jmění: les, louky, pole, štěpnick a bůh
sám nebeský ví, co ještě; podllníky pak nejsou
pouze rolníci velcí, nýbrž i »hofeři«.) a
K večeru nachystali hospodáři »masnýho
koňom, nacpali »oderky« a hubujíce, čtveráci,
před panímámami na to »čerlovi hospodiskok,
zapálili si a vážným krokem táhli se druh z
druhem do hospody. Hovor vázl. Mluvilo se
tom, o onom, než se všicci sešli. Konečně mrkl
hospodář na hostinského: hned na to v »šin-
tešis »v tom rána na ránu jak hrom dopadá«
a juž roznášel zavalitý hostinský pěnící se chme-
lovinu, hovor stal se živějším a živějším, až
hospodář hlasitým »š5t, ššt« ticho si zjednal
Vytáhl z kapsv účty a začal vážně:e
»Tož teda sem vás sem dál, pání, zavolnt
k přečtenó tech očtů. Tož teda příjmy byly oa
hospockýho z hospody a jatky pacht 450 rén-
skéch, od kovářa pachit 100 rénskéch, z béků
přějem čistéch 130 rénskéch, z kvartýrů 113
rénskéch, dluhujó z kvartýrů 46 rénskéch, z
pola pachlu 138 rénskéch, dluhujó z pola 93
rénskéch, za traky 216 rénskéch, za střešně
35 rénskéch, z lesa 140 rénskéch, z lók 55
rénskéch. A tož to dělá dohromady 1566 rén-
skéch.«
»No, to je cáče chvalabohu,« příchváli
kdosi.
P Aug
Navrátil
Hovor
13
article
»No což, dosť je to,« opáčil hospodář.
»dyby enom nebylo teho vydání! « připravoval
opatrně na věci příští. »Mám ho přečísť hneď ?«
»Hneď, hneď!« zavznělo sborem, »aťto
mámy s krku!«
»Toz, teda vydání,« započal hospodár
»Úroky z dluhu 220 rénskéch, ty só už zapla-
cený. A potem sem doplácel od lonska hospo-
ckýmu rešt 142 rénskéch za jakósi zavdano.«
»Zavďanó? Za jako?« vyzvidá kterýsi op
posičník, »dyť se mně zdá, ze se precéť lůn
všecko zaplatilo ?-
»Hospocké, poďte sem !« pozývá hospodá
rozhodným hlasem sem tam se kutálejícího bři-
cháče, »za co to bylo tech 142 rénskéch ?
14
article
»Tech 142?4 rozpomíná se hostinský, sto
bude, myslím, jak ste dohlídali, jak stavěl zednik
komín na kovárni a jak tam stavěl ten vrbá-
tecké tesař kovářovi tu šopu s reterátem. Ano!«
dotvrzuje, »bude to takový !«
»Sakva, to je trochu divoký.« rozhodují
strýc Chytil, »dyť přecéť, pokáď já vím, smy
čehdá neměli žádnó věčí zavdanó ?
»Já vám povím, jak to bylo,« snažís
ukončiti nemilý rozhovor místní »advokát« str
Zaoral, son to stavěl len kamin ten zednik kví-
lama a stavěl ho ale 14 dní a protože my say
se usnesli —« vi
»Šak je to přecéť totkéť protokólovaný,«
vyrušuje hospodář, zabodnuv prst do velik ánské
knihy, jejíž úctyhodné stáří až přílis patrné n
ni zanechalo pozůstatkr
»No, tož teda,« pokračují spokojeně strýe
Zaoral, »tenkráť smy se teda usnesli najať si
řemeslníka na deň, aby nám to vyšlo lacenšt
než ókolem a dohlidněť nekeré sem tam na
něho, aby se s tém rerépál kdo ví dokáť.A
protože nebýl akorát plpě čas, tož smy tu byli
furt se čtyři, a tož se sem tam narazilo nejaký
to kotě, jak už to bévi, a tož tak to narůstlo;
a s tém tesařem to býo to samý.«
»No, nic na tem, ukončují strýc Kavka
(jenž tehdy byli v hopodě »pečené, vařené«),
»šak to nebylo za cizty dodávají povýšeně, ho-
divše okem na vychrtíiho opposičníka Chytila,
který se rychle vtáhl do limce, »a myai
přecéť se svojema penízama možem dělať,eo
chcem!« Počkali chviku, a když všici vážně
přikyvovali, dodali ni dotvrzenou vítězně-
»Kdo nás može mezit?l«
»No, to už je« tim to, Franto«; Ignácu,
čti dál,« rozhodují »ačvokát« Zaoral.
