ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 d78a1750-6615-11dc-b452-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 29, place 8, org 2
1 masthead
21. července 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 199.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article „Zdob sobě obydlí své!
„Zdob sobě obydlí své! Kousek zkušenosti pro domácnost. (Vážené dopisovatelce s červeným a stříbrným monogramem.) Tonu často v rozpacícb, kterak zodpovídat mnohé dotazy, jimiž bývám poctíváň. Jsou ně kdy tak záludny, ba izlomyslny, že nejlépe od povídati mlčením, aby si člověk nějak neuškodil Avšak Vaše etázka je tak prosťoučká, odpověd na ni tak snadna, že s radostí chápu se péra. abyck Vám — — Ne, ještě se chvili rozmýšlím. Nepodepsala jste se, což svědčí o nedostatku důvěry. Jenom dvě nakadeřená začáteční písmena zakončují V s list, táž, jaká jsou vyražena cinobrem a střibrem v růžku Vašeho zdobného oktávku. Ano, ano tenhle monogram obklopuje Vás leď na všech stranách, naplňuje celou Vaši domácnost. Dává Vám dobré jitro s podušek, kdy se probouzite ba, snad se Vám v noci nějakým nedopatřením vytiskl i na tvářičku; svítí Vám živými barvam ve velikých rysech s ručníku nad umyvadlem pozdravuje Vás při snídani s elegantního nádo- bíčka, zavadí Vám o nosik na něžném kapesníku obědvá s Vámi na taliřích, na střibrných pří borech, na ubrouseích, je vyryt na všech skle nicích, skleničkách, číškách, na lahvích — jeto poslední, ale mnohonásobný pozdrav bývalého svobodného života Vašeho, neboť jistě znamená ten monogram Vaše jméno rodné. Vzpomínám si tuto, že jsem jako ne zkušený mladík nemohl pochopiti, proč si ne- věsty vyšívají počálečné písmeno rodné h jména, proč ne již jména po manželu, nebot přece vědí, za koho jdou z domu. Ale z toho mne vyvedla jedna rozumná matka několika deer.
5 article
»To se rozumí,« vyložila mi, »že holka vl za koho se má vdáti. Ale což pak, kdybyse svatby v poslední chvíli sešlo, co? To by bylo pěkného párání a nového vyšívání, ať nemluvím ani o lžicích a nožích, které by musily nazpět ke stříbrníku, o garniturách a servisu ! Co pak s tím? Takhle, když je monogram po rodičích může být holka desetkrát zasnoubena a pak může vzit jedenáctého — monogram hodí se ke každému muži.« Nevím, zdali mi dobrá panička vyložía správně tu monogramovou zvyklost, ale prak tické to jest. Později pak skutečně jsem se do věděl, že v jejím domě, u jejích dcerušek bý valo zasnubování zcela obvyklou a častou slav ností rodinnou a že tedy výbava padla doleře tomu pátému nebo šestěmu ženichu. Jste taky mladou paničkou, svěřujete se s tím s jistou pýchou. Ano, velmi mladou, právě jste se vrátila s cesty svatební. Jste jistě trtchu unavena po čtyřnedélním putování, tuším, že sama děkujete Pánubohu, že sedíte zase doma.
6 article
Inu ano, milostivá, svatební cesta není žádná pohova, žádný odpočinek, Hrozně to člověk ztrmaci. Avšak nyní na vás dýše milá, útulná vlastní domácnost. Nestojíte o ulici, o veřejný život, chcete tráviti doma, po hoku milého muže. »Jen ještě co se vrátím z letního bytu,« poznamenáváte, »kam za mnou můj mužíček dojíždí, neboť jeho dovolená již vypršela, bohu- žel.« I přejte mu trochu klidu a odpočinku milostivá. Však i ten letní pobyt uteče. A pojednou mne překvapujete divnou otáz kou: můžete-li prý důvěřovati inserátům Můžele-li se jimi říditi při svých koupich. Abych řekl upřímně, milostivá, snad mů- žete. Arciže, od případu k případu. Nebot sotva byste mohla potřebovati vše. Myslím na přiklad, když někdo nabízí opotřebovanou mlá- tičku nebo žentour, nebo starou konstrukci že- lezného mostu, nebo roční hřibě, že by se Vám to nehodilo. Co s tím ve mladé pražské do- mácnosti? Také sebe krásnější holubnik těžko se umístí v bytě, byť i byly čiyři pokoje, vitrina z výstavy nehodí se někdy ani doji delny ani do salonu.
