1
masthead
8. května 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 120.
4
article
U semenáře.
Pražský obrázek. Načrila Popelka Bilianová.
Jsou v Praze obchody a závody, o nichž se
pectivému pražskému dlažbošlapu ani nezazdálo.
a byt i kolem takových závodů chodil den z
dnem a rok po roce řadu let.
A nejsou tyto obchody snad někde na nůši
za rohem — semenáři na př. jsou starousedlíci
kteří z dobrých příčin neradi mění místnosti ob-
chodu svého. A že v této jarní době zaměstnávaj
třicet i více pracovních sil, staví je na stup
hospodářsky úctyhodný-
A zvláštní věc: závody semenářské jsou
skorem všecky na nejhlavnějších z hlavních třič
pražských a Pražan v těchto závodech jest bíl
vranou a sotva as by je nalezl. Ale kdo by jieh
hledati chtěl, nesmí okukovati bohaté výkladn
elektricky ozářené — dlužno mu jinak pátratí
Ne př. po průjezdech a vratech domů. A n
vypátrá-li přes to ničeho, nechať posečká takhle
dopoledne třebas někde dole na Václavském ná
městí.
— Tož — prosím, vidíte tam toho pána? —
Osmahlý a opálený lomibuk — kabát i klo-
bouk olivově nazelenalý. — To je — prosím —
patentovaná hlava s luníčka na kabáty všech
možných „původních“ barev. Klobouk pánů
má krom toho ještě svůj zvláštní rázovitý tva
kuželovité nálevky. To zas je — prosím — pa-
tentovaný tvar deště na klobouky všech mož-
ných předchozích tvarů. Tento tvar klobouk
je praktický a osvědčený: je každé hlavě
„dost“. Malé spadne třebas až na nos a hlavu
sebe větší také přikryje.
Klobouk má šňůru zelenou jako sukno na
kulečníku a kabát má zrovna takové výložky.
Bilianová
Praha
5
article
Ejhle — pán je z lesů. —
Nu — není zrovna z lesů, ale je to za-
hradník. A čím je zjev jeho sukovatější, tín
vzácnější je to odborník a velevážený u seme-
Iledme trochu za ním. — Neohlíží se p
nádherných výkladnách a nenakukuje do nich.
Klidně bafčí z krátké dýmčičky a hůl má pře
ruku pověšenu.
Teď jen tak jedním okem nakoukl do prů-
jezdu a už tam zaměřil.
Projde na dvůr a jde klidně do zadu přes
dlouhé nádvoři.
Tam je plno pytlů a pytlíků — celé stohy.
Několik mládenců v zástěrách měří a váží n
decimálce obsah z velkých pytlů do menších
každý z nich náramně pozorně studuje papír, ně
kde při pytli zastrčený.
Náš pan sukovatý lomibuk přistupuje k ote
vřenému pytli a znalecky nabral do prstů z ob
sahu jeho.
„Odkud je to?“ spustí skrze zuby přes
dýmku.
Mládenec, měřící a vážící, ráčí koukat jak
orloj bez rafiček a zapomněl zavřit chlebárnu.
— Odkud je to! — On, ubožák, ani neví.
eo je to — nad to, aby věděl, odkud je to.
On ví pouze, že je to číslo 3016 — nej-
hlavnější věc. A na papírku krom toho stojí ješt
psineček — agrostis — mládenec —
chudák, čerta ví, vyroste-li z feho chlivek pr
psíky nebo snad dokonce psíček sám.
A že tu má v pytli zavázanou louku, nev
chudák mládenec, ale ví sukovatý pan lomibuk.
I pro boha milého! — to je tedy těch lul
tady v pytlích všude zavázánol
Pozad dvora až po pavlač nahoru, ve skla-
dištích a po chodbách i ve všech koutech pln
pytlů a pytlíků a hlavní zásoby — ještě k tomu
— nejsou prý z de, nýbrž bůh ví, kde, po skla-
dištích na předměsti!
Pozad
6
article
Tož tedy. Vážení lvi a Ivice salonů praž-
ských i korsa, kteří několik jen kroků odtud při
procházce umlouváte již svůj letní pobyt — po-
hledněte jen letmo průjezdem na dvůr, kde do-
sud v pytlích a pytlících zavázána jest sma-
ragdová zeleň nádherných luk a trávníků, z nichž
se za krátko těšiti bude vaše rozmařilé oko velko
městské! —
A nejen zeleň luk a trávníků, než i kvěly
barev i tvarů nejskvostnějších a vůně rajsk
opojné dřímají zde začarovány do neúhlednýeh
pytlíků, a mládenec úzkostlivě na čísla hled.
rozvažuje a měří je na množství malé a menší
A kromě květin tají se tu v pytlích a pytlí-
cích ještě jiné divy a zázraky.