Chytil
Zaoral
Kavka
Franta
Ignácu
15
article
»Tož teda poten,« pokračuje hospodář
»když smy henkéť víháněli ty cigány, co t
ukradli temu myslivovi 1ó sviňu a slařence
Pršné tó kozu, tož terkrát proužilo se: hrubo-
usedli 1 hl., to je 12 rénskéch, hofeří 10 másů
gořalky, dělá 2 rénský 40 kr.
Při přijimáňó konína a šopy s reterátem
proužilo se 16 rénsktch, tesařovi za správku
sludně na pastvisku 3 zl. 50 kr., při přijimáňo
proužilo se půl hektoliru piva, dělá 6 zl. Když
smy prodávali béka zavdaná 24 rénskěcha
popravky na druhé diň 31 zl. 80 kr.; když
smy kupovali pastéřovi boty: za boty 5 zl.
20 kr., ótrata 3 rénahy, dyjéty po 2 zl. dělá
4 zl,; správka střechy na pastérni: šiřrákovi
18 zl., při přijimáňó ótrata 37 zl., vrbátecké
tosař od šopy a i s reterátem 125 rénskéch
když smy spraovali most přes Blatnó: desky,
trámy, formanka, všecko sakumpak,
i s vrbáteckém tesařem 470 zl.; při tem s
proužilo: hrubousodlí 72 rénskéch, hiofarom
šnops, to je 31 rénskéch, na druhé deň po-
pravky: hrubousedli vařený víno 11 zl., hofer
a 7 zl.: za kanca smy dali 42 zl., pastéřov
třingellu i z no kuprava panr Zaora .
Chytil ótrata, tringelly, mašina a jedno druhý
dělá 29 rénskéch (Zaoral obsluhují úsilovně no
a Chytil se šli právě »vychladite.)
Od stolu opposičníků ozval se krátce vy-
dechnutý smích. Zaoral pozvedli hlavu, jako
ohař, kořisť větřící, podívali se tázavě ve stranu
onu, pohodili hlavou, cuklo jim to levým kont-
kem, mrkli zároveň pohrdlivě levým okem a —
neřikali ničeho.
Zaoral
Chytil
16
article
»A když smy temu kancovi lámali zuby«
pokračuje hospodář, »proužilo se 7 zl. a myšká-
řovi, cojich lámal 50 kr. —. No a potem smy
byli henkéť se sedlářem v tom Bávorsku n
nejakýho teho béka. Nalrmáskali smy se tam
přes tédeň, ale nie se nám tam nigde nevidělo.
A tož ótrata dělá na 96 rénskéch: (lišším
hlasem) mašina, tringalty, a jedno druhý. —
Předvčeréšky přivedli sedlář od svojeho švagra
totkéť ze Šťětovic béčl, — šak ste ho už všee
myslém viděli — a zi teho smy dali 180 rán-
skéch a při přijimáňe u nás ótrata, rovnéch
20 zl.«onn
»Ten bék stál 180 rénskéch?« podivilis
nevinně Chytil (proztazuji důvězně, že strén
Chytil mají »šikovňétího a lécňéšího« býčka,
ale za to, že jsou tak zarytý »leburant«, strana
vládnoucí o něm ani slyšeť, že prý »je shnilé
že nebudé skákať a gdesi cosi«). »Dyť je tc
jak kocór, dyť by to nohl do šnuptychla svázat.
dyť takové uzel je ne mó dušu za padesátku
drahéd« ulevují si jecím dechem Chytil a po
tem pokračují za zvýené pozornesti všech »op-
posičníkůleburnntů«, »jak ste to byli na teeh
běkách v tem Bávorku, to bylo taky trochu
divoký. Byli ste tam dlého jak na póti v Mari
Celi; —no, o to b nic, enom dybyste byli
neco dovezli — ale ly nic, enom se nadělalo
na společnosť hromad ótrat: heršoft, kdybych
já to, to byste teho vděli, ale tak ani muk. T
by, pane, každé dowedl, dovízť si prajskéch
cigár jak otýpek, bulírovať pěkně za cizí ..
