ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 cb145610-661b-11dc-aad9-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 53, place 17, org 2
1 masthead
15. září 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná
3 masthead
příloha
4 masthead
Národních Listů k číslu 255.
5 masthead
Strana 9.
6 article Vojna a mír-
Vojna a mír- Črta F r. F lo sa. »Bože, kdyby tak ti staří teď z hrobů vstali, ani by se na tom božím světě nepoznali. Nemyslím ani na ten Babylon: svět celý, ale jen na tu naši Kostelní ulici. Před padesáti, šedesáti léty byl tu hluboký přikop a vedle vo- zová cesta, kol kolem pak jenom zahrady v zahradách chalupy obrácené, kam se jim urá čilo. A nebylo jich také mnoho. Dole na »sád kách« zůstávali Mařánkovi, tuhle naproti nám u Hejlů, kousek výše stála chaloupka Halabar- dova a hned vedle zůstával kožešník Maňásek a pak ještě tři nebo čtyři čísla, ano: u Char- vátů, Kubelků, u Kmoničků a Běhutých, aleti už byli při silnici. To bylo všecko. Ale dívejte se ted. Uliee jako když prutem sekne, domyv řadě jako vojšci, po příkopě a zahradách ani památky. Otvirali by staří oči na tu naši. Ko- stelní ulici! Ale neuvídí. Jsou všichni ti tam, ba ani jejich rodů není. Pomřelo to neho s vyslěhovalo všecko; jen Mařánkové se držía z Hejlů jeden poslední. Tak mně ty rody připadají jako klubka,. Stále se z nich odvijí, nili se roztáhnou po světě, až z klubka nezůstane nic. A opět při- cházejí jiní a žijí, veselí se i starají tam, kde před léty veselili a starali se jiní.« Když babička z tohoto soudku načala, mohli se posluchači těšiti na číšku dobrého ví- nečka, kořenčného dlouholetou zkušenosti a sla- zeného dobrotou jejího srdce. A nalévati uměla babička znamenitě, jen požádati bylo třeba.
Mařánek Hejl Kubelka Kmonička Babylón Kostelný ulice Dolo Chara ko stelný ulice
7 article
Našel se vždycky někdo vínečka babiččina žádostivý a babička se nedala dlouho prositi. »Jak jeem vám pověděla, stály tady o nás kousek výše dvě chalupy vedle sebe. Ha labardova na kopečku a hned pod kopečkem při cestě chalupa kožešníká Maňáska. Ten Maňásek byl vdovec, ale taková ma- zaná kopa, že na každého vyzrál, z každéhosi šašky tropil a když padl »do kvartálu«, jak řikal sám, držela ho psota týden i čtrnáct dní. To z hospody ani nevycházel. Co se jen ne- božky natrápil! Byl to takový vášnivec. Psota ho pustila a milý Maňásek hajdy domů, ale pak bylo boží dopušténí. Maňásek »držel přehlídku«. »Co jsme měli v ponděli, co v úterý, co ve středu,« a tak jmenoval den po dni »k obědu? Ukaž!« A ubohá mučennice ukazovala řadu hrnců na plolně. Maňásek zvedal pokličky prohlížel jídla, huboval, chválil, klel a soptil. »Podej sem středu ! Bác! Hrnek kulil se po podlaze. »Dej sem sobotu !« Sobola letěl za středou, někdy místo na podlahu ubohé ženě na hlavu. Zvíře! Také mu nikdo neřekl Maňá- sek, ale maňas. Když se prospal, odprosil ženu. nosil ji v náručí po dvoře a zpíval jí jak děcku před spaním. Žena mu dvakrát utekla, ale jaké pak uli- kání, když jsou doma dvě děti ! Vrátila se zase dobrovolně, odchovala děti, že se mohly samy uživíti a pak umřela, ale na muže se ani ne ohlédla, Tenkrát vyváděl Maňásek divy. Jedním slo vem dělal jako bez rozumu. Měl tu svou Ma- dlenku přece jenom rád, ale byl to divoch.
