11. července 1209. Čislo 189.

NARODNÍ LISTY-

Strana 13.

Výtvarné umění. 9lované na mezinárodní výstavě v Mnichově- = Chceme-li zdravě oceňovati čest, jež na tomlo nádherném občtyřletém turnaji světovéhe umění přináleží Čechům, Polákům a Rusůmza to, že se nedali nikým převýšiti, musímesi především náležitě uvědomiti, že od dvaceti let neviděl Mnichov výstavy tak úplné a krásné Posice umění evropského se na ní jeví naprosto změněny. Francie toliž, Belgie, Hollandskos pomslu nechávají vytlačovat ze svých stanovišt privilegovaných: nestojí již s onou nepopíratel- nosti v čele ruchu a je známo, že kdo nejde v před, couvá. Země ty jsou značně dohoněny ne-li předstiženy, nedím právě Italií, ač půjde-l to i nadále tak, Italie hodně postoupi, ale Švěd- skem, Švýearskem, jistými skupinami německým a Rakouskem. Nu a v Rakousku vedle Klimta a jeho »Kunstschaue« celá hodnola uměleeká náleží Slovanům. Odstraníme-li je a Klimta, nezůstává v těchto širokých čtyřech síních téměr ničeho úctyhodného a není ani jediného zk- važného důvodu, jež mělo Rakousko prohlá- sivší se jako v odpověď pyšnému chování Francie, která se sebevědomě prohlásila » hors concours«, s nemenším sebevědomím, že vysta- vuje také »hors eoneours«. Aniž bychom po- drobněji zkoumali, jakou [cenu má taková ma nifestace oprávněně hrdosti nebo lehtivé marni- vosti, přejme si prostě, aby tyhlety konkursní a odměňové chinoiserie, za nimiž se skrývá, jak je až přiliš dobře známo, mrzké a ostatně ne- vyhnutné obchodování, byly v nejbližší možné době radikálně odstraněny. Čas jejich již minuí a mistři se v zápasech bez nich obešli. K triumlu jim toho, na mou věru, již netčeba l

Slovanské skupiny rakouské nezdají se mili jako »Kunstschau« s Klimtem, mistra, jenž by byl vůdcem a jenž by je o celou hlavu převy. šoval. Polský Mehoffer, jeden z knížať moder ního umění dekoralivního, je zastoupen toliko jako portretista. To ostatně postačl. Jeho dáma. přírozené velikosti, v robě bleší barvy a v žlnto- hnědých střevících, ve fauteuilu mezi dvěma kulatými oranžovníky a před hnědou zdí, je co do ovládání štětcs a kypícího náhozu značně blizká nejlepším Zvolagům. Ostatně všichni Poláei vedou si znamenitě v zacházení s hmotou ba- revnou; ať již jde o výjevy z jejieh prostoná- rodního živola, neho o krajinky; oni ušlechtile bez zbytečného strojení a bez afektace po objednané originalitě dovedou umistiti svůj motiv a spokoji se tím, že snaží se jej uplatniti silou své faktury a kvahtami motivu samého, které volbu jejich řídily. Pan Štefan Filipkiewicz, maliř Tater, je tentokráte shrnul v plátně, jež možno považovati za synihesi zimních polských hor. Celý jeden řetěz položen je zde v postup- ných odděleních se svými pyramidami proti slunci, ukazuje své trhliny, na něž padá bledý ranní stln. Pod uměním koloristním je geologický postup patrně vyznačen jako nějakým učencem.

V Kazimiru Sichulském našli rusinšti obyvatelé opravdového poetu-malíře. Je to jistý druh pla- chého Gangnina, ale kresliě výtečný, zamilovaný do krajinek a zároveň do selského lidu, takže kuždý jeho obraz úplně představuje typický kus země, bytosti lidské v důvěrné souvislosti a chvilí a krajinkou. On postaví svou energickou žebračku na zaprášené cestě, proti zahradám se spletí odkvetlých suchých slunečnic a proti ohradní zdi pravoslavného kláštera, jehož střechy a četné zelené dómy působí tak podivným dojmem v tichém večeru, který šeřikově a temně břidli- cově se schyluje. A pak jsou zde ti vesničané »na cestě do Solonynän«! Jedou po slunci se svým harabur- dím, v chlupatých kožiších, žena s nahýma no- bama v opánkách, vypadajíc jako nějaký idol balik hadrů zároveň, hošík před ní hrající na fu jaru, muž za ní vede koně a všichni jsou tak typičti, tak světlem oslněni v údoli tak dobř karpatském, že mi vynutili radostný výkřik. Ko- likráte jsem se v rumunských horách setkal s takovýmito rolníky v podobném vystrojení Nic tam neschází: ani soudeček vody nebo vodky, ani pytlová, v utěšených barvách utkaná dvojitá mošna, přes hřbel koně přehozená. A jek je to střízlivě, široce malováno! U všech tčchto Poláků je nához vzkypěním, radoatí, vzletem, A když vidím divokost těchto karpatských ho- ralů aneb starých gorkiovských žebráků na sil nieích, v nižinách, nesmím, toť patrno, déle vě- řiti, že se naši nádherní Slováci na jižní straně těchto hor nedají malovati, za kterouž nemožnost se čeští maliři krýjí, aby omluvili nedostatek svého vkusu pro tento druh sujetu. Uskutečnění jejich si žádám, ač ježí se tu nesnáze; ale ty vidím dobře překonané udatným a někdy epi- ckým p. Sikulskym, jako v Uhrách p. Skule ekým, který si připojil maďarské jméno Döm

a jemuž můžeme děkovati za nejpěknější slo venský obraz, jenž kdy byl v Uhrách namalo- ván: v chladné zeleni okoli baňsko-bystřického táboři při řece tři hronští pltníci kolem ohně. V dálce hasne poslední růže červánků za Fa- trou. Plátno je zde ostalně velmi špatně zavě šeno. Je to nejkrásnější obraz obou síní uher- ských, kam se ostatně více nevrátíme; víme proč! Ať si autor tohoto silného a šlechetnéh díla, plného poesie, pospíší dáti mu rám černý nabude tak maxima svého effektu. Podobně je s p. Fryderykem Pautscham Jeho tři žebráci jsou, jako stařenka Sichulského. na dobrém a zaslouženém místě, avšak jako »Česta Solonynänská« jeho soupeře, jeho fvoue a strakatý dav žebráků před chrámem poutního místa byl relegován pod střechu. Nesmělo přec Rakousko, dík celé této národní škole polské. vzíti na se podobu přiliš divokou ! (čti: přílis slovanskou!) Ať nikdo z českých návštěvníko neopomene vyjíti do patra: tam nahoře, v tom skladišti, kam nikdo nejde, jsou nejpěknější práce Maljutinovy a architektů rusínských s oněme nejlepšími obrazy lidového života polského. Po- myslete přec, že tento polský a ruský život není tak nápadný jako váš. Pomyslete, že jsem na Detvě, Myjavě, Telgardu viděl věci právě tak nezvyklé, které však po dvacíti letech třeba ne- budou již stávati a ukáže se, že je nikdo z vás nemaloval ! Budiž mi odpuštěno, že tolik a tak často naléhám, ale když vidím, jak vaši uměle jdou raději do Bruge, do Bretagne, nebo do Pa říže malovati šantány, tu je mi věru až k pláči.

Pohleďte ještě na lid jdoucí zimní neděle mezi řadami roztroušených doškových chaloupek z ko- stela, p. Stanislawa Czajkowskiho. I to zname- nitý sujet! Umělecká cena je zde zajisté menší. Všechen ten sníh je nesmělý. Ale je to ale- spoň zajímavý doklad v lidovém životě polskémi. A právě v porovnání s předcházejícími mátu dobrou stránku, že nám vysvětluje dvojí pravdu »že ani malebný sujet nestačí, aby vytvořeno bylo krásné dílo umělecké, tak jako zase není při kladu, velikého umělce, který by nebyl zároveř velkým poetou.« Nepravím to já, nýbrž jeden z nejpokročilejších mladých maliřůs francouzských Maurice Denis. Jana Stanislawského dva obrázečky Dněpru jako dlaň, naprosto tyléž záhyby řeky nad Ky- jevem, tytéž vrstvy pískové, tytéž vrbové hou- štiny a téměř týž stav vody, jeden ale enzia- nově modrý, druhý zvadlý, matný, ale hladký pod oblohou delikátně zataženou, stačily by k utvoření si pojmu o umění tohoto muže, který se sám nazýval slonem sbírajícím špen- dlíky. V jistém obrazu jeho žáka, ve » Vesnici« p. Slanistava Kamockiho na př. nacházím jej rozvedeného na větší měřítko a okamžitě vidím i důkaz, že sám by na velkých plochách ne- byl získal ničeho.

Přejde-li člověk od Poláků k Čechům — a najednou není to možné, poněvadž všecka díla jsou pomíchaná — má okamžitě dojem něčeho hledanějšího a méně nalezeného, stroje- nějšího a méně spontanního, tak vydatného, ale rozjímavějšího, rozpustilejšího, elegantnějšího. Cosi podobného zažívám, přejdu-li na př. v četbě od Corneilla k Racinovi, anebo a zvláště je to týž pocit, jako když přijdu z venkova do města. Vice kouře, více mlhy, ale i méně světla. Za to však zimomřivé delikatessy. Ejhle hned při p. Mebofferovi, jehož dáma sedl tak prostě. téměř jako u fotografa, nebo p. Miloš Jiránek v témže díle, jež se mi již v Mánesu loňského roku tolik libilo, posadí naopak svou čtenářku tak, že z ni udělá něco jako papírové těžítk nebo káču, do posice, jež by byla pravděpo dobná, kdyby umění jistých umělců dneška ne- připouštělo často důvody, jichž rozum nepozná Vše je zde stahováno, chténo a namáhavě štětcová čára po čáře, vločka po vločce, doho- toveno. A je to skutečně téměř velmi dobré.

Ale je to inlimní bez tepla, vědecké bez nenu- cenosti, nejkrajnější komplikace ve své klamné, prostotě a nadmíru příjemné celkové tonalitě aniž by »touche« byla přlmá a čistá. Co na tom když je autor sám soudcem jak svého předse vzetí tak nedostatku své nenucenosti a když je na nás, oceňovati toliko výsledky. Řekněma beze všeho, že se nám toto velice úctyhodné dilo, navzdor své zbytečné záhadnosti, zdá jed- ním z pěti, šesti nejtypičtějších dokladů vkusu. vůle a předsudků panujících v Mánesu. Ne- schází mnoho, ba velmi málo, aby to byla, dle našeho vkusu, jedna z nejlepších maleb, jež jsme v Praze viděli. Svádl mě téměř cosi, abych toho litoval, že přiliš dobře vím, že to p. Jiránkovi postačí, aby si své dílo zošklivil. Přistupme bez jakéhokoli přechodu k panu Preisslerovi, pro jehož dílo eílím opravdovou vášeň a jejž vedle Ludvíka v. Hofmanna poklá- dám za jednoho z nejsladších snilků o ztrace- ných rájích naší doby. Je také něco z Klimta v jistých jeho hlavičkách, ale jeho vise, podobná

Sicilii ušpiněné kouřem a trůskami továren před- městí pražských, obsahuje také něco udušeného a hluchého a v nerozhodném náhozu barvy jako interieur p. Jiránkův a to navzdor magie jeho korálových, madreporových a polypových kolorací. Ano, pražský kouř jest také v marha- nikové sukni této osoby, zády obrácené k tem- nému moři se vzdouvajícími se, zeleně nebla- hými pruhy a k milounkému nahému jezdci na neosedlaném koni a až v bílé schlíplé robě pa- dající s obnaženého krku před onim pahorčí- kem, na němž netečně sní mladik v hrubých. žlutých dělnických kalhotách a s vyhrnutými rukávy. Všechny tyto nové komposice p. Preissle- rovy vydechují tutéž melancholii: takové ede nické sny jsou příliš spleteny s každodenn vulgaritou, než aby nevylučovaly žal převeliký Velkým, svrchovaným uměním p. Preisslera je že samolnou barvou způsobuje dojmy chemie průmyslu, smutných rumů a odpadků na půdě kolem továren, a zároveň i Edenu a Eldorada. Nic podobného v žádné jiné zemi netrvá: blouznílkům s jedné strany je útěchou za ob- klopující je obyzdnosti a triviálnosti, když se ulekou do svých snů, jimž se snaží tím více přidati lesku, čím hnusnějším se jim zdá život ; realisté za to sa litě a nevraživě snaži hnáti špatnost a neřest až po nejposlednější jejich hranice; mezi oběma jdou spokojenci po svých záležitostech. Jediný p. Preissler vyluzuje si- multánní akkordy snu a srdcelomného bolu nad nemožností jeho realisace, trpící a odčarované, jako jsou některé Delinsovy a Debussyho. Je to veliký, velmi veliký umělec! A nepřestanu to opakovati: rád bych, aby se v Praze našly zdi a zdi pro jeho dekorace.

Řekněme ihned, že, aniž by byl poslán do patra, je p. Švabinský mezi špatnými, ucháze- jícími (!) místy právě tak nepěkně zavěšen jako Klimt, a tím je vše řečeno. Zatím však, co tam Klimt ztráci na jasu a byzantino- japonské ra- dosti svého zlata, stříbra, mědi a hnědé čer veně, delikátně sdružených, získává pan M. Švabinský mnoho na intimitě a útulnosti. Jeho dáma s kloboukem, navlékajíeí si rukavici n kraji pohovky pod drahými nevyhnutnými ka- meliemi, jež se v díle tohoto umělce střídaji s modrými ptáky, jest jen akvarel, pokrytý také přijemnou černou krajkou perových rysů. V tomto polostinu však to nabývá svižnosti, hebkosti a světetného jasu! Jsou tam šedi na modrém pozadí, jež se stávaji střibrem. Rodinná skupina, menší již distinkce, je za to zajímavá svou komposicí, jedním ze šťastných zdánlivých nepořádků, jež jsou nesporně výsledkem umění a kde každý sedí přirozeně. Žadná »ffektace, žádná hledanost; nepředvídanost je toliko ve vykrojení. A vykrojení to je konec konců lo- gické, potřebné, kdyžtě se tím docílila úplná rovnováha komposice a zároveň se i přeru šila nevkusnost a nudná symetrie. A nyní se po- divejte na každou hlavu této rodinné skupiny, ale zvláště snad na tu, jakoby uzavřenou, pře- rušenou levým vrchním rohem rámu! Tuto tvář, způsobem tímto naprosto lahodně s jislotou opravdu tvůrčí modelovanou, nutno porovnat s nejrozrýpanějšími tvářemi největších psycho- logů uměleckých. Vždyť tam, kde oni s jistou zlomyslně chladnou nebo kouzla zbavenou mi- santropií vyorávají charskterisující brázdu, vede si pan Švabinský jako laskající milovník ..

Ostré a jakoby energií sžirané osobnosti Len- bachovy, myšlenkami zas vžírané Rombrandtovy. nacházejí se tuším často posud mezi jeho mo- dely. Avšak Lenbach nedovedl nikdy vyjádrit charakter dobroty, resignace, shovívavosti ženy měšťanské jako p. Švabinský. A ten, kdo jen poněkud poznal Prahu, může dodati, že mě šťanky pražské! V něklerých těch hlavách jako bych rozeznával až i ten ruměnee český. Rád bych byl jmenoval každého jak z Po- láků tak Čechů, vždyť není mezi nimi nikoho pouze prostředního. Dal jsem přednost tomu, že jsem se zastavíl při několika pracích naprosto typických. Avšak což jen mezi Čechy a Mora vany není už škoda přejíti valašskou chalupu p. O. Bubeníčka, »Odpolední slunce« p. Stani- slava Lolka, staroměstské »Noeturno« a zimní »Hradčany a Jelením přikopem«, litografie a lept p. Strettiho, elysčenské, barevně pádné a plei- nairní zelení koupané sny p. Jakuba Obrovského l? Obzvlástě lituji nepřítomnosti p. K Myslbeka Slavíčka, o němž jsem byl mluvil s nadšením minulého roku nejen v prosincovém čísle V'Art et les Artistes, ale i 24. řijna 1908 v Chronique des Arts, nač zde poukazuji z příčin speciel- ních. Za to máme zde p. Kalvodu, který po svém triumfu na moravské výstavce v. Kunst vereinu, kde se obecenstvu mnichovskému zjevil poprvé nejen on, ale i bratří Jaroňkové, Frolk a znovu se utvrdil zde známý již Uprka, upro- střed celého Rakouska opětně dokazuje tím, čim jest, umělcem zdravým a dobře se majícím,

jehož bujnost v plném orchestru přetěkajíe v motivu rohateckém mu nepřekáží, aby finessou nenaznačil nejdiskretnější pohyby české hroudy při tání sněhu. Je tam skřížení tří polnosti s nestejnou půdou pod těmitéž záplatami sně- hovými, procitěné s tolikou distinkci a takovým půvabem, že bychom téměř litovali, že auton nezůstává ustavičně věren tomulo směru jednodu- chosti fakturové, kdyby nebyla věc krásnější ještě než je nepřetržitý zdar, to jest život, žlti zplna, absolutně, tak jakým se člověk cítí, aniž by se vydával za jiného: zpilým radosti, buj ným a bouřlivým, smutným a zamyšleným na zejtří, dle chvíle nebo saisony, deště nebo slunce, v přírodě jako ve svém srdci. A pak nemáme-li litovati nepřitomnosti p.

Malého, toho energického koloristu, jenž vidí Praho očima jižníma a s nímž jsme se loňského roku tak dobře seznámili v pavilonu města Prahy a v Manesu, pak p. Kysely, jemného dekora teura, který nejlépe spojuje Prahu s tradie! Bi- libinovskou a Msljutinovskou? Ejble, za to nový host — domnívám se alespoň — p. Josef Ull- mann, který ohebným a souladným štětcem v loudavě malých, opatrných čarách, jež se koncem konců přece jen ponékud příliš stávají školským receptem, konvencí impresionistickou ale i přes to jen konvencí při jistém stupni vý- voje tolika umělců pražských a jiných v šťav- naté a poslušné hmotě přináší melancholický půvab a churavou gracii předměstí českých venkovů s oblohami plaše modrými nad dýmem, jejž tam odnáší dech měst továrních. Dle mého minění mezi milovníky těehto chudých a jakoby opelychaných koutů, jež jsme viděli posud při díle, ani jeden nevyslovil lépe specielní kvalitu zastřeného světla, milou, šedou mlhu jarníeh jiter na prašivých polích, proletarních domečků a zahrádek kratinek a alejí zbědovaných stromů v krajích předměstských. Jsou zde dva obrazy podobného druhu, skromné a útlé emoce, jež mi dovolujt dobře věstiti o jeho krajinářské ka rieře: jedno tání prvého jara, hodně ubláceného, ušpiněného s bažinatými sněhy pod děštém — ranní nálada tak smutné, přátelské a zcela spe- cifické lahodnosti. A ke konci zvláštní dojem! tato celá mezi národní výstava v plném Německu, ovládána tam, kde se obyčejně vypíná jezdecká soch cisařova nebo prince vladaře, jiným rytiřem obrovským, svatým Václavem českým od sochaře J. V. Myslbekal Mnichov-Schwabing-

Školská hlídka. K otázce venkovských škol pokra- čovacích. Probouzí se vědomí o potřebě většího vzdělání vesnické mládeže, škole odrostlé. Rostoucí industria- lisace venkova, vznícení stavovského vědomí a z ně- ho vzniklá touha po sociálním zrovnoprávněnía vůbec do široké veřejnosti proniklé poznání praktick a hospodářské ceny vělšího vzdělání, to vše způso bilo, že volá se po reformě vzdělání venkovsk mládeže. Uvažíme-li, jak postaráno o obecné vzdělání mlá deže nejširších vrstev veměstech a jak na ven- kově, poznáme, že již v clementárním vzdělání jest městská mládež v nepoměrné výhodě. Vesnický mládeži — a to jest veliké většině mládež česká — nedoslává se vůbec výhody plně, nezkrá- cené osmileté docházky školní, poněvadž tak zvaný- mi úlevami snížuje se povinnost školní de facto o dva roky, čímž způsobuje se, že právě od 12. do 14. roku, tedy v letech vyspělejších, kdy za přízni- vějších okolnosti dalo by se účinně využíti základ- ních vědomostí k aplikování na život praktický a kdy je na čase obohacovati ducha mladého jistým kvantem poznatků vyšších. Mládeži vesnické je do- sud málo přístupná škola měšťanská a tak po- strádá veliká většina mládeže naší výhody, jaké po skytuje tato škola, jež svým odborovým systémem dokonalejším vypravením a zvýšeným odborným vzděláním učitelstva osvěděuje se jako výbor ná škola lidová.

Také jinak je mládež vesnická v nevýhodě. v městech jsou pokračovací školy průmyslově nebo také obchodní, o vzdělání dorostu pečují spolkové organisace a učňovské besídky, mládeži jsou přistup ny přednášky, kursy, divadla, koncerty, musea, veřei ně knihovny a jiné útvary lidovýchovné akce, kdežt na vesnicích není dosud hrubě ani pokračovacích škol, ani nebývá někde jiných příležitostí ke vzdě- lání a zušlechťování. Vůbec lidovýchova na vesni- cích je u nás v nejprimitivnějsích počátcích a spora- dické nesoustavné počiny, jakými jsou ojedinělé be sídky pro vesnický dorost, vzdělavací akce v junoš ských četách hasičských a nedávno s úspěchem ko naný kurs bělský, jsou zatím jen radostnými výjim- kami, potvrzujícími smutné pravidlo, že pro odros

vesnický neděje se skoro ničeho, že ponechán je se- bevýchově, jejíž výsledky jeví se často v patrně ob- hroublosti, navykání karbanu, předčasnému tabacis- mu a alkoholismu, výstřednostech sexuálních a ja- kýmsi úmyslným opovrhováním vším ušlechtilým a vyššín. Vidíme, že čtrnáctiletí, sotva škole odrostlí hoši vysedávají na vesnicích v zakouřených ho- spodách, karbaní, celé večery se potulují, zpívajíce nejsprostší písně, navštěvují pusté taneční muziky. kde u přílomnosti dívek sotva škole odrosllých, mluví a tropivají se necudnosti a p. v. Tak ovšem jsou výsledky výchovné práce školi brzy ničeny a ponechává-li se odrost po několik let bez zušlechťujících vlivů vzdělavácích, dostavuje s stav otuplosti, zhrublosti, nepřístupnosti ke všemu ušleeh tilejšímu snažení, ba ochabne i znalost mecha- nického čtení a tím zájem pro četbu vůbec, čímí ovšem po budoucno se znemožňuje nebo aspoň ve- lice stěžuje úspěch lidovýchovného působení ve věku vyspělém.

Tento stav je nadále neudržitelný v našem ná- rodě, kde jde o posílení a zhodnocení každého je- dince. Jak jsem svrchu již podotkl, proniká o neudr- žitelnosti tohoto stavu vědomí v naší veřejnostia některé projevy doby přítomné nasvědčují, že po- mýšlí se upřímně dost o nápravu. Ovšem nelze rázem situaci změniti a nutno systematicky i vytrvale pracovati. Rámců ku práci je dost. Jsou tu slibné počátky v organisování okresních sdružení dorostu českého venkova, útvarů sice tendencemi jedné pulitické strany pointovaných, nicméně úspě- chu schopr ch a slíbných, jsou tu organisace dělní- cké, odrostové odbory sokolských jednot, junošské čety hasičské, je tu úsilí učitelstva po zřizování be- sídek a čtenářských večírků a jině. Potřebí jest jen všechnu inteligenci po venkově zainteresovati ku práci o vzdělání venkovského dorostu, aby dané rám- ce byly také užitečnou plodnou prací naplněny.

Naší venkovské inteligenci namnoze nelíbí se, že vzdělání dorostu ve formách svrchu dotčených bývá buď stavovsky nebo poiiticky přikarvováno, Avšak tomuto rozdělování bude se těžko ubrániti jak se podobá, nedovede-li inteligence pochopiti du- cha doby a duše lidu, a postaví se v moderníma ru- chu a zápasu sociálních a stavovských zápasů stra- nou, zachváti nám mládež živlové, kt elí dcvedou spíše hověti choutkám doby svedou námjina cesty, odkud v pozděj- ším věku tězko bude ji vysvobodit i. Zdá se mi přece, že i tehdy, kdy jednotlivé organisace a vzdělevací útvary budou v určitých sférách odliš- nými, ba dokonce i jednostrannými, zůstane povždy veliká oblast společných zájmů celonároďních a všelidských, aby dovedla spojiti veškerou venkovskou inteligenci k čilé, obrodné, krásné, zá- služné a důležité práci vzdělavaci Slibným obrazem takové harmonické shodya souhlasného porozumění významu zvýšeného vzdě- lání venkovské mládeže škole odrostlé, jest mí za- jímavé rokování v sezení okresního zastu pitelstva v Roudnici n. Labem dne 13, t. m. Poněvadž tolo rokování jest znamením jasného svílání do příšeří zapomínaného venkova v oboru lidovýchovném, neváhám zde o něm se podrobně zmíniti. Byl to člen okr. zastup. Lad. Klinde ra, statkář ve Spomyšli, který řečí vřelou, dovolávaje s

Havlíčka, dovozoval potřebu vzdělání venkovského dorcstu a to zvláště pokračovacímí školami pro mlá- dež rolnickou, zvláště pro čeleď. Končil ná- vrhem, aby okr. výbor vyšetřil zvláštním dolazní- kem u obecních úřadů, v kterých obeích v okresu pokračovací škola bespodářská zřídili by se dala, aby v příštím sezení zprávu o tom podal, připojiv ná- vrh na případné příspěvky z pokladny fondu okresního. Zástupce velkostatků vikál Trykar. člen okr. šk. rady, nejen návrh podporc- val, ale doplnil jej v ten smysl, aby za spolupůsobení k tomuto účelu požádána byla také c. k. okr. šk. rada, která má obrátiti se s vyzváním k učitelstvu, zdalí a za jakých podminek by vyučo- vání na těchto školách konalo. Starosta okr. zastupitelstva, ředitel Jos. Kobr uvedl v pře- hledu, co již u nás ve věci vzdělání odrostu venkov- ského učiněno bylo, vzpomenul s povděkem přísluí- ných krásných srah a popudů Svazu osvětového a nedávného sjezdu lidovýchovného a doplnil návrh obou předešlých řečníků tím, aby kuratorium zem- ské střední školy hospodářské v Roudnici bylo po- žádáno o pořádáni prázdninových kurst pro učitelstvo pokračovacích škol ho- spodářských. Také referent o této věci A nt. Broft, připojiv se k uvedeným návrhům, vesměs přijatým, vyslovil povděk nad shodou ve věcí tak eminentně důležité pro vzdělání našeho odrostu ven- kovského. Vítäme tyto podněty s radostí, neboť jsou nejen dokumentem správného porozumění důležitosti zvý- šeného vzdělání mládeže, ale naznačují také výbor- nou vývojovou cestu řešení otázky venkovských po- kračovacích škol, dokud se nepodaří legislativně ce- lou věc rozřešiti. Ano, zřizování pokračovacích škol

William Ritter.

po vesnicích pro všechnu mládež obojího pohilaví

FEUILLETON. Týdenní táčky. Když byl studený květen, téšil jsem se, že bude teplý červen, a v chladném červnu pro- rokoval jsem si parný červenec . Že jsem raději nemlčel! Ani komáři nel- tají přírodou, aby útlý jejich organismus nedo stal kašel, a vzdušné, letní toilety našich dam.. — — ne, neměl bych rozdírat tuto bolest My tvrdí mužšlí tvorové nemáme dostí smyslu ani něžnosti, abychom vystihnouti mohli, eo všechno se děje v duši ženíně, když její letní princes-roba pořád visl v almaře, a ten krásný drahý klobouk (já přece nesmím říci »ten obrá cený viřulářský kollik, obrostlý růžemi«) odpo čívá v kartánu Což je vůbec možno při tom deštivém po časí vzit na sebe nové šaly? Ukázalo se ondyno trochu šmolkového nebe .. . honem, honem obléknout, se než zas začne pršet.! Hned litaly rozkazy »Vyndej mi klobouk ze škalule! Najdi m rukavičky — jsou v šifoněru — a přines z al- mary slunečník !« Lezu pod postel, tam totiž je škatule s klo- boukem, přináším rukavičky . . . to se ví, že docela jiné — nemohu najít parasol a už zase nový pokyn, abych vyndal z vázy jehlice do klobouku. To je totiž jediný rozumný úkryt, který má ale tu chybu, že obyčejně jehlice tam nejsou- »A teď pojď mě zapnout !« Na slovíčko, velectění pánové! Mezi čtyřma očima si to můžeme říci: Jste-li používání už k této funkci, buďte při tom zapínání ještě ne- motornější než jste. Velmi snadno mohlo by se stát, že byste dostali takovou jedovatou po- chvalu, až by se vám udělalo hořko na jazyku. Jednomu pánovi se to stalo, že mu žena řekla: »No, no, ty to umiš, jako bys se někde cvičil . ..« Co řek' na to, nevím . . ale co pak my muži za to mužem', že všecky švadleny šijou ty háčky a patentky na jedno brdo — pardon. chci říci tuk jednoduše — že není k tomu třeba zvláštního důvtipu, aby člověk našel k háčku poutko?

Ale abych nezabíhal: Zapínal sem tedy. rychle a obratně jsem zapínal, nejdířív od límee. pak přes rameno k pasu, sukni jsem srovnal aby fald vzadu byl uprostřed, potom jsem t všechno i s kloboukem pochválil, a neseházelo jen vykročit. Než k tomu právě nedoslo, nebo zatím mrak, černý jako pytel, zatáhl šmolkove nebe, a za chvíli padaly špagátky. A to se ještě několikrát opakovalo Je si možno pomyshti ješté větší utrpen ženino? Nesťastné léto! Nejen krásné počasí jsi ne- přineslo, ale ty otáliš i se zlatou okurkovou sezonou, na klerou my věčně líní novináři če káme s otevřenou náručí, jako na dobu slad kého zalenošení. Jindy už mucní tohoto světa jsou po lázních, říšská rada na prázdninách. ministři na dovolené . , a nic a nie se ne- děje, co by čtenáře vyrušiti mohilo v jeho ven- kovském zátiší . . . ba dokonce i raubíři maj dovolenou od pánů lokálkárů. Ale letos? Od Nového roku nic kloudného se nedále v parlamentě, až teď najednou takový virval s tou obstrukcí, se strachem před uzavřením řišské rady, s pověstmi o pádu Bienerthově, s kompromisem a novými kandidaturami na mi- nisterská křesla . . . a co všechno ještě přes tu chvíli z Vídně za zprávy dochází. Dokonce i ta páteční, dvacelivteřinová schůze poslanecké sněmovny. Že tak krátká schůze je unikem v historii rakouského parla- mentu, ani nikoho zvláště nezajímalo, ale telefon se mohl strhat dotazy, budou li se za těch 20 vteřin také vypláceti diety? To teprve člo- věk vidí, co je závistivých lidí ve světě! Zkrátka, krásně začíná okurková sezona kdo z nás novinářů myslil, že zas jako jindy v létě bude vystřihovat staré zprávy a dal si už na to konto zřídit nůžky s chladlcím přístra- jem, ten si počká. nsr s n

Ona nejen Vídeň, nýbrž naše Praha taky napořád se stará, aby bylo o čem psát. Jako s těmi »německými varhanami« pro represen- tační dům Kdyby někdo byl městskou radou extra z to placen, aby si vymýšlel ty největší... . . . . pod sluncem, nedokázal by takové ostudy a ma- lery, jaké provázejí slavbu toho domu. Už jednou pozvali si k přehlédnutí ústřed ního topení znalce Němce z Drážďan, jakoby z našich inženýrů nikdo tomu nerozuměl; ted zase slavné dozorstvo nad stavbou podalo měs

ské radě návrh, aby do koncertní sině zakou- peny byly varhany — z Německa! Možná, že se dozorstvo opět roztrpčeně poděkuje ze svých funkcí; jestli by se ale potom ještě někdo našel, kdo by zase pány prosil, aby resignaci odvolali, pak by měl být přibrán k tomu aktu Kuffner s Heverochem. Co pak stavíme u Prašné brány filiálku kasina? Opovážil by se vůbec — a je to neslý- chaná smělost, přijít s takovým návrhem de městské rady — některý člen kasina předloži předsednictvu třeba návrh, aby se místo žate- ckého »Urquellu« bralo smíchovské pivo? Co pak nemáme vynikající, veliké varha- nářské firmy svoje, když už koncertní slň, kde beztoho bude nejvíc koneertovat vojenská ka- pela, není myslitelna bez varhan? Bezděky se namanují otázky, jak nešťastné dozorstvo na ještě nešťastnější nápad přišlo Podala snad některá německá firma tak výhodnou nabídku, že z úsporných důvodů, jež byly také při rourách známému vlastene hlavním argumentem intervence, rozhodla se ko- mise předložit famósní svůj návrh ? Nebo zji- stila, že nástroj z Německa je tak výborný, že ho u nás nikdo netreli? Čeští stavitelé varhan ve všech připadech budou mít radost z toho, jak se domácímu průmyslu vychází vatříc. A kdo vůbec ručí za to, zdali dozorstvo nad stavbou rozumí též varhanám? Že rozumi stavbě, o tom všjchni dávno už jsme presvědčení po známém výroku zvláštní ko- mise ..doa

Koncertní slň není ještě dostavěna a var- hany vydaly už falešný, ošklivý tón. Bylo toho třeba? Musí se na správnou cestu přijít u nás vždycky teprve po dlouhém bloudění? Skoro na něm leží můra těžkopádnosti byrokratismu. Vemte třeba elektrické podniky! Od chvíle, co existují, byl most Palackého pro ně tvrdým oříškem. Od výběrčí budky k akcfzu šla jenom jedna kolej — kámen úrazu. Když se na ní rozsypal vůz, bylo po jízdě. Dvanáct let si nevěděli s tou kolejí rady a teprve ted, před několika dny, na to vyzráli: dali tam ještě druhou kolej a je dobře. Dvanáct let to ale trvat muvílo ! A možná, že zrovna tolik vody uplyne, než přijdou na to, že nikdo vlastně nevi, proč se nesmt přestupo- vat jinde než na přestupních stanicích, proč se nesmí přejít s jedním a týmž lístkem z moto- rového vozu do vlečňáku, proč se smí kouřit v celém zavřeném voze pro kuřáky, ale nesmí kouřit v celém letním otevřeném vlečňáku a tak dále a tak dále. Snad proto, že se to tak dříve praktikovalo ve Vídni, Berlině a Drážďanech — odkud se všechno, co zavání elektrikou, u nás pozdě a k tomu ještě špatně kopíruje, ovšem krom toho pohodlí obe- censtra? Okurková sezona — jak jsem dříve pravil — ještě není; ale teď vidím, že jsem přece naložil několik okurek na kyselo. — Zevloun. slize natriuboldto těnomtan