1
masthead
15. září 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná
4
masthead
Národních Listů k číslu 255.
6
article
Vojna a mír-
Vojna a mír-
Črta F r. F lo sa.
»Bože, kdyby tak ti staří teď z hrobů
vstali, ani by se na tom božím světě nepoznali.
Nemyslím ani na ten Babylon: svět celý, ale
jen na tu naši Kostelní ulici. Před padesáti,
šedesáti léty byl tu hluboký přikop a vedle vo-
zová cesta, kol kolem pak jenom zahrady
v zahradách chalupy obrácené, kam se jim urá
čilo. A nebylo jich také mnoho. Dole na »sád
kách« zůstávali Mařánkovi, tuhle naproti nám
u Hejlů, kousek výše stála chaloupka Halabar-
dova a hned vedle zůstával kožešník Maňásek
a pak ještě tři nebo čtyři čísla, ano: u Char-
vátů, Kubelků, u Kmoničků a Běhutých, aleti
už byli při silnici. To bylo všecko. Ale dívejte
se ted. Uliee jako když prutem sekne, domyv
řadě jako vojšci, po příkopě a zahradách ani
památky. Otvirali by staří oči na tu naši. Ko-
stelní ulici! Ale neuvídí. Jsou všichni ti tam,
ba ani jejich rodů není. Pomřelo to neho s
vyslěhovalo všecko; jen Mařánkové se držía
z Hejlů jeden poslední.
Tak mně ty rody připadají jako klubka,.
Stále se z nich odvijí, nili se roztáhnou po
světě, až z klubka nezůstane nic. A opět při-
cházejí jiní a žijí, veselí se i starají tam, kde
před léty veselili a starali se jiní.«
Když babička z tohoto soudku načala,
mohli se posluchači těšiti na číšku dobrého ví-
nečka, kořenčného dlouholetou zkušenosti a sla-
zeného dobrotou jejího srdce. A nalévati uměla
babička znamenitě, jen požádati bylo třeba.
Mařánek
Hejl
Kubelka
Kmonička
Babylón
Kostelný ulice
Dolo
Chara
ko
stelný ulice
7
article
Našel se vždycky někdo vínečka babiččina
žádostivý a babička se nedala dlouho prositi.
»Jak jeem vám pověděla, stály tady o
nás kousek výše dvě chalupy vedle sebe. Ha
labardova na kopečku a hned pod kopečkem
při cestě chalupa kožešníká Maňáska.
Ten Maňásek byl vdovec, ale taková ma-
zaná kopa, že na každého vyzrál, z každéhosi
šašky tropil a když padl »do kvartálu«, jak
řikal sám, držela ho psota týden i čtrnáct dní.
To z hospody ani nevycházel. Co se jen ne-
božky natrápil! Byl to takový vášnivec. Psota
ho pustila a milý Maňásek hajdy domů, ale pak
bylo boží dopušténí. Maňásek »držel přehlídku«.
»Co jsme měli v ponděli, co v úterý, co ve
středu,« a tak jmenoval den po dni »k obědu?
Ukaž!« A ubohá mučennice ukazovala řadu
hrnců na plolně. Maňásek zvedal pokličky
prohlížel jídla, huboval, chválil, klel a soptil.
»Podej sem středu ! Bác! Hrnek kulil se
po podlaze. »Dej sem sobotu !« Sobola letěl
za středou, někdy místo na podlahu ubohé ženě
na hlavu. Zvíře! Také mu nikdo neřekl Maňá-
sek, ale maňas. Když se prospal, odprosil ženu.
nosil ji v náručí po dvoře a zpíval jí jak
děcku před spaním.
Žena mu dvakrát utekla, ale jaké pak uli-
kání, když jsou doma dvě děti ! Vrátila se zase
dobrovolně, odchovala děti, že se mohly samy
uživíti a pak umřela, ale na muže se ani ne
ohlédla,
Tenkrát vyváděl Maňásek divy. Jedním slo
vem dělal jako bez rozumu. Měl tu svou Ma-
dlenku přece jenom rád, ale byl to divoch.
Sobol
8
article
Za to Halabardovic byli tišší lidé jak
myšky, ale tížila ten jejich rod nějaká klatba
nikdo z rodu toho nevyrosti výš než tak jako
dvanáctiletý chlapec. Také se jinak u nich ne-
říkalo, než u Halabardíků a já jsem sama
dlouhá léta nevěděla, že se starý vlastně jme
nuje Halabarda.
Chaloupka jejich byla maličká, stála na
jilovém kopečku v prostřed dvorku. Měli dvě
kozy a ty stály za přepážkou v síni.
Starý Halabarda býval na vojně »u bandy«
jak řikával, ale sousedi se mu smávali, že a
tahal turecký buben, protože muzice tuze ne-
rozuměl. Visela ovšem na zdi za kamny trum-
peta, ke které přidávál starý Halabarda stočené
trubičky, když se vydával na hru po vesnických
posvíceních, a laké jsem ho jednou slyšela
hrát, ale to pořád dělal jen: tu — tu, tutu —
tu a jiného nic a když jsem se pak Halabardky
plala (to byla jeho druhá žena), jakou že t
dělá muziku, povidala mně, že to je to nej-
těžší, že její starý vždycky hraje jen pauzy.
No, já tomu nerozumím, ale možně je všecko;
každý hraje, jak uml. Z prvního manželstv
zbyli dva synově: Čeněk a Josef. Čeněk byl
švec, Josef krejčí. Vyučili se v městě a živili
se poctivě, starý podělkoval a Halabardka ob-
starávala kozy a kousek pole. Musím také po-
věděti, jak jsme se smávaly Halabardce. Byla
to ženská potočitá; jako vítr byla a červená v
obličejí jako jabličko. Za mlada sloužila v městě
a tam jí zehlupatěl jazýček. Byla taková mlsná.
plal
Čeněk
Josef
Josef krejčí
Halabardka
9
article
Ráno jak ráno vařila kávu a když uvařila, vynesla
železňáček »s logrem« a běhala s ním po
dvoře.
»Co pak to děláte, Halabardko, s čímto
běháte?«
»I voním ulici kafičkem. Se všech stran
čpí česnečka a cibulová, proto musím na-
vonět.«
A vskutku přiváněly jsme přes ploty, ne
že bychom na kávu neměly, ale tenkrát to byl
přece jen hřích!« Babička se usmála.
»Takoví jsme byli, za hřích jsme poklá-
dali vydati krejear na mls, ale teď! Jak se časv
a lidé mění! Koukali by starí, koukali a světa
by nepoznali.
Starý Halabarda byl člověk mudrlant. Na
jednou si vzpomněl, že nebude již zůstávati ve
své chaloupce dřevěné, ale že si vystaví ka-
menný dům. A co si vymyslil, také provedl.
Povolal syny domů, vypůjčil si peníze, zjednal
zedníky a dal se se syny do kopání základů.
Ale běda! nevěděl, co ho čeká, co práce, co
žluči a co starostí užije.
Čeněk mnoho nesvedl a raději šil. Vyvěst
si prkno se svým jmenem na štit chaloupky a
oháněl se šídlem jako sršeň. Za to Josef a starý
pracovali jako koně. Malou jim dal Pánbůh
postavu, ale silou u nich nešetřil. Celý den há-
zeti lopatou nebo kopati krompáčem není žert,
ale oba Halabardové pracovali od úsvitu do
noci, jen za poledne natáhli se na tvrdou zemi
do chládku. Josef kouřil ze své poreulánky
starý, hledé do nebe, počítal. Měl všecko vy-
počteno na vlas, na krejcar a na hodinu.
Čeněk
Josef
10
article
Dokud kopali na dvorku, bylo dobře, ale
čtvrtá zeď měla státi na hranicích souseda Ma-
ňáska. A tak hned první den začala vojna.
Halabardové natáhli šňůru, zarazili koliky
a hotovili se k vyhazování základů, ale tu vy-
skočil kožešník jako jezevec z doupěte a hned
do nich. Dokazoval, že jsou na jeho gruntě,
vyhodil koliky, pořezal šňůru a když se oba
Halabardové postavili na odpor, chytil milý ko-
žešník topor a zahnal nepřítele s pole. Sotva
zašel domů láteře a hřeše, dali se oba Hala-
bardové znovu do práce a jako kdysi židě př
stavbě chrámu, neodkládali při práci zbraně.
neboť nepřitel činil časté výpady.
Dá rozum, že Halabardům práce zhořkla
Ale starý Halabarda nebyl z těch, kteří se lek-
nou. Zašel si na úřad, přišla komise, odměřila,
porokovala, dala si zaplatit a šla. Halabarda
zvítězil, ale Maňásek nedal pokoje.
Druhého dne z rána zastavovali se lidé n
nároží u Běhutých při silnici. Byla tam přibita
cedule veliká a na ni tři trpaslíci, jak visí n
šibenici a pod tím ohavným obrázkem se četlo
»V kostelní ulici
žijou tři datlíci
jmenem Halabardíci.«
Na náměstí vedle pošty byla jiná cedule
Tam chytal pohodný tři malé mužíky do pytle
a pod obrázkem zase nápis:
Halabard
Ma
Na náměstí
11
article
»Poslechněte měšťané a měštky,
máte v městě tři divoké ježky,
v Kostelní ulici položte tenata
a chytnem' je jako štěňata.-
Bylo očividno, že tu lotrovinu nikdo jiný
neprovedl nežli Maňásek, ale když ho Hala
barda k soudu hnal, nedokázal ničeho. Doku
zloděje za ruku nechytíš, nic nedokážeš a často
ani tenkrát ne. Chytíš-li ruku, ještě řekne, žeti
kapsu zapínal.
Bylo smíchu po celém městečku z těch
ceduli a každý to říkání uměl jako otčenáš.
Halabardici se vztekali a což, když jednou po
ránu ozval se smích před chalupou Halabardo-
vou, tu vyběhl i švec Čeněk a k svému ustrnut
čte na svém vlastním prkně na štítě místo »Č
Halabarda, obuvník«, »Čuně Halabardík, ohav-
ník !«
Počkali si mili Halabardíci na kožešníka
když vyšel na dvůr, sesypali se na posměváčka.
Svedli krutou bitvu, milý kožešník dostal
na pamětnou, ale ani Halabardíci nevyšli s prázd
nou z boje.
Když se vystonali z ran, žalovali se
když zaplatili pokuty, rvali se znova. Do té je-
jich půtky zmíchali se pomalu i ostatní sou
sedé. Jedni šli na pomoc, druzí šli chlácholita
pomalu se rvali na konec všichni.
Halabardíci ale přece dostavěli, ale do
šUtu nedali prkna s nápisem, jak dělávali stař
a přece do toho domu se nápis jistě hodil;
»Požehnání tomu domu, postavil jsem, nevim
komu,« neboť dlouho si v něm nepobyli.
Věřitelé konečně pozbyli trpělivosti. Ačkoliv
starý Halabarda dobře všecko rozpočítal, přece
konec konců byl, že vydání se zvětšilo o pě
stovek a to byla chyba o vlasy i s hlavou.
Halabarda prodal políčko i obě kozy, ale to
bylo jako »když dá hluchému dobrytro« a když
na milého Halabardu uhodila »záložna«, musií
nešťastný muž opustiti dům a jíti na ciz
lavici.
Čeněk
Č Halabarda
12
article
Oba synové rozešli se zase do světa a div
divouci! Halabarda s Halabardkou odstěhoval
se do nájmu, hádejte ke komu?
Tenkrát byl již kožešník Maňásek vdovee
stavení měl velké dost a řemesla nechal a vida
že Halabardík stojí tak říkaje na ulici, sám
jemu a jeho ženě sedničku nabídl.
Halabarda příjal. Podělkoval dále, Hala-
bardka stala se poslicí a tak přece živobyí
uhájili.
Z Halabardy a z Maňáska byli najednou
nejlepší přátelé a protože měli často pokdy
chodili spolu chytat ryby.
Kožešník potřeboval někoho, kdo by ho
bavil, potřeboval koníčka, po němž by jezdil a
to Halabarda na sebe vzal, ale když padl ko-
žešník »do kvartálu«, bylo zle.
Spustil sice poprvé bandurskou, ale Hala
barda ani dveří neotevřel a domácí pán musil
přespati na dvoře. Tak Halabarda pana domá-
cího »kurýroval«.
A když v letních večerech, když chrobáei
se proletují a cvakají hlavičkami do zdí, věstíce
krásný přiští den, oba starci sedávali před
chalupou Maňáskovou, pokuřujíce z dýmek, tu
nemohl Halabarda odolati návalům hrdostia
sebevědomí a řikal:
»VIš, co mne těší, kamaráde? Že jsem
okrášlil město. To je dům, to je dům !«
A Maňásek ušklibaje se odpovídal: »Po
vedl se ti, brachu, znamenitě, ale jednu chybu
má. Na něco jsi přece zapomněl.«
»A na co?« vybrkl Halabarda.
»Udělat si za své pole a mozoly aspoř
jednu světničku pro sebe.«
Na to neuměl Halabarda odpověděti a jen
prudce kýval hlavou a utíral si při tom nos
očí. ..
»A dost ?«
»No, dost!« Babička se usmála. »Kdybych
vypravovala pohádku, stal by se Honzík n
konec králem, ale ani Halabarda ani Maňásel
nebyli princové, nýbrž lidé, a ti se jenom rodí
pracují a mrou.«
Halabardík
Hal
Halabarda
13
article
Sejde s očí, sejde s mysli?
Sejde s očí, sejde s mysli?
Napsal Jos. Šmaha.
Sejde s očí, sejde s mysli? Ne vždycky
Někdy zapomínáte úžasně rychle a rádi, až
bože, jak rádi ! Někdy, aniž o tom víte. Mnohdy
se vám zase vnucují vzpomínky na ten či onen
předmět, tů či onu osobu, při práci, při stole
na procházce, v kostele, v divadle, ve snění
Bráníte se — marně.
Bylo to na palubě »Elby«. Co tu různých
typů, figurek I Jako v panoramatu, jež by mo-
hlo míti nadpis: »Celý svět«. Jaká pastva pro
oko i člověka, zvyklého žíti život velkého mě-
sta! Viděl jsem kus světa a přec jsem byl jako
u vytržení. V kalejdoskopickém chaosu tom
neušlo mi, že jedna z ligurek na palubě zvlášt
obrací k sobě pozornost, nejvíce však pozornos
cestujících mužského pohlaví. Bohatý, černý
havranní vlas, po americku česaný, velké černé
oko, husté černé obočí, pleť jako alabastr, py
sky višňové, zuby jako dvě řady perel. K tomu
si pomyslete černý, pergálový, cestovní, hodně
smačkaný šat, černý wagnerovský biret, černé
rukavice, černou vázanou kravatu, jakou malíri
nosí a — abych nezapomněl, je to důležité —
nad svrchním rtem silně vyvinuté černé chmýří
Na první pohled jsem měl dojem, že andělu
kterémus v dobré chvíli, rukou neumělou za-
chtělo se maskovati se za dáblici. Jiného po-
rovnání měl vídeňský mužíček, jenž stůj co
stůj i na okeanu chtěl býti vtipný. Zvolal př
pohledu na ďáblici a to dosti hlasitě: »Husar
ský kadet v sukních!« Snad ho svedlo k po-
rovnání tomu právě to černé chmýří pod jemně
modelovaným nosíkem. Kadet! Pojmenování to
se ujalo. A bylo to mladé, sotva rozvilé poupě
americké. Hned prvního dne jsem vyzvěděl, ž
dívka ta si odváží na farmu svých rodičů abso-
lutorium z berlinské konservatoře, že je pianistka.
Šmaha
Elba
14
article
Ani nevím, proč jsem se tak záhy po tom pí
dil. Konečně — obracely se za ní zraky i ostat-
ních a starších, než jsem já byl. Myslite, žese
na nás některého podívala? Jenom někdy —
na nohy. Urážel ten pohled, dráždil. Vyzýval
ke vtipůmh, poznámkám. Tím spíše, ježto si tak
mnohý byl jist, že Američanka těm severoně-
meckým i rakouským dialektům rozuměti ne-
může, Mně vynutilo úsměv, nemohu za to, že
umělkyně, tváře nikoli nesympatické, zvolilasi
tak neúhledný škaredý úbor a zvláště, že cho-
dila výlučně ve společnosti dvou krajanek, hou-
slistek, vyčouhlých starých panen, hubených,
nadutých, jež na každého jen tak — přes ra-
meno hleděly a jež snažily se za každou cenu
učiniti dojem. Sebevědomým vystupováním chtěly
vynutiti, aby se na ně — na virtuosky — jak
se v seznamu cestujících zapsaly, hledělo s ja-
kýmsi respoktem. Nedařilo se jim však. Usmál-l
se někdo, ať již čemukoliv, vztahovaly to na
sebe a ihned žalovaly pianistce. Až z nich sl
hrůza. Jako kdyby každou chvíli měl blesk ude-
řit. Kadet se čertil, to bylo zřejmé, ale — ne
a ne se na nás podívat ! Za to houslistky vrhaly
na nás divé pohledy. Kdosi z Američanů v lodní
herně vypravoval, že nejostřejším způsobem
odsuzují americké dámy beztaktnost Evropanů.
Američanka
Američan
Evropan
15
article
Julie Šamberková, nezapomenutelná salonní
lvice, kdysi okrasa českého divadla i velkých
divadel německých, vyprávěla mi, jaký je život
na moři, jak přátelský, příjemný, společenský
teplý a lahodivý i za nejprudších bouří. Neshle-
dával jsem to. Češi, Němci, Angličané, Ameri-
čané, Španělé, Francouzi, Číňané, křesťané, mo-
hamedáni . . Nedovedl jsem si nikterak před
stavit, jak je možno, aby tato směsice figurek,
z celého světa sehnaných, splynouti mohla
v přátelský ensemble. Druhého dne přistoupil
na loď v Sauthemptonu americký herec Skinner
první tragéd a režisér společnosti paní Heleny
Modřejevské, jež téhož času trávila chvíle od-
počinku na své oranžerii v Kalifornii. Americký
kollega, muž v mých letech, nebyl samoten
Na lodi, na okeanu, jen ne býli sám. Mlhy
mizí, vychází slunce, na palubě jako v ráji
hledite do modra nebes a je vám, jakoby v tom
bezstarostném milieu, v tom slaném, sílicím
vzduchu, mocné ty mořské vlny celá desítiletí
s vás byly splákly, tak podivně úzko u srdee
je vám chyílemi, tak, tak, jako byste se s ně-
čím stůj co stůj chtěli někomu svěřovati
Šamberková
Čech
Němec
Angličan
Španěl
Francouz
Číňan
Skinner
Helena Modřejevský
Kalifornie
16
article
Komu? Pánům v herně? Skinner byl muž
praktický. Jel ve společnosti své žačky, jež na
doporučení mistra svého přijala engagement
společnosti věhlasné tragédky. Mladistvá drama
tická adeptka byla i hudebně vzdělána a sezná
mila se hned v prvý den s houslistkami. V hu
debním salonu snažily se tři tyto dámy upou
tati hrou svou pozornost cestujících. Pianistk
se zábav těch nezúčastnila. Páni dávali přednost
palubě, kde chutná doutník, krátká dýmčička,
nebo herně, kam láká poker, oblibená hra
v karty. Za to dámy scházívaly se v hudebním
salonu a naslouchaly umělkyním. Frančinaa
němčina byly tu k všeobecné konversaci spro-
středkujícími jazyky. Choť vrchního inženýra
Kressla svěřila mi, že se seznámila se Skinne-
rovou žačkou, že zapředla s jejím mistrem
učitelem zajímavý rozhovor o Modřejevské
uvedla mne do hudebního salonu a po chvíl
již byl jsem představen americkému tragédovi
jeho sličné žačce, houslistkám i — »kadetovi«.
Tvářila se z počátku vážně a hleděla přísně
ta mladistvá miss. Jaksi odměřeně dala na jevo
potěšení, že seznámila se s hercem, jenž na
velkém divadle vystupoval se zbožňovanou Hole-
nou, litovala však, že většina pánů, na lodi se
nacházejících, nezná než »Poker« a pochybné
chování vůči damám, odsouzeným cestovati bez
mužského průvodu. Přes to, že bylo trochu pe-
prné pravdy v jejích slovech, nebyl nepříjemným
hovor s plnokrevnou Američankou, jež ztrávila
několik let na německé konservatoři a jež také
mnohé narážce vtipných pánů porozuměla.
Skinner
17
article
Slůvko po anglicku, dvě tři po německu, nebo
opáčně, k tomu ten americký, zpěvavý způsok
řeči, chvílemi až mazlivý, až k smíchu dráždící.
celkem však, přes všechna přísná slova pře
jen — no, přiznávám se — ne nepříjemný. Žvat
lala, žvatlala, trochu zašišlala, chtěla se po
opravit, nešlo to, svraštila obočí a hned zase se
usmála — usmál jsem se též — a bylo zle
Miss se zamračila znovu, uklonila se »good
bye« — a zmizela ve společnosti houslistek
Skinnerovy žačky. Dámy za nimi a já zůstal
jsem sám s americkým kollegou a — upřímně
řečeno — byl jsem rád, že slyšeli jsem mohl
o Modřejevské, o jejích přípravách pro nastá
vající saisonu, o studiu, jež věnovala každé nové
úloze, o jejím životě privátním, různých anekdo-
tách ze života amerických herců atd.
Krásné počasí vylákalo kde koho z cestu
jicích na palubu. Dámy v světlých, lehkýeh
toilotlách prohánějí se a baví při promenádn
hudbě, tvoři se skupiny, stuartové podávají thee,
kávu, gin a podobné, hráči odkládají karty
zahajují různé hry na palubě. Zastihl jsem pia-
nistku samotnu, skrytu v koutku pod můstkem
kapilánovým. Bavila se pozorováním mořských
vlašťovek, poletujících nad hladinou, Spatřivši
mne, omlouvala se, že tak náhle a bez pod
statné příčiny mne v hudebním salonu opustila
a sdělovala mi pohnutým hlnsem, že společnice
Skinnerův
Modřejevský
18
article
její i žačka Skinnerova stiženy jsou mořskou
nemocí a že zůstaly v kajutě. Z obvyklé ga-
lantnosti jsem dámy politoval. Pianistka proje-
vila radost nad tím, že mám cit, srdce, s vel
kým uspokojením konstatovala, že si mě tak
asi představovala a že nejsem tak zlý, ošklivý
jako jiní páni i její krajané, kteří nekřesťansky
se radují, že jeji kollegyně tolik trpl. Rozhovo-
řila se pak o hudbě, o ideálu svěm, Wagnerovi
arci nejvíce. Otázal jsem se neprozřetelně, má-li
na svém repertoiru též něco ze slovanské lite-
ratury ? Zase se zamračila. Mluvila s velkou
znalostí o Čajkovském, Smetanovi, blouznilao
»Prodané nevěstě«, již viděla v Berlině v di-
vadle »Unter den Linden«. kvitovala s potěše-
ním, když jsem jí svěřil, že představení tov
Berlíně jsem scenoval, a jakoby mne potrestati
chtěla za mou neopatrnou olázku, ujišťovala
mne, že vášnivě ráda hraje Dvořákovy tance,
že zná Fibicha i Glinku, zkrálka rozpovídala se
tolik o slovanské hudbě, že neslyšela ani údery
na tamtam, zvoucí nás k večeři. Den na t
houslistky již nestonaly. Promenovaly zase s pi-
anistkou. Pozdravil jsem je.
»Excuse mi,« řekla lehce svým krajankám
a letěla ke mně s otázkou, že o tom dlouho
před usnutím přemýšlela, jaký as obor hraji.
Zda-li hrdiny, či charakterní úlohy ? Mluvilao
Kainzovi, Barnayovi, Oberländrovi i jiných uměl-
cích. A chvíle takto příjemně rychle plynuly-
Odpoledne si stěžovala, že se houslistky nan
hněvají proto, že je ráno k vůli mně opustila,
že jsou uraženy a kromě toho, že je jim zase
jaksi nevolno a že z kajuty nevyjdou. V podvečer
byla sama v hudebním salonu a hrála — Dvo-
řákovy tance. Hrála božsky. Naslouchali jsme
za dveřmi se Skinnerem. Nahodil se k tomu
kapitán. Vznikla myšlénka uspořádati koncert
ve prospěch pozůstalých po lodních zřízencích.
Skinnerův
Wagner
Čajkovský
Smetan
Fibich
Glinka
Mluvilao Kainz
Barnay
Oberländr
Skinner
Berlín
Unter den Linden
19
article
Program byl brzy sestaven. Slibilť spoluúčinko-
vání Skiner i jeho žačka, já, kapitánova dce-
ruška pianistka, houslistky, australský bezhlasý
baryton, bavorští duetisté, slíbili jiní a jiní —
jenom »kadet« ne a ne se dát obměkčit. Měla
by prý trému před Skinnerem a mnou. Zapří-
sáhala nás, že není v náladě koneertovati před
pány, kteří se k ní tak divně zachovali. Pro-
sila úpěnlivě za milost, aby nemusila hrát . .
Den na to svěřila mi, že je ji společnost
houslistek opravdu nepříjemná. Dámy ty prý do
omrzení jednu a tutéž hudou a ustavičně prý
hubují, že páni je naprosto ignorují. A na to
hned zase proudy slov o umění, vlasti, otei,
bratřích. A rozplakala se. Ztratila matku, uká-
zala na svůj smuteční cestovní šat. Přes to, že
toiletta tato vlhkem, deštěm, mlhou ani dost
málo neziskala, přes to, že úbor tento čínm
dále, tím víc byl povážlivější, komičtějši, byla
mi dívka ta vždy příjemnější, ba měl jsem
i příčiny čím dál, tím více si jí vážiti! A pak
ona nenudila ! Ta exkvisitní znalosť poměrů di-
vadelních ve vlasti i v Berlíně — jaká to
pastva pro herce. Jaký div také, že jsem se
vážně pohněval s mladým pánem, jenž se od-
vážil tvrditi, že ta Američanka je karrikaturou
na ženské stvoření. A ještě něco se stalo, něco
mnohem horšího. Snad závisť, či co — nu —
jak to už bývá — vídeňský občánek mi nad-
hodil, že »s tou Američankou« příliš často ho-
vořím. Je prý to nápadné, mluví prý se jižo
tom! Co mi zbývalo? Ač nerad, počal jsem se
ji vyhýbati.
Skinner
Američanka
Berlín
20
article
Poprask na lodi! Mlha! Kolem lodi mo-
dravě šedý závoj, tak blizko, že málem bys h
rukou dosáhnouti mohl, závoj neprůhledný
Parní píšťala vřeští nemilosrdně, na palubě jako
po vymření, z kajuty, ze salonu hudebního
z herny nikdo nevychází. V četné společnosti
odkázané v uzavřené místnosti na konversaci.
ve společnosti žen, vyměňujících si dosti ostře
někdy svá mínění, ve špatné náladě, zaviněné
krutou změnou počasí, padá tu a tam pichlavě
urážlivé slovo . ..
21
article
Pianistka mne vyhledala. Durdila se, proč
že se jí vyhýbám? Svěřila mi, že v koncertu
se vůbec nezúčastní. Skinerova žačka ji tak
leccos, v dobrém úmyslu arciť, prozradila. Hou-
slistky mluvily. Jak už bývá — klep. Nemá
prý, co by oblekla, je prý pohodlná, nedbá prý
na sebe a bůh ví, co vše. Prosil jsem ji, aby
pro ten večer smutkový šat odložila a objevila
se ve společenském úboru. Hleděla na mne
chvili, pak slibila s podmínkou, když celý večer
se s ní jenom budu bavit. Vyznal jsem zcela
upřímně, že mám obavu, aby jejím krajankám
to nebylo proli mysli, aby je to ještě více ne-
podráždilo. »Nepřijdu tedy«, odvětila krátce
určitě.
Ne bez oblíží pro pořadatele skoncován
ustanoven program. Výkonných sil je mnoho,
tím více též překážek, jež v cestu se staví
Obyčejně ti, kteří nejméně umějí, diletanti nej-
slabšího druhu, dělají nejvíce cavyků. Ten chce
mít první číslo, onen nechce být na konci pro-
gramu, ta nechce zpívat, bude-li zpívat ona, jin
se hádají proto, že jim napadla stejná »piécae
ke hraní či zpěvu, ta je uražena pro to, onen
pro — nu třeba pro pohled — slůvko — ko-
nečně, kapitán je na lodi jediným a svrchova-
ným pánem a ten ve srozumění se Skinnerem
a mnou ustanovil pořad koncertních čísel. Zku-
šený aranžér koncertů mínil, že síly dobré má
zajištěny, odřeknou-li ty slabší, že se nikteral
hněvati nebude. Pověděl to i v herně a brzo
o rozhodnutí kapitánově zvěděli všichni po slávě
toužící amatéři a skrotli. Bohatý program ozna-
čoval současně den i hodinu koncertu. Na lodi
nastal nezvyklý ruch. Lodní pradleny, švadleny
holič, vlásenkář měli na pilno, přenášeny vaky,
škatule, kufry, konány porady dam, společnost
veškerá horečně připravovala »parádní plesové
toiletty«l
Skinerův
bůh
Skinner
22
article
O sedmé hodině, v den koncertu, údery na
tamtam svolávají společnost do velké jídelny
dámy v hedvábných i aksamitových toilettách
provázené pány ve fracích, oslňují drahokamy.
brillanty; kapitán, důstojníci, stuartové, mužstvo
v plném lesku. Během půl hodiny byl »kon-
certní sál« naplněn nejvybranějším obecenstvem
na němž bylo patrno, jak snažil se tu — co
zevnějšku se týče — vyniknouti druh nad
druha. Každý se rád pochlubí, že »má«; rád
se »ukáže«, toť přirozené. Vskutku si také bo
hatství i vkus podávaly ruce. Jaký div, že jsem
se zachvěl při pomyšlení, že by v tuto nádheru
ba přepych vstoupiti mohla »dáblice« — a byla
s to to učiniti — ve zmačkaném pergálovém
úboru. První, druhé číslo, »kadet« se neobje-
voval. Byl jsem jist, že ji téhož večera neuvi-
dím. Nepřisuzoval jsem jí chudobu ani po-
hodlnost — — měla smutek. Krátce před mou
recitací zašustěla na schodech vlečka, zraky
všech obracely se ke vchodu salonu, vstupovala
dáma v nádherné brokátové toilettě. Byla to
ona? Dáblice? Kadet? Ne, to byla lady, ari-
stokratka zjevem i pohybem. Havranní vlas zdo-
ben drahocenným brillantovým diademem, butfony,
až zrak přecházel a pikantně dekoltovaná, kyprá
ňadra, místo obvyklé kytice zdobena byla
brillantovou palmou. Graciosně, se sebevědomím
umělkyně i dámy velkého světa kráčela na jedno
z nejpřednějších křesel, jež jí byl kapitán na
mou přímluvu reservoval. Překvapení celé spo-
lečnosti bylo dokonalé. Páni v údivu pohliželi
na lepý zjev, dámy na — šperky. Nevšímala
23
article
si, co kolem ní se děje. Po mě recitaci povstala
a stiskla mi ruku. Po recitaci Skinnerově, jemuž
stejně nápadně gratulovala, uehýlila se v rozho-
voru se mnou v ústraní salonu. Roztomileji
než kdy jindy žvatlala jenom se mnou, aniž
se o ostatní čísla programu, o ostatní přítomné
hrubě starala, Houslistek si už nevšimla. »Odpo-
věděla jsem jim«, pravila mi klidně. Na druhý
den ohlášen velký ples. Otázal jsem se jí, zda-li
bude též tančiti? S trpkým úsměvem odvětila,
že sotva asi kdo z pánů tančiti by se odvážil
s — »kadetem«. A s výčitkou do očí mi pohle-
děvši, dodala: »Mám smutek«. Slza vylryskla
jí pak z oka při doznání, že je nešťastna, že
ji hyzdí to osudné chmýří pod nosem. A právě
to ji tak krásně slušelo. Po celý den před ple-
sem líčila mi způsob tančení mládeže americké.
Byl bych ji tak rád viděl otáčetí se s některým
z jejích krajanů. Zkusil jsem to však nejprve
sám. Přiznám se, že mně, Evropanu, taneček
s Američankou přílíš nesvědčil. Zůmyslně jsem
přestal — po prvním kolo. Očekával jsem, že
bude ráda, když ji více obtěžovat nebudu. Za-
mračila se a s komickým úsměvem zašišlala.
»Zinzišó mjůde?« — Jsem-li umdlen se tázala
a já byl nucen říci, že ne a tančil jsem zase.
A několikráte za večer opakovala tu prožluklou
otázku. Konečně — ples na moři a tanečnice,
čistokrevná Američanka, divka půvabná . . ..
Však přece jsem jenom čekal, brzo-li se také
nad jiným smiluje — marně! Byl bych si rád
odpočinul. Zpozorovala to, přála mi dobrou noc,
ujistivši mno, že se těší na ranní promenádu.
Skinnerův
Evropan
24
article
Polovina cesty dávno minula a přece stála
nové nitě dovedla napřádati švitořivá miss. Lí.
čila mi chvile svého dětství na farmě, velebila
pilnost svých rodičů, podnikavost svého otce,
vyptávala se na mé mládí, na mou domovinu,
na mé divadelní počátky, na mé působení při
Národním divadle, na mou rodinu. Vše, všeji
zajímalo. Chvilemi až činilo na mne dojem, že
jenom aby si ukrátila dlouhou chvíli, jeví na
všem tolik zájmu. Přes všecku tu, skoro dětin-
skou zvědavost, měla dívka tato výbornou vlast-
nost, že se nevnucovala, že mně přála volnosti,
abych se mohl i se svými krajany baviti. Byla-li
sama, hleděla ztrnule v dáli; promluvil-li jsem
k ní, oživla její tvář a zakabonila, změnila se
k nepoznání, když jsem radostně jí oznamoval,
že — — — dalekohledem lze spatřiti již pev-
ninu. Bylo to jedenáctého dne plavby naší.
Omluvila se, že musí platit účty a pořádat
vaky . ..
Nespatřil jsem ji až druhého dne, ve chvíli,
kdy rozpoznávali jsme již kontury Hobockenu.
Plaše pohledla na mne a aniž by mně byla po-
děkovala na můj pozdrav, pozorovala — zdán-
livě klidně — dalekohledem břehy své vlasti.
Neodvážil jsem se ji vyrušovati.
25
article
Scenerie na lodi počíná se měniti. Panstvo
se louči, objímá, pláče. Přes to, že slunko
hřeje, že rozkoší je procházeti se po palubé,
spěchá přec jen kde kdo, aby v čas uspořádal
svá zavazadla, aby vyrovnal účty a vrchním
stuartém, aby konal přípravy na vstoupení n
pevninu. V jedné z kajut, kolem nichž jsem z
týmž účelem jiti musil, zaslechl jsem usedavý
pláč. Byla to ona. Přistoupil, naslouchal jsem.
Plakala a mluvila. Americkou angličinou. Ne-
rozuměl jsem slova, ale monolog ten, přerývaný
bolestným vzlykáním, zdál se nasvědčovati, že
divce té se přihodilo cosi nepříjemného. Boz-
děky vzpomněl jsem na houslistky. Kdosi bouchl
dveřmi u vchodu do jídelny. Záclony se z lehka
poodhrnuly. Stáli jsme proti sobě. Trvalo tak
několik vteřin. Podala mi ruku, zaštkala a skrá-
pěla ruku mou horkými slzami. Pojednou s
narovnala jako struna a kázala mi setrvati.
Zmizela za záclonou a v malé chvíli již podá-
vala mi podobiznu svou. »Nezapomenete?« za-
šeptala. Než jsem mohl odpověděti, ozvaly se
kroky a miss vklouzla do své cely, prudce za
sebou přirazivši dvěře.
Boz
26
article
As půl hodiny na to stála zase zdánlivě
klidna v odlehlém koutu paluby s dalekohledem
v ruce. Nevšímala si lodí, vítajících nás Čechy,
mrtvě pohlížela na výstražné boye, mezi nimiž
nás lodivoda bezpečně dopravoval k břehům
konečného našeho cíle, klidně stála při vřavě,
kdy loď upevněna a zakotvena, ni hudba, výs-
kání, křik vílajících naši loď, ni chaos, nastavší
na palubě, pohnouti nebyl s to mladou miss,
jež stála bez hnutí jako zkamenělá. Byla jediná,
jež se s nikým neloučila. Až když řetězy za-
harašily a můstek byl položen, pohledla na mne,
plaše zvolala: »Good bye«, kynula mi rukou
a — zmizela . ..
»Sejde s očí, sejde s mysli,« pomysli
jsem si a hned také vzpomněl jsem na jiný
ještě výrok Julie Šamberkové. »Cestující opouští
loď, každý letí za svým povoláním, za svým
cílem a přátelství na jrychlo uzavřené rychle
zase vychladne!«
Chefredaktor »Novoyorských Listů« vyžádal
si na mně tiket, aby urychlil vydání mých za-
vazadel na celnici. Byl jsem na okamžik sám.
V hlavě mi hučelo. Ta spousta podivných,
velkolepých dojmů od prvního vstoupnutí na
»Elbu«. Lekal jsem se až toho, co ještě mne
očekávalo. Prvni má myšlenka byla na telegram,
jejž odeslati jsem spěchal své rodině. Umlu-
veno bylo, dopadne-li cesta šťastně, že telegra-
fovati budu slůvko: »Well«, Hledal jsem te-
legrafní úřad. Za obrovskou zdí velkých, n
sebe narovnaných žoků, zdálo se mi pojednou,
že kmitl se mi okraj černého biretu. V tom
také již vystoupila miss, kynula mi rukoua
Čecho
Šamberková
Chefredaktor
Novoyorský
Elba
Uml
Good bye