11. července 1909.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 189.

Strana 9.

Na palubě „Thalie“ („Česká ulice“ a — česká mosaika — Nepereme se. — Ovan cizoty.- I naše půda. — Domáhejme se če- ských informací.) Po neklidné polední tabuli, zakončené I dnes čiškou kávy ve schodišti, odehází většina cestujících do kabin. Jedni podívat se, kterak se daří jejich ochuravělým damám, jiní proto že cílí, klerak co nejdřive taky onemocní, jin konečně na pouhý a dnes velmi žádoucí odpo- činek. Však jsme pak leckoho již po celý zby tek dne nespatřili. Taky my směřujeme do své „České ulice“ jak jsme nazvali podélnou chodbu po pravé stra- ně lodi proti jídetně, v níž paní Náhoda jisté zcela bezděčně ubytovala všechny našince kro- mě manželů Šupichových, kteři mají zvláštní kabinu ve vyšším patře. V naší „České ulici“ bydlí hrabě Šternberk, manželé Šámalovi, pan Beaufort, Chvála i já. Skoro všechny ostatn kabiny této chodby jsou prázdny (mimo první. kterou obývá a v níž úřaduje jednatel společ- nosti Cookovy); poznamenal jsem již dříve, že tentokráte má Thalia asi o stodeset pasažerů méně, než jich může pojmouti. Následkem toho prý taky podnikatelstvo Lloydu tentokráte n každého pasažéra šedesát korun doplácí, jak jsem jedné chvíle za hovoru zaslechl. To jes arci neutěšené, ale doufejme, že dalšími plavba mi zas tento schodek vyzíská. Je nás Čechů tedy na palubě osm, a pe čítám-li i komorníka, jejž má hrabě Šternberk ssebou, tedy devět, nehledím-li ke dvěma kra- janům muzikantům, kteři náležejí k lodnímu personálu.

Škoda, že tu není o několik našinců více. Náhoda jistě by je vybrala tak, že by Thalia po moři Středozemním plavila kompletní „mustr- kartu“ všech politických vyznání království Če- ského. Takto naše malá mosaika representuje tu jen asi pět stran politických: staročešství, mladočešství, realismus, klerikalismus a — vida, sám nevzpomínám na tu pátou nuanci! K úplnosti chybí nám tu sociální demokrat, ná- rodní socialista, agrárník — a což vím, kdo ještě. Ale tolik se mi zdá, že bychom i pak zcela dobře vycházeli. Jsme na moři, jsou nám společny všechny slasti a strasti, kynou nám stejné požitky a po připadě i stejná nehezpečen- ství. A jsme bezmála týden beze všech novin, nevíme o nejnovějších událostech, nic nás př snídani nerozěiluje. Pravda, zdálo se, že se na pa- lubě Thalie strhnou „hrozné“ věci. Hrabě Šternberk, dověděv se, že na lodi je taky pan Beaufort, umiňoval prý si, že jakmile ho vy- pátrá, shodí jej do moře, poněvadž prý páně Beaufortova „Union“ přinesla neuspokojivý re ferát o jeho nějaké řeči v parlamentě. Načež zase my, kteří jsme tuto plavbu společně s pa nem Beaufortem podnikli a tedy s ním aspon na tu dobu byli solidárními, prohlásili jsme panu braběti, jakmile shodi pana Beauforta, že h shodíme hned za ním Následkem čehož nesletě do moře ani pan Bexufort, ani pan hrabě Štern berk. Bylo ještě tuze ča ně na koupäní v moři. voda byla sludená.

Krom toho však již vzhledem k ostalním účastníkům plavby tvoříme tu kroužek jedině český, bez rozdílu odlišného vyznání. Tatc obklopující nás veliká, cizorodá společnost nemá mezi námi pozorovati žádného nesouzvuku. A nelze popřiti, že nás ovanul dech cizoly když jsme na palubu vstoupili. Jakmile zazně poprvé český hovor na lodi, tu jsme pocttili onn ledovou uzavřenost, s jakou se u našich »supe riorních« sousedů setkává každý projev naše o českého živola. A když jsem k prvnímu společ nému obědu oblékl svoji čamaru — jako jiní oblékli frak a jiní zase smoking — pocitil jsem třeba nehledě, mnohý pohled nevlidný. Avšak nie víe než to. Sami nikomu nepřekážejíce, nedoznali jsmo laky žádné nezdvořilosti. Pokládám za nutné poznamenati to výslovně vzhledem k mnohým kajanům, kteři překročivše hranice královstv úzkostlivé zastrkují svoji mateřštinu až na dno tlumoků svých někam k obnošenému prádlu. a zejmena ocitují-li se mezi Němci, abírají ho nem všechnu svoji němčinu, aby se od niel nelišili a aby neprozradili, že — jsou Čechy Zažil jsem to nejednou, ale mnohokrát, setka jsem se s tImto zjevem i na lodich Lloydových Ale tento terstský Lloyd je rakouský, a tu jsme my přece taky doma, pravda-h?

Arci, ze seznamu pasažerského seznávám že si toho správa Lloydova není ve všeel směrech vědoma a že v sazečských kasách terstské tiskárny Lloydovy chybí několik přihrá dek, z nichž by správně byla vysázena jména českých cestujíeích, jeko jsou vždy správně tištěna jména cestujících Nemců, Maďarů. Fran- couzů a j. V tom seznamu jmenuje se dr. Šupich »Supich«, dr. Přemysl Šámal »Premysl Samal« při mém jméně nemohou státi Národní Listy. ale »Narodny Listy«, Chválovi pak nejen stal čárku nad á, ale zas něco přidali, tak že s pro oblast moře Středozemního jmenuje »Chvalla« Zdá se mi, že v tom je něco více než pouhá nepozornost; vypadá to jako tvrdošijná úmyslnost. A jestliže jsem se již dotekl této stránky. pak nelze zamlčeti výtku i jinou. Mohou-li pla vební programy, reklamní brošurky atd. vedle německých být vydávány pro několik francouz ských cestujících francouzsky, pro Anghičany anglicky, proč medle nedostává se našineůn tchto tiskopisů českých? Doznaliť nám sam důstojníci a úřadnici, že není plavby Thalie. které by se neúčastnil jistý počet naš neů, a že toto účastenství je čím dále hojnější. A je-li pak přirozeno a správno, když se již vydáváme na plavby mořem, abychom se obraceli na jih kde se dotýkáme tolika končin slovanských a po užívali tedy lodi svých, rakouských — než abychom zanášeli penize na moře německá — pak je přece správno, abychom na tyto plavby byli pozýváni jazykem českým a přislušné po můcky aby nám byly poskytovány čes ké.

Sluší doznati, že informativní cestovní bro- Durky Lloydovy jsou velmi sličné, dokonale vy pravené, názornými illustracemi ozdobené, a byly by každému českému účastníku v jeho jazyee nejen průvodeem naprosto srozumitelným a milou památkou, ale i povzbuzující reklamou pro vše chny následníky. To není jistě žádným poža davkem pouhého šovinismu, ale prostou pod- mínkou obehodnl. V tom směru projevili jsme hned na lod příslušné instanci slesky své a přání a přednes jsem je později také v sekretarlátu Llovdu v Terstu. Bude prý v té věci učiněna náprava XII.

Miruščin ženich. Napsala Abigail HI. Horáko vá. Stulily se na lůžku, na široké dětské po steli s mřížovaným plůtkem. K smíchu byla t dětská postýlka, něco se na ni nahněvala Olenka. Poražte si, panenka byla již desetiletá a ještě jako „mimi“ „hajat“ v zamřížované postý lee Její přítelka a nerozdilná družka, co s ní právě zamřižovanou posádku sdílela, Mirča, spala do ma ve veliké posteli, jen ona, Ola, dceruška nad- lesních, jíž hospodářští úřadníci dvorně řikal „Kystyhand, Frajlajn“ a vesnické báby „Poní- ženě ručičku líbám, malá naše slečinečko“, v ta kovém nečestném zajetí! Ještě že jí papá ne- stáhl siť přes hlavu! Ah, papá, zlatý papá by tak dobrý a starostlivý! Nyní hrál v saloně gavottu mladým i sta rým. Mnoho hostů přijelo na sv. Štěpána do staré myslivny. Smích a šoupání nohou dolétaly do ložnice k dětem. V saloně a hostinském po- koji tančili. Zvuky Štefaniny gavotty zvonečko- vité provázely smích mladých, staří kývali hla vičkami, usmívali se, povídali, popíjeli čaje vytahovali historky z dob mladosti. Tak radostn v staré myslivně, a návraty jak budou krásné Po půlnoci zasněženým lesem do malých hnízd — koničky poletí, poletí — a zmrzlé větve po- divné, chvějivé vydávají tóny —l Hned by s nimi chtěly letět Mirča i Olenka a ne sedět v zamřížované posadě. Z nejkrásněj- šího reje je vypudili. Jen jednou zívla Olenka. a papá hned: „Dušičko, Olenko, hajat. Mirušk už také mne si očka — spat, děti spat!“

Jen valčík ještě poslechly a musily do po- sady. A Olenka tak ráda byla by se dočkala kadrilly. Jo, holenkové, stalo se jednou, že schá zela dáma a Olenka, prosím, byla vyzvána o mladého hraběte Alfonsa — o honech to byl — aby dělala jeho dámu. A Olenka dělala jeho dámu. Tančila kadrillu. Hrabě Alfons se usmí- val, za cůpek ji tahal, ach, byl tak hezký, hezký hrabě Alfons! Nebyl vousatý, jako všichni t adjunkti a mládenci — ach, kde — měl pu- sinku hladkou jako Ježíšek — takový tenký byl nožky měl jako srnec, ruce mulinké, bilé, o mu- lininko větší Miruščiných. Ona, Ola, měla prsty mnohem tlustší nežli hrabě Alfons, ale Miruša je tak teninká, bělounká, jako on. Vždyť on byl docela mladý, ještě měl vychovatele, ten s ním stále a stále chodil. Poprvé byl na honě. Za- střelil, prosím, tehdy zajíce a dvě koroptve, ale papá se smál, kdo ví, jestli prý je — —, ale to se říci nesmi, to se nikdy říci nesmí a nesmí Teď „Dunnjské vlny“ v saloně zazněly. Du najské vlny. Již dvakrát je papá hrál. Slečna lesmistrova stále o ně prosí, má je tak ráda, pan Reyl je tak krásně s ní tančíl „To vím, to vím,“ Miruška se zasmála. On něco ví, něco vl. — A co, co, co? Ola to musí také vědět poví jí to? —To se rozumí. (Kde pak by to Mirušk vydržela!) Tak když její papá začal hrát Dunaj- ské vlny, seděla v saloně skrčena za vánočním stromem — najednou přilétl pan Reyl se sleč- nou Mary a tam za vysokým vánočním stromem pan Royl dal slečně Mary hubičku. Bože, jakse lekla!

Olenka spráskla ruce. „Je je, hubičku! Po slouchala, Mirunko, to oni se spolu ožení! Když jí dal hubičku, tak se jistě spolu ožení! Děvčátka se smála. Tleskala ručkama, v po sádce naskakovala. Náhle Olenka zvážněla. „Ale poslouchala, Míro, on je docela nehezký — ši- roký, ramena má jako kostelní vrata a nohy dlouhé, tlusté jako medvěd — vousy černě jak les, dlouhé, ani mu vesta vidět není, jak jsou dlouhé. Jen pysky má hezké a zuby tak se lesk nou, kdy promluví. „Iim, snad proto si slečna Mary nechala dá hubičku. „Snad.“ A holčičky zmlkly v důležitén rozumování. Tatíček hrál jakousi čtveračivou mazurku Oluša zatáhla Mirku za rukávek noční kazajky „Mirko — chtěla by ženicha?“ „Jé! „No, nestyděla se. To jen tak. Moje panna má každá ženicha a její porculánová Filink také, vždyť mi to řekla — tak proč by ona ne mohla míl jen tak ženicha? Mironka se strany z nočního čepečku po hlédla na Olu. Hm, nosily panenky noční če- pečky, aby si hlavinky nerozvířily, jako pra- babiéky. Odsunula kraječku a chytrounce se usmála. „A ona, Olenko, má? Ví, až ona poví, tal řeknu i já. A Ola vážně kývla hlavou. „Hmm. „Opravdu, Olušo? A koho?“ Miruščina zvědavá tvářička octla se ažn prsou Olenky. „Hádala.

„Pepu Havelkovýho?“ „lim, co jí napadá! Ten ať pěkně studuje ať jednou z něho něco je, jak mamá říká. Pořáč se přes brejličky divá jako doktor a samá vlas — slast — pasť — dala pokoj, mama ho do cela nemá ráda, říká, že je to přemrštěná fi gura. Vždyť neumí ani německy a když neumi německy, tak se docela nikam nodostane. Mama tak říka. Miruška nesouhlasila. Ji Pepa tuze impono- val. Nosil brejle — a to je přece krása — vlásky měl nad čelem pěkně rozdělené a tak krásně deklamoval o slavnosti ve prospěch vy- stavění Národního divadla! Ovšem, dělal vel kého. Miloslava Vlnovského, brehmského kormi- delníka, jehož mu nabízela, číst nechtěl. Vždyi psal „básně“ do Světozoru. Proto přece se na něho hněvala, že byl takový, takový — ale když přednášel: „Pláče naše drahá vlast“, odpustila mu nešťastného Miloslava kormidelníka a tle skala, až jí nové nitěné rukavičky praskly. Tedy Pepu ne? „Ne.“ „Pana adjunkta Vojtíka?“ „Jé, co jí napadá? To by byl ženich Leskne se jako jitrnička. „Chachachachal „Chachacha „Pana Vorlíka „To tak. Jiného neříká, nežli „Das sind solehe Dinge, das sind solche Dinge, das ver stohst du nicht“. Pětadvacetkrát to dnes řekl. „Hlahaha. „Hahaha. „Das sind solche Dinge!“ „Das verstehst du nicht!“ „Ten tedy ne? „Ne. „Pan správce Jánský?“ „Pan správce Jánský ! Br. „Ne? „Ne.o „Pan učitel Prokeš!“ „Jé, jé, jé, to tak, mamá říká, že se neum pohybovat ve společnosti. Nosí čepici a pořád prsty žmolí. Nos tahá a zívá. „Chachacha. „Opravdu, zívá. „Kdo tedy, kdo „Nerií „Ne. „Opravdu ne

„Pámbů ví, na mou duší nel“ „Tak jí to, Mirče, povím! Ale nesmí toni komu a nikomu říci, ani u zpovědi nel „No ne — tak už jen povědělal „Ale — pak mi také ona poví, rozumí?“ „No, to ví. „Tak šla sem, nastavila ucho. Že to ne uhodne, kdo? „No tak?“ „Hrabě Alfons. „I vidí, to jsem hloupä, že jsem si na něho nevzpomněla.“ Mirča docela nic nebyla překvapena. „Hra bě Alfons, hm! To má hezkého ženicha. Hlm vždyť s ním už tančila. „Kadrillu. Usmíval se na mě, ne, jak se n mě usmívall „A za cop ji tahal. Jejej, to má hezkéh ženicha. „Hlezkého, že? Ale nikomu ani muk, an o zpovědí — řekla dříve Pámbů ví, na mou duš ! Měla by smrtelný hřich, ví to? „Vím,“ vážně odpověděla Mirča. „A přišla by do pekla. „Do pekla. „Ví to, do horoucího pekla? A smažila b se mezi čerty, černými čeriy — „Brrr „A teď ona pověděla, kdo se ji líbí, koh by ona chtěla za ženicha? Mirča se usmála. Hlavičku, ozbrojenou b lým, nočním čepcem, opřela o ruce, kterými ob jímala útlá kolínka. „Hádala. Výslech začal znova. Od Pepy Havelkovi zaskočil do dvora, mezi hospodářské pány, od tamlud do školy, k milému panu učiteli Prokšovi ba i na faru vetřel se mezi velebné pány, mladš velebný byl tak hezký. — Ale marně. Mírenka se jen se strany na stranu kývala. „Ne — ne — ne!“ Napínala košilku, div na kolínkách ne- praskla — ne, ne, a ne — tak dlouho, až s Olenka zarputila. „Ne, ne? Počkala, ona si dělá ze mne jen blázny. Povědít nechce. Nechala si to tedy, ale už s ní nekamarádím. Když si „dělá blázny —. „Nedělám. Hiidala.“ „A už jsem všecko vyhádala. Nechci. Ne

„Hádala. „Ale žádného ženicha nemá. „Mám. „A kde je? „Tady. „Tady? „Ano, zde. „Tak mi řekla, kdo? Pan Reyl, pan Vojtík „Tam nikdo, ale tady s námi — „Nezlobila, vždyť tu nikdo neni „Jak pak ne? Podivala se. Měsíční paprsky připutovaly do pokoje Měsíček byl také zvědav, koho asi má ráda, koh- si za ženicha přeje tahle malá slabouninká hol čička. Vstrčil lie do ložnice a ozářil tenoučkou ruku Mírčinu, s níž ukazovala na protější stěnu na podobiznu tmavovlasého, modrockého muže „To je můj ženich, Oluško! Toho jedině chci, nikoho jiného na celém světě. Jen toho mám ráda. Ach, to musí být kníže nebo král — tak je krásný, tak milý — jen toho chci, až budu velká, jen toho. Oluška spráskla plné, boubelaté ruce. „Mirčo, co ji to napadá, vždyť to je — Jako vevorka přeskočila mřížku a vrazil mezi dvéře salonu. „Papá, papá — pojď sem, pojď sem!“ Pan nadlesní právě na mnohé úpěnlivé prosby hrál Schumannovo zaslaveníčko. Ulekl s malé dcerušky, vyskočil a nechal se odvléci do ložnice. „Tak papá, papá — považ si, podívej se. Mirča až bude velká, nikoho za ženicha nechee nežli toho tam na podobizně. Nikoho na světě nežli toho, to prý je král, kníže — Papá, papá. řekni, že už to nejde, že jsi to ty!i Pan nadlesní ztrnul. Takové nápady! Bože takove nápady. Ale pojednou jej zalily dětinské rozpaky. Mezi dveřmi hosté zaslechli, jakého vyznání, jakého obdivu se mu dostalo, totiž jeho odlětlé mladosti.

Ale paní jej vysvobodila. Přistoupila k po- stýlce, odhrnula přikrývku, pod niž se schová vala útlá tvář v bílém čepci, pohladila jí čelo řekla: „Ba, moje zlatá děvenko, krásnější, lepš srdce nenalezla by na eelém světě. A teď spěte moje zlaté dětinky. Oluško, nechce vodičky? Přiliš je divoká, můj broučku. V nočních čep- cích a bosy neběhají do salonu malé slečinky.“ Zas zatoužilo Sehumannovo zastavonlčko. Stíny tančily na stropě, a Mírenka plakala do podušek. O, že se jí Olenka nezadušovalal Ale Olenka se smála. Smiřovala Mírenku. Ale Mírenka plakala, plakala... Bůh ví, zdal pro nezadušování Olenčino anebo pro svého kní- žete a krále. — Teprve, když zvonočky u san zazněly a hostě ujižděli bilou nocí k domovům. usmířily se malé panenky. Seskočily s postylky pan Jedna lenoška je objala, měsíček spojil je zla tým kroužkem, a dívaly se za odletajíeími san kami . . A lesy hovořily. Sníh jako lesklé pýří tanči v měsíční záři. Obtěžkané větve jako harfy vy dávaly tiché, chvějivé zvuky. Krásná hlava slečny lesmistrovy klonila se na mohutné rámě pani Reyla a jako ve snění šepotala: „Jak milá jest ta Mírenka! Podobiznu mi luje. Jak sladká dušinka!“ A pan Reyl se zasmál, až se zaleskly jeh krásné zuby. „Hleďme, hleďme, malá slečinkal

Zasnoubeni. Francouzsky napsal M. Girardet. — Přeložila Toněka Hamácková. Byla noc. Vzduch chvěl se teplem, jež stou palo k nebesům, ozářeným množstvím hvězd V šestém poschodí vysokého pařížského domu rýsoval se mezi azurem nebe a zemí balkon. ověšený čerstvě pokropenými lianami, květy rostlinami, jako krásná oasa. V jasné noci byl lze dobře rozeznati bílý šat mladé dívky vedle mužské postavy. Ti dva rozmlouvali tiše a často se na dlouho odmičeli. Je-li srdce plno, pak rty mlčí a duše si sdělují více, než lze pouhým slovy. Claire a Mauric prožívali právě něhyplnou dobu, kdy pouze pohledy prozrazují myšlenky. jež jako prudký a čistý pramen víří v hloub nitra. Chudí a mladí oba dva, cítili se bohat svou láskou, svými ilusemi a nadějemi. V malém pokoji, z kterého vedly dvéře n balkon, pracoval při svitu lampy starší muž. Služka odklízela právě se stolu. Aurelie — jmé- no rodinné nikdo neznal — byla typem služebné z dřívějších dob, kdy panstvo i služebnictv tvořilo jedinou rodinu. Pan Derives byl vdov cem. Po úmru své ženy vzal Aurelii do služby aby udržovala v pořádku domácnost a pečovala o malou Claire. A dobrá dívka s velikým sebe- zapřením a rozumem plnila oba dva úkoly Bděla nade vším, udržovala v pořádku prádlo a nábytek. Když na večer někdy klesala únavou tu dětský úsměv vykouzlil jí zapomnění útrae a způsobil, že přištího dne opět s radostí se dala do každodenní práce.

Vzpomínka na stáří působila na Aureli hrozným dojmem. Obávala se útulku, do kterého snad přijde ve svých starých dnech. Pospolitý život v něm, směs různých lidí a společná lož- nice, kde bude snad spáti mezi jednou umíra jící a jednou již mrtvou spoluobyvatelkou útul- ku — to vše působilo na ni nepřemožitelnou hrůzou, Proto také šetřila, ukládala sou k sou ze svého malého platu; odpírala si všecky rado- vánky a sladkosti života. Po dvaceti letech práee a odříkání konečně zajistila si svými úsporam neodvislost ve stáří. Toho večera, kdy počiná tento příběh, Au- relie potajmu divala se z pokoje k balkonu. Po zorovala Maurice: měl jemný knír a vysoké štíhlé tělo, vypadal jako prine z pohádky. Aurelie závidela svému pánu klid, se kterýms připravoval na zejtřejší hodinu zeměpisnou. Ne- byl ani roztržitým ani zaujatým mladou láskou dcery, zatím co Aurelie cítila v nitru rozkošnou ůzkost. A když se přiblížila k hnízdečku, kde milenci snili svůj krásný sen, zaslechla slova. šeptaná úlisným hlasem: „Zejíra, má drahá, řeknu o vás otcil“ Druhého dne skutečně měl pan Derives rozmluvu s Mauricem. Co asi bylo jejím výsled kem...? Clnire, plna vzrušení, očekávala,až bude zavolána. Trvalo to dlouho. Náhle oba muží mluvili vyšším hlasem a potom následo valy dlouhé pausy. Konečně zalétl k díve skřipot pohnutých stolic a kroky směrem ku předpokoji. Pan Derives vyprovázel Maurice Po krátkém rozloučení zavřel dvéře. Claire se objevila v pokoji, „Tatinku!“ „Ubohý miláčku! „Co se stalo tatínku? Snad jste jej neo „Mé dntě!“ „Mluvte... Tedy mluvte, tatínku! Vidíte přece, kterak mno ty pochybnosti mučí!“ „Mauric tě miluje . . Radostný paprsek ozářil poděšený obliče dívky. mítl

„Miluje tě hluboce. Ale nemá peněz a jeho úřad jej pouze samotného živí. Ví dobře, že ne- má práva vystaviti tebe bojům a odříkáním, jež by za takového skrovného příjmu tě stihla ... „Věřil, že mám snad nějaké věno?“ „Nikoliv; myslil však, že bych ti mohl d zálohu několika tisíc franků, abyste si zařídil byt a uložili malý kapitál pro případ, že by po čas nepracoval či onemocněl... Kdybychon měli pouze čtyři neb pět tisíc franků, neváha by . .. Claire sklonila hlavu. „Můj bože, což v lásce člověk také roz umuje?“ vzdychla. „Nemohu jej za to kárati, má drahá .. Všecko, co řekl, bylo pravda a dobře procítěno Myslí skutečně jen k tvému dobru a bojí-li s budouenosti — jest to z lásky k tobě!“ „Nevite o žádném prostředku, kterým byste si opatřil tuto sumu?“ „Ne... A přece snad. Tvůj bratrane Charvel, maliř, je mně dlužen. Půjčil jsem mu své úspory ve chvíli, kdy byl v zoufalém po- stavení. Slíbil, že mi vše pomalu splatí, ale ne má dosud ani sou svého jmění. Mladá dívka zavřela smutně oči a počí tala měsíce a snad roky, jež bude musit ještě čekati. V tom se ji zmocnila hrozná úzkost. Zda vytrvá po tak dlouhou dobu Mauricova láska Claire cítila, že jej miluje z celé duše že by spíše zemrela, než by si vzala jiného .. „Tedy... „Prosil jsem jej, aby počkal, až si k pe nězům dopomohu . .. „Až si dopomůžete k penězům...T“ opa kovala Claire a obrátila k svému otci bledý obli čej, jehož oči byly plny zoufalství ...

Pan Derives přivřel pouze dvéře. Aurelie. aniž by tomu chtěla, vyslechla vše. Vzrušena tím, co právě slyšela, sedla stařena na sedadlo a vzdychala. Ubohá Claire! Aurelie v mládí plnila jí dětské prosby a tišila její bolesti. Teď dolehlo však na mladou dívku takové utrpení, že ne- bude moci ji utišit ... Ilavou služebné prolétla náhle myšlenka. Což by nemohla tak učiniti se svým malým jmě r'm, jež šetřila po celý život? Zachránila by tak Claire, která by si zbu- dovala touženou domáenost a uchráníla si lásku, jež se snad již připravuje k odletu .. Ale zdrželo ji smutné vidění: stará a ne- mocná žebračka se jí zjevila, prosící o chléb. Zdálo se, že jest to vlastní Aureliin obraz Anebo se dostane do útulku pro staré, do toh obávaného a nenáviděného útulku .. Aurelie nezamhouřila po celou noc oka. Citila, že smýšlí sobecky a jako lakomec, ale nechtěla tak velikou oběť učiniti svým pánům. Omlouvala se tím, že by nepřijali takového daru. Pomalu však uchvacovala ji šlechetnějšt stránka povahy. Ano, dala by své jmění. Claire byla by šťastna. Co záleží na tom, co bude ná- sledovat? Počalo svitat. Celé nebe zazářilo purpu- rem. Dobrá stařena uklidněna svým rozhodnu tím usnula tichým spánkem. Od té doby hleděla rozluštiti záhadu, kte- rak by poskytla panu Derivesovi své úspory aniž by tušil jich původ?

Konečně vzkřikla radostí „Ano, půjdu k bratranci Charvetovi . . Nechť zaplatí svůj dluh!“ Aurelie obdržela do- volení vyjíti a odnesla své jmění pečlivě na prsou skryté. „Pan Charvet?“ ptala se. Byly jí ukázány dvěře mansardy. Zakle- pala a zjevil se ji člověk v žalostném oděvu. „Notušíte, pane, proč přicházím . .. „Skutečně, neznám příčinu . .. „Jste dlužen 5000 franků panu Derivesovi, profesoru na Lyceu Jindřicha IV. . .. Mimoděk couvl zpět. „Ach, uklidněte se, nechci je na vás vy- máhati. Naopak, přináším vám je, abyste vy- rovnal svůj dluh . . .. „K čertu, tomuhle nerozumím!“ vzkřik mladý muž. Třesoucí ruce Aurelie vyňaly papírové pe- níze z jich skrýše, a aniž by je dala z rukou ukázala je malíři. „Na mou čest, tato stařena je šílená . .. „Nikoliv, není šílená .. „Tedy jste ukradla penize a bojíte s trestu . ... „Nikdy, pane! Vysvětiím vám vše. Můj pán potřebuje 5000 franků. Za dlouhou dobu, po kterou jsem pilně pracovala, ušetřila jsemsi tento obnos. Pan Derives by však ode mne půjčku nepřijal. Prosím vás tedy, abyste d l tyto peníze do obálky a poslal mu je sám. Tak stanu já se vaší věřitelkou. Až vám bude možn splatiti svůj dluh, dáte obnos mně... Dejte m stvrzení . . .. Mladík pozoroval chvíli chudou ženu. Po- chopil vše a byl živě dojat. Teplá slza svlažila mu oční víčka. „Jest to tak vznešené, co podnikáte ... „Ach, nikoliv,“ řekla s úsměvem, který ozářil obličej stařeny. A tiše pokračovala: „Miluji je velmi . .. Charvet běžel dolů koupiti pečetní vosk velikou obálku, kterou opatřil pěti pečeťmi vrátil Aurelii, jež ji sama dala na blízkou poštu . ..

Potom rychle spěehala domů. Claíre s čer- veným zrakem a na kolenou skříženýma rukama dívala se smutně, do modravého nebe. Služka rozdělala oheň, chopila se svých nožů a ostatního kuchyňského nářadí a Claire poprvé slyšela zpívat Aurelii píseň z mládí .. „Kdyby věděla...!“ vzdychla dívka a slzy jí zaplavily zrak. Za několik dní slaveno zasnoubení. Všecky překážky byly odstrančny. Jakou zvláštní shodou okolností mohl zaplatiti Charvet právě teď svůj dluh? To bylo záhadou, kterou nechtěli řešiti. Po odehodu Mauricově přiblížila se Aurelie ke snoubence. „Jste šťastna, slečno „Ach, tolik šťastna!“ „Tedy vše dobře skončilo. Neobjala byste mne? „S radosti... Byla jsi mi opravdovou matkou, Aureliel A Claire, aniž by věděla, komu má být vděčna za štěstí, jež jí ozářilo čelo, objala sta- rou služku. Okouzlena touto něžností, pocítila Aurelie v hloubí své prosté duše, že vášeň odřikán může býti také tak sladká, také tak silná, jako vášeň lásky ...

Sedmnáct až třicet. Z knihy Petra Altenberga „Jak já to vldím“ Přeložila Beatrice Mařáková. Přišel jsem kdysi k nejpřednějšímu vlásen- káři v residenci. Vše vonělo kolinskou vodou, čistě vypra- nými plátěnými plášti a něžným dýmem ciga- rett — — Sultan flor, Cigarettes des Prineesses égyptiennes. U pokladny seděla mladičká dívka svěllých hedvábných vlasů. „Ach,“ pomyslil jsem si, „nějaký hrabět svede, překrásná — — —l Pohlédla na mne pohledem, jenž pravil: „Buď kýmkoliv, jedním z tisíců, pravím ti, ž je život přede mnou, život — — —! Víš to?! Věděl jsem to. „Ach,“ pomyslil jsem si, „snad to bude i kníže — — Provdala se za jistého kavárníka, jenž v roce přišel na mizinu. Byla rostlá jako gazella. Hedváb a aksamit nezvyšoval její krásy — — — nejkrásnější byla zajisté nahá- Kavárník přišel na mizinu.