25unora 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 55.

ole

Strana9.

Sumava.

Z »Knihy ceste napsal V. M r štík Zas promarněn slunný den. Zejtra snad ve vodě broditi se budu tam kde procházet jsem se mohl za nejjasnější pohody v . Ale, když se to tak slavně hovělo u Pr kopa, na Špíčáku, v tichu liduprázdné verandy! Bylo mi jak v divadle tam, odkud daleký se kladl výhled do hor a jasno bylo tak,že i na hodinu cesty spočítat jsi mohl každý strom... Nejvzácnější chvíle v horách, kdy i samo nebe, vzduch i v letu pták, každý kvítek v poli a voda v kvítí, celý kraj nabývati se zdá neobyčejné k lidem důvěry .. Chýlilo se k soumraku. Kraj zapřádal se v podvečerní stmívání. Jedna strana ohromného údolí, vyklenut k nebi, hověla si ještě v slunci, druhá, zasa- žená stíny, ležela už v snách l Ale ta vzňatá, ta zlatá, než skonal den co to bylo světel, co to bylo mámení: žloutla, rudla, bledla, shasínala, znovu se nítila a ty hory přistupovaly blíž a blíž, jakoby se stěho- valy z pravěkých svých sídel, stály zrovna na- proti a pojednou se sehruly v jednu černou zed .. Co mně byly všechny divy vyhlášené Šu- mavy ! Čertovo jezoro, Černé jezero, rozhárané štíty rozpraskaných skal!... Tu zrovna u nohou listí kapalo zlatem, pramínek bublal, zurče jak z pohádky, červeně planul písek, kořeny jak krvavá háďata plazily se tmavomodrým podro- stem, z údoli se zvedal jemňoučký dech do rů- žova zpýřených par.. . Slunce jak chycené pláče viselo v haluzích, ve světle zpíval kos, černohlávek tikal před spánkem, ještě na oka- mžik zamrkalo sluníčko a jakoby ho už ne- bylo — všechno stichlo pojednou, nebylo už slyšet ptactva křik, oněměl hvozd, schladla země, tmou světlušky se honily v povětří a ha- Iuzemi lesa soukaly se první paprsky hvězd. — Veliké ticho šířilo se prastarými úvaly a němá jeho nádhera visela i nad lesy . .

Pozdě v podvečer vracel jsem se dolůs Špičáku do své světníčky, s oknem obráceným do zahrad. Cestou z údoli už světýlka mžikala — z temna prorážela snivá bělost hor- ských zdí- I druhý den byl čistý, tichý, ale nebe pro- stoupeno stříbřitým dechem, přecházejícím perleťový kal . .. Zlé znamení Cesta vedla k Falkenštejnu. Luka, lesy, roztoulané chaty dolinou, — všude šťastný, plný, tichý horský rájí . . Šumava dýchala vůni dozrávajících luk, dech senoseče naplňoval prostor, přelížený slad- kou mdlobou mát. A všude rosa se blýštěla, jiskřilo slunce, nebylo travičky, nebylo snitky. aby na sobě nenesla a sluhci nevracela bohatý jeho třpyt. Svítila ta půda jako perlami vyšitá vysázená stříbrem, i na větvích planula světlaa rostliny vlhké ještě od rána, — samý jas třpyt. Celý kraj tak zářil v krásném úsměvu rána a ... Bože! jak volno, ticho bylo na vý- šinách skal! Čistě, bujně pnuly se hory do oblak a na všech stranách spala měkce zadý- chaná, lehká dál. .. Němo, svato bylo v ně- mém tom zákoutí královských hor a celý svět byl jako chrám, člověk by jen byl chodil a zpíval. .. zpíval, srdce maje vysoko pozdvi- žené v pravici, byl by jen bloudil s místa na místo, stále výš a výš po nedostupných brad- lech hor, až na trůně by stanul celé šíroširé Šumavy, odkud každý kout se stmívá stínem černých pravěků a celý vesmír tone v moři nezapomenutelných radostl.