bůh
7 article
Ah, pardon, tu to jest. Zavadil Vám o zrak inserát: Zdob sobě obydlí své! — a nyní se tážele, co o tom soudím. Vadi Vám ta nahá, střízlivá okna, chcete je ozdobiti, učiniti sytěj- šími. Snad i proto, aby zvědaví sousedé z pro- tějška nemohli pozorovati každé Vaše hnutí. Věru, milostivá, nemohla jste mi lépe tre- fiti do noty. »Zdob sobě obydlí své!« To jest můj připad, mám v té věci vlastní výbornou zkušenost. Ano, taky mně kdysi zavadila tab slova zrak. Diafány! Krásná výzdoba okenl. Každý svým vlastním sklenářem! Půvabné vzorce. genry, historické výjevy na sklo! Náhradaz malbu vpalovanou 1 Levné a okouzlující ! Zdob sobě obydli své! — A pod inseráty byly takové hezké miniaturni kresby. Nešlo mi to z hlavy. Počal jsem obchá- zeti papírníky, kteří »diařány« inserovali, stával jsem před výkladními skřiněmi, v nichž bylo plno těch pěkných obrázků v sylých bar- vách, na papíře jako namaštěném, věru, zdán- livé malby na skle. Taková okna mívali staří rytři ve svých komnatách, arci na skle sku- tečném, ponejvíce terče zelené, ale snad i čer- vené a modré, v olovo zasazené, a snad i cel obrázky. Kterak získá prostý občanský byt když se polepí takovou výzdobou!
8 article
Čert pokušení nedal mi dobře délat, a jak koli snad jiné předměty pro domácnost— byly nutnější, mně nešlo z mysli heslo : zdob sobě obydli svél Konečně ledy jsem se rozhodl, vstoupil jsem do jednoho z oněch lákavých papirnických krámů a vybral jsem si pěkný vzor paplrového malovaného skla. »Kterak se to lepí na okna?« táži s »Prostě vodou. Arci, lepší jest líhem. Drž to výborné, neodpryskává.« Rozhodl jsem se pro lih. Tehda ještě ne- prodávali ten smrdutý denaturovaný, tehdase mohlo příjemně pracovati s čistým za penize dost laciné. A nejbližší neděle počal jsem býti »svým vlastním sklenářem«. Natiral jsem papír a lepil. lepil, lepil do večera, do únavy. Jednů okn bylo hotovo a bylo krásné. Ani jsem nepamna
9 article
toval, že bych kdy byl zažil takového uspoko- jení, jako tehda, když ponenáhlu mizel výhled na ulici, na oblaka, na protější domy, a místo všeho zjevil se na okně obraz nějakého rytíř- ského dostaveníčka ve staré zahradě pod cim- buřím hradu, a próstor kolem obrazu až k rámu byl vyplněn zelenými terči jako lívanečky. Jaký to krásný vynšlez! ieen Vynaložil jsem na to právě celá čtyři ne- dělní odpoledne, než jsem polepil všechna čtyř okna, vedoucí do ulice. Posavadní život venkov- ský zmízel zrakům našim, byli jsme jako v kapli. Přátelé a známí chodili se na to dívat, ba, sám pan domácí poetil mne návštěvou »na to malo- vání«. Byl jsem pyšný svým výkonem a strávil jšem za letních večerů celé dlouhé hodiny, hled na polepená okna, potápěje se zrakoma v »dia- fanech«, a připadalo mi, jakoby všady kolem mne zaznívalo požehnané: zdob sobě obydl své . . .l Musím tu podotknouti, velevážená mladá hospodyňko, že bylo léto a že okna bývala přes den dokořán. Okouzlující pohled na malovaná okna blažil mne jen nějakou hodinu večer chvíli ráno. Plnou měrou užijeme toho později, až nadejde sychravý podzimek a tuhá zima. Všechno nadešlo, milostivá. Nastala chladna a po nich zimy, teplo bylo vzáenou věcí. Okna zavírána brzy po vyvětrání. A jak plynuly dny a neděle, připadalo m znenáhla, že každá věc má dvojí stránku, taky tu stinnou. A moje výzdoba oken měla stránku do slova stinnou. V bytě měm rozestíral se za dnů listopadových stálý soumrak, okouzlující malby propouštěly málo světla, beztoho vzác ného, a když nastal prosinec, bylo v mých vyzdobených komnatách jako v božím hrobě.
boží hrob
10 article
Jasná mysl má počala se znenáhla zachmuřo- vati — a kolem vánoc již na mne lehla těžká zádumčivost. Zalepená okna odlučovala mne o celého světa, nebylo zříti kusa nebe, třeba še- divého, ani vrabce, ani stromku, ani lidských příbytků, ani kominů, ani kouře — nic, nic — »Zdob sobě obydlí své!« Teď to zněl odkudsí jako vysměvavě, dráždivě. Již jsem v tom pestrém malování na oknech neviděl ni poetického. Byl jsem zalepen jak v kriminále. A s hrůzou jsem pozoroval, že nepodléhám t příšernosti sám, ale že všechny živé bytosti kolem mno trpi stejným tlakem. v pak tedy jednoho dne jsom se zas rozh spoň jedno okno budiž zbaveno svého posta kll Avšak to bylo snáze řečeno než vykonáno. Dylť jsem lepil příliš svědomitě, lih byl vyko- nal svoji povinnost, »diafány« lpěly na skle jak přirostlé — lidská moc jimi nehnula. Po- volal jsem znalce sklenáře, který však odešel po marných pokusech vrtě hlavou; pařili jsme okna vřelou vodou, což sice mělo za následek, že osleplo lakování, ale diafány držely jako čert. Napadlo mne, abych dal okna ohoblovat. atolaunia lánl, podabnáho coel l iešti nikdy nekonol a že noručí při práci za sklo. A véčný soumrak obestiral mne dále . .
11 article
Zdobte sobě obydli své, velevážená mladá paničko! Ano, polepte si taky svá všechna okna krásnými těmi diafány. Ubezpečuji Vás. že rovněž užijete mnoho rozkošných hodin, jako jsem já užil na počátku. A lepto líhem, vý- borně to drží. Arci taky u Vás dostaví se re- akce, snad ještě dříve než u mne, neboť tehd jsem ještě měl nervy dosti vytrvalé. Ale pak až na Vás a na mladého Vašeho manžela padne taky těžká sklíčenost a zádumčivost, až se roz- hodnete, že zas výzdobu oken odstraníte, aspoř na čas, pak, milostivá, pro Boha Vás prosím, napište mi, jakým způsobem se Vám to poda- řilo, abych to věděl pro všechny případy bu- doucí. Neboť já to s oken nedostal, já jsems musíl vystěhovati, nechtělli jsem příjít o rozum Yparto.
12 article Pro-užilo se...
Pro-užilo se... Hanácké genre. Věnováno příteli P. Aug. Navrátilovi. V dědině hanácké, v Chebzově, obcháze nedávno »hlásné po návsó« občany, že se budo klasť singurální účty, tož aby se všecí sešli k víčeró do hrubé hospody, že tam bude klas hospodář účty. (V Chebzově mají značné sin- gulární jmění: les, louky, pole, štěpnick a bůh sám nebeský ví, co ještě; podllníky pak nejsou pouze rolníci velcí, nýbrž i »hofeři«.) a K večeru nachystali hospodáři »masnýho koňom, nacpali »oderky« a hubujíce, čtveráci, před panímámami na to »čerlovi hospodiskok, zapálili si a vážným krokem táhli se druh z druhem do hospody. Hovor vázl. Mluvilo se tom, o onom, než se všicci sešli. Konečně mrkl hospodář na hostinského: hned na to v »šin- tešis »v tom rána na ránu jak hrom dopadá« a juž roznášel zavalitý hostinský pěnící se chme- lovinu, hovor stal se živějším a živějším, až hospodář hlasitým »š5t, ššt« ticho si zjednal Vytáhl z kapsv účty a začal vážně:e »Tož teda sem vás sem dál, pání, zavolnt k přečtenó tech očtů. Tož teda příjmy byly oa hospockýho z hospody a jatky pacht 450 rén- skéch, od kovářa pachit 100 rénskéch, z béků přějem čistéch 130 rénskéch, z kvartýrů 113 rénskéch, dluhujó z kvartýrů 46 rénskéch, z pola pachlu 138 rénskéch, dluhujó z pola 93 rénskéch, za traky 216 rénskéch, za střešně 35 rénskéch, z lesa 140 rénskéch, z lók 55 rénskéch. A tož to dělá dohromady 1566 rén- skéch.« »No, to je cáče chvalabohu,« příchváli kdosi.