— Pst — kuchařinky z protějších oken.
jež po očku díváte se po těch osmáhlých lomi
bucích a květoslavech, kteří sem v nevlídný
tento kout z pravidla jenom jednou za rok při
cházeji — podivejte se — z těchto nepohlednýeh
semének bude křehounký salátek, chutná bruke
a štiplavá řetkvička — a jiných ještě zelin
zelenin nepočet.
Divná věru věc: napřed semena a seménk
připutují do Prahy ze všech světa končin, potom
seménka zas putují z Prahy do okolních zahrad-
aby po několika nedělích opět vrátila se do Prahy
ve způsobě salátu a jiných plodin a zmizel
v obrovském žaludku veleměsta našeho-
— Názorný pohled do nauky o věčné pře-
měně a pouti prvků.
U semenářů jsou teď z jara obchodní žně
a práce nad hlavu.
A dobrý semenář musí míti hlavu jako apa-
tykář a ruku pevnou jako strojník; jinak by
mohlo státi, že by prodal brukev a vyrost' b
akát — pomocník se snadno splete. A zvlášti
semenářský pomocník by se mohl zmýlit.
Mnozí z nich neviděli a do smrti snad ani ne-
uvidí rostlinu ze semene vyrůstati.
A člověk by myslil, že je to tu samý za-
hradník a zemědělec, když se tak ohánějí latin-
skými názvy semen.
Praha
8
article
A nejsou. Zahradník semeno vypěstujea
A nejsou. Zahradník semeno vypěstujea
semenář je prodává.
Hlava obchodu arci musí znát dokonale se
meno i rostlinu a potřebné jí životní prostředí —
pomocník jen péro a číslice. A to číslice s lékár-
nickou přesností a svědomitostí — jinak nastá-
vají omyly s královským překvapením. Na př.
č. 963. je bílá letní pomněnka, č. 369. je —
zelená letní — okurka.
—Nu — pán a hlava obchodu se již po-
stará, aby člověk také dostal, co chce — je
to jeho životní zájem.
Vyhledejme — prosím — ještě na chvilinku
našeho pana lomibuka.
Zmizel někde mezi pytly pozad chodby. Tož
za ním.
Tu jsou dvéře — pisárna a pan lomibu
tu rozkročen.
Zahradník
9
article
Kde je pán — utrhl se velitelsky. Zřízene
letěli pro něho.
„Aááá — pan ředitel! — Váš sluha!“
kloní se majetník zPvodu.
— Tedy ředitel — a člověk by myslil tak
hle drvoštěp. Nu, když ředitel — tedy ředitel —
a k tomu velevážený ředitel knížecích za
hrad a co k těm patří
Hned tu byla židle, ale pan ředitel si se
na pult v zadní místnosti.
„Nu, jak byl pan ředitel loni spokojen“ —
mne si ruce majetník závodu.
— Hm — Viburnumi) mi sešlo — Amygda-
lus2) ne; snad to — kluk neřádná — zapařil.
Ostatně byl pan ředitel spokojen. Okurky
byly takovéhle — pan ředitel měří na holi —
a květák zas takový — pan ředitel do kroužku
přemčřil pult.
A letos chce pan hrabě založit park př
zámku na stráni, pode dvorem chce mít zelinář-
ské zahrady a „na majorátu“ zavede chov do-
bytka — polovinu polí změní na luka.
A pan ředitel jede pro traviny.
Majetník závodu jen se rozplývé a pan ř-
dilel klátí holl.
A nastalo rokování o půdě, k lukám určené
— majetník závodu vykládá i doporučuje a píše
objednané — pan ředitel bez zápisků objednává
s božským klidem špetku ysopu pro paní hra-
běnku, metráky travin na louky, semena zelenin
a květin i rozličné hlízy novínek — zaplatil pár
stovek a klidně kolembá se konečně ven ze žoků
a pytlů, provázen klonfcím se majetníkem.
Tohleto je, prosím, druh vzácnýc
kupců, kteří přicházejí z pravidla jednou za rok
do závodu. A objednaná semena dovážejí se z
nimi na dráhu na vozech.
Sotva odešel vzácný kupec, pan ředite
vstupuje do pisárny starý pán vznešeného rázu.
Ted
Okurka
10
article
Je oděn v černý šat a smetá a obírá četná
seménka a semena, kteráž se mu cestou mezi
žoky připlichtila na kabát.
— Pan ředitel jich nesmetl
Přítomný majetník hned odhadl pána; je
„špetkáro
A s úsměvem se táže, čeho pán porouči
Jaká semena pán chce, to má napsáno, a ko
lik jich má být, to neví.
Majetník závodu ochotně nabízí se ku po
moci: jak velká je zahrádka?
Starý pán radosten a hrdě pověděl na centi
metr rozměr zahrádky.
Majetník závodu se usmívá — zahrádku
by plachtou přikryl — a nebylo by třeba ani
plachty se stohu.
A shovivavě usmívá se nad řadou semen, na
papírku napsaných — mrkve za pět krejcarů
dostačilo by na celou zahrádku — pán má aspor
dvacet druhů zaznamenáno. A bez dotazu káže
příručímu podati nejmenší prodejné množství
— špetky.
Starý pán s obavou prohlíží lékárnicky ma-
linké pytličky z papíru a prosí, jen aby všeh
dali víc — což kdyby se to neujalo?!
Všecko se ujme — vlastník závodu za to
Starý pán ještě jednou důkladně celou koup
zrevidoval podle svého zápisku a s malinkým
balíčkem na prstě vybral se z obchodu.
A za týden tu bude zas — to zapomněl a t
a to— a za další nějakou neděli už tu bude „jako
doma“, vždycky s novou trampotou: to nevzešlo,
to také ne.
„Nejspíš ráčili jste semena hluboko do
země zasekať,“ míní vlastník závodu.
„Zasekať — panko milý — zasekať,“ po
važuje starý pán ve svých vědomostech zahrad
nických; „zasekat“ neví, co to znamená.
Starý pán kupec — špotkář je „nohejl
nemá o zahradničině ani poněti.
Dle toho dlužno mu všecko od abecedy vy
ložiti.
11
article
Kupec protiva a trapič, který chodí celé léto
A výsledek na zahrádce jedna radost: do
mrkve, která „nevzešla“, nasil starý pán řetkve.
na jiný záhonek „omylem“ nasil napřed salátu
potom na to zapomněl a do salátu nasil brutňák
— na jiném ještě dílečku nasázel cibulky a vy-
rostla řimbaba (starému pánu se nad cibulkou
„roztrhl pytliček“ s řimbabou), milý P'ánbůh dal
sluníčko a starý pán pečlivě zaléval svou „praž-
skou“ zahrádenku a když se naplnily dni semen.
vzrostlo to všecko, až radost: mrkev se řetkví
řimbaba s cibulí a brutňák se salátem a platil
u nich, kdo dřív ostatní přeleze — ten dobyl
místa vítěze.
A divil se pralesu rostlin starý pán a uřeht
se mohl semenář, jemuž starý pán poctivě ozna-
moval „výsledky semen“
Ovšem; zahrádenka jako dlaň a rostlinek
v ní tak na Václavské náměstí a bylo jich tam —
chudinek nedochůdčat — namačkáno „jak
bacilů.“ —
ručí.
Nikde neskrývá se tolik překvapujících zá
zraků jako u semenáře v pytlích a žocich.
Lesní stromy vedle květin, traviny, obili
zeleniny, křoviny a píeniny — všecko, všecičk
snad, co jméno má a ze země roste, to všeck
dostati lze u semenáře — ovšem v pravý čas
v dobu svou.
U semenáře svorně leží vedle sebe ptač
budky vedle semen nejrozličnějších, hlízy, ci-
bule a bobulky rostlin nejmožnějších, lýko, ná-
stroje zahradnické, inkoust, hůlky, stříkačky.
pilulky k otrávení myší, ostnatý drát a sklenářsk
diamanty — odnože a rouby, stromky a saze-
nice — už jen slunce a déšť na metrák a za-
kázka ještě chybí
Divná věc a Pražanu věru málo známá
kolik tu krás a nádhery venkova má zde v měst
u semenáře svou — ústřední stanicil
Pražan
Václavský náměstí
12
article
Poslední vůle.
Napaal Mlilos V y š nn.
Poslední vůle.
Napaal Mlilos V y š nn.
Ve staré Umbrii, rozkošném, dlouhém údolí,
které ohraničuje s jedné strany Monte Pettino
a Trevi, s druhé strany Spoleto s pověstným stra-
šidelným zámkem a Montefalco se starými
chrámy, plnými děl vlašských primitivistů, jsem
se kdysi toulal.
Nemohu říci, že bych tam byl se věnoval
nějakému zvláštnímu studiu, brzo jsem stál před
obrazy Giottiho, brzo jsem se podivoval vrcholům
hor, vyčnívajícím z mlhy, která zahalovala cele
3) Kzlina. 1) mandloč.
údolí, brzo jsem rozjímal nad Hrobkami rodů
italských.
Jednoho dne přišel jsem do starého, italskou
vládou nyní již zrušeného kláštera. Starý jakýsi
muž, bývalý poslíček pátťrů dominikánů — dokud
je nevyhnali — provázel mne a za stálého spílán
vládě vykládal mi historii kláštera.
Jdouce chrámem, přišli jsme ke kapli, vy
stavěné patrně nad hrobkou.
— Kdo je tu pochován? otázal jsem se.
— To je rodinná hrobka vévodů della Port
Carrara.
— Starý rod? A jak staré jsou hroby?
— Od šestnáctého století.
— A kdy ten rod vymřel?
— Před pěti léty.
Podivil jsem se.
Můj průvodce pokračoval: Ano, myslím,že
to je asi pět let. Poslední della Porta Carrara byl
ničema, své jmění probil, pak si vzal paní, která
svým bohatstvím pomohla mu zachrániti statky
rodiny. Ale nemiloval jí a utrácel i její jměníve
zhýralých orgiích. A přece byla vévodkyně
Bianca krásná a dobrá jako anděl a — věři
byste tomu? — toho ohavu milovala! Ale pan
vévoda byl po její smrti zklamán. Odkázala své
eclé jmění zdejšímu klášteru. Teď je má vláda.
Napaal
Giotti
Port Carraro
Bianca krásný
Umbria
Mont Pettin
Trevi
poslední della Port Carrara
13
article
Ladri, birbanti maledetti! A vévoda se sebral
odejel. Zmizel, léta o něm nikdo neslyšel. Az
asi před pěti léty přišla o něm zpráva z Monte
Carla od někoho, jenž ho znal, že se tam zastřelil.
A tak tu není ani pohřben. Ostatně toho bez toho
ani by nebyl hoden? Takový ničema, dobře, že
zde neleží vedle paní Bianky! To byla, pane,
světice.
— Mohu se dolů podívati do hrobky ? tázal
jsem se.
— Ale ano, povedu vás.
Ve dlouhé řadě následovaly za sebou a po
sebou tabule označující svými nápisy, který člen
slavného rodu je za tím kterým kusem mramoru
ve své rakvi zazděn. Mnohé z desek byly zdo-
beny poprsími, jiné reliefy, ale vše bylo pokryto
prachem, zašpiněno a tu i tam potaženo pavu-
činami.
Poslední deska skrývala rakev a mrtvolu
vévodkyně Bianky.
Na desce vyrytý nápis byl ještě dosti čitelný
Bombastickými slovy, jakých se na italských hřbi-
tovech hojně nalezá, dotazoval se vévoda Luigi
své choti, proč opustila svého zoufalého manžela,
„che ti adorava — jenž tě zbožňoval.
Nad nápisem byl mosaikový obraz a okolo
něho vytesaný kamenný kruh. Patrně obraz vé-
vedkyně Bianky zemřelé před 30 léty, jak hlásal
népis. Mosaika byla pokryta vrstvou prachu. Po-
žádal jsem průvodce, aby mosaiku otřel. Vytáhl
z kapsy špinavý hadr a počal otírati obrázek.
Najednou bylo slyšet lehounké skřípnutí a
domnělá mosníka se rozevřela a bázlivý a pověr-
čivý můj průvodce klesl na kolena, křižoval se
a bil se v prsa.
Abych následoval jeho příkladu, ani mi ne-
napadlo. Bylo mi jasno, že za podobiznou je tajná
schránka. A ve schránce byl dopis, vlastně
obálka s obvyklým-nápisem: Lectüro salutem —
čtoucímu pozdrav! Jako ve veřejné knihovně. Ale
do náhrobků se knihovny neukládají.
Moha
Bianka
Luigi
Monte Carlo
Bianco
14
article
Jediným pohybem zmocnil jsem se obálky
vstrčil ji do kapsy.
Zatím můj průvodce vstal; ukázal jsem mu
schránku — o jejím obsahu jsem se nezmíni
ani slovem — pak zase jsme zavřeli obě křídl
obrazu a prohliželi podobiznu. Krásná, nebesky
krásná tvář, s výrazem resignace, jakáž se jeví
na tváři lidí, kteří uvykli dívati se na svět sub
specie aeternitatis — se stanoviska věčnosti. Ale
ty skutky: majetkové zničení vévody Luigiho,
to s tou tváři neharmonovalo. Taková žena měla
umět odpouštět, mnoho odpouštět!
Za takovýchto myšlenek jsem se rozlouči
se svým průvodcem a odcházel jsem. Podivné to
psaní jako by mne pálilo.
Ale zmocňovala se mne ještě pochybnost.
Tento dopis nebo tato listina či co to bylo, obsa-
hovaly podle všeho důležité tajemství; jakým
právem jsem se v ně vtíral? Ale nestál na obálce
onen přímo se vtírající nápis?
Vyňal jsem obálku z kapsy a podivil jsem
se znovu. nebyla zapečetěna ani zavřena.
Z počátku jsem pocitil jakési zklamání. Stra-
choval jsem se tedy zcela zbytečně, že vniknu
v nějaké tajemství. V otevřených obálkách se ta-
kové spisy neukládají. Ale pak mi napadlo, že
tato tajemná sehránka byla jistě velmi málo lidem
známa a nebylo tedy třeba obálku zavírat. A že
obsah listin nebo listiny té má hodně zajímavosti,
o tom nelze pochybovati. Lhostejné věci se takhle
neschovávají.
Otevřel jsem obálku a vyňal z ní hustě
popsaný arch papíru. Můj pohled nejdříve padl
na podpis: Bianca della Porta Carrara.
Luigi
Bianco della Port Carrara
15
article
Pak jsem přečetl nadpis, který zněl: Moje
pravá poslední vůle. Vzpomněl jsem na vypra
vování svého průvodce, dle něhož vévodkyně
svého manžela vydědila. Zdálo se tedy, že to
nechtěla učiniti. Ale proč ukládala svou poslední
vůli tak tajemně sem? Na jakou podivnou náhodu
spoléhala, že její závěti pomůže na světlo? Nebo
tu šlo o čin ženy, která byla šílená? Nedovedl
jsem si na tyto otázky odpovědět a dal jsem se
konečně do čtení.
„Pravá poslední vůle“ Bianky della Port
Carrara zněla;
„Nevím, komu se tato listina dostane do
roky; doufám, že to bude manžel můj. Nedo-
stane-li se do ruky jeho, bude to jeho trestem.
Ale neuvaluji na něho trest ten já, on si jej n
sebe uvalil sám.
Je tomu dva roky, co jsem se dověděla
přesvědčila, že mne můj choť klame. Tenkráte
jsem v záchvatu zlosti se chtěla pomstiti: napsala
jsem závěť, ve které jsem všecko svoje jmění
odkázala otcům dominikánům a složila jsemji
k soudu.
Závěť tu tímto novým testamentem zrušuji
a odkazuji otcům dominikánům padesát tisíc lir.
Všecko ostatní jmění moje má připadnouti měmu
manželi Luigimu vévodovi della Porta Carrara po
mé smrti v neomezené vlastnictví, jestliže tuto
mou závěť najde. Našel-li by ji někdo jiný, budiž
tato závěť považována za neplatnou a budiž vy-
konána závěť předešlá ve prospěch otců domi-
nikánů.
Vím, že podivné toto ustanovení může se
státi pramenem pochybností o mojí příčelnosti.
Proto povím celou genesi tohoto ustanovení.
Luigi
Port Carraro
Bianco della Port Carrara
16
article
Píši tuto závěť nyní, kdy tuším, že Hodiny
mého pobytu mezi živými jsou sečteny. Vím, že
můj manžel mne nemiluje, ač jsem vždy toužila
po jeho lásce, ale prosila jsem ho, aby na mne
vzpomínal. Považovali to za bizarnost, že jsem
si dala za živa poříditi náhrobní desku. Ale nikdo
neví, že má podobizna na ní je tajnou schránkou,
do které tuto svou poslední vůli uzavru.
Luigi mi dnes přísahal, že přijde po mé
smrti k mému hrobu a že mou podobiznu na
náhrobní desce políbí na ústa.
Nuže, ať splní svou přísahu! Jakmile se
dotkne sebe lehčeji úst podobizny, otevře se
tajná schránka a Luigi najde tuto závět. Vím, že
zrušil přisahu složenou u oltáře nevěstě, ale tolik
víry mám v něho přece, že splní přísahu danou
umírající.
A za splnění té přísahy, za tu vzpomínku
mu děkuji, žehnám mu a ráda mu dávám vše, co
jsem měla za ten okamžik lásky, které již ne-
pocítím.“
Dočetl jsem — a strnul. Jaká náhodatu
hrála s lidským životem a existencí. Ne, k tomu
ta žena neměla práva. Jaké náhody se mohly
přihodit. Což když mechanismus tajné schránky
působil jenom při silnějším doteku?
Ano, pravil jsem si, tak tomu asi bylo. Al
to „asi mi nepostačovalo; zdálo se mi, že
musím se přesvědčit, splnil-li vévoda Luigi svou
povinnost.
Šel jsem druhého dne zase do toho bývaléh
kláštera. Stanul jsem před podobiznou vévod-
kyně Bianky, zahleděl se na ni a pak vdechl.
ale jen vdechl na její ústa políbek.
Dvířka tajné schránky se otevřela.
A zrak můj se svezl na nápis: „Bianca
perchě dovesti lasciare Tuo marito, che Ti ado-
rava?“ „Blanko, proč jsi musila opustit svéh
manžela, jenž Té zbožňioval?
Hodina
Luigi
Al
Blanca
18
article
Fumoreska. Napsal Jaroslav Haš ek.
Fumoreska. Napsal Jaroslav Haš ek.
Říká se sice, kdo má neštěstí v kartách
že má štěstí v lásce, ale mohu říci, že to není
pravda. Měl jsem neštěstí ve hře, prohrál jsem
všechny sirky, tak že když jsem příšel pozdě
domů, nemohl jsem si posvítit na schody. Při-
rozený toho následek byl, že jsem na schodech
klopýtl a upadl. A druhého dne měl jsem neštěsti
v lásce.
Vyučoval jsem jednoho primána a zamiloval
se do jeho sestry. Jest obyčejem domácíc
učitelů, že se zamilují do sestry svého svěřence.
někdy i do matky, ale tento případ jest řidšíh
druhu a stává se jenom v napínavých ro-
mánech.
Sestra mého žáka jmenovala se Ami. Sam
jméno jest milování hodno. Pokud se pamatuji
byla blondýnka.
Sedala vždy, kdykoliv jsem přišel, u piana
a háčkovala. Na můj pozdrav neodpovídala a
když jsem odcházel a pozdravoval, mlčela. Zdálo
se mi to interessantním. Zdá-li pak se vám žena
být interessantní, z pravidla se do ní zamilujete.
A já jsem se do Ami zamiloval.
Někdy u piana háčkovala a poslouchal
jak se její bratr učí, tak pozorně, až usnula, což
se dá lehce vysvětlit obyčejným zjevem, že lide
z duševního napjetí usnou.
Spánek jest nakažlivá věc. Primán násle
doval příkladusvé sestry a začal klímat, až také
usnul. Co jsem měl dělat. Ze šetrnosti k Ami po
ložil jsem si hlavu na stůl a usnul jsem též.
Když uplynula hodina, instinktivně jsems
probudil, zatřásl svým žákem a řekl: „Kd
jsme dnes skončili, budeme zejtra pokračovat.“
Odešel jsem.
Stával jsem se čím dále tím zamilovanějšín
do Ami.
Haš
Sam
19
article
Někdy prohodil jsem k ní i několik slov
o počasí, což jest velmi staré mezi milujícími
ale velmi dobré.
Slečna Ami nikdy mi neodpověděla a obrá-
tila se vždy na druhou stranu k oknu, čemuž
jsem přikládal velkou důležitost, neboť v deva-
desáti případech chovají se ženy k těm, kter
milují, zprvu netečně, až konečně .
Jednou k večeru potkal jsem v ulici slečn
Ami. Šel jsem hned k ni.
„Račte dovolit, slečno, jako starý známý
budu tak smělým a doprovodím vás,“ řekl jsem
smekaje klobouk.
Slečna Ami se na mne podívala, nepromlu
vila ani slova a odešla na druhou stranu ulice.
Tento náhlý odehod mne tak překvapil, ž
zůstal jsem stát na chodníku se smeknutým klo
boukem.
Kam se člověk podívá, samá žebrota, z
bručel kolem mne jdoucí pán.
Dal jsem klobouk na hlavu a šel domů.
Druhého dne v hodině seděla slečna Am
zcela klidně u piana, neodpovídajíe, jako oby
čejně, na můj pozdrav.
„Však ty jednou promluvíš,“ pomyslil jsem
si, „kůra ledová kolem tvého srdce roztaje, ne-
budeš stále se na mne mračit a mlčet, moje
drahá Ami.“ Podíval jsem se ohnivě na slečnu.
Trochu se zarděla a pak počala jí hlava pomal
klesat, až usnula. „Sláva, mám na ni vliv,“ my-
slím a položím si hlavu na stůl vedle hlavy
mého žáka.
Následujícího dne, když jsem přišel opět
do hodiny, zdálo se mi, že slečna Ami se na mne
nemračí. Vskutku, nemračila se a dokonce se
usmívala.
I můj žák byl jaksi slavnostně naladěn.
Stále se na židli vrtěl.
20
article
„Máme králika,“ pronesl najednou pln r-
dosti, když jsem si sedl k němu.
Podíval jsem se na Ami. Slečna již se pře-
stala usmívat a pilně háčkovala.
„Je to dlouhän,“ mluvil můj žák, „a docel
je krotký. A uši má, jako...“ Primán hledal nyní
rozhližeje se kolem sebe, k jakému předmětu
by ty uši přirovnal. Zrak jeho spočinul na mě
hlavě. Zarděl jsem se a podival se na něho tak
ostře, že bez rozmyšlení ze sebe vyhrkl: „Jako
záclona.
Slečna Ami seděla za řeči nehybně jako
socha, upírajíc zrak na krajku, kterou háčkovala.
„Přines' nám ho strýček,“ pokračoval muj
žák, „je naučený všechno žrát. Při obědě jedl
i maso. Jí všechno, zeleninu, chrupavky, kávu
pije, cukr jl.“
„Citrony také žere,“ ozvalo se v tom z úst
slečny Ami, měkkým, jemným hlasem. Její první
slova! Konečně, pomyslil jsem si, promluvila
jsi! Její první slova!
„Tedy žere citrony,“ řekl jsem nesměle,
tak byl jsem překvapen, hodlaje započít roz-
mluvu se slečnou.
Slečna Ami však neodpověděla, sklonila
hlavu k háčkování a mlčela.
Celá hodina uplynula v samém povídání
o králíkovi.
„Ami se s ním pořád mazlí,“ řekl můj žák.
„Udělám Ami radost,“ pomyslil jsem si,
„tedy to zvířátko žere citrony, koupím mu
jich pár.“
Když jsem odešel z hodiny, šel jsem přímo
na trh.
Krásné, žluté citrony připomínaly mi slova
Aminina, první slova, která jsem za celý měsíc
z jejích krásných úst slyšel: „Citrony také
žere.
Koupil jsem těch krásnýchi citronů smavé
Italie pět. Vybral jsem ty největší
A druhého dne přinesl jsem je do hodiny.
„To je pro králíka,“ řekl jsem, odevzdávaje je
v kuchyni služce, „nakrájejte mu je na čtvrtky.“
Toho dne jsem v hodině spal. Víte už, jak to
začalo. Napřed Ami, pak můj žák a na konec já.
Aminin
21
article
Druhého dne, před tím večer, jak jsem se
zmínil, měl jsem neštěstí ve hře, zpozoroval jsem
že v pokoji, kde jsem vyučoval, schází má zbož-
řovaná Ami a větší byl můj podiv, když jsem
zpozoroval, že můj žák tiše pláče.
„Co se stalo?“ ptal jsem se udiven. Od-
pověď mně dal otec mého žáka vstupuje do
pokoje.
„Zejtra sem již nemusíte chodit,“ pravil pan
Karas ke mně, „Ami jste připravil o největší její
radost, o králíka. Přinesl jste mu pět citronů.
Králík je všechny sněd' a dnes ráno chcíp'.
Pan Karas se odmlčel. „A nejen to: můj syn
učí se mnohem hůře, než dříve, dokud jste ho
neučil.“
Zdrcen jsem odcházel a ve dveříchi mně
podala služka něco zabaleného do papíru, abych
to neotvíral, až doma, je prý to od slečny na
památku. Vážil ten balík dobře pět kilogramů.
Nikdo mne neviděl ještě tak běžet ulicí jako
tenkrát. Jen už abych byl doma.
Vrazím do pokoje, rychle přeřezávám motouz
a z balíku, jak jsem ho držel v ruce, vypadl mrtvý
králík.
„Citrony také žere...“
Neštěstí v kartách, štěstí v ... Nesmysll
Karas
22
title
Bengálajeho dcera.
Napsal V. Rákosi
V Rákos
23
article
Jednoho léta odstěhoval jsem se na radu
Jednoho léta odstěhoval jsem se na radu
svých lékařů na Marketin ostrov. Moji lékaři totiž
se sešli, a hodili do klobouku tři jména. Ta tři
jména byla: Markétin ostrov, Siófok, Helgoland.
Nejmladší, který jako homeopat představo-
val nevinnost, vytáhl Marketin ostrov, a tam jsem
se tedy odebral.
Na ostrově nebydlil posud nikdo. Když jsem
jím procházel, selkával jsem se jen s vodními
ptáky, kteří tam ještě zůstali z doby jarní po-
vodně.
Večer však oznámil mně číšník hořejšího
hotelu, jenž byl vrchním číšníkem, jídlonošem
i vínonosem v jedné osobě, že ten plukovník
už sem přijel.
— Jaký plukovník?
— Sir Hudson, velitel druhého Bengálského
lehkého pluku jízdního.
— To je zajímavé. A proč pak sem přišel?
Akkumulátor jednotlivých odvětví číšnických
udiveně na mne pohledl.
— Jakže? Vy jste ještě neslyšel o anglickém
plukovníku Markétina ostrova?
— Nikoliv.
Marketin
Hudson
Siófok
Helgoland
Markétin ostrov
24
article
— Který každý rok tři měsíce tady tráví, po-
něvadž tento ostrov považuje za nejkrásnějšía
nejzdravější bod světa. Vždyť i noviny každo-
ročně o tom píší.
Druhý den v poledno plukovník se objevil.
Byla to osmáhlá, mohutná, bojovná postava s vo-
jenským držením. Na hlavě měl známou malou
vojenskou čepici anglickou, která anglickému vo-
jáku vyzývavě sedí na vršku hlavy. Na sto kroků
bylo na něm poznati anglického plukovníka. Ba
udělal jsem pokus: odstoupil jsem do zadu na.
vzdálenost dvou set kroků a i odtud poznal jsem
v něm anglického plukovníka.
V jeho průvodu byla jakási plavá slečna,
tak plavá, jako moře zralých ječmenných klasů
hrabství essexského uprostřed srpna. Aneb —
řekněme—jako rozrážející se, sluncem ozařované
vlny na ostrově Whigtu. (Prvnější přirovnání jest
lepší, však ani druhého nemohu potlačiti, nebot,
dík mému všeobecnému vzdělání, jsem v onom
stavu, že k jednomu předmětu dovedu několik
přirovnání vymysliti.)
— Jeho dcera — pravil representant všech
číšnických odvětví.
25
article
— Ach!
— On má velmi mnoho dcer a každý rok
béře s sebou jinou.
— Ach, ach! A proč nepřivede si s sebou
svoji manželku?
— Tu zabili povstalci na Kubě.
— Dosti! — řekl jsem sklepníkovi — vy
se netěšíte všeobecnému vzdělání a od nynějška
pojednávejte se mnou jenom o jidlech.
Víděl jsem, že trojduchý číšník se urazil.
Vrchní číšník vypukl v zlost, ale vínonoš a jídlo-
noš ho utišili. Odešel.
Plukovník byl se vším neobyčejně spokojen.
I ta nejšpatnější jídla do nebe vychvaloval,
z čeho jsem vyvodil důsledek, že zásobovací
důstojníci a dodavatelé indických vojsk mohou
mnoho krásti.
Mezitím, co jsem plukovníka poslouchal,
hleděl jsem na dívku
Kdyby bylo bývalo dvě stě dívek na Marke-
tině ostrově, i tehdy byl bych hleděl jenom na
ni. Na ostrově však byla jenom jedna dívka: ona,
ona, onal
Srdce mi už v poledne prudčeji bušilo, ale
když jsem večer při svitu měsíce vyšel na pro-
cházku, počal jsem šíleti. K takové dívce ještě
měsíční svit: to je božský požitek!
Ihned jsem se s nimi seznámil. K mému
štěstí uměli trochu německy.
Nevím, jaká toho byla příčina. Ta-li, že i ji
jsem byl samoten ne ostrově či měsíční noc, se-
Srdce
Kuba