Chytil
Mari
17
article
Ja, pane!« a pokyvuj spokojeně hlavou, usml-
vajíce se blaženě. Byli rádi, že se na tem ho-
spodářovi mohli »sch hdiť«.
de Hospodář sesínal zlostí, počal ale nevinně
»Milá brachu, ono se to tady pěkně plkoce v
hospodě a brósé rozunem, a névíc takoví lidí,
keři by měli byť pělně potichýčku, abych se
třeba neoptal —« a pozdvihnuv hlas, vyslovuje
každé slovo s důrazen, »abych se neoptal, co
to býli za divný myší, co lůní sežhrali henkét
stréčkovi Chytilovi tech šest set, co smy utržil
z lesa, dyž já sem sáma viděl, že tam byl
enom ale za 3 a névíc za 4 sta papíru
ostalní bylo střibro a kupr. Ty moseli měť ža-
lódek prajské — a zuby1! Ale já nésu ta-
kové!«, končí hospodář nevinný svůj sermou.
Bylo patrno, že se schyluje k bouří; strý
vrtili se nepokojně, Chytil zdvihali se k odvetě,
ostatní kol nich chláchofili je, leč bezúspěšně,
a již již zdálo se, že nastane »půtka velelitá«,
ale v tom otevrou se dvéře od kuchyně
anděl spásy, strýc Kavka, s blahým úsměvem
na lesknouci se potem tváři, přiné šejíce s sebou
libou vůni »óčetního guláša« blahovolně poky-
nuli ke stolu opposičnímu a »kynem jejieh
dlaně« stišily se vášně rozpoutané, že za na
stavšího ticha mohli Kavka upozorniti na to.
že: »lá tam už »to« má hotový« a ukazují
palcem přes rameno na knchyni, »as ty, Ignácu.
nám to už dočti a vy tam« a obrátili se k
Chytil
Kavka
18
article
»leburantom«, kterým strýe Chytil záhadně zmi
zelý lonský příjem z lesa osvětlovali, »stište se
trochu, je tu jak v židovské škole !«
»Tož teda,« ukončuje účty hospodář. » přé-
jem dělá summa summárum 1566 rénskéch a
vydání dělá 1616 zl. 40 kr. a dyž do něhc
nepřiberem teho běka s ótrató a dnešní zavdano
tož mámy vydání enym 1416 rénskéch 40 kr -
a tož, dyž odrazémy vydání od přéjmu, tož nám
ostane čistéch sakumpak 149 rénskéch 60 k
A tož to teda poďte podepsať, ať s to skončimy
— A rychtyk, skočte do kuchyně, ať »to« už
ovlež e.
nošijo ls
Co byli nejblíže, podepsali a hoslinská s
dvěma sýny něsila již kouřící se gulas a sho-
spoozés narážel »kotě« za » kotětem«, taliře
přibory chřestily a po odnesení jich šum v eho-
stinci rostlv přímém poměru s přibývajícím
makem kouře, měnil se ebaatleký hluk ..
Při tom řešeny problémy nejtěžší a pronášeny
házory odvážnější a odvážnější a »hanácké se
zenli« toto, které zdálo se, že skončí bitkou,
kornnováno shodou naprostou a bratrstvím
všech. žž když okny do hospody dralo se rann
šero, rochazeli se strýcové domů, aby se zejtra
Ppk.
zase sešli na popravkách : ..
Chytil
19
article
Sokolská slavnost.
Ze zápisek poštovní ezpeditorky.
Sokolská slavnost.
Ze zápisek poštovní ezpeditorky.
Na programu stálo so páté hodině ranní
budiček.« A také sotva že páté uhození hodin
na věži doznělo, zahrála »chvalně známá« ka-
pela chlumovská veselý kousek před ověnčenou
a prapory ověšenou radnicí a jala se za víření
bubnů, boucbání puklic a strašného troubení
kráčeši ulicemi.
Holubi nade dvory křídly šelestice vyletěli
poplašeni vysoko do povětří; slepice, mírumi-
lovně v písku se hrabající, rozběhly se s podě-
šeným křikem a roztaženými křídly, veliký pak
řeznický pes, probuzen ze spaní, před olevře-
nými dveřmi u krámu pozvedl se, chvili káučel
a pak dal se do žalostného vytí, které došlo
záhy hlučného ohlasu ve všech možných to-
ninách,
To byli první a také velmi nevděční poslu-
chači slavnostního budičku.