Než ledva jen několik kroků sestoupi s hůry, jakou jsi to odevšad uvítán řečl, jak tu všechno voní a zvoní nesmírným bohatstvím vod! Není líbeznější hudby, než je tato divu- krásná píseň rodících se studánek a snad od- tud Šumava má svoje jmeno, že odevšad se ozývá a kamkoliv se vine, odevšad se řine sladee blábolivý její šum! Na tisice pramínků ji stéká s úbočin, stříká z kapradin bouříz lesů, skrytá v stínu kdesi temně zpívá pod vříkrovem řas, zrovna před očima vyvěrá ra- dostný jeji křik a místy jakoby pou zemi běžela, ni vidět ji není, jen slyšíš slaďounký její smích. Tak pét není možno udělat kroků aby o sluch nezavadil klokotný její ruch, nož mineš jedno její zřídlo, už pod nohou ti kvíli jiné a všude plno hovoru, všude plno spěchu, samý most a stružka, proud, žvatlot, šepotáni, tle ot dovědivých vln; louka zelé je jimi obe- kána, »vačí jako živá, hory otevřeny, údoli jako neviditelní řeka všechny v jedno sbírá a nese v ozevřenou náruě hor... Nikde ticho, všude hlahol prýštící země, život spěchajících vod nehovoří-li lesy pak jistě někde žblunkne potůčok, nebouří-li hvozdy ohromnými svými stožáry, sak jistě někde z jejich klinů dobývá se a dolů o zem tříská lesní vodopád —

Tak v mámivém šoumání a vzdychání zem plync cesta jako snem. A zabloudíš-li s cestv do lesního zátiší, kde nebe nahoře se kleno uzounké už jake pás, kde černé po stranách stojí jedle a z prava i z leva příšerně dr cesty se škrábou drápy pařezů setlelých už v prach — — toprv tě ovane cosi jako dech jiného světa, vzpomínka pralesů, vůně zemřelých dějin, stopa překrásného pohanství až do těch dob, kdy všechne lidem bylo bájí a všechno okrášleno bylo duší básnickou. Ani jsem nedbal, jdu-li dobře či snad bloudím: veden tušením jako zvěř za neustá- lého rachocení a zápolení do sebe stékajícíeh vod, unaven sklesl jsem na kámen a upřel oči do světla. A tu sluchu se dotekla překrásná jaká hra harmonie, nesená širokými proudy od zvuků hlubokých a těžkých až k vyšším polohám lehkých a jemně šveholících strun. .. To jako- by tam někdo v hloubce černých lesů, opřen dub stál a na střibrnou harfu hrál... Střibrem bleskotal, kovem zazníval každý její vzdech Vítr mávnul porutí a uhodil do lesů ...

A tu se zdálo zas, jakoby překrásný sbor mužských i ženských hrdel se vzbouřil v prů- vodu lesních pedálů, hlasů tak jasných a čistých, jakými ani nedovedou zpívat hlasy tvorů ve- zdojších — — — A na tisíce a tisice zvuků jiných rostlo a splývalo s chórem v jeden mnohonásobný huk, dunící stále jedním a týmž mocně krásným akkordem země. Sváben kouzlem této melodie, šel jsem za ní jako za světlem a klopýtaje přes kořeny, prodíraje se křovím, bortě se do spuchřelých kavern zeminy, stále dál a dál zapadal jsem do hlubiny Šumavy, až daleký chór přiblížil se tak, že zaznívati se zdál už jako za stěnou. Stromy se množily, balvany rostly, šumot se vzmahal — už jen černý, hustý les dělil zrak od pramene záhad- ných těch zvuků a když jsem z černa lesa vy- houpl se na loučku světlou a zelenou s rybní- čkem jako rybí oko, modře zasazeným v klinu hor — cosi se ve mně zasmálo .

Dobře jsem hádal To zvonky zvonily sborem na hrdlech l- sem se pasoucích stád Slunce se koupalo v haluzích, černé krávy, stojící až po břicho v trávě, pásly se ve stínu zahrad lesnatých, bílé své čumáky hroužíce v ehladivou bujnost tráv. Každá ta kravička měla po jednom zvonci a každá z nich — snad dle stáři rozděleny byly — stále jasnější a jasnější hrála notou, až všechny v jedno splývaly a znásobeny ozvěnou, divukrásnou har- monií plnily nekonečná lesů prostranství. Celá stáda, celé mraveniště se jich hemžilo za sebou a jak která pohnula hlavou, zvonec táhnouc za sebou, každý ten pohyb provázen byl zavzně- ním, které vítr stíral stranou a v uchvacujícím souznění bezpočetných hrdel odnášel s sebou v táhlý, nekonečný, z daleka do daleka jako zpěv se Iinoucí řev. — Jak to vše bylo divoké a vzácné svou ryzí, horskou, poesií lesů zve- lebenou přírodou Jen o kus dál a tatáž harmonie — tatáž líbezná hra, tytéž zvuky odkudsi z daleka — z daleka, z hlubokosti hory draly se z úbočí. ..

To táhlo druhé, třetí stádo, skryté kdesi v lese a vydávající tentýž hlas. Pustil jsem se za zvuky až na doskok k nim — a jaký to byl obraz: vidět ohromné stádo těžkého skotu uprostřed rozsochatých, prastarých jedlí a plesnivých sosen, slyšet z blízka ohromný, hukotem lesa jako bouř několikrát znásobený ryk! Pasáci znamení si dávali lesními rohy, křičíce na sebe napjatými krky a slvšet jich nebylo, co na sebe křičí — všechno přehlušoval veliký ten hřmot. V temnu, hlubokým středem lesa mezi kmeny táhl se černý a červený, po těle jak po- kapaný skot: tam běloučký hřbet se protáhnul sluncem, tam »straka« se postavila mezi pařezy a zastavujíc žvýkání, větřila cizího Pak pes zaštěkal a zatáčel odtoulané z řa a kamkoliv a kdykoliv se která pohnula — těch zvonců zdálo se být tisíce a všechny slity v jedno, táhly v nekonečném průvodu.

Cosi teskně krásného, bolestně velkého, malebně snivého, čistého bylo v pasoucím se tom průvodu. Připoután čímsi rozkošným k boha- tému tomu zjevu, šel jsem podél celého stáda a napít, nasytit jsem se nemohl divoké té vřavy pastýřské idylly: hned se vzdalovala, hned se blížila, tu slyšet bylo jeden každý zvonec zvlášt, i ty staré, puklé, křaplavé a smutné; i ty ja- sné, mladé a čisté jako dětský hlas a zase všechny v jednom souzvuku, jak do sebe rostly a spolu splývaly v jeden mohutný šum. A tak žila přede mnou Šumava vážná, ale Šumava šumná ve zpěvu a krásném hlaholení zvonců, zaznívajících odevšad a místy tak, jak bývá na vesnicích v sobotu a v svatvečer svátko, kdy všemi zvony zvoní všechny okolní vísky připravují náves k slavnosti svatého dne. A když jsem se konečně odloučil od nád- herného toho divadla sluchu, cosi mně chybělo, cosi mě hnalo zpět, — byl jsem jak oblou- zen, zažil jsem něco, bez čeho jsem už nemohl být, za každým tím zvukem běžel jsem jal uřknutý, až jsem klesl na povalený a setlelý už strom a s hlavou v ruce děkoval jsem ko- musi tam nade mnou, že mi za života dopřá složiti do srdce navždy zvonivý ten sen. Ach, Šumavo, ach Šumavo ! snad odtud má své jméno, že odevšad se ozývá a kam se noha šine, odevšad se řine sladce lahodný tvůj šum

Ctižádost. Alfred Wolner vždy věděl nějaké novinky ze zákulisí velkého světa aristokratického, poli tického, diplomatického, ano i dvorského. Jeho historky a klepy i tajemné narážky, pronášené s nonchalantním přízvukem člověka zasvěceného, byly pochoutkou ve schůzích správních rad finančních konferencí, byly největší zábavou jeho přátel ve čtvrtečních večírkách v hotelu »u černého koně« mezi dvěma partiemi makaa při rýnském nebo šampaňském. Wolner věděl mnoho — snad všechno — rozhodně více nežli všichni jeho kollegové, více nežli jeho přátelé velkostatkáři a vysocí hodno- stáři. Zdálo se, že má nejdůvěrnější styky s urozeným světem. Nechlubil se však jimi — jenže s jakousi diskretní významností nedbale naznačoval, dá- vaje na jevo, že se něco takového rozumí samo sebou. »Od koho to, prosím vás, víte ?« divil se někdo jeho nejnovější zprávě. Jen pohladil zdlouha a měkce své licous lehce prošedivělé a vzácně vypěstované, nej- krásnější licousy finančního velmože, nepatrně zamžoural očima, jakoby jej již unavovalo od- povídat na podobné otázky a řekl netečně. skrze zuby, úplně napodobuje způsob jistého německého diplomata, s kterým se seznámi před několika lety v Ostende a jenž mu byi vzorem nejvyšší elegance: »Hm... to víte... od Max Egona ...« Tak nazýval familierně hraběte Maxa Egona Morona, jednoho z nejbrillantnějších historických toryů. Nikdo však nevěděl, kde se vlastně stýkal Wolner s hrabětem, který nepatřil mězi ony šlechtice zemědělské a obchodnické, kteří vaří cukr, pěstují sýr, pálí lih a dělají předsednickou dekoraci ve správních radách akciových pod niků, bank, železnie a tak po zlatěm mosta spekulace a zisku přecházejí k buržoasíi.

Hrabě Max Egon zabýval se jen sportem a politikou, byl znám jako nejzdvořilejší, nej- světáčtější, nejnábožnější a — nejupjatější ari stokrat. Svým rodem, založeným již jakýmsi francouzským dobrodruhem z križáckých válek, proslaveným několika kardinály, maršálky, stát- níky a přesličnou hraběnkou Xenií, jež byla maitressou Ludvíka XIV., i svými nesmírnými volkostatky, získanými statečným a podnikavým katolickým generálem de Moronem po bitvě na Bílé Hoře, stál příliš vysoko nad veškerým svě- tem ostatním. Krásná ekypáž vyjížděla pravidelně od poledne z vysokých vrat domu Wolnerova Vrata elegantního, malého paláce, vyjímají cího se svým moderním slohem, svou titěrně vyzdobenou, bíle svíticí facadou, jaksi nedělně vyšňořené vedle začmoudlé zachmuře- nosti nedaleko stojícího barokního paláce, stále uzamčeného a zmlklého, patřícího vždy vzdá- lené šlechtické rodině, rozevřela se slavnostně .. zazněl jasný úder na zvon... vrátný se klaně hluboce... a do ulice vjel kočár ve volněm okruhu... a jako blesk pak letěli krásní, čern koně čisté krve anglické. Ne, neletěli, ale tan čili na svých štihlých nohách, s ocelovou jem- ností reliefovanými žilkami na krásných, roz- umných hlavách i na celém trupu chvějícím se ztajeným ohněm. Kočár lesklý, blýšticí se zrca- dlově, s monumentálním kočím na kozliku a s miniaturním greomem vedle něho houpal se na perách jako kolébka a neslyšně klouzal a rupal po dlažbě na koloch gumou obložených .. A v kočáře udivený zrak spěšně, uctivě polekaně ustupujících chodců zachytil v kvapné matnosti světle se mihnuvšího přízraku, ale přece dosti zřetelně, aby oko se opilo paprskem a dech se ztajil obdivem, obraz nejsvůdnějšl nejpodivnější ženské krásy.

Paní Wolnerová jezdila vždy sama, přiklo- něná do koutku kočáru tak, aby bylo vidét její bledou, krásnou tvář. Po třeti hodině, ve chvíli aristokratick promenády po Příkopě, Ferdinandově třidě nábřeží k Malé straně cválal, letěl nádherny kočár zastiňující i ekypáže ozdobené erby knížecími korunkami. Jen zřídka, malokdy zastavil kočár před něj kým krámem a tu nejmenší, nejállejší, nejjemněj modelovaná nožka kladla se na stupátko sklaplé groonem, skočivším s kozliku tak střelhbité, jakoby po hlavě spadl a z modře vyčalounovaného vnitřku vozu vystoupila postava štihlá, etherická a pod elonou závoje objevila se tvář bledá a jemná, ner- vosně krásná, se rty příliš rudými a s vlasem příliš temným a s očima žhoucíma nejtemnějš sálavostí. Celý zjev mladé dámy byl jediným vyzý- vavým výkřikem exotické a kokotské krásy do všednosti pražské ulice. Bylo cosi exotického v kráse té tváře znavené jemností rysů orientálních, oživené bleskem černých zraků a bylo též cosi ko- kotského ve výstřední elegantnosti její toalely. napadného pařížského střihu, onoho střihu, který napodobují vznešené dámy po krasavicích bou- levardů, café de Paris a Folies Bergěre. Oči mužů zapalovaly se touhou a oči žen hořely závistí při pohledu na tuto krásu, jež nebyla vlastně krásou, ale originálně vyhraněnou ženskostí, bizarrně a delikátně vykvetlou smysl- ností, která je svudnější jak nejčistší a nej- oduševnělejší krása.

V zimě a dnech prvního jara skoro pravi- delně po 3. hodině kmitl se kočár paní Wol- nerové, ujíždějící na Malou stranu a vracejieí se po dvou, po třech hodinách. Někdy, za slunných dnů zajížděla do Stromovky. Vždy sama. Její muž byl příliš zaměstnán ve svých komptoirech, skladech, továrnách, schůzích, ko- lem zeleného stolu zasedacích síní i heren. Žila osaměle a odloučeně. Nechodila do di- vadla ani do společností. Byla tak přiliš odlišnou v pražském světě, její zjev nejen oslňoval, al pohoršoval. Většinu roku prožila venku, v cizině, n cestách, za hranicemi ztrácela svůj spleen nudu, vhroužila se celá s lačnou dychtivostído života ovzduší a společností velkého slohu, přinášely se o ní z ciziny velmi podivné historky. V Praze však zdálo se, že celá její bytost, celá její krása a celá její duše žije jen pro je- dnoho muže, je věnována jedině horoucí vášní — a proto byla tak nevšímavá, tak povýšen nad celým ostatním světem. Že její muž s hladkými a vzácně vypěstě nými licousy nebyl tímto kouzlem ženu tak cele a výlučně ovládajícím, bylo samozřejmé.

Kočár paní Wolnerové zastavil vždy v tiché, opuštěné uličce malostranské. Kočí dostal roz- kaz, aby za hodinu se vrátil na totéž místo. A paní Wolnerová spěšnými kroky zahnula z roh, zašla na malé náměstí ještě tišší a opuště- nější. Věděla, že ve všech oknech sledují ji po- hledy, očekávající již její příchod v určitou ho- dinu. Bavilo ji to nesmírně a cítila se volnou. když na dotek zvonku elektrického otevřely se samy před ní dvířka ve velkých vratech, cí- tila se šťastnou, když stoupala po širokém, jasně vybíleném schodišti, pokrytém koberci, vonfcím květinami, a nejvyšší dojem blaha, vítězného vzkypění všech citů, jásavého roznícení duše plesající radosti dosažené touhy, pocítila, když zachvěla se v pevném a něžném objetí a když v přívalu prvních polibků trhajících závoj sly- šela vždy stejné uvitání: »My little Annie«.

Hrabě Max Egon měl v lásce rozmary velmi brutální a velmi něžné. Jeho vysoká, hu- bená postava byla plna mladistvé pružnosti, do- cílené opatrným a systematickým pěstováním hy- gienických cviků, her a sportů, jeho vyholená tvář byla svěží, ač ji kryly již prošedivělé vlasy a její výraz byl podivuhodnou směsí tahů tri- viálních, zhrublých, smyslných i rysů subtil- ních, kolem úst a výbojně zářících očí. A jeho rozmary, jeho vtipy z konírny jeho příkré manýry bývalého důstojníka dragoun- ského, jeho něžnost ženu stejně ponizžující. podmaňující, jako jeho brutálnost, jeho pro- hnanost společenská i jeho naivnost v prakii ckém životě a jeho chvíle zvláštní hutšikosm humoristické a dvorné výmluvnosti a neskonalé. uhlazenosti muže nejdistingovanějších a nejuza- vřenějších světů, to vše činilo z hraběte ideá muže v očích mladě ženy, která za jiných okol- nosti nalezla by ideál svůj v kterémkoliv důsto- nikovi nebo tenoristovi. sn Ale paní Wollnerová měla velkou, vášnivou ctižádost a pro splnění její obětovala by a na- sadila vše, celý život svůj, šla by k cili svému slepě a neodvratně přes propasti a mrtvoly. Se svým mužem byla vyrovnána. Přinesla mu věno. jež nebylo menší jeho bohatství. Uzavřela s ním rozumnou smlouvu životní, zakládající se na vzájemné shovívavosti a volnosti, neboť se ob dobřo chápali a v jedné věci byli si dokonc zcela blízci. Ve své ctižádosti. Avšak co bylo u suchoparného a vypočíta vého obchodníka pouhou ješitností zevní, byl u ní hluboce a bolestně zjitřeným pudem, žhouci pronikavou touhou.

Rodiče paní Wollnerové byli původu židov ského. Parijská krev zavrženců špinavých ghet kolovala v její žilách. Na nikoho nepůsobí svět bývalých otrokářů a mučitelů zbědovaných rabů ghett, svět feudální, torystický, urozený, tak oslnivě, tak omračující a osudnou svůdnosti. jako na zbohatlé a vzpupné potomky pariů Všeehny noci jejího mládí, dívčích dob, pro- žitých ve šlech tickém pensionátu, byly již zblou- zněny a fascinovány sny o vítězném vtržení do světa nejpyšnějších. Jezdila na osamělá dostaveníčka s hrabě- tem Maxem Egonem v malém, tichém domku, který hrabě najal nedaleko svého vlastního velko- lepého paláce a s hrdou, cynickou okázalost stavěla na odiv to, co pokládala za vitězstv svého života, dosažení nejvyššího cile Byla šťastna, když se jí podařilo přimět aristokratického přitele k návštěvě její villy, kde jej seznámila se svým mužem a několika nej- bližšími známými, za něž před ním se nemusila stydět. Do svého pražského salonu jej však ne- dostala. Tomu se vzpíral hrabě zoufale. Dopro- šovala se úlisně, ale marně. Konečně dosáhla něčeho, co pokládala z největší triumí svj. »Zavděčíte se též velmi měmu muži,« pra vila, roztomile se usmívajíc. »Ach... moc mne těší!« vykřikl hrab s tím komicky buršikosním tonem svých veselých chvil a oba se smáli, dlouho se smáli.

Hrabě Max Egon přijel do šlochtického kasina po 11. hodině večer. Měl frak, své řády a byl poněkud znuděn. Rychle zapálil si doutník, spustil se d křesla a se smíchem vyprávěl, že byl na plesu obchodnickém a dělal parádu na estrádě mezi honoracemi a jak po celou tu dobu se vyjímal mezi panem Wollnerem a jeho ženou. »To jsou roztomili lidé: .. Ona byla epa- tante! A její muž. .. no, ten zrovna zářii štěstím. Jsem věru rád, že jsem jim připravil tu malou radost.« čtveračka. Masopustní dobrodružství »Aby to kat spral, ani na konec maso- pustu nedá povolání člověku pokoje,« bručel si advokát dr. Jiřinec do vousů, vstupuje po do- končené, důležité komisi do rychlovlaku, jenž za několik málo hodin měl ho vyložiti na perron pražského nádraží. »To je nějakého psaní a běhání,« postěžoval si sám sobě, když pohodlně usedl na měkkou pohovku příjemně vytopeného kupé druhé třídy. Pronikavé písknutí ozvalo se vzduchem vlak hýbal se z místa. Lokomotiva několikrát silně vydechla, chrlíc na zasněžené okolí husté kotouče dýmu, a již již dala se do běhu s vč- trem o závod přes cesty a silnice, potokya řeky, ubíhajíc po vysokém náspu, hlubokým zá- řezem neb krátkým tunelem, aby s tím větší zuřivostí se vynořila a na vysokém mostě du- nivým rachotem vítězoslavně triumfovala nad široširým okolím.

Jako telegrafní tyče podél trati mihaly se našemu cestujícímu nakvašené myšlenky v horké hlavě. Masopustní úterý1 Jak veselý býval to dříve večer, dokud byl svoboden. Vše, co bylo nejrozpustilejšího a nejpovedenějšího, schová- váno pro tento okamžik. Nejlepší nápady za celý rok, poctěné cenou uznání celé společno- sti, určeny k provedení na bakusa . . . Bylo to smíchu, když rozjařenost s veselostí dostoupila vrcholu a v toku ohnivého moku za cinkotu sklenic holdováno mládencům, kteří z maso- pustu vyvázli se zdravou kůží bez ohlášek. Ach, ty časy se nikdy nenavrátí... Nyní je na čtvrtý rok ženat, vše oslavuje se domav kruhu rodinném, je šťasten a spokojen — ale ta bujará, kypící mladost je ta tam jako uplynulý masopust a nevrátí se nikdy více . . Byl tak zvláště dnes rozpoložen a stýskalo se mu nevýslovně po těch uplynulých, mladých letech. Ještě jednou chtěl by takový bláznivý konec masopustu oslavit a ještě jednou, napo- sled a na rozloučenou, ponořit se do toku šťastné mladické rozpustilosti a spokojené bez- starostnosti.

Když tonul náš advokát v těchto nejslad- ších vzpomínkách, kolébán jimi jako rozčeře- nými vlnami přílivu, zastavil rychlík ve známé mu stanici. Před čtyřmi léty slézal zde ne- sčíslněkrát, sestoupiv po každé pln touhy, něhy a nedočkavosti, aby spatřil vyvolenou srdce svého ... A pak odvezl ji odtud jako svou manželku. Přejel si rukou přes čelo . . . Bože, bože, jak to utíká !. V tom rozletěly se dvéře, zima kouřivým proudem vrazila dovnitř, vstoupila rychle dáma a dvéře se opět zavřely. Mžikem byl celý akt vykonán. Z advokáta stal se pojednou velmi bedlivý pozorovatel. Škoda, že její obličej za- kryt byl závojem, pod který nebylo možno pro- niknouti ani nejpátravějšímu pohledu. Nedbale vtlačil si cestovní čapku hloub de čela, ale ne- spouštěl s neznámé zraku ani na okamžik. Lbila se mu její svižná a ztepilá postava sodměřenýmní, lehkými a graciosními pohyby. které nasvědčovaly faktu, že dáma je sice mladá, ale že není začátečnicí ve společenském vystu- pování Posadila se na protější sedadlo u okna rozhlížela se po okolí. Sotva že obrátila zraky na něho, pozoroval advokát na vzdor zastře- nému obličeji jakési rozpaky . . Ale překva- pení netrvalo dlouho. Dáma obrátila opět zraky na krajinu, po níž večerní šero svě rámě roz- pinalo, a spolucestujíeího si ani dost málo ne- všímala.

Za to tím více sledoval ji zrakem slídi- věho orla advokát. Rád by byl s neznámou za- předl rozhovor — ale kterak? Není pomoci, chce-li vůbec začít, must ji oslovit. Jak to al dopadne? Utržil by si velikou blamáž, kdyby ho nějak uštěpačně odbyla. Pátral po nějakém nápadu, příčině neb motivu, který by alespon za zminku stál, aby mohl konečné začít. Věru, že před obhajovací řečí nenalámal se mozku více než nyní. Bojoval o počátečná slova, která zdála se mu nevýslovně všední a prosajická. Konečně rozpačitě zakašlal, jak činíval obyčejně před počátkem každé velké akce, na- sadil si koketně kožešinovou čapku na stranu, narovnal skřipec, načechral ještě v rychlosti svůj plnovous, zvedl špičky kníru náležitě do výše a spustil nesměle- »Slečna jede zajisté do Prahy, že ano, smím li se ptát ?e »Ano, do Prahý,« odvětila krátce, obrátivši se rychle k opovážlivci, který dovolil ji z klidu výrušovat. »Zná slečna dobře naše hlavní město ? ptal so dále advokát, nespouštěje se rozmluvy, aby hovor neuvázl. »Tak poněkud. Ale s kým mám vlastně čest?« dotazovala se neznámá. Na to nebyl advokát připraven. Nevěděl, co by měl říci. Neměl mnoho času na rozmy- šlenou, neboť bylo záhodno rychle odpovědít ... Nic naplat, když se dal na vojnu, musí bo- jovati. Vytáhl koženou schránku, vyňal navšti- venku a podal ji galantně dámě. »Doktor Vratislav Jiřinec,« pronesla dám polohlasně s překvapujícím úžasem. »Pan doktor Jiřinec,« opakovala si, jakoby svým zrakům nevěřila a pohledla upřeně svému sousedu do tváře. Avšak pohnutí netrvalo dlouho a dáma se rychle opanovala. »A odkud jedete, pane doktore ?« ptala se tónem nanejvýš sdílným a přátelským.

»Měl jsem nutné řízení, slečno. Jsem obětí povolání. Račte si povážit, ani na konec maso- pustu nemám pokoje.« »Ubohý, jak vás litují,« soucitně pronesla neznámá. Doktorovi Jiřincovi byl tento obrat nevy- světlitelným. »Což by mé jméno a povolání učinilo na ni takový dojem?« dumal u sebe. Usmyslil si, že vypátrá bližší okolnosti. »A směl bych prosit o vaše ctěné jméno, velectěná,« nalehal na svou nejnovější známost, aby pronikl situaci. »Odpustte, pane, « zněla ostýchavá od pověd. »Ne, jměno nemohu vám říci. Ne ... ne . .. nemohu... to na mne nežádejte. Račte mi dovolit, abych zachovala přísně své inkognito.« »Jak je libo, nebudu slečnu nutit, aby učinila něco, co by se jí příčilo, « dodal dvorně advokát. Ale toto zahalování v roušku tajemství podněcovalo ho ještě více, aby se k záhadné bytosti přiblížil. Ostatně v jiném ohledu učinila dáma advo- kátovi značnou koncesi. Vyndala šáteček a utl- rajíc si svě rtíky — — odhalila obličeja oponu více nespustila . . Jak byla krásná! Tváře jenjen hořely jako pivoňky, pravidelný, řecký nosíček vynika z obličeje tak ladně jako u nějaké madonya přimyslíme-li si k tomu čtveračivé, usměvavé pohledy, nemusíme se divit, že pozorovatel tanu v obdivu a opojení . Bezděčně přirovnal ji doktor Jiřinec ku své zeně. Jakási vzdálená podobnost zde byla, pravda, ale musil doznati, že neznámá sou- sedka je daleko krásnější a ve tvarech doko- nalejší. V očích bylo více sebovědomí a čelo prozrazovalo smělejší koncepci myšlenek. Obě vedle sebe vypadaly by jako dokvětající růže vedle svěžího, rozpuklého poupěte Co pak se asi skrývalo za tajemnůstkář- stvím této dámy? Nebylo jen tak náhodou, že úzkostlivě tajila své jmeno. Snad nějaká no- tabilita nebo dcera z velmi vážené rodiny ! Ale proč se obává prozrazení?

Aha! Najednou projela advokátovi nová myšlenka mozkem, které se hned uchopil jako jedině možného rozluštění . . . »Inu, taková dámy prohlednou si rády život s několika méně známých stránek a kdo ví — zda při tajení svého jmena nemysli na nějaké malé dobrodruž- stvíčko jako já ?« Doktor Jiřinec odložil všechnu zdrželivost a jeho odvaha byla korunována neočekávaným výsledkem. Sotva že byli naši cestující na polou cestě, měli smluveno, že se dnes společně po- divají do divadla, kdež o grimassy a kousky lehčího genru nikdy nebývá nouze. V nejbližší stanici při delší zastávce vy- skočil advokát z vozu a mžikem ocil se v kan- celáři u telegrafu, podávaje depeši následujícího obsahu: Ženuško! Pro veliké závěje nemožno dále. Nemohu se vrátit v určený čas. Buď o mne bez starosti . . . Vratislav.« Mžikem byl zase ve voze u své neznámá pln hovoru, šprýmovných nápadů a různých hi- storek. Zvonivý smích dámy téměř ani neutu- chal. Čas rychle ubíhal a než se nadáli, upo- zornil je pronikavý hlas průvodce vlaku, že jsou u cíle cesty — v Praze. Dáma spustila závoj, advokát vyhrnul límec u kožichu a tak prošli nádražím až k vý- chodu. Zde vsedli do povozu a odjeli do di- vadla. Náš milý dobrodruh, cítě horkou půdu pod nohama, počínal si co nejopatrněji. Probůh, jen aby nespatřil žádného známého! Rychle koupil loži a oba spěchali kolem šaten po schodech nahoru. Doktor pomáhal dámě svléci svrchní oděv ... Když uzřel markantní, ladné linie lepé její postavy, zdálo se mu nejinak, než

Václav Hladík.