Sobol
8 article
Za to Halabardovic byli tišší lidé jak myšky, ale tížila ten jejich rod nějaká klatba nikdo z rodu toho nevyrosti výš než tak jako dvanáctiletý chlapec. Také se jinak u nich ne- říkalo, než u Halabardíků a já jsem sama dlouhá léta nevěděla, že se starý vlastně jme nuje Halabarda. Chaloupka jejich byla maličká, stála na jilovém kopečku v prostřed dvorku. Měli dvě kozy a ty stály za přepážkou v síni. Starý Halabarda býval na vojně »u bandy« jak řikával, ale sousedi se mu smávali, že a tahal turecký buben, protože muzice tuze ne- rozuměl. Visela ovšem na zdi za kamny trum- peta, ke které přidávál starý Halabarda stočené trubičky, když se vydával na hru po vesnických posvíceních, a laké jsem ho jednou slyšela hrát, ale to pořád dělal jen: tu — tu, tutu — tu a jiného nic a když jsem se pak Halabardky plala (to byla jeho druhá žena), jakou že t dělá muziku, povidala mně, že to je to nej- těžší, že její starý vždycky hraje jen pauzy. No, já tomu nerozumím, ale možně je všecko; každý hraje, jak uml. Z prvního manželstv zbyli dva synově: Čeněk a Josef. Čeněk byl švec, Josef krejčí. Vyučili se v městě a živili se poctivě, starý podělkoval a Halabardka ob- starávala kozy a kousek pole. Musím také po- věděti, jak jsme se smávaly Halabardce. Byla to ženská potočitá; jako vítr byla a červená v obličejí jako jabličko. Za mlada sloužila v městě a tam jí zehlupatěl jazýček. Byla taková mlsná.
plal Čeněk Josef Josef krejčí Halabardka
9 article
Ráno jak ráno vařila kávu a když uvařila, vynesla železňáček »s logrem« a běhala s ním po dvoře. »Co pak to děláte, Halabardko, s čímto běháte?« »I voním ulici kafičkem. Se všech stran čpí česnečka a cibulová, proto musím na- vonět.« A vskutku přiváněly jsme přes ploty, ne že bychom na kávu neměly, ale tenkrát to byl přece jen hřích!« Babička se usmála. »Takoví jsme byli, za hřích jsme poklá- dali vydati krejear na mls, ale teď! Jak se časv a lidé mění! Koukali by starí, koukali a světa by nepoznali. Starý Halabarda byl člověk mudrlant. Na jednou si vzpomněl, že nebude již zůstávati ve své chaloupce dřevěné, ale že si vystaví ka- menný dům. A co si vymyslil, také provedl. Povolal syny domů, vypůjčil si peníze, zjednal zedníky a dal se se syny do kopání základů. Ale běda! nevěděl, co ho čeká, co práce, co žluči a co starostí užije. Čeněk mnoho nesvedl a raději šil. Vyvěst si prkno se svým jmenem na štit chaloupky a oháněl se šídlem jako sršeň. Za to Josef a starý pracovali jako koně. Malou jim dal Pánbůh postavu, ale silou u nich nešetřil. Celý den há- zeti lopatou nebo kopati krompáčem není žert, ale oba Halabardové pracovali od úsvitu do noci, jen za poledne natáhli se na tvrdou zemi do chládku. Josef kouřil ze své poreulánky starý, hledé do nebe, počítal. Měl všecko vy- počteno na vlas, na krejcar a na hodinu.
Čeněk Josef
10 article
Dokud kopali na dvorku, bylo dobře, ale čtvrtá zeď měla státi na hranicích souseda Ma- ňáska. A tak hned první den začala vojna. Halabardové natáhli šňůru, zarazili koliky a hotovili se k vyhazování základů, ale tu vy- skočil kožešník jako jezevec z doupěte a hned do nich. Dokazoval, že jsou na jeho gruntě, vyhodil koliky, pořezal šňůru a když se oba Halabardové postavili na odpor, chytil milý ko- žešník topor a zahnal nepřítele s pole. Sotva zašel domů láteře a hřeše, dali se oba Hala- bardové znovu do práce a jako kdysi židě př stavbě chrámu, neodkládali při práci zbraně. neboť nepřitel činil časté výpady. Dá rozum, že Halabardům práce zhořkla Ale starý Halabarda nebyl z těch, kteří se lek- nou. Zašel si na úřad, přišla komise, odměřila, porokovala, dala si zaplatit a šla. Halabarda zvítězil, ale Maňásek nedal pokoje. Druhého dne z rána zastavovali se lidé n nároží u Běhutých při silnici. Byla tam přibita cedule veliká a na ni tři trpaslíci, jak visí n šibenici a pod tím ohavným obrázkem se četlo »V kostelní ulici žijou tři datlíci jmenem Halabardíci.« Na náměstí vedle pošty byla jiná cedule Tam chytal pohodný tři malé mužíky do pytle a pod obrázkem zase nápis:
Halabard Ma Na náměstí
11 article
»Poslechněte měšťané a měštky, máte v městě tři divoké ježky, v Kostelní ulici položte tenata a chytnem' je jako štěňata.- Bylo očividno, že tu lotrovinu nikdo jiný neprovedl nežli Maňásek, ale když ho Hala barda k soudu hnal, nedokázal ničeho. Doku zloděje za ruku nechytíš, nic nedokážeš a často ani tenkrát ne. Chytíš-li ruku, ještě řekne, žeti kapsu zapínal. Bylo smíchu po celém městečku z těch ceduli a každý to říkání uměl jako otčenáš. Halabardici se vztekali a což, když jednou po ránu ozval se smích před chalupou Halabardo- vou, tu vyběhl i švec Čeněk a k svému ustrnut čte na svém vlastním prkně na štítě místo »Č Halabarda, obuvník«, »Čuně Halabardík, ohav- ník !« Počkali si mili Halabardíci na kožešníka když vyšel na dvůr, sesypali se na posměváčka. Svedli krutou bitvu, milý kožešník dostal na pamětnou, ale ani Halabardíci nevyšli s prázd nou z boje. Když se vystonali z ran, žalovali se když zaplatili pokuty, rvali se znova. Do té je- jich půtky zmíchali se pomalu i ostatní sou sedé. Jedni šli na pomoc, druzí šli chlácholita pomalu se rvali na konec všichni. Halabardíci ale přece dostavěli, ale do šUtu nedali prkna s nápisem, jak dělávali stař a přece do toho domu se nápis jistě hodil; »Požehnání tomu domu, postavil jsem, nevim komu,« neboť dlouho si v něm nepobyli. Věřitelé konečně pozbyli trpělivosti. Ačkoliv starý Halabarda dobře všecko rozpočítal, přece konec konců byl, že vydání se zvětšilo o pě stovek a to byla chyba o vlasy i s hlavou. Halabarda prodal políčko i obě kozy, ale to bylo jako »když dá hluchému dobrytro« a když na milého Halabardu uhodila »záložna«, musií nešťastný muž opustiti dům a jíti na ciz lavici.
Čeněk Č Halabarda
12 article
Oba synové rozešli se zase do světa a div divouci! Halabarda s Halabardkou odstěhoval se do nájmu, hádejte ke komu? Tenkrát byl již kožešník Maňásek vdovee stavení měl velké dost a řemesla nechal a vida že Halabardík stojí tak říkaje na ulici, sám jemu a jeho ženě sedničku nabídl. Halabarda příjal. Podělkoval dále, Hala- bardka stala se poslicí a tak přece živobyí uhájili. Z Halabardy a z Maňáska byli najednou nejlepší přátelé a protože měli často pokdy chodili spolu chytat ryby. Kožešník potřeboval někoho, kdo by ho bavil, potřeboval koníčka, po němž by jezdil a to Halabarda na sebe vzal, ale když padl ko- žešník »do kvartálu«, bylo zle. Spustil sice poprvé bandurskou, ale Hala barda ani dveří neotevřel a domácí pán musil přespati na dvoře. Tak Halabarda pana domá- cího »kurýroval«. A když v letních večerech, když chrobáei se proletují a cvakají hlavičkami do zdí, věstíce krásný přiští den, oba starci sedávali před chalupou Maňáskovou, pokuřujíce z dýmek, tu nemohl Halabarda odolati návalům hrdostia sebevědomí a řikal: »VIš, co mne těší, kamaráde? Že jsem okrášlil město. To je dům, to je dům !« A Maňásek ušklibaje se odpovídal: »Po vedl se ti, brachu, znamenitě, ale jednu chybu má. Na něco jsi přece zapomněl.« »A na co?« vybrkl Halabarda. »Udělat si za své pole a mozoly aspoř jednu světničku pro sebe.« Na to neuměl Halabarda odpověděti a jen prudce kýval hlavou a utíral si při tom nos očí. .. »A dost ?« »No, dost!« Babička se usmála. »Kdybych vypravovala pohádku, stal by se Honzík n konec králem, ale ani Halabarda ani Maňásel nebyli princové, nýbrž lidé, a ti se jenom rodí pracují a mrou.«
Halabardík Hal Halabarda
13 article Sejde s očí, sejde s mysli?