P Aug Navrátil Hovor
13 article
»No což, dosť je to,« opáčil hospodář. »dyby enom nebylo teho vydání! « připravoval opatrně na věci příští. »Mám ho přečísť hneď ?« »Hneď, hneď!« zavznělo sborem, »aťto mámy s krku!« »Toz, teda vydání,« započal hospodár »Úroky z dluhu 220 rénskéch, ty só už zapla- cený. A potem sem doplácel od lonska hospo- ckýmu rešt 142 rénskéch za jakósi zavdano.« »Zavďanó? Za jako?« vyzvidá kterýsi op posičník, »dyť se mně zdá, ze se precéť lůn všecko zaplatilo ?- »Hospocké, poďte sem !« pozývá hospodá rozhodným hlasem sem tam se kutálejícího bři- cháče, »za co to bylo tech 142 rénskéch ?
14 article
»Tech 142?4 rozpomíná se hostinský, sto bude, myslím, jak ste dohlídali, jak stavěl zednik komín na kovárni a jak tam stavěl ten vrbá- tecké tesař kovářovi tu šopu s reterátem. Ano!« dotvrzuje, »bude to takový !« »Sakva, to je trochu divoký.« rozhodují strýc Chytil, »dyť přecéť, pokáď já vím, smy čehdá neměli žádnó věčí zavdanó ? »Já vám povím, jak to bylo,« snažís ukončiti nemilý rozhovor místní »advokát« str Zaoral, son to stavěl len kamin ten zednik kví- lama a stavěl ho ale 14 dní a protože my say se usnesli —« vi »Šak je to přecéť totkéť protokólovaný,« vyrušuje hospodář, zabodnuv prst do velik ánské knihy, jejíž úctyhodné stáří až přílis patrné n ni zanechalo pozůstatkr »No, tož teda,« pokračují spokojeně strýe Zaoral, »tenkráť smy se teda usnesli najať si řemeslníka na deň, aby nám to vyšlo lacenšt než ókolem a dohlidněť nekeré sem tam na něho, aby se s tém rerépál kdo ví dokáť.A protože nebýl akorát plpě čas, tož smy tu byli furt se čtyři, a tož se sem tam narazilo nejaký to kotě, jak už to bévi, a tož tak to narůstlo; a s tém tesařem to býo to samý.« »No, nic na tem, ukončují strýc Kavka (jenž tehdy byli v hopodě »pečené, vařené«), »šak to nebylo za cizty dodávají povýšeně, ho- divše okem na vychrtíiho opposičníka Chytila, který se rychle vtáhl do limce, »a myai přecéť se svojema penízama možem dělať,eo chcem!« Počkali chviku, a když všici vážně přikyvovali, dodali ni dotvrzenou vítězně- »Kdo nás može mezit?l« »No, to už je« tim to, Franto«; Ignácu, čti dál,« rozhodují »ačvokát« Zaoral.
Chytil Zaoral Kavka Franta Ignácu
15 article
»Tož teda poten,« pokračuje hospodář »když smy henkéť víháněli ty cigány, co t ukradli temu myslivovi 1ó sviňu a slařence Pršné tó kozu, tož terkrát proužilo se: hrubo- usedli 1 hl., to je 12 rénskéch, hofeří 10 másů gořalky, dělá 2 rénský 40 kr. Při přijimáňó konína a šopy s reterátem proužilo se 16 rénsktch, tesařovi za správku sludně na pastvisku 3 zl. 50 kr., při přijimáňo proužilo se půl hektoliru piva, dělá 6 zl. Když smy prodávali béka zavdaná 24 rénskěcha popravky na druhé diň 31 zl. 80 kr.; když smy kupovali pastéřovi boty: za boty 5 zl. 20 kr., ótrata 3 rénahy, dyjéty po 2 zl. dělá 4 zl,; správka střechy na pastérni: šiřrákovi 18 zl., při přijimáňó ótrata 37 zl., vrbátecké tosař od šopy a i s reterátem 125 rénskéch když smy spraovali most přes Blatnó: desky, trámy, formanka, všecko sakumpak, i s vrbáteckém tesařem 470 zl.; při tem s proužilo: hrubousodlí 72 rénskéch, hiofarom šnops, to je 31 rénskéch, na druhé deň po- pravky: hrubousedli vařený víno 11 zl., hofer a 7 zl.: za kanca smy dali 42 zl., pastéřov třingellu i z no kuprava panr Zaora . Chytil ótrata, tringelly, mašina a jedno druhý dělá 29 rénskéch (Zaoral obsluhují úsilovně no a Chytil se šli právě »vychladite.) Od stolu opposičníků ozval se krátce vy- dechnutý smích. Zaoral pozvedli hlavu, jako ohař, kořisť větřící, podívali se tázavě ve stranu onu, pohodili hlavou, cuklo jim to levým kont- kem, mrkli zároveň pohrdlivě levým okem a — neřikali ničeho.
Zaoral Chytil
16 article
»A když smy temu kancovi lámali zuby« pokračuje hospodář, »proužilo se 7 zl. a myšká- řovi, cojich lámal 50 kr. —. No a potem smy byli henkéť se sedlářem v tom Bávorsku n nejakýho teho béka. Nalrmáskali smy se tam přes tédeň, ale nie se nám tam nigde nevidělo. A tož ótrata dělá na 96 rénskéch: (lišším hlasem) mašina, tringalty, a jedno druhý. — Předvčeréšky přivedli sedlář od svojeho švagra totkéť ze Šťětovic béčl, — šak ste ho už všee myslém viděli — a zi teho smy dali 180 rán- skéch a při přijimáňe u nás ótrata, rovnéch 20 zl.«onn »Ten bék stál 180 rénskéch?« podivilis nevinně Chytil (proztazuji důvězně, že strén Chytil mají »šikovňétího a lécňéšího« býčka, ale za to, že jsou tak zarytý »leburant«, strana vládnoucí o něm ani slyšeť, že prý »je shnilé že nebudé skákať a gdesi cosi«). »Dyť je tc jak kocór, dyť by to nohl do šnuptychla svázat. dyť takové uzel je ne mó dušu za padesátku drahéd« ulevují si jecím dechem Chytil a po tem pokračují za zvýené pozornesti všech »op- posičníkůleburnntů«, »jak ste to byli na teeh běkách v tem Bávorku, to bylo taky trochu divoký. Byli ste tam dlého jak na póti v Mari Celi; —no, o to b nic, enom dybyste byli neco dovezli — ale ly nic, enom se nadělalo na společnosť hromad ótrat: heršoft, kdybych já to, to byste teho vděli, ale tak ani muk. T by, pane, každé dowedl, dovízť si prajskéch cigár jak otýpek, bulírovať pěkně za cizí ..
Chytil Mari
17 article
Ja, pane!« a pokyvuj spokojeně hlavou, usml- vajíce se blaženě. Byli rádi, že se na tem ho- spodářovi mohli »sch hdiť«. de Hospodář sesínal zlostí, počal ale nevinně »Milá brachu, ono se to tady pěkně plkoce v hospodě a brósé rozunem, a névíc takoví lidí, keři by měli byť pělně potichýčku, abych se třeba neoptal —« a pozdvihnuv hlas, vyslovuje každé slovo s důrazen, »abych se neoptal, co to býli za divný myší, co lůní sežhrali henkét stréčkovi Chytilovi tech šest set, co smy utržil z lesa, dyž já sem sáma viděl, že tam byl enom ale za 3 a névíc za 4 sta papíru ostalní bylo střibro a kupr. Ty moseli měť ža- lódek prajské — a zuby1! Ale já nésu ta- kové!«, končí hospodář nevinný svůj sermou. Bylo patrno, že se schyluje k bouří; strý vrtili se nepokojně, Chytil zdvihali se k odvetě, ostatní kol nich chláchofili je, leč bezúspěšně, a již již zdálo se, že nastane »půtka velelitá«, ale v tom otevrou se dvéře od kuchyně anděl spásy, strýc Kavka, s blahým úsměvem na lesknouci se potem tváři, přiné šejíce s sebou libou vůni »óčetního guláša« blahovolně poky- nuli ke stolu opposičnímu a »kynem jejieh dlaně« stišily se vášně rozpoutané, že za na stavšího ticha mohli Kavka upozorniti na to. že: »lá tam už »to« má hotový« a ukazují palcem přes rameno na knchyni, »as ty, Ignácu. nám to už dočti a vy tam« a obrátili se k
Chytil Kavka
18 article
»leburantom«, kterým strýe Chytil záhadně zmi zelý lonský příjem z lesa osvětlovali, »stište se trochu, je tu jak v židovské škole !« »Tož teda,« ukončuje účty hospodář. » přé- jem dělá summa summárum 1566 rénskéch a vydání dělá 1616 zl. 40 kr. a dyž do něhc nepřiberem teho běka s ótrató a dnešní zavdano tož mámy vydání enym 1416 rénskéch 40 kr - a tož, dyž odrazémy vydání od přéjmu, tož nám ostane čistéch sakumpak 149 rénskéch 60 k A tož to teda poďte podepsať, ať s to skončimy — A rychtyk, skočte do kuchyně, ať »to« už ovlež e. nošijo ls Co byli nejblíže, podepsali a hoslinská s dvěma sýny něsila již kouřící se gulas a sho- spoozés narážel »kotě« za » kotětem«, taliře přibory chřestily a po odnesení jich šum v eho- stinci rostlv přímém poměru s přibývajícím makem kouře, měnil se ebaatleký hluk .. Při tom řešeny problémy nejtěžší a pronášeny házory odvážnější a odvážnější a »hanácké se zenli« toto, které zdálo se, že skončí bitkou, kornnováno shodou naprostou a bratrstvím všech. žž když okny do hospody dralo se rann šero, rochazeli se strýcové domů, aby se zejtra Ppk. zase sešli na popravkách : ..
Chytil
19 article Sokolská slavnost. Ze zápisek poštovní ezpeditorky.
Sokolská slavnost. Ze zápisek poštovní ezpeditorky. Na programu stálo so páté hodině ranní budiček.« A také sotva že páté uhození hodin na věži doznělo, zahrála »chvalně známá« ka- pela chlumovská veselý kousek před ověnčenou a prapory ověšenou radnicí a jala se za víření bubnů, boucbání puklic a strašného troubení kráčeši ulicemi. Holubi nade dvory křídly šelestice vyletěli poplašeni vysoko do povětří; slepice, mírumi- lovně v písku se hrabající, rozběhly se s podě- šeným křikem a roztaženými křídly, veliký pak řeznický pes, probuzen ze spaní, před olevře- nými dveřmi u krámu pozvedl se, chvili káučel a pak dal se do žalostného vytí, které došlo záhy hlučného ohlasu ve všech možných to- ninách, To byli první a také velmi nevděční poslu- chači slavnostního budičku. Tu a tam otevřelo se okno a za hudbou vy- hledla rozeuchaná hlava; ale spatřivši vedle nebo naproti hlavu podobně rozeuchanou, zmi zela rychle a s ní zároveň i druhá. Ty patřily některému pořadateli nebo družičce a »vyblí- žely« čas — dnes má totiž býti posvěcen. prapor sokolský, jenž obětavosti paní a dívek pořízen byl čaekému »Sokolu« chlumovskému. Krásné letní ráno uvítáno všude s radost- nými obličejí. Slunéčko jakoby bylo říkalo »No, vilite, to bylo včera běhání k barometrům a rosičkám a hádání, jaký asi bude čas — vždyť když někdy chei, také dovedu býti hodné!« a u vědomí své dobroty a šelmovstvím, jak na Sokolíky vyzrálo, rozesmálo se na celý svět. Vše po spokojeno ; jenom za jodote oknem oble- kalo se do svátečního obleku mladé děvče — a hubovalo.
Holub Sokolík Sokol
20 article
»Ne, tyhle zábavy jsou vlastně pro zlost Tak co já z toho užiji? Když všecko se běž dívat, musím já sedět zády k oknu a psáť re- cepisy, neboť vždy nahodí se člověk, který běži místo na slavnost na poštu a když venku hudba hraje nebo se řeční, až lidé pohnutím pláčí — sedím u apparátu a píši »akceptuji dva vagony ječmene« nebo »voli dosud nepřišli« . . . Jak pravím: k zlosti ! A což dnes! Já vím, že bude sto depeší o slu slovech gratulačních a pro samé »akcepty« nebo »disposice« přes seno a shnilou slámu nebudu moci ani pracovat !« Za těto samomluvy vyšla dívka z domu zmizela v budově, na níž byl nápis »K. k. Post amt — C. k. poštovní úřad« a za hodinu n to, právě když zvony na mši vyzváněly, strka se proud lidu průjezdem do předsíně poštovn kanceláře. Tluslý listonoš promáčkl se davem s n bitou brašnou a hvizdaje, volaje a kývaje, sháně pány adresáty, kteří jindy na něj čekali, dnes ale neměli času. To bylo znamením, že expedi torka sločna Maris Volných zahájila svou denn činnost. si Po devátě, vesničané houfně z kostelas ubírajíce, hrnuli se do pošty. Buď dopisy po dávali nebo si vyzvedali a často se stalo, že tři — čtyři i více lidí z jedné vesnice se ptali »Není tu nie do Lhoty?« a třeba před tín v síní se potkali, přece se šli zeptat. — z zvyku. Expeditorka nestačila z přihrádek věci vy bírat a zas je dávat nazpět. Neboť tazatel, ne- viděl-li nic pro sebe, nechal to všechno ležet odešel. Vesnic bylo do Chlumova přidělených 25, expedilorka měla tedy co dělat. Jindy ji to nemrzelo — ale dnes ji to už dopalovalo. Když už asi po dvacáté nechal návšťěvník psaní ležei se slovy: »Nechte to, až přijde jiný« — přira- zila expediční okénko před nosem uleknutého občánka a vyložila se z okna, čekajíc, až jí nával zlosti přejde.
Volná Chlumův Lhota
21 article
»Je to pořádek! Pak lamentují, že se jím tratí dopisy 1 Proč nemají posla? Tislckrát jsem jim to už řekla — ale kde!« láteřila expedi forka. Sedlákům to bylo jedno, leželali upomínk neb žaloba čtyři neděle na poště! Co bylo nutně. pojistku neb tak něco si vyřídili po kostele nebo o trhu a ostatně, kdo v týdnu do města šel, na poště se oplal. Že expeditorce ztrácením se recepisů a i dopisů práce, starost a zlost se množila, oni nevěděli. A kdyby. ! K čemu vlastně zde jest, než aby jim sloužila? A nedbali-li pořádek ti, v jichž prospěch se jednalo, což teprv ti, kteří si na poštu ani hevzpomněli celé zařízení bylo jim cizejší než válka s Čínou. Expeditorka se dívala chvíli z okna. Kolem lítali Sokolové, pořádajíce ještě vše- licos na vyvýšeném lešení na náměstí u kostela. Kolem stojí sloupy se zeleným, věncovím, plné praporů, uprostřed bíle krytý stůl, na něm hřeby a ozdobné kladívko. Řady sedadel stoji pohotově k přijetí vzácných hostů před chvojí ověnčenou a kvítím i hesly okrášlenou tribunou. Bilé, stejně oděné družičky, s roztomilými ko- šíčky, plnými pamětních penízů, proplétají se hustým davem jako bílé růže náměstím k rad- nici, kde scházejí se všechny spolky, aby v prů- vodu odebraly se na mši a potom k jádru slav nosti, k zatloukání hřebu. Však jenom přípravy víděla expeditorka, neboť když průvod městem se ubíral, seděla — jak byla předvidala — u apparátu a přijímala depeše, od spolků i jednotlivců ke slavnost došlé. A byl to průvod malebný a skvělý Hudba zněla, zvony hlaholily, nade vším čisté modré nebe, větérek lehce houpal prapory na domech, odevšad sypalo se v cestu kvití. Expe- ditorka přijala tři depeše, dává zpět čísla, počet slov, jak předpis káže a sem tam slovo, které- mu mysli, že dobře neporozuměla — tak zvané »fráse«.
Sedlák Sokol Bilá Čína
22 article
Slanice Praha, klerá jí depeše dala, začn ji pojednou, frást nedbajíe, volati. Expeditorka se ozve. Praha volá Chlumov zase — expe- ditorka se zase ozve — opakuje se tak deset- krát a více. Praha — Chlumov neslyšl! Praha volá stanici Kounov za Chlumovem. Kounov se ozve. Praha praví: »Chlumov dává fráse — zmizí — a ne- mohu se ho dovolat —- prosím vás, zavolejte ho, snad s druhé strany spíše uslyší.« Kounov volá Chlumov. Ten se ozve — Kounov volá zase. Expeditorka se ozývá znovu, opakuje se to nesčetně, ale Kounov neslyšía praví Praze: »Nemohu se Chlumova dovolat«. Ale expeditorka tu je, slyší a vidí každé zna- měnko, ale jí — jí nevidí žádná stanice ! Co se stalo? Dle toho, že stanice jiné se vidí aji ne, musí blízko chlumovských apparátů uchážet proud galvanický, který znaménka od stanice k stanici přenáší. Ale kde ? A jak? Kdyby pršelo, tu se věc vysvětli snadno, mokré větve stromů, vpletené mezi dráty, odvá- dějí proud, ale dnes je sucho, ticho, kde jen asi chyba vězí? Co věděla, i co z knihy vy- koukala, vše to zkusila — proud je dobrý, chyba žádná, ona všechny stanice vidl a slyší — ji ale nikdo! »Toť nie jiného než ucházení proudu, ale kde? a jak ?« vzdychla si. Všechny stanice, na linii se nalezající, vo- laly Chlumov. Stále slyšet je telegrafickou značku Ch. — čárka puntik čárka puntík čtyry pun- uky, ktérá se píše —. —. ...., ale slyší, jakoby se volalo krátce dlouze tä ta tá ta ta ta ta ta — —. Expeditorka neunavně ozývá tá ta tá ta ta ta ta ta — marně! Jedna stanice po druhé sděluje si: »Ch. má asi chybu v aparátě, máme pro ni depeše a neslyší, jenom jeden, starý asi mrznía, pravi: Ano, neslyší, je tam slavnost, běželi o- divat«.
Chlumův Ch Praha Kounov Chlumov Slanice Praha
23 article
Expeditorka i tuto nespravedlivost čle z proužku papíru, zoufale sedí nad aparál ema ten klepe stále, stejně, neunavně tá ta tá t ta tatata. Venku hraje hudba, průvod se řadí z ko stela k náměstí. Hasiči a ostatní spolky útvořily pevný řetěz kolém řečniště, prapor klaďe se na stůl, řečník vystupuje na řečništé a mluví, mluvi, až srdce v těle poskakuje, o té naší krásné če- ské nomi o utrpení jejim a losu nás všech,o lásce naší vzájemné, o probuzení naší národní hrdosti, o zásluhách všech a zvláště Sokolů. Končí. Hromové »sláva« přehlušuje hudbu volání sfupňůje se ještě při odhalení skvostného praporu s čěským lvem, zlátem vyšitým na čer- venobilém hedvábí. Hudba hrajé »Kde domo můj« a v kanceláři.... tá ta tá ta tata fa ta. Expediiorka volá nahlas, jakoby ji v Praze a jinde slyšet mohli, že je tu na místě přijímá všechny ty nadšené projevy radosti i lásky k drahé vlasti a statečným synům jejím, že by vlastní krví je psala, aby jen co nejdříve do- staly se do sokolských rukou, ale nikdoji neslyšl. U okna zastavil sé Sokolík: »Teprv tři de- peše?« táže se. Expeditorka stydí se říci, co toho příčinou, že jich není víc a omlouvá se, že jiné depeše jsou přednější než blahopřejné. »To je škoda«, vece Sokol. »My bychomje velmí rádi přečetli při banketu, tak asi ke druhé hodině« a odkvapil. Expeditorka usedá zaše ke stroji Nikdo si na poštu nevzpomněl, všechno se dívá na nevidanou dosud slavnost, ba i poslik telegrafní někam odběhl na podívanou. Venku chvili ticho, v kanceláři tá ta tát tatatatal Jasný ženský hlas zazněl z venku.
Sokol Praha
24 article
Matka praporu, Češka, vlástenka, obětavá paní, vzdělaná, mluví k Sokolům jako ke svým mílým détem, hlas její se chvěje a slza nadšení vkrádá se jí i jiným v oči. Bilá růčka zavěsil skvosínou stubu na žerď praporu a zatlouká prvňí lřebík do žerdi: »Pro vlast, národ víru«, slyší v posvátném tichu i expeditorka za aparátem a ten odpovídá: tá ta tá ta tutatata. Hromové »Sláva« a »Na zdar« otrásá vzdu- chem. Kmotry přistupují i oštatní hosté, každé heslo vzbuzuje bouři souhlasu a jásotu — v kanceláři stále stejné tá ta tá ta ta ta ta ta Expedilorka opírá hlavu o ruce a pláče, pláče nad zrádným strojem, až jí srdee usedá! Je půl dvanácté. Poslik příšel, zavřel okn i kancelár. Expeditorka osuší oči, stáhne klo- bouk na oči a jde se také podívat, Sta lidí tlačí se na náměstí v oknech, na střechách, v kočárech opodál, ba i na stromech. V zatlou- kání hřebů se pokračuje. Expeditorku nic ne- těší. Postavila se před jednopatrový dům s bal- konem, na němž nalezá se několik menších děvčátek a hledí před sebe. Vídí sice pestrý kruh paní v nádherných šatech, věnec prostin- kých družiček, řady stalných Sokolů, ale oko její těká bez potěšení z místa na místo.
Češka Bilá Sokol
25 article
»Slečno! Slečno! Slečinko!« slyší nad sebou volati. Ohlédne se a vidí nad sebou na balkoně rozesiátě obličeje a kývající ručky, zvoucí ji na podívanou vzhůru Expeditorce zazářily oči. Dům okrášlen byl velmi bohatě. Se střechy trčel ohromný prapor, balkon byl celý ověnčen zelením a květinovými věnci. Pod balkonem vedeny dráty telegrafu a jeden konec věnce buď vlastní tíží či stálými nárazy praporu se utrhl a padl koncem na drály, kolem nichž se ještě prapor, syt jsa věčného sebou zmítání, ovinul. Expefilorka rozběhla se ke dveřím tak kvapně, až se mládenec, stojíci mezi dveřmi kupeckého krámu ulekl. Než svou postavu z komplímentů narovilal, slyšei slečnu rychle mluviti: