1
masthead
1. července 1900.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 179.
4
article
Triumf páně Krtkův.
Triumf páně Krtkův.
Řekl jsem již o panu Krtkovi, že by
obzvláštním přitelem a ctitelem zvláštností.
specialit? Myslím, že jsem opomenul pozna
menati to, i činím tak pro historickou věrnost
Ba, pan Krtek dovedl býti vášnivcem, náru-
živcem, kde běželo o to, aby získal, měl nebo
uměl něco nového.
Račte prominouti, poslední slovo odvo-
lávám, nebo je aspoň musím uvésti na pravou
míru. Uměti je trochu silné vzhledem k panu
Krtkovi; uměti jest jen výsledkem učení, a nie
tak panu Krtkovi nesmrdělo, jako učiti se ně-
čemu, zdlouha, trpělivě učiti. Neučil se ani ja
zykům, ani malovat, ani hudbě, zkrátka ni-
čemu, kde třeba postupovati dle jisté soustavy
níčemu, co trvá dlouho. Ano, tak něco, čemu
lze naučiti se od rána do večera, nanejvýš z
dva dny — tu pan Krtek času nelitovkl
Snadno tedy naučil se odhazovati pravou nohu,
jakoby od narození nosil šavli, neboť to ho ne-
stálo žádného namáhání. Díval se na oficíry
z krámu, kterak ze široka ušlapují dlažbu
svého garnisonního města, díval se na ně
rychle chápal. Vyšel před pult, přivázalsi
k boku dlouhý lineál, rozhoupal jej, hodil
pravou nohou na stranu, jakoby chtěl někoho
kopnout — a šlo to. Zkusil to bez lineálu,
a šlo to taky. Pan Krtek byl přesvědčen, že
na důstojníka nic mu neschází, než opravdivá
šavle, a že by jím pak mohl býti hned. Snad
se pan Krtek nemýlil.
krtkův
5
article
Nebo plivnout skrze zuby. To byla tehda
čistě oficírská specialita. Možno, že to neměli
sami ze sebe, že to pochytili vlastně od fel-
béblů, kteří v tom umění vynikali, a zdá se mi
že tenhle sport zas přinesli k nám tehda ze-
jména Taliáni, od nichž se učili domorodci
Pamatuji se aspoň zcela živě na našeho Kar
líčka Richtrů — řikám našeho, ježto byl ro-
dákem domácím, dítětem od »modré hvězdy«.
jemuž přes to, že jako felbébl byl »vzal« již
asi čtvrtou kapitulaci a že pod ryšavou parukou
neměl ani jediného vlasu vlastního, říkali pořád
a do smrti »Karlíček« — pamatuji tedy, s ja-
kým obdivem jsem pohlížel na Karlíčka Richtrů,
kterak dokonale uměl tryskati slinu levým
koutkem úst, se zuby sevřenými. Arci tam
na levé straně byla mezera, zub tam scházel.
a my školáci pevně jsme byli přesvědčeni.
že si ten zub dal vytrhnouti jenom proto, aby
mohl provozovati svůj umělecký kousek. Nuže.
tato věc vůbec náležela k tehdejšímu dobrému
tónu — u nás byli vzorem dobrého tónu vždy
páni oficíři — a soudím, že pan Krtek vynaloži
nemálo svého času, kdy neměl koho obsluhovati.
aby se naučil bravůře, jíž se mu posud nedo-
stávalo k naprosté ušlechtilostí člověcké. S jakou
pýchou, s jakou dětinnou radostí řekl mi pal
jednoho dne, když jsem přišel s nějakým krej
carem do krámu:
»Koukej, votroku !«
Já koukal a pan Krtek tryskl. A nad jeh
výkonem vloudila se v srdce mé pravá závist
klukovská. Takhle jsem to neuměl, ta ks
tomu jakživ nenaučím !
Viděl můj obdiv, ba vycítil snad i moj
závist a byl nesmírně pyšen. Zcela bezděky velmi
jsem se mu zavděčil a pan Krtek dal mi za to
dvojnásobnou míru zboží. Myslím, že jsem
cestou z nádavku toho svůj díl svědomitě užral.
Talián
Karlíček
Richter
6
article
Takovým byl pan Krtek specialistou, ama-
térem. Arci, amatérství a sport byly nám tehda
ještě zcela neznámými pojmy. O, kdyby se
byl pan Krtek dočkal velocipédů, fotografování,
footbalu! Ba jen kdyby se byl dočkal módy
dnešních lvů, kteří nosí náramky, ať darované
nebo koupené, jistě by byl nosil v zá-
pěstí náramek ne jeden, ale dva, a ne-
jenom na jedné ruce, ale na obou.
To by tak bylo bývalo něco v žanru páně
Krtkově. Jemu nebylo nic dost pohanského.
A tak nevěda a netuše, co všechno ještě kultura
vytvoří, musil se spokojiti sportem skromnějším
dlouhými nehty na malíčku, vlastně na obou
Také tuto přízdobu pravého mužství odpozoroval
ofleirům, a s něžnou pěči pěstoval na svých
malících dva drápy, jež mu sice čím dále
více překážely v každém jiněm počínání, ale
jichž by se nebyl vzdal za zlato a drahé kamení
Vždyť trvalo dlouhé neděle a měsíce, než mu
takové drápy narostly. A dalo mu pak něco
práce, aby je udržel v náležité čistotě a lesku-
Avšak, co jsou platny dravčí nehty na ma-
lících, co jsou platný i prsteny na všech prstech.
když není pohnutky, aby pařáty s veškerou tou
výzdobou byly stále v povětří a na očích ka-
ždého, kdož by se vůbec přednostem páně Krt-
kovým byl chtěl obdivovati? Arci, věděl pa
Krtek o jednom prostředku, ale tu narazil na
značnou překážku, tu poznal, co znamená učiti
se, nebo aspoň zvykati,
pán Krty
7
article
Dobře vypozoroval pan Krtek — arci, n
důstojnících — co vše lze provozovati na při-
klad levicí, držíli tak »nonšalátně« (jak říkal)
mezi prstem čtvrtým a malíkem doutník. Tak
jej držívali jen páni důstojníci, tak to nečini
žádný civilista. Jaká hra posunků! Chvíli držeti
ve rtech a vytahovati kouř, potom nadzdvihnouti,
vybafnouti, a teď za hovoru šermovati rukou
před očima, kolem hlavy, oddalovati ruku a za
přibližovati — jaký to hotový balet v povětří
Blýskají se prsteny v paprscích slunečných
veškerou krásou svojí září také dlouhatánský
nehet. Po chvíli možno ruce prohoditi. Levice
chopí se španělky a zas pravice šermuje dout-
níkem kolem hlavy. Ano — ale ten doutník!
Pan Krtek nebyl původně kuřákem. Ale
důstojníci pravidelně kouřivali viržinky! Kouřit
viržinky znamenalo tehda v oboru kuřby výkon
silácký, nejvyšší. Ještě se mnoho kouřilo z dý-
mek pěnovek, pánové noblejší a zejména ouřad-
nici zažehovali kuba, pensisté se živili krátkými.
Pan Krtek začal s »papirosy«, jež byly na
obou koncích opatřeny »munčtyky« a v půl
se přelamovaly — starý dobrák stála tato ku
řácká lahůdka. Však jsem si je taky kupova
za svatým Duchem u Trubáčků, což byla nej-
zastrčenější trafika ve městě, pod loubím, kde
se prodávalo jen okénkem a kam zraky pánů
učitelů a školdozorců nedonikaly.
A když měl pan Krtek školu papirosů z
sebou, odvážil se na portorika, pak na tenká
havana a konečně se rozběhl na viržinka.
8
article
Leč ve viržince shledal pak Krtek odpůrce
tvrdošijného, vzdorného, zdánlivě nezdolného
Co kdy slyšel o tomto zavilém smotku, vše
bylo překonáno vlastní zkušenosti. Byly to ho-
diny těžkých zkoušek a vracíval se pan Krtel
ze dvorečku všecek popelavý po každém opět
ném pokuse.
»Ano«, říkával tak zcela důvěrně, »kdy
bych já nebyl blondýn! Blondýni mají slabš
náturu . . «
A zas pravím: pan Krtek, bohužel, by
předčasným zjevem. Tenkráte ještě nikdo n
věděl, že za řadu let budou zavedena viržink
havanská, která by mu nebyla působila tako
vých obtíží.
Avšak pan Krtek nepovolil, a když překo
nal šťastně nespočetně mnoho záchvatů mořské
nemoci, mohl se konečně odvážiti s vytouže
nou viržinkou na náměsti, na promenádu
Z opatrnosti nedýmal mnoho, býval skoro po-
vděčen, když viržinka vyhasla, a nepokoušel se
aby ji opět zažehl. Kouříval pak na studeno
Co vadilo? Vždyť i s viržinkou nehořící lz
provozovati žonglerské kousky v povětří, jež
vlastně byly hlavním jeho účelem.
A ještě cosi bylo slabou nebo lépe silnou
stránkou páně Krtkovou: oděv. V této věci
byl skoro výstředníkem. Nikdo neměl kalhot
podobných, ani kabátu nebo vesty. Ba ne-
směl míti. Pan Krtek neskrblil, pan Krtek
taky nikdy nebyl krejčímu dlužen, ale něco
věděl jeho tělesný dodavatel zcela určitě: že
dá-li si pan Krtek z nějaké látky ušiti kabát
vestu nebo spodky, nesmí on, mistr, již nikomu
jiněmu touž látkou posloužiti. Tehda byla
jiná móda, tehda se nešily celé oděvy ze
stejné látky, jako nyní. Byl-li kabát modrý, mohla
býti vesta zelená a k tomu spodky třeba fialové.
Krtel
krtek
9
article
Ale tehda ještě silně se nosily »pepity«, spodky
z látky černě a bíle kostkovaně. Však míval
mistr Pondělek mnohou potíž s jinými zákazníky,
kteří se chtěli šatit a la pan Krtek. A došlo
konečně tak daleko, že si pan Krtek objednával
sám potřebné látky z »Rajchumberka« nebo a
z Prahy, jen pro sebe.
Byla tehdáž jakás výstava kdesi a snadto
byla výstava pařížská roku 1867 a v novinách
vyskytla se zpráva o jistém mistrném výrobku
krejčovském, odměněném zlatou medajlí. Byl to
černý frak, šitý bilým hedvábím — a na celém
fraku nebylo viděti stehu bílého! Tak uměle do-
vedl tvůrce jeho zápoliti jehlou, která nikde látku
nesměla proniknouti naveskrz, ale zachycovalaji
napolo, pod povrchem. Byla to krejčovská hříčka
— takovéto věci vyskytují se občas — ale
v očích odborníků a v očích elegánů znamenají
takovéto hříčky více než objevení Ameriky. Na
všechen spůsob to byl znamenitý výkon krej-
čovský.
Pan Krtek dočetl se tedy a hlava jeho
byla jak zapálena. Ode dne, kdy zvěděl o tom
podivuhodném výstavním fraku, neměla duš
jeho pokoje. Černý frak šitý bílým hedvábím
A nikde stehu nevidéti! Jaká by to byla
kořistl
Nebylo nic lehčího, než poslati pro mistra
Pondělka. Nějaká záminka se našla. A zatím.
co s ním jednal o správě nebo přešití vesty.
nemohl se dočkati, až vyrazí se svojí otázkou
»Zdali pak jste četl o tom fraku, pane
Pondělku?« vyhrkl konečně.
»O fraku? O jakém fraku?e
Pan Krtek doplnil otázku malým vy
světlením.
»A bodej bych nečell! To je majstrštuk!-
»A co pak, pane Pondělku, dá se takový
frak vůbec ušlt?« ptal se dále pan Krtek, po
hrávaje s řetízkem.
Praha
Amerika
10
article
»Dá-li se ušít? Aby se nedal ušit!« řek
mistr Pondělek sebevědomě.
»Hm, arci, všechno se dá udělat,« po
svědčil pan Krtek. »A co by mohl takový fral
stát ?«
»Co by mohl stát?« opáčil mistr přemitaje
»No, co by mohl stát — jistě padesátku by
mohl stát — ale to se uvidí při práci . . «
Bylo zřejmo, že místr Pondělek ještě nikdy
nešil černý frak bílým hedvábím. Byla sice p
desátka za pouhý kabát penízem nehorázným,
ale později bylo znalci usouzeno, že takov
zázrak sotva by se pořídil za tři padesátky.
Panu Krtkovi hrály oči, prsty jeho bub-
novaly na pultě.
»No, pane Pondělku, ať by to stálo o ně
jaký pakatel víc — vemte mně mírule
Mistr Pondělek vyvalil oči. Teprv teď —
zdálo se — počíná si uvědomovati, jakou věc
podstupuje, ale slovo bylo vyřčeno. Vytáhl míru.
změřil pana Krtka křížem krážem, zapsal, pro
jednali ještě některé věci, vyjednali lhůtu,
mistr Pondělek odcházel.
Snad nemusím dodávati: bylo ujednáno, že
nikdo jiný ve městě nesmí míti černý frak
šitý bílým hedvábím, aspoň od mistra Pondělka
ne. Bylo taky vyjednáno, že do chvíle, než
mistr frak odevzdá, nesmí nikomu slova říci.
Ale ani slova! Děle mlčeti nebyl zavázán —
a pan Krtek taky věděl, že mlčeti nebude. Ani
si toho nepřál. Medle nač by měl frak, o jehož
vzácné podstaté by ve městě neměli potuchy?
Kdo by si ho všiml?
Od objednávky páně Krtkovy uplynuly cel
neděle. Byla to zkouška trpělivosti přímo hrdinné,
ale pan Krtek čekal a mlčel. A ve snách ob-
letovala ho líbezná vidina: černý frak s atlasovou
podšívkou, šitý bílým hedvábím, a nikde an
Ypsilon.
stehu neviděti ..
12
article
Napsal Aug. Eug. Mužík.
Napsal Aug. Eug. Mužík.
Celou zimu proležel doma, raněn mrtvicí
Pokoj svůj měl sice bohatě zařízený, přeplněný
vším, co nadbytek a moda s sebou přinášejí, ale
přes to leželo se mu to špatně. Byl by rá
měnil s posledním nádenníkem. A přece byl
zámožným podnikatelem staveb a nic už, my-
slil si, nedělí jej nyní od intelligentních a vzdě-
laných pánů. Proč by je nepředstihnul nebo
aspoň se jim nevyrovnal? A tak co uviděl náho-
dou u nich, všecko musilo býti také ihned
jeho. Proto přeplnil si domácnost i svoji pra-
covnu, v níž nyní nemocen a unaven odpočíval,
massivnostmi i tretkami, v nichž se se ženou
sotva mohl hýbati, Ostatně žena jeho nedovedla
se nikdy vpraviti s ním v nový způsob života,
a to jej »žralo«, jak se vyjadřoval potají ještě
způsobem minulých, prostých časů, jež však
snažil se před lidmi úzkostně zapříti, které ale
staly se součástkami jeho byti jako ten shonu
po staveništích a tahání se o každou cihlu
o každý krejcar se řemeslníky a dělníky.
Býval druhdy prostým kramářem, tucto-
vým obchodníkem, ale pomohl si svou pili
svým důvtipem, jak sám o sobě začasté rád
vykládal. Ale že v tom byla notná porce bez-
ohlednosti, ba špinavosti, to nikdy se nepřiznal
a nebyl by tomu sám uvěřil. Neboť život je
konkurence, říkával, a pak výsledky, výsledky
ospravedlní všecko!
Aug
Mužík
13
article
A teď, právě když stál už na samém
vrcholu činnosti své, když již množství domů
vyčachrařil a prodal a ovoce činnosti své
stělesnil a přenesl konečně v nádherný »rohák«
v nejživější třídě předměstí, kde si zřídilv
prvním patře nádherný byt, do něhož uváděl
každého, kdo o něj zavadil a slušným se mu
zdál, teď náhle tato rána. Přišlo to tak rázem
a pochroumalo mu tělo tak, že nyní, kdy po
tolika měsících poprve z lože povstal, ani se v
zreadle poznati nemohl. Ne, už nikdy nebude
tím, čím býval v rozkvětu sil svých — —
štěstí ještě, že si zaopatřil aspoň bezstarostné
stáří a že nemusí nyní o tu skývu chleba zá-
pasiti a prositi! Ale to je konec, konec jeho
činnosti. Teď zbývá již jen odpočívati a střá-
dati nové síly nikoli snad k opětné práci
shonu za mamonem, ale aspoň k tomu, aby
dny své trochu ještě prodloužil, a možno-li
později ještě něčeho »užil«. Neboť mimo zví
řecí, čistě tělesný požitek neznal až dosud roz-
koší jiných a plná mísa a sklenice a vlastn
střecha nad hlavou byly mu až dosud životním
ideálem.
O ženu se nestaral. Ta jakoby k němu ani
nepatřila. Nemě nejmenších schopnosti dělati
velkou dámu jako jiné paničky, byla stále tk
dobráckou a prostou, jako když si ji po svatbě
z venkovského městečka přivážel a tratila se
vedle něho jako nezbytný, ale nepatrný stín, pro-
vázející rozlet mohutného tělesa ku předu, je-
nom stále ku předu. Nedovedla jiti po jeho
boku stejným s ním kročejem, neradovala se
z jeho úspěchu, nectila v něm bůh sámví
jakého genia, vždyť nedovedla pochopiti, žev
nynějších těžkých časech, jak on říkával, úspěch
člověka záleží jen v tom, co dovede jiným
obratně z ruky vydříti. Byla příliš po staro-
dávnu poctivou a každá slza chudého člověka.
14
article
mužem jejím vykořistěného, ji také ihned roz-
plakala. Byla by nejraději nosila svůj šátek
staré černé polohedbávné šaty, jak je druhdy
toliko o nedělích a svátcích oblékala; marně
vodil ji domů švadleny a honil ji do předních
obchodů pro hedvábí, krajky a pštrosí péra —
— vždycky vyhlížela jako hastroš, co on jako
pravý velkoměstský světák dovedl si již dodati
rázu ctihodných radů a rozených elegánů, již
v nejborším případě dovedou celou společnost
usmiřiti a pro sebe naladiti několika lahvemi
šampaňského. On rozkvetl a zmohutněl. Líce
jeho se zaokrouhlily a přijaly na se jemný nádech
velkoměstských, dobře živených lidí, čímž se tak
prospěšně liší od prostých venkovanů, těžko
stále na drsném větru pracujících. Zatím jeho
žena zhubeněla a svraštila se jako staré ovoce
beze vláhy a byla posléze tak nehezkou a sta-
rou, starou spíše jako jeho matka nežli žena,
jak on se domýšlel. Častokráte už šlehl mu
mysli celý plán — — vida různé mladistvé,
kypré dámy, s nimiž ve společnosti do styku
přicházel, a vzpomenuv si při tom na svou
starou, unavenou ženu... Což, kdyby tak za-
počal život nový, život druhého mládí, dosud
něm neutlumeného! Jak by to bylo hezké, t-
kový život po boku mladé, svěží, duchaplné
ženy, jež by jej chápala a provázela duchem
svým do závratné výše jeho podniků a postupu
ku knižecímu jmění.
15
article
Jedno nedovedl své ženě nikdy odpustití
každé pomyšlení na to rozpalovalo jej až k zu
řivému hněvu. Nedala mu žádných dětí. B
pevně přesvědčen, že ona, toliko ona je tln
vinna, že jeho život končí tak nicotně, toliko
s ním a že všecky jeho podniky přijdou kdys
do rukou cizích, lhostejno, kterých přibuzných
umře neobdivován a nenapodoben žádným sy-
nem, jemuž by byl upravil výborně cestu
jenž by v něm viděl můj zářivý příklad pro
celý život. Jaká by to byla krása, pracovati se
svým synem, stejně nadaným a rázným — a on
byl pevně přesvědčen, že by syn ten musil býti
po něm — jenž by nyní jej podchytil unave-
ného a upracovaného a navázal novou, svěží
silou tam, kde on musí navždy už ustati. Ještě
několik roků byl by mu na ruku svými boha-
tými zkušenostmi a vědomostmi. »Otec a syn,
velkopodnikatelé staveb«, jak by to pěkně znělo
na závist a vztek všech krejearových, maličkých
baráčníků! I na to myslil, kterak by bujná sy-
nova krev — ta jeho krev — vznítila se do
sterých, různých výstředností. Vždyť on také
byl mlád a dosud pln života, a neodříkal se
ničeho, ničeho ze všech požitků světa . . . co
vše by musil synovi odpustiti a rád by od-
pustil! Nehrál by si na velkomyslného soudce
a objevil by se před synem v důstojné pose
vážného, ctihodného mravokárce, až posléze by
se mu podařilo přeněsti naň veškerý svůj tak
pracně zbudovaný a přece tak jednoduchý zá-
kon života: užívati, užívati plnými hrsťmi, ale
při tom bez ustání pracovati a tvořiti. Práce
měla by se mu státi požitkem a rozkoší a roz-
koš prací celého života. Jaká to výborná mo-
rálka, hodna, aby přešla v krev a tělo celého
velikého, slavného rodu. Ale takto ! . . . Mar
nost, všecko marnost.
Mar
16
article
Proležel celou zimu se vztekem náhle chy
ceného, uvězněného vlka, jenž toliko malou sku
linou vidí dalekou možnost útěku z opětné svo
body, ale jehož zuby i drápy zůstanou navždy
— to už dobře cítil — vylámány a neškodny
A kolem do kola tolik podniků s požitků! Ale
ne již pro něho. Vše se zavřelo před ním i za
ním — do toho hlučného víru, představujícího
jeho vytoužený, tak ztěžka dostupný svět,
němž však nyní mohl hráti tak pyšnou úlohu,
nyní již nikdy se nenavráti!.. . A tam bude
záhy vystřídán jinými a zapomenut, zeela zapo-
menut. Kdo z těch jeho samozvaných přátel na
vštívil jej za celou tu dlouhou dobu jeho cho
roby? Sotva dva tři jednou se dostavili. A jak
po nich toužil, s jakou poctou by je byl přijal,
aby věděli, kým je on ve své domácnosti a aby
věděla i jeho žena, jak vzácní jsou to lidé,
s nimiž má on styky tak důvěrné! S kým si
pobesedovati o krásných, sotva minulých ča-
sech, v nichž před jeho vzníceným dosud zra-
kem jako víly jeho pohádek vynořovaly se z proudů
šampaňského růžové, nádherné moderní dámy?
17
article
Ani nevěděl, na koho svalovati vinu náhlého ne-
štěstí svého a komu za to klnouti. Nebot
klnouti musí, když eítil, tolik tu drahocenných
sil těla i ducha náhle zasaženo bleskem a zcela
rozdrceno jako mohutná stavba, která bez pa-
trné příčiny vnější náhle sama od sebe se sřítí!
Nu což, »to je marná špekulace, « řekl
tónem starého odborníka a snažil se z trosek
své bývalé bytosti sestrojiti aspoň několik roků
ještě vzdorující stavbu, třebas nevkusnou a zcela
neužitečnou. V létě pojede někam do lázní
nebo do hor a tam se snad všecko jakž takž
sklíží a napraví. Pracovati už nebude —— —
»však jsi se dosti nadřel a naplahočil,« řekl si
s náhlou sebe lítostí, v níž se zaměnila jeho
pýcha a rozmach sil. Teď jen všechen důvtip
soustředil se v rychlé okřání a nabytí no-
vých sil!
Dnes tedy, kdy cítil, že venku najisto už
vykonána ona veliká a krásná proměna celé
přírody, kdy jaro vnikalo teplými paprsky
skromnými květinami, jež jeho žena měla ráda
a lacino kupovala na trhu, až do jeho pokoje,
už se neudržel. Musil ven, ven na boží čerstvý
vzduch; sladce rozněžněný vůněmi a párami
obrození, v němž tajilo se tolik plesu, ruchu,
nových tvorů, myšlenek a životů! On ovšem
celého toho processu nechápal; přece však cítil,
jak blahodárný vliv by naň mohl míti i jen
chvilkový pobyt na májovém slunci, kterak by ta
jeho zákeřná, nezdolná choroba pod tímto pří-
valem paprsků a novým vzruchem krve musila se
rychleji z těla stěhovati. Dal se tedy obléci že-
nou a služkou a dovésti se pak ženou na pro-
stranství do prostřed rozlehlých zahrad, jež
právě nyní stály v plném květu. Jaká to nád-
hera a krása! Koruny jako do hustého vápna
potopené, až do vrcholků a od vrcholků až dolu
po zem v těžkých chumáčích jedna strž květů
18
article
Tak ještě před čjvrt rokem zavaleny byly sně-
žným a ledovým obalem, tak že se zdálo, že
není a nemůže býti konce mrazivé té zimě
že už nikdy nie nerozpučí a nezazelená! A nyní
ta mocná, zdravá, kol se šířící vůně jako dech mla-
dého, jarého, pevně zbudovaného života! Ne-
bylo viděti jednotlivých větví a rozeznati úryvky
a odstiny květné běle, vše bylo jediná slitina
ale tolik se zdálo, že zevšad srší a ve všem
víři mohutný, tajemný, závratný vir přelévání
šťáv a míz a rychlého kypění a hárání, jež pře-
tékalo vůní z květů těch a záhy v nich houstlo
a nabývalo nových pevných tvarů, drobných
sotva znatelných zárodků plodů. Nemocného,
jenž stál zde bled a přepadlý dosud jako
mrtvola, až závrať pojímala z toho květného
moře.
19
article
Nemohl se upamatovati, že by jak živ
jen jedinkrát byl si všiml takovéto tiché, odu-
ševnělé krásy a nekřičícího, v sebe se pohrou-
žejícího a sobě stačicího bohatství. Neměl pro
to smyslu, od svého prvního mládí hnal se se
zavřenýma očima kolem zjevů takových a jeho
oči upřeny byly toliko na prášivý oblet denního
shonu a ruchu, v němž, jak bezpečně věděl.
tajil se zlatý vůz, obtěžkaný bohatstvím a pře-
pychem všeho druhu. Jak nenáviděl vždycky
tato místa, poslední zbytky velikých sadů a za-
hrad, jež sem tam pouze jako hrsti zeleně
květů o slavnostech prodíraly se nekonečnými
řadami jednotvárných činžáků! Instinktem od-
borníka počítal vždy, kolik na místě tom dalo
by se postaviti domů a jaký ohromný kapitál
zde uložený zaháli a vytratí se marně do
vzduchu každým tím stromem a každým tím
květem. Ovšem byl to pocit ryze sobecký, ale
on nedovedl nikdy jinak mysliti, než postaviv
sama sebe jako osu a základ veškerých kombi-
nací. A dnes mu to lahodilo zase s jiné,
opačné strany — — bylo mu to zdravým
osvěžujíeím a nevyhnutelně potřebným pro jeho
obrození a posilnění!
20
article
»Jaká to krása, Betynko!« zašeptal chvě-
jícím se hlasem, o němž jako o svém by by
sám loni v pochybnostech býval. A vřeleji tisk
ruku své ženy, jež se s ním vedla pod paží
podpírala vrátké a těžké kroky jeho.
Žena neodpovídala a dívala se, všecka roz-
teskněna, do zahrad. Jenom její rámě pod jeh
prudším stiskem se nervosně zachvívalo.
»Tohle by mne uzdravilo, jistě uzdravilo,e
horoval nemocný, cítě, kterak tato vonná
omlazující lázeň, proudící zemí i nebem, mus
i do jeho zlomeného, vyschlého těla zaváti cel
proudy obrozujíeích šťáv.
»Choďme sem častěji,« ozvala se konečně
»To tě jistě posilí !«
»Budeš chodit se mnou?« tázal se jaks
neobyčejně něžně.
Udiveně naň pohlédla. Jaká to podivn
otázka. Ale setkala se s jeho měkkým, jakobý
pokorným a prosebným pohledem.
»Což já,« odpověděla. »Budu, a ráda.«
»Víš, Betynko,« mluvil on sípavým, chvat
ným hlasem. »Já býval někdy divný, zlý — —
(ona sebou nepokojně zakolísala, jakoby chtěl
odmlouvati, ale mlčela, nevědouc co říci) třeba
to tak zle nemyslel. Tys byla vždycky hodná,
dobrá, já vím, ale teď už budu taky jinači!-
Žena nemluvila. Pouze prudčeji oddyche-
vala. Dívala se upřeně, pevně do toho bělu,
jakoby ten květ náhle se před ní propadal
měnil se ve věčný sníh a mráz, těch třice
roků života nikdo v ní nedovedl smazati; vše
co vytrpěla a zakusila, nedalo se zvrátiti a o
činiti jediným okamžikem něžnosti a pozdního
rozželení. Mrtvola zabitého života byla sice
spálena, ale popel zde zůstal a nikdo jej z je-
jího nitra neodklídl. A ve svůj a svého muže
nový, drahý rozkvět už nemohla věřiti. Kolik
snětí zůstalo zde suchých a mrtvých prostřed
všeobecného rozkvětu, kolik haluzí loni pučelo
a žilo naposled a po dlouhé zimě nikdy už
se nezazelená !. ..
Betynka
Buda
21
article
Ale její muž jakoby byl všecek roztála
změkl jarem tím. Neznámě nějaké, čisté pudy
v něm se pohnuly a zakypěly. A pudem člo-
věka, ryze animalního, jenž nikdy neuvažuje.
Jale podává se zcela slepým náklonnostem svým,
stal se náhle jiným člověkem, dítělem se všemi
důsledky přeměny takové. Stál chvíli nehybně,
jakoby přemýslel o něčem nad míru záhadném,
čemu nemůže dlouho přijíti na stopu. A pak
zase se ozval téměř žertovně, jakoby se již byl
zcela ubezpečil odpuštěním a zapomenutím
všeho, co žena od něho vytrpěla.
»Víš, co mne napadá, Betynko? Jsem
zvědav, co tomu řekneš! Tak si myslím, jak
jsem se tak dřel a hnal třicet, čtyřicet roků
Jako mladý, zapřažený kůň — jenom ku předul
Ale teď už to nejde — — ne, co platno. Čl-
věk se tak žene, žene jako blázen a nepomyslí,
že to může býti jeho poslední. A teď se ptám —
nač to všecko? Ještě kdybychom měli děti (žena
sebou jako bodnuta pohnula, ale on ji uchytil
pevněji pod paží) — — no, mlč, to už je dnes
jedno a Pánbůh vi, k čemu je to dobré, snad
by ani toho nebylo, o čem ti chci teď řici.
Jal
22
article
Kdybychom měli děti, no, to by bylo jiné, ale
i tak ty děti ať se starají taky trochu sami o
sebe, jako jejich rodiče musili dělat od malička.
A teď si tak myslím: sami, sami, jenom jáa
ty, a co potom, až oba umřeme ?«
Přiletí hladoví příbuzní, které ani neznáme,
a vrhnou se na všecko jako havrani. Víš, jak
už mne obletovali, když cítili, že to jde se
mnou s kopce? Teď najednou o nás vědí, ale
dokud jsme neměli krejearu, vyhýbali se nám
na míle. Nebylo by daleko lepší — — — Víš,
když se tak dívám do té zeleně a do těch
květů, jaká je to krása a jak to musí být zdravé
všem lidem a zvlášť takovým rekonvalescentům
jako já. Citím to sám na sobě, zrovna vůči-
hledě okřívám. A tady v tom městě, kde jaký
kus zelené zahrady, jenom pryč s tím a čtyř-
patrový činžák na to místo. Až není nikde ani
stromečku ani travičky, a ti nemocní ať si po-
jdou na tom dláždění! .. Já sám byl taky ta-
kový, ach, kdo ví, snad ještě horší! Ale ted
— — tak si myslím, jak se ty naše peníze,
tak pracně, těžce sehnané — je to celý můj
život, celý život nás obou! — tak bídněa
hloupě rozkutáli! Neznámí lidé to poberoua
ještě se nám třebas vysmějí !. . Copak takhle
— — já se tě ptám, protože máš taky právo
do toho mluvit, a já nechci, aby taková krásná
myšlenka jenom se mnou zašla — co pak tak-
hle, abychom udělali něco dobrého, něco vel-
kého, z čeho by měl prospěch každý a zvláště
když je nemocný a neduživý? Takhle zakoupit
několik těchhle zahrad, ale s podmínkou, že se
nesmí nikdy zastavit domy? Víš, tak pro ne-
mocné a pro ty, kdo jsou po nemoci? Aby
tady bylo vždycky trochu božího vzduchua
hrst té zeleně a těch květů? Člověk by musil
mít radost zrovna i v hrobě a naše jméno udr-
želo by se tak s tím do budouena, na
vždycky ? . «
23
article
Oči mu zaplály podivným, nadšeným od-
leskem. Hleděl do té zeleně a květů, jakoby
daleko, do příštích věků stihal zlatou zář svého
idoalu, jedinou krásnou a spasnou myšlenku.
pro niž se kdy v životě rozhořel.
Žena naň pohlížela udiveně, s posvátnou
zbožností.
»Zaplať ti to Pánbůh, Antonine,« řekla vřele
a tiskla mu ruku k sobě ze vší síly. »Taktě
mám ráda — mám, mám tě ráda — — nikdy
jsem tě tak ráda neměla ! .. . A měla jsemt
vždyeky, vždycky ráda !. .«
Divali se na sebe chvíli jako mladís mi-
lenci. Lidé kolem přecházeli, ale oni jich ne-
pozorovall.. Potom se náhle obrátili a chvátal
k domovu. Měli si toho teď tolik co říci ! Muž
šel zpříma, jakoby byl zapomněl na svůj neduh
a žena kráčela mu po boku tak hrdě a pevně,
jako nevěsta od oltáře. Nebe se klenulo nad
nimi jasné, modré a zářné jako nekonečné moře
krásy a síly, a daleko, daleko za nimi vál
zdravý, osvěžujíe Vdech jejich zahrad.
Antoninus
24
article
„Pozdě, ale přece.
„Pozdě, ale přece.
Seděla u psacího stolu — samotna, jako
vždy. Žena, která mnohým již milována byla,
ale prosta všech vnějších pout zůstala.
Právě obdržela psaní tohoto obsahu: »Ve-
lectěná slečno! Obdrželi jsme Vaši zápornou
odpověď, leč dovolujeme si Vás snažně ještě
jednou prositi, byste k nám určitě přišla. Vaší
přítomnosti je nevyhnutelně potřebí. Dr. Lorenz,
meškající mnoho let v cizině, zavítal opět ve své
rodné město. Bude po celý večer Vaším spo-
lečníkem. Prosím, přijďte jistě !« Položila psaní
stranou a zadívala se vážně na velký obraz
představující ji jako mladou dívku.
»Jako mladou dívku mne miloval, ráda bych
věděla, co by nyní soudil o ženě. Ano, půjdu
tam. Chci vědět, zda-li dostál slibu z mládí;
kdož ví, i co já mu řeknu. Proč nemohla by
žena mluvit otevřeně s mužem, byť i byl že-
nalý ?e
Skutečně se tedy stalo, že dr. Lorenz, který
meškal delší na dobu jisté vzdálené universitě, po
létech zase jednou nabídl své rámě slečně Agátě
Trentenově, aby ji uvedl k tabuli. Agáta poznal
na první pohled, že slibu z mladých let svých
dostál. A srdce její, které po tolik let dovedlo
tlumiti všechny své city, přece dnes bilo ne-
klidně.
doktor
Lorenz
Trentenův
Agáta
25
article
On nejprve ji pozoroval pokradmo, pak
hleděl na ni otevřeně a počal s ní rozmluvu. Po-
jednou přestal mluvit, nedokončiv věty.
»Což zůstala jste onou dvacítiletou dívkou,
kterou jsem posléz viděl? Jste mi divem.«
»Než odpovím,« odvětila s úsměvem, »rcete
mi, kde chceme býti. Budeme se bavit učeně či bu-
deme se zdvořile vyptávati po svých rodinách,
nebo budeme pokračovati tam, kde jsme před
lety přestali?e
Jeho zrak přeletěl celou společnost. Hoste
se bavili výtečně a byli sami sebou úplně za-
ujati. Pak prohledl si jídelní listek a hudební
pořad, požitky to celého večera a pravil: »Ne-
mařme času zbytečnými všednostmi; jsou nám
určeny jen čtyři vzácné hodiny. Vypravujte mi
o sobě. Těší mne nesmírně, že náhodou jsem
se zde s vámi sešel.«
»Nejsem zde náhodou —« vypravila ze
sebe, lekajíc se svých vlastních slov, »já . ..
já přišla jsem zůmyslně, abych vás spatřila.«
»Doufám, že přišla jste sem s úmyslem,
omluviti své nelidské jednání, kterého se mi