ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 d4386a90-7266-11dc-b595-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 14, org 1, place 5
1 masthead
1. července 1900.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 179.
3 masthead
Strana 9.
4 article Triumf páně Krtkův.
Triumf páně Krtkův. Řekl jsem již o panu Krtkovi, že by obzvláštním přitelem a ctitelem zvláštností. specialit? Myslím, že jsem opomenul pozna menati to, i činím tak pro historickou věrnost Ba, pan Krtek dovedl býti vášnivcem, náru- živcem, kde běželo o to, aby získal, měl nebo uměl něco nového. Račte prominouti, poslední slovo odvo- lávám, nebo je aspoň musím uvésti na pravou míru. Uměti je trochu silné vzhledem k panu Krtkovi; uměti jest jen výsledkem učení, a nie tak panu Krtkovi nesmrdělo, jako učiti se ně- čemu, zdlouha, trpělivě učiti. Neučil se ani ja zykům, ani malovat, ani hudbě, zkrátka ni- čemu, kde třeba postupovati dle jisté soustavy níčemu, co trvá dlouho. Ano, tak něco, čemu lze naučiti se od rána do večera, nanejvýš z dva dny — tu pan Krtek času nelitovkl Snadno tedy naučil se odhazovati pravou nohu, jakoby od narození nosil šavli, neboť to ho ne- stálo žádného namáhání. Díval se na oficíry z krámu, kterak ze široka ušlapují dlažbu svého garnisonního města, díval se na ně rychle chápal. Vyšel před pult, přivázalsi k boku dlouhý lineál, rozhoupal jej, hodil pravou nohou na stranu, jakoby chtěl někoho kopnout — a šlo to. Zkusil to bez lineálu, a šlo to taky. Pan Krtek byl přesvědčen, že na důstojníka nic mu neschází, než opravdivá šavle, a že by jím pak mohl býti hned. Snad se pan Krtek nemýlil.
krtkův
5 article
Nebo plivnout skrze zuby. To byla tehda čistě oficírská specialita. Možno, že to neměli sami ze sebe, že to pochytili vlastně od fel- béblů, kteří v tom umění vynikali, a zdá se mi že tenhle sport zas přinesli k nám tehda ze- jména Taliáni, od nichž se učili domorodci Pamatuji se aspoň zcela živě na našeho Kar líčka Richtrů — řikám našeho, ježto byl ro- dákem domácím, dítětem od »modré hvězdy«. jemuž přes to, že jako felbébl byl »vzal« již asi čtvrtou kapitulaci a že pod ryšavou parukou neměl ani jediného vlasu vlastního, říkali pořád a do smrti »Karlíček« — pamatuji tedy, s ja- kým obdivem jsem pohlížel na Karlíčka Richtrů, kterak dokonale uměl tryskati slinu levým koutkem úst, se zuby sevřenými. Arci tam na levé straně byla mezera, zub tam scházel. a my školáci pevně jsme byli přesvědčeni. že si ten zub dal vytrhnouti jenom proto, aby mohl provozovati svůj umělecký kousek. Nuže. tato věc vůbec náležela k tehdejšímu dobrému tónu — u nás byli vzorem dobrého tónu vždy páni oficíři — a soudím, že pan Krtek vynaloži nemálo svého času, kdy neměl koho obsluhovati. aby se naučil bravůře, jíž se mu posud nedo- stávalo k naprosté ušlechtilostí člověcké. S jakou pýchou, s jakou dětinnou radostí řekl mi pal jednoho dne, když jsem přišel s nějakým krej carem do krámu: »Koukej, votroku !« Já koukal a pan Krtek tryskl. A nad jeh výkonem vloudila se v srdce mé pravá závist klukovská. Takhle jsem to neuměl, ta ks tomu jakživ nenaučím ! Viděl můj obdiv, ba vycítil snad i moj závist a byl nesmírně pyšen. Zcela bezděky velmi jsem se mu zavděčil a pan Krtek dal mi za to dvojnásobnou míru zboží. Myslím, že jsem cestou z nádavku toho svůj díl svědomitě užral.
Talián Karlíček Richter
6 article
Takovým byl pan Krtek specialistou, ama- térem. Arci, amatérství a sport byly nám tehda ještě zcela neznámými pojmy. O, kdyby se byl pan Krtek dočkal velocipédů, fotografování, footbalu! Ba jen kdyby se byl dočkal módy dnešních lvů, kteří nosí náramky, ať darované nebo koupené, jistě by byl nosil v zá- pěstí náramek ne jeden, ale dva, a ne- jenom na jedné ruce, ale na obou. To by tak bylo bývalo něco v žanru páně Krtkově. Jemu nebylo nic dost pohanského. A tak nevěda a netuše, co všechno ještě kultura vytvoří, musil se spokojiti sportem skromnějším dlouhými nehty na malíčku, vlastně na obou Také tuto přízdobu pravého mužství odpozoroval ofleirům, a s něžnou pěči pěstoval na svých malících dva drápy, jež mu sice čím dále více překážely v každém jiněm počínání, ale jichž by se nebyl vzdal za zlato a drahé kamení Vždyť trvalo dlouhé neděle a měsíce, než mu takové drápy narostly. A dalo mu pak něco práce, aby je udržel v náležité čistotě a lesku- Avšak, co jsou platny dravčí nehty na ma- lících, co jsou platný i prsteny na všech prstech. když není pohnutky, aby pařáty s veškerou tou výzdobou byly stále v povětří a na očích ka- ždého, kdož by se vůbec přednostem páně Krt- kovým byl chtěl obdivovati? Arci, věděl pa Krtek o jednom prostředku, ale tu narazil na značnou překážku, tu poznal, co znamená učiti se, nebo aspoň zvykati,
pán Krty
7 article
Dobře vypozoroval pan Krtek — arci, n důstojnících — co vše lze provozovati na při- klad levicí, držíli tak »nonšalátně« (jak říkal) mezi prstem čtvrtým a malíkem doutník. Tak jej držívali jen páni důstojníci, tak to nečini žádný civilista. Jaká hra posunků! Chvíli držeti ve rtech a vytahovati kouř, potom nadzdvihnouti, vybafnouti, a teď za hovoru šermovati rukou před očima, kolem hlavy, oddalovati ruku a za přibližovati — jaký to hotový balet v povětří Blýskají se prsteny v paprscích slunečných veškerou krásou svojí září také dlouhatánský nehet. Po chvíli možno ruce prohoditi. Levice chopí se španělky a zas pravice šermuje dout- níkem kolem hlavy. Ano — ale ten doutník! Pan Krtek nebyl původně kuřákem. Ale důstojníci pravidelně kouřivali viržinky! Kouřit viržinky znamenalo tehda v oboru kuřby výkon silácký, nejvyšší. Ještě se mnoho kouřilo z dý- mek pěnovek, pánové noblejší a zejména ouřad- nici zažehovali kuba, pensisté se živili krátkými. Pan Krtek začal s »papirosy«, jež byly na obou koncích opatřeny »munčtyky« a v půl se přelamovaly — starý dobrák stála tato ku řácká lahůdka. Však jsem si je taky kupova za svatým Duchem u Trubáčků, což byla nej- zastrčenější trafika ve městě, pod loubím, kde se prodávalo jen okénkem a kam zraky pánů učitelů a školdozorců nedonikaly. A když měl pan Krtek školu papirosů z sebou, odvážil se na portorika, pak na tenká havana a konečně se rozběhl na viržinka.
8 article
Leč ve viržince shledal pak Krtek odpůrce tvrdošijného, vzdorného, zdánlivě nezdolného Co kdy slyšel o tomto zavilém smotku, vše bylo překonáno vlastní zkušenosti. Byly to ho- diny těžkých zkoušek a vracíval se pan Krtel ze dvorečku všecek popelavý po každém opět ném pokuse. »Ano«, říkával tak zcela důvěrně, »kdy bych já nebyl blondýn! Blondýni mají slabš náturu . . « A zas pravím: pan Krtek, bohužel, by předčasným zjevem. Tenkráte ještě nikdo n věděl, že za řadu let budou zavedena viržink havanská, která by mu nebyla působila tako vých obtíží. Avšak pan Krtek nepovolil, a když překo nal šťastně nespočetně mnoho záchvatů mořské nemoci, mohl se konečně odvážiti s vytouže nou viržinkou na náměsti, na promenádu Z opatrnosti nedýmal mnoho, býval skoro po- vděčen, když viržinka vyhasla, a nepokoušel se aby ji opět zažehl. Kouříval pak na studeno Co vadilo? Vždyť i s viržinkou nehořící lz provozovati žonglerské kousky v povětří, jež vlastně byly hlavním jeho účelem. A ještě cosi bylo slabou nebo lépe silnou stránkou páně Krtkovou: oděv. V této věci byl skoro výstředníkem. Nikdo neměl kalhot podobných, ani kabátu nebo vesty. Ba ne- směl míti. Pan Krtek neskrblil, pan Krtek taky nikdy nebyl krejčímu dlužen, ale něco věděl jeho tělesný dodavatel zcela určitě: že dá-li si pan Krtek z nějaké látky ušiti kabát vestu nebo spodky, nesmí on, mistr, již nikomu jiněmu touž látkou posloužiti. Tehda byla jiná móda, tehda se nešily celé oděvy ze stejné látky, jako nyní. Byl-li kabát modrý, mohla býti vesta zelená a k tomu spodky třeba fialové.
Krtel krtek
9 article
Ale tehda ještě silně se nosily »pepity«, spodky z látky černě a bíle kostkovaně. Však míval mistr Pondělek mnohou potíž s jinými zákazníky, kteří se chtěli šatit a la pan Krtek. A došlo konečně tak daleko, že si pan Krtek objednával sám potřebné látky z »Rajchumberka« nebo a z Prahy, jen pro sebe. Byla tehdáž jakás výstava kdesi a snadto byla výstava pařížská roku 1867 a v novinách vyskytla se zpráva o jistém mistrném výrobku krejčovském, odměněném zlatou medajlí. Byl to černý frak, šitý bilým hedvábím — a na celém fraku nebylo viděti stehu bílého! Tak uměle do- vedl tvůrce jeho zápoliti jehlou, která nikde látku nesměla proniknouti naveskrz, ale zachycovalaji napolo, pod povrchem. Byla to krejčovská hříčka — takovéto věci vyskytují se občas — ale v očích odborníků a v očích elegánů znamenají takovéto hříčky více než objevení Ameriky. Na všechen spůsob to byl znamenitý výkon krej- čovský. Pan Krtek dočetl se tedy a hlava jeho byla jak zapálena. Ode dne, kdy zvěděl o tom podivuhodném výstavním fraku, neměla duš jeho pokoje. Černý frak šitý bílým hedvábím A nikde stehu nevidéti! Jaká by to byla kořistl Nebylo nic lehčího, než poslati pro mistra Pondělka. Nějaká záminka se našla. A zatím. co s ním jednal o správě nebo přešití vesty. nemohl se dočkati, až vyrazí se svojí otázkou »Zdali pak jste četl o tom fraku, pane Pondělku?« vyhrkl konečně. »O fraku? O jakém fraku?e Pan Krtek doplnil otázku malým vy světlením. »A bodej bych nečell! To je majstrštuk!- »A co pak, pane Pondělku, dá se takový frak vůbec ušlt?« ptal se dále pan Krtek, po hrávaje s řetízkem.
Praha Amerika
10 article
»Dá-li se ušít? Aby se nedal ušit!« řek mistr Pondělek sebevědomě. »Hm, arci, všechno se dá udělat,« po svědčil pan Krtek. »A co by mohl takový fral stát ?« »Co by mohl stát?« opáčil mistr přemitaje »No, co by mohl stát — jistě padesátku by mohl stát — ale to se uvidí při práci . . « Bylo zřejmo, že místr Pondělek ještě nikdy nešil černý frak bílým hedvábím. Byla sice p desátka za pouhý kabát penízem nehorázným, ale později bylo znalci usouzeno, že takov zázrak sotva by se pořídil za tři padesátky. Panu Krtkovi hrály oči, prsty jeho bub- novaly na pultě. »No, pane Pondělku, ať by to stálo o ně jaký pakatel víc — vemte mně mírule Mistr Pondělek vyvalil oči. Teprv teď — zdálo se — počíná si uvědomovati, jakou věc podstupuje, ale slovo bylo vyřčeno. Vytáhl míru. změřil pana Krtka křížem krážem, zapsal, pro jednali ještě některé věci, vyjednali lhůtu, mistr Pondělek odcházel. Snad nemusím dodávati: bylo ujednáno, že nikdo jiný ve městě nesmí míti černý frak šitý bílým hedvábím, aspoň od mistra Pondělka ne. Bylo taky vyjednáno, že do chvíle, než mistr frak odevzdá, nesmí nikomu slova říci. Ale ani slova! Děle mlčeti nebyl zavázán — a pan Krtek taky věděl, že mlčeti nebude. Ani si toho nepřál. Medle nač by měl frak, o jehož vzácné podstaté by ve městě neměli potuchy? Kdo by si ho všiml? Od objednávky páně Krtkovy uplynuly cel neděle. Byla to zkouška trpělivosti přímo hrdinné, ale pan Krtek čekal a mlčel. A ve snách ob- letovala ho líbezná vidina: černý frak s atlasovou podšívkou, šitý bílým hedvábím, a nikde an Ypsilon. stehu neviděti ..
11 title
První vycházka.
12 article Napsal Aug. Eug. Mužík.
Napsal Aug. Eug. Mužík. Celou zimu proležel doma, raněn mrtvicí Pokoj svůj měl sice bohatě zařízený, přeplněný vším, co nadbytek a moda s sebou přinášejí, ale přes to leželo se mu to špatně. Byl by rá měnil s posledním nádenníkem. A přece byl zámožným podnikatelem staveb a nic už, my- slil si, nedělí jej nyní od intelligentních a vzdě- laných pánů. Proč by je nepředstihnul nebo aspoň se jim nevyrovnal? A tak co uviděl náho- dou u nich, všecko musilo býti také ihned jeho. Proto přeplnil si domácnost i svoji pra- covnu, v níž nyní nemocen a unaven odpočíval, massivnostmi i tretkami, v nichž se se ženou sotva mohl hýbati, Ostatně žena jeho nedovedla se nikdy vpraviti s ním v nový způsob života, a to jej »žralo«, jak se vyjadřoval potají ještě způsobem minulých, prostých časů, jež však snažil se před lidmi úzkostně zapříti, které ale staly se součástkami jeho byti jako ten shonu po staveništích a tahání se o každou cihlu o každý krejcar se řemeslníky a dělníky. Býval druhdy prostým kramářem, tucto- vým obchodníkem, ale pomohl si svou pili svým důvtipem, jak sám o sobě začasté rád vykládal. Ale že v tom byla notná porce bez- ohlednosti, ba špinavosti, to nikdy se nepřiznal a nebyl by tomu sám uvěřil. Neboť život je konkurence, říkával, a pak výsledky, výsledky ospravedlní všecko!
Aug Mužík
13 article
A teď, právě když stál už na samém vrcholu činnosti své, když již množství domů vyčachrařil a prodal a ovoce činnosti své stělesnil a přenesl konečně v nádherný »rohák« v nejživější třídě předměstí, kde si zřídilv prvním patře nádherný byt, do něhož uváděl každého, kdo o něj zavadil a slušným se mu zdál, teď náhle tato rána. Přišlo to tak rázem a pochroumalo mu tělo tak, že nyní, kdy po tolika měsících poprve z lože povstal, ani se v zreadle poznati nemohl. Ne, už nikdy nebude tím, čím býval v rozkvětu sil svých — — štěstí ještě, že si zaopatřil aspoň bezstarostné stáří a že nemusí nyní o tu skývu chleba zá- pasiti a prositi! Ale to je konec, konec jeho činnosti. Teď zbývá již jen odpočívati a střá- dati nové síly nikoli snad k opětné práci shonu za mamonem, ale aspoň k tomu, aby dny své trochu ještě prodloužil, a možno-li později ještě něčeho »užil«. Neboť mimo zví řecí, čistě tělesný požitek neznal až dosud roz- koší jiných a plná mísa a sklenice a vlastn střecha nad hlavou byly mu až dosud životním ideálem. O ženu se nestaral. Ta jakoby k němu ani nepatřila. Nemě nejmenších schopnosti dělati velkou dámu jako jiné paničky, byla stále tk dobráckou a prostou, jako když si ji po svatbě z venkovského městečka přivážel a tratila se vedle něho jako nezbytný, ale nepatrný stín, pro- vázející rozlet mohutného tělesa ku předu, je- nom stále ku předu. Nedovedla jiti po jeho boku stejným s ním kročejem, neradovala se z jeho úspěchu, nectila v něm bůh sámví jakého genia, vždyť nedovedla pochopiti, žev nynějších těžkých časech, jak on říkával, úspěch člověka záleží jen v tom, co dovede jiným obratně z ruky vydříti. Byla příliš po staro- dávnu poctivou a každá slza chudého člověka.
14 article
mužem jejím vykořistěného, ji také ihned roz- plakala. Byla by nejraději nosila svůj šátek staré černé polohedbávné šaty, jak je druhdy toliko o nedělích a svátcích oblékala; marně vodil ji domů švadleny a honil ji do předních obchodů pro hedvábí, krajky a pštrosí péra — — vždycky vyhlížela jako hastroš, co on jako pravý velkoměstský světák dovedl si již dodati rázu ctihodných radů a rozených elegánů, již v nejborším případě dovedou celou společnost usmiřiti a pro sebe naladiti několika lahvemi šampaňského. On rozkvetl a zmohutněl. Líce jeho se zaokrouhlily a přijaly na se jemný nádech velkoměstských, dobře živených lidí, čímž se tak prospěšně liší od prostých venkovanů, těžko stále na drsném větru pracujících. Zatím jeho žena zhubeněla a svraštila se jako staré ovoce beze vláhy a byla posléze tak nehezkou a sta- rou, starou spíše jako jeho matka nežli žena, jak on se domýšlel. Častokráte už šlehl mu mysli celý plán — — vida různé mladistvé, kypré dámy, s nimiž ve společnosti do styku přicházel, a vzpomenuv si při tom na svou starou, unavenou ženu... Což, kdyby tak za- počal život nový, život druhého mládí, dosud něm neutlumeného! Jak by to bylo hezké, t- kový život po boku mladé, svěží, duchaplné ženy, jež by jej chápala a provázela duchem svým do závratné výše jeho podniků a postupu ku knižecímu jmění.
15 article
Jedno nedovedl své ženě nikdy odpustití každé pomyšlení na to rozpalovalo jej až k zu řivému hněvu. Nedala mu žádných dětí. B pevně přesvědčen, že ona, toliko ona je tln vinna, že jeho život končí tak nicotně, toliko s ním a že všecky jeho podniky přijdou kdys do rukou cizích, lhostejno, kterých přibuzných umře neobdivován a nenapodoben žádným sy- nem, jemuž by byl upravil výborně cestu jenž by v něm viděl můj zářivý příklad pro celý život. Jaká by to byla krása, pracovati se svým synem, stejně nadaným a rázným — a on byl pevně přesvědčen, že by syn ten musil býti po něm — jenž by nyní jej podchytil unave- ného a upracovaného a navázal novou, svěží silou tam, kde on musí navždy už ustati. Ještě několik roků byl by mu na ruku svými boha- tými zkušenostmi a vědomostmi. »Otec a syn, velkopodnikatelé staveb«, jak by to pěkně znělo na závist a vztek všech krejearových, maličkých baráčníků! I na to myslil, kterak by bujná sy- nova krev — ta jeho krev — vznítila se do sterých, různých výstředností. Vždyť on také byl mlád a dosud pln života, a neodříkal se ničeho, ničeho ze všech požitků světa . . . co vše by musil synovi odpustiti a rád by od- pustil! Nehrál by si na velkomyslného soudce a objevil by se před synem v důstojné pose vážného, ctihodného mravokárce, až posléze by se mu podařilo přeněsti naň veškerý svůj tak pracně zbudovaný a přece tak jednoduchý zá- kon života: užívati, užívati plnými hrsťmi, ale při tom bez ustání pracovati a tvořiti. Práce měla by se mu státi požitkem a rozkoší a roz- koš prací celého života. Jaká to výborná mo- rálka, hodna, aby přešla v krev a tělo celého velikého, slavného rodu. Ale takto ! . . . Mar nost, všecko marnost.
Mar
16 article
Proležel celou zimu se vztekem náhle chy ceného, uvězněného vlka, jenž toliko malou sku linou vidí dalekou možnost útěku z opětné svo body, ale jehož zuby i drápy zůstanou navždy — to už dobře cítil — vylámány a neškodny A kolem do kola tolik podniků s požitků! Ale ne již pro něho. Vše se zavřelo před ním i za ním — do toho hlučného víru, představujícího jeho vytoužený, tak ztěžka dostupný svět, němž však nyní mohl hráti tak pyšnou úlohu, nyní již nikdy se nenavráti!.. . A tam bude záhy vystřídán jinými a zapomenut, zeela zapo- menut. Kdo z těch jeho samozvaných přátel na vštívil jej za celou tu dlouhou dobu jeho cho roby? Sotva dva tři jednou se dostavili. A jak po nich toužil, s jakou poctou by je byl přijal, aby věděli, kým je on ve své domácnosti a aby věděla i jeho žena, jak vzácní jsou to lidé, s nimiž má on styky tak důvěrné! S kým si pobesedovati o krásných, sotva minulých ča- sech, v nichž před jeho vzníceným dosud zra- kem jako víly jeho pohádek vynořovaly se z proudů šampaňského růžové, nádherné moderní dámy?
17 article
Ani nevěděl, na koho svalovati vinu náhlého ne- štěstí svého a komu za to klnouti. Nebot klnouti musí, když eítil, tolik tu drahocenných sil těla i ducha náhle zasaženo bleskem a zcela rozdrceno jako mohutná stavba, která bez pa- trné příčiny vnější náhle sama od sebe se sřítí! Nu což, »to je marná špekulace, « řekl tónem starého odborníka a snažil se z trosek své bývalé bytosti sestrojiti aspoň několik roků ještě vzdorující stavbu, třebas nevkusnou a zcela neužitečnou. V létě pojede někam do lázní nebo do hor a tam se snad všecko jakž takž sklíží a napraví. Pracovati už nebude —— — »však jsi se dosti nadřel a naplahočil,« řekl si s náhlou sebe lítostí, v níž se zaměnila jeho pýcha a rozmach sil. Teď jen všechen důvtip soustředil se v rychlé okřání a nabytí no- vých sil! Dnes tedy, kdy cítil, že venku najisto už vykonána ona veliká a krásná proměna celé přírody, kdy jaro vnikalo teplými paprsky skromnými květinami, jež jeho žena měla ráda a lacino kupovala na trhu, až do jeho pokoje, už se neudržel. Musil ven, ven na boží čerstvý vzduch; sladce rozněžněný vůněmi a párami obrození, v němž tajilo se tolik plesu, ruchu, nových tvorů, myšlenek a životů! On ovšem celého toho processu nechápal; přece však cítil, jak blahodárný vliv by naň mohl míti i jen chvilkový pobyt na májovém slunci, kterak by ta jeho zákeřná, nezdolná choroba pod tímto pří- valem paprsků a novým vzruchem krve musila se rychleji z těla stěhovati. Dal se tedy obléci že- nou a služkou a dovésti se pak ženou na pro- stranství do prostřed rozlehlých zahrad, jež právě nyní stály v plném květu. Jaká to nád- hera a krása! Koruny jako do hustého vápna potopené, až do vrcholků a od vrcholků až dolu po zem v těžkých chumáčích jedna strž květů
18 article
Tak ještě před čjvrt rokem zavaleny byly sně- žným a ledovým obalem, tak že se zdálo, že není a nemůže býti konce mrazivé té zimě že už nikdy nie nerozpučí a nezazelená! A nyní ta mocná, zdravá, kol se šířící vůně jako dech mla- dého, jarého, pevně zbudovaného života! Ne- bylo viděti jednotlivých větví a rozeznati úryvky a odstiny květné běle, vše bylo jediná slitina ale tolik se zdálo, že zevšad srší a ve všem víři mohutný, tajemný, závratný vir přelévání šťáv a míz a rychlého kypění a hárání, jež pře- tékalo vůní z květů těch a záhy v nich houstlo a nabývalo nových pevných tvarů, drobných sotva znatelných zárodků plodů. Nemocného, jenž stál zde bled a přepadlý dosud jako mrtvola, až závrať pojímala z toho květného moře.
19 article
Nemohl se upamatovati, že by jak živ jen jedinkrát byl si všiml takovéto tiché, odu- ševnělé krásy a nekřičícího, v sebe se pohrou- žejícího a sobě stačicího bohatství. Neměl pro to smyslu, od svého prvního mládí hnal se se zavřenýma očima kolem zjevů takových a jeho oči upřeny byly toliko na prášivý oblet denního shonu a ruchu, v němž, jak bezpečně věděl. tajil se zlatý vůz, obtěžkaný bohatstvím a pře- pychem všeho druhu. Jak nenáviděl vždycky tato místa, poslední zbytky velikých sadů a za- hrad, jež sem tam pouze jako hrsti zeleně květů o slavnostech prodíraly se nekonečnými řadami jednotvárných činžáků! Instinktem od- borníka počítal vždy, kolik na místě tom dalo by se postaviti domů a jaký ohromný kapitál zde uložený zaháli a vytratí se marně do vzduchu každým tím stromem a každým tím květem. Ovšem byl to pocit ryze sobecký, ale on nedovedl nikdy jinak mysliti, než postaviv sama sebe jako osu a základ veškerých kombi- nací. A dnes mu to lahodilo zase s jiné, opačné strany — — bylo mu to zdravým osvěžujíeím a nevyhnutelně potřebným pro jeho obrození a posilnění!
20 article
»Jaká to krása, Betynko!« zašeptal chvě- jícím se hlasem, o němž jako o svém by by sám loni v pochybnostech býval. A vřeleji tisk ruku své ženy, jež se s ním vedla pod paží podpírala vrátké a těžké kroky jeho. Žena neodpovídala a dívala se, všecka roz- teskněna, do zahrad. Jenom její rámě pod jeh prudším stiskem se nervosně zachvívalo. »Tohle by mne uzdravilo, jistě uzdravilo,e horoval nemocný, cítě, kterak tato vonná omlazující lázeň, proudící zemí i nebem, mus i do jeho zlomeného, vyschlého těla zaváti cel proudy obrozujíeích šťáv. »Choďme sem častěji,« ozvala se konečně »To tě jistě posilí !« »Budeš chodit se mnou?« tázal se jaks neobyčejně něžně. Udiveně naň pohlédla. Jaká to podivn otázka. Ale setkala se s jeho měkkým, jakobý pokorným a prosebným pohledem. »Což já,« odpověděla. »Budu, a ráda.« »Víš, Betynko,« mluvil on sípavým, chvat ným hlasem. »Já býval někdy divný, zlý — — (ona sebou nepokojně zakolísala, jakoby chtěl odmlouvati, ale mlčela, nevědouc co říci) třeba to tak zle nemyslel. Tys byla vždycky hodná, dobrá, já vím, ale teď už budu taky jinači!- Žena nemluvila. Pouze prudčeji oddyche- vala. Dívala se upřeně, pevně do toho bělu, jakoby ten květ náhle se před ní propadal měnil se ve věčný sníh a mráz, těch třice roků života nikdo v ní nedovedl smazati; vše co vytrpěla a zakusila, nedalo se zvrátiti a o činiti jediným okamžikem něžnosti a pozdního rozželení. Mrtvola zabitého života byla sice spálena, ale popel zde zůstal a nikdo jej z je- jího nitra neodklídl. A ve svůj a svého muže nový, drahý rozkvět už nemohla věřiti. Kolik snětí zůstalo zde suchých a mrtvých prostřed všeobecného rozkvětu, kolik haluzí loni pučelo a žilo naposled a po dlouhé zimě nikdy už se nezazelená !. ..
Betynka Buda
21 article
Ale její muž jakoby byl všecek roztála změkl jarem tím. Neznámě nějaké, čisté pudy v něm se pohnuly a zakypěly. A pudem člo- věka, ryze animalního, jenž nikdy neuvažuje. Jale podává se zcela slepým náklonnostem svým, stal se náhle jiným člověkem, dítělem se všemi důsledky přeměny takové. Stál chvíli nehybně, jakoby přemýslel o něčem nad míru záhadném, čemu nemůže dlouho přijíti na stopu. A pak zase se ozval téměř žertovně, jakoby se již byl zcela ubezpečil odpuštěním a zapomenutím všeho, co žena od něho vytrpěla. »Víš, co mne napadá, Betynko? Jsem zvědav, co tomu řekneš! Tak si myslím, jak jsem se tak dřel a hnal třicet, čtyřicet roků Jako mladý, zapřažený kůň — jenom ku předul Ale teď už to nejde — — ne, co platno. Čl- věk se tak žene, žene jako blázen a nepomyslí, že to může býti jeho poslední. A teď se ptám — nač to všecko? Ještě kdybychom měli děti (žena sebou jako bodnuta pohnula, ale on ji uchytil pevněji pod paží) — — no, mlč, to už je dnes jedno a Pánbůh vi, k čemu je to dobré, snad by ani toho nebylo, o čem ti chci teď řici.
Jal
22 article
Kdybychom měli děti, no, to by bylo jiné, ale i tak ty děti ať se starají taky trochu sami o sebe, jako jejich rodiče musili dělat od malička. A teď si tak myslím: sami, sami, jenom jáa ty, a co potom, až oba umřeme ?« Přiletí hladoví příbuzní, které ani neznáme, a vrhnou se na všecko jako havrani. Víš, jak už mne obletovali, když cítili, že to jde se mnou s kopce? Teď najednou o nás vědí, ale dokud jsme neměli krejearu, vyhýbali se nám na míle. Nebylo by daleko lepší — — — Víš, když se tak dívám do té zeleně a do těch květů, jaká je to krása a jak to musí být zdravé všem lidem a zvlášť takovým rekonvalescentům jako já. Citím to sám na sobě, zrovna vůči- hledě okřívám. A tady v tom městě, kde jaký kus zelené zahrady, jenom pryč s tím a čtyř- patrový činžák na to místo. Až není nikde ani stromečku ani travičky, a ti nemocní ať si po- jdou na tom dláždění! .. Já sám byl taky ta- kový, ach, kdo ví, snad ještě horší! Ale ted — — tak si myslím, jak se ty naše peníze, tak pracně, těžce sehnané — je to celý můj život, celý život nás obou! — tak bídněa hloupě rozkutáli! Neznámí lidé to poberoua ještě se nám třebas vysmějí !. . Copak takhle — — já se tě ptám, protože máš taky právo do toho mluvit, a já nechci, aby taková krásná myšlenka jenom se mnou zašla — co pak tak- hle, abychom udělali něco dobrého, něco vel- kého, z čeho by měl prospěch každý a zvláště když je nemocný a neduživý? Takhle zakoupit několik těchhle zahrad, ale s podmínkou, že se nesmí nikdy zastavit domy? Víš, tak pro ne- mocné a pro ty, kdo jsou po nemoci? Aby tady bylo vždycky trochu božího vzduchua hrst té zeleně a těch květů? Člověk by musil mít radost zrovna i v hrobě a naše jméno udr- želo by se tak s tím do budouena, na vždycky ? . «
23 article
Oči mu zaplály podivným, nadšeným od- leskem. Hleděl do té zeleně a květů, jakoby daleko, do příštích věků stihal zlatou zář svého idoalu, jedinou krásnou a spasnou myšlenku. pro niž se kdy v životě rozhořel. Žena naň pohlížela udiveně, s posvátnou zbožností. »Zaplať ti to Pánbůh, Antonine,« řekla vřele a tiskla mu ruku k sobě ze vší síly. »Taktě mám ráda — mám, mám tě ráda — — nikdy jsem tě tak ráda neměla ! .. . A měla jsemt vždyeky, vždycky ráda !. .« Divali se na sebe chvíli jako mladís mi- lenci. Lidé kolem přecházeli, ale oni jich ne- pozorovall.. Potom se náhle obrátili a chvátal k domovu. Měli si toho teď tolik co říci ! Muž šel zpříma, jakoby byl zapomněl na svůj neduh a žena kráčela mu po boku tak hrdě a pevně, jako nevěsta od oltáře. Nebe se klenulo nad nimi jasné, modré a zářné jako nekonečné moře krásy a síly, a daleko, daleko za nimi vál zdravý, osvěžujíe Vdech jejich zahrad.
Antoninus
24 article „Pozdě, ale přece.
„Pozdě, ale přece. Seděla u psacího stolu — samotna, jako vždy. Žena, která mnohým již milována byla, ale prosta všech vnějších pout zůstala. Právě obdržela psaní tohoto obsahu: »Ve- lectěná slečno! Obdrželi jsme Vaši zápornou odpověď, leč dovolujeme si Vás snažně ještě jednou prositi, byste k nám určitě přišla. Vaší přítomnosti je nevyhnutelně potřebí. Dr. Lorenz, meškající mnoho let v cizině, zavítal opět ve své rodné město. Bude po celý večer Vaším spo- lečníkem. Prosím, přijďte jistě !« Položila psaní stranou a zadívala se vážně na velký obraz představující ji jako mladou dívku. »Jako mladou dívku mne miloval, ráda bych věděla, co by nyní soudil o ženě. Ano, půjdu tam. Chci vědět, zda-li dostál slibu z mládí; kdož ví, i co já mu řeknu. Proč nemohla by žena mluvit otevřeně s mužem, byť i byl že- nalý ?e Skutečně se tedy stalo, že dr. Lorenz, který meškal delší na dobu jisté vzdálené universitě, po létech zase jednou nabídl své rámě slečně Agátě Trentenově, aby ji uvedl k tabuli. Agáta poznal na první pohled, že slibu z mladých let svých dostál. A srdce její, které po tolik let dovedlo tlumiti všechny své city, přece dnes bilo ne- klidně.
doktor Lorenz Trentenův Agáta
25 article
On nejprve ji pozoroval pokradmo, pak hleděl na ni otevřeně a počal s ní rozmluvu. Po- jednou přestal mluvit, nedokončiv věty. »Což zůstala jste onou dvacítiletou dívkou, kterou jsem posléz viděl? Jste mi divem.« »Než odpovím,« odvětila s úsměvem, »rcete mi, kde chceme býti. Budeme se bavit učeně či bu- deme se zdvořile vyptávati po svých rodinách, nebo budeme pokračovati tam, kde jsme před lety přestali?e Jeho zrak přeletěl celou společnost. Hoste se bavili výtečně a byli sami sebou úplně za- ujati. Pak prohledl si jídelní listek a hudební pořad, požitky to celého večera a pravil: »Ne- mařme času zbytečnými všednostmi; jsou nám určeny jen čtyři vzácné hodiny. Vypravujte mi o sobě. Těší mne nesmírně, že náhodou jsem se zde s vámi sešel.« »Nejsem zde náhodou —« vypravila ze sebe, lekajíc se svých vlastních slov, »já . .. já přišla jsem zůmyslně, abych vás spatřila.« »Doufám, že přišla jste sem s úmyslem, omluviti své nelidské jednání, kterého se mi