Tu a tam otevřelo se okno a za hudbou vy-
hledla rozeuchaná hlava; ale spatřivši vedle
nebo naproti hlavu podobně rozeuchanou, zmi
zela rychle a s ní zároveň i druhá. Ty patřily
některému pořadateli nebo družičce a »vyblí-
žely« čas — dnes má totiž býti posvěcen. prapor
sokolský, jenž obětavosti paní a dívek pořízen
byl čaekému »Sokolu« chlumovskému.
Krásné letní ráno uvítáno všude s radost-
nými obličejí. Slunéčko jakoby bylo říkalo
»No, vilite, to bylo včera běhání k barometrům
a rosičkám a hádání, jaký asi bude čas —
vždyť když někdy chei, také dovedu býti hodné!«
a u vědomí své dobroty a šelmovstvím, jak na
Sokolíky vyzrálo, rozesmálo se na celý svět. Vše
po spokojeno ; jenom za jodote oknem oble-
kalo se do svátečního obleku mladé děvče —
a hubovalo.
Holub
Sokolík
Sokol
20
article
»Ne, tyhle zábavy jsou vlastně pro zlost
Tak co já z toho užiji? Když všecko se běž
dívat, musím já sedět zády k oknu a psáť re-
cepisy, neboť vždy nahodí se člověk, který běži
místo na slavnost na poštu a když venku hudba
hraje nebo se řeční, až lidé pohnutím pláčí —
sedím u apparátu a píši »akceptuji dva vagony
ječmene« nebo »voli dosud nepřišli« . . . Jak
pravím: k zlosti ! A což dnes! Já vím, že bude
sto depeší o slu slovech gratulačních a pro samé
»akcepty« nebo »disposice« přes seno a shnilou
slámu nebudu moci ani pracovat !«
Za těto samomluvy vyšla dívka z domu
zmizela v budově, na níž byl nápis »K. k. Post
amt — C. k. poštovní úřad« a za hodinu n
to, právě když zvony na mši vyzváněly, strka
se proud lidu průjezdem do předsíně poštovn
kanceláře.
Tluslý listonoš promáčkl se davem s n
bitou brašnou a hvizdaje, volaje a kývaje, sháně
pány adresáty, kteří jindy na něj čekali, dnes
ale neměli času. To bylo znamením, že expedi
torka sločna Maris Volných zahájila svou denn
činnost. si
Po devátě, vesničané houfně z kostelas
ubírajíce, hrnuli se do pošty. Buď dopisy po
dávali nebo si vyzvedali a často se stalo, že
tři — čtyři i více lidí z jedné vesnice se ptali
»Není tu nie do Lhoty?« a třeba před tín
v síní se potkali, přece se šli zeptat. — z
zvyku.
Expeditorka nestačila z přihrádek věci vy
bírat a zas je dávat nazpět. Neboť tazatel, ne-
viděl-li nic pro sebe, nechal to všechno ležet
odešel. Vesnic bylo do Chlumova přidělených
25, expedilorka měla tedy co dělat. Jindy ji to
nemrzelo — ale dnes ji to už dopalovalo. Když
už asi po dvacáté nechal návšťěvník psaní ležei
se slovy: »Nechte to, až přijde jiný« — přira-
zila expediční okénko před nosem uleknutého
občánka a vyložila se z okna, čekajíc, až jí
nával zlosti přejde.
Volná
Chlumův
Lhota
21
article
»Je to pořádek! Pak lamentují, že se jím
tratí dopisy 1 Proč nemají posla? Tislckrát jsem
jim to už řekla — ale kde!« láteřila expedi
forka.
Sedlákům to bylo jedno, leželali upomínk
neb žaloba čtyři neděle na poště! Co bylo nutně.
pojistku neb tak něco si vyřídili po kostele
nebo o trhu a ostatně, kdo v týdnu do města
šel, na poště se oplal. Že expeditorce ztrácením
se recepisů a i dopisů práce, starost a zlost se
množila, oni nevěděli. A kdyby. ! K čemu vlastně
zde jest, než aby jim sloužila? A nedbali-li
pořádek ti, v jichž prospěch se jednalo, což
teprv ti, kteří si na poštu ani hevzpomněli
celé zařízení bylo jim cizejší než válka s Čínou.
Expeditorka se dívala chvíli z okna.
Kolem lítali Sokolové, pořádajíce ještě vše-
licos na vyvýšeném lešení na náměstí u kostela.
Kolem stojí sloupy se zeleným, věncovím,
plné praporů, uprostřed bíle krytý stůl, na něm
hřeby a ozdobné kladívko. Řady sedadel stoji
pohotově k přijetí vzácných hostů před chvojí
ověnčenou a kvítím i hesly okrášlenou tribunou.
Bilé, stejně oděné družičky, s roztomilými ko-
šíčky, plnými pamětních penízů, proplétají se
hustým davem jako bílé růže náměstím k rad-
nici, kde scházejí se všechny spolky, aby v prů-
vodu odebraly se na mši a potom k jádru slav
nosti, k zatloukání hřebu.
Však jenom přípravy víděla expeditorka,
neboť když průvod městem se ubíral, seděla —
jak byla předvidala — u apparátu a přijímala
depeše, od spolků i jednotlivců ke slavnost
došlé.
A byl to průvod malebný a skvělý
Hudba zněla, zvony hlaholily, nade vším
čisté modré nebe, větérek lehce houpal prapory
na domech, odevšad sypalo se v cestu kvití. Expe-
ditorka přijala tři depeše, dává zpět čísla, počet
slov, jak předpis káže a sem tam slovo, které-
mu mysli, že dobře neporozuměla — tak zvané
»fráse«.
Sedlák
Sokol
Bilá
Čína
22
article
Slanice Praha, klerá jí depeše dala, začn
ji pojednou, frást nedbajíe, volati. Expeditorka
se ozve. Praha volá Chlumov zase — expe-
ditorka se zase ozve — opakuje se tak deset-
krát a více. Praha — Chlumov neslyšl!
Praha volá stanici Kounov za Chlumovem.
Kounov se ozve. Praha praví:
»Chlumov dává fráse — zmizí — a ne-
mohu se ho dovolat —- prosím vás, zavolejte
ho, snad s druhé strany spíše uslyší.«
Kounov volá Chlumov. Ten se ozve —
Kounov volá zase. Expeditorka se ozývá znovu,
opakuje se to nesčetně, ale Kounov neslyšía
praví Praze: »Nemohu se Chlumova dovolat«.
Ale expeditorka tu je, slyší a vidí každé zna-
měnko, ale jí — jí nevidí žádná stanice ! Co
se stalo? Dle toho, že stanice jiné se vidí aji
ne, musí blízko chlumovských apparátů uchážet
proud galvanický, který znaménka od stanice
k stanici přenáší. Ale kde ? A jak?
Kdyby pršelo, tu se věc vysvětli snadno,
mokré větve stromů, vpletené mezi dráty, odvá-
dějí proud, ale dnes je sucho, ticho, kde jen
asi chyba vězí? Co věděla, i co z knihy vy-
koukala, vše to zkusila — proud je dobrý,
chyba žádná, ona všechny stanice vidl a slyší —
ji ale nikdo! »Toť nie jiného než ucházení
proudu, ale kde? a jak ?« vzdychla si.
Všechny stanice, na linii se nalezající, vo-
laly Chlumov. Stále slyšet je telegrafickou značku
Ch. — čárka puntik čárka puntík čtyry pun-
uky, ktérá se píše —. —. ...., ale slyší,
jakoby se volalo krátce dlouze tä ta tá ta
ta ta ta ta — —. Expeditorka neunavně
ozývá tá ta tá ta ta ta ta ta — marně!
Jedna stanice po druhé sděluje si: »Ch.
má asi chybu v aparátě, máme pro ni depeše
a neslyší, jenom jeden, starý asi mrznía, pravi:
Ano, neslyší, je tam slavnost, běželi o-
divat«.
Chlumův
Ch
Praha
Kounov
Chlumov
Slanice Praha
23
article
Expeditorka i tuto nespravedlivost čle
z proužku papíru, zoufale sedí nad aparál ema
ten klepe stále, stejně, neunavně tá ta tá t
ta tatata.
Venku hraje hudba, průvod se řadí z ko
stela k náměstí. Hasiči a ostatní spolky útvořily
pevný řetěz kolém řečniště, prapor klaďe se na
stůl, řečník vystupuje na řečništé a mluví, mluvi,
až srdce v těle poskakuje, o té naší krásné če-
ské nomi o utrpení jejim a losu nás všech,o
lásce naší vzájemné, o probuzení naší národní
hrdosti, o zásluhách všech a zvláště Sokolů.
Končí. Hromové »sláva« přehlušuje hudbu
volání sfupňůje se ještě při odhalení skvostného
praporu s čěským lvem, zlátem vyšitým na čer-
venobilém hedvábí. Hudba hrajé »Kde domo
můj« a v kanceláři.... tá ta tá ta tata fa ta.
Expediiorka volá nahlas, jakoby ji v Praze
a jinde slyšet mohli, že je tu na místě přijímá
všechny ty nadšené projevy radosti i lásky
k drahé vlasti a statečným synům jejím, že by
vlastní krví je psala, aby jen co nejdříve do-
staly se do sokolských rukou, ale nikdoji
neslyšl.
U okna zastavil sé Sokolík: »Teprv tři de-
peše?« táže se. Expeditorka stydí se říci, co
toho příčinou, že jich není víc a omlouvá se,
že jiné depeše jsou přednější než blahopřejné.
»To je škoda«, vece Sokol. »My bychomje
velmí rádi přečetli při banketu, tak asi ke druhé
hodině« a odkvapil.
Expeditorka usedá zaše ke stroji
Nikdo si na poštu nevzpomněl, všechno se
dívá na nevidanou dosud slavnost, ba i poslik
telegrafní někam odběhl na podívanou.
Venku chvili ticho, v kanceláři tá ta tát
tatatatal
Jasný ženský hlas zazněl z venku.
Sokol
Praha
24
article
Matka praporu, Češka, vlástenka, obětavá
paní, vzdělaná, mluví k Sokolům jako ke svým
mílým détem, hlas její se chvěje a slza nadšení
vkrádá se jí i jiným v oči. Bilá růčka zavěsil
skvosínou stubu na žerď praporu a zatlouká
prvňí lřebík do žerdi: »Pro vlast, národ
víru«, slyší v posvátném tichu i expeditorka za
aparátem a ten odpovídá: tá ta tá ta tutatata.
Hromové »Sláva« a »Na zdar« otrásá vzdu-
chem. Kmotry přistupují i oštatní hosté, každé
heslo vzbuzuje bouři souhlasu a jásotu —
v kanceláři stále stejné tá ta tá ta ta ta ta ta
Expedilorka opírá hlavu o ruce a pláče,
pláče nad zrádným strojem, až jí srdee
usedá!
Je půl dvanácté. Poslik příšel, zavřel okn
i kancelár. Expeditorka osuší oči, stáhne klo-
bouk na oči a jde se také podívat, Sta lidí
tlačí se na náměstí v oknech, na střechách,
v kočárech opodál, ba i na stromech. V zatlou-
kání hřebů se pokračuje. Expeditorku nic ne-
těší. Postavila se před jednopatrový dům s bal-
konem, na němž nalezá se několik menších
děvčátek a hledí před sebe. Vídí sice pestrý
kruh paní v nádherných šatech, věnec prostin-
kých družiček, řady stalných Sokolů, ale oko
její těká bez potěšení z místa na místo.
Češka
Bilá
Sokol
25
article
»Slečno! Slečno! Slečinko!« slyší nad
sebou volati. Ohlédne se a vidí nad sebou na
balkoně rozesiátě obličeje a kývající ručky,
zvoucí ji na podívanou vzhůru
Expeditorce zazářily oči. Dům okrášlen byl
velmi bohatě. Se střechy trčel ohromný prapor,
balkon byl celý ověnčen zelením a květinovými
věnci. Pod balkonem vedeny dráty telegrafu a
jeden konec věnce buď vlastní tíží či stálými
nárazy praporu se utrhl a padl koncem na drály,
kolem nichž se ještě prapor, syt jsa věčného
sebou zmítání, ovinul. Expefilorka rozběhla se
ke dveřím tak kvapně, až se mládenec, stojíci
mezi dveřmi kupeckého krámu ulekl. Než svou
postavu z komplímentů narovilal, slyšei slečnu
rychle mluviti: