7. března 1909

Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 60.

Strana o.

Hry dětství. Z dělských povidek. — Napsal Kare! Vi ka. Malá Máňa sedí zamyšlena ve svém koutku na pavlači ve třetím poschodí. Jeji Růženka nochce spát. Už jí přezpívala třikrát „hajej můj andílku, hajej a spi, zamhouři maličký očičky svý...“ ale Růženka nedalas poručit, ležela v primitivním kočárku, oči vy poulené ke stropu a byla zkrátka marná řeč * Růženkou. Nebyla vlastně Růženka na span zařízena. Její skleněné oči byly nehybně a chy- běl jim jednoduchý mechanismus, takový, ja kým bonosila se na příklad Věruška Cilky ofi- ciálovic. Máňa nevěděla už, co by počala se svou drobnou loutkou, která v té příčině vypovídala veškeru poslušnost. Na pavlač vyšel Frantík strojníků. Ujída ze suchého krajíce chleba, naklonil se při tom přes zábradlí a lhostejně hleděl do dvora. Máňa se přitočila k němu a řekla po ma lém zdráhání: „Dej mi kousek, Fráňo!“ Fráňa odlomil skoro třetinu a odpovědě stejně lhostojně: „No tak na!“ Máňa zaryla zoubky do kůrky a nabídla „Pojď si hrát, nechceš? „A nač?“ otázal se chlapec bez zájmu „Ale na schovávanou nechci . .. „Tak si pojd hrát na tatínka a na m minku. Frantík přemýšlí chvíli pež přikývne, ještě chvíli se oba smlouvají o podrobnostech Shodnou se posléz... Začínají hru.

„Ty, tatíčku,“ začíná Máňa, „je dnes so- bola. Nezdrž se po výplatě, nikam nechod, při jdu ti naproti, Růženka nám stůně .. „No 'šak,“ odpovídá Fráňa a jde po scho dech dolů vážným mužským krokem. Máňa vezme Růženku s postýlky a najed nou se rozčili „I ty, fakane, abych tě pořád převinovala Bože, bože, co já s tím dítětem zkusím, bud už přece zticha, neplač Růženko, počkej, hned přijde táta z práce, hned bude večeře.“ Vezme Růženku do náruče a ukazuje jí na zábradl pavlače: „Vidíš, už je šest pryč, už zde mus být; hned už přijde. Vekutku také Fráňa stoupá po schodech. „To je dost, že jdoš,“ vítá ho Máňa. „Kd máš peníze? Zejtra je neděle, musím na koüpi .. „Tady máš... tři... šest, šest padesát vle nemám .. Máňa bere od něho kamínky a ptá se: „Ne co, zase ti srazili? Jak máme z toho být živi Kam's to všechno dal?' Fráňa mlčí netečně. „Tak počkej u dítěte,“ navazuje jaksi sho vívavě Máňa. „Skočím dolů a hned zde budu Ale co řeknu hokynáři? Chce dluh . .. „Řekni, al čeká ... Kradu snad peníze n ulici, nebo co Uttká Máňa dolů do dvorečka se džbánečkem natočí vody u pumpy, přinese písku v kuse pa plru a vysvětluje: „Mléko je modré až hanba. Vzala jsem za Hracet mouku, za pět krupici, cibulku a chleba Hned zatopím. Zůstaneš dnes doma, viď? Po večeři skočím pro pivo . ..“ Fráňa vstává s bedničky od popele, na které se prve usadil: „Ce si myslíš,“ praví s vysoka. „Musín přece taky mezi lidi. Už jsem nikde nebyl, že ani nevím . ..

„Snad bys dnes nemusil,“ míní malá ma- minka nejistě. „Ty tomu rozumíš,“ odpovídá Fráňa smekne čepici a narazí si ji furiantsky zase na hlavu. „Aspoň kdyby ta holka pořád nepla kala... Nemám já toho za celý den dost, co? Taky si chci jednou odpočinout, odejehnout . .. „No tak jdi teda, ale přijď brzo . .. Fráňa jde ... Hned po jeho odchodu vytáhne Máňa Ru ženku z postýlky, někde vyštrachá metlu a ne Iilostně nabije své dcerušce: „Já ti dám, ty fakane! Nemáš toho d s za celý den? Ještě večer musíš řvát... A pročí Nestaráme se o tebe, co? Tak a teď lež! Sotva však leži minutku Růženka, Máňa vy táhne ji z lůžka, bije ji znova a křičí: „Já ti dám, abys měla proč brečet. Tu máš tu máš, už toho mám dost. Myslíš, že mám jen tebe? Ale za chvíli se udobří na Růženku. Po chová ji, pak uči ji kleknout a modlí se sn večerní modlitbu. „Tak říkej pěkně za mnou: Andělíčku, moj strážníčku . .. A když se Růženka pomodlí, ustele jí, při kryje a zazpívá slabounce: „Hou, hou, hou, krávy jdou . ..

A protože Růženka nezavře očí, pokryjej obličej šatkou. Vyjde pak a nakloní se přes pavlač. Čeká chvili marně a vrátí se nejistě k postýlce. Pod- loží Růžence pod hlavu jiný polštář a praví př „Tatíček nejde, bože, to je trápení. Vyhlíží znova, až na schodech ozvou se kroky. To se opravdu vrací Fráňa. Čepici nese v ruce, vrávová a zpívá si: tom: „Husy jsou — v ječmeně, Andulko, vyžeň je Máňa zalomí rukama: „Muži, muži, kam to s námi povede . .. „Kuš, nebo tě...“ vyhrožuje Fráňa a za- mává čepicí. Pak se převrhne na bedničku o popele a poroučí: „Zuj mi boty!“ Máňa ochotně plní jeho rozkaz a vzdychá „Starý, pamatuj se přece!“ „Co?“ povídá Fráňa. A náhle vstává s bed ničky a vrhá se zlostně se zaťatými pěstmi n svou malou ženušku . .. A děti se perou, aniž by věděly vlastně Růženka odpočívá v lůžku a zdá se jí asi při tom, že každá hra na našem světě koně smutně . .. proč.

Sokyně. Napsala Růžena Čecho vá. Byla z těch vzácných výjimek, které své pe čivo vlastnoručně robí bez strojů, pecí, učňů, svým vlastním vtipem, vkusem, a s láskou. Před dvaadvaceti léty přesídlila se ze Slaroměstského náměstí, kde na ni přidražili — ač obchůdek byl jako bleška a neměl štěstí — do malostran ské, odiehlé ullfice. Zde vyrostly jeji jméno i její sláva, jeji kapitály! Hodil se ji útulný, malý vlídný krámek, s lici od poledního slunka usmě vavou, suchý jako švestková pec, dobře doporu čený předešlou kupcovou, bez myší a hmyzu, jako stvořený pro výborné pečivo a výbornou obclodnici. Nad krámem přeměnily se mžikem vývěsné tabule: na místě Betly Rajkové, obchod- nice se sýry a salámy, octla se zde Rosa Datlová pekařka a cukrářa. Ke krámku přináležela vy- soká klenutá kuchyně, výrobna nepřekonatel ného zboží Rosina, se spolehlivou plotnou o třech vydalných, sehopných troubách, s rož něm a měděncem. V oknech blýštila se krásn vyhlídka petřínská, v každých šatech, jarníei i zimních, pomilování hodná!

Rosa, jako každé bohatá duše, zbožňovala změnu, neopalovala v dnešku včerejšek. Jednou pletla rohlíky, podruhé je obdařila makovým ja- zýčkem, pestřila nádivky a sypání a zadělávání úplně vymýtila ze své dílny pohádku o červen karkulce, snižující každého tvůrčího ducha Vládla si v kuchyni s pravou proslulosti, oč měla vždy rozveselené, tváře pardělé, boky po moučené, ruce činné, měkké a teplé. Kuchyn voněla kvaseným a pečeným těstem, citrony, va nšlkou, kořením, nikdy nebyla zakouřená, nýbrž vždy jen poeticky zamlžená teplem a vůněmi Večer vladarka zadělala těsta bílá a černější — nejčernější neexistovala v resiďenci Rosině, „chlebů nepekla, neprodávala, pro chleby do konce nehodil se její pikantní sladký krámek!“ nejsvědomitěji zadělaná, osolená, kořeněn těsta obláhía křížem, pokryla plenou nad sníl bělejší, a dala jim prospati se podle libosti.

Potom nadešlo básnění lahůdek ve tvaru koláčů buchtiček, bandorů, věnečků, srdcí a t. d. S vel- kou okouzlemostí chystávala Rosa svátková pří- lažitostná překvapení: jidášky, dušičkové kosti. beží milosti, koblihy a bochánky doprovodní slavné vánočky a pyšné anenské dorty. Práce její byla hra i boj, z něhož vychá- zola vždy s palmov vítězství. V šest hodin, úde- rem snivého ranního klokání, svítila se již zluto- růžová bohatá zásoba v krámku, lahodně uvele- bena na přivítanou kupečků ženského i muž- ského rodu. Jako v kuchyni, tak i v krámku byla Rosa královnou. Uměla posloužiti ladně. vlipně, úplně. Povznášela se za pultem jak plující labuť čistá a dokonalá. Balíčky vzorne s pravou gracii odevzdávala odběrateli a za po níze poděkovala s oddaností, která každému z lichotila. Nourazila ani učně neotesánka, nni diblika z ulice, žádajícího za krejenr housku Byla v krámě jako na jevišti a znala zde svou hru V kuchyni ji hřála plotn, zde srdce T iho vala stprůved a obstarala jej přosně. Celá byla jako svěží broskev, od hlavy k patě nejuhlaze- nější obchodnicí, nejvýtečnější protektorkou svojí živnosti. Vlásku neodstávalo na shlodné její hlavičce s bilým pikantním čepcem, nie ne pohoršovalo v zevnějšku obsluhující slečny.

Pantofliček byl s pentli, jupička s podlinkami, lalůček podepřen svěžím límečkem, zkrátka celá roztomilá Rosa byla k nakousmutí. Měla v mla- dosti známost s kancelářským, ale nepodala mu ruku, jednoduše proto, že nebyla jeho tvář či- stotně radosiná a bodrá jako líce novopečeného bochánku. Jak na pečivu, tak i na lidech žádala si růžové smavé podoby. Rodiče Rosini mě venkovská pole a chatu. Otec chutě oral lánya matka s otcem po boku konola tuhou práci. Pro Rosu, jedinou dceru, naklopotili doset sel a kromě peněz obohatili ji i nejlepšími vlastnost mi, jakými jen se lidský tvor nůže honositi Malá dcerka na polích se batolila vedle pracují cích rodičů a začla si zde razit cestu k cíi, tverbou koláče z hlíny, pískem sypaného, jenž lákal dětské oko jako z pece vyňatá skutečná lahůdka. Zamálovala si živnosl svou tímto hra- vým vznělem na poli a neodolala, když stala s úmrtím rodičů svobodnou, pokusiti se v městě vytvářeti ze bry skutečnost. Odprodala chatu s polem a najala si v Praze obchůdek. Prvé pokusy nebyly slavné, teprve v malostranské oblasti nalezla korunu pro své jméno a zaměst- nání. Zdravá jako čerstvá řípa bez oddechu úmvy pracovala, s týmž štěstím a výsledkem jako otec její na poli.

Jednoho dne byla probuzena kohouty (na Malé straně pějí ještě kohouti v černých dvor- cích) dřive, než z mís a koryt nad okraj vyběhlo zdárné těsto. Promyslila v pěti volných míáinu- tách celý svůj život v přítomnosti a nahlédla. že je pod její autoritu, šplýchati se a zdržovat u střezu se špinavým nádobím. Netrpělivě vyklouzla z lože, upravila toa letu, upletla vánočku, pustila se do vykrajo- vání srdéček — a v hlavě mezřtím kvetl dále záměr její o nutné pomoci v kuchyni. Výborně jako každodenně skončila svou práci u válu a u plotny, vyložila v krámku sladkosti na po div i na prodej, a s prvním kupečkem sdělila. čím se jí dnes myšlenky obtížily. Jenom zava- dha před jedním a druhým o své starosti, do večera měla již po boku holčinu. Kdož by nebyl úslužným k úslužné slečně Rose?

Nebylo co vytknouti na děvčeti: přímě bylo jako jedle, v obličeji až krásné, pouze pohřed se Rose nezamlouval. Nevála z něho ta veselost a prostosrdečnost, Klerou si pekařka v prví řadě vymiňovale u lidl „Díváš se málo s láskou po mě kuchyni! napomínala bolku Cyrillu v první den. „Mám ráda nebe i lidí rozveselené, tolik ti říci musím, než započneme s nejdůležitější naukou!“ — — Nová služebná byla sirotkem; neměla než dvě holé ruce. Záhy pochopila nové své úkolya s mrstností je obstarávala. Ale usmívat se ne- uměla, rly její pro tuto úlohu vůbec nebyly ur čeny. Pokroky její u střezu, hmoždíře a strru- hadel byly dostatečné, ale v krámku, právě pro ten stinný pohled a ledové rty, novyhovovalu rozplývající se v poklonách vládkyni za pul- tem. — „Hleď, že i to těsto přivětivě svití! pobízela ji každodenně k veselejší tvářnosti. Ačkoli byly Rose dobré její dvě výpomoené ruce, přece počala si přisně předhazovati, pro se utáhla touto přitěží, a vyznávala si z plna srdce, že není nad samovládu v kuchyni, kde

vlastní duše má být jedinou posšuhovačkou hor livé hospodyní. Rosa ve čtyřiačtyřiceti letecl byla ještě jako dlask, co jiní dvěma, ona jednou rukou vykonala a hodila se pro všechno, konečné i pro to oplachování mis — proč tedy Cyrillu najala ?? Jednou návštěvou k Cyrille přišel venkov- ský starý tatíček s mladou mrštností, představi se Rose jako bývalý mistr bednářský, nyní na odpočinku, svoboden, bratr nebožtíka otce Cy- rillina. Chce prý zvěděti, zda chodí holka cesta- mi božími a má-li ku práci nadání. Uschráníl prý pro ni tisíc, který jí odovzdá, jakmile se ně čemu přiučí a nabude moudřejších let. Rosa změřila znalockým okem pana mistra a neode přela mu svojí poklony. Pověděla mu ochotně všecko, co se týče Cyrillky. Prospívá na svém místě v kuchyni a možná, že by i v krámě hrále dobrou úlobu, kdyby v těch jejích očích nebyl taková mračna! Však mladý prut je ještě vláčný a povoli, ale v mé domáenosti ráda mám vše- cko ráz na ráz, také jinak to ani chodit nesmí neboť čas je tu rozpočten jako peníze a slevi se nedá zde ani tam!“ — — Strýc ji vyslechí rozpačitě, rukou přejížděl si strnisko na tváři a konečně vydobyl patřičnou odpověď: „Jen j to koukáníčko zde, slečinlo, ještě dopřejou. Má z mámy kusek netopýřího vzhledu, to se ale podá léty. Je v jádru dobrá a to platí.

„Jenže já mám, milý pane mistře, všude ráda světlo kolem sebe, v polích i v lesích. v sednicích i v očích člověka. Neboť v oku člo věk vlastně kvete!“ Uplynul čas dlouhý, od Vánoc do Velko- noc. Bylo po největší obáňce u plechů, minu krásný odbyt jidášků a bochanů a lepších bu chet, Rosa již s uznalostí přepočítala tržbu uložila do zlaté knihy — když udál se tento zá zrak: Cyrilla vypověděla. „Zaplať pán bůh,“ zvolala neomaleně Rosa ale okamžité zarazila další proud radosti, by se nezdála nemilosrdnější než kámen. „Na čtr- náct dní, dobrá, nic nenamítám, já si zde sprt vím bez pomoci své dílo, a ty si snad polepšíš Máš někde něco vyhlídnuto ?“ — „Ano, krám.

— „Cože, krám?!“ — „Zavedu se samostatně z tisícky, kterou mi strýc už připsal.““ — „C za krám?“ — „Jako je jejich, s koláči a hou skami.“ — „No, ty se na mnoho odvažuješ nebo máš do obchodu nějakou zkušenou společ nici?“ — „To ne, ale společníka, s kterým se vezmeme.“ — „Výborně, to ti schvaluji; a čím je ton tvůj nastávající?“ — „Sochařem a ka meníkem.“ — „Holka, to je velký rozdíl, ká- men a pecen. Nevím, co zmůže s kvasem, plným života, takový tvůrce soch!“ — „Pekařit budu samostatně, on si zůstane při své díle; vydělává mnoho peněz.“ — „Hm, hlele, takové štěsu. dovídám se v světě, co jsem nevědéla, že bu- báci na holčině lci mužské také vnadí.“ „Domik dělá jen smntné sochy na hroby, žád ně smíšky.“ — „To tedy bude míti v ženě zrovna naodel, proto si tě vybral, mo, přejut štěstí. Ale to mi pověz, jak chceš v slabé své ruce všeoka utáhnout? Vždyť jsi doposud jedi- nou buchlu sam nenadila, jediný rohlík ne- svedla, jediný koláč noupokla? Tlanci v hmož dýři a šlehati sníh, to, má zlatá, ještě nestačí!“ — „Mám okoukané vaše umění už dávno. P - zorovala jsem vaše ruce v tanci a záviděla jsem vám. Dokážu všechno, eítím to v sobě a těším na samostatné dílo!“ — „No, umíš si lehce ma- loval budoucnost. A kdepak vlastně míníš peka- řit?“ — „Zde naproti v krlámku po žehlířce jenž do nedávna byl nepronajat. Objednali jsme již malíře a truháře, kteří nám jej moderně za řídí.“ —

„Na-pro-ti!“ odslabikovala zděšeně Rosa „naproti!!“ zvolala jako zvon na poplach nyní teprve se rozvinula celá její výmluvnost bez čárek a teček, jako jeden proud: „Tedy jsi odkoukala moji dovednost, abys za to pila mou krev, chceš mi dělat sokyni za moji neskonalou trpělivost, není Praha velká jako moře a v ní krámů více než hub po dešti, musíš se za- píchnout, nevděčnice, zrovna naproti, do ulice. kde jsou byty spočltané a kupců spíše ubývá než aby jich přibývalo. Dobře jsem řekla tvému strýcovi, že v tvé mračivosti tuším nějaky ká- men na sebe a už je to zde, očíma se podpi- suješ, že jsi Jidáš!“ — „Už jsme to pronajali. já za nie nemohu. Není jen jedna ulice, vedle je ještě jedna ulice a tam má Dominik svůj ate- lier. Tedy se mu hodil tento krámek na odskok. Má zde hojné známosti a ti nám již přislibi svoji přizeň. „Víš, co,“ tvrdě ustanovila Rosa, „jdi od hodiny, já si ti na příště do oči koukati ne- dám, jsi na službu beztoho ode dneška veliká tedy se rozejdéme, sebeř si hezky, co tvého, jdi, vysvědčení nepotřebuješ, když budeš svou paní!“ — „Půjdu,“ přivolila Cyrilla a chladno- krevně sbírala svoje hadříky do ranečku. — — Za nedlouho naproti krámku Rosině v plné nádheře objevil se nový obchůdek Cyrilly Palu- pínové, výrobkyně výborného domácího pečiva a cukroví. — Novoty lákají. Je tak pochopi- telno, že i nejvěrnější kupečkové Rosini zasko- čili na zkoušku do protějšího krámku a ze zkoušky, bůh ví jak se to stalo, ustálil se zvyk V krátkozrakosti shledal nevěrník zboží Palupín čino kalejší než Rosino! Dozajista pouze v krát- kozrakosti — —ll Každá taková ztráta v krámku Rosině po ciťovala se jaho truchlivá rána a těch ran při bývalo povážlivě. Aelior vydával mocný hilas do světa, ač v něm povstávaly jenom smutné figury!

Rosa, milující jas v kraji i v srdcích, ne- zkalila oči své slzami. Byla příliš rozumná její hrdost si lépe poradila: Vrátí se, kde zapo- čala cvik svůj na černém koláči z hkíny! Chata rodná právě se uvolnila úmrtím jejího majitele a kapitál Rosin stačí na smělejší ještě rozpjet křídel. Stane se apoštolkou bandorů a rohlíků na venkově a nepochybuje, že pocbopí ji vesni- čané, mající smysl pro všecko dobré a krásné. Do čisté venkovské atmosféry nezapadla ještě žádná Palupinka, a z atelierů nečiší tam rekola- ma nepřátelská snažení Rosinu. Nechť si sníh zasypal kraj, Martinská podkůvka Rosina byla vždy vyblýsknuta jako hvězda — snad by ne- zapadla do tmy ona — Rosa s božským nadá- ním! Krátce po jejím odjezdu osiřelý malostran ský krámek zaujala jiná duše. Má též své bo haté vidány a křídla rozepjatá k ideálům, ale těsto a nástroje její jsou zcela různé od těch jimiž Rosa vládla. Zdá se, že jsou to tepyži vého lidského srdce, ozve-li se v práci dlátoa kladivko Dominikovo, tvořící z kamene smutn lidské tváře. Rosinu tabulku nahradil lesklý štl s uměleckým nápisem: Atelier Dominika Palu- pínu. Cyrille vskutku padl obraz Rosin až k srdei neboť žádná ještě pohroma u trouby neohrozile pověst jejího krámku.

Trochu arithmetiky. (HIistorická črta) Napaal A. Strašimir o Jižní Bulharsko, nazvané v Berlíně „Vý chodní Rumelil“, bylo autonomní oblastí, říze nou dvěma, na volbách spočívajícími institu cemi: „oblastno sůbranie“ a „postojanen ko mitét“ „Oblastno sábranie“ se skládalo ze zvole- ných národníích poslanců a z těch členů, kteř po právu do něho vcházeli jako náčelníci auto kefalních církví různých náboženství v oblasti Tento Evropou určený zákonný stav se nesl za vypočtěným eflem: on měl posíliti v oblastnám sábranie počet jinorodých zástupců, Turků Řeků, Armenců a Zidů, ktoří obývali zemi.

Bylo ještě jedno ustanovení v základním zákoně, známém pod jménem „organičesk ústav Východní Rumelie“. To byl způsob, dle kterého oblastno sůbranie mělo ze svého středu voliti „stálý komitét“. Ten sestával z deseti členů, ale při jich volbě každý poslanec oblast- ného sábranie mohl hlasovati jen pro šest členů. t. j. volba do stálého komitétu se měla díti pro- poreiální soustavou hlasovací tak, aby každý hlasoval jen pro šest členů a aby potom se utvořil komitét deseti duší z těch kandidátů kteří by dostali nejvíce hlasů. Prostě řečeno- většina, Bulbaři, mohla do stálého komitétu zv liti pouze šest duší, protože, jakýkoliv by by počet bulharských poslanců, oni mohli hlasoval jen pro šest kandidátů a ostatní čtyňi členové stálého komitétu přirozeně musili připadnout kandidátům menšiny Bulhaři byli velice roztrpčeni posledním ustanovením zákona, protože zákonodárná mo stálého komitétu byla veliká. Zálony, které vy tvořovalo oblastno sůbranie, jen tehdy nabyly platnosti, byly-li potvrzeny sultánem a Stálý ko- mitél tedy neměl práva vydávat zákony, alez to mohl určovati různé „řády“, které měly úplnou sílu zákona a které slušelo utvrzovat jen guverněru. A protože guvernér byl Bulharem (Aleka paša, pozn. překl.), tu kdyby do stálého komi tétu byli bývali zvoleni jen Bulhaři, byli by mohl vládnouti v oblastí bez zvláštních starostí o sul tána...

Ale — první volby v Trakiji do oblastnéh sábranie daly jen 30 bulharských poslanců prot 17 jinorodcům! Kdyby bylo bývalo bulharskýeh poslanců dvakrál tolik, co cizích, oni při volbě do stálého komitélu by se byli mohli rozdělit na dvě skupěny, z nichž jedna by byla mohla hla- sovati pro šest a druhá pro čtyři bulharské kan didáty a tak byli by mohli zvoliti do stálého ko- mitetu jem Bušhvan Avšak... bylo jich jen 30 proti 17. A tal do stálého komitélu, dělej co dělej, měli vejíe čtyři Turci a Řekové, a ti jistě budou zasta- vovali každou národní práci a budou špehovat po každém smělejším kroku vlády v čístě — bulharské zemi! Na širokých pohovkách s měkkými pod- hlavnicemi v plovdivské bulharské metropoli se- dělo 30 bulharských předáků-vůdců a národnich poslanců Trakie. Byl pozdní večer před 15. říjnem r. 1879. Obličeje všech shromážděných byly zakaboněmy a silně zamyšleny. Pojednou bylo slyšet přidu šený hlas; „Našel jsem způsob!“ Tato slova vyřkl jeden z poslanců, témě nejmladší: 25letý, vysoký mladík, černooký, hu stého obočí, s ostrým úhlem od vlasů nad čelem, Hlavy všech se poobrátily; každý přílomný pohlédl na mladíka a se otázal: „Kdo je to. kde je zvolen? „Co našel?“ ptal se dědo Panaret, vladyk svého věrného stáda, blahý a tichý, jehož prs pokryta hladkým, bílým vousem. „Prostou mathematickou formulí zejtra mu- žeme napsati své hlasovací listky tak, že jim nedáme ani jednoho místa,“ odvětil mladík.

Všichni zahanbeně na sebe pohlédli: slova mladého poslance se zdála čímsi nevhodným v chvíli těžkých starostí; všem zdála se nesmy slem. „Ano, je tu možnost... pánové; mámť již v číslicích svojí formuli,“ opakoval mladý po slanec za zavládlého ticha. Kdo byl tento mladík? Vedle něho sedě Naumov 3), první učený zemědělec v zemi vůdce celého Zágorska od Srědné Gory až p Rodopy: vysoký, suchý muž, velice snědý, hu- stého obočí a velkých, neklidných očí. „Vyslechněme ho: je mathematik,“ podpo roval Naumov mladého poslance. A shromáždění již šeptem si sdělovalo „Naumov kandidoval onoho mladika a dal ho zvoliti v trnovo-sepněnsské volební kolegii; or dříve po dva roky byl učitelem mathematiky v bolgradském gymnasiu a rodák je starozagor ský ... „A-a-a! Vždyť tvůj otec je mým emiše rem 3), hm!“ oslovil mladého mathematika děd Dimitro Papazoglu, kazanlický notábl, „povídej emišeriolu, ať slyšíme; já s tvým oteem, bm .. Ozval se smích — příčinou byly nejen „emišerijské“ pocity kazanlického čorbadžija ale i podivný návrh mladého poslance: zejtr mělo hlasovat 17 duší tureckých a řeckých po- slanců pro čtyři členy stálého komitétu a 30 bulharských poslanců pro šest členů — jakou mathematickou formuli mohl sestavit, aby Bul- haři mohli získati všech deset míst v tomto ko mitétu, když každý mohl napsati do svého hla sovacího lístku jen šest jmen? A smáli se: smál se dědo Panaret, smál s dr. Válkovič (velký genileman, diplomat a řid ký vlastenec, který se zřekl plukovnického m sta v Cařihradě, bejského poslání a knížecí bu

1) Naumov si získal o bulharské zemědělslv velikých zásluh; absolvoval hospodálskou školu Táboř 3) emišer = ovocnář doucnosti, jen aby se mohl navrátit do své malé otčiny, jíž chtěl sloužiti jen jako prostý smrtelník); smál se Goorgi Grujev (nejautorita- tivnější Trakijec oné doby; předseda vrch. sou- du, známý a ctěný malým i velkým, Koprivšti- čanoc, v Koprivštici vždy vítaný okázaleji než kníže); smáli se i dr. Čomakov, Najdenov, Ir. Ev. Gešev; smáli se i oba básníci, vrstevnie mladého mathomntika, Ivan Vazov a K. Veli- čkov. Povslal Iv. Ev. Gešev, který nabyl svého vzdělán: v Anglii, tehdy 30letý, dokonalý a při tom umirněný ve svém jednání, krasavec, gentle- men, syn rodu proslulého v zemi i v ciziné před dvěma roky v Adrianopoli pro své vlaste nectví k smrti odsouzený a téměř se šibenice sňatý zakročením angliekého konsula. Ten s měkkým úsměvem pohlédl na poslance- mathe- matika a děl: „Nám, pánové, nepomohou žádné for- mule... raději pospěšme s řešením; půlno minula, vzbudíme domácí ze sna . .. Iv. Ev. Gešev navrhoval dohodu s řeckými poslanci, již byli čtyři; bez těch menšina v „oblastném sábranie“ se sevrkne na 13 dušt a většina, jež dosáhne počtu 34 duší, se bude moci rozdělit na dvě skupiny: jedna bude hlaso- vati pro 6 členů a druhá pro 4 a tim způsobem. při odstoupení dvou míst Rekům, Turci budou odstraněni úplně z vlády.

Ale . . . spolek s ŘRReky Shromáždění bylo ohromeno, obličeje se zachmuřily; zavládla černá starost: v naší zemi. v zemi, porosené naší krví, se pozvednou nov páni . .. A mladý mathematik, stále ještě vzpřímený divil se všem a s neklidným úsměvem znovu. po třetí opakoval: „Ubezpečuji vás, pánové, my získáme vše- chna místa. „Nechle toho,“ suše poklátil hlavou Georgi Grujev. Celé shromáždění cítilo zahan- bení. „I my jsme se učili arithmetice, ale zejtra nebudou hlasovati cifry, abe živí lidé. Mladý mathematik, roztrpčen, svěsil hlavu, ale s úsměvem řekl: „Pánové, pravím vám, pro nne věc je dílem hotovým: my zejtra získáme všech deset míst v stálém komitétu!“ Shromáždění utajilo dech: tota včerejší dítě se odvažuje ke sporu s Georgi Grujevem a s Geševem!.. A tu zase do rozhovoru se vmísil kazan- lický notábl: „Eh... vyslechněme ho, nechat se vysloví: mluv, omišeriolu.“ Poklátil velkou svou blavou a měkce se zasmál. Pohnul svým velkým obočím i Naumova směle se zastal svého protežence; „prosím vás, dovolte a vyslechněte ho,“ děl a pokiticky se obrátil k starcům v shromáždění Zachmuřil se Gešev; dědo Janaret do ne- určita se zadával a Grujev — již s lehkým úsmě- vem nestranného soudce — prohodil „Dobře, hm, pánové, ale .. . vsázím se, ž věc je nemožna. „E, uvidíle potom, že je možna,“ hluše dě mladík a požádal za papír, aby napsal 30 hlaso vacích lísiků.

Věe se zapletala; dědo Frer renr, děl: „Budiž, vyslechiněme hol „Na vítr,“ zahlučel nespokojeně Grujev „jen vás zmaříme; mlád je, proto tolik naléhá. Mladík sebevědomě odvětil: „Nenaléhám proto, že jsem mlád, pane Grujeve a protože věc je tak, jak ji povídám. „Ale, ale, mladý pane, jich je 17, nás Je 30; jak může tvoje formule z nás učinit dvoj- násob tolik, kolik je jich, nemůžeme-li do svých hlasovacích lístků vepsati více než šest jmen? „Avšak, budu-li mít úspěch?“ hluše, ale s velkou přesvědčivostí děl mathematik, tak že soudce ocelového charakteru, po momentu vá- hání, vloživ ruku do kapsy své vesty, podráž- děně zvolal: „Vsázím: 25 lir.“ Shromáždění bylo jedno ucho. Sebevědomý mladík široce se usmál a zahanbeně odpověděl: „Nemohu... nemohu se vsadit, protože .. bylo by to totéž, jakobych vám přímo vzal pe- níze, protože vím... je to má speciálnost . . vím, že to, co povídám, je tak jisto, jako že 2 a 2 jsou4. Gruev sehoul hlavu: „E, dobře,“ děl v vy ňal z kapsy jen pět lír, „nemysli na mé peníze. získej jich, jenom... měj úspěch“] Shromá- ždění oživlo. „Vsaďte se na pět lír, vsaďte se, není t mnoho,“ zasmál se dědo Janarei. Mladík, zahanben, vyslovil souhlas a pro- hledal své kapsy, ale... našel jen jednu líru.

Někteří se začervenali, jiní se rozesmáli a třet šeptem objasňovali: „v době války celý majefek jeho rodiny byl kořistí hord Sutejmanových nyní celá rodina, která se tehda spasila útěkem, žije jen z učitelského platu syna, který ještě z Evropy byl povolán přímo za učitele do Bol- gradu, protože měl pověst dobrého mathema Dědo Dimitro rychle sáhnul do své kapsy a vysekým hlasem zvolal: „Drž ty, dědo vla- dyko, drž peníze, já dodám ty čtyři líry“ a vzav jednu líru z ruky mathematika, vložil ji zá- roveň se svými čtyřmi do rukou děda Panareta. Shromáždění se rozjařilo; počalo váhat, n kterou stranu se má přidal. Georgi Grujev ne- klidně se usmál a prohlásil: „Ale já chci, aby- ste mi provedli volbu: chci vidět, jak z 30 duší uděláte dvakrát 17... „Ano, ano, provedeme volbu,“ živě vece snědý Naumov. Vyjmenoval deset duší a ozná- mil dědu Panerelovi, že nyní budou vybrání do stálého komitétu; potom jich jména napsal n papír, který podal mathematikovi, jenž započaí vpisovat ta jména do lístků, ale tak, že každý lístek obsahoval jen šest jmen. Potom byli vy brání dva kvestoři, dva sčitající hlasy. Kvestoři rozdali napsané lístky a páni, hlasy sčítající, s klebouky v ruce počali je sbírati. „Hlasování je ukončeno, nyní výsledek, se smíchem všichni volali. Dědo Dimitro, který tou dobou cosi počital (on byl přívržencem mathematiky jen z lásky). náhle se zachmuřil; přistoupil k mladému ma- thematikovi a pošeptal mu: „Spočetl jsem to; tvoje nemůže vyjíti, Gru- jev vybraje, ale... ale na peníze nemysli, ce po nich . . .. Mladík se zasmál: poklepal starci na ra meno a vesele řekl: tika.

) turecká líra = 24 korun