Sejde s očí, sejde s mysli? Napsal Jos. Šmaha. Sejde s očí, sejde s mysli? Ne vždycky Někdy zapomínáte úžasně rychle a rádi, až bože, jak rádi ! Někdy, aniž o tom víte. Mnohdy se vám zase vnucují vzpomínky na ten či onen předmět, tů či onu osobu, při práci, při stole na procházce, v kostele, v divadle, ve snění Bráníte se — marně. Bylo to na palubě »Elby«. Co tu různých typů, figurek I Jako v panoramatu, jež by mo- hlo míti nadpis: »Celý svět«. Jaká pastva pro oko i člověka, zvyklého žíti život velkého mě- sta! Viděl jsem kus světa a přec jsem byl jako u vytržení. V kalejdoskopickém chaosu tom neušlo mi, že jedna z ligurek na palubě zvlášt obrací k sobě pozornost, nejvíce však pozornos cestujících mužského pohlaví. Bohatý, černý havranní vlas, po americku česaný, velké černé oko, husté černé obočí, pleť jako alabastr, py sky višňové, zuby jako dvě řady perel. K tomu si pomyslete černý, pergálový, cestovní, hodně smačkaný šat, černý wagnerovský biret, černé rukavice, černou vázanou kravatu, jakou malíri nosí a — abych nezapomněl, je to důležité — nad svrchním rtem silně vyvinuté černé chmýří Na první pohled jsem měl dojem, že andělu kterémus v dobré chvíli, rukou neumělou za- chtělo se maskovati se za dáblici. Jiného po- rovnání měl vídeňský mužíček, jenž stůj co stůj i na okeanu chtěl býti vtipný. Zvolal př pohledu na ďáblici a to dosti hlasitě: »Husar ský kadet v sukních!« Snad ho svedlo k po- rovnání tomu právě to černé chmýří pod jemně modelovaným nosíkem. Kadet! Pojmenování to se ujalo. A bylo to mladé, sotva rozvilé poupě americké. Hned prvního dne jsem vyzvěděl, ž dívka ta si odváží na farmu svých rodičů abso- lutorium z berlinské konservatoře, že je pianistka.
Šmaha Elba
14 article
Ani nevím, proč jsem se tak záhy po tom pí dil. Konečně — obracely se za ní zraky i ostat- ních a starších, než jsem já byl. Myslite, žese na nás některého podívala? Jenom někdy — na nohy. Urážel ten pohled, dráždil. Vyzýval ke vtipůmh, poznámkám. Tím spíše, ježto si tak mnohý byl jist, že Američanka těm severoně- meckým i rakouským dialektům rozuměti ne- může, Mně vynutilo úsměv, nemohu za to, že umělkyně, tváře nikoli nesympatické, zvolilasi tak neúhledný škaredý úbor a zvláště, že cho- dila výlučně ve společnosti dvou krajanek, hou- slistek, vyčouhlých starých panen, hubených, nadutých, jež na každého jen tak — přes ra- meno hleděly a jež snažily se za každou cenu učiniti dojem. Sebevědomým vystupováním chtěly vynutiti, aby se na ně — na virtuosky — jak se v seznamu cestujících zapsaly, hledělo s ja- kýmsi respoktem. Nedařilo se jim však. Usmál-l se někdo, ať již čemukoliv, vztahovaly to na sebe a ihned žalovaly pianistce. Až z nich sl hrůza. Jako kdyby každou chvíli měl blesk ude- řit. Kadet se čertil, to bylo zřejmé, ale — ne a ne se na nás podívat ! Za to houslistky vrhaly na nás divé pohledy. Kdosi z Američanů v lodní herně vypravoval, že nejostřejším způsobem odsuzují americké dámy beztaktnost Evropanů.
Američanka Američan Evropan
15 article
Julie Šamberková, nezapomenutelná salonní lvice, kdysi okrasa českého divadla i velkých divadel německých, vyprávěla mi, jaký je život na moři, jak přátelský, příjemný, společenský teplý a lahodivý i za nejprudších bouří. Neshle- dával jsem to. Češi, Němci, Angličané, Ameri- čané, Španělé, Francouzi, Číňané, křesťané, mo- hamedáni . . Nedovedl jsem si nikterak před stavit, jak je možno, aby tato směsice figurek, z celého světa sehnaných, splynouti mohla v přátelský ensemble. Druhého dne přistoupil na loď v Sauthemptonu americký herec Skinner první tragéd a režisér společnosti paní Heleny Modřejevské, jež téhož času trávila chvíle od- počinku na své oranžerii v Kalifornii. Americký kollega, muž v mých letech, nebyl samoten Na lodi, na okeanu, jen ne býli sám. Mlhy mizí, vychází slunce, na palubě jako v ráji hledite do modra nebes a je vám, jakoby v tom bezstarostném milieu, v tom slaném, sílicím vzduchu, mocné ty mořské vlny celá desítiletí s vás byly splákly, tak podivně úzko u srdee je vám chyílemi, tak, tak, jako byste se s ně- čím stůj co stůj chtěli někomu svěřovati
Šamberková Čech Němec Angličan Španěl Francouz Číňan Skinner Helena Modřejevský Kalifornie
16 article
Komu? Pánům v herně? Skinner byl muž praktický. Jel ve společnosti své žačky, jež na doporučení mistra svého přijala engagement společnosti věhlasné tragédky. Mladistvá drama tická adeptka byla i hudebně vzdělána a sezná mila se hned v prvý den s houslistkami. V hu debním salonu snažily se tři tyto dámy upou tati hrou svou pozornost cestujících. Pianistk se zábav těch nezúčastnila. Páni dávali přednost palubě, kde chutná doutník, krátká dýmčička, nebo herně, kam láká poker, oblibená hra v karty. Za to dámy scházívaly se v hudebním salonu a naslouchaly umělkyním. Frančinaa němčina byly tu k všeobecné konversaci spro- středkujícími jazyky. Choť vrchního inženýra Kressla svěřila mi, že se seznámila se Skinne- rovou žačkou, že zapředla s jejím mistrem učitelem zajímavý rozhovor o Modřejevské uvedla mne do hudebního salonu a po chvíl již byl jsem představen americkému tragédovi jeho sličné žačce, houslistkám i — »kadetovi«. Tvářila se z počátku vážně a hleděla přísně ta mladistvá miss. Jaksi odměřeně dala na jevo potěšení, že seznámila se s hercem, jenž na velkém divadle vystupoval se zbožňovanou Hole- nou, litovala však, že většina pánů, na lodi se nacházejících, nezná než »Poker« a pochybné chování vůči damám, odsouzeným cestovati bez mužského průvodu. Přes to, že bylo trochu pe- prné pravdy v jejích slovech, nebyl nepříjemným hovor s plnokrevnou Američankou, jež ztrávila několik let na německé konservatoři a jež také mnohé narážce vtipných pánů porozuměla.
Skinner
17 article
Slůvko po anglicku, dvě tři po německu, nebo opáčně, k tomu ten americký, zpěvavý způsok řeči, chvílemi až mazlivý, až k smíchu dráždící. celkem však, přes všechna přísná slova pře jen — no, přiznávám se — ne nepříjemný. Žvat lala, žvatlala, trochu zašišlala, chtěla se po opravit, nešlo to, svraštila obočí a hned zase se usmála — usmál jsem se též — a bylo zle Miss se zamračila znovu, uklonila se »good bye« — a zmizela ve společnosti houslistek Skinnerovy žačky. Dámy za nimi a já zůstal jsem sám s americkým kollegou a — upřímně řečeno — byl jsem rád, že slyšeli jsem mohl o Modřejevské, o jejích přípravách pro nastá vající saisonu, o studiu, jež věnovala každé nové úloze, o jejím životě privátním, různých anekdo- tách ze života amerických herců atd. Krásné počasí vylákalo kde koho z cestu jicích na palubu. Dámy v světlých, lehkýeh toilotlách prohánějí se a baví při promenádn hudbě, tvoři se skupiny, stuartové podávají thee, kávu, gin a podobné, hráči odkládají karty zahajují různé hry na palubě. Zastihl jsem pia- nistku samotnu, skrytu v koutku pod můstkem kapilánovým. Bavila se pozorováním mořských vlašťovek, poletujících nad hladinou, Spatřivši mne, omlouvala se, že tak náhle a bez pod statné příčiny mne v hudebním salonu opustila a sdělovala mi pohnutým hlnsem, že společnice
Skinnerův Modřejevský
18 article
její i žačka Skinnerova stiženy jsou mořskou nemocí a že zůstaly v kajutě. Z obvyklé ga- lantnosti jsem dámy politoval. Pianistka proje- vila radost nad tím, že mám cit, srdce, s vel kým uspokojením konstatovala, že si mě tak asi představovala a že nejsem tak zlý, ošklivý jako jiní páni i její krajané, kteří nekřesťansky se radují, že jeji kollegyně tolik trpl. Rozhovo- řila se pak o hudbě, o ideálu svěm, Wagnerovi arci nejvíce. Otázal jsem se neprozřetelně, má-li na svém repertoiru též něco ze slovanské lite- ratury ? Zase se zamračila. Mluvila s velkou znalostí o Čajkovském, Smetanovi, blouznilao »Prodané nevěstě«, již viděla v Berlině v di- vadle »Unter den Linden«. kvitovala s potěše- ním, když jsem jí svěřil, že představení tov Berlíně jsem scenoval, a jakoby mne potrestati chtěla za mou neopatrnou olázku, ujišťovala mne, že vášnivě ráda hraje Dvořákovy tance, že zná Fibicha i Glinku, zkrálka rozpovídala se tolik o slovanské hudbě, že neslyšela ani údery na tamtam, zvoucí nás k večeři. Den na t houslistky již nestonaly. Promenovaly zase s pi- anistkou. Pozdravil jsem je. »Excuse mi,« řekla lehce svým krajankám a letěla ke mně s otázkou, že o tom dlouho před usnutím přemýšlela, jaký as obor hraji. Zda-li hrdiny, či charakterní úlohy ? Mluvilao Kainzovi, Barnayovi, Oberländrovi i jiných uměl- cích. A chvíle takto příjemně rychle plynuly- Odpoledne si stěžovala, že se houslistky nan hněvají proto, že je ráno k vůli mně opustila, že jsou uraženy a kromě toho, že je jim zase jaksi nevolno a že z kajuty nevyjdou. V podvečer byla sama v hudebním salonu a hrála — Dvo- řákovy tance. Hrála božsky. Naslouchali jsme za dveřmi se Skinnerem. Nahodil se k tomu kapitán. Vznikla myšlénka uspořádati koncert ve prospěch pozůstalých po lodních zřízencích.
Skinnerův Wagner Čajkovský Smetan Fibich Glinka Mluvilao Kainz Barnay Oberländr Skinner Berlín Unter den Linden
19 article
Program byl brzy sestaven. Slibilť spoluúčinko- vání Skiner i jeho žačka, já, kapitánova dce- ruška pianistka, houslistky, australský bezhlasý baryton, bavorští duetisté, slíbili jiní a jiní — jenom »kadet« ne a ne se dát obměkčit. Měla by prý trému před Skinnerem a mnou. Zapří- sáhala nás, že není v náladě koneertovati před pány, kteří se k ní tak divně zachovali. Pro- sila úpěnlivě za milost, aby nemusila hrát . . Den na to svěřila mi, že je ji společnost houslistek opravdu nepříjemná. Dámy ty prý do omrzení jednu a tutéž hudou a ustavičně prý hubují, že páni je naprosto ignorují. A na to hned zase proudy slov o umění, vlasti, otei, bratřích. A rozplakala se. Ztratila matku, uká- zala na svůj smuteční cestovní šat. Přes to, že toiletta tato vlhkem, deštěm, mlhou ani dost málo neziskala, přes to, že úbor tento čínm dále, tím víc byl povážlivější, komičtějši, byla mi dívka ta vždy příjemnější, ba měl jsem i příčiny čím dál, tím více si jí vážiti! A pak ona nenudila ! Ta exkvisitní znalosť poměrů di- vadelních ve vlasti i v Berlíně — jaká to pastva pro herce. Jaký div také, že jsem se vážně pohněval s mladým pánem, jenž se od- vážil tvrditi, že ta Američanka je karrikaturou na ženské stvoření. A ještě něco se stalo, něco mnohem horšího. Snad závisť, či co — nu — jak to už bývá — vídeňský občánek mi nad- hodil, že »s tou Američankou« příliš často ho- vořím. Je prý to nápadné, mluví prý se jižo tom! Co mi zbývalo? Ač nerad, počal jsem se ji vyhýbati.
Skinner Američanka Berlín
20 article
Poprask na lodi! Mlha! Kolem lodi mo- dravě šedý závoj, tak blizko, že málem bys h rukou dosáhnouti mohl, závoj neprůhledný Parní píšťala vřeští nemilosrdně, na palubě jako po vymření, z kajuty, ze salonu hudebního z herny nikdo nevychází. V četné společnosti odkázané v uzavřené místnosti na konversaci. ve společnosti žen, vyměňujících si dosti ostře někdy svá mínění, ve špatné náladě, zaviněné krutou změnou počasí, padá tu a tam pichlavě urážlivé slovo . ..
21 article
Pianistka mne vyhledala. Durdila se, proč že se jí vyhýbám? Svěřila mi, že v koncertu se vůbec nezúčastní. Skinerova žačka ji tak leccos, v dobrém úmyslu arciť, prozradila. Hou- slistky mluvily. Jak už bývá — klep. Nemá prý, co by oblekla, je prý pohodlná, nedbá prý na sebe a bůh ví, co vše. Prosil jsem ji, aby pro ten večer smutkový šat odložila a objevila se ve společenském úboru. Hleděla na mne chvili, pak slibila s podmínkou, když celý večer se s ní jenom budu bavit. Vyznal jsem zcela upřímně, že mám obavu, aby jejím krajankám to nebylo proli mysli, aby je to ještě více ne- podráždilo. »Nepřijdu tedy«, odvětila krátce určitě. Ne bez oblíží pro pořadatele skoncován ustanoven program. Výkonných sil je mnoho, tím více též překážek, jež v cestu se staví Obyčejně ti, kteří nejméně umějí, diletanti nej- slabšího druhu, dělají nejvíce cavyků. Ten chce mít první číslo, onen nechce být na konci pro- gramu, ta nechce zpívat, bude-li zpívat ona, jin se hádají proto, že jim napadla stejná »piécae ke hraní či zpěvu, ta je uražena pro to, onen pro — nu třeba pro pohled — slůvko — ko- nečně, kapitán je na lodi jediným a svrchova- ným pánem a ten ve srozumění se Skinnerem a mnou ustanovil pořad koncertních čísel. Zku- šený aranžér koncertů mínil, že síly dobré má zajištěny, odřeknou-li ty slabší, že se nikteral hněvati nebude. Pověděl to i v herně a brzo o rozhodnutí kapitánově zvěděli všichni po slávě toužící amatéři a skrotli. Bohatý program ozna- čoval současně den i hodinu koncertu. Na lodi nastal nezvyklý ruch. Lodní pradleny, švadleny holič, vlásenkář měli na pilno, přenášeny vaky, škatule, kufry, konány porady dam, společnost veškerá horečně připravovala »parádní plesové toiletty«l
Skinerův bůh Skinner
22 article
O sedmé hodině, v den koncertu, údery na tamtam svolávají společnost do velké jídelny dámy v hedvábných i aksamitových toilettách provázené pány ve fracích, oslňují drahokamy. brillanty; kapitán, důstojníci, stuartové, mužstvo v plném lesku. Během půl hodiny byl »kon- certní sál« naplněn nejvybranějším obecenstvem na němž bylo patrno, jak snažil se tu — co zevnějšku se týče — vyniknouti druh nad druha. Každý se rád pochlubí, že »má«; rád se »ukáže«, toť přirozené. Vskutku si také bo hatství i vkus podávaly ruce. Jaký div, že jsem se zachvěl při pomyšlení, že by v tuto nádheru ba přepych vstoupiti mohla »dáblice« — a byla s to to učiniti — ve zmačkaném pergálovém úboru. První, druhé číslo, »kadet« se neobje- voval. Byl jsem jist, že ji téhož večera neuvi- dím. Nepřisuzoval jsem jí chudobu ani po- hodlnost — — měla smutek. Krátce před mou recitací zašustěla na schodech vlečka, zraky všech obracely se ke vchodu salonu, vstupovala dáma v nádherné brokátové toilettě. Byla to ona? Dáblice? Kadet? Ne, to byla lady, ari- stokratka zjevem i pohybem. Havranní vlas zdo- ben drahocenným brillantovým diademem, butfony, až zrak přecházel a pikantně dekoltovaná, kyprá ňadra, místo obvyklé kytice zdobena byla brillantovou palmou. Graciosně, se sebevědomím umělkyně i dámy velkého světa kráčela na jedno z nejpřednějších křesel, jež jí byl kapitán na mou přímluvu reservoval. Překvapení celé spo- lečnosti bylo dokonalé. Páni v údivu pohliželi na lepý zjev, dámy na — šperky. Nevšímala
23 article
si, co kolem ní se děje. Po mě recitaci povstala a stiskla mi ruku. Po recitaci Skinnerově, jemuž stejně nápadně gratulovala, uehýlila se v rozho- voru se mnou v ústraní salonu. Roztomileji než kdy jindy žvatlala jenom se mnou, aniž se o ostatní čísla programu, o ostatní přítomné hrubě starala, Houslistek si už nevšimla. »Odpo- věděla jsem jim«, pravila mi klidně. Na druhý den ohlášen velký ples. Otázal jsem se jí, zda-li bude též tančiti? S trpkým úsměvem odvětila, že sotva asi kdo z pánů tančiti by se odvážil s — »kadetem«. A s výčitkou do očí mi pohle- děvši, dodala: »Mám smutek«. Slza vylryskla jí pak z oka při doznání, že je nešťastna, že ji hyzdí to osudné chmýří pod nosem. A právě to ji tak krásně slušelo. Po celý den před ple- sem líčila mi způsob tančení mládeže americké. Byl bych ji tak rád viděl otáčetí se s některým z jejích krajanů. Zkusil jsem to však nejprve sám. Přiznám se, že mně, Evropanu, taneček s Američankou přílíš nesvědčil. Zůmyslně jsem přestal — po prvním kolo. Očekával jsem, že bude ráda, když ji více obtěžovat nebudu. Za- mračila se a s komickým úsměvem zašišlala. »Zinzišó mjůde?« — Jsem-li umdlen se tázala a já byl nucen říci, že ne a tančil jsem zase. A několikráte za večer opakovala tu prožluklou otázku. Konečně — ples na moři a tanečnice, čistokrevná Američanka, divka půvabná . . .. Však přece jsem jenom čekal, brzo-li se také nad jiným smiluje — marně! Byl bych si rád odpočinul. Zpozorovala to, přála mi dobrou noc, ujistivši mno, že se těší na ranní promenádu.
Skinnerův Evropan
24 article
Polovina cesty dávno minula a přece stála nové nitě dovedla napřádati švitořivá miss. Lí. čila mi chvile svého dětství na farmě, velebila pilnost svých rodičů, podnikavost svého otce, vyptávala se na mé mládí, na mou domovinu, na mé divadelní počátky, na mé působení při Národním divadle, na mou rodinu. Vše, všeji zajímalo. Chvilemi až činilo na mne dojem, že jenom aby si ukrátila dlouhou chvíli, jeví na všem tolik zájmu. Přes všecku tu, skoro dětin- skou zvědavost, měla dívka tato výbornou vlast- nost, že se nevnucovala, že mně přála volnosti, abych se mohl i se svými krajany baviti. Byla-li sama, hleděla ztrnule v dáli; promluvil-li jsem k ní, oživla její tvář a zakabonila, změnila se k nepoznání, když jsem radostně jí oznamoval, že — — — dalekohledem lze spatřiti již pev- ninu. Bylo to jedenáctého dne plavby naší. Omluvila se, že musí platit účty a pořádat vaky . .. Nespatřil jsem ji až druhého dne, ve chvíli, kdy rozpoznávali jsme již kontury Hobockenu. Plaše pohledla na mne a aniž by mně byla po- děkovala na můj pozdrav, pozorovala — zdán- livě klidně — dalekohledem břehy své vlasti. Neodvážil jsem se ji vyrušovati.
25 article
Scenerie na lodi počíná se měniti. Panstvo se louči, objímá, pláče. Přes to, že slunko hřeje, že rozkoší je procházeti se po palubé, spěchá přec jen kde kdo, aby v čas uspořádal svá zavazadla, aby vyrovnal účty a vrchním stuartém, aby konal přípravy na vstoupení n pevninu. V jedné z kajut, kolem nichž jsem z týmž účelem jiti musil, zaslechl jsem usedavý pláč. Byla to ona. Přistoupil, naslouchal jsem. Plakala a mluvila. Americkou angličinou. Ne- rozuměl jsem slova, ale monolog ten, přerývaný bolestným vzlykáním, zdál se nasvědčovati, že divce té se přihodilo cosi nepříjemného. Boz- děky vzpomněl jsem na houslistky. Kdosi bouchl dveřmi u vchodu do jídelny. Záclony se z lehka poodhrnuly. Stáli jsme proti sobě. Trvalo tak několik vteřin. Podala mi ruku, zaštkala a skrá- pěla ruku mou horkými slzami. Pojednou s narovnala jako struna a kázala mi setrvati. Zmizela za záclonou a v malé chvíli již podá- vala mi podobiznu svou. »Nezapomenete?« za- šeptala. Než jsem mohl odpověděti, ozvaly se kroky a miss vklouzla do své cely, prudce za sebou přirazivši dvěře.
Boz
26 article
As půl hodiny na to stála zase zdánlivě klidna v odlehlém koutu paluby s dalekohledem v ruce. Nevšímala si lodí, vítajících nás Čechy, mrtvě pohlížela na výstražné boye, mezi nimiž nás lodivoda bezpečně dopravoval k břehům konečného našeho cíle, klidně stála při vřavě, kdy loď upevněna a zakotvena, ni hudba, výs- kání, křik vílajících naši loď, ni chaos, nastavší na palubě, pohnouti nebyl s to mladou miss, jež stála bez hnutí jako zkamenělá. Byla jediná, jež se s nikým neloučila. Až když řetězy za- harašily a můstek byl položen, pohledla na mne, plaše zvolala: »Good bye«, kynula mi rukou a — zmizela . .. »Sejde s očí, sejde s mysli,« pomysli jsem si a hned také vzpomněl jsem na jiný ještě výrok Julie Šamberkové. »Cestující opouští loď, každý letí za svým povoláním, za svým cílem a přátelství na jrychlo uzavřené rychle zase vychladne!« Chefredaktor »Novoyorských Listů« vyžádal si na mně tiket, aby urychlil vydání mých za- vazadel na celnici. Byl jsem na okamžik sám. V hlavě mi hučelo. Ta spousta podivných, velkolepých dojmů od prvního vstoupnutí na »Elbu«. Lekal jsem se až toho, co ještě mne očekávalo. Prvni má myšlenka byla na telegram, jejž odeslati jsem spěchal své rodině. Umlu- veno bylo, dopadne-li cesta šťastně, že telegra- fovati budu slůvko: »Well«, Hledal jsem te- legrafní úřad. Za obrovskou zdí velkých, n sebe narovnaných žoků, zdálo se mi pojednou, že kmitl se mi okraj černého biretu. V tom také již vystoupila miss, kynula mi rukoua
Čecho Šamberková Chefredaktor Novoyorský Elba Uml